Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 10/10, Alastor

Trošku jsem se zasmála, když Al podotkl, že zpěv jeho sestry se občas nedal poslouchat. "Ah, doufám, že ten můj se poslouchat dá. Nikdo si zatím nestěžoval," máchla jsem ocasem. Snad to tak vážně bylo. Jenže jak na tom se zpěvem byla jeho sestra teď, to se nejspíš nedozvím. Minimálně ne od něj, protože se s ní nevídal. "Hmm, chápu," pokývla jsem hlavou - já se přece se sestrou taky nevídala. Hlavně proto, že se momentálně nacházela kdoví kde. Stýskalo se mi po ní, ale nemohla bych za ní jít, i kdybych chtěla, protože jsem netušila, kam se vydat. "No, třeba se to už naučila lépe!" prohlásila jsem optimisticky, samozřejmě jsem si to malovala růžově - jak se odloučení sourozenci opět setkají a Alastorova sestra zazpívá tak krásnou píseň, že by se za ni nemusel stydět ani slavík.
Byl tedy vlkem s toulavými tlapkami, nechal se nést větrem a vést náhodnými cestami. "Na toulání je něco hezkého," řekla jsem pomalu, "taky jsem se chvíli potulovala, ale pro mě to moc nebylo. Začalo mi chybět mít se kam vrátit," přiznala jsem. Bohužel ani vlčici, na kterou se ptal, jsem neznala. "Je to tvoje kamarádka?" zeptala jsem se, zajímalo mě, jestli ji třeba hledá nebo se jen tak vyptává na své známé.

Zabořená do země jsem toho nemohla moc dělat. Snažila jsem se vyhrabat ven a kousek po kousíčku se mi to také dařilo, ovšem postup byl příliš pomalý. Zdálo se, že Lupínek o hru se mnou ztratil zájem a rozběhl se kamsi pryč. "Lupínku, počkej, počkej!" hulákala jsem za ním a drápala se ven s ještě větší snahou, jenže vydřátko bylo vážně hodně rychlé. Prchalo... k čemu vlastně? Ve vzduchu se vytvořila jakási trhlina! Zalapala jsem po dechu. Mířila k ní okamžitě všechna vydřátka, nepochybně jim přišla mnohem zajímavější, než my vlci. "Lupínku, ne!" zavolala jsem zcela zbytečně a konečně se mi podařilo pořádným kopnutím zadních nohou osvobodit se z díry.
Byla jsem volná. Příliš pozdě. Hop, Lupínek skočil do trhliny a zmizel mi z očí. Společně s ním se dovnitř vrhli i všichni ostatní sourozenci. Netušila jsem, co ta trhlina je ani kam vede, ale ani na chvíli mě nenapadlo, že bych mohla Lupínka opustit. Byl sice divoký, ale bylo to jen mládě, které si chtělo hrát! Měla jsem za něj odpovědnost, měla jsem ho chránit a tak jsem se vlastně ani nestihla bát o sebe. Jen, co dovnitř zmizela Wolfganie, vrhla jsem se tam také. Mláďatům se prostě nesmělo nic stát.

//za vydřátky

Březen 9/10 // Alastor

Střihla jsem ušima. "Vážně? To muselo být fajn," zasmála jsem se, když mi Alastor prozradil něco o své sestře, i když jsem ji neznala. "Doma jsem byla vždycky já ta sestra, která si prozpěvuje. Moji sestřičku to nějak nezajímalo, kdoví proč," pokrčila jsem rameny. "Tvoje sestra s tím přestala, když byla starší?" zeptala jsem se, protože podotkl, že to bylo v době jejich dětství. Dalo se z toho vůbec vyrůst? Stane se to i mě?
Alastor se musel zamyslet nad tím, co má vlastně na světě rád, ale pár věcí přece jenom vymyslel. I když s oblibou zimy jsem příliš soucítit nedokázala. "V horách je hezky," řekla jsem tedy. "Taky se mi líbí. Hlavně výhledy z vysokých vršků," pronesla jsem trošku zasněně, jak jsem si představovala krajinu pod sebou jako na tlapce. Když šlo o smečky, Alastor moc velké štěstí neměl. Trochu jsem sklopila uši. "Ah. To mě mrzí. Takže se teď jen tak touláš krajem?" zajímala jsem se a pak se zamyslela nad tou vlčicí, na niž se mě ptal. "Hmm, to jméno mi nic neříká. Ale nejsem ve smečce dlouho, takže jsem ještě všechny nestačila poznat," přiznala jsem.

