Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To jsem jednou takhle po lese chodila, na jahody sladké si zuby brousila. Našla jsem jich spousty, dobré byly moc, když v tom se ozval hlas - a ten hlas měl zlost. "Běžte si hrát ven, vy bando divých blech! Z těch vašich věčných opičáren mi dochází dech!" Znělo to někde pod zemí, že by to snad řval krtek? Začala jsem čenichat v porostu nízkých kytek. Netrvalo však dlouho a bylo jasno hnedle, nora skrytá pod kořeny byla o kus vedle. A z té nory vykoukly dva zvědavé čumáky. Zlatá očka, rudé tělo, ocas zrzavý taky. Až na jeho špičku, co zářila bělobou. Dva zrzaví tvorečci tu byli rázem na nohou.
Malé lišky, jedna jak druhá, hned ke mně si to hopsají. Smějou se a pošťuchují, pokoje si nedají. "Čau!" vykřiknou jednohlasně a já zavrtím ocasem. "Ahoj," odpovím jim šťastná, že mláďata potkala jsem. "Co byste rádi?" "Chceme si mít s kým tu hrát. S mámou není žádná sranda, ta dokáže jen skuhrat." Očka mi radostí září, však to je hotový sen! "Já si s vámi budu hrát klidně celý bílý den." "Tak jo, a chceš hrát schovku, nebo radši na babu?" "Na kousanou, na tahanou, na házení balvanů?" Házet kolem sebe balvan se mi tak moc nechtělo, kousaná zas byla možná až trochu moc na tělo. "Tak co schovku?" řeknu zkusmo a lišky se zazubí. "Tak jo, pikej!" poručí mi a už mizí do křoví.

Příroda vážně dokázala divy, přesně jak Tomáš říkal, a to nejen s počasím, ale i se živými tvory. Vídali jsme jeden živoucí důkaz za druhým. Sledovali jsme, jak zvíře s domkem na hřbetě odchází kamsi pryč. "Určitě to je fajn. Neprší na tebe, můžeš se vždycky schovat... taky by se mi líbil takový přenosný domek. Jen bych se musela spokojit s docela malým, kdybych měla tahat na zádech celou jeskyni, asi bych daleko nedošla," zasmála jsem se při představě, jak si nakládám naše obří sarumenské Skalisko na hřbet. Byla by ze mě placička, než bych řekla šnek. "Jsem, v úplné pohodě," usmála jsem se na něj a zamávala ocasem, byla jsem ráda, že se zajímá.
"To tedy ano. Tohle je opravdu hodně podivný kus kraje," vrtěla jsem nad tím hlavou. "Skutečná divočina!" zasmála jsem se a sledovala místní živočichy, jak prožívají svoje životy ve vodě či mezi kořeny. Jen přítomnost jistých beznohých tvorů mě zase trochu polekala. Had se mihl pod mojí tlapkou a hbitě zmizel mezi kořeny. "Jich se taky nebojím, je skvělé, jak se dokážou šikovně pohybovat i bez nohou. Ale... z jejich zubů mám strach," přiznala jsem. Nechtěla jsem, aby mě cokoliv kousalo a už vůbec jsem nechtěla umřít. "Možná bychom se měli přesunout někam, kde jich nebude tolik," navrhla jsem, protože když to Tomáš zmínil, nemohla jsem přestat myslet na hadí uštknutí. Jak moc by to asi bolelo? Zakručení v břiše ale trochu rozptýlilo moje myšlenky. "Třeba bychom mohli i zkusit najít něco k jídlu? Ó, nebo můžeme vyzkoušet ty magie, jak jsem říkala a můžu nám nechat něco vyrůst," nadchla jsem se pro novou myšlenku, ale chtěla jsem ji podniknout někde, kde nebudu muset myslet na hady.

