Gallirea - Příspěvky uživatele

Při zmínce o Artyomovi Nova celá nějak ztuhla. Vyvalila na mě oči a chvíli jen zírala, až jsem se musela zamyslet, jestli jsem náhodou neřekla nějakou hloupost. Nepřišlo mi ale, že bych řekla něco až tak podivného. Tak co ji rozhodilo? "Řekla jsem něco špatně?" zjišťovala jsem. "Já bych tu určitě měla zůstat," dodala jsem pak s lehkým úsměvem. "Nebudu tě tu samozřejmě držet, ale nechci, aby mne Artyom musel hledat po všech čertech..." To už tu totiž jednou bylo, i když jsem spíš hledala já jeho. Stejně to bylo nepříjemné a nechtěla jsem to už zažít znovu. Navíc mi u řeky nic nechybělo. Nevadilo mi tu čekat, i když jsem z toho byla dost neklidná. Co se to tam vůbec dělo s tím podivným blátem? Snažila jsem se na to moc nemyslet.
Zajímalo mě, jak se jeden může dostat do smečky, která nemiluje cizince, ovšem Nova to příliš nerozvedla. Pouze prohlásila, že to byl zajímavý proces, což mohlo znamenat cokoliv. Chvíli jsem si to přebírala v hlavě, nebyla jsem si jistá, jak si to vyložit. Představovala jsem si vždycky smečky jako seskupení vlků, která jsou novým členům vždy otevřená... ale to bylo asi dost zjednodušené. "No. Všechny smečky nemůžou být stejné, že," prohlásila jsem nakonec a trochu se zasmála, protože to byla úvaha, která by nejspíš měla být každému od začátku jasná. "Alespoň tam třeba... máte klid od cizinců?" vymýšlela jsem výhody, jaké by tohle uspořádání mohlo mít.
Jenže vtom udeřila bouře, které jsem se nebála ani tak kvůli sobě, jako spíš kvůli Artyomovi - protože on se jí bál. Bál se blesků a požáru a teď byl na to sám. Nova mne začala uklidňovat, protože mou první reakcí bylo začít vyšilovat. Přiměla jsem se zastavit a trochu se zklidnit, i když nohy mi chtě nechtě pořád přešlapovaly na místě. "Děkuju," špitla jsem, protože jsem jí vážně byla vděčná za nabídnutou podporu - dokonce navždy. Jenže... "Jenže kdo bude s Artyomem?" pípla jsem. Věděla jsem, že už není malý. Samozřejmě si poradí. Ale co jsem to byla za kamarádku? Jenže dost odvahy k tomu, abych se vrátila k bahnu, jsem také neměla...

Ulevilo se mi, když Nova prohlásila, že zůstane ráda. Usmála jsem se. "Tak to já taky budu moc ráda," přikývla jsem a zamávala oháňkou. Nechtěla jsem zůstávat sama, obzvlášť, když se každou chvíli mohlo semlít kdoví co! Myšlenky mi pořád zalétávaly k Artyomovi, ale bylo snazší se soustředit i na jiné věci, když tu teď byla Nova.
Byla jsem kupříkladu zvědavá na tu její smečku. Nikdy jsem o ní neslyšela a netušila jsem, kde by se její území mohlo nacházet. Nova mne ujistila, že to není daleko a chystala se mi nabídnout i návštěvu, jenže si to hned zase rozmyslela. "To je v pohodě," usmála jsem se, i když mně to popravdě trochu zklamalo. Těšila jsem se, že bych konečně mohla nějakou smečku potkat. "Já bych se stejně asi neměla moc potulovat, aby mně pak můj přítel, na kterého čekám, našel." Krátce jsem se zamyslela. "Musí být těžké se připojit ke smečce, která nemá ráda cizince, viď?" napadlo mě. "I když já vlastně moc o smečkách nevím, takže kdoví," zasmála jsem se vzápětí, než mne přehlušilo zahřmění.
"Ach ne," zaúpěla jsem, když se spustila bouře, práskaly blesky a hřmělo na všechny strany. Schovat se by rozhodně bylo to nejrozumnější. Ale můj pohled se upíral k severu, odkud jsem přišla. "Artyom se přece bouřky bojí," zakvílela jsem do větru a na chvíli na Novu úplně zapomněla, vzpomínala jsem si jen na to, jak jsme kdysi při našem prvním setkání s hnědým vlkem prchali před blesky, které by mohly způsobit požár. A teď se to dělo znovu a on byl někde sám s tou divnou blátivou záplavou! "To snad ne."

Snad se mi povedlo ji trochu uklidnit. Nechtěla jsem, aby se lekala mého leknutí! Ale protože se usmívala a mávala ocasem, nejspíš to bylo v pořádku. Jenom malé nedorozumění. I tak se ale Nova jevila tak trochu... nebyla jsem si jistá, jak přesně bych to měla nazvat. Snad nejistě? Jakmile jsem řekla, že na někoho čekám, zdálo se, že chce hned zase zmizet. "Ale mě nerušíš," vyhrkla jsem okamžitě. Nechtěla jsem zůstat zase sama. Ani v nejmenším. "Já... budu ráda za společnost, jestli tu chceš chvíli zůstat. Ani nevím, jak dlouho vlastně budu čekat, možná se to trochu protáhne," zasmála jsem se, ale ten smích nesl jasný podtón nervozity. Bála jsem se o Artyoma. Prosím, ať je v pořádku. Prosím, prosím, prosím, ať se mu nic nestane. Dokud tady však byla bílo-šedivá vlčice, strach se zdál alespoň trochu vzdálený. Nebral na sebe podobu stínů a přeludů.
Nova byla také tulačkou - donedávna. Rychle se ve svých slovech opravila a pověděla mi o Bukové smečce. Střihla jsem zvědavě ušima, to jméno bylo pro mně nové. "Buková smečka? O té jsem ještě neslyšela." O některých smečkách tady už jsem zaslechla, třeba o Borůvkové, ale byla jsem si dost jistá, že tahle mi je úplně neznámá. "Sídlí někde tady poblíž?"

