Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naštěstí mě Tomáš ujistil, že se o hnědého vlka nejspíš nemusím obávat. "Oh, to je nepříjemné, ale určitě se to brzo spraví," oddechla jsem si, že se nejedná o nic horšího. Tohle se někdy přihodilo asi každému. Následovala jsem Tomášův pohled, když se rozhlížel po hvozdu. "To tedy ano, je veliký a taky pěkně zapeklitý. Stromy tu jsou propletené a je to tady někdy úplné bludiště. Je to super," zamávala jsem ocáskem. Někomu se to nemuselo líbit, ale mě to plně vyhovovalo. Připomínalo mi to les, ve kterém jsem vyrostla.
Dál jsem se usmívala, když mi chválil můj věneček a viděla jsem i radostné jiskřičky okolo něj. Bylo zvláštní mít takhle vlčí nitro přímo před sebou na očích, ale zjišťovala jsem, že už si na to zvykám. Přinejmenším jsem na barvy nezírala tolik, aby to vypadalo příliš podezřele. Aspoň jsem si to myslela. "Neboj, padne mi jako ulitý, ten jen tak nespadne! Možná i takové kouzlo do něj Život vložil," zasmála jsem se. Hřálo mě u srdce poslouchat takovou chválu a cítila jsem, že se pod kožíškem trochu červenám. Tomáš byl fajn vlk a... bylo hezké od něj slyšet, že mi to sluší.
Ovšem pak se řeč stočila směrem, který se mi nelíbil. Viděla jsem, jak se jeho barvy změnily, přesně jak jsem čekala. Jak pohasly. Nelíbilo se mi to. Ale co jsem mohla dělat? "Já... asi ano, jsem, jen... se mi stala ta věc a ještě, když sis myslel, že-" Potřásla jsem hlavou a zvedla k němu příliš lesklé oči. Mluvila jsem hlouposti, začínala odprostředka a nemohla jsem dávat smysl. "Nechceš se jít projít? Jen tady kousek na louku, jsou tam takové zvláštní kameny, tam nás nikdo nebude rušit a... a můžu ti to celé říct." Nechtěla jsem o tom mluvit tady, když se každou chvíli mohl někdo objevit a musela bych to vysvětlovat znovu a znovu. Navíc jsem ani nevěděla, jestli tu Tom může být. Upřela jsem na něj prosebně pohled a pokud chtěl, vyrazila jsem už směrem k místu, které jsem měla na mysli.

//Kopretinka (*pokud se nechceš přesouvat, přechod zruším :D)

Příliš jsem se s Rolandem neznala, víc jsem si pamatovala jeho sovu, než jeho, protože to bylo tak zvláštní a neobvyklé. Přesto jsem trochu nakrčila čelo. "Ach ne, ale je v pořádku, že ano?"/b] Netušila jsem, co si úplně představit pod tou horší kondicí, doufala jsem, že ve smečce není nikdo zraněný nebo nemocný. To by tak scházelo!
Zasmála jsem se jeho dalším slovům, pěkně od srdce. Byl to dobrý pocit, konečně se moct pořádně zasmát a netrápit se. "Nojo, kdyby tu žil každý, ani bychom se sem nevešli," střihla jsem ušima. Šlapali bychom si tu po hlavách! Takhle to bylo ideální. I tak byla ve smečce spousta přátelsky naladěných vlků.
Samozřejmě jsem musela Tomášovi ukázat i svůj věneček, který mi Život věnoval. Zamávala jsem radostně ocasem, když mi ho pochválil. "Děkuju! Taky se mi moc líbí. Vážně to je skvělý dárek." Trochu mě ale znejistilo, jak si mě Tomáš prohlížel. Nechtěla jsem, aby viděl, jak jsem jiná. Jenže tohle bylo něco, co se nedalo moc snadno skrýt. Mírně jsem se ošila, ale na tváři se mi opět rozzářil úsměv, když Tomáš přiznal, že přišel za mnou. "Vážně? To jsem moc ráda," zavrtěla jsem ocasem a mírně do něj šťouchla čenichem. "Hlavně, že jsi to tu našel - když se zatím touláš, tak nevím, kde tě mám hledat, ale ty mě tady můžeš najít vždycky," usmívala jsem se, ovšem brzy mi úsměv na tváři trošku ztuhnul.
Tomáš se totiž vytasil s trochu zvláštní otázkou a stěží mi mohlo uniknout, kam sjel jeho pohled. Došlo mi, co si musí myslet. Do tváří se mi nahrnula krev a pod srstí jsem musela být úplně rudá. Snad Tom neviděl barvy kolem vlků jako já, protože jsem si nedovedla představit, co teď dělají ty moje. Zaplavila mě směsice zcela chaotických pocitů. "Ne, já- to... to není od toho," vykoktala jsem ze sebe nepříliš souvisle. "Nemám, no... kořena a nečekám-" Nějak jsem se nedovedla přimět to vyslovit. Mít zdravá vlčátka bylo moje největší přání a skoro jsem měla pocit, že když to řeknu nahlas, už se to nikdy nesplní. "Kéž by," zasmála jsem se nervózně, protože jsem cítila, že když se nebudu smát, každou chvíli se rozbrečím. Od návratu z říše mrtvých jsem k tomu nikdy neměla daleko, dokonce i ve veselých chvílích. "Jen... byl konec léta dost... podivný."

