Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nemusela jsem čekat dlouho. Měla jsem štěstí alespoň v tom, že jsem nejspíš spadla Tonresovi málem pod tlapy. Jen chviličku po mém zavolání se vynořil z lesního porostu. Vypadal jinak, než posledně, ale zároveň to byl pořád ten stejný Tonres. A nejspíš mu bylo souzeno mě nacházet stále v nesnázích. Ta myšlenka mi navzdory všemu vykouzlila na tváři malý úsměv. "Tonresi, tak ráda tě vidím," vydechla jsem, opravdu se mi velmi ulevilo už jen tím, že jsem už nebyla sama. Vlk starostlivě brebentil a hnal se ke mně, aby mi pomohl, jenže já si popravdě nebyla jistá, zdali se mi vůbec dá nějak pomoci? Dovedla bych vůbec říci, co se mnou vlastně je přesně špatně? "Ne, ne, nikdo mi neublížil," ujišťovala jsem ho rychle. "Jen... jen se mi stalo něco hrozně podivného," dodala jsem potom a ucítila, že se mi zase do očí proti vlastní vůli tlačí slzy. Měla jsem teď na krajíčku zdánlivě pořád. "A vlastně vůbec nevím co a- ale jsem moc ráda, že jsem doma, ty tu teď bydlíš taky? To je skvělé," vyhrkla jsem ze sebe a navzdory svým radostným slovům mnou otřásly dva tři vzlyky. Mé nitro i emoce byly v naprostém chaosu.
Zamrkala jsem skrze slzy a uvědomila si divnou věc. Barvy, barvy okolo Tonrese. Nervózně se svíjející hluboká fialová, kterou místy probleskovaly zlaté jiskřičky. Zcela podvědomě jsem je identifikovala jako barvy starosti a radosti. Užasle jsem je sledovala a na moment mi slzy úplně vyschly. Tonresovi mohlo možná připadat dost znepokojivé, že najednou zírám na cosi ve vzduchu vedle něj, ale já si ani neuvědomila, že on nevidí to samé, co já.

//Prstové hory

Sestup dolů byl ještě těžší. Tlapy se mi pletly a cítila jsem se jako nemotorný buldozer. Už jsem měla zase na krajíčku. Co jen se to se mnou stalo? S obtížemi jsem polkla knedlík v krku a povedlo se mi překonat slzy. Prozatím. Brzy už budu doma, v bezpečném objetí hvozdu, a tam budu moct odpočívat. Někdo mi určitě pomůže najít smysl v tom zmatku, který jsem měla v hlavě. Už jen kousek.
Stejně jsem ale na posledním úseku stezky z hor zakopla, upadla a skutálela se dolů. Svah byl pozvolný a mech dole měkký, takže jsem si neublížila, ale byla to poslední kapka, co moje nahlodaná dušička potřebovala. Vyhrkly mi slzy. "Co se to se mnou děje," fňukla jsem a rozvzlykala se, zatímco jsem ležela v objetí hebkého mechu. Stalo se mi něco moc divného, cosi se mnou pořád bylo špatně a já ničemu nerozuměla. Vůbec, vůbec ničemu. Zesláblá a unavená jsem zůstala na zemi, oteklé bříško se mi boulilo ven, až to bylo nepohodlné. V mlze se míhaly slídivé stíny, ale... Zaslechla jsem vytí. Nebylo vůbec daleko. Zvedla jsem hlavu s uslzenýma očima a zamrkala. Popotáhla jsem a opatrně zavětřila. Ten pach byl povědomý. Ach, ale co dělal tady? "T-Tonresi? To jsi ty?" zavolala jsem chabě do lesa a doufala, že se mezi stromy opravdu vynoří veliký vlk, se kterým jsem strávila skoro jednu celou zimu. Tonres byl moc hodný. Určitě mi pomůže.

