Gallirea - Příspěvky uživatele

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

Spokojeně jsem zamávala ocasem, když mi Nick pochválil mou koledu. "Díky," usmála jsem se a očka se mi rozzářila nad jeho návrhem. "To zní jako skvělý nápad! Vydře by se to určitě líbilo. A znělo by to jistě moc hezky," představovala jsem si celý sbor vlčích hlasů, jak zpívá najednou pod ozdobeným stromkem. A taky jsem už začínala být dost zvědavá na Maple, i když jsem z toho setkání byla možná i trochu nervózní. Přece jen to byla vrchní vlčice. Ale Wolfganie i Nick slibovali, že je hodná a oni sami byli moc milí, takže se určitě nebylo čeho bát. Tím jsem se alespoň uklidňovala.
Rozhodli jsme se, že postavíme něco ze sněhu. Vydru nebo vlka? Nebo rovnou Nicka? "Tak jo. Můžeme postavit nás všechny, i s vydrou," zavrtěla jsem ocasem a nahrabávala sníh na kupku. Nickolas vypadal nadšený do toho, že bychom měli postavit jeho, tak jsem očekávala, že bude první na řadě. Jenže... než na to došlo, byl najednou zahrabaný ve sněhu a chrupal jako vlčátko. "Nojo," přikývla jsem Wolfganii. "Tak si ho necháme na později," střihla jsem ušima a šla jí pomoci uplácat vydru. Bylo to docela těžké a vydru už jsem navíc pořádně dlouho neviděla, takže uplácat ji zpaměti také nebylo nejjednodušší, ale jakž-takž se nám to dařilo. Nemusí to být dokonalý výtvor. "Už... asi skoro dva roky," odpověděla jsem Wolfganii potom, co jsem se nad tím trochu zamyslela. Přišla jsem na jaře, prožila tu celý rok a teď už mě čekala další zima. Docela to uteklo...
Netrvalo dlouho a naše vydra byla hotová. S trochou fantazie se v tom ono zvířátko dalo i celkem vidět. Wolfganie se pustila do plácání něčeho dalšího a já se rozhodla, že začnu s nějakým tím sněžným vlkem, ale sotva jsem vytvořila hroudu, která měla představovat tělo, začala na mě taky padat únava. Sněhové radovánky byly vážně dost náročné. Široce jsem si zívla. "Nevadí. Asi si taky odpočinu," usmála jsem se na Wolfganii a trochu ještě poupravila díru, ze které jsem předím vyhraba sníh na vlka. Netrvalo to moc dlouho, brzy to byl pelech tak akorát pro mě. Vlezla jsem si dovnitř a schoulila se do klubka. S dalším širokým zívnutím jsem už zavřela oči a za moment jsem spala.

19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Náš krásný rampouchovník, jak ho nazval Nickolacs, byl vážně dokonalý. "Je to určitě ten nejhezčí strom v lese. Možná i na celé Galliree," zamávala jsem ocasem a široce se usmívala. Opravdu se nám moc povedl. Ještě jsem se jím kochala, když najednou Nick začal zpívat. Pozorně jsem špicovala uši a poslouchala tak pozorně, jak jsem jen dokázala. Černobílý vlček měl vážně moc příjemný hlas. "To bylo krásné! Vlastně taky znám jednu takovou vánoční písničku," vzpomněla jsem si, ale chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala začít. Většinou jsem si prozpěvovala jen sama pro sebe a myslela jsem, že mi to jde docela hezky... ale málokdy jsem měla nějaké publikum, takže jsem najednou trochu znervózněla. Ale musela jsem to překonat! Lehce jsem se otřepala, odkašlala si a spustila: "Tichá noc, svatá noc, jala kraj v svatý klid. Jen dva vlci pod horami bdí, hvězdy při svitu u té nory dlí, v níž malé vlčátko spí, v níž malé vlčátko spí." Nějak to ještě pokračovalo, ale zjistila jsem, že si vůbec nemůžu vzpomenout. Ale to nevadilo! Spokojeně jsem usmála a zamávala ocasem.
Wolfganie žádnou písničku nezazpívala, zato však začala poskakovat kolem a válet se, až najednou začal sníh lítat všude kolem. To už jsem se rozhopsala taky a chňapala po těch vločkách, které vlčice rozhazovala kolem. Taky jsem se pořádně vyválela a nahlas jsem se přitom smála. Skoro jsem už zapomněla, že jsme si předtím povídaly o Lady Mlhahuli, takže jsem nejdřív neměla ponětí, o čem to Wolfganie vlastně mluví. "Huh?" překulila jsem se na břicho a tlama se mi trošku pootevřela v nechápavém výrazu, než se mi rozsvítilo. "Aha, ta vydří ochránkyně! Taky doufám, že ji potkám." Bylo by to skvělé. Ale říkala, že tu bývá jen v létě, takže si asi ještě počkám. "Ó, mohli bychom postavit nějakou sochu. Třeba velkého sněhového vlka, nebo sněhovou vydru," nadchla jsem se pro její další nápad a začala hned nahrabávat sníh na hromadu.

