Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ohnivé jezero přes Ježčí plácek

Tomáš se tu asi ještě moc nevyznal, ale to vůbec nevadilo. Připadala jsem si docela důležitě, když jsem pro jednou taky mohla radit ostatním a nejen naopak. "Vlastně bydlí každý na opačném konci kraje," sdělila jsem mu s úsměvem. "I když Smrt jsem ještě nenavštívila, tak nevím, kde přesně. Mělo by to být někde pod horami. Život bydlí celkem nedaleko, v takových písečných kopečcích, vlastně na jejich úplném vrcholu." Vážně to nebylo příliš daleko, mohli jsme se tam jít mrknout, až půjdeme zpátky, ale zatím mě to táhlo směry, které tolik neznám. "Třeba to znamená, že ten třetí bůh sídlí někde uprostřed?" zapřemýšlela jsem. "Hmm, ale kde..." Žádné místo hodné sídla boha mě nenapadalo.
"Určitě se to taky naučíš, když jsem to dokázala já," usmála jsem se na něj, když se tak nadchl pro ty borůvky. "Ani pořádně nevím, jak jsem to zvládla, asi to chce jen trochu cviku. Třeba bychom to pak mohli vyzkoušet," navrhla jsem, protože hrát si s magií mě bavilo, i když jsem to nechtěla přehánět. Určitě by nebylo správné úplně nabourávat rovnováhu přírody.
Vlk tu opravdu byl nový. Ještě jsem si pamatovala, jak mi to tu přišlo fascinující a zajímavé, když jsem sem poprvé přišla - i když to se dodneška moc nezměnilo. "Tady je toho vážně hodně k objevování, je to super, mně se tu moc zalíbilo," střihla jsem ušima. Rozhlížela jsem se cestou po nějaké stopě po Artyomovi nebo třetím bohovi, ale zatím nic. "Vlastně mám pocit, že tady se dá někde najít úplně všechno, co si vymyslíš. I to, co by sis nikdy ani nepředstavil."
Zrovna jsme vcházeli do lesa, který jenom potvrzoval moje slova. Pamatovala jsem si, že jsem tu jednou šla s Tonresem. Našli jsme tu tu myšku, která hrála mrtvou. Už už jsem otvírala tlamu, abych o tom Tomášovi řekla, když jsem v koruně jednoho stromu zachytila pomalý pohyb jiného zvláštního tvora. Byl šedivý, huňatý, takový malý medvídek. "Jé!" ukázala jsem tlapou tím směrem. Ať to bylo cokoliv, vystrčilo to roztomilou tvářičku zpoza větve a já viděla, že se to cpe listím. "Vidíš? To přesně myslím. Takováhle zvláštní zvířata jsem nikde jinde neviděla," vrtěla jsem nadšeně ocasem a vytahovala hlavu, div mi neupadla, abych si tvora dobře prohlédla. "A to jich tu je takových zvláštních na různých místech ještě hromada." Byla jsem víc než ochotná to Tomášovi všechno vyprávět, ale nechtěla jsem to na něj nahrnout všechno najednou. Plus jsem v tu chvíli stejně měla oči jen pro šedivého medvídka.

