Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Artyomova slova mě trochu zabolela. Ne proto, že mne nehledal, ale protože si myslel, že už bych ho nikdy nechtěla vidět. Lehce jsem svěsila uši. "To bych neudělala," špitla jsem, dlouho jsem si ale smutný výraz na tváři neponechala. "Ale nakonec jsme se našli, takže už není třeba se tím trápit," dodala jsem a trochu se pousmála. Byla jsem ráda, že mi věří a hlavně, že jsme zase spolu. S potěšením jsem také poslouchala, jak se Artyomovi dařilo lovit ryby a že to pro něj bylo jednodušší, než předtím. "S trochou cviku v tom budeš za chvíli přeborník," povzbuzovala jsem ho. Ovšem jeho další slova mě přiměla opět nasadit poněkud ustaraný výraz. Znělo to, že mu nebylo zrovna do skoku v ten čas, co jsme strávili od sebe. Mrzelo mě to. Kéž bych mu mohla tehdy nějak pomoct, kéž bych tu byla... Jenže já s ním nejspíš byla i tak. "Vážně?" vydechla jsem a našpicovala ouška. Připadalo mu, jako bych byla s ním, i když jsem byla pryč? To... bylo moc hezké. Zahřálo mne to u srdce, i když jsem si pořád přála, aby to nebylo nutné a skutečně jsem tu byla. "To je dobře, že jsi na to nebyl sám," pousmála jsem se nazpět. "A že jsem ti mohla nějak pomoci."
Artyom mi pak začal vysvětlovat, co se to stalo u jezera. Nebylo to vůbec veselé vyprávění. Poslouchala jsem ho napjatě, ani jsem si neuvědomila, že mi trochu poklesla brada, jak jsem se zatajeným dechem poslouchala, co všechno se Artyomovi přihodilo. "To je ovšem hrozné! Duchové by měli odpočívat v pokoji a nechat živé na pokoji... Dějí se tu někdy vážně strašidelné věci." Zdálo se, že je ale zahanbený tím, že utekl. Naklonila jsem se o něco blíž k němu. "Myslím, že něco takového by asi vyděsilo každého. Není se za co stydět. Nejspíš se ani nedá dělat nic jiného, než utéct. Jsou to přece duchové, nedá se s nimi bojovat." Zavrtěla jsem nad tím hlavou. "Mrzí mě, že jsi měl těžkou zimu. Snad se to teď už trochu zlepší," zadoufala jsem.
Pustila jsem se do ryby a také já jsem povyprávěla o svých zážitcích. Byly rovněž dost podivné, což uznal i Artyom. "Snad bych to také raději nevěděla a nemyslím si, že se to vůbec kdy dozvíme. Jsou to prostě kouzla a čáry, obyčejně mi to připadá dost zajímavé, ale... někdy mám pocit, že to trochu přehánějí," zvedla jsem koutky do nejistého úsměvu, který se o hodně rozšířil při Artyomových dalších slovech. "Ano, to bychom měli! Společně nám to jde všechno mnohem líp a taky se nemusíme strachovat, co je s tím druhým," pokývala jsem hlavou a doufala, že spolu opravdu zůstaneme. Byla jsem s Artyomem ráda a doufala jsem, že teď už to ví i on. A že je se mnou snad také rád. "No, kdyby ses náhodou v nějakou iluzi měnil, dej mi vědět," zasmála jsem se a zamrskala ocasem. Když se o mě otřel, srdce se mi v hrudi zatetelilo. Otočila jsem po něm pohled plný radostných jiskřiček a nejradši bych mu to hned oplatila, nicméně zdál se z toho být jaksi rozpačitý, tak jsem to zatím nechala být. Zatím.
Hledat úkryt před zimou znělo vážně náramně a chvíle klidu jakbysmet. "Prosím! To by bylo skvělé, myslím, že si teď nic nepřeju víc, než chvíli klidu bez podivností," pronesla jsem vděčně a připojila se k hnědému vlku, když si to namířil k horám. Za chůze jsem si spokojeně pohupovala ocasem. Nebylo, na co si stěžovat. "Myslím, že bychom tam mohli mít štěstí. Přišla jsem z tamté strany a zdálo se mi, že v těch horách by se nějaká skrýš mohla nalézt celkem snadno."

