Příspěvky uživatele

< návrat zpět

11. Blbni ve sněhu

I Nickolas Wolfganii hlasitě děkoval a prohlásil, že ze mě teď vlastně bude dáreček pro Maple. "Jé. Dárek jsem ještě nikdy nebyla, ale klidně se uložím pod stromeček," zasmála jsem se, ale jedna věc mi pořád nešla do hlavy. "Ale kdo je vlastně Maple? To je nějaká... vrchní vlčice?" odhadla jsem podle toho, jak o ní mluvili. Zdálo se, že o všem rozhoduje, nebo na to alespoň dohlíží. Tak či tak, doufala jsem, že vážně bude mít ze mě radost. Nebo že se alespoň nebude zlobit. Asi by mi puklo srdíčko, kdyby se to celé mělo teď zhroutit. V hloubi duše jsem ale cítila, že se to tak určitě nestane. Ba ne. Tady teď už budu doma, jako že se Jasnava jmenuju.
Nick se chtěl vydat na mýtinu, s čímž bych asi normálně nadšeně souhlasila, jenže když začal mluvit, už jsem byla tak trochu v polovině procesu tvorby sněhové koule a... nedokázala jsem se zkrátka zarazit. "Promiň, to bylo zákeřné," pípla jsem omluvu, která byla napůl upřímná, ale zároveň jsem se pobaveně smála. Jen jsem sklopila hlavu, když Nick odpálil vlastní kouli. Ani jsem se asi nemusela obtěžovat. Prosvištěla nade mnou a rozplácla se v kožíšku Wolfganie. Za chvíli už koule lítaly sem tam. Schytala jsem zásah od Nickolase, mrskla jsem po něm další kouli, ale minula jsem a přitom mě praštila další, která pocházela od Wolfganie. Zcela odevzdaná zimním hrátkám jsem v tu chvíli ani neplácala další kouli, jen jsem zadníma nohama vykopla spršku sněhu k černobílé vlčici a odhopsala jsem stranou. Poskakovala jsem ve sněhu nahoru a dolů a vyhlížela Nickolase, který zmizel za stromy, aby mohl házet koule z bezpečného úkrytu. Když na něj Wolfganie shodila veškerý sníh z větví, neubránila jsem se dalšímu smíchu. "Lavina!" zvolala jsem a ještě chvíli poskakovala sem tam, až jsem se nakonec musela svalit na zem a pořádně se ve sněhu vyválet, abych nějak zchladila svůj náhle nezkrotný temperament.
To už se ke mně obrátila opět Wolfganie. Důkladně jsem si otřepala kožich a sklopila zrak trochu stranou. "Já vlastně nevím, co se dá nebo nedá od výše postavených vlků očekávat," řekla jsem tiše jako připomínku faktu, že o smečkách toho vím vážně žalostně málo. "Ale myslím, že hrátky ve sněhu jsou pro každého... Nebo by měly být." Zamávala jsem ocasem a pohledem hledala Nickolase, který určitě musel skončit jako hotový sněhulák. Jestlipak se bude chtít ještě mstít další sněhovou bitvou?

