Gallirea - Příspěvky uživatele

"Ano, poušť, to je přesně ono," pokývala jsem hlavou. "Určitě nemůže být daleko." Snad už bych se za Životem hned chystala vydat, ale Tomáš mi připomněl, že tak úplně snadné to není. "No, vlastně ano. Má rád hlavně květiny, ty si bere za svoji pomoc." Přišlo mi to jako celkem malá cena za to, co všechno Život dokázal.
Koukání na moře rychle přerušil Tomášův karambol. Potom už jsem nedokázala příliš myslet na nekonečnou vodní plochu, jen na to, jestli si vlk neublížil. "Aspoň, že tak," vydechla jsem si, když mne ujišťoval, že je v pořádku. Lehce jsem se pod srstí začervenala, protože mi řekl, že jsem zlatá a to se mi samozřejmě líbilo. "No, i kus vlka si může nějak ublížit. Hlavně že se nestalo nic horšího. Tlapka snad bude brzy v pohodě," zadoufala jsem, ale Tom skutečně vyhlížel v pořádku. Natřásal se a máchal ocasem, tak moc ho to nejspíš nebolelo.
"Aha! Páni, že se tak rychle vytratil," rozhlížela jsem, ale po tom vlkovi už nebylo ani stopy. "Jestli je tak starý, nejspíš to tu zná jako vlastní kožich. Určitě má spoustu zkratek a tajných cestiček," zasmála jsem se. Škoda, že nám nějaké neukázal! Teď by se to určitě hodilo, protože nebe se stále mračilo a začínaly z něj padat velikánské dešťové kapky. "Já jsem pro," kývla jsem a lehce nadskočila, když hlasitě práskl hrom. Bouřka už musela být blízko. Pospíšila jsem si kupředu a rychle hledala cestičku horami. "Tam v údolí to vypadá na nějaký les!" zaradovala jsem se, když jsme se dostali tak vysoko, že se trochu otevřel výhled, i když ve snášející se tmě toho moc vidět nebylo. Světlo blesků ale vždy na okamžik dokázalo leccos osvítit - a tak i když mě záblesky celkem děsily, nejspíš bychom za ně měli být rádi.

//Neprobádaný les

"Ano, v takových písečných kopečcích uprostřed obrovské písčité pláně. Víš, myslím, že to nemůže být odtud moc daleko. Nevím, kde přesně jsme, ale musíme být daleko na jihu a to je přibližně v místech, kde Život sídlí," řekla jsem Tomášovi, kde přátelského boha hledat. "Chtěl bys to zkusit najít? Návštěva Života je vždycky příjemná," máchla jsem ocasem, uvědomila jsem si, že bych boha vážně ráda zase viděla, obzvlášť, když k němu nejspíš nemáme moc daleko.
Vyšplhala jsem na svou malou vyhlídku a spatřila to největší jezero, jaké jsem si uměla představit. Akorát, že to žádné jezero nebylo, jak mě Tomáš poučil. Bylo to moře. "Moře," vydechla jsem a fascinovaně ho sledovala, i když zvuky bouřky a padající kapky deště mě nabádaly, abych raději slezla a šla se schovat.
Tom už se dolů vydal, jenže se mu to nepovedlo zrovna šikovně. "Tomáši!" vypískla jsem, ale už bylo pozdě, skutálel se ze skalky jako zralá hruška. Srdce se mi rozbušilo, ustaraně jsem s vykulenýma očima hleděla dolů. "Nestalo se ti nic?" zavolala jsem na něj, ale hlásil mi, že je v pořádku, jen že tahle cesta je pořádně kluzká. "Dobře, hned budu u tebe," zavolala jsem a začala si hledat opatrně cestičku dolů. Zdálo se mi, že slyším Tomáše s někým mluvit, ale když jsem se konečně vymotala mezi skalami a uviděla ho, už tam byl sám.
"Vážně se ti nic nestalo? To byl ošklivý pád, musel sis pěkně natlouct," hrnula jsem se starostlivě k vlkovi a bez okolků jsem mu čenichem přejížděla v srsti, jestli mu někde netrčí nějaká kost nebo něco. "Ty jsi tu s někým mluvil? Přišlo mi, že slyším cizí hlas," vyzvídala jsem, jen co jsem se přesvědčila, že můj kamarád tu v další chvíli neumře.

Tom mínil, že mu s magií možná budou muset pomoct bohové, na čemž určitě bylo něco pravdy. "Tím se asi nic nezkazí, mně Život s magií pomohl hodně, ale něco málo se mi podařilo naučit i předtím, než jsem ho navštívila," řekla jsem s úsměvem. U Života to bylo fajn, možná bych se za ním měla zase zastavit. Nevěděla jsem, kde přesně jsme, ale určitě jsme se pohybovali v jižních krajích, takže by to třeba nemuselo být ani tak daleko.
Zatím jsme zahnali hlad slaďoučkým ovocem. Zasmála jsem se nad jeho slovy. "No vidíš, jaké jsi měl štěstí," zastřihala jsem se smíchem ušima. Do nich mi brzy dolehl zvuk šplouchající vody, což bylo trošku zvláštní - co za vodu tu pod horami mohlo šplouchat? I vzduch byl tak zvláštně cítit.
"Cítím," odsouhlasila jsem a pomalu jsem vstala. Obloha byla temná a někde z dálky, ale ne až takové, jak by se mi líbilo, se ozývalo zlověstné dunění hromu. Budeme se muset brzo schovat, pomyslela jsem si, ale v tu chvíli mě víc upoutávalo šumění vody. Popošla jsem o kousek kupředu a vyskočila na skalku, díky které jsem dostala trochu lepší rozhled. "No páni, podívej se na to! To je to největší jezero, co jsem kdy viděla!" Táhlo se snad úplně donekonečna, jeho hladinu brázdily velké vlny, které se rozbíjely o kamení. S temnými bouřkovými mračny nahoře však získávalo i trochu zlověstný vzhled. Cítila jsem ve vzduchu, že brzo bude pršet. "Asi se ale žene nějaká pořádná bouřka. Koukej na ta mračna! Brr," otřásla jsem se, jak mi až přeběhl mráz po zádech.

