Příspěvky uživatele

< návrat zpět

223

Usnula jsem jako špalek. Po všem tom vzrušení ani nebylo divu, že jsem byla unavená a úplně jsem odpadla. Jestli na mě někdo mluvil nebo po mě něco chtěl, pak já o tom nic netušila. Prostě jsem spala a spala, zatímco z úkrytu všichni postupně zmizeli, stejně jako zmizelo nebezpečí z našeho hvozdu. Ne bez následků, ale ani o tom jsem nic nevěděla.
Vzbudila jsem se až za notnou chvíli, dokonale osvěžená spánkem. Protáhla jsem si tlapy a zamlaskala, zatímco jsem rozespale mžourala kolem sebe. Všichni byli pryč. Hm? Překulila jsem se na břicho a poslouchala. Všichni byli pryč, ano, ale k uším mi doléhalo takové divné švitoření, povykování... Že by si vlčata venku hrála? Moc mi to jako vlčata neznělo. Vyskočila jsem na tlapky a rozhodla se to jít prozkoumat. Na strach ze stínů jsem už skoro zapomněla. Marion s vlčaty šla ven, takže už to určitě muselo být bezpečné. Vyběhla jsem z jeskyně alf, kde jsem vlastně neměla co dělat, a rozklusala se skrze les prozkoumat, co stojí za tím divným povykem.

//Mýtina přes Hvozd

Březen 5/10 // Alastor

Alastor se rozpovídal o mnoha podobách radosti, které mi však dvakrát radostné nepřišly. Sklopila jsem uši, když mluvil o otci, který umře hned poté, co se s ním znovu setkáte. "To je..." Nevěděla jsem, jaké správné slovo použít. "Hořkosladké?" dokončila jsem váhavě. Dokázala jsem v tom vidět tu radost i smutek. Ovšem v Alastorově druhém příkladu už jsem nenacházela radosti ani kousek. Proč bych se měla radovat, když někoho rozplácne kámen? "Oh. Z toho bych se asi radovat nedovedla. Ani kdyby to byl někdo, kdo mi ublížil," řekla jsem a nechtěla si to ani představovat. Znělo to příšerně.
Mně byly bližší takové jednodušší podoby radosti. Radost ze slunce, květin a jara, třeba. Zrovna v tuhle chvíli. Věneček na uších mě těšil a barvy, pomalu vykukující všude kolem nás, také. Na tom jsme se s Alastorem shodli. "Přesně to mám taky ráda," usmála jsem se a zamávala ocasem. "Po té dlouhé zimě se všechno probudí a ožije, že se cítím, jako bych taky ožívala! Všude ty barvy, kvítky, sluníčko... Hned je na světě ještě krásněji," vyskočila jsem povzbuzena vlastními slovy na nohy a proskočila se pampeliškami kolem Alastora, aniž bych se bála, že si o mě pomyslí, že jsem třeba praštěná. Co na tom bylo špatného?

Březen 4/10 // Alastor

Na tom, co medvědovitý huňáč říkal, asi bylo něco pravdy. Pomalu jsem si to nechávala projít hlavou a mezitím jsem nechávala pampelišky u mých nohou kroutit a proplétat. "Asi máš pravdu. Potom by nám radost připadala obyčejná a vlastně by na štěstí nebylo nic výjimečného," pousmála jsem se, i když trochu smutně. Dávalo to smysl. Všechno muselo mít svůj protiklad, aby zůstávala rovnováha. Světlo a tma, dobro a zlo... Ale stejně se mi nelíbilo, že bytosti musí trpět, jen aby si mohly uvědomit, co to vlastně je štěstí.
"Já jsem Jasnava," řekla jsem a zvedla hlavu od pampelišek, které se teprve tehdy přestaly hýbat. Zahákla jsem tlapu do věnečku, který z nich vznikl, utrhla ho od stonků, které držely v zemi, a posadila jsem si ho na hlavu. Spokojeně jsem se nad tím zahihňala, jako bych právě vykonala něco naprosto mimořádného. "No, určitě jsem ráda, že jsem nikdy nezapomněla, co to je štěstí. To asi zní ještě hůř, než to, že štěstí musí být vyvažováno smutkem. Nedokázat se radovat... to zní vážně dost hrozně," přemýšlela jsem nahlas a pokoušela se urovnat si to celé v hlavě. Kdoví, co si z toho mého blábolení vybral Alastor. "Třeba nemoct se radovat z jara. Jsi rád, že je jaro?" zazubila jsem se na vlka, po předešlé skleslosti nebylo ani stopy. Urovnala jsem si věneček na hlavě a v zelených očkách mi jiskřilo.

