Gallirea - Příspěvky uživatele

Vzhled

Povaha

Vzhled

Povaha

Vzhled

Povaha

214, 1
//Mýtina přes Sarumen

Když jsem se hrabala z díry, vážně jsem si ve vší své zmrzlosti a rozespalosti vůbec nevšimla, že mě Nick oprášil od sněhu. Myslela jsem jen na to, jak zalezeme hezky někam do úkrytu a tam se najíme a ohřejeme. Vážně jsem byla ráda, že s tím neotálíme a rovnou jsme vyrazili. Cestou jsem vzpomínala na svůj výlet do teplých krajů, což byly vzpomínky, co mě alespoň trochu hřály. "Bylo to trochu děsivé," pokývala jsem Nickovi, ze kterého se ale otázky rázem začaly sypat vážně překotnou rychlostí. Musela jsem se nakonec zasmát: "Ne, žádné listí jsem neviděla, ani větve nebo šišky. Jen ty nohy měl jako kmeny stromů... a vlastně i takovou drsnou kůži, trochu jako kůru. Ale nešla jsem k němu tak blízko, abych na něj sahala a zjistila, jestli to vážně kůra je. Na to jsem se ho vážně docela bála," přiznala jsem. Však to bylo úplně obří zvíře. Zašláplo by mě jako nic, ani by si toho nevšimlo. Nebo co kdyby mě chtělo spolknout? To by mu také nedělalo problémy.
Wolfganie doplnila zase svůj zážitek s místem, kde žila spousta ptáků, velkých i malých a také zvířata, která běhala ve stromech. "Páni, i ocasem se držela větví? To bych chtěla umět," ohlédla jsem se za chůze na svůj ocásek a zkusmo s ním zakroutila, ale nezdálo se mi, že by dokázal cokoliv chytit.
Nakonec chtěl vyprávět něco i Nick, ale zdálo se, že si nemůže pořádně vzpomenout. "U té velké slané vody? Tam bych si to taky chtěla někdy ještě lépe prohlédnout," pousmála jsem se a čekala, jestli z vlka vypadne ještě něco... ale on se najednou úplně vyděsil. Ztratil totiž dárek pro Maple. Svěsila jsem uši, když jsem viděla, jak je z toho smutný, bylo mi to líto. "Ó ne, a co to bylo? Mohli bychom to ještě najít? Nebo něco podobného?" Wolfganie navrhovala, že bychom to mohli jít hledat až po posilnění, v což jsem v duchu doufala. Ale kdyby Nick chtěl jít hned, asi bych se k němu připojila, zdálo se, že mu na tom velice záleží.
Cestou mi Wolfganie ještě povídala o tom, co vlastně bude v úkrytu. Zdálo se, že tam jsou vzpomínky na členy smečky, kteří už tu nebyli. Ouška mi ještě o kousek poklesla, ale trochu jsem se i pousmála. "To je mi líto, že umřeli. Ale je pěkné mít na ně takovouhle památku, aby se na ně nikdy nezapomnělo." Zajímalo mě, jak taková socha asi vypadá. Nevzpomínala jsem si, že bych někdy nějakou viděla. Zvědavě jsem natahovala krk, zatímco jsme konečně vkročili do úkrytu.

Uvnitř bylo příjemně teplo, ne jako venku ve větru a mraze. Také se mi ale naskytl pohled na opravdu hodně neznámých vlků. Znejistěla jsem a zaručeně nenápadně se pokusila trochu schovat za Nicka. "Dobrý den," špitla jsem ke všem přítomným a nervózně se usmála. Bylo jich tu vážně hodně. Nejdřív mě upoutala vlčice s modrými flíčky v kožichu, které se mi vážně moc líbily, pak jsem rychle přejela pohledem i ostatní. Byl tam hnědý vlk s uhlazeným kožíškem, strakatá vlčice se sklopenými oušky, na kožešině ležel takový tmavý mladý vlček a u něj... "Nicku!" zajíkla jsem se šeptem. "Vždyť to jsou úplně maličká vlčátka!" To jsem vůbec nečekala, a nejspíš ani Wolfganie, která se hned vydala zjišťovat situaci. Cítila jsem, jak se mi náhlým návalem emocí dělá knedlík v krku - hned se vrátily myšlenky na mé vlastní nebohé děti, na to, jak ony nikdy takhle nelezly a nekňučely, na věci, které mohly být a nebyly.
A kdo vlastně byla maminka těch maličkých? Proč se hemžila u břicha toho vlka, který jim nemohl dát to, čeho se kňouravým nářkem dožadovala? Stála jsem opodál, takže jsem na ně pořádně neviděla, ale stejně jsem z nich nemohla spustit oči - aspoň dokud mě Wolfganie spěšně nepředstavila alfě Maple. Byla to ta vlčice s modrými jiskřičkami v kožíšku. "Do...dobrý den," vykoktala jsem už podruhé trochu přiškrceným hlasem a snaživě jsem se usmála, i když knedlík v krku jsem měla pořád.
Když se Wolfganie pustila do rozmluvy s vlčicí se sklopenými oušky, rychle jsem zjistila, že to ona je maminkou vlčat. Proč od nich stála tak daleko? Copak je neslyšela, že mají hlad? Podívala jsem se na ni naprosto nechápavě, má hlava to nedokázala pobrat. Měla dvě vlčátka jako já, ale ta její byla živá a zdravá, a ona stála opodál a jen na ně koukala, místo aby se o ně starala. Wolfganie ji naštěstí začala směrovat k nim. Doufala jsem, že pak utichne to hladové kňučení, ze kterého se mi akorát tak draly slzy do očí. Zůstávala jsem stát v zákrytu za Nickolasem a vrhala nervózní úsměvy na kohokoliv, kdo na mě snad koukal. Tahle situace, se spoustou cizinců a ke všemu ještě s malými vlčaty, na mě byla trochu moc, než abych se nějak výrazně projevovala.

