Gallirea - Příspěvky uživatele

//Vrchol Narrských kopců

Scházela jsem od Života a stále tomu jaksi nedokázala uvěřit. Stalo se to doopravdy? Nebo to byl jen nějaký podivný sen? Možná jsem dokonce dostala úpal a měla ze sluníčka halucinace... Ale tak to být nemohlo. Moje žízeň byla pryč, cítila jsem se naprosto svěží, i když slunce už zase pražilo plnou silou. Musela jsem se z těchto vysušených krajin dostat co nejrychleji pryč, nebo se mnou bude ámen. Navíc se zvedal vítr a nepříjemně vířil písek všude kolem mne, štípal v očích a lezl do čenichu. Bylo to nepříjemné, ale dobrá nálada mne neopouštěla. Stále jsem byla opojená tou příjemnou návštěvou.
Až pod kopcem jsem si všimla jakéhosi světlého fleku na nose. Mimoděk jsem si čumák otřela v domění, že se mi na něj jen přilepil nějaký nepořádek. Jenže flíček zůstával. Zastavila jsem a zamžourala dopředu na svůj čenich, který teď byl... strakatý? Růžově strakatý? "Cože? Jak se to stalo?" vyjekla jsem překvapeně a mnula si tlapkou skvrnku na nose, která však dolů nešla. Bylo tohle snad to překvapení, o kterém Život mluvil? No... nevypadalo to vlastně ošklivě. Docela se mi to i líbilo, jen co jsem překonala svůj počáteční šok. "Budu se muset na sebe podívat v nějaké kaluži, až ji najdu." Co když tohle nebyla jediná věc, co se změnila? Prohlédla jsem se, jak to jen šlo, ale žádné další skvrnky jsem na sobě nenašla. Vyrazila jsem tedy přes hornaté kopce dál, snad už do stínu stromů. Musela jsem se před tím vedrem někam skrýt.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

