Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdoví, co by si smečka myslela o nových sousedech. Vzhledem k tomu, že jsme nikoho odtamtud asi neznaly, se to nedalo moc odhadnout, mohly jsme o tom akorát polemizovat. "Asi ne," prohlásila jsem trochu zklamaně, když Wizku mínila, že to bude lepší neriskovat. "Ale byla by škoda to tu opustit třeba úplně zbytečně. Třeba by jim to opravdu nevadilo. Mohly bychom se jich prostě zeptat," navrhla jsem, i když jsem ze setkání se smečkou byla trochu nervózní. Konec konců jsem pořádně netušila, co to asi obnáší. "Nebo budeme tak nenápadné, že si ani nikdy nevšimnou, že jsme tady," usmála jsem se na ni spiklenecky. Wizku měla zase vlastní nápad. Zasmála jsem se: "Taky možnost! Že by z nás byly dobyvatelky?" Bylo mi celkem jasné, že to se nestane. Já tedy o dobývání smeček neměla žádný zájem a celkem jsem věřila tomu, že Wizku taky ne.
Měla jsem ale radost, že si na tu smečku vzpomněla. Všechno to tam určitě v hlavě měla, hezky bezpečně uložené! Složila jsem hlavu na tlapy a odfoukla žlutý list, který spadl z venku přímo přede mě. S večerem se připlazila i větší zima. Rozhlédla jsem se po děravých místech v našem úkrytu. Možná by to chtělo ještě zalátat. "Hm, co myslíš? Měla bych to křoví zkusit ještě trošku rozkošatit, ať nám sem nefouká? Nebo... nebo bych mohla zkusit nechat vyrůst nějaké borůvčí nebo tak něco." Ne, že bych měla vyloženě hlad, spíš jen takový počátek pocitu, že bych něco málo snědla. A jít ven a zase lovit se mi nechtělo. Možná tu rostly houby? Ale moc jsem nikdy nedokázala poznat, které jsou jedlé a které ne.

Dvacet minut, nebo hodinu, nebo ještě víc... hlavní bylo, že jsme se shodly na tom, že zatím nikam pospíchat nebudeme. Kam taky? Naše doupě bylo už hezky vyhřáté a venku to momentálně nevypadalo zrovna nejpřívětivěji. Když fouklou správným - nebo asi spíš špatným - směrem, mohla jsem na vlastní čumák okusit tu zimu, jaká tam panovala. Ne, díky. Dřív nebo později budeme muset asi vylézt, ale prozatím jsem byla zcela spokojená tam, kde jsem byla.
Hvozd byl ale opravdu skvělým místem, kde bych si dokázala představit zůstat. Jenže to nebylo jen tak jednoduché. "Aha... Myslíš, že by jim to vadilo? Že tu jsme?" zeptala jsem se trochu zklamaně. Asi dávalo smysl, že v takovémhle pěkném kousku kraje už se nějací vlci usadili. Byl by to skutečně takový problém? "Však jsme jenom dvě. A určitě toho ani tolik nesníme," posteskla jsem si trošku, jak se můj barevný sen začal trošičku rozplývat. Taková smůla.
Vzápětí jsem se ale rozzářila, když mi došlo, že svým způsobem to, co Wizku řekla, jsou dobré zprávy. Možná ne pro osud našeho snu, ale rozhodně pro černobílou vlčici. "No vidíš! Určitě to všechno v hlavě máš uložené a postupně to vyplyne na povrch," zazubila jsem se a zavrtěla ocasem. Byla jsem ráda, že Wizku na všechno nezapomněla. Nakonec to snad nebude tak zlé.