Březen 3/10 // Alastor

Připravovala jsem se, že půjdu zase někam dál, protože se mnou vlk nebude chtít mluvit. Narušila jsem mu jeho chvíli a teď bych se měla vydat pryč a nechat ho v klidu. Docela mě proto překvapilo, když řekl, že je za mé vyrušení rád. "O. Tak dobře," přikývla jsem, i když jsem to nečekala, a zamávala jsem ocasem. Neměla jsem tedy odcházet. Vlk si nakonec aspoň trochu povídat asi chtěl. Proto jsem si sedla pomalu mezi pampelišky a poslouchala, co má na srdci.
V pořádku nebyl, což jsem zvládla už poznat i sama. Bylo to zřejmé na první pohled, alespoň mě. Ale měl pravdu. Kdo byl doopravdy úplně v pořádku? "No... to nejspíš nikdo," hlesla jsem a trochu si povzdechla. Koukala jsem na svou tlapu, kterou jsem hladila žluté hlavičky pampelišek, až mi na ní ulpíval jejich zlatý pyl. "Nebo aspoň já jsem asi nikdy nepotkala vlka, kterého by něco alespoň trošku netrápilo. Je mi líto, že to tak musí být, ale nejspíš to má nějaký svůj důvod," zamračila jsem se trošku a zvedla oči zpátky k velkému vlkovi. Třeba byl moudřejší, než já a přišel na to, proč to tak je. Proč nemůžeme být pořád šťastní.

Březen 2/10 // Alastor

Určitě jsem nezačala zrovna nejobratněji. Prostě jsem na vlka vybafla otázku. A vypadalo to, že jemu se moc nechce na ni odpovídat. Nebo aspoň ne moc detailně. "Ah," vydechla jsem zaraženě a svěsila trochu uši. "To je..." Nevěděla jsem, co na to mám říct. Co říct někomu, komu ublížil život, když jsem vlastně ani nevěděla, co přesně se mu stalo? Moc jsem to nedomyslela, když jsem se k němu jen tak vrhla.
Neposlal mě ale pryč, naopak se zeptal, co se stalo mě. "No... Nejspíš taky život?" odpověděla jsem po chvíli přemýšlení. "I když poslední dobou byl ke mně docela dobrý," dodala jsem, protože pravda byla taková, že mně se teď nic zlého nestalo. Přešlápla jsem v měkké jarní trávě a dávala pozor, abych přitom nerozdrtila žádnou pampelišku. "Promiň, jestli jsem tě vyrušila," vyhrkla jsem potom. "Jestli chceš být radši sám, hned zase zmizím. Jen... jsem chtěla vědět, jestli jsi v pořádku." Což vlk nejspíš úplně nebyl. Ale mohla bych mu vůbec pomoci? Nějak by to určitě šlo! Ale musel by mě nechat a kdoví, jestli o to stál?