//Zrcadlové hory

Loterie - Golden Ticket č.1

Zakašlání z Artyomova hrdla na mé tváři vykouzlilo ustaraný pohled. Snad není nemocný? Napodruhé už se mu podařilo otázku vysoukat ven. Akorát, že to nebyla tak úplně otázka, spíše konstatování skutečnosti. "Jistě, že jsem tě hledala," zavrtěla jsem zmateně hlavou, jako by to byla naprostá samozřejmost. Pro mě totiž byla. Jak bych ho totiž mohla nehledat? Myslel si, že se na něj prostě vykašlu, nebo že ho už nebudu chtít vidět? Po tom všem, co jsme spolu prožili? Ach, Artyome. Pořád o sobě smýšlel v tak špatném světle? Povzdechla jsem si, ale úsměv se mi rychle vrátil na tvář. Byla jsem šťastná, že jsem ho znovu našla, šťastná, že jsme opět spolu. Zdálo se, že on je na tom stejně a to mi dělalo radost ještě větší. "A já tebe," vydechla jsem. Už jsem mu to sice řekla, ale neuškodilo to znovu zopakovat. Chtěla jsem, aby to opravdu věděl a opravdu tomu věřil.
Zrak mi padl k jeho úlovku. Povedlo se mu nalovit ryby, i když s tím byl teprve začátečníkem, když jsme se naposled viděli. Něco z toho, co jsem ho učila, s ním tedy zůstalo, což ve mně vyvolávalo trochu hrdosti. Podle jeho slov to všechno bylo ještě důležitější, než se na první pohled mohlo zdát. "To je dobře, že ti to k něčemu bylo," usmála jsem se, ale pak jsem se trochu zarazila, když řekl, že nejde jen o ryby. Že jsem ho naživu držela... já. "Já? Myslíš jako..." Zamyšleně jsem nakrčila čelo. Nebyla jsem si jistá, že tomu správně rozumím. "Jsem ráda, že jsem ti mohla pomoct," řekla jsem nakonec a usmála se. "I když jsem s tebou nebyla." Zaznělo to omluvným tónem. Kéž bych ho našla dřív! Ale stalo se toho tolik, že jsem se k němu dříve prostě dostat nedokázala. Vždyť jsem ani nevěděla, kde vlastně je. "Slyšela bych to ráda. Pokud mi to chceš říct," přikývla jsem, opravdu mě to zajímalo.
Už jsem to ale dál nemohla vydržet. Musela jsem jít k němu a věnovat mu objetí, alespoň krátké... potřebovala jsem se ujistit, že vše vážně už je v pořádku. Zdálo se mi, že strnul, když jsem se ho dotkla, ale hned jsem se neodtáhla. Je mu to nepříjemné? Měla bych toho nechat? Ale Artyom nic neřekl, neucukl. Zdál se jen trochu zaskočený. Přesto jsem to raději příliš nenatahovala. Odstoupila jsem od něj a pousmála se. Zajímala jsem se, jestli je v pořádku, ovšem on odvětil, že to není důležité. "Myslím, že to důležité je," potřásla jsem hlavou, ale snad by mi nezatajil, kdyby se s ním něco vážného dělo, ne? Nevypadal zraněný ani na pokraji smrti, snad tedy vážně byl v pořádku. V rámci možností. "Nejsem. Je to v pohodě," ujistila jsem ho, že zraněná ani unavená nejsem. "Stalo se toho ale vážně hodně," musela jsem uznat a zahleděla jsem se na rybu, kterou ke mně Artyom přišoupl po sněhu. "Děkuju," pousmála jsem se. "Nebude ti chybět?" Byli jsme ale hned u řeky, mohli jsme si kdykoliv chytit další. Kousek jsem si z ní tedy ukousla a zatím si rozmýšlela, jak to všechno odvyprávět. Bylo toho hodně, ale nejlogičtější se jevilo začít zkrátka na úplném začátku.
"Když jsme se u jezera rozešli, utíkala jsem, abych se schovala před deštěm a kroupami. Určitě tě ta bouře taky zastihla, bylo to děsné," otřásla jsem se už i jen při té vzpomínce. "Schovala jsem se aspoň pod stromy do lesa a tam jsem se potkala s takovým tulákem, Tonresem. Nevěděla jsem, kam jsi šel, ani kde tě hledat, tak jsem šla s ním a doufala, že tě třeba někde najdu. Většinu zimy jsem se potulovala s ním - narazili jsme na pár pěkně podivných míst a věcí, jen co je pravda," zavzpomínala jsem na podivnou myšku, která předstírala smrt a taky na výbuch magie, který jsem zažila u řeky. "Ale pak se stalo něco moc divného a plameny, které nepálily, mě odnesly pryč." Znělo to šíleně, ale líp jsem to vysvětlit neuměla. Pokrčila jsem rameny a pokračovala: "Pořádně nechápu, co se vlastně stalo. S dalšími dvěma vlčicemi jsem skončila v neznámém lese, musely jsme řešit divné hádanky a úkoly, už se mi to všechno plete dohromady... ale bylo to divné a strašidelné. A pak... pak ses tam objevil ty. Jenže jsi to nebyl doopravdy ty, byla to jenom nějaká iluze, která si se mnou zahrávala a pak zmizela a já byla zase sama." Povzdechla jsem si. Bylo to děsivé a nejraději bych na to vůbec nevzpomínala. "No a potom... potom už jsem tě našla. Přímo tady. A to je všechno." Usmála jsem se a ukousla si další kousek z ryby. Hodně detailů jsem osekala, ale nechtěla jsem, aby Artyomovi z toho vyprávění praskla hlava. I tak to bylo vážně hodně. "Jsem ráda, že nejsi jenom iluze," dodala jsem. To... byla asi trochu divná věc na vyslovení nahlas, ale už se stalo. Pustila jsem se do ryby a brzy jsem ji měla v sobě celou. Něco k jídlu mi vážně přišlo k duhu. Zajíc, kterého jsem jedla s Tonresem, už byl jen vybledlou vzpomínkou a od té doby jsem nic pořádného nesnědla, i když jsem si ani neuvědomila, jaký hlad vlastně mám, dokud jsem nezačala jíst. Ryba byla vždycky dobrou svačinou.