Šedivou vlčici vyvedlo z míry, že jsem se jí polekala, což pro změnu zase trochu rozhodilo mne. "Ne, samozřejmě, že nechtěla! To si ani nemyslím," vyhrkla jsem rychle. "Jen jsem nečekala, že se tu někdo tak znenadání objeví. Asi bych měla víc koukat kolem sebe," zasmála jsem se. Starosti z mé mysli odplouvaly tak rychle, jako se tam objevily. Jen strach o Artyoma pořád přetrvával. Jenže co jsem mohla dělat? Nerozuměla jsem ani pořádně tomu, co se vlastně stalo.
Ale šedivá vlčice vypadala jaksi sklesle, nebo možná jen... nesměle? Nebyla jsem si jistá, co přesně mě přimělo vyřknout tu otázku. Snad to bylo cosi v jejím pohledu, který upírala k zemi u svých tlapek. "To... je dobře," vydechla jsem, když potvrdila, že v pořádku vážně je, nebo pokud nebyla, přinejmenším se nezdálo, že by o tom chtěla mluvit. Místo toho se představila, Nova, pěkné jméno, a hned poté se začala vyptávat na nejrůznější věci. "Já jsem Jasnava. Taky tě ráda poznávám!" představila jsem se na oplátku a párkrát mávla oháňkou ze strany na stranu. "Já nežiju asi nikde," zamyslela jsem se nad tím, protože tu skutečně nebylo žádné místo, kam bych se vracela. "Jen tak se toulám po kraji. Ale teď moc na procházce nejsem... vlastně tu na někoho čekám," zatvářila jsem se na moment zase poněkud zkroušeně a vrhla pohledem směrem, odkud jsem čekala, že se Artyom objeví. Stále tam nikdo nebyl. Achjo. Stočila jsem zlatá očka zpátky k Nově. "Ty žiješ někde tady? Nebo se taky jenom tak potuluješ?"

Někdo se blížil, nicméně já si toho hned nevšimla. Měla jsem přece zavřené oči. Tiše jsem si mrmlala pod vousy slova, která mne měla uklidnit, avšak cítila jsem, že to příliš nepomáhá. Bála jsem se oči znovu otevřít, ale i nechat je dál zavřené. Co uvidím? Co když jsou už stíny všude kolem? Co když se po mě jejich temné pařáty sápou právě v tuhle chvíli- Vytřeštila jsem oči a hlasitě se zajíkla prudkým nádechem, protože jsem hleděla do cizí tváře. Příšerně jsem se lekla, i když hned v další vteřině následovalo uvědomění, že nezírám do obličeje žádného stínového monstra. Kdepak. Přede mnou stála vlčice se světlým kožíškem.
Tiše mne pozdravila. "Ahoj," oplatila jsem jí pozdrav, zatímco jsem rozdýchávala ten šok, který mi uštědřila. Nemínila jsem jí to ale vyčítat. Byla jsem ráda, že je tady. S její přítomností se stíny stáhly opět pryč. Alespoň ty, které jsem viděla. Pár jich pořád kroužilo kolem mojí duše. Úzkostně jsem se ohlédla proti proudu řeky, jestli se Artyom už neblíží, ale kdepak. Nebyl vůbec v dohledu. Lehce jsem si povzdechla a otočila se zpět k vlčici, která klopila zraky ke svým tlapkám. Chtěla jsem se jí nejdřív zeptat, jestli náhodou neviděla něco podivného, jako třeba velkou vlnu bláta valící se krajinou. Nemohla jsem být jediná, koho podivnosti pronásledovaly, nebo snad ano? Ale místo toho se mi z tlamy ozvala jiná otázka: "Jsi v pořádku?" I když ona by se možná mohla ptát stejně. Nenápadně jsem si otřela slzy, které mi ještě nestačily zaschnout na tvářích.

//Jižní Galtavar přes Mahtaë sever

Šla jsem podél břehu pomalu a každou chvíli se otáčela. Co když Artyom znovu skočí do vody a proud ho strhne? Co když se to bahno vyvalí za mnou? Co když, co když, co když... všechno mi to vířilo hlavou, vrhala jsem za sebe kradmé pohledy, ale nikdo se neobjevoval, nic se nedělo. Hrdlo se mi svíralo a oči mě pálily, protože toho zase jednou bylo trochu příliš naráz. Další divný úkaz, který jsem nedokázala vysvětlit a který mě děsil, opět jsme se s Artyomem od sebe oddělili... a pak Adiram. Vzpomínky na ty chvíle, které jsme spolu strávili v noře, mě naplňovaly rozporuplnými pocity. Věděla jsem, co po mě chtěl. Bylo to něco, co jsem mu nemohla dát a přesto jsem se kvůli tomu cítila zle, protože byl celou dobu tak milý. Zpíval mi a nechal mě spát v jeho kožichu a chtěl jen tu jedinou věc, kterou jsem mu nebyla ochotná nabídnout. Je to všechno, co vlci od vlčic chtějí? Ztěžka jsem polkla. Pak: Artyom ode mně nic takového nikdy nechtěl. Nasucho jsem polkla, znovu se ohlédla a zastavila se, protože vlci už byli mimo dohled i doslech a já nechtěla riskovat, že ho znovu ztratím. "Ach, Artyome," zajíkla jsem se a sedla si na břeh. Rozhodla jsem se, že na něj počkám zde. Nemohla jsem ho aspoň rozptylovat od té divné blátivé potopy a pokud bude následovat řeku, nebude mě moci minout. Roztřeseně jsem se nadechla a zajíkla se, když jsem koutkem oka spatřila mihnout se stín na pomezí viditelnosti. Už se zase vracely, jakmile jsem byla sama a zranitelná. "Není to doopravdy, pamatuješ?" zašeptala jsem si pro sebe a zavřela pevně oči. "Není to doopravdy."