//Narrské vršky

Šplhala jsem do kopce pod nemilosrdným sluncem, kupředu mě táhl jen zvuk vody. Přestávala jsem si být jistá, že to je potůček. Možná to jen šplouchalo jezírko? Nebo tam nahoře snad pršelo? To bylo jedno. Měla jsem hroznou žízeň a byla jsem úplně upečená, takže jsem nepřestávala stoupat výš a výš, i když už jsem horkem skoro padala. Ani jsem si neuvědomila, že moje nohy automaticky následují pěšinku, kterou musely vyšlapat už stovky tlap přede mnou. Proč tu ta pěšinka byla? Co táhlo zbloudilé poutníky na vrchol těchto neúrodných skal? To jsem měla brzy zjistit.
Na vrcholku kopce už jsem prostě nemohla. Kecla jsem si ztěžka na zadek a opět se s vyplazeným jazykem vydýchávala. Měla jsem ráda léto a teplo, ale tohle? To už bylo prostě moc! Začínala mě ze sluníčka bolet hlava a byla jsem celá malátná. A kde je ten potůček? Tiše jsem fňukla. Copak jsem se sem hnala úplně, ale úplně zbytečně? Teď určitě dostanu úpal a umřu, napadla mě hrozná myšlenka a už už jsem měla slzičky na krajíčku, když se přede mnou náhle ozval milý jemný hlas: „Má milá, proč ty slzy?“ Zvedla jsem zamlžený zrak od země a spatřila velikého bílého vlka s huňatou oháňkou a kožíškem plným kvítí. Byl krásný a přímo z něj vyzařovala laskavost a vlídnost. „Já... no, víte, já... myslela jsem, že slyším šumět potůček. Ale žádný tady nevidím,“ otřela jsem si tlapou zvlhlá očka a chtěla pokračovat, ovšem vlk mě předběhl: „A ty máš žízeň a je ti horko, viď? To můžeme snadno napravit. Potůček teče jinudy, než odkud jsi přišla,“ sdělil mi vlk, „ale tím si teď nelam hlavu. Podívej,“ ukázal na prohlubeň v kameni u mých tlap, která se náhle naplnila průzračnou vodou. Kouzla, bylo mi hned jasné. „Notak, jen se napij, než úplně uschneš,“ pobídl mě vlk se smíchem a já se nenechala přemlouvat. S chutí jsem se napila. Voda chutnala tak krásně! Byla chladivá, i když ne ledová, a tak lahodná a čistá, jako jsou snad jen nejprůzračnější horské prameny. Cítila jsem, že se mi do žil vlévá nový život, jen co jsem v ní smočila jazyk. Napila jsem se do sytosti a uvědomila si, že se mezitím kolem začal prohánět příjemně chladný větřík a dokonce padalo i pár kapiček jemného vlažného deštíku, který nebyl vůbec nepříjemný, naopak hezky osvěžoval.
„Tak co, už ti je líp?“ tázal se vlk a v očích mu pohrávaly jiskřičky. „Ano, mnohem líp. Děkuju, děkuju mockrát,“ usmívala jsem se na něj a vrtěla ocasem. „Taková kouzla, to jsem ještě neviděla!“„Ach, to ještě nic není,“ zasmál se vlk. „Dovedu toho mnohem víc.“ „Skutečně?“ podivovala jsem se s úžasem. Připadalo mi, že z vlka kouzelná síla přímo sálá, stejně jako z celého našeho okolí. Bylo na něm cosi neuchopitelného. Vypadal moc mile a přátelsky, ale podvědomě jsem cítila, že stojím tváří v tvář někomu velmi mocnému. „Skutečně. Vlastně jsem tě sem s pomocí kouzelné moci přilákal. Omlouvám se, že ses v tom vedru musela trmácet do kopce, v tu chvíli jsem si neuvědomil, že to pro tebe bude tak těžké. Když jsem si ale všiml, že jsi poblíž, říkal jsem si, že je na čase, abychom se konečně potkali.“ Tím mě zaskočil. Na chvíli jsem zaraženě zmlkla a přemýšlela, odkud by mě vlk mohl znát. Nenapadalo mne vůbec nic.
„Ale... kdo vlastně jste?“ zeptala jsem se tedy a nejspíš jsem musela vypadat velice zmateně, protože se vlk pobaveně usmál. „Už jsi o mne slyšela, milá Jasnavo. Jsem strážce těchto kopců a také všech vlčích duší, které běhají po gallirejských krajích. Jmenuji se Život a jsem jedním z místních bohů.“ Čelist mi poklesla. „Takže je to pravda!“ vydechla jsem a oháňka se mi rozkmitala sem a tam. „Bohové zde skutečně sídlí!“ „Ano, je to pravda,“ smál se Život. „Myslel jsem, že ti udělá radost mít v tom konečně jasno.“ V tom se tedy nemýlil. Byla jsem zaskočená, překvapená, ale hlavně šťastná. „Páni! To je tedy něco neuvěřitelného! O tom až povím Artyomovi... tomu snad ani nebude chtít věřit!“ Byla jsem z toho úplně bez sebe. Setkání se skutečným bohem bylo něčím, co bych v tento den vůbec nečekala. Jedno neuvěřitelné dobrodružství stíhalo další. „Jsem si jistý, že ti uvěří. Měla bys ho jít brzy najít, aby si o tebe nedělal starosti,“ řekl Život. „Já vím, měla jsem to v plánu. Jenže se stalo cosi podivného a skončila jsem najednou tady na jihu. Není to poprvé, co jsem se náhle přemístila na úplně jiné místo. Nevíte, co to způsobuje?“ Jenže vlk se pouze tajemně usmíval. „Kouzelná moc Gallirei je nevyzpytatelná. Často si s vlky zahrává, jak ji napadne.“ „Takže je to zkrátka záhada,“ střihla jsem ušima. Jestli Život věděl, proč a jak se tyto věci dějí, nejspíš mi to nechtěl nebo nemohl říct. Nezlobila jsem se ale – nepotřebovala jsem odhalit všechna tajemství, už i jen setkání s bohem pro mě bylo bláznivé dost a dost. Pak mě ale cosi napadlo: „A vy byste mne zpátky za Artyomem poslat nemohl? Vždyť já ani nevím, kde ho mám hledat,“ uvědomila jsem si. Život se trochu smutně pousmál: „To bohužel nejde. Jsem si ale jistý, že ho najdeš, vždyť jsi chytrá vlčice.“
Pak významně zvedl tlapu: „Něco pro tebe však udělat mohu.“ „Vážně?“ rozzářila se mi očka. „Ano. Máš ráda květiny a přírodu, viď? I tvá magie to odráží. Takové magie jsou mojí specialitou. Mohl bych ji udělat silnější. Vím, že ty ji určitě budeš používat moudře.“ Srdíčko mi vzrušením poskočilo. „To byste vážně udělal? Prosím, prosím, byla bych vám hrozně vděčná!“ Přála jsem si svou magii lépe ovládat. Byla pro mne stále záhadou, ale viděla jsem v ní způsob, jak se ještě blíže spojit s přírodou. Zdálo se, že to Život ví, protože se mile usmíval. „Ano, pomohu ti s tvými kouzly. A mám pro tebe ještě něco.“
„Co?“ dožadovala jsem se zvědavě odpovědi, ale Život na mne spiklenecky mrknul: „To je překvapení.“ Měla jsem překvapení ráda, ale teď jsem úplně hořela zvědavostí. „Uvidím ho brzy? Jsem strašlivě zvědavá,“ přiznala jsem se a bůh se zasmál. „Trpělivost je ctností, Jasnavo. Brzy se všeho dočkáš. Teď bys však už měla jít,“ připomněl mi. Věděla jsem, že je to pravda, ale pomyslet na odchod z tohoto krásného místa a Životovy příjemné přítomnosti mi bylo zatěžko. „Opravdu? Nemohla bych zůstat ještě alespoň chvilku?“ Vlk mírně pokrčil rameny. „Nevyháním tě. Zůstat můžeš, jak dlouho budeš chtít. Dobře si to však rozmysli.“ Život má pravdu. Měla bych jít. Artyom je někde tam dole... Vstala jsem, i když se tomu nohy trochu vzpíraly. „Ano, už půjdu. Ráda jsem vás poznala. Mockrát za všechno děkuji,“ pronesla jsem vděčně a vysekla Životu poklonku až k zemi. Na to se opět ozval veselý zvonivý smích. „Nemáš vůbec zač. Až budeš mít zase cestu kolem, přijď mě navštívit, rád tě zase uvidím.“ Mrkl na mne, zavlnil dlouhým ohonem a byl pryč tak náhle, jak se předtím objevil. Užasle jsem nad tím zamžikala víčky, ale v další chvíli už jsem klopýtala z kopce dolů, než mne přejde odhodlání odtud odejít.