Březen 8/10 // Alastor

Doufala jsem, že mi Alastor dá definitivní potvrzení, že to tak na světě funguje. Že i z něčeho tak smutného, jako je smrt a úpadek, nakonec vznikne něco krásného. Vlk to ale nevěděl s jistotou. Věřil tomu ale, nebo by chtěl. Chvíli jsem nad tím ještě přemýšlela, tlapou jsem si pohrávala s květem pampelišky. Kdyby mi tak mohla říct, z čeho vyrostla. "Myslet na to, že vlastně šlapeme po tělech a kostech spousty zemřelých tvorů se mi moc nelíbí," řekla jsem nakonec zvolna, "ale ta myšlenka, že se vlastně všechno obnovuje, je pěkná. Znamenalo by to, že se nic nikdy úplně neztratí." Trochu jsem se pousmála. Něco na tom asi bylo, ano.
Hnědý vlk se poté zeptal, co ještě mám ráda, tedy kromě jara. "Hmm... Mám ráda slunce a květiny, motýly - vlastně všechno, co je pěkně barevné a hezké na pohled. Taky vlčata a vlastně ráda pozoruju i ostatní mláďata... a ráda zpívám!" rozpovídala jsem se trošku a zamávala ocasem. "Rodinu tu nemám, ale smečku ano," odpověděla jsem mu, ochotně jsem na sebe všechno prozrazovala, protože proč bych neměla? "Sarumenskou, až skoro úplně na jihu země. A co ty?" naklopila jsem hlavu ke straně. "Co ty máš rád? A máš nějakou smečku?"

Úponky a lístky ovládané Lupínkem mě šimraly po celém těle. Bezmocně jsem se kroutila a svíjela v křečích smíchu, který se nedal zastavit. Já se asi počůrám, pomyslela jsem si zoufale a jako by to byla ta nejhorší věc, co se jednomu může stát, nějak mě to přimělo se soustředit. Povedlo se mi ze země vyvolat taky šlahoun, který začal vydřátko šimrat na bříšku. To narušilo zase jeho soustředění, takže jsem byla osvobozena, jen co jsem zpřetrhala úponky poutající mě k zemi.
Chvíli jsem popadala dech, ze smíchu mě úplně bolelo břicho. Vydřátko se hihňalo a chichotalo, ale netrápila jsem ho dlouho. "No, to byla legrace, ale co kdybychom se domluvili, že připoutávat nohy k zemi se nedělá?" Vydřátko vypadalo, že to zvažuje, načež se zahihňalo a mým směrem vyletěl oblázek. Sklonila jsem hlavu a kamínek mi prosvištěl nad hlavou. Neměla jsem ponětí, že tohle magie země dokáže. "Lupínku! Kamením se nehází!" Fíí, prosvištěl mi nad hlavou další malý valounek. Lupínek buď neměl moc dobrou mušku, nebo schválně mířil vedle, ale bála jsem se, že se příště trefí. I když vybíral jen malé oblázky, určitě by to štíplo. Dalšímu kamínku jsem tedy uskočila už vestoje, a pak dalšímu a dalšímu. Vypadalo to, že z toho má vydřátko vážně radost, tleskalo tlapkami a zářilo jako sluníčko. Já měla naopak pocit úplné bezmoci. "Lupínku, dost!" Zadní tlapku vydřete jemně omotal kořen, ale to se mu vážně nelíbilo. Vztekle dupl přední a pod mýma nohama se otevřela trhlina, do které jsem okamžitě zahučela až po pás. Chtělo se mi plakat. Co tohle bylo za divoká mláďata?