Byl překrásný slunečný den, takže vyrazit na procházku k jezeru se přímo nabízelo. Spokojeně jsem si vyšlapovala, máchala ocasem a rozhlížela se kolem. Sluneční paprsky se třpytily na hladině, kolem poletovali motýli a barevné kvítky nastavovaly svoje tváře k obloze. Zkrátka den jako malovaný! Užívala jsem si té pohody, pro sebe si pobrukovala tichou písničku, když vtom jsem to zaslechla. Nejprve to byl tichounký zvuk, až jsem si myslela, že se mi to snad zdálo. Ale co když ne? Našpicovala jsem ušiska... a nebyl to žádný přelud, ba ne. Někde poblíž se ozývalo tenké žalostné káchání. Rychle jsem se tam rozběhla, protože to znělo vážně naléhavě. A navíc to ani neznělo jako dospělá kachna, spíš jako nějaké mláďátko.
A opravdu! Malou kačenku jsem našla úplně samotnou na břehu, zamotanou ve změti jakýchsi mokrých úponků a travin. Jak se jí to vůbec podařilo? To samozřejmě nebyla ta otázka, jakou bych si měla pokládat. Důležitější bylo, jak ji dostanu ven? "Neboj se, mrňousku, já tě odtud dostanu," slíbila jsem a opatrně začala ty zákeřné rostliny, které malou kachničku uvěznily, uvolňoval. Káče kvákalo víc, než předtím, asi si myslelo, že ho jdu sežrat a volalo mámu na pomoc, jenže kde té jen byl konec? Nikde jsem žádné další kachny neviděla. Jen jsem pracovala co nejrychleji, abych mládě už víc neděsila a bylo brzy zase na svobodě. Pro mě to naštěstí nebylo tak těžké, jako pro drobného tvora, který se svou maličkou silou sám osvobodit nedovedl. Netrvalo dlouho a káče bylo volné.
Otřáslo se od zobáčku až po ocásek, přešláplo svými legračními placatými nožkami a zvědavě si mě prohlíželo. Kupodivu ani neutíkalo, jen vydalo tiché "káč", jako by mi chtělo poděkovat. Lehla jsem si na zem, abych se udělala co nejmenší a s úsměvem jsem mládě sledovala. "Ty jsi ale roztomilé! Kdepak máš maminku?" Ale to mi samozřejmě říct nemohlo. Trochu jsem si povzdechla. "Někde tu určitě bude, co myslíš? Tohle je velké jezero, možná je zbytek tvojí rodiny někde jinde?" Ani na tohle neměla kačenka žádnou odpověď, ale já si myslela, že to je ta nejlepší možnost, co máme. "Tak se po nich půjdeme podívat, co? Zatím na tebe dám pozor," řekla jsem a pomalu vykročila. Bála jsem se, jestli mládě půjde se mnou, ale vůbec jsem se nemusela strachovat. Vyrazilo za mnou bez nejmenšího protestu, jen občas po cestě uškublo nějakou rostlinku nebo sezoblo nějakého brouka.
Našlapovali jsme si po břehu, když vtom jsem spatřila, jak se cosi mihlo trávou. Rezavý kožich - liška! Ta by si určitě ráda smlsla na mém novém kamarádovi. "Mrňousku, honem se schovej ke mně," přisunula jsem si ho rychle mezi přední tlapy. Káče ani nedutalo. Viděla jsem, jak rezavý čenich vykukuje z trávy, ale blíž si netroufla, když káče hlídala vlčice. Přesto jsem byla napjatá jako struna, dokud to liška konečně nevzdala a neviděla jsem její bílou špičku ocásku, jak mizí směrem k lesu.
Když byl vzduch čistý, vyrazili jsme dál, ale už za chvilku jsem za stěnou rákosí zaslechla pár káchnutí a šplouchání, jako by se tam někdo koupal. Mrňous na to zareagoval skutečně nadšeně a už si to batolil k vodě. Prolezla jsem rákosím za ním právě včas, abych spatřila, jak skočil do vody a připojil se k hnědé mámě kachně a svým několika sourozencům. "Aha, tak tady máš maminku!" zašvihala jsem vesele ocasem. "Už jste zase všichni spolu," usmívala jsem se a měla jsem opravdovou radost, že se mi povedlo dát celou rodinku zase dohromady. Odplouvali na otevřenou hladinu, jen to "moje" kachňátko se ještě jednou ohlédlo. "Ahoj, ahoj, mějte se krásně!" mávala jsem jim tlapkou na rozloučenou a duši mi naplňovala čirá radost.

