Příspěvky uživatele

< návrat zpět

294

Už jsem nechtěla znovu plakat, ale těžko se tomu dalo vzdorovat, když vzpomínky na ty strašlivé zážitky náhle útočily ze všech stran. Temné stíny vyskakovaly ze všech koutů mojí mysli. Přitiskla jsem se k Tonresovu huňatému kožichu a schovala do něj svoji tvář jako malé vlče, které se schovává před světem. Chvíli jsem nemohla pořádně nic, jen vzlykat a máčet mu srst svými slzami. Jeho blízkost mi ale dodávala pocitu bezpečí a cítila jsem, že se mi trochu ulevilo, když jsem to dál nedusila v sobě. Postupně nával úzkosti i pláče odezníval a zůstávala jen ta veliká únava, která šla snad až do morku kostí.
Teprve až když Tonres jemně promluvil, odtáhla jsem hlavu od jeho ramene a zvedla k němu očka lesklá slzami. "Dobře," pípla jsem. Bála jsem se, co to mohlo být, když to nebylo příjemné. Přemýšlí, jak mi má říct, že jsem se zbláznila, proletělo mi zběžně hlavou, ale co nejrychleji jsem tu myšlenku zahnala. Poslouchala jsem. "Ó ne, to mě moc mrzí, Tonresi," vyjekla jsem, když povídal o medvědovi a ukázal mi tu velikou jizvu, která se mu táhla po rameni. Dál jsem ale už mlčela, protože jak mluvil a mluvil, začalo mi docházet, co se mi snaží naznačit. Oči se mi rozšířily zděšením - a nejhorší bylo, že to dávalo svým způsobem hrozný smysl. Že to bylo jediné, co dávalo smysl.
"Takže já doopravdy umřela," šeptla jsem a sklonila hlavu. Na moment se se mnou celá jeskyně zatočila a myslela jsem, že buďto omdlím, nebo aspoň vyhodím svačinu, kterou jsem právě snědla. Potom se ale všechno ustálilo. "Mrtvolka... Já jsem doopravdy umřela," zopakovala jsem a přeběhl mi mráz po zádech. Automaticky jsem se přitiskla blíž k hnědému vlkovi, který byl hotovou skálou bezpečí. "Myslím, že máš pravdu. Myslela jsem, že... že mě třeba na severu někdo našel a vzal mě k Životu, ale... asi jsem to od začátku v hloubi duše věděla," špitla jsem. Spolu s tímto vědomím přišla i další uvědomění. Že si tohle s sebou ponesu celý zbytek života. Že už nikdy nic nebude úplně stejné, jako to bylo dřív.
"Je... je strašidelné na to myslet," odpověděla jsem, když chtěl Tonres vědět, jak se cítím. "Ale jsme naživu. Dostali jsme druhou šanci, že? To je dobré. Můžeme žít dál, není pro nás ještě konec." Spatřila jsem koutkem oka pár osamělých jiskřiček. Snad to byly jiskřičky naděje. Hlava mi ale z toho všeho šla kolem. Měla jsem ji těžkou, jako by byla plná kamení, ať už jsem byla vděčná za druhou šanci na život nebo ne. Snažila jsem se únavě vzdorovat, ale hlava mi tak trochu sama od sebe padala na Tonresovo rameno.