Řeka tiše bublala svou vytrvalou píseň, její šumění mě uklidňovalo. Den se pomalu překlápěl k večeru, rychle se stmívalo, ale nezdálo se, že by dnes v noci měl přijít takový hrozný mráz, jako v posledních dnech. To byla docela úleva. Už jsem se začínala bát, že zima snad nikdy nepoleví a co bychom si potom počali? Nebyla jsem stavěná na takové mrazy a nakonec by to určitě udolalo většinu z nás. Teď však už bylo jasné, že to byly plané obavy. Zima panovala stále, ale už mnohem snesitelnější. Sníh pod tlapami se zdál mokřejší a těžší, trochu odtával a povoloval.Doufala jsem, že to je znamením blížícího se jara. Už aby bylo tu! Vykvetou kvítky, ptáci zazpívají svoje jarní písničky, svět se zazelená a hned bude živější a veselejší. A já taky, to jsem věděla najisto! Už jsem se nemohla dočkat, až na jaře víc prozkoumám, co dokáže moje magie. Teď, když jsem ji objevila a věděla, že dřímá i ve mně, zajímalo mě, co může dokázat. Věděla jsem ale, že v zimě s ní moc nezmůžu. Nejspíš by fungovala i na rostliny pod sněhem, ale nechtěla jsem je vyrušovat. Spaly a odpočívaly. Sama bych nechtěla, aby mě v takovou chvíli někdo rušil. Nelíbila se mi myšlenka, že bych nějak zásadně zasahovala do chodu věcí v přírodě. Taková už asi byla podstata magie - nejspíš bylo narušením přírodního řádu jakékoliv její používání. Pokud jsem ji plánovala zkoumat, procvičovat a používat, nejspíš se tomu nevyhnu. To ale neznamenalo, že jsem se nemohla držet v nějakých mezích. Chtěla jsem k tomu přistupovat zodpovědně. Tak, jak to jen půjde.
Vzhlédla jsem k Artyomově tváři a musela se znovu usmát. Spadla ze mně veliká tíha, teď, když jsem ho našla. Ze všech vlků, které jsem tu potkala, jsem k němu měla nejblíž. Tolik jsme toho spolu prožili a tolikrát si navzájem pomohli... Byla jsem ráda, že jsem ho našla živého a zdravého. Nechtěla bych ho ztratit navěky. Byli jsme přece přátelé. Nikdy jsem mnoho přátel neměla a nechtěla jsem ztratit žádného z nich, ale u Artyoma by to asi bolelo ze všech nejvíc. Možná by s tím nesouhlasil, kdybych to řekla nahlas, třeba by i řekl něco ve smyslu, že bych si určitě mohla najít nové a lepší kamarády, ale já věděla, že to není žádná pravda. Tonres byl taky můj kamarád, a doufala jsem, že ho moje zmizení moc nevykolejilo a že si nedělá příliš velké starosti, ale s ním to bylo něco jiného. Byl milý a hodný a byla jsem mu vděčná za všechnu pomoc, avšak k Artyomovi mě pojilo cosi jiného. Cosi... Měla jsem ho prostě ráda. Byli jsme asi trochu podivná dvojka, ale to mi vůbec nevadilo.

