Příspěvky uživatele

< návrat zpět

https://i.ibb.co/d2Wr1R7/cervenecjeskyne.png


Plís drahokamy, oblázky, křištály, děkuju

20 drahokamů, 20 oblázků, 2 křišťály

Dunění bouřky se nám povedlo povídáním trošku odstrčit do pozadí. Nebo že by se už černá mračna začínala trhat? Lehce jsem se zasmála Tomovu zhodnocení zimního období. "Hehe, to ano. Hledat něco k jídlu pod sněhem není jen tak. Ještě, že je zima ještě celkem daleko," zamávala jsem ocasem, ačkoliv už mi cosi uvnitř našeptávalo, že to uteče jako voda a bude tu opět sníh. "A ještě že mám smečku, která mi kdyžtak pomůže," pousmála jsem se spokojeně a zahleděla se zkoumavě na Tomáše: "Ty jsi neuvažoval o smečce? Nebo máš spíš toulavé tlapky?" zeptala jsem se, ještě aby tak zůstal na zimu někde sám v závěji a přitom o to třeba vůbec nestál!
Hromy a blesky někdy během našeho hovoru ustaly. Po bouřce už nebyla ani stopa a mezi vysokými stébly či kmeny zvláštních rostlin, které tvořily zdejší les, se na nás začalo dobývat letní sluníčko. Měla jsem z něj radost, ale pálilo opravdu hodně. Čekal nás vskutku parný den. "To zní vážně skvěle," řekla jsem vděčně, když Tomáš navrhl, že se půjdeme vykoupat. "Ale kam? Moře vypadalo... celkem nebezpečně," vzpomněla jsem si na dunící vlny, tříštící se o skály. "Možná by bylo na čase se vrátit do takových těch normálních končin," pousmála jsem se trošku. Chtěla jsem se vrátit do krajiny, kde jsem se orientovala. A také navštívit Života! Ale to mohlo počkat po koupání. "Nejspíš budeme muset zase přes hory? Přijde mi, že jsme v takovém údolí, co je jako začarovaný kruh," zasmála jsem se trošku a také se protáhla. Určitě to stálo za pokus. Tohle dobrodružství bylo hodně zajímavé, ale abych řekla pravdu, stýskalo se mi po obyčejných lukách a lesích. "Asi to zkrátka zkusíme a uvidíme," broukla jsem a vykročila směrem, kde se mezi vysokými stromovými stébly tyčil v dáli obrys hor.

//Poušť přes Konec světa

Lehce jsem se usmála a trošku pohodila ocasem. "Snažila bych se," řekla jsem potichu. Akorát že já nedovedla být takhle odvážná. Třeba bych to v nějaké jiné situaci zvládla. Teď ale ne. Teď jsem byla ráda, že se mi dařilo úplně nepanikařit.
Naštěstí se nám podařilo alespoň trošku schovat v porostu vysokých rostlin, které nebyly ani stromy, ani rákosí, ale něco takového mezi. Pořád na nás trošku pršelo, ale jinak jsme byli celkem schovaní před světem. Škoda, že rostliny nedokázaly utišit i zvuky bouřky. Ty byly bohužel slyšet pořád až příliš dobře. Proto jsme se s Tomášem dali do řeči, alespoň jsem se mohla soustředit trošku i na něco jiného.
Nevymyslela jsem úplně nejoriginálnější otázku, ale moc mi v tu chvíli přemýšlet nešlo. Prostě jsem plácla, co mě první napadlo. "To je pravda, na každém je něco zajímavého, zvláštního. I podzim se mi líbí, hlavně ze začátku, kdy ještě tolik neprší, ale stromy už se začínají barvit do všemožných nových barev," přemýšlela jsem. "Ale nejraději mám asi také jaro. Líbí se mi, když po zimě všechno začne zase ožívat a kvést. Zima je totiž pěkná, ale často mi přijde hrozně dlouhá a taková tmavá, pochmurná. Já mám radši, když je všude kolem zeleň a život," pousmála jsem se trošku. Dařilo se mi na bouřku tolik nemyslet, když jsme mluvili o něčem nenáročném. A jak noc postupovala, začínalo to znít, že se počasí možná trochu uklidňuje.