//Konec světa

Opustit poprvé rodný les bylo takové dobrodružství! I vzduch tu voněl jinak. Krásnou vůni našeho lesa jsem milovala, byla to stará vůně, jakoby moudrá a utěšující, ale tohle byla novinka. A novinky já měla vážně moc ráda. Aniž bych si to úplně uvědomovala, v jednom kuse jsem z plných plic větřila, nasávala jsem pach větru, který se proháněl po kopcích, květin, jaké jsem nikdy nespatřila, zvířat, jež jsem neznala, dálek, které jsem toužila poznat.
Tu touhu se mnou sdílel i Elias. S mými otázkami a nadšenými výkřiky měl spoustu trpělivosti, vesele se smál a byl mi stále po boku. Už jsem si na něj zvykla, jako bychom se znali odjakživa a bylo mi s ním vážně moc příjemně, měla jsem ho moc ráda. A možná i víc, než to. O lásce jsem toho věděla málo, ale co jiného mohl být ten krásný pocit, který se mi třepotal v hrudníku pokaždé, když jsem se na něj podívala? Ach, ať už to bylo cokoliv, bylo to překrásné, hotový zázrak. Když mě máma varovala před nebezpečím světa venku, určitě zapomněla na to, že tam existují i takovéto krásné pocity, zážitky, barvy, vůně, vlci, kteří jsou vám po boku a kteří se o vás postarají a trpělivě odpovídají na všechny otázky, které vám jen přijdou na mysl.
Léto teprve začínalo a já cítila, že to bude to nejkrásnější, jaké jsem kdy prožila. A po něm? Mohlo se stát úplně cokoliv. Věděla jsem ale, že ať ta budoucnost bude jakákoliv, chci vstříc ní kráčet s ním. Mým Eliasem - trochu jsem se začervenala pokaždé, když jsem si to takhle pomyslela, ale bylo to i příjemné a doufala jsem, že jednou mu tak budu moci říkat i nahlas. Snad brzo. On byl moje první a určitě osudová láska, jako tomu bylo ve všech příbězích, které jsem kdy slyšela vyprávět. Ty příběhy vždy mívaly šťastný konec a já teď kráčela vstříc tomu svému. Už jsem se nemohla dočkat.

2. Ztropil/a jsem scénu v Bukové smečce a teď mě čekají následky!

Hned, jak jsem do toho lesa vkročila, uvědomila jsem si, že to je chyba. Nebyl ošklivý, ba naopak, vypadal vážně moc pěkně. Zurčel tu potůček, stromy šuměly... Ale ve vzduchu se vznášel nezaměnitelný pach - pach smečky. Nejspíš mi teď nezbývalo nic jiného, než zavýt a počkat, až si pro mě přijdou a já jim budu moci vysvětlit, co se stalo a že je to celé jenom jeden veliký omyl. Než jsem to však stihla udělat, něco se vyřítilo z křoví a zakouslo se mi to přímo do nohy! "Grrrr, mám tě!" hulákalo to, ale tlumeně, protože to pořád ještě svíralo v zubech mou tlapku. "Auuuuu!" zaječela jsem a vykopla vší silou proti stvoření, které, jak jsem teď viděla, bylo odrostlejším vlčetem. Pustilo se mě, ale tlapa mě hrozně bolela a já takovéhle věci nedokázala snést. Okamžitě jsem propukla v pláč, jen co jsem spatřila malé perličky krve na své noze. "Au, proč jsi to udělala, to hrozně bolí, au," naříkala jsem a moje vzlyky nabíraly poměrně hysterickou rovinu. "Protože seš hnusnej vetřelec," zašvihalo vlče nadšeně ocasem a zaklapalo čelistmi jako nějaký malý žralok. Šklebilo se a vypadalo to, že má z téhle situace hroznou radost. Z toho jsem brečela ještě víc.
Mezi stromy se vynořili další dva vlci. "Co to je tady? Vlče! Co to je za hysterku?" otočil se ten vyšší na to mládě. "Vetřelec hnusnej! Dostala jsem ji!" vypjalo vlče hrdě hruď, div, že nepuklo. "Tak vetřelec? Co tu chceš?" štěkl po mě a já nedokázala tváří v tvář těm chladným stříbrným očím odpovědět. "Hu-hu-hu," škytala jsem, koktala, ale žádný normální zvuk ze mě nevyšel, jen hýkavé vzlyky. "Je vadná," připlížila se teď blíž ta vlčice s bílým odznakem na hlavě jako holou lebkou a já se nemohla rozhodnout, kdo z nich je strašnější. Vypadali, jako by mé stíny, které jsem vídala, dostaly hmotnou vlčí podobu. "A je to magička. Přímo to z ní srší. Kdoví, co sem přišla dělat." "Přišla dělat scény," prskl ten vlk. "A toho mám až po krk." Krčila jsem se, zatímco on se tyčil a v jeho tváři - ve tvářích jich všech - jsem četla jen opovržení a nezájem. "Prosím," zakňučela jsem. "Sráz?" otočil se vlk k vlčici. "Sráz," přikývla a skočila po mě. Chytla mě za kůži v zátylku. Zazmítala jsem sebou, ale chabě, neuměla jsem se prát... a pak už mě držel i on, ta malá piraňa mi okusovala kotníky a táhli mě někam, někam, sráz, ach bože, co to znamená, jaký sráz, ach prosím prosím prosím... A pak jsem to uviděla a začala křičet. To místo, kde se země lámala. Bylo blízko. Tak blízko. "Ne!" Bylo pozdě. Překulila jsem se přes okraj. Letěla... Okamžik strašné bolesti a pak milosrdná tma.