Běžela jsem sněhem k Artyomovi a zdálo se mi, že mi to trvá věčnost. Našla jsem ho! Opravdu tu byl a byl naživu! Měla jsem z toho hroznou radost. Když mi tam u jezera tak zmizel, vyděsilo mě to. Cválala jsem sněhem a čím jsem byla blíž, tím zřetelněji jsem viděla užaslý, zmatený výraz na Artyomově tváři. Ten výraz a jeho otázky byly jediným, co mě přimělo zastavit kousek před ním a ne se mu zrovna vrhnout předníma nohama kolem krku, ačkoliv přesně to jsem toužila udělat, abych se také přesvědčila, že to není další přelud, že toto je skutečný Artyom. "Jsem to já! Jistě, že to jsem já!" vyhrkla jsem a ocas se mi divoce komíhal ze strany na stranu. "Nic se ti nezdá," broukla jsem ještě. "A ty... jsi tu. Našla jsem tě! Vidím, že s rybolovem se ti dařilo," plácla jsem takový náhodný nesouvisející poznatek, když mi zrak padl na ulovenou rybu, která se válela pozapomenutá na sněhu. Hned jsem se ale pozorností vrátila k hnědému vlku. "Ani nevíš, jaký jsem měla strach, když jsi tak najednou zmizel," zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu, ale můj tón nezněl nijak vyčítavě, prostě jsem jen Artyomovi sdělovala, jak se věci mají. "Bála jsem se, že už tě nenajdu. Tolik se toho stalo a... to je teď jedno. Tak ráda tě vidím!" vydechla jsem s nesmírnou úlevou a posledním krokem jsem konečně překonala vzdálenost mezi námi a opřela se hlavou o vlkovo rameno. Prostě jsem se potřebovala ujistit, že tohle už není hrátka magie a skutečně jsme se zvládli znovu setkat. Ale tohle byla skutečnost. Vůně kouře a soli z Artyomova kožichu mi naplnila čenich a já si konečně mohla být jistá. Je v pořádku, usmála jsem se pro sebe a pomalu od něj o kousek poodstoupila. V očích mi poskakovaly jiskřičky radosti. Mírně jsem ale zvážněla, když jsem se pořádně zahleděla do Artyomovy tváře. "Jak se máš? Je všechno v pořádku?" Opravdu jsem to chtěla vědět. Vždyť jsem ani nevědla, proč předtím tak narychlo zmizel. Měla jsem starost.

//Mahtaë sever přes Zrcadlové hory

Kdoví, jestli to byla nejlepší strategie, s písničkou linoucí se bez ustání z tlamy se prostě bezmyšlenkovitě hrnout kupředu prvním směrem, který vypadá třeba jen trošku přijatelně. Dovedla mě totiž k horám, ve kterých byla cesta dost náročná, ale jakmile jsem jednou vylezla dost vysoko, už se mi nechtělo otáčet a zkoušet to jinudy. Musela jsem skrz. Hledala jsem tedy alespoň co nejkratší a nejschůdnější cestu, nechtěla jsem se v horách ztratit. I tak jsem musela několikrát odpočívat a popadat dech. "Škoda, že je tak zateženo. Ani ten výhled si jeden moc nevychutná," povzdechla jsem si v jednu chvíli a otřásla se, protože vítr tady nahoře vůbec neváhal zahryznout se do mého kožichu a skrze něj až hluboko do kůže. Už abych byla dole!
Trvalo mi, než jsem se konečně dostala zase na schůdnější a rovnější terén. Byla jsem u další řeky, která se klikatila směrem k jihu. Tuhle jsem nepoznávala, alespoň ne v téhle části, jinak bylo dost možné, že jsem ji už někde překračovala a ani si to neuvědomila. Pomalu jsem vykročila po břehu a povzdechla si. Tohle hledání bylo asi od začátku odsouzené k neúspěchu, co? Až se začne stmívat, musím si najít úkryt. V noci bude asi mrznout ještě víc. Představa, že jsem v mrazivé temné noci někde úplně sama se mi nelíbila. Otřásla jsem se, přeběhl mi mráz po zádech a tentokrát to nebylo způsobeno okolní teplotou. Nemohla jsem si takové myšlenky vůbec připouštět. Ale jak jsem na to jednou začala myslet, těžko se přestávalo. Zamrkala jsem a... a nejspíš mě šálil zrak? Zastavila jsem se a našpicovala uši. Vpředu, dál po proudu, jsem spatřila vlka. Se svým tmavým kožichem na bílém sněhu úplně vyčníval. Zavětřila jsem, zmrzlý čenich příliš nechtěl spolupracovat, ale já si byla téměř jistá. "Artyome?" zavolala jsem a udělala váhavý krok kupředu. Jistota ve mně narůstala a ocas se mi úlevně rozkmital sem a tam. "Artyome!" vypískla jsem s radostí a dala se do běhu, aby mi vlk už nestačil nikam zmizet. Je živý! Je tady!