Opravdu jsem doufala, že úkryt na sebe nenechá dlouho čekat. Bouřka musela být přímo nad námi a celé to bylo opravdu dost děsivé. Snažila jsem se zůstat v klidu, ale nedokázala jsem zastavit třes svého těla. "Jsi moc hodný," řekla jsem tiše vlkovi, který šel věrně po mém boku a dovolil mi, abych se k němu přitiskla a našla u něj oporu. Vyzařoval z něj klid a to jsem v tu chvíli opravdu potřebovala. Jako by se jeho klid částečně přenášel i na mě.
V lese jsme se alespoň trošku schovali, ale žádnou pořádnou skrýš jsem neviděla. Jen další divné stromy a rostliny. Chvíli jsme se jen rozhlíželi, když Tomáš náhle vítězoslavně zahlásil, že něco vidí. Následovala jsem ho bez váhání do skrýše, kterou tu tvořilo... takové zvláštní vysoké rákosí? Najednou jsem se cítila unavená tím, že nevím, jak se co jmenuje a co to vlastně je. Začínalo se mi stýskat po obyčejných stromech a světě, který jsem znala. Chtěla jsem pryč z těchto divných krajů. Nejdřív jsme ale museli přečkat bouřku.
Lehla jsem si na zem vedle strakatého vlka a pomalu jsem přikývla: "Tak dobře. Ale o čem bychom si mohli povídat? Třeba... jaké roční období máš nejradši?" zeptala jsem se na první věc, co mě napadla, abychom mohli mluvit a méně vnímali zvuky bouřky. Další hlasité prásknutí však ke mně stejně dolehlo a já se pro jistotu posunula k Tomášovi ještě o něco blíž. Ještě, že byl se mnou. Sama bych se nejspíš samým strachem zbláznila.

//Konec světa

"Třeba ještě nějaké, které by se pro Života hodily, najdeme," broukla jsem na téma květin. Pádem se Tomáš naštěstí moc vážně nezranil. Jen škoda, že ten postarší vlk se hned vypařil. "To je možné. Snad máš pravdu. Ráda bych si poslechla, co všechno třeba zažil a viděl, určitě má nějaké zajímavé příběhy!" Doufala jsem, že se ten starý vlk ještě ukáže, abych ho mohla také poznat. Potom už jsme ale mohli vyrazit na cestu za úkrytem - a že byl nejvyšší čas, protože bouřka dorazila v plné síle, blesky práskaly a hromy burácely všude kolem. Začínala jsem mít strach.
"Já... jsem v pohodě," řekla jsem lehce roztřeseným hlasem. "Ale ano, bouřky mě trochu děsí. Hlavně když musím být venku," polkla jsem ztěžka a vděčně se na Tomáše pousmála. "Děkuju," špitla jsem a držela se po jeho boku. Když pak jeden klikatý blesk udeřil do nedalekého vrcholku hor, s vylekaným vyjeknutím jsem se k němu přitiskla. "To bylo tak blízko!" Rychle pryč, ať už jsme v lese!
Ve skrytu stromů to přece jen bylo o něco lepší, ale po tom leknutí už mi dělalo problém se znovu uklidnit. Bokem jsem se nalepila na Tomáše a cítila jsem, že se mi celé tělo trošku chvěje. "Promiň, ono... ty rány mi nedělají moc dobře," usmála jsem se omluvně a zavrtěla špičkou ocasu, který jsem měla stažený mezi zadní nohy. "Vidíš nějaké místo, kam bychom se mohli schovat?"

