Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snad měl Tonres pravdu. Snad byly věci tak, jak měly být a nakonec všechno dopadne dobře. Věřila jsem, že ano, ale smůla lepící se mi v tomto směru na tlapky byla skutečně neodbytná. Ze všeho nejvíc na světě jsem toužila po rodině, ale osud mi ji stále nechtěl dopřát. Naklonila jsem hlavu ke straně. "Páni, máš syna?" Nemyslela jsem, že mi o něm Tonres už někdy povídal. "To chápu, že muselo být těžké ho pustit do světa. Ale jestli jsi ho vychoval ty, pak si jistě poradí," pousmála jsem se. Tonresův syn se toulal někde po světě, byl tedy také tak trochu ztracený, ale ne tak, jako moje vlčátka. "Kdoví? Třeba i jeho cesty jednou povedou sem," střihla jsem oušky.
Bavili jsme se trháním šípků, které ve dvou bylo mnohem zábavnější, než když to vlk dělal sám. Tonres přitom vykládal o tom, jak od začátku tušil, že Sarumen pro něj bude tím pravým místem. Dával si však za vinu, že zde nebyl při tom útoku cizí vlčice. "Možná i to byl osud?" pronesla jsem po chvilce zamyšlení. "Možná jsou věci, které se změnit nedají. Neměl by ses tím trápit, jistě jsi pomohl, jak jen nejlépe jsi dovedl." Netušila jsem, co všechno se tu událo, snad nikdo nepřišel o život? Ale nemohla to být Tonresova vina, byla to vina té vlčice.
"Nicose... Možná? Jen tak letmo. Takový rezavý vlk, že?" Vyskytoval se s námi na mýtince, když jsme pomáhali vydře hlídat vydřátka, ale potom se nějak vytratil. "Určitě ano. Snad se jednoho dne vrátí a povypráví ti o všech svých dobrodružstvích," pousmála jsem se na něj.
Brzy se k nám připojila bílá vlčice a odsouhlasila, že do sbírání šípků se s námi pustí. "Necháme si je do zásoby na zimu," prozradila jsem jí a utrhla dalších pár červených plodů do klobouku. "Jsou zdravé." Tonres odhadl, že se jedná o novou členku, což sama potvrdila. Představila se nám jako Rue. "To je pěkné jméno," uculila jsem se, bylo takové roztomilé, vlastně jako sama vlčice. Snad brzy uvidí, že nás se vůbec nemusí bát! Smečka pro ni byla něčím novým, takže se nejspíš nebylo čemu divit, že je z toho nesvá. "Není v tom nic zapeklitého, i pro mne je tohle první smečka a místní vlci mají hodně pochopení pro to, když něco nevíš nebo omylem pokazíš," ujistila jsem ji s úsměvem. Znamenalo to ale, že jí toho zas tak moc povědět nemohu... Sama jsem se potřebovala přiučit něčemu ze smečkového života. Proto jsem stočila zrak spíše k Tonresovi. Kdoví, třeba se poučíme obě?

Ať už byla tůňka skutečně léčivá či ne, oběma nám ulevila. Její voda se krásně třpytila a blýskala i v tak zamlženém dni, jako byl tento. Bylo to skutečné, či jsem to opět viděla jen já? Záleželo na tom? Brzy jsme ji tak či tak nechali mírně za sebou a Tonres se začal vyptávat na Artyoma. "Nejspíš máš pravdu. Ale nemůžu navždy čekat, zda se vrátí. Mám ho pořád moc ráda, ale..." Lehce jsem nakrčila čelo, jak jsem se snažila najít ta správná slova. "Je těžké milovat někoho, kdo kamsi odletěl s větrem." Měla jsem v lásce neustále jen smůlu. Každý, komu jsem byla připravená nabídnout své srdce, nakonec zmizel.
Sbírání šípků už bylo veselejší kratochvílí. Nebylo to jen tak, ale my byli odhodlaní sběrači. Ani popíchaný čenich mne nemohl odradit. "Jistě!" poskočila jsem a protáhla přední tlapy dopředu se zadkem trčícím k nebi. "Vydej nám svoje šípky! Na oplátku se budeme starat o les a tím i o tebe," zasmála jsem se, byla to přeci pravda - určitě se zde všemu tolik dařilo i proto, že smečka hvozd udržovala v pořádku.
Zaposlouchala jsem se do Tonresova příběhu. Dříve bydlel nedaleko lesa, v Houbovém háji, což - jak jsem si s lehkým škubnutím uvědomila - byl právě ten les, který mi přivodil zkázu, ale raději jsem to nezmiňovala. Do Sarumenu ho přivedla starost o kamarádku, seznámení s Maple a dokonce i jedna nepříjemná událost, které jsem se já naštěstí vyhnula. Mírně jsem se pousmála. "Úplně chápu, že jsi to tu už nedokázal opustit. Hvozd jako by si vlka úplně přitáhl, viď? A samozřejmě také smečka." Zmínil také, že svou kamarádku Danie od té doby nenašel a barvy vznášející se kolem něj nabraly mírně namodralý nádech smutku. Otřela jsem se o něj povzbudivě čenichem. "Říkal jsi, že je mladá, viď? Nejspíš se jen zatoulala. Víš, jak to s mladými vlky bývá." Sama jsem to také udělala, a to jsem byla úplně vzorné vlče.
Náhle se vedle nás ozval nesmělý hlásek. Otočila jsem se po něm a spatřila vlčici s kožíškem bělostným jako sníh. Barvičky kolem ní jako by se nervózně chvěly a zdály se takové vybledlé, celá vypadala dosti nesměle. Nikdy jsem ji neviděla. Že by někdo nový? "Ahoj," pozdravila jsem ji přátelsky a zamávala oháňkou. "Nerušíš nás. Zrovna jsme sbírali šípky. Chceš se přidat?" pokývla jsem k Tonresovu klobouku, který stál na zemi a zrovna sloužil jako košík. "Já jsem Jasnava a tohle Tonres," představila jsem nás vmžiku a zvědavě sledovala, jestli vlčice trochu vykoukne ze své ulity.