Dělo se cosi moc divného. Nechápala jsem to a ani jsem to možná chápat nechtěla... jen kdyby byl Artyom se mnou na stejné straně řeky! Jenže já byla tu a on byl tam, na druhé straně, kde se bahno vzpínalo a rozlézalo. Přešlapovala jsem po břehu, ale neodvažovala jsem se řeku překročit v těchto místech a zdálo se mi, že by Artyom měl dávat větší pozor na to, co se děje za ním. Bláto vypadalo nebezpečně. Objevovali se tam i další vlci. V jednom z nich jsem poznala Adirama. Vzpomínky mne okamžitě zanesly zpět do podzemní nory, kde jsme strávili příjemné chvíle, které ale nakonec skončily akorát tak slzami. Cítila jsem, že mi srdce stoupá až do krku, kde se mi dělal nepříjemný knedlík. Adiram na mě koukal a já chtěla zmizet z dosahu těch zrádně modrých očí jako dvě studánky. "Artyome," zavolala jsem přes řeku lehce roztřeseným hlasem. "Dávej pozor na to bláto! Já... jdu zkusit najít jinou cestu! Budu se držet u řeky, abychom se našli!" hulákala jsem. Nechtěla jsem od něj odcházet, děsilo mě, že bychom se měli znovu rozdělit, ale neexistovala šance, že bych se v těchto místech pustila do divokého proudu a chtěla jsem, aby dával pozor na to, co se děje, ne na mě. Co kdyby ho to bahno spolklo? Ani jsem na to nechtěla myslet! Couvla jsem od dost možná podemletého břehu a smutným pohledem jsem hnědého vlka vyprovázela, zatímco jsem se vydala trochu níž po proudu. Třeba to tam bude schůdnější. A nebude tam Adiram. Ty modré oči mě v hlavě pronásledovaly stále dál.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

//Zrcadlové hory přes Mahtaë sever

Prchali jsme z jeskyně před tím příšerným puchem, který se objevil kdoví odkud, jenže jsme prchli přímo do nepříjemného deště. Kamení pod nohama klouzalo a cesta tedy nebyla vůbec příjemná, nehledě na to, že jsme rázem byli zmáčení jako myši. Přesto to nebylo tak hrozné, protože jsme byli spolu a kdoví? Třeba najdeme nějaké ty ježky. Na to jsem se soustředila, abych nemusela myslet na nepříjemné počasí.
Artyom usoudil, že moje vědomosti o rybách nejsou tak malé, jaké jsem je sama viděla. Pohlédla jsem na něj asi celkem přihlouple a zmateně. "Huh... vážně?" Nepovažovala jsem se zrovna za experta. Jistě, naučila jsem Artyoma ryby lovit, ale ono na tom vlastně nebylo nic tak moc těžkého. Ještě víc mě překvapilo, když řekl, že chtít lovit vysokou zvěř bylo hloupé. Přišlo mi, že po tom tehdy celkem toužil. "Vzpomínám. Ale nerozhodovala jsem se tak kvůli nějaké moudrosti, víš? Prostě mám z takového lovu strach," pronesla jsem, ne nějak vyčítavě, prostě jsem jen uváděla věci na pravou míru. "Nemyslím si, že to byl hloupý nápad." Jenže vlny uznání od hnědého vlka nepřestávaly přicházet a já měla pocit, že se každou chvíli začnu červenat. Usmála jsem se. "Jsem ráda, že jsem ti mohla alespoň v něčem pomoct. Ty jsi mi taky hodně pomohl. A když budeme spolu... tak to takhle může být už napořád," uculila jsem se. Bylo to možná naivní, ale ta myšlenka mě hřála u srdce a minulost už jsem si malovala úplně zalitou sluncem. Už nikdy žádné stíny.
Ta představa vzala za své skutečně rychle. Jak jsme se blížili k řece, všimla jsem si, že je dosti rozvodněná. Déšť ji ještě přiživoval. Možná- Ani jsem nestačila domyslet a Artyom najednou... zmizel. Zřítil se do vody a zmizel v proudu. "ARTYOME!" zavřeštěla jsem z plných plic, ale měla jsem příliš velkou hrůzu z rozvodněného živlu, než abych skočila za ním. "Ne, ne, ne, ne," blekotala jsem a pobíhala po břehu s pohledem upřeným do vody, kde jsem viděla záblesky tmavého kožichu. Z očí mi vyhrkly slzy téměř okamžitě. Měli jsme zůstat spolu, tak co se to zase dělo? Proč? Neutopí se. Nemůže se utopit. Zdálo se mi, že ho sleduju snad celou věčnost, nemohla jsem dělat vůbec nic jiného. Nakonec ale skončil na druhém břehu. Alespoň se to tak zdálo. Ta tmavá skvrna prosvítající skrze déšť... to byl jistě on, že? Ano. Za chvíli na mě zavolal. "Ale... ale jak se za tebou dostanu?" zavolala jsem plačtivě přes řeku. Artyom byl v pořádku, ale každý jsme teď byli na opačné straně rozvodněné řeky. Srdce mi ještě pořád divoce bušilo.

