Gallirea - Příspěvky uživatele

Prosinec 9/10 - Odine

Až mi z toho vstávala srst na hřbetě! Co za otce máchalo svá vlčata v ledové řece? "To přece není normální!" div, že jsem se nechytala za hlavu. "Co kdybyste onemocněli nebo vás vzal proud? A blesky-" Zatřásla jsem hlavou. Co jen to bylo za vlka? V hlavě už jsem si utvářela obrázek bláznivého vlka, kolem kterého lítaly blesky na všechny strany a všechna vlčata se před ním hrůzou krčila. Hned bych mu je zabavila, do posledního! Já bych si jich vážila, já bych se o ně starala... Ale jak to zařídit, hm? "Kolikpak máš vlastně sourozenců, Odine?" zajímala jsem se. Čistě orientačně, samozřejmě. Vůbec jsem neuvažovala, kolik vlčat by se mi asi povedlo propašovat do Sarumenu, aniž by si toho někdo hned všiml.
"Aha," naklonila jsem zamyšleně hlavu, netušila jsem, jestli je Vrba na jihu nebo na severu. "To jo, zima se dá přežít i tak! A někdy se ji dá i opravdu užít," zazubila jsem se a máchla ocasem. "Už i teď máš pěkný kožíšek - a kytičky se sehnat dají taky, vůbec neměj strach. Až roztaje sníh, bude jich všude plno a můžeš si jich do kožichu nasbírat, kolik jen budeš chtít." Už aby to bylo! Zatím však bylo jaro ještě v nedohlednu. "Ještě to bude nějakou chvíli trvat. Většinou zima trvá přibližně tři úplňky, někdy víc, někdy méně, ale teď je ještě celkem na začátku." Odine mi popsala i dobu, kdy přišla na svět. "To je léto, ano, následuje hned po jaru. A když začnou opadávat listy ze stromů, nastane podzim a pak zima. No a potom to začne celé zase nanovo," dopověděla jsem to Odine už celé, aby v tom bylo tedy jasno.
Poté už jsme se mohly dát na bruslení. Opatrně jsem se odpíchla a párkrát se sklouzla, než jsem začala pozorněji sledovat Odine. "Super, jde ti to," zasmála jsem se, jenže ouha! Tlapky se jí rozjely a rozplácla se na ledu. Přiklouzala jsem k ní. "To nic, zkus se pořádně zapřít drápky, aby ti nožky nepodkluzovaly... ukaž, trochu ti pomůžu," naklonila jsem se k ní, aby se mohla případně opřít a vyškrábat se zase na nohy. "Chce to cvik, ale myslím, že jsi rozený talent!"

Prosinec 8/10 - Odine

Odine tedy ještě nikdy nebruslila. V duchu jsem se zaradovala, znamenalo to, že jí můžu ukázat něco nového. "Víš co, asi bude lepší, když ti to ukážu," usoudila jsem, protože jsem měla dojem, že prostý popis v tomhle případě zkrátka a dobře nestačí. Alespoň ne ten můj.
Zarazila jsem se však nad jejími slovy. "Oh? To... víš, to nezní zrovna moc hezky," nakrčila jsem čelo. "Máčel vás v řece v téhle zimě?" Ne, to určitě nebylo normální. Mírně jsem stáhla uši vzad. Co to tu bylo za vlky, kteří se takhle chovali ke svým vlastním vlčátkům? Nedokázali si vážit toho, že je mají, živá, zdravá, dokonalá? Odine nevypadala, že si uvědomuje cokoliv v nepořádku, ale já to tak tedy viděla a nelíbilo se mi to ani v nejmenším. Nechtěla jsem příliš rychle vynášet rozsudky, čekala jsem, co mi poví o svém otci ona sama, ale neměla jsem z toho moc dobrý pocit.
Prohlédla jsem si její kožíšek, který skutečně nevypadal vyloženě seversky. "No, také záleží, odkud je maminka," usoudila jsem. "Taky je možné, že ti příští rok naroste huňaťější kožich, ale abych pravdu řekla, asi bych s tím nepočítala," povzdechla jsem si. "Já se taky huňatějšího kožichu nikdy nedočkala," prohrábla jsem si čenichem srst na boku. Byla taková průměrná.
"Ano, přesně tak. Rozkvetou stromy, na loukách se objeví spousta barevného kvítí... celý svět se po zimě probudí a zazelená. To mám ze všeho nejraději," zamávala jsem ocasem a rozhodla se, že je na čase dát se do toho bruslení. "Tak sleduj," zvolala jsem zvesela a vrhla se na led. "Pozor, ať si nenabiješ čenich, hodně to klouže. Ale když trochu zaryješ drápky do ledu a pořádně se odpíchneš, můžeš se pěkně rozjet," předvedla jsem názorně a s rozkročenýma nohama se svižně sklouzla po hladké jezerní hladině. Oháňka mi radostně vlála a otočila jsem se na Odine, abych sledovala, jak jí to půjde.

