Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Únor 4/10 - Feline

Souhlasně jsem zabručela, Nicos by jistě měl vědět, kdo vlastně ve smečce je nebo není. "Nicos to určitě má všechno pod kontrolou," usmála jsem se. Zase tak dobře jsem ho neznala, ale pokud ho vybrala Maple, která v mých očích snad ani nemohla udělat nic špatně, jistě si dokázal poradit s lecčíms. "No a my ostatní... Se asi prostě musíme snažit, abychom poznali smečkových kolegů co nejvíc," uzavřela jsem to a střihla ušima.
Feline se zaradovala a podivila nad vlčátky Islin a Kessela, až jsem se musela zasmát. "To zas taková ostuda není, zatím jsou vážně maličcí! Ani nevím, jestli už vůbec vyšli z jeskyně. Určitě budeš mít spoustu času se s nimi seznámit," ujistila jsem ji a pak se zasmála: "To tedy budou!"
Feline ale chtěla vědět něco o mých synech a já se samozřejmě nezdráhala jí o nich povědět. "Jmenují se Hvězdopravec, Kulihrášek a Mrakošlap," představila jsem jí je alespoň jmény. "Všichni mají hnědé kožíšky, takové hodně strakaté s malými flíčky. Určitě bys je podle toho poznala."

Únor 3/10 - Feline

Zamrzelo mě, že Feline nikde moje kluky neviděla, ale moc mě to nepřekvapilo. Tuhle toulavost museli mít po Warisovi... Asi. Vlastně jsem nevěděla, jestli on toulavé tlapy má nebo ne. Bylo toho hodně, co jsem o jejich otci nevěděla. Jistá jsem si byla jenom tím, že po mně to tedy určitě nemají. "To nevadí," potřásla jsem hlavou. "Oni se určitě brzy někde objeví." Na jaře nás - nebo přinejmenším mě - měla čekat cesta do hor, tak jsem doufala, že se do té doby někde vyloupnou. Jaro se blížilo a tohle mohlo být hodně důležité.
"Vážně?" zasmála jsem se. "Já zrovna před chvílí přemýšlela o tom, že je ve smečce hodně vlků, které ani neznám, takže to asi není nic tak divného. A máš pravdu, narodili se během loňské zimy, takže už jsou docela velcí. Sice bych byla raději, kdyby se pořád tolik netoulali, ale..." Povzdechla jsem si a pokrčila rameny. Co jeden nadělá, že ano? Nemohla jsem je držet zavřené v jeskyni. Zvědavě jsem ovšem našpicovala uši, když Feline zmínila, že by toužila po funkci pečovatelky. "Tedy, to by z nás pak dělalo kolegyně! Já jsem taky pečovatelka. Víš o tom, že Islin a Kessel mají nová vlčátka? Jim se zrovinka nějaká ta pomocná tlapka bude určitě hodit." Zavrtěla jsem ocasem, měla jsem radost, že i Feline projevila zájem o tuto cestu. Aspoň jsem v tom nebyla sama.

Únor 2/10 - Feline

Společnost na sebe nenechala dlouho čekat. Kožíšek, který se přede mnou vynořil z lesa, však nepatřil ani jednomu z mých kluků. Mladou vlčici v šedivém hávu jsem hned poznala jako jednu z dcerek Marion. Aby také ne, však jsem byla u toho, když byly obě ještě úplně malinké a bezbranné! Znejistěla jsem ovšem, jestli je tohle Feline nebo Nerissa. Vídala jsem ji po lese, ale asi jsme spolu nikdy neměly pořádně šanci mluvit a úplně přesně jsem si to nepamatovala. Spíš jsem se přikláněla k Feline, ale doufala jsem, že si rychle vzpomenu nebo že na to aspoň nepřijde řeč. To byl byl teda trapas!
"Ahoj," pozdravila jsem ji s úsměvem a zamávala ocáskem. "Kdepak, nerušíš. Šla jsem se jen trochu projít a podívat se, jestli se moji synkové netoulají někde po lese... Náhodou jsi je někde neviděla?" zeptala jsem se a snažila se nedělat si příliš velké naděje. Kdoví, jestli je vůbec znala! V lese nás bylo hodně a sama jsem určitě ještě nezvládla poznat všechny členy smečky. Někteří si zkrátka hleděli raději svého, na jiné jsem měla asi jenom smůlu. Nebo že by se mi vyhýbali? Potřásla jsem hlavou a pousmála se, abych zahnala ustaraný výraz ze své tváře. "Každopádně jsou určitě v pořádku. Jen mají trochu toulavé tlapky, to je celé."