Artyom předpokládal, že nějací ježci už se ze svých zimních skrýší vykulili zpátky do světa, takže bychom se po nich mohli jít podívat už celkem brzy. Smíšené pocity ze mě úplně nevyprchaly, ale chtěla jsem Artyomovu metodu lovu vidět a nechat ho, aby mě něco naučil. Můj pohled na ježky ho ale zaskočil. "To... je asi pravda," odvrátila jsem hlavu stranou a lehce se uculila. Možná to bylo hloupé, ale mě to ani tak nepřišlo. Prostě jsem to tak viděla. "A ano, kdyby na mě udělali smutná očička, určitě bych je nezvládla ulovit. Snad jim to nikdo nepoví," pohlédla jsem zpátky na vlka a zastřihala s úsměvem ušima. Neviděla jsem žádné ježky, kteří by nás mohli poslouchat a předávat tyhle zprávy dál.
"Něco málo o nich asi vím," připustila jsem, i když jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlela. Věděla jsem, co jsem potřebovala a dařilo se mi tak přežívat. Nebylo to vždycky nejsnazší, ale nějak jsem se držela. A teď už jsem navíc nebyla sama... Stejně jako Artyom, který se vzápětí právě o tom rozhovořil. Lehce jsem si povzdechla. Jeho minulost nepochybně skrývala spoustu tíhy a bolesti. "Je těžké snažit se všechno dělat sám. Každý by měl někoho mít," upřela jsem na něj zlaté zraky. "Jsem ráda, že už si to nemyslíš. A že můžeme být spolu. Taky už bych nechtěla, aby se naše cesty jen tak rozdělily." Přála jsem si zůstat s ním. Měla jsem ho ráda.
Artyom pronesl, že ten příběh v sobě má leccos pravdivého. Usmála jsem se tomu. "Taky jsem už nad tím přemýšlela. Vím, že táta říkal, že skutečný není, ale někdy jsem si ho stejně představovala... Říkala si, že nás možná hlídá. Ale asi je to spíš tak, jak říkáš. Byl to spíš samotný les, kdo se o nás staral." Vzpomínky na domov mě hřály u srdce a spokojeně jsem se jim usmívala ještě ve chvíli, kdy jsem si lehala vedle Artyoma. Jeho blízkost, teplo a známá vůně mě ke spánku ukolébaly téměř okamžitě. Odplula jsem spokojeně do dřímoty, přivinutá k vlkovu hustému kožichu a nepochybně bych spokojeně prospala celé hodiny. Jenže to by se náhle nesměla ozvat rána, jako by se nám jeskyně začínala řítit na hlavu. "Ssso to bylo?" zamrmlala jsem rozespale a zamžourala kolem, jenže to už mě do čenichu praštil tak příšerný smrad, že se mi málem obrátil žaludek. "Eeeuh," chytla jsem se za čumák a zavadila pohledem o Artyoma, který na mě vyjeveně hleděl a z nějakého důvodu kroutil hlavou. "Já jsem to nebyla," pronesla jsem, protože mě napadlo, že si třeba myslí- Tohle by ze mě nikdy vyjít nemohlo! Ale co když ano? Přece jsem spala. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří a z toho, jak jsem se snažila co nejméně dýchat, už mě chytala křeč do hrudníku, takže jsem neváhala následovat ho ven na čerstvý vzduch. Ostatně se o tom můžeme bavit i venku. Nebo... nejlépe už vůbec. Nemyslela jsem si, že by to přišlo ode mne a jestli to pocházelo od Artyoma, tak to samozřejmě nijak ovlivnit nemohl, ale... uf. Byla to vážně síla.

//Jižní Galtavar přes Mahtaë sever

Hnízdo mně hodně baví, jsem ráda, že tu je taková možnost, protože je to pro mě jednodušší než psací území, asi i díky tomu, že je vždycky zadané téma :D A aspoň se trochu pocvičim v digi kreslení, se kterým furt bojuju a normálně se k němu moc nedonutím. Plus se vždycky ráda podívám na výtvory ostatních.