Tonresovi už bylo lépe a zlatavé záblesky kolem něj to jen potvrzovaly. Dávala jsem pozor, abych koukala vlkovi do obličeje a ne kolem něj na něco, co on vidět nemohl, protože jsem se bála, aby si opět nezačal dělat starosti o mé zdraví. Nemyslela jsem si, že by ty světýlka a barvičky byly něčím nebezpečným. "To je dobře," zamáchala jsem oháňkou. "Mně je taky mnohem lépe. Možná tu v lese máme léčivé tůňky," zažertovala jsem... ale jen tak napůl. Ta druhá půlka tomu byla připravená plně věřit, protože to určitě bylo možné.
Při vzpomínce na Artyoma mnou proběhlo nepříjemné zachvění. Byl pryč. Pryč. A jak se změnil můj výraz tváře, změnily se i barvy kolem Tonrese. Musela jsem uznat i ve svém posmutnění, že to bylo fascinující. Očka mi tam na chvíli utekla, ale přiměla jsem je zaměřit se opět přímo na vlka. "To je v pořádku. Doufala jsem, že mu můžu pomoct, aby neměl takový strach někomu se otevřít, ale... asi nemůžeme pomoci všem," věnovala jsem vlkovi další posmutnělý úsměv a raději se šla věnovat šípkům, než sama sebe ještě rozpláču.
Naštěstí šípky nerostly daleko. Kéž by byly o něco chutnější! Ale nedalo se nic dělat. "To jistě ano, na zimu se hodí," souhlasila jsem a nadšeně se zasmála, když jsem spatřila, co Tonres provedl se svým kloboukem. "Aha! Tak tohle je ten tajný trik? To je vážně chytré," zamáchala jsem oháňkou a začala trhat ovoce z keříku. Nebylo to však jen tak. Muselo se dávat pozor na trny a i tak mě občas nějaký chytil za čenich. "To víš, nechtějí se nechat jen tak sníst. Škoda, že narazili zrovna na nás, šípkotrhačskou četu," pokoušela jsem se dále odlehčovat atmosféru. Bylo to divné, nešlo mi to úplně od srdce, ale cítila jsem se díky tomu stejně líp. Bude to v pohodě. Nakonec.
Tonres chtěl vědět, jak jsem tu skončila. "No... vlastně náhodou. Toulala jsem se s kamarádkou, vlčicí jménem Wizku a tlapky nás donesly až sem. Narazila tu na svého bratra a já jsem se zase dala do řeči s Wolfi a tak nějak... se mi tu zalíbilo. A zůstala jsem. Nikdy jsem dřív ve smečce nebyla, ale tady byli všichni tak milí, že už jsem nemohla odejít," pousmála jsem se. "Jsem moc ráda, že tu mám svůj domov. Jak jsi sem došel ty?" oplatila jsem mu zvědavě otázku a utrhla do klobouku dalších pár rudých plodů.

