Gallirea - Příspěvky uživatele

Nadchlo mě, že Marion by mě chtěla jako tetičku svých vlčat. Byla jsem z té nabídky úplně unešená. A Nick byl zase úplně unešený z vlčat. Asi podobně, jako já, ale hlasově se projevoval mnohem víc. No, a aby pravému chaosu bylo učiněno za dosti, ozval se do toho všeho ještě ten mladý vlk. Vento. "Ale přece... to prasátko už je přece po smrti," hodila jsem pohled směrem, kde leželo prase a ani se nehnulo. Jak by mohlo vrtět ocasem? A proč by jím vrtět chtělo, když mělo být sežrané? Vento tvrdil, že s ním nějak pohnul on. Jenže mi nešlo do hlavy, jak by to mohl dokázat, když stál tak daleko. "Myslíš jako nějakou magií?" špitla jsem to první, co mě napadlo, protože to bylo vysvětlení podivných věcí, které bylo hned po tlapce.
Nemohla jsem nad tím příliš dumat. Jednak jsem tomu sama nerozuměla a taky se mi najednou do tlapky zaryly špičaté vlčecí zoubky. "Au," vykvikla jsem překvapeně a trochu cukla nohou, na kterou soustředěně útočila Nerissa. Neměla velkou sílu, ale špičaté jehličky pěkně bodaly. Nemohla jsem se ale zlobit! Široce jsem se usmála nad Nickovou poznámkou. "To asi jsme," zamávala jsem ocasem a trochu jsem tlapu potahovala sem a tam a spolu s ní i Nerissu, která se jí držela. "Ty budeš určitě rozená lovkyně, viď," šťouchla jsem do vlčete jemně čenichem. Stisk špičatých zoubků vážně nebyl nic příjemného, ale byla jsem odhodlaná vydržet.
Ve skoro nestřežené chvíli Nickolas zmizel a zase se objevil. Taky to bylo skoro jako nějaké kouzlo. Jako by kus masa, který během chvilky spadl na zem, vlk vykouzlil z ničeho. Vděčně jsem se na něj usmála: "Dobrý nápad, je pravda, že zuby už na maso mají velké asi dost." Když byly dost dobré na mou nohu, určitě byly dobré i na divočáka. "Co, Rissi, nechceš zkusit hryzat radši tohle?" přišoupla jsem kus masa blíž k vlčeti. I přede mnou ale brzy kus prasete přistál. Tentokrát ne od Nicka, ale od Venta. "Děkuju," usmála jsem se na něj, pro samá vlčata jsem na vlastní hlad zapomněla, ale když přede mnou teď ležel oslintaný kus masa, v břiše mi hladově zakručelo. Pustila jsem se do něj. Třeba to i napoví Nerisse, co s tím vlastně dělat. Schválně jsem jedla pomalu, aby to pořádně viděla. Feline se mezitím věnoval Vento.

217, 3

"No, to se může stávat," řekla jsem nejistě, když mi Marion prozradila, že občas zapomíná. Jen většinou ne na vlastní vlčátka, pomyslela jsem si, ale zaváhala jsem, jestli bych to měla říkat nahlas. Spíš asi ne. Sama jsem měla ve své hlavě občas podivné věci. Začínalo mi docházet, že to asi není úplně Marion chyba, jak se předtím k vlčatům chovala. Teď bylo ale vidět, že se vážně moc snaží. Neviděla jsem v ní vůbec zlou vlčici a teď už to dávalo celkem smysl.
Jména vlčic se mi vážně moc líbila, ale nabídka, kterou mi Marion učinila vzápětí, mě úplně rozzářila. "Jistě, že bych chtěla! Hrozně moc bych chtěla být jejich tetička," roztáhla se mi tlama do širokého úsměvu a oháňka se mi rozkmitala neuvěřitelnou rychlostí. Měla jsem z toho neuvěřitelnou radost.
Jméno mojí maminky se Marion líbilo, ale trochu jsem sebou mimoděk cukla, když navrhla, že bych tak mohla pojmenovat svoje vlče. "Ano. To... to by asi mohlo," zamrkala jsem rychle a opravila úsměv na své tváři, doufala jsem, že si toho chvilkového záseku Marion nevšimla. Vypadala nadšeně a vesele, vůbec jsem jí nechtěla její radost kazit. Dokonce i Žiovta znala a pamatovala si ho jako milého vlka, stejně jako já. "Je to vážně moc hodný vlk. Jsem ráda, že jsem ho potkala. I další výlet bych si za ním udělala ráda, ale..." Koukla jsem na vlčata, která by takovou výpravu asi nezvládla. I Marion si to rychle uvědomila. "Přesně tak. Ale až povyrostou, mohli bychom tam jít. Určitě by se jim Život taky líbil, i ony jemu," zamávala jsem ocasem. Jistě, že měl takový vlk jako Život rád vlčata. Jinak jsem si to neuměla představit.