//Borovicová školka

Přemítala jsem o tom, co Tomáš říkal o myšlení vlků a vlčic, o tom, jak je vlastně dost odlišné. Nikdy mě to nenapadlo, aspoň ne do takové míry, jakou naznačoval. Doufala jsem, že má pravdu, i když jsem pořád měla strach, co vlastně s Artyomem je. Třeba byl vážně jen někde schovaný, třeba mu bylo hloupé vrátit se po takové době... Určitě musí vědět, že bych se na něj nezlobila. Že bych byla ráda, že ho vidím, olízla jsem si neklidně svůj strakatý čenich, vůbec se mi nelíbily takové myšlenky a představy Artyoma, jak se někde sám trápí.
Tomáš věděl něco, co já ne - totiž nejen o vlčím myšlení, ale i o bozích této země. "No tohle. Páni! Třeba někde najdeme jeho sídlo. Jenže kde by mohlo být? Už jsem nějaké to zdejší zákoutí prošla, ale zdaleka jsem neprozkoumala všechno," přemýšlela jsem o směrech, kam bychom se mohla vydat a co prozkoumat. Jih jsem třeba zatím poznala jenom málo. Nebo úplný sever, ale tam mě to příliš netáhlo.
Vlk mi vykouzlil krásnou květinku, která mě opravdu potěšila. Dokonce ani sám netušil, že něco takového dokáže. Trochu jsem se zasmála: "Vlk se každý den dozvídá něco nového, že? Někdy i sám o sobě," střihla jsem ušima, ale jen opatrně, aby mi kvítek nespadl. "Taky umím nechat rozkvést kvítky, dokonce i nechat vyrůst borůvky a tak podobně, a přišla jsem na to úplnou náhodou," usmívala jsem se dál. "Jsi tu krátce?" broukla jsem otázku a koukla na Tomáše - říkal něco o tom, že tu potkal jen dva vlky, takže nejspíš ano.
Vyrazili jsme tedy na cestu. Za Artyomem, za tím třetím neznámým bohem nebo prostě za poznáním? To nejspíš zjistíme až cestou, kam nás to dovede. Šli jsme okolo rudého jezera, které v ranním světle vypadalo ještě ohnivěji, než obyčejně. Počasí se ale kazilo. Zvedal se vítr a vypadalo to, že tmavé mraky brzy slunce zakryjí. "Radši si pospíšit do lesa, ať nezmokneme," sledovala jsem úzkostlivě oblohu a udělala přesně to, co jsem říkala.

//Eucalyptový les přes Ježčí plácek

Usmála jsem se na vlka. Samozřejmě měl pravdu, sama jsem tohle přece dobře věděla, ale nejspíš bylo třeba si to čas od času nechat připomenout. "To je pravda. Vlastně to asi i pomohlo," otřela jsem si poslední slzy z očí. Žádné další se mi tam netlačily, pro dnešek už bylo snad pláče dost.
Bohužel však vlk Artyoma nikde nepotkal. "Škoda," povzdechla jsem si, nečekala jsem, že by ho někde viděl, ale stejně mě to zklamalo. Mínil nicméně, že to třeba má nějaký svůj dobrý důvod. Zvědavě jsem ho poslouchala. "Vážně? To mě nikdy nenapadlo," hleděla jsem na něj zelenými kukadly snad i s trochou úžasu. Pochopitelně jsem věděla, že jsou vlci od vlčic odlišní. Ale aby mi někdo takhle odhalil malé okénko do jejich mysli? To se mi ještě nestalo. "Asi je možné, že se stalo něco takového," připustila jsem. "Ale už je to tak dlouho... Vždyť byl pryč celou zimu a jaro už je v plném proudu," posteskla jsem si, všechny obavy vlk rozptýlit nedokázal.
Za Smrtí jít nechtěl, což bylo dobře. Sama bych tam nešla. Co se týkalo Života, myslela jsem, že možná takovéhle rady ani rozdávat nemůže. "Huh, myslíš někdo třetí? Další z bohů?" podivila jsem se. "O tom jsem ještě nikdy neslyšela, ty ano?" Jestli věděl něco, co já ne, tak jsem to určitě chtěla slyšet. Jakmile se vlk vyhoupl na nohy, taky jsem vyskočila. Byla jsem připravená vyrazit, i když nebylo jasné, kde začít ani kam vlastně jít.
Nevyrazili jsme ale hned, vlk s flíčkem se zastavil a koukal na něco na zemi. Mrkla jsem tam také, právě včas, abych viděla krásný květ, jak se otevírá přímo u jeho tlap. "Jé!" zvolala jsem a ocas se mi rozkmital zvesela sem tam. "Ty to taky umíš!" Udělalo mi radost, když jsem viděla, že někdo ovládá stejná kouzla, jaká dovedu i já a zrovna tak mě potěšilo, když mi vlk usadil květinu za ucho. "Děkuju, ta je krásná," zasmála jsem se a tlapkou si květ urovnala, aby mi nespadl. "Je to tu neobvyklé, ale tady je popravdě sbírka všech možných jmen a vlků. Asi se sem scházejí ze všech možných koutů," přemýšlela jsem a vykročila prvním směrem, který mě zaujal. Vzhledem k tomu, že Artyom mohl být kdekoliv, nejspíš bylo zbytečné nad tím příliš zdlouhavě uvažovat. "Třeba tudy."

