Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Povyk přilákal i další vlky kromě mě a zrzečka - Wolfi, Venta a mladou vlčí slečnu, kterou jsem ještě neznala. Určitě to nebyla jedna z těch Marioniných. "Ahoj," pozdravila jsem je všechny s úsměvem, ale momentálně moje oči víc přitahovala vydřátka a jejich maminka, lady Mlhahule, která odtud podle všeho hodně rychle mizela. Než jsem se vůbec nadála, byla pryč a vydřátka nám zůstala na hlídání.
Jedno z nich si to namířilo ke mně. Zamávala jsem ocasem a očka se mi rozzářila. "Ahoj! Já jsem Jasnava. A jak mám říkat tobě?" zajímala jsem se, ale vydřátko si nejspíš povídat nechtělo. Země pod tlapami se mi začala najednou propadat a přesýpat, jako tomu bylo dál na jihu, kde bydlel ve svých kopcích Život. Vydřátko se tomu zplna hrdla rozesmálo a rychlý pohled kolem mi prozradil, že i ta ostatní jsou pěkní nezbedové. "Ah, takže ty si chceš hrát?" Ještě jsem to nikdy nezkoušela, ale soustředila jsem se a podařilo se mi zemi pod tlapkami zpevnit natolik, abych se dál nepropadala. "Tak jo, můžem si hrát, ale ne, když se propadnu do země," mrkla jsem na malého nezbedu, který naštvaně dupnul, když viděl, že jsem se z pískové pasti vyhrabala bez větších problémů. Určitě se ale spřátelíme! "Taky umím magii země. Hele," nechala jsem vyrůst ze země dlouhý list a pošimrala jím vydřátko na čenichu. To se spokojeně zahihňalo. "No vidíš. A hele - co kdybych ti zatím říkala Lupínek?" napadlo mě, protože jsem na něj nechtěla volat "hej, počkej". Lupínek na mě koukl s rozjařenými jiskřičkami v očích... a najednou mi dlouhé listy, jako byl ten, co jsem nechala vyrůst před chvílí, omotávaly tlapy a plazily se po nich výš a výš. "Eh, Lupínku, počkej! Tohle není zrovna- íííí," zanikla moje slova v zapištění, jak mě listy a úponky začaly šimrat po celém těle. Snažila jsem se osvobodit, ale pořádně to nešlo, protože jsem se zároveň kroutila jako žížala. Strašně, strašně to lechtalo a moje tlapy byly v pasti!

Březen 7/10 // Alastor

Pořád jsem tomu slovu nerozuměla a pořád jsem se na něj nechtěla ptát. Nechtěla jsem mluvit o kostrách a o smrti - byly to věci, na které jsem raději nemyslela, když to jen trošku šlo. Byla jsem nicméně ochotná Alastora vyslechnout, když se do vysvětlování pustil s takovým zápalem. Říkal věci, které mě nikdy nenapadly, protože jsem nad nimi prostě nepřemýšlela. Že nový život vzkvétá na troskách toho starého, že květiny rostly díky tomu, že nějaké rostliny a zvířata předtím umřely. Popravdě jsem o tom nic nevěděla, a dávalo to vůbec nějaký smysl? Přesýpalo se mi to v hlavě. My jsme taky přežívali díky tomu, že jiná zvířata musela umřít, což byl další fakt života, na který jsem se snažila nemyslet, kdykoliv to jen trošku šlo. Bylo to tak se vším? Zvedla jsem k Alastorovi oči a pořád mi v nich seděl zmatek. "Takže... takže když někdo nebo něco umře, a nic jeho tělo nesežere, pak je z toho i tak užitek? Vyroste z něj něco nového?" snažila jsem se pochopit, co mi hnědý vlk říká. Bylo zřejmé, že mám určité mezery, co se vědomostí o světě týče. "Nevěděla jsem, že to takhle funguje," sklopila jsem čenich. Nebyla jsem si najednou jistá, jestli se mi líbí tančit mezi květinami rostoucími z mrtvol. Nebo šlapat po ostatcích nějakých dávno zapomenutých tvorů. Na druhou stranu asi bylo něco uklidňujícího na myšlence, že i po smrti se z nás může stát něco dalšího, hezkého. Zamyšleně jsem šťouchla do pampelišky.