//dolů

//Savana přes Poušť

Vypravila jsem se přes travnatou pláň plná nových dojmů, s kožichem příjemně zvlhlým vodou z napajedla. Bohužel po napajedlu taky trochu smrděl, prasátko tu velkou kaluž nemělo zrovna nejčistší. Doufala jsem, že až mi kožich uschne, páchnout přestane. Nerada jsem běhala kolem jako špindíra, prozatím jsem si však více vážila toho, že mě zbývající voda v srsti pořád ještě trošku ochlazuje, i když pod paprsky slunce se rychle vypařovala. Namířila jsem si přímo k těm zvláštním válcovitým horám. Ještě, že jsem se z kopečku rozhlédla! Stačilo překonat to území, na kterém to vypadalo, že nic není a měla bych se dostat do míst, kde se mi snad už podaří zorientovat.
Jenže jsem si brzy nebyla jistá, jestli jsem zvolila úplně moudře. Trávy totiž ubývalo a vystřídal ji písek. Hotové moře písku, rozlehlé a nekonečné, žádný stín v dohledu. "Fuj, tady je strašlivé vedro," postěžovala jsem si nikomu a pachtila se dál. Vzduch se na obzoru vlnil v tom hrozném vedru a já se přímo pekla. Funěla jsem a lapala po dechu, ale věděla jsem, že jestli se zastavím, nemusela bych už vstát. Co kdybych vedrem dočista padla? Proto jsem se pomaličku plácala kupředu ke kopečkům, které se přede mnou tyčily. Doufala jsem, že tam naleznu alespoň stín, do kterého bych si mohla lehnout. Bylo hloupé se v takhle horký den pouštět do moře písku... jenže já to nevěděla. Nikdy jsem v takovém moři nebyla.
Kopečky se brzy objevily a zdálo se, že jsou také z písku, písku a pískového kamene. Naštěstí jsem také v jejich zákrytu našla trošku záštitu před sluncem. Ztěžka jsem sebou plácla na zem a funěla s vyplazeným jazykem ve snaze se trochu ochladit. Přímo jsem cítila, jak mi vedro sálá z tlamy, jako bych byla nějaká saň z pohádky. Uf... to jsem si dala. Ale co teď? "Tady přece nemůžu zůstat," dokončila jsem myšlenku nahlas a právě v tu chvíli jsem to zaslechla. Nebyla jsem si úplně jistá, co to vlastně bylo. Byl to něčí smích? Nebo to bylo zurčení vody? Voda! Jakou jsem měla žízeň! A jakmile jsem si to uvědomila, ten zvuk se ozval znovu a skutečně zněl jako zurčení potůčku. Někde nade mnou, nahoře v kopcích. Nedávalo to vůbec žádný smysl, ale nad tím jsem neuvažovala, pustila jsem se za tím svůdným zvukem a lákavým příslibem lahodné vody.

