Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zrcadlové hory

Pořád ještě jsem nevěřícně kroutila hlavou, když mě Wizku ujišťovala, že mé oči jsou vskutku zelené a nejspíš už takové budou nějakou chvíli. Musím najít nějakou kaluž a pořádně se prohlédnout! Kdoví, jak jsem teď vypadala? Aspoň, že kožich zůstal nedotčený, jinak bych už asi vůbec nebyla k rozeznání.
Kráčely jsme dolů z hor, následovala jsem Wizku, která nám vybírala cestu. Poslouchala jsem její pohled na lov. "Asi tomu taky nerozumím, ale už jsem zvyklá, že nerozumím spoustě věcí, které ostatní dělají," pokrčila jsem s mírným povzdechem rameny, ale pak jsem se pousmála. Zdálo se, že máme s Wizku hodně společného. Už jsem si ji stačila celkem oblíbit, i za tu krátkou dobu. Že bych si našla kamarádku? Do mých úvah náhle vtrhla slova černobílé vlčice, která měla teorii, proč ostatní dokáží lovit tak rychle a bez přemýšlení. "Vlastně... to asi dává smysl," zamyslela jsem se nad tím chvíli. "Tak tomu pocitu prostě utíkají..." Wizku se ale rázem začala omlouvat, načež jsem se já zatvářila zmateně. "Neomlouvej se, já... mě to nevadí. Nepřijde mi, že bys mluvila moc. Baví mě tě poslouchat," pronesla jsem upřímně, její úvahy mi připadaly zajímavé.
Zastavily jsme a zavětřily kolem. Vskutku se tu nějaké pachy zvěře vznášely, nejspíš vážně ptáci. "Mhm," přikývla jsem a rozhlížela se, jestli nějakého neuvidím. Wizku už stačila vymyslet plán, který byl vcelku prostý, ale s lepším bych určitě nepřišla. "Souhlas. Můžeme to zkusit. Snad nám neuletí," nakrčila jsem čelo, v tu chvíli jsem úplně zapomněla, že mi Wizku chtěla ukazovat nějaké magie. Jen jsem se pomalu začala plížit po louce a rozhlížet se, kde se nějaký opeřenec skrývá. A netrvalo dlouho, skutečně jsem cosi spatřila! Z trávy vykoukla hnědá hlava. Byla to bažantí slípka? Nejspíš ano. Zamrzla jsem na místě a beze slova Wizku tlapou ukázala tím směrem, abych ptáka nevyplašila. Pohledem jsem se ujistila, že jsme pořád ve shodě, než jsem se vydala vykonávat náš plán - obklíčit kořist z obou stran. Vydala jsem se nalevo a čekala na pokyn.

"Cože? Odkdy?" vykulila jsem na Wizku překvapeně své - zelené? - oči, i když na tu otázku samozřejmě odpovědět nemohla. "Já mám oči zlaté! Tedy měla jsem. Nevěděla jsem, že... huh?" Zatřásla jsem hlavou, až mi uši zapleskaly. Byla jsem z toho trochu v šoku. Co ještě za změny se se mnou událo? Něco, co jsem neviděla? Alespoň jsem si ale byla docela jistá, kdy se ta změna udála. "Muselo se to stát potom, co jsem navštívila Života. To se mi objevil ten flíček na čumáku, ten jsem taky dřív nemívala strakatý." V sedě jsem zkroutila hlavu do různých úhlů, abych zkontrolovala, zda zbytek mého těla už má barvy normální. Alespoň na místech, kam jsem dohlédla, však všechno vypadalo tak, jako tomu bylo vždy.
Wizku mě ujistila, že jí lov s ukázkou magií nevadí. Naštěstí to vypadalo i tak, že jí příliš nevadí ani moje trochu neohrabané lovecké schopnosti. "Také to nemám moc ráda," přikývla jsem s mírně svěšenýma ušima. "Radši hledám něco jiného, když to jde, ale jenom z bobulí a ovoce vlk asi nepřežije." Trochu jsem si povzdechla. Kéž by to šlo! Kdybych se mohla pást jako králík, byla bych nejspíš úplně nejšťastnější. Když ale Wizku prohlásila, že z nás bude dobrý tým, trochu jsem opět ožila a rozzářila se. "Určitě bude!" zamávala jsem ocasem. "Zvládneme to levou zadní."
Pak už bylo skutečně na čase vyrazit a protože Wizku se zde určitě vyznala mnohem lépe, než já, nechala jsem na ní, aby zvolila nějaký směr naší výpravě. "Snad ano," usmála jsem se a přitom ji následovala z jeskyně ven na denní světlo, do dne bez písku. "Zvyknout se dá asi na leccos."