Tomášův hovor se sovou jsem nijak nezachytila, všimla jsem si jen, jak mizí kdesi v lese. Bylo zvláštní, že tu nebyla se svým vlkem. Příliš dlouho jsem se však touto záhadou nezaobírala. Měla jsem hlavně radost z toho, že jsem narazila na Toma. Věnovala jsem mu pořádné přátelské objetí přímo od srdíčka, jak se slušelo a patřilo. "Aha, takže jsi mluvil s Rolandem? Přišlo mi zvláštní, že tu jeho sova je a on ne, většinou je vidím spolu," zasmála jsem se a seskočila na zem předníma nohama, které jsem předtím měla hozené kolem Tomášova krku. Sedla jsem si do mechu navlhlého podzimním deštěm, po tom běhu přes les jsem byla celkem zadýchaná. "Jsem ráda, že se ti to tu líbí. Asi to není pro každého, ale já si myslím, že to je jedno z nejkouzelnějších míst tady," přejela jsem láskyplným pohledem zkroucené stromy, propletené větve i zrádné kořeny. Déšť šepotal v jehličí a větvoví a přišlo mi, že slyším hlasy stromů, které jako by mi přitakaly. Mírně jsem se tomu usmála, než jsem sklonila hlavu a pohled zpět k Tomovi.
Trošku jsem se zarazila, když se zeptal, co je nového. Nevěděla jsem, jestli mu to chci všechno vykládat. Ne, že bych se bála, že to nepochopí nebo že ho to nebude zajímat, nebo že bych mu snad s takovými věcmi nevěřila, ale... nechtěla jsem mu kazit radost. Tušila jsem, že barvičky kolem něj by se rázem změnily do ponuřejších odstínů a nějak jsem to nechtěla. Zlaté jiskřičky radosti, které kolem něj poskakovaly, mi byly milejší. "Kdepak, nikdo mě nenaštval," zasmála jsem se po krátké zaražené odmlce a hned jsem věděla, co mu musím říct. Tlapkou jsem si posunula na hlavě věneček květů. "Byla jsem se podívat za Životem a koukej, co mi dal! Není krásný? Prý nikdy neuschne," střihla jsem ušima. Co jsem dělala dál jsem neříkala. Lhát jsem neuměla a nechtěla jsem přidělávat Tomovi starosti. Ale co když si přece jen všimne, že je na mě něco jinak? Neklidně jsem přešlápla a přitáhla si oháňku blíž k tělu, jako bych tím mohla zakrýt oteklé bříško. Rychle jsem na tváři vysekla opět úsměv: "A co jsi dělal ty? A co tě vlastně přivedlo sem? Přišel jsi jen tak na návštěvu?"

Střihla jsem ušima, ráda, že můj nápad na něco, co bych mohla ve smečce vykonávat, není úplnou hloupostí. Nejspíš ale žádná taková funkce přímo neexistovala. Ale to nevadilo. Těžko jsem mohla být lovcem a ani na ochránce jsem se příliš necítila. Být zkrátka obyčejným pomocníčkem a zvelebovat území by mě bavilo a snad by to bylo i trošku k užitku.
Dál jsme sbírali šípky, klobouk se hezky plnil, společnost byla příjemná a já už skoro nemyslela na to, co se mi přihodilo. Jen světýlka a jiskřičky kolem vlků tančily stále, ač se momentálně zdály méně výrazné. Nejspíš proto, že jsem se na ně přímo nesoustředila. Až zavytí z okraje území mě úplně vytrhlo z přítomné chvíle. Všiml si toho i Tonres. "Myslím, že to je někdo koho znám. Kamarád," vysvětlila jsem oběma svým společníkům. "Půjdu se za ním podívat," rozhodla jsem se rázem a ocásek už se mi houpal radostí sem tam. "Zatím se mějte. Ráda jsem tě poznala, Rue, určitě se budeme vídat často," pousmála jsem se na bílou vlčici a vydala se co možná nejrychleji přes les.
Trochu nemotorně jsem klusala mezi stromy a přes kořeny. Když jsem doběhla až k místu, odkud jsem už mohla spatřit Tomášovu bílou skvrnu zářící jako úplněk mezi stromy, byla jsem rozhodně udýchanější, než bych byla před tím vším, ale teď jsem na to moc nemyslela. Byla jsem ráda, že vlka vidím. "Tome! Ahoj!" zvolala jsem a oháňka mi nadšeně kmitala sem tam. Nebyl tu sám, jak jsem si všimla, seděla tu s ním sovička, která patřila k tomu hnědému vlkovi. Rolandovi. Akorát, že jeho jsem tu nikde neviděla. "Ahoj," pozdravila jsem i sovu, která si jen pro sebe kývla a odplachtila kamsi mezi stromy. Sledovala jsem ji pohledem, ale potom jsem to nechala být. "Páni, tak ráda tě vidím! Přece jen jsi sem našel cestu? Je to tu boží, viď?" zasmála jsem se a vrhla se po vlkovi, abych ho přátelsky objala. Opět těžkopádněji, než mi bývalo vlastní. Nejspíš bylo na čase začít si zvykat.