//Ranský les přes Mahtaë jih

Tlapy mě z lesa donesly přímo k řece. U ní rozhodně nebylo tepleji, ba naopak, od vody šel ještě větší mráz. Ovšem i tak jsem byla ráda, že jsem na ni narazila. Znamenalo to, že se blížím do končin, které znám. Stačilo řeku následovat na jednu či na druhou stranu. Koho hledat prvního? Artyoma? Tonrese? Tonrese jsem naposledy viděla na jihu, Artyoma na severu. Jenže teď už tam také vůbec být nemuseli. Chvíli jsem nejistě přešlapovala na břehu, uniklo mi i frustrované zakňučení. Na taková rozhodnutí jsem prostě nebyla stavěná, ba ne. Stát jsem tu ale jen tak nemohla. Nakonec jsem proto vyrazila k severu, proti proudu řeky. Byl zvolený směr nakonec tolik důležitý? Stejně jsem netušila, na kterého z vlků narazím jako na prvního a jestli vůbec na některého. Znovu jsem natáhla krok do klusu a začala si pobrukovat, nepřestávala jsem ani tehdy, když jsem po kluzkých kamenech přeskákávala na druhou stranu řeky. Věděla jsem, že pokud si přestanu zpívat a začnu moc přemýšlet, věci budou jen horší. A tak jsem moc nepřemýšlela o tom, kam jdu, prostě jsem jen šla, vedena náhodou, intuicí nebo něčím úplně jiným.

//Esíčka přes Zrcadlové hory

//Čáryles přes Márylouku

Pořád jsem plně nerozuměla tomu, co se právě stalo. Dalo se tomu vůbec porozumět? Byla to prostě magie. Magie, která mě přemístila do končin, které jsem vůbec nepoznávala. Úzkostně jsem se rozhlédla na okraji lesa, ale okolí mi nebylo nikterak povědomé. Navíc mrzlo, až praštělo. Lehce jsem se otřásla, než jsem vyběhla na louku, která oddělovala dva lesy. Musím je najít. Nebo alespoň jednoho z nich. Nechtěla jsem být sama a měla jsem starost o oba své přátele. O Tonrese, jestli ho mé náhlé zmizení příliš nevyděsilo a jestli náhodou zmateně nepátrá všude možně, nebo se snad nebojí, že jsem mu utekla naschvál. O Artyoma jsem se ale asi strachovala více. Pořád jsem nerozuměla tomu, proč utekl a doufala jsem, že je v pořádku. Že neudělal žádnou hloupost nebo se nedostal do potíží. Musela jsem najít alespoň jednoho z vlků, ale vůbec jsem si nebyla jistá tím, kde začít. Prostě jsem klusala přímo za nosem, udržovala jsem svižné tempo, abych se zahřála a pobrukovala jsem si písničku, abych nešla v úplné tichosti. Pomáhalo mi to nesoustředit se na vlastní samotu. V takovémhle chladném a zataženém dni to bylo dost těžké. Stíny mě ale nesměly najít. To by byl veliký průšvih.