Tiše jsem se zasmála. "To ano. Někdy závidím ježkům, že se prostě na podzim zahrabou do listí a prospí celou zimu," zazubila jsem se. Museli být na jaře celí rozlámaní, chudáčci, ale jak odpočatí se asi musejí cítit - a navíc nezažijí nic z toho období roku, které jsem osobně považovala za nejhorší.
"Samozřejmě, že je," střihla jsem ušima. Nechtělo se mi z naší skrýše, bunkru nebo jakkoliv jsme to chtěly nazývat, vystrkovat ani čenich. Ty květiny tu sice chyběly, ale jinak to všechno úplně odpovídalo. "Nebo deset," souhlasila jsem a trochu si protáhla nohy, než jsem s tichým zamručením přeskupila svoje tělo do pohodlnější polohy. Nikam se nešlo - s tím jsem byla naprosto spokojená. Zůstaneme tady. "Vlastně nenapadlo. Ani jsem o tom nepřemýšlela, abych řekla pravdu," přiznala jsem. "Tady se mi líbí. Nejen v naší skrýši, ale i v tom lese. Trochu mi připomíná můj rodný hvozd - i když hádám, že o tomhle lese nekolují pověsti, že v něm straší," zazubila jsem se k větvím nad hlavou a potom i k Wizku vedle sebe. Třeba bychom tu vážně mohly zůstat?

Spánek mě osvěžil a dodal mi potřebných sil, o které mne připravilo používání magie v mnohem větší míře, než na jakou jsem byla zvyklá. Teď jsem se cítila už zase poměrně čilá a zcela probuzená, ale vůbec mi nevadilo ještě chvíli si jen tak poležet a čekat, než se Wizku probudí. Nemusela jsem vyčkávat ani moc dlouho. Nevšimla jsem si, kdy přesně se probudila, ale jakmile se ozval její hlas vedle mě, natočila jsem k ní s úsměvem hlavu. "Dobré," popřála jsem jí také a párkrát plácla ocasem o lesní podloží. "Dobře. Vlastně přímo skvěle," pousmála jsem se a protáhla si přední tlapy tak daleko, jak jen to šlo, abych z nich trochu vyhnala ztuhlost. "A co ty?" zajímala jsem se.
Z náhlého popudu jsem se zcela spontánně překulila na záda a zahleděla se na "střechu" našeho úkrytu. Mezi větvičkami křovin byly mezery, kterými byly místy vidět větve stromů nad námi a mezi nimi zase prosvítající malé kousky oblohy, i když té skrze všechen ten porost vážně nebylo vidět moc. "Tady to je vážně jako úplná tajná skrýš," zasmála jsem se a vykroutila hlavu do strany, abych i ze své trochu krkolomné pozice viděla na Wizku. Na takových místech jsem se cítila nejbezpečněji, snad proto, že mi tolik připomínala domov. "Ale asi z ní nakonec budeme muset vyléz, co?" povzdechla jsem si, zachvácená náhlou leností. Kam bychom vůbec šly? A co nám tu chybí?

Wizku věděla, jak to s přijímáním do smečky funguje - pochopitelně, vždyť v ní sama žila, tudíž se tam musela nějak dostat. Pokud by se tam ovšem nenarodila, což ale ke zbytku náznaků o její minulosti moc nesedělo. "To asi dává celkem smysl," zazubila jsem se. Ale chtěli by mě v tom případě do nějaké smečky? Neuměla jsem pořádně lovit a už vůbec ne bojovat. Co jsem pro ně vůbec mohla udělat? "Třeba to jednou vážně vyzkouším. I když kdoví, co bych vůbec mohla nabídnout," pronesla jsem svou obavu nahlas. Ale to bylo nejspíš součástí toho doufání, poté, co přijdu a zeptám se.
Wizku se na chvíli odmlčela, než prohlásila, že jí samota vůbec nevadí, ba že ji má dokonce celkem ráda. Pomalu jsem přikývla. "No... to není nic špatného. Taky bych si občas přála, abych si dokázala samotu víc užívat, ale já ji zrovna moc nezvládám," zazubila jsem se. Nevykládala jsem Wizku o stínech, které jsem vídala, jakmile jsem si začala uvědomovat vlastní osamělost. Co kdyby si začala myslet, že jsem bláznivá? To bych vážně nechtěla, protože i já jsem s ní byla ráda. Široce jsem se usmála, když to řekla. "Tak to máme stejně," zamávala jsem ocasem. Neměla jsem zrovna moc kamarádů, takže jsem byla vážně ráda, že jsem narazila na Wizku. Když vysvětlila, co to je na tuláctví, co ji doopravdy děsí, začalo mi to dávat mnohem větší smysl. Zamyslela jsem se nad tím. "Hm... vždycky si můžeš někde vyhloubit noru nebo si zabrat nějakou jeskyni či kousek lesa. Pokud vím, v tom ti nikdo bránit nemůže," pronesla jsem zadumaně. Vždyť moje rodina si zabrala celý jeden "strašidelný" hvozd. Jistě to nemohlo být nic tak komplikovaného.
Už se mi trochu klížily oči a naše slovní snění se pomalu přelévalo ve snění opravdové. "Nebo aspoň kousku světa," broukla jsem ještě s úsměvem, než se mi oči definitivně zaklaply. Slyšela jsem slova Wizku, ale už jsem na ně jaksi nestačila nijak reagovat, než jsem definitivně odplula do říše snů.