Povyk přilákal i další vlky kromě mě a zrzečka - Wolfi, Venta a mladou vlčí slečnu, kterou jsem ještě neznala. Určitě to nebyla jedna z těch Marioniných. "Ahoj," pozdravila jsem je všechny s úsměvem, ale momentálně moje oči víc přitahovala vydřátka a jejich maminka, lady Mlhahule, která odtud podle všeho hodně rychle mizela. Než jsem se vůbec nadála, byla pryč a vydřátka nám zůstala na hlídání.
Jedno z nich si to namířilo ke mně. Zamávala jsem ocasem a očka se mi rozzářila. "Ahoj! Já jsem Jasnava. A jak mám říkat tobě?" zajímala jsem se, ale vydřátko si nejspíš povídat nechtělo. Země pod tlapami se mi začala najednou propadat a přesýpat, jako tomu bylo dál na jihu, kde bydlel ve svých kopcích Život. Vydřátko se tomu zplna hrdla rozesmálo a rychlý pohled kolem mi prozradil, že i ta ostatní jsou pěkní nezbedové. "Ah, takže ty si chceš hrát?" Ještě jsem to nikdy nezkoušela, ale soustředila jsem se a podařilo se mi zemi pod tlapkami zpevnit natolik, abych se dál nepropadala. "Tak jo, můžem si hrát, ale ne, když se propadnu do země," mrkla jsem na malého nezbedu, který naštvaně dupnul, když viděl, že jsem se z pískové pasti vyhrabala bez větších problémů. Určitě se ale spřátelíme! "Taky umím magii země. Hele," nechala jsem vyrůst ze země dlouhý list a pošimrala jím vydřátko na čenichu. To se spokojeně zahihňalo. "No vidíš. A hele - co kdybych ti zatím říkala Lupínek?" napadlo mě, protože jsem na něj nechtěla volat "hej, počkej". Lupínek na mě koukl s rozjařenými jiskřičkami v očích... a najednou mi dlouhé listy, jako byl ten, co jsem nechala vyrůst před chvílí, omotávaly tlapy a plazily se po nich výš a výš. "Eh, Lupínku, počkej! Tohle není zrovna- íííí," zanikla moje slova v zapištění, jak mě listy a úponky začaly šimrat po celém těle. Snažila jsem se osvobodit, ale pořádně to nešlo, protože jsem se zároveň kroutila jako žížala. Strašně, strašně to lechtalo a moje tlapy byly v pasti!

Březen 7/10 // Alastor

Pořád jsem tomu slovu nerozuměla a pořád jsem se na něj nechtěla ptát. Nechtěla jsem mluvit o kostrách a o smrti - byly to věci, na které jsem raději nemyslela, když to jen trošku šlo. Byla jsem nicméně ochotná Alastora vyslechnout, když se do vysvětlování pustil s takovým zápalem. Říkal věci, které mě nikdy nenapadly, protože jsem nad nimi prostě nepřemýšlela. Že nový život vzkvétá na troskách toho starého, že květiny rostly díky tomu, že nějaké rostliny a zvířata předtím umřely. Popravdě jsem o tom nic nevěděla, a dávalo to vůbec nějaký smysl? Přesýpalo se mi to v hlavě. My jsme taky přežívali díky tomu, že jiná zvířata musela umřít, což byl další fakt života, na který jsem se snažila nemyslet, kdykoliv to jen trošku šlo. Bylo to tak se vším? Zvedla jsem k Alastorovi oči a pořád mi v nich seděl zmatek. "Takže... takže když někdo nebo něco umře, a nic jeho tělo nesežere, pak je z toho i tak užitek? Vyroste z něj něco nového?" snažila jsem se pochopit, co mi hnědý vlk říká. Bylo zřejmé, že mám určité mezery, co se vědomostí o světě týče. "Nevěděla jsem, že to takhle funguje," sklopila jsem čenich. Nebyla jsem si najednou jistá, jestli se mi líbí tančit mezi květinami rostoucími z mrtvol. Nebo šlapat po ostatcích nějakých dávno zapomenutých tvorů. Na druhou stranu asi bylo něco uklidňujícího na myšlence, že i po smrti se z nás může stát něco dalšího, hezkého. Zamyšleně jsem šťouchla do pampelišky.

