Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Plamínek

Opatrně jsem kladla tlapku před tlapku, jako by prasknutí větvičky mohlo Artyoma vyplašit. Cosi mi ale říkalo, že ho vyplašit nemůžu vůbec ničím, co bych v tomhle lese udělala, protože tu můj přítel není. Ta chvíle, kdy jsem ho cítila poblíž, byla pryč. Musela jsem se mu vzdálit, nebo on mě. Co když mě uslyšel a prostě odešel? "Ne," zavrtěla jsem hlavou, ale do očí už se mi tlačily slzy. "Ne, ne, ne, to by určitě neudělal." Ale kde tedy byl? Procházela jsem lesem, zaháněla jsem slzičky z očí, ale moje odhodlání uvadalo jako květina v krutém letním žáru. Pravda byla taková, že jsem nevěděla, kde Artyoma hledat a měla jsem hrozný strach.
Opřela jsem se bokem o velkou borovici a svezla se po její kůře až k zemi. "Artyome, kam ses jenom poděl?" zeptala jsem se znovu, ale tentokrát potichu. Hlava mi klesla na tlapky a hrudník se mi zvedl mohutným povzdechem. Z očí mi vyhrkly slzy, aniž bych chtěla a věděla jsem, že když tu budu takhle, stíny mě za chvíli najdou. Jeden už se mi mihnul na okraji zorného pole. Pevně jsem zavřela oči. "Běžte pryč," zamumlala jsem plačtivě. Jak se mohlo všechno najednou tak zhoršit?

//Sarumen přes Kopretinku

Opustila jsem les a byla jsem sama. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, teď jsem nesměla hlavně zpanikařit a nechat ty hrozné stíny- Ne. Zahleděla jsem se na nebe, na kvítky u svých tlap, na poletující motýly, soustředila jsem se prostě na cokoliv jiného, než na to, co je v mojí hlavě. Trošku to pomohlo. "A teď najít Artyoma. Určitě nebude daleko!" řekla jsem nahlas jarnímu dni a rozhlížela se kolem, jako bych čekala, že jeho hnědý kožich uvidím mezi stébly trávy. Vlastně jsem to napůl čekala. Cítila jsem poblíž jeho pach, nebo jsem si to jen namlouvala? Ale neviděla jsem ho. Vůbec ne. "Artyome?" zkusila jsem zavolat a vykročila jsem přes louku s čenichem skloněným k zemi. Jestli tu je, určitě ho vyčuchám!
Nevyčenichala jsem však nic víc, než tenký vodní tok. Přeskočila jsem ten potůček, aniž bych o tom dvakrát přemýšlela. "Artyome, kam ses jen poděl?" povzdechla jsem si sklesle. Před momentem se mi opravdu zdálo, že ho cítím někde v okolí, to určitě nebyla jenom moje představivost. On tu však nebyl. Nezahlédla jsem z něj ani chloupek a teď už se mi i jeho pach vytrácel. Takhle rychle jsem se však nemohla vzdát. Odhodlaně jsem vykročila do stínu lesíka na druhé straně potůčku. Třeba se schovává tam.