prosím o mušličky, květiny, křištály

25 mušlí, 30 květin, 2+1 křišťál
Styx

Lovecká taktika, kterou měl Artyom opravdu propracovanou, mě doopravdy zaujala. Měl to skutečně promyšlené a nacvičené. Přemýšlela jsem, jak takový ježek asi může chutnat, ale sama jsem nebyla do jejich lovu úplně žhavá. Znělo mi to zajímavě, ale cosi se ve mně žraní ježků vzpíralo. Nejspíš moje příliš citlivá dušička. Jenže to znělo, jako by mě to Artyom naučit chtěl. Chvíli jsem se nad tím zamyslela. "Mohli bychom to zkusit. Ježci jsou takoví roztomilí... ale asi by se hodilo rozšířit si trochu lovecké obzory," musela jsem nakonec uznat. Zatím jsem přežívala docela dobře pořád o tom stejném dokola, ale trochu se obohatit a naučit se něco nového nemuselo být na škodu. "Byla bych ráda, kdybys mi to ukázal," řekla jsem nakonec a to pravda byla, o tom jsem nemusela pochybovat tak jako o tom, jestli to chci sama zkoušet. Zasmála jsem se Artyomově krátké historce o zajíci. "To ano. Jsou pěkně mazaní, to se jim musí nechat." Hnědý vlk nosil v hlavě ohledně lovu vážně hodně zajímavých nápadů. Třeba to, co pronesl vzápětí o rybách, mě nikdy nenapadlo a přitom se to zdálo tak očividné. "Hm? To mně nikdy nenapadlo! Ale zní to jako dobrý nápad. Něco na tom bude. Třeba za deště se ryby chytají lépe... možná to s tím má něco společného. Že by je kapky lákaly na hladinu?" Dávalo to dokonalý smysl. Jakto, že jsem si to nikdy nedala dohromady? "To bychom taky někdy měli vyzkoušet!" pronesla jsem nadšeně z toho, že se mám rozhodně na co těšit a co ověřovat.
Venku začínalo jaro a vnášelo nám do duší naději. Do té mojí tedy určitě. "Ano. Když odchází zima, většinou se tak cítím, jako by bylo všechno najednou snazší. Ale možná je to taky tím, že jsme tady spolu," pronesla jsem polohlasně. Tak jsem to alespoň cítila. Budoucnost se momentálně zdála být docela příjemná a slibující nejrůznější možnosti.
Rozzářila jsem se, když se Artyomovi moje vyprávění líbilo a ještě k němu navíc měl své vlastní myšlenky. "Přesně tak! Život se najde úplně všude. Je to hrozně fascinující a přijde mi, že spousta vlků si toho vůbec nevšímá." Bylo snadné přehlédnout malé detaily kolem, ale právě ty byly přece ty nejkrásnější a nejzajímavější. Bez nich by byl život fádní a šedý a možná by ani žádný nebyl. "Myslím, že většinu vlků ten příběh vážně odradil. Koloval po okolí tak dlouho, že se mu prostě raději vyhýbali. Třeba na tom celém bylo i něco pravdy? I když já nic tak děsivého nikdy neviděla a moji duši nikdo neuvěznil," pokrčila jsem rameny a usmála se. Ať to bylo jakkoliv, fungovalo to a naše životy nikdo nenarušoval.
Ovšem už toho všeho začínalo být trochu hodně. Sice bych si ráda ještě povídala, ale oči se mi samovolně začínaly klížit. Znovu jsem si zívla a uložila se na zem vedle Artyoma. "Pravda. Událo se toho vážně hodně... už sotva udržím otevřené oči," pousmála jsem se unaveně a pomalu jsem se přisunula až k němu, až se naše kožichy dotýkaly. Doufala jsem, že mu to nebude vadit. Byla jsem připravená se vzdálit, kdyby se mu to nelíbilo, ale doufala jsem, že se to nestane. Cítila jsem se s ním v bezpečí a chtěla jsem mu být nablízku.