//Zapadlý kout Narrských vršků

První kroky, které jsem učinila připomínaly spíše první krůčky malého vlčete. Celé mé tělo mi připadalo divně cizí, jako bych od něj byla odtržená a teď se s ním teprve znovu sžívala. Nebo jako bych byla dlouho nemocná. Byla jsem nemocná. Bylo mi moc zle. Ale jak jsem se tedy dostala na druhou stranu Gallirei? Snažila jsem se vzpomenout si, ale marně. Mé souvislé vzpomínky končily tím, jak mi na severu v lese bylo špatně. Potom už následovaly jen ty... hrozné noční můry. V mé hlavě to bylo pomíchané a zmatené, ale věděla jsem, že to bylo strašné, strašlivé, ty nejživější a nejošklivější sny, jaké jsem kdy zažila. Byly to sny? napadlo mě a přeběhl mi mráz po zádech. Byly. Možná mě našel nějaký dobrotivý vlk a odnesl mě k Životovi? Znělo to jako uvěřitelný příběh. Proč tedy v mé mysli zněl jako falešná nota?
Brzy se cesta začala zvedat. Přechod hor byl mnohem těžší než posledně. Často jsem musela odpočívat, abych popadla dech. Nejen, že jsem měla nateklé břicho a nemohla jsem se kvůli tomu pořádně nadechnout, pořád mi bylo tak trochu slabo a vůbec divně. Chtěla jsem si lehnout a odpočívat, ale měla jsem strach. Byla jsem tu sama a už jsem nechtěla být. Přála jsem si vrátit se domů, než mne najdou stíny. Věděla jsem, že slídí v mých stopách a Sarumenský hvozd už byl tak blízko. Jen, co jsem překonala další zákrut stezky, jsem už spatřila jeho známé stromy dole pod sebou. Domov.

//Sarumen

//Limbo

S prudkým škubnutím jsem přišla k sobě. Dech ze mě vyletěl s tlumeným heknutím a dlouhé chvíle jsem ho nemohla popadnout. Musela jsem být blízko k omdlení. Před očima jsem totiž zahlédla černý pařát, který však zmizel, sotva se mi opět povedlo natáhnout vzduch do plic. Konečně. Hlava mi klesla do písku a pár dlouhých chvil jsem jen zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Jsem v pořádku, jsem v pořádku, jsem v pořádku. V pořádku. Až na to, že jsem nebyla. Pořád se mi špatně dýchalo. Cítila jsem se divně, nepatřičně a zesláble. Rozlámaně. Nemocně. A... kde že jsem to vlastně byla?
Pomaličku jsem zvedla hlavu a mimoděk se roztřásla. Nevěděla jsem, kde jsem, ani co se se mnou stalo. Do očí se mi natlačily slzy. "Haló? H-haló?" zavolala jsem a zamrkala, abych se ještě jednou rozhlédla po okolí. Vtom jsem to spatřila. Mezi neznámými exotickými stromy vykukovaly známé vrcholky kopečků. Život. Možná on věděl, co se se mnou stalo. Zvolna jsem se začala zvedat do sedu. Mé tělo bylo neohrabané a pohybovala jsem se nezvykle nemotorně. Hlavně za to mohlo moje bříško, které bylo nezvykle těžké a nateklé. Přejela jsem si po něm čenichem. Co se s tebou stalo?
Hlavou mi prolétl záblesk vzpomínky, jak si přesně takhle cuchám srst na břiše na jiném místě. Daleko na severu. Jinými slovy na druhém konci Gallirei. Byla jsem u Smrti a udělalo se mi tam špatně. Protože... ach, bohové, protože jsem sežrala ty houby! Bylo mi tak hrozně špatně a pak- Hlavou se mi mihly další obrazy. Nevěděla jsem, jestli to byla pravda nebo jen sny, všechno jsem měla ještě příliš zmatené, ale bylo to dost k tomu, abych se rozhodla, že nechci nakonec vůbec jít za Životem. Chtěla jsem domů. Chtěla jsem, aby tahle noční můra skončila. Vyštrachala jsem se ztěžka na nohy a zamířila směrem, který jsem znala.

