Příspěvky uživatele

< návrat zpět

6. Snažím se přemluvit Saturnuse, že jsem jeho ztracený syn/dcera!

Probudila jsem se na místě, které jsem vůbec neznala. Ležela jsem v nějaké noře na měkounkém mechu. Bylo tam šero, ale ne tma, protože místy mech jemně modře světélkoval. Fascinovaně jsem na to koukala. Bylo to tak překrásné. Ale jak jsem se sem vlastně dostala? A... kde že jsem to vůbec byla? "Jsi už vzhůru? Jak se cítíš?" oslovil mě tichý hlas. Ze stínů ve vzdálenějším koutu nory se vynořil vlk se stříbrným měsíčkem na čele, třpytivým kožíškem a blyšitvými přívěsky. Nepoznávala jsem ho, ale něco na něm bylo takového... přívětivého a milého, až se mi v mém zmateném stavu zdálo, že ho přece musím znát. Vždyť jsem ani nevěděla, kdo jsem. Na hlavě jsem měla pěknou bouli. Praštila jsem se do ní? A proč jsem byla tak cítit hlínou?
"Tati?" zkusila jsem to a už jak jsem to říkala, věděla jsem, že to je určitě správně. Jasně. Tenhle vlk musel být můj táta! Vypadal jako něčí táta. A protože se staral o mně, musel být určitě můj. "C-cože? Ne, já- já nejsem tvůj táta," zakoktal zmateně. Takže jsme byli zmatení oba. Tak to je fajn! "Taky ses bouchl do hlavy, viď? A zapomněl na svoji dceru. To nevadí, já si tě taky moc nepamatuju, ale když spolu strávíme trochu času, určitě si na všechno vzpomeneme." "Ale já skutečně nejsem tvůj táta. Já... vyhrabal jsem tě ze země kousek od hranic lesa. Někdo tě chtěl p-pohřbít zaživa." Zasmála jsem se. To byla ta nejšílenější historka, jakou jsem kdy slyšela. "Tati! Já vím, jak přicházejí vlčata na svět, nemusíš mi povídat pohádky o tom, jak jste s mámou zasadili semínko a potom vám v zemi vyrostlo vlče. Kde vůbec je máma?" rozhlédla jsem se, třeba bych si na mámu mohla pamatovat víc?
Táta se ale nesmál, vypadal nešťastně a ustaraně. "Nenašel jsem tě jako malou. Našel jsem tě před pár dny. Musela ses pořádně praštit do hlavy, proto v tom máš zmatek." Teď se vlídně usmál: "Ale to nevadí. Na všechno si určitě vzpomeneš. Jen to chce čas." Zakroutila jsem pobaveně hlavou. Ten táta byl vážně úplně mimo. Nevzpomínat si na vlastní dceru! A pak, že já v tom mám zmatek. Rozhodla jsem se, že to budu hrát s ním. "Tak jo, určitě to tak bude. A ty ses nikde do hlavy nebouchl, teď v nedávné době?" "Ne, pokud vím. Jak se vlastně jmenuješ?" Povzdechla jsem si. Ani nevěděl, jaké jméno mi dal. A... já vlastně taky ne. "Já... já nevím. To bys měl vědět ty, ne? Když jsi mě pojmenoval. Víš co, zeptáme se mámy. Ta to určitě bude vědět. Máma ví přece všechno." Táta se zkroušeně usmál. "Co kdyby ses ještě trošku prospala?" To vlastně neznělo vůbec špatně.

4. Vkradl/a jsem se do Borůvkové smečky a jedl/a jim borůvky, někdo mě ale načapal!

Měla jsem strašný hlad. Skoro se to nedalo vydržet. Naštěstí mi však krátké zavětření prozradilo, že tenhle problém budu moct brzy vyřešit. Cítila jsem slaďoučkou, neodvolatelnou vůni. Vůni borůvek. Byla tak silná a já tak hladová, že jsem si ani nevšimla té druhé a nejspíš důležitější vůně - vůně smečky. Vrhla jsem se do borůvčí a začala trhat modré bobulky, když vtom za mnou někdo vykřikl. "Hej! Co si myslíš, že tady děláš?" Byla to nevysoká černohnědá vlčice, která vypadala pěkně naštvaně. Hrozně jsem se lekla, až mi jedna borůvka zaskočila. Rozkašlala jsem se, dusila se a nedokázala jsem se nadechnout. "Výborně, teď abych ti ještě dávala první pomoc," zakoulela černá očima. Ale nepohnula se, aby mi pomohla. Bude se jen dívat, jak umírám? Lapala jsem po dechu, ale do plic nic nedošlo. Už se mi tmělo před očima a čekala jsem, že mě černá doopravdy chladnokrevně nechá umřít, když mě konečně praštila do zad a borůvka vylítla ven.
"Děkuju," zachraptěla jsem zadýchaně. "Jen jsem nechtěla alfě vysvětlovat mrtvolu na území," odfrkla si. "A teď koukej mluvit. Co. Tu. Děláš?" "No... jsem na borůvkách," odpověděla jsem kapku zmateně. Nechápala jsem, co tu je za problém. "To se nesmí?" Vlčice se naježila. "Nebuď drzá, víš moc dobře, co myslím." "Nevím," zaupela jsem už trochu zoufale. Křičela tu po mně a já vůbec netušila proč. V očích mě pálily slzy. "To jsi tak mimo, nebo to jen děláš, aby ses z toho vykroutila?" ptala se dál a já pořád netušila, o čem to mluví. Slzy mi skrápěly tváře. "Prosím, já se nechci z ničeho vykroutit, jen nerozumím tomu, co se tu děje..." Vlčice na mě chvíli hleděla, jako by nevěděla, co si má myslet. "Takže jsi fakt tak mimo," utrousila pak. "Tohle je území smečky. Žereš naše borůvky. Copak není dost jiných lesů?"
V tu chvíli jsem si konečně uvědomila ten druhý pach. "Propána! Já si vůbec nevšimla! Omlouvám se, můžu to nějak vynahradit? Můžu třeba nechat vyrůst nové nebo tak něco," blekotala jsem a vlčice už vypadala vyloženě znechuceně. "Prosimtě nech toho. Myslím, že bych tě měla předvést před alfy. Ty rozhodnou, co ti udělaj. Zlodějům se většinou sekaj tlapy, ale třeba dostaneš milost, co já vím." Nasucho jsem polkla. Vážně? Vážně by tohle někdo udělal? Jenže já se jen spletla... Já nebyla žádný zloděj! Zoufale jsem na vlčici kulila zelená kukadla. Snad se nade mnou slituje, zatají alfám, že jsem tu byla... "Prosím, to nechci, já to opravdu neudělala schválně-" "Dělám si srandu," opráčila vlčice suše. "Nejsme barbaři. Ale vypadni a už sem nelez, nebo ti tu tlapu useknu sama." Nemusela mě dvakrát pobízet. Zmizela jsem, jen se za mnou zaprášilo. V tomhle lese už na borůvky nikdy nepůjdu. Nikdy.