//Ohnivé jezero

Samozřejmě, že na tom cítit se smutně nebylo nic špatného. "Ale já nechci být smutná," popotáhla jsem. "Podívej, jak je krásné jaro. Je přece hloupé v takový pěkný den brečet," rozhlédla jsem se po zlatavém večeru, který vážně krásný byl. Opravdu jsem už plakat nechtěla, a naštěstí se mi i podařilo si nakonec osušit oči. Jen ten pocit smutku se tak snadno setřást nenechal, i když jsem se cítila líp, když jsem tu nemusela být sama. Měla jsem pořád strach, kde je vlastně Artyom. Bála jsem se, že už se možná nevrátí.
"Myslím, že by sis ho pamatoval, kdybys ho potkal. Je to veliký hnědý vlk, s velkou jizvou na tváři," dotkla jsem se tlapkou místa, kde se Artyomovi rozestírala ta stará velká rána. "Jmenuje se Artyom, ale už je ztracený hrozně dlouho." S nadějí jsem se podívala do vlkových příjemně růžových oček. Třeba ho vážně potkal. Ten pach, co jsem cítila poblíž, jsem si přece nemohla vymyslet. "Já vlastně ani nevím, kde bych ho hledala," přiznala jsem.
Při zmínce bohů jsem ale trochu pookřála. O tom jsem alespoň něco věděla, i když jsem zároveň také věděla, že to nejspíš moc nepomůže. "Ti bohové tu opravdu jsou! Ale s otázkami, co tě tíží, se musí chodit jen za Životem. Smrt by nám asi nepomohla, je vážně děsivá," ztišila jsem hlas do spikleneckého šepotu. Sama jsem bohyni ještě nenavštívila a vůbec mi to nechybělo. Měla jsem z ní strach. "Život ale odpovídá spíš jen v dalších hádankách," dodala jsem. "Ale... kdyby ti nevadilo se se mnou trochu rozhlédnout kolem, byla bych moc ráda," zamávala jsem ocasem a trochu se pousmála.
Vlk se představil jako Tomáš. Bylo to takové obyčejné jméno, což znamenalo, že ve zdejším kraji je zcela neobyčejné. Nemohla jsem si pomoct a trošku jsem se zasmála. "Já jsem Jasnava. Tomáš je pěkné jméno, ale určitě ti spousta vlků bude říkat, jak je zvláštní. Mě to alespoň říkají," zastřihala jsem ušima. Vážně jsem se cítila líp - nejspíš jsem se do toho prostě neměla jen pouštět sama. Jako bych se neznala!

Schovávala jsem se před stíny za zavřenými víčky, zpod kterých se mi draly slzy. Proč jsem si myslela, že Artyoma dokážu najít sama? Copak jsem byla hloupá? Měla jsem vědět, že to skončí přesně takhle... Vtom mi k uším dolehl cizí hlas. Natočila jsem je k němu a opatrně pootevřela oči, připravená je zase rychle zaklapnout, kdyby to měla být nějaká stínová příšera, co se mě jenom snaží vylákat. Ale nebyla. Byl to vlk. Ne Artyom, bohužel, někdo docela cizí. Ležel přede mnou a tvářil se ustaraně.
"No," popotáhla jsem a otřela si tlapkou oči. Stíny samozřejmě zmizely, jakmile se objevil někdo další, ještě jsem je zahlédla stahovat se do křoví. To bylo o jednu starost méně. "Já nevím. Asi jo." Škytavě jsem se zasmála a pak zase vzlykla, nějak jsem nevěděla, jak se mám cítit. Ulevilo se mi, že tu už nejsem sama, ale k nalezení Artyoma jsem nebyla ani o krok blíž a nevěděla jsem, jestli vůbec někdy budu. "Promiň," promnula jsem si znovu oči. "Nic mi není. Jen jsem... Někoho hledám a nevím, kde začít a mám strach, že se mu něco třeba stalo nebo ani nechce, abych ho našla a potom jsem se trošku zamotala v tomhle lese a trochu jsem se vyděsila a- a to je vlastně celé," vychrlila jsem to na vlka jediným dechem a zhluboka si vydechla. Slzy mi přestaly téct, zvědavě jsem si teď prohlížela cizince s velkým bílým flekem přes celý bok. Snad z mého zmateného shrnutí věcí aspoň něco pochopil.