//Prstové hory přes Narrské vršky

Přišla jsem k sobě pod šedým nebem a cítila jsem se zvláštně. Točila se mi hlava a chvíli jsem si nemohla vzpomenout vůbec na nic, než se to ke mně začalo vracet. Neschopnost ovládat své tělo, hrůza v jeskyni, cestu přes houbové pláně... Ano, všechno to tam bylo, do určitého bodu. Poté, co jsem shodila svou dvojnici přes okraj, však v mých vzpomínkách následovala pouze černota. Utekli? Přesunula jsem se pomaličku k okraji útesu a nahlédla dolů. Po těle druhé Jasnavy nebylo ani vidu, ani slechu. Zaplavila mne vlna úlevy. Nějak se jí muselo povést dostat pryč i s vlčaty. Noční můra skončila. Bylo po všem.
Svalila jsem se opět k zemi, připravená opočívat... A srdce se mi málem zastavilo. Na zemi cosi leželo. Ztěžka jsem polkla. Byla to malá vlčecí pacička. „Ne.“ Vzpomínky se mi nahrnuly do hlavy s takovou silou, že mě to málem porazilo. Krev, křik, ta malá bezradná tělíčka rozbitá a zničená – a byla jsem to já, já, já, kdo to udělal. Žádný démon uvnitř mne, já sama. Zvedl se mi znovu žaludek a vyzvracela jsem úplně všechno. Nechtěla jsem to ani vidět. Byly to mé děti. Má vlčátka. To bylo zkrátka příliš hrozné, než abych to dokázala unést. Poslední zbytky zdravého rozumu se rozpadly v prach. Zaklonila jsem hlavu k obloze a zařvala z plných plic. Řvala jsem, dokud mi v krku cosi nepovolilo a já mohla dál jenom chrapět. Srdce se mi rozervalo na dvě půlky. Byli mrtví. Zavraždila jsem je. Celou dobu jsem to byla já. Kdo jiný by to byl? Byla jsem to nejhnusnější monstrum, jaké kdy žilo a nezasloužila jsem si nic, než bolest a utrpení. Zabořila jsem tesáky hluboko do své přední tlapy. Rvala jsem ji na kusy, potom tu druhou. Kousala jsem se do každé části svého těla, na kterou jsem dosáhla. Trhala jsem sama sebe. Brzy mi prýštila krev z nespočetných ran, ale pořád to nebylo dost. Nikdy to nemohlo být dost. Nikdy nedostanu dost velký trest. S dalším chraptivým skřekem jsem se krvácející a zcela šílená žalem převalila dolů ze srázu. Padala jsem... a padala... a padala. Tam, kde mělo být kamení a vysvobození z příšerného vězení vědomí, byla jen prázdnota a já jí letěla šílenou rychlostí a ten strašlivý žal nikde nekončil.

Losuju si šťastnou 7.

Trhat. Rvát. Trhat. Tesáky se zabořily do křehkého těla maličké vlčice. Nekladla žádný odpor, jen vydala dlouhé zakňučení. Balzám pro duši! A to, jak ta ubožačka dole pod útesem kvílela? Víc, víc, víc. Všechno ve mně vibrovalo, chvělo se euforií. Horká mladá krev zalila mé hrdlo. Pila jsem ji, lačně polykala. Efekt byl téměř okamžitý. Sotva mi vklouzla do žaludku, svět jako by zalily něžné paprsky slunce. Horečka z těla zmizela, boláky se zacelily, síla se začala navracet. Zatřásla jsem tím bezmocným, uboze slabým tělíčkem ve své tlamě. Pořád ještě se trochu hýbalo, ale ne na dlouho. Přišlápla jsem jí hlavu tlapou a rozervala ji vejpůl. Hltavě jsem polykala vnitřnosti – játra, střeva, srdce. Mladé kostičky křupaly. Krása! Krása! Zvedla jsem krvavou tlamu k obloze a triumfálně zavyla v naprosté extázi. Nic se nemohlo vyrovnat.
Bratr té malé byl ještě slepý, ale vycítil, že se něco děje s jeho sestrou. Kňoural a naříkal, zmateně se plazil. Polkla jsem poslední kus jeho sestřičky a olízla mu hlavu. Po mém jazyku zůstala na jeho čele krvavá šmouha. „To nic, to nic, maminka je u tebe,“ zabroukala jsem konejšivým tónem a popadla ho za kůži na zátylku. Vydal jakési zavrnění. Poznával maminky hlas i její dotek. Maminka se o tebe postará, zasmála jsem se s vlčetem stále v tlamě, rozmáchla se a praštila s ním o kámen. Řev zpod skály jsem už téměř nevnímala, stal se pouhou zvukovou kulisou, jako třeba šum větru. Mlátila jsem s vlčetem, dokud z něj nezbyla pouhá rozlámaná troska a potom jsem začala hltat i jeho. Ani jsem pořádně nekousala. Trhat. Trhat. Rvát. Žrát. Ach, ale byli tak malí! Chtěla bych víc, víc! Olízala jsem i poslední kapky krve ze skály, vyválela jsem se na místě, kde jsem umlátila Jasmína o kámen, opilá vlastní mocí, silou, kterou jsem získala z jejich mladých těl. Proudil mnou krásný nový život. Něco ale bylo špatně. Něco... Všechno kolem mne zatančilo, svět pohltila temnota. Uvědomila jsem si, že se mé tělo s žuchnutím svalilo k zemi, ale to bylo vše.