//Borovicová školka

//Mýtina

Brzy nás obklopily stromy lesa a já byla vlastně ráda. Zažili jsme skvělé dobrodružství, avšak doma bylo zkrátka doma. Až na jednu věc, která mi nedala klidu a pořád mě trochu trápila. Jakmile jsem si na to teď vzpomněla, bylo to jako nějaká tříska, která se mi zabodla mezi ostatní myšlenky a nešla uvolnit, neustále jsem se o ni zachytávala a tím se mi připomínala. Kde je asi Artyom? Bylo už jaro, ale po něm nikde ani stopy. Kde může být? Otočila jsem se na zbytek naší skupinky dobrodruhů. Všichni měli asi nějaký plán, co dělat, a já teď taky jeden měla. "Já se asi půjdu chvíli projít mimo les. Potřebuju se podívat po jednom kamarádovi," řekla jsem a snažila se přitom nepůsobit příliš sklesle. Měla jsem o Artyoma strach. Věděla jsem, že to je silný vlk, který si se vším poradí, ale... třeba ne úplně se vším. Vždycky chtěl všechno zvládnout sám, ale co když se mu tentokrát něco opravdu stalo? "Bylo to krásné dobrodružství, jsem ráda, že jsme ho spolu zažili," pousmála jsem se na všechny a s posledním zamáváním ocasu jsem se rozklusala skrze hvozd. Slyšela jsem cestou nějaké vytí, avšak sotva jsem za ním otočila uši. Pokud šlo o smečkové věci, byla jsem vážně velký začátečník. Možná, kdybych nebyla myšlenkami úplně jinde, došlo by mi, že je to věc, které je třeba věnovat pozornost, ale teď ne. Hlas alfy mi jen projel jedním uchem tam a druhým ven, zatímco jsem se proplétala hustým lesním porostem.

//Plamínek přes Kopretinku

Obrovská létající ryba byla fuč, ale místo ní se mezi stromy zjevil někdo jiný. "Wolfi, Vento!" zaradoval jsem se, když jsem je uviděla, jak se vracejí. Konečně jsme byli zase všichni pohromadě! Ten rezavý vlček, pokud jsem věděla, zůstal na mýtině a na tohle krásné místo ani nedorazil. Přiskočila jsem k nim s vesele kmitajícím ocasem. "Jsme v pořádku. Tohle je tedy zvláštní kraj," rozhlížela jsem se ještě jednou, doufala jsem, že se ryba ještě jednou objeví, abych ji mohla ukázat i Wolfi s Ventem. Něco takového určitě ještě neviděli. Nebo možná ano - Wolfganie trochu zněla, jako že ví, jak to tu chodí. "Ó, no, něco tu opravdu bylo, ale z mojí mysli to určitě nevzniklo. Ze země se vynořila taková... ryba. Ale vážně, vážně obří, a lítala vzduchem," vykládala jsem nadšeně. Škoda, že už asi zalezla do země nadobro.
Ještě bych tu klidně chvíli zůstala, prohlížela si zdejší krásný svět a vyzkoušela, jestli je pravda, co říkala Wolfi o síle naší představivosti na tomhle místě, ale to mi nebylo dopřáno. Ve vzduchu se otevřela další trhlina a začala nás táhnout do sebe. Jeden po druhém jsme skončili vevnitř, tomu vichru se nedalo vzdorovat. Než jsem se nadála, byli jsme zase zpátky na mýtině. Tam už na nás čekala dospělá vydra a pořádně svým mláďatům hubovala! "Tak to byla Nezemě? Bylo to tam krásné, já jsem ráda, že jsme se tam podívali," koukla jsem trochu smutně za vydřátky, která pádila bleskově schovat se do javoru. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsme doma, na tu druhou... ach. Bylo tam toho tolik, co bychom ještě mohli vidět.
Vydra nám poděkovala, že jsme jí ratolesti pohlídali a věnovala nám za to odměnu. Sledovala jsem, jak posypává oblázky kouzelným prachem, který prý umí plnit přání. "Páni, děkuju mockrát," přitáhla jsem si k sobě tlapkou svůj oblázek, který si budu muset dobře schovat. "To je vážně krásný dárek." Jenže co si přát? Nad tím budu muset ještě pořádně popřemýšlet. "Nashledanou!" zamávala jsem pak už jen vydře na rozloučenou a bylo na čase vydat se do lesa. Vento se ujal Kiany a už měl asi svoje plány. Já ještě nevěděla, co teď vlastně budu dělat, tak jsem se zkrátka připojila k ostatním na cestě do lesa.

