Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatímco jsem v duchu vzývala jakoukoliv sílu, která by mohla pomoci, mé tlapy šly dál a dál. Čenich se každou chvíli zachvěl a natáhl pachy z okolí, stejně jako můj vlastní mrtvolný zápach z umazaného kožichu. Tupá bolest v krku neustávala a pocit horkosti se pomalu rozšiřoval, ale nevěděla jsem, jestli to bude dost rychle. Byli jsme totiž na stopě a ta byla čerstvá a zřetelná. Má dvojnice nemohla utíkat moc svižně. Byla vyčerpaná a nesla s sebou dvě vlčata. Přála jsem jí všechno štěstí pod sluncem.
Uvědomila jsem si, že krajinu kolem vůbec nepoznávám. Dříve tu bývaly skály a lesy. Skály zůstaly, ale vypadaly jinak, bledé a pokryté jakýmsi povlakem, snad plísní, snad popelem. Krajina kolem byla čím dál mrtvější. Stromy, na které jsme naráželi, byly zkroucené a mrtvé, místo keřů jen pahýly trčící zoufale k šedému nebi. Tráva nabyla nemocného šedobílého odstínu a kdekoliv jsem na ni stoupla, rozsýpala se doslova na prach. „Jed,“ řekla má tlama. „Všude kolem. V zemi, v rostlinách, v mracích. V dešti i ve slunci. Přinesla jsem ho sem. Není to krása?“ Nebyla. Nemohla jsem uvěřit tomu, že bych tohle opravdu způsobila já. Souvislé přemýšlení se však stávalo těžším a těžším. Byla jsem moc unavená. Vlastně jsem si nepamatovala, co jsem dělala. Nevěděla jsem ani, jak jsem se sem dostala. Mohla to být všechno pravda?