13. Kouluj se s jiným vlkem

Bylo mi líto, že Wizku odchází. Chápala jsem to ale. Nemělo smysl zůstávat někde, kde cítila, že to pro ni není to pravé. "Taky tě mám moc ráda," řekla jsem jí a přiměla se pousmát, i když jsem se cítila poněkud sklesle z toho, že odchází. "Určitě najdeš místečko přímo pro sebe. Věřím tomu." Moc jsem jí to přála. Zasloužila si takové místo mít! Sledovala jsem, jak se loučí se všemi, hlavně s bráškou, a když jsem od ní schytala ještě jeden drkanec do boku, zasmála jsem se tomu: "Taky děkuju. Jsem ráda, že jsem tě potkala." A pak... pak už byla Wizku pryč. Její černobílý kožíšek se vytratil mezi stromy.
Teď nastal čas vyřešit, jestli já tu budu moci zůstat. Pořád existovala možnost, že za pár chvil poběžím následovat stopy Wizku ve sněhu. Chtěla jsem být upřímná, ale nevěděla jsem, jak se Wolfganii bude pravda zamlouvat. Neměla jsem žádné iluze o tom, že bych byla někdo, koho by si smečka vyloženě žádala. Bylo toho hodně, co jsem nevěděla a neuměla. Nickolas se za mě ale nadšeně přimlouval, až jsem se musela znovu zasmát i přes napětí, které jsem cítila. Nedalo se tomu zabránit. Zelená očka jsem však neustále upírala na Wolfganii. "Ne, kdepak. Nechci nikam utéct. Už teď se mi váš hvozd moc líbí," rozhlédla jsem se kolem, "a o novém domově sním už nějakou dobu." Černobílá vlčice mi také nabídla, že by mě mohla přiučit nové věci. "To bych byla moc ráda," zamávala jsem spokoejně ocasem.
Ale jak to tedy bude? Pozorně jsem naslouchala a jen pomalu mi docházelo, co ta slova vlastně znamenají. Povedlo se to? Opravdu jsem tu mohla zůstat? Opravdu! Ani jsem si neuvědomila, že absolvuji přijímací pohovor už tak nějak naostro. Měla jsem za to, že by se tu musela nejprve objevit ta Maple, aby mne přijala, ale podle všeho to mohla udělat i Wolfganie. "Opravdu?" vykulila jsem překvapeně oči a pak roztáhla tlamu od ucha k uchu. Oháňka mi spokojeně metala sem tam. "Děkuju! Děkuju, děkuju mockrát, určitě nebudete litovat," slibovala jsem a poskočila si ve sněhu, až jsem drcla do Nickolase, který stál přímo vedle mě. I na něj jsem se zazubila. "A tobě děkuju za podporu," řekla jsem vděčně.
I Wolfganii, kterou jsem považovala za váženou vlčici, popadla asi trochu hravá nálada. Nejprve začala chytat vločky, jen aby hned vzápětí navrhla sněhovou bitvu. "Sněhová... bitva?" To neznělo jako součást přijímání do smečky. Rozhodně to ale bylo něco, čeho bych se dokázala účastnit. Cítila jsem v sobě nastřádanou spoustu radostné energie, kterou bylo potřeba nějak uvolnit. "Úkryt asi nikam neuteče, že?" střihla jsem ušisky a začala uplácávat sněhovou kouli. Jen... jsem se trochu zdráhala ji mrsknout po Wolfganii. Co když jsem si její slova vyložila špatně a ona by si ještě rozmyslela, jestli mě tu vážně nechá? A tak jsem svou sněhovou hrudku odpálila směrem k Nickolasovi a hned jsem uskočila dozadu, abych se mohla vyhnout případné odvetě. S tou jsem vlastně docela počítala. Tak už to v koulovačkách přeci muselo být.

Chytej sněhové vločky na jazyk

Wizku s Nickem si spolu vážně hezky rouměli. Dokonce na černobílém vlkovi skončila ozdobička, kterou vlčice nosila na zadní noze. Široce jsem se usmívala. Taky bych si přála potkat ještě někdy svou sestřičku. Kdoví, kde teď byla Havrana! Kdybych ji potkala, nechala bych jí klidně všechny ozdoby a lesklé kamínky a vůbec všechno... akorát, že já žádnou ozdobu stejně neměla.
V lese se mi líbilo, cítila jsem, že bych tu klidně mohla zůstat. Dokázala jsem si představit, jak bych tu spokojeně žila. Výraz na tváři Wizku mi ale napověděl, jak to vidí ona, ještě než to doopravdy řekla. "Oh," sklopila jsem uši a než jsem stihla říct cokoliv dalšího, Nickolas už ji dál přesvědčoval. "Je to tvoje volba," řekla jsem své kamarádce. Bráška by ji asi měl rád tady - a já taky - ale dobře jsem věděla, že nejde nikoho svázat s místem, kde nechce být. "A - tedy kdybych tu mohla zůstat," dodala jsem rychle, protože už jsem se v duchu viděla, jak tu žiju, i když to vůbec nebylo tak jisté, "vždycky bys věděla, kde nás najít a kam přijít na návštěvu. Ne?" obrátila jsem se i na Nickolase a trochu se usmála. Mrzelo mě, že se asi s Wizku budu muset už brzo rozloučit, ale nebylo to tak zlé. Určitě to nebylo napořád.
To už tu ale byla vlčice jménem Wolfganie. Wizku i Nickolas navázali na mou nedokončenou větu a vše se vysvětlilo. Bylo tu teď na mě už trochu moc vlků, na tohle jsem nebyla úplně zvyklá a tak jsem měla problém všechno pořádně sledovat. A popravdě jsem byla trochu nervózní. Nick dál přesvědčoval svou sestru a jeho slova mě přiměla krátce se rozhlédnout kolem. Sníh už se vážně sypal z nebe a pokrýval zem. Pokud možno nenápadně jsem vyplázla jazyk a nechala na něj pár vloček spadnout. Zastudily a rozpustily se a byly pryč. Nepletla jsem se mezi Wizku, Nicka a Wolfganii, ale uklidnilo mě, když vlčice řekla, že by sem mohla kdykoliv přijít na návštěvu. Pak by tedy bylo všechno zcela v pořádku.
Pozornost vlčice se vzápětí obrátila ke mně. Otázka, kterou mi položila, se dala očekávat, ale stejně se mi trochu sevřelo srdíčko. Tenhle les se mi moc líbil, Nickolas byl milý a i Wolfganie se tak jevila, dokonce i pěkně mluvili o té Maple, což bude nejspíš nějaká nejvyšší šéfová. Snad proto se v pozadí mysli vynořila ta myšlenka: Co když nejsem dost dobrá? Chtěli by vůbec dospělou vlčici s mezerami ve vědomostech o světě a která se občas děsí věcí, které nikdo jiný nevidí? Lehce jsem si povzdechla. Nechtěla jsem vlčici lhát. "Vlastně v lovu moc dobrá nejsem. Nikdy jsem ani nelovila vysokou zvěř. Popravdě... toho o smečkách ani moc nevím, v žádné jsem nikdy nežila. Proto ani nevím, jaká práce a jaké schopnosti se můžou smečce hodit." Bylo mi jasné, že nezačínám zrovna nejlíp, ale chtěla jsem být upřímná. "Chtěla bych se to ale všechno naučit. Kdybych tu mohla zůstat, vážně bych se snažila. Určitě bych mohla být nějak nápomocná. Jen kdyby mi někdo mohl trošku ukázat, jak to chodí a co vše je potřeba." Upřela jsem zelené zraky na Wolfganii a čekala, co na to poví. Nebyla to sice ta bájná Maple, ale měla jsem pocit, že i tahle vlčice musí být nějak důležitá. Proto jsem byla nervózní. Připadala jsem si tak nějak... malinká. Vážně moc jsem tu chtěla zůstat. Doufala jsem, že dostanu šanci.

