Liška ochotně mě hostí, usmívá se velice. Pak mi ještě ukázala zařízení světnice. "Tady spím a tady zase chystám pelech pro návštěvy. Přece bych jim nenastlala sem na spaní suché plevy! Kožešina daňčí, vidíš, těžko jsem ji získávala. Od lovkyně milosrdné jsem si sotva vyžebrala." Pohlédla jsem na ten pelech, vážně se mi líbil moc. "A stává se často, liško, že tu někdo chce přečkat noc?" Liška tlamu protáhla, "není to tak obvyklé. Nabízím to vlkům stále, ale oni - ne, ne, ne. Nevděk vládne světem, milá, zapiš si to za uši. Co já už jsem vytrpěla nikdo ani netuší."
Přišlo mi teď lišky líto, vypadala skleslá. Zdálo se, že vážně ráda přátele si dělá. Že bych na noc zůstala, byla na ni milá? Jenže já bych měla domů, smečka na mě čeká! Rozhodnutí těžké náhle stálo přímo přede mnou. Neměla jsem povědomí, jak se správně rozhodnout. Liška na mě podívá se, v očích měla zlatý lesk. Uhodla mou mysl jistě, nepřelstí ji žádná lest. "Možná bych tu mohla zůstat, ale jen na jednu noc." "Skvělé, skvělé, boží nápad, užijem si srandy moc!" Tak jsem tedy rozhodla se přespat v liščím doupěti. Bylo mi však celkem krušno, jako v poušti poupěti.
Sladká vůně medu byla moc lákavá, ale věděla jsem, že ta dobrota je pro mě nedosažitelná. Ani doma v Morhonském lese jsem ji nikdy od lesních včel nedokázala získat. Těžko se k medu probíjet, když si ho včelí roj tak hlídal. Lítostivě jsem se tedy od té vůně odvrátila a šla si po svém. Mezi voňavými kvítky také včel poletovalo hodně, ale říkala jsem si, že když si jich nebudu všímat, jistě mě nechají být.
To byla poučka, která většinou platila, toho dne jsem se ale spletla. Ačkoliv jsem se k úlu ani nepřiblížila, bzučení kolem mne sílilo a sílilo, narůstalo do hlasitého dunění, které ve mně vyvolávalo strach. Chaos, absolutní chaos kolem mne nastal! Lekla jsem se a přikrčila se, až jsem drhla břichem o zem. Míhající se včely byly všude kolem mne a většinou na mě neútočily naschvál, ale spousta se mi jich zamotala do srsti. I když jsem se je snažila jemně vyklepat, spousta z nich mi v rozhořčení uštědřila žihadlo.
Ó, to byla bolest! To jsem nemohla vydržet. Trpěla jsem jako pes a panika mi brzy zatemnila mysl. Letěla jsem v úprku směrem k potoku, zatímco jsem narážela do dalších a dalších včel, které se právě rojily a proto jich bylo všude tolik. Kolik žihadel jsem nakonec schytala, to bych asi spočítat ani nedovedla. Ale bylo jich dost na to, abych celá opuchla a všechno mě pálilo. Obracela jsem se v noci z boku na bok a tiše naříkala, jak mě všechno bolelo. Ochlazování v řece pomáhalo, ale jenom dokud jsem byla ve vodě ponořená. Avšak jakmile jsem vylezla, všechno začalo nanovo. Opravdu jsem si několik dalších dní vytrpěla, než štípance začaly splaskávat a ustupovat.
Květen 10/10
Je ale zvláštní, že jsem to byla já, která z nás dvou sester opustila hvozd jako první. Kdybyste se mě zeptali předtím, řekla bych, že to bude Havrana. Ta vždycky více prahla po dobrodružství, plížila se blíž a blíž k hranicím, okukovala, jaké to asi je ve světě venku, kde žijí všichni ostatní. Mnou taková zvědavost nikdy necloumala, byla jsem v lese spokojená a myslela jsem si, že nikdy neodejdu. A přece stačil jeden krátký výlet, jeden hovor se záhadným cizincem... Po hlavě jsem se propadla do nového života a nikdy mě nenapadlo, že svůj rodný hvozd už nikdy neuvidím. Cesta mě od něj zavedla daleko, dál, než odkud bych se dokázala vrátit, i kdybych chtěla. Našla jsem své štěstí jinde, ale někdy mi můj rodný Morhonský hvozd pořád v hloubi duše chybí. Pořád jsem jeho dítětem.