//Kojotí břeh

Magie byla tak... inu, magická! Wizku skutečně dokázala magií ovládat hned několik. Pořád ještě mi navíc nebylo jasné, jak dokázala rozeznat tu moji. "To je úžasné. A poznávání cizích magií mezi ně také patří? Jak jsi věděla, že mám magii země?" vyptávala jsem se, stále lehce vykolejená. Neměla jsem ponětí, co za změny se se mnou událo - krom toho flekatého čumáčku, toho se nedalo nevšimnout.
Černobílá vlčice navrhla, že bychom mohly najít něco k jídlu a ona by mi přitom předvedla některé ze svých kouzel. Zamávala jsem ocasem. "To zní jako skvělý nápad. Vážně bych to ráda viděla - tedy jestli ti to nevadí? A něco bych taky už docela snědla." Wizku pak prohlásila, že je příšerným lovcem. Trochu jsem si povzdechla a teprve až teď se v duchu zalekla, že možná chtěla jít ulovit nějakou srnu nebo něco. "Jistě nejsi horší, než já," střihla jsem ušima. "Vlastně největší zvíře, jaké jsem kdy lovila, je zajíc. A i ten mi většinou uteče, když ho lovím sama," pousmála jsem se omluvně, ale určitě bylo vhodné, aby Wizku měla realistickou představu o mých schopnostech. Nebo spíš neschopnostech.
"Takže to není nic neobvyklého? Asi ne, když se to děje pravidelně," odpověděla jsem si vzápětí sama na svou otázku a zasmála se. "Je to ale dost zvláštní. Možná si na to také jednou zvyknu," zadoufala jsem. Wizku každopádně vypadala, že je s tím zkrátka smířená. Pak prohlásila, že je to tu asi nejlepší místo, jaké zatím navštívila, a já jí musela dát za pravdu. "Rozhodně. Je to tu sice podivné a někdy vážně děsivé, ale řekla bych, že to za to stojí." Pomalu jsem se posbírala na nohy a protáhla si tělo ztuhlé dlouhým sezením. Čekala jsem, že se vyrazíme podívat po něčem k jídlu, ale nechávala jsem směr na Wizku.

Se svým odhadem magie Wizku jsem se trefila, i když jsem pouhým pohledem nedokázala odhalit všechno. "Ovládáš jich více? To je zajímavé! Netušila jsem ani, že to je možné," zakroutila jsem hlavou, jistě jsem teď dávala zřetelně najevo, že opravdu o magiích vím jen úplné minimum. "Jistě, tomu rozumím, určitě nic takového neriskuj. Ale... až se na to budeš cítit, ráda bych něco z magie viděla," nedokázala jsem se ubránit zvědavosti. Samozřejmě jsem nemínila vlčici do ničeho nutit, ale vážně mě to zajímalo. Že je Wizku vážně kouzelnice mi dokázala vzápětí - nebo jsem si to alespoň myslela. "Ano," přikývla jsem zmateně. "Jak jsi to poznala?" zamrkala jsem, netušíc, že právě mé oči mne prozradily nebo že kdy vůbec změnily barvu.
"Hmm, asi na tom něco bude," uznala jsem, protože i mě se stalo pár podivných věcí, ačkoliv nic, co bych označila za katastrofu a ani počasí v tom nikdy nehrálo roli. "I když mě se zde spíš stává, že se najednou ocitám na náhodných místech," dodala jsem. Třeba se to Wizku už také někdy stalo. "Ale už to vypadá na klidné počasí, takže je to nejspíš v pořádku."
Černobílá vlčice zde už byla o dost déle, než já. "Páni, to už je vážně docela dlouho," usmála jsem se. "Asi je tu těch tajemství vážně víc, než by se mohlo zdát," podotkla jsem potom, když se potvrdilo, že odhalit všechny zdejší záhady je pro jednoho vlka možná až nemožné. "Ale nuda tu vážně není... je tu toho k vidění tolik! Nejen kouzla, ale i podivní tvorové, kteří jinde snad ani nežijí... na každém rohu se narazí na cosi zajímavého." V duchu jsem si představovala proužky, dlouhokrky i to velké prasátko, které jsem potkala na travnaté planině na jihu. Nebo tu divnou myšku, která hrála mrtvou, když jsme na ni s Tonresem narazili. A také všechna ta kouzla a ostatní věci. Bylo to tu skutečně výjimečné.