Kdoví, jak dlouho jsem vlastně spala? Mohlo to být pár hodin stejně dobře jako celý den. Avšak po nějaké době jsem zkrátka přišla zpátky k vědomí. Zůstala jsem tiše pro případ, že Wizku také ještě spí, ale vůbec mi to nevadilo. Nechala jsem hlavu složenou na předních tlapách a poslouchala šum větru ve větvích a sledovala žluté, oranžové a červené listí okolních listnáčů, jak se snáší k zemi. Bylo to tu skutečně krásné a se svou kamarádkou po boku jsem necítila na duši nejmenší starost.

Byla jsem ráda, že Wizku souhlasí. S úsměvem jsem zamávala ocasem. "Taky si myslím. Vlastně... jsem ani nikdy v žádné smečce nebyla, možná bych ani nevěděla, jak se k ní vlastně připojit," zasmála jsem se, i když to byla pravda. Vážně jsem o opravdových smečkách moc nevěděla. Zdálo se ale, že teď, když byl domov daleko za mnou, stejně jako mí dva přátelé, bylo připojit se ke smečce jedinou možností, jak nezůstat každou chvíli někde sama. Ale třeba ne. Třeba existovaly i jiné způsoby, a Wizku vlastně právě nepřímo prohlásila, že zůstaneme spolu. Alespoň jsem si to tak chtěla vykládat, protože jsem si to opravdu přála. "O tom nepochybuji. Musí být těžké se toulat úplně sama," svěsila jsem na chvíli uši. Bylo mi líto, že to Wizku musela zažít. Já bych to nezvládla. Vždycky jsem se musela přilepit na nejbližšího vlka, který šel kolem, kdybych zůstala sama v širém světě, netrvalo by dlouho a stíny by mě dočista pohltily... Otřásla jsem se. Nechtěla jsem na ně myslet. Dlouho už jsem je neviděla a doufala jsem, že to tak taky zůstane. Třeba se rozhodly mi dát pokoj.
Našla a upravila jsem nám místečko pro skrýš, kde bychom si mohly odpočinout. Kéž bych toho svedla víc! Ale cítila jsem, že mi únava začíná jít až do morku kostí. Kdybych se snažila dál a dál, kdoví, co by se mohlo stát. Už takhle jsem si musela hned lehnout a sbírat síly. Wizku to musela vidět, protože v zemi vytvořila důlek, který se rázem kouzelně naplnil vodou. "Ano, děkuju, to přesně potřebuju," vydechla jsem vděčně a napila se. Vážně se z nás stával dobrý tým.
Pak jsem začala fantazírovat o tom, co by třeba jednou mohlo být a Wizku se ke mně hned připojila. "To by bylo skvělé! Kolem by mohlo vyrůst borůvčí a maliní, možná i nějaké ovocné stromky, a na hladině tůňky lekníny..." Všechno jsem to viděla před sebou a uvědomila si, že to je proto, že se mi oči zaklaply a já začala odplouvat do říše snů. Se škubnutím jsem se navrátila do bdělého stavu, ale oči se mi hned znovu zavíraly. "Omlouvám se," zahuhlala jsem skrze potlačené zívnutí. "Asi se potřebuju trochu prospat." Jen jsem se ještě pousmála. "Jsme víc, než dost," zopakovala jsem tiše a nechala hlavu klesnout na přední tlapky. Usínalo se mi příjemně, jako už dlouho ne.