Únor 1/10 - Feline

Po delší době jsem zamířila do lesa. Zima stále přetrvávala, ale zdálo se, že nejhorší nápor mrazů je už za námi. Ještě, že tak. Vždycky jsem se obávala, že tohle období nikdy neskončí a že se některý rok prostě zima odmítne rozloučit. Co bychom si počali potom? Raději na to nemyslet...
I když bylo pěkně, svítilo sluníčko a sníh byl místy mokrý, jak začínal tát, připadalo mi, že je ještě brzo to nazývat příchodem jara. Pořád se ještě mohly vrátit mrazy a napadnout nová sněhová nadílka. Trochu jsem si nad tím povzdechla. Doufala jsem, že se to nestane. Prozatím jsem si prostě užívala pěkného počasí a procházela se po lesem. Určitý záměr jsem ale přece jen měla. Chtěla jsem zjistit, jestli se tu někde nepotulují moji kluci. Poslední dobou jsem s nimi zrovna moc času nestrávila a měla jsem obavy, že se prostě rozhodli vylétnout z hnízda bez rozloučení. Asi už by na to byli dost staří, vždyť se během zimy narodili, ale trápilo mě, že by šli jen tak, aniž by cokoliv řekli. To by přece neudělali. Nebo ano?

399 (1)

I přesto, že jsem se k nim nevalila nijak zprudka a dávala jsem si pozor, abych nové rodince nechala dostatek prostoru, vlčice zareagovala poněkud ostře. To jsem si ovšem nebrala osobně. Úplně jsem ji totiž chápala. Nesnažila jsem se její vlčata nějak ošahávat nebo přespříliš okukovat, jen jsem přišla nabídnout pomocnou tlapu, kdyby bylo potřeba. Což, jak se ukázalo, možná trochu bylo.
"Ráda vás poznávám," máchla jsem ocasem, když je Islin představila. Islin a Kessel... a jejich rodinka, ale jedno z vlčat bylo podle všeho méně ochotné se krmit. Přišla jsem o kousek blíž. "Můžu?" ujistila jsem se u Islin, než jsem se k vlčeti naklonila blíže (//Stellaron, předpokládám? :D). Nevypadalo vyloženě podvyživeně, možná k tomu potřebovalo jen trochu povzbudit. Pokud Islin nic nenamítala, jemně jsem čenichem vlče přistrčila blíž k jejímu břichu. "Zkus mu trochu olíznout, jakoby promasírovat tlamičku," řekla jsem Islin tiše. "Třeba ho to povzbudí, aby začal sát." Ostatní dvě vlčátka už se nemotorně plácala kolem a vypadalo to, že se mají k světu. Snad je tedy brzy dožene i tenhle maličký!