Nastával klid, v našich duších i venku, kde pískovou vichřici nahradil osvěžující déšť. Snad odnese všechen ten písek pryč z míst, kam nepatří. Měla jsem z deště radost, ale Wizku nejspíš těšil ještě více, podle toho, co prohodila vzápětí. Krátce jsem se nad tím zamyslela. Pro mě asi voda nebyla úplně tou nejlepší věcí na světě, ale něco na tom přece jen bylo. "Rozhodně je moc důležitá. Bez ní by nic nepřežilo," zauvažovala jsem nahlas a lehce se pousmála: "Asi ovládáš magii vody, viď?" otázala jsem se. Měla tmavomodré oči, ale já si nebyla tak úplně jistá, jestli to značí magii vody, nebo nějakou jinou. "Tak k ní máš hodně blízko..."
Jenže co mohla ta písečná bouře znamenat, to jsem netušila. Mohla jsem jenom bezradně krčit rameny. "Vůbec nevím. Myslíš, že za tím opravdu je něco víc, než jen větrné počasí?" vykulila jsem trochu oči. Tohle mě zrovna vůbec nenapadlo, ale možná... možná měla Wizku pravdu. Pomyslela jsem na Artyoma, který se vše naopak snažil vždy vysvětlit logicky a rozumně, bez toho, aby do věcí zatahoval magii. Že by Wizku byla pravý opak? A co já? Já jsem akorát pěkně zmatená.
"Ano, i když jsem na něj asi narazila spíš náhodou. A jsem tu... hm, myslím, že od loňského jara," zamyslela jsem se, kdy jsem si kolem sebe začala všímat zvláštních věcí, které značily, že jsem došla do země kouzel. "Svým způsobem to asi je dlouho, ale upřímně mám pocit, že jednomu musí trvat celé roky, než trochu přijde na kloub tomu, jak zde věci fungují. Aspoň pro mě jsou všechna ta kouzla a magie a bohové pořád hotovou záhadou," zakroutila jsem hlavou. "Ty jsi tu dlouho?"

Celá naše situace byla jaksi... divoká. Vůbec jsem si nebyla jistá, co dělat, vždyť se mi ani samotné příliš nedařilo uklidnit se. Už vůbec jsem si ale nepřála, aby Wizku musela být smutná kvůli tomu, že jsem řekla víc, než jsem měla. Naštěstí se zdálo, že už se začíná trochu ovládat. Bude to v pohodě. Než jsem však stačila přijít na nějaká rozumná slova, kterými bych přerušila mlčení náhle naplňující jeskyni, Wizku vyprskla smíchy. Trochu překvapeně jsem sebou škubla a o kousek ucouvla - stalo se snad něco vtipného? V mém momentálně přecitlivělém rozpoložení však ten smích byl jaksi nakažlivý. Také jsem se uchechtla, aniž bych pořádně věděla, čemu vlastně.
Tohle bylo dosti... podivné setkání, jen co je pravda, ale vzhledem k tomu, že poslední dny mi přišlo podivné všechno, nejspíš to dávalo docela smysl. A Wizku vypadala jako milá vlčice. "Mě taky těší," zamávala jsem ocasem a naposled si otřela tlapou oči. Doufala jsem, že je to naposled. Už žádné slzy a žádný nepochopitelný smích. Chtělo to klid, klid a trochu rozumného chování - jenže v tom jsem nikdy příliš nevynikala. "Přece jen byla ta písková bouře k něčemu dobrá," dodala jsem a vyhlédla ven, kde právě plácaly kapky deště. "A nejspíš už skončila." Voda písek určitě smyje, alespoň jsem v to doufala. Nerada bych, aby byla poušť všude kolem. Zase tolik se mi tam nelíbilo.

Rychle jsem si uvědomila, že bylo možná lepší nezacházet do detailů. Wizku totiž zareagovala poměrně intenzivně, což přimělo zmatkovat i mě. Vždycky jsem byla v mezivlčích vztazích tak... neohrabaná. Nikdy mi nebylo jasné, co ještě říct a co si nechat pro sebe. Ach ne. "Ne, to ne, já... prosím, neplač," vyhrkla jsem ze sebe napůl v panice, zatímco Wizku se dál omlouvala a zdálo se, že i ona se zamotává do vlastních slov. "To... to je v pořádku. Asi vím, co se snažíš říct," pokoušela jsem se vlčici nějak uklidnit, i když jsem sama moc klidná nebyla. Otřela jsem si z očí, o nichž jsem ani nevěděla, že jsou teď zelené, slzy a nejistě přešlápla, protože jsem si nebyla jistá, co bych měla dělat. Wizku seděla s pohledem zabořeným do země a já se cítila jaksi bezradně.
Vlčice však nakonec mlčení prolomila ještě jednou větou a přišla ke mně o kousek blíže. "Ano," pousmála jsem se opatrně. "Říkali, že to tak bude. Že... že se tam jednou setkáme, na druhé straně." Hlas se mi zachvěl, ale kdoví proč bylo snazší se teď ovládat, když se slzy hrnuly z očí i Wizku. "Promiň... já nechtěla, abys kvůli tomu musela být také smutná." Neměla jsem to vůbec říkat. Jenže už bylo pozdě. "Je teď už nic nebolí a to je hlavní," polkla jsem knedlík, který se mi udělal v krku, a opatrně flekatým čenichem šťouchla vlčici do tváře v gestu, které snad bylo alespoň trochu povzbudivé. Tohle jsem doopravdy způsobit nechtěla.