Spala jsem jako špalek pod příkrovem sněhu. Odněkud ke mě doléhal hlas a cosi do mě šťouchalo, ale já se probouzela jenom velice pomalu a neochotně. "Mrrrhm," vydral se ze mě nespokojený zvuk, chtěla jsem dál spát, tady v teploučku se leželo tak krásně... akorát, že jak se můj mozek přece jen trochu probral, došlo mu také, že tu takové teploučko vůbec není. Ba naopak. Propána, kdy se tak hrozně ochladilo? Začala jsem se hrabat z díry a zuby mi přitom drkotaly. Cítila jsem se promrzlá až do morku kostí. "Díky, Nicku," vykoktala jsem trochu roztřepaným hlasem a i ve stoje jsem se choulila do sebe, aby mi neutíkalo další teplo. "Asi jsme to vážně trochu přehnali." Zima byla dosud tak zábavná! Nenapadlo mě se strachovat, byla jsem jen ráda, že mám konečně kam složit hlavu a nemusím být sama. Jako bych zapomněla, že i tak se na mě zima dostane. Snad nebudu nemocná jako loni.
Wolfganie navrhla, že se půjdeme ohřát a já nebyla ni v nejmenším proti. "To zní skvěle," zamávala jsem ocasem a trochu se rozzářila při představě tepla a jídla, i když jsem se pořád klepala a cvakala zuby. Nevěděla jsem, kde úkryt je, ale stačilo následovat Wolfganii.
"No... zažila jsem tu pár zvláštních věcí," řekla jsem. "Zvláštní kouzla, co mě občas přemístila na úplně jiné místo a tak. Moc tomu nerozumím. Nejvíc se mi líbila výprava na jih, kde byla spousta prazvláštních zvířat. Takové pruhované srnky, obrovští tvorové s nohama jako stromy a dlouhými čumáky... tam to bylo vážně zajímavé," vzpomínala jsem na svou výpravu do teplých krajů a těmi vzpomínkami i chůzí jsem se přece jen trošku zahřívala.

//úkryt přes hvozd

Smečkový úkolníček - prosinec:
3. Ozdob s někým jiným stromeček http://gallirea.cz/index.php?p=mytina#post-213627

Uznáno a připsáno.