//za Životem

//Děkuju moc za akci a za odměny

Vodní prasátko se na mě podívalo svýma malýma očkama, přežvýklo svou velikou tlamou a znovu v zívnutí odhalilo veliké zuby. Tím to však končilo. Nevypadalo to, že by ta zubiska chtělo zkoušet na mně. Zavrtěla jsem ocasem. "Díky, že mě nesežereš," kývla jsem mu a vnořila se do vody. Moc hezky nevoněla a byla pořádně kalná, ale v tom horku jsem byla ochotná to překousnout. Opravdu totiž hezky chladila, přesně to jsem potřebovala, abych se zbavila pocitu, že se každou chvíli na slunci upražím. Při své koupeli jsem pořád po ošku sledovala vodní prasátko. Až na ty zubiska to bylo docela legrační zvíře. Celé takové válečkovité a kulaté. I ten jeho čumák byl docela roztomilý. Blíž jsem se k němu ovšem nevydávala. Bylo určitě lepší ho nedráždit.
Nějakou dobu jsme se tam spolu máčeli ve vodě. Vyhlížela jsem Zed a její opatrovnici, ale nikde jsem je neviděla. "Asi zůstaly na druhé straně toho proužčího stáda, co myslíš?" broukla jsem k prasátku, ale to si jen odfrklo, až se voda rozprskla na všechny strany. Nepotřebovala jsem ale odpověď, dokázala jsem si to domyslet sama. Vlčice byly prostě pryč. Škoda. Mohly jsme si užít hezké dobrodružství a pozorovat čumáčníky a prasátko spolu. Třeba je ještě potkám a pak jim to budu moci vyprávět, pousmála jsem se pro sebe a začala vylézat z vody. Byl čas najít cestu zpátky. A protože jediné, co jsem poznávala, byly ty válcovité hory, rozhodla jsem se zamířit směrem k nim. Vylezla jsem na blátivý břeh, otřepala se, ale jen z toho nejhoršího, chtěla jsem si nechat srst aspoň trochu mokrou, aby mě dál chladila. "Tak ahoj," rozloučila jsem se s prasátkem, které po mě ani nenatočilo ucho. Zasmála jsem se tomu a vydala se zase na cestu. Osvěžené se mi šlo mnohem lépe.