Březen 1/10 // Alastor

Procházela jsem se mezi květy a srdce mi poskakovalo radostí. Jaro, konečně krásné jaro! Smutná zima konečně odešla kdoví kam a celý rok se nevrátí. Zlaté pampelišky svítily okolo mě jako maličká sluníčka, zdravila to jedno veliké, které se na nás všechny usmívalo z oblohy. Bylo to překrásné ráno. Ranní rosa mi máčela tlapky, když jsem se otáčela a tančila mezi květy, pro sebe jsem si tichounce pobrukovala... než jsem se zarazila.
Nejdřív jsem si hnědého vlka ani nevšimla, oči mi po něm sklouzly jako po nějakém kusu dřeva nebo možná kamene, jak tam tak nahrbeně seděl. Ale samozřejmě to žádný kámen nebyl. Zastavila jsem se několik metrů od něj a střihla ušima. Možná by byl raději, kdybych ho nechala na pokoji. Možná sem přišel jen v klidu a tichu posedět. Ale přišlo mi, že z něj úplně vyzařuje, jak je nešťastný. Cítila jsem to z něj, jako by vysílal vlny do okolí - netušila jsem, že jsem to naopak já, čí magie se vypíná k ostatním a zachytává jejich city. Ještě jsem zaváhala, ale pak jsem pomaličku vykročila směrem k němu. "Ahoj," špitla jsem tiše a znovu zastavila, tentokrát už blíž k němu, ale pořád v uctivé vzdálenosti. "Co se ti stalo?" vyhrkla jsem otázku bez přílišného rozmyslu.

//Prosím přeskakujte, ignorujte, na nějakou chvíli si Jasnavu zaparkuju

222

Nahačmali jsme se na tak maličký prostor, až se to zdálo být nemožné. Tmavá vlčice, kterou Nick oslovoval Vílo, se možná právě kvůli tomu začala cpát do vchodu, kde jsem ovšem v tu chvíli byla já, tudíž z toho na chvíli vznikla trošku strkanice. Nechtěla jsem se nechat vyšoupnout ven. Nemohla jsem se nechat vyšoupnout ven, protože by se stalo něco hrozného. Takhle jsem se octla v jeskyni, na kupičce s vlčaty a s Nickolasem. Měla jsem pořád hrozný strach, tlapy se mi třásly a knedlík v krku jsem nedokázala spolknout skrze stažené hrdlo. Ale věci se zdály být pro tu chvíli celkem v pořádku. Byli jsme tu všichi - všichni, co zůstali v jeskyni, přinejmenším. I Marion seděla venku a poslouchala. Bude to dobré. Zůstaneme tady. Sem se stíny nedostanou. Bude to v nejlepším pořádku...
Víla začala vyprávět a já jsem se pomalu uklidňovala. Bylo to jako být zpátky doma, zase malé vlče stočené v noře, zatímco jsem poslouchala maminčiny příběhy. Jak ze mě opadal strach, nahradila ho únava, která se po takových děsech a návštěvách stínů dostavila celkem často. Zívla jsem, Nick se do příběhu zapojoval a napovídal, ale moje víčka najednou ztěžkla a usnula jsem dost možná ještě mnohem dřív, než vlčata. Dřímala jsem až do konce pohádky, kdy do mých uší pronikl hlas, který nejspíš mluvil na mě. Byl to Nickolas, pověděl mi takovou pěknou krátkou básničku. "Uh-huh," zamumlala jsem rozespale, věnovala mu mžouravý rozespalý úsměv a během chvíle jsem znovu usnula jako špalek. Možná to tak bylo nejlepší. Na toho, kdo spí, stíny taky nepřijdou.