Představa velikých šnečích ulit se mi moc líbila. Máchala jsem spokojeně ocasem, když mě v tom Tomáš podporoval. "To tedy! Mohli bychom se aspoň pořádně podívat, jak to vlastně tam uvnitř vypadá. Když jsou malinké, pořádně tam není vidět až dovnitř," spekulovala jsem dále a rozhlížela se kolem, po krajině, která se stávala stále hornatější a kopcovitější. Jen jsem pokývala hlavou na jeho názor na hady. Chápala jsem to. Taky mi připadali docela strašidelní.
Potom už jsme se zastavili a museli jsme vymyslet, co uděláme s našimi prázdnými břichy. Na to bylo samozřejmě nejlepším lékem se něčeho najíst... a tak jsem nám to zařídila. Bylo to pořádně únavné, všechna ta magie. Nějak jsem se v tom neuměla krotit. Rozplácla jsem se mezi všechny ty keříčky, které kolem vyrašily, a i přes slabost a únavu jsem se usmívala na Tomáše, který vypadal nadšeně. "Děkuju," zavrtěla jsem ocasem. "Nevím, jestli tě to naučit dovedu, ale můžeme to potom alespoň vyzkoušet," střihla jsem ušima a natáhla se pro malinu.
Chutnala přímo skvěle. S blaženým úsměvem jsem si vychutnávala její slaďoučkou chuť. Následovalo pár borůvek, pak jahody, třešně a brzy jsem na nějakou únavu nebo hlad už vůbec nemyslela. Bylo mi zase fajn a nemusela jsem si dělat těžkou hlavu s lovem a s tím, že bych to třeba nám oběma pokazila.
Společnými silami byly keříky za chvíli skoro úplně ojedené a to, co tu zbude, určitě sní nějaký jiný vlk či zvíře. Možná i ta malá třešinka se tu uchytí a bude dávat plody každý rok. Nebylo by to skvělé? Spokojeně jsem se zasmála a natáhla se na bok, abych si chvíli odpočinula. "Tohle je ale skvělý výlet," pochvalovala jsem si s úsměvem a zazubila se na Tomáše. "Ještě, že jsem na tebe tam v tom lese narazila!" Tu jsem si na moment zase vzpomněla na Artyoma a trochu mě bodlo u srdce. Najdu ho vůbec ještě? Nebyl už dočista ztracený? Potřásla jsem lehce hlavou a nastražila uši. Cosi mě rozptýlilo. Slyšela jsem nějaké šplouchání vody a ve větru bylo cítit něco zvláštního. Sůl? "Slyšíš to taky?"

Plís kamínky, oblázky, křištály, děkuju

20 oblázků, 20 drahokamů, 2 křišťály

8. Jak jsem se snažil/a dvořit Tase.

Proč jen jsem měla v lásce takovou smůlu? Musela jsem si nad tím povzdechnout. Zdálo se, že se na mě štěstí prostě nikdy neusměje. Cožpak nikdy nenajdu toho pravého? Elias se mi ztratil, Artyom byl kdoví kde... je vážně chyba ve mně? Možná, přemýšlela jsem, možná bych měla zkusit vzít věci víc do vlastních tlapek. Udělat první krok. Sama toho vlka oslovit. Jenže já ani nevěděla, s kým bych to chtěla zkusit. V tu chvíli mě vůbec nikdo nenapadal. Ale zato mě napadl plán, který byl přímo geniální. Možná na tom teď nezáleželo. Ten pravý se časem najde a já si to do té doby budu mít šanci natrénovat. Takže až ho potkám, úplně ho oslním a budeme žít šťastně až do smrti. A začnu s tím hned. Vypravila jsem se na louku, kde v tuhle roční dobu kvetlo kde co. Krásné kvítky všech možných barev a tvarů. Natrhala jsem jich velikou zářivou kytici. Napadlo mě, jestli vlčice taky vlkům nosí kytky, nebo to je jenom naopak. Ale nakonec na tom asi tak moc nesejde. Ten, kdo kytku dostane, bude určitě rád i tak. Třeba tím získám ještě plusové body. Za originalitu. Tak, a teď - další, koho potkám, bude můj pokusný králík.
Netrvalo dlouho a spatřila jsem u jezera šedý kožíšek. Zaradovala jsem se, ale jen na chvíli. Kožich patřil hubené vlčici, která už z dálky nevypadala zrovna vábně. Cosi si mumlala pod vousy, byla celá opelichaná a... představovala jsem si to, nebo kolem ní kroužily mouchy? Rozhodně se kolem ní vznášelo aroma zaječích bobků. Nasucho jsem polkla, ale i tak jsem k ní nakročila. Natrénovat to konec konců můžu na každém. I na vlčicích. Třeba aspoň nebudu tolik nervózní. Přistoupila jsem k ní. "Co chceš?" zeptala se mně podezřívavě. Položila jsem jí k tlapám barevnou kytici a odkašlala si. Netušila jsem, co řeknu, dokud jsem neotevřela tlamu. Možná by bylo moudřejší, kdybych ji nechala zavřenou. "Ehm, ehm... bolelo to? Víš, když jsi spadla z nebe?" vykoktala jsem a vlčice se rozchechtala z plna hrdla. Nebyl to zrovna příjemný smích, úplně mě tahal za uši, ale ona se chechtala a chechtala, až se nakonec válela na zádech a držela si tlapky na břiše. "Ha ha ha hááá - jestli mě to bolelo? No to si piš! A odkud jsi spadla ty? Z višně, žejo? Rovnou na palici!" Dál se chechtala, až se najednou začala jaksi dávit a z hrdla jí vyjela napůl strávená žába. Ucítila jsem, jak v tu chvíli udělal kotrmelec i můj vlastní žaludek. "Um- pardon. Spletla jsem si tě s někým jiným," vyhrkla jsem a rychle vzala tlapy na ramena. Tak tohle byl tedy naprostý debakl. Možná bych na tu lásku měla přece jen jít nějak jinak.