398
//Sarumen

Vkročila jsem do jeskyně a ještě v chodbě si z kožichu otřepala nános vloček, který se tam už stačil usadit. Vážně bylo v tomhle počasí lepší se schovat někde do tepla! Pomalu jsem vešla dovnitř a čenich mi prozradil, že zatímco jsem byla venku, přišel se sem schovávat i někdo další. Vlčí pachy mi byly povědomé, nicméně jsem si je nedokázala spojit s tvářemi. Nejspíš šlo o členy smečky, které jsem ještě nepoznala.
Těsně předtím, než jsem vkročila do hlavní místnosti, jsem se ale zarazila. Lehce jsem znovu zavětřila a zaposlouchala se. Vážně jsem slyšela... tiché vlčecí kníknutí? Obezřetně jsem popošla dále, doufajíc, že se nebude opakovat podobná situace, jako s Marion, zároveň jsem však byla natěšená a zvědavá - kdo asi měl nová vlčátka?
Na kožešině v koutku jsem spatřila ležet černou vlčici a u ní se zdržoval hnědavý vlk. Nevybavovala jsem si jméno ani jednoho z nich, nejspíš jsem je ještě ani nepotkala. "Jéminkote!" vyhrkla jsem hlasem, který jasně prozrazoval, že se uvnitř téměř rozpouštím něhou, když mi padl pohled na vlčátka. "Ahoj," pronesla jsem k rodičům tlumeně, ale zastavila jsem se v uctivé vzdálenosti, nechtěla jsem novopečenou maminku rušit, pokud by si to nepřála. Moc dobře jsem věděla, jak jsem si já svoje malé hlídala! Přesto se moje oči jakoby samy od sebe snažily zachytit pohledem ty malé uzlíčky. "Gratuluju," špitla jsem především k vlčici a zamávala ocáskem s přátelským úsměvem. "Nepotřebujete nějak pomoci? Jmenuju se Jasnava a jsem jednou z pečovatelek, tak... kdyby něco, ráda podám pomocnou tlapku," pousmála jsem se. Třeba dostanu šanci trochu zazářit ve své profesi? Samozřejmě, že na hlídání byli drobečci moc malí, ale věděla jsem, že toho je spousta, s čím může máma potřebovat pomoct nebo poradit. Sama jsem si tím prošla.

Hrát si venku s Zed byla sice vážně zábava, ale počasí se začalo rapidně horšit. Značně se ochladilo a zvedl se vítr. Otřásla jsem se od hlavy až k patě. "Brr, já se asi půjdu raději schovat," řekla jsem k Zed omluvně. Hrášek byl asi pořád bezpečně v úkrytu. Doufala jsem, že i Hvězdík a Mráček tam zamíří. Však co by teď chtěli pohledávat venku? Trochu mě mrzelo, že se pořád tolik toulají, ale chápala jsem to. Už nebyli malí.
"Zatím se měj... ale asi bych tu nezůstávala moc dlouho," pronesla jsem k Zed, když jsem se podívala na černá mračna stahující se na nebesích. Zdálo se zřejmé, že se teď příroda trochu vyřádí a v každém případě jsem chtěla být někde v teple a bezpečí, až na to přijde. Proto jsem už déle neváhala, otočila jsem se a vykročila směrem, kde čekala vyhřátá jeskyně. Zimní radovánky budou muset počkat. V duchu jsem myslela na všechny vlky, kteří neměli takové štěstí, aby se mohli schovat v úkrytu smečky, kdykoliv se jim zachtělo. Snad si nějak poradí!

//úkryt

Sněžilo a funěl silný vítr. Už před nějakou chvíli jsem ztratila pojem o tom, kterým směrem vlastně jdu. Nebylo tomu tak dlouho, co jsem měla před sebou siluetu Sarumenského lesa jasně vykreslenou, ale teď bylo všude kolem jenom bílo a i když jsem se domnívala, že jdu stále tím správným směrem, přestávala jsem si tím být tak jistá. Přece už bych tam dávno musela být! Vítr se do mě opíral a zdálo se, že mě snad chce shodit do závěje, kde by mě pohřbil pod sněhem.
A pak jsem to před sebou spatřila. Ve sněhové bouři zářilo malé modravé světýlko. Protože bylo tím jediným, podle čeho jsem se mohla orientovat, zamířila jsem za ním. Brzy jsem zahlédla další... a další... a ještě jedno. Snad stovky jich zářily do vánice! Následovala jsem je, dokud se ze sněhu nevynořila veliká vrba. Její větve visely až k zemi a zářily v nich malinká světýlka jako světlušky. Nezaváhala jsem ani na chvíli a vklouzla jsem do skrytu větví. Uvnitř bylo sněhu jen malinko a panovala tam mnohem příjemnější teplota. Díky světýlkům jako malým hvězdičkám byla atmosféra naprosto kouzelná. Stočila jsem se ke kmeni a zhluboka si oddechla. Věděla jsem, že tady budu v bezpečí.