3. Jeden den jsem se stal Italem ve Vrbové smečce, jak se alfě předvedu?

Probudila jsem se s vůní vrb v čenichu. Sotva jsem procitla, už jsem slyšela jejich hlasy a mezi větvemi jsem spatřila záblesk kožichů nazrzlých a pískových odstínů. Cítila jsem se mezi těmi vlky tak nepatřičně. Byli takoví drsní, jako by měli hrubé hrany. Ta vlčice s bílým flíčkem na čele mě posledně vytahala za ucho a řekla něco, čemu jsem nerozuměla, ale z toho, jak se smála, jsem poznala, že si ze mě dělá legraci. No a ta alfa - Donna, tak se jí správě říkalo - se zjizvenýma nohama? Ta mě přímo děsila. Přesto jsem byla rozhodnutá se jim předvést v tom nejlepším světle. A určitě budu mít šanci, přede mnou se právě zjevil Alfredo. Don. "Je čas ukázat, že můžeš Cosa Nostře prospět," řekl. "Umíš lovit?" "Um. Ano," zalhlala jsem, i když jsem to moc neuměla. Zarděla jsem se, ale to nebylo vidět a on přikývl. "Tak půjdeme." K mému zděšení se k nám připojila i Lacrima.
Došli jsme do jiného lesa, kde jsme mezi stromy uviděli puntíkaté jeleny. "Daňci, výborně," pochvaloval si Alfredo. "Připravené, dámy?" Přikývla jsem, i když jsem se nikdy necítila míň připravená, než teď. "Jednoho ti naženeme a ty se do něj pustíš," rozhodla Lacrima a já nemohla odporovat. Nohy se mi měnily v rosol. "Tak jo," roztáhla jsem tlamu do tak falešného úsměvu, až mi málem vypadaly zuby, ale oni si toho asi nevšimli, protože zmizeli v křovinách. Čekala jsem na daňka a myslela, že se nervozitou co nevidět počurám. To zvládneš, Jasnavo, jak těžké to může být?
A už se daněk vyřítil z lesního podrostu! Dělo se to až moc rychle, netušila jsem, co a jak, tak jsem po něm prostě skočila. Přistála jsem mu na zádech, přidržela se ho drápy a začalo diovké rodeo. Daněk poskakoval a vyhazoval, otáčel se, vykopával kopyty, div že Alfredovi v jednu chvíli nerozbil hlavu. "Áááá! Zastavte ho, zastavte ho!" křičela jsem. "Zakousni ho!" "Dělej něco!" Jejich hlasy ke mně přicházely z veliké dálky, dokázala jsem se jen držet na daňkovi, který funěl a skákal a pobíhal po lese, kličkoval mezi stromy, až nakonec prudce zastavil před hustým křovím. Přeletěla jsem mu přes hlavu a přistála právě v té křovině. Nic se mi nestalo, ale byla jsem tam celá zamotaná. Daněk zafrkal a utekl, ale Alfredo s Lacrimou ho nenásledovali. Dívali se na mě, jak tam ležím na zádech v keři. "To bylo nemožné," řekla Lacrima. "Pro tebe v Cosa Nostře místo není. Zmiz." Otočila jsem se prosebně na Alfreda, ale ten jen zavrtěl hlavou a odvrátil se. Takhle by to asi neřekl, ale souhlasil se sestrou. Já vlastně taky. A v hloubi duše se mi ulevilo. Tohle nebylo žádné místo pro někoho, jako jsem byla já.

"To ano, je to skvělá smečka," odsouhlasila jsem se zavrtěním ocásku, když jsme postupovali hlouběji do neprobádaných míst. Necítila jsem tu žádné vlčí pachy, třeba to vážně byla krajina, na kterou vlčí tlapy ještě nikdy nevkročily? A pokud ano, tak už to muselo být dávno. Tomáš zatím rozvinul moji představu maličkých draků. "Třeba jo! Možná jsou jen plaší," zazubila jsem se. "Třeba mají skrýše v dutinách ve stromech a schovávají se mezi listím," mrkla jsem nad hlavu, ale pochopitelně jsem žádného draka nezahlédla. Škoda.
Na okraji vody jsem se zastavila jen na chvíli a koukla jsem na duhu, na níž Tomáš poukázal. "Jé, ta je krásná! Tak barevná a zářivá. Taky máš duhu tak rád?" smála jsem se spokojeně, ale hned vzápětí jsem se vydala na svoji pouť na další ostrůvek... která skončila neslavně. S mohutným šplouchancem jsem se zřítila přímo na mělčinu. "Nic mi není," smála jsem se a nechala Tomáše, aby mi pomohl na tlapky. "Jen jsem se lekla toho divného kamene. On na mě čučel! Chápeš to?" kroutila jsem hlavou a otřepala si vodu z kožichu, takže jsem asi menší spršku dopřála i vlkovi. Vyškrábala jsem se zpět na břeh a zblízka hleděla na to zvláštní zvíře - protože teď už bylo jasné, že to zvíře je. Tomáš ho pozdravil, ale tvor nevypadal moc nadšený naší přítomností. Ze své schránky vystrčil i nohy a začal se nevalným tempem přesouvat přes kořeny pryč. "No tohle. Nosí si svůj dům pořád s sebou, trochu jako šnek, akorát, že má nohy. Jaká všechny podivná stvoření tu vlastně ještě žijí?"
Přešla jsem o kousek dál, dávala jsem pozor, abych nezakopla o kořeny a znovu se nezmáčela. Ve vodě plavaly zvláštní ryby. Na mělčině opodál se pár těch kamenovitých stvoření koupalo. Pak se mi ale pod tlapkou mihnul had. Znovu jsem nadskočila, ale tentokrát jsem do vody nežuchla. "Huh! Jsou tu i hadi! Asi bychom měli dávat pozor, kam šlapeme," otřásla jsem se trochu, nechtěla jsem, aby se mi nějaký zakousl do nohy.