//Narrské kopce přes Poušť

Nechala jsem za sebou čumáčníky i podivné ptáky a mířila jsem dál. Jenže když jsem vyšla ze stínu křovin a stromů, začalo se do mě opírat přímé slunce a nebylo to zrovna příliš příjemné. Obzvlášť, když se cesta ještě ke všemu jako na potvoru začala zvedat do kopečka. Právě tam mě vedla stopa a tak jsem tam chtě nechtě musela vyrazit. Tlamu jsem ale měla otevřenou a funěla jsem s vyplazeným jazykem ve snaze se alespoň trochu ochladit v poledním žáru. Cesta už mi teď neubíhala tak rychle, chvílemi jsem odpočívala, bylo to skutečně náročné. Nakonec jsem se ale na kopeček vydrápala a zjistila, že to stálo za tu námahu. Celý tenhle zvláštní kus země mi doslova ležel u nohou! Travnatá planina se táhla do dálky, kde se postupně měnila na cosi jiného, moře hlíny nebo možná písku? Uprostřed něj se tyčily kopečky a úplně v dálce vyšší hory. Válcovité hory... ty jsem si pamatovala z cest z Tonresem. Podle nich snad trefím zpátky, zaradovala jsem se a trochu se mi ulevilo.
Chvilku jsem si poseděla na kopečku, abych popadla dech, brzy jsem však opět pokračovala. Stopa byla, čerstvější a musela jsem už být blízko. Teď jsem šla z kopce, takže to bylo snazší, a navíc jsem tam dole viděla nějaké bláto a vodu. Bylo by krásné se tam osvěžit. Podobný nápad mělo nejspíš i zvíře, kterému patřila stopa, protože směřovala právě tam. Brzy jsem tedy konečně spatřila toho, kdo ty podivné otisky udělal. Ve vodě se plácalo další poměrně velké zvíře. Takové... prase. Vodní prasátko, akorát nemělo rypáček, ale velikánskou hubu plnou obrovských zubisek. Mají tady všichni tvorové tak obří zuby? otřásla jsem se a opatrně se plížila blíž. Chtěla jsem se taky ochladit v napajedlu, ale nechtěla jsem zubaté vodní prasátko naštvat. "Ahoj," pípla jsem a držela se pořád hezkých pár metrů od něj, zatímco jsem se pomalu blížila k vodě, hezky opodál od něj. "Já ti nic neudělám, jen se tady trochu napiju a ochladím, dobře?" Nejspíš mi nerozumělo, ale doufala jsem, že zůstane v klidu a dovolí mi taky se trošku osvěžit.

Sledovala jsem stopu, která se vinula dále krajinou. Nebylo to nijak těžké, stopy byly pevně otištěny v hlíně a byly tak prazvláštní, že se rozhodně nedaly splést s ničím jiným. Nedokázala jsem si představit, jaké zvíře by je tu mohlo zanechat. Tenhle kout světa byl tolik zvláštní! Všude jen samá tráva a křoviny, stromů tu bylo jen málo a také vypadaly zajímavě. Úplně jinak, než stromy, které jsem znala. Cítila jsem se tu lehce nepatřičně, nebudu vám lhát, ale také jsem byla úplně okouzlena vší tou krásou a zvláštností kolem.
Hlavně ti podivuhodní tvorové! Krásně barevní lesklí brouci, kteří nosili na krovkách úplně překrásné barvy. Jako malé drahokamy. Přátelit se se mnou ale nechtěli, když jsem jednomu nastavila tlapku, aby si na ni nalezl a mohla jsem si ho blíže prohlédnout, jen roztáhl křídla a s docela hrozivým hrčivým bzučením odfrčel pryč. A tak jsem pokračovala dál po stopě. Provedla mne křovím a za ním se mi naskytl pohled na snad ta největší zvířata, jaká jsem kdy viděla! Větší než jeleni, dokonce i větší, než losi. Neměli srst, ale zato dlouhé čumáky, obrovská ušiska a hrozivé zuby, které jim trčely z tlamy! Přikrčila jsem se u křoví a chvíli je pozorovala, jak svými čenichy obírají listí z křovin a cpou si ho do tlam. Bylo to neuvěřitelné! Zavrtěla jsem vlastním nosem, ale věděla jsem, že ten by nic uchopit nedokázal. Jim to ale šlo jako nic. Dokonce tam s nimi byl i jeden malinký - i když i ten už byl docela obrovský. Budu jim říkat... nosálové? Nosáčníci? Čumáčníci? Čumáčníci znělo dobře, takže jsem si je tak pro sebe pojmenovala. Hrozně ráda bych se s nimi seznámila z blízka, ale ta jejich zubiska mne odrazovala. Nemuseli být přátelští, takže když jsem se dost vynadívala, následovala jsem stopu dál. Nevedla totiž ani k čumáčníkům, ani k jinému zvířeti, které jsem viděla. Cestou jsem se vyhnula velikým ptákům, kteří vypadali celkem hrozivě.