Květen 9/10
I táta nám kladl na srdce, abychom se k divočákům nikdy, nikdy nepřibližovali. Titán z nich byl sice největší, ale i ostatní mohli být dost nebezpeční. Naštěstí mě nikdy nelákalo prasata provokovat. Kromě nich jsme mnoho větší zvěře v lese nevídali, aspoň ne hlouběji. Na okrajích se občas pohybovali jeleni, ale dál do lesa vysoká skoro nechodila. Neměli tam nikde pořádnou pastvu a možná byl pro ně les přece jen příliš spletitý a neprostupný. Když chtěl táta lovit něco většího, vydal se za hranice hvozdu, odkud občas přinesl mladé srnče nebo muflonku. Ale my neměly dovoleno z lesa vystrčit byť i jen špičku čenichu. Jenže mladí vlci jsou zvědaví a zvědavost nakonec vyhrála nad zdravým rozumem a dokonce i nad doporučeními moudřejších vlků.
Květen 8/10
Nežili tam jiní vlci a ani velké šelmy. Nepotkávali jsme medvědy či rysy, ale měly tam své nory lišky a často jsme naráželi na lasičky i kuny - a samozřejmě sovy a některé dravé ptáky. S těmito zvířaty jsme si však šli většinou z cesty, žili jsme si všichni svými vlastními životy a bylo tam dost místa i potravy pro všechny, takže spory prakticky nevznikaly. Nejnebezpečnějšími sousedy, které jsme v hvozdu měli, byli bezesporu divočáci. Obzvlášť jeden starý kanec, kterému jsme říkali Titán. Byl obrovský, skoro černý, jeden kel měl ulomený a v malých očkách měl jiskru zlomyslnosti, která každého donutila vzít tlapy na ramena. Vyhýbala jsem se místům, kde měla prasata svoje bahniště a naštěstí jsem Titána vždycky zahlédla jenom z dálky.
Květen 7/10
Opravdu jsme tam měli všechno, co si vlčí rodina mohla přát. Neříkám ale, že to tam bylo úplně bez nebezpečí. Vždycky se mohlo stát, že si někdo zvrtne nohu na kořenech nebo mezi kameny, místy byl totiž terén v lese náročný a hrbolatý. Mně se to naštěstí nikdy nestalo, ale Havrana jednou zakopla tak nešikovně, že kulhala spoustu dní. Tlapka jí napuchla, jako by ji poštípaly lesní včely. To bylo další z rizik, na které jste mohli narazit. Osobně jsem několikrát okusila jejich žihadla, protože mě lákala sladká vůně jejich medu. Málokdy se mi ale podařilo, abych ochutnala alespoň kapičku, zuřivě si plody své dlouhé práce střežily. Svůj sladký zoubek jsem musela utišit borůvkami, malinami či ostružinami.
Květen 6/10
Pokud takováto síla skutečně existovala, pak s ní naše rodina dokonale souzněla. Dává to smysl. Můj táta les chránil před nezvanými návštěvníky, pomáhal rozšiřovat jeho strašidelnou pověst a udržoval od něj všechny dál. Máma zase pečovala o všechno, co rostlo a žilo pod hustými korunami stromů, čistila potůček, když se zjara zanesl větvičkami a nepořádkem, pomáhala různým drobným tvorům a starala se o malou zahrádku. Já s Havranou jsme pak byly dětmi hvozdu, narodily jsme se tam, odmalička jsme tam patřily a prošmejdily jsme každý kout, každý kmen, kořen, kámen i skalku. Les na naši rodinu dohlížel a pečoval o ni stejně tak, jako jsme to my dělali pro něj. Neměl důvod se nás snažit vyhnat.
Květen 5/10
Je ovšem možné, že jsme tyhle věci neviděli zkrátka proto, že jsme do lesa patřili. Proč by se nás snažil děsit, když jsme byli jeho součástí? Často jsem o tom později přemýšlela. Něco na těch povídačkách být muselo. Kdyby vlkům v okolí nepřipadal Morhonský hvozd něčím děsivý, určitě by se mu nevyhýbali dlouhé roky jenom kvůli věcem, které jako by přímo vypadly z pohádek pro vlčata. Proto jsem časem dospěla ke svojí teorii o duchovi lesa. Možná uměl skutečně poručit stromům, aby nezvané návštěvníky postrašily a světluškám, aby se seřadily do nepřirozených formací a sváděly tuláky z cesty. Možná, že vlci, kteří nebyli zvyklí na vodu hvozdu po ní vážně měli zmatenou mysl. A kdoví? Třeba i ten lešij tam žil, skrytý našim zrakům. Les byl veliký a mohlo se v něm schoval leccos.