7. Rozhodl/a jsem se založit smečku v Cedrovém lese, ale on už tam někdo bydlí!

Potulovala jsem se kolem jezera a narazila jsem na vážně moc pěkný lesík. Rostly tam obrovské stromy, ale vážně veliké! Měly drsnou kůru, o kterou by se dalo krásně drbat a tyčily se snad až k samotnému nebi. To byla krása! Nemohla jsem se na ně vynadívat. A jak jsem tak na ně koukala, ucítila jsem náhlou inspiraci. Mohla bych se tu usadit. A když už bych byla u toho, třeba bych si tu rovnou mohla založit i smečku? To by bylo přece skvělé místo pro smečku. Jezero bylo blizoučko, takže bychom tam mohli chodit pít, lovit ryby nebo se jen koupat... Vypadalo to, že tu je klid a určitě by se ve stínu těch velikých stromů našlel i nějaký úkryt, dost velký i pro více vlků. Nevěděla jsem, jak přesně se taková smečka zakládá, ale určitě to nemůže být tak těžké, abych si neporadila. Nejdřív jsem musela označkovat území.
Opřela jsem se bokem o jeden velikánský strom, dvakrát se podrbala, ale než jsem stihla cokoliv dalšího, ozval se za mnou hluboký hlas. "Co si sakra myslíš, že děláš?" zahřímal šedivý vlk. Polekaně jsem nadskočila. "O-omlouvám se. To je tvůj strom? Já se chtěla usadit v tomhle lese, ale strom si můžeš klidně nechat-" "Je to můj strom, i tamten, i tamhleten - tenhle les už je zabraný! Tohle je území smečky, jestli sis náhodou nevšimla." "Oh, jé, pardon!" začala jsem se rychle omlouvat a srdce mi vyplašeně bušilo. Jakto, že jsem si nevšimla? Zavětřila jsem, ale necítila jsem vůbec nic. Žádný pach smečky... "Pardon, ale já tu žádnou smečku necítím? Nebudu tu dál nic dělat, jestli to nechceš, ale myslím, že-" "Aha! Takže ty se chceš navážet do toho, jak se starám o vlastní území? Myslíš, že se o něj nestarám dost dobře, co?"
Vlk se teď nade mnou přímo tyčil, křivil čenich a já cítila, jak se mi třesou nohy. "Nic takového jsem neřekla," pípla jsem. "Ale naznačovala jsi to. Jenže já ti rád povím, že to je problém s tebou a ne se smečkou. Nemáš dost vyvinutý čenich, to je to. Kdybys čenichala pořádně, věděla bys, že tady už někdo bydlí. A vážně ses tady chtěla usadit, aniž by ses pořádně podívala po lese? Aniž bys zjistila, jestli tu náhodou už někdo nebydlí? Víš co, jdi mi z očí. Kvapem! A ať už tě tu nevidím!" "Pardon," pípla jsem naposledy a vzala jsem tlapy na ramena, přesně, jak vlk chtěl. Kdepak, mít svou vlastní smečku asi nebylo pro mě. Ale zatímco jsem běžela z lesa pryč, přece jen jsem ještě párkrát soustředěně zavětřila. Nic. Necítila jsem ani závan nějakého značkování. Vážně byl ten vlk takový lajdák, nebo mi lhal a nebyl to vůbec jeho les? Kdo ví.

Na tom, co Tomáš říkal, něco bylo. Vlastně docela dost. Zlehka jsem se zasmála. "To je taky pravda! Ale třeba jsou i nějací obří šneci. Ó! Třeba tak obří, že by se do jejich ulity vešel i vlk?" napadlo mě s nadšením, že bych někdy mohla nalézt tak velkou šnečí ulitu, abych si v ní udělala pelech. To by bylo naprosto dokonalé. Rozhlížela jsem se po podivném okolí, jestli to náhodou rovnou nespatřím, ale vypadalo to, že až tak moc nám štěstí přát nebude. A krom toho naše okolí už až tak moc podivné nebylo.
"Jsou zvláštní, ale na druhou stranu, kdyby byli všichni tvorové stejní, tak by to pak už nebylo tak zajímavé," uvažovala jsem. Tahle naše celá výprava se prozatím točila kolem poznávání podivných stvoření, která běhala, skákala nebo se plazila po světě. Asi bylo dobře, že existovalo tolik možností, jak mohla vypadat a žít. I když jsem se od hadů chtěla i tak držet dál.
Kolem nás se mezitím začaly zvedat hory. Nezdálo se to jako to nejlepší místo pro lov, ale Tomáš tu slyšel vodu. Zaposlouchala jsem se. "Nojo, slyším to. Tak to bych to potom mohla vyzkoušet," zaradovala jsem se. "Ale nejdřív bych se vážně najedla." Něco tu cítit bylo, ale terén vypadal dost náročně. Bála bych se něco lovit na takovém místě, i kdyby tu něco žilo.
Tomáš naštěstí nezavrhl možnost, že bych nám mohla jídlo zajistit jinak. "Asi... cokoliv? Mělo by to jít. Borůvky umím určitě," řekla jsem a abych to předvedla, nechala jsem ze země u našich tlapek vypučet borůvkový keřík obsypaný modrými plody. Spokojeně jsem se usmála. "Třeba by šly i maliny a jahody," uvažovala jsem a s trochu větším soustředěním, protože jsem to ještě nikdy nedělala, jsem pobídla k růstu i malý maliník a pár voňavých jahodníků.
Už jsem chtěla přestat, věděla jsem, že mám tendence to s magií trochu přehánět, ale vtom mě napadlo ještě něco a... a musela jsem se těm svým tendencím poddat. "Ó! Už vím! Ale to jsem nezkoušela ještě vůbec nikdy, tak nevím, jestli se to podaří!" vybreptla jsem a přivřela soustředěně oči. Ze země začal pomalu, jakoby nejistě, vykukovat tenký proutek, který rostl a rostl, košatil se, až z něj byl malý stromek. Malá třešeň. A na jejích větvích se objevily krásné červené plody. Ale to už vážně magie stačilo. Tlapky se mi trochu zapletly a svalila jsem se do měkké trávy. "Uf," vydechla jsem unaveně, ale když jsem se koukala na všechno to ovoce, co tu mými silami vyrostlo, musela jsem se usmívat. "Teď už nám hlad určitě nehrozí," řekla jsem stále trošku slabým hlasem, ale natáhla jsem se, abych si nabrala do tlamy sladké borůvky. Stálo to za tu únavu. Měli jsme tu hotovou hostinu.