Marně. Mohlo to tak dopadnout, ale mé tělo se v poslední chvíli tak šikovně zkroutilo, že druhou Jasnavu nabralo do spodní části břicha. Srazilo ji nejen k zemi – strčilo ji přes okraj skály. Byl to velmi krátký boj. Ani nezačal a už bylo po něm. Druhá Jasnava se zřítila na kameny dole. Zařvala bolestí a zoufalstvím. Byl to zvuk, který drtil mé už tak zlomené srdce na kousíčky a úlomky. Viděla jsem, že se snaží zvednout, ale nemůže. Zadní část těla jen táhla za sebou. Přerazila si hřbet.
V tu stejnou chvíli se mi zamotala hlava a mé zorné pole na moment zalila čerň. Zapotácela jsem se na okraji srázu. Na dvě nekonečné vteřiny se zdálo, že spadnu dolů za svojí dvojnicí, která nepřestávala vydávat srdcervoucí vytí. Spadni. Ušetři ty malé. Ale takové štěstí jsem samozřejmě neměla. Zrak se mi vyčistil, tlapy opět našly oporu v pevné zemi. „Ah. To bylo o fous,“ zašklebila se má tlama a jazykem, který teď pokrývaly nepěkné boláky, si olízla horký čenich. Kapaly z ní sliny a ty neměly nic společného s otravou. Kdepak. Byly to sliny, které vám tečou, když hladoví koukáte na něco chutného a voňavého. Mé tělo koukalo na Jasmína s Lesněnkou... a má mysl se v tu chvíli zlomila. Splynula s myslí toho hrozného tvora, který mne ovládal. Existoval vůbec někdy? Nebo jsem to celou tu dobu byla já? V tu chvíli jsem jeho součástí byla a nebyl mezi námi žádný rozdíl. Ten hlad... Bohové, ten strašný hlad! Vrhla jsem se vpřed.

Přikrčilo se a plížilo se mezi vysokými houbami. Teď už jsme byli mé dvojnici opravdu blízko a takhle zblízka jsem viděla, proč už dál neutíká. Nemohla. Něco s ní bylo špatně, stejně jako se mnou. Celá se třásla, zlatá očka měla podlitá krví a z tlamy jí tekly provazy slin. Bylo vidět, že jí je zle. Vznášel se z ní temný pach nemoci. Nejspíš vážné. Smrtelné. Všechno je tu otrávené. Úplně všechno. Ale vlčátka byla v pořádku. Stočená na jedné hromádce spokojeně pochrupovala u jejího břicha. Vlčata byla tím nejdůležitějším. Jediná čistá, zdravá, nevinná věc na tomto hrozném místě. Pokud z toho ona vyváznou živá, na ničem jiném už mi nezáleželo.
Druhá Jasnava nás zpozorovala záhy. Zavrčela, ale slabě. Mé tělo jí vrčení oplatilo. Zavrávoralo, ale hlasité hladové zakurčení v břiše jako by v něm probudilo jiskru zuřivosti. Ta se rychle změnila v plamen. Poslední zbytky sil se vlily do žil, když se dalo do běhu proti vlčici, která ochranitelsky vstala nad své potomky. Chvěla se strachem i nemocí, ale byla odhodlaná je bránit. Odrazily jsme se proti sobě ve stejnou chvíli a srazily jsme se ve vzduchu. Teprve když jsem letěla, vzpomněla jsem si na sráz, na jehož okraji jsme se praly. Byly jsme na skále... a pád by znamenal smrt. Doufala jsem, že to budu já, kdo spadne.