5. Při překročení hranic Asgaarské smečky mě někdo praštil do hlavy!

Odešla jsem z lesa plného borůvek a zapřísahala se, že už tam nikdy nevkročím. Zmizela jsem tam odtud, co mi tlapky stačily, vydala jsem se přes hornatější část země do dalšího lesa. Na jeho okraji jsem se raději zastavila a důkladně začenichala. Ještě, že jsem to udělala, protože tady to také bylo cítit smečkou. "Jejda, rychle pryč," vyjekla jsem a otočila se, že zmizím zpátky do hor, jenže za mnou se kdosi tyčil. Nestihla jsem si ho pořádně prohlédnout, protože v tu chvíli mě něco strašnou silou praštilo do hlavy. Veškerá síla vyprchala z mých nohou, sesypala jsem se k zemi a svět zahalila tma.
Bolest byla prvním, co jsem si uvědomila. Strašná, strašná bolest. Bušila mi v hlavě, bylo to úplně k nevydržení. Zjistila jsem, že se nemůžu ani hnout. Nedokázala jsem vydat hlásku, ani kdybych chtěla, dokonce jsem nemohla otevřít oči. Pak jsem z velké dálky zaslechla vlčí hlasy... až na to, že vlastně vůbec nebyly daleko. Ti vlci museli být hned vedle mě. A ozývalo se ještě něco - takové drobné ťukání, jako když padají spršky hlíny. Kopal snad někdo díru? S velkým úsilím jsem se zaposlouchala do těch hlasů. "Jsi fakt nemožnej," říkala nějaká vlčice. "Můžeš mi vysvětlit, proč jsi to sakra udělal?" "S někým jsem si ji spletl, jasný?" odpovídal jí samčí hlas. "Navíc se tam tak podezřele potloukala. Radši jsem ji rovnou sejmul." "Jestli se to dozví Arcanus nebo Sionn, jsme v háji, je ti to jasný?" "Jo, proboha, naprosto jasný! Co kdybys mi místo těch keců radši pomohla kopat?" "Ani mě nehne. Pomohla jsem ti ji odtáhnout sem, pohřbi si ji sám, když jsi ji zabil."
Pohřbi? Zabil? Já nejsem mrtvá! Nejsem! Chtěla jsem zakřičet, ale nemohla jsem se hnout. Nemohla jsem vůbec nijak dát najevo, že žiju. Byla jsem nehyblá a ztuhlá, jako by bylo opravdu po mně. Nejspíš se mi trochu zvedal hrudník, protože jsem dýchala, ale ti dva mě tak blízce nezkoumali. Hádali se dál mezi sebou, vlk kopal díru a vlčice mu dávala rady, které on vztekle odpaloval. Panikařila jsem, vzdorovala, ale všechno marně. Dvě tlamy mě nakonec chytly za kůži a stáhly do díry. Pak na mě začala dopadat hlína. Počkejte! Já jsem živá! Nemůžete mě tady pohřbít! křičela jsem, ale pouze v duchu a oni to nemohli slyšet. Jejich hlasy ke mně ještě doléhaly. "O tomhle nikomu neřeknem." "Jo." "Přísahej." "Přísahám." Pak už mi hlína napadala do uší a neslyšela jsem nic. Tíha země na mě ležela, měla jsem hlínu v čenichu, v tlamě... nemohla jsem se nadechnout a nemohla jsem se bránit. Blížil se konec. Tentokrát doopravdy. Pohřbená zaživa... Takhle jsem si svou smrt nepředstavovala. Pomoc, pomyslela jsem si naposled a potom se všechny myšlenky vypařily.