//Mangrovy

Tomáš se smál a já s ním. Tahat jeskyni na zádech vážně nebylo moc reálné! Ta zvířata s domky na zádech se určitě musela dost nadřít, když je tahala všude s sebou. "Třeba ty jejich ulity nejsou až tak těžké?" napadlo mě. "Šnečí ulita je taky vlastně docela tenká, třeba to bude něco podobného. Ale i tak musí mít určitě docela sílu, když to vydrží nosit s sebou úplně pořád," uvažovala jsem.
Hadi a jejich beznohý pohyb, to byla další záhada, i když už o něco menší. "Asi jsou zvyklí, když se bez nich už narodili. Umí se tak pěkně vlnit, že jim nohy asi vůbec nechybí. A že zvládnou i plavat! Jsou to vážně borci. Já bych šla bez použití tlap ke dnu jako balvan," zasmála jsem se, rozhodně jsem sebou neuměla mrsknout jako had. Raději jsme se vypravili pryč, než nám některý ze šupinatých tvorů ukáže svoje špičaté zuby.
Tomáš už měl taky celkem hlad, takže jsme se mohli jít po něčem poohlédnout. Nebo ještě lépe jsem nám mohla něco k zakousnutí vyčarovat. Moc se mi nechtělo lovit - už vůbec ne tady, kde se zdálo, že jsou jen samá zvláštní a zajímavá zvířata. "Zatím vím s jistotou jen o magii země. Postupně se ji učím lépe ovládat," řekla jsem mu. "Ale myslím, že možná mám v sobě i nějaké další? Poslední dobou mě to nějak víc táhne k vodě, než dřív. Třeba by to stálo za zkoušku?" zamyslela jsem se nahlas. Zkazit se tím určitě nic nemohlo. Ale nejdřív jsem se chtěla najíst. Podmáčený les plný pokroucených kořenů jsme nechali za sebou a krajina byla najednou kamenitější. Teď jsme stáli na úpatí jakýchsi hor. Zdálo se to tady jinak jako docela příjemné místo. A vypadalo celkem obyčejně. Třeba tu žila i nějaká normální zvířata. "Chceš zkusit něco ulovit, nebo mám zkusit něco nechat vyrůst? Jen... lovit zas tak moc dobře neumím. Spíš jen myšky a tak," upozornila jsem Tomáše hned ze začátku.

6. Snažím se přemluvit Saturnuse, že jsem jeho ztracený syn/dcera!

Probudila jsem se na místě, které jsem vůbec neznala. Ležela jsem v nějaké noře na měkounkém mechu. Bylo tam šero, ale ne tma, protože místy mech jemně modře světélkoval. Fascinovaně jsem na to koukala. Bylo to tak překrásné. Ale jak jsem se sem vlastně dostala? A... kde že jsem to vůbec byla? "Jsi už vzhůru? Jak se cítíš?" oslovil mě tichý hlas. Ze stínů ve vzdálenějším koutu nory se vynořil vlk se stříbrným měsíčkem na čele, třpytivým kožíškem a blyšitvými přívěsky. Nepoznávala jsem ho, ale něco na něm bylo takového... přívětivého a milého, až se mi v mém zmateném stavu zdálo, že ho přece musím znát. Vždyť jsem ani nevěděla, kdo jsem. Na hlavě jsem měla pěknou bouli. Praštila jsem se do ní? A proč jsem byla tak cítit hlínou?
"Tati?" zkusila jsem to a už jak jsem to říkala, věděla jsem, že to je určitě správně. Jasně. Tenhle vlk musel být můj táta! Vypadal jako něčí táta. A protože se staral o mně, musel být určitě můj. "C-cože? Ne, já- já nejsem tvůj táta," zakoktal zmateně. Takže jsme byli zmatení oba. Tak to je fajn! "Taky ses bouchl do hlavy, viď? A zapomněl na svoji dceru. To nevadí, já si tě taky moc nepamatuju, ale když spolu strávíme trochu času, určitě si na všechno vzpomeneme." "Ale já skutečně nejsem tvůj táta. Já... vyhrabal jsem tě ze země kousek od hranic lesa. Někdo tě chtěl p-pohřbít zaživa." Zasmála jsem se. To byla ta nejšílenější historka, jakou jsem kdy slyšela. "Tati! Já vím, jak přicházejí vlčata na svět, nemusíš mi povídat pohádky o tom, jak jste s mámou zasadili semínko a potom vám v zemi vyrostlo vlče. Kde vůbec je máma?" rozhlédla jsem se, třeba bych si na mámu mohla pamatovat víc?
Táta se ale nesmál, vypadal nešťastně a ustaraně. "Nenašel jsem tě jako malou. Našel jsem tě před pár dny. Musela ses pořádně praštit do hlavy, proto v tom máš zmatek." Teď se vlídně usmál: "Ale to nevadí. Na všechno si určitě vzpomeneš. Jen to chce čas." Zakroutila jsem pobaveně hlavou. Ten táta byl vážně úplně mimo. Nevzpomínat si na vlastní dceru! A pak, že já v tom mám zmatek. Rozhodla jsem se, že to budu hrát s ním. "Tak jo, určitě to tak bude. A ty ses nikde do hlavy nebouchl, teď v nedávné době?" "Ne, pokud vím. Jak se vlastně jmenuješ?" Povzdechla jsem si. Ani nevěděl, jaké jméno mi dal. A... já vlastně taky ne. "Já... já nevím. To bys měl vědět ty, ne? Když jsi mě pojmenoval. Víš co, zeptáme se mámy. Ta to určitě bude vědět. Máma ví přece všechno." Táta se zkroušeně usmál. "Co kdyby ses ještě trošku prospala?" To vlastně neznělo vůbec špatně.