Nechtěla jsem se dívat na tu hrůzu, ale musela jsem. Přes veškerou snahu se má hlava neotočila ani o píď, musela jsem dál zírat na hrůznou katastrofu, která postihla mé přátele. Zapomněla jsem na svou dvojnici, dokonce i na svá vlčátka. Byla jsem v příliš velkém šoku, než abych vnímala cokoliv jiného než to, co mi leželo přímo před očima. Lámalo se mi srdce. Mí přátelé, mí nejlepší kamarádi, kteří mě tolik naučili, vždy se o mě starali, vždy mi pomohli... Jak jen se to mohlo stát? Jak?
Larva v Elricově očním důlku se zavrtěla a překulila se, až to vypadalo, jako by ke mně starý přítel obracel pohled. Byl to ovšem obviňující pohled, chladný a nepřátelský. To ty, říkal ten pohled. Ty za to můžeš, ty jsi nám přinesla zkázu. Ashtonova tlama se pohnula a opuchlý tmavý jazyk přejel po zbytcích čenichu s nechutně suchým zvukem. „To ty,“ zachraptělo to kdesi z jeho nitra. „Nevzpomínáš si? To ty jsi nám to udělala.“ Byl to příšerný hlas, nejen chraplavý, ale i jaksi křupavý, jako kdyby někdo pod tlapami drtil stovky a stovky uschlých hmyzích schránek. Chtěla jsem protestovat proti tomu obvinění, musel to být omyl, já nikdy nikomu neublížila, ale samozřejmě jsem nemohla. Stála jsem v paralýze s tlapami přirostlými k zemi a tlamou na zámek.
„Otrávila jsi nás,“ chraplal Ashton dál. Tlama se mu pohybovala pomalu a slyšela jsem cosi vrzavého. Byly to jeho kosti? Jeho kůže? Šlachy? Nechtěla jsem na to ani myslet. „Otrávila jsi tu všechno. My ti věřili, Jasnavo. Byli jsme tví přátelé a věřili jsme ti. A ty? Přinesla jsi nám otrávenou kořist. Jako bychom byli škodná, které se chceš zbavit.“ Elric na mě dál upíral své prázdné oko a teď se pohnula i jeho tlama, ale nevyšel z něj žádný artikulovaný zvuk. Jen suchý, nenávistný skřek, protože jeho jazyk byl pryč. „Nejen, že jsi nás zabila. Musela jsi to udělat tímhle strašlivým způsobem. Věděla jsi, jak pomalu budeme umírat? V jakých strašných bolestech a křečích? Nechce se mi tomu věřit, ale musela jsi to vědět. Bylo to tak promyšlené, tak naplánované... Nechtěla jsi jen, abychom umřeli. Chtěla jsi, abychom trpěli.“ Ne, ne, Ashi, prosím- To jsem nebyla já, to jsem nemohla být já, musíš mi věřit! Nevyšla ze mne ani hláska. Mé tělo stálo v jeskyni s pozvednutou bradou, jako bych na tento hanebný čin, který jsem údajně provedla, byla hrdá.
Ashton si pohrdavě odfrkl a z čenichu mu přitom vyletěla sprška červů. Kdybych mohla, dávno bych si vyzvracela útroby z těla, ale takhle se žádná fyzická reakce nedostavila. „Ne, ani špetka studu, že? Ale vrátila ses. Zločinci se vždy vrací na místo činu.“ Uvědomila jsem si, že Elric se zvedá na tlapy. Odpadly z něj přitom chumáče srsti a místy i kůže. „Správně,“ otočil k němu Ashton hlavu a potom se sám začal zvedat. Z díry zející v jeho břiše se vysypalo celé klubko larev, které se na zemi rozprsklo a zmateně se hemžilo. „Teď se my postaráme, abys trpěla ty.“ Se zavrčením se po mě vrhl. Chtěla jsem utéct, ale mé tělo se místo toho vrhlo dopředu. Srazila jsem se s Ashtonem, který se začal kácet znovu k zemi. Přední noha mu odpadla od těla. Mé tesáky se sevřely kolem jeho tlamy. Oh ne, hlesla jsem, protože mi došlo, co se chystá. Škubla jsem. Ozvalo se křupnutí a trhání. Šlo to až příliš snadno. Ashtonova hlava se oddělila od těla, jako by byl celý tvořený jen ze suchého roští. Měla jsem akorát dost času, abych si všimla, že se z něj vyvalila armáda přízračně bílých brouků, když mi na hřbet dopadl Elric.
Byl slepý, ale mnohem vitálnější, než jeho druh. Kousl mě ze strany do krku a oba jsme se svalili k zemi. Jeho zuby zajely hluboko a vyřinula se krev. Podařilo se mi přetočit, stále jsem však ležela pod ním a on už se po mě znovu oháněl vyviklanými, ale stále ostrými zuby. Automaticky jsem vykopla zadníma nohama proti jeho břichu... a projela jím jako nůž máslem. Zalila mne chladná nechutná polévka čehosi, co bývalo Elricovými vnitřnostmi, ale teď se stalo něčím stokrát horším. Smrad v jeskyni se stal nesnesitelným. Můj kožich byl pokrytý tou nechutností. Elric hlasitě chrčel, snad vztekem, snad bolestí, ale nic z toho nedokázalo zastavit vraždící mašinu, kterou jsem se stala. Vzepjala jsem se proti jeho hrdlu a vyrvala mu ho z těla. Chuť hniloby na jazyku byla hutná a vyzrálá. Elric naposledy zachrčel a zhroutil se na mne. Srdce mi bušilo a dýchala jsem rychleji, ale byly to pouhé následky námahy z boje. Mé psychické rozpoložení se nijak neprojevilo. A bylo to hrozné rozpoložení. Myšlenky mi letěly hlavou v naprostém chaosu, byla jsem zcela bez sebe, prakticky napůl šílená žalem a hrůzou. Ashi... Elricu... ne, ne, ne, proč, prosím, proč, ne, prosím, já to chci vzít zpět, vezmu to zpátky, musí to jít napravit, ne, už nechci, já už nechci, nemůžu, nechci... Na ničem z toho nezáleželo. Všechno se dělo bez mého přičinění.
Tělo ze sebe shodilo Elricovu mrtvolu, otřepalo se a zamířilo k východu z jeskyně. „Teď tu mrchu a ty dva bezcenné skrčky,“ zavrčelo mým hlasem a rozběhlo se dolů z kopce. Hluboký kousanec na krku už sice přestal krvácet, ale cosi bylo jinak než u předešlých zranění. Nezmizel úplně. Pulsoval tupou bolestí a cítila jsem, že mi z toho místa doslova sálá horko. Jed. Ta věc ve mně je otrávila a on teď otrávil mne. Mělo by mě to děsit, ale ta myšlenka mojí vyčerpané mysli naopak přinesla divný druh úlevy. Jestli ve mně byl jed, tohle všechno může skončit. Možná Elric přišel na to, jak zastavit tu hrůzu. Nikdy dřív jsem takhle nepřemýšlela, nikdy jsem neměla důvod, ale zatímco mé tělo klusalo dolů z kopce, páchnoucí smrtí a větřící pachy nemyslitelné kořisti, došla jsem k uvědomění. Někdy je smrt lepší. Když se život stane dost nesnesitelným, může být smrt vysvobozením. Prosím, ať už to tedy je, prosila jsem... koho vlastně? Bohy? Života? Jakoukoliv sílu, která mohla poslouchat. Prosím, dej, ať to skončí. Prosím, nenech ho dohnat je. Oni nemohou zemřít. Neudělali nic zlého. Prosím.