23. Ozdob strom
//Sarumen

Nadšeně jsem klusala s Nickem a Wolfganií směrem k té mýtině, na kterou už jsem byla popravdě docela zvědavá. Nickolas vypadal, že mi ji vážně chce ukázat, určitě to muselo být výjimečné místo! A taky jsem se těšila, až společně ozdobíme stromeček. Pak to tu bude úplně krásné. Ne, že by teď už nebylo, ale až to ještě doladíme? Srdíčko se mi v hrudi úplně tetelilo nedočkavostí, jako bych byla zase malé vlče.
Zanedlouho se stromy rozestoupily a vkročili jsme na mýtinu, kterou mi Wolfganie hned představila. Rozhlédla jsem se kolem. "Ó, je to tu krásné. Takové tajemné," nasávala jsem místní atmosféru a hleděla k obrovitánskému javoru, který stál v samém středu a na všechno dohlížel. Wolfganie mi také pověděla, že se zde dá potkat vydra, kterou už předtím Nickolas zmiňoval mně a Wizku. Teď mi tedy bylo jasnější, co je ta mluvící vydra zač. "Aha, něco jako ochranný duch?" zeptala jsem se. Když na sebe brala podobu mlhy, čím jiným by mohla být? Nebyla jsem tím příliš šokována, z prostého důvodu. "Les, kde jsem se narodila, měl také svého strážce, i když jsem ho nikdy na vlastní oči neviděla, tak ani nevím, jakou na sebe vlastně bral podobu. Pokud vůbec nějakou. Možná byl raději neviditelný." Mlžná vydra ale zněla roztomile. Snad ji někdy uvidím!
Teď však bylo na čase ozdobit stromek - nebo spíš strom, protože Javor byl vážně obří. Nick už se do toho s nadšením pustil. Chvíli jsem ho sledovala s hlavou nakloněnou mírně ke straně, než mi to došlo. "Ha, to je chytrý nápad! Ani nemusíme být vysocí jako obři," zamávala jsem ocasem a hned se do toho také pustila. Uplácala jsem ale jen pár bouliček a připlácla je ke kmeni, než mi nad hlavou cosi zacinkalo a já se tam podívala. "Jé!" Wolfganie vytvořila ve větvích krásné cinkavé rampouchy. "To je krása." A vnuklo mi to nápad. Přestala jsem na chvíli plácat sníh a přivřela oči. Od země se mezi našimi sněhovými ozdobičkami pomalu začaly plazit úponky a lístky břečťanu. Proplétaly a kroutily se mezi jednotlivými sněhovými kuličkami, čárami i vlnovkami a vyplnily volná místa. Magie už poslouchala docela hezky, ale i tak jsem pocítila lehkou únavu. Sedla jsem si do sněhu a spokojeně se usmála. "Měl by vydržet zelený i teď v zimě, i když asi trošku omrzne," zamávala jsem ocasem a tlapkou si za uchem porovnala ledový kvítek od Nicka. Byla jsem úplně a naprosto spokojená.

17. Vytvoř obraz ve sněhu

Nickolas si mě zvědavě prohlížel a pak prohlásil, že na to, abych byla dárek, mi ještě něco chybí. "Nojo," podrbala jsem se zadní tlapou za uchem. "To abychom ještě něco našli." Má otázka ohledně Maple ho viditelně zmátla ještě víc. "Tak alfa. Takže smečku vede." Alespoň tohle jsem věděla, že alfa je ten hlavní šéf. Jinak jsem v tom ovšem měla jeden velký guláš. To ostatně zjistila i Wolfganie, když jsem jí pověděla, že vážně netuším, co očekávat nebo neočekávat od výše postavených vlků. Jak to vůbec poznám? Musela jsem si pamatovat, kdo je kde postavený? Zatím jsem se ale na černobílou vlčici jen usmála. "Tak dobrá. Jsem ráda, že jsi mi ochotná pomoct. Nikdy jsem neměla moc šanci se tyhle věci naučit," vysvětlila jsem.
Nick byl pořád zasypaný pod lavinou ze stromu a už už jsem ho chtěla jít vyhrabávat, když sebou Wolfganie plácla na záda do sněhu a začala něco vytvářet. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu. Co měla asi v plánu teď? Když vyskočila ze svého sněhového otisku, prohlásila, že to měl být andílek. "No, kdyby se mu přimalovala ta křídla, tak by tak možná mohl vypadat," uznala jsem a snažila se trochu zapojit fantazii. Když sebou Wolfganie praštila na zem znovu, připojila jsem se k ní, taky jsem si vyválela vlastního vlčího andílka. Byl takový všelijaký, ale tlapkou jsem mu ve sněhu přimalovala dvě velká křídla a nad hlavu kroužek svatozáře. Spokojeně jsem zamávala ocasem. Moje kresbičky byly poněkud křivé, ale měla jsem z nich radost. "Myslím, že se nám povedli," prohlásila jsem spokojeně.
To už se k nám přihnal Nickolas a v tlamě cosi nesl. Stačila jsem postřehnout, že je to nějaká ledová květina, než mi ji strakatý vlk vrazil za ucho. "Nickůůů," vyjekla jsem překvapeně, napůl proto, že se mi ta kytička moc líbila a napůl proto, že mě to pěkně zastudilo. "Ta je krásná!" zubila jsem se a mávala ocasem. Byla pravda, že stromeček nám ještě chyběl, ale Wolfganie s Nickem věděli, kde nějaký vhodný najít. "Tak jo. Ráda to tady trochu víc prozkoumám," zaradovala jsem se a rozklusala se spolu se svými společníky na onu mýtinu, po které Nickolas tolik toužil.