//Sarumen

Sluneční paprsky nabíraly na síle a probouzely celou zem. Neponoukaly k aktivitě jenom zelenou trávu, lístečky na stromech, kvítky na lukách i ve větvích, ale probouzel se i nejrůznější hmyz, ze kterého zase měli radost ptáčci, kteří zpěvem v korunách stromů i v křoví a rákosinách vítali příchod dalšího jara. Pozorně jsem je poslouchala, když jsem se procházela po lese. Každý z nich měl snad zcela unikátní hlas! Kéž bych dokázala ptáky poznat jen podle jejich hlasů. Určitě byli vlci, kteří to dokázali. Já jsem jich takhle rozeznala jen velice málo - vrkání hrdličky, káchání kachny, naštvaný křik sojky. A ještě když datel mlátí zobákem do stromu... Nebo to byl strakapoud? Nebo snad oba? Moje znalosti ptačího světa měly zkrátka svoje mezery, a ne zrovna malé. To mi ale nebránilo si užívat poslechu všech těch zvláštních zpěvů a hlasů, které se tu ozývaly.
Usadila jsem se pod velký košatý strom a napínala uši. Tu se ozývalo zvláštní cvrčení, tu zase melodické cvrlikání nebo vytrvalé pípání. Odněkud shora, nad korunami stromů, se v jednu chvíli ozvalo zavolání nějakého dravce a ještě později nejspíš prolétaly nějaké vrány či něco podobného, protože jsem zaslechla pár zbloudilých zakrákání. Bylo hrozně zajímavé to poslouchat a přitom sledovat ptáky, kteří tu žili své malé opeřené ptačí životy. Většinou se příliš neukazovali a schovávali se v křoví a trávě, ale protože jsem se nehýbala a ležela jsem tiše, čas od času jsem některého zahlédla. Nepoznala jsem všechny, jen některé, ale všichni se mi moc líbili. Někteří zobali semínka z travin, někteří zase sbírali po zemi hmyz nebo ho chytali ve vzduchu. Byla to tak krásná podívaná! Jaké by to asi bylo, být ptákem? Jak bych vypadala, a jak bych zpívala? přemýšlela jsem a přivírala oči před jarním sluníčkem, které ke mně pronikalo skrze větve stromů...
A tu se cosi začalo dít. Moje tělo se najednou začalo zmenšovat a měnit tvar, dělo se to tak rychle, že než jsem vůbec zaznamenala, co se to děje, už jsem vypadala docela jinak. Chtěla jsem překvapeně vykřiknout, ale z hrdla mi vyšlo jen vyplašené zapípání. V tu chvíli mi to došlo. Přála jsem si zjistit, jaké to je být ptákem, a tak se to teď také dělo. Otočila jsem hlavou a podívala se na svoje tělo, které nyní mělo asi velikost kosa, ale moje peří bylo hnědě a bíle kropenaté. Klapla jsem zobákem, což byl vážně zvláštní pocit, a protáhla jsem si zkusmo křídla. Jak se vlastně létá? Netušila jsem, zda na to přijdu, ale musela jsem to zkusit. Poskočila jsem, místo tlapek jsem teď měla ptačí pařátky, ale nebylo tak složité přijít na to, jak se pohnout z místa. Znovu jsem zamávala křídly, poskočila silněji a... a letěla jsem!
Byl to tak krásný pocit! Připadala jsem si lehká, lehounká jako pírko. Vytřepotala jsem se až do koruny stromu, kde jsem se zhluboka nadechla a zatrylkovala ze samé radosti svou vlastní ptačí písničku. Ťuťulí, ťuťulí, tak nějak to znělo. Zpívala jsem a zpívala, připojila jsem svůj nový hlas do sboru všech ostatních ptačích hlasů, které se stále ozývaly kolem v krásně prosluněném dni. Pak jsem se znovu odrazila, přeletěla na vyšší větev a pustila se zase do zpěvu. Bylo to krásné, jen si tak poletovat a prozpěvovat... ale najednou mi pařátky začaly na větvi podkluzovat! Už totiž nebyly pařátky, ale tlapky. Moje křídla zmizela a nemohla jsem už ani zpívat jako pták, protože jsem měla zase vlčí tlamu a padala jsem ze stromu vstříc tomu, abych si ji pořádně nabila. Avšak místo toho, abych si natloukla, jsem se probudila pod tím stejným stromem, kde jsem usnula. Byl to totiž jen ptačí sen.

