Gallirea - Příspěvky uživatele

Hned jsem viděla, že mé druhé já neoplývá takovou schopností regenerace, jakou jsem měla já. U ucha, kam se jí zahryzly mé tesáky, jí zasychala krev, stejně jako na dalších místech v kožichu. Viděla jsem, že se pořád ještě mírně chvěje. Vlčátka musela cítit její nepohodu, protože kňourala a naříkala, neklidně se vrtěla u jejího boku. "Pšš, pšš, notak, maličcí," špitala jim. Zatím si nevšimla hrozivého stínu, který ji pozoroval z povzdálí.
A potom začala zpívat. Málem se mi zastavilo srdce. Znala jsem tu písničku, samozřejmě, že ano. Tichounce ji broukala dvěma bezbranným uzlíčkům, které se za zvuku jemného zpěvu začínaly uklidňovat:
"Spinkej, můj malý, v pelíšku svém,
až očka otevřeš, zas bude den.

Spinkej, mé vlčátko, v peřince z trav,
já budu hlídat, by přešel tě strach.

Ve větvích buku už slavík šel spát,
v noře zas lišák si nechá sen zdát.

A teď když padá noc, i ty, vlčku můj,
zavři svá očička, se spánkem nebojuj..."

Byla bych plakala, kdybych mohla. Nebyla to snad uspávanka, kterou nám zpívala maminka? Byla. A teď jsem ji zpívala já, svým vlčátkům, jejichž životy byly ve větším nebezpečí, než má dvojnice možná tušila. Měla za sebou hrozný zážitek, ale zahnala mě přece na útěk se smrtelným zraněním. Nemohla jistě tušit, že se zase vrátím. Ale já tu byla. Uteč! Vezmi je a uteč! křičela jsem na ni v duchu.

Tentokrát jsem se nesnažila bojovat. Věděla jsem, že to nemá cenu, pouze jsem pozorovala krajinu, která se kolem míhala naprosto bez mého přičinění, i když to byly mé a jen mé tlapy, které krok za krokem ukrajovaly z cesty. Snažila jsem se přemýšlet. Musel existovat nějaký způsob, něco, co jsem mohla dělat... Zdálo se mi však, že tahle noční můra je nezastavitelná. Nemohla jsem se bránit a když se bránilo mé druhé já, zranění, co mi způsobila, se zhojila téměř mrknutím oka. Ale nějak to musí jít. Musí... Bylo však těžké přemýšlet. Mezi moje myšlenky se opět začínaly probíjet ty, o kterých jsem přemýšlela jako o cizích, i když jsem si byla čím dál tím méně jistá. Zněly hlasem, který byl nepochybně můj. To jejich obsah byl cizí. Dravý a krutý. Co hůř, přehlušovaly moje vlastní myšlenky a míchaly se s nimi, občas tak nenápadně, že jsem si až po nějaké době uvědomila, že už nepřemýšlím o tom, jak ven z téhle hrozivé situace a jak zachránit svá vlčátka i sebe samu, ale že naopak spřádám plány, jak je všechny roztrhat a dokonce sežrat. Hladové zakručení v žaludku jako by mi ještě aplaudovalo. Ano, sežrat, notak, pospěš si, nevíš, jaký mám hlad? Mmm... Chtěla jsem zatřást hlavou, ale samozřejmě to nešlo. Místo toho jsem zastavila na okraji lesa. Hleděla jsem k potůčku. Tam, kde jsem ležela já.

Trvalo to však jen chvíli - alespoň z mého pohledu. Záblesk bílého světla a v další chvíli jsem ležela na zemi. Hlava mě příšerně bolela, stejně jako krk. Nemohla jsem se hnout. I když jsem kňourala bolestí, věděla jsem, že tohle je správně. Přesně to, co jsem chtěla. Byla jsem při vědomí jen tak napůl, v uších mi zvonilo a z čenichu tekla krev. Ale divoký vír nechutných myšlenek ustal a to byla veliká úleva, i když jsem kvůli ní musela hodně trpět. Doufala jsem, že ustal navždy, že ustane všechno a už nebudu nebezpečím.
Jenže krvácení ustalo až moc rychle. Bolest v hlavě se začala vytrácet. Ne, ne! Ať už jsem si přivodila cokoliv, mé tělo poškození začalo okamžitě opravovat. Prostě tu zůstanu ležet. Nebudu se hýbat. Už nebudu ubližovat... už ne. Vtom mi však znovu zakručelo v břiše. Tlama se mi zaplnila slinami. Ne, ne, nejdu, nikam nejdu, ne, kdepak, odmítala jsem v duchu, ale bylo to zcela marné. Tlapy jsem složila proti své vůli pod sebe a vstala, poslední zbytky bolesti hlavy odeznívaly. Predátor se opět vydal na lov. Bez nejmenšího zvuku jsem vyrazila skrze les.

