Gallirea - Příspěvky uživatele

//Jedlový pás

Pořád ještě rozespalá jsem se všourala do skrytu toho, co jsem považovala za stinnou a chladnou jeskyni. Jindy bych si jistě uvědomila, že tu něco nehraje, ale teď mi vážně nějak nebylo dobře. Zaplula jsem do příjemného přítmí a chladu jeskyně a natáhla se na hladký kámen, který pokrýval zem. Moc hezky chladil. Chvíli jsem ležela rozplácnutá na boku a užívala si ten příjemný pocit. Pomalu jsem oddechovala, ovšem spánek nepřicházel. Cítila jsem moc velké nepohodlí, než abych dovedla usnout. Marně jsem se převalovala a hledala pohodlnou polohu, ale bylo to naprosto beznadějné.
Nakonec jsem to vzdala. Zvedla jsem hlavu a přejela si čenichem po břiše, které bylo celé nafouklé a ozývalo se z něj každou chvíli nespokojené zaškrundání. Bolelo mě, i hlava se mi trochu točila. "To jsem tomu dala," povzdechla jsem si. Bylo mi hůř, než jsem prve myslela, připadala jsem si celá malátná a k ničemu. Možná jsem spíš nemocná, než přejedená, napadlo mě. Nikdy dřív jsem se takhle necítila. Už už jsem si chtěla položit hlavu zase na zem, zkusit ještě jednou usnout a doufat, že mě to mezitím přejde, když vtom jsem zaslechla cvakání drápů o kámen.
Nastražila jsem uši. Teprve teď jsem se kolem sebe pořádně rozhlédla a krev mi málem ztuhla v žilách děsivým uvědoměním... Tohle nebyla jeskyně. Vůbec ne. Ale jak jsem se sem dostala? Byla jsem přece na jihu... Už bylo ale příliš pozdě. Z černočerné vířící temnoty se děsivě ladným krokem vynořila ona. Královna všech stínů. Bohyně Smrt. Probodávala mne příliš zářivým pohledem svých zelených očí, ledovým jako dva rampouchy. Přimrazil mne na místě a vlil mi do žil chlad.
"Ty. Co se tu tak válíš?" zavrčela a mně bylo najednou ještě desetkrát hůř, jako by mi její samotná přítomnost jen přilila jed do těla. Vážně jsem si předtím myslela, že jsem na tom zle? Celé tělo se mi náhle roztřáslo strachem. "Paní-" "Vstávej. Nebudu mluvit s někým, kdo se tu povaluje jako nevychovaný pobuda, leda by se mi klaněl až k zemi, ale to ty rozhodně neděláš." Na moment jsem se ani nepohnula. Nešlo to. Vlastně mi jen stěží docházelo, co po mně bohyně vlastně chce. Zůstala jsem jen zmateně hledět, z očí mi mlčky tekly slzy. "Vstávej!" zahřímala Smrt. To mě konečně uvedlo do pohybu. Srdce mi bušilo tak vyděšeně, až jsem měla počít, že se mi musí každou chvíli probít skrz žebra. Nevěděla jsem ani, jestli dokážu vstát. Celá jsem se hrozně třásla. Motala se mi hlava a bylo mi špatně. Silně jsem se zapotácela, udělala dva opilé kroky do strany, než jsem zůstala stát s hlavou nataženou dopředu a dolů. Bojovala jsem s návalem náhlé nevolnosti, ale stála jsem. Sice nejistě, ale dost pevně, aby to stačilo.
"A teď mluv. Co tu chceš?" Stěží jsem odlepila jazyk od patra. "Om-omlouvám se, paní," vzlykla jsem a mírně se nahrbila. Břicho mi sevřela nepříjemná křeč. Uniklo mi tiché říhnutí, které jsem nedokázala skrýt. U všech bohů, nesmím se jí tu pozvracet. Nesmím. "Nevěděla jsem, že... že... že jdu do v-va-vašeho-vašeho sídla. Udělalo se mi... udělalo se mi v lese špatně. Bolí mě hrozně bříško a točí se mi hlava, chtěla jsem si jen někde odpočinout," vysvětlovala jsem plačtivě, strach ze mne