Šero jeskyně jsem považovala za velké milosrdenství a vroucně jsem si přála, aby si moje oči nikdy nepřivykly. Ještě nikdy předtím jsem si nepřála oslepnout, ale teď bych to uvítala, protože jsem nechtěla vidět, nechtěla, nechtěla, nechtěla... Mé ostatní smysly byly atakovány dostatečně. Sotva jsem totiž vkročila dovnitř, ovanul mě téměř nesnesitelný puch rozkladu, hniloby, zvratků a kdoví čeho dalšího. Kdybych své tělo ovládala já, nepochybně bych už zvracela v koutě, ale tahle moje verze byla podle všeho z tužšího těsta. Bylo mi zle a zvedal se mi žaludek, ale jen mentálně, pokud něco takového bylo vůbec možné. Slyšela jsem tiché bzučení much a cosi dalšího, jako když cvakají maličké nožičky nebo hlodají drobounké zoubky. Nechtěla jsem vědět, co ten zvuk vydává. Bála jsem se, že už to vím.
Modlila jsem se o slepotu, ale ta nepřišla. Místo toho jsem temnotu nakonec prohlédla. Ashton a Elric zde skutečně byli. Leželi na zemi propleteni v křečovitém objetí, podivně zkroucení, jako by zemřeli v hrozných bolestech. Museli tu ležet už nějakou chvíli. Přesto se zdálo, jako by se stále hýbali. Uvědomila jsem si, čím to je, jen po pár dalších krocích. Červi. Tisíce červů jimi mlely a živily se na jejich mase. Ne, prosím, já už nechci, nemůžu... Ale nedovedla jsem odvrátit hlavu, útočily na mě další a další detaily. Tam, kde kdysi bývalo Elricovo laskavé oko, teď hodovala tlustá larva. V Ashtonově břiše zela díra, viděla jsem jeho žebra i černou dutinu břicha, ze které někdo vyžral všechny orgány. Zrovna do ní dosedla největší masařka, jakou jsem kdy viděla. V Elricově tlamě zkřivené v bolestné grimase chyběl jazyk. Ne! NE! Zoufale jsem se snažila uniknout, ale nebylo žádné úlevy, žádného úniku.

Ačkoliv noční můra nekončila, byla jsem mnohem klidnější teď, když jsem věděla, že jen za pár desítek metrů čeká druhou Jasnavu bezpečí. Jenže s každým dalším krokem se má úleva zmenšovala. Něco bylo špatně. Něco... viselo ve vzduchu. Další podivný pach. Plížila jsem se za hnědým kožichem směrem k jeskyni, které si už všimla i ona. Došla až ke vchodu a obezřetně nakukovala dovnitř. S očekáváním jsem vyhlížela, až se objeví známé tváře znamenající ochranu a bezpečí... Ale nic z toho se nestalo. Jasnava udělala jeden krok dovnitř, ale náhle sebou škubla, jako by se jí zvedl žaludek, a pospíšila si zase rychle pryč. Ne! Oni ti pomohou!
To už jsem byla opět v pohybu. Mířila jsem přímo k jeskyni a náhle... Náhle jsem vůbec nechtěla vědět, co je tam uvnitř. Bála jsem se, že to vím. Bylo to ve vzduchu. Ten divný nasládlý pach a tichý vzdálený zvuk, který narušoval poklid tichého dne. A také ten tíživý pocit, že tudy před nedávnem prošla smrt. Já to nechci vidět. Nechci to! Marné protesty. Šla jsem do jeskyně a ani na moment jsem nezpomalila.

Neslyšela mne, samozřejmě. Možná ale věděla více, než bych jí byla přisoudila. Sotva se vlčata uklidnila, špitla k nim: "Musíme jít. Není tu bezpečno." Popadla je obě do tlamy, byla ještě tak maličká, že to bylo reálně možné. Vstala a vydala se pryč - navzdory písničce večer ještě nebyl, ač to bylo k nevíře, den teprve šplhal k poledni. Byl to rozhodně ten nejdelší den mého života a hrozila jsem se, co se bude dít dál.
Čekala jsem, že se po druhé Jasnavě vrhnu, sotva se mi začne vzdalovat, ale tentokrát byl podle všeho plán jiný. Vydala jsem se plíživě za ní. Kulhala, ale já našlapovala jistě. Brzy se unaví. Uženu ji a potom- Opět ty představy tesáků a krve. Bylo mi z nich na nic. Chtěla jsem svou dvojnici varovat, dát jí nějaké znamení, ale nemohla jsem vůbec nic. Rázem jsem však přesto ucítila neskutečnou vlnu únavy, když jsem si uvědomila, kterým směrem se vydala. Pokud bude pokračovat touto cestou do kopce, dojde přece přímo k jeskyni, kde žijí Ashton s Elricem! Pomohli mi jednou, pomohou mi jistě i podruhé. Ochrání mou dvojnici i moje vlčátka. A to bylo nejdůležitější. Jakkoliv to bylo hrozné, začínala jsem se smiřovat s tím, že já v tomto konkrétním těle a stavu jsem nejspíš ztracená.