Strong winds were blowing from the sea. I could smell the salt on the air and I shivered when another gale of wind nearly sent me tumbling. "Are you sure this is safe?" I called to the stranger who offered to take me on a walk along the cliffs, but he only halfway turned his head to look at me and simply shrugged. "The wind seems rather... strong, doesn't it?" "We're on a cliffside over the goddamn ocean, missy, what did ya think it's gonna be like?" It was time for me to shrug, and mutter a quiet: "Sorry." My legs were shaky, though... my whole body.
Frankly, I didn't think it was going to be like this at all. When someone said "sea", I imagined sandy beaches, sunshine and relaxation. This was... none of the above. And, to boot, the weather was horrible and misty, so we couldn't even see this supposed wonder of the world very well. What am I doing? Why did I agree to this, anyway? I don't even like heights, let alone with a strange wolf and over rough ocean waters. "Do... do you think it's going to clear up a bit?" "Sure." And that was all I got out of my brilliant tour guide. Awesome. At this point I didn't really care much if I see the beauty of the cliffs or not. I just wanted to get through this alive.
We resumed walking for quite some time and I realised that the fog really did start to lift. The clouds ripped at some places and sun showed her face for the first time today. After a little while longer, I was finally able to see... and I was awed. "Say, but this is gorgeous!" In the sunshine, the rather gloomy face of the other wolf seemed to brighten up a little. He grinned. "Told ya." Suddenly I forgot for a moment why I was even so scared in the first place... and then a gust of wind nearly toppled me over and down the sheer cliff-face. Okay. It was awesome, but it still payed to be careful. Still... This was really, really something.

Nikdy jsem nebyla vlčice, kterou by příliš lákaly hory. Nechápejte mně špatně, pěkné výhledy mám ráda jako každý druhý a taky se mi líbí horské paloučky s měkkou trávou a barevným kvítím. Nějaký čas jsem strávila také životem v poměrně vysokých kopcích a v jeskyni, která v nich byla skrytá a nemohu říct, že bych si to tam snad neoblíbila. Naopak, opravdu jsem to místo milovala a považovala jsem ho za jedno z nejhezčích, na kterých jsem kdy žila.
Nemám tedy problém s kopcovitým terénem jako takovým, ba ani s menšími pahorky a kopečky. Nervózně stažený hrudník mi způsobují hlavně skutečně vysoká pohoří. Nepříliš stabilní podloží pod tlapami, uzounké kozí stezky vinoucí se do výšin, které si snad raději ani nepředstavuji, zrádné počasí, které vás může překvapit každou vteřinou... Nic pro mě, to vám povídám! Nebeské výšiny mají jistě své kouzlo. Naprosto rozumím tomu, že to tam některé vlky táhne, ale já mám odjakživa raději pod nohama pevnou zem a nad hlavou zase příkrov hustých stromů. Narozena v hustém hvozdě, už asi navždy zůstanu především lesní bytostí. Naprosto věřím, že některým vlkům prostě výšiny nejsou souzeny. Nápodobně mě nelákají ani výlety k všemožným útesům a tak podobně. Na to až příliš trpím závratí.