221

Vlčata dál žadonila, aby se mohla podívat ven, vůbec netušila, jaké hrozné nebezpečí jim hrozí. Že je mohly spolknout stíny a nikdy je už nevrátit, nebo je ponechat jenom jako dvě malé huňaté hroudičky na sněhu- Ne. Ne, ne, ne. "Mohlo by se vám něco stát," špitla jsem a pohledem je prosila, aby poslechly, aby toho nechaly, aby zůstaly. "N-něco špatného." Jeskyně se v mé mysli proměnila v naprostou oázu bezpečí, kdo v ní zůstane, tomu se nic nestane. Všude kolem mohl zuřit konec světa, ale tady bylo teplo, světlo, společnost. Tady to bylo dobré. Třásla se mi kolena a tlama se mi vlnila, jak jsem se stěží bránila pláči, ale dařilo se mi celkem přesvědčit samu sebe o tom, že tady jsme v bezpečí. Zůstaneme pohromadě a bude to v pořádku. Zůstaneme pohromadě a bude to v pořádku...
Jenže tmavá vlčice moji myšlenku úplně pobourala svým návrhem. Promluvila velice přesvědčivě a sebejistě, že mě to na chvíli úplně zarazilo, ale vzápětí jsem ucítila, jak moje uklidňující ulita vytvořená z té jediné myšlenky začíná kolem mě pukat. "Ne-Nevoďte je pryč!" vyjekla jsem, i když Černá, Nick i "kachýnky" už byly na cestě do jeskyně. "Musíme zůsta pohromadě, jinak-" Jinak? Prostě se stane něco zlého. Vyběhla jsem za nimi, na Marion jsem ani nekoukla, najednou jsem na ni úplně zapomněla. I když Černá říkala, že vlčata odvádí, aby si Marion mohla s námi promluvit, najednou jí nezbyl nikdo, s kým by mluvit mohla, protože jsem se odmítala v tuhle chvíli nechat odtrhnout od větší skupiny a hlavně od vlčat. Vypadalo to, že dovnitř jeskyně se už nenacpu, jak tam bylo málo místa, ale namáčkla jsem se do vchodu aspoň tolik, jak jen to šlo.

3. Poznej člena, kterého ještě neznáš
https://gallirea.cz/index.php?m=topic&id=70414#post-214697
https://gallirea.cz/index.php?m=topic&id=70414#post-215259
https://gallirea.cz/index.php?m=topic&id=70414#post-215413

Uznáno a připsáno.

220

Vlčata statečně bojovala s velkými kusy masa a už jim to docela šlo. Zdálo se, že jim i docela chutná, i když Feline se stejně ještě trochu přiživila od Marion. Z toho, jak jsem se usmívala, už jsem pomalu chytala křeč do tlamy. Malé vlčice byly tak šikovné! Přišlo mi, že rostou přímo před očima. Vento souhlasil, že bychom na ně měli mluvit normálně. Popravdě jsem si nepamatovala, jak na mě mluvili rodiče, ale někde jsem se rozumnou mluvu naučit musela, že? A kde jinde, než doma?
Náhle však do úkrytu dolehlo zavytí. Nepoznala jsem od koho, ale varování, poplach... to jsem rozpoznala dobře. Úsměv se mi z tváře hned vytratil, sklopila jsem uši a vypleštila očka na všechny přítomné. "Co se děje?" hlesla jsem. Vento zmizel venku. Ne, ne, nechoď tam! chtělo se mi na něj zavolat, najednou jsem byla přesvědčená o tom, že kdokoliv tam ven vystrčí čenich, ten už se nikdy nevrátí. Nevyšla ze mě ale ani hláska a nemohla jsem se hnout z místa. Nevěděla jsem, jaké to je nebezpečí, ale mozek mi představu strašidel, děsů a hrůz nabízel ochotně. Obrovské stíny, které se sápou po Ventovi, Maple, Wolfganii, pohlcují celý les... Na chvíli jsem je viděla, i když kolem mne byla spousta vlků, viděla jsem je, jak se sápou dovnitř k nám-
Nebyly to stíny. Byla to tmavá vlčice, která se vynořila právě včas, aby zastavila Feline a Nerissu v jejich pokusu o útěk, kterého jsem si do té chvíle vůbec nevšimla. Na moment jsem se absolutně ztratila ve své hlavě, zamrzla na místě a nevnímala ani Nicka, ani vlčata, ani nic. Už se mi to dlouho nestalo. Teď jsem se se škubnutím probrala, ale věci se mezitím zázračně nevyřešily. Nickolas vypadal taky pořádně vyděšeně, ale s jeho slovy jsem souhlasila. "Ne. Ven se teď nesmí," pípla jsem roztřeseným hlasem a taky se hned poslušně přikrčeným krokem vzdálila od chodby, která mi teď připomínala otevřenou hladovou tlamu. "Určitě... určitě to bude v pořádku," usmála jsem se křečovitě na vlčata a na tváře mi okamžitě vytryskly horké slzy, protože jsem se strašně, strašně moc bála, že to v pořádku nebude.