To už se k nám vmáčkli Nickolas s Ventem. Vento se začal Mari vyptávat na Života a Nick do mě dloubl čenichem. "Jsou maličké," souhlasila jsem s ním, mávala ocasem a usmívala se, když jsem viděla, jak na ně černobílý vlk láskyplně kouká a je jimi asi tak očarovaný, jako já. "Dokonce už cosi žvatlají!" vyhrkla jsem, když se od jednoho z vlčat ozval nesrozumitelný zvuk. "Páni. Ty jsi ale šikulka," tentokrát už jsem neodolala a musela Nerisse, která ta neohrabaná slůvka vybreptla, olíznout maličký čenich. Nemohla jsem si pomoct.
Marion s nimi chtěla zamířit ven. Trochu jsem se zarazila. "Nebude na ně zima?" strachovala jsem se trochu. Muselo tam pořádně mrznout. Maple navíc prohlásila, že Wolfganie v lese vycítila nějaké nebezpečí. "Museli bychom dávat hrozně velký pozor," špitla jsem. Z představy, že by se malým mělo něco stát, se mi dělalo špatně. Ale když tam s nimi všichni budeme... Z myšlenek mě vytrhl Vento, který koukal do kouta, kde ležel divočák s naprosto užaslým výrazem. "Co?" vykulila jsem tím směrem oči, ale neviděla jsem vůbec nic. Jen to podivné prase, které mimochodem nevypadalo moc jako obyčejní divočáci. "Já... vidím jen toho čuníka?"

216, 1

Trnula jsem z toho, jak hromotlucká Marion s vlčaty postrkovala sem tam. Dokonce tolik, že jsem se přestala krčit za Nickem a vyrazila jsem bez hlubšího přemýšlení do akce. Takhle to přece nešlo... Klapouchá vlčice prohlásila, že na ně pozor dává. "Vždyť jsi je málem zalehla," vydechla jsem. "Dávat pozor" jsem si tedy představovala o dost jinak. Dokonce se smála tomu, že se občas zapomene. Překvapeně jsem pootevřela tlamu a oči se mi trošku rozšířily samým úžasem nad tím, jak ledabyle to dokáže odmávnout tlapou. "Ale však- Však jsou to tvoje vlčátka," zablekotala jsem nechápavě. "Jak se můžeš jen tak zapomenout?" Opět to neznělo zvlášť vyčítavě. Spíš naprosto zmateně. Tohle jsem asi nedokázala jen tak pochopit. Znovu k nim natáhla přední tlapu a mně úplně zatrnulo. Kdyby do nich začala zase tak strkat a šťouchat, asi bych jí je prostě sebrala. Naštěstí jsem ale mohla vzápětí vydechnout, když Marion projevila opravdovou snahu a dotkla se vlčat jemně, aby z nich nezbyly jen dvě chlupaté placičky. "Tak," přikývla jsem s úlevou a pomalu se posadila, abych tam nad nimi nestála jako nějaká tyčící se skála.
Kolem se odvíjel další hovor, ovšem já příliš neposlouchala, ani jsem neměla příležitost, protože Marion mě zavalila otázkami. Mé jméno už jí stačilo vypadnout z hlavy. Představila jsem se vůbec? Najednou jsem si nebyla jistá. Od chvíle, co jsme přišli do úkrytu, jsem nezvládala vnímat všechno. "Jasnava," řekla jsem s mírným úsměvem. Když se mi ale Marion představila, opět jsem překvapeně zamrkala. Její jméno jsem už vážně slyšela, dokonce jsem ho i použila. Ale co. Ujištění se vždycky hodí. "Těší mě," řekla jsem tedy a zavrtěla ocáskem, zatímco mi byly představeny i malé vlčice, Feline a Nerissa. "Líbí," přiznala jsem tiše. "Jsou moc roztomilé. A ta jména se k nim opravdu hodí."
Jenže příval slov nekončil. Marion se vyptávala dokonce i na moji maminku. "No... moje maminka se jmenuje Jitřenka. Ale nikde tady není," objasnila jsem, protože se rozhlížela, jako by čekala, že se máma někde objeví. To bylo ovšem nemožné. Věděla jsem, že nikdy nevyjde z hvozdu. Měla příliš velký strach. Posledním tématem v této záplavě otázek byl můj strakatý čenich. "Vlastně mi ho obarvil Život. I očka. Mívala jsem je zlatá, tak jako vlčátka," mrkla jsem opět na malé slečny, které už opravdu na svět kulily zlatá kukadla.
Nejraději bych se s nimi hned poňufala, i když už podle všeho začaly ukazovat zoubky a zkoušet je na své mámě. Ale to byla asi hranice, kterou bych neměla jen tak bez dovolení překračovat, i když mě všechno svrbělo touhou vlčátka prostě zabavit. Upřímně? Záviděla jsem je Marion. Hrozně, hrozně moc. Naštěstí už se k nim chovala opatrněji. Pustila se do čištění a olizování jejich kožíšků a já viděla, že dává pozor, i když se na to asi musela dost soustředit. Už žádné neomalené postrkování. "Takhle je to lepší," špitla jsem spokojeně a už se zase usmívala. "Určitě se jim to i víc líbí." Jen po straně jsem mrkla na Ventíka (vážně se tak jmenoval?), který právě přemlouval Nicka, aby šel blíž. Trochu neochotně jsem se posunula stranou, abych udělala místo. Vypadalo to, že Marion všechen ten mumraj kolem nevadí.