Se zájmem jsem naslouchala Artyomovým poznatkům o ježcích a jejich způsobech. "Páni. To muselo dát spoustu práce, naučit se něco takového. Mně vlastně ani nikdy nenapadlo, že by se ježek dal ulovit. Tedy, pokud si přitom nechceš pořádně popíchat čenich. Chutná dobře?" zajímala jsem se. Nikdy jsem ježka neochutnala a nebyla jsem si jistá tím, jestli bych to vůbec chtěla. Ježci se mi zdáli docela roztomilí. Ne jako něco, co bych měla jíst. Ale to byl můj věčný problém. Kdyby to šlo, nejraději bych přežívala jen o bobulích a ovoci a nechala všechny tvory, ať si vesele běhají po světě. Bohužel, takový nebyl řád věcí. Také jsem se pousmála, když Artyom poznamenal, že se mu to celé zdálo snazší, než lovit zajíce. "Tak to chápu. Se zajíci to je těžké. Také radši strávím delší dobu čekáním na ryby, až připlavou blíž, než honěním se za ušáky." Sice se mi to občas povedlo, ale když jsem lovila sama, většinou jsem zajíce vynechala. Většinou to totiž dopadlo neúspěchem a zbytečně vyplýtvanými silami.
Náš hovor na chvíli dost posmutněl, když jsme se začali bavit o minulosti. Necítila jsem se připravená říct Artyomovi, co přesně se tehdy stalo, ale byla jsem ráda za jeho slova útěchy. Měl pravdu. Nedalo se to vzít zpátky. Dalo se jen... poučit z vlastních chyb. Alespoň to jsem snad dokázala. Ano? Povzdechla jsem si a když jsem ucítila dotek na svém krku, přitulila jsem se tváří k tmavému kožichu vedle sebe. Bylo to příjemné. Artyom byl takovou... skálou. Byl silný a zdál se na první pohled možná hrubý nebo spíš ošlehaný osudem, ale teď jsem v něm nacházela bezpečí a oporu. "Šťastná... to jsem," špitla jsem, odtáhla se a opětovala mu jeho úsměv. "To jsem." Stočila jsem oči ven z jeskyně. "Asi máš pravdu. Cesty životem jsou takové nevypočitatelné. Nikdy nevíš, kam tě zavanou. Ale musíme vždycky věřit, že to dobře dopadne." Zahleděla jsem se ven. Zima už pomalu končila, blížilo se jaro. I to mě těšilo. Momentálně jsem byla zkrátka spokojená asi se vším. Nic mne netrápilo.
Artyom si chtěl vyslechnout některý z příběhů, které jsem znala já. Třeba ten o strašidlech. Zasmála jsem se. "Tak dobrá. I když ten táta spíš vykládal vlkům, které potkal v okolí - nás hned ujistil, že ve skutečnosti žádná strašidla nejsou. Ale povědět ti ho můžu. Tak tedy," odkašlala jsem si, zatímco jsem se rozvzpomínala na to, jak to vlastně bylo. Nikdy jsem moc šancí vyprávět tu povídačku neměla.
"Morhonský hvozd je prastarý les. Jeho první stromy začaly růst spousty a spousty let předtím, než se v okolí objevili první vlci. Nevyrostl ale jen tak od sebe, ale vysázel ho tam schválně zvláštní tvor. Říká se mu Morhon a podle něj se také jmenuje celý les. Hvozd je jeho domovem a zároveň také součástí. Je veliký, obrůstá listím, kapradím i šlahouny ostružin a dokáže se pohybovat velice tiše a rychle. Mezi stíny a stromy dočista zmizí, umí mluvit se zvířaty lesa, která jsou jeho očima a ušima. Kdysi, před těmi mnoha a mnoha lety, býval přítelem vlků, avšak pak se cosi stalo. Vlci se rozhodli, že si hvozd i všechnu zvěř v něm zaberou pro sebe a Morhona z něj vyženou. Jenže tvor byl mnohem mocnější, než se jim prve zdálo. Uvěznil jejich duše a oni od té doby musejí v lese strašit všechny vlky, kteří se tam odváží jen vkročit. A když je někdo tak bláhový, že vejde až do hlubin hvozdu, stihne ho stejný osud a připojí se k duchům lesa." Odmlčela jsem se a trochu se nad tím zamyslela. "Žádného ducha jsem tam nikdy neviděla, ale ta legenda vlky vážně odrazovala. On náš hvozd totiž vážně vypadal jako místo, kde by dost dobře strašit mohlo." Pousmála jsem se při vzpomínce na domov. Pro mne strašidelný nikdy nebyl. Bylo to to nejbezpečnější a nejlepší místo, jaké jsem znala.
Artyom měl ještě jeden příběh, o Černogovi a Bělogovi. Znělo to také zajímavě, ale vážně to asi byla jenom pohádka, protože přesně jak říkal Artyom, nikdo nebyl ani jen dobrý, ani jen zlý. Nebo vážně mohly existovat takové bytosti? "Hm... asi vážně nikdo není takhle jednoznačně dobrý či zlý. Ale možná se to tak dá soudit podle těch činů, které si vlk vybere?" Ze všeho toho vyprávění a přemýšlení se mi začínaly klížit oči. Široce jsem si zívla.

Kdoví, co nás to vlastně poštípalo. Nějak už mě to přestalo zajímat. Mou pozornost upoutala spíš Artyomova slova o ježcích. "Skutečně? No páni. Toho jsem si nikdy nevšimla. Hádám, že asi proto, že se mě ježci vždycky bojí... a přitom bych jim ani nechtěla nic udělat, jen si je prohlédnout," zakroutila jsem hlavou, netušila jsem, proč to bodlináči nikdy nechtěli pochopit. To jsem vážně vypadala tak nebezpečně? "Mají to prostě promyšlené. Ještě, že takhle obrněných zvířat moc není. Jinak bychom se už asi jen tak nenajedli," zasmála jsem se a doufala, že zajíce, myši nebo ryby nenapadne nechat si také narůst ostny nebo pancíře. Pak by pro nás život byl pořádně těžký.
Přemýšlení nad minulostí nebylo úplně příjemné a Artyomova otázka mě poněkud zaskočila. Koutky mi klesly lehce dolů. Přemýšlela jsem a přitom poslouchala, co na to říká on sám. Pokývala jsem hlavou. "Rozumím. Ale sama... nevím. Jsem teď spokojená. Poznala jsem svět, který bych jinak asi neviděla, vlky, které bych jinak nepoznala, nechtěla bych o to všechno přijít. Ale... kdyby šlo vzít zpátky to, co- Kdyby šlo nějak mít všechno tohle bez toho špatného, co se stalo..." Zavrtěla jsem hlavou. Nevyslovila jsem ani nahlas, co vůbec bylo to špatné, co se stalo. Bylo mi jasné, že bych o tom nedokázala mluvit bez slz. "Asi bych se nevrátila," řekla jsem nakonec. "Ono to stejně nejde. Musí se jít jen dopředu." Dokázala jsem konec konců přežít. Ne bez jizev na duši, ale přežila jsem. To jistě také něco znamenalo.
Tahali jsme kamzíka nahoru. Bylo to dost náročné. Artyoma ale pobavilo to, co jsem řekla o bozích. Pokrčila jsem rameny. "Ještě ne. Ale nemyslím si, že by si je všichni vymýšleli. Navíc... není to až tak neuvěřitelné, když se rozhlédneme kolem a vidíme všechny ty podivnosti. Odněkud přece musí pocházet." Nevadilo mi, že tomu nevěří. Třeba se někdy doopravdy přesvědčíme o tom, co je skutečnost.
Usadili jsme se v jeskyni s kamzíkem a Artyom začal vyprávět příběh o Vesně. Uždibovala jsem kusy masa z kořisti, která byla spíše nálezem, a zaujatě poslouchala jako vlče, které poslouchá pohádku na dobrou noc. Už mi dávno nikdo žádný příběh nevyprávěl a tak jsem mlčela jako zařezaná, zlatýma očima jsem přímo visela na Artyomově tlamě krom momentů, kdy jsem si utrhávala kousek z kamzičího masa. Byl to docela smutný příběh. Jeho konec byl alespoň pro jedno z vlčat šťastný, ovšem jeho sourozenci takové štěstí neměli. "Měli jste o dost drsnější pohádky, než my doma," řekla jsem po krátké odmlce, když vlk dořekl, a pomalu jsem se usmála: "Ale jsem ráda, že jsi mi ten příběh vyprávěl. Je zajímavý. Nikdy jsem o těch bytostech neslyšela - o Vesně, Moreně a tak. Jsou i další takové?"