Květiny jsem zbožňovala odjakživa. Jako malá jsem je často hledala v těch místech hvozdu, kde se jim dařilo. V nejhustších částech lesa moc květin k nalezení nebylo, ovšem věděla jsem, kde jsou světlejší místečka, kde si přijdu na své. Zjara jsem hledala sněženky a bledulky, později se tam dařilo sasankám nebo žluté třezalce. Když jsem se ale vydala nakonec na cesty mimo rodný hvozd, rozmanitost kvítků byla tím, co se mi líbilo snad ze všeho nejvíc. Možnosti byly nekonečné! Malinkaté modré pomněnky a vysokánské žluté divizny, bílé kopretinky, růžové kohoutky a kartáčky... a to už vůbec nemluvím o tom, jak krásné byly některé stromy, když na jaře vykvetly! Náš hvozd byl sice krásný, ale takovou rozmanitostí barev, tvarů a vůní neoplýval. Kráse lučního kvítí se zkrátka nemohl vyrovnat.
Květiny jsem milovala, ale když mi jednou položil Ashton otázku, která je moje nejoblíbenější, vlastně jsem vůbec nevěděla, jak bych mu měla odpovědět. Bylo těžké si vybrat jen jednu! Když už jsem se chystala pro jednu rozhodnout, připadalo mi, že zase odstrkuji ty ostatní. A to si přece nezasloužily. "Asi o tom budu muset přemýšlet déle," řekla jsem mu a on se zasmál: "Nevěděl jsem, že to může být tak těžká otázka." Jenže byla. Té noci jsem ležela vzhůru, zatímco Ashton a Elric už dávno pochrupovali, a hlavou mi vířila jedna květina za druhou. Zvonky, fialky, sedmikrásky, řebříček... Přišlo mi to zkrátka nemožné. Asi budu muset Ashtonovi říct, že mám nejraději prostě úplně všechny. Řepík, chrpa, vlčí mák... A vtom mi to došlo. Rozsvítilo se mi v hlavě, jako by tam světluška rozzářila svůj zadeček. Možná jsem se nemohla rozhodnout pro oblíbený druh květiny, ale měla jsem jednu konkrétní, která byla moje nejmilejší.
Dal mi ji Elric - Elric a Ashton byli vlci, kteří se o mě postarali, když jsem je potřebovala nejvíc. Tehdy se všechno zdálo tak beznadějné a temné. Bylo to hodně zlé období, ale oni mě neopustili. Pomáhali mi. Byli to opravdoví kamarádi. Ten den, kdy mi Elric dal mou oblíbenou květinu, byl ten první, kdy jsem se cítila dost dobře na to, abych si s ním vyšla na malou procházku. Do té doby jsem většinou jen ležela a odpočívala. Byla jsem celá zesláblá a hlavně jsem vůbec nenacházela sílu v duši, abych cokoliv dělala. Ale toho rána mě Elric pobídl, ať jdu s ním ven a nachytám si do kožichu trochu slunce, že mi pak určitě bude líp a já se nechala přemluvit, protože mi opravdu chybělo slunce, modré nebe, zpěv ptáků, květiny... Jen jsem nevěděla, jestli někdy přestanu být tak hrozně smutná, abych si cokoliv z toho mohla ještě někdy užít. Tehdy se to zdálo nemožné. Teď už vím, že čas je mocný lékař, ale tehdy jsem to netušila.
Vyšli jsme s Elricem ven, jen kousek, k potoku, protože se mi pořád ještě tlapy trochu třásly. Opravdu jsem se cítila líp, pod zlatým sluncem a širým nebem na čerstvém vzduchu. Nebylo to na radostné poskakování, ale cítila jsem se trochu líp. Pak se Elric sehnul, utrhl krásný rudý vlčí mák a dal mi ho za ucho. "Dneska už vypadáš mnohem líp," řekl. "A každý další den to bude jen lepší a lepší." Trochu jsem se pousmála a myslím, že tehdy jsem tomu začala vážně věřit. A ten vlčí mák se stal symbolem mojí naděje. Že čas zhojí všechny rány. Že zase najdu štěstí. A když mi bude ouvej, že mám kamarády, kteří mě nenechají ve štychu a kterým na mě záleží. Ten mák jsem měla dlouho, dokud úplně nevyschnul a nerozsypal se. Ale nikdy na něj nezapomenu. Byl totiž mojí nejvíc oblíbenou květinou ze všech, které kdy vyrostly.

You know what I really love? Fruit. It might actually be the perfect food, for me at least. You don't have to chase after it, it tastes nice and it doesn't have sad eyes and fuzzy little paws that make me feel guilty about killing it. One summer evening I made a wonderful discover. I came upon a place in the woods, that was just filled with all kinds of fruits. Blueberries, strawberries, blackberries... well, and probably whatever other berries you can think of. Not to mention all the different fruit trees growing there. I ate a bit of everything until I was so full I couldn't even eat another bluberry. Then I fell asleep peacefully under the apple tree, my mouth painted a rainbow of colors from all the different juices. And I had the strangest dream...

In it, I woke up in the exact same spot, but I wasn't alone. I was, in fact, surrounded. Giant fruits were towering over me in a circle. There was a strawberry as huge as an elk, an apple as tall as the trees, all the others I ate were there too, all gigantic and looking at me. Well, they didn't have eyes but I still felt them looking at me. Just as they didn't have mouths but I still heard them talk. "That's her!" a cherry called out. "Yes! Yes! That's the terrible creature," a blueberry answered in a squeaky voice. I could hardly believe what I was experiencing. "I'm not... terrible," I spoke up, my voice shaking a little. "Oh yes you are!" the apple roared. It was very angry. "You ate so many of us. You devoured entire families. You caused so much pain and grief. Who does that? Only some sort of a monster could do this. Why, you still have their blood on your mouth." The apple didn't have a head to shake, but if it did, it surely would. "We're here to punish you." "P-punish me? But I didn't know-" "SILENCE!" a choir of fruit thundered and I went quiet at once. I was scared. Really, really scared. "What are you going to do to me?" I squealed. "We'll turn you into juice." "No!" But they were already closing in on me. "Juice, juice, juice," they chanted and they were now very close and-

I woke up with a little scream and for a moment I was very confused. Then reality finally kicked in in my brain. It was only a dream. "I'll never eat this much fruit before bed again," I shook my head and then rested in on my front legs. I didn't want anymore strange dreams like this.