//Kojotí břeh

Wizku se bála, aby se mi něco nestalo při tvorbě úkrytu, ale já byla docela zvědavá. "Dám si pozor a nebudu to přehánět," slíbila jsem. Po těch květinách jsem cítila únavu, ale trochu mě to přešlo, jak jsem tak chvilku seděla na louce. Moudré by jistě bylo se o velká kouzla chvíli nepokoušet, ale to jsem ani neměla v plánu. "Jenom chci zkusit, jestli by to šlo." Zvědavost mi prostě nedala. Jaké byly možnosti téhle kouzelné síly, co mi kolovala v žilách? Nejraději bych to všechno hned věděla a vyzkoušela. Jenže to samozřejmě nešlo. Jako ostatní věci v životě, i toto si žádalo čas a trpělivost.
Zamávala jsem ocasem, když mě Wizku ujistila, že jí krkem nelezu. "V tom případě je všechno v pořádku," zazubila jsem se. Snad až na to, že ani jedna z nás tak úplně neměla na zimu kam jít. Loni jsem většinu chladných měsíců přečkala s Tonresem, ale co kdyby se nějak stalo, že tentokrát zůstanu sama? Ani jsem na to nechtěla myslet. "Třeba ano! To by bylo skvělé," usmála jsem se na možnost, kterou má kamarádka nadhodila. "Možná bychom se mohly trochu porozhlédnout po okolí, až si odpočineme? Třeba nenajdeme smečku, ale aspoň nějaké příhodné místo, kde by se dala zima přečkat," přemýšlela jsem nahlas. Vlastně jsem ale ani nevěděla, jak by takové místo mělo vypadat. Doufala jsem, že to ví aspoň Wizku. Začínaal jsem si uvědomovat, že kdybych zůstala osamotě, byla bych asi skoro bezmocná.
"Nevím, jak to předem poznat, ale doufám, že moc ne," povzdechla jsem si. "Nemám zimu moc ráda." Poznámka o dlouhé hladové zimě, která zde asi před pár lety byla, mne tudíž příliš nepovzbudila. "To zní hrozně. Snad se to nebude letos opakovat," otřásla jsem se, jako by se do mne chlad už už zakusoval. Nechtěla jsem se bát dopředu, ale skoro už jsem viděla nekonečnou záplavu vloček, bílou tmu a stíny, které se v ní plížily. Brr.
Naštěstí nás brzy obklopily stromy lesa, což mne trochu povzbudilo. Začala jsem se totiž rozhlížet po nějakém pěkném místečku, kam bychom se mohly schovat a kde bych třeba mohla zkusit použít trošku magie. Les byl hustý, propletený a trochu mi připomínal rodný hvozd. Snad proto jsem se hned ve stínu mohutných větví cítila lépe. "Co třeba tady?" zaujal mne po chvilce kout zarostlý křovím a mladými stromky. Jejich větvičky byly dost propletené a vytvářely pod sebou takové provizorní doupě - před silným větrem by asi moc neuchránilo, ale dalo se tam schovat alespoň trošku a kdyby začalo pršet, asi bychom nezmokly. Požádala jsem pár větviček, aby se naklonily trochu stranou, udělaly nám tak místo a zároveň trochu kryly ze strany. Kupodivu se to vážně povedlo, ale teď už jsem byla vážně unavená. "Uhh, není to jen tak... ale funguje to!" zaradovala jsem se a zaplula do větvového úkrytu. Musela jsem si chvíli lehnout, než mi zase začnou tančit mžitky před očima. Stejně to ale bylo naprosto skvělé! Nemohla jsem se přestat usmívat. "Až se to naučím trochu líp, mohl by z toho být hotový bunkr... i mech by pod námi mohl vyrůst a všechno," fantazírovala jsem o tom, co třeba jednou dokážu. Teď jsem ovšem nechala magii už na pokoji.