Půlkou mysli jsem byla ještě u Tonresovy magie. Nepřišlo mi fér, že by někdo měl trpět za pomoc druhým, ovšem svět byl často takový. Nespravedlivý. Tonres byl moc hodný vlk, že to dělal, i když ho to bolelo. Jinak jsem se už ale soustředila na hledání šípků či tůňky, v libovolném pořadí, a také na náhodné barvičky a záblesky kolem.
Tůňka byla moc příjemná. Její chlad byl na opuchlé tlapky přímo báječný. "Budu se snažit," slíbila jsem hnědému vlkovi, že na sebe pozor dám. Doufala jsem, že se věci brzy vrátí do normálu. Už jsem se cítila lépe, ale na duši mi pořád ležel takový divný splín a ani tělo nebylo úplně v pořádku. Bude potřeba ještě asi víc odpočinku. Ale protože se blížilo nejchladnější období roku, nemrzelo mě to tolik. Zimní radovánky byly zábavné, ale raději oželím je, než abych přišla třeba o kus jara. "Lepší?" zeptala jsem se s úsměvem Tonrese, který si také máčel tlapky a tvářil se velice úlevně.
Trošku jsem sebou cukla, když se zeptal na Artyoma. Nepamatoval si jeho jméno, ale já hned věděla, o kom mluví. Tiše jsem si povzdechla. "Artyom. Bohužel jsem ho nenašla. Myslím, že... že odešel. Bála jsem se, že se to stane, i když jsem doufala, že to dopadne jinak," pousmála jsem se trochu smutně a vycouvala na pevnou zem, protože už mi nožky začínaly spíš mrznout. Rozhodně ale vypadaly lépe. Nevěděla jsem, jestli chci mluvit o Artyomovi. Stýskalo se mi po něm, ale nemohla jsem dát svoje srdce někomu, kdo se bál ho přijmout. Už tak se zranilo příliš mnohokrát. "Podívej," broukla jsem raději, když se mi z mlhy před očima vynořily červené bobulky. "Tady jsou šípky." Jeden jsem si hned utrhla do tlamy a mírně se zašklebila. Nebyly až tak dobré, jako ostatní ovoce, ale byly zdravé.

//Skalisko

Vlastně jsem to s těmi šípky myslela napůl jako vtip, ale Tonres se toho chytil a když mi sdělil, že má nějaký skvělý trik, jakým bychom jich mohli nasbírat hodně, zaujalo mě to. "Ano? Tak to jsem zvědavá," pousmála jsem se, jeho mrknutí směrem ke klobouku, který nosil na hlavě, mi zcela uniklo. Pořádně jsem totiž ani netušila, co to je - brala jsem to zkrátka za další z ozdob, které zdejší vlci tak rádi nosili.
"To ano, je to hodně užitečná magie," přikývla jsem. "Jen jsem myslela, že většina magií si bere hlavně energii. Nevěděla jsem, že některé můžou při používání i zraňovat." To bylo poněkud děsivé zjištění. Žádná z těch mých to však naštěstí nedělala, alespoň pokud jsem věděla. Tonres však trval na tom, že to nic není, a tak jsem mu věřila. Určitě by si to však měl alespoň umýt. "Tak dobrá," broukla jsem a zamířila ven.
Venkovní vzduch byl čerstvý a o poznání chladnější, než když jsme šli dovnitř. Cítila jsem se venku hned lépe, než uvnitř jeskyně. I tady se objevovaly podzimní barvy, i když většina jehličnanů barvu na podzim neměnila. Sem tam se nějaký listnáč našel, či keřík, nebo i listí, které sem doletělo kdoví odkud. A všechno bylo samozřejmě mnohem barevnější, než obvykle. Viděla jsem tu slabou záři kolem všeho živého, poklidný dech lesa. Snažila jsem se příliš nezírat, ale těžko jsem si mohla pomoct. "Podívej, tady je pěkná tůňka," ukázala jsem tlapkou a napila se chladné vody, než si tam Tonres začne omývat tlapu. Pak jsem poodstoupila, abych mu nepřekážela. Přišlo mi, že se kolébám jako kachna. Po krátkém uvážení jsem si předníma nohama stoupla taky do studené vody. "Snad mi potom splasknou," pohlédla jsem na hnědého skoro omluvně. Úleva byla okamžitá. Voda moc hezky chladila.