S Tonresem jsme vše tak nějak dořešili, ale že bychom zůstali v tichu a nudě nám nehrozilo. Připojila se k nám totiž Rue, která ze všeho vypadala dosti nesvá. Sledovala jsem, jak se neklidné barvy kolem ní přelévají a nervózně se třesou, avšak už o něco méně než předtím. Musela jsem se tomu pousmát. Mezi námi se přece vůbec neměla čeho bát!
I já tu byla jakožto někdo, kdo se smečkami nemá velké zkušenosti, ale nikdo tu za to hlavy netrhal. "To vlastně nevím. Ale minimálně jsme tu my dvě, takže na to nebudeš sama," máchla jsem ocáskem. Tonres se rozpovídal o funkcích, ve kterých jsem já sama stále tápala. V lovu jsem nebyla dobrá a na ochranu území jsem se necítila. Nezvládla bych nikoho vyhnat nebo se s ním, bohové chraň, pobít. Hlídat vlčátka, to by se mi líbilo, jenže jak už Tonres zmínil, zrovna příliš jich zde nebylo. "No... a neexistuje nějaká funkce pro vlky, kteří chtějí třeba jen zvelebovat území, udržovat pořádek a dávat pozor, jestli jsou všichni na území v pohodě?" napadlo mne a stočila jsem tázavý pohled ke kloboučníkovi (momentálně bez klobouku). Něco takového bych určitě zvládla.
Rue se zmínila o Kianě, kterou už jsem také potkala, ale celý její příběh jsem se dozvěděla až teď. Svěsila jsem uši při představě opuštěného vlčete v mrazu a sněhu. Bylo to hrozné, litovala jsem ji stejně jako bílá vlčice. Pak jsem však ouška opět našpicovala do pozoru. "Měla vážně štěstí, že narazila zrovna na tebe," pousmála jsem se na Tonrese a potom i na Rue - jestli ji mělo něco přesvědčit, že Tonres skutečně není veliký děsivý medvěd, ač tak může vypadat, tohle muselo být ono. "Bude určitě někde v lese. Tady ve hvozdě je spousta zákoutí, kam se jeden může schovat," zamávala jsem ocasem a soustředila se na sbírání šípků. "Ten je Tonresův," zasmála jsem se a zaposlouchala se do vytí, které se rozlehlo po území. Ten hlas byl povědomý... "Tomáš?" špitla jsem zamyšleně. Že by si sem našel cestu? Nebylo to nemožné... Měla bych radost, kdyby to tak bylo, ale nerozběhla jsem se pryč, aspoň ne okamžitě.