Jakmile jsem se jí představila, Wizku vyhrkla, jak krásné moje jméno je. Trochu jsem se tomu zasmála - nemělo to ovšem nic společného s ní, ale s faktem, že zdejší vlci na mé jméno takto reagovali docela často. "Děkuju," zavlnila jsem ocasem. "Mně vždycky přišlo docela obyčejné, ale zdá se, že v těchto krajích je celkem neobvyklé." Popravdě jsem tu nepotkala nikoho, kdo by nosil jméno podobné těm, jaká se vyskytovala v mojí rodině. Třeba to doopravdy bylo neobvyklé.
Když jsem vlčici vypověděla o lese jezevců, cítila jsem, že se mi docela ulevilo. Zklidnila jsem se. Znělo to celé sice šíleně, ale čím víc jsem o tom mluvila, tím jsem si byla jistější, že šlo o skutečnost. Zážitek se mi nevytrácel z paměti, neunikal mi, jako to rády dělaly sny, když jsem se na ně snažila vzpomenout a někomu je vyprávět. Bylo to doopravdy. Přesto to ale byla záhada. "To nevím," přiznala jsem. "Je to možné. On je takový... tajemný. Asi se dá těžko poznat, jaké má plány." Vlastně i mluvil o tom, že mi dá nějaké překvapení. Myslela jsem ale, že tím měla být náhlá změna barvy mého čenichu. Že bych se spletla? Ať už mě ale do lesa jezevců dovedlo cokoliv, byla jsem ráda, že se to stalo. Přese všechnu bolest.
I když ta bolest se ignorovat nedala. Skoro se teď zdálo, že se mi ji nějak podařilo přenést na Wizku, která najednou vypadala smutně. To jsem nechtěla. Mírně jsem svěsila uši a cítila, jak se mi hrudník opět bolestivě stahuje. "Bylo to smutné," špitla jsem tiše. "Ale... jsem ráda, že se to stalo, že jsem je mohla vidět." Trochu mi vyschlo v hrdle. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem pokračovala: "Říkali, že se mají dobře a že po smrti už nic nebolí. To mě uklidnilo. A hlavně... hlavně jsem měla šanci je konečně poznat, protože umřeli dřív, než mohli doopravdy žít." Slzy mi zase vyklouzly na tváře, nedokázala jsem o tom mluvit bez pláče. Uvědomila jsem si, že Wizku nejspíš vůbec neví, o kom mluvím. "Moje vlčátka," dodala jsem chraplavě a sklopila zrak. Nechtěla jsem vlčici rozesmutňovat ani na ni přenášet své problémy, ale když už jsem o tom jednou začala, přišlo mi jen správné to říct celé. Wizku chtěla vědět, zda to místo a setkání s mrtvými není hrozné a já ji zase chtěla přesvědčit o tom, že není. Byla v tom spousta dobrého, i když to celé rozhodně mělo velice hořkosladkou příchuť.

Černobílá vlčice nalezla slovo, které mi unikalo, bez větších problémů. "Ano." Písečno tedy vážně bylo. Proč se vítr rozhodl, že nás bude zasypávat pískem, jsem netušila, ale stejně jsem se na to nedokázala příliš soustředit. Měla jsem hlavu plnou jiných věcí, podivnějších záhad. Moje společnice se představila jako Wizku. Bylo to zajímavé jméno, ale líbilo se mi. "Já jsem Jasnava," mávla jsem ocasem. "Těší mě," pousmála jsem se znovu. Pomalu jsem dostávala svoje emoce zase pod kontrolu, i když to šlo pomalu. Byla jsem prostě rozhozená.
Když jsem to všechno vyslovila nahlas, znělo to docela šíleně. Jenže se to doopravdy stalo. Mělo to nádech podivného snu, ale muselo to být skutečné... alespoň něco z toho. Chtěla jsem tomu věřit. Potřebovala jsem tomu věřit. Wizku však o jezevčím lese nikdy nic neslyšela, i když zde dle vlastních slov už nějakou dobu pobývala. "Ach," vydechla jsem. "No... to místo v lese bylo docela skryté. Nejspíš není lehké na něj narazit jen tak náhodou. Možná to ani nejde," zauvažovala jsem. Třeba se tam bez jezevčího průvodce nikdo nedostane. Vlčice zauvažovala, že to možná má něco společného se Životem a Smrtí. "Je pravda, že Života jsem potkala jen chvilku předtím. Třeba v tom je nějaká spojitost..." Že by toho jezevce vyslal Život? Nebo to celé byla jen zvláštní náhoda?
Wizku měla samozřejmě otázky a já neváhala na ně odpovídat, alespoň na ty, na které jsem nějaké odpovědi měla. "Ano... Ten jezevec říkal, že tam na mě někdo čeká. Někdo, koho jsem kdysi ztratila - a byla to pravda," zatřásl se mi opět hlas, ale tentokrát jsem se ovládla. Ztěžka jsem polkla a rychle zamrkala, než jsem pokračovala už zase klidněji: "Opravdu je možné tam vidět mrtvé. Ne tedy jako... mrtvoly. Asi jsou to spíš duchové? Jenže byli tak skuteční," zamumlala jsem si poslední větu spíš jen pro sebe. "Nebyli to... strašidelní duchové. Nic na tom nebylo strašidelné, jenom to bylo hodně zvláštní." Lehce jsem pokrčila rameny. Neuměla jsem vysvětlit, jak je to možné ani jak to funguje. Jen jsem věděla, co jsem zažila, že jsem se na té mýtince konečně měla šanci potkat se svými dětmi.