//Mýtina

11. Blbni ve sněhu

I Nickolas Wolfganii hlasitě děkoval a prohlásil, že ze mě teď vlastně bude dáreček pro Maple. "Jé. Dárek jsem ještě nikdy nebyla, ale klidně se uložím pod stromeček," zasmála jsem se, ale jedna věc mi pořád nešla do hlavy. "Ale kdo je vlastně Maple? To je nějaká... vrchní vlčice?" odhadla jsem podle toho, jak o ní mluvili. Zdálo se, že o všem rozhoduje, nebo na to alespoň dohlíží. Tak či tak, doufala jsem, že vážně bude mít ze mě radost. Nebo že se alespoň nebude zlobit. Asi by mi puklo srdíčko, kdyby se to celé mělo teď zhroutit. V hloubi duše jsem ale cítila, že se to tak určitě nestane. Ba ne. Tady teď už budu doma, jako že se Jasnava jmenuju.
Nick se chtěl vydat na mýtinu, s čímž bych asi normálně nadšeně souhlasila, jenže když začal mluvit, už jsem byla tak trochu v polovině procesu tvorby sněhové koule a... nedokázala jsem se zkrátka zarazit. "Promiň, to bylo zákeřné," pípla jsem omluvu, která byla napůl upřímná, ale zároveň jsem se pobaveně smála. Jen jsem sklopila hlavu, když Nick odpálil vlastní kouli. Ani jsem se asi nemusela obtěžovat. Prosvištěla nade mnou a rozplácla se v kožíšku Wolfganie. Za chvíli už koule lítaly sem tam. Schytala jsem zásah od Nickolase, mrskla jsem po něm další kouli, ale minula jsem a přitom mě praštila další, která pocházela od Wolfganie. Zcela odevzdaná zimním hrátkám jsem v tu chvíli ani neplácala další kouli, jen jsem zadníma nohama vykopla spršku sněhu k černobílé vlčici a odhopsala jsem stranou. Poskakovala jsem ve sněhu nahoru a dolů a vyhlížela Nickolase, který zmizel za stromy, aby mohl házet koule z bezpečného úkrytu. Když na něj Wolfganie shodila veškerý sníh z větví, neubránila jsem se dalšímu smíchu. "Lavina!" zvolala jsem a ještě chvíli poskakovala sem tam, až jsem se nakonec musela svalit na zem a pořádně se ve sněhu vyválet, abych nějak zchladila svůj náhle nezkrotný temperament.
To už se ke mně obrátila opět Wolfganie. Důkladně jsem si otřepala kožich a sklopila zrak trochu stranou. "Já vlastně nevím, co se dá nebo nedá od výše postavených vlků očekávat," řekla jsem tiše jako připomínku faktu, že o smečkách toho vím vážně žalostně málo. "Ale myslím, že hrátky ve sněhu jsou pro každého... Nebo by měly být." Zamávala jsem ocasem a pohledem hledala Nickolase, který určitě musel skončit jako hotový sněhulák. Jestlipak se bude chtít ještě mstít další sněhovou bitvou?

13. Kouluj se s jiným vlkem

Bylo mi líto, že Wizku odchází. Chápala jsem to ale. Nemělo smysl zůstávat někde, kde cítila, že to pro ni není to pravé. "Taky tě mám moc ráda," řekla jsem jí a přiměla se pousmát, i když jsem se cítila poněkud sklesle z toho, že odchází. "Určitě najdeš místečko přímo pro sebe. Věřím tomu." Moc jsem jí to přála. Zasloužila si takové místo mít! Sledovala jsem, jak se loučí se všemi, hlavně s bráškou, a když jsem od ní schytala ještě jeden drkanec do boku, zasmála jsem se tomu: "Taky děkuju. Jsem ráda, že jsem tě potkala." A pak... pak už byla Wizku pryč. Její černobílý kožíšek se vytratil mezi stromy.
Teď nastal čas vyřešit, jestli já tu budu moci zůstat. Pořád existovala možnost, že za pár chvil poběžím následovat stopy Wizku ve sněhu. Chtěla jsem být upřímná, ale nevěděla jsem, jak se Wolfganii bude pravda zamlouvat. Neměla jsem žádné iluze o tom, že bych byla někdo, koho by si smečka vyloženě žádala. Bylo toho hodně, co jsem nevěděla a neuměla. Nickolas se za mě ale nadšeně přimlouval, až jsem se musela znovu zasmát i přes napětí, které jsem cítila. Nedalo se tomu zabránit. Zelená očka jsem však neustále upírala na Wolfganii. "Ne, kdepak. Nechci nikam utéct. Už teď se mi váš hvozd moc líbí," rozhlédla jsem se kolem, "a o novém domově sním už nějakou dobu." Černobílá vlčice mi také nabídla, že by mě mohla přiučit nové věci. "To bych byla moc ráda," zamávala jsem spokoejně ocasem.
Ale jak to tedy bude? Pozorně jsem naslouchala a jen pomalu mi docházelo, co ta slova vlastně znamenají. Povedlo se to? Opravdu jsem tu mohla zůstat? Opravdu! Ani jsem si neuvědomila, že absolvuji přijímací pohovor už tak nějak naostro. Měla jsem za to, že by se tu musela nejprve objevit ta Maple, aby mne přijala, ale podle všeho to mohla udělat i Wolfganie. "Opravdu?" vykulila jsem překvapeně oči a pak roztáhla tlamu od ucha k uchu. Oháňka mi spokojeně metala sem tam. "Děkuju! Děkuju, děkuju mockrát, určitě nebudete litovat," slibovala jsem a poskočila si ve sněhu, až jsem drcla do Nickolase, který stál přímo vedle mě. I na něj jsem se zazubila. "A tobě děkuju za podporu," řekla jsem vděčně.
I Wolfganii, kterou jsem považovala za váženou vlčici, popadla asi trochu hravá nálada. Nejprve začala chytat vločky, jen aby hned vzápětí navrhla sněhovou bitvu. "Sněhová... bitva?" To neznělo jako součást přijímání do smečky. Rozhodně to ale bylo něco, čeho bych se dokázala účastnit. Cítila jsem v sobě nastřádanou spoustu radostné energie, kterou bylo potřeba nějak uvolnit. "Úkryt asi nikam neuteče, že?" střihla jsem ušisky a začala uplácávat sněhovou kouli. Jen... jsem se trochu zdráhala ji mrsknout po Wolfganii. Co když jsem si její slova vyložila špatně a ona by si ještě rozmyslela, jestli mě tu vážně nechá? A tak jsem svou sněhovou hrudku odpálila směrem k Nickolasovi a hned jsem uskočila dozadu, abych se mohla vyhnout případné odvetě. S tou jsem vlastně docela počítala. Tak už to v koulovačkách přeci muselo být.