činil opět malé vlče. Dál jsem se chvěla jako osika. Hlavu jsem držela nízko nad zemí, zdálo se mi, že potom se mi tolik netočí. "Bůhů, až by mi slzička ukápla," otřela si Smrt dramaticky své naprosto suché oči. "Tvoje bříško mi je ukradený. Tady není žádná nemocnice. A už vůbec ne hrobka - protože jak tak na tebe koukám, do té budeš patřit spíš. Nezdá se mi, že by ti bylo pomoci," ušklíbla se škodolibě. Vylekaně jsem vykulila oči. "Cože? Ne, to ne, jen... jen jsem se přejedla, to je všechno," blábolila jsem a pak táhle zakňučela, když mne stihla další křeč. „Auu... To tak bolí,“ fňukla jsem a musela si sednout, spíše se pode mnou zadní tlapy podlomily. Snad každou minutou mi bylo hůř. Žaludek mne bolel, střeva se mi kroutila jako klubka naštvaných hadů a já měla strašný strach, že budu mít brzo nějakou nehodu. A potom? Kdybych jí poskvrnila její krásné čisté podlahy, dozajista by mne Smrt zabila sama a vytřela tu spoušť mým kožichem.
„Vstaň! Říkala jsem, že jinak se s tebou bavit nebudu! Tohle je vážně ubohá podívaná.“ V očích bohyně zářilo škodolibé světlo, když jsem pod sebe s nemalými obtížemi podsouvala zadní tlapy a kolísavě je přiměla zvednout mé tělo opět ze země. Věděla jsem, že se mi vysmívá, že jí moje utrpení činí radost, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Snad jen plakat o to usedavěji. I ve stoje jsem vrávorala. Bylo to, jako by Smrt postavila své sídlo na moři.
"Jistě, přejedla ses. Ale čehopak ses to přejedla, děvenko, čeho? Byly všechny ty houby jedlé? Jsi si jistá? Nebo tam byly nějaké dobroučké zelené muchomůrky, ó, nebo možná pavučince, či něco vybranějšího? Na Galliree rostou i houby, které jinde nejsou, tak jedovaté, že-" "Prosím, přestaňte," zaskřehotala jsem a začala rychle lapat po dechu. Pokoušely se o mne mdloby. Viděla jsem Smrt dvakrát, třikrát, šestkrát. Křečovitě jsem zavřela oči. Na nohou mne držel jen hrozný strach z noční můry přede mnou. Doufala jsem, že vlčice lže, ale někde v hloubi duše jsem cítila, že to tak není. Jakkoliv to bylo hrozné, mluvila pravdu.
"Pomozte mi. P-prosím, pomozte mi," žadonila jsem. "Mám drahokamy, dám vám je všechny, jen... já nechci umřít, prosím, já nechci umřít," prosila jsem zoufale, byla bych Smrti líbala tlapy, ale ona jen zavrtěla hlavou. Rázně, rozhodně. Nepřipouštěla žádné dohady. "Ne. Já nepomáhám. Nejsem jako můj měkosrdcatý bratr. Tohle sis udělala sama, děvenko. S tím musíš žít a zemřít. Ale tvé kamení si klidně vezmu," uchechtla se. "Tam, kam jdeš, ti stejně už k ničemu nebude." Chtěla jsem začít znovu prosit, nabídnout své služby, cokoliv, ale když jsem otevřela tlamu, žaludek se mi mocně vzepjal a tentokrát jsem věděla, že tomu nedokážu zabránit. Bojovala jsem proti tomu vší silou své vůle, ale cítila jsem, že to je marné. Z hrdla se mi draly přidušené zvuky. "Bl- Brk-" "A VEN!" zahřímala Smrt a jakási obrovská neviditelná tlapa mne odstrčila směrem k východu. Letěla jsem vzduchem, strkaná jakousi tlakovou vlnou. "Brzy se uvidíme!" chechtala se mi bohyně za zády, zatímco jsem se blížila k obdélníku světla. "Už si chystám místečko na tvou duši. Bude se u mne moc hezky vyjímat!" A pak už jsem byla venku, ve stínu nekonečných jedlí.