215, 1

Dělo se tady toho vážně dost. Nějak jsem to nezvládala vnímat úplně všechno. "Ne, já se jich nebojím," špitla jsem k Nickovi. "Jenom..." Ztěžka jsem polkla. Bylo to složité a nechtěla jsem to teď vysvětlovat, ne přede všemi, kteří se teď na mě koukali, protože jsem tady byla nová a tudíž jsem jejich pohledy přímo přitahovala. Všichni vypadali ale celkem přátelsky.
Jako první se k nám přihnala strakatá vlčice s klopenými oušky, maminka vlčat. Začala si mě očuchávat, nejspíš aby si můj pach nespletla s nějakým vetřelcem, až se budu pohybovat na území. "Ahoj, Marion," pozdravila jsem ji s nesmělým úsměvem a potlačila myšlenku, že radši než aby mě očmuchávala by si měla jít lehnout ke svým děťátkům. Doufala jsem, že Wolfganie ji k tomu brzy nasměruje. To kňučení se nedalo snést. Marion nám strašně rychle představila všechny. Ventík byl asi ten mladý vlk, pak Pan Oříšek? Ten se vzápětí vypařil někam do zimy. No a nakonec Nerissa a Feline. Ta jména asi patřila k vlčátkům.
Mladý vlk, "Ventík", nás taky vzápětí pozdravil. "Ahoj," odpověděla jsem i jemu, ale hned vzápětí jsem vykvikla: "Pozor!" když jsem viděla, jak sebou Marion flákla na kožešinu těsně vedle vlčat, která jen tak tak unikla vážné újmě na zdraví. Dál přitom mlela a mlela a nakonec si k sobě vlčátka přikopla, jako by to snad byly jen koule chlupů a ne živá stvoření. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem se začala pohybovat, ale najednou jsem stála až u Marion. Wolfganie poodešla řešit něco jiného, Venta, který se šel s námi zdravit a seznamovat s Nickem, jsem prostě úplně přehlédla. "Marion. Dávej na ně větší pozor," řekla jsem, nijak vyčítavě, při pohledu na malé uzlíčky mi hlas naopak přetékal něhou. "Jsou křehká. Snadno se jim může-" Trochu jsem se zajíkla. Odkašlala jsem si a zkusila to znovu: "Může se jim lehko něco stát, když kolem nich tak dupeš a strkáš do nich." Ostýchavost byla ta tam. Viděla jsem před očima jen nehybná těla svých dvou vlčátek, která nikdy nedostala šanci. Tyhle dvě ano a já nechtěla, aby se jim něco stalo. Nemohlo se jim nic stát. Proč k nim jejich máma byla tak neomalená? Vůbec nevypadala jako zlá vlčice. Že by si to neuvědomovala?