293

Trochu jsem se na Tonrese pousmála. "Já jsem docela obyčejná vlčice. Ale možná... možná má tohle nějaký důvod." Času bylo dost na to, přijít této záhadě na kloub. Ze všeho toho přemýšlení už na mě šla únava a na jeden den toho bylo nejspíš až dost. Byla jsem ráda, když jsem se mohla položit na pohodlnou kožešinu v úkrytu a dát si kousek čerstvého masa z lovu, i když jsem ho jedla opravdu jen po kousíčcích a opatrně.
Tonres podle všeho o Smrti už něco věděl. Přinejmenším měl představu, kde se nachází její sídlo. "Ano, dorazila. Jenže... nevím, jak jsem se na ten jih dostala, to je to," svěsila jsem zkroušeně uši. Ať jsem se snažila vzpomenout jakkoliv, prostě to nešlo. Vyposlechla jsem si, co si vlastně Tonres o bohyni myslí a trošku jsem se otřásla. "Já mám také raději pana Života. Smrt mi vážně přišla hodně, hodně děsivá." Proč že mě vlastně zajímala? "No... navštívila jsem ji totiž. Jen jsem to neměla v úmyslu. Byla jsem u Života v kopečcích a potom jsem se vydala na sever, ale udělalo se mi nějak zle. Myslím, že jsem snědla něco špatného. Chtěla jsem se jen schovat před sluníčkem, ale omylem- omylem jsem vlezla ke Smrti do zříceniny," přeběhl mi opět mráz po zádech.
"A potom už v tom mám hrozný zmatek. Ř-říkala, že umřu, že jsem se otrávila a potom mě vyhodila a mě bylo ještě mnohem hůř a pak... pak... pak byly úplně hrozné, příšerné sny a když jsem se probudila, byla jsem na jihu, ale... jásinicnepamatuju," vysypala jsem ze sebe ke konci už vážně rychle a poněkud zmateně, z očí se mi opět spustily slzy, jak jsem se znovu probírala tím hrozným zážitkem. Cítila jsem, jak se mi tlapky roztřásly a nadechnout se najednou bylo ještě těžší, než před chvílí. Lapala jsem po každém nádechu a srdce mi divoce bušilo, jak mě zavalila vlna úzkosti. "Tonresi, bylo to- bylo to- tak h-h-hrozné!"

292
//Sarumen

Tonres to nedělal, já to nedělala, ale světla přesto existovala. Byla tu celou dobu, vynořila se myšlenka, která to mohla všecko vysvětlit. Byla tu, ale já je neviděla. Až teď. To dávalo smysl. Otevírala jsem tlamu, abych se o tento svůj poznatek podělila s Tonresem, ale zase jsem ji sklapla. Vypadalo to, že čím víc o tom mluvím, tím má větší starosti. Myslí, že jsem se zbláznila? Nebo že jsem se praštila do hlavy? Raději jsem nechala tlamu zavřenou, i když mi to nedalo klidu. Přijdu tomu na kloub, přijdu... ale až si odpočinu. Teď jsem se musela soustředit hlavně na to, abych se dovlekla do úkrytu.
"Určitě ne," hlesla jsem a pousmála se na Tonrese. Šla jsem pomalu vedle něj a chvílemi se o něj opřela, když se mi tlapy příliš pletly. Přesto jsem nedokázala mlčet o světýlkách úplně. Zkrátka se to nedalo vydržet. "Možná je nemohou vidět všichni," breptla jsem alespoň část své teorie, ale to už nás spolkla jeskyně a všechny barvy, jiskřičky i jiné divy alespoň pro tu chvíli odešly.
V úkrytu nikdo nebyl, ale pachy obyvatel smečky se zde vznášely pořád. Uvelebila jsem se na nejbližší kožešinu a zatímco se Tonres přehraboval ve spíži, pocuchala jsem si čenichem srst na břiše a zahleděla se na něj. Co jen to s ním bylo? Proč bylo tak nepřirozeně nateklé? Vleže se mi zase o něco hůř dýchalo, ale vydržet se to dalo. Přesto to bylo nepříjemné, a jasné znamení, že všechno není jak má.
To už se však Tonres vracel s kusem masa. "Děkuju mockrát," pousmála jsem se na něj a máchla párkrát ocasem. Neměla jsem kdovíjak velkou chuť k jídlu, ale přiměla jsem se kousek si utrhnout, protože v žaludku mi zela hladová díra. Jedla jsem ale hodně pomalu, spíš jsem uždibovala - trochu jsem se obávala i toho, aby se mi znovu neudělalo špatně. Určitě muselo být všechno uvnitř mne pořád ještě celé rozdrážděné. Přitom jsem přemýšlela, jak vlastně Tonresovi říct, co se stalo. "Byl... byl jsi někdy u bohyně Smrti, Tonresi?" polkla jsem malé sousto a zvedla k němu konečně zelená očka po delším mlčení. To mohlo být stejně dobré místo, kde s příběhem začít, jako každé jiné. Třeba mi Tonres pomůže pochopit, co se stalo.