//Plamínek

Opatrně jsem kladla tlapku před tlapku, jako by prasknutí větvičky mohlo Artyoma vyplašit. Cosi mi ale říkalo, že ho vyplašit nemůžu vůbec ničím, co bych v tomhle lese udělala, protože tu můj přítel není. Ta chvíle, kdy jsem ho cítila poblíž, byla pryč. Musela jsem se mu vzdálit, nebo on mě. Co když mě uslyšel a prostě odešel? "Ne," zavrtěla jsem hlavou, ale do očí už se mi tlačily slzy. "Ne, ne, ne, to by určitě neudělal." Ale kde tedy byl? Procházela jsem lesem, zaháněla jsem slzičky z očí, ale moje odhodlání uvadalo jako květina v krutém letním žáru. Pravda byla taková, že jsem nevěděla, kde Artyoma hledat a měla jsem hrozný strach.
Opřela jsem se bokem o velkou borovici a svezla se po její kůře až k zemi. "Artyome, kam ses jenom poděl?" zeptala jsem se znovu, ale tentokrát potichu. Hlava mi klesla na tlapky a hrudník se mi zvedl mohutným povzdechem. Z očí mi vyhrkly slzy, aniž bych chtěla a věděla jsem, že když tu budu takhle, stíny mě za chvíli najdou. Jeden už se mi mihnul na okraji zorného pole. Pevně jsem zavřela oči. "Běžte pryč," zamumlala jsem plačtivě. Jak se mohlo všechno najednou tak zhoršit?

//Sarumen přes Kopretinku

Opustila jsem les a byla jsem sama. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, teď jsem nesměla hlavně zpanikařit a nechat ty hrozné stíny- Ne. Zahleděla jsem se na nebe, na kvítky u svých tlap, na poletující motýly, soustředila jsem se prostě na cokoliv jiného, než na to, co je v mojí hlavě. Trošku to pomohlo. "A teď najít Artyoma. Určitě nebude daleko!" řekla jsem nahlas jarnímu dni a rozhlížela se kolem, jako bych čekala, že jeho hnědý kožich uvidím mezi stébly trávy. Vlastně jsem to napůl čekala. Cítila jsem poblíž jeho pach, nebo jsem si to jen namlouvala? Ale neviděla jsem ho. Vůbec ne. "Artyome?" zkusila jsem zavolat a vykročila jsem přes louku s čenichem skloněným k zemi. Jestli tu je, určitě ho vyčuchám!
Nevyčenichala jsem však nic víc, než tenký vodní tok. Přeskočila jsem ten potůček, aniž bych o tom dvakrát přemýšlela. "Artyome, kam ses jen poděl?" povzdechla jsem si sklesle. Před momentem se mi opravdu zdálo, že ho cítím někde v okolí, to určitě nebyla jenom moje představivost. On tu však nebyl. Nezahlédla jsem z něj ani chloupek a teď už se mi i jeho pach vytrácel. Takhle rychle jsem se však nemohla vzdát. Odhodlaně jsem vykročila do stínu lesíka na druhé straně potůčku. Třeba se schovává tam.