Naděje však byla jen malá. Brzy jsem totiž svou dvojnici spatřila před sebou. Byla zatím jen malou tečkou na konci dlouhé bledé planiny (která teď už byla porostlá téměř výhradně houbami, některými tak vysokými jako malé stromy), ale zdálo se mi, že se dál nepohybuje. Utíkej, vyzívala jsem ji v duchu. Utíkej, utíkej, utíkej... Nebudu tě moct dohnat, když teď vyběhneš. A to byla pravda. Síly z mého těla rapidně ubývaly a zmítala jím zimnice. Bylo mi teď fyzicky skoro stejně špatně, jako psychicky. Několikrát mé tělo zastavilo, aby popadlo dech. Při jedné z těch příležitostí se mi zvedl žaludek. Vyletěly z něj výhradně nestrávené zbytky bledých hub, kterých všude kolem bylo plno. „Ugh. Škoda, že toho parchanta nemůžu zabít potřetí,“ řekla má tlama a odplivla si. „Nevadí. Nevadí. Krev mláďat... ano, ta všechno vyléčí.“ Ne! Tu nedostaneš! Kopala jsem kolem sebe ve svém mentálním vězení, ale marně. A má dvojnice se nehýbala. I když mi bylo tak zle, i když jsem byla tak slabá a celé tělo mě bolelo, vypadalo to, že ji dostihnu. Ležela na jedné ze skal a nesnažila se utíkat dál. Padni a umři, prosila jsem svoje tělo. Kdybych mohla své srdce přimět k tomu, aby se zastavilo, byla bych to udělala. Umři teď! A ono šlo dál. Klopýtalo a vrávoralo, hlava mu třeštila a jemu na tom nezáleželo. Chtělo zabíjet, chtělo trhat, chtělo rvát...

Sledovat stopu nemocnou trávou nebylo těžké. Dokázala bych to i sama – kdybych něco takového chtěla. Má dvojnice vyšlapala cestičku, kterou nemohla skrýt. Tady už nebyly ani pahýly stromů, země byla vlhká pod tlapami a čím dál častěji se objevovala místa doslova zaplavená houbami. Občas vyrůstaly na podezřelých pahorcích. Snažila jsem se je nevnímat, nemyslet na ně. Byla jsem si docela jistá, že pod přikrývkou hub se tam skrývají mrtvoly. Možná vlků, možná jiných zvířat, nebo třeba monster, na která jsem ani nechtěla myslet.
Tupá bolest z kousance na krku se mi rozšířila až k ramenu. Mé tělo začínalo kulhat a cítila jsem, že mu ubývají síly rychleji, než by měly. „Zatracený parchant,“ nadávala má tlama. Už jsem ani neměla sílu – nebo ta část mého pravého já, která stále existovala – abych se pohoršovala nad tím, co vychází z mých úst. Nebylo nic, co jsem mohla dělat, než zůstat na téhle jízdě až do konce a doufat, že moje posedlé tělo dřív zastaví jed v žilách, než se mu povede dostihnout moji dvojnici. Začínala mi popravdě svítat malilinká naděje, že by to mohlo vyjít. Do těla se mi pustila horečka a pořád ještě stoupala. Škoda, že nemohla zastavit ten krvelačný hlad a maniakální odhodlání, se kterým se mé tělo hnalo kupředu.

Zatímco jsem v duchu vzývala jakoukoliv sílu, která by mohla pomoci, mé tlapy šly dál a dál. Čenich se každou chvíli zachvěl a natáhl pachy z okolí, stejně jako můj vlastní mrtvolný zápach z umazaného kožichu. Tupá bolest v krku neustávala a pocit horkosti se pomalu rozšiřoval, ale nevěděla jsem, jestli to bude dost rychle. Byli jsme totiž na stopě a ta byla čerstvá a zřetelná. Má dvojnice nemohla utíkat moc svižně. Byla vyčerpaná a nesla s sebou dvě vlčata. Přála jsem jí všechno štěstí pod sluncem.
Uvědomila jsem si, že krajinu kolem vůbec nepoznávám. Dříve tu bývaly skály a lesy. Skály zůstaly, ale vypadaly jinak, bledé a pokryté jakýmsi povlakem, snad plísní, snad popelem. Krajina kolem byla čím dál mrtvější. Stromy, na které jsme naráželi, byly zkroucené a mrtvé, místo keřů jen pahýly trčící zoufale k šedému nebi. Tráva nabyla nemocného šedobílého odstínu a kdekoliv jsem na ni stoupla, rozsýpala se doslova na prach. „Jed,“ řekla má tlama. „Všude kolem. V zemi, v rostlinách, v mracích. V dešti i ve slunci. Přinesla jsem ho sem. Není to krása?“ Nebyla. Nemohla jsem uvěřit tomu, že bych tohle opravdu způsobila já. Souvislé přemýšlení se však stávalo těžším a těžším. Byla jsem moc unavená. Vlastně jsem si nepamatovala, co jsem dělala. Nevěděla jsem ani, jak jsem se sem dostala. Mohla to být všechno pravda?