Chytej sněhové vločky na jazyk

Wizku s Nickem si spolu vážně hezky rouměli. Dokonce na černobílém vlkovi skončila ozdobička, kterou vlčice nosila na zadní noze. Široce jsem se usmívala. Taky bych si přála potkat ještě někdy svou sestřičku. Kdoví, kde teď byla Havrana! Kdybych ji potkala, nechala bych jí klidně všechny ozdoby a lesklé kamínky a vůbec všechno... akorát, že já žádnou ozdobu stejně neměla.
V lese se mi líbilo, cítila jsem, že bych tu klidně mohla zůstat. Dokázala jsem si představit, jak bych tu spokojeně žila. Výraz na tváři Wizku mi ale napověděl, jak to vidí ona, ještě než to doopravdy řekla. "Oh," sklopila jsem uši a než jsem stihla říct cokoliv dalšího, Nickolas už ji dál přesvědčoval. "Je to tvoje volba," řekla jsem své kamarádce. Bráška by ji asi měl rád tady - a já taky - ale dobře jsem věděla, že nejde nikoho svázat s místem, kde nechce být. "A - tedy kdybych tu mohla zůstat," dodala jsem rychle, protože už jsem se v duchu viděla, jak tu žiju, i když to vůbec nebylo tak jisté, "vždycky bys věděla, kde nás najít a kam přijít na návštěvu. Ne?" obrátila jsem se i na Nickolase a trochu se usmála. Mrzelo mě, že se asi s Wizku budu muset už brzo rozloučit, ale nebylo to tak zlé. Určitě to nebylo napořád.
To už tu ale byla vlčice jménem Wolfganie. Wizku i Nickolas navázali na mou nedokončenou větu a vše se vysvětlilo. Bylo tu teď na mě už trochu moc vlků, na tohle jsem nebyla úplně zvyklá a tak jsem měla problém všechno pořádně sledovat. A popravdě jsem byla trochu nervózní. Nick dál přesvědčoval svou sestru a jeho slova mě přiměla krátce se rozhlédnout kolem. Sníh už se vážně sypal z nebe a pokrýval zem. Pokud možno nenápadně jsem vyplázla jazyk a nechala na něj pár vloček spadnout. Zastudily a rozpustily se a byly pryč. Nepletla jsem se mezi Wizku, Nicka a Wolfganii, ale uklidnilo mě, když vlčice řekla, že by sem mohla kdykoliv přijít na návštěvu. Pak by tedy bylo všechno zcela v pořádku.
Pozornost vlčice se vzápětí obrátila ke mně. Otázka, kterou mi položila, se dala očekávat, ale stejně se mi trochu sevřelo srdíčko. Tenhle les se mi moc líbil, Nickolas byl milý a i Wolfganie se tak jevila, dokonce i pěkně mluvili o té Maple, což bude nejspíš nějaká nejvyšší šéfová. Snad proto se v pozadí mysli vynořila ta myšlenka: Co když nejsem dost dobrá? Chtěli by vůbec dospělou vlčici s mezerami ve vědomostech o světě a která se občas děsí věcí, které nikdo jiný nevidí? Lehce jsem si povzdechla. Nechtěla jsem vlčici lhát. "Vlastně v lovu moc dobrá nejsem. Nikdy jsem ani nelovila vysokou zvěř. Popravdě... toho o smečkách ani moc nevím, v žádné jsem nikdy nežila. Proto ani nevím, jaká práce a jaké schopnosti se můžou smečce hodit." Bylo mi jasné, že nezačínám zrovna nejlíp, ale chtěla jsem být upřímná. "Chtěla bych se to ale všechno naučit. Kdybych tu mohla zůstat, vážně bych se snažila. Určitě bych mohla být nějak nápomocná. Jen kdyby mi někdo mohl trošku ukázat, jak to chodí a co vše je potřeba." Upřela jsem zelené zraky na Wolfganii a čekala, co na to poví. Nebyla to sice ta bájná Maple, ale měla jsem pocit, že i tahle vlčice musí být nějak důležitá. Proto jsem byla nervózní. Připadala jsem si tak nějak... malinká. Vážně moc jsem tu chtěla zůstat. Doufala jsem, že dostanu šanci.