Vstávala jsem pomalu, nejdřív jsem si chvíli poseděla, cesta sem přes hory mě dost unavila a já se trochu bála, co dalšího by se mohlo stát. Přesto jsem se znovu pokusila na Tonrese mírně usmát. Nechtěla jsem, aby si dělal velké starosti. Bylo mi tak divně, ale určitě to nebylo na umření. Že? Konec konců, cítila jsem se milionkrát lépe než nahoře u Smrti. Tam jsem si myslela, že opravdu umřu... ale neumřela jsem, že? Kdyby ano, nemohla bych tu být.
Barvy kolem vlka mě rozptylovaly. Tonres se mě pokusil postrčením čenichu uvést zpátky do přítomnosti. Snaživě jsem zamrkala a s úsilím se mi povedlo barvy odtlačit do pozadí, ale cítila jsem, že jsou pořád blízko, připravené se znovu objevit. "Magie? Ale... já je nedělám, to ty," pokoušela jsem se mu to vysvětlit, létaly kolem něho, takže by ta magie musela vycházet z něj, ne ze mně, jenže to vypadalo, že to teď poslouchat nechce. Asi měl pravdu. Nebyla ta nejvhodnější chvíle. "Dobře. To bude asi nejlepší," vydechla jsem a vyškrábala se na nohy. Aspoň už jsem nebrečela, to byla docela výhra, ale oteklé břicho mi bylo nepříjemné, táhlo divně k zemi a musela jsem vypadat jako nafouknutá žába. Ne, ne, na to nemysli, nebo se zase rozbrečíš.
"Díky za pomoc," vydechla jsem vděčně. "Snad mě nebudeš muset tahat z problémů pokaždé, když se potkáme," věnovala jsem Tonresovi unavený úsměv a vykročila po jeho boku směrem k úkrytu. Zpočátku jsem ani nepotřebovala využít jeho nabídky opory, ale když jsme se už blížili Skalisku, bokem jsem se o něj na moment zlehka opřít musela. Nohy se mi trošku zapletly a hlava zamotala. Musela jsem být dlouho nemocná, když jsem takhle zesláblá, pomyslela jsem si. I měnící se listí na stromech to naznačovalo. Jak jsem tak na stromy hleděla, zjistila jsem, že malé jiskřičky poletují i kolem nich, hlavně kolem barevného listí. "Jsou všude," hlesla jsem tiše s úžasem těsně předtím, než nás pohltila jeskyně.

//Skalisko

Divný ten zážitek skutečně byl, také velice děsivý, ale ani jsem pořádně nevěděla, kde vlastně začít s vyprávěním, kdybych to Tonresovi chtěla celé vyložit. A to jsem chtěla. Jenže prozatím jsem byla příliš zmatená a taky unavená, než abych se do toho pouštěla. Alespoň, že jsem narazila na Tonrese. Byl ke mně vždy tak milý... Opravdu jsem byla ráda, že se usadil v Sarumenu. To byla taková malá jiskřička radosti v tomhle podivném dni.
Slyšela jsem, že ke mně mluví, ale pro tu chvíli jsem byla zcela fascinována barvami okolo něj. Fialová se ještě o kus prohloubila, jakoby zhoustla. Říkala mi, že Tonresovy starosti se jen zvětšují. Bojí se o mě, musím se trochu sebrat, zatřásla jsem hlavou a zaostřila na jeho tvář. "Ah... to zní moc dobře. Byl bys hodný. Asi si vážně potřebuju trochu odpočinout a posilnit se," pousmála jsem se lehce. Nemotorně jsem se vyškrábala do sedu. Snad nebudu takhle neohrabaná už napořád? Oteklé břicho mi jaksi překáželo, vleže se mi s ním i hůř dýchalo. Nabídka jídla zněla lákavě, měla jsem hlad, i když ne úplně velkou chuť. Jenže aury okolo Tonrese mi nedaly klid. Pořád jsem je viděla, snažily se získat mou pozornost. Jak to dělal? Posledně je neměl. "Ale... co jsou zač? Ty barvičky mi říkají, jak se cítíš. Není nebezpečné všem odhalovat své nitro?" I přes veškerou únavu a nepohodlí jsem tomuto zkrátka musela přijít na kloub, než se někam vydám.