Slunce pomalu šplhalo nahoru po obloze a šimrání jeho paprsků na čenichu mne probudilo. Se širokým zívnutím jsem otevřela oči a zamžourala kolem. Smrk, pod kterým jsem usnula, nade mnou vytvářel pěknou stříšku, což bylo moc dobře, protože v noci nejspíš sprchlo. Stříbrné kapičky deště se leskly na větvích, na stéblech trávy a vytvářely mělké kalužinky všude po lese. Strom mě ale z větší části uchránil před tím, abych promokla, takže jsem měla kožíšek jenom trošku navlhlý. S vděkem jsem se na něj usmála a když jsem vstávala, abych odešla, otřela jsem se děkovně bokem o jeho kůru. Stromy nám tak často pomáhaly a většinou si nikdo ani nevzpomněl, aby jim za to poděkoval!
Šťastný úsměv mi pohrával na tlamě, když jsem se vydávala skrze les posetý droboučkými diamanty kapiček, lesknoucích se na sluníčku. Šplouchání kalužemi mě bavilo, takže jsem schválně měnila směr, abych jich prošla co nejvíce. Sice jsem z toho měla tlapky celé urousané, ale to mě netrápilo. Slunce hezky hřálo, takže mi zima nebude a nenastydnu. Sladké jarní vůně se vznášely ve vzduchu - květiny, mokrá hlína, možná i první lesní jahody? Snad nějaké také najdu, dostala jsem na ně najednou hroznou chuť. Slina mi div netekla po bradě, když jsem se skloněnou hlavou u země začala hledat nějaký jahodník. Snídaně byla přece důležitá pro začátek každého dne, a já měla pocit, že mě ten den dnes čeká vážně moc pěkný. Slibovalo to sluníčko i veselá nálada v mojí duši. S jahodami i bez, dnešek si vážně užiju.

To jsem jednou takhle po lese chodila, na jahody sladké si zuby brousila. Našla jsem jich spousty, dobré byly moc, když v tom se ozval hlas - a ten hlas měl zlost. "Běžte si hrát ven, vy bando divých blech! Z těch vašich věčných opičáren mi dochází dech!" Znělo to někde pod zemí, že by to snad řval krtek? Začala jsem čenichat v porostu nízkých kytek. Netrvalo však dlouho a bylo jasno hnedle, nora skrytá pod kořeny byla o kus vedle. A z té nory vykoukly dva zvědavé čumáky. Zlatá očka, rudé tělo, ocas zrzavý taky. Až na jeho špičku, co zářila bělobou. Dva zrzaví tvorečci tu byli rázem na nohou.
Malé lišky, jedna jak druhá, hned ke mně si to hopsají. Smějou se a pošťuchují, pokoje si nedají. "Čau!" vykřiknou jednohlasně a já zavrtím ocasem. "Ahoj," odpovím jim šťastná, že mláďata potkala jsem. "Co byste rádi?" "Chceme si mít s kým tu hrát. S mámou není žádná sranda, ta dokáže jen skuhrat." Očka mi radostí září, však to je hotový sen! "Já si s vámi budu hrát klidně celý bílý den." "Tak jo, a chceš hrát schovku, nebo radši na babu?" "Na kousanou, na tahanou, na házení balvanů?" Házet kolem sebe balvan se mi tak moc nechtělo, kousaná zas byla možná až trochu moc na tělo. "Tak co schovku?" řeknu zkusmo a lišky se zazubí. "Tak jo, pikej!" poručí mi a už mizí do křoví.

Příroda vážně dokázala divy, přesně jak Tomáš říkal, a to nejen s počasím, ale i se živými tvory. Vídali jsme jeden živoucí důkaz za druhým. Sledovali jsme, jak zvíře s domkem na hřbetě odchází kamsi pryč. "Určitě to je fajn. Neprší na tebe, můžeš se vždycky schovat... taky by se mi líbil takový přenosný domek. Jen bych se musela spokojit s docela malým, kdybych měla tahat na zádech celou jeskyni, asi bych daleko nedošla," zasmála jsem se při představě, jak si nakládám naše obří sarumenské Skalisko na hřbet. Byla by ze mě placička, než bych řekla šnek. "Jsem, v úplné pohodě," usmála jsem se na něj a zamávala ocasem, byla jsem ráda, že se zajímá.
"To tedy ano. Tohle je opravdu hodně podivný kus kraje," vrtěla jsem nad tím hlavou. "Skutečná divočina!" zasmála jsem se a sledovala místní živočichy, jak prožívají svoje životy ve vodě či mezi kořeny. Jen přítomnost jistých beznohých tvorů mě zase trochu polekala. Had se mihl pod mojí tlapkou a hbitě zmizel mezi kořeny. "Jich se taky nebojím, je skvělé, jak se dokážou šikovně pohybovat i bez nohou. Ale... z jejich zubů mám strach," přiznala jsem. Nechtěla jsem, aby mě cokoliv kousalo a už vůbec jsem nechtěla umřít. "Možná bychom se měli přesunout někam, kde jich nebude tolik," navrhla jsem, protože když to Tomáš zmínil, nemohla jsem přestat myslet na hadí uštknutí. Jak moc by to asi bolelo? Zakručení v břiše ale trochu rozptýlilo moje myšlenky. "Třeba bychom mohli i zkusit najít něco k jídlu? Ó, nebo můžeme vyzkoušet ty magie, jak jsem říkala a můžu nám nechat něco vyrůst," nadchla jsem se pro novou myšlenku, ale chtěla jsem ji podniknout někde, kde nebudu muset myslet na hady.