"To asi budeme," přitakala jsem černobílému vlkovi. "Pokud nám to ovšem ukážeš." Popravdě jsem byla dost zvědavá. Chtěla jsem vidět vílu i mluvící vydru, i cokoliv jiného, co tu bylo podivné. Ale ještě to mohlo chvíli počkat. Wizku i Nickolas zářili nadšením a tak jsem zářila i já. I když jsem třeba úplně nechápala, o čem to přesně černobílý vlk blekotá, když se rozhovořil o ozdobě a o nějaké Maple a tak dál. To nebylo podstatné. Hlavně, že jsem právě přihlížela radostnému rodinnému setkání! "Tak jo," zasmála jsem se, když do mě Wizku hravě strčila. "Klidně ti budu dělat talisman pro štěstí." To znělo celkem hezky, ne?
Stejně tak se mi začínala zamlouvat myšlenka, že bych tu mohla zůstat. Zima se blížila a já ji nechtěla zase prožívat někde sama... Tedy, teď jsem byla s Wizku, ale kdoví, kdy by se naše cesty mohly rozdělit a já se pak znovu neměla kam vrátit? Kromě úkrytu, který po nás zůstal v lese, ale ve kterém bych se sama asi cítila dost opuštěná. Jenže to vážně nebylo jen tak. "Maple?" zopakovala jsem po něm to jméno, které už zaznělo podruhé (a pak ještě několikrát). Nick vážně mluvit uměl, to se mu nedalo upřít. "A ona je někde tady?" vyptávala jsem se zvědavě a otočila se k Wizku, která se tvářila zamyšleně. Souhlasila, že tu je pěkně, ale ten výraz jí na tváři stejně zůstával. "Já myslím, že bych tu zůstat chtěla, když to půjde," řekla jsem hlavně směrem k ní. "A ty?" Dělo se to hodně rychle, ale já v tom taky hodně rychle měla jasno. Už jen to, jak tenhle hvozd vypadal, mi napovídalo, že by to mohl být můj nový domov.
Ale to už jsem spatřila další černobílou vlčici, Nickolasovu známou a asi tedy další členku smečky. Přiblížila se k nám, když si všimla, že ji pozorujeme. Docela vznešeně nás pozdravila, až jsem pocítila potřebu se trochu víc narovnat a zvednout bradu - ale moc dlouho mi to nevydrželo, nebylo mi to přirozené. "Ahoj," pozdravila jsem ji také. Představila se jako Wolfganie a nejspíš dávala jenom pozor, jestli tu nevyvádíme něco nekalého. Musela jsem si připomenout, že tu s Wizku vlastně jsme cizí, i když jsem na to při hovoru s Nickem trochu zapomněla. "Nic jsme sem nepřišly vyvádět," ujistila jsem ji. "Vlastně jsme sem zabloudily tak trošku omylem a..." Přeskočila jsem pohledem z Nickolase na Wizku a trošku pokrčila rameny. Nebyla jsem si jistá, jak pokračovat. Byla jsem si ale docela jistá, že když ne Wizku, pak Nickolas jistě dokáže na nit hovoru navázat. Přece jen to byl vlk, co umí mluvit.