Vzhled

Povaha

Vzhled

Povaha

Vzhled

Povaha

214, 1
//Mýtina přes Sarumen

Když jsem se hrabala z díry, vážně jsem si ve vší své zmrzlosti a rozespalosti vůbec nevšimla, že mě Nick oprášil od sněhu. Myslela jsem jen na to, jak zalezeme hezky někam do úkrytu a tam se najíme a ohřejeme. Vážně jsem byla ráda, že s tím neotálíme a rovnou jsme vyrazili. Cestou jsem vzpomínala na svůj výlet do teplých krajů, což byly vzpomínky, co mě alespoň trochu hřály. "Bylo to trochu děsivé," pokývala jsem Nickovi, ze kterého se ale otázky rázem začaly sypat vážně překotnou rychlostí. Musela jsem se nakonec zasmát: "Ne, žádné listí jsem neviděla, ani větve nebo šišky. Jen ty nohy měl jako kmeny stromů... a vlastně i takovou drsnou kůži, trochu jako kůru. Ale nešla jsem k němu tak blízko, abych na něj sahala a zjistila, jestli to vážně kůra je. Na to jsem se ho vážně docela bála," přiznala jsem. Však to bylo úplně obří zvíře. Zašláplo by mě jako nic, ani by si toho nevšimlo. Nebo co kdyby mě chtělo spolknout? To by mu také nedělalo problémy.
Wolfganie doplnila zase svůj zážitek s místem, kde žila spousta ptáků, velkých i malých a také zvířata, která běhala ve stromech. "Páni, i ocasem se držela větví? To bych chtěla umět," ohlédla jsem se za chůze na svůj ocásek a zkusmo s ním zakroutila, ale nezdálo se mi, že by dokázal cokoliv chytit.
Nakonec chtěl vyprávět něco i Nick, ale zdálo se, že si nemůže pořádně vzpomenout. "U té velké slané vody? Tam bych si to taky chtěla někdy ještě lépe prohlédnout," pousmála jsem se a čekala, jestli z vlka vypadne ještě něco... ale on se najednou úplně vyděsil. Ztratil totiž dárek pro Maple. Svěsila jsem uši, když jsem viděla, jak je z toho smutný, bylo mi to líto. "Ó ne, a co to bylo? Mohli bychom to ještě najít? Nebo něco podobného?" Wolfganie navrhovala, že bychom to mohli jít hledat až po posilnění, v což jsem v duchu doufala. Ale kdyby Nick chtěl jít hned, asi bych se k němu připojila, zdálo se, že mu na tom velice záleží.
Cestou mi Wolfganie ještě povídala o tom, co vlastně bude v úkrytu. Zdálo se, že tam jsou vzpomínky na členy smečky, kteří už tu nebyli. Ouška mi ještě o kousek poklesla, ale trochu jsem se i pousmála. "To je mi líto, že umřeli. Ale je pěkné mít na ně takovouhle památku, aby se na ně nikdy nezapomnělo." Zajímalo mě, jak taková socha asi vypadá. Nevzpomínala jsem si, že bych někdy nějakou viděla. Zvědavě jsem natahovala krk, zatímco jsme konečně vkročili do úkrytu.