Mezi stromy lesa by nám jistě bylo lépe. Návrh Wizku mě ale překvapil - příjemně, protože mě to nenapadlo. Zasmála jsem se, ale ta myšlenka se mi v hlavě usadila. "Hm! Třeba bych to dovedla? I když si tím nejsem ještě úplně jistá," postrčila jsem váhavě drápkem jednu květinu. "Mohly bychom se podívat do lesa a možná bych to zkusila." Tady na pláni bych kolem nás asi nedokázala nechat vyrůst nějaký úkryt z křoví nebo cosi podobného, netroufala jsem si, obzvlášť když jsem se unavila těmi květinami, ale v lese by to třeba mohlo být snazší. Neexistovala lepší možnost, než to vyzkoušet.
Wizku se bála, že jí budu mít za chvíli plné zuby. "Toho bych se nebála," usmála jsem se na ni. "Pokud tedy nepolezu krkem já tobě," dodala jsem ještě trochu žertem. Zatím se mi nezdálo, že bychom si měly jít na nervy. Naopak. S Wizku mi bylo fajn.
Moje otázka byla neuvážená, ale vlčice se naštěstí nerozzlobila. Místo toho mi trochu váhavě vyložila, jak se to mělo s ní a Borůvkovou smečkou. Pokývala jsem pomalu hlavou. "Musí být těžké se někam po dlouhé době vrátit. Někdy si říkám, že to možná ani nejde." Už kolikrát jsem přemýšlela o tom, že bych našla cestu zpátky domů. Ale co bych řekla? A co bych dělala, kdybych se tam vrátila a všechno, všecičko už bylo jinak? A hlavně... já už byla jiná. Nejspíš jsem se prostě nemohla vrátit. Ne doopravdy. Třeba se Wizku cítila podobně ohledně svojí smečky. Co se týkalo těch dalších smeček, mnoho toho také nevěděla. Trochu mě to zklamalo, ale nechtěla jsem to dát najevo. Vypadalo to totiž, že ji to trochu trápí. "To nevadí," mávla jsem tlapkou. "Však ony se ty ostatní smečky dřív nebo později určitě ukážou. Teď bych se ale vážně už šla schovat," upřela jsem pohled na zapadající slunce. Bylo celkem příjemně, ale s příchodem noci už byl cítit podzimní chlad. "Než se přižene nějaké další divné počasí," zazubila jsem se ještě a zamířila směrem k lesu.

//Východní hvozd

"Mohly bychom," souhlasila jsem a stejně jako Wizku se rozhlédla. "Ale možná raději někde na skrytějším místě," dodala jsem. Podzim už byl v plném proudu a kdoví, co všechno by se na nás mohlo přihnat? Neměla jsem ale strach, že bychom úkryt nenašly. Kolem byly lesy a hory plné jeskyní, ze kterých jsme vyšly, také nebyly příliš daleko, kdybychom někam musely vážně narychlo zmizet. Zkoumavě jsem se na Wizku zahleděla, když se začala znovu ujišťovat, jestli mě něčím neobtěžuje. Tentokrát jsem ale vůbec nechápala, proč. "Jistě, že neotravuješ. Proč bys měla?" naklonila jsem hlavu na stranu a pousmála se.
Rozkvetlá louka kolem mi dělala radost. Doufala jsem, že takto vydrží ještě dlouho, třeba až do prvního sněhu. S přispěním Wizku a její magie to tak určitě bude. Pokud nepřijde velký mráz, snad květy neuvadnou. "To asi ne," přikývla jsem s úsměvem. "Ale někoho tu hledat je těžké. Už jsem to párkrát vyzkoušela." Osud měl takový podivný zvyk mě a Artyoma neustále rozdělovat. Proč? Měla bych si to snad nějak vykládat? "Oh, vážně?" podivila jsem se, že Wizku bude trávit zimu jako tulačka po dlouhé době. "Bývala jsi v některé ze zdejších smeček?" vybreptla jsem bez přemýšlení a hned se zarazila. "Promiň, asi mi po tom nic není," zasmála jsem se nervózně. "Jen... se už delší dobu snažím o místních smečkách zjistit více a zatím mi nikdo nedokázal moc povědět." Tonres něco málo věděl, stejně tak Night Sea, která mi pověděla o Borůvkové smečce, ale Wizku už se tu pohybovala delší dobu. Určitě musela mít lepší informace! Nechtěla jsem ale vyzvídat, kdyby se jí o tom nechtělo mluvit.