Zamyšlený výraz z Nickolasovy tváře nezmizel, i když bylo otázkou, co mu vlastně nejde do hlavy. Pochválil ovšem moje jméno, což mě přimělo vesele zamávat ocasem. "Díky! Taky mě těší," usmála jsem se. Už jsem si zvykla, že vlci moje jméno často komentují, ale vždycky jsem byla za kompliment ráda. Přestávala jsem být tak nervózní z toho, že jsme na území smečky. Nickolas vypadal přátelsky, určitě to bude všechno v nejlepším pořádku.
S Wizku se asi už znali. Nějak. A moje kamarádka měla v očích najednou zvláštní lesk. Ó ne. Neublížil jí nějak nebo... To už to ale Wizku řekla, a Nickolas také - byli sourozenci. Proto si byli tak povědomí. Chvíli jsem jen udiveně pohledem skákala z jednoho na druhého. Vůbec bych nečekala, že budu svědkem takového radostného shledání! Nejspíš po delší době, když Nickolas svou sestru na první pohled ani nepoznal. Jakmile jsem překonala počáteční údiv, roztáhl se mi na tlamě široký úsměv a oháňka se rozkmitala vesele sem tam. "Je to skvělé! Páni, kdo by to čekal? Jsem ráda, že jste se našli," zubila jsem se na celé kolo a radostně přešlapovala, protože nadšení dvou vlků bylo skutečně nakažlivé.
Wizku vysvětlila, proč jsme sem tak vtrhly, načež se Nickolas rozpovídal o lese. O mýtince, mluvící vydře, skvělých vlcích, skutečné víle... až se mi z toho trochu točila hlava, kolik toho na nás najednou vychrlil. "Vílu jsem ještě neviděla. Ani mluvící vydru," zakroutila jsem hlavou, ale úsměv mi z tváře nemizel. "Zní to tady vážně kouzelně," střetla jsem se s pohledem Wizku a vrátila se mi troška předešlé nejistoty. Bylo to tak... lákavé. Zůstat tu. V tomhle lese, jehož staré stromy se kroutily podobně, jako ty doma. Líbilo se mi tady. Všechno se ale dělo tak rychle. "Myslím, že by se mi tu líbilo," řekla jsem tak nějak k oběma a otočila se zpátky k Nickolasovi. Za Wizku jsem mluvit samozřejmě nemohla. "Ale... vím toho vlastně jen hodně málo o tom, jak to ve smečce funguje. Nejspíš tu nemůžu jenom tak zůstat, že?" Předpokládala jsem, že to bude vyžadovat nějaké schválení třeba od více členů. Nebo tak něco.
Zabloudila jsem pohledem kolem a spatřila opodál neznámou vlčici. Vlastně jen kousek z ní, jak byla schovaná mezi stromy, ale koukala se na nás. Trochu ve mně hrklo. Byli jsme evidentně pod dozorem. Navíc určitě musela vidět, že se na ni dívám. Zamávala jsem znovu ocasem, aby bylo vidět, že nemám žádné nepřátelské úmysly, protože na mluvení byla trochu daleko a hulákat jsem nechtěla. Ani jsem to nikdy moc neuměla. "Někdo na nás kouká," vybreptla jsem, protože jsem nedokázala přijít na chytřejší způsob, jak na vlčici upozornit. Ne, že bych jí to zazlívala, spíš... co když chtěla třeba mluvit s Nickolasem a my tu zacláněly? Nebo tak něco?

Území smečky. Území smečky! Vzrušení se ve mne mísilo s obavami. Budou nás místní chtít hned vyhnat? Budou se zlobit? Budeme mít průšvih? Ale třeba... Rozhlédla jsem se po tom hustém, propleteném hvozdě. Byl tak krásný a tajemný. Třeba nám místní obyvatelé dovolí tady skrýt hlavy před deštěm, chvíli se tu schovat, možná se i trošku podívat kolem? Nevěděla jsem příliš, jak to chodí, jestli něco takového smečky vůbec můžou, ale chtěla jsem věřit tomu, že tu žijí hodní vlci, kteří nás nevyženou hned zpátky na déšť. Obrátila jsem se raději k Wizku, která o smečkách musela vědět víc, než já. A když tvrdila, že bude lepší nikam neutíkat, ale počkat, až si nás někdo najde, tak to jistě musela být pravda. "Dobře," přikývla jsem a po chvilce se trochu váhavě přidala k jejímu vytí. Už to bylo celkem dávno, co jsem tohle dělala. Naposled snad s Ashtonem a Elricem. Kdysi před sto lety, nebo mi to tak aspoň připadalo.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Z lesa se vynořil černobílý vlk - vlastně se vzhledově trochu podobal Wizku. Přihopkal k nám, hned se začal představovat a neopomněl zmínit i nějakou Noru, o které jsme v životě neslyšela. "Zdravím," vypadlo ze mne, ale než jsem vymyslela, co říct dalšího, Nickolas už pokračoval a najednou se z něj sypaly věty jedna za druhou skoro bez přestávky. "No..." Nadechla jsem se. "Nepatříme. A za sebe vlastně nevím, jestli bych se chtěla přidat do smečky nebo ne. Totiž, chtěly jsem se jen schovat před deštěm, ale-" Jenže Nickolas už byl těsně u Wizku a zkoumal ji pozorným pohledem. Zdála se mu podle všeho povědomá. Skákala jsem pohledem z jednoho na druhého. Dva černobílí vlci. Mohlo to něco znamenat a taky nemuselo, ale to jsem já poznat samozřejmě nemohla. A tak jsem jen zmlkla a dala jim prostor, aby si to mohli vyřešit.