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

//Díky moc za osudovku a prosím o odměnu do magie země

Nechtěla jsem brečet. Bylo to tak hrozně hloupé. Ale nemohla jsem si pomoct. Tak ráda jsem byla, že jsem se setkala se svým přítelem, jen proto, abych ho vzápětí zase ztratila. Bez vysvětlení, bez jediného slova... lámalo mi to srdce. Copak už ho nikdy nenajdu? Nebudu si s ním moc promluvit? Jen na půl ucha jsem poslouchala, co nám vykládá vlk z plamenů. Káral nás, že jsme zapomněly na to, co nám prve říkal, ale jakpak bych na něco takového mohla myslet, když se přede mnou objevil ztracený kamarád? Copak to ten vlk nechápal? Řekl, že jsem vynikla a že mě čímsi vylepší, ale mě to v tu chvíli už nezajímalo. Chtěla jsem, aby se vrátil Artyom, ale to plamen asi zařídit nemohl a než jsem ho o to stihla poprosit, zmizel.
Otřela jsem si tlapou mezi vzlyky mokré oči a právě v tu chvíli jsem ucítila nězný dotek. Byla to ta mladá rezavá vlčice. "Asi ano," fňukla jsem. "Nechala jsem se nachytat..." Otřela jsem si znovu oči a zamžourala na černobílou vlčici, která se také vrátila. Asi jako jediná nezapomněla na to, co nám plamen říkal. "Já jsem Jasnava," představila jsem se alespoň zrzečce Danie, která už byla na odchodu. "Hodně štěstí," hlesla jsem za ní ještě a obrátila se na černobílou vlčici. "Asi... bych také měla jít. Musím najít kamaráda. Kamarády," opravila jsem se zmateně, protože jsem si vzpomněla ještě na Tonrese. Ach, co on si jen pomyslí? Doslova jsem se mu vypařila před očima! Jenže jsem nevěděla, kde hledat ani jednoho, ani druhého. Věděla jsem jen, že když zůstanu na místě, asi se dočista zblázním. Musela jsem zjistit, kde jsem a kde se nachází mí přátelé. Vyrazila jsem kupředu, jen jsem černobílé kývla na rozloučenou. Určitě musela také jít někoho hledat. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že bychom mohly jít spolu. Byla jsem zkrátka a dobře úplně mimo.

//Ranský les přes Márylouku

Čekala jsem s napětím, co mi Artyom odpoví a jestli se nakonec dozvím i proč tak najednou utekl, ale místo toho se stalo něco zcela jiného. Z plamenů zahřímal hromový hlas a vyšlehly k nebi, až v jejich světle zmizel celý svět. "NE!" Vykřikla jsem hlasitě s pevně zavřenýma očima a odvrácenou tváří. "Artyome!" Jenže když světlo pohaslo, Artyom byl pryč. Zase. Tlama se mi protáhla, zavlnila a už jsem měla slzy přímo na krajíčku. Co se to dělo? Ničemu jsem nerozuměla. Nechápala jsem to. Vůbec, ani trošku. Nebyla jsem tu teď už sama, byla tu i ta rezavá vlčice, která se tu objevila na začátku. Nejspíš ani ona moc netušila, o co tu vlastně jde, ale nevypadala z toho tak strašlivě rozhozeně, jako já. Pokud něco, působila spíš nazlobeně. "Já... já nevím," popotáhla jsem a zamrkala v marné snaze zadržet pláč. "Byla jsem... tam a pak jsem byla tady a a a... a Artyom zase zmizel a bhúúúh," rozbulela jsem se konečně naplno, protože na moji dušičku už toho bylo vážně příliš. Takové šoky jsem prostě nemohla snášet.

Artyom vypadal zmateně. Pravda, asi jsem to nevysvětlila zrovna nejlépe, ale chtěla jsem ze všeho nejvíc vědět, proč mi utekl a nechal mě tam. To se snad dalo pochopit, ne? Nezlobila jsem se na něj, ale cítila jsem se kvůli tomu... asi trochu ublíženě. Možná, když mu to nejdřív vysvětlím, dočkám se potom odpovědí i já. Jenže to bych tomu nejdřív musela sama rozumět. "Vlastně sama pořádně nevím, co se stalo. Šla jsem se s Tonresem - to je jeden vlk, co se tu v okolí toulá - schovat do lesa, ale najednou kolem mě byl všude oheň. Nespálil mě, ale odnesl mě sem. Ještě tu byly další dvě vlčice, ale ty tu tady teď nevidím. Asi vyhrály... Ale to zase předbíhám," zasmála jsem se nervózně, protože jsem vážně nervózní byla. Uvědomovala jsem si, že vážně nemám nejmenší ponětí, co to vlastně dělám. "Z ohně se zjevil obličej starého vlka a ten nám řekl, že... jsme byly vybrány do soutěže, kde poměříme své síly psychické i fyzické? Nebo něco takového, ale na konci měla být odměna. Vyřešila jsem docela těžké hádanky, ale nakonec jsem skončila zpátky tady a už vůbec nevím, jak dál... plamen neodpovídá a další nápovědu taky nevidím." Upřela jsem na Artyoma svá zlatá očka: "Nenapadá tě něco?"