//Děkuju moc za osudovku, bylo to super c: Prosím o 3 hvězdičky do počasí a 20 mušliček

Lupínek a i druhé vydřátko, které se však střídavě objevovalo a mizelo, nás vedli kupředu tím magickým krajem. Pořád mi z toho úplně přecházel zrak. Ty krásné sošky, všude zářivá zeleň, roztomilá jezírka... tady bych si dokázala zvyknout! Jen kdyby se nám podařilo nalézt Wolfi a Venta. Doufala jsem, že právě s tím nám vydřátka pomohou. Jejich chování naznačovalo, že se tu vyznají daleko lépe, než my. Kiana se držela stále u mě, po očku jsem ji hlídala, aby se náhodou neztratila.
Zastavili jsme se až na malém paloučku plném zelené trávy. Lupínek přestal pobíhat, postavil se na zadní a zapískal. "Že by někoho volal? Třeba Wolfi a Venta?" pronesla jsem s nadějí, než se mi vzápětí země pod nohama roztřásla a ze země vyskočilo... něco. Něco naprosto obrovského a neuvěřitelného. Přikrčila jsem se k zemi se staženým ocasem, oči mi div nevypadly z důlků a dokázala jsem jen beze slova sledovat majestátní stvoření, které proletělo vzduchem a zanořilo se zpět do země. Tvor měl ploutve, skoro jako nějaká ryba, ale byla mnohonásobně větší než jakákoliv ryba, kterou jsem kdy v životě viděla... A také nežila ve vodě.
Chvíli se zdálo, že už je pryč, když vtom se vynořila znovu, tentokrát jen její hlava a veliké oko, které vypadalo... celkem přátelsky? "Nevím, co to je, ale... nevypadá zle," špitla jsem trochu rozechvěle ke Kianě a velikému tvorovi jsem váhavě zamávala tlapou. "Ahoj. Copak jsi zač? My jsme vlci," řekla jsem mu, kdyby to náhodou nevěděl, když si nás tak zvědavě prohlížel. Opatrně jsem natáhla tlapu a toho magického stvoření se jemně dotkla. "Jsi moc krásný," špitla jsem. Opravdu - bylo to přenádherné zvíře, ať už to bylo cokoliv. Příliš dlouho tu však s námi nezůstalo. Náhle se ponořilo opět pod zem a bylo pryč. Rozhlédla jsem se kolem, co ho vyplašilo. Že by se mu nelíbilo, jak jsem na něj sáhla? Ach, ale já si nemohla pomoci.

Cesta trhlinou malé vlčí slečně podle všeho neudělala dobře. Jakmile jsme z toho byli venku, hodila šavli na zem tohoto podivného světa. "A jé," povzdechla jsem si soucitně. "To nic. Byla to pěkná motanice... Už ti je líp?" Doufala jsem, že jí nebude špatně i dál, ale držela se docela statečně. Ať se bude dít cokoliv, věděla jsem, že tu maličkou musím ochránit.
"Vento... Vento i Wolfi do té trhliny skočili taky," řekla jsem, byla jsem si tím jistá. "Možná skončili někde jinde?" Jiné vysvětlení mě popravdě nenapadalo a i když jsem z toho měla trochu strach, vykročila jsem kupředu, abychom to tu trochu prozkoumaly. Hleděla jsem na okolí s nedůvěrou, která ze mě ale rychle opadala. Bylo tu hezky, působilo to tu docela uklidňujícím dojmem. "Kiana, pěkné jméno," broukla jsem s úsměvem a rozhlížela se, jestli neuvidím některé z vydřátek, která tu chyběla stejně jako zbytek naší výpravy. "Tamhle!" ukázala jsem, když se před námi vynořil Lupínek, poskakoval kolem a snažil se na cosi upozornit. Už nezlobil, vypadal jen rozjařeně. "Asi chce, abychom šli za ním. Možná už to tu zná? Nebo ví, kde jsou ostatní?" přemýšlela jsem, ale bez váhání jsem vydru následovala. Lupínek aspoň vypadal, jako že ví, co dělá.