Prodírala jsem se řekou pruhovaných těl. Ještě, že na mě proužci byli docela hodní a žádný na mě nestoupnul nebo mi jinak neublížil. Možná vycítili, že pro ně nejsem žádným nebezpečím, ani já jim totiž ublížit nechtěla. Ze všeho nejvíc jsem si přála najít zbylé vlčice, ale na mé volání nikdo neodpovídal. "Haló? Zed? Zrzečko?" Nic, jen nekonečný les nohou a kopyt...
A najednou konec. Řeka tvořená zvířaty mě vyhodila ven. Ohlédla jsem se za sebe a viděla, jak proužci kráčí dál a vůbec si mě nevšímají. Nikoho jiného jsem kolem neviděla. Odešly vlčice na druhou stranu stáda? Snad se jim nic nestalo, pomyslela jsem si úzkostně. Chtěla jsem je najít, ale prodrat se skrze proužky zase na druhou stranu by trvalo příliš dlouho. Když jsem navíc prohlédla na zem, spatřila jsem stopu. "Budu ji dál sledovat," řekla jsem sama sobě. "Třeba to tak dělají i ony, možná najdou nějakou cestu kolem a sejdeme se." A také mě popravdě hodně zajímalo, jaké zvíře zanechává takové podivné otisky v hlíně. Mohlo být ještě zajímavější než proužci? To jsem hodlala zjistit.

//přeskakuju, ať se do deadlinu pohnem

Zed zmizela v moři pruhovaných těl. Prostě se mezi zvířata zanořila a byla fuč. "Zed? Zeeed?" hulákala jsem, ale vlčici jsem nikde neviděla. Ze všech těch pruhů mi šla hlava kolem, zvířata splývala v jedno, vlnila se a přelévala a vlastně to byla dosti fascinující podívaná. Nebo by alespoň byla, kdybychom si ji mohly jen tak vychutnávat. Nejdřív však bylo potřeba dostat vlče zpět. Pod kopyty stáda jí mohlo nepochybně hrozit nebezpečí, že skončí jako placička. Proto jsem se ponořila do stáda za ní.
Proužci, jak jsem jim v duchu začala říkat, mi naštěstí uhnuli a já se octla mezi nimi. Všude kolem se tyčily jen pruhované nohy, jako bych procházela obzvlášť hustým březovým hájkem, jenže tento byl také hodně živý... a postrkoval mě vpřed. "Zed? Zed?" kroutila jsem hlavou do všech směrů, každou chvíli mě nějaký proužek dloubnul a přinutil mě pohnout se dál dopředu. "Zed? Zrzečko?" Proudu těl se nedalo vzdorovat... napadala mě jen jediná možnost. Přebrodit se na druhou stranu. Pohybovala jsem se s proužky a kdykoliv se naskytla mezera, vmáčkla jsem se do ní a propracovávala se tak ke druhé straně stáda. Zároveň jsem se ale posunovala celkem dost vpřed. Musela jsem doufat, že se dvě zbylé vlčice také dostanou na druhou stranu a tam se sejdeme.