//Borovicová školka

//Mýtina

Brzy nás obklopily stromy lesa a já byla vlastně ráda. Zažili jsme skvělé dobrodružství, avšak doma bylo zkrátka doma. Až na jednu věc, která mi nedala klidu a pořád mě trochu trápila. Jakmile jsem si na to teď vzpomněla, bylo to jako nějaká tříska, která se mi zabodla mezi ostatní myšlenky a nešla uvolnit, neustále jsem se o ni zachytávala a tím se mi připomínala. Kde je asi Artyom? Bylo už jaro, ale po něm nikde ani stopy. Kde může být? Otočila jsem se na zbytek naší skupinky dobrodruhů. Všichni měli asi nějaký plán, co dělat, a já teď taky jeden měla. "Já se asi půjdu chvíli projít mimo les. Potřebuju se podívat po jednom kamarádovi," řekla jsem a snažila se přitom nepůsobit příliš sklesle. Měla jsem o Artyoma strach. Věděla jsem, že to je silný vlk, který si se vším poradí, ale... třeba ne úplně se vším. Vždycky chtěl všechno zvládnout sám, ale co když se mu tentokrát něco opravdu stalo? "Bylo to krásné dobrodružství, jsem ráda, že jsme ho spolu zažili," pousmála jsem se na všechny a s posledním zamáváním ocasu jsem se rozklusala skrze hvozd. Slyšela jsem cestou nějaké vytí, avšak sotva jsem za ním otočila uši. Pokud šlo o smečkové věci, byla jsem vážně velký začátečník. Možná, kdybych nebyla myšlenkami úplně jinde, došlo by mi, že je to věc, které je třeba věnovat pozornost, ale teď ne. Hlas alfy mi jen projel jedním uchem tam a druhým ven, zatímco jsem se proplétala hustým lesním porostem.

//Plamínek přes Kopretinku

Obrovská létající ryba byla fuč, ale místo ní se mezi stromy zjevil někdo jiný. "Wolfi, Vento!" zaradoval jsem se, když jsem je uviděla, jak se vracejí. Konečně jsme byli zase všichni pohromadě! Ten rezavý vlček, pokud jsem věděla, zůstal na mýtině a na tohle krásné místo ani nedorazil. Přiskočila jsem k nim s vesele kmitajícím ocasem. "Jsme v pořádku. Tohle je tedy zvláštní kraj," rozhlížela jsem se ještě jednou, doufala jsem, že se ryba ještě jednou objeví, abych ji mohla ukázat i Wolfi s Ventem. Něco takového určitě ještě neviděli. Nebo možná ano - Wolfganie trochu zněla, jako že ví, jak to tu chodí. "Ó, no, něco tu opravdu bylo, ale z mojí mysli to určitě nevzniklo. Ze země se vynořila taková... ryba. Ale vážně, vážně obří, a lítala vzduchem," vykládala jsem nadšeně. Škoda, že už asi zalezla do země nadobro.
Ještě bych tu klidně chvíli zůstala, prohlížela si zdejší krásný svět a vyzkoušela, jestli je pravda, co říkala Wolfi o síle naší představivosti na tomhle místě, ale to mi nebylo dopřáno. Ve vzduchu se otevřela další trhlina a začala nás táhnout do sebe. Jeden po druhém jsme skončili vevnitř, tomu vichru se nedalo vzdorovat. Než jsem se nadála, byli jsme zase zpátky na mýtině. Tam už na nás čekala dospělá vydra a pořádně svým mláďatům hubovala! "Tak to byla Nezemě? Bylo to tam krásné, já jsem ráda, že jsme se tam podívali," koukla jsem trochu smutně za vydřátky, která pádila bleskově schovat se do javoru. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsme doma, na tu druhou... ach. Bylo tam toho tolik, co bychom ještě mohli vidět.
Vydra nám poděkovala, že jsme jí ratolesti pohlídali a věnovala nám za to odměnu. Sledovala jsem, jak posypává oblázky kouzelným prachem, který prý umí plnit přání. "Páni, děkuju mockrát," přitáhla jsem si k sobě tlapkou svůj oblázek, který si budu muset dobře schovat. "To je vážně krásný dárek." Jenže co si přát? Nad tím budu muset ještě pořádně popřemýšlet. "Nashledanou!" zamávala jsem pak už jen vydře na rozloučenou a bylo na čase vydat se do lesa. Vento se ujal Kiany a už měl asi svoje plány. Já ještě nevěděla, co teď vlastně budu dělat, tak jsem se zkrátka připojila k ostatním na cestě do lesa.