219

Bylo vidět, že Nerissa má s masem trochu problém. Pustila se k němu ochotně (a přestala tedy okusovat moji nohu, což jsem ocenila), ale co si s ním počít, to jí bylo trochu záhadou. Nebylo divu, však to bylo úplně poprvé, co něco takového viděla. Opravdu se ale snažila a vypadalo to, že se i pokouší to okoukat ode mně. "No vidíš, jak ti to jde," usmála jsem se, jakmile jsem polkla vlastní sousto. I Marion se radovala, stejně jako samotná Nerissa. Radostně poštěkávala nepříliš srozumitelná slůvka, ale rozhodně to už byla slůvka. Sice taková prvotní a popravdě jsem jim příliš nerozuměla, ale určitě to byl krok správným směrem. Za chvíli už budou mluvit a běhat a hrát si... Popravdě jsem se nemohla dočkat.
Marion se zvedla a začala poklusávat kolem, dupala u toho jako slon, ale už jsem se bála o dost míň, že vlčata rozšlápne na dvě chlupaté placičky, a dala se do řeči s vlčaty. Dojídala jsem svou svačinu a po očku pozorovala, jestli některá z holek opravdu odpoví. Ocáskem jsem přitom házela spokojeně sem tam. Bylo mi tu dobře. "Myslím, že je lepší na ně mluvit takhle normálně," řekla jsem, ačkoliv to byla jen domněnka. "Aby se to lépe naučily, ne?" Přišlo mi, že to dává smysl, i když bylo těžké odolat šišlání a ňuňání. "A vy se to naučíte, žejo?" šťuchla jsem mírně čenichem do Nerissy. "Za chvíli budete mluvit jedna báseň."

Nadchlo mě, že Marion by mě chtěla jako tetičku svých vlčat. Byla jsem z té nabídky úplně unešená. A Nick byl zase úplně unešený z vlčat. Asi podobně, jako já, ale hlasově se projevoval mnohem víc. No, a aby pravému chaosu bylo učiněno za dosti, ozval se do toho všeho ještě ten mladý vlk. Vento. "Ale přece... to prasátko už je přece po smrti," hodila jsem pohled směrem, kde leželo prase a ani se nehnulo. Jak by mohlo vrtět ocasem? A proč by jím vrtět chtělo, když mělo být sežrané? Vento tvrdil, že s ním nějak pohnul on. Jenže mi nešlo do hlavy, jak by to mohl dokázat, když stál tak daleko. "Myslíš jako nějakou magií?" špitla jsem to první, co mě napadlo, protože to bylo vysvětlení podivných věcí, které bylo hned po tlapce.
Nemohla jsem nad tím příliš dumat. Jednak jsem tomu sama nerozuměla a taky se mi najednou do tlapky zaryly špičaté vlčecí zoubky. "Au," vykvikla jsem překvapeně a trochu cukla nohou, na kterou soustředěně útočila Nerissa. Neměla velkou sílu, ale špičaté jehličky pěkně bodaly. Nemohla jsem se ale zlobit! Široce jsem se usmála nad Nickovou poznámkou. "To asi jsme," zamávala jsem ocasem a trochu jsem tlapu potahovala sem a tam a spolu s ní i Nerissu, která se jí držela. "Ty budeš určitě rozená lovkyně, viď," šťouchla jsem do vlčete jemně čenichem. Stisk špičatých zoubků vážně nebyl nic příjemného, ale byla jsem odhodlaná vydržet.
Ve skoro nestřežené chvíli Nickolas zmizel a zase se objevil. Taky to bylo skoro jako nějaké kouzlo. Jako by kus masa, který během chvilky spadl na zem, vlk vykouzlil z ničeho. Vděčně jsem se na něj usmála: "Dobrý nápad, je pravda, že zuby už na maso mají velké asi dost." Když byly dost dobré na mou nohu, určitě byly dobré i na divočáka. "Co, Rissi, nechceš zkusit hryzat radši tohle?" přišoupla jsem kus masa blíž k vlčeti. I přede mnou ale brzy kus prasete přistál. Tentokrát ne od Nicka, ale od Venta. "Děkuju," usmála jsem se na něj, pro samá vlčata jsem na vlastní hlad zapomněla, ale když přede mnou teď ležel oslintaný kus masa, v břiše mi hladově zakručelo. Pustila jsem se do něj. Třeba to i napoví Nerisse, co s tím vlastně dělat. Schválně jsem jedla pomalu, aby to pořádně viděla. Feline se mezitím věnoval Vento.