Uvnitř bylo příjemně teplo, ne jako venku ve větru a mraze. Také se mi ale naskytl pohled na opravdu hodně neznámých vlků. Znejistěla jsem a zaručeně nenápadně se pokusila trochu schovat za Nicka. "Dobrý den," špitla jsem ke všem přítomným a nervózně se usmála. Bylo jich tu vážně hodně. Nejdřív mě upoutala vlčice s modrými flíčky v kožichu, které se mi vážně moc líbily, pak jsem rychle přejela pohledem i ostatní. Byl tam hnědý vlk s uhlazeným kožíškem, strakatá vlčice se sklopenými oušky, na kožešině ležel takový tmavý mladý vlček a u něj... "Nicku!" zajíkla jsem se šeptem. "Vždyť to jsou úplně maličká vlčátka!" To jsem vůbec nečekala, a nejspíš ani Wolfganie, která se hned vydala zjišťovat situaci. Cítila jsem, jak se mi náhlým návalem emocí dělá knedlík v krku - hned se vrátily myšlenky na mé vlastní nebohé děti, na to, jak ony nikdy takhle nelezly a nekňučely, na věci, které mohly být a nebyly.
A kdo vlastně byla maminka těch maličkých? Proč se hemžila u břicha toho vlka, který jim nemohl dát to, čeho se kňouravým nářkem dožadovala? Stála jsem opodál, takže jsem na ně pořádně neviděla, ale stejně jsem z nich nemohla spustit oči - aspoň dokud mě Wolfganie spěšně nepředstavila alfě Maple. Byla to ta vlčice s modrými jiskřičkami v kožíšku. "Do...dobrý den," vykoktala jsem už podruhé trochu přiškrceným hlasem a snaživě jsem se usmála, i když knedlík v krku jsem měla pořád.
Když se Wolfganie pustila do rozmluvy s vlčicí se sklopenými oušky, rychle jsem zjistila, že to ona je maminkou vlčat. Proč od nich stála tak daleko? Copak je neslyšela, že mají hlad? Podívala jsem se na ni naprosto nechápavě, má hlava to nedokázala pobrat. Měla dvě vlčátka jako já, ale ta její byla živá a zdravá, a ona stála opodál a jen na ně koukala, místo aby se o ně starala. Wolfganie ji naštěstí začala směrovat k nim. Doufala jsem, že pak utichne to hladové kňučení, ze kterého se mi akorát tak draly slzy do očí. Zůstávala jsem stát v zákrytu za Nickolasem a vrhala nervózní úsměvy na kohokoliv, kdo na mě snad koukal. Tahle situace, se spoustou cizinců a ke všemu ještě s malými vlčaty, na mě byla trochu moc, než abych se nějak výrazně projevovala.

Spala jsem jako špalek pod příkrovem sněhu. Odněkud ke mě doléhal hlas a cosi do mě šťouchalo, ale já se probouzela jenom velice pomalu a neochotně. "Mrrrhm," vydral se ze mě nespokojený zvuk, chtěla jsem dál spát, tady v teploučku se leželo tak krásně... akorát, že jak se můj mozek přece jen trochu probral, došlo mu také, že tu takové teploučko vůbec není. Ba naopak. Propána, kdy se tak hrozně ochladilo? Začala jsem se hrabat z díry a zuby mi přitom drkotaly. Cítila jsem se promrzlá až do morku kostí. "Díky, Nicku," vykoktala jsem trochu roztřepaným hlasem a i ve stoje jsem se choulila do sebe, aby mi neutíkalo další teplo. "Asi jsme to vážně trochu přehnali." Zima byla dosud tak zábavná! Nenapadlo mě se strachovat, byla jsem jen ráda, že mám konečně kam složit hlavu a nemusím být sama. Jako bych zapomněla, že i tak se na mě zima dostane. Snad nebudu nemocná jako loni.
Wolfganie navrhla, že se půjdeme ohřát a já nebyla ni v nejmenším proti. "To zní skvěle," zamávala jsem ocasem a trochu se rozzářila při představě tepla a jídla, i když jsem se pořád klepala a cvakala zuby. Nevěděla jsem, kde úkryt je, ale stačilo následovat Wolfganii.
"No... zažila jsem tu pár zvláštních věcí," řekla jsem. "Zvláštní kouzla, co mě občas přemístila na úplně jiné místo a tak. Moc tomu nerozumím. Nejvíc se mi líbila výprava na jih, kde byla spousta prazvláštních zvířat. Takové pruhované srnky, obrovští tvorové s nohama jako stromy a dlouhými čumáky... tam to bylo vážně zajímavé," vzpomínala jsem na svou výpravu do teplých krajů a těmi vzpomínkami i chůzí jsem se přece jen trošku zahřívala.

//úkryt přes hvozd

Smečkový úkolníček - prosinec:
3. Ozdob s někým jiným stromeček http://gallirea.cz/index.php?p=mytina#post-213627

Uznáno a připsáno.