Nemusela jsem čekat dlouho. Měla jsem štěstí alespoň v tom, že jsem nejspíš spadla Tonresovi málem pod tlapy. Jen chviličku po mém zavolání se vynořil z lesního porostu. Vypadal jinak, než posledně, ale zároveň to byl pořád ten stejný Tonres. A nejspíš mu bylo souzeno mě nacházet stále v nesnázích. Ta myšlenka mi navzdory všemu vykouzlila na tváři malý úsměv. "Tonresi, tak ráda tě vidím," vydechla jsem, opravdu se mi velmi ulevilo už jen tím, že jsem už nebyla sama. Vlk starostlivě brebentil a hnal se ke mně, aby mi pomohl, jenže já si popravdě nebyla jistá, zdali se mi vůbec dá nějak pomoci? Dovedla bych vůbec říci, co se mnou vlastně je přesně špatně? "Ne, ne, nikdo mi neublížil," ujišťovala jsem ho rychle. "Jen... jen se mi stalo něco hrozně podivného," dodala jsem potom a ucítila, že se mi zase do očí proti vlastní vůli tlačí slzy. Měla jsem teď na krajíčku zdánlivě pořád. "A vlastně vůbec nevím co a- ale jsem moc ráda, že jsem doma, ty tu teď bydlíš taky? To je skvělé," vyhrkla jsem ze sebe a navzdory svým radostným slovům mnou otřásly dva tři vzlyky. Mé nitro i emoce byly v naprostém chaosu.
Zamrkala jsem skrze slzy a uvědomila si divnou věc. Barvy, barvy okolo Tonrese. Nervózně se svíjející hluboká fialová, kterou místy probleskovaly zlaté jiskřičky. Zcela podvědomě jsem je identifikovala jako barvy starosti a radosti. Užasle jsem je sledovala a na moment mi slzy úplně vyschly. Tonresovi mohlo možná připadat dost znepokojivé, že najednou zírám na cosi ve vzduchu vedle něj, ale já si ani neuvědomila, že on nevidí to samé, co já.

//Prstové hory

Sestup dolů byl ještě těžší. Tlapy se mi pletly a cítila jsem se jako nemotorný buldozer. Už jsem měla zase na krajíčku. Co jen se to se mnou stalo? S obtížemi jsem polkla knedlík v krku a povedlo se mi překonat slzy. Prozatím. Brzy už budu doma, v bezpečném objetí hvozdu, a tam budu moct odpočívat. Někdo mi určitě pomůže najít smysl v tom zmatku, který jsem měla v hlavě. Už jen kousek.
Stejně jsem ale na posledním úseku stezky z hor zakopla, upadla a skutálela se dolů. Svah byl pozvolný a mech dole měkký, takže jsem si neublížila, ale byla to poslední kapka, co moje nahlodaná dušička potřebovala. Vyhrkly mi slzy. "Co se to se mnou děje," fňukla jsem a rozvzlykala se, zatímco jsem ležela v objetí hebkého mechu. Stalo se mi něco moc divného, cosi se mnou pořád bylo špatně a já ničemu nerozuměla. Vůbec, vůbec ničemu. Zesláblá a unavená jsem zůstala na zemi, oteklé bříško se mi boulilo ven, až to bylo nepohodlné. V mlze se míhaly slídivé stíny, ale... Zaslechla jsem vytí. Nebylo vůbec daleko. Zvedla jsem hlavu s uslzenýma očima a zamrkala. Popotáhla jsem a opatrně zavětřila. Ten pach byl povědomý. Ach, ale co dělal tady? "T-Tonresi? To jsi ty?" zavolala jsem chabě do lesa a doufala, že se mezi stromy opravdu vynoří veliký vlk, se kterým jsem strávila skoro jednu celou zimu. Tonres byl moc hodný. Určitě mi pomůže.