Musela jsem zastavit... sama sebe. Ale i ve chvíli, kdy jsem přemýšlela, jak to udělat, zároveň ubíhal i druhý proud mých myšlenek. Zběsilejší a zběsilejší. Doženu ji a potom krev krev krev, ach ano, trhat a žrát a zaplnit tu hladovou díru uvnitř, mladé maso, křehké kosti, zbyteční malí tvorové- "Áaa!" zaryčela jsem a zaryla si drápy hlouběji, až proťaly kůži a vytryskla krev. Bezradně jsem se kroutila na zemi. Jak to vypnout? Jak tomu učinit přítrž? Kousat, kousat a rvát, hltat horkou krev a poslouchat, jak matka pláče pro své mladé-
Ani jsem nevěděla jak, stála jsem na nohou. Věděla jsem, jak to zastavit. Musela jsem to ale udělat pořádně, protože budu mít možná jen jednu šanci. Nevěděla jsem, kdy nad sebou opět ztratím kontrolu a v hukotu uvnitř své hlavy jsem nedovedla příliš přemýšlet. Zaslepená zoufalstvím jsem se rozběhla plnou rychlostí proti vzrostlému stromu a bez zpomalení do něj narazila hlavou napřed. Křach! Explodovalo bílé světlo a svět ode mne na moment zmizel.

Nemohla jsem být sama. Byl tu někdo další, uvnitř. Skrýval se, ale už jsem to opět začínala cítit. Mé myšlenky se samovolně stočily do směrů, kterými se nikdy dřív neubíraly. Je silná, ale ne dost silná. Má toho za sebou hodně. Nechá se uštvat- "Ne!" vykřikla jsem a zatřásla hystericky hlavou. To nebyly moje myšlenky, tohle jsem nebyla já! Budu ji pronásledovat, ano, pronásledovat, dokud nepadne a potom bude hostina. "Ne, přestaň, PŘESTAŇ!" zařvala jsem, až z nedalekého stromu s křikem vzlétla sojka, které jsem nevěnovala žádnou pozornost. Hnusné, vypočitavé myšlenky mi dál kroužily hlavou. Spřádala jsem plány, které jsem vůbec spřádat nechtěla. Jak bude snadné zlámat jim krky? Jak bude asi křičet! Ach, ale i když si vyřve plíce z těla, stejně jí nikdo nepomůže. Svalila jsem se na zem a zaryla si drápy předních tlap do kůže na hlavě. To nemohly být moje myšlenky! Ale i ve svém totálním zmatku jsem věděla, že ty myšlenky zní mým vnitřním hlasem, který jsem slýchala celý svůj život. Musím to zastavit.

Krvácení se zastavilo. Cítila jsem se pořád slabá, ale jakkoliv k nevíře to bylo, do žil se mi vlévala nová síla snad s každou vteřinou. Prozatím jsem však měla kontrolu nad svým tělem. Že by to přišlo? Třeba ten cizinec ve mne zemřel... Odplavil se s mojí krví. Bylo to možné? Netušila jsem. Zvedla jsem se na nejisté tlapy a pomalu se přesunula k jezírku. Zkoumavě jsem se zahleděla na svůj odraz na hladině. Byl tolik podobný vlčici, kterou jsem právě napadla (Proboha, já někoho doopravdy napadla?), ale přesto odlišný. Má očka byla zelená, ne zlatá, na čumáku mi zářila růžová skvrnka, ale jinak jsme byly stejné. Ovšem bylo tu ještě něco. Cosi v mém pohledu. Přimhouřila jsem mírně oči. Viděla jsem v nich jakýsi chlad, vypočítavost, kterou jsem jinak neznala. Byla to má představivost? Pouhé zkreslení vodní hladiny? Nebo to tam skutečně bylo? Hleděla jsem do očí cizinci, který mohl kdykoliv převzít kontrolu nad mým tělem? Ztěžka jsem polkla knedlík v krku. "Kdo jsi?" zašeptala jsem, avšak nikdo neodpovídal. Byla jsem tu sama. Jen já. Ale to nemůže být pravda.