//Tenebrae

Rozhodně jsem neměla žádných námitek proti tomu udělat si na vzdálenější jih ještě další výlet. "Ráda! Taky bych to chtěla vidět znovu, a třeba objevit i další zvláštní zvířata, co tam jsou," střihla jsem ušima. Wizku asi mívala pocit, že ji už nemůže nic překvapit. Mně se tohle nedělo - ze světa jsem zatím poznala jen kousek, těch tajemství, která skrýval, muselo být ještě mnohem, mnohem víc. "Asi se vždycky najde nějaké nové překvapení, i když už si myslíš, že to ani nejde," zasmála jsem se krátce a moje soustředění se postupně přesunulo spíše k tomu, kde bychom si mohly alespoň trochu osušit kožichy a dál nemoknout.
Kmen přes řeku byl kluzký a zrádný. Nebylo to určitě moc bezpečné a když jsem stanula na druhém břehu, pořádně mi bušilo srdce. Fuj. Naštěstí jsme si mohly oddechnout. Ani já, ani Wizku jsme se do vody nezřítily a už na nás čekal úkryt pod hustými větvemi hvozdu, který se rozléhal před námi. Zalezla jsem mezi kmeny stromů a důkladně se otřepala.
V očích mi musely snad viditelně svítit hvězdičky, když jsem se rozhlédla kolem a viděla všechny ty pokroucené stromy a propletené kořeny a větve. Tady to je skoro jako doma! napadlo mě - ještě víc, než v lese, kde jsme si s Wizku postavily úkryt. Už už jsem se ke své kamarádce otáčela, abych s ní své nadšení sdílela, když od ní přilétla otázka, která mě přiměla se zarazit. "Čenich? No-" Zavětřila jsem. Ano, bylo to tady cítit docela silně. Spousta vlčích pachů se tady mísila. Nepoznala jsem to jako charakteristický pach smečky, zkrátka proto, že jsem na žádném smečkovém území nikdy nebyla, ovšem nebyla jsem ani tak hloupá, aby mi to nedošlo. Výraz nadšení vystřídal mírný úlek. "Myslíš, že jsme vlezly k nějaké smečce přímo domů?" vykulila jsem na Wizku oči. Ne, že bych místní smečky nechtěla poznávat, ale jaksi jsem na to v tuhle chvíli nebyla mentálně připravená. "Ajaj. Bude to průšvih?" Nebyla jsem si popravdě jistá, jak tohle funguje.

//Hadí ocas přes Esíčka

Wizku se pruhovaným srnkám taky podivila. "Podivnost, že? Vlastně se ani srnkám tak moc nepodobaly, ale... vážně nevím, k čemu jinému bych je přirovnala," kroutila jsem nad tím hlavou, kterou mi teď kráčely zástupy všech těch prapodivných tvorů. Tenhle výlet jsem si ještě musela někdy zopakovat. "Ano, bylo to pěkné! Až na to, že jsem se ztratila od těch dvou... Ale nic strašného se tam nestalo. Asi to bude bezpečné, když k těm zvířatům nechodíš moc blízko a neprovokuješ je," zazubila jsem se a spokojeně mávala ocasem. "Nejspíš vlky nežerou. Asi ani neví, co jsme vlastně zač a jestli jsme k jídlu." Ne, že bych to chtěla zjišťovat. To prasátko by mě možná spolklo i vcelku.
Naše cesta postupně přestávala být tak příjemná, když spustil déšť a z nebe vytrvale padaly chladné kapky deště. Brzy jsem měla kožich úplně mokrý. Od řeky, kolem které jsme šly, navíc docela táhl chlad, ale já začala okolí poznávat. "Aha, já asi už trošku vím, kde jsme," pokývala jsem hlavou. Někde tady poblíž jsem s Tonresem lovila v zimě zajíce! A šli jsme kolem lesa, který by nám mohl momentálně být vážně vhod. "Kdyby se nám povedlo přelézt přes tu řeku, mohly bychom se před tím deštěm schovat v lese. Nemělo by to už být daleko," radovala jsem se, že jednou taky něco užitečného vím. Nikdy jsem v tom lese nebyla, ale to by bylo, aby se tam nenašla žádná skrýš.
Jenže řeka byla divoká, její proud černý a zrádný. Přeplavat ji nepřipadalo v úvahu. Nacházely se tady ale staré kmeny stromů, některé z nich vypadaly docela pevně. Zkusmo jsem na jeden položila přední tlapy a opřela se do něj. "Zdá se, že drží... snad nebude moc klouzat," pravila jsem úzkostně a ohlédla se s obavou na Wizku. Nechtěla jsem... no, umřít. To by se nepochybně stalo, kdybych tam zahučela. Opatrně jsem se vyškrábala na kmen a vydala se po té nejisté lávce na druhou stranu, zarývala jsem drápy do mokré kůry, jak jen to šlo. Zadní noha mi v jednu chvíli trochu podjela. Vyjekla jsem jako podsvinče, rychle nabrala ztracenou rovnováhu a prakticky už přeskočila na druhý břeh, jen abych už stála zase na pevné zemi. Neumřela jsem. Obrátila jsem se a čekala na Wizku. Snad ani ona neumře. Skrýš pod stromy lesa už na nás totiž čekala a byla lákavější, než kdy jindy. Déšť a chlad totiž vlezle zalézal pod kůži.