//Zapadlý kout Narrských vršků

První kroky, které jsem učinila připomínaly spíše první krůčky malého vlčete. Celé mé tělo mi připadalo divně cizí, jako bych od něj byla odtržená a teď se s ním teprve znovu sžívala. Nebo jako bych byla dlouho nemocná. Byla jsem nemocná. Bylo mi moc zle. Ale jak jsem se tedy dostala na druhou stranu Gallirei? Snažila jsem se vzpomenout si, ale marně. Mé souvislé vzpomínky končily tím, jak mi na severu v lese bylo špatně. Potom už následovaly jen ty... hrozné noční můry. V mé hlavě to bylo pomíchané a zmatené, ale věděla jsem, že to bylo strašné, strašlivé, ty nejživější a nejošklivější sny, jaké jsem kdy zažila. Byly to sny? napadlo mě a přeběhl mi mráz po zádech. Byly. Možná mě našel nějaký dobrotivý vlk a odnesl mě k Životovi? Znělo to jako uvěřitelný příběh. Proč tedy v mé mysli zněl jako falešná nota?
Brzy se cesta začala zvedat. Přechod hor byl mnohem těžší než posledně. Často jsem musela odpočívat, abych popadla dech. Nejen, že jsem měla nateklé břicho a nemohla jsem se kvůli tomu pořádně nadechnout, pořád mi bylo tak trochu slabo a vůbec divně. Chtěla jsem si lehnout a odpočívat, ale měla jsem strach. Byla jsem tu sama a už jsem nechtěla být. Přála jsem si vrátit se domů, než mne najdou stíny. Věděla jsem, že slídí v mých stopách a Sarumenský hvozd už byl tak blízko. Jen, co jsem překonala další zákrut stezky, jsem už spatřila jeho známé stromy dole pod sebou. Domov.

//Sarumen

//Limbo

S prudkým škubnutím jsem přišla k sobě. Dech ze mě vyletěl s tlumeným heknutím a dlouhé chvíle jsem ho nemohla popadnout. Musela jsem být blízko k omdlení. Před očima jsem totiž zahlédla černý pařát, který však zmizel, sotva se mi opět povedlo natáhnout vzduch do plic. Konečně. Hlava mi klesla do písku a pár dlouhých chvil jsem jen zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Jsem v pořádku, jsem v pořádku, jsem v pořádku. V pořádku. Až na to, že jsem nebyla. Pořád se mi špatně dýchalo. Cítila jsem se divně, nepatřičně a zesláble. Rozlámaně. Nemocně. A... kde že jsem to vlastně byla?
Pomaličku jsem zvedla hlavu a mimoděk se roztřásla. Nevěděla jsem, kde jsem, ani co se se mnou stalo. Do očí se mi natlačily slzy. "Haló? H-haló?" zavolala jsem a zamrkala, abych se ještě jednou rozhlédla po okolí. Vtom jsem to spatřila. Mezi neznámými exotickými stromy vykukovaly známé vrcholky kopečků. Život. Možná on věděl, co se se mnou stalo. Zvolna jsem se začala zvedat do sedu. Mé tělo bylo neohrabané a pohybovala jsem se nezvykle nemotorně. Hlavně za to mohlo moje bříško, které bylo nezvykle těžké a nateklé. Přejela jsem si po něm čenichem. Co se s tebou stalo?
Hlavou mi prolétl záblesk vzpomínky, jak si přesně takhle cuchám srst na břiše na jiném místě. Daleko na severu. Jinými slovy na druhém konci Gallirei. Byla jsem u Smrti a udělalo se mi tam špatně. Protože... ach, bohové, protože jsem sežrala ty houby! Bylo mi tak hrozně špatně a pak- Hlavou se mi mihly další obrazy. Nevěděla jsem, jestli to byla pravda nebo jen sny, všechno jsem měla ještě příliš zmatené, ale bylo to dost k tomu, abych se rozhodla, že nechci nakonec vůbec jít za Životem. Chtěla jsem domů. Chtěla jsem, aby tahle noční můra skončila. Vyštrachala jsem se ztěžka na nohy a zamířila směrem, který jsem znala.