//Konec světa

Opustit poprvé rodný les bylo takové dobrodružství! I vzduch tu voněl jinak. Krásnou vůni našeho lesa jsem milovala, byla to stará vůně, jakoby moudrá a utěšující, ale tohle byla novinka. A novinky já měla vážně moc ráda. Aniž bych si to úplně uvědomovala, v jednom kuse jsem z plných plic větřila, nasávala jsem pach větru, který se proháněl po kopcích, květin, jaké jsem nikdy nespatřila, zvířat, jež jsem neznala, dálek, které jsem toužila poznat.
Tu touhu se mnou sdílel i Elias. S mými otázkami a nadšenými výkřiky měl spoustu trpělivosti, vesele se smál a byl mi stále po boku. Už jsem si na něj zvykla, jako bychom se znali odjakživa a bylo mi s ním vážně moc příjemně, měla jsem ho moc ráda. A možná i víc, než to. O lásce jsem toho věděla málo, ale co jiného mohl být ten krásný pocit, který se mi třepotal v hrudníku pokaždé, když jsem se na něj podívala? Ach, ať už to bylo cokoliv, bylo to překrásné, hotový zázrak. Když mě máma varovala před nebezpečím světa venku, určitě zapomněla na to, že tam existují i takovéto krásné pocity, zážitky, barvy, vůně, vlci, kteří jsou vám po boku a kteří se o vás postarají a trpělivě odpovídají na všechny otázky, které vám jen přijdou na mysl.
Léto teprve začínalo a já cítila, že to bude to nejkrásnější, jaké jsem kdy prožila. A po něm? Mohlo se stát úplně cokoliv. Věděla jsem ale, že ať ta budoucnost bude jakákoliv, chci vstříc ní kráčet s ním. Mým Eliasem - trochu jsem se začervenala pokaždé, když jsem si to takhle pomyslela, ale bylo to i příjemné a doufala jsem, že jednou mu tak budu moci říkat i nahlas. Snad brzo. On byl moje první a určitě osudová láska, jako tomu bylo ve všech příbězích, které jsem kdy slyšela vyprávět. Ty příběhy vždy mívaly šťastný konec a já teď kráčela vstříc tomu svému. Už jsem se nemohla dočkat.

2. Ztropil/a jsem scénu v Bukové smečce a teď mě čekají následky!

Hned, jak jsem do toho lesa vkročila, uvědomila jsem si, že to je chyba. Nebyl ošklivý, ba naopak, vypadal vážně moc pěkně. Zurčel tu potůček, stromy šuměly... Ale ve vzduchu se vznášel nezaměnitelný pach - pach smečky. Nejspíš mi teď nezbývalo nic jiného, než zavýt a počkat, až si pro mě přijdou a já jim budu moci vysvětlit, co se stalo a že je to celé jenom jeden veliký omyl. Než jsem to však stihla udělat, něco se vyřítilo z křoví a zakouslo se mi to přímo do nohy! "Grrrr, mám tě!" hulákalo to, ale tlumeně, protože to pořád ještě svíralo v zubech mou tlapku. "Auuuuu!" zaječela jsem a vykopla vší silou proti stvoření, které, jak jsem teď viděla, bylo odrostlejším vlčetem. Pustilo se mě, ale tlapa mě hrozně bolela a já takovéhle věci nedokázala snést. Okamžitě jsem propukla v pláč, jen co jsem spatřila malé perličky krve na své noze. "Au, proč jsi to udělala, to hrozně bolí, au," naříkala jsem a moje vzlyky nabíraly poměrně hysterickou rovinu. "Protože seš hnusnej vetřelec," zašvihalo vlče nadšeně ocasem a zaklapalo čelistmi jako nějaký malý žralok. Šklebilo se a vypadalo to, že má z téhle situace hroznou radost. Z toho jsem brečela ještě víc.
Mezi stromy se vynořili další dva vlci. "Co to je tady? Vlče! Co to je za hysterku?" otočil se ten vyšší na to mládě. "Vetřelec hnusnej! Dostala jsem ji!" vypjalo vlče hrdě hruď, div, že nepuklo. "Tak vetřelec? Co tu chceš?" štěkl po mě a já nedokázala tváří v tvář těm chladným stříbrným očím odpovědět. "Hu-hu-hu," škytala jsem, koktala, ale žádný normální zvuk ze mě nevyšel, jen hýkavé vzlyky. "Je vadná," připlížila se teď blíž ta vlčice s bílým odznakem na hlavě jako holou lebkou a já se nemohla rozhodnout, kdo z nich je strašnější. Vypadali, jako by mé stíny, které jsem vídala, dostaly hmotnou vlčí podobu. "A je to magička. Přímo to z ní srší. Kdoví, co sem přišla dělat." "Přišla dělat scény," prskl ten vlk. "A toho mám až po krk." Krčila jsem se, zatímco on se tyčil a v jeho tváři - ve tvářích jich všech - jsem četla jen opovržení a nezájem. "Prosím," zakňučela jsem. "Sráz?" otočil se vlk k vlčici. "Sráz," přikývla a skočila po mě. Chytla mě za kůži v zátylku. Zazmítala jsem sebou, ale chabě, neuměla jsem se prát... a pak už mě držel i on, ta malá piraňa mi okusovala kotníky a táhli mě někam, někam, sráz, ach bože, co to znamená, jaký sráz, ach prosím prosím prosím... A pak jsem to uviděla a začala křičet. To místo, kde se země lámala. Bylo blízko. Tak blízko. "Ne!" Bylo pozdě. Překulila jsem se přes okraj. Letěla... Okamžik strašné bolesti a pak milosrdná tma.