Nenacházela jsem vůbec nic, žádnou nápovědu, žádnou odpověď. Takhle to tedy asi mělo skončit. Nejspíš jsem prostě prohrála a pokud ne, pak tahle hádanka byla tak strašlivě zapeklitá, že jsem neměla šanci ji vyřešit. Ztěžka jsem si povzdechla. Achjo. Tohle dobrodružství bylo tedy u konce a já neměla nejmenší ponětí, kde vlastně jsem ani kudy bych se měla vydat, jestli se chci vrátit do míst, kde jsem opustila Tonrese. Co ten si asi pomyslel, když mě najednou spolkly plameny? Nebo bych měla jít raději hledat Artyoma?
Jako by snad slyšel mé myšlenky, hnědý vlk se zjizvenou tváří se náhle vynořil mezi stromy. Srdce mi radostně poskočilo. "Artyome! Jsi v pořádku!" zaradovala jsem se, když jsem ho viděla živého a zdravého. Když předtím tak utekl, dělala jsem si starosti, ale vypadalo to, že se mu nic nestalo. Vyhlížel poměrně zaraženě, že mě tady našel. "Já... nevím, vlastně. Zanesla mě sem nějaká magie a měla jsem se účastnit nějaké soutěže či co, ale myslím, že už je konec." Pokrčila jsem rameny, ale když tu teď byl Artyom, cítila jsem se mnohem líp. Rozhodně mnohem méně zkroušeně z toho, že jsem nejspíš všechno úplně poťapala. "Ale kde se tu bereš ty? A proč jsi... Artyome, proč jsi ode mě utekl? Měla jsem strach," svěsila jsem lehce hlavu. Nechtěla jsem mu to vyčítat, ale rozhodně mě zajímalo, jaký k tomu měl důvod.

Z plamenů se nic neozvalo. Žádná odpověď, nic. Bylo pořád stejné ticho, nikdo se neobjevoval, nikdo se neozýval. Byla to další hádanka, nebo skutečně konec? Pokud to byla hádanka, proč se neukázala nová nápověda? Možná jsem na to tentokrát musela přijít sama. Jenže jak? I s nápovědami jsem s tím měla problém a vlastně jsem ani netušila, jestli bych měla vůbec pokračovat dál. Možná jsem prostě prohrála. Třeba jsem tu poslední hádanku vyřešila špatně, nebo mi to šlo moc pomalu a tak to se mnou vlk v plameni vzdal. "Takže mám odejít?" zeptala jsem se skoro plačtivě a čekala, doufala, že aspoň tentokrát dostanu nějakou odpověď nebo něco... "Chtěla bych ale ještě pokračovat. Chtěla bych to dokončit, šlo by to?" špicovala jsem uši, jestli něco zaslechnu. "Nebo aspoň vědět, co by byla ta odměna, kdybych se dostala až na konec," zkusila jsem snížit své nároky. I když tohle dobrodružství bylo dosti děsivé, byla jsem zároveň hodně zvědavá. To byla asi taková moje metla, zvědavost. Kvůli ní jsem se nemohla jen tak sebrat a odejít odtud. Skoro se ale zdálo, že nic jiného mi nezbude, když vlk z ohně zmizel. "A jestli mám vážně jít, mohl bys mi alespoň říct, kde jsem, prosím?" uvědomila jsem si, že nemám nejmenší ponětí, kde se vlastně nacházím. Tohle nemohl být konec, ne a ne...

