Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dopadnout to vážně mohlo hůř. Snad raději ani nemyslet na to, kolika způsoby se to mohlo pokazit. Zed bylo v bezpečí a to bylo to hlavní, nebylo třeba nad tím příliš dumat. "Já mu asi taky úplně nerozumím," povzdechla jsem si. Obrázek, který jsem si o Warisovi udělala během našeho prvního setkání, se od reality o kus posunul. "Ale snažím se to vidět i z jeho strany. Nevím, je to celé dost... zamotané," nervózně jsem se zasmála. "Na jaře se to snad vyjasní," uzavřela jsem to. Teď bychom se stejně nikam nedobrali pouhými úvahami a omýláním toho, co jsme už dávno věděli. Museli jsme počkat, to bylo celé.
Rampouchy jsme našli rychle a zkusili jsme na ně i zahrát, což se mi povedlo možná o něco lépe, než Zed. Měla jsem o něco drobnější tlapky, v tom to možná bylo? "Ále, s trochou cviku bys určitě zahrálo celou píseň!" zasmála jsem se a střihla ušima. "Je fakt, že Hrášek má ty tlapky menší," i když o moc menší než moje už nebyly. "Škoda, že tu není Mrakošlap, ten byl na ty písničky z mých synků vždycky nejnadanější, určitě by hned věděl, jak správně na to," pousmála jsem se. Jenže Mráček s Hvězdíkem si hráli v hloubi lesa. "No, to nevadí. Můžem zkusit něco jiného. Třeba postavit vlkuláka?" zazubila jsem se na Zed.

When I was a small pup, I heard that no two snowflakes are exactly the same. I can't remember anymore who said this to me - it was probably my dad, if I had to guess. He always had a lot of those random facts ready to go. Anyway, that's not really important. What matters is that for a short while I got completely obsessed with trying to find two that are the same. Surely it was not possible for them all to be different, right?
Once it started lightly snowing, I walked out and started looking at the snowflakes that landed on my fur. It was kind of hard to see due to how small they were, but it didn't appear as if any of them really were the same. I spent most of that afternoon staring at tiny snowflakes until my eyes hurt. I couldn't be sure, but it seemed to be true. None of the snowlakes were the same. But how could that be?
There were millions of them everywhere! Billions even, gajillions! So how could each of them be truly unique? It seemed like magic to me. The most fascinating magic trick I experienced in my short life. Every day I was learning more and more about how truly amazing nature really was. What it was capable of. It was honestly unbeliavable for me then and it still is to this day. In all the years in between, I don't think I ever did find two identical snowflakes. Just like I never met two identical wolves. There are probably not even two trees that are the same... or two rocks. Nature is endlessly creative and inventive. We can all learn so much from her.

Co lepšího v zimě podniknout než si postavit vlkuláka? Ačkoliv se to mohlo zdát jako aktivita pouze pro vlčata, já z toho nikdy nevyrostla. Ani jsem po tom vlastně netoužila, však šlo přece jenom o zábavu! Už jsem vlkuláků postavila za život moc a moc, ale rozhodla jsem se, že tenhle bude ze všech nejlepší.
I sníh, který byl tak akorát mokrý, aby držel pohromadě a nerozpadal se, mi pěkně napomáhal. Lehko se tvaroval a lepil k sobě, brzy jsem uplácala velký váleček, který měl být tělem vlkuláka. Ale to byla samozřejmě jen ta nejjednodušší část, to složitější mě teprve čekalo. Obličej, uši, tlapky - to všechno byly ty náročnější kousky, které nebylo tak snadné vytvarovat. Tím jsem se ale nenechala odradit a sochařila jsem dál.
Ledový sníh pod mými tlapkami pomalu nabíral nových tvarů a netrvalo to ani příliš dlouho, už měl vlkuláček hlavu i nohy, dokonce i ocásek jsem mu uplácala. Ačkoliv byl takový trochu šišatý, dalo se jistě poznat, o co jsem se snažila a začínalo to už nabírat nějaký ten tvar. Rozhodně teď přišel čas na to zábavnější a tím byly nejrůznější detaily, které měly mého sněžného vlčka doplnit. Tím byly třeba tmavé kamínky, které jsem mu přilípla místo očí a čumáčku nebo korunka ze spletených větviček a suché trávy, kterou jsem mu posadila na hlavu. Už mi docházely nápady, když jsem se rozhodla ještě mu trochu vykreslit srst na těle pomocí drápků, které ve sněhu zanechaly pěkné rýhy a tím naznačily vlčí kožich. Chlouba dnešní zimy tímto byla hotová! A jistě jsem dostála svému předsevzetí a udělala toho nejhezčího vlkuláka ve svém životě.