Byla to hodně vážná rána. Červený proud mi tekl až na náprsenku. Potřísnila jsem čistou, svěže zelenou trávu svou krví a s každou další kapkou jako by ze mne vyprchávalo víc a víc síly. Možná je to tak dobře. Nabyla jsem opět kontroly nad svým tělem a tak mi slzy mohly z očí volně proudit. Co se to stalo? "To nejsem já, tohle přece nejsem já..." Jenže jsem to byla já. Stala jsem se příšerou, monstrem číhajícím ve stínech. Proč? "Nikdy bych jim neublížila, ne, já ne..." Tlapky se pode mnou podlomily u mělkého jezírka a já se svalila na břeh. Zhluboka jsem oddechovala, ze ztráty krve se mi točila hlava a byla jsem slabší, nežli novorozené kotě. Tohle byl tedy konec. Ale ne tak docela. Zemře tahle má poskvrněná verze, zatímco ta druhá přežije a spolu s ní i má vlčátka? Pokud ano, pak to možná stálo za to. Zavřela jsem oči.
Něco však bylo špatně. Bolest z mých ran se vytrácela, avšak nepřicházela temnota smrti. Krev mi přestala téct, ale ne proto, že by ve mně už žádná nebyla. Mé rány se samy od sebe magicky hojily. Vytřeštila jsem oči na kousanec na tlapě, který se přímo před mýma očima zatáhl a zmizel. Nezbyla po něm ani jizvička. Stejné to muselo být s ránou na krku, i když tam jsem si neviděla. "Ach ne," zaskřehotala jsem.