Netušila jsem, co se stane. Mohlo to být úplně to nejhloupější rozhodnutí. Mohlo to dopadnout zcela a naprosto příšerně... ale asi nedopadlo. Bála jsem se, co uvidím, až znovu otevřu oči, které jsem předtím křečovitě zavřela. Opatrně jsem nadzdvihla víčka a škvírkami pohlédla kolem sebe. Když jsem nezahlédla nic hrozného, otevřela jsem oči úplně a rozhlédla se. Ale... tady už jsem byla? Poznávala jsem tu mýtinu a rozhodně jsem si vzpomínala na pařez zachvácený modrým ohněm. Tady to všechno začalo. Jenže teď jsem tu byla sama. Úplně a dočista. Dvě vlčice, které tu se mnou byly předtím, se nevrátily. Nebo už odešly? A... bylo to vlastně všechno? Pomalu jsem se postavila a zvolna se otočila kolem své vlastní osy. "Haló?" zavolala jsem a špicovala uši, jestli se neozve nějaká odpověď. Bylo mi to divné. To nemohlo být všechno, nebo ne? Že bych se spletla a udělala špatné rozhodnutí, byla jsem tím pádem vyloučena ze soutěže? To by mě asi mrzelo. Byl to prozatím dost hrozivý, děsivý zážitek, to ano, a ani jsem ho vlastně nechtěla, ale přišlo mi, že už jsem se dostala docela daleko, než abych teď skončila! Pohledem jsem se zastavila na modrých plamenech. "Pane vlk? Jste tam ještě?" zkusila jsem to.

Proběhla jsem ohněm v naději, že to ztělesnění mých strachů alespoň na chvíli nechá za mnou. Jistě by nikdy nečekaly, že se vrhnu do ohně, že? Ale když nepálil, nebyl to žádný problém. Bylo to prostě jako proběhnout obyčejným světlem. Srdce mi pořád divoce bušilo, ale když jsem se soustředila na cestu přede mnou, šlo se mi docela dobře. Vpředu už bylo vidět světlo. Zajásala jsem nad možností, že se konečně zase podívám ven. Už by bylo na čase! Temné, vlhké jeskyně jsem v lásce rozhodně neměla a tak jsem přidala do kroku, abych už byla venku. Ovšem má radost neměla dlouhého trvání. Nadechla jsem se sice opět čerstvého vzudchu, ale kde byla cesta dál? Přede mnou byl pouhý sráz a pak také voda, nekonečná hladina, která se táhla do všech stran. Couvla jsem od okraje, který vypadal nebezpečně, a zahleděla jsem se dolů. "Co teď?" zeptala jsem se jen tak do větru, který tu fičel docela slušně. Jako v odpověď na mou otázku se pode mnou začaly vlny formovat do slov, které se ukázaly být další nápovědou. Ale co znamenala? Ach, začínalo to být složité a měla jsem pocit, že se mi mozkové závity pletou a zamotávají s každou další hádankou. Po chvíli mi asi začínalo být jasné, co bych měla udělat. No... dobře. Dobře. Tak pojďme na to.

Musela jsem doufat, že mě zdravý rozum nezklamal a že jsem tu zapeklitou hádanku vyřešila správně. Polykala jsem bobulku s opravdu velkým přemáháním. Čekala jsem, co se stane. Zhroutím se k zemi dočista mrtvá, zachvátí mě ten slibovaný bolehlav nebo ještě něco jiného? Co když se mi udělá tak špatně, že se z toho zblázním? Koutkem oka jsem zahlédla, jak se cosi mihlo a potom cosi dalšího na druhé straně. Bylo to z té bobule, nebo už mě stíny našly? Ustoupila jsem blíž k průchodu, který by se měl otevřít, jestliže jsem zvolila správně. Alespoň tak jsem to pochopila. Oheň však hořel dál a plameny nemizely. Zpackala jsem to? Umřu?
Chtělo se mi schoulit do maličkého klubíčka na zemi a brečet. Do čeho jsem se to namočila? Já přece nebyla žádný bojovník nebo hrdina, nebo co že jsem to vlastně měla být. Chtěla jsem jen jít s Tonresem prozkoumat ten další les a teď jsem byla tady, na tomhle strašidelném místě a stíny se začínaly stahovat. Ucouvla jsem, ještě o krůček a ještě... až jsem si s leknutím uvědomila, že stojím v samotných plamenech. Rychle jsem z nich zase vyběhla, ale nebylo to třeba. Nepopálily mě. Natáhla jsem opatrně tlapu zpátky k ohni, ale plameny byly skutečně úplně chladné a neškodné. "Vybrala jsem dobře," vydechla jsem a nemusela dlouho přemýšlet. Jestli jsem si měla vybrat mezi proběhnutím nepálivým ohněm nebo jeskyní plnou stínů, bylo to zcela jasné. Vrhla jsem se skrze plameny. Tam mě snad nemohou následovat, alespoň chvíli!