Květen 4/10
Nic z toho nebyla pravda. Za celý život jsem nezahlédla jedinou bludičku, nanejvýš světlušky, kterých v srdci hvozdu opravdu bylo hodně. Ale střed lesa opravdu nebyl prohnilý a zkažený, nýbrž mechově zelený a plný pokroucených stromů, po kterých mohly hbité mladé vlčice jako já a Havrana lozit a hrát si v jejich větvích. Nespatřila jsem lešije, ba ani vílu a v říčce jsem se koupala, pila z ní a lovila v ní ryby už od útlého dětství. Pamatovala jsem si ale pořád, kým jsem a z vody mě nikdy ani nebolelo břicho, natožpak aby mi vymazala paměť. Pokud mezi stromy bloudili ztracení duchové, mě se nikdy neukázali. A aby stromy chodily samy od sebe? Tak ani toho jsem si nevšimla. Všechny moje nejoblíbenější stromy (a že jsem jich měla) jsem vždycky našla přesně tam, kde jsem je nechala.
Květen 3/10
Nevěřila jsem vlastním uším, když mi to povídal. Čemu všemu byli vlci ochotní věřit? Prý si vlci šuškali, že les je plný nebezpečí. Měly tam být bludné kořeny, které když překročíte, už nikdy nenajdete cestu zpět a chladné prameny, ze kterých když se napijete, napořád zapomenete, kým jste. Měly tam navěky bloudit duše ztracených poutníků a v noci se zjevovat smrtelníkům. A stromy? Ty se údajně pohybovaly samy od sebe, aby každého zmátly, mohly vám dokonce nastavit kořen k zakopnutí nebo vytvořit neprostupnou stěnu z větví. A taky tam žily nejrůznější příšery - bludičky, lešijové a temné víly v srdci hvozdu, kde byly všechny stromy černé a všechen život prokletý.
Květen 2/10
I doma jsme měli svého ochránce hvozdu, i když jsem ho nikdy neviděla na vlastní oči tak, jako Mlhu nebo mluvící vydry. I tak ale věřím, že byl Morhon skutečný a dohlížel na nás. Nevím, jestli to mělo být samostatné stvoření či jakýsi duch celého lesa, který byl v každém stromu, výhonku a kameni. Jisté je, že vlci v okolí se našeho hvozdu báli a vyhýbali se mu, protože se báli, že je prokletý. Táta tyhle povídačky ještě přiživoval, takže jsme tam měli klid. Málokdy se stalo, že by tam někdo zabloudil, všichni se raději drželi od lesa dál. Neznala jsem všechny příběhy, které se o našem domově šuškaly, ale později, když jsem putovala s Eliasem, jsem se o nich od něj doslechla docela hodně.
Květen 1/10
V temném lese jsem se já nikdy nebála. Ba naopak, prastaré hvozdy měly svoje vlastní osobité kouzlo, které jsem milovala úplně stejně, jako voňavé rozkvetlé louky. Vůně mechu, ztrouchnivělého dřeva, schovky ve vykotlaných kmenech a pod prastarými kořeny - to všechno mi připomínalo můj rodný hvozd. Snad i proto jsem se cítila tak doma v Sarumenu, i když se od Morhonského hvozdu, kde jsem vyrostla, hodně lišil. U nás doma předně nebyla taková mlha ani plno tůněk. Morhonský hvozd byl sušší - ale ne vyschlý, to vůbec ne. Protínala ho říčka jako žíla přinášející život a také tam často pršelo, takže se les krásně zelenal. Ovšem klima bylo jinačí, vzduch o něco chladnější a lehčí než v Sarumenu, kde se držela větší vlhkost a dusno. Snad právě díky tomu se tam zrodila mlha.