Snad měl Tonres pravdu. Snad byly věci tak, jak měly být a nakonec všechno dopadne dobře. Věřila jsem, že ano, ale smůla lepící se mi v tomto směru na tlapky byla skutečně neodbytná. Ze všeho nejvíc na světě jsem toužila po rodině, ale osud mi ji stále nechtěl dopřát. Naklonila jsem hlavu ke straně. "Páni, máš syna?" Nemyslela jsem, že mi o něm Tonres už někdy povídal. "To chápu, že muselo být těžké ho pustit do světa. Ale jestli jsi ho vychoval ty, pak si jistě poradí," pousmála jsem se. Tonresův syn se toulal někde po světě, byl tedy také tak trochu ztracený, ale ne tak, jako moje vlčátka. "Kdoví? Třeba i jeho cesty jednou povedou sem," střihla jsem oušky.
Bavili jsme se trháním šípků, které ve dvou bylo mnohem zábavnější, než když to vlk dělal sám. Tonres přitom vykládal o tom, jak od začátku tušil, že Sarumen pro něj bude tím pravým místem. Dával si však za vinu, že zde nebyl při tom útoku cizí vlčice. "Možná i to byl osud?" pronesla jsem po chvilce zamyšlení. "Možná jsou věci, které se změnit nedají. Neměl by ses tím trápit, jistě jsi pomohl, jak jen nejlépe jsi dovedl." Netušila jsem, co všechno se tu událo, snad nikdo nepřišel o život? Ale nemohla to být Tonresova vina, byla to vina té vlčice.
"Nicose... Možná? Jen tak letmo. Takový rezavý vlk, že?" Vyskytoval se s námi na mýtince, když jsme pomáhali vydře hlídat vydřátka, ale potom se nějak vytratil. "Určitě ano. Snad se jednoho dne vrátí a povypráví ti o všech svých dobrodružstvích," pousmála jsem se na něj.
Brzy se k nám připojila bílá vlčice a odsouhlasila, že do sbírání šípků se s námi pustí. "Necháme si je do zásoby na zimu," prozradila jsem jí a utrhla dalších pár červených plodů do klobouku. "Jsou zdravé." Tonres odhadl, že se jedná o novou členku, což sama potvrdila. Představila se nám jako Rue. "To je pěkné jméno," uculila jsem se, bylo takové roztomilé, vlastně jako sama vlčice. Snad brzy uvidí, že nás se vůbec nemusí bát! Smečka pro ni byla něčím novým, takže se nejspíš nebylo čemu divit, že je z toho nesvá. "Není v tom nic zapeklitého, i pro mne je tohle první smečka a místní vlci mají hodně pochopení pro to, když něco nevíš nebo omylem pokazíš," ujistila jsem ji s úsměvem. Znamenalo to ale, že jí toho zas tak moc povědět nemohu... Sama jsem se potřebovala přiučit něčemu ze smečkového života. Proto jsem stočila zrak spíše k Tonresovi. Kdoví, třeba se poučíme obě?

Ať už byla tůňka skutečně léčivá či ne, oběma nám ulevila. Její voda se krásně třpytila a blýskala i v tak zamlženém dni, jako byl tento. Bylo to skutečné, či jsem to opět viděla jen já? Záleželo na tom? Brzy jsme ji tak či tak nechali mírně za sebou a Tonres se začal vyptávat na Artyoma. "Nejspíš máš pravdu. Ale nemůžu navždy čekat, zda se vrátí. Mám ho pořád moc ráda, ale..." Lehce jsem nakrčila čelo, jak jsem se snažila najít ta správná slova. "Je těžké milovat někoho, kdo kamsi odletěl s větrem." Měla jsem v lásce neustále jen smůlu. Každý, komu jsem byla připravená nabídnout své srdce, nakonec zmizel.
Sbírání šípků už bylo veselejší kratochvílí. Nebylo to jen tak, ale my byli odhodlaní sběrači. Ani popíchaný čenich mne nemohl odradit. "Jistě!" poskočila jsem a protáhla přední tlapy dopředu se zadkem trčícím k nebi. "Vydej nám svoje šípky! Na oplátku se budeme starat o les a tím i o tebe," zasmála jsem se, byla to přeci pravda - určitě se zde všemu tolik dařilo i proto, že smečka hvozd udržovala v pořádku.
Zaposlouchala jsem se do Tonresova příběhu. Dříve bydlel nedaleko lesa, v Houbovém háji, což - jak jsem si s lehkým škubnutím uvědomila - byl právě ten les, který mi přivodil zkázu, ale raději jsem to nezmiňovala. Do Sarumenu ho přivedla starost o kamarádku, seznámení s Maple a dokonce i jedna nepříjemná událost, které jsem se já naštěstí vyhnula. Mírně jsem se pousmála. "Úplně chápu, že jsi to tu už nedokázal opustit. Hvozd jako by si vlka úplně přitáhl, viď? A samozřejmě také smečka." Zmínil také, že svou kamarádku Danie od té doby nenašel a barvy vznášející se kolem něj nabraly mírně namodralý nádech smutku. Otřela jsem se o něj povzbudivě čenichem. "Říkal jsi, že je mladá, viď? Nejspíš se jen zatoulala. Víš, jak to s mladými vlky bývá." Sama jsem to také udělala, a to jsem byla úplně vzorné vlče.
Náhle se vedle nás ozval nesmělý hlásek. Otočila jsem se po něm a spatřila vlčici s kožíškem bělostným jako sníh. Barvičky kolem ní jako by se nervózně chvěly a zdály se takové vybledlé, celá vypadala dosti nesměle. Nikdy jsem ji neviděla. Že by někdo nový? "Ahoj," pozdravila jsem ji přátelsky a zamávala oháňkou. "Nerušíš nás. Zrovna jsme sbírali šípky. Chceš se přidat?" pokývla jsem k Tonresovu klobouku, který stál na zemi a zrovna sloužil jako košík. "Já jsem Jasnava a tohle Tonres," představila jsem nás vmžiku a zvědavě sledovala, jestli vlčice trochu vykoukne ze své ulity.