299

Tonres mě znovu ujistil, že se všechno spraví. Věřil tomu a já tomu také chtěla věřit, opravdu jsem chtěla, ale když mi oči zabloudily k velikým jizvám na jeho přední noze, pokoušely se o mne pochybnosti. Zase se vynořila ta myšlenka. Nic nemůže být přesně tak, jako dřív... Ale minimálně už se věci jevily lepší, než předtím. Spánek určitě pomohl a Tonresova ochota také.
Dozvěděla jsem se, že se mu podařilo ovládnout léčivou magii. "To je asi dobře," usoudila jsem, když zmínil, že mnoho vlků ještě šanci léčit neměl. "I když je mi jasné, že by ses tu magii rád naučil lépe. Jenže když si někdo musí nejdřív ublížit..." Bylo to přinejmenším zapeklité.
Zajímalo mě, jak taková magie vypadá a funguje. Pozorovala jsem Tonrese při práci, ale kromě slabé záře jsem nic dramatického neviděla. Uvnitř se však jistá úleva dostavila, jenže to bylo všechno jaksi neurčité. Tonresova moc jistě vykonala něco dobrého, ale dovnitř jsem si bohužel neviděla a ani jeden z nás nemohl tušit, co vlastně bylo špatně a co se opravilo.
Zasmála jsem se. "Já budu moc ráda, když půjdeš se mnou. Leda bys ty šípky chtěl jít sbírat sám od sebe," zastřihala jsem ušima. "To není vlastně až tak špatný nápad, jsou zdravé a na zimu se hodí." Ale nedělala jsem žádné plány, prostě jsem jen chtěla jít ven, trošku na vzduch a pokusit se rozpohybovat své ztuhlé tělo. Jenže než jsem vyrazila, všimla jsem si trošky krve kolem Tonresovy tlapky. "Ach, to zní nepříjemně," svěsila jsem uši. "Magie má vždycky svou cenu, že? Jsi hodný, že pomáháš ostatním, i když tě to potom bolí," hlesla jsem, bylo mi líto, že za to Tonres musí takto platit. Snad byla pravda, že se tahle rána doopravdy rychle zacelí. "Takže tě to nebolí tolik? Můžeme vyrazit?" ujistila jsem se. "Venku si to můžeš alespoň opláchnout v některé tůňce," napadlo mě.
Vykročila jsem pomalu k východu z jeskyně a ohlédla se, jestli mne Tonres následuje. Jak jsem na něj koukala, došlo mi, že kolem něj opět prosvítají barvy. Kdy se vlastně vrátily? Teď už se však zdály mnohem klidnější. Spíše příjemně modravé, než temně fialové, a nevařily se jako mračna před bouří, ale pomaleji se převalovaly. Pro sebe jsem se pousmála, odtrhla zrak a vyšla z jeskyně.

//Sarumen

298

Tonres mne ujistil, že o jeho upřímnost se bát nemusím, ovšem viděla jsem, že ho moje otázka i tak uvedla do rozpaků. Ve tváři se mi otiskl mírný úsměv. "Já se neurazím," broukla jsem. "Jen chci vědět, že si nenamlouvám věci, které ve skutečnosti nejsou. Ale zdá se to skutečné." Byla jsem si celkem jistá, že to není jen moje představivost. Kdybych to jen viděla, pak možná ano, ale já ten otok i cítila. Nebolelo to, ale bylo to takové nepohodlné. Tonres mínil, že to může být jen následek všeho, co se přihodilo, což by dávalo smysl. Určitě jsem nemohla být hned v pořádku, potom, co jsem... Umřela. Otrávila se a umřela. Lehce jsem se otřásla, jak mi přeběhl mráz po zádech. Zvědavě jsem ale vzápětí střihla oušky. "Máš magii, která dovede léčit?" zajímalo mne, ale pak jsem už byla ticho, když ke mně Tonres přistoupil a položil mi tlapku na břicho.
Zatajila jsem dech. Cítila jsem něco? Cosi se asi stalo. Pocítila jsem trochu příjemného tepla, jakési pnutí hluboko v břiše se vytratilo. Ovšem otok zůstával pořád stejný, na bříšku i na tlapkách. "Děkuju. Myslím, že se něco stalo, pomohlo to," pousmála jsem se vděčně na Tonrese, jeho magie něco svedla, jen jsem nevěděla, co přesně to bylo a jestli to bude trvalá úleva. Protáhla jsem si tlapy dopředu a vyškrábala se do sedu. "Možná bych se šla trošku projít. Zkusit si rozhýbat ty tlapky," nadhodila jsem, ale potom jsem si čehosi všimla. Kámen pod Tonresovou tlapou zbarvila troška červeně. "Oh - teče ti krev? Ukaž tu tlapku, vrazil sis tam něco?" natahovala jsem se tam ustaraně, jak se to mohlo stát? Leda by si tam vrazil nějaký kamínek, i když byla jeskyně tak čistá a bezpečná?