//Sarumen

//Východní hvozd

Po důkladném (a křupavém) protažení nastal nejvyšší čas vyrazit na cestu za snad teplejšími krajinami. Nechaly jsme náš úkryt za sebou, jen jsem se na něj ještě jednou ohlédla, abych si dobře zapamatovala, kde je a vtiskla si do paměti i to, jak vypadá. Kdoví, třeba vážně poslouží nějakým jezevcům, liškám nebo dalším vlčím poutníkům, co na něj třeba náhodou narazí. Ta myšlenka mi přinesla úsměv na tvář, ale pak už jsem se otočila dopředu, k další cestě, co nás čekala.
"Mhm," přikývla jsem. "Byla. A bylo to vážně zajímavé dobrodružství." Wizku podle všeho chtěla slyšet víc a proč bych jí to neměla vyprávět? Pořádně jsem ještě neměla šanci to nikomu říct. "Ani nevím, jak jsem tam vlastně došla, ale octla jsem se na takové velké louce, kde pořádně nic nebylo, jen spousta trávy, sem tam křoví a stromů jenom pár. A potkala jsem tam dvě vlčice, jednu dospělou a druhou ještě vlče - a ta malá potom vběhla přímo do stáda takových pruhovaných srnek! Žádné takové zvíře jsem ještě neviděla. Byly černobílé a pohybovaly se v ohromném stádu, takže skoro vypadaly jako jedno obří pruhované zvíře. Měla jsem strach, že tu malou rozšlapou, takže jsem taky vlezla mezi ně, ale bylo to jako proud řeky... úplně jsme se od sebe všechny tři oddělily," povzdechla jsem si. Doufala jsem, že Zed a Zrzečka byly v pořádku.
"Najít jsem je nemohla, tak jsem sledovala takové divné stopy. Obrovské a kulaté... nic podobného jsem ještě neviděla. Těch divných zvířat tam ale bylo víc. Obří ptáci s dlouhými krky a ještě obrovitější... no nevím ani co to bylo, ale měli nohy jako kmeny stromů, úplně mega ušiska a čumáky jim visely skoro až k zemi. Ale ty stopy patřily takovému divnému prasátku, co se tam válelo v bahně a mělo obrovskou hubu, kterou by asi klidně překouslo vlka vejpůl. Naštěstí to asi nechtělo udělat." Zakroutila jsem nad tím hlavou, tolik podivných tvorů na jednom místě jsem prostě do té doby nikdy neviděla. "Určitě tam toho musí být mnohem víc, ale bylo léto a hrozné vedro, takže jsem se pak radši šla někam ochladit," dokončila jsem a rozhlédla se kolem.
Tyhle končiny jsem úplně přesně nepoznávala, ale asi jsem přibližně tušila, kde jsme. Rozhodně jsme mířily na jih, o tom nebylo pochyb, a tak jsem zkrátka pokračovala kupředu. Někam dojdeme a obrátit se zpátky jsme mohly kdykoliv, kdyby to náhodou už dál nešlo. Slyšela jsem už šumění řeky, která nás klidně mohla kousek cesty vést.

//Tenebrae přes Esíčka

Jakkoliv příjemně bylo v našem krásném úkrytu, začínalo se ukazovat, že vážně není doupětem, ve kterém by se dala přečkat zima. Ještě ani nebyla tu a chlad z okolí už si hledal skulinami cestu dovnitř. Obzlvášť, když jsme tu jen tak ležely a nic nedělaly. Tlapky už mi začínaly pomalu dřevěnět. Protáhla jsem si je vležel, jak jen to šlo, ovšem moc to nepomohlo. I když jsem z toho byla trochu smutná, bylo mi jasné, co to znamená. Bylo na čase nechat naše místo snění za zády. Asi až do jara. Ale vždycky se sem můžeme vrátit, připomněla jsem si.
Wizku navrhla, že bychom mohly zamířit k jihu. "To zní jako dobrý nápad," přikývla jsem s úsměvem. "Třeba zimu ještě na chvilku předběhneme." Vysoukala jsem se z úkrytu ven za Wizku a s četným křupáním si protáhla celé tělo. Musela jsem se tomu zašklebit. Byla jsem moc mladá na to, abych byla takhle křupavá! Ale dlouhá nečinnost udělala své. "Ani nevím, jestli na úplný jih zima vůbec přichází," zamyslela jsem se, zatímco jsem pomalu vykročila. "Všechno je tam tak jiné." Zavzpomínala jsem na svůj výlet, cestu mezi neznámá zvířata, jaká jsem nikde jinde neviděla. Co by si na sněhu počala? Vždyť to prasátko, co jsem viděla, ani nemělo chlupy...