Tonresovi už bylo lépe a zlatavé záblesky kolem něj to jen potvrzovaly. Dávala jsem pozor, abych koukala vlkovi do obličeje a ne kolem něj na něco, co on vidět nemohl, protože jsem se bála, aby si opět nezačal dělat starosti o mé zdraví. Nemyslela jsem si, že by ty světýlka a barvičky byly něčím nebezpečným. "To je dobře," zamáchala jsem oháňkou. "Mně je taky mnohem lépe. Možná tu v lese máme léčivé tůňky," zažertovala jsem... ale jen tak napůl. Ta druhá půlka tomu byla připravená plně věřit, protože to určitě bylo možné.
Při vzpomínce na Artyoma mnou proběhlo nepříjemné zachvění. Byl pryč. Pryč. A jak se změnil můj výraz tváře, změnily se i barvy kolem Tonrese. Musela jsem uznat i ve svém posmutnění, že to bylo fascinující. Očka mi tam na chvíli utekla, ale přiměla jsem je zaměřit se opět přímo na vlka. "To je v pořádku. Doufala jsem, že mu můžu pomoct, aby neměl takový strach někomu se otevřít, ale... asi nemůžeme pomoci všem," věnovala jsem vlkovi další posmutnělý úsměv a raději se šla věnovat šípkům, než sama sebe ještě rozpláču.
Naštěstí šípky nerostly daleko. Kéž by byly o něco chutnější! Ale nedalo se nic dělat. "To jistě ano, na zimu se hodí," souhlasila jsem a nadšeně se zasmála, když jsem spatřila, co Tonres provedl se svým kloboukem. "Aha! Tak tohle je ten tajný trik? To je vážně chytré," zamáchala jsem oháňkou a začala trhat ovoce z keříku. Nebylo to však jen tak. Muselo se dávat pozor na trny a i tak mě občas nějaký chytil za čenich. "To víš, nechtějí se nechat jen tak sníst. Škoda, že narazili zrovna na nás, šípkotrhačskou četu," pokoušela jsem se dále odlehčovat atmosféru. Bylo to divné, nešlo mi to úplně od srdce, ale cítila jsem se díky tomu stejně líp. Bude to v pohodě. Nakonec.
Tonres chtěl vědět, jak jsem tu skončila. "No... vlastně náhodou. Toulala jsem se s kamarádkou, vlčicí jménem Wizku a tlapky nás donesly až sem. Narazila tu na svého bratra a já jsem se zase dala do řeči s Wolfi a tak nějak... se mi tu zalíbilo. A zůstala jsem. Nikdy jsem dřív ve smečce nebyla, ale tady byli všichni tak milí, že už jsem nemohla odejít," pousmála jsem se. "Jsem moc ráda, že tu mám svůj domov. Jak jsi sem došel ty?" oplatila jsem mu zvědavě otázku a utrhla do klobouku dalších pár rudých plodů.

Půlkou mysli jsem byla ještě u Tonresovy magie. Nepřišlo mi fér, že by někdo měl trpět za pomoc druhým, ovšem svět byl často takový. Nespravedlivý. Tonres byl moc hodný vlk, že to dělal, i když ho to bolelo. Jinak jsem se už ale soustředila na hledání šípků či tůňky, v libovolném pořadí, a také na náhodné barvičky a záblesky kolem.
Tůňka byla moc příjemná. Její chlad byl na opuchlé tlapky přímo báječný. "Budu se snažit," slíbila jsem hnědému vlkovi, že na sebe pozor dám. Doufala jsem, že se věci brzy vrátí do normálu. Už jsem se cítila lépe, ale na duši mi pořád ležel takový divný splín a ani tělo nebylo úplně v pořádku. Bude potřeba ještě asi víc odpočinku. Ale protože se blížilo nejchladnější období roku, nemrzelo mě to tolik. Zimní radovánky byly zábavné, ale raději oželím je, než abych přišla třeba o kus jara. "Lepší?" zeptala jsem se s úsměvem Tonrese, který si také máčel tlapky a tvářil se velice úlevně.
Trošku jsem sebou cukla, když se zeptal na Artyoma. Nepamatoval si jeho jméno, ale já hned věděla, o kom mluví. Tiše jsem si povzdechla. "Artyom. Bohužel jsem ho nenašla. Myslím, že... že odešel. Bála jsem se, že se to stane, i když jsem doufala, že to dopadne jinak," pousmála jsem se trochu smutně a vycouvala na pevnou zem, protože už mi nožky začínaly spíš mrznout. Rozhodně ale vypadaly lépe. Nevěděla jsem, jestli chci mluvit o Artyomovi. Stýskalo se mi po něm, ale nemohla jsem dát svoje srdce někomu, kdo se bál ho přijmout. Už tak se zranilo příliš mnohokrát. "Podívej," broukla jsem raději, když se mi z mlhy před očima vynořily červené bobulky. "Tady jsou šípky." Jeden jsem si hned utrhla do tlamy a mírně se zašklebila. Nebyly až tak dobré, jako ostatní ovoce, ale byly zdravé.