Nechtěla jsem se dívat na tu hrůzu, ale musela jsem. Přes veškerou snahu se má hlava neotočila ani o píď, musela jsem dál zírat na hrůznou katastrofu, která postihla mé přátele. Zapomněla jsem na svou dvojnici, dokonce i na svá vlčátka. Byla jsem v příliš velkém šoku, než abych vnímala cokoliv jiného než to, co mi leželo přímo před očima. Lámalo se mi srdce. Mí přátelé, mí nejlepší kamarádi, kteří mě tolik naučili, vždy se o mě starali, vždy mi pomohli... Jak jen se to mohlo stát? Jak?
Larva v Elricově očním důlku se zavrtěla a překulila se, až to vypadalo, jako by ke mně starý přítel obracel pohled. Byl to ovšem obviňující pohled, chladný a nepřátelský. To ty, říkal ten pohled. Ty za to můžeš, ty jsi nám přinesla zkázu. Ashtonova tlama se pohnula a opuchlý tmavý jazyk přejel po zbytcích čenichu s nechutně suchým zvukem. „To ty,“ zachraptělo to kdesi z jeho nitra. „Nevzpomínáš si? To ty jsi nám to udělala.“ Byl to příšerný hlas, nejen chraplavý, ale i jaksi křupavý, jako kdyby někdo pod tlapami drtil stovky a stovky uschlých hmyzích schránek. Chtěla jsem protestovat proti tomu obvinění, musel to být omyl, já nikdy nikomu neublížila, ale samozřejmě jsem nemohla. Stála jsem v paralýze s tlapami přirostlými k zemi a tlamou na zámek.
„Otrávila jsi nás,“ chraplal Ashton dál. Tlama se mu pohybovala pomalu a slyšela jsem cosi vrzavého. Byly to jeho kosti? Jeho kůže? Šlachy? Nechtěla jsem na to ani myslet. „Otrávila jsi tu všechno. My ti věřili, Jasnavo. Byli jsme tví přátelé a věřili jsme ti. A ty? Přinesla jsi nám otrávenou kořist. Jako bychom byli škodná, které se chceš zbavit.“ Elric na mě dál upíral své prázdné oko a teď se pohnula i jeho tlama, ale nevyšel z něj žádný artikulovaný zvuk. Jen suchý, nenávistný skřek, protože jeho jazyk byl pryč. „Nejen, že jsi nás zabila. Musela jsi to udělat tímhle strašlivým způsobem. Věděla jsi, jak pomalu budeme umírat? V jakých strašných bolestech a křečích? Nechce se mi tomu věřit, ale musela jsi to vědět. Bylo to tak promyšlené, tak naplánované... Nechtěla jsi jen, abychom umřeli. Chtěla jsi, abychom trpěli.“ Ne, ne, Ashi, prosím- To jsem nebyla já, to jsem nemohla být já, musíš mi věřit! Nevyšla ze mne ani hláska. Mé tělo stálo v jeskyni s pozvednutou bradou, jako bych na tento hanebný čin, který jsem údajně provedla, byla hrdá.
Ashton si pohrdavě odfrkl a z čenichu mu přitom vyletěla sprška červů. Kdybych mohla, dávno bych si vyzvracela útroby z těla, ale takhle se žádná fyzická reakce nedostavila. „Ne, ani špetka studu, že? Ale vrátila ses. Zločinci se vždy vrací na místo činu.“ Uvědomila jsem si, že Elric se zvedá na tlapy. Odpadly z něj přitom chumáče srsti a místy i kůže. „Správně,“ otočil k němu Ashton hlavu a potom se sám začal zvedat. Z díry zející v jeho břiše se vysypalo celé klubko larev, které se na zemi rozprsklo a zmateně se hemžilo. „Teď se my postaráme, abys trpěla ty.“ Se zavrčením se po mě vrhl. Chtěla jsem utéct, ale mé tělo se místo toho vrhlo dopředu. Srazila jsem se s Ashtonem, který se začal kácet znovu k zemi. Přední noha mu odpadla od těla. Mé tesáky se sevřely kolem jeho tlamy. Oh ne, hlesla jsem, protože mi došlo, co se chystá. Škubla jsem. Ozvalo se křupnutí a trhání. Šlo to až příliš snadno. Ashtonova hlava se oddělila od těla, jako by byl celý tvořený jen ze suchého roští. Měla jsem akorát dost času, abych si všimla, že se z něj vyvalila armáda přízračně bílých brouků, když mi na hřbet dopadl Elric.
Byl slepý, ale mnohem vitálnější, než jeho druh. Kousl mě ze strany do krku a oba jsme se svalili k zemi. Jeho zuby zajely hluboko a vyřinula se krev. Podařilo se mi přetočit, stále jsem však ležela pod ním a on už se po mě znovu oháněl vyviklanými, ale stále ostrými zuby. Automaticky jsem vykopla zadníma nohama proti jeho břichu... a projela jím jako nůž máslem. Zalila mne chladná nechutná polévka čehosi, co bývalo Elricovými vnitřnostmi, ale teď se stalo něčím stokrát horším. Smrad v jeskyni se stal nesnesitelným. Můj kožich byl pokrytý tou nechutností. Elric hlasitě chrčel, snad vztekem, snad bolestí, ale nic z toho nedokázalo zastavit vraždící mašinu, kterou jsem se stala. Vzepjala jsem se proti jeho hrdlu a vyrvala mu ho z těla. Chuť hniloby na jazyku byla hutná a vyzrálá. Elric naposledy zachrčel a zhroutil se na mne. Srdce mi bušilo a dýchala jsem rychleji, ale byly to pouhé následky námahy z boje. Mé psychické rozpoložení se nijak neprojevilo. A bylo to hrozné rozpoložení. Myšlenky mi letěly hlavou v naprostém chaosu, byla jsem zcela bez sebe, prakticky napůl šílená žalem a hrůzou. Ashi... Elricu... ne, ne, ne, proč, prosím, proč, ne, prosím, já to chci vzít zpět, vezmu to zpátky, musí to jít napravit, ne, už nechci, já už nechci, nemůžu, nechci... Na ničem z toho nezáleželo. Všechno se dělo bez mého přičinění.
Tělo ze sebe shodilo Elricovu mrtvolu, otřepalo se a zamířilo k východu z jeskyně. „Teď tu mrchu a ty dva bezcenné skrčky,“ zavrčelo mým hlasem a rozběhlo se dolů z kopce. Hluboký kousanec na krku už sice přestal krvácet, ale cosi bylo jinak než u předešlých zranění. Nezmizel úplně. Pulsoval tupou bolestí a cítila jsem, že mi z toho místa doslova sálá horko. Jed. Ta věc ve mně je otrávila a on teď otrávil mne. Mělo by mě to děsit, ale ta myšlenka mojí vyčerpané mysli naopak přinesla divný druh úlevy. Jestli ve mně byl jed, tohle všechno může skončit. Možná Elric přišel na to, jak zastavit tu hrůzu. Nikdy dřív jsem takhle nepřemýšlela, nikdy jsem neměla důvod, ale zatímco mé tělo klusalo dolů z kopce, páchnoucí smrtí a větřící pachy nemyslitelné kořisti, došla jsem k uvědomění. Někdy je smrt lepší. Když se život stane dost nesnesitelným, může být smrt vysvobozením. Prosím, ať už to tedy je, prosila jsem... koho vlastně? Bohy? Života? Jakoukoliv sílu, která mohla poslouchat. Prosím, dej, ať to skončí. Prosím, nenech ho dohnat je. Oni nemohou zemřít. Neudělali nic zlého. Prosím.