//Sarumen

Sluneční paprsky nabíraly na síle a probouzely celou zem. Neponoukaly k aktivitě jenom zelenou trávu, lístečky na stromech, kvítky na lukách i ve větvích, ale probouzel se i nejrůznější hmyz, ze kterého zase měli radost ptáčci, kteří zpěvem v korunách stromů i v křoví a rákosinách vítali příchod dalšího jara. Pozorně jsem je poslouchala, když jsem se procházela po lese. Každý z nich měl snad zcela unikátní hlas! Kéž bych dokázala ptáky poznat jen podle jejich hlasů. Určitě byli vlci, kteří to dokázali. Já jsem jich takhle rozeznala jen velice málo - vrkání hrdličky, káchání kachny, naštvaný křik sojky. A ještě když datel mlátí zobákem do stromu... Nebo to byl strakapoud? Nebo snad oba? Moje znalosti ptačího světa měly zkrátka svoje mezery, a ne zrovna malé. To mi ale nebránilo si užívat poslechu všech těch zvláštních zpěvů a hlasů, které se tu ozývaly.
Usadila jsem se pod velký košatý strom a napínala uši. Tu se ozývalo zvláštní cvrčení, tu zase melodické cvrlikání nebo vytrvalé pípání. Odněkud shora, nad korunami stromů, se v jednu chvíli ozvalo zavolání nějakého dravce a ještě později nejspíš prolétaly nějaké vrány či něco podobného, protože jsem zaslechla pár zbloudilých zakrákání. Bylo hrozně zajímavé to poslouchat a přitom sledovat ptáky, kteří tu žili své malé opeřené ptačí životy. Většinou se příliš neukazovali a schovávali se v křoví a trávě, ale protože jsem se nehýbala a ležela jsem tiše, čas od času jsem některého zahlédla. Nepoznala jsem všechny, jen některé, ale všichni se mi moc líbili. Někteří zobali semínka z travin, někteří zase sbírali po zemi hmyz nebo ho chytali ve vzduchu. Byla to tak krásná podívaná! Jaké by to asi bylo, být ptákem? Jak bych vypadala, a jak bych zpívala? přemýšlela jsem a přivírala oči před jarním sluníčkem, které ke mně pronikalo skrze větve stromů...
A tu se cosi začalo dít. Moje tělo se najednou začalo zmenšovat a měnit tvar, dělo se to tak rychle, že než jsem vůbec zaznamenala, co se to děje, už jsem vypadala docela jinak. Chtěla jsem překvapeně vykřiknout, ale z hrdla mi vyšlo jen vyplašené zapípání. V tu chvíli mi to došlo. Přála jsem si zjistit, jaké to je být ptákem, a tak se to teď také dělo. Otočila jsem hlavou a podívala se na svoje tělo, které nyní mělo asi velikost kosa, ale moje peří bylo hnědě a bíle kropenaté. Klapla jsem zobákem, což byl vážně zvláštní pocit, a protáhla jsem si zkusmo křídla. Jak se vlastně létá? Netušila jsem, zda na to přijdu, ale musela jsem to zkusit. Poskočila jsem, místo tlapek jsem teď měla ptačí pařátky, ale nebylo tak složité přijít na to, jak se pohnout z místa. Znovu jsem zamávala křídly, poskočila silněji a... a letěla jsem!
Byl to tak krásný pocit! Připadala jsem si lehká, lehounká jako pírko. Vytřepotala jsem se až do koruny stromu, kde jsem se zhluboka nadechla a zatrylkovala ze samé radosti svou vlastní ptačí písničku. Ťuťulí, ťuťulí, tak nějak to znělo. Zpívala jsem a zpívala, připojila jsem svůj nový hlas do sboru všech ostatních ptačích hlasů, které se stále ozývaly kolem v krásně prosluněném dni. Pak jsem se znovu odrazila, přeletěla na vyšší větev a pustila se zase do zpěvu. Bylo to krásné, jen si tak poletovat a prozpěvovat... ale najednou mi pařátky začaly na větvi podkluzovat! Už totiž nebyly pařátky, ale tlapky. Moje křídla zmizela a nemohla jsem už ani zpívat jako pták, protože jsem měla zase vlčí tlamu a padala jsem ze stromu vstříc tomu, abych si ji pořádně nabila. Avšak místo toho, abych si natloukla, jsem se probudila pod tím stejným stromem, kde jsem usnula. Byl to totiž jen ptačí sen.