1. Vzbudil/a jsem se jako alfa Sarumenské smečky, jaký bude můj den?

Den začal zcela obyčejně. Probudila jsem se ve Skalisku na měkké kožešině, protáhla jsem si tlapky... ale co to? Důkladně jsem zamrkala, ale výhled se nezměnil. Propána! Co jsem dělala v jeskyni alf? Tam jsem přece nepatřila. Doufala jsem, že se Maple nebude zlobit. Rychle jsem vyklouzla ven a málem jsem se srazila s Ventem. "Ještě, že jsem na tebe narazil. U hranic smečky jsou nějací vlci, chtějí mluvit s alfou, tak jsem pro tebe hned běžel." "P-pro mě?" zakoktala jsem se. "Samozřejmě, jsi přece naše alfa, tak už pojď," pobízel mne mladý vlk, div že mě nevystrkával z jeskyně ven. Nechápala jsem, co se děje, ale rozhodla jsem se nevzpouzet. Že by se stalo něco, co jsem si nepamatovala?
U hranic opravdu čekali dva vlci, vlk s malým vlčetem - otec a dcera, jak říkali, toulají se bezradně už kdoví kolik týdnů a potřebují nějaké bezpečné útočiště. Vlk byl celý hubený a vlčátko mělo v kožichu zamotané jehličí a kuličky svízele. Svíralo se mi nad nimi srdce. Ohlédla jsem se kolem sebe, na Wolfganii a Venta, kteří mi stáli po boku, ale zdálo se, že rozhodnutí je skutečně na mě. Nerozuměla jsem tomu, jak se to stalo, ale zdálo se, že teď opravdu velím smečce. Byla to obrovská zodpovědnost, ale musela jsem se s ní nějak popasovat. "Samozřejmě tu můžete zůstat. Tenhle hvozd je útočištěm pro všechny ztracené dušičky," usmála jsem se na ně, obzvlášť na vlčátko, které začalo radostně poskakovat. "Můžeme zůstat, hurá, můžeme zůstat!" Otočila jsem se na Wolfganii: "Myslíš, že bys jim mohla ukázat, kde máme úkryt? Půjdu... obnovit hranice." Wolfi se usmála: "Samozřejmě. Tak pojďte, ukážu vám naše Skalisko," pokynula rodince a všichni zmizeli směrem k úkrytu.
Já si to namířila k hranicím, které až tak značkování obnovit nepotřebovaly, ale já potřebovala čas, abych si všechno urovnala v hlavě. No páni! Alfa! Ale co všechno vlastně musím dělat? Obešla jsem hranice, označkovala jsem tolik stromů a keřů, kolik jsem jich neoznačkovala za celý život a přitom jsem se rozhlížela, jestli se někde neděje žádná neplecha. Naštěstí to tak nebylo, takže jsem se po té dlouhé procházce vydala zpět ke Skalisku, abych zkontrolovala, jestli máme dost zásob. Naši noví členové se už zabydlovali, odpočívali na kožešinách a jedli daňčí maso z nedávného lovu. I tak nám ale zásob zbývalo ještě hodně. Spokojeně jsem se nad tím usmála a kývla hlavou. Nebyla jsem vržena přímo do nejchaotičtějšího dne alfování. Byl tu dnes naštěstí poklid. Chtěla jsem něco dalšího dělat, ale vypadalo to, že vše běží jako na drátkách. Dřevo bylo nanošené, kožešiny čisté a nové, copak jsem vlastně mohla dělat? A tak jsem jen vyšla ven do lesa a hleděla na mlhu, jak si hraje mezi stromy.