//Skalisko

Vlastně jsem to s těmi šípky myslela napůl jako vtip, ale Tonres se toho chytil a když mi sdělil, že má nějaký skvělý trik, jakým bychom jich mohli nasbírat hodně, zaujalo mě to. "Ano? Tak to jsem zvědavá," pousmála jsem se, jeho mrknutí směrem ke klobouku, který nosil na hlavě, mi zcela uniklo. Pořádně jsem totiž ani netušila, co to je - brala jsem to zkrátka za další z ozdob, které zdejší vlci tak rádi nosili.
"To ano, je to hodně užitečná magie," přikývla jsem. "Jen jsem myslela, že většina magií si bere hlavně energii. Nevěděla jsem, že některé můžou při používání i zraňovat." To bylo poněkud děsivé zjištění. Žádná z těch mých to však naštěstí nedělala, alespoň pokud jsem věděla. Tonres však trval na tom, že to nic není, a tak jsem mu věřila. Určitě by si to však měl alespoň umýt. "Tak dobrá," broukla jsem a zamířila ven.
Venkovní vzduch byl čerstvý a o poznání chladnější, než když jsme šli dovnitř. Cítila jsem se venku hned lépe, než uvnitř jeskyně. I tady se objevovaly podzimní barvy, i když většina jehličnanů barvu na podzim neměnila. Sem tam se nějaký listnáč našel, či keřík, nebo i listí, které sem doletělo kdoví odkud. A všechno bylo samozřejmě mnohem barevnější, než obvykle. Viděla jsem tu slabou záři kolem všeho živého, poklidný dech lesa. Snažila jsem se příliš nezírat, ale těžko jsem si mohla pomoct. "Podívej, tady je pěkná tůňka," ukázala jsem tlapkou a napila se chladné vody, než si tam Tonres začne omývat tlapu. Pak jsem poodstoupila, abych mu nepřekážela. Přišlo mi, že se kolébám jako kachna. Po krátkém uvážení jsem si předníma nohama stoupla taky do studené vody. "Snad mi potom splasknou," pohlédla jsem na hnědého skoro omluvně. Úleva byla okamžitá. Voda moc hezky chladila.

299

Tonres mě znovu ujistil, že se všechno spraví. Věřil tomu a já tomu také chtěla věřit, opravdu jsem chtěla, ale když mi oči zabloudily k velikým jizvám na jeho přední noze, pokoušely se o mne pochybnosti. Zase se vynořila ta myšlenka. Nic nemůže být přesně tak, jako dřív... Ale minimálně už se věci jevily lepší, než předtím. Spánek určitě pomohl a Tonresova ochota také.
Dozvěděla jsem se, že se mu podařilo ovládnout léčivou magii. "To je asi dobře," usoudila jsem, když zmínil, že mnoho vlků ještě šanci léčit neměl. "I když je mi jasné, že by ses tu magii rád naučil lépe. Jenže když si někdo musí nejdřív ublížit..." Bylo to přinejmenším zapeklité.
Zajímalo mě, jak taková magie vypadá a funguje. Pozorovala jsem Tonrese při práci, ale kromě slabé záře jsem nic dramatického neviděla. Uvnitř se však jistá úleva dostavila, jenže to bylo všechno jaksi neurčité. Tonresova moc jistě vykonala něco dobrého, ale dovnitř jsem si bohužel neviděla a ani jeden z nás nemohl tušit, co vlastně bylo špatně a co se opravilo.
Zasmála jsem se. "Já budu moc ráda, když půjdeš se mnou. Leda bys ty šípky chtěl jít sbírat sám od sebe," zastřihala jsem ušima. "To není vlastně až tak špatný nápad, jsou zdravé a na zimu se hodí." Ale nedělala jsem žádné plány, prostě jsem jen chtěla jít ven, trošku na vzduch a pokusit se rozpohybovat své ztuhlé tělo. Jenže než jsem vyrazila, všimla jsem si trošky krve kolem Tonresovy tlapky. "Ach, to zní nepříjemně," svěsila jsem uši. "Magie má vždycky svou cenu, že? Jsi hodný, že pomáháš ostatním, i když tě to potom bolí," hlesla jsem, bylo mi líto, že za to Tonres musí takto platit. Snad byla pravda, že se tahle rána doopravdy rychle zacelí. "Takže tě to nebolí tolik? Můžeme vyrazit?" ujistila jsem se. "Venku si to můžeš alespoň opláchnout v některé tůňce," napadlo mě.
Vykročila jsem pomalu k východu z jeskyně a ohlédla se, jestli mne Tonres následuje. Jak jsem na něj koukala, došlo mi, že kolem něj opět prosvítají barvy. Kdy se vlastně vrátily? Teď už se však zdály mnohem klidnější. Spíše příjemně modravé, než temně fialové, a nevařily se jako mračna před bouří, ale pomaleji se převalovaly. Pro sebe jsem se pousmála, odtrhla zrak a vyšla z jeskyně.