Březen 6/10 // Alastor

"No samozřejmě," spadl mi kámen ze srdce, když se mnou Alastor souhlasil. Nejspíš jen uváděl příklady, nepatřil sám mezi vlky, kteří by se z něčeho takového radovali. Spokojeně jsem se pousmála a nechala jsem průchod svojí vlastní radosti, dala jsem se do poskočného tanečku mezi květinami a užívala si slunečních paprsků ve svém kožichu.
Ne ale na dlouho. Když Alastor znovu promluvil, zaryla jsem tlapy do země a zastavila se tak prudce, div mi věneček nesletěl z uší. Mimoděk jsem si ho připlácla zpátky k hlavě. "Cože? Kostry a-" Přešlápla jsem. To druhé slovo jsem neznala. Něco mi říkalo, ať se neptám, že se mi odpověď nebude líbit, protože neznělo příjemně a ke všemu bylo ve dvojici s kostrami. Znovu jsem přenesla váhu z nohy na nohu, nejistá. "Raduješ se tedy z koster? Já... možná to nechápu. Co je radostného na smrti druhých tvorů?" Nervózně jsem si olízla flekatý čenich. Možná jsem se neměla ptát ani na tohle. Kdoví, co mi Alastor odpoví.

//Skalisko přes Sarumen

Klusala jsem přes les, kde už po žádném nebezpečí nebylo vidu ani slechu. Že jsme získali novou průrvu a někteří členové dostali pořádně na zadek od narušitelky klidu? Tak o tom jsem prozatím neměla ani ponětí, takže jsem si vesele klusala kupředu, rozhlížela se po známkách jara, které byly všude kolem, a ani déšť mi nemohl pokazit náladu. Byla jsem ráda, že jsem zase venku na čerstvém vzduchu. V jeskyni to bylo fajn, ale já jsem stejně byla vždycky raději venku.
Halekání a povyk vedly moje kroky. Následovala jsem ten rámus až na mýtinu, kde jsme si v zimě hráli s Nickem a Wolfi. Ani jeden z nich tu už nebyl, a samozřejmě tu už nestáli ani naši vlkuláci, kteří se rozplynuli a odtekli někam do řeky. Místo toho zde stál rezavý vlk, kterého jsem nejspíš nikdy nepotkala, i když se nápadně podobal té Zrzečce, se kterou se naše cesty už párkrát potkaly. "Ahoj," pozdravila jsem ho s úsměvem. On ale nebyl tím, kdo povykoval. To měly na svědomí vydry. Ach ano, vydry, a ne jen tak nějaké, mluvící! Přesně jak říkal Nickoli! "Dobrý den!" vyhrkla jsem tedy i na vydru a při pohledu na mláďátka se mi oháňka rozkmitala šílenou rychlostí. "To jsou krásná vydřátka." A taky pěkně divoká, lítala kolem a maminka si s nimi asi nevěděla moc rady. "Nepotřebují tetičku na hlídání?" nabídla jsem se okamžitě. Vlastní vlčátka mi osud jaksi nepřál, ale mohla jsem být tetičkou všech! Dokonce i vydřátek.

223

Usnula jsem jako špalek. Po všem tom vzrušení ani nebylo divu, že jsem byla unavená a úplně jsem odpadla. Jestli na mě někdo mluvil nebo po mě něco chtěl, pak já o tom nic netušila. Prostě jsem spala a spala, zatímco z úkrytu všichni postupně zmizeli, stejně jako zmizelo nebezpečí z našeho hvozdu. Ne bez následků, ale ani o tom jsem nic nevěděla.
Vzbudila jsem se až za notnou chvíli, dokonale osvěžená spánkem. Protáhla jsem si tlapy a zamlaskala, zatímco jsem rozespale mžourala kolem sebe. Všichni byli pryč. Hm? Překulila jsem se na břicho a poslouchala. Všichni byli pryč, ano, ale k uším mi doléhalo takové divné švitoření, povykování... Že by si vlčata venku hrála? Moc mi to jako vlčata neznělo. Vyskočila jsem na tlapky a rozhodla se to jít prozkoumat. Na strach ze stínů jsem už skoro zapomněla. Marion s vlčaty šla ven, takže už to určitě muselo být bezpečné. Vyběhla jsem z jeskyně alf, kde jsem vlastně neměla co dělat, a rozklusala se skrze les prozkoumat, co stojí za tím divným povykem.