Hned jsem viděla, že mé druhé já neoplývá takovou schopností regenerace, jakou jsem měla já. U ucha, kam se jí zahryzly mé tesáky, jí zasychala krev, stejně jako na dalších místech v kožichu. Viděla jsem, že se pořád ještě mírně chvěje. Vlčátka musela cítit její nepohodu, protože kňourala a naříkala, neklidně se vrtěla u jejího boku. "Pšš, pšš, notak, maličcí," špitala jim. Zatím si nevšimla hrozivého stínu, který ji pozoroval z povzdálí.
A potom začala zpívat. Málem se mi zastavilo srdce. Znala jsem tu písničku, samozřejmě, že ano. Tichounce ji broukala dvěma bezbranným uzlíčkům, které se za zvuku jemného zpěvu začínaly uklidňovat:
"Spinkej, můj malý, v pelíšku svém,
až očka otevřeš, zas bude den.

Spinkej, mé vlčátko, v peřince z trav,
já budu hlídat, by přešel tě strach.

Ve větvích buku už slavík šel spát,
v noře zas lišák si nechá sen zdát.

A teď když padá noc, i ty, vlčku můj,
zavři svá očička, se spánkem nebojuj..."

Byla bych plakala, kdybych mohla. Nebyla to snad uspávanka, kterou nám zpívala maminka? Byla. A teď jsem ji zpívala já, svým vlčátkům, jejichž životy byly ve větším nebezpečí, než má dvojnice možná tušila. Měla za sebou hrozný zážitek, ale zahnala mě přece na útěk se smrtelným zraněním. Nemohla jistě tušit, že se zase vrátím. Ale já tu byla. Uteč! Vezmi je a uteč! křičela jsem na ni v duchu.

Tentokrát jsem se nesnažila bojovat. Věděla jsem, že to nemá cenu, pouze jsem pozorovala krajinu, která se kolem míhala naprosto bez mého přičinění, i když to byly mé a jen mé tlapy, které krok za krokem ukrajovaly z cesty. Snažila jsem se přemýšlet. Musel existovat nějaký způsob, něco, co jsem mohla dělat... Zdálo se mi však, že tahle noční můra je nezastavitelná. Nemohla jsem se bránit a když se bránilo mé druhé já, zranění, co mi způsobila, se zhojila téměř mrknutím oka. Ale nějak to musí jít. Musí... Bylo však těžké přemýšlet. Mezi moje myšlenky se opět začínaly probíjet ty, o kterých jsem přemýšlela jako o cizích, i když jsem si byla čím dál tím méně jistá. Zněly hlasem, který byl nepochybně můj. To jejich obsah byl cizí. Dravý a krutý. Co hůř, přehlušovaly moje vlastní myšlenky a míchaly se s nimi, občas tak nenápadně, že jsem si až po nějaké době uvědomila, že už nepřemýšlím o tom, jak ven z téhle hrozivé situace a jak zachránit svá vlčátka i sebe samu, ale že naopak spřádám plány, jak je všechny roztrhat a dokonce sežrat. Hladové zakručení v žaludku jako by mi ještě aplaudovalo. Ano, sežrat, notak, pospěš si, nevíš, jaký mám hlad? Mmm... Chtěla jsem zatřást hlavou, ale samozřejmě to nešlo. Místo toho jsem zastavila na okraji lesa. Hleděla jsem k potůčku. Tam, kde jsem ležela já.

Trvalo to však jen chvíli - alespoň z mého pohledu. Záblesk bílého světla a v další chvíli jsem ležela na zemi. Hlava mě příšerně bolela, stejně jako krk. Nemohla jsem se hnout. I když jsem kňourala bolestí, věděla jsem, že tohle je správně. Přesně to, co jsem chtěla. Byla jsem při vědomí jen tak napůl, v uších mi zvonilo a z čenichu tekla krev. Ale divoký vír nechutných myšlenek ustal a to byla veliká úleva, i když jsem kvůli ní musela hodně trpět. Doufala jsem, že ustal navždy, že ustane všechno a už nebudu nebezpečím.
Jenže krvácení ustalo až moc rychle. Bolest v hlavě se začala vytrácet. Ne, ne! Ať už jsem si přivodila cokoliv, mé tělo poškození začalo okamžitě opravovat. Prostě tu zůstanu ležet. Nebudu se hýbat. Už nebudu ubližovat... už ne. Vtom mi však znovu zakručelo v břiše. Tlama se mi zaplnila slinami. Ne, ne, nejdu, nikam nejdu, ne, kdepak, odmítala jsem v duchu, ale bylo to zcela marné. Tlapy jsem složila proti své vůli pod sebe a vstala, poslední zbytky bolesti hlavy odeznívaly. Predátor se opět vydal na lov. Bez nejmenšího zvuku jsem vyrazila skrze les.