//Děkuju moc za osudovku, bylo to super c: Prosím o 3 hvězdičky do počasí a 20 mušliček

Lupínek a i druhé vydřátko, které se však střídavě objevovalo a mizelo, nás vedli kupředu tím magickým krajem. Pořád mi z toho úplně přecházel zrak. Ty krásné sošky, všude zářivá zeleň, roztomilá jezírka... tady bych si dokázala zvyknout! Jen kdyby se nám podařilo nalézt Wolfi a Venta. Doufala jsem, že právě s tím nám vydřátka pomohou. Jejich chování naznačovalo, že se tu vyznají daleko lépe, než my. Kiana se držela stále u mě, po očku jsem ji hlídala, aby se náhodou neztratila.
Zastavili jsme se až na malém paloučku plném zelené trávy. Lupínek přestal pobíhat, postavil se na zadní a zapískal. "Že by někoho volal? Třeba Wolfi a Venta?" pronesla jsem s nadějí, než se mi vzápětí země pod nohama roztřásla a ze země vyskočilo... něco. Něco naprosto obrovského a neuvěřitelného. Přikrčila jsem se k zemi se staženým ocasem, oči mi div nevypadly z důlků a dokázala jsem jen beze slova sledovat majestátní stvoření, které proletělo vzduchem a zanořilo se zpět do země. Tvor měl ploutve, skoro jako nějaká ryba, ale byla mnohonásobně větší než jakákoliv ryba, kterou jsem kdy v životě viděla... A také nežila ve vodě.
Chvíli se zdálo, že už je pryč, když vtom se vynořila znovu, tentokrát jen její hlava a veliké oko, které vypadalo... celkem přátelsky? "Nevím, co to je, ale... nevypadá zle," špitla jsem trochu rozechvěle ke Kianě a velikému tvorovi jsem váhavě zamávala tlapou. "Ahoj. Copak jsi zač? My jsme vlci," řekla jsem mu, kdyby to náhodou nevěděl, když si nás tak zvědavě prohlížel. Opatrně jsem natáhla tlapu a toho magického stvoření se jemně dotkla. "Jsi moc krásný," špitla jsem. Opravdu - bylo to přenádherné zvíře, ať už to bylo cokoliv. Příliš dlouho tu však s námi nezůstalo. Náhle se ponořilo opět pod zem a bylo pryč. Rozhlédla jsem se kolem, co ho vyplašilo. Že by se mu nelíbilo, jak jsem na něj sáhla? Ach, ale já si nemohla pomoci.