Záhada. Zkrátka záhada. Nic, co by nás oba mohlo kousnout do zadku jsem tady kolem neviděla. "Možná nějaký předčasně probuzený ježek? I když to zní taky nepravděpodobně." Jak by to to zvířátko dokázalo? "Tak nějaký ostrý kamínek, co vyletěl- hm. Nevím. Možná máš pravdu. Je to prostě záhada... ale tahle je naštěstí jen malá," usmála jsem se. Nic jiného se totiž nedělo. Nic hrozného jsem po tom štípnutí necítila. Bylo mi prostě dobře. Krásně. A protože jsem tu byla s Artyomem, svět se zdál být v naprostém pořádku. Proto, když se Artyom zeptal, jestli necítím něco nenormálního, po krátkém zamyšlení jsem zakroutila hlavou. "Ani bych neřekla. Cítím se prostě... hezky. Příjemně."
Pokývala jsem pomalu hlavou. Svým způsobem jsem naprosto chápala, co má na mysli. "Asi jsem to měla podobně. Já když byla malá, nikdy jsem ani netušila, že svět je vlastně tak velký a zvláštní. Vyrostla jsem v jediném lese a možná bych v něm také zůstala až do smrti, kdyby se nestaly... nějaké věci." Jen jsem tohle téma rychle přeběhla. Nechtěla jsem na to myslet. "Asi jsem se potom také dost změnila. I když dost z toho, co se stalo, nebylo vůbec hezké. Hodně jsem toho ale taky objevila, naučila se..." Artyom řekl, že všechny hrůzy, které prožil, měly svůj účel. Bylo to skutečně tak? Myšlenky na minulost a na vše, co mohlo být a nebylo, mne bolely. Byla to až příliš velká cena za svobodu, za změnu. Nebylo správné, že se to stalo. Ale stalo se to a už se to změnit nedalo... a nakonec jsem dokázala pokračovat dál. "Asi je nejdůležitější prostě... jít dál dopředu, když se něco špatného stane. Nebát se té změny. A nakonec nás ta cesta třeba zavede někam, kde se dá začít znovu." Usmála jsem se. Doufala jsem, že já tam třeba už dorazila. Mohla bych tu najít své místo? Nejraději po boku Artyoma?
"Možná ano. Třeba to ale ani nejde. Jsou tu ty mocné bytosti, bohové... oni by je určitě ovládli, kdyby to bylo možné. Nebo jsou to všechno zrovna jejich žerty," přemýšlela jsem, jak se to s magií vlastně má. Jenže to byla nekonečná otázka, nad kterou bychom mohli polemizovat nekonečně dlouho. Artyom se raději rozhodl najít něco k snědku. A také našel. Brzy byl zpátky s kamzíkem, kterého dle vlastních slov neulovil, jen našel. Mně na tom ale nesešlo, byla jsem prostě ráda, že ho donesl! Vděčně jsem se o něj otřela a to mu jaksi přerušilo řeč. Trochu jsem se tomu zasmála a nejraději bych se v tu chvíli zachumlala zpět do jeho kožichu, ale to už měl kamzičí nohu v tlamě. Chopila jsem se tedy té druhé a vyrazili jsme v úkrytu, který jsem viděla o kousek výš v horách. Artyom mi mezitím vysvětloval, kdo a co je to ta Vesna. Na jeho mluvu už jsem si docela zvykla, ale některá slova mi zůstávala pořád trochu záhadou. "Vesna" například byla jarem, ale zároveň i vlčicí z pověstí, které Artyom nazval pohádkami pro vlčata. "A to já bych si takovou pohádku zrovna ráda poslechla," zahuhňala jsem s nohou kamzíka v tlamě. "Zní to moc hezky." Táhnout zvíře do kopce nešlo moc snadno, ale byli jsme na to dva a jeskyně se s každým krokem blížila.