"To asi budeme," přitakala jsem černobílému vlkovi. "Pokud nám to ovšem ukážeš." Popravdě jsem byla dost zvědavá. Chtěla jsem vidět vílu i mluvící vydru, i cokoliv jiného, co tu bylo podivné. Ale ještě to mohlo chvíli počkat. Wizku i Nickolas zářili nadšením a tak jsem zářila i já. I když jsem třeba úplně nechápala, o čem to přesně černobílý vlk blekotá, když se rozhovořil o ozdobě a o nějaké Maple a tak dál. To nebylo podstatné. Hlavně, že jsem právě přihlížela radostnému rodinnému setkání! "Tak jo," zasmála jsem se, když do mě Wizku hravě strčila. "Klidně ti budu dělat talisman pro štěstí." To znělo celkem hezky, ne?
Stejně tak se mi začínala zamlouvat myšlenka, že bych tu mohla zůstat. Zima se blížila a já ji nechtěla zase prožívat někde sama... Tedy, teď jsem byla s Wizku, ale kdoví, kdy by se naše cesty mohly rozdělit a já se pak znovu neměla kam vrátit? Kromě úkrytu, který po nás zůstal v lese, ale ve kterém bych se sama asi cítila dost opuštěná. Jenže to vážně nebylo jen tak. "Maple?" zopakovala jsem po něm to jméno, které už zaznělo podruhé (a pak ještě několikrát). Nick vážně mluvit uměl, to se mu nedalo upřít. "A ona je někde tady?" vyptávala jsem se zvědavě a otočila se k Wizku, která se tvářila zamyšleně. Souhlasila, že tu je pěkně, ale ten výraz jí na tváři stejně zůstával. "Já myslím, že bych tu zůstat chtěla, když to půjde," řekla jsem hlavně směrem k ní. "A ty?" Dělo se to hodně rychle, ale já v tom taky hodně rychle měla jasno. Už jen to, jak tenhle hvozd vypadal, mi napovídalo, že by to mohl být můj nový domov.
Ale to už jsem spatřila další černobílou vlčici, Nickolasovu známou a asi tedy další členku smečky. Přiblížila se k nám, když si všimla, že ji pozorujeme. Docela vznešeně nás pozdravila, až jsem pocítila potřebu se trochu víc narovnat a zvednout bradu - ale moc dlouho mi to nevydrželo, nebylo mi to přirozené. "Ahoj," pozdravila jsem ji také. Představila se jako Wolfganie a nejspíš dávala jenom pozor, jestli tu nevyvádíme něco nekalého. Musela jsem si připomenout, že tu s Wizku vlastně jsme cizí, i když jsem na to při hovoru s Nickem trochu zapomněla. "Nic jsme sem nepřišly vyvádět," ujistila jsem ji. "Vlastně jsme sem zabloudily tak trošku omylem a..." Přeskočila jsem pohledem z Nickolase na Wizku a trošku pokrčila rameny. Nebyla jsem si jistá, jak pokračovat. Byla jsem si ale docela jistá, že když ne Wizku, pak Nickolas jistě dokáže na nit hovoru navázat. Přece jen to byl vlk, co umí mluvit.

Zamyšlený výraz z Nickolasovy tváře nezmizel, i když bylo otázkou, co mu vlastně nejde do hlavy. Pochválil ovšem moje jméno, což mě přimělo vesele zamávat ocasem. "Díky! Taky mě těší," usmála jsem se. Už jsem si zvykla, že vlci moje jméno často komentují, ale vždycky jsem byla za kompliment ráda. Přestávala jsem být tak nervózní z toho, že jsme na území smečky. Nickolas vypadal přátelsky, určitě to bude všechno v nejlepším pořádku.
S Wizku se asi už znali. Nějak. A moje kamarádka měla v očích najednou zvláštní lesk. Ó ne. Neublížil jí nějak nebo... To už to ale Wizku řekla, a Nickolas také - byli sourozenci. Proto si byli tak povědomí. Chvíli jsem jen udiveně pohledem skákala z jednoho na druhého. Vůbec bych nečekala, že budu svědkem takového radostného shledání! Nejspíš po delší době, když Nickolas svou sestru na první pohled ani nepoznal. Jakmile jsem překonala počáteční údiv, roztáhl se mi na tlamě široký úsměv a oháňka se rozkmitala vesele sem tam. "Je to skvělé! Páni, kdo by to čekal? Jsem ráda, že jste se našli," zubila jsem se na celé kolo a radostně přešlapovala, protože nadšení dvou vlků bylo skutečně nakažlivé.
Wizku vysvětlila, proč jsme sem tak vtrhly, načež se Nickolas rozpovídal o lese. O mýtince, mluvící vydře, skvělých vlcích, skutečné víle... až se mi z toho trochu točila hlava, kolik toho na nás najednou vychrlil. "Vílu jsem ještě neviděla. Ani mluvící vydru," zakroutila jsem hlavou, ale úsměv mi z tváře nemizel. "Zní to tady vážně kouzelně," střetla jsem se s pohledem Wizku a vrátila se mi troška předešlé nejistoty. Bylo to tak... lákavé. Zůstat tu. V tomhle lese, jehož staré stromy se kroutily podobně, jako ty doma. Líbilo se mi tady. Všechno se ale dělo tak rychle. "Myslím, že by se mi tu líbilo," řekla jsem tak nějak k oběma a otočila se zpátky k Nickolasovi. Za Wizku jsem mluvit samozřejmě nemohla. "Ale... vím toho vlastně jen hodně málo o tom, jak to ve smečce funguje. Nejspíš tu nemůžu jenom tak zůstat, že?" Předpokládala jsem, že to bude vyžadovat nějaké schválení třeba od více členů. Nebo tak něco.
Zabloudila jsem pohledem kolem a spatřila opodál neznámou vlčici. Vlastně jen kousek z ní, jak byla schovaná mezi stromy, ale koukala se na nás. Trochu ve mně hrklo. Byli jsme evidentně pod dozorem. Navíc určitě musela vidět, že se na ni dívám. Zamávala jsem znovu ocasem, aby bylo vidět, že nemám žádné nepřátelské úmysly, protože na mluvení byla trochu daleko a hulákat jsem nechtěla. Ani jsem to nikdy moc neuměla. "Někdo na nás kouká," vybreptla jsem, protože jsem nedokázala přijít na chytřejší způsob, jak na vlčici upozornit. Ne, že bych jí to zazlívala, spíš... co když chtěla třeba mluvit s Nickolasem a my tu zacláněly? Nebo tak něco?