297

Ty změny na mém těle mi dělaly starosti. Nerozuměla jsem jim. Proč se staly? Co znamenaly? A byly vůbec skutečné? Až když se ozval Tonres, odtrhla jsem pohled od svého břicha a otočila se na něj. "Asi ano. Je mi po spánku mnohem lépe," pousmála jsem se na něj, ale když nabídl pomoc, objevil se mi na tváři opět zamyšlený výraz. "Hm... Možná ano. Ale buď prosím upřímný," řekla jsem hned ze začátku. Neměla jsem důvod si myslet, že je Tonres nějaký padouch, který by mi lhal. Spíš naopak. Byl to hodný vlk, moc milý... A tak jsem si říkala, že by se možná mohl pokusit šetřit moje city. Já jsem ale potřebovala vědět pravdu. Potřebovala jsem si být jistá, že to, co vidím, není jenom v mojí hlavě. "Nezdám se ti... no, tlustá?" položila jsem konečně onu otázku, ale to možná nebylo úplně to správné slovo. Pod srstí jsem si žebra cítila čenichem tak jako vždycky, ne, že by mi lezla, ale nahmátla jsem je snadno. Problém musel být v něčem jiném. "Možná spíš oteklá. Já nevím. Mám takové nalité bříško, ne? I tlapky trošku, teď jak jsem déle ležela," zahýbala jsem předníma nohama, které se mi taky jevily jaksi větší a nemotornější, než obvykle. Nebylo mi už vyloženě špatně, ale stejně se dělo něco moc divného.

296

"Radovat se z maličkostí mi vždycky šlo," pousmála jsem se, ale trochu sklesle. V tuhle chvíli mě jaksi nenapadalo nic, na co bych měla chuť, co by mě potěšilo, mé nitro se zdálo být nesmírně otupělé. Nejspíš jsem byla jen příliš unavená. Musela jsem doufat, že v tom není něco horšího. Co když jsem dočista rozbitá? Co když už mi nikdy nic radost neudělá? Ztěžka jsem polkla, tahle myšlenka mě hrozila znovu rozbrečet, ale tentokrát se mi podařilo to prodýchat a slzy zahnat. "To zní hezky. Jen - zííív - jen si vážně musím odpočinout, než vůbec začnu nad něčím přemýšlet," pohlédla jsem na Tonrese omluvně, tlama se mi doširoka otvírala a oči zase zavíraly, ale jeho starost byla skoro až dojemná. Uvědomila jsem si, že ji už zase vidím kolem něj, ty barevné stužky a záblesky. Snažila jsem se na ně příliš nezírat. Místo toho se mi povedlo vytvořit na tváři další unavený úsměv, když slíbil, že zůstane se mnou. "Děkuju. Jsi vážně moc hodný," hlesla jsem a během dalších pár chvil už spokojeně spala.

Hlavou mi vířily divné sny, ze kterých jsem si po probuzení pamatovala jen zmatené útržky. V jednu chvíli jsem někoho pronásledovala, v tu další jsem zase byla pronásledována já. Chvílemi se zdálo, že jsem obě vlčice najednou - lovec i kořist. Párkrát jsem sebou ze spánku prudce škubla či cosi zamumlala, byl to neklidný spánek, ale ne natolik, abych se probudila. Po nějaké době i sny zmizely, můj dech se zklidnil a mému tělu se dostalo odpočinku, který tolik potřebovalo.

Probudila jsem se, aniž bych tušila, kolik času uplynulo. Chvíli jsem ještě jen tak ležela se zavřenýma očima, ale nakonec jsem se probrala úplně. Netušila jsem, jestli Tonres spí nebo je vzhůru, každopádně ležel pořád vedle mě. Lehce jsem se pousmála. Cítila jsem se líp. Spánek mě osvěžil a v mnoha směrech jsem si připadala jako nová vlčice. Ne ale ve všech. Pohled mi opět sklouzl k oteklému břichu a teď mi připadalo, že mám trochu nateklé i nohy. Co to jenom je? Únava zmizela, ale tohle ne a dělalo mi to popravdě starosti. Takhle to nemělo být. Ne? Nebo jsem si to jen nalhávala? Třeba se mi to jen zdálo? Že bych si po smrti nepamatovala, jak vypadalo moje tělo? Mírně zamračeně jsem si prohlížela sama sebe a na moment i zapomněla, že tu vlastně jsem s Tonresem.