//Mýtina přes Hvozd

Březen 5/10 // Alastor

Alastor se rozpovídal o mnoha podobách radosti, které mi však dvakrát radostné nepřišly. Sklopila jsem uši, když mluvil o otci, který umře hned poté, co se s ním znovu setkáte. "To je..." Nevěděla jsem, jaké správné slovo použít. "Hořkosladké?" dokončila jsem váhavě. Dokázala jsem v tom vidět tu radost i smutek. Ovšem v Alastorově druhém příkladu už jsem nenacházela radosti ani kousek. Proč bych se měla radovat, když někoho rozplácne kámen? "Oh. Z toho bych se asi radovat nedovedla. Ani kdyby to byl někdo, kdo mi ublížil," řekla jsem a nechtěla si to ani představovat. Znělo to příšerně.
Mně byly bližší takové jednodušší podoby radosti. Radost ze slunce, květin a jara, třeba. Zrovna v tuhle chvíli. Věneček na uších mě těšil a barvy, pomalu vykukující všude kolem nás, také. Na tom jsme se s Alastorem shodli. "Přesně to mám taky ráda," usmála jsem se a zamávala ocasem. "Po té dlouhé zimě se všechno probudí a ožije, že se cítím, jako bych taky ožívala! Všude ty barvy, kvítky, sluníčko... Hned je na světě ještě krásněji," vyskočila jsem povzbuzena vlastními slovy na nohy a proskočila se pampeliškami kolem Alastora, aniž bych se bála, že si o mě pomyslí, že jsem třeba praštěná. Co na tom bylo špatného?

Březen 4/10 // Alastor

Na tom, co medvědovitý huňáč říkal, asi bylo něco pravdy. Pomalu jsem si to nechávala projít hlavou a mezitím jsem nechávala pampelišky u mých nohou kroutit a proplétat. "Asi máš pravdu. Potom by nám radost připadala obyčejná a vlastně by na štěstí nebylo nic výjimečného," pousmála jsem se, i když trochu smutně. Dávalo to smysl. Všechno muselo mít svůj protiklad, aby zůstávala rovnováha. Světlo a tma, dobro a zlo... Ale stejně se mi nelíbilo, že bytosti musí trpět, jen aby si mohly uvědomit, co to vlastně je štěstí.
"Já jsem Jasnava," řekla jsem a zvedla hlavu od pampelišek, které se teprve tehdy přestaly hýbat. Zahákla jsem tlapu do věnečku, který z nich vznikl, utrhla ho od stonků, které držely v zemi, a posadila jsem si ho na hlavu. Spokojeně jsem se nad tím zahihňala, jako bych právě vykonala něco naprosto mimořádného. "No, určitě jsem ráda, že jsem nikdy nezapomněla, co to je štěstí. To asi zní ještě hůř, než to, že štěstí musí být vyvažováno smutkem. Nedokázat se radovat... to zní vážně dost hrozně," přemýšlela jsem nahlas a pokoušela se urovnat si to celé v hlavě. Kdoví, co si z toho mého blábolení vybral Alastor. "Třeba nemoct se radovat z jara. Jsi rád, že je jaro?" zazubila jsem se na vlka, po předešlé skleslosti nebylo ani stopy. Urovnala jsem si věneček na hlavě a v zelených očkách mi jiskřilo.