Ano, tentokrát už nebylo nejmenších pochyb o železitém pachu, který se mísil s příjemným ránem. Zašimral mne v čenichu a usadil se mi na horním patře. Pach krve... Vůně krve. V žaludku mi hladově zakručelo. Uvědomila jsem si, že přímo hladovím a tenhle pach sliboval, že tu je poblíž něco raněného, krvácejícího, co by mohlo být snadnou kořistí. Z tlamy mi skanul lesklý provázek slin, který jsem nedovedla zadržet. Tlapy se mi daly do pohybu jakoby samy od sebe. A přesto tu byl stále ten nepříjemný pocit. Musí tu být nějaký větší predátor. Něco, co to zvíře zranilo. Musím dávat pozor. Ale to nebylo všechno. Tenhle způsob přemýšlení, i způsob, jakým jsem se plížila kupředu s uslintanou tlamou, hladovou, chamtivou, žádostivou... Nic z toho mi nebylo vlastní. Přesto jsem dál klouzala vpřed vlhkou trávou, která mi hladila boky. Hlad mě poháněl kupředu a byl tak veliký, že se jím nejspíš dalo vysvětlit i to, proč se necítím být úplně sama sebou.
Alespoň do chvíle, než se vysoká tráva rozestoupila a já spatřila, k čemu mne pach krve vlastně dovedl. Byla bych zaječela, ale vlastní tlama mě neposlouchala, zůstávala stažená v přísnou tenkou linku. Na břehu potůčku ležela vlčice s vlčaty... Jenže ta vlčice jsem byla já sama. Taková, jak jsem vypadala tehdy. Zlatá očka, černý čenich, pohublé tělo a zanedbaná srst. Tím však podobnosti končily. Má vlčátka byla naživu! V této realitě přežila a já byla natolik při smyslech, abych se o ně mohla starat. Ale když jsem byla tam, jak jsem mohla být zároveň i tady? Jakto, že jsem sledovala sebe samu? Shlédla jsem na své tlapy, ale vypadaly přesně jako ty moje, stejně jako zbytek mého těla, který jsem dokázala spatřit, než se mi hlava násilně otočila opět vpřed. Co se to děje? Neměla jsem kontrolu nad vlastním tělem. Dělalo si, co chtělo. Teď se mi z hrdla vydralo temné zavrčení, hrubý hrdelní zvuk, o kterém jsem ani netušila, že ho dovedu vydat.
Druhá Jasnava polekaně zvedla hlavu od svých vlčat (mých vlčat) a vycenila zuby. Kožich se jí naježil, ale v očích jsem jí viděla hrůzu. Nedivila jsem se jí. Sama jsem ji cítila. Vytušila jsem, k čemu se asi schyluje. Ne, počkat, to ne! Napjala jsem veškerou sílu vůle, ale ani jediný sval teď nebyl v mé moci. Jen jako pasažér jsem mohla sledovat, jak jsme matce s vlčaty krok za krokem blíž. Teď už stála, ježila se a cenila zuby, tlapy se jí vyděšeně třásly, ale přesto byla odhodlaná bránit vlčata, která se choulila v hnízdě z trávy za jejími zády. „Prosím, odejdi,“ řekla roztřeseným hlasem. „Nech nás na pokoji.“ Nechci ti ublížit, řekla bych, kdybych mohla. Místo těchto slov jsem vydala jen další zavrčení. Kdesi uvnitř jsem cítila nějakou sílu, nenávistnou a hladovou, která toužila trhat a rvát. Její myšlenky nebyly ani myšlenkami, jen temnými obrazy a spalujícími touhami. Snad to byla právě tahle síla, která posedla mé tělo a nutila ho dělat věci, které bych já sama nikdy neudělala.
Zakousla se do mě panika. Nedovedla jsem nijak zvrátit události, které se mi odvíjely před očima. Nechtěla jsem ublížit svým vlčatům ani svojí dvojnici! Jak to vůbec bylo možné? Dostala jsem se do minulosti? Do jiného světa? Jak jsem mohla být na dvou místech zároveň? A proč jsem nedokázala svoje tělo zastavit? V duchu jsem křičela, napínala svou mysl k prasknutí ve snaze přemoci sama sebe, ale bylo to jako snažit se pohnout skálou. Vrhla jsem se dopředu ve stejnou chvíli, kdy proti mě vyrazila druhá Jasnava. Byla sice hubená, ale přesto měla velkou sílu. Nejspíš za to mohl strach o vlčata. Bála jsem se o ně i já. I přes hrůznost celé situace bylo tak krásné je opět vidět, a ke všemu živé a v pořádku. Musel existovat způsob, jak je ochránit. Má dvojnice se snažila udržet boj co nejdál od nich. Brzy jsme se válely v trávě, uštědřovaly jsme jedna druhé ránu za ránou, ale žádné z nich nebyly příliš vážné. Alespoň zatím ne.
A ve chvíli, kdy mi její drápy prosvištěly těsně kolem oka, mi to došlo. Tohle je sen. Nejživější sen, jaký jsem kdy měla. Překulila jsem se zkrátka z jedné noční můry do druhé a tohle bylo pouhým pokračováním fantazírování mého unaveného mozku. Stačilo se uvolnit a počkat, až to skončí. Samozřejmě. Nic z toho nebylo reálné. Ale přesto... Přesto... Mohla jsem si být jistá? Zatímco se mé tělo pohybovalo samo od sebe a bilo se s druhou Jasnavou, já se snažila probudit. Otevřít své skutečné oči a zmizet z téhle hrozné noční můry. Vůbec to však nešlo. Obvykle, když jsem si uvědomila, že sním, nebylo vůbec těžké přimět sen, aby se rozpadl. Občas se to dělo, i když jsem to nechtěla, když se mi zrovna zdálo něco hezkého a příjemného. Tenhle chaos? Měl by už dávno skončit, byl však příšerně odolný. Notak, vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se-
Tesáky mé dvojnice se mi zabořily hluboko do přední tlapy a vystřelila bolest. Žádná snová bolest, tahle byla víc než skutečná. Z rány okamžitě vytryskla horká krev. Chtěla jsem zařvat bolestí, ovšem to, co vyšlo ven, bylo bojovné zaryčení. Mé tělo se vrhlo do boje s novou vervou. Žádný sen. Výboje bolesti proudící skrze mou tlapu to dokonale stvrzovaly. Ve snu nikdy bolest nebyla takhle skutečná. Jakkoliv neuvěřitelné to bylo, tohle se doopravdy dělo a já to musela zastavit. Ale jak? Jak? Rvačka stále pokračovala a byla velice vyrovnaná. Aby také ne. Byly jsme stejné. Jen ve mně bylo cosi zlého. Hladový démon lačnící po krvi. Poháněl mne kupředu, stejně jako druhou Jasnavu poháněl strach o její rodinu. A ten prozatím vítězil. Povedlo se jí zabořit zuby ze strany do mého krku. To taky bolelo! A jak! V duchu jsem křičela a prosila, avšak navenek neprošlo nic. Horká krev prýštila ven, lepila mi srst. Nejspíš mi neprokousla tepnu, ale i tak to bylo vážně hodně krve a můj zrak se zamlžoval. Se vzteklým vrčením a nadávkami se mé tělo dalo na ústup a já si konečně oddechla. Ochránila naše vlčata. Dokázala to. Stahovala jsem se stranou a nechávala za sebou krvavou stopu.