Musela jsem zastavit... sama sebe. Ale i ve chvíli, kdy jsem přemýšlela, jak to udělat, zároveň ubíhal i druhý proud mých myšlenek. Zběsilejší a zběsilejší. Doženu ji a potom krev krev krev, ach ano, trhat a žrát a zaplnit tu hladovou díru uvnitř, mladé maso, křehké kosti, zbyteční malí tvorové- "Áaa!" zaryčela jsem a zaryla si drápy hlouběji, až proťaly kůži a vytryskla krev. Bezradně jsem se kroutila na zemi. Jak to vypnout? Jak tomu učinit přítrž? Kousat, kousat a rvát, hltat horkou krev a poslouchat, jak matka pláče pro své mladé-
Ani jsem nevěděla jak, stála jsem na nohou. Věděla jsem, jak to zastavit. Musela jsem to ale udělat pořádně, protože budu mít možná jen jednu šanci. Nevěděla jsem, kdy nad sebou opět ztratím kontrolu a v hukotu uvnitř své hlavy jsem nedovedla příliš přemýšlet. Zaslepená zoufalstvím jsem se rozběhla plnou rychlostí proti vzrostlému stromu a bez zpomalení do něj narazila hlavou napřed. Křach! Explodovalo bílé světlo a svět ode mne na moment zmizel.

Nemohla jsem být sama. Byl tu někdo další, uvnitř. Skrýval se, ale už jsem to opět začínala cítit. Mé myšlenky se samovolně stočily do směrů, kterými se nikdy dřív neubíraly. Je silná, ale ne dost silná. Má toho za sebou hodně. Nechá se uštvat- "Ne!" vykřikla jsem a zatřásla hystericky hlavou. To nebyly moje myšlenky, tohle jsem nebyla já! Budu ji pronásledovat, ano, pronásledovat, dokud nepadne a potom bude hostina. "Ne, přestaň, PŘESTAŇ!" zařvala jsem, až z nedalekého stromu s křikem vzlétla sojka, které jsem nevěnovala žádnou pozornost. Hnusné, vypočitavé myšlenky mi dál kroužily hlavou. Spřádala jsem plány, které jsem vůbec spřádat nechtěla. Jak bude snadné zlámat jim krky? Jak bude asi křičet! Ach, ale i když si vyřve plíce z těla, stejně jí nikdo nepomůže. Svalila jsem se na zem a zaryla si drápy předních tlap do kůže na hlavě. To nemohly být moje myšlenky! Ale i ve svém totálním zmatku jsem věděla, že ty myšlenky zní mým vnitřním hlasem, který jsem slýchala celý svůj život. Musím to zastavit.

Krvácení se zastavilo. Cítila jsem se pořád slabá, ale jakkoliv k nevíře to bylo, do žil se mi vlévala nová síla snad s každou vteřinou. Prozatím jsem však měla kontrolu nad svým tělem. Že by to přišlo? Třeba ten cizinec ve mne zemřel... Odplavil se s mojí krví. Bylo to možné? Netušila jsem. Zvedla jsem se na nejisté tlapy a pomalu se přesunula k jezírku. Zkoumavě jsem se zahleděla na svůj odraz na hladině. Byl tolik podobný vlčici, kterou jsem právě napadla (Proboha, já někoho doopravdy napadla?), ale přesto odlišný. Má očka byla zelená, ne zlatá, na čumáku mi zářila růžová skvrnka, ale jinak jsme byly stejné. Ovšem bylo tu ještě něco. Cosi v mém pohledu. Přimhouřila jsem mírně oči. Viděla jsem v nich jakýsi chlad, vypočítavost, kterou jsem jinak neznala. Byla to má představivost? Pouhé zkreslení vodní hladiny? Nebo to tam skutečně bylo? Hleděla jsem do očí cizinci, který mohl kdykoliv převzít kontrolu nad mým tělem? Ztěžka jsem polkla knedlík v krku. "Kdo jsi?" zašeptala jsem, avšak nikdo neodpovídal. Byla jsem tu sama. Jen já. Ale to nemůže být pravda.

Byla to hodně vážná rána. Červený proud mi tekl až na náprsenku. Potřísnila jsem čistou, svěže zelenou trávu svou krví a s každou další kapkou jako by ze mne vyprchávalo víc a víc síly. Možná je to tak dobře. Nabyla jsem opět kontroly nad svým tělem a tak mi slzy mohly z očí volně proudit. Co se to stalo? "To nejsem já, tohle přece nejsem já..." Jenže jsem to byla já. Stala jsem se příšerou, monstrem číhajícím ve stínech. Proč? "Nikdy bych jim neublížila, ne, já ne..." Tlapky se pode mnou podlomily u mělkého jezírka a já se svalila na břeh. Zhluboka jsem oddechovala, ze ztráty krve se mi točila hlava a byla jsem slabší, nežli novorozené kotě. Tohle byl tedy konec. Ale ne tak docela. Zemře tahle má poskvrněná verze, zatímco ta druhá přežije a spolu s ní i má vlčátka? Pokud ano, pak to možná stálo za to. Zavřela jsem oči.
Něco však bylo špatně. Bolest z mých ran se vytrácela, avšak nepřicházela temnota smrti. Krev mi přestala téct, ale ne proto, že by ve mně už žádná nebyla. Mé rány se samy od sebe magicky hojily. Vytřeštila jsem oči na kousanec na tlapě, který se přímo před mýma očima zatáhl a zmizel. Nezbyla po něm ani jizvička. Stejné to muselo být s ránou na krku, i když tam jsem si neviděla. "Ach ne," zaskřehotala jsem.