Duben 1, Alastor

Možná jsem se trošku spletla v tom, jak na tom vlastně Alastorova sestra je. Zakroutil totiž hlavou, ale já jen lehce pokrčila rameny. Popravdě jsem jeho náznak asi úplně nepochopila, ale nemínila jsem se tím moc trápit.
Ta vlčice jménem Pippa kdysi dávno bývala jeho kamarádkou, ovšem s jejím nalezením jsem mu pomoct nemohla. "Snad ji tedy ještě potkáš," zadoufala jsem. "Můžu se na ni zkusit zeptat, až se vrátím domů, ale to bych pak zase nemusela potkat tebe," zamyslela jsem se nad tou zapeklitou situací. Tím spíš, že Alastor se nejspíš potuloval všude možně a neměl žádné místo, kde by se zastavil déle.
Prohlásil, že se vlastně ani nemá kam vrátit. Že nemá proč. "Ach tak. No. Záleží hlavně, jestli jsi tak spokojený," usoudila jsem. "Pro některé vlky je asi volnost nejlepší. Svoboda a tak... Já měla na toulkách vždycky nakonec pocit, že se ve světě nějak ztratím a nebudu vědět, co si počít pak," zasmála jsem se trošku. Nebyla jsem na tuláka nejvhodnější adeptkou.

Prolétla jsem tou trhlinou na druhou stranu. Byl to pěkně nepříjemný pocit. Chvíli jsem ani nevěděla, kde je nahoře a kde dole, než jsem vypadla na druhé straně a jen tak tak nabrala rovnováhu dřív, než jsem si nabila čumák. Společně se mnou tu skončila ta malá vlčice... a pak už nikdo. "Huh? Wolfi? Vento?" zavolala jsem na ně, ale nikde je nebylo vidět. Sklonila jsem se k tmavému vlčeti a trošku ho pošťouchla čenichem. "Jsi v pořádku? Vypadá to, že jsme tu skončily spolu... Já jsem Jasnava," představila jsem se malé vlčici, aby věděla, jak na mě volat. Ujistila jsem se, že se jí nic nestalo, a pak jsem konečně zvedla hlavu, abych se podívala na to podivné místo, kde jsme to skončily.
Obklopoval nás les, ale byl velice zvláštní. Všechno tu bylo... zvláštní. Z mechu vykukovaly kamenné sošky. Některé připomínaly vlky, některé zase jiná zvířata a ještě další znázorňovaly tvory, které jsem vůbec nepoznávala. Vše se krásně zelenalo, možná i díky malým jezírkům, která se vůkol leskla. "Páni," vydechla jsem. "Kde to jsme?" Otočila jsem se kolem své osy, ale neviděla jsem ani vydřata, ani zbytek naší skupinky. "Zkusíme se trochu porozhlédnout, co myslíš?" zeptala jsem se malé vlčice a vykročila pomaličku do lesa. Trochu jsem se bála, ale hlavně jsem byla zvědavá. Vypadalo to tu totiž velmi krásně.