217, 3

"No, to se může stávat," řekla jsem nejistě, když mi Marion prozradila, že občas zapomíná. Jen většinou ne na vlastní vlčátka, pomyslela jsem si, ale zaváhala jsem, jestli bych to měla říkat nahlas. Spíš asi ne. Sama jsem měla ve své hlavě občas podivné věci. Začínalo mi docházet, že to asi není úplně Marion chyba, jak se předtím k vlčatům chovala. Teď bylo ale vidět, že se vážně moc snaží. Neviděla jsem v ní vůbec zlou vlčici a teď už to dávalo celkem smysl.
Jména vlčic se mi vážně moc líbila, ale nabídka, kterou mi Marion učinila vzápětí, mě úplně rozzářila. "Jistě, že bych chtěla! Hrozně moc bych chtěla být jejich tetička," roztáhla se mi tlama do širokého úsměvu a oháňka se mi rozkmitala neuvěřitelnou rychlostí. Měla jsem z toho neuvěřitelnou radost.
Jméno mojí maminky se Marion líbilo, ale trochu jsem sebou mimoděk cukla, když navrhla, že bych tak mohla pojmenovat svoje vlče. "Ano. To... to by asi mohlo," zamrkala jsem rychle a opravila úsměv na své tváři, doufala jsem, že si toho chvilkového záseku Marion nevšimla. Vypadala nadšeně a vesele, vůbec jsem jí nechtěla její radost kazit. Dokonce i Žiovta znala a pamatovala si ho jako milého vlka, stejně jako já. "Je to vážně moc hodný vlk. Jsem ráda, že jsem ho potkala. I další výlet bych si za ním udělala ráda, ale..." Koukla jsem na vlčata, která by takovou výpravu asi nezvládla. I Marion si to rychle uvědomila. "Přesně tak. Ale až povyrostou, mohli bychom tam jít. Určitě by se jim Život taky líbil, i ony jemu," zamávala jsem ocasem. Jistě, že měl takový vlk jako Život rád vlčata. Jinak jsem si to neuměla představit.