295

Byl to opravdu velký šok. Moje mysl jako by se s tím nemohla srovnat, narážela na to jako jazyk na zlomený tesák. Umřela, já umřela, umřela jsem... Omílalo se mi to v hlavě stále dokola, zdálo se to tak nereálné a zároveň jako jediné možné vysvětlení. "Je to to jediné, co dává smysl," povzdechla jsem si a s vděkem se pousmála, když se mne velký huňatý vlk snažil povzbudit. "Nevím, jak dlouho něco takového může trvat... ale tady v Sarumenu na to nebudu sama," připomněla jsem sama sobě. Byla jsem doma. V bezpečí. Všechno bude nakonec zase dobré. Tomu jsem musela věřit, když už ničemu jinému.
Nechala jsem ho, aby mi svou takřka medvědí tlapou otřel mokré tváře. "Tak nějak to bude. Musí být nějaký důvod, proč jsme dostali možnost se vrátit." V tu chvíli mě nenapadalo, jaký by ten důvod měl být, ale až to přijde, určitě to poznám. Ucítila jsem v srdci hřát jiskřičku naděje. "Snad máš pravdu," hlesla jsem, když mi předával další slova útěchy, ale pohled mi mimoděk zabloudil k dlouhým jizvám na jeho rameni. Rány se zahojily, ale stopy po nich zůstaly. Nic už nebude stejné. Nemůže být. Věci se mění a na to jediné se dá spolehnout. Hlava mi už vším tím přemýšlením těžkla. Byla jsem unavená, přímo vyčerpaná na těle i na duchu. Už se to nedalo víc odkládat. "Myslím, že si chvíli zdřímnu," špitla jsem k Tonresovi. "Úplně mi padá hlava," pousmála jsem se omluvně a složila jsem si čenich na přední tlapy. "Jsem ráda, že tu jsi se mnou..." zamumlala jsem ještě, než jsem sklouzla téměř okamžitě do spánku.

294

Už jsem nechtěla znovu plakat, ale těžko se tomu dalo vzdorovat, když vzpomínky na ty strašlivé zážitky náhle útočily ze všech stran. Temné stíny vyskakovaly ze všech koutů mojí mysli. Přitiskla jsem se k Tonresovu huňatému kožichu a schovala do něj svoji tvář jako malé vlče, které se schovává před světem. Chvíli jsem nemohla pořádně nic, jen vzlykat a máčet mu srst svými slzami. Jeho blízkost mi ale dodávala pocitu bezpečí a cítila jsem, že se mi trochu ulevilo, když jsem to dál nedusila v sobě. Postupně nával úzkosti i pláče odezníval a zůstávala jen ta veliká únava, která šla snad až do morku kostí.
Teprve až když Tonres jemně promluvil, odtáhla jsem hlavu od jeho ramene a zvedla k němu očka lesklá slzami. "Dobře," pípla jsem. Bála jsem se, co to mohlo být, když to nebylo příjemné. Přemýšlí, jak mi má říct, že jsem se zbláznila, proletělo mi zběžně hlavou, ale co nejrychleji jsem tu myšlenku zahnala. Poslouchala jsem. "Ó ne, to mě moc mrzí, Tonresi," vyjekla jsem, když povídal o medvědovi a ukázal mi tu velikou jizvu, která se mu táhla po rameni. Dál jsem ale už mlčela, protože jak mluvil a mluvil, začalo mi docházet, co se mi snaží naznačit. Oči se mi rozšířily zděšením - a nejhorší bylo, že to dávalo svým způsobem hrozný smysl. Že to bylo jediné, co dávalo smysl.
"Takže já doopravdy umřela," šeptla jsem a sklonila hlavu. Na moment se se mnou celá jeskyně zatočila a myslela jsem, že buďto omdlím, nebo aspoň vyhodím svačinu, kterou jsem právě snědla. Potom se ale všechno ustálilo. "Mrtvolka... Já jsem doopravdy umřela," zopakovala jsem a přeběhl mi mráz po zádech. Automaticky jsem se přitiskla blíž k hnědému vlkovi, který byl hotovou skálou bezpečí. "Myslím, že máš pravdu. Myslela jsem, že... že mě třeba na severu někdo našel a vzal mě k Životu, ale... asi jsem to od začátku v hloubi duše věděla," špitla jsem. Spolu s tímto vědomím přišla i další uvědomění. Že si tohle s sebou ponesu celý zbytek života. Že už nikdy nic nebude úplně stejné, jako to bylo dřív.
"Je... je strašidelné na to myslet," odpověděla jsem, když chtěl Tonres vědět, jak se cítím. "Ale jsme naživu. Dostali jsme druhou šanci, že? To je dobré. Můžeme žít dál, není pro nás ještě konec." Spatřila jsem koutkem oka pár osamělých jiskřiček. Snad to byly jiskřičky naděje. Hlava mi ale z toho všeho šla kolem. Měla jsem ji těžkou, jako by byla plná kamení, ať už jsem byla vděčná za druhou šanci na život nebo ne. Snažila jsem se únavě vzdorovat, ale hlava mi tak trochu sama od sebe padala na Tonresovo rameno.