Březen 10/10, Alastor

Trošku jsem se zasmála, když Al podotkl, že zpěv jeho sestry se občas nedal poslouchat. "Ah, doufám, že ten můj se poslouchat dá. Nikdo si zatím nestěžoval," máchla jsem ocasem. Snad to tak vážně bylo. Jenže jak na tom se zpěvem byla jeho sestra teď, to se nejspíš nedozvím. Minimálně ne od něj, protože se s ní nevídal. "Hmm, chápu," pokývla jsem hlavou - já se přece se sestrou taky nevídala. Hlavně proto, že se momentálně nacházela kdoví kde. Stýskalo se mi po ní, ale nemohla bych za ní jít, i kdybych chtěla, protože jsem netušila, kam se vydat. "No, třeba se to už naučila lépe!" prohlásila jsem optimisticky, samozřejmě jsem si to malovala růžově - jak se odloučení sourozenci opět setkají a Alastorova sestra zazpívá tak krásnou píseň, že by se za ni nemusel stydět ani slavík.
Byl tedy vlkem s toulavými tlapkami, nechal se nést větrem a vést náhodnými cestami. "Na toulání je něco hezkého," řekla jsem pomalu, "taky jsem se chvíli potulovala, ale pro mě to moc nebylo. Začalo mi chybět mít se kam vrátit," přiznala jsem. Bohužel ani vlčici, na kterou se ptal, jsem neznala. "Je to tvoje kamarádka?" zeptala jsem se, zajímalo mě, jestli ji třeba hledá nebo se jen tak vyptává na své známé.

Zabořená do země jsem toho nemohla moc dělat. Snažila jsem se vyhrabat ven a kousek po kousíčku se mi to také dařilo, ovšem postup byl příliš pomalý. Zdálo se, že Lupínek o hru se mnou ztratil zájem a rozběhl se kamsi pryč. "Lupínku, počkej, počkej!" hulákala jsem za ním a drápala se ven s ještě větší snahou, jenže vydřátko bylo vážně hodně rychlé. Prchalo... k čemu vlastně? Ve vzduchu se vytvořila jakási trhlina! Zalapala jsem po dechu. Mířila k ní okamžitě všechna vydřátka, nepochybně jim přišla mnohem zajímavější, než my vlci. "Lupínku, ne!" zavolala jsem zcela zbytečně a konečně se mi podařilo pořádným kopnutím zadních nohou osvobodit se z díry.
Byla jsem volná. Příliš pozdě. Hop, Lupínek skočil do trhliny a zmizel mi z očí. Společně s ním se dovnitř vrhli i všichni ostatní sourozenci. Netušila jsem, co ta trhlina je ani kam vede, ale ani na chvíli mě nenapadlo, že bych mohla Lupínka opustit. Byl sice divoký, ale bylo to jen mládě, které si chtělo hrát! Měla jsem za něj odpovědnost, měla jsem ho chránit a tak jsem se vlastně ani nestihla bát o sebe. Jen, co dovnitř zmizela Wolfganie, vrhla jsem se tam také. Mláďatům se prostě nesmělo nic stát.

//za vydřátky

Březen 9/10 // Alastor

Střihla jsem ušima. "Vážně? To muselo být fajn," zasmála jsem se, když mi Alastor prozradil něco o své sestře, i když jsem ji neznala. "Doma jsem byla vždycky já ta sestra, která si prozpěvuje. Moji sestřičku to nějak nezajímalo, kdoví proč," pokrčila jsem rameny. "Tvoje sestra s tím přestala, když byla starší?" zeptala jsem se, protože podotkl, že to bylo v době jejich dětství. Dalo se z toho vůbec vyrůst? Stane se to i mě?
Alastor se musel zamyslet nad tím, co má vlastně na světě rád, ale pár věcí přece jenom vymyslel. I když s oblibou zimy jsem příliš soucítit nedokázala. "V horách je hezky," řekla jsem tedy. "Taky se mi líbí. Hlavně výhledy z vysokých vršků," pronesla jsem trošku zasněně, jak jsem si představovala krajinu pod sebou jako na tlapce. Když šlo o smečky, Alastor moc velké štěstí neměl. Trochu jsem sklopila uši. "Ah. To mě mrzí. Takže se teď jen tak touláš krajem?" zajímala jsem se a pak se zamyslela nad tou vlčicí, na niž se mě ptal. "Hmm, to jméno mi nic neříká. Ale nejsem ve smečce dlouho, takže jsem ještě všechny nestačila poznat," přiznala jsem.