Magie růstu a rozkvětu mi dělala radost. Bylo to tak... krásné! A šlo mi to skoro samo, jakmile jsem přišla na to, jak správně květiny popostrčit. Na složitější věci bych magii musela asi více trénovat, ale tohle bylo celkem snadné. Jako by kvítka sama chtěla ze země vypučet. Rychle jsem ale zjistila, že používat magii pořád nejde jen tak, vybíralo si to svoji daň v podobě únavy, takže jsem si nakonec sedla mezi květiny a popadala dech. "Jsem v pohodě," usmála jsem se na Wizku. "Jen jsem z toho trochu unavená." Kéž by to šlo donekonečna! Rozkvetla bych celou louku.
Wizku zatím přivolala odněkud další kapky vody, které se začaly snášet mezi kvítky, jako by se rozpršelo jen na tomhle malém kousku světa. Vesele jsem zamávala ocasem. "Ano, to je skvělé! Děkuju! Takhle hned tak nezvadnou." Měla jsem z toho vážně radost. Proč se Artyom magie tolik bál? Vždyť na tomhle nebylo vůbec nic špatného. Ba naopak. Musela jsem se zasmát další poznámce Wizku: "To tedy ano. Vypadá to tady, jako by na tenhle kousek louky podzim dočista zapomněl."
Ale pak se má nová kamarádka zeptala na otázku, která mě přiměla se dočista zarazit. Ano. Podzim byl tu a zima vlastně byla již téměř za bukem. A mé plány... Neexistovaly. "No, já... já úplně nevím. Hledala jsem vlastně jednoho svého kamaráda - Artyoma - ale vůbec netuším, kam se poděl ani kde s tím hledáním vlastně začít. Takže to byl asi můj jediný plán. Jinak... nevím. Jen se tak toulám kolem, ale možná bych ráda konečně někde zakotvila," přemýšlela jsem nahlas. Bylo by to pěkné, mít zase domov - jenže co Artyom? Bez něj by to stejně nebylo ono. Trochu jsem svěsila uši.

Wizku prohlásila, že by s magií dokázala i jinačí věci. Zajímavější. Mě ale i tahle ukázka bohatě stačila. Magie pro mě byla zajímavá a jen málokdy jsem ji viděla v akci. "Určitě se do něj časem zase dostaneš. A myslím, že i tak ti to jde skvěle. Ani by mě nenapadlo, že jde magií vytáhnout vodu i z rostlin," rozhlédla jsem se po zvadlých stéblech trávy, která posloužila k tvorbě těch vodových koulí. Wizku si možná ohledně magie tolik nevěřila, ale mě její ukázka bohatě stačila. Byla jsem vlastně docela nadšená.
A to i ze svých nově nabytých schopností, které jen čekaly na to, až je otestuji. "To nevím. Ale můžu něco dalšího zkusit," navrhla jsem a zamyslela se. Co všechno vůbec mohlo být možné? Zaměřila jsem se na kousek země u své tlapky a nechala ze země vyrůst bílou kopretinu. "Vážně to jde celkem snadno," nadchla jsem se. Už žádné šedivé dny, žádná temná místa, kde nebude ani kvítek a kde se budu sama bát někde v koutě. Srdce mi radostně poskočilo a po chvíli váhání kolem nás rozkvetly další kopretiny, modré chrpy i rudé máky, všechno luční kvítí, co mi jen přišlo na mysl. Zvesela jsem se zasmála, otočila se kolem vlastní osy, až květiny pokrývaly celý kus země kolem nás a tenhle kus louky tedy hrál všemi barvami. Až když se mi zatočila hlava a trochu roztřásla kolena, nechala jsem toho. "Uh," vydechla jsem a raději si sedla, než to se mnou praští. "Je to... trochu náročné," prohlásila jsem udýchaně, ale usmívala jsem se. Bylo to krásné! Tak krásné!