3. Jeden den jsem se stal Italem ve Vrbové smečce, jak se alfě předvedu?

Probudila jsem se s vůní vrb v čenichu. Sotva jsem procitla, už jsem slyšela jejich hlasy a mezi větvemi jsem spatřila záblesk kožichů nazrzlých a pískových odstínů. Cítila jsem se mezi těmi vlky tak nepatřičně. Byli takoví drsní, jako by měli hrubé hrany. Ta vlčice s bílým flíčkem na čele mě posledně vytahala za ucho a řekla něco, čemu jsem nerozuměla, ale z toho, jak se smála, jsem poznala, že si ze mě dělá legraci. No a ta alfa - Donna, tak se jí správě říkalo - se zjizvenýma nohama? Ta mě přímo děsila. Přesto jsem byla rozhodnutá se jim předvést v tom nejlepším světle. A určitě budu mít šanci, přede mnou se právě zjevil Alfredo. Don. "Je čas ukázat, že můžeš Cosa Nostře prospět," řekl. "Umíš lovit?" "Um. Ano," zalhlala jsem, i když jsem to moc neuměla. Zarděla jsem se, ale to nebylo vidět a on přikývl. "Tak půjdeme." K mému zděšení se k nám připojila i Lacrima.
Došli jsme do jiného lesa, kde jsme mezi stromy uviděli puntíkaté jeleny. "Daňci, výborně," pochvaloval si Alfredo. "Připravené, dámy?" Přikývla jsem, i když jsem se nikdy necítila míň připravená, než teď. "Jednoho ti naženeme a ty se do něj pustíš," rozhodla Lacrima a já nemohla odporovat. Nohy se mi měnily v rosol. "Tak jo," roztáhla jsem tlamu do tak falešného úsměvu, až mi málem vypadaly zuby, ale oni si toho asi nevšimli, protože zmizeli v křovinách. Čekala jsem na daňka a myslela, že se nervozitou co nevidět počurám. To zvládneš, Jasnavo, jak těžké to může být?
A už se daněk vyřítil z lesního podrostu! Dělo se to až moc rychle, netušila jsem, co a jak, tak jsem po něm prostě skočila. Přistála jsem mu na zádech, přidržela se ho drápy a začalo diovké rodeo. Daněk poskakoval a vyhazoval, otáčel se, vykopával kopyty, div že Alfredovi v jednu chvíli nerozbil hlavu. "Áááá! Zastavte ho, zastavte ho!" křičela jsem. "Zakousni ho!" "Dělej něco!" Jejich hlasy ke mně přicházely z veliké dálky, dokázala jsem se jen držet na daňkovi, který funěl a skákal a pobíhal po lese, kličkoval mezi stromy, až nakonec prudce zastavil před hustým křovím. Přeletěla jsem mu přes hlavu a přistála právě v té křovině. Nic se mi nestalo, ale byla jsem tam celá zamotaná. Daněk zafrkal a utekl, ale Alfredo s Lacrimou ho nenásledovali. Dívali se na mě, jak tam ležím na zádech v keři. "To bylo nemožné," řekla Lacrima. "Pro tebe v Cosa Nostře místo není. Zmiz." Otočila jsem se prosebně na Alfreda, ale ten jen zavrtěl hlavou a odvrátil se. Takhle by to asi neřekl, ale souhlasil se sestrou. Já vlastně taky. A v hloubi duše se mi ulevilo. Tohle nebylo žádné místo pro někoho, jako jsem byla já.

"To ano, je to skvělá smečka," odsouhlasila jsem se zavrtěním ocásku, když jsme postupovali hlouběji do neprobádaných míst. Necítila jsem tu žádné vlčí pachy, třeba to vážně byla krajina, na kterou vlčí tlapy ještě nikdy nevkročily? A pokud ano, tak už to muselo být dávno. Tomáš zatím rozvinul moji představu maličkých draků. "Třeba jo! Možná jsou jen plaší," zazubila jsem se. "Třeba mají skrýše v dutinách ve stromech a schovávají se mezi listím," mrkla jsem nad hlavu, ale pochopitelně jsem žádného draka nezahlédla. Škoda.
Na okraji vody jsem se zastavila jen na chvíli a koukla jsem na duhu, na níž Tomáš poukázal. "Jé, ta je krásná! Tak barevná a zářivá. Taky máš duhu tak rád?" smála jsem se spokojeně, ale hned vzápětí jsem se vydala na svoji pouť na další ostrůvek... která skončila neslavně. S mohutným šplouchancem jsem se zřítila přímo na mělčinu. "Nic mi není," smála jsem se a nechala Tomáše, aby mi pomohl na tlapky. "Jen jsem se lekla toho divného kamene. On na mě čučel! Chápeš to?" kroutila jsem hlavou a otřepala si vodu z kožichu, takže jsem asi menší spršku dopřála i vlkovi. Vyškrábala jsem se zpět na břeh a zblízka hleděla na to zvláštní zvíře - protože teď už bylo jasné, že to zvíře je. Tomáš ho pozdravil, ale tvor nevypadal moc nadšený naší přítomností. Ze své schránky vystrčil i nohy a začal se nevalným tempem přesouvat přes kořeny pryč. "No tohle. Nosí si svůj dům pořád s sebou, trochu jako šnek, akorát, že má nohy. Jaká všechny podivná stvoření tu vlastně ještě žijí?"
Přešla jsem o kousek dál, dávala jsem pozor, abych nezakopla o kořeny a znovu se nezmáčela. Ve vodě plavaly zvláštní ryby. Na mělčině opodál se pár těch kamenovitých stvoření koupalo. Pak se mi ale pod tlapkou mihnul had. Znovu jsem nadskočila, ale tentokrát jsem do vody nežuchla. "Huh! Jsou tu i hadi! Asi bychom měli dávat pozor, kam šlapeme," otřásla jsem se trochu, nechtěla jsem, aby se mi nějaký zakousl do nohy.