Co vás napadne jako první, když se řekne jaro? Celkem bych se nedivila, kdybyste řekli květiny. Či to je jen proto, že přesně to napadne jako první mě? Copak o to, ono by vlka mohlo napadnout ještě spoustu dalších věcí, která se k jaru pojí. Cinkavý mráz nahradí jarní tání. Celá krajina ožívá, vyraší zelená tráva, zvířata se zase konečně pořádně nají a rodí se nová mláďátka. Crčení tisíců malých potůčků, jak se sníh rozpouští, přeruší až prapodivný klid, který se na kraj snáší během zimy. Cvrčci se možná začnou více ozývat až v létě, ale už během jara můžeme zase pozorovat zástupce hmyzí říše, jak se pustí znovu do svojí hmyzí práce.
Co vlastně brouci přes zimu dělají? Cupitají někde v podzemí nebo spí kdesi v puklinách jako medvědi až do jara? Celou zimu jen spát, no, to je jedna z věcí, které by se mi svým způsobem líbily, ale vlastně jsem si to nedokázala představit. Copak potom nejste úplně ztuhlí? Čím to bylo, že medvědi neumřeli ve své jeskyni hladem? Cítila jsem, že v tom musí být něco víc, nějaké tajemství přírody, ale nikdo mi na tuhle otázku nedovedl nikdy pořádně odpovědět. Čmuchat v zimě kolem medvědích skrýší a snažit se na to přijít se navíc zdá jako dost hloupý nápad.

Prosinec 10/10

"Ale kdepak," zasmál se vlk, jen co si svůj úlovek odložil na chvíli do sněhu. "Měl jsem je schované už od včerejška. Každý rok to je stejné, víš? Ash se rozhodne, že uloví štědrovečerního kapra, ale ještě jsem nezažil, že by se mu to povedlo. Takže jsem radši vždycky připraven," mrkl na mě, zvedl bažanty a zamířil do jeskyně. S vrtícím ocáskem jsem ho následovala.
Byl to tehdy moc pěkný večer. Najedli jsme se do sytosti a bavili se až dlouho do noci. Na tváři mi pohrával mírný úsměv, jak jsem na to vzpomínala. A usmívala jsem se ještě víc, když jsem si představovala, že i letos se Ashton vydal marně k řece na kapry a Elric mezitím už měl připravenou svoji vlastní hostinu. Ať už byli kdekoliv, tohle se jistě nikdy nezměnilo.

Prosinec 9/10

"Teď tu chvíli počkej a uvidíš," řekl mi jenom a kamsi odběhl. Posadila jsem se vedle našeho vlkuláka a poslušně čekala, ačkoliv jsem vůbec nevěděla, co si o tomhle celém mám myslet. Elrica očividně vůbec netrápilo, že budeme mít k večeři jenom hlad, ba ani se nezajímal o svého promrzlého, smutného přítele... A teď mě ještě nechal sedět venku na mraze? Ale v tu dobu už jsem oba vlky trochu znala a tak jsem byla ochotná tomu dát šanci. Elric totiž většinou věděl, co si počít v každé situaci.
Netrvalo dlouho a Elric se vynořil zpod kopce. V tlamě nesl tři vypasené bažanty, jednoho pro každého z nás. Vyskočila jsem s radostí na nohy. "Elricu! To není možné, to jsi ulovil teď?" Nemohla jsem tomu uvěřit, však mu to netrvalo snad ani pět minut!

Prosinec 8/10

Už jsme měli sněhového vlka skoro postaveného, když se Ashton konečně objevil. Vypadal zamračeně a žádného obrovského kapra s sebou netáhl. Za ocásky držel dvě malinkaté rybky. I když byl zmáčený od hlavy až k patě, vypadalo to, že se mu lov moc nevydařil. Bylo mi líto, že jeho snaha přišla vniveč, ale nemohla jsem zakrýt, že jsem byla i trochu zklamaná. Opravdu jsem doufala, že si dáme dobrou slavnostní večeři a takhle... takhle to vypadalo, že budeme mít spíše slavnostní hladovku. Ashton navíc jen cosi nesrozumitelně bručel a šel se schovat do tepla jeskyně, aby rozmrznul. Ustaraně jsem se otočila k Elricovi, nejistá si tím, co dělat - a ještě více nejistá jsem byla, když jsem na jeho tváři viděla pořád ten stejný potutelný úsměv.