Zapadla jsem do trávy, která vůbec nerostla tak líně, jako vždycky. Vyrazila přímou čarou k nebesům! Byla jsem z toho úplně vyvedená z míry, ale když se Wizku rozesmála, musela jsem se smát také, i když jsem pořád nechápala, co že se to vlastně stalo. "Nojo! Vždyť já přece Života prosila, aby mi s magií pomohl. Jen jsem nečekala, že to bude až... takhle silné," rozhlédla jsem se kolem po trávě, která byla snad silnější a zelenější, než jakákoliv jiná tráva v tuhle podzimní roční dobu. Zubila jsem se na celé kolo, měla jsem z toho vážně radost. Kdoví, co všechno dalšího teď mohu dokázat? Skoro jsem se třásla nedočkavostí, až to všechno vyzkouším. Teď ale byla řada na Wizku, takže jsem jí přenechala prostor.
Netrvalo dlouho a věci se začaly dít. Tráva kolem nás pomalu uvadla a sklesla zase k zemi, místo ní se ve vzduchu začaly vznášet malé bubliny, koule tvořené z vody. Koukala jsem na ně s úžasem, jak se leskly a vlnily ve světle večerního slunce, i když mi bylo popravdě trochu líto té trávy. Na druhou stranu... "Stejně by s podzimem asi rychle uvadla," usoudila jsem a sledovala, jak vodní bubliny svou existenci končí rozšplíchnutím o zem. Otřela jsem si pár kapek, které mi dopadly na čumák, a široce se usmála: "To je skvělé! Ještě jsem nic takového neviděla! Tys tu vodu dokázala vytáhnout ze stébel trávy?" vyptávala jsem se zvědavě.

"Snad máš pravdu," povzdechla jsem si a párkrát pomalu mávla ocasem. Třeba to příště vážně bude lepší - možná se jednou naučím pořádně lovit i jiné věci, než myši a ryby. I když to bude asi o kus později, než tohle umění zvládli všichni ostatní. A nejdůležitější bylo, že se to nakonec povedlo. Bažantice už se netrápila a mohla posloužit tomu, aby zahnala náš hlad.
Zatímco Wizku jedla, čistila jsem si tlamu od zbytků krve a potom jsem jen tak koukala po okolí. Na tomhle místě jsem asi ještě nikdy nebyla, ale hned se mi tu zalíbilo. Panoval tu hezký klid. Až otázka ze strany mé společnice mě vytrhla z mého zadumání. "Ehm... tedy, popravdě by to chtělo ještě trénovat. Hodně," zasmála jsem se. "Když jsem to zkoušela naposledy, dokázala jsem jenom přimět trávu o kousek povyrůst, ale to bylo všechno. Vážně bych se tomu měla víc věnovat, přála bych si být v magii lepší," posteskla jsem si a rozhlédla se po zeleném koberci u mých tlap. "Vlastně bych to mohla zkusit hned, že?" napadlo mě. Nevěřila jsem ovšem ve valný výsledek. Od posledně se totiž nic nezměnilo, proč by měl výsledek být jiný?
Přimhouřila jsem oči a s obvyklým urputným soustředěním se zahleděla na trs trávy před sebou. Vložila jsem do své snahy spoustu duševní síly, protože to dosud bylo pokaždé potřeba - soustředit se, div mi nepraskla hlava, jen aby stébla trávy o centimetr povylezla. Tentokrát se však stalo něco docela jiného. Tráva doslova vyletěla vzhůru, trs rázem dosahoval až nad moje uši. "Á!" vyjekla jsem, překvapeně uskočila vzad, zamotala si zadní tlapy jednu přes druhou a plácla sebou na zem. S výrazem mimořádného zmatení jsem zírala na trávu trčící k obloze. Zamrkala jsem, ale oční klam to zjevně nebyl. "H- ha? Jak...?" Vyhrabala jsem se zpátky na nohy. "To já?" pohlédla jsem na Wizku, jako bych snad věřila, že si ze mě utahuje. To jsem si samozřejmě nemyslela, ale přišlo mi neuvěřitelné, že bych tohle mohla dokázat.