//Prstové hory přes Narrské vršky

Přišla jsem k sobě pod šedým nebem a cítila jsem se zvláštně. Točila se mi hlava a chvíli jsem si nemohla vzpomenout vůbec na nic, než se to ke mně začalo vracet. Neschopnost ovládat své tělo, hrůza v jeskyni, cestu přes houbové pláně... Ano, všechno to tam bylo, do určitého bodu. Poté, co jsem shodila svou dvojnici přes okraj, však v mých vzpomínkách následovala pouze černota. Utekli? Přesunula jsem se pomaličku k okraji útesu a nahlédla dolů. Po těle druhé Jasnavy nebylo ani vidu, ani slechu. Zaplavila mne vlna úlevy. Nějak se jí muselo povést dostat pryč i s vlčaty. Noční můra skončila. Bylo po všem.
Svalila jsem se opět k zemi, připravená opočívat... A srdce se mi málem zastavilo. Na zemi cosi leželo. Ztěžka jsem polkla. Byla to malá vlčecí pacička. „Ne.“ Vzpomínky se mi nahrnuly do hlavy s takovou silou, že mě to málem porazilo. Krev, křik, ta malá bezradná tělíčka rozbitá a zničená – a byla jsem to já, já, já, kdo to udělal. Žádný démon uvnitř mne, já sama. Zvedl se mi znovu žaludek a vyzvracela jsem úplně všechno. Nechtěla jsem to ani vidět. Byly to mé děti. Má vlčátka. To bylo zkrátka příliš hrozné, než abych to dokázala unést. Poslední zbytky zdravého rozumu se rozpadly v prach. Zaklonila jsem hlavu k obloze a zařvala z plných plic. Řvala jsem, dokud mi v krku cosi nepovolilo a já mohla dál jenom chrapět. Srdce se mi rozervalo na dvě půlky. Byli mrtví. Zavraždila jsem je. Celou dobu jsem to byla já. Kdo jiný by to byl? Byla jsem to nejhnusnější monstrum, jaké kdy žilo a nezasloužila jsem si nic, než bolest a utrpení. Zabořila jsem tesáky hluboko do své přední tlapy. Rvala jsem ji na kusy, potom tu druhou. Kousala jsem se do každé části svého těla, na kterou jsem dosáhla. Trhala jsem sama sebe. Brzy mi prýštila krev z nespočetných ran, ale pořád to nebylo dost. Nikdy to nemohlo být dost. Nikdy nedostanu dost velký trest. S dalším chraptivým skřekem jsem se krvácející a zcela šílená žalem převalila dolů ze srázu. Padala jsem... a padala... a padala. Tam, kde mělo být kamení a vysvobození z příšerného vězení vědomí, byla jen prázdnota a já jí letěla šílenou rychlostí a ten strašlivý žal nikde nekončil.

Losuju si šťastnou 7.