//Sarumen

298

Tonres mne ujistil, že o jeho upřímnost se bát nemusím, ovšem viděla jsem, že ho moje otázka i tak uvedla do rozpaků. Ve tváři se mi otiskl mírný úsměv. "Já se neurazím," broukla jsem. "Jen chci vědět, že si nenamlouvám věci, které ve skutečnosti nejsou. Ale zdá se to skutečné." Byla jsem si celkem jistá, že to není jen moje představivost. Kdybych to jen viděla, pak možná ano, ale já ten otok i cítila. Nebolelo to, ale bylo to takové nepohodlné. Tonres mínil, že to může být jen následek všeho, co se přihodilo, což by dávalo smysl. Určitě jsem nemohla být hned v pořádku, potom, co jsem... Umřela. Otrávila se a umřela. Lehce jsem se otřásla, jak mi přeběhl mráz po zádech. Zvědavě jsem ale vzápětí střihla oušky. "Máš magii, která dovede léčit?" zajímalo mne, ale pak jsem už byla ticho, když ke mně Tonres přistoupil a položil mi tlapku na břicho.
Zatajila jsem dech. Cítila jsem něco? Cosi se asi stalo. Pocítila jsem trochu příjemného tepla, jakési pnutí hluboko v břiše se vytratilo. Ovšem otok zůstával pořád stejný, na bříšku i na tlapkách. "Děkuju. Myslím, že se něco stalo, pomohlo to," pousmála jsem se vděčně na Tonrese, jeho magie něco svedla, jen jsem nevěděla, co přesně to bylo a jestli to bude trvalá úleva. Protáhla jsem si tlapy dopředu a vyškrábala se do sedu. "Možná bych se šla trošku projít. Zkusit si rozhýbat ty tlapky," nadhodila jsem, ale potom jsem si čehosi všimla. Kámen pod Tonresovou tlapou zbarvila troška červeně. "Oh - teče ti krev? Ukaž tu tlapku, vrazil sis tam něco?" natahovala jsem se tam ustaraně, jak se to mohlo stát? Leda by si tam vrazil nějaký kamínek, i když byla jeskyně tak čistá a bezpečná?

297

Ty změny na mém těle mi dělaly starosti. Nerozuměla jsem jim. Proč se staly? Co znamenaly? A byly vůbec skutečné? Až když se ozval Tonres, odtrhla jsem pohled od svého břicha a otočila se na něj. "Asi ano. Je mi po spánku mnohem lépe," pousmála jsem se na něj, ale když nabídl pomoc, objevil se mi na tváři opět zamyšlený výraz. "Hm... Možná ano. Ale buď prosím upřímný," řekla jsem hned ze začátku. Neměla jsem důvod si myslet, že je Tonres nějaký padouch, který by mi lhal. Spíš naopak. Byl to hodný vlk, moc milý... A tak jsem si říkala, že by se možná mohl pokusit šetřit moje city. Já jsem ale potřebovala vědět pravdu. Potřebovala jsem si být jistá, že to, co vidím, není jenom v mojí hlavě. "Nezdám se ti... no, tlustá?" položila jsem konečně onu otázku, ale to možná nebylo úplně to správné slovo. Pod srstí jsem si žebra cítila čenichem tak jako vždycky, ne, že by mi lezla, ale nahmátla jsem je snadno. Problém musel být v něčem jiném. "Možná spíš oteklá. Já nevím. Mám takové nalité bříško, ne? I tlapky trošku, teď jak jsem déle ležela," zahýbala jsem předníma nohama, které se mi taky jevily jaksi větší a nemotornější, než obvykle. Nebylo mi už vyloženě špatně, ale stejně se dělo něco moc divného.