4. Vkradl/a jsem se do Borůvkové smečky a jedl/a jim borůvky, někdo mě ale načapal!

Měla jsem strašný hlad. Skoro se to nedalo vydržet. Naštěstí mi však krátké zavětření prozradilo, že tenhle problém budu moct brzy vyřešit. Cítila jsem slaďoučkou, neodvolatelnou vůni. Vůni borůvek. Byla tak silná a já tak hladová, že jsem si ani nevšimla té druhé a nejspíš důležitější vůně - vůně smečky. Vrhla jsem se do borůvčí a začala trhat modré bobulky, když vtom za mnou někdo vykřikl. "Hej! Co si myslíš, že tady děláš?" Byla to nevysoká černohnědá vlčice, která vypadala pěkně naštvaně. Hrozně jsem se lekla, až mi jedna borůvka zaskočila. Rozkašlala jsem se, dusila se a nedokázala jsem se nadechnout. "Výborně, teď abych ti ještě dávala první pomoc," zakoulela černá očima. Ale nepohnula se, aby mi pomohla. Bude se jen dívat, jak umírám? Lapala jsem po dechu, ale do plic nic nedošlo. Už se mi tmělo před očima a čekala jsem, že mě černá doopravdy chladnokrevně nechá umřít, když mě konečně praštila do zad a borůvka vylítla ven.
"Děkuju," zachraptěla jsem zadýchaně. "Jen jsem nechtěla alfě vysvětlovat mrtvolu na území," odfrkla si. "A teď koukej mluvit. Co. Tu. Děláš?" "No... jsem na borůvkách," odpověděla jsem kapku zmateně. Nechápala jsem, co tu je za problém. "To se nesmí?" Vlčice se naježila. "Nebuď drzá, víš moc dobře, co myslím." "Nevím," zaupela jsem už trochu zoufale. Křičela tu po mně a já vůbec netušila proč. V očích mě pálily slzy. "To jsi tak mimo, nebo to jen děláš, aby ses z toho vykroutila?" ptala se dál a já pořád netušila, o čem to mluví. Slzy mi skrápěly tváře. "Prosím, já se nechci z ničeho vykroutit, jen nerozumím tomu, co se tu děje..." Vlčice na mě chvíli hleděla, jako by nevěděla, co si má myslet. "Takže jsi fakt tak mimo," utrousila pak. "Tohle je území smečky. Žereš naše borůvky. Copak není dost jiných lesů?"
V tu chvíli jsem si konečně uvědomila ten druhý pach. "Propána! Já si vůbec nevšimla! Omlouvám se, můžu to nějak vynahradit? Můžu třeba nechat vyrůst nové nebo tak něco," blekotala jsem a vlčice už vypadala vyloženě znechuceně. "Prosimtě nech toho. Myslím, že bych tě měla předvést před alfy. Ty rozhodnou, co ti udělaj. Zlodějům se většinou sekaj tlapy, ale třeba dostaneš milost, co já vím." Nasucho jsem polkla. Vážně? Vážně by tohle někdo udělal? Jenže já se jen spletla... Já nebyla žádný zloděj! Zoufale jsem na vlčici kulila zelená kukadla. Snad se nade mnou slituje, zatají alfám, že jsem tu byla... "Prosím, to nechci, já to opravdu neudělala schválně-" "Dělám si srandu," opráčila vlčice suše. "Nejsme barbaři. Ale vypadni a už sem nelez, nebo ti tu tlapu useknu sama." Nemusela mě dvakrát pobízet. Zmizela jsem, jen se za mnou zaprášilo. V tomhle lese už na borůvky nikdy nepůjdu. Nikdy.