293

Trochu jsem se na Tonrese pousmála. "Já jsem docela obyčejná vlčice. Ale možná... možná má tohle nějaký důvod." Času bylo dost na to, přijít této záhadě na kloub. Ze všeho toho přemýšlení už na mě šla únava a na jeden den toho bylo nejspíš až dost. Byla jsem ráda, když jsem se mohla položit na pohodlnou kožešinu v úkrytu a dát si kousek čerstvého masa z lovu, i když jsem ho jedla opravdu jen po kousíčcích a opatrně.
Tonres podle všeho o Smrti už něco věděl. Přinejmenším měl představu, kde se nachází její sídlo. "Ano, dorazila. Jenže... nevím, jak jsem se na ten jih dostala, to je to," svěsila jsem zkroušeně uši. Ať jsem se snažila vzpomenout jakkoliv, prostě to nešlo. Vyposlechla jsem si, co si vlastně Tonres o bohyni myslí a trošku jsem se otřásla. "Já mám také raději pana Života. Smrt mi vážně přišla hodně, hodně děsivá." Proč že mě vlastně zajímala? "No... navštívila jsem ji totiž. Jen jsem to neměla v úmyslu. Byla jsem u Života v kopečcích a potom jsem se vydala na sever, ale udělalo se mi nějak zle. Myslím, že jsem snědla něco špatného. Chtěla jsem se jen schovat před sluníčkem, ale omylem- omylem jsem vlezla ke Smrti do zříceniny," přeběhl mi opět mráz po zádech.
"A potom už v tom mám hrozný zmatek. Ř-říkala, že umřu, že jsem se otrávila a potom mě vyhodila a mě bylo ještě mnohem hůř a pak... pak... pak byly úplně hrozné, příšerné sny a když jsem se probudila, byla jsem na jihu, ale... jásinicnepamatuju," vysypala jsem ze sebe ke konci už vážně rychle a poněkud zmateně, z očí se mi opět spustily slzy, jak jsem se znovu probírala tím hrozným zážitkem. Cítila jsem, jak se mi tlapky roztřásly a nadechnout se najednou bylo ještě těžší, než před chvílí. Lapala jsem po každém nádechu a srdce mi divoce bušilo, jak mě zavalila vlna úzkosti. "Tonresi, bylo to- bylo to- tak h-h-hrozné!"

292
//Sarumen

Tonres to nedělal, já to nedělala, ale světla přesto existovala. Byla tu celou dobu, vynořila se myšlenka, která to mohla všecko vysvětlit. Byla tu, ale já je neviděla. Až teď. To dávalo smysl. Otevírala jsem tlamu, abych se o tento svůj poznatek podělila s Tonresem, ale zase jsem ji sklapla. Vypadalo to, že čím víc o tom mluvím, tím má větší starosti. Myslí, že jsem se zbláznila? Nebo že jsem se praštila do hlavy? Raději jsem nechala tlamu zavřenou, i když mi to nedalo klidu. Přijdu tomu na kloub, přijdu... ale až si odpočinu. Teď jsem se musela soustředit hlavně na to, abych se dovlekla do úkrytu.
"Určitě ne," hlesla jsem a pousmála se na Tonrese. Šla jsem pomalu vedle něj a chvílemi se o něj opřela, když se mi tlapy příliš pletly. Přesto jsem nedokázala mlčet o světýlkách úplně. Zkrátka se to nedalo vydržet. "Možná je nemohou vidět všichni," breptla jsem alespoň část své teorie, ale to už nás spolkla jeskyně a všechny barvy, jiskřičky i jiné divy alespoň pro tu chvíli odešly.
V úkrytu nikdo nebyl, ale pachy obyvatel smečky se zde vznášely pořád. Uvelebila jsem se na nejbližší kožešinu a zatímco se Tonres přehraboval ve spíži, pocuchala jsem si čenichem srst na břiše a zahleděla se na něj. Co jen to s ním bylo? Proč bylo tak nepřirozeně nateklé? Vleže se mi zase o něco hůř dýchalo, ale vydržet se to dalo. Přesto to bylo nepříjemné, a jasné znamení, že všechno není jak má.
To už se však Tonres vracel s kusem masa. "Děkuju mockrát," pousmála jsem se na něj a máchla párkrát ocasem. Neměla jsem kdovíjak velkou chuť k jídlu, ale přiměla jsem se kousek si utrhnout, protože v žaludku mi zela hladová díra. Jedla jsem ale hodně pomalu, spíš jsem uždibovala - trochu jsem se obávala i toho, aby se mi znovu neudělalo špatně. Určitě muselo být všechno uvnitř mne pořád ještě celé rozdrážděné. Přitom jsem přemýšlela, jak vlastně Tonresovi říct, co se stalo. "Byl... byl jsi někdy u bohyně Smrti, Tonresi?" polkla jsem malé sousto a zvedla k němu konečně zelená očka po delším mlčení. To mohlo být stejně dobré místo, kde s příběhem začít, jako každé jiné. Třeba mi Tonres pomůže pochopit, co se stalo.