S lehkým škubnutím jsem procitla z podivných snů. Z jakých? Přesně jsem nevěděla. Rozpadaly se v prach, sotva jsem se na ně pokusila zaměřit svou paměť. Zbývala z nich jenom neuchopitelná změť. Poušť, krásná zahrada, věneček z květin... chladné zelené oči, temná jeskyně, bolest, bolest- Otřásla jsem se. Noční můry, ano. Ale nic víc. Nebylo to skutečné. Nenosila jsem žádný věneček a nic mě nebolelo.
Vstala jsem, protáhla se a zhluboka se nadechla vlhkého ranního vzduchu. Kde to jsem? napadlo mě, jen co jsem se trochu víc probrala. Tohle místo jsem si matně vybavovala, bylo mi jaksi povědomé, ale odkud a proč? Přimhouřila jsem oči. Jak jsem se sem vůbec dostala? Měla jsem problém si vzpomenout, co jsem prováděla posledních pár dní. Ať už to bylo cokoliv, nadělalo mi to v hlavě pořádnou paseku. Věřila jsem ale, že si vzpomenu. Stačilo jen najít nějaký záchytný bod.
Pomaličku jsem vykročila orosenou trávou. Ráno bylo tiché a mlhavé, ale sluneční paprsky vykukující mezi listím naznačovaly, že mlha bude brzy pryč. Bylo tu krásně, ale přesto mě cosi nutilo se plížit tak tiše, jak jsem jen dovedla. Veškeré instinkty na mne křičely, že zde číhá nebezpečí. Skutečně bylo až příliš ticho. Jako by kolem obcházel nebezpečný dravec. Medvěd? Zavětřila jsem. V čenichu jsem však cítila pouze rosu, hlínu, vlhkou trávu a mokrou kůru stromů. Ale... ne, bylo tu ještě něco. Nasála jsem znovu soustředěně pachy do čenichu. Krev.

//Zřícenina

Dopadla jsem tvrdě na zem před zříceninou, udělala nešikovný kotrmelec a stačila jen tak tak otočit hlavu stranou od svých tlap, než jsem začala zvracet. Akorát včas, abych nezasáhla naleštěný mramor zříceniny. „Fuj,“ fňukla jsem a chvíli jsem nedovedla nic jiného, než jen roztřeseně ležet a lapat po dechu. Když mi však z hlubin zříceniny k uším dolehl řezavý škodolibý smích, vlna hrůzy, která mnou projela, mě přiměla se ztěžka postavit. Jestli jsem měla skutečně umřít, potom ne tady. Bohové, prosím, jenom ne tady. Zahrnula jsem nepořádek, který jsem udělala, jehličím, jak nejlépe jsem dovedla a začala jsem se potácet pryč, co nejdál od Smrti.
(//popis umírání, žádný super drasťárny, ale radši spoiler) Svět se se mnou točil, tlapy se mi pletly jedna přes druhou a nedošla jsem příliš daleko. „Auuuu,“ zakňučela jsem, když mi břichem projela další příšerná křeč. Mále jsem upadla, ale nejbližší z jedlí můj pád zbrzdila. Přátelsky mne zachytila. Pevně jsem se opřela o její drsnou kůru. "Díky," hlesla jsem a začala okamžitě znovu úporně zvracet. "Prosím, už dost," zašeptala jsem, jakmile jsem mohla na chvíli popadnout dech, ale mé potíže neustávaly. Jak dlouho jsem tam stála opřená o strom v křečích, bez jakékoliv kontroly nad svým tělem, které se všemi možnými cestami snažilo zbavit jedu? Netušila jsem. Když ale bylo po všem, necítila jsem se o moc líp. Cítila jsem se vyždímaná a slabá, všechno mě pořád strašlivě bolelo. Nesnažila jsem se už po sobě uklízet. Dovedla jsem se jen posunout opřená bokem o kůru na druhou stranu stromu, kde jsem se napůl v mdlobách sesunula k zemi.
Barvy kolem zešedly a v uších se mi rozezvonilo, ale i když mi před očima vykvétaly černé růže, vědomí jsem neztratila. I vleže jsem cítila, jak se celý svět vlní a houpe způsobem, který by měl být nemožný. Nikdy mi nebylo takhle zle. Život... život byl křehkou věcí. Věděla jsem to už dávno. Už kdysi jsem stála na hranici smrti, ale tentokrát nebyl nikdo, kdo by mne zachránil. Ani kdyby tu někdo byl, nemohl by mi pomoci. Jedinými přihlížejícími mého marného zápasu byly okolo stojící jedle, a v mém pokřiveném vnímání světa se zdálo, že se ke mne všechny účastně naklánějí. "Prosím... prosím..." Tlama se mi pohybovala, ale koho jsem prosila? O co? Co kdo mohl udělat proti chladu, který se šířil do mého těla zničeného otravou? V hlavě jsem jako ozvěnou slyšela slova Smrti. Muchomůrky? Pavučince? Na Galliree rostou i houby, které jinde nejsou, tak jedovaté, že... Tohle sis udělala sama, děvenko... Sama...
A byla jsem sama. Tak sama, jako nikdy. Nejosamělejší stvoření ve vesmíru, jehož jedinými společníky jsou mlčenlivé laskavé stromy. Už však ne nadlouho. Bezmocně jsem se roztřásla. Špatně se mi dýchalo, každé zvednutí hrudníku mi přišlo jako výšlap na vysokou horu. Zdálo se však, že neústupnou bolest vnímám méně a méně. Zvláštní pocit rozdvojení se zmocnil mojí mysli. Mé trpící tělo dál bojovalo svůj marný boj, ale já už se ho neúčastnila. Zvuky, barvy, pocity... to všechno odplouvalo, bledlo. Přicházely stíny. Celý život jsem před nimi prchala. Teď mne dostihly a já byla připravena se jim vydat dobrovolně. Věděla jsem, že mne vezmou mě někam pryč. Kamkoliv, jen pryč od tohoto zničeného, bolavého těla. Nabídla jsem se jim a ony se mě chopily s nečekanou jemností. Ani jsem nic necítila, když jsem vyklouzla ze své fyzické schránky. Sklouzla jsem do temnoty, jež se nade mnou zavřela jako hladina ledového jezera.