5. Při překročení hranic Asgaarské smečky mě někdo praštil do hlavy!

Odešla jsem z lesa plného borůvek a zapřísahala se, že už tam nikdy nevkročím. Zmizela jsem tam odtud, co mi tlapky stačily, vydala jsem se přes hornatější část země do dalšího lesa. Na jeho okraji jsem se raději zastavila a důkladně začenichala. Ještě, že jsem to udělala, protože tady to také bylo cítit smečkou. "Jejda, rychle pryč," vyjekla jsem a otočila se, že zmizím zpátky do hor, jenže za mnou se kdosi tyčil. Nestihla jsem si ho pořádně prohlédnout, protože v tu chvíli mě něco strašnou silou praštilo do hlavy. Veškerá síla vyprchala z mých nohou, sesypala jsem se k zemi a svět zahalila tma.
Bolest byla prvním, co jsem si uvědomila. Strašná, strašná bolest. Bušila mi v hlavě, bylo to úplně k nevydržení. Zjistila jsem, že se nemůžu ani hnout. Nedokázala jsem vydat hlásku, ani kdybych chtěla, dokonce jsem nemohla otevřít oči. Pak jsem z velké dálky zaslechla vlčí hlasy... až na to, že vlastně vůbec nebyly daleko. Ti vlci museli být hned vedle mě. A ozývalo se ještě něco - takové drobné ťukání, jako když padají spršky hlíny. Kopal snad někdo díru? S velkým úsilím jsem se zaposlouchala do těch hlasů. "Jsi fakt nemožnej," říkala nějaká vlčice. "Můžeš mi vysvětlit, proč jsi to sakra udělal?" "S někým jsem si ji spletl, jasný?" odpovídal jí samčí hlas. "Navíc se tam tak podezřele potloukala. Radši jsem ji rovnou sejmul." "Jestli se to dozví Arcanus nebo Sionn, jsme v háji, je ti to jasný?" "Jo, proboha, naprosto jasný! Co kdybys mi místo těch keců radši pomohla kopat?" "Ani mě nehne. Pomohla jsem ti ji odtáhnout sem, pohřbi si ji sám, když jsi ji zabil."
Pohřbi? Zabil? Já nejsem mrtvá! Nejsem! Chtěla jsem zakřičet, ale nemohla jsem se hnout. Nemohla jsem vůbec nijak dát najevo, že žiju. Byla jsem nehyblá a ztuhlá, jako by bylo opravdu po mně. Nejspíš se mi trochu zvedal hrudník, protože jsem dýchala, ale ti dva mě tak blízce nezkoumali. Hádali se dál mezi sebou, vlk kopal díru a vlčice mu dávala rady, které on vztekle odpaloval. Panikařila jsem, vzdorovala, ale všechno marně. Dvě tlamy mě nakonec chytly za kůži a stáhly do díry. Pak na mě začala dopadat hlína. Počkejte! Já jsem živá! Nemůžete mě tady pohřbít! křičela jsem, ale pouze v duchu a oni to nemohli slyšet. Jejich hlasy ke mně ještě doléhaly. "O tomhle nikomu neřeknem." "Jo." "Přísahej." "Přísahám." Pak už mi hlína napadala do uší a neslyšela jsem nic. Tíha země na mě ležela, měla jsem hlínu v čenichu, v tlamě... nemohla jsem se nadechnout a nemohla jsem se bránit. Blížil se konec. Tentokrát doopravdy. Pohřbená zaživa... Takhle jsem si svou smrt nepředstavovala. Pomoc, pomyslela jsem si naposled a potom se všechny myšlenky vypařily.

Květiny jsem zbožňovala odjakživa. Jako malá jsem je často hledala v těch místech hvozdu, kde se jim dařilo. V nejhustších částech lesa moc květin k nalezení nebylo, ovšem věděla jsem, kde jsou světlejší místečka, kde si přijdu na své. Zjara jsem hledala sněženky a bledulky, později se tam dařilo sasankám nebo žluté třezalce. Když jsem se ale vydala nakonec na cesty mimo rodný hvozd, rozmanitost kvítků byla tím, co se mi líbilo snad ze všeho nejvíc. Možnosti byly nekonečné! Malinkaté modré pomněnky a vysokánské žluté divizny, bílé kopretinky, růžové kohoutky a kartáčky... a to už vůbec nemluvím o tom, jak krásné byly některé stromy, když na jaře vykvetly! Náš hvozd byl sice krásný, ale takovou rozmanitostí barev, tvarů a vůní neoplýval. Kráse lučního kvítí se zkrátka nemohl vyrovnat.
Květiny jsem milovala, ale když mi jednou položil Ashton otázku, která je moje nejoblíbenější, vlastně jsem vůbec nevěděla, jak bych mu měla odpovědět. Bylo těžké si vybrat jen jednu! Když už jsem se chystala pro jednu rozhodnout, připadalo mi, že zase odstrkuji ty ostatní. A to si přece nezasloužily. "Asi o tom budu muset přemýšlet déle," řekla jsem mu a on se zasmál: "Nevěděl jsem, že to může být tak těžká otázka." Jenže byla. Té noci jsem ležela vzhůru, zatímco Ashton a Elric už dávno pochrupovali, a hlavou mi vířila jedna květina za druhou. Zvonky, fialky, sedmikrásky, řebříček... Přišlo mi to zkrátka nemožné. Asi budu muset Ashtonovi říct, že mám nejraději prostě úplně všechny. Řepík, chrpa, vlčí mák... A vtom mi to došlo. Rozsvítilo se mi v hlavě, jako by tam světluška rozzářila svůj zadeček. Možná jsem se nemohla rozhodnout pro oblíbený druh květiny, ale měla jsem jednu konkrétní, která byla moje nejmilejší.
Dal mi ji Elric - Elric a Ashton byli vlci, kteří se o mě postarali, když jsem je potřebovala nejvíc. Tehdy se všechno zdálo tak beznadějné a temné. Bylo to hodně zlé období, ale oni mě neopustili. Pomáhali mi. Byli to opravdoví kamarádi. Ten den, kdy mi Elric dal mou oblíbenou květinu, byl ten první, kdy jsem se cítila dost dobře na to, abych si s ním vyšla na malou procházku. Do té doby jsem většinou jen ležela a odpočívala. Byla jsem celá zesláblá a hlavně jsem vůbec nenacházela sílu v duši, abych cokoliv dělala. Ale toho rána mě Elric pobídl, ať jdu s ním ven a nachytám si do kožichu trochu slunce, že mi pak určitě bude líp a já se nechala přemluvit, protože mi opravdu chybělo slunce, modré nebe, zpěv ptáků, květiny... Jen jsem nevěděla, jestli někdy přestanu být tak hrozně smutná, abych si cokoliv z toho mohla ještě někdy užít. Tehdy se to zdálo nemožné. Teď už vím, že čas je mocný lékař, ale tehdy jsem to netušila.
Vyšli jsme s Elricem ven, jen kousek, k potoku, protože se mi pořád ještě tlapy trochu třásly. Opravdu jsem se cítila líp, pod zlatým sluncem a širým nebem na čerstvém vzduchu. Nebylo to na radostné poskakování, ale cítila jsem se trochu líp. Pak se Elric sehnul, utrhl krásný rudý vlčí mák a dal mi ho za ucho. "Dneska už vypadáš mnohem líp," řekl. "A každý další den to bude jen lepší a lepší." Trochu jsem se pousmála a myslím, že tehdy jsem tomu začala vážně věřit. A ten vlčí mák se stal symbolem mojí naděje. Že čas zhojí všechny rány. Že zase najdu štěstí. A když mi bude ouvej, že mám kamarády, kteří mě nenechají ve štychu a kterým na mě záleží. Ten mák jsem měla dlouho, dokud úplně nevyschnul a nerozsypal se. Ale nikdy na něj nezapomenu. Byl totiž mojí nejvíc oblíbenou květinou ze všech, které kdy vyrostly.