Květen byl mým nejmilejším měsícem. Na každém jsem dokázala najít něco pěkného, ale tenhle byl zkrátka nejlepší. Chodila jsem se procházet tak často, jak to jen šlo a užívala si sluníčka a květin. Na jaře vám nehrozilo, že vás zavalí lavina! To jsem si alespoň myslela. Jedna procházka mě zavedla k malému kopečku, na kterém zářila kvítka nejrůznějších barev. Chtěla jsem vyšplhat mezi ně a pořádně se jimi pokochat, když se najednou z vršku ozval hlásek: "Pozor tam dole!" Všechny květiny se rázem začaly valit dolů na mě. Byla jich hrozná hromada, hotová přívalová vlna, která mě úplně smetla. Neudržela jsem se na nohou, podlehla jsem a zapadla do voňavé kupy kvítí. Hrabala jsem se nahoru z toho závalu a přitom kýchala, celá obalená pylem. "Pardon, pardon," halekal ten tenký hlásek. Byl to mrňavý vlk se špičatou čepičkou, který mi pomáhal se vyhrabat z hromady květin. "Jsem jarní skřítek a teprve jsem v zácviku, trochu se mi to vymklo z tlapek!" Protírala jsem si oči zalepené okvětními lístky. "To nic, to nic. To se všechno naučíš, hepšá," uklidňovala jsem skřítka. Vlastně jsem byla po tom prvním leknutí docela nadšená. Doteď jsem netušila, že něco takového jako jarní skřítek vůbec existuje.
I managed to fall asleep a few short hours before dawn. I felt that the morning came way too soon. I barely closed my eyes and Elric was already nudging me with his nose. "Come on, little daisy, early worm gets the bir- wait, no, it's the other way around, right?" "Early wolf gets the deer - and a lazy wolf can starve," Ashton chimed in from the corner of the cave, where he was currently stretching and yawning. "Well... I'm awake. And not lazy," I said quietly.
My heart was heavy with fear. Did we really have to go hunting today? That was the plan. My first deer hunt. But I was so horrified at the thougth that I barely slept at all. I felt tears stinging my eyes. Elric looked alarmed at that. "Come now, he didn't mean it," he said and shot Ashton a look over his shoulder which made me smile despite everything. But the tears were still welling up in my eyes and I couldn't hold them back anymore. They slipped out on my cheeks and I let out a soft sob.
"What is it?" It was Ashton this time, asking me in a kindly tone of voice that only made me feel more like crying. These wolves were so good to me, trying to teach me... I felt really ungrateful, but I just didn't feel like I could do it. At all. "Well... I didn't tell you yesterday, but... I - I really don't think I can go with you. They're so big and scary and... I can't do it. I can't. I'm... I'm sorry." "Oh, don't cry, it's okay. You should've told us right away," said Ashton and wiped a tear off my face with his paw. "We don't have to go hunting if you don't feel like it. And when we do go, perhaps we could start with something smaller. How about rabbits?" I managed to smile. "Rabbits sound fine," I whispered. I was really glad that there two were my friends. I was lucky to have them.
Byla jsem velice nervózní. Budila jsem se celou noc a převalovala se z boku na bok, jak jsem se snažila najít nějakou pohodlnou polohu. Běda, bylo to zcela marné. Balila jsem se do nejrůznějších klubíček, natahovala se do délky, dokonce jsem se několikrát zkroutila do téměř nemožných tvarů, ale usnout mi to nepomohlo. Bledé šero večera už přešlo v nejtemnější noc a ta se teď vlekla dál a dál, do nekonečna. Bděla jsem, zatímco jsem naslouchala spokojenému odfukování svých dvou společníků, kteří neměli ani ponětí o mém problému. Ba nejspíš ani o tom, jakého brouka mi nechtíc nasadili do hlavy.
Bavili jsme se totiž včera o lovu a já trochu zahanbeně přiznala, že lovit moc neumím. Bravurním lovcem v mé rodině byl totiž táta a většinou nám kořist zajišťoval on. Bystřiny v našem hvozdě byly plné ryb a ty jsem chytit dokázala, stejně jako malé myšky, ale s větší kořistí jsem zkušenosti neměla. Bylo mi upřímně proti srsti zabíjet větší zvířata. Bála jsem se navíc, co by mi mohl třeba takový divočák nebo jelen udělat. Bolestně úzkostné myšlenky jsem ale Elricovi s Ashtonem nesdělila a oni tak došli k závěru, že mě vezmou z rána na lov a pořádně mě v něm proškolí. Byť jsem z toho neměla radost, přišlo mi hloupé protestovat, když ke mně byli tak laskaví. Bděla jsem tedy dál, srdce mi bušilo a doufala jsem, že ráno nikdy nepřijde.