Území smečky. Území smečky! Vzrušení se ve mne mísilo s obavami. Budou nás místní chtít hned vyhnat? Budou se zlobit? Budeme mít průšvih? Ale třeba... Rozhlédla jsem se po tom hustém, propleteném hvozdě. Byl tak krásný a tajemný. Třeba nám místní obyvatelé dovolí tady skrýt hlavy před deštěm, chvíli se tu schovat, možná se i trošku podívat kolem? Nevěděla jsem příliš, jak to chodí, jestli něco takového smečky vůbec můžou, ale chtěla jsem věřit tomu, že tu žijí hodní vlci, kteří nás nevyženou hned zpátky na déšť. Obrátila jsem se raději k Wizku, která o smečkách musela vědět víc, než já. A když tvrdila, že bude lepší nikam neutíkat, ale počkat, až si nás někdo najde, tak to jistě musela být pravda. "Dobře," přikývla jsem a po chvilce se trochu váhavě přidala k jejímu vytí. Už to bylo celkem dávno, co jsem tohle dělala. Naposled snad s Ashtonem a Elricem. Kdysi před sto lety, nebo mi to tak aspoň připadalo.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Z lesa se vynořil černobílý vlk - vlastně se vzhledově trochu podobal Wizku. Přihopkal k nám, hned se začal představovat a neopomněl zmínit i nějakou Noru, o které jsme v životě neslyšela. "Zdravím," vypadlo ze mne, ale než jsem vymyslela, co říct dalšího, Nickolas už pokračoval a najednou se z něj sypaly věty jedna za druhou skoro bez přestávky. "No..." Nadechla jsem se. "Nepatříme. A za sebe vlastně nevím, jestli bych se chtěla přidat do smečky nebo ne. Totiž, chtěly jsem se jen schovat před deštěm, ale-" Jenže Nickolas už byl těsně u Wizku a zkoumal ji pozorným pohledem. Zdála se mu podle všeho povědomá. Skákala jsem pohledem z jednoho na druhého. Dva černobílí vlci. Mohlo to něco znamenat a taky nemuselo, ale to jsem já poznat samozřejmě nemohla. A tak jsem jen zmlkla a dala jim prostor, aby si to mohli vyřešit.

//Tenebrae

Rozhodně jsem neměla žádných námitek proti tomu udělat si na vzdálenější jih ještě další výlet. "Ráda! Taky bych to chtěla vidět znovu, a třeba objevit i další zvláštní zvířata, co tam jsou," střihla jsem ušima. Wizku asi mívala pocit, že ji už nemůže nic překvapit. Mně se tohle nedělo - ze světa jsem zatím poznala jen kousek, těch tajemství, která skrýval, muselo být ještě mnohem, mnohem víc. "Asi se vždycky najde nějaké nové překvapení, i když už si myslíš, že to ani nejde," zasmála jsem se krátce a moje soustředění se postupně přesunulo spíše k tomu, kde bychom si mohly alespoň trochu osušit kožichy a dál nemoknout.
Kmen přes řeku byl kluzký a zrádný. Nebylo to určitě moc bezpečné a když jsem stanula na druhém břehu, pořádně mi bušilo srdce. Fuj. Naštěstí jsme si mohly oddechnout. Ani já, ani Wizku jsme se do vody nezřítily a už na nás čekal úkryt pod hustými větvemi hvozdu, který se rozléhal před námi. Zalezla jsem mezi kmeny stromů a důkladně se otřepala.
V očích mi musely snad viditelně svítit hvězdičky, když jsem se rozhlédla kolem a viděla všechny ty pokroucené stromy a propletené kořeny a větve. Tady to je skoro jako doma! napadlo mě - ještě víc, než v lese, kde jsme si s Wizku postavily úkryt. Už už jsem se ke své kamarádce otáčela, abych s ní své nadšení sdílela, když od ní přilétla otázka, která mě přiměla se zarazit. "Čenich? No-" Zavětřila jsem. Ano, bylo to tady cítit docela silně. Spousta vlčích pachů se tady mísila. Nepoznala jsem to jako charakteristický pach smečky, zkrátka proto, že jsem na žádném smečkovém území nikdy nebyla, ovšem nebyla jsem ani tak hloupá, aby mi to nedošlo. Výraz nadšení vystřídal mírný úlek. "Myslíš, že jsme vlezly k nějaké smečce přímo domů?" vykulila jsem na Wizku oči. Ne, že bych místní smečky nechtěla poznávat, ale jaksi jsem na to v tuhle chvíli nebyla mentálně připravená. "Ajaj. Bude to průšvih?" Nebyla jsem si popravdě jistá, jak tohle funguje.