//Jedlový pás

//teleportační lístek z Houbového ráje

Moje mysl se toulal v krajině snů, ale toulalo se i mé tělo. Mnohem dál, než by ve spánku mělo, a to jsem ani nebyla námesíčná. Netušila jsem, jak se to stalo - docela dlouho jsem si totiž ani neuvědomila, že se to stalo. Z nejhlubšího spánku mě probudil nepříjemný pocit padání. Škubla jsem sebou, ale ležela jsem v jehličí, pod sebou pevnou zem. "Cooo...?" zabručela jsem, totálně dezorientovaná a rozespalá. Nemohla jsem si vzpomenout, kde to jsem a začínala jsem pomalu zase usínat. Jenže mezi větvemi stromů se po mne natahovaly polední sluneční paprsky, které ještě pořád měly sílu. Z nedávného výletu do pouště jsem byla pořád vypražená, zatoužila jsem po trošce chládku. Taky, abych pravdu řekla, jsem se cítila trochu divně. Pociťovala jsem malátnost, která neměla nejspíš nic společného s mým náhlým vytržením ze spánku a v břiše mi zvláštně škrundalo. Nebylo mi vůbec dobře. Ble, asi jsem se přežrala těch hub, napadlo mě, překulila jsem se na břicho a s trochou těžkostí se vydrápala na nohy. Chtěla jsem se někam schovat, kde to zaspím. Tmavý vchod, který jsem viděla mezi stromy před sebou, sliboval jeskyni, ve které by mohlo být příjemně. Byla jsem příliš rozespalá a příliš jsem se soustředila na své nepohodlí, než abych si včas uvědomila, že to vůbec žádná jeskyně není.

//Zřícenina

//Děkuji moc za akci, byla vážně super, klidně bych si někdy omalovánky zopákla :D Prosím o drahokamy

Připsáno, akcičku si určitě někdy zase zopakujeme!

//Tenebrae

Přešla jsem přes řeku po kládě a naštěstí jsem ani nezakolísala. Popravdě jsem na možnost pádu ani nepomyslela. I když jsem měla hlad, lov se mi nepodařil a pohybovala jsem se kolem černé řeky, pořád jsem měla dobrou náladu. Návštěva Života udělala svoje a cítila jsem se prostě krásně. A najít něco k jídlu? To byl jen malý problém. Vždycky jsem to dovedla. Přinejhorším jsem si mohla vykouzlit další keř borůvek. Jen jsem nechtěla způsobit na Galliree invazi ovocných keřů.
Ukázalo se, že to nebude potřeba. Další les, do kterého jsem vkročila, bohatstvím potravy přímo oplýval. Uvědomila jsem si to, sotva jsem omylem kopla do hříbku. "Jejda!" zajíkla jsem se a potom jsem k němu sklonila hlavu. Houby! Proč mne to hned nenapadlo? Slupla jsem hříbek jako malinu a olízla si čenich. Houby byly celkem dobré, asi ne úplně moje nejoblíbenější, ale alespoň se nemusely lovit a sbírat je byla docela zábava. Tady se jim opravdu dařilo. Byly tu nejrůznější druhy a učiněná hostina. S vervou jsem lezla pod stromy do houštin, natahovala se pod kořeny a trhala je z měkkého mechu. Dost jsem se do toho zabrala a za chvíli už nemohla být o nějakém hladu ani řeč. Z hrdla se mi vydralo říhnutí, které se pro dámu vůbec nehodilo. "Hups," zasmála jsem se a široce si zívla. Ještě si chvíli odpočinu, než se vydám domů, rozhodla jsem se, protože se mi oči úplně klížily. Najezená, spokojená, vpravdě úplně blažená, jsem se stočila do klubíčka na mechový polštář a za chvíli už jsem spala jako špalek.
Pronásledovaly mne ale podivné sny. Sny o podhoubí, o hemžícím se hmyzu, o tom, jak bloudím po poušti a nikde není ani kousek stínu... Párkrát jsem se nespokojeně převalila, ale v tu chvíli jsem si neuvědomila, že jsem se přenesla mnohem dál, než jen do krajiny snů. Netoulala se jenom moje mysl, ale i celé tělo.

//teleportační lístek - Jedlový pás

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Slezla jsem z hor dolů a pohltil mne temný les. Já se ale tmavých hvozdů nebála, cítila jsem se pod jejich střechou z větví naopak velice bezpečně. To platilo i pro další tvory. Cítila jsem, že se kolem pohybují zajíci, srnky i veverky. Zajíce bych snad mohla zvládnout ulovit, i když byl o něco větší, než tvorové, které jsem lovila normálně. Doufala jsem v nějakou tu myšku, ale čenichání pod stromy nepřineslo žádné uspokojivé výsledky. Trošku jsem si povzdechla a rozhodla se, že přece jen zkusím nějakého toho ušáka.
K jednomu jsem se tiše připlížila. Pod rouškou noci to bylo ještě snazší, než za dne. Krůček a ještě krůček... Teď. Teď? Lehce jsem zaváhala, ale zajíc už mě zpozoroval a dal se na útěk. Na nic jsem už nečekala a vyběhla jsem za ním, ale ušák hnal, co mu tlapy stačily. Pronásledovala jsem ho až na okraj lesa, ale když jsme vyběhli ven, bylo to pro něj ještě snazší. Několika kličkami mi utekl a zmizel v travinách na břehu řeky. "Vlastně jsem to tak trochu čekala," řekla jsem do prázdna a vyskočila na jeden z kmenů, které tu tvořily mosty přes černou vodu. Možná v ní žily ryby, ale já nechtěla lovit nic, co žilo v této řece. Zdála se mi jaksi... zlá.