Ano, tentokrát už nebylo nejmenších pochyb o železitém pachu, který se mísil s příjemným ránem. Zašimral mne v čenichu a usadil se mi na horním patře. Pach krve... Vůně krve. V žaludku mi hladově zakručelo. Uvědomila jsem si, že přímo hladovím a tenhle pach sliboval, že tu je poblíž něco raněného, krvácejícího, co by mohlo být snadnou kořistí. Z tlamy mi skanul lesklý provázek slin, který jsem nedovedla zadržet. Tlapy se mi daly do pohybu jakoby samy od sebe. A přesto tu byl stále ten nepříjemný pocit. Musí tu být nějaký větší predátor. Něco, co to zvíře zranilo. Musím dávat pozor. Ale to nebylo všechno. Tenhle způsob přemýšlení, i způsob, jakým jsem se plížila kupředu s uslintanou tlamou, hladovou, chamtivou, žádostivou... Nic z toho mi nebylo vlastní. Přesto jsem dál klouzala vpřed vlhkou trávou, která mi hladila boky. Hlad mě poháněl kupředu a byl tak veliký, že se jím nejspíš dalo vysvětlit i to, proč se necítím být úplně sama sebou.
Alespoň do chvíle, než se vysoká tráva rozestoupila a já spatřila, k čemu mne pach krve vlastně dovedl. Byla bych zaječela, ale vlastní tlama mě neposlouchala, zůstávala stažená v přísnou tenkou linku. Na břehu potůčku ležela vlčice s vlčaty... Jenže ta vlčice jsem byla já sama. Taková, jak jsem vypadala tehdy. Zlatá očka, černý čenich, pohublé tělo a zanedbaná srst. Tím však podobnosti končily. Má vlčátka byla naživu! V této realitě přežila a já byla natolik při smyslech, abych se o ně mohla starat. Ale když jsem byla tam, jak jsem mohla být zároveň i tady? Jakto, že jsem sledovala sebe samu? Shlédla jsem na své tlapy, ale vypadaly přesně jako ty moje, stejně jako zbytek mého těla, který jsem dokázala spatřit, než se mi hlava násilně otočila opět vpřed. Co se to děje? Neměla jsem kontrolu nad vlastním tělem. Dělalo si, co chtělo. Teď se mi z hrdla vydralo temné zavrčení, hrubý hrdelní zvuk, o kterém jsem ani netušila, že ho dovedu vydat.
Druhá Jasnava polekaně zvedla hlavu od svých vlčat (mých vlčat) a vycenila zuby. Kožich se jí naježil, ale v očích jsem jí viděla hrůzu. Nedivila jsem se jí. Sama jsem ji cítila. Vytušila jsem, k čemu se asi schyluje. Ne, počkat, to ne! Napjala jsem veškerou sílu vůle, ale ani jediný sval teď nebyl v mé moci. Jen jako pasažér jsem mohla sledovat, jak jsme matce s vlčaty krok za krokem blíž. Teď už stála, ježila se a cenila zuby, tlapy se jí vyděšeně třásly, ale přesto byla odhodlaná bránit vlčata, která se choulila v hnízdě z trávy za jejími zády. „Prosím, odejdi,“ řekla roztřeseným hlasem. „Nech nás na pokoji.“ Nechci ti ublížit, řekla bych, kdybych mohla. Místo těchto slov jsem vydala jen další zavrčení. Kdesi uvnitř jsem cítila nějakou sílu, nenávistnou a hladovou, která toužila trhat a rvát. Její myšlenky nebyly ani myšlenkami, jen temnými obrazy a spalujícími touhami. Snad to byla právě tahle síla, která posedla mé tělo a nutila ho dělat věci, které bych já sama nikdy neudělala.
Zakousla se do mě panika. Nedovedla jsem nijak zvrátit události, které se mi odvíjely před očima. Nechtěla jsem ublížit svým vlčatům ani svojí dvojnici! Jak to vůbec bylo možné? Dostala jsem se do minulosti? Do jiného světa? Jak jsem mohla být na dvou místech zároveň? A proč jsem nedokázala svoje tělo zastavit? V duchu jsem křičela, napínala svou mysl k prasknutí ve snaze přemoci sama sebe, ale bylo to jako snažit se pohnout skálou. Vrhla jsem se dopředu ve stejnou chvíli, kdy proti mě vyrazila druhá Jasnava. Byla sice hubená, ale přesto měla velkou sílu. Nejspíš za to mohl strach o vlčata. Bála jsem se o ně i já. I přes hrůznost celé situace bylo tak krásné je opět vidět, a ke všemu živé a v pořádku. Musel existovat způsob, jak je ochránit. Má dvojnice se snažila udržet boj co nejdál od nich. Brzy jsme se válely v trávě, uštědřovaly jsme jedna druhé ránu za ránou, ale žádné z nich nebyly příliš vážné. Alespoň zatím ne.
A ve chvíli, kdy mi její drápy prosvištěly těsně kolem oka, mi to došlo. Tohle je sen. Nejživější sen, jaký jsem kdy měla. Překulila jsem se zkrátka z jedné noční můry do druhé a tohle bylo pouhým pokračováním fantazírování mého unaveného mozku. Stačilo se uvolnit a počkat, až to skončí. Samozřejmě. Nic z toho nebylo reálné. Ale přesto... Přesto... Mohla jsem si být jistá? Zatímco se mé tělo pohybovalo samo od sebe a bilo se s druhou Jasnavou, já se snažila probudit. Otevřít své skutečné oči a zmizet z téhle hrozné noční můry. Vůbec to však nešlo. Obvykle, když jsem si uvědomila, že sním, nebylo vůbec těžké přimět sen, aby se rozpadl. Občas se to dělo, i když jsem to nechtěla, když se mi zrovna zdálo něco hezkého a příjemného. Tenhle chaos? Měl by už dávno skončit, byl však příšerně odolný. Notak, vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se-
Tesáky mé dvojnice se mi zabořily hluboko do přední tlapy a vystřelila bolest. Žádná snová bolest, tahle byla víc než skutečná. Z rány okamžitě vytryskla horká krev. Chtěla jsem zařvat bolestí, ovšem to, co vyšlo ven, bylo bojovné zaryčení. Mé tělo se vrhlo do boje s novou vervou. Žádný sen. Výboje bolesti proudící skrze mou tlapu to dokonale stvrzovaly. Ve snu nikdy bolest nebyla takhle skutečná. Jakkoliv neuvěřitelné to bylo, tohle se doopravdy dělo a já to musela zastavit. Ale jak? Jak? Rvačka stále pokračovala a byla velice vyrovnaná. Aby také ne. Byly jsme stejné. Jen ve mně bylo cosi zlého. Hladový démon lačnící po krvi. Poháněl mne kupředu, stejně jako druhou Jasnavu poháněl strach o její rodinu. A ten prozatím vítězil. Povedlo se jí zabořit zuby ze strany do mého krku. To taky bolelo! A jak! V duchu jsem křičela a prosila, avšak navenek neprošlo nic. Horká krev prýštila ven, lepila mi srst. Nejspíš mi neprokousla tepnu, ale i tak to bylo vážně hodně krve a můj zrak se zamlžoval. Se vzteklým vrčením a nadávkami se mé tělo dalo na ústup a já si konečně oddechla. Ochránila naše vlčata. Dokázala to. Stahovala jsem se stranou a nechávala za sebou krvavou stopu.