"Ano, poušť, to je přesně ono," pokývala jsem hlavou. "Určitě nemůže být daleko." Snad už bych se za Životem hned chystala vydat, ale Tomáš mi připomněl, že tak úplně snadné to není. "No, vlastně ano. Má rád hlavně květiny, ty si bere za svoji pomoc." Přišlo mi to jako celkem malá cena za to, co všechno Život dokázal.
Koukání na moře rychle přerušil Tomášův karambol. Potom už jsem nedokázala příliš myslet na nekonečnou vodní plochu, jen na to, jestli si vlk neublížil. "Aspoň, že tak," vydechla jsem si, když mne ujišťoval, že je v pořádku. Lehce jsem se pod srstí začervenala, protože mi řekl, že jsem zlatá a to se mi samozřejmě líbilo. "No, i kus vlka si může nějak ublížit. Hlavně že se nestalo nic horšího. Tlapka snad bude brzy v pohodě," zadoufala jsem, ale Tom skutečně vyhlížel v pořádku. Natřásal se a máchal ocasem, tak moc ho to nejspíš nebolelo.
"Aha! Páni, že se tak rychle vytratil," rozhlížela jsem, ale po tom vlkovi už nebylo ani stopy. "Jestli je tak starý, nejspíš to tu zná jako vlastní kožich. Určitě má spoustu zkratek a tajných cestiček," zasmála jsem se. Škoda, že nám nějaké neukázal! Teď by se to určitě hodilo, protože nebe se stále mračilo a začínaly z něj padat velikánské dešťové kapky. "Já jsem pro," kývla jsem a lehce nadskočila, když hlasitě práskl hrom. Bouřka už musela být blízko. Pospíšila jsem si kupředu a rychle hledala cestičku horami. "Tam v údolí to vypadá na nějaký les!" zaradovala jsem se, když jsme se dostali tak vysoko, že se trochu otevřel výhled, i když ve snášející se tmě toho moc vidět nebylo. Světlo blesků ale vždy na okamžik dokázalo leccos osvítit - a tak i když mě záblesky celkem děsily, nejspíš bychom za ně měli být rádi.

//Neprobádaný les

"Ano, v takových písečných kopečcích uprostřed obrovské písčité pláně. Víš, myslím, že to nemůže být odtud moc daleko. Nevím, kde přesně jsme, ale musíme být daleko na jihu a to je přibližně v místech, kde Život sídlí," řekla jsem Tomášovi, kde přátelského boha hledat. "Chtěl bys to zkusit najít? Návštěva Života je vždycky příjemná," máchla jsem ocasem, uvědomila jsem si, že bych boha vážně ráda zase viděla, obzvlášť, když k němu nejspíš nemáme moc daleko.
Vyšplhala jsem na svou malou vyhlídku a spatřila to největší jezero, jaké jsem si uměla představit. Akorát, že to žádné jezero nebylo, jak mě Tomáš poučil. Bylo to moře. "Moře," vydechla jsem a fascinovaně ho sledovala, i když zvuky bouřky a padající kapky deště mě nabádaly, abych raději slezla a šla se schovat.
Tom už se dolů vydal, jenže se mu to nepovedlo zrovna šikovně. "Tomáši!" vypískla jsem, ale už bylo pozdě, skutálel se ze skalky jako zralá hruška. Srdce se mi rozbušilo, ustaraně jsem s vykulenýma očima hleděla dolů. "Nestalo se ti nic?" zavolala jsem na něj, ale hlásil mi, že je v pořádku, jen že tahle cesta je pořádně kluzká. "Dobře, hned budu u tebe," zavolala jsem a začala si hledat opatrně cestičku dolů. Zdálo se mi, že slyším Tomáše s někým mluvit, ale když jsem se konečně vymotala mezi skalami a uviděla ho, už tam byl sám.
"Vážně se ti nic nestalo? To byl ošklivý pád, musel sis pěkně natlouct," hrnula jsem se starostlivě k vlkovi a bez okolků jsem mu čenichem přejížděla v srsti, jestli mu někde netrčí nějaká kost nebo něco. "Ty jsi tu s někým mluvil? Přišlo mi, že slyším cizí hlas," vyzvídala jsem, jen co jsem se přesvědčila, že můj kamarád tu v další chvíli neumře.