//Hadí ocas přes Esíčka

Wizku se pruhovaným srnkám taky podivila. "Podivnost, že? Vlastně se ani srnkám tak moc nepodobaly, ale... vážně nevím, k čemu jinému bych je přirovnala," kroutila jsem nad tím hlavou, kterou mi teď kráčely zástupy všech těch prapodivných tvorů. Tenhle výlet jsem si ještě musela někdy zopakovat. "Ano, bylo to pěkné! Až na to, že jsem se ztratila od těch dvou... Ale nic strašného se tam nestalo. Asi to bude bezpečné, když k těm zvířatům nechodíš moc blízko a neprovokuješ je," zazubila jsem se a spokojeně mávala ocasem. "Nejspíš vlky nežerou. Asi ani neví, co jsme vlastně zač a jestli jsme k jídlu." Ne, že bych to chtěla zjišťovat. To prasátko by mě možná spolklo i vcelku.
Naše cesta postupně přestávala být tak příjemná, když spustil déšť a z nebe vytrvale padaly chladné kapky deště. Brzy jsem měla kožich úplně mokrý. Od řeky, kolem které jsme šly, navíc docela táhl chlad, ale já začala okolí poznávat. "Aha, já asi už trošku vím, kde jsme," pokývala jsem hlavou. Někde tady poblíž jsem s Tonresem lovila v zimě zajíce! A šli jsme kolem lesa, který by nám mohl momentálně být vážně vhod. "Kdyby se nám povedlo přelézt přes tu řeku, mohly bychom se před tím deštěm schovat v lese. Nemělo by to už být daleko," radovala jsem se, že jednou taky něco užitečného vím. Nikdy jsem v tom lese nebyla, ale to by bylo, aby se tam nenašla žádná skrýš.
Jenže řeka byla divoká, její proud černý a zrádný. Přeplavat ji nepřipadalo v úvahu. Nacházely se tady ale staré kmeny stromů, některé z nich vypadaly docela pevně. Zkusmo jsem na jeden položila přední tlapy a opřela se do něj. "Zdá se, že drží... snad nebude moc klouzat," pravila jsem úzkostně a ohlédla se s obavou na Wizku. Nechtěla jsem... no, umřít. To by se nepochybně stalo, kdybych tam zahučela. Opatrně jsem se vyškrábala na kmen a vydala se po té nejisté lávce na druhou stranu, zarývala jsem drápy do mokré kůry, jak jen to šlo. Zadní noha mi v jednu chvíli trochu podjela. Vyjekla jsem jako podsvinče, rychle nabrala ztracenou rovnováhu a prakticky už přeskočila na druhý břeh, jen abych už stála zase na pevné zemi. Neumřela jsem. Obrátila jsem se a čekala na Wizku. Snad ani ona neumře. Skrýš pod stromy lesa už na nás totiž čekala a byla lákavější, než kdy jindy. Déšť a chlad totiž vlezle zalézal pod kůži.

//Sarumen

//Východní hvozd

Po důkladném (a křupavém) protažení nastal nejvyšší čas vyrazit na cestu za snad teplejšími krajinami. Nechaly jsme náš úkryt za sebou, jen jsem se na něj ještě jednou ohlédla, abych si dobře zapamatovala, kde je a vtiskla si do paměti i to, jak vypadá. Kdoví, třeba vážně poslouží nějakým jezevcům, liškám nebo dalším vlčím poutníkům, co na něj třeba náhodou narazí. Ta myšlenka mi přinesla úsměv na tvář, ale pak už jsem se otočila dopředu, k další cestě, co nás čekala.
"Mhm," přikývla jsem. "Byla. A bylo to vážně zajímavé dobrodružství." Wizku podle všeho chtěla slyšet víc a proč bych jí to neměla vyprávět? Pořádně jsem ještě neměla šanci to nikomu říct. "Ani nevím, jak jsem tam vlastně došla, ale octla jsem se na takové velké louce, kde pořádně nic nebylo, jen spousta trávy, sem tam křoví a stromů jenom pár. A potkala jsem tam dvě vlčice, jednu dospělou a druhou ještě vlče - a ta malá potom vběhla přímo do stáda takových pruhovaných srnek! Žádné takové zvíře jsem ještě neviděla. Byly černobílé a pohybovaly se v ohromném stádu, takže skoro vypadaly jako jedno obří pruhované zvíře. Měla jsem strach, že tu malou rozšlapou, takže jsem taky vlezla mezi ně, ale bylo to jako proud řeky... úplně jsme se od sebe všechny tři oddělily," povzdechla jsem si. Doufala jsem, že Zed a Zrzečka byly v pořádku.
"Najít jsem je nemohla, tak jsem sledovala takové divné stopy. Obrovské a kulaté... nic podobného jsem ještě neviděla. Těch divných zvířat tam ale bylo víc. Obří ptáci s dlouhými krky a ještě obrovitější... no nevím ani co to bylo, ale měli nohy jako kmeny stromů, úplně mega ušiska a čumáky jim visely skoro až k zemi. Ale ty stopy patřily takovému divnému prasátku, co se tam válelo v bahně a mělo obrovskou hubu, kterou by asi klidně překouslo vlka vejpůl. Naštěstí to asi nechtělo udělat." Zakroutila jsem nad tím hlavou, tolik podivných tvorů na jednom místě jsem prostě do té doby nikdy neviděla. "Určitě tam toho musí být mnohem víc, ale bylo léto a hrozné vedro, takže jsem se pak radši šla někam ochladit," dokončila jsem a rozhlédla se kolem.
Tyhle končiny jsem úplně přesně nepoznávala, ale asi jsem přibližně tušila, kde jsme. Rozhodně jsme mířily na jih, o tom nebylo pochyb, a tak jsem zkrátka pokračovala kupředu. Někam dojdeme a obrátit se zpátky jsme mohly kdykoliv, kdyby to náhodou už dál nešlo. Slyšela jsem už šumění řeky, která nás klidně mohla kousek cesty vést.