Zrzečka si mne pamatovala, což mě přimělo opět zvesela zamávat ocasem. "Já vlastně ani nevím. Různě se toulám kolem a nakonec jsem nějak skončila tu." Bylo to vlastně ještě o kus záhadnější, než tohle prosté vysvětlení. Zkrátka jsem se tady zjevila úplně z ničeho nic. Ale teď už to asi bylo jedno. Cestu zpět se mi jistě podaří najít, ale teď mě hodně zajímaly všechny ta podivná zvířata a stopy, které tu byly všude kolem. "Vlastně ani nevím, jestli jsme se posledně představily?" napadlo mě náhle. Zrzečky jméno jsem si každopádně nepamatovala. No, když se náhodou představíme podruhé, určitě to ničemu vadit nebude. "Jsem Jasnava."
Ona a Zed tu byly na výletě ze Sarumenské smečky. O té už jsem slyšela poněkolikáté, dokonce jsem už i po toulkách s Tonresem měla představu, kde by se mohla nacházet. "Ta je někde na jihu, že?" I my teď musely být docela jižně. Rozhodně tu bylo dost teplo. Překvapilo mě ale, že Zed údajně nemluví naší řečí. Zatím se mi totiž zdálo, že docela rozumí a i to, co mi pověděla, dávalo smysl. "Třeba to bude vážně spíš ta druhá možnost," usoudila jsem. Každopádně vydat se po stopách mi přišlo jako skvělý nápad.
I mou společnici nejvíc zaujaly divné válečkovité stopy. Nepřipomínaly mi nic, co jsem dosud poznala. Sledovaly jsme je vpřed, okolo vody a dál, až najednou na naší cestě ležela obří hromada... no, prostě hromada. Nakrčila jsem čenich. Muselo to vypadnout z pořádně velkého zvířete! Raději jsem tu kupu oběhla a následovala dál Zed i stopu, které obě mířily ke stádu podivných pruhovaných zvířat. Až z toho oči přecházely a jeden tvor splýval s druhým. "Vtipné," zopakovala jsem po vlčeti zamyšleně, protože mně to dvakrát směšné nepřišlo. Jak se dostaneme na druhou stranu? Zed si s tím hlavu nelámala, prostě vyběhla přímo k nim. "Zed, počkej!" vyjekla jsem a poplašeně se podívala na zrzečku. Však ji ta zvířata mohla úplně ušlapat! Nebyla jiná možnost, než se vydat za ní. Snažila jsem se nepůsobit moc nebezpečně. Třeba, když budeme v klidu, prostě se mezi pruhované srnky zamícháme. Vydala jsem se stejným směrem, kterým se pohybovalo stádo a snažila se najít nějakou mezeru, kam bych se vmáčkla... a taky kam se poděla Zed.

Vlčátko bylo vážně hrozně roztomilé. Na těle už ale neslo viditelné šrámy, což mě bodalo u srdce. Co se jí asi mohlo stát? Přece by někdo neubližoval takovému malému bezbrannému stvoření! Nechtěla jsem si to ani představovat... Malá vlčice ale vypadala velice vesele a tak jsem se tím rychle přestala trápit i já. Představila se mi jako Zed. "Já jsem Jasnava," představila jsem se a nepřestávala přitom máchat oháňkou a usmívat se na celé kolo. "Ráda tě poznávám!"
Rozhlédla jsem se kolem. Rezavá vlčice toho zatím moc nenamluvila, takže kdoví, jestli vůbec věděla, kde to jsme. Já tedy neměla nejmenší ponětí. Museli jsme ale být někde na jihu, protože tu bylo hrozné teplo. Možná to bylo poblíž toho lesa, kde jsme s Tonresem viděli myšku, která předstírala, že je mrtvá? Tuhle planinu jsem si ovšem nevybavovala ani v nejmenším a bylo mi záhadou i to, jak jsem se sem vlastně dostala. Vypadlo to tu ale zajímavě. "Nechcete se tu trochu porozhlédnout?" navrhla jsem. Chtěla jsem se vrátit za Artyomem, ale teď už jsem ani pořádně nevěděla kudy a jak... a pokud jsem se tu náhle zjevila, muselo to mít jistě nějaký důvod. Zahleděla jsem se na zem a spatřila nejrůznější stopy. Některé z nich vůbec nepřipomínaly zvířata, jaká jsem znala. "Co takhle zjistit, co tady nechalo ty stopy?" zazubila jsem se na obě vlčice a pomalu se vydala po jedné cestičce ze stop, neboť mi zvědavost zkrátka nedala.