Cítila jsem se vážně dost provinile. Vtrhla jsem vlčici do skrýše, nejspíš narušila její den a nedala jsem jí ani šanci promluvit, než jsem se rozbulela jako malé vlče. Ani bych se nejspíš neurazila, kdyby mě bez dalšího slova vystrčila ven do pískové vichřice a poslala mne pryč. Jenže ona nevypadala, že by to chtěla udělat. Vypadala... mile, i když jsem ji nepochybně vyvedla z míry. Ujistila mě, že nepřekážím, načež mě ještě celkem důrazně vyzvala, abych se neomlouvala. "Promiň!" vyhrkla jsem okamžitě bez přemýšlení. Jakmile mi došlo, co se stalo, přes vzlyky jsem se zasmála vlastnímu přešlapu, takže to znělo jako jakési nepovedené škytnutí. "D-díky, že tu můžu být," dostala jsem ze sebe kolísavým hlasem, než se začnu omlouvat za vlastní omluvy. "Venku je..." Netušila jsem ani, jak to nazvat, ale ona to ostatně musela vidět sama.
Vysvětlila jsem, že právě prožívám vážně hodně zvláštní den. Kupodivu to však nemělo s divokým počasím nic společného. "Ten písek je... pro mě dnes asi ta nejméně divná věc," znovu jsem se škytavě zasmála a otřela si další várku slz. Naštěstí se mi už dařilo dostat trochu pod kontrolu alespoň vzlykání. Možná se i propracuji k nějakému zdání klidu. Černobílá se ale dál jevila ustaraně. Aby také ne. Nechovala jsem se zrovna příliš vyrovnaně. "Vlastně ano. Vlastně je všechno v nejlepším pořádku. To je možná to úplně nejdivnější..." Potřásla jsem hlavou. Mé blábolení jí nemohlo dávat smysl. Přes slzy jsem se usmála a tentokrát už to bylo o dost upřímnější. "Asi blábolím. Narazila jsem na takové podivné místo. Dovedl mě tam jezevec - prý se tam stýká svět živých a mrtvých." Odmlčela jsem se. "Slyšela jsi o něčem takovém?" zeptala jsem se váhavě, než se odhodlám pokračovat. Celé to mělo nádech podivného snu. Kdyby vlčice o tom místě něco věděla, dost by se mi ulevilo. Aspoň bych si mohla být jistá, že jsem si to celé nevymyslela.

//Maharské močály přes Hadí ocas

Pokračovala jsem stále vpřed jakousi silou setrvačnosti. Kdybych se zastavila, taky bych mohla explodovat vší tou neklidnou energií, která se ve mně tloukla. Mé zmatené nitro mne nutilo kráčet stále vpřed. Jak se zem pod mýma nohama stávala kamenitější a nerovnější, musela jsem ovšem trochu procitnout ze svého hlubokého zadumání a dávat větší pozor na cestu. Uvědomila jsem si proto, že šplhám do hor, kde jsem posledně našla Artyoma. Srdce mi poskočilo. Kéž by tu byl i nyní! Rozhlížela jsem se, zda neuvidím jeho známý hnědý kožíšek, jestli na mne odněkud nevyhlédne jeho tvář, zjizvená a přece mému srdci tolik milá. Moc jsem si přála ho vidět. Asi jsem ho potřebovala.
Potřebovala jsem... někoho. Protože sama jsem se stále nebyla schopná uklidnit. Chvílemi mi z hrdla uniklo zasmání, a bylo upřímné a od srdce, protože jsem si vzpomněla, jak na jezevčí mýtince Lesněnka s Jasmínem poskakovali a dováděli. Vzápětí se mi ale už do očí valily slzy, protože byli pryč, už zase, a protože nikdy nedostali šanci takhle poskakovat a dovádět ve skutečném světě. Stejně jako ten smích, i ty slzy byly skutečné. Jak mohly být obě věci pravda zároveň? "Přeskočilo mi," pronesla jsem tiše.
Možná. Ale už jsem alespoň vnímala, co se děje kolem mne. Proto jsem si také znovu začala uvědomovat ten vítr nesoucí s sebou spoustu písku z pouště, kterou jsem dávno nechala za sebou. Jak daleko mohl doletět? Celé to bylo hodně nepříjemné. Písek mi křoupal mezi zuby a štípal mne v očích. Sotva jsem se dokázala soustředit na svou psychickou nepohodu, nepotřebovala jsem k tomu přidávat ještě tu fyzickou. Proto, jakmile jsem spatřila temný vchod jeskyně, vklouzla jsem dovnitř. Oddechla jsem si, když jsem byla pryč z toho větru - vzápětí jsem se však zajíkla. V šeru se rýsovala temná silueta. Nebyl to však medvěd ani žádná příšera, jak mi v další vteřině došlo, seděla tam neznámá vlčice. "Jé!" vyjekla jsem. "Zdravím. O-omlouvám se. Netušila jsem, že tu někdo je, chtěla jsem se jen schovat před tím větrem," zamáchala jsem oháňkou na znamení míru. "Měla bys tu místo i pro mě? Klidně ale půjdu o dům dál, jestli ti překážím," zasmála jsem se neklidně, načež mi zcela neočekávaně opět vyhrkly slzy. Rychle jsem je tlapou začala z očí stírat. Nechtěla jsem, aby si cizinka myslela, že jsem šílená, ale nějak jsem to nedokázala zarazit. Bylo toho na mě moc. "Omlouvám se," fňukla jsem znovu a snaživě si otírala další a další slzy. "Jenom mám strašně podivný den."