//Tenebrae přes Esíčka

Jakkoliv příjemně bylo v našem krásném úkrytu, začínalo se ukazovat, že vážně není doupětem, ve kterém by se dala přečkat zima. Ještě ani nebyla tu a chlad z okolí už si hledal skulinami cestu dovnitř. Obzlvášť, když jsme tu jen tak ležely a nic nedělaly. Tlapky už mi začínaly pomalu dřevěnět. Protáhla jsem si je vležel, jak jen to šlo, ovšem moc to nepomohlo. I když jsem z toho byla trochu smutná, bylo mi jasné, co to znamená. Bylo na čase nechat naše místo snění za zády. Asi až do jara. Ale vždycky se sem můžeme vrátit, připomněla jsem si.
Wizku navrhla, že bychom mohly zamířit k jihu. "To zní jako dobrý nápad," přikývla jsem s úsměvem. "Třeba zimu ještě na chvilku předběhneme." Vysoukala jsem se z úkrytu ven za Wizku a s četným křupáním si protáhla celé tělo. Musela jsem se tomu zašklebit. Byla jsem moc mladá na to, abych byla takhle křupavá! Ale dlouhá nečinnost udělala své. "Ani nevím, jestli na úplný jih zima vůbec přichází," zamyslela jsem se, zatímco jsem pomalu vykročila. "Všechno je tam tak jiné." Zavzpomínala jsem na svůj výlet, cestu mezi neznámá zvířata, jaká jsem nikde jinde neviděla. Co by si na sněhu počala? Vždyť to prasátko, co jsem viděla, ani nemělo chlupy...

//Hadí ocas

Odkud se vzala u vlků magie byla skutečně záhada. Snad bychom dokázaly i něco vymyslet, ale byly by to všechno jenom pouhé dohady. Možná by něco víc věděl Život, ale měla jsem takový dojem, že by mi to asi nepověděl, ani kdybych se zeptala. Třeba to mělo prostě zůstat tím, čím to bylo. Tajemstvím. Nezbývalo, než doufat, že v tom celém byl nějaký větší smysl. Chtěla jsem tomu věřit a Wizku mne v tom jenom utvrzovala. Na tlamě se mi opět rozáhl úsměv. "Ano, to je pravda. Ať už to bylo jakkoliv, asi je to takhle správně." Představila jsem si jezevčí rodinku, jak se usadí v našem úkrytu, a musela jsem se tomu pousmát. Ne, nebylo by dobře se magie bát. Stačilo jen dávat pozor na to, jak se používá. Musím to pak ukázat Artyomovi. Aby viděl, že to není jen zlé, napadlo mě a trochu mě bodlo u srdíčka při myšlence na to, kde asi Artyom je a co dělá. A to jsem nechtěla, abychom se jeden druhému zase ztratili... Když jsme se ale našli jednou, určitě to zvládneme znovu.
Hvozd kolem nás tiše šuměl a já přemýšlela nad tím, jaká to je vlastně náhoda, že tu vůbec jsme a můžeme tohle všechno vidět. Nevěděla jsem, kdo nebo co o tomhle rozhoduje, ale byla jsem v tuhle chvíli ráda, že jsem zrovna já a zrovna tady. Byla jsem spokojená. Měla jsem po boku novou kamarádku, ozkoušela jsem síly své magie, měly jsme krásné místo, kam jsme se mohly kdykoliv schovat. Co ještě scházelo? Nejspíš už vůbec nic.
Jenže problém byl v tom, že ani snít se nedalo napořád. Cítila jsem chlad, který se dral do úkrytu škvírami a mezírkami. Zdál se hryzavější, než dřív. Zima byla na spadnutí. Snad by to ani nebylo tak zlé, ale když jsem tu jen tak ležela, začínala mi být docela zima a taky už jsem měla tlapy úplně zdřevěnělé, nemluvě o ztuhlosti zbytku těla. Vleže jsem se protáhla, jak nejlépe to šlo, ale přestávalo to stačit. "Uh," otřásla jsem se trošku. "Začíná trochu přituhovat, že? Možná bych si šla trochu protáhnout tlapy, rozproudit krev," navrhla jsem a otočila se k Wizku, jestli je na tom podobně, jako já. "Nechtěla bych se tu proměnit v ledovou kostku," zazubila jsem se, ale měla jsem obavy, aby v sobě moje slova neskrývala víc pravdy, než by bylo zdrávo. Co když to opravdu hrozilo?