To už se k nám vmáčkli Nickolas s Ventem. Vento se začal Mari vyptávat na Života a Nick do mě dloubl čenichem. "Jsou maličké," souhlasila jsem s ním, mávala ocasem a usmívala se, když jsem viděla, jak na ně černobílý vlk láskyplně kouká a je jimi asi tak očarovaný, jako já. "Dokonce už cosi žvatlají!" vyhrkla jsem, když se od jednoho z vlčat ozval nesrozumitelný zvuk. "Páni. Ty jsi ale šikulka," tentokrát už jsem neodolala a musela Nerisse, která ta neohrabaná slůvka vybreptla, olíznout maličký čenich. Nemohla jsem si pomoct.
Marion s nimi chtěla zamířit ven. Trochu jsem se zarazila. "Nebude na ně zima?" strachovala jsem se trochu. Muselo tam pořádně mrznout. Maple navíc prohlásila, že Wolfganie v lese vycítila nějaké nebezpečí. "Museli bychom dávat hrozně velký pozor," špitla jsem. Z představy, že by se malým mělo něco stát, se mi dělalo špatně. Ale když tam s nimi všichni budeme... Z myšlenek mě vytrhl Vento, který koukal do kouta, kde ležel divočák s naprosto užaslým výrazem. "Co?" vykulila jsem tím směrem oči, ale neviděla jsem vůbec nic. Jen to podivné prase, které mimochodem nevypadalo moc jako obyčejní divočáci. "Já... vidím jen toho čuníka?"

216, 1

Trnula jsem z toho, jak hromotlucká Marion s vlčaty postrkovala sem tam. Dokonce tolik, že jsem se přestala krčit za Nickem a vyrazila jsem bez hlubšího přemýšlení do akce. Takhle to přece nešlo... Klapouchá vlčice prohlásila, že na ně pozor dává. "Vždyť jsi je málem zalehla," vydechla jsem. "Dávat pozor" jsem si tedy představovala o dost jinak. Dokonce se smála tomu, že se občas zapomene. Překvapeně jsem pootevřela tlamu a oči se mi trošku rozšířily samým úžasem nad tím, jak ledabyle to dokáže odmávnout tlapou. "Ale však- Však jsou to tvoje vlčátka," zablekotala jsem nechápavě. "Jak se můžeš jen tak zapomenout?" Opět to neznělo zvlášť vyčítavě. Spíš naprosto zmateně. Tohle jsem asi nedokázala jen tak pochopit. Znovu k nim natáhla přední tlapu a mně úplně zatrnulo. Kdyby do nich začala zase tak strkat a šťouchat, asi bych jí je prostě sebrala. Naštěstí jsem ale mohla vzápětí vydechnout, když Marion projevila opravdovou snahu a dotkla se vlčat jemně, aby z nich nezbyly jen dvě chlupaté placičky. "Tak," přikývla jsem s úlevou a pomalu se posadila, abych tam nad nimi nestála jako nějaká tyčící se skála.
Kolem se odvíjel další hovor, ovšem já příliš neposlouchala, ani jsem neměla příležitost, protože Marion mě zavalila otázkami. Mé jméno už jí stačilo vypadnout z hlavy. Představila jsem se vůbec? Najednou jsem si nebyla jistá. Od chvíle, co jsme přišli do úkrytu, jsem nezvládala vnímat všechno. "Jasnava," řekla jsem s mírným úsměvem. Když se mi ale Marion představila, opět jsem překvapeně zamrkala. Její jméno jsem už vážně slyšela, dokonce jsem ho i použila. Ale co. Ujištění se vždycky hodí. "Těší mě," řekla jsem tedy a zavrtěla ocáskem, zatímco mi byly představeny i malé vlčice, Feline a Nerissa. "Líbí," přiznala jsem tiše. "Jsou moc roztomilé. A ta jména se k nim opravdu hodí."
Jenže příval slov nekončil. Marion se vyptávala dokonce i na moji maminku. "No... moje maminka se jmenuje Jitřenka. Ale nikde tady není," objasnila jsem, protože se rozhlížela, jako by čekala, že se máma někde objeví. To bylo ovšem nemožné. Věděla jsem, že nikdy nevyjde z hvozdu. Měla příliš velký strach. Posledním tématem v této záplavě otázek byl můj strakatý čenich. "Vlastně mi ho obarvil Život. I očka. Mívala jsem je zlatá, tak jako vlčátka," mrkla jsem opět na malé slečny, které už opravdu na svět kulily zlatá kukadla.
Nejraději bych se s nimi hned poňufala, i když už podle všeho začaly ukazovat zoubky a zkoušet je na své mámě. Ale to byla asi hranice, kterou bych neměla jen tak bez dovolení překračovat, i když mě všechno svrbělo touhou vlčátka prostě zabavit. Upřímně? Záviděla jsem je Marion. Hrozně, hrozně moc. Naštěstí už se k nim chovala opatrněji. Pustila se do čištění a olizování jejich kožíšků a já viděla, že dává pozor, i když se na to asi musela dost soustředit. Už žádné neomalené postrkování. "Takhle je to lepší," špitla jsem spokojeně a už se zase usmívala. "Určitě se jim to i víc líbí." Jen po straně jsem mrkla na Ventíka (vážně se tak jmenoval?), který právě přemlouval Nicka, aby šel blíž. Trochu neochotně jsem se posunula stranou, abych udělala místo. Vypadalo to, že Marion všechen ten mumraj kolem nevadí.