Potom už nebylo nic.

//Limbo

//Jedlový pás

Pořád ještě rozespalá jsem se všourala do skrytu toho, co jsem považovala za stinnou a chladnou jeskyni. Jindy bych si jistě uvědomila, že tu něco nehraje, ale teď mi vážně nějak nebylo dobře. Zaplula jsem do příjemného přítmí a chladu jeskyně a natáhla se na hladký kámen, který pokrýval zem. Moc hezky chladil. Chvíli jsem ležela rozplácnutá na boku a užívala si ten příjemný pocit. Pomalu jsem oddechovala, ovšem spánek nepřicházel. Cítila jsem moc velké nepohodlí, než abych dovedla usnout. Marně jsem se převalovala a hledala pohodlnou polohu, ale bylo to naprosto beznadějné.
Nakonec jsem to vzdala. Zvedla jsem hlavu a přejela si čenichem po břiše, které bylo celé nafouklé a ozývalo se z něj každou chvíli nespokojené zaškrundání. Bolelo mě, i hlava se mi trochu točila. "To jsem tomu dala," povzdechla jsem si. Bylo mi hůř, než jsem prve myslela, připadala jsem si celá malátná a k ničemu. Možná jsem spíš nemocná, než přejedená, napadlo mě. Nikdy dřív jsem se takhle necítila. Už už jsem si chtěla položit hlavu zase na zem, zkusit ještě jednou usnout a doufat, že mě to mezitím přejde, když vtom jsem zaslechla cvakání drápů o kámen.
Nastražila jsem uši. Teprve teď jsem se kolem sebe pořádně rozhlédla a krev mi málem ztuhla v žilách děsivým uvědoměním... Tohle nebyla jeskyně. Vůbec ne. Ale jak jsem se sem dostala? Byla jsem přece na jihu... Už bylo ale příliš pozdě. Z černočerné vířící temnoty se děsivě ladným krokem vynořila ona. Královna všech stínů. Bohyně Smrt. Probodávala mne příliš zářivým pohledem svých zelených očí, ledovým jako dva rampouchy. Přimrazil mne na místě a vlil mi do žil chlad.
"Ty. Co se tu tak válíš?" zavrčela a mně bylo najednou ještě desetkrát hůř, jako by mi její samotná přítomnost jen přilila jed do těla. Vážně jsem si předtím myslela, že jsem na tom zle? Celé tělo se mi náhle roztřáslo strachem. "Paní-" "Vstávej. Nebudu mluvit s někým, kdo se tu povaluje jako nevychovaný pobuda, leda by se mi klaněl až k zemi, ale to ty rozhodně neděláš." Na moment jsem se ani nepohnula. Nešlo to. Vlastně mi jen stěží docházelo, co po mně bohyně vlastně chce. Zůstala jsem jen zmateně hledět, z očí mi mlčky tekly slzy. "Vstávej!" zahřímala Smrt. To mě konečně uvedlo do pohybu. Srdce mi bušilo tak vyděšeně, až jsem měla počít, že se mi musí každou chvíli probít skrz žebra. Nevěděla jsem ani, jestli dokážu vstát. Celá jsem se hrozně třásla. Motala se mi hlava a bylo mi špatně. Silně jsem se zapotácela, udělala dva opilé kroky do strany, než jsem zůstala stát s hlavou nataženou dopředu a dolů. Bojovala jsem s návalem náhlé nevolnosti, ale stála jsem. Sice nejistě, ale dost pevně, aby to stačilo.
"A teď mluv. Co tu chceš?" Stěží jsem odlepila jazyk od patra. "Om-omlouvám se, paní," vzlykla jsem a mírně se nahrbila. Břicho mi sevřela nepříjemná křeč. Uniklo mi tiché říhnutí, které jsem nedokázala skrýt. U všech bohů, nesmím se jí tu pozvracet. Nesmím. "Nevěděla jsem, že... že... že jdu do v-va-vašeho-vašeho sídla. Udělalo se mi... udělalo se mi v lese špatně. Bolí mě hrozně bříško a točí se mi hlava, chtěla jsem si jen někde odpočinout," vysvětlovala jsem plačtivě, strach ze mne