Březen 8/10 // Alastor

Doufala jsem, že mi Alastor dá definitivní potvrzení, že to tak na světě funguje. Že i z něčeho tak smutného, jako je smrt a úpadek, nakonec vznikne něco krásného. Vlk to ale nevěděl s jistotou. Věřil tomu ale, nebo by chtěl. Chvíli jsem nad tím ještě přemýšlela, tlapou jsem si pohrávala s květem pampelišky. Kdyby mi tak mohla říct, z čeho vyrostla. "Myslet na to, že vlastně šlapeme po tělech a kostech spousty zemřelých tvorů se mi moc nelíbí," řekla jsem nakonec zvolna, "ale ta myšlenka, že se vlastně všechno obnovuje, je pěkná. Znamenalo by to, že se nic nikdy úplně neztratí." Trochu jsem se pousmála. Něco na tom asi bylo, ano.
Hnědý vlk se poté zeptal, co ještě mám ráda, tedy kromě jara. "Hmm... Mám ráda slunce a květiny, motýly - vlastně všechno, co je pěkně barevné a hezké na pohled. Taky vlčata a vlastně ráda pozoruju i ostatní mláďata... a ráda zpívám!" rozpovídala jsem se trošku a zamávala ocasem. "Rodinu tu nemám, ale smečku ano," odpověděla jsem mu, ochotně jsem na sebe všechno prozrazovala, protože proč bych neměla? "Sarumenskou, až skoro úplně na jihu země. A co ty?" naklopila jsem hlavu ke straně. "Co ty máš rád? A máš nějakou smečku?"

Úponky a lístky ovládané Lupínkem mě šimraly po celém těle. Bezmocně jsem se kroutila a svíjela v křečích smíchu, který se nedal zastavit. Já se asi počůrám, pomyslela jsem si zoufale a jako by to byla ta nejhorší věc, co se jednomu může stát, nějak mě to přimělo se soustředit. Povedlo se mi ze země vyvolat taky šlahoun, který začal vydřátko šimrat na bříšku. To narušilo zase jeho soustředění, takže jsem byla osvobozena, jen co jsem zpřetrhala úponky poutající mě k zemi.
Chvíli jsem popadala dech, ze smíchu mě úplně bolelo břicho. Vydřátko se hihňalo a chichotalo, ale netrápila jsem ho dlouho. "No, to byla legrace, ale co kdybychom se domluvili, že připoutávat nohy k zemi se nedělá?" Vydřátko vypadalo, že to zvažuje, načež se zahihňalo a mým směrem vyletěl oblázek. Sklonila jsem hlavu a kamínek mi prosvištěl nad hlavou. Neměla jsem ponětí, že tohle magie země dokáže. "Lupínku! Kamením se nehází!" Fíí, prosvištěl mi nad hlavou další malý valounek. Lupínek buď neměl moc dobrou mušku, nebo schválně mířil vedle, ale bála jsem se, že se příště trefí. I když vybíral jen malé oblázky, určitě by to štíplo. Dalšímu kamínku jsem tedy uskočila už vestoje, a pak dalšímu a dalšímu. Vypadalo to, že z toho má vydřátko vážně radost, tleskalo tlapkami a zářilo jako sluníčko. Já měla naopak pocit úplné bezmoci. "Lupínku, dost!" Zadní tlapku vydřete jemně omotal kořen, ale to se mu vážně nelíbilo. Vztekle dupl přední a pod mýma nohama se otevřela trhlina, do které jsem okamžitě zahučela až po pás. Chtělo se mi plakat. Co tohle bylo za divoká mláďata?