215, 1

Dělo se tady toho vážně dost. Nějak jsem to nezvládala vnímat úplně všechno. "Ne, já se jich nebojím," špitla jsem k Nickovi. "Jenom..." Ztěžka jsem polkla. Bylo to složité a nechtěla jsem to teď vysvětlovat, ne přede všemi, kteří se teď na mě koukali, protože jsem tady byla nová a tudíž jsem jejich pohledy přímo přitahovala. Všichni vypadali ale celkem přátelsky.
Jako první se k nám přihnala strakatá vlčice s klopenými oušky, maminka vlčat. Začala si mě očuchávat, nejspíš aby si můj pach nespletla s nějakým vetřelcem, až se budu pohybovat na území. "Ahoj, Marion," pozdravila jsem ji s nesmělým úsměvem a potlačila myšlenku, že radši než aby mě očmuchávala by si měla jít lehnout ke svým děťátkům. Doufala jsem, že Wolfganie ji k tomu brzy nasměruje. To kňučení se nedalo snést. Marion nám strašně rychle představila všechny. Ventík byl asi ten mladý vlk, pak Pan Oříšek? Ten se vzápětí vypařil někam do zimy. No a nakonec Nerissa a Feline. Ta jména asi patřila k vlčátkům.
Mladý vlk, "Ventík", nás taky vzápětí pozdravil. "Ahoj," odpověděla jsem i jemu, ale hned vzápětí jsem vykvikla: "Pozor!" když jsem viděla, jak sebou Marion flákla na kožešinu těsně vedle vlčat, která jen tak tak unikla vážné újmě na zdraví. Dál přitom mlela a mlela a nakonec si k sobě vlčátka přikopla, jako by to snad byly jen koule chlupů a ne živá stvoření. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem se začala pohybovat, ale najednou jsem stála až u Marion. Wolfganie poodešla řešit něco jiného, Venta, který se šel s námi zdravit a seznamovat s Nickem, jsem prostě úplně přehlédla. "Marion. Dávej na ně větší pozor," řekla jsem, nijak vyčítavě, při pohledu na malé uzlíčky mi hlas naopak přetékal něhou. "Jsou křehká. Snadno se jim může-" Trochu jsem se zajíkla. Odkašlala jsem si a zkusila to znovu: "Může se jim lehko něco stát, když kolem nich tak dupeš a strkáš do nich." Ostýchavost byla ta tam. Viděla jsem před očima jen nehybná těla svých dvou vlčátek, která nikdy nedostala šanci. Tyhle dvě ano a já nechtěla, aby se jim něco stalo. Nemohlo se jim nic stát. Proč k nim jejich máma byla tak neomalená? Vůbec nevypadala jako zlá vlčice. Že by si to neuvědomovala?