//Eucalyptový les

Tomáš se tu také chystal zůstat, což se mi líbilo. Čím víc přátelských vlků se tu usadí, tím líp! "To je super, určitě se ti tu bude líbit, když zůstaneš," zamávala jsem ocasem. "Žiju v Sarumenské smečce, ve hvozdě nedaleko odtud. Jsou tam všichni moc milí a hodní, a náš les je krásný, i když pro někoho možná trochu moc hustý a zapletený. Mně to ale nevadí, připomíná mi můj rodný les," usmála jsem se jemně při vzpomínce na bezpečnou, utišující střechu z větví, která mne kryla v Morhonském hvozdě, když jsem byla ještě vlče.
"Ha, to je asi pravda," zasmála jsem se, když mě Tomáš upozornil na fakt ohledně draků. "Mohli by to být jen malí dráčci, třeba. Nebo nějací, co žerou jen listí a ovoce, ne princezny," navrhla jsem další možnost, která mě napadla. Chtěla bych nějakého takového draka potkat! Kdyby byl hodný a býložravý, třeba by mi i dovolil se na něm proletět? Byly to divoké představy, ale snít o tom byla zábava.
Pohledem jsme se rozloučili s šedým medvídkem a vykročili jsme dál. Země pod tlapami čím dál víc čvachtala, až jsme nakonec stáli na okraji vody. Kolem nás vyrůstaly stromy s podivně pokroucenými kořeny a dál před námi jsem viděla další ostrůvky. Kořeny se kroutily po zemi i ve vodě. Bylo to tu nesmírně zvláštní. "Teda, podívej se na to," vydechla jsem fascinovaně a bez váhání jsem se v úzkém místě odrazila a přeskočila na nejbližší ostrůvek, protože tam bylo mnohem víc těch zakroucených kořenů a také lepší výhled do vody. "Jsou tu hodně divné kameny," zavolala jsem na Tomáše přes rameno, právě ve chvíli, kdy jeden z kamenů... vystrčil hlavu a podíval se přímo na mě! "Á!" Leknutím jsem uskočila, ztratila rovnováhu a překotila se po zádech přímo do vody. Nebyla tam hloubka, ale vzápětí jsem byla mokrá jako vydra.

"To je dobrá otázka. Když tu je Život a Smrt... třeba by se mohl jmenovat Narození?" navrhla jsem po chvilce zamyšlení. Tak by jména bohů zahrnovala snad celý cyklus života. Začínal mě celkem zajímat, tenhle třetí bůh. Doufala jsem, že se mi o něm časem povede zjistit víc. Sdělila jsem Tomovi, jak dlouho už se tu pohybuju, načež on chtěl vědět, jestli tu plánuji takříkajíc zapustit kořeny. "Předpokládáš správně," usmála jsem se. "Moc se mi tu líbí. Už jsem si tu našla smečku a cítím se tu být doma, takže se určitě neplánuji vydávat někam pryč," řekla jsem mu.
Pak jsme začali sledovat toho roztomiloučkého medvídka, který si nás příliš nevšímal, jen si užíval svého života ve větvích. Zatímco jsme ho pozorovali, řekla jsem Tomášovi o dalších podivných tvorech, kteří tu měli své domovy. "Taky bych si takové zvíře nikdy nevymyslela, kdybych to neviděla na vlastní oči! Je to úplně neuvěřitelné, jako tvorové z nějakých pohádek. Snad bych se ani nedivila, kdyby se tu dali najít draci nebo jednorožci," sice jsem se přitom smála, ale zároveň jsem to myslela vážně. Mohli být za každým rohem!
"Vlastně tuhle část kraje ještě pořádně prozkoumanou nemám," řekla jsem vlkovi po chvíli. "Můžeme zkusit omrknout, co tu ještě najdeme. A třeba se někde objeví i nějaká stopa po Artyomovi," dodala jsem, protože hnědý kožich jsem nepřestávala vyhlížet - jenže potuloval by se vůbec Artyom v takovýchto končinách? Nevěděla jsem... Přesto jsem pomalu vykročila, směrem do nepoznaného neznáma. Jen jsem ještě věnovala poslední pohled býložravému méďovi.