//Houbový ráj

//Od Života přes Narrské vršky

Slézala jsem dolů z Životových kopečků s velmi dobrou náladou. Nemyslela jsem na Artyoma ani na to, že jsem nechala Tomáše u oázy a ani na nic jiného, co by mě mohlo trápit. Pobyt v květinové zahradě mě nabil pozitivní energií a květinový věneček, který mi bůh vykouzlil, ještě o kus víc. Byl to překrásný dárek! Lepší jsem si ani nemohla přát. Opatrně jsem ho párkrát tlapkou ohmatala, ale nebylo proč se bát. Seděl mi na hlavě pevně a i když byl večer dost horký, nezdálo se mi, že by květy uvadaly. Zlatá jiskřička, která na ně přeskočila z Životovy tlapky, musela být nějakou silnou magií, která je udrží čerstvé a krásné dlouho. Možná navždy... I když nic nejspíš není navždy, povzdechla jsem si trošku.
Kolem mne se mezitím začínala snášet noc. Byl nejvyšší čas vydat se domů. V břiše mi však začínalo kručet. Kdy jsem vůbec naposledy něco jedla? V těch vedrech jsem ani moc chuť na jídlo neměla, ale teď se žaludek hlásil o to, že by si rád dal něco dobrého. No, už jsem pryč kdoví jak dlouho, ještě malé zdržení už toho asi moc nezmění, usoudila jsem a když jsem úspěšně překročila pomocí kozích stezek hory, vydala jsem se místo do Sarumenu do okolních hvozdů.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