//Hadí ocas

Odkud se vzala u vlků magie byla skutečně záhada. Snad bychom dokázaly i něco vymyslet, ale byly by to všechno jenom pouhé dohady. Možná by něco víc věděl Život, ale měla jsem takový dojem, že by mi to asi nepověděl, ani kdybych se zeptala. Třeba to mělo prostě zůstat tím, čím to bylo. Tajemstvím. Nezbývalo, než doufat, že v tom celém byl nějaký větší smysl. Chtěla jsem tomu věřit a Wizku mne v tom jenom utvrzovala. Na tlamě se mi opět rozáhl úsměv. "Ano, to je pravda. Ať už to bylo jakkoliv, asi je to takhle správně." Představila jsem si jezevčí rodinku, jak se usadí v našem úkrytu, a musela jsem se tomu pousmát. Ne, nebylo by dobře se magie bát. Stačilo jen dávat pozor na to, jak se používá. Musím to pak ukázat Artyomovi. Aby viděl, že to není jen zlé, napadlo mě a trochu mě bodlo u srdíčka při myšlence na to, kde asi Artyom je a co dělá. A to jsem nechtěla, abychom se jeden druhému zase ztratili... Když jsme se ale našli jednou, určitě to zvládneme znovu.
Hvozd kolem nás tiše šuměl a já přemýšlela nad tím, jaká to je vlastně náhoda, že tu vůbec jsme a můžeme tohle všechno vidět. Nevěděla jsem, kdo nebo co o tomhle rozhoduje, ale byla jsem v tuhle chvíli ráda, že jsem zrovna já a zrovna tady. Byla jsem spokojená. Měla jsem po boku novou kamarádku, ozkoušela jsem síly své magie, měly jsme krásné místo, kam jsme se mohly kdykoliv schovat. Co ještě scházelo? Nejspíš už vůbec nic.
Jenže problém byl v tom, že ani snít se nedalo napořád. Cítila jsem chlad, který se dral do úkrytu škvírami a mezírkami. Zdál se hryzavější, než dřív. Zima byla na spadnutí. Snad by to ani nebylo tak zlé, ale když jsem tu jen tak ležela, začínala mi být docela zima a taky už jsem měla tlapy úplně zdřevěnělé, nemluvě o ztuhlosti zbytku těla. Vleže jsem se protáhla, jak nejlépe to šlo, ale přestávalo to stačit. "Uh," otřásla jsem se trošku. "Začíná trochu přituhovat, že? Možná bych si šla trochu protáhnout tlapy, rozproudit krev," navrhla jsem a otočila se k Wizku, jestli je na tom podobně, jako já. "Nechtěla bych se tu proměnit v ledovou kostku," zazubila jsem se, ale měla jsem obavy, aby v sobě moje slova neskrývala víc pravdy, než by bylo zdrávo. Co když to opravdu hrozilo?

"Ano. To každopádně," souhlasila jsem s tím, co říkala Wizku. Dokud jsme magii ovládali my a ne ona nás, nejspíš to nebylo tak zlé. Přesto pořád bylo otázkou, co už je příliš, co už překračuje hranici a jestli nějaká hranice vůbec doopravdy existuje, kromě té, co si každý sám vytvoří v hlavě.
Proč jsme měli magii zrovna my vlci, to byla také věc, která mne už napadla. Proč ne jeleni nebo medvědi nebo ptáci? "Snad ano. Asi jsem nikdy ani neslyšela žádné příběhy o tom, jak vlci vlastně přišli k magii. I kdyby to měly být jenom pohádky. Doufám ale, že ať už se to stalo jakkoliv, vážně to mělo nějaký smysl a nebyla to třeba jenom náhoda." Co by to pak znamenalo? Že jsme ji třeba mít ani neměli? Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem takhle přemýšlet. Zkrátka jsme magii měli a byla jsem za to ráda. Skutečně, i když jsem se nad jejím používáním k některým účelům možná až moc stresovala.
"A proč tu jsme..." Proč vlastně? "Asi jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Řekla bych, že to je trochu moc složité na moje chápání," zasmála jsem se. "Ale ať to je jak chce, jsem ráda, že tady jsme. Jinak bychom nic z toho, co je na světě hezké, nikdy neviděli. Nebo bychom třeba byli jenom... mech nebo kamení, které si toho moc neužije."