//Jezevčí plácek přes Jezevčí les

Nechala jsem jezevce, aby mě odvedl z mýtinky a potom dál lesem. Sotva jsem se dokázala soustředit na cestu, myšlenkami jsem byla úplně jinde. Emoce divoce vířily v mém nitru, neskutečná radost i těžký, bolavý smutek, všechno se tam mlátilo a já si nebyla úplně jistá, co si s tím sama počít. Jsou teď v pořádku. Ať jsou, kde jsou, nic je teď nebolí a jednou se zase potkáme, opakovala jsem si stále dokola. Bylo těžké uvěřit tomu, že po všech těch letech jsem se konečně setkala se svými dětmi, měla šanci se jich dotknout a dát jim jejich jména... ach, ale ten okamžik byl tak hrozně prchavý! Přišlo mi to jenom jako krátká chvilka, než mi opět zmizeli. Vidět je znovu mizet bylo strašné... ale přesto jsem byla tak nesmírně šťastná, že se celá ta věc stala.
Ani jsem si neuvědomila, že kráčím lesem dál sama a jezevce jsem dávno nechala kdesi za sebou. Zaobírala jsem se příliš hluboce vlastním nitrem a vlastními myšlenkami, než abych vnímala svoje okolí. Když půda pod mýma nohama začala vlhnout, vyhýbala jsem se kalužím téměř automaticky. Obcházela jsem močály po okraji a skoro to ani nevěděla. Možná jsem se trochu pomátla... možná jsem byla pomatená už dávno. Sama jsem to nedokázala poznat. Všechny moje emoce byly příliš rozbouřené, než aby mi dávaly jakýkoliv smysl.