Trhat. Rvát. Trhat. Tesáky se zabořily do křehkého těla maličké vlčice. Nekladla žádný odpor, jen vydala dlouhé zakňučení. Balzám pro duši! A to, jak ta ubožačka dole pod útesem kvílela? Víc, víc, víc. Všechno ve mně vibrovalo, chvělo se euforií. Horká mladá krev zalila mé hrdlo. Pila jsem ji, lačně polykala. Efekt byl téměř okamžitý. Sotva mi vklouzla do žaludku, svět jako by zalily něžné paprsky slunce. Horečka z těla zmizela, boláky se zacelily, síla se začala navracet. Zatřásla jsem tím bezmocným, uboze slabým tělíčkem ve své tlamě. Pořád ještě se trochu hýbalo, ale ne na dlouho. Přišlápla jsem jí hlavu tlapou a rozervala ji vejpůl. Hltavě jsem polykala vnitřnosti – játra, střeva, srdce. Mladé kostičky křupaly. Krása! Krása! Zvedla jsem krvavou tlamu k obloze a triumfálně zavyla v naprosté extázi. Nic se nemohlo vyrovnat.
Bratr té malé byl ještě slepý, ale vycítil, že se něco děje s jeho sestrou. Kňoural a naříkal, zmateně se plazil. Polkla jsem poslední kus jeho sestřičky a olízla mu hlavu. Po mém jazyku zůstala na jeho čele krvavá šmouha. „To nic, to nic, maminka je u tebe,“ zabroukala jsem konejšivým tónem a popadla ho za kůži na zátylku. Vydal jakési zavrnění. Poznával maminky hlas i její dotek. Maminka se o tebe postará, zasmála jsem se s vlčetem stále v tlamě, rozmáchla se a praštila s ním o kámen. Řev zpod skály jsem už téměř nevnímala, stal se pouhou zvukovou kulisou, jako třeba šum větru. Mlátila jsem s vlčetem, dokud z něj nezbyla pouhá rozlámaná troska a potom jsem začala hltat i jeho. Ani jsem pořádně nekousala. Trhat. Trhat. Rvát. Žrát. Ach, ale byli tak malí! Chtěla bych víc, víc! Olízala jsem i poslední kapky krve ze skály, vyválela jsem se na místě, kde jsem umlátila Jasmína o kámen, opilá vlastní mocí, silou, kterou jsem získala z jejich mladých těl. Proudil mnou krásný nový život. Něco ale bylo špatně. Něco... Všechno kolem mne zatančilo, svět pohltila temnota. Uvědomila jsem si, že se mé tělo s žuchnutím svalilo k zemi, ale to bylo vše.

Marně. Mohlo to tak dopadnout, ale mé tělo se v poslední chvíli tak šikovně zkroutilo, že druhou Jasnavu nabralo do spodní části břicha. Srazilo ji nejen k zemi – strčilo ji přes okraj skály. Byl to velmi krátký boj. Ani nezačal a už bylo po něm. Druhá Jasnava se zřítila na kameny dole. Zařvala bolestí a zoufalstvím. Byl to zvuk, který drtil mé už tak zlomené srdce na kousíčky a úlomky. Viděla jsem, že se snaží zvednout, ale nemůže. Zadní část těla jen táhla za sebou. Přerazila si hřbet.
V tu stejnou chvíli se mi zamotala hlava a mé zorné pole na moment zalila čerň. Zapotácela jsem se na okraji srázu. Na dvě nekonečné vteřiny se zdálo, že spadnu dolů za svojí dvojnicí, která nepřestávala vydávat srdcervoucí vytí. Spadni. Ušetři ty malé. Ale takové štěstí jsem samozřejmě neměla. Zrak se mi vyčistil, tlapy opět našly oporu v pevné zemi. „Ah. To bylo o fous,“ zašklebila se má tlama a jazykem, který teď pokrývaly nepěkné boláky, si olízla horký čenich. Kapaly z ní sliny a ty neměly nic společného s otravou. Kdepak. Byly to sliny, které vám tečou, když hladoví koukáte na něco chutného a voňavého. Mé tělo koukalo na Jasmína s Lesněnkou... a má mysl se v tu chvíli zlomila. Splynula s myslí toho hrozného tvora, který mne ovládal. Existoval vůbec někdy? Nebo jsem to celou tu dobu byla já? V tu chvíli jsem jeho součástí byla a nebyl mezi námi žádný rozdíl. Ten hlad... Bohové, ten strašný hlad! Vrhla jsem se vpřed.

Přikrčilo se a plížilo se mezi vysokými houbami. Teď už jsme byli mé dvojnici opravdu blízko a takhle zblízka jsem viděla, proč už dál neutíká. Nemohla. Něco s ní bylo špatně, stejně jako se mnou. Celá se třásla, zlatá očka měla podlitá krví a z tlamy jí tekly provazy slin. Bylo vidět, že jí je zle. Vznášel se z ní temný pach nemoci. Nejspíš vážné. Smrtelné. Všechno je tu otrávené. Úplně všechno. Ale vlčátka byla v pořádku. Stočená na jedné hromádce spokojeně pochrupovala u jejího břicha. Vlčata byla tím nejdůležitějším. Jediná čistá, zdravá, nevinná věc na tomto hrozném místě. Pokud z toho ona vyváznou živá, na ničem jiném už mi nezáleželo.
Druhá Jasnava nás zpozorovala záhy. Zavrčela, ale slabě. Mé tělo jí vrčení oplatilo. Zavrávoralo, ale hlasité hladové zakurčení v břiše jako by v něm probudilo jiskru zuřivosti. Ta se rychle změnila v plamen. Poslední zbytky sil se vlily do žil, když se dalo do běhu proti vlčici, která ochranitelsky vstala nad své potomky. Chvěla se strachem i nemocí, ale byla odhodlaná je bránit. Odrazily jsme se proti sobě ve stejnou chvíli a srazily jsme se ve vzduchu. Teprve když jsem letěla, vzpomněla jsem si na sráz, na jehož okraji jsme se praly. Byly jsme na skále... a pád by znamenal smrt. Doufala jsem, že to budu já, kdo spadne.