Poslouchala jsem, co Wizku říká, a musela jsem uznat, že je na tom něco pravdy. Možná hodně pravdy. "Nejspíš máš pravdu," sledovala jsem zamyšleně bublinu z vody, která se vznášela ve vzduchu. "Já... Artyom, ten můj kamarád, kterého jsem hledala, má z magie taky strach. Nebo ji jen nemá rád. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že má pocit, že kouzla dokážou ve vlcích probudit zlo. Já sama si nemyslím, že by byla magie špatná, jen nad tím možná trochu moc přemýšlím," sklopila jsem pohled trochu stranou. "Myslím, že je to prostě nástroj, ne? Jako všechny ostatní. Tesáky se taky dají použít k dobru i ke zlu, jen... nevím. Cítila jsem se trochu provinile, i když jsem loni v zimě objevila magii a nechala vypučet trochu trávy, protože jsem věděla, že hned zase zmrzne," zasmála jsem se trochu nervózně.
Přišlo mi to trošku hloupé, když jsem to řekla nahlas, ale byla to pravda. Asi jsem nad tím vážně moc přemýšlela, ale nechtěla jsem magií způsobit nic špatného. "Říkám si, že když zvířata nemají žádnou magii, kterou by se mohla bránit, asi není fér ji na ně používat a nedat jim ani šanci si zachránit život. Ale to, co říkáš, taky dává smysl." Asi to zkrátka nebylo černobílé. Každý to mohl vidět úplně jinak a mít vlastní zásady, jak magii používat. I když Wizku slova byla rozumná, v hloubi duše jsem cítila, že kdybych magii použila k tomu, abych něco připravila o život, nepřišlo by mi to správné.

Borůvky vzniklé magií skutečně kyselé nebyly. Byly sladké a dobré, až jsem ani moc nepřemýšlela nad tím, jak to je nepřirozené, mít čerstvé borůvky takhle pozdě na podzim. Nebylo to nějaké pohrávání si s zákony přírody? Na druhou stranu, byl to jen jeden borůvkový keřík... a ty borůvky vážně chutnaly skvěle. Kdyby byla příroda proti tomu, určitě by byly kyselé a nedobré. "To tedy, ani jsem to nečekala," zasmála jsem se a nacpala si jich do tlamy ještě pár. Na hostinu to nestačilo, ale nejhorší hlad se zahnat dal. A chuť na ovoce jakbysmet.
Hleděla jsem na ten keříček skoro zamilovaně. Znamenal totiž, že se mi otvírá spousta nových možností. "To asi ne. Leda bych toho borůvčí musela nechat vyrůst vážně, vážně hodně, ale i tak si nejsem jistá, jestli bych na to stačila," zazubila jsem se na Wizku a doufala, že nemám všechny zuby úplně fialové od borůvek. Její druhá poznámka mě však přiměla se zamyslet. To mě totiž vůbec nenapadlo. "To by vlastně šlo, že? Hlavně v zimě by se zvířata určitě jen hrnula. Ale..." Trochu jsem se zarazila. "Já nevím. Bylo by to správné? Takhle si pomáhat magií?" Přišlo mi to jaksi nefér. To už by určitě bylo zahrávání si s přírodou.

Takže odchod z lesa se nekonal. Alespoň ne teď hned. Spokojeně jsem se usmála a zamávala ocasem. "Jasně, zůstáváme. Ostatně, zatím se nikdo nepřihnal, takže si na to třeba až takové nároky nedělají." Protáhla jsem si trochu tlapy dopředu a začala pohledem zkoumat náš úkryt, místa, která by se dala ještě vylepšit. Asi by to ale nešlo všechno na jeden zátah. Zase tolik jsem si s tou magií ještě nevěřila. A nebylo by lepší začít něčím na zub?
Wizku v tom měla celkem jasno. "Já taky," zasmála jsem se, když při zmínce borůvek vyletěla málem do stropu. "Neboj se. Myslím, že jsem si od toho posledního pokusu odpočinula snad dost," zauvažovala jsem. Dokonce jsem se i prospala a všechno, to muselo určitě stačit. "A kdybych náhodou přece jenom omdlela, tak bych se určitě za chvíli zase probrala. I když to není nic moc zážitek, takže si radši vážně dám pozor," zazubila jsem se. Párkrát už se mi to stalo, ale moc jsem na to teď nechtěla myslet. Radši jsem se soustředila, vytvořila si v hlavě docela jasný obrázek a za chvíli kousek od vchodu začal rašit malý borůvkový keřík. Lezl ze země pomalu, jak jsem se přitom zároveň snažila i soustředit na nějaká varovná znamení vlastního těla, avšak nic dramatického se nekonalo. Keřík vyrostl a já neomdlela, ani mě to nijak dramaticky nezmohlo, i když jsem pocítila malý úbytek energie. To mi ale nezabránilo v širokém úsměvu, když jsem spatřila velké modré borůvky, které na kouzelném keříku rostly. "Povedlo se! Teď ještě, aby nebyly kyselé jako šťovík," cukla jsem koutky a hned si jednu opatrně uhryzla do tlamy, abych ji vyzkoušela. Kyselá vůbec nebyla. Byla... povedená.