Březen 3/10 // Alastor

Připravovala jsem se, že půjdu zase někam dál, protože se mnou vlk nebude chtít mluvit. Narušila jsem mu jeho chvíli a teď bych se měla vydat pryč a nechat ho v klidu. Docela mě proto překvapilo, když řekl, že je za mé vyrušení rád. "O. Tak dobře," přikývla jsem, i když jsem to nečekala, a zamávala jsem ocasem. Neměla jsem tedy odcházet. Vlk si nakonec aspoň trochu povídat asi chtěl. Proto jsem si sedla pomalu mezi pampelišky a poslouchala, co má na srdci.
V pořádku nebyl, což jsem zvládla už poznat i sama. Bylo to zřejmé na první pohled, alespoň mě. Ale měl pravdu. Kdo byl doopravdy úplně v pořádku? "No... to nejspíš nikdo," hlesla jsem a trochu si povzdechla. Koukala jsem na svou tlapu, kterou jsem hladila žluté hlavičky pampelišek, až mi na ní ulpíval jejich zlatý pyl. "Nebo aspoň já jsem asi nikdy nepotkala vlka, kterého by něco alespoň trošku netrápilo. Je mi líto, že to tak musí být, ale nejspíš to má nějaký svůj důvod," zamračila jsem se trošku a zvedla oči zpátky k velkému vlkovi. Třeba byl moudřejší, než já a přišel na to, proč to tak je. Proč nemůžeme být pořád šťastní.

Březen 2/10 // Alastor

Určitě jsem nezačala zrovna nejobratněji. Prostě jsem na vlka vybafla otázku. A vypadalo to, že jemu se moc nechce na ni odpovídat. Nebo aspoň ne moc detailně. "Ah," vydechla jsem zaraženě a svěsila trochu uši. "To je..." Nevěděla jsem, co na to mám říct. Co říct někomu, komu ublížil život, když jsem vlastně ani nevěděla, co přesně se mu stalo? Moc jsem to nedomyslela, když jsem se k němu jen tak vrhla.
Neposlal mě ale pryč, naopak se zeptal, co se stalo mě. "No... Nejspíš taky život?" odpověděla jsem po chvíli přemýšlení. "I když poslední dobou byl ke mně docela dobrý," dodala jsem, protože pravda byla taková, že mně se teď nic zlého nestalo. Přešlápla jsem v měkké jarní trávě a dávala pozor, abych přitom nerozdrtila žádnou pampelišku. "Promiň, jestli jsem tě vyrušila," vyhrkla jsem potom. "Jestli chceš být radši sám, hned zase zmizím. Jen... jsem chtěla vědět, jestli jsi v pořádku." Což vlk nejspíš úplně nebyl. Ale mohla bych mu vůbec pomoci? Nějak by to určitě šlo! Ale musel by mě nechat a kdoví, jestli o to stál?

Březen 1/10 // Alastor

Procházela jsem se mezi květy a srdce mi poskakovalo radostí. Jaro, konečně krásné jaro! Smutná zima konečně odešla kdoví kam a celý rok se nevrátí. Zlaté pampelišky svítily okolo mě jako maličká sluníčka, zdravila to jedno veliké, které se na nás všechny usmívalo z oblohy. Bylo to překrásné ráno. Ranní rosa mi máčela tlapky, když jsem se otáčela a tančila mezi květy, pro sebe jsem si tichounce pobrukovala... než jsem se zarazila.
Nejdřív jsem si hnědého vlka ani nevšimla, oči mi po něm sklouzly jako po nějakém kusu dřeva nebo možná kamene, jak tam tak nahrbeně seděl. Ale samozřejmě to žádný kámen nebyl. Zastavila jsem se několik metrů od něj a střihla ušima. Možná by byl raději, kdybych ho nechala na pokoji. Možná sem přišel jen v klidu a tichu posedět. Ale přišlo mi, že z něj úplně vyzařuje, jak je nešťastný. Cítila jsem to z něj, jako by vysílal vlny do okolí - netušila jsem, že jsem to naopak já, čí magie se vypíná k ostatním a zachytává jejich city. Ještě jsem zaváhala, ale pak jsem pomaličku vykročila směrem k němu. "Ahoj," špitla jsem tiše a znovu zastavila, tentokrát už blíž k němu, ale pořád v uctivé vzdálenosti. "Co se ti stalo?" vyhrkla jsem otázku bez přílišného rozmyslu.