//Narrské kopce

Stoupala jsem krůček po krůčku do kopce vedoucího na známé místo. I teď navečer bylo docela velké vedro. Mně teplejší počasí vyhovovalo, neměla jsem úplně hustou srst přizpůsobenou na nějaké mrazy nebo ošklivé počasí, ale tohle už bylo trošku moc, obzvlášť takhle daleko na jihu. Naštěstí jsem věděla, že u Života nahoře bude příjemně a hezky, navzdory tomu, že všude jinde okolo se léto chtělo ještě před podzimem pořádně vyřádit. U boha bylo vždy pěkně. I když jsem tedy lezla do kopce funící a s vyplazeným jazykem, natěšeně jsem si pohupovala oháňkou. Určitě mě čekala další moc příjemná návštěva! Nemohla jsem se dočkat.
Konečně jsem dosáhla vrcholu. Pofukoval zde vlažný větřík a zdejší klima bylo skutečně mnohem přívětivější, než dole v poušti. Tentokrát už mi nedělalo problém najít potůček a osvěžit se jeho chladnou a lahodnou vodou. Nijak jsem se nezdráhala. Věděla jsem, že Životu to vadit nebude a určitě už o mém příchodu ví. Věděl jistě o všem, co se v jeho kopcích šustne. Napila jsem se, olízla si mokrý čenich a když jsem zvedla hlavu, skutečně jsem ho spatřila. Veliký huňatý vlk stál přede mnou a přátelsky se usmíval. „Jasnavo! Jaké skvělé překvapení,“ zamával ocasem. „Dobrý den,“ pozdravila jsem ho s úsměvem. „Měla jsem cestu okolo, tak jsem se rozhodla, že se za vámi zase zastavím podívat. A taky vám chci poděkovat za ten flíček na čenichu a novou barvu oček, co jste mi nadělil posledně. Mám pocit, že mi to docela sluší,“ dodala jsem poslední část trochu stydlivě. Život se zasmál. „Ó, to jsem moc rád, to jsem moc rád! Také si myslím, že ti to sluší. Těší mě, že jsi mne přišla znovu navštívit. Mám totiž něco, co bych ti moc rád ukázal, určitě se ti to bude líbit,“ pokynul mi, abych ho následovala. Ochotně jsem tak učinila, zvědavá, co mi chce předvést.
Prošli jsme pod dvěma balvany pískovce, které se o sebe opíraly a vytvářely jakýsi průchod. Byl zcela prostý a obyčejný, ale připadalo mi, že jsem jím vkročila rovnou do pohádky. Za tou bránou z kamení se nacházela nejkrásnější květinová zahrádka, jakou jsem kdy viděla. Všechny ty nádherné barvy mi úplně vyrazily dech. Byly zde květy, které jsem znala – kopretiny, vlčí máky, chrpy, růžový jetel – i takové, jaké jsem nikdy neviděla. Hrály všemi barvami duhy a všechny byly nádherně živé, bez chybičky. Kolem nich poletovali lesklí barevní motýli, pilné včelky i dobromyslně vyhlížející čmeláci. „To je překrásné,“ vydechla jsem. „Páni, nejraději bych také žila v takovéhle zahradě,“ šeptala jsem užasle a následovala Života cestičkou mezi květy. Snažila jsem se dívat na všechny strany zároveň, aby mi nic neuteklo. „Říkal jsem si, že se ti to určitě bude líbit. Vím, že máš takové věci moc ráda. Žel, asi se nedá zařídit, abys tu mohla žít... Ale dovolím ti odnést si kousek mojí zahrádky s sebou,“ naklonil se ke mně bůh spiklenecky. Vykulila jsem na něj oči. „Vážně? Ale... jak?“
Život nic neřekl, ale sklonil se ke kvítkům a přivřel oči. Několik z nich se naklonilo k sobě a spletlo se obratně v pěkný věneček, tak akorát na moji hlavu. Vypadal moc hezky. Huňatý vlk ho utrhl a posadil mi ho na uši. „Tak. A ještě malé kouzlo, aby ti jen tak neuschnul,“ mrkl na mne a dotkl se věnečku špičkou tlapy, na které jsem na moment zahlédla jakési zlaté světýlko. „Děkuju,“ vydechla jsem vděčně. „Ale... proč to všechno?“ „Jen malý dárek,“ pousmál se. „Za to, že jsi mě přišla navštívit. Mám tu těch květinek tolik, že pomalu nevím, co s nimi. Třeba ti přinese štěstí?“ nadhodil zvesela. „Třeba!Určitě mi přinese radost,“ zasmála jsem se a zamávala ocasem. „Děkuji ještě jednou. Je vážně krásný, a vaše zahrádka také,“ vydechla jsem okouzleně a zvedla tlapku, na které se mi usadila krásná velká babočka. Prohlížela jsem si její pestrá křídla, než se odtřepotala zase někam jinam.
Pozorovala jsem tanec čmeláků a včelek, motýlů, květinek... Úplně jsem ztratila pojem o čase. Nechtělo se mi odejít, vůbec jsem na to nemyslela. „Jasnavo,“ ozval se mi nakonec u ucha tichý hlas, pobavený, ale vlídný. „Nezapomeň se mi tady.“ „Ach! Omlouvám se, určitě vás zdržuji,“ vytrhla jsem se ze svého zasnění. „Vůbec ne. Ale myslím, že je na čase jít domů. Nemyslíš?“ V Životově tváři nebyla žádná výčitka, jen čirá laskavost. Měl pravdu a k tomu jsem v hloubi duše cítila odpor. Nechtěla jsem, aby to byla pravda. Bylo tak těžké odtud odejít. „Ano. Asi ano...“ přiznala jsem neochotně a prošla s ním opět za kamenný průchod ven a potom směrem k cestičce vedoucí dolů z kopců. „Rád jsem tě viděl. Doufám, že se brzy zase stavíš. A... dávej na sebe pozor,“ pronesl Život poslední větu nečekaně vážně, až jsem se na něj překvapeně ohlédla. Nic dalšího však už nedodal a za chvíli se už zase usmíval. Nejspíš to nic nebylo. „Jistě vás ještě někdy navštívím. Moc se mi tu dnes líbilo. Tak nashledanou,“ zamávala jsem ocasem a vydala se z kopců dolů. Domů... I když možná ještě ne tak úplně.