//Esíčka

Otázka, kterou mi Artyom položil, byla docela podivná. "Není na to trochu zima?" rozhlédla jsem se kolem, ale nezahlédla jsem vůbec nic, dokonce jsem ani nezaslechla bzučení, které by přítomnosti hmyzu nasvědčovalo. On ale tvrdil, že ho cosi štíplo. Zavrtěla jsem hlavou. "To je divné, já nic - jau!" vypískla jsem a nadskočila, protože vzápětí jsem ucítila hryzanec na hýždi i já. "Taky mě to kouslo! Ale co to je? Vůbec nic nevidím," kroužila jsem hlavou do všech stran, ale ať už byl záhadný útočník kýmkoliv, nespatřila jsem ho. Ani mihnutí. Ani nic. A štípanec už se také neopakoval. "Nejspíš už to zmizelo," stočila jsem nakonec pohled zpátky k Artyomovi, když se zdálo jasné, že se hmyz už prostě nevrátí. "Ať to bylo cokoliv." Usmála jsem se a celé mé nitro se tetelilo blahem, že jsme zase spolu. Proč bych měla myslet na nějakou sněžnou včelu? Ta nebyla vůbec podstatná.
Cítila jsem jistou hrdost, když jsem se doslechla, že se mi nejspíš povedlo ukázat něco nového někdejšímu nejlepšímu lovci toho... Sibíru, nebo jak se ta země vlastně jmenovala. Alespoň tak jsem si to přebrala. Zamávala jsem ocasem. "Řekla bych, že je vždy čemu se přiučit. Svět je vážně plný překvapení a nikdy nevíš, o co náhodou zakopneš nebo co se naučíš." Já věděla, že je toho hodně, co o světě ještě nevím. Můj svět byl nejprve docela malý a teprve v posledních letech se začal rozšiřovat, zvětšovat a odhalovat mi všechna svoje tajemství. Některým z nich jsem pořádně nerozuměla, ale asi to tak bylo v pořádku. Moc mě to netrápilo.
Vyposlechla jsem si všechno, co mi Artyom říkal a zdálo se, že ho to celé nějak dojalo. "Za to mi nemusíš děkovat. Proč bych měla něco 'vzdávat'? Já jsem s tebou ráda," řekla jsem s širokým úsměvem a doufala, že skutečně pochopí, jak vážně to myslím. "Ale... máš pravdu. Jestli se zase stane něco podivného, kterémukoliv z nás, neměli bychom to před tím druhým skrývat. Měli bychom si všechno říkat, společně nám to vždycky jde líp- ah," zajíkla jsem se náhle, když se mne dotkl jeho čenich. Příjemné zachvění proběhlo celým mým tělem. Zahihňala jsem se a přitulila se k jeho tváři, která byla náhle velice blízko. Bylo to poněkud nečekané, ovšem měla jsem z toho nesmírnou radost. Chtěla jsem být Artyomovi nablízku, ale nechtěla jsem tlačit na nějaké jeho hranice. Netušila jsem, jestli se on cítí taky tak. Ovšem když ty zdi bořil on sám... inu, nejspíš jsem měla svou odpověď. A byla jsem s ní šťastná. Ač to prozatím byly jen chvilky, momenty, které za chvíli vyprchaly. Mohl to však být začátek čehosi hezkého.
"Nemyslím ale, že kouzla musejí být jen špatná. Dala by se použít ke spoustě dobrého. Jen se mi zdá, že si tady dělají, co chtějí. Jenže tomu my asi nijak zabránit nemůžeme." Už jsem věděla, že Artyom na pohádky moc nevěří. V těchto krajích však bylo těžké nevěřit něčemu, co se přímo před vašima očima měnilo na skutečnost. Dlouho jsme nad tím však nerokovali. Místo toho jsme se vypravili směrem do hor, kde bychom mohli najít úkryt a místo k odpočinku. Výstup po horských stezkách ale nebyl úplně snadný. Pěkně to klouzalo a musela jsem našlapovat vážně opatrně, abych se neskutálela zase až úplně dolů. Určitě bych si pořádně natloukla a tak jsem si dávala dobrý pozor, abych našlapovala po stejných stezičkách, jaké vybíral Artyom. Náhle však zastavil, zavětřil a vybídl mě, ať čekám. "Dobře. Děje se něco?" zajímala jsem se, ale hnědý vlk už mizel z kopce dolů.
Povzdechla jsem si a chvíli jsem čekala jen tak nečinně, než jsem začala pomalu bloumat kolem, protože mne nehybné sezení trochu uspávalo. Netušila jsem, co má Artyom za lubem, ale určitě to brzy zjistím. Prozatím jsem se koukala kolem a hřála se tím příjemným pocitem, který se uvnitř mne rozléval. Moc dobře jsem ho uměla pojmenovat. Zamilovat se pro mě bylo vždycky snadné. Možná až příliš. Nejspíš bych měla být opatrná, po všem, co se mi stalo, ale to já nějak neuměla. Chtěla jsem dát lásce šanci, ne ji držet zpět a utlačovat ji... co by to bylo za život? Vzpomněla jsem si na to, jak se mne předtím hnědý vlk dotkl. Jistě musel také něco cítit. Spokojeně jsem se usmívala a ztratila se v myšlenkách a představách, až dokud jsem nezaslechla kroky. Ohlédla jsem se. Artyom se vracel a táhl s sebou mrtvé zvíře, ve kterém jsem záhy poznala kamzíka. "Páni!" byla jsem zpátky u něj. "To je tedy úlovek!" Vypadalo to, že ho cesta do kopce se zvířetem pořádně zmohla. Aby také ne. Vždyť kamzíka byl pořádný kus! Vděk mne zaplavil jako vlna a bez zábran, které se nejspíš kamsi vytratily, jsem se mu vděčně otřela o bok a krátce opřela svou tvář o tu jeho. "Moc děkuju. Netuším, co bych si bez tebe vůbec počala," vydechla jsem a na jeho pokyn se pustila do jídla, i když jsem toho moc nesnědla. Po té rybě jsem ještě neměla velký hlad. "Jeskyni jsem viděla jen o kousek výš," vzpomněla jsem si náhle. "Trochu jsem se porozhlédla kolem. Vypadala dost velká pro dva vlky a snad i ten kamzík by se tam nacpal." Olízla jsem si čenich a na moment se zadumala. Něco mi možná trochu uniklo. "No... a kdo je vlastně ta Vesna, která má přijít?" otázala jsem se, abych zjistila, čí příchod že to vlastně Artyom očekává.