//Prosím přeskakujte, ignorujte, na nějakou chvíli si Jasnavu zaparkuju

222

Nahačmali jsme se na tak maličký prostor, až se to zdálo být nemožné. Tmavá vlčice, kterou Nick oslovoval Vílo, se možná právě kvůli tomu začala cpát do vchodu, kde jsem ovšem v tu chvíli byla já, tudíž z toho na chvíli vznikla trošku strkanice. Nechtěla jsem se nechat vyšoupnout ven. Nemohla jsem se nechat vyšoupnout ven, protože by se stalo něco hrozného. Takhle jsem se octla v jeskyni, na kupičce s vlčaty a s Nickolasem. Měla jsem pořád hrozný strach, tlapy se mi třásly a knedlík v krku jsem nedokázala spolknout skrze stažené hrdlo. Ale věci se zdály být pro tu chvíli celkem v pořádku. Byli jsme tu všichi - všichni, co zůstali v jeskyni, přinejmenším. I Marion seděla venku a poslouchala. Bude to dobré. Zůstaneme tady. Sem se stíny nedostanou. Bude to v nejlepším pořádku...
Víla začala vyprávět a já jsem se pomalu uklidňovala. Bylo to jako být zpátky doma, zase malé vlče stočené v noře, zatímco jsem poslouchala maminčiny příběhy. Jak ze mě opadal strach, nahradila ho únava, která se po takových děsech a návštěvách stínů dostavila celkem často. Zívla jsem, Nick se do příběhu zapojoval a napovídal, ale moje víčka najednou ztěžkla a usnula jsem dost možná ještě mnohem dřív, než vlčata. Dřímala jsem až do konce pohádky, kdy do mých uší pronikl hlas, který nejspíš mluvil na mě. Byl to Nickolas, pověděl mi takovou pěknou krátkou básničku. "Uh-huh," zamumlala jsem rozespale, věnovala mu mžouravý rozespalý úsměv a během chvíle jsem znovu usnula jako špalek. Možná to tak bylo nejlepší. Na toho, kdo spí, stíny taky nepřijdou.

221

Vlčata dál žadonila, aby se mohla podívat ven, vůbec netušila, jaké hrozné nebezpečí jim hrozí. Že je mohly spolknout stíny a nikdy je už nevrátit, nebo je ponechat jenom jako dvě malé huňaté hroudičky na sněhu- Ne. Ne, ne, ne. "Mohlo by se vám něco stát," špitla jsem a pohledem je prosila, aby poslechly, aby toho nechaly, aby zůstaly. "N-něco špatného." Jeskyně se v mé mysli proměnila v naprostou oázu bezpečí, kdo v ní zůstane, tomu se nic nestane. Všude kolem mohl zuřit konec světa, ale tady bylo teplo, světlo, společnost. Tady to bylo dobré. Třásla se mi kolena a tlama se mi vlnila, jak jsem se stěží bránila pláči, ale dařilo se mi celkem přesvědčit samu sebe o tom, že tady jsme v bezpečí. Zůstaneme pohromadě a bude to v pořádku. Zůstaneme pohromadě a bude to v pořádku...
Jenže tmavá vlčice moji myšlenku úplně pobourala svým návrhem. Promluvila velice přesvědčivě a sebejistě, že mě to na chvíli úplně zarazilo, ale vzápětí jsem ucítila, jak moje uklidňující ulita vytvořená z té jediné myšlenky začíná kolem mě pukat. "Ne-Nevoďte je pryč!" vyjekla jsem, i když Černá, Nick i "kachýnky" už byly na cestě do jeskyně. "Musíme zůsta pohromadě, jinak-" Jinak? Prostě se stane něco zlého. Vyběhla jsem za nimi, na Marion jsem ani nekoukla, najednou jsem na ni úplně zapomněla. I když Černá říkala, že vlčata odvádí, aby si Marion mohla s námi promluvit, najednou jí nezbyl nikdo, s kým by mluvit mohla, protože jsem se odmítala v tuhle chvíli nechat odtrhnout od větší skupiny a hlavně od vlčat. Vypadalo to, že dovnitř jeskyně se už nenacpu, jak tam bylo málo místa, ale namáčkla jsem se do vchodu aspoň tolik, jak jen to šlo.

3. Poznej člena, kterého ještě neznáš
https://gallirea.cz/index.php?m=topic&id=70414#post-214697
https://gallirea.cz/index.php?m=topic&id=70414#post-215259
https://gallirea.cz/index.php?m=topic&id=70414#post-215413

Uznáno a připsáno.