//Mahtaë jih - použití teleportačního lístku

Nějak se mi musela zatočit hlava, protože jsem se najednou válela v trávě na zemi. Zmateně jsem zamrkala a nervózně se zasmála. "Huh, trochu se mi zapletly tlapy. To bude asi z toho vedra," otočila jsem se na Novu s úsměvem, aby si nedělala starosti o mé zdraví, jenže... Nova už tam nebyla. Nebyla tu ani řeka. Nacházela jsem se na úplně cizím a hodně divném místě. Vyskočila jsem na nohy a úzkostně se rozhlédla. Už se to zase stalo! Zamrkala jsem, abych zahnala slzičky, které se mi snažily nacpat do očí. Nesnášela jsem, když se tohle dělo. Bylo to strašně děsivé a nerozuměla jsem tomu. Naprosto dezorientovaná jsem kroutila hlavou sem tam, snažila se pochopit, kde to jsem, ale nic mi tu nebylo povědomé.
"Novo?" pípla jsem. Nic. "Artyome?" Jenže i Artyom zůstal někde vzadu, neznámo kde. Jsem tu sama, stáhlo se mi úzkostně hrdlo, ale vtom jsem zaslechla opodál jakýsi hlas. Ušiska mi okamžitě vystřelila nahoru a celá moje hlava je následovala. Skutečně! Z moře trávy opodál vystupoval rezavý kožíšek. Kupodivu ani nebyl úplně neznámý! Hned jsem si to namířila k vlčici, kterou jsem potkala poté, co se mi tohle divné nenadálé přemístění přihodilo poprvé. Tehdy jsme se octly u toho mluvícího ohně. Mohlo tohle být něco podobného? Ale žádná strašidelná kouzla jsem tu tentokrát neviděla. Jen podivné okolí a zvláštní zvířata, kterým jsem zatím moc pozornosti nevěnovala. Byla jsem zaneprázdněná radostí z toho, že i když nevím, kde jsem, alespoň tu nejsem sama.
"Ahoj! My už se potkaly, viď? Při té podivné kouzelné věci..." zdravila jsem vlčici už z dálky a mířila si to k ní. Až když jsem přišla blíž, všimla jsem si, že není sama, ale má u sebe i vlčátko. V tu chvíli bych se málem rozpustila samou něhou, kterou mi pohled na mláďátko vyvolal v srdci. "Ah! No ahoj, maličká," vyskočil mi hlas asi tak o oktávu výš a oháňka se mi rozevlála divoce sem tam, i když jsem měla aspoň dost důstojnosti, abych nezačala šišlat. Zubila jsem se ale na celé kolo. Pro vlčata jsem měla prostě slabost.

Počasí se naštěstí začalo uklidňovat a spolu s ním i já. Vysvitlo slunce a letním žárem začalo snažně vysušovat promočené kožichy. "Vypadá to, že je po bouřce," broukla jsem k Nově. Jenže strach v duši mne opouštěl pomaleji. Co asi bylo s Artyomem? Co když ho to bláto spolklo? Co když zpanikařil při té bouřce a něco se mu stalo? Když teď vysvitlo slunce, ty obavy se začínaly opět zdát trochu přitažené za chlupy. Svět vypadal přívětivě a mně se navracel optimismus do duše. Stejně ale... byl tam už dlouho. Chtěla bych, aby se vrátil zpátky. "Snad abych se šla po Artyomovi podívat. Zdá se mi, že se tam nějak zasekl," pronesla jsem zamyšleně. "Chceš jít se mnou? Pokud tě tedy nebudou ve smečce postrádat, to bych zase nechtěla, abys měla kvůli mně nějaké problémy!" zasmála jsem se, aby bylo jasné, že na Novu vážně nevyvíjím nějaký nátlak. Zamávala jsem zvesela ocasem a vyrazila jsem pomalu kolem řeky, abych jí dala šanci se ke mně připojit, kdyby chtěla, a rozloučit se, kdyby nechtěla. Jenže najednou se mi nějak zamotala hlava. "Eh-" A to bylo všechno, co jsem stačila říct. I ten tichý povzdech najednou odnesl vítr do prázdna, protože já tam už vůbec nebyla.

//Savana - použit teleportační lístek

//Jasnava by taky ráda dorazila c:

Prosím o kytky, mušličky, křišťály

20 mušlí, 25 květin, 2 křišťály,
Styx