Prosinec 7/10

Šlo nám to proto rychle od tlapky a brzy byla jeskyně i její okolí vyzdobené tak, až z toho oči přecházely. Ozdobili jsme i křovinu rostoucí před vchodem, dokonce i ten jeden osamělý smrček, který se v kopcích uchytil. To už den o něco pokročil... a Ashton se nevracel. Začínalo mi to být trochu divné. Určitě se nemohl ztratit, abyste se dostali k řece, stačilo sejít kopec a jít přímo za čenichem. To jsem zvládla dokonce i já, natožpak vlk, který tu žil kdoví kolik let. Že by se mu něco stalo? Ale Elric mě ujišťoval, že mám být v klidu a trpělivá, že se Ashton brzo ukáže. A protože Elric většinou věděl, o čem mluví, nechala jsem se uchlácholit a šla jsem mu pomoct se stavěním vlkuláka, což byl jeho další nápad na společnou aktivitu.

Prosinec 6/10

Vzpomínala jsem teď na jednu zimu, kterou jsem s nimi prožila. Na slavnostní večeři, kterou uspořádali a která málem nebyla. Ashton se už od rána kasal, že půjde na ryby a donese nám toho největšího kapra, jakého jsme kdy viděli. Elric se nabízel, že půjde s ním, ale kdepak Ashton! On to zvládne sám, však uvidíme. A s tím zmizel venku v pohádkově zasněženém dni, s takovou jistotou a sebevědomím, že jsem neměla nejmenších pochyb o tom, že toho kapra vážně donese. Nerozuměla jsem tomu, proč se Elric tak pobaveně culí.
Zatímco byl Ashton na rybách, já a Elric jsme uklízeli okolí nory a trochu jsme ho i vyzdobili - ukázalo se, že Elric má pro tyhle příležitosti v koutě nory schované sušené květiny od léta, barevná pírka, šišky, všechno možné.

Prosinec 5/10

Kde teď byli? Podařilo se jim najít nějakou smečku, která je přijala mezi sebe? Nebo založili nějakou vlastní? V tom by určitě byli dobří. Nebo se možná po čase rozhodli, že jim tulácký život přece jen vyhovoval více a vrátili se do své útulné jeskyně, kde žili jen oni dva spolu. Teď už měli určitě kožíšky prošedivělé, vždyť ani já už nebyla takovou mladicí, jako když jsem je potkala. Neuměla jsem si ale představit, že by třeba už nebyli jeden druhému po boku nebo že by dokonce mohli být po smrti. To jistě ne! V mé mysli byli Ashton a Elric věční. Ach, ale co bych dala za to mít možnost s nimi ještě jednou promluvit. Vždycky, když přišla zima, zdálo se, jako by se mi po nich stýskalo víc. Možná proto, že zima byla takovým obdobím reflexe a vzpomínání.

Prosinec 4/10

Až na to, že to tak samozřejmě vůbec nebylo. Měli už skoro rok, nebyli malincí a mohli dělat svá vlastní rozhodnutí. Snad, pokud se tedy rozhodnou vypravit do světa, najdou alespoň někoho, jako jsem měla já. Dobré přátele, kteří jim pomůžou, když já nebudu moci. Ač jsem ze svých myšlenek měla těžké srdce, usmála jsem se do vířících sněhových vloček. Jako bych v jejich roztančeném pohybu na moment spatřila dvě známé vlčí siluety, Ashtona a Elrica. Jak se mi po nich pořád ještě občas zastesklo! Nebýt jejich laskavosti, kdoví, kde bych teď byla? Možná bych už ani nebyla naživu. Vděčila jsem jim za všechno, za celý svůj nynější život, který bych neměla, kdyby jim byl můj osud lhostejný a nerozhodli se mi pomoci.

Prosinec 3/10

Však i mně se to přihodilo, i když jsem byla už o něco starší. Zmocnila se mě touha poznat širší svět, než jen jeden les, poznat ho sama, bez rodiny za zády, bez záchranné sítě... A já už se pak domů nikdy nevrátila. Svíralo se mi srdce, když jsem myslela na to, že by se takhle mohli rozhodnout i Mráček, Hrášek nebo Hvězdík - nedejbože třeba i všichni, ale věděla jsem, že stát se to může. Ba že i jim se může přihodit něco takového, co se stalo mě. Těžké, téměř ničivé události, které navěky změní tok vašeho života a prověří vás až na samé dno sil. Všechno ve mně se tomu vzpíralo, touha ochránit je před krutostí světa byla opravdu veliká. Rozumově jsem věděla, že to není možné, ale mé srdce matky se vzpouzelo tomu uvěřit. Jsou to ještě vlčata, jen malá vlčátka...