Tom mínil, že mu s magií možná budou muset pomoct bohové, na čemž určitě bylo něco pravdy. "Tím se asi nic nezkazí, mně Život s magií pomohl hodně, ale něco málo se mi podařilo naučit i předtím, než jsem ho navštívila," řekla jsem s úsměvem. U Života to bylo fajn, možná bych se za ním měla zase zastavit. Nevěděla jsem, kde přesně jsme, ale určitě jsme se pohybovali v jižních krajích, takže by to třeba nemuselo být ani tak daleko.
Zatím jsme zahnali hlad slaďoučkým ovocem. Zasmála jsem se nad jeho slovy. "No vidíš, jaké jsi měl štěstí," zastřihala jsem se smíchem ušima. Do nich mi brzy dolehl zvuk šplouchající vody, což bylo trošku zvláštní - co za vodu tu pod horami mohlo šplouchat? I vzduch byl tak zvláštně cítit.
"Cítím," odsouhlasila jsem a pomalu jsem vstala. Obloha byla temná a někde z dálky, ale ne až takové, jak by se mi líbilo, se ozývalo zlověstné dunění hromu. Budeme se muset brzo schovat, pomyslela jsem si, ale v tu chvíli mě víc upoutávalo šumění vody. Popošla jsem o kousek kupředu a vyskočila na skalku, díky které jsem dostala trochu lepší rozhled. "No páni, podívej se na to! To je to největší jezero, co jsem kdy viděla!" Táhlo se snad úplně donekonečna, jeho hladinu brázdily velké vlny, které se rozbíjely o kamení. S temnými bouřkovými mračny nahoře však získávalo i trochu zlověstný vzhled. Cítila jsem ve vzduchu, že brzo bude pršet. "Asi se ale žene nějaká pořádná bouřka. Koukej na ta mračna! Brr," otřásla jsem se, jak mi až přeběhl mráz po zádech.

Byl překrásný slunečný den, takže vyrazit na procházku k jezeru se přímo nabízelo. Spokojeně jsem si vyšlapovala, máchala ocasem a rozhlížela se kolem. Sluneční paprsky se třpytily na hladině, kolem poletovali motýli a barevné kvítky nastavovaly svoje tváře k obloze. Zkrátka den jako malovaný! Užívala jsem si té pohody, pro sebe si pobrukovala tichou písničku, když vtom jsem to zaslechla. Nejprve to byl tichounký zvuk, až jsem si myslela, že se mi to snad zdálo. Ale co když ne? Našpicovala jsem ušiska... a nebyl to žádný přelud, ba ne. Někde poblíž se ozývalo tenké žalostné káchání. Rychle jsem se tam rozběhla, protože to znělo vážně naléhavě. A navíc to ani neznělo jako dospělá kachna, spíš jako nějaké mláďátko.
A opravdu! Malou kačenku jsem našla úplně samotnou na břehu, zamotanou ve změti jakýchsi mokrých úponků a travin. Jak se jí to vůbec podařilo? To samozřejmě nebyla ta otázka, jakou bych si měla pokládat. Důležitější bylo, jak ji dostanu ven? "Neboj se, mrňousku, já tě odtud dostanu," slíbila jsem a opatrně začala ty zákeřné rostliny, které malou kachničku uvěznily, uvolňoval. Káče kvákalo víc, než předtím, asi si myslelo, že ho jdu sežrat a volalo mámu na pomoc, jenže kde té jen byl konec? Nikde jsem žádné další kachny neviděla. Jen jsem pracovala co nejrychleji, abych mládě už víc neděsila a bylo brzy zase na svobodě. Pro mě to naštěstí nebylo tak těžké, jako pro drobného tvora, který se svou maličkou silou sám osvobodit nedovedl. Netrvalo dlouho a káče bylo volné.
Otřáslo se od zobáčku až po ocásek, přešláplo svými legračními placatými nožkami a zvědavě si mě prohlíželo. Kupodivu ani neutíkalo, jen vydalo tiché "káč", jako by mi chtělo poděkovat. Lehla jsem si na zem, abych se udělala co nejmenší a s úsměvem jsem mládě sledovala. "Ty jsi ale roztomilé! Kdepak máš maminku?" Ale to mi samozřejmě říct nemohlo. Trochu jsem si povzdechla. "Někde tu určitě bude, co myslíš? Tohle je velké jezero, možná je zbytek tvojí rodiny někde jinde?" Ani na tohle neměla kačenka žádnou odpověď, ale já si myslela, že to je ta nejlepší možnost, co máme. "Tak se po nich půjdeme podívat, co? Zatím na tebe dám pozor," řekla jsem a pomalu vykročila. Bála jsem se, jestli mládě půjde se mnou, ale vůbec jsem se nemusela strachovat. Vyrazilo za mnou bez nejmenšího protestu, jen občas po cestě uškublo nějakou rostlinku nebo sezoblo nějakého brouka.
Našlapovali jsme si po břehu, když vtom jsem spatřila, jak se cosi mihlo trávou. Rezavý kožich - liška! Ta by si určitě ráda smlsla na mém novém kamarádovi. "Mrňousku, honem se schovej ke mně," přisunula jsem si ho rychle mezi přední tlapy. Káče ani nedutalo. Viděla jsem, jak rezavý čenich vykukuje z trávy, ale blíž si netroufla, když káče hlídala vlčice. Přesto jsem byla napjatá jako struna, dokud to liška konečně nevzdala a neviděla jsem její bílou špičku ocásku, jak mizí směrem k lesu.
Když byl vzduch čistý, vyrazili jsme dál, ale už za chvilku jsem za stěnou rákosí zaslechla pár káchnutí a šplouchání, jako by se tam někdo koupal. Mrňous na to zareagoval skutečně nadšeně a už si to batolil k vodě. Prolezla jsem rákosím za ním právě včas, abych spatřila, jak skočil do vody a připojil se k hnědé mámě kachně a svým několika sourozencům. "Aha, tak tady máš maminku!" zašvihala jsem vesele ocasem. "Už jste zase všichni spolu," usmívala jsem se a měla jsem opravdovou radost, že se mi povedlo dát celou rodinku zase dohromady. Odplouvali na otevřenou hladinu, jen to "moje" kachňátko se ještě jednou ohlédlo. "Ahoj, ahoj, mějte se krásně!" mávala jsem jim tlapkou na rozloučenou a duši mi naplňovala čirá radost.