Vstávala jsem pomalu, nejdřív jsem si chvíli poseděla, cesta sem přes hory mě dost unavila a já se trochu bála, co dalšího by se mohlo stát. Přesto jsem se znovu pokusila na Tonrese mírně usmát. Nechtěla jsem, aby si dělal velké starosti. Bylo mi tak divně, ale určitě to nebylo na umření. Že? Konec konců, cítila jsem se milionkrát lépe než nahoře u Smrti. Tam jsem si myslela, že opravdu umřu... ale neumřela jsem, že? Kdyby ano, nemohla bych tu být.
Barvy kolem vlka mě rozptylovaly. Tonres se mě pokusil postrčením čenichu uvést zpátky do přítomnosti. Snaživě jsem zamrkala a s úsilím se mi povedlo barvy odtlačit do pozadí, ale cítila jsem, že jsou pořád blízko, připravené se znovu objevit. "Magie? Ale... já je nedělám, to ty," pokoušela jsem se mu to vysvětlit, létaly kolem něho, takže by ta magie musela vycházet z něj, ne ze mně, jenže to vypadalo, že to teď poslouchat nechce. Asi měl pravdu. Nebyla ta nejvhodnější chvíle. "Dobře. To bude asi nejlepší," vydechla jsem a vyškrábala se na nohy. Aspoň už jsem nebrečela, to byla docela výhra, ale oteklé břicho mi bylo nepříjemné, táhlo divně k zemi a musela jsem vypadat jako nafouknutá žába. Ne, ne, na to nemysli, nebo se zase rozbrečíš.
"Díky za pomoc," vydechla jsem vděčně. "Snad mě nebudeš muset tahat z problémů pokaždé, když se potkáme," věnovala jsem Tonresovi unavený úsměv a vykročila po jeho boku směrem k úkrytu. Zpočátku jsem ani nepotřebovala využít jeho nabídky opory, ale když jsme se už blížili Skalisku, bokem jsem se o něj na moment zlehka opřít musela. Nohy se mi trošku zapletly a hlava zamotala. Musela jsem být dlouho nemocná, když jsem takhle zesláblá, pomyslela jsem si. I měnící se listí na stromech to naznačovalo. Jak jsem tak na stromy hleděla, zjistila jsem, že malé jiskřičky poletují i kolem nich, hlavně kolem barevného listí. "Jsou všude," hlesla jsem tiše s úžasem těsně předtím, než nás pohltila jeskyně.

//Skalisko

Divný ten zážitek skutečně byl, také velice děsivý, ale ani jsem pořádně nevěděla, kde vlastně začít s vyprávěním, kdybych to Tonresovi chtěla celé vyložit. A to jsem chtěla. Jenže prozatím jsem byla příliš zmatená a taky unavená, než abych se do toho pouštěla. Alespoň, že jsem narazila na Tonrese. Byl ke mně vždy tak milý... Opravdu jsem byla ráda, že se usadil v Sarumenu. To byla taková malá jiskřička radosti v tomhle podivném dni.
Slyšela jsem, že ke mně mluví, ale pro tu chvíli jsem byla zcela fascinována barvami okolo něj. Fialová se ještě o kus prohloubila, jakoby zhoustla. Říkala mi, že Tonresovy starosti se jen zvětšují. Bojí se o mě, musím se trochu sebrat, zatřásla jsem hlavou a zaostřila na jeho tvář. "Ah... to zní moc dobře. Byl bys hodný. Asi si vážně potřebuju trochu odpočinout a posilnit se," pousmála jsem se lehce. Nemotorně jsem se vyškrábala do sedu. Snad nebudu takhle neohrabaná už napořád? Oteklé břicho mi jaksi překáželo, vleže se mi s ním i hůř dýchalo. Nabídka jídla zněla lákavě, měla jsem hlad, i když ne úplně velkou chuť. Jenže aury okolo Tonrese mi nedaly klid. Pořád jsem je viděla, snažily se získat mou pozornost. Jak to dělal? Posledně je neměl. "Ale... co jsou zač? Ty barvičky mi říkají, jak se cítíš. Není nebezpečné všem odhalovat své nitro?" I přes veškerou únavu a nepohodlí jsem tomuto zkrátka musela přijít na kloub, než se někam vydám.