//Prstové hory přes Narrské kopce

//Oáza přes Poušť

Jít přes poušť bylo příšerné. I když už padal večer, slunce pálilo a rychle mi vysušilo poslední zbytky vody z kožichu. Funěla jsem s vyplaženým jazykem a koukala jsem na pískovcové vršky, jako by byly jediným majákem naděje v nekonečném moři. Vždyť jím vlastně tak trošku i byly. Nedovedla jsem si představit, jak musejí trpět vlci s hustším kožichem. Tohle léto bylo opravdu parné - doufala jsem, že se všichni huňatější vlci neroztekli. To by bylo pořádné nadělení. Musela jsem se lehce zasmát sama sobě. Nejspíš se mi taky už roztékal mozek, když jsem vymýšlela takové hlouposti. Věděla jsem ale, že až dorazím k Životovi, bude mi mnohem lépe. Tam se osvěžím, ochladím, u něj bylo vždycky pěkně, ať už v okolním světě zuřila vedra či plískanice. Těšila jsem se, až se s přátelským bohem opět setkám a představa jeho laskavé tváře mne udržovala v pohybu kupředu.

//Vrchol Narrských kopců

Koupat se v krásné oáze bylo příjemné, ale nakonec se žár slunce i tak stal příliš nesnesitelným. Nemohli jsme zůstat ve vodě napořád, vždyť bychom se dočista rozmočili. Vyškrábala jsem se proto na břeh a zlehka se otřepala, i když jsem si ze srsti nevyklepala tolik vody, kolik bych mohla. Doufala jsem, že mě mokrý kožich bude ještě chvíli ochlazovat, protože takhle daleko na jihu se vedro opravdu nedalo skoro vydržet. "Huf, tady je vážně hrozně," zasmála jsem se.
Srdce už mne táhlo domů. Věděla jsem, že je čas, byla jsem pryč už dlouho. Otočila jsem se na Tomáše. "Víš, měla bych už asi jít. Aby si v Sarumenu nepomysleli, že jsem na ně dočista zapomněla," usmála jsem se. "Ještě se cestou stavím navštívit Života, ale pak už musím vážně utíkat domů. Moc ráda jsem tě poznala," zamávala jsem ocasem. "Tohle dobrodružství si budu pamatovat ještě dlouho! Musíme to někdy zopakovat!" Myslela jsem to vážně. "Tak... se zatím měj. Příště tě třeba potkám už v tvé nové smečce," rozloučila jsem se s ním mávnutím tlapky a se zavrtěním ocásku jsem se vydala směrem, kde se tyčily Životovy nezaměnitelné vršky.

//Narrské kopce přes Poušť

Tom prohlásil, že se ve smečkování taky příliš nevyzná. "Třeba to ani nevadí, konec konců to bude tvoje smečka, můžeš si ji zařídit podle sebe a svých členů," střihla jsem ušima s úsměvem. Věřila jsem, že pokud bude chtít, určitě na to přijde. Nebyl to přece hloupý vlk, o tom jsem se za tu dobu strávenou spolu přesvědčila dostatečně! "Hehe, tak fajn. Takže až tvá smečka bude existovat, určitě se mnou počítej," zamávala jsem ocasem a i když bylo určitě předčasné těšit se, v hloubi duše jsem se stejně těšila i tak. Rozum tomu zabránit nemohl.
I Tomáš už chtěl nejspíš nechat podivné kraje za sebou. "To tedy. Asi se budu raději držet prostředí, do kterého patřím. Ale bylo to zase hodně zajímavé dobrodružství! I když se těším domů, jsem ráda, že jsme ho prožili," střihla jsem s úsměvem ušima. Nasbírali jsme spoustu skvělých zážitků a viděli zvláštní věci, které jinde snad k vidění ani nejsou.
Naštěstí se nám podařilo dorazit k oáze. Bez váhání jsme oba skočili do vody. Připadala jsem si jako znovuzrozená. "Vážně to je úplná krása," libovala jsem si a na moment ponořila pod vodu i hlavu, abych ze sebe smyla všechen prach cest i ten nepříjemný pocit vedra. "Jé, já snad nechci nikdy vylézt," zasmála jsem se, když jsem se opět vynořila a hned na sobě znovu pocítila sluneční paprsky. Sice se blížila noc, ale slunce se dál činilo. Tady bylo vedro nejspíš pořád. "Musíme tady zůstat, dokud se úplně nerozmočíme," smála jsem se dál a obeplula malé kolečko ve větší hloubce, kde už se dalo i plavat.