Představa velikých šnečích ulit se mi moc líbila. Máchala jsem spokojeně ocasem, když mě v tom Tomáš podporoval. "To tedy! Mohli bychom se aspoň pořádně podívat, jak to vlastně tam uvnitř vypadá. Když jsou malinké, pořádně tam není vidět až dovnitř," spekulovala jsem dále a rozhlížela se kolem, po krajině, která se stávala stále hornatější a kopcovitější. Jen jsem pokývala hlavou na jeho názor na hady. Chápala jsem to. Taky mi připadali docela strašidelní.
Potom už jsme se zastavili a museli jsme vymyslet, co uděláme s našimi prázdnými břichy. Na to bylo samozřejmě nejlepším lékem se něčeho najíst... a tak jsem nám to zařídila. Bylo to pořádně únavné, všechna ta magie. Nějak jsem se v tom neuměla krotit. Rozplácla jsem se mezi všechny ty keříčky, které kolem vyrašily, a i přes slabost a únavu jsem se usmívala na Tomáše, který vypadal nadšeně. "Děkuju," zavrtěla jsem ocasem. "Nevím, jestli tě to naučit dovedu, ale můžeme to potom alespoň vyzkoušet," střihla jsem ušima a natáhla se pro malinu.
Chutnala přímo skvěle. S blaženým úsměvem jsem si vychutnávala její slaďoučkou chuť. Následovalo pár borůvek, pak jahody, třešně a brzy jsem na nějakou únavu nebo hlad už vůbec nemyslela. Bylo mi zase fajn a nemusela jsem si dělat těžkou hlavu s lovem a s tím, že bych to třeba nám oběma pokazila.
Společnými silami byly keříky za chvíli skoro úplně ojedené a to, co tu zbude, určitě sní nějaký jiný vlk či zvíře. Možná i ta malá třešinka se tu uchytí a bude dávat plody každý rok. Nebylo by to skvělé? Spokojeně jsem se zasmála a natáhla se na bok, abych si chvíli odpočinula. "Tohle je ale skvělý výlet," pochvalovala jsem si s úsměvem a zazubila se na Tomáše. "Ještě, že jsem na tebe tam v tom lese narazila!" Tu jsem si na moment zase vzpomněla na Artyoma a trochu mě bodlo u srdce. Najdu ho vůbec ještě? Nebyl už dočista ztracený? Potřásla jsem lehce hlavou a nastražila uši. Cosi mě rozptýlilo. Slyšela jsem nějaké šplouchání vody a ve větru bylo cítit něco zvláštního. Sůl? "Slyšíš to taky?"