220

Vlčata statečně bojovala s velkými kusy masa a už jim to docela šlo. Zdálo se, že jim i docela chutná, i když Feline se stejně ještě trochu přiživila od Marion. Z toho, jak jsem se usmívala, už jsem pomalu chytala křeč do tlamy. Malé vlčice byly tak šikovné! Přišlo mi, že rostou přímo před očima. Vento souhlasil, že bychom na ně měli mluvit normálně. Popravdě jsem si nepamatovala, jak na mě mluvili rodiče, ale někde jsem se rozumnou mluvu naučit musela, že? A kde jinde, než doma?
Náhle však do úkrytu dolehlo zavytí. Nepoznala jsem od koho, ale varování, poplach... to jsem rozpoznala dobře. Úsměv se mi z tváře hned vytratil, sklopila jsem uši a vypleštila očka na všechny přítomné. "Co se děje?" hlesla jsem. Vento zmizel venku. Ne, ne, nechoď tam! chtělo se mi na něj zavolat, najednou jsem byla přesvědčená o tom, že kdokoliv tam ven vystrčí čenich, ten už se nikdy nevrátí. Nevyšla ze mě ale ani hláska a nemohla jsem se hnout z místa. Nevěděla jsem, jaké to je nebezpečí, ale mozek mi představu strašidel, děsů a hrůz nabízel ochotně. Obrovské stíny, které se sápou po Ventovi, Maple, Wolfganii, pohlcují celý les... Na chvíli jsem je viděla, i když kolem mne byla spousta vlků, viděla jsem je, jak se sápou dovnitř k nám-
Nebyly to stíny. Byla to tmavá vlčice, která se vynořila právě včas, aby zastavila Feline a Nerissu v jejich pokusu o útěk, kterého jsem si do té chvíle vůbec nevšimla. Na moment jsem se absolutně ztratila ve své hlavě, zamrzla na místě a nevnímala ani Nicka, ani vlčata, ani nic. Už se mi to dlouho nestalo. Teď jsem se se škubnutím probrala, ale věci se mezitím zázračně nevyřešily. Nickolas vypadal taky pořádně vyděšeně, ale s jeho slovy jsem souhlasila. "Ne. Ven se teď nesmí," pípla jsem roztřeseným hlasem a taky se hned poslušně přikrčeným krokem vzdálila od chodby, která mi teď připomínala otevřenou hladovou tlamu. "Určitě... určitě to bude v pořádku," usmála jsem se křečovitě na vlčata a na tváře mi okamžitě vytryskly horké slzy, protože jsem se strašně, strašně moc bála, že to v pořádku nebude.

219

Bylo vidět, že Nerissa má s masem trochu problém. Pustila se k němu ochotně (a přestala tedy okusovat moji nohu, což jsem ocenila), ale co si s ním počít, to jí bylo trochu záhadou. Nebylo divu, však to bylo úplně poprvé, co něco takového viděla. Opravdu se ale snažila a vypadalo to, že se i pokouší to okoukat ode mně. "No vidíš, jak ti to jde," usmála jsem se, jakmile jsem polkla vlastní sousto. I Marion se radovala, stejně jako samotná Nerissa. Radostně poštěkávala nepříliš srozumitelná slůvka, ale rozhodně to už byla slůvka. Sice taková prvotní a popravdě jsem jim příliš nerozuměla, ale určitě to byl krok správným směrem. Za chvíli už budou mluvit a běhat a hrát si... Popravdě jsem se nemohla dočkat.
Marion se zvedla a začala poklusávat kolem, dupala u toho jako slon, ale už jsem se bála o dost míň, že vlčata rozšlápne na dvě chlupaté placičky, a dala se do řeči s vlčaty. Dojídala jsem svou svačinu a po očku pozorovala, jestli některá z holek opravdu odpoví. Ocáskem jsem přitom házela spokojeně sem tam. Bylo mi tu dobře. "Myslím, že je lepší na ně mluvit takhle normálně," řekla jsem, ačkoliv to byla jen domněnka. "Aby se to lépe naučily, ne?" Přišlo mi, že to dává smysl, i když bylo těžké odolat šišlání a ňuňání. "A vy se to naučíte, žejo?" šťuchla jsem mírně čenichem do Nerissy. "Za chvíli budete mluvit jedna báseň."