S lehkým škubnutím jsem procitla z podivných snů. Z jakých? Přesně jsem nevěděla. Rozpadaly se v prach, sotva jsem se na ně pokusila zaměřit svou paměť. Zbývala z nich jenom neuchopitelná změť. Poušť, krásná zahrada, věneček z květin... chladné zelené oči, temná jeskyně, bolest, bolest- Otřásla jsem se. Noční můry, ano. Ale nic víc. Nebylo to skutečné. Nenosila jsem žádný věneček a nic mě nebolelo.
Vstala jsem, protáhla se a zhluboka se nadechla vlhkého ranního vzduchu. Kde to jsem? napadlo mě, jen co jsem se trochu víc probrala. Tohle místo jsem si matně vybavovala, bylo mi jaksi povědomé, ale odkud a proč? Přimhouřila jsem oči. Jak jsem se sem vůbec dostala? Měla jsem problém si vzpomenout, co jsem prováděla posledních pár dní. Ať už to bylo cokoliv, nadělalo mi to v hlavě pořádnou paseku. Věřila jsem ale, že si vzpomenu. Stačilo jen najít nějaký záchytný bod.
Pomaličku jsem vykročila orosenou trávou. Ráno bylo tiché a mlhavé, ale sluneční paprsky vykukující mezi listím naznačovaly, že mlha bude brzy pryč. Bylo tu krásně, ale přesto mě cosi nutilo se plížit tak tiše, jak jsem jen dovedla. Veškeré instinkty na mne křičely, že zde číhá nebezpečí. Skutečně bylo až příliš ticho. Jako by kolem obcházel nebezpečný dravec. Medvěd? Zavětřila jsem. V čenichu jsem však cítila pouze rosu, hlínu, vlhkou trávu a mokrou kůru stromů. Ale... ne, bylo tu ještě něco. Nasála jsem znovu soustředěně pachy do čenichu. Krev.