Plís kamínky, oblázky, křištály, děkuju

20 oblázků, 20 drahokamů, 2 křišťály

8. Jak jsem se snažil/a dvořit Tase.

Proč jen jsem měla v lásce takovou smůlu? Musela jsem si nad tím povzdechnout. Zdálo se, že se na mě štěstí prostě nikdy neusměje. Cožpak nikdy nenajdu toho pravého? Elias se mi ztratil, Artyom byl kdoví kde... je vážně chyba ve mně? Možná, přemýšlela jsem, možná bych měla zkusit vzít věci víc do vlastních tlapek. Udělat první krok. Sama toho vlka oslovit. Jenže já ani nevěděla, s kým bych to chtěla zkusit. V tu chvíli mě vůbec nikdo nenapadal. Ale zato mě napadl plán, který byl přímo geniální. Možná na tom teď nezáleželo. Ten pravý se časem najde a já si to do té doby budu mít šanci natrénovat. Takže až ho potkám, úplně ho oslním a budeme žít šťastně až do smrti. A začnu s tím hned. Vypravila jsem se na louku, kde v tuhle roční dobu kvetlo kde co. Krásné kvítky všech možných barev a tvarů. Natrhala jsem jich velikou zářivou kytici. Napadlo mě, jestli vlčice taky vlkům nosí kytky, nebo to je jenom naopak. Ale nakonec na tom asi tak moc nesejde. Ten, kdo kytku dostane, bude určitě rád i tak. Třeba tím získám ještě plusové body. Za originalitu. Tak, a teď - další, koho potkám, bude můj pokusný králík.
Netrvalo dlouho a spatřila jsem u jezera šedý kožíšek. Zaradovala jsem se, ale jen na chvíli. Kožich patřil hubené vlčici, která už z dálky nevypadala zrovna vábně. Cosi si mumlala pod vousy, byla celá opelichaná a... představovala jsem si to, nebo kolem ní kroužily mouchy? Rozhodně se kolem ní vznášelo aroma zaječích bobků. Nasucho jsem polkla, ale i tak jsem k ní nakročila. Natrénovat to konec konců můžu na každém. I na vlčicích. Třeba aspoň nebudu tolik nervózní. Přistoupila jsem k ní. "Co chceš?" zeptala se mně podezřívavě. Položila jsem jí k tlapám barevnou kytici a odkašlala si. Netušila jsem, co řeknu, dokud jsem neotevřela tlamu. Možná by bylo moudřejší, kdybych ji nechala zavřenou. "Ehm, ehm... bolelo to? Víš, když jsi spadla z nebe?" vykoktala jsem a vlčice se rozchechtala z plna hrdla. Nebyl to zrovna příjemný smích, úplně mě tahal za uši, ale ona se chechtala a chechtala, až se nakonec válela na zádech a držela si tlapky na břiše. "Ha ha ha hááá - jestli mě to bolelo? No to si piš! A odkud jsi spadla ty? Z višně, žejo? Rovnou na palici!" Dál se chechtala, až se najednou začala jaksi dávit a z hrdla jí vyjela napůl strávená žába. Ucítila jsem, jak v tu chvíli udělal kotrmelec i můj vlastní žaludek. "Um- pardon. Spletla jsem si tě s někým jiným," vyhrkla jsem a rychle vzala tlapy na ramena. Tak tohle byl tedy naprostý debakl. Možná bych na tu lásku měla přece jen jít nějak jinak.