Cesta trhlinou malé vlčí slečně podle všeho neudělala dobře. Jakmile jsme z toho byli venku, hodila šavli na zem tohoto podivného světa. "A jé," povzdechla jsem si soucitně. "To nic. Byla to pěkná motanice... Už ti je líp?" Doufala jsem, že jí nebude špatně i dál, ale držela se docela statečně. Ať se bude dít cokoliv, věděla jsem, že tu maličkou musím ochránit.
"Vento... Vento i Wolfi do té trhliny skočili taky," řekla jsem, byla jsem si tím jistá. "Možná skončili někde jinde?" Jiné vysvětlení mě popravdě nenapadalo a i když jsem z toho měla trochu strach, vykročila jsem kupředu, abychom to tu trochu prozkoumaly. Hleděla jsem na okolí s nedůvěrou, která ze mě ale rychle opadala. Bylo tu hezky, působilo to tu docela uklidňujícím dojmem. "Kiana, pěkné jméno," broukla jsem s úsměvem a rozhlížela se, jestli neuvidím některé z vydřátek, která tu chyběla stejně jako zbytek naší výpravy. "Tamhle!" ukázala jsem, když se před námi vynořil Lupínek, poskakoval kolem a snažil se na cosi upozornit. Už nezlobil, vypadal jen rozjařeně. "Asi chce, abychom šli za ním. Možná už to tu zná? Nebo ví, kde jsou ostatní?" přemýšlela jsem, ale bez váhání jsem vydru následovala. Lupínek aspoň vypadal, jako že ví, co dělá.

Duben 1, Alastor

Možná jsem se trošku spletla v tom, jak na tom vlastně Alastorova sestra je. Zakroutil totiž hlavou, ale já jen lehce pokrčila rameny. Popravdě jsem jeho náznak asi úplně nepochopila, ale nemínila jsem se tím moc trápit.
Ta vlčice jménem Pippa kdysi dávno bývala jeho kamarádkou, ovšem s jejím nalezením jsem mu pomoct nemohla. "Snad ji tedy ještě potkáš," zadoufala jsem. "Můžu se na ni zkusit zeptat, až se vrátím domů, ale to bych pak zase nemusela potkat tebe," zamyslela jsem se nad tou zapeklitou situací. Tím spíš, že Alastor se nejspíš potuloval všude možně a neměl žádné místo, kde by se zastavil déle.
Prohlásil, že se vlastně ani nemá kam vrátit. Že nemá proč. "Ach tak. No. Záleží hlavně, jestli jsi tak spokojený," usoudila jsem. "Pro některé vlky je asi volnost nejlepší. Svoboda a tak... Já měla na toulkách vždycky nakonec pocit, že se ve světě nějak ztratím a nebudu vědět, co si počít pak," zasmála jsem se trošku. Nebyla jsem na tuláka nejvhodnější adeptkou.

Prolétla jsem tou trhlinou na druhou stranu. Byl to pěkně nepříjemný pocit. Chvíli jsem ani nevěděla, kde je nahoře a kde dole, než jsem vypadla na druhé straně a jen tak tak nabrala rovnováhu dřív, než jsem si nabila čumák. Společně se mnou tu skončila ta malá vlčice... a pak už nikdo. "Huh? Wolfi? Vento?" zavolala jsem na ně, ale nikde je nebylo vidět. Sklonila jsem se k tmavému vlčeti a trošku ho pošťouchla čenichem. "Jsi v pořádku? Vypadá to, že jsme tu skončily spolu... Já jsem Jasnava," představila jsem se malé vlčici, aby věděla, jak na mě volat. Ujistila jsem se, že se jí nic nestalo, a pak jsem konečně zvedla hlavu, abych se podívala na to podivné místo, kde jsme to skončily.
Obklopoval nás les, ale byl velice zvláštní. Všechno tu bylo... zvláštní. Z mechu vykukovaly kamenné sošky. Některé připomínaly vlky, některé zase jiná zvířata a ještě další znázorňovaly tvory, které jsem vůbec nepoznávala. Vše se krásně zelenalo, možná i díky malým jezírkům, která se vůkol leskla. "Páni," vydechla jsem. "Kde to jsme?" Otočila jsem se kolem své osy, ale neviděla jsem ani vydřata, ani zbytek naší skupinky. "Zkusíme se trochu porozhlédnout, co myslíš?" zeptala jsem se malé vlčice a vykročila pomaličku do lesa. Trochu jsem se bála, ale hlavně jsem byla zvědavá. Vypadalo to tu totiž velmi krásně.