1. Vzbudil/a jsem se jako alfa Sarumenské smečky, jaký bude můj den?

Den začal zcela obyčejně. Probudila jsem se ve Skalisku na měkké kožešině, protáhla jsem si tlapky... ale co to? Důkladně jsem zamrkala, ale výhled se nezměnil. Propána! Co jsem dělala v jeskyni alf? Tam jsem přece nepatřila. Doufala jsem, že se Maple nebude zlobit. Rychle jsem vyklouzla ven a málem jsem se srazila s Ventem. "Ještě, že jsem na tebe narazil. U hranic smečky jsou nějací vlci, chtějí mluvit s alfou, tak jsem pro tebe hned běžel." "P-pro mě?" zakoktala jsem se. "Samozřejmě, jsi přece naše alfa, tak už pojď," pobízel mne mladý vlk, div že mě nevystrkával z jeskyně ven. Nechápala jsem, co se děje, ale rozhodla jsem se nevzpouzet. Že by se stalo něco, co jsem si nepamatovala?
U hranic opravdu čekali dva vlci, vlk s malým vlčetem - otec a dcera, jak říkali, toulají se bezradně už kdoví kolik týdnů a potřebují nějaké bezpečné útočiště. Vlk byl celý hubený a vlčátko mělo v kožichu zamotané jehličí a kuličky svízele. Svíralo se mi nad nimi srdce. Ohlédla jsem se kolem sebe, na Wolfganii a Venta, kteří mi stáli po boku, ale zdálo se, že rozhodnutí je skutečně na mě. Nerozuměla jsem tomu, jak se to stalo, ale zdálo se, že teď opravdu velím smečce. Byla to obrovská zodpovědnost, ale musela jsem se s ní nějak popasovat. "Samozřejmě tu můžete zůstat. Tenhle hvozd je útočištěm pro všechny ztracené dušičky," usmála jsem se na ně, obzvlášť na vlčátko, které začalo radostně poskakovat. "Můžeme zůstat, hurá, můžeme zůstat!" Otočila jsem se na Wolfganii: "Myslíš, že bys jim mohla ukázat, kde máme úkryt? Půjdu... obnovit hranice." Wolfi se usmála: "Samozřejmě. Tak pojďte, ukážu vám naše Skalisko," pokynula rodince a všichni zmizeli směrem k úkrytu.
Já si to namířila k hranicím, které až tak značkování obnovit nepotřebovaly, ale já potřebovala čas, abych si všechno urovnala v hlavě. No páni! Alfa! Ale co všechno vlastně musím dělat? Obešla jsem hranice, označkovala jsem tolik stromů a keřů, kolik jsem jich neoznačkovala za celý život a přitom jsem se rozhlížela, jestli se někde neděje žádná neplecha. Naštěstí to tak nebylo, takže jsem se po té dlouhé procházce vydala zpět ke Skalisku, abych zkontrolovala, jestli máme dost zásob. Naši noví členové se už zabydlovali, odpočívali na kožešinách a jedli daňčí maso z nedávného lovu. I tak nám ale zásob zbývalo ještě hodně. Spokojeně jsem se nad tím usmála a kývla hlavou. Nebyla jsem vržena přímo do nejchaotičtějšího dne alfování. Byl tu dnes naštěstí poklid. Chtěla jsem něco dalšího dělat, ale vypadalo to, že vše běží jako na drátkách. Dřevo bylo nanošené, kožešiny čisté a nové, copak jsem vlastně mohla dělat? A tak jsem jen vyšla ven do lesa a hleděla na mlhu, jak si hraje mezi stromy.