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

Spokojeně jsem zamávala ocasem, když mi Nick pochválil mou koledu. "Díky," usmála jsem se a očka se mi rozzářila nad jeho návrhem. "To zní jako skvělý nápad! Vydře by se to určitě líbilo. A znělo by to jistě moc hezky," představovala jsem si celý sbor vlčích hlasů, jak zpívá najednou pod ozdobeným stromkem. A taky jsem už začínala být dost zvědavá na Maple, i když jsem z toho setkání byla možná i trochu nervózní. Přece jen to byla vrchní vlčice. Ale Wolfganie i Nick slibovali, že je hodná a oni sami byli moc milí, takže se určitě nebylo čeho bát. Tím jsem se alespoň uklidňovala.
Rozhodli jsme se, že postavíme něco ze sněhu. Vydru nebo vlka? Nebo rovnou Nicka? "Tak jo. Můžeme postavit nás všechny, i s vydrou," zavrtěla jsem ocasem a nahrabávala sníh na kupku. Nickolas vypadal nadšený do toho, že bychom měli postavit jeho, tak jsem očekávala, že bude první na řadě. Jenže... než na to došlo, byl najednou zahrabaný ve sněhu a chrupal jako vlčátko. "Nojo," přikývla jsem Wolfganii. "Tak si ho necháme na později," střihla jsem ušima a šla jí pomoci uplácat vydru. Bylo to docela těžké a vydru už jsem navíc pořádně dlouho neviděla, takže uplácat ji zpaměti také nebylo nejjednodušší, ale jakž-takž se nám to dařilo. Nemusí to být dokonalý výtvor. "Už... asi skoro dva roky," odpověděla jsem Wolfganii potom, co jsem se nad tím trochu zamyslela. Přišla jsem na jaře, prožila tu celý rok a teď už mě čekala další zima. Docela to uteklo...
Netrvalo dlouho a naše vydra byla hotová. S trochou fantazie se v tom ono zvířátko dalo i celkem vidět. Wolfganie se pustila do plácání něčeho dalšího a já se rozhodla, že začnu s nějakým tím sněžným vlkem, ale sotva jsem vytvořila hroudu, která měla představovat tělo, začala na mě taky padat únava. Sněhové radovánky byly vážně dost náročné. Široce jsem si zívla. "Nevadí. Asi si taky odpočinu," usmála jsem se na Wolfganii a trochu ještě poupravila díru, ze které jsem předím vyhraba sníh na vlka. Netrvalo to moc dlouho, brzy to byl pelech tak akorát pro mě. Vlezla jsem si dovnitř a schoulila se do klubka. S dalším širokým zívnutím jsem už zavřela oči a za moment jsem spala.

19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Náš krásný rampouchovník, jak ho nazval Nickolacs, byl vážně dokonalý. "Je to určitě ten nejhezčí strom v lese. Možná i na celé Galliree," zamávala jsem ocasem a široce se usmívala. Opravdu se nám moc povedl. Ještě jsem se jím kochala, když najednou Nick začal zpívat. Pozorně jsem špicovala uši a poslouchala tak pozorně, jak jsem jen dokázala. Černobílý vlček měl vážně moc příjemný hlas. "To bylo krásné! Vlastně taky znám jednu takovou vánoční písničku," vzpomněla jsem si, ale chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala začít. Většinou jsem si prozpěvovala jen sama pro sebe a myslela jsem, že mi to jde docela hezky... ale málokdy jsem měla nějaké publikum, takže jsem najednou trochu znervózněla. Ale musela jsem to překonat! Lehce jsem se otřepala, odkašlala si a spustila: "Tichá noc, svatá noc, jala kraj v svatý klid. Jen dva vlci pod horami bdí, hvězdy při svitu u té nory dlí, v níž malé vlčátko spí, v níž malé vlčátko spí." Nějak to ještě pokračovalo, ale zjistila jsem, že si vůbec nemůžu vzpomenout. Ale to nevadilo! Spokojeně jsem usmála a zamávala ocasem.
Wolfganie žádnou písničku nezazpívala, zato však začala poskakovat kolem a válet se, až najednou začal sníh lítat všude kolem. To už jsem se rozhopsala taky a chňapala po těch vločkách, které vlčice rozhazovala kolem. Taky jsem se pořádně vyválela a nahlas jsem se přitom smála. Skoro jsem už zapomněla, že jsme si předtím povídaly o Lady Mlhahuli, takže jsem nejdřív neměla ponětí, o čem to Wolfganie vlastně mluví. "Huh?" překulila jsem se na břicho a tlama se mi trošku pootevřela v nechápavém výrazu, než se mi rozsvítilo. "Aha, ta vydří ochránkyně! Taky doufám, že ji potkám." Bylo by to skvělé. Ale říkala, že tu bývá jen v létě, takže si asi ještě počkám. "Ó, mohli bychom postavit nějakou sochu. Třeba velkého sněhového vlka, nebo sněhovou vydru," nadchla jsem se pro její další nápad a začala hned nahrabávat sníh na hromadu.