7. Rozhodl/a jsem se založit smečku v Cedrovém lese, ale on už tam někdo bydlí!

Potulovala jsem se kolem jezera a narazila jsem na vážně moc pěkný lesík. Rostly tam obrovské stromy, ale vážně veliké! Měly drsnou kůru, o kterou by se dalo krásně drbat a tyčily se snad až k samotnému nebi. To byla krása! Nemohla jsem se na ně vynadívat. A jak jsem tak na ně koukala, ucítila jsem náhlou inspiraci. Mohla bych se tu usadit. A když už bych byla u toho, třeba bych si tu rovnou mohla založit i smečku? To by bylo přece skvělé místo pro smečku. Jezero bylo blizoučko, takže bychom tam mohli chodit pít, lovit ryby nebo se jen koupat... Vypadalo to, že tu je klid a určitě by se ve stínu těch velikých stromů našlel i nějaký úkryt, dost velký i pro více vlků. Nevěděla jsem, jak přesně se taková smečka zakládá, ale určitě to nemůže být tak těžké, abych si neporadila. Nejdřív jsem musela označkovat území.
Opřela jsem se bokem o jeden velikánský strom, dvakrát se podrbala, ale než jsem stihla cokoliv dalšího, ozval se za mnou hluboký hlas. "Co si sakra myslíš, že děláš?" zahřímal šedivý vlk. Polekaně jsem nadskočila. "O-omlouvám se. To je tvůj strom? Já se chtěla usadit v tomhle lese, ale strom si můžeš klidně nechat-" "Je to můj strom, i tamten, i tamhleten - tenhle les už je zabraný! Tohle je území smečky, jestli sis náhodou nevšimla." "Oh, jé, pardon!" začala jsem se rychle omlouvat a srdce mi vyplašeně bušilo. Jakto, že jsem si nevšimla? Zavětřila jsem, ale necítila jsem vůbec nic. Žádný pach smečky... "Pardon, ale já tu žádnou smečku necítím? Nebudu tu dál nic dělat, jestli to nechceš, ale myslím, že-" "Aha! Takže ty se chceš navážet do toho, jak se starám o vlastní území? Myslíš, že se o něj nestarám dost dobře, co?"
Vlk se teď nade mnou přímo tyčil, křivil čenich a já cítila, jak se mi třesou nohy. "Nic takového jsem neřekla," pípla jsem. "Ale naznačovala jsi to. Jenže já ti rád povím, že to je problém s tebou a ne se smečkou. Nemáš dost vyvinutý čenich, to je to. Kdybys čenichala pořádně, věděla bys, že tady už někdo bydlí. A vážně ses tady chtěla usadit, aniž by ses pořádně podívala po lese? Aniž bys zjistila, jestli tu náhodou už někdo nebydlí? Víš co, jdi mi z očí. Kvapem! A ať už tě tu nevidím!" "Pardon," pípla jsem naposledy a vzala jsem tlapy na ramena, přesně, jak vlk chtěl. Kdepak, mít svou vlastní smečku asi nebylo pro mě. Ale zatímco jsem běžela z lesa pryč, přece jen jsem ještě párkrát soustředěně zavětřila. Nic. Necítila jsem ani závan nějakého značkování. Vážně byl ten vlk takový lajdák, nebo mi lhal a nebyl to vůbec jeho les? Kdo ví.