Březen 6/10 // Alastor

"No samozřejmě," spadl mi kámen ze srdce, když se mnou Alastor souhlasil. Nejspíš jen uváděl příklady, nepatřil sám mezi vlky, kteří by se z něčeho takového radovali. Spokojeně jsem se pousmála a nechala jsem průchod svojí vlastní radosti, dala jsem se do poskočného tanečku mezi květinami a užívala si slunečních paprsků ve svém kožichu.
Ne ale na dlouho. Když Alastor znovu promluvil, zaryla jsem tlapy do země a zastavila se tak prudce, div mi věneček nesletěl z uší. Mimoděk jsem si ho připlácla zpátky k hlavě. "Cože? Kostry a-" Přešlápla jsem. To druhé slovo jsem neznala. Něco mi říkalo, ať se neptám, že se mi odpověď nebude líbit, protože neznělo příjemně a ke všemu bylo ve dvojici s kostrami. Znovu jsem přenesla váhu z nohy na nohu, nejistá. "Raduješ se tedy z koster? Já... možná to nechápu. Co je radostného na smrti druhých tvorů?" Nervózně jsem si olízla flekatý čenich. Možná jsem se neměla ptát ani na tohle. Kdoví, co mi Alastor odpoví.

//Skalisko přes Sarumen

Klusala jsem přes les, kde už po žádném nebezpečí nebylo vidu ani slechu. Že jsme získali novou průrvu a někteří členové dostali pořádně na zadek od narušitelky klidu? Tak o tom jsem prozatím neměla ani ponětí, takže jsem si vesele klusala kupředu, rozhlížela se po známkách jara, které byly všude kolem, a ani déšť mi nemohl pokazit náladu. Byla jsem ráda, že jsem zase venku na čerstvém vzduchu. V jeskyni to bylo fajn, ale já jsem stejně byla vždycky raději venku.
Halekání a povyk vedly moje kroky. Následovala jsem ten rámus až na mýtinu, kde jsme si v zimě hráli s Nickem a Wolfi. Ani jeden z nich tu už nebyl, a samozřejmě tu už nestáli ani naši vlkuláci, kteří se rozplynuli a odtekli někam do řeky. Místo toho zde stál rezavý vlk, kterého jsem nejspíš nikdy nepotkala, i když se nápadně podobal té Zrzečce, se kterou se naše cesty už párkrát potkaly. "Ahoj," pozdravila jsem ho s úsměvem. On ale nebyl tím, kdo povykoval. To měly na svědomí vydry. Ach ano, vydry, a ne jen tak nějaké, mluvící! Přesně jak říkal Nickoli! "Dobrý den!" vyhrkla jsem tedy i na vydru a při pohledu na mláďátka se mi oháňka rozkmitala šílenou rychlostí. "To jsou krásná vydřátka." A taky pěkně divoká, lítala kolem a maminka si s nimi asi nevěděla moc rady. "Nepotřebují tetičku na hlídání?" nabídla jsem se okamžitě. Vlastní vlčátka mi osud jaksi nepřál, ale mohla jsem být tetičkou všech! Dokonce i vydřátek.

223

Usnula jsem jako špalek. Po všem tom vzrušení ani nebylo divu, že jsem byla unavená a úplně jsem odpadla. Jestli na mě někdo mluvil nebo po mě něco chtěl, pak já o tom nic netušila. Prostě jsem spala a spala, zatímco z úkrytu všichni postupně zmizeli, stejně jako zmizelo nebezpečí z našeho hvozdu. Ne bez následků, ale ani o tom jsem nic nevěděla.
Vzbudila jsem se až za notnou chvíli, dokonale osvěžená spánkem. Protáhla jsem si tlapy a zamlaskala, zatímco jsem rozespale mžourala kolem sebe. Všichni byli pryč. Hm? Překulila jsem se na břicho a poslouchala. Všichni byli pryč, ano, ale k uším mi doléhalo takové divné švitoření, povykování... Že by si vlčata venku hrála? Moc mi to jako vlčata neznělo. Vyskočila jsem na tlapky a rozhodla se to jít prozkoumat. Na strach ze stínů jsem už skoro zapomněla. Marion s vlčaty šla ven, takže už to určitě muselo být bezpečné. Vyběhla jsem z jeskyně alf, kde jsem vlastně neměla co dělat, a rozklusala se skrze les prozkoumat, co stojí za tím divným povykem.