//Poušť

"Nějak tak, jak to říkáš, to asi bude. Aspoň mi to zní rozumně, i když tohle jsou tedy věci, ve kterých se nevyznám," zasmála jsem se. Zajímalo mě, jaká asi Tomova smečka bude a kde bude a kdo v ní bude... Pokud nějaká smečka vlastně vůbec bude, dodala jsem ještě trochu pobaveně v duchu, když mi došlo, že trochu moc předbíhám. "No... už jsem se vlastně doma dost dlouho neukázala, tak nevím," usmála jsem se trochu provinile, věděla jsem, že bych měla svůj kožich v Sarumenu zase jednou alespoň ukázat. "Ale na návštěvu bych přijít určitě mohla, že?" zamávala jsem ocasem, určitě by mně Tomáš nevyhnal!
Poušť se pod námi rozkládala jako nemilosrdné moře písku a Tomáš zněl trochu naštvaně nebo možná zklamaně. Já z toho taky radost neměla. "Asi nemáme jinou možnost, jak se dostat zpátky do normálních krajů," pípla jsem. "Pokud to nechceme obcházet velikou oklikou." Naštěstí se nám z hor naskytl velký rozhled a tak jsem viděla nejen Životovy kopečky, ale i lákavou oázu.
Dojít k ní však nebylo jen tak. Než jsme došli až na břeh vody, už jsem sotva táhla tlapy a jazyk mi visel snad až po kolena. Tomáš se mě snažil podporovat a já ho zase varovala před zrádným pískem, který jako by se nám snažil zabránit, abychom k oáze došli. Naštěstí nás nespolkl a voda už byla na dohled. Bylo to jako v ráji. Veliké listy podivných stromů se pohupovaly v horkém vánku, na průzračné hladině tančily vlnky. "Hurá! Jsme tu!" vykřikla jsem. Jako by se mi do žil vlil nový život, rozběhla jsem se a skočila přímo do příjemně vlažné vody jezírka, až se rozšplíchla na všechny strany. "Á, to je příjemné! Voda snad nikdy nebyla lepší," zasmála jsem se a žíznivě se napila.

//Neprobádaný les přes Konec světa

Tomáš ohledně smečky už tak trošku spřádal vlastní plány, i když to vypadalo, že plně rozhodnutý ještě není. To mi ovšem nezabraňovalo v tom ho poslouchat s nefalšovanou zvědavostí. "To zní jako zajímavý nápad! Páni, vlastně mě doteď nenapadlo, že se vlk prostě může rozhodnout a... založit smečku, když se mu zrovna chce," zasmála jsem se. "Být u vzniku takové smečky musí být hrozně zajímavá zkušenost," pronesla jsem trochu zasněně, ale vzápětí jsem zamrkala, jako bych se ze snu probouzela: "Škoda, že nemůžu být ve dvou smečkách najednou. Hned bych ti s tím pomohla. Ale určitě najdeš nějaké vlky, kteří by se chtěli k tobě připojit," máchla jsem uvolněně oháňkou sem tam. "To ano, do zimy je dlouhá doba. Do té doby se to jistě vyjasní."
Vydali jsme se tedy hledat místo, kde bychom se mohli vykoupat. Moře nás nelákalo. "To tedy. Raději bych nějaké jezírko," usmívala jsem se a šplhala přitom opatrně krůček za krůčkem do hor. Ale to, co leželo na druhé straně, příliš na koupání nevypadalo. "Poušť!"
vydechla jsem, když se nám otevřel jasný rozhled po kraji. "Já věděla, že musíme být někde blízko..." Zamžourala jsem do dálky. "Tamhle jsou Životovy kopečky," ukázala jsem tlapou k mlhavým pahorkům. "A tamhle... páni, je to voda? Je to jezero uprostřed pouště?" Ani by se mi o tom nesnilo, ale skutečně to tak vypadalo. Začala jsem opatrně sestupovat dolů.
Brzy jsme pod tlapami mohli ucítit písek a v kožichu nefalšované pouštní slunce. I když už padal večer, vedro bylo téměř neúnosné. Kráčela jsem s jazykem vyplazeným a funěla jsem horkem. "Uf. Už abychom tam byli..." Přišlo mi, že se mi tlapy sotva pletou. A místy byl pod nohama takový dost nestabilní povrch. "Ten písek je takový zrádný, pozor," jukla jsem vyplašeně na Tomáše, ještě aby nás to vcuclo! Jen vidina oázy mne držela v pohybu kupředu. Nevěděla jsem nic o fatamorgánách a tak jsem neměla důvod se domnívat, proč by jezero s palmou před námi nemělo být skutečné. K našemu štěstí opravdu bylo.