Prosinec 10/10 - Regis

Pokývla jsem na znamení, že rozumím. Jeden vlk se mohl snažit pohnout světem... Ale bylo to těžké. A zároveň, samozřejmě, obdivuhodné. "Rozumím, ale je dobře, že se o to snažíš," pousmála jsem se na něj. Sice jsem mu nemohla zapomenout, že mi nevěřil, ale nemyslela jsem si, že je Regis špatný vlk. Spíš naopak, připadal mi jako dobrá dušička. "Určitě to časem něco změní, však uvidíš," povzbuzovala jsem ho. Bylo by smutné, aby se svojí snahy vzdal. A mohl začít s něčím větším rovnou u nás v Sarumenu! "Jasně, že by to šlo, nikdo se určitě zlobit nebude," ujišťovala jsem ho vehementně, aniž bych mohla tušit, co bude nebo nebude někomu vadit. "Budeme se těšit!"
To už byl čaj hotový. Kvůli ryzáčkovu varování jsem se trochu zdráhala ho prvně okusit. Stála jsem tam se špičkou jazyka vyplazenou a zamžourala jsem po Regisovi, abych viděla, jak se tváří. Křivil obličej, jako by to měl pít on, což mi přišlo trochu úsměvné. Tiše jsem se zachichotala a sebrala odvahu. Přece se nebudu bát trochy čaje! Upila jsem velký doušek a malinko se ošklíbla, avšak nebylo to tak zlé, jak jsem se bála. Čaj byl hořký a nedalo se říct, že by to byla kdovíjaká pochoutka, ale dalo se to zvládnout. "Hmm, myslím, že s tím dokážu žít," usmála jsem se na Regise, když jsem upila ještě trochu. "Moc děkuju, že jsi mi to ukázal. Budu si ten recept pamatovat, jen se neboj."

Prosinec 9/10 - Regis

Střihla jsem potěšeně ušima nad jeho slovy. "Víš, to by se mi líbilo, akorát jsem nepotkala bohužel moc vlků, kteří by se v bylinkách víc vyznali," povzdechla jsem si. Zdálo se to být vzácným uměním, které si neosvojil jen tak někdo. Což byla škoda, vážně jsem si myslela, že to je užitečné a taky bych se v tom ráda trochu "dovzdělala", jak se vyjádřil Regis. Už jsem byla častokrát v situaci, kdy jsem si přála vědět o bylinkářství něco víc. "Možná bys mi jich mohl pár ukázat? Třeba až se příště objevíš v Sarumenu? Nebo nám rovnou udělat nějakou hromadnou přednášku," zasmála jsem se.
Pozorovala jsem vlka, zatímco trhal bylinky a jednu po druhé je ponořil do vody. Trošku se mi zkřivila tlama. "Och, vážně? To je docela smůla, když se to musí pít pravidelně," povzdechla jsem si, doufala jsem, že to nebude až tak hnusné. Ale vlk holt musí něco vydržet. Pokud mi to uleví, soudila jsem, že za to trocha nepohodlí a nepříjemné chuti v tlamě stojí. "Samozřejmě," pousmála jsem se a soustředila se na teplotu vody v bublině, abych ji zvýšila. A pak už zbývalo jen čekat.

Prosinec 8/10 - Regis

Sice to nakonec odkýval, ale viděla jsem na něm, že mi pořád nevěří. Nejen, že jsem to z něho cítila, přímo jsem viděla tu nedůvěřivost, jak se kolem něj svíjí. Mrzelo mě to, vážně ano. Nevěděla jsem však, jak ho přesvědčit o tom, že říkám pravdu. Snad to ani nešlo. Když se někdo rozhodne, že vám nevěří, těžko s tím můžete něco udělat. Povzdechla jsem si. "Přesně tak, začalo to po tom... po té příhodě s houbami." Otřásla jsem se od hlavy k patě. Vůbec by mi nevadilo se už nikdy žádné houby ani nedotknout. Ble!
Už už jsem chtěla jaterník zhltnout, když mě Regis zarazil. S překvapeným "huh?" jsem čumákem narazila do jeho napřažené tlapky a zvědavě na něj pohlédla. Ukázalo se, že celá věc je o něco komplikovanější, než by se mohlo na první pohled jevit. Abych pravdu řekla, přišlo mi to až moc jednoduché! Prohlížela jsem si teď i ty nové bylinky. Heřmánek a pampelišku jsem samozřejmě znala, ale řepík byl pro mě nový. Jeho drobná žlutá kvítka působila docela přátelsky. "Dobře, dobře. Řepík, jaterník, heřmánek, kořen z pampelišky. Čaj, ten já dělat umím! Dělali jsme si se Zed šípkový a podbělový... můžeme to rovnou zkusit, ne?" pronesla jsem nedočkavě a přivolala vodní kouli, jako jsem to dělala v úkrytu Sarumenu.