//Mangrovy

Tomáš si to v hlavě rovnal a dokonce měl i docela dobrý nápad, kde by ten poslední z bohů mohl sídlit. "Nojo, to by mohlo být," zasmála jsem se - jeskyně se jako sídlo přece přímo nabízela. "Jeskyní tu je navíc také spousta, takže není divu, že jsme ještě nezakopli o tu správnou," dodala jsem. Do průzkumu podzemí jsem se nikdy moc nehrnula. Bylo to tam strašidelné, byla tam tma, divné zvuky a hrozilo, že se jeden zamotá a už se nikdy nepodívá na sluníčko. Nic pro mě.
Cvičení magií se mi taky jako nápad líbilo, ale prozatím jsme si to nechali na později. Nejprve jsme se šli schovat do stínu lesa, než se přižene liják, který celý den hrozil a cestou jsme si povídali. "Hmm... tohle byla má druhá zima tady," zamyslela jsem se, jak dlouho už to vlastně je. Připadalo mi, že tu jsem déle, ale zároveň jako že to hrozně uteklo.
Ve skrytu podivných stromů žili i podivní tvorové. Tohohle méďu jsem tu třeba posledně vůbec neviděla. "To teda jo, určitě bude mít heboučký kožíšek," rozplývala jsem se. Mohl mít taky pěkně ostré zuby, ale co - vždyť jedl listí, určitě nemohl být nijak nebezpečný. Každopádně se zdálo, že si nás vůbec nevšímá, zatímco se tam krmí v koruně stromu. Asi věděl, že na něj nemůžeme, nebo si o nás třeba říkal to samé, co my o něm. "V tomhle lese žijí i takové zvláštní myšky, co umí hrát mrtvé," sdělila jsem Tomášovi. "A na těch pláních co jsou tamtím směrem?" kývla jsem hlavou východním směrem, kde ležela ta podivná divočina. "Tam to je hotový blázinec. Snad ani jedno zvíře, co tam žije, jsem nepoznala. Byla tam pruhovaná, flekatá, s dlouhatánskými nosy a nohama jako kmeny stromů... je to něco neuvěřitelného."

//Stínoslav se přidá

//Ohnivé jezero přes Ježčí plácek

Tomáš se tu asi ještě moc nevyznal, ale to vůbec nevadilo. Připadala jsem si docela důležitě, když jsem pro jednou taky mohla radit ostatním a nejen naopak. "Vlastně bydlí každý na opačném konci kraje," sdělila jsem mu s úsměvem. "I když Smrt jsem ještě nenavštívila, tak nevím, kde přesně. Mělo by to být někde pod horami. Život bydlí celkem nedaleko, v takových písečných kopečcích, vlastně na jejich úplném vrcholu." Vážně to nebylo příliš daleko, mohli jsme se tam jít mrknout, až půjdeme zpátky, ale zatím mě to táhlo směry, které tolik neznám. "Třeba to znamená, že ten třetí bůh sídlí někde uprostřed?" zapřemýšlela jsem. "Hmm, ale kde..." Žádné místo hodné sídla boha mě nenapadalo.
"Určitě se to taky naučíš, když jsem to dokázala já," usmála jsem se na něj, když se tak nadchl pro ty borůvky. "Ani pořádně nevím, jak jsem to zvládla, asi to chce jen trochu cviku. Třeba bychom to pak mohli vyzkoušet," navrhla jsem, protože hrát si s magií mě bavilo, i když jsem to nechtěla přehánět. Určitě by nebylo správné úplně nabourávat rovnováhu přírody.
Vlk tu opravdu byl nový. Ještě jsem si pamatovala, jak mi to tu přišlo fascinující a zajímavé, když jsem sem poprvé přišla - i když to se dodneška moc nezměnilo. "Tady je toho vážně hodně k objevování, je to super, mně se tu moc zalíbilo," střihla jsem ušima. Rozhlížela jsem se cestou po nějaké stopě po Artyomovi nebo třetím bohovi, ale zatím nic. "Vlastně mám pocit, že tady se dá někde najít úplně všechno, co si vymyslíš. I to, co by sis nikdy ani nepředstavil."
Zrovna jsme vcházeli do lesa, který jenom potvrzoval moje slova. Pamatovala jsem si, že jsem tu jednou šla s Tonresem. Našli jsme tu tu myšku, která hrála mrtvou. Už už jsem otvírala tlamu, abych o tom Tomášovi řekla, když jsem v koruně jednoho stromu zachytila pomalý pohyb jiného zvláštního tvora. Byl šedivý, huňatý, takový malý medvídek. "Jé!" ukázala jsem tlapou tím směrem. Ať to bylo cokoliv, vystrčilo to roztomilou tvářičku zpoza větve a já viděla, že se to cpe listím. "Vidíš? To přesně myslím. Takováhle zvláštní zvířata jsem nikde jinde neviděla," vrtěla jsem nadšeně ocasem a vytahovala hlavu, div mi neupadla, abych si tvora dobře prohlédla. "A to jich tu je takových zvláštních na různých místech ještě hromada." Byla jsem víc než ochotná to Tomášovi všechno vyprávět, ale nechtěla jsem to na něj nahrnout všechno najednou. Plus jsem v tu chvíli stejně měla oči jen pro šedivého medvídka.