činil opět malé vlče. Dál jsem se chvěla jako osika. Hlavu jsem držela nízko nad zemí, zdálo se mi, že potom se mi tolik netočí. "Bůhů, až by mi slzička ukápla," otřela si Smrt dramaticky své naprosto suché oči. "Tvoje bříško mi je ukradený. Tady není žádná nemocnice. A už vůbec ne hrobka - protože jak tak na tebe koukám, do té budeš patřit spíš. Nezdá se mi, že by ti bylo pomoci," ušklíbla se škodolibě. Vylekaně jsem vykulila oči. "Cože? Ne, to ne, jen... jen jsem se přejedla, to je všechno," blábolila jsem a pak táhle zakňučela, když mne stihla další křeč. „Auu... To tak bolí,“ fňukla jsem a musela si sednout, spíše se pode mnou zadní tlapy podlomily. Snad každou minutou mi bylo hůř. Žaludek mne bolel, střeva se mi kroutila jako klubka naštvaných hadů a já měla strašný strach, že budu mít brzo nějakou nehodu. A potom? Kdybych jí poskvrnila její krásné čisté podlahy, dozajista by mne Smrt zabila sama a vytřela tu spoušť mým kožichem.
„Vstaň! Říkala jsem, že jinak se s tebou bavit nebudu! Tohle je vážně ubohá podívaná.“ V očích bohyně zářilo škodolibé světlo, když jsem pod sebe s nemalými obtížemi podsouvala zadní tlapy a kolísavě je přiměla zvednout mé tělo opět ze země. Věděla jsem, že se mi vysmívá, že jí moje utrpení činí radost, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Snad jen plakat o to usedavěji. I ve stoje jsem vrávorala. Bylo to, jako by Smrt postavila své sídlo na moři.
"Jistě, přejedla ses. Ale čehopak ses to přejedla, děvenko, čeho? Byly všechny ty houby jedlé? Jsi si jistá? Nebo tam byly nějaké dobroučké zelené muchomůrky, ó, nebo možná pavučince, či něco vybranějšího? Na Galliree rostou i houby, které jinde nejsou, tak jedovaté, že-" "Prosím, přestaňte," zaskřehotala jsem a začala rychle lapat po dechu. Pokoušely se o mne mdloby. Viděla jsem Smrt dvakrát, třikrát, šestkrát. Křečovitě jsem zavřela oči. Na nohou mne držel jen hrozný strach z noční můry přede mnou. Doufala jsem, že vlčice lže, ale někde v hloubi duše jsem cítila, že to tak není. Jakkoliv to bylo hrozné, mluvila pravdu.
"Pomozte mi. P-prosím, pomozte mi," žadonila jsem. "Mám drahokamy, dám vám je všechny, jen... já nechci umřít, prosím, já nechci umřít," prosila jsem zoufale, byla bych Smrti líbala tlapy, ale ona jen zavrtěla hlavou. Rázně, rozhodně. Nepřipouštěla žádné dohady. "Ne. Já nepomáhám. Nejsem jako můj měkosrdcatý bratr. Tohle sis udělala sama, děvenko. S tím musíš žít a zemřít. Ale tvé kamení si klidně vezmu," uchechtla se. "Tam, kam jdeš, ti stejně už k ničemu nebude." Chtěla jsem začít znovu prosit, nabídnout své služby, cokoliv, ale když jsem otevřela tlamu, žaludek se mi mocně vzepjal a tentokrát jsem věděla, že tomu nedokážu zabránit. Bojovala jsem proti tomu vší silou své vůle, ale cítila jsem, že to je marné. Z hrdla se mi draly přidušené zvuky. "Bl- Brk-" "A VEN!" zahřímala Smrt a jakási obrovská neviditelná tlapa mne odstrčila směrem k východu. Letěla jsem vzduchem, strkaná jakousi tlakovou vlnou. "Brzy se uvidíme!" chechtala se mi bohyně za zády, zatímco jsem se blížila k obdélníku světla. "Už si chystám místečko na tvou duši. Bude se u mne moc hezky vyjímat!" A pak už jsem byla venku, ve stínu nekonečných jedlí.