296

"Radovat se z maličkostí mi vždycky šlo," pousmála jsem se, ale trochu sklesle. V tuhle chvíli mě jaksi nenapadalo nic, na co bych měla chuť, co by mě potěšilo, mé nitro se zdálo být nesmírně otupělé. Nejspíš jsem byla jen příliš unavená. Musela jsem doufat, že v tom není něco horšího. Co když jsem dočista rozbitá? Co když už mi nikdy nic radost neudělá? Ztěžka jsem polkla, tahle myšlenka mě hrozila znovu rozbrečet, ale tentokrát se mi podařilo to prodýchat a slzy zahnat. "To zní hezky. Jen - zííív - jen si vážně musím odpočinout, než vůbec začnu nad něčím přemýšlet," pohlédla jsem na Tonrese omluvně, tlama se mi doširoka otvírala a oči zase zavíraly, ale jeho starost byla skoro až dojemná. Uvědomila jsem si, že ji už zase vidím kolem něj, ty barevné stužky a záblesky. Snažila jsem se na ně příliš nezírat. Místo toho se mi povedlo vytvořit na tváři další unavený úsměv, když slíbil, že zůstane se mnou. "Děkuju. Jsi vážně moc hodný," hlesla jsem a během dalších pár chvil už spokojeně spala.

Hlavou mi vířily divné sny, ze kterých jsem si po probuzení pamatovala jen zmatené útržky. V jednu chvíli jsem někoho pronásledovala, v tu další jsem zase byla pronásledována já. Chvílemi se zdálo, že jsem obě vlčice najednou - lovec i kořist. Párkrát jsem sebou ze spánku prudce škubla či cosi zamumlala, byl to neklidný spánek, ale ne natolik, abych se probudila. Po nějaké době i sny zmizely, můj dech se zklidnil a mému tělu se dostalo odpočinku, který tolik potřebovalo.

Probudila jsem se, aniž bych tušila, kolik času uplynulo. Chvíli jsem ještě jen tak ležela se zavřenýma očima, ale nakonec jsem se probrala úplně. Netušila jsem, jestli Tonres spí nebo je vzhůru, každopádně ležel pořád vedle mě. Lehce jsem se pousmála. Cítila jsem se líp. Spánek mě osvěžil a v mnoha směrech jsem si připadala jako nová vlčice. Ne ale ve všech. Pohled mi opět sklouzl k oteklému břichu a teď mi připadalo, že mám trochu nateklé i nohy. Co to jenom je? Únava zmizela, ale tohle ne a dělalo mi to popravdě starosti. Takhle to nemělo být. Ne? Nebo jsem si to jen nalhávala? Třeba se mi to jen zdálo? Že bych si po smrti nepamatovala, jak vypadalo moje tělo? Mírně zamračeně jsem si prohlížela sama sebe a na moment i zapomněla, že tu vlastně jsem s Tonresem.

295

Byl to opravdu velký šok. Moje mysl jako by se s tím nemohla srovnat, narážela na to jako jazyk na zlomený tesák. Umřela, já umřela, umřela jsem... Omílalo se mi to v hlavě stále dokola, zdálo se to tak nereálné a zároveň jako jediné možné vysvětlení. "Je to to jediné, co dává smysl," povzdechla jsem si a s vděkem se pousmála, když se mne velký huňatý vlk snažil povzbudit. "Nevím, jak dlouho něco takového může trvat... ale tady v Sarumenu na to nebudu sama," připomněla jsem sama sobě. Byla jsem doma. V bezpečí. Všechno bude nakonec zase dobré. Tomu jsem musela věřit, když už ničemu jinému.
Nechala jsem ho, aby mi svou takřka medvědí tlapou otřel mokré tváře. "Tak nějak to bude. Musí být nějaký důvod, proč jsme dostali možnost se vrátit." V tu chvíli mě nenapadalo, jaký by ten důvod měl být, ale až to přijde, určitě to poznám. Ucítila jsem v srdci hřát jiskřičku naděje. "Snad máš pravdu," hlesla jsem, když mi předával další slova útěchy, ale pohled mi mimoděk zabloudil k dlouhým jizvám na jeho rameni. Rány se zahojily, ale stopy po nich zůstaly. Nic už nebude stejné. Nemůže být. Věci se mění a na to jediné se dá spolehnout. Hlava mi už vším tím přemýšlením těžkla. Byla jsem unavená, přímo vyčerpaná na těle i na duchu. Už se to nedalo víc odkládat. "Myslím, že si chvíli zdřímnu," špitla jsem k Tonresovi. "Úplně mi padá hlava," pousmála jsem se omluvně a složila jsem si čenich na přední tlapy. "Jsem ráda, že tu jsi se mnou..." zamumlala jsem ještě, než jsem sklouzla téměř okamžitě do spánku.