//Oáza

Léto bylo v plném proudu a slunce skutečně nezahálelo. Sotva vystrčilo své paprsky nad obzor, začalo se pořádně snažit a opíralo se do světa pod sebou skutečně plnou silou. Polehávala jsem zrovna před jeskyní, kterou jsem sdílela s Elricem a Ashtonem a sledovala krásné barvy letního východu slunce. Nastavovala jsem kožíšek zlatým paprskům a užívala si, jak mi teplé ráno vyhání poslední zbytky nočního chladu z těla. Mí dva kamarádi byli někde pryč. Nejspíš se vypravili společně na lov ještě za tmy, jak to rádi dělali. Já s nimi chodila jen málokdy. I když už jsem se úplně zotavila a všechny síly se mi navrátily, neměla jsem lov moc ráda. Pomáhala jsem chytat králíky a myšky, ale to bylo všechno - ostatních zvířat mi přišlo moc líto, než abych je sama zabíjela. Ashton s Elricem si však rádi dopřáli nějakou tu srnu či kamzíka a v tom jsem jim samozřejmě nebránila.
Teď jsem netrpělivě vyhlížela jejich návrat, ale brzy mi na slunci začalo být pořádné vedro. Brzy jsem ležela s tlamou otevřenou, vyplazeným jazykem a zhluboka jsem funěla, abych se ochladila. Tedy, dnes bude vážně pařák, zafuněla jsem a stáhla se do stínu jeskyně. Paprsky slunce mne však následovaly, natahovaly se po mých tlapkách. Nemohly na ně úplně dosáhnout, ale zdálo se, že před vedrem zde i tak není žádného úniku. Napadlo mě, že by mohlo být fajn jít s Ashtonem a Elricem k řece vykoupat se, ale ti dva se pořád nevraceli a já opravdu nedovedla odhadnout, kdy se zase ukážou. Někdy bývali pryč až do samého odpoledne... a do té doby by ze mě skoro určitě byla jenom vysušená mumie! Rozhodně jsem to tak cítila. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu sama. Protáhla jsem si hřbet a vyrazila jsem do letní výhně.
Cestu k řece jsem znala dobře, byla totiž velmi jednoduchá. Stačilo sejít dolů z kopce a byli jste tam. Snadné, že by to zvládlo i vlče. Nikdy dřív mi to ale nepřipadalo tak daleko. Dnes jsem kopec zlehka neseběhla, jako obvykle, ploužila jsem se dolů a supěla vedrem. Po cestě moc stínu nebylo a ze sluníčka mě rychle začínala bolet hlava. Aaah, bývalo léto vždycky tak horké? Doma v hlubinách hvozdu mi nikdy nepřišlo, že by nás vedro takhle moc ubíjelo. Tady to však bylo docela jiné. Loudala jsem se krok za krokem, tlamu jsem měla úplně vyprahlou a představovala jsem si, že ze mě musí stoupat obláčky páry, jak se mi z těla vypařuje všechna voda, jak sesychám a sesychám- Nechtěla jsem na to myslet, ale ty představy se stále vracely. Zdálo se, že k řece snad vůbec nikdy nedojdu.
Nakonec jsem to však zaslechla. To krásné zurčení vody po kamenech! Svěšená ušiska se mi nastražila a dokonce jsem se přiměla k pomalému klusu, když už jsem viděla, že je záchrana na dosah. Ani na chvíli jsem nezaváhala, vrhla jsem se do vody a dech se mi na chvíli se zajíknutím zadrhl v hrdle. "Á! Studená!" vyjekla jsem, ale smála jsem se přitom. Ochlazení přišlo okamžitě a byla to naprostá krása. Zhluboka jsem se napila a připadala jsem si jako zvadlá květina, kterou nějaká dobrá duše zalila. Jako by se mi do těla navracel život. Chvíli jsem plavala, proud řeky byl v těch místech klidný a tak mě příliš nestrhával. Když mě to začalo unavovat, jen jsem se zastavila v místech, kde mi z vody koukal jen malý kousek hřbetu a nechala jsem vodu, aby mne omývala. Řeka ke mně žádné vedro nepustila. To je ono. Tady přečkám celý den, libovala jsem si. Ani netrvalo tak dlouho a připojili se ke mně i Ashton s Elricem.