Prosinec 2/10

Čas se zpomalit nedal a musela jsem se smířit s tím, že vlčata mi odrůstala před očima, i když jsem si je pořád pamatovala jako tři bezbranné uzlíčky. Mohla jsem si přát vrátit se do těch časů, kdy byli ještě malincí a já byla celý jejich svět, ale... byla to jen přání. Teď už byli velcí, začínali objevovat svět po svém a já mohla jenom doufat, že k nim bude přívětivý. Nemohla jsem je totiž pořád ochraňovat. Ať jsem chtěla nebo ne, blížila se chvíle, kdy roztáhnou svá pomyslná křídla a rozletí se, kam je potáhne jejich vlastní srdce. Doufala jsem, že budou chtít zůstat v Sarumenské smečce, ale nemohla jsem na to spoléhat. Třeba některý z nich bude chtít jít za Warisem do hor... A v každém případě jsem počítala s tím, že je zachvátí tulácké choutky, jako se to stávalo většině mladých vlků.

Prosinec 1/10

Ležela jsem ve vchodu do Sarumenského skaliska a pozorovala bílé chuchvalce sněhu, které se bez jediného zvuku snášely k zemi. Zima už plně převzala vládu nad krajem a přesto byla pořád ještě skoro celá před námi. Povzdechla jsem si při představě těch studených týdnů, které nás teprve čekaly a stočila jsem svoje zkřehlé tlapky pod sebe, abych si je zahřála ve vlastním kožíšku.
Těžko se v takovémto počasí ubránit lehce melancholickým myšlenkám. Přemýšlela jsem nad uplynulým rokem, nad tím, co přinesl a změnil. Samozřejmě tím nejlepším, co mi letošní rok dal, byli ti mí tři kluci. Jak rychle to uteklo, jak rychle vyrostli! Měla jsem pocit, že mi čas s nimi přímo proklouzával pod tlapkami. Chtěla jsem jim říct, ať počkají, ať zadrží! Ale věděla jsem, že to nejde.

Zahraj písničku na rampouchy
//Skalisko

Chudák Zed! Nemělo zrovna snadný start do života, jen co je pravda. Možná bylo i milosrdnější zapomenout, jak se to vlastně všechno semlelo... na druhou stranu, já bych asi chtěla vědět, co se se mnou dělo. Asi to záleželo na úhlu pohledu. "Ještě, že jsi nakonec skončilo tady v bezpečí," vydechla jsem nakonec. Představa malého vlčete samotného kdesi v divočině mi nedělala dobře.
Nakonec jsme se ale dostali k příjemnějším činnostem. "Tak platí," zasmála jsem se, ostatně nějaké bylinky jsme tu ještě měli, tak proč by se neměly využívat? Pro jeden den však bylo čajíčkování až až. Těšila jsem se, až zamíříme ven a užijeme si trochu sněhu. Škoda jen, že mě na mysli pořád trochu trápil Waristood. "Já... nevím. Vážně nevím. Nemyslím si, že by byl Waris zlý vlk. Vůbec se mi tak nejevil, když jsem ho poprvé potkala. Jen... asi myslí, že jsem ho vážně naschvál podvedla. Že jsem ho využila. Asi to tak z jeho pohledu může vypadat, ale kdybych ho dokázala přesvědčit, že to tak nebylo..." Povzdechla jsem si a pokrčila rameny. Tohle nebyly věci, ve kterých jsem byla zrovna dobrá. Až roztají sněhy, ukáže se. Do té doby jsme mohli jen čekat.
Prozatím ale před námi byla ještě celá zima a s ní také zimní radovánky. Hrášek se k nám sice nepřipojil, což mě mrzelo - a kde se vůbec potulovali Hvězdík s Mráčkem? Kulišáci jedni, pořád někde rošťačí sami, ale cítila jsem je někde z hlubin lesa, takže jsem se neznepokojovala. Mohla jsem si zatím sněhu užít ve společnosti Zed. A netrvalo to ani tak moc dlouho, abych spatřila ty rampouchy, o kterých mluvil Hrášek. "Hele, to musí být ono," kývla jsem s úsměvem hlavou k ledovým špicím a hned k nim přiskočila. "Hrášek říkal, že zpívají, tak je k tomu můžeme zkusit přinutit," zasmála jsem se a do jednoho strčila čenichem. Dosáhla jsem ale jen toho, že se špička ulomila a zapadla do sněhu. "Hopla, takhle asi ne." Chtělo to něco tvrdšího a přesnějšího... Opatrně jsem zvedla tlapku a zkusmo zaťukala drápkem na jeden, druhý, třetí rampouch. Cinkilinky cink, ozvalo se. Znělo to trochu jako nějaká písnička, opravdu! Zkusila jsem ještě pár tónů, melodie byla taková neohrabaná, ale mělo to něco do sebe. "Zkus to taky," pobídla jsem Zed s úsměvem a s veselým vrtěním ocasu.