//Zřícenina

Dopadla jsem tvrdě na zem před zříceninou, udělala nešikovný kotrmelec a stačila jen tak tak otočit hlavu stranou od svých tlap, než jsem začala zvracet. Akorát včas, abych nezasáhla naleštěný mramor zříceniny. „Fuj,“ fňukla jsem a chvíli jsem nedovedla nic jiného, než jen roztřeseně ležet a lapat po dechu. Když mi však z hlubin zříceniny k uším dolehl řezavý škodolibý smích, vlna hrůzy, která mnou projela, mě přiměla se ztěžka postavit. Jestli jsem měla skutečně umřít, potom ne tady. Bohové, prosím, jenom ne tady. Zahrnula jsem nepořádek, který jsem udělala, jehličím, jak nejlépe jsem dovedla a začala jsem se potácet pryč, co nejdál od Smrti.
(//popis umírání, žádný super drasťárny, ale radši spoiler) Svět se se mnou točil, tlapy se mi pletly jedna přes druhou a nedošla jsem příliš daleko. „Auuuu,“ zakňučela jsem, když mi břichem projela další příšerná křeč. Mále jsem upadla, ale nejbližší z jedlí můj pád zbrzdila. Přátelsky mne zachytila. Pevně jsem se opřela o její drsnou kůru. "Díky," hlesla jsem a začala okamžitě znovu úporně zvracet. "Prosím, už dost," zašeptala jsem, jakmile jsem mohla na chvíli popadnout dech, ale mé potíže neustávaly. Jak dlouho jsem tam stála opřená o strom v křečích, bez jakékoliv kontroly nad svým tělem, které se všemi možnými cestami snažilo zbavit jedu? Netušila jsem. Když ale bylo po všem, necítila jsem se o moc líp. Cítila jsem se vyždímaná a slabá, všechno mě pořád strašlivě bolelo. Nesnažila jsem se už po sobě uklízet. Dovedla jsem se jen posunout opřená bokem o kůru na druhou stranu stromu, kde jsem se napůl v mdlobách sesunula k zemi.
Barvy kolem zešedly a v uších se mi rozezvonilo, ale i když mi před očima vykvétaly černé růže, vědomí jsem neztratila. I vleže jsem cítila, jak se celý svět vlní a houpe způsobem, který by měl být nemožný. Nikdy mi nebylo takhle zle. Život... život byl křehkou věcí. Věděla jsem to už dávno. Už kdysi jsem stála na hranici smrti, ale tentokrát nebyl nikdo, kdo by mne zachránil. Ani kdyby tu někdo byl, nemohl by mi pomoci. Jedinými přihlížejícími mého marného zápasu byly okolo stojící jedle, a v mém pokřiveném vnímání světa se zdálo, že se ke mne všechny účastně naklánějí. "Prosím... prosím..." Tlama se mi pohybovala, ale koho jsem prosila? O co? Co kdo mohl udělat proti chladu, který se šířil do mého těla zničeného otravou? V hlavě jsem jako ozvěnou slyšela slova Smrti. Muchomůrky? Pavučince? Na Galliree rostou i houby, které jinde nejsou, tak jedovaté, že... Tohle sis udělala sama, děvenko... Sama...
A byla jsem sama. Tak sama, jako nikdy. Nejosamělejší stvoření ve vesmíru, jehož jedinými společníky jsou mlčenlivé laskavé stromy. Už však ne nadlouho. Bezmocně jsem se roztřásla. Špatně se mi dýchalo, každé zvednutí hrudníku mi přišlo jako výšlap na vysokou horu. Zdálo se však, že neústupnou bolest vnímám méně a méně. Zvláštní pocit rozdvojení se zmocnil mojí mysli. Mé trpící tělo dál bojovalo svůj marný boj, ale já už se ho neúčastnila. Zvuky, barvy, pocity... to všechno odplouvalo, bledlo. Přicházely stíny. Celý život jsem před nimi prchala. Teď mne dostihly a já byla připravena se jim vydat dobrovolně. Věděla jsem, že mne vezmou mě někam pryč. Kamkoliv, jen pryč od tohoto zničeného, bolavého těla. Nabídla jsem se jim a ony se mě chopily s nečekanou jemností. Ani jsem nic necítila, když jsem vyklouzla ze své fyzické schránky. Sklouzla jsem do temnoty, jež se nade mnou zavřela jako hladina ledového jezera.

Potom už nebylo nic.

//Limbo