Na tom, co Tomáš říkal, něco bylo. Vlastně docela dost. Zlehka jsem se zasmála. "To je taky pravda! Ale třeba jsou i nějací obří šneci. Ó! Třeba tak obří, že by se do jejich ulity vešel i vlk?" napadlo mě s nadšením, že bych někdy mohla nalézt tak velkou šnečí ulitu, abych si v ní udělala pelech. To by bylo naprosto dokonalé. Rozhlížela jsem se po podivném okolí, jestli to náhodou rovnou nespatřím, ale vypadalo to, že až tak moc nám štěstí přát nebude. A krom toho naše okolí už až tak moc podivné nebylo.
"Jsou zvláštní, ale na druhou stranu, kdyby byli všichni tvorové stejní, tak by to pak už nebylo tak zajímavé," uvažovala jsem. Tahle naše celá výprava se prozatím točila kolem poznávání podivných stvoření, která běhala, skákala nebo se plazila po světě. Asi bylo dobře, že existovalo tolik možností, jak mohla vypadat a žít. I když jsem se od hadů chtěla i tak držet dál.
Kolem nás se mezitím začaly zvedat hory. Nezdálo se to jako to nejlepší místo pro lov, ale Tomáš tu slyšel vodu. Zaposlouchala jsem se. "Nojo, slyším to. Tak to bych to potom mohla vyzkoušet," zaradovala jsem se. "Ale nejdřív bych se vážně najedla." Něco tu cítit bylo, ale terén vypadal dost náročně. Bála bych se něco lovit na takovém místě, i kdyby tu něco žilo.
Tomáš naštěstí nezavrhl možnost, že bych nám mohla jídlo zajistit jinak. "Asi... cokoliv? Mělo by to jít. Borůvky umím určitě," řekla jsem a abych to předvedla, nechala jsem ze země u našich tlapek vypučet borůvkový keřík obsypaný modrými plody. Spokojeně jsem se usmála. "Třeba by šly i maliny a jahody," uvažovala jsem a s trochu větším soustředěním, protože jsem to ještě nikdy nedělala, jsem pobídla k růstu i malý maliník a pár voňavých jahodníků.
Už jsem chtěla přestat, věděla jsem, že mám tendence to s magií trochu přehánět, ale vtom mě napadlo ještě něco a... a musela jsem se těm svým tendencím poddat. "Ó! Už vím! Ale to jsem nezkoušela ještě vůbec nikdy, tak nevím, jestli se to podaří!" vybreptla jsem a přivřela soustředěně oči. Ze země začal pomalu, jakoby nejistě, vykukovat tenký proutek, který rostl a rostl, košatil se, až z něj byl malý stromek. Malá třešeň. A na jejích větvích se objevily krásné červené plody. Ale to už vážně magie stačilo. Tlapky se mi trochu zapletly a svalila jsem se do měkké trávy. "Uf," vydechla jsem unaveně, ale když jsem se koukala na všechno to ovoce, co tu mými silami vyrostlo, musela jsem se usmívat. "Teď už nám hlad určitě nehrozí," řekla jsem stále trošku slabým hlasem, ale natáhla jsem se, abych si nabrala do tlamy sladké borůvky. Stálo to za tu únavu. Měli jsme tu hotovou hostinu.

//Mangrovy

Tomáš se smál a já s ním. Tahat jeskyni na zádech vážně nebylo moc reálné! Ta zvířata s domky na zádech se určitě musela dost nadřít, když je tahala všude s sebou. "Třeba ty jejich ulity nejsou až tak těžké?" napadlo mě. "Šnečí ulita je taky vlastně docela tenká, třeba to bude něco podobného. Ale i tak musí mít určitě docela sílu, když to vydrží nosit s sebou úplně pořád," uvažovala jsem.
Hadi a jejich beznohý pohyb, to byla další záhada, i když už o něco menší. "Asi jsou zvyklí, když se bez nich už narodili. Umí se tak pěkně vlnit, že jim nohy asi vůbec nechybí. A že zvládnou i plavat! Jsou to vážně borci. Já bych šla bez použití tlap ke dnu jako balvan," zasmála jsem se, rozhodně jsem sebou neuměla mrsknout jako had. Raději jsme se vypravili pryč, než nám některý ze šupinatých tvorů ukáže svoje špičaté zuby.
Tomáš už měl taky celkem hlad, takže jsme se mohli jít po něčem poohlédnout. Nebo ještě lépe jsem nám mohla něco k zakousnutí vyčarovat. Moc se mi nechtělo lovit - už vůbec ne tady, kde se zdálo, že jsou jen samá zvláštní a zajímavá zvířata. "Zatím vím s jistotou jen o magii země. Postupně se ji učím lépe ovládat," řekla jsem mu. "Ale myslím, že možná mám v sobě i nějaké další? Poslední dobou mě to nějak víc táhne k vodě, než dřív. Třeba by to stálo za zkoušku?" zamyslela jsem se nahlas. Zkazit se tím určitě nic nemohlo. Ale nejdřív jsem se chtěla najíst. Podmáčený les plný pokroucených kořenů jsme nechali za sebou a krajina byla najednou kamenitější. Teď jsme stáli na úpatí jakýchsi hor. Zdálo se to tady jinak jako docela příjemné místo. A vypadalo celkem obyčejně. Třeba tu žila i nějaká normální zvířata. "Chceš zkusit něco ulovit, nebo mám zkusit něco nechat vyrůst? Jen... lovit zas tak moc dobře neumím. Spíš jen myšky a tak," upozornila jsem Tomáše hned ze začátku.