//Borovicová školka

Přemítala jsem o tom, co Tomáš říkal o myšlení vlků a vlčic, o tom, jak je vlastně dost odlišné. Nikdy mě to nenapadlo, aspoň ne do takové míry, jakou naznačoval. Doufala jsem, že má pravdu, i když jsem pořád měla strach, co vlastně s Artyomem je. Třeba byl vážně jen někde schovaný, třeba mu bylo hloupé vrátit se po takové době... Určitě musí vědět, že bych se na něj nezlobila. Že bych byla ráda, že ho vidím, olízla jsem si neklidně svůj strakatý čenich, vůbec se mi nelíbily takové myšlenky a představy Artyoma, jak se někde sám trápí.
Tomáš věděl něco, co já ne - totiž nejen o vlčím myšlení, ale i o bozích této země. "No tohle. Páni! Třeba někde najdeme jeho sídlo. Jenže kde by mohlo být? Už jsem nějaké to zdejší zákoutí prošla, ale zdaleka jsem neprozkoumala všechno," přemýšlela jsem o směrech, kam bychom se mohla vydat a co prozkoumat. Jih jsem třeba zatím poznala jenom málo. Nebo úplný sever, ale tam mě to příliš netáhlo.
Vlk mi vykouzlil krásnou květinku, která mě opravdu potěšila. Dokonce ani sám netušil, že něco takového dokáže. Trochu jsem se zasmála: "Vlk se každý den dozvídá něco nového, že? Někdy i sám o sobě," střihla jsem ušima, ale jen opatrně, aby mi kvítek nespadl. "Taky umím nechat rozkvést kvítky, dokonce i nechat vyrůst borůvky a tak podobně, a přišla jsem na to úplnou náhodou," usmívala jsem se dál. "Jsi tu krátce?" broukla jsem otázku a koukla na Tomáše - říkal něco o tom, že tu potkal jen dva vlky, takže nejspíš ano.
Vyrazili jsme tedy na cestu. Za Artyomem, za tím třetím neznámým bohem nebo prostě za poznáním? To nejspíš zjistíme až cestou, kam nás to dovede. Šli jsme okolo rudého jezera, které v ranním světle vypadalo ještě ohnivěji, než obyčejně. Počasí se ale kazilo. Zvedal se vítr a vypadalo to, že tmavé mraky brzy slunce zakryjí. "Radši si pospíšit do lesa, ať nezmokneme," sledovala jsem úzkostlivě oblohu a udělala přesně to, co jsem říkala.

//Eucalyptový les přes Ježčí plácek

Usmála jsem se na vlka. Samozřejmě měl pravdu, sama jsem tohle přece dobře věděla, ale nejspíš bylo třeba si to čas od času nechat připomenout. "To je pravda. Vlastně to asi i pomohlo," otřela jsem si poslední slzy z očí. Žádné další se mi tam netlačily, pro dnešek už bylo snad pláče dost.
Bohužel však vlk Artyoma nikde nepotkal. "Škoda," povzdechla jsem si, nečekala jsem, že by ho někde viděl, ale stejně mě to zklamalo. Mínil nicméně, že to třeba má nějaký svůj dobrý důvod. Zvědavě jsem ho poslouchala. "Vážně? To mě nikdy nenapadlo," hleděla jsem na něj zelenými kukadly snad i s trochou úžasu. Pochopitelně jsem věděla, že jsou vlci od vlčic odlišní. Ale aby mi někdo takhle odhalil malé okénko do jejich mysli? To se mi ještě nestalo. "Asi je možné, že se stalo něco takového," připustila jsem. "Ale už je to tak dlouho... Vždyť byl pryč celou zimu a jaro už je v plném proudu," posteskla jsem si, všechny obavy vlk rozptýlit nedokázal.
Za Smrtí jít nechtěl, což bylo dobře. Sama bych tam nešla. Co se týkalo Života, myslela jsem, že možná takovéhle rady ani rozdávat nemůže. "Huh, myslíš někdo třetí? Další z bohů?" podivila jsem se. "O tom jsem ještě nikdy neslyšela, ty ano?" Jestli věděl něco, co já ne, tak jsem to určitě chtěla slyšet. Jakmile se vlk vyhoupl na nohy, taky jsem vyskočila. Byla jsem připravená vyrazit, i když nebylo jasné, kde začít ani kam vlastně jít.
Nevyrazili jsme ale hned, vlk s flíčkem se zastavil a koukal na něco na zemi. Mrkla jsem tam také, právě včas, abych viděla krásný květ, jak se otevírá přímo u jeho tlap. "Jé!" zvolala jsem a ocas se mi rozkmital zvesela sem tam. "Ty to taky umíš!" Udělalo mi radost, když jsem viděla, že někdo ovládá stejná kouzla, jaká dovedu i já a zrovna tak mě potěšilo, když mi vlk usadil květinu za ucho. "Děkuju, ta je krásná," zasmála jsem se a tlapkou si květ urovnala, aby mi nespadl. "Je to tu neobvyklé, ale tady je popravdě sbírka všech možných jmen a vlků. Asi se sem scházejí ze všech možných koutů," přemýšlela jsem a vykročila prvním směrem, který mě zaujal. Vzhledem k tomu, že Artyom mohl být kdekoliv, nejspíš bylo zbytečné nad tím příliš zdlouhavě uvažovat. "Třeba tudy."