Šero jeskyně jsem považovala za velké milosrdenství a vroucně jsem si přála, aby si moje oči nikdy nepřivykly. Ještě nikdy předtím jsem si nepřála oslepnout, ale teď bych to uvítala, protože jsem nechtěla vidět, nechtěla, nechtěla, nechtěla... Mé ostatní smysly byly atakovány dostatečně. Sotva jsem totiž vkročila dovnitř, ovanul mě téměř nesnesitelný puch rozkladu, hniloby, zvratků a kdoví čeho dalšího. Kdybych své tělo ovládala já, nepochybně bych už zvracela v koutě, ale tahle moje verze byla podle všeho z tužšího těsta. Bylo mi zle a zvedal se mi žaludek, ale jen mentálně, pokud něco takového bylo vůbec možné. Slyšela jsem tiché bzučení much a cosi dalšího, jako když cvakají maličké nožičky nebo hlodají drobounké zoubky. Nechtěla jsem vědět, co ten zvuk vydává. Bála jsem se, že už to vím.
Modlila jsem se o slepotu, ale ta nepřišla. Místo toho jsem temnotu nakonec prohlédla. Ashton a Elric zde skutečně byli. Leželi na zemi propleteni v křečovitém objetí, podivně zkroucení, jako by zemřeli v hrozných bolestech. Museli tu ležet už nějakou chvíli. Přesto se zdálo, jako by se stále hýbali. Uvědomila jsem si, čím to je, jen po pár dalších krocích. Červi. Tisíce červů jimi mlely a živily se na jejich mase. Ne, prosím, já už nechci, nemůžu... Ale nedovedla jsem odvrátit hlavu, útočily na mě další a další detaily. Tam, kde kdysi bývalo Elricovo laskavé oko, teď hodovala tlustá larva. V Ashtonově břiše zela díra, viděla jsem jeho žebra i černou dutinu břicha, ze které někdo vyžral všechny orgány. Zrovna do ní dosedla největší masařka, jakou jsem kdy viděla. V Elricově tlamě zkřivené v bolestné grimase chyběl jazyk. Ne! NE! Zoufale jsem se snažila uniknout, ale nebylo žádné úlevy, žádného úniku.