//Mýtina přes Hvozd

Březen 5/10 // Alastor

Alastor se rozpovídal o mnoha podobách radosti, které mi však dvakrát radostné nepřišly. Sklopila jsem uši, když mluvil o otci, který umře hned poté, co se s ním znovu setkáte. "To je..." Nevěděla jsem, jaké správné slovo použít. "Hořkosladké?" dokončila jsem váhavě. Dokázala jsem v tom vidět tu radost i smutek. Ovšem v Alastorově druhém příkladu už jsem nenacházela radosti ani kousek. Proč bych se měla radovat, když někoho rozplácne kámen? "Oh. Z toho bych se asi radovat nedovedla. Ani kdyby to byl někdo, kdo mi ublížil," řekla jsem a nechtěla si to ani představovat. Znělo to příšerně.
Mně byly bližší takové jednodušší podoby radosti. Radost ze slunce, květin a jara, třeba. Zrovna v tuhle chvíli. Věneček na uších mě těšil a barvy, pomalu vykukující všude kolem nás, také. Na tom jsme se s Alastorem shodli. "Přesně to mám taky ráda," usmála jsem se a zamávala ocasem. "Po té dlouhé zimě se všechno probudí a ožije, že se cítím, jako bych taky ožívala! Všude ty barvy, kvítky, sluníčko... Hned je na světě ještě krásněji," vyskočila jsem povzbuzena vlastními slovy na nohy a proskočila se pampeliškami kolem Alastora, aniž bych se bála, že si o mě pomyslí, že jsem třeba praštěná. Co na tom bylo špatného?

Březen 4/10 // Alastor

Na tom, co medvědovitý huňáč říkal, asi bylo něco pravdy. Pomalu jsem si to nechávala projít hlavou a mezitím jsem nechávala pampelišky u mých nohou kroutit a proplétat. "Asi máš pravdu. Potom by nám radost připadala obyčejná a vlastně by na štěstí nebylo nic výjimečného," pousmála jsem se, i když trochu smutně. Dávalo to smysl. Všechno muselo mít svůj protiklad, aby zůstávala rovnováha. Světlo a tma, dobro a zlo... Ale stejně se mi nelíbilo, že bytosti musí trpět, jen aby si mohly uvědomit, co to vlastně je štěstí.
"Já jsem Jasnava," řekla jsem a zvedla hlavu od pampelišek, které se teprve tehdy přestaly hýbat. Zahákla jsem tlapu do věnečku, který z nich vznikl, utrhla ho od stonků, které držely v zemi, a posadila jsem si ho na hlavu. Spokojeně jsem se nad tím zahihňala, jako bych právě vykonala něco naprosto mimořádného. "No, určitě jsem ráda, že jsem nikdy nezapomněla, co to je štěstí. To asi zní ještě hůř, než to, že štěstí musí být vyvažováno smutkem. Nedokázat se radovat... to zní vážně dost hrozně," přemýšlela jsem nahlas a pokoušela se urovnat si to celé v hlavě. Kdoví, co si z toho mého blábolení vybral Alastor. "Třeba nemoct se radovat z jara. Jsi rád, že je jaro?" zazubila jsem se na vlka, po předešlé skleslosti nebylo ani stopy. Urovnala jsem si věneček na hlavě a v zelených očkách mi jiskřilo.