//Eucalyptový les

Tomáš se tu také chystal zůstat, což se mi líbilo. Čím víc přátelských vlků se tu usadí, tím líp! "To je super, určitě se ti tu bude líbit, když zůstaneš," zamávala jsem ocasem. "Žiju v Sarumenské smečce, ve hvozdě nedaleko odtud. Jsou tam všichni moc milí a hodní, a náš les je krásný, i když pro někoho možná trochu moc hustý a zapletený. Mně to ale nevadí, připomíná mi můj rodný les," usmála jsem se jemně při vzpomínce na bezpečnou, utišující střechu z větví, která mne kryla v Morhonském hvozdě, když jsem byla ještě vlče.
"Ha, to je asi pravda," zasmála jsem se, když mě Tomáš upozornil na fakt ohledně draků. "Mohli by to být jen malí dráčci, třeba. Nebo nějací, co žerou jen listí a ovoce, ne princezny," navrhla jsem další možnost, která mě napadla. Chtěla bych nějakého takového draka potkat! Kdyby byl hodný a býložravý, třeba by mi i dovolil se na něm proletět? Byly to divoké představy, ale snít o tom byla zábava.
Pohledem jsme se rozloučili s šedým medvídkem a vykročili jsme dál. Země pod tlapami čím dál víc čvachtala, až jsme nakonec stáli na okraji vody. Kolem nás vyrůstaly stromy s podivně pokroucenými kořeny a dál před námi jsem viděla další ostrůvky. Kořeny se kroutily po zemi i ve vodě. Bylo to tu nesmírně zvláštní. "Teda, podívej se na to," vydechla jsem fascinovaně a bez váhání jsem se v úzkém místě odrazila a přeskočila na nejbližší ostrůvek, protože tam bylo mnohem víc těch zakroucených kořenů a také lepší výhled do vody. "Jsou tu hodně divné kameny," zavolala jsem na Tomáše přes rameno, právě ve chvíli, kdy jeden z kamenů... vystrčil hlavu a podíval se přímo na mě! "Á!" Leknutím jsem uskočila, ztratila rovnováhu a překotila se po zádech přímo do vody. Nebyla tam hloubka, ale vzápětí jsem byla mokrá jako vydra.

"To je dobrá otázka. Když tu je Život a Smrt... třeba by se mohl jmenovat Narození?" navrhla jsem po chvilce zamyšlení. Tak by jména bohů zahrnovala snad celý cyklus života. Začínal mě celkem zajímat, tenhle třetí bůh. Doufala jsem, že se mi o něm časem povede zjistit víc. Sdělila jsem Tomovi, jak dlouho už se tu pohybuju, načež on chtěl vědět, jestli tu plánuji takříkajíc zapustit kořeny. "Předpokládáš správně," usmála jsem se. "Moc se mi tu líbí. Už jsem si tu našla smečku a cítím se tu být doma, takže se určitě neplánuji vydávat někam pryč," řekla jsem mu.
Pak jsme začali sledovat toho roztomiloučkého medvídka, který si nás příliš nevšímal, jen si užíval svého života ve větvích. Zatímco jsme ho pozorovali, řekla jsem Tomášovi o dalších podivných tvorech, kteří tu měli své domovy. "Taky bych si takové zvíře nikdy nevymyslela, kdybych to neviděla na vlastní oči! Je to úplně neuvěřitelné, jako tvorové z nějakých pohádek. Snad bych se ani nedivila, kdyby se tu dali najít draci nebo jednorožci," sice jsem se přitom smála, ale zároveň jsem to myslela vážně. Mohli být za každým rohem!
"Vlastně tuhle část kraje ještě pořádně prozkoumanou nemám," řekla jsem vlkovi po chvíli. "Můžeme zkusit omrknout, co tu ještě najdeme. A třeba se někde objeví i nějaká stopa po Artyomovi," dodala jsem, protože hnědý kožich jsem nepřestávala vyhlížet - jenže potuloval by se vůbec Artyom v takovýchto končinách? Nevěděla jsem... Přesto jsem pomalu vykročila, směrem do nepoznaného neznáma. Jen jsem ještě věnovala poslední pohled býložravému méďovi.

//Mangrovy

Tomáš si to v hlavě rovnal a dokonce měl i docela dobrý nápad, kde by ten poslední z bohů mohl sídlit. "Nojo, to by mohlo být," zasmála jsem se - jeskyně se jako sídlo přece přímo nabízela. "Jeskyní tu je navíc také spousta, takže není divu, že jsme ještě nezakopli o tu správnou," dodala jsem. Do průzkumu podzemí jsem se nikdy moc nehrnula. Bylo to tam strašidelné, byla tam tma, divné zvuky a hrozilo, že se jeden zamotá a už se nikdy nepodívá na sluníčko. Nic pro mě.
Cvičení magií se mi taky jako nápad líbilo, ale prozatím jsme si to nechali na později. Nejprve jsme se šli schovat do stínu lesa, než se přižene liják, který celý den hrozil a cestou jsme si povídali. "Hmm... tohle byla má druhá zima tady," zamyslela jsem se, jak dlouho už to vlastně je. Připadalo mi, že tu jsem déle, ale zároveň jako že to hrozně uteklo.
Ve skrytu podivných stromů žili i podivní tvorové. Tohohle méďu jsem tu třeba posledně vůbec neviděla. "To teda jo, určitě bude mít heboučký kožíšek," rozplývala jsem se. Mohl mít taky pěkně ostré zuby, ale co - vždyť jedl listí, určitě nemohl být nijak nebezpečný. Každopádně se zdálo, že si nás vůbec nevšímá, zatímco se tam krmí v koruně stromu. Asi věděl, že na něj nemůžeme, nebo si o nás třeba říkal to samé, co my o něm. "V tomhle lese žijí i takové zvláštní myšky, co umí hrát mrtvé," sdělila jsem Tomášovi. "A na těch pláních co jsou tamtím směrem?" kývla jsem hlavou východním směrem, kde ležela ta podivná divočina. "Tam to je hotový blázinec. Snad ani jedno zvíře, co tam žije, jsem nepoznala. Byla tam pruhovaná, flekatá, s dlouhatánskými nosy a nohama jako kmeny stromů... je to něco neuvěřitelného."

//Stínoslav se přidá