//Ohnivé jezero

Samozřejmě, že na tom cítit se smutně nebylo nic špatného. "Ale já nechci být smutná," popotáhla jsem. "Podívej, jak je krásné jaro. Je přece hloupé v takový pěkný den brečet," rozhlédla jsem se po zlatavém večeru, který vážně krásný byl. Opravdu jsem už plakat nechtěla, a naštěstí se mi i podařilo si nakonec osušit oči. Jen ten pocit smutku se tak snadno setřást nenechal, i když jsem se cítila líp, když jsem tu nemusela být sama. Měla jsem pořád strach, kde je vlastně Artyom. Bála jsem se, že už se možná nevrátí.
"Myslím, že by sis ho pamatoval, kdybys ho potkal. Je to veliký hnědý vlk, s velkou jizvou na tváři," dotkla jsem se tlapkou místa, kde se Artyomovi rozestírala ta stará velká rána. "Jmenuje se Artyom, ale už je ztracený hrozně dlouho." S nadějí jsem se podívala do vlkových příjemně růžových oček. Třeba ho vážně potkal. Ten pach, co jsem cítila poblíž, jsem si přece nemohla vymyslet. "Já vlastně ani nevím, kde bych ho hledala," přiznala jsem.
Při zmínce bohů jsem ale trochu pookřála. O tom jsem alespoň něco věděla, i když jsem zároveň také věděla, že to nejspíš moc nepomůže. "Ti bohové tu opravdu jsou! Ale s otázkami, co tě tíží, se musí chodit jen za Životem. Smrt by nám asi nepomohla, je vážně děsivá," ztišila jsem hlas do spikleneckého šepotu. Sama jsem bohyni ještě nenavštívila a vůbec mi to nechybělo. Měla jsem z ní strach. "Život ale odpovídá spíš jen v dalších hádankách," dodala jsem. "Ale... kdyby ti nevadilo se se mnou trochu rozhlédnout kolem, byla bych moc ráda," zamávala jsem ocasem a trochu se pousmála.
Vlk se představil jako Tomáš. Bylo to takové obyčejné jméno, což znamenalo, že ve zdejším kraji je zcela neobyčejné. Nemohla jsem si pomoct a trošku jsem se zasmála. "Já jsem Jasnava. Tomáš je pěkné jméno, ale určitě ti spousta vlků bude říkat, jak je zvláštní. Mě to alespoň říkají," zastřihala jsem ušima. Vážně jsem se cítila líp - nejspíš jsem se do toho prostě neměla jen pouštět sama. Jako bych se neznala!

Schovávala jsem se před stíny za zavřenými víčky, zpod kterých se mi draly slzy. Proč jsem si myslela, že Artyoma dokážu najít sama? Copak jsem byla hloupá? Měla jsem vědět, že to skončí přesně takhle... Vtom mi k uším dolehl cizí hlas. Natočila jsem je k němu a opatrně pootevřela oči, připravená je zase rychle zaklapnout, kdyby to měla být nějaká stínová příšera, co se mě jenom snaží vylákat. Ale nebyla. Byl to vlk. Ne Artyom, bohužel, někdo docela cizí. Ležel přede mnou a tvářil se ustaraně.
"No," popotáhla jsem a otřela si tlapkou oči. Stíny samozřejmě zmizely, jakmile se objevil někdo další, ještě jsem je zahlédla stahovat se do křoví. To bylo o jednu starost méně. "Já nevím. Asi jo." Škytavě jsem se zasmála a pak zase vzlykla, nějak jsem nevěděla, jak se mám cítit. Ulevilo se mi, že tu už nejsem sama, ale k nalezení Artyoma jsem nebyla ani o krok blíž a nevěděla jsem, jestli vůbec někdy budu. "Promiň," promnula jsem si znovu oči. "Nic mi není. Jen jsem... Někoho hledám a nevím, kde začít a mám strach, že se mu něco třeba stalo nebo ani nechce, abych ho našla a potom jsem se trošku zamotala v tomhle lese a trochu jsem se vyděsila a- a to je vlastně celé," vychrlila jsem to na vlka jediným dechem a zhluboka si vydechla. Slzy mi přestaly téct, zvědavě jsem si teď prohlížela cizince s velkým bílým flekem přes celý bok. Snad z mého zmateného shrnutí věcí aspoň něco pochopil.