Březen 3/10 // Alastor

Připravovala jsem se, že půjdu zase někam dál, protože se mnou vlk nebude chtít mluvit. Narušila jsem mu jeho chvíli a teď bych se měla vydat pryč a nechat ho v klidu. Docela mě proto překvapilo, když řekl, že je za mé vyrušení rád. "O. Tak dobře," přikývla jsem, i když jsem to nečekala, a zamávala jsem ocasem. Neměla jsem tedy odcházet. Vlk si nakonec aspoň trochu povídat asi chtěl. Proto jsem si sedla pomalu mezi pampelišky a poslouchala, co má na srdci.
V pořádku nebyl, což jsem zvládla už poznat i sama. Bylo to zřejmé na první pohled, alespoň mě. Ale měl pravdu. Kdo byl doopravdy úplně v pořádku? "No... to nejspíš nikdo," hlesla jsem a trochu si povzdechla. Koukala jsem na svou tlapu, kterou jsem hladila žluté hlavičky pampelišek, až mi na ní ulpíval jejich zlatý pyl. "Nebo aspoň já jsem asi nikdy nepotkala vlka, kterého by něco alespoň trošku netrápilo. Je mi líto, že to tak musí být, ale nejspíš to má nějaký svůj důvod," zamračila jsem se trošku a zvedla oči zpátky k velkému vlkovi. Třeba byl moudřejší, než já a přišel na to, proč to tak je. Proč nemůžeme být pořád šťastní.

Březen 2/10 // Alastor

Určitě jsem nezačala zrovna nejobratněji. Prostě jsem na vlka vybafla otázku. A vypadalo to, že jemu se moc nechce na ni odpovídat. Nebo aspoň ne moc detailně. "Ah," vydechla jsem zaraženě a svěsila trochu uši. "To je..." Nevěděla jsem, co na to mám říct. Co říct někomu, komu ublížil život, když jsem vlastně ani nevěděla, co přesně se mu stalo? Moc jsem to nedomyslela, když jsem se k němu jen tak vrhla.
Neposlal mě ale pryč, naopak se zeptal, co se stalo mě. "No... Nejspíš taky život?" odpověděla jsem po chvíli přemýšlení. "I když poslední dobou byl ke mně docela dobrý," dodala jsem, protože pravda byla taková, že mně se teď nic zlého nestalo. Přešlápla jsem v měkké jarní trávě a dávala pozor, abych přitom nerozdrtila žádnou pampelišku. "Promiň, jestli jsem tě vyrušila," vyhrkla jsem potom. "Jestli chceš být radši sám, hned zase zmizím. Jen... jsem chtěla vědět, jestli jsi v pořádku." Což vlk nejspíš úplně nebyl. Ale mohla bych mu vůbec pomoci? Nějak by to určitě šlo! Ale musel by mě nechat a kdoví, jestli o to stál?

Březen 1/10 // Alastor

Procházela jsem se mezi květy a srdce mi poskakovalo radostí. Jaro, konečně krásné jaro! Smutná zima konečně odešla kdoví kam a celý rok se nevrátí. Zlaté pampelišky svítily okolo mě jako maličká sluníčka, zdravila to jedno veliké, které se na nás všechny usmívalo z oblohy. Bylo to překrásné ráno. Ranní rosa mi máčela tlapky, když jsem se otáčela a tančila mezi květy, pro sebe jsem si tichounce pobrukovala... než jsem se zarazila.
Nejdřív jsem si hnědého vlka ani nevšimla, oči mi po něm sklouzly jako po nějakém kusu dřeva nebo možná kamene, jak tam tak nahrbeně seděl. Ale samozřejmě to žádný kámen nebyl. Zastavila jsem se několik metrů od něj a střihla ušima. Možná by byl raději, kdybych ho nechala na pokoji. Možná sem přišel jen v klidu a tichu posedět. Ale přišlo mi, že z něj úplně vyzařuje, jak je nešťastný. Cítila jsem to z něj, jako by vysílal vlny do okolí - netušila jsem, že jsem to naopak já, čí magie se vypíná k ostatním a zachytává jejich city. Ještě jsem zaváhala, ale pak jsem pomaličku vykročila směrem k němu. "Ahoj," špitla jsem tiše a znovu zastavila, tentokrát už blíž k němu, ale pořád v uctivé vzdálenosti. "Co se ti stalo?" vyhrkla jsem otázku bez přílišného rozmyslu.