You know what I really love? Fruit. It might actually be the perfect food, for me at least. You don't have to chase after it, it tastes nice and it doesn't have sad eyes and fuzzy little paws that make me feel guilty about killing it. One summer evening I made a wonderful discover. I came upon a place in the woods, that was just filled with all kinds of fruits. Blueberries, strawberries, blackberries... well, and probably whatever other berries you can think of. Not to mention all the different fruit trees growing there. I ate a bit of everything until I was so full I couldn't even eat another bluberry. Then I fell asleep peacefully under the apple tree, my mouth painted a rainbow of colors from all the different juices. And I had the strangest dream...

In it, I woke up in the exact same spot, but I wasn't alone. I was, in fact, surrounded. Giant fruits were towering over me in a circle. There was a strawberry as huge as an elk, an apple as tall as the trees, all the others I ate were there too, all gigantic and looking at me. Well, they didn't have eyes but I still felt them looking at me. Just as they didn't have mouths but I still heard them talk. "That's her!" a cherry called out. "Yes! Yes! That's the terrible creature," a blueberry answered in a squeaky voice. I could hardly believe what I was experiencing. "I'm not... terrible," I spoke up, my voice shaking a little. "Oh yes you are!" the apple roared. It was very angry. "You ate so many of us. You devoured entire families. You caused so much pain and grief. Who does that? Only some sort of a monster could do this. Why, you still have their blood on your mouth." The apple didn't have a head to shake, but if it did, it surely would. "We're here to punish you." "P-punish me? But I didn't know-" "SILENCE!" a choir of fruit thundered and I went quiet at once. I was scared. Really, really scared. "What are you going to do to me?" I squealed. "We'll turn you into juice." "No!" But they were already closing in on me. "Juice, juice, juice," they chanted and they were now very close and-

I woke up with a little scream and for a moment I was very confused. Then reality finally kicked in in my brain. It was only a dream. "I'll never eat this much fruit before bed again," I shook my head and then rested in on my front legs. I didn't want anymore strange dreams like this.

Slunce pomalu šplhalo nahoru po obloze a šimrání jeho paprsků na čenichu mne probudilo. Se širokým zívnutím jsem otevřela oči a zamžourala kolem. Smrk, pod kterým jsem usnula, nade mnou vytvářel pěknou stříšku, což bylo moc dobře, protože v noci nejspíš sprchlo. Stříbrné kapičky deště se leskly na větvích, na stéblech trávy a vytvářely mělké kalužinky všude po lese. Strom mě ale z větší části uchránil před tím, abych promokla, takže jsem měla kožíšek jenom trošku navlhlý. S vděkem jsem se na něj usmála a když jsem vstávala, abych odešla, otřela jsem se děkovně bokem o jeho kůru. Stromy nám tak často pomáhaly a většinou si nikdo ani nevzpomněl, aby jim za to poděkoval!
Šťastný úsměv mi pohrával na tlamě, když jsem se vydávala skrze les posetý droboučkými diamanty kapiček, lesknoucích se na sluníčku. Šplouchání kalužemi mě bavilo, takže jsem schválně měnila směr, abych jich prošla co nejvíce. Sice jsem z toho měla tlapky celé urousané, ale to mě netrápilo. Slunce hezky hřálo, takže mi zima nebude a nenastydnu. Sladké jarní vůně se vznášely ve vzduchu - květiny, mokrá hlína, možná i první lesní jahody? Snad nějaké také najdu, dostala jsem na ně najednou hroznou chuť. Slina mi div netekla po bradě, když jsem se skloněnou hlavou u země začala hledat nějaký jahodník. Snídaně byla přece důležitá pro začátek každého dne, a já měla pocit, že mě ten den dnes čeká vážně moc pěkný. Slibovalo to sluníčko i veselá nálada v mojí duši. S jahodami i bez, dnešek si vážně užiju.