//Jedlový pás

//teleportační lístek z Houbového ráje

Moje mysl se toulal v krajině snů, ale toulalo se i mé tělo. Mnohem dál, než by ve spánku mělo, a to jsem ani nebyla námesíčná. Netušila jsem, jak se to stalo - docela dlouho jsem si totiž ani neuvědomila, že se to stalo. Z nejhlubšího spánku mě probudil nepříjemný pocit padání. Škubla jsem sebou, ale ležela jsem v jehličí, pod sebou pevnou zem. "Cooo...?" zabručela jsem, totálně dezorientovaná a rozespalá. Nemohla jsem si vzpomenout, kde to jsem a začínala jsem pomalu zase usínat. Jenže mezi větvemi stromů se po mne natahovaly polední sluneční paprsky, které ještě pořád měly sílu. Z nedávného výletu do pouště jsem byla pořád vypražená, zatoužila jsem po trošce chládku. Taky, abych pravdu řekla, jsem se cítila trochu divně. Pociťovala jsem malátnost, která neměla nejspíš nic společného s mým náhlým vytržením ze spánku a v břiše mi zvláštně škrundalo. Nebylo mi vůbec dobře. Ble, asi jsem se přežrala těch hub, napadlo mě, překulila jsem se na břicho a s trochou těžkostí se vydrápala na nohy. Chtěla jsem se někam schovat, kde to zaspím. Tmavý vchod, který jsem viděla mezi stromy před sebou, sliboval jeskyni, ve které by mohlo být příjemně. Byla jsem příliš rozespalá a příliš jsem se soustředila na své nepohodlí, než abych si včas uvědomila, že to vůbec žádná jeskyně není.

//Zřícenina

//Děkuji moc za akci, byla vážně super, klidně bych si někdy omalovánky zopákla :D Prosím o drahokamy

Připsáno, akcičku si určitě někdy zase zopakujeme!

//Tenebrae

Přešla jsem přes řeku po kládě a naštěstí jsem ani nezakolísala. Popravdě jsem na možnost pádu ani nepomyslela. I když jsem měla hlad, lov se mi nepodařil a pohybovala jsem se kolem černé řeky, pořád jsem měla dobrou náladu. Návštěva Života udělala svoje a cítila jsem se prostě krásně. A najít něco k jídlu? To byl jen malý problém. Vždycky jsem to dovedla. Přinejhorším jsem si mohla vykouzlit další keř borůvek. Jen jsem nechtěla způsobit na Galliree invazi ovocných keřů.
Ukázalo se, že to nebude potřeba. Další les, do kterého jsem vkročila, bohatstvím potravy přímo oplýval. Uvědomila jsem si to, sotva jsem omylem kopla do hříbku. "Jejda!" zajíkla jsem se a potom jsem k němu sklonila hlavu. Houby! Proč mne to hned nenapadlo? Slupla jsem hříbek jako malinu a olízla si čenich. Houby byly celkem dobré, asi ne úplně moje nejoblíbenější, ale alespoň se nemusely lovit a sbírat je byla docela zábava. Tady se jim opravdu dařilo. Byly tu nejrůznější druhy a učiněná hostina. S vervou jsem lezla pod stromy do houštin, natahovala se pod kořeny a trhala je z měkkého mechu. Dost jsem se do toho zabrala a za chvíli už nemohla být o nějakém hladu ani řeč. Z hrdla se mi vydralo říhnutí, které se pro dámu vůbec nehodilo. "Hups," zasmála jsem se a široce si zívla. Ještě si chvíli odpočinu, než se vydám domů, rozhodla jsem se, protože se mi oči úplně klížily. Najezená, spokojená, vpravdě úplně blažená, jsem se stočila do klubíčka na mechový polštář a za chvíli už jsem spala jako špalek.
Pronásledovaly mne ale podivné sny. Sny o podhoubí, o hemžícím se hmyzu, o tom, jak bloudím po poušti a nikde není ani kousek stínu... Párkrát jsem se nespokojeně převalila, ale v tu chvíli jsem si neuvědomila, že jsem se přenesla mnohem dál, než jen do krajiny snů. Netoulala se jenom moje mysl, ale i celé tělo.

//teleportační lístek - Jedlový pás