23. Ozdob strom
//Sarumen

Nadšeně jsem klusala s Nickem a Wolfganií směrem k té mýtině, na kterou už jsem byla popravdě docela zvědavá. Nickolas vypadal, že mi ji vážně chce ukázat, určitě to muselo být výjimečné místo! A taky jsem se těšila, až společně ozdobíme stromeček. Pak to tu bude úplně krásné. Ne, že by teď už nebylo, ale až to ještě doladíme? Srdíčko se mi v hrudi úplně tetelilo nedočkavostí, jako bych byla zase malé vlče.
Zanedlouho se stromy rozestoupily a vkročili jsme na mýtinu, kterou mi Wolfganie hned představila. Rozhlédla jsem se kolem. "Ó, je to tu krásné. Takové tajemné," nasávala jsem místní atmosféru a hleděla k obrovitánskému javoru, který stál v samém středu a na všechno dohlížel. Wolfganie mi také pověděla, že se zde dá potkat vydra, kterou už předtím Nickolas zmiňoval mně a Wizku. Teď mi tedy bylo jasnější, co je ta mluvící vydra zač. "Aha, něco jako ochranný duch?" zeptala jsem se. Když na sebe brala podobu mlhy, čím jiným by mohla být? Nebyla jsem tím příliš šokována, z prostého důvodu. "Les, kde jsem se narodila, měl také svého strážce, i když jsem ho nikdy na vlastní oči neviděla, tak ani nevím, jakou na sebe vlastně bral podobu. Pokud vůbec nějakou. Možná byl raději neviditelný." Mlžná vydra ale zněla roztomile. Snad ji někdy uvidím!
Teď však bylo na čase ozdobit stromek - nebo spíš strom, protože Javor byl vážně obří. Nick už se do toho s nadšením pustil. Chvíli jsem ho sledovala s hlavou nakloněnou mírně ke straně, než mi to došlo. "Ha, to je chytrý nápad! Ani nemusíme být vysocí jako obři," zamávala jsem ocasem a hned se do toho také pustila. Uplácala jsem ale jen pár bouliček a připlácla je ke kmeni, než mi nad hlavou cosi zacinkalo a já se tam podívala. "Jé!" Wolfganie vytvořila ve větvích krásné cinkavé rampouchy. "To je krása." A vnuklo mi to nápad. Přestala jsem na chvíli plácat sníh a přivřela oči. Od země se mezi našimi sněhovými ozdobičkami pomalu začaly plazit úponky a lístky břečťanu. Proplétaly a kroutily se mezi jednotlivými sněhovými kuličkami, čárami i vlnovkami a vyplnily volná místa. Magie už poslouchala docela hezky, ale i tak jsem pocítila lehkou únavu. Sedla jsem si do sněhu a spokojeně se usmála. "Měl by vydržet zelený i teď v zimě, i když asi trošku omrzne," zamávala jsem ocasem a tlapkou si za uchem porovnala ledový kvítek od Nicka. Byla jsem úplně a naprosto spokojená.

17. Vytvoř obraz ve sněhu

Nickolas si mě zvědavě prohlížel a pak prohlásil, že na to, abych byla dárek, mi ještě něco chybí. "Nojo," podrbala jsem se zadní tlapou za uchem. "To abychom ještě něco našli." Má otázka ohledně Maple ho viditelně zmátla ještě víc. "Tak alfa. Takže smečku vede." Alespoň tohle jsem věděla, že alfa je ten hlavní šéf. Jinak jsem v tom ovšem měla jeden velký guláš. To ostatně zjistila i Wolfganie, když jsem jí pověděla, že vážně netuším, co očekávat nebo neočekávat od výše postavených vlků. Jak to vůbec poznám? Musela jsem si pamatovat, kdo je kde postavený? Zatím jsem se ale na černobílou vlčici jen usmála. "Tak dobrá. Jsem ráda, že jsi mi ochotná pomoct. Nikdy jsem neměla moc šanci se tyhle věci naučit," vysvětlila jsem.
Nick byl pořád zasypaný pod lavinou ze stromu a už už jsem ho chtěla jít vyhrabávat, když sebou Wolfganie plácla na záda do sněhu a začala něco vytvářet. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu. Co měla asi v plánu teď? Když vyskočila ze svého sněhového otisku, prohlásila, že to měl být andílek. "No, kdyby se mu přimalovala ta křídla, tak by tak možná mohl vypadat," uznala jsem a snažila se trochu zapojit fantazii. Když sebou Wolfganie praštila na zem znovu, připojila jsem se k ní, taky jsem si vyválela vlastního vlčího andílka. Byl takový všelijaký, ale tlapkou jsem mu ve sněhu přimalovala dvě velká křídla a nad hlavu kroužek svatozáře. Spokojeně jsem zamávala ocasem. Moje kresbičky byly poněkud křivé, ale měla jsem z nich radost. "Myslím, že se nám povedli," prohlásila jsem spokojeně.
To už se k nám přihnal Nickolas a v tlamě cosi nesl. Stačila jsem postřehnout, že je to nějaká ledová květina, než mi ji strakatý vlk vrazil za ucho. "Nickůůů," vyjekla jsem překvapeně, napůl proto, že se mi ta kytička moc líbila a napůl proto, že mě to pěkně zastudilo. "Ta je krásná!" zubila jsem se a mávala ocasem. Byla pravda, že stromeček nám ještě chyběl, ale Wolfganie s Nickem věděli, kde nějaký vhodný najít. "Tak jo. Ráda to tady trochu víc prozkoumám," zaradovala jsem se a rozklusala se spolu se svými společníky na onu mýtinu, po které Nickolas tolik toužil.

//Mýtina