Všechno se změnilo v naprostý chaos - alespoň mě to tak přišlo. Z pohledu někoho třetího to mohlo jistě působit dost komicky, avšak já se nesmála. Hystericky se mrskající křídlo bažanta v mém sevření docela dobře vystihovalo moje vnitřní rozpoložení. Nejistě jsem o pár krůčků couvla, jako bych snad tím mohla uniknout před peřím, které mě tlouklo do čenichu. Ne, ne, ne... Jistě se to dalo nějak snadno vyřešit, ovšem já zpanikařila. Zamrzla na místě. Zdálo se mi, že se to vleče dlouhé minuty a pak-
Pak byl najednou konec. Pták v mém sevření ochabl, šum a bušení křídel ustalo. Peří zmizelo z mého zorného pole a místo něj se objevila tvář Wizku, trochu zamlžená mými slzami. Rychle jsem zamrkala a pustila slepici na zem. Vypadala tak nějak... uboze. "To jsme," polkla jsem knedlík v krku a přiměla se taky pousmát. "Ale... trochu jsem to zpackala. Chtěla jsem, aby to bylo rychle. Ne takhle," povzdechla jsem si a věnovala opeřenci pohled, který byl skoro omluvný. Což byla možná trochu ironie, vzhledem k tomu, že jsme se ji chystaly sníst. "Dobře," kývla jsem hlavou a pustila se do jídla. Jeden bažant pro dva vlky nebyl žádná velká hostina, ale snad postačí. A navzdory všemu chutnalo maso moc dobře. Nebyl to ten nejpreciznější, nejčistší lov, jaký kdy kdo viděl, ale nakonec se to podařilo. Zarazila jsem se, jakmile z ptáka zbývala přibližně půlka, a přistrčila zbytek k Wizku. "Dobrou chuť," popřála jsem jí s úsměvem, který byl už o poznání uvolněnější, a olízla si krev z čenichu a tlamy.

Pustily jsme se do lovu a dál už nerozebíraly, zda Wizku moc mluví či podobné věci. Aspon se zdálo, že po mých slovech se tím černobílá vlčice už tolik netrápí. Pustila jsem to ale všechno z hlavy, jakmile jsem se začala plížit trávou k ptákovi, který se tam skrýval. Snažila jsem se uvolnit, ale cítila jsem napětí po celém těle. Byla jsem nervózní. Co když to zkazím nám oběma? To chce klid, napomenula jsem se, ale nebylo to samozřejmě tak snadné. Hypnotizovala jsem bažantí slípku pohledem, nespouštěla jsem ji z očí ani na vteřinu, zatímco jsem čekala na znamení od Wizku. Ta se nejspíš plížila z druhé strany. Počínala si tiše, ale koutkem oka jsem viděla její pohyb, i když jsem se nekoukala přímo na ni. Pak nastala chvíle napjatého klidu, následovaná - teď!
Má společnice vyrazila a bažantice poplašeně zamávala křídly a začala vzlétat nízko nad zemí. Mířila si to přímo ke mně. S bušícím srdcem jsem po ní chňapla, protože si to mířila přesně nad mou hlavu. Mělo by to být snadné, jenže jsem zazmatkovala a tak místo toho, abych ji čapla za krk nebo aspoň za hrudník, stáhla ji ze vzduchu k zemi a rychle ji zakousla, čapla jsem ji za křídlo. A začala mela! Bažantice poplašeně křičela a mávala hystericky křídlem, které jí zůstalo volné, zatímco já svírala to druhé a nevěděla jsem, jestli mám vyděšeného ptáka radši pustit, nebo se ho pokusit nějak zakousnout a ukrátit mu trápení. Jenže jak? Z pozice, ve které jsem se octla, to dost dobře nešlo. Zoufale jsem pohledem hledala Wizku, ale přes mrskající se slepici a její zuřivě máchající křídlo jsem toho moc neviděla. Ach ne, ach ne, ach ne, běželo mi hlavou - chtěla jsem to udělat rychle, ne ji chudáka takhle trápit!