Ačkoliv noční můra nekončila, byla jsem mnohem klidnější teď, když jsem věděla, že jen za pár desítek metrů čeká druhou Jasnavu bezpečí. Jenže s každým dalším krokem se má úleva zmenšovala. Něco bylo špatně. Něco... viselo ve vzduchu. Další podivný pach. Plížila jsem se za hnědým kožichem směrem k jeskyni, které si už všimla i ona. Došla až ke vchodu a obezřetně nakukovala dovnitř. S očekáváním jsem vyhlížela, až se objeví známé tváře znamenající ochranu a bezpečí... Ale nic z toho se nestalo. Jasnava udělala jeden krok dovnitř, ale náhle sebou škubla, jako by se jí zvedl žaludek, a pospíšila si zase rychle pryč. Ne! Oni ti pomohou!
To už jsem byla opět v pohybu. Mířila jsem přímo k jeskyni a náhle... Náhle jsem vůbec nechtěla vědět, co je tam uvnitř. Bála jsem se, že to vím. Bylo to ve vzduchu. Ten divný nasládlý pach a tichý vzdálený zvuk, který narušoval poklid tichého dne. A také ten tíživý pocit, že tudy před nedávnem prošla smrt. Já to nechci vidět. Nechci to! Marné protesty. Šla jsem do jeskyně a ani na moment jsem nezpomalila.

Neslyšela mne, samozřejmě. Možná ale věděla více, než bych jí byla přisoudila. Sotva se vlčata uklidnila, špitla k nim: "Musíme jít. Není tu bezpečno." Popadla je obě do tlamy, byla ještě tak maličká, že to bylo reálně možné. Vstala a vydala se pryč - navzdory písničce večer ještě nebyl, ač to bylo k nevíře, den teprve šplhal k poledni. Byl to rozhodně ten nejdelší den mého života a hrozila jsem se, co se bude dít dál.
Čekala jsem, že se po druhé Jasnavě vrhnu, sotva se mi začne vzdalovat, ale tentokrát byl podle všeho plán jiný. Vydala jsem se plíživě za ní. Kulhala, ale já našlapovala jistě. Brzy se unaví. Uženu ji a potom- Opět ty představy tesáků a krve. Bylo mi z nich na nic. Chtěla jsem svou dvojnici varovat, dát jí nějaké znamení, ale nemohla jsem vůbec nic. Rázem jsem však přesto ucítila neskutečnou vlnu únavy, když jsem si uvědomila, kterým směrem se vydala. Pokud bude pokračovat touto cestou do kopce, dojde přece přímo k jeskyni, kde žijí Ashton s Elricem! Pomohli mi jednou, pomohou mi jistě i podruhé. Ochrání mou dvojnici i moje vlčátka. A to bylo nejdůležitější. Jakkoliv to bylo hrozné, začínala jsem se smiřovat s tím, že já v tomto konkrétním těle a stavu jsem nejspíš ztracená.