Naděje však byla jen malá. Brzy jsem totiž svou dvojnici spatřila před sebou. Byla zatím jen malou tečkou na konci dlouhé bledé planiny (která teď už byla porostlá téměř výhradně houbami, některými tak vysokými jako malé stromy), ale zdálo se mi, že se dál nepohybuje. Utíkej, vyzívala jsem ji v duchu. Utíkej, utíkej, utíkej... Nebudu tě moct dohnat, když teď vyběhneš. A to byla pravda. Síly z mého těla rapidně ubývaly a zmítala jím zimnice. Bylo mi teď fyzicky skoro stejně špatně, jako psychicky. Několikrát mé tělo zastavilo, aby popadlo dech. Při jedné z těch příležitostí se mi zvedl žaludek. Vyletěly z něj výhradně nestrávené zbytky bledých hub, kterých všude kolem bylo plno. „Ugh. Škoda, že toho parchanta nemůžu zabít potřetí,“ řekla má tlama a odplivla si. „Nevadí. Nevadí. Krev mláďat... ano, ta všechno vyléčí.“ Ne! Tu nedostaneš! Kopala jsem kolem sebe ve svém mentálním vězení, ale marně. A má dvojnice se nehýbala. I když mi bylo tak zle, i když jsem byla tak slabá a celé tělo mě bolelo, vypadalo to, že ji dostihnu. Ležela na jedné ze skal a nesnažila se utíkat dál. Padni a umři, prosila jsem svoje tělo. Kdybych mohla své srdce přimět k tomu, aby se zastavilo, byla bych to udělala. Umři teď! A ono šlo dál. Klopýtalo a vrávoralo, hlava mu třeštila a jemu na tom nezáleželo. Chtělo zabíjet, chtělo trhat, chtělo rvát...

Sledovat stopu nemocnou trávou nebylo těžké. Dokázala bych to i sama – kdybych něco takového chtěla. Má dvojnice vyšlapala cestičku, kterou nemohla skrýt. Tady už nebyly ani pahýly stromů, země byla vlhká pod tlapami a čím dál častěji se objevovala místa doslova zaplavená houbami. Občas vyrůstaly na podezřelých pahorcích. Snažila jsem se je nevnímat, nemyslet na ně. Byla jsem si docela jistá, že pod přikrývkou hub se tam skrývají mrtvoly. Možná vlků, možná jiných zvířat, nebo třeba monster, na která jsem ani nechtěla myslet.
Tupá bolest z kousance na krku se mi rozšířila až k ramenu. Mé tělo začínalo kulhat a cítila jsem, že mu ubývají síly rychleji, než by měly. „Zatracený parchant,“ nadávala má tlama. Už jsem ani neměla sílu – nebo ta část mého pravého já, která stále existovala – abych se pohoršovala nad tím, co vychází z mých úst. Nebylo nic, co jsem mohla dělat, než zůstat na téhle jízdě až do konce a doufat, že moje posedlé tělo dřív zastaví jed v žilách, než se mu povede dostihnout moji dvojnici. Začínala mi popravdě svítat malilinká naděje, že by to mohlo vyjít. Do těla se mi pustila horečka a pořád ještě stoupala. Škoda, že nemohla zastavit ten krvelačný hlad a maniakální odhodlání, se kterým se mé tělo hnalo kupředu.