//Zrcadlové hory přes Hadí ocas

//Jezevčí les

Následovala jsem jezevce hlouběji do lesa. „Kam to jdeme?“ tázala jsem se a rozhlížela se kolem. Ušiska jsem zvědavě špicovala kupředu, zvědavost mi nedala klidu. Nečekala jsem, že by mi jezevec podal nějakou odpověď, ovšem jakmile stromy kolem nás začaly řídnout, k mému údivu otevřel tlamu a promluvil. „Je tu někdo, kdo se s tebou touží setkat. Někdo, koho jsi kdysi ztratila.“ Překvapeně jsem zamrkala. Kdo by to mohl být? „Jsou to moji rodiče? Sestra?“ Náhle to se mnou škublo. „Elias?“ špitla jsem skoro neslyšně. Nebyla jsem si jistá, že bych setkání s Eliasem dokázala čelit. Vůbec jsem nevěděla, jak se ohledně něj cítit, dokonce ani po všech těch dlouhých letech. Jezevec však pouze prohlásil: „Uvidíš.“ Vzápětí zaběhl do křoví a byl pryč.
Zůstala jsem stát na mýtince uprostřed lesa. Nebyla příliš velká, jen takový palouček pokrytý měkkou trávou, sem tam vykukoval nějaký ten drobný kvítek. Nad tím vším se vznášel jemný mlžný opar. Přemýšlela jsem. Kdo se se mnou mohl chtít setkat? Koho jsem kdysi ztratila? Mohli to být Ashton s Elricem? Jenže je jsem neztratila, přece jsme se rozloučili v dobrém... Zamrkala jsem, protože v mlze se cosi pohnulo. Nezřetelné tvary se zaostřovaly, až se ze stříbrné mlhy na slunce vyloupla dvě malá vlčátka. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Poznávala jsem vlčka s medově hnědým kožíškem i malou světlounkou vlčici, které v krémové srsti prokvétalo jen pár tmavších chlupů. Poznávala jsem je a přece nepoznávala. Nikdy nebyli takhle staří – i když tahle vlčátka byla hodně malá, už běhala a měla otevřené oči. Oni nikdy takhle neběhali a nesmáli se. Nikdy se ani nepohnuli, protože jejich životy skončily, než vůbec stačily začít. Ale teď... teď byli tu? Jak...? „Mami, mami,“ volali vesele a už se mi motali kolem nohou. „Tak rádi tě konečně vidíme! Čekali jsme tak dlouho!“ „Děti moje,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně a lehla si do měkoučké trávy, jednak proto, abych jim byla blíž, ale také protože se mi zdálo, že asi omdlím, jestli zůstanu stát. „J-jak...?“ vykoktala jsem skrze hrdlo tak stažené, až to bolelo.
„Tohle je kouzelné místo, víš? Kde se světy mrtvých a živých setkávají,“ řekla vlčí holčička a lehla si předními tlapkami na mou levou nohu. Bratříček ji doplnil, zatímco se uveleboval naproti ní: „Čekali jsme dlouho, až ho konečně objevíš. Moc jsme se na tebe těšili. Máme jen chvilku, ale chtěli jsme ti toho tolik říct!“ To už se mi z očí řinuly slzy. Nedaly se zadržet. „Já... já... já vás taky tak moc ráda vidím,“ popotáhla jsem. „Hrozně, hrozně moc, ani nevíte jak... Strašně mě mrzí, že jsem vás nikdy nemohla poznat. Omlouvám se. Omlouvám se, že jsem nebyla dost silná, abych vás dokázala udržet naživu, že jste nemohli poznat svět, že... že... je mi to tak líto,“ blábolila jsem a vzlykala. Dva jemné čumáčky se přitiskly k mé tváři a setřely z ní slzy. „Neplač, maminko,“ broukl malý vlček. „My víme, jak to všechno bylo. Víme, jak moc ses kvůli nám snažila. Vždyť jsi sama skoro umřela, dala jsi nám všechnu svoji sílu. Není tvoje vina, že to nakonec nestačilo.“ Světlá vlčí holčička se na mé tlapce zavrtěla a přitiskla svou tvářičku k mojí líci: „A my se teď nemáme špatně. Nic nás nebolí, máme spoustu kamarádů a pěkných míst na hraní. Je nám tam hezky.“ „Ale... ale kde vlastně jste?“ fňukla jsem. Vlčátka pokrčila rameny. „Na druhé straně závoje.“ „Živým vlkům je to místo skryté, ale každý tam nakonec dorazí. Počkáme tam na tebe,“ slíbil vlček. „Budeme čekat klidně sto let. Nakonec se tam potkáme a potom už budeme pořád spolu,“ dodala jeho sestřička. Přitiskli se ke mně a chvíli bylo jen ticho, v němž jsem se soustředila pouze na jejich přítomnost, jakkoliv neuvěřitelná byla.
Vodopád slz z mých očí začínal konečně trochu zpomalovat, i když všechno ve mně bylo stále sevřené a bolavé. Byla jsem šťastná, tak šťastná, že je konečně vidím a mohu s nimi mluvit, zároveň to všechno však strašně bolelo. Víc než cokoliv jiného. Iluze věcí, které mohly být, života, který ani jeden z nás nakonec neměl. „Nikdy jsem vám ani nestačila dát jména,“ prolomila jsem nakonec mlčení. „Můžeš to udělat teď!“ zavrtěla dcerka ocasem a v očích jí zářily jiskřičky nadšení. „Ano, ano, moc rádi bychom měli jména!“ radoval se synek. Nemusela jsem nad tím příliš přemýšlet. Jména jsem měla vymyšlená už dávno. „Tobě jsem chtěla dát jméno Lesněnka,“ dotkla jsem se čenichem čela své dcerky, „a tobě Jasmín,“ přejela jsem čenichem zase po čele synkovi. Chtěla jsem ještě dodat, že mám v záloze i jiná, kdyby se jim tato nelíbila, avšak nestihla jsem to. „To jsou krásná jména!“ radovala se Lesněnka a i s bráškou začali poskakovat kolem, krátké tlusté ocásky se jim jen kmitaly a já se musela široce usmívat, když jsem je sledovala, jak se radují a hrají si mezi květy.
Když se vydováděli, přihopsali zpátky a opět se přitiskli ke mně. Teď jsem ale v jejich tvářičkách četla jistý smutek. „Děje se něco?“ „Už musíme jít,“ řekla Lesněnka a svěsila ouška. „Nemůžeme ve světě živých zůstávat moc dlouho,“ dodal Jasmín. „Ale... to ne. Já nechci, abyste šli.“ Bylo to jako bodnutí ostrým trnem přímo do srdce. Ne, nemohli odejít, já chtěla zůstat s nimi. „Chci, abychom mohli být spolu.“ Z očí se mi už zase řinuly slzy. „Nechoďte...“ „Taky bychom raději zůstali s tebou. Jenže to nejde.“ „Musíme se vrátit zpět. Ale nezapomeň, že tam někde pořád jsme.“ „Dohlížíme na tebe a někdy se i přiblížíme, když to jde. Jsme stále s tebou, i když nás nevidíš.“ „A jednou se tam spolu setkáme.“ „A pak už budeme napořád spolu,“ dokončila jsem huhlavě skrze slzy. „Přesně tak,“ pokývl Jasmín spokojeně. Oba dva se ke mně přitiskli a já je k sobě přivinula tak pevně, jak jen to šlo. „Mám vás moc ráda. Jsem šťastná, že jsem vás konečně mohla potkat,“ šeptla jsem. „I my tě máme rádi. Dávej na sebe pozor, mami.“ Říkali ještě něco, ale už jsem je neslyšela. Vytratili se z mého sevření a rozplynuli se v mlze. Spojení se světem živých skončilo.
Kdoví, jak dlouho jsem tam ještě bez hnutí ležela, ronila tiché slzy a přitom se chvílemi široce usmívala, rozpolcená s rozjitřenými pocity. Bolelo to a hřálo... jak jsem se měla s něčím takovým vypořádat jinak, než nekonečnými slzami? Nakonec se však ozval kousek od mého ucha hlas. „Je čas.“ Zvedla jsem hlavu a zamlženým zrakem zahlédla jezevce. Neodpověděla jsem, jen přikývla a vyhrabala se na ztěžklé nohy. Ano, byl čas. Čas vrátit se do světa živých. Pomalu jsem se vypravila za šedivým tvorem, naposledy jsem se však ještě ohlédla. Byla bych přísahala, že vidím v mlze obrysy vlčátek, jak poskakují a hrají si, avšak možná to byla pouhá hra světel a stínů.