Prosinec 7/10 - Regis

Nevěřil mi. Snažila jsem se necítit tím dotčeně, věděla jsem, jak to zní - tedy šíleně - ale přesto mě to zamrzelo. Proč bych mu lhala? Proč měli vlci takový problém uvěřit vlčicím, když jim něco říkaly? "Ne. Umřela jsem. Úplně. Umřela jsem na severu Gallirei pod horami a probudila jsem se v poušti, poblíž místa, kde sídlí Život. To by přece nebylo možné, kdybych byla jenom v bezvědomí." Neprůstřelná logika! Teď už to jistě nemohl nijak zpochybnit.
Ať už mi ale věřil nebo ne, nemohla jsem mu upřít, že se mi snažil pomoct. Nenabízel žádný zázračný lék, což byla trochu škoda, ale i malá pomoc byla určitě lepší, než nic. Sledovala jsem jeho počínání, když začal hrabat ve sněhu a vykouzlil před námi na sněhu malou fialovou kytičku, kterou nazval jaterníkem. Abych byla upřímná, ani jsem kloudně nevěděla, co vlastně játra v těle dělají, takže jsem to všechno poslouchala se zvědavě pootevřenou tlamou a prohlížela jsem si jaterník, který jsem možná už párkrát v životě zahlédla. Jen jsem nevěděla, k čemu je dobrý. "Je moc pěkný," rozplývala jsem se nad ním. "A to je všechno? Stačí jíst tenhle jaterník? To je jednoduché, já si taky dovedu kvítí vykouzlit," střihla jsem nadšeně ušima a už už jsem se chystala kytičku prostě vytrhnout ze země a sníst ji samotnou, po králičím způsobu.

Prosinec 6/10 - Regis

Ucítila jsem zašimrání naděje v hrudi, když Regis řekl, že nějaká bylinka na můj problém skutečně existovat může. Kousla jsem se ale do jazyka, když řekl, že by potřeboval vědět víc. Samozřejmě, měla jsem s tím počítat - nebylo to nijak zvláštní. Přesto jsem se zdráhala o svém zážitku mluvit, protože byl tak zvláštní. Celé jsem to vyprávěla snad jen Tonresovi, kterého jsem dobře znala a věděla jsem, že to pochopí. Musela jsem doufat, že pochopí i Regis. "Víš, bude to zní podivně, ale... opravdu se to tak stalo. Já- Já jsem totiž umřela. A potom jsem se zase vrátila mezi živé. Víš? Snědla jsem jedovaté houby, udělalo se mi po nich strašně zle a nakonec jsem umřela. A od té doby, co jsem ožila, se mi tohle děje. Bývalo to horší, ale přetrvává to pořád. Jsem unavenější, otíkají mi nožky a někdy i břicho, někdy mi i přijde, že trvá delší dobu, než mi přestane téct krev, když se někde škrábnu nebo tak. Je to strašně podivné. Nejhorší je ale ta únava a slabost." Odtrhla jsem pohled od sněhu, abych viděla, jestli si Regis myslí, že jsem na hlavu. "Dá se s tím něco dělat?"