//Mahar přes Jezevčí les

//Tenebrae přes Kierb

Řeka mne opravdu dovedla k místům, která už vypadala přívětivěji. Její proud se pojil s další řekou, jejíž voda už nebyla strašidelně černá a nečistá a hlavně už ne tak zběsilá a divoká. V jejím proudu jsem se hezky osvěžila a napila. Chvíli jsem chodila vodou, bylo to mnohem příjemnější, než se péct na sluníčku. Měla jsem léto ráda, ale uvítala bych, kdyby se trošku ochladilo. I přírodu to muselo zmáhat, rostliny místy vypadaly vážně dost unavené a ovadlé, i když okolo řeky se to zdálo lepší. Navíc vzduchem poletoval ten jemný písek. Od pouště jsem nejspíš pořád nedošla dost daleko, aby mne přestal pronásledovat.
Sem tam po břehu, sem tam přímo proudem jsem nakonec dorazila až do stínu lesa. Tenhle už se mi líbil mnohem více. Byl světlejší, i když také pořádně zarostlý. Klopýtání přes kořeny mi však nedělalo problém, vyrostla jsem v hvozdě, který byl ještě mnohem hustší a propletenější. Moje tlapky po hrbolech chodily snad přirozeněji, než po rovině. Našla jsem pár keříků krásných borůvek a ostružin, kterými jsem trochu zahnala hlad. Byla jsem ráda, nemusela jsem alespoň nic lovit. Už už jsem se chystala, že zalehnu a trochu si odpočinu, když z lesa vyfuněl jezevec. "Jé! Je tohle tvoje místo?" lekla jsem se trochu a couvla. Nechtěla jsem se s ním prát, klidně bych utekla a šla si po svém. K mému překvapení však šelma zavrtěla hlavou. "Ach? Ty mi rozumíš?" Možná jsem si to jen představovala, ale jezevec přikývl. Potom se ke mně otočil zády a loupl po mne vyzývavým okem. Jako by se mi snad snažil cosi sdělit. "Mám jít s tebou?" otázala jsem se váhavě. Šedivé zvíře přikývlo, frklo a rozběhlo se mezi stromy. "Počkej!" vyjekla jsem, teď už zvědavá. Bála jsem se, že mi jezevec zmizí z dohledu a já se nedozvím, co mi chtěl ukázat. Proto jsem neváhala ani nezvažovala rizika, prostě jsem se rozběhla přímo za ním.

//Jezevčí plácek

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Na druhé straně hor skutečně les byl. Nelíbilo se mi v něm však. Byl strašidelný a temný a i když jeho husté větve chránily před sluncem, dusno se pod nimi drželo. Na tom místě se to stíny jen hemžilo. Nerozhlížela jsem se nalevo ani napravo - byla jsem sama a pro stíny bych byla tou úplně nejsnazší kořistí, jakmile by mne nějaký spatřil nebo já spatřila jeho. Proběhla jsem tedy lesem tak rychle, jak jen to šlo, s ocasem staženým mezi zadní nohy a neustále jsem si mumlala něco pod vousy, abych se cítila méně sama. Třeba pak stíny nepoznají, že jsem ve skutečnosti osamotě... Ne vždycky to fungovalo, ale někdy ano.
Tentokrát se to podařilo. I přes ten stres jsem zachovala docela klid a stíny nevylezly. Jakmile jsem opustila temný les, znatelně se mi ulevilo. Zamířila jsem k řece, která do něj tekla, že bych se v ní trochu schladila, ovšem rychle jsem si to rozmyslela. I ona byla černá a nevábná. Dokonce jsem si na její hladině ani nechtěla prohlížet svůj odraz. Příliš by to stejně nešlo, proud se zdál dost rychlý i přes dlouho trvající sucho a vedro. Mohla mne ale aspoň vést krajinou k nějakým snad hezčím místům. Trpělivě jsem vyrazila proti jejímu proudu.

//Jezevčí les přes Kierb