Prosinec 7/10 - Odine

Byla jsem ráda, že Odine není ztracené vlče. Doufala jsem ale, že nebude mít problémy u svého tatínka, když se potulovala takhle sama... na druhou stranu, bylo dost možné, že opodál sledoval situaci a měl svou dcerku pod dohledem, i když jsem ho neviděla. To mi ale nevadilo, neplánovala jsem konec konců žádné nekalosti.
"No, znamená to hlavně, že je zima. Nevím, jestli je to lepší, ale led může být fajn. Zkoušela jsi už někdy bruslit?" střihla jsem ušima, to byla aspoň zábavná zimní kratochvíle! Třeba bychom to mohly spolu zkusit. Vlčice se představila jako Odine. Zajímavé jméno. "Těší mě, Odine," pousmála jsem se na ni. Snad se mi podařilo ji přesvědčit o tom, že ji skutečně nesežeru.
Opravdu to byla její první zima. Já už si pomalu ani nepamatovala, jaký to byl pocit, poprvé spatřit svět oděný v bílé peřině. Čas nějak moc rychle utíkal. "To chápu, občas to umí být pěkně nepříjemné," pokývala jsem hlavou, "hlavně když nemáš ten nejhuňatější kožíšek, jako mají vlci ze severu. Já mám nejradši jaro, když všechno kvete. Ale i zima umí být pěkná - a trochu se zahřát dá i pohybem." S tím jsem opět vykročila na led a zkusmo se trošku sklouzla. Už to docela šlo, čerstvý led byl pěkně hlaďoučký. "Chceš zkusit to bruslení?"

Prosinec 6/10 - Odine

Mladá vlčice na mě koukala se zájmem, hlavně tedy na můj věneček, ale viděla jsem, že se přece jen začala bát. Barvy kolem ní se změnily. V šedivém mráčku se objevily žlutozelené úponky obav. Přešla jsem na břeh a usadila se do sněhu v dostatečné vzdálenosti od ní, abych ji víc nestrašila. "Ach tak. To jsem ráda. Jen jsem se chtěla ujistit, že ses třeba neztratila," pousmála jsem se na ni. "Mě se bát nemusíš, jsem tu taky jenom na procházce. Šla jsem vyzkoušet, jestli už je jezero zamrzlé. Vypadá to, že ano, i když dál od břehu bych se ještě nevydávala," dodala jsem, vlastně i jako varování pro ni. Krátce jsem střihla ušima a prohrábla tlapkou čerstvý bílý sníh. "Jsem Jasnava," představila jsem se mladé vlčici. Doufala jsem, že se mě nebude obávat, děsit vlčata bylo to poslední, co bych chtěla dělat. Otočila jsem svůj pohled přes hladinu jezera. "Líbí se ti zima? Tahle je asi tvoje první, viď?"

Prosinec 5/10 - Odine

Vydala jsem se na procházku k jezeru, trošku si protáhnout nohy a podívat se, jestli už stačilo zamrznout. Mrazy udeřily pořádné, už mohlo být pokryté pěknou vrstvou ledu. Přišla jsem až ke břehu a opatrně se postavila na led. Nepovolil pod mou váhou, i když dál na ledovou plochu bych si asi netroufla. Tam by se ještě led mohl prolomit!
Chvíli jsem čmuchala po ledu, když jsem si opodál všimla drobné postavičky. Střihla jsem ušima. Vlčátko! Dobře, už ne tak úplně malé, šlo o odrostlejší vlčí slečnu, ale do dospěláka měla přece jen ještě hodně daleko. Opatrným našlapováním po kluzké ploše jsem zamířila k ní, zvědavá. Proč tu byla tak sama? Zatoulala se? Snad nebyla ztraceným vlčátkem bez domova! I když jistý šeptající hlásek v mojí hlavě mi šuškal, že bych si ji potom mohla vzít já a- Zatřásla jsem hlavou. Takhle jsem přece nemohla přemýšlet. "Ahoj," pozdravila jsem ji, když jsem přišla blíž a zamávala ocasem. Viděla jsem, že se kolem ní vznáší takový šedivý mráček. Cosi ji tížilo. "Co ty tady, tak sama?"

//Uhelný hvozd

Spěšně jsem proklusala šedivým lesem, ve kterém mne pronásledovaly stejně šedivé myšlenky. Mrzelo mě, že jsem se odpojila od Tomáše. Snad ho ještě najdu, snad se ještě uvidíme... Měla jsem ho moc ráda. Nechtěla jsem ho taky ztratit.
Postupně začínalo zase sněžit. Sněhové vločky měly ovšem problém proniknout mezi hustým stromovým porostem a propletenými větvemi. Věděla jsem, co to znamená. Jsem doma. Zhluboka jsem si vydechla. Mlha se mi obtočila kolem tlap a nechala mne jít dál. Protože sem jsem patřila. I když se mi nedařilo a připadala jsem si sama, pořád jsem měla tenhle les, svou smečku, kterou jsem už začínala považovat za rodinu. Protáhla jsem si hřbet a zhluboka si vydechla. Byla jsem unavená. Od té doby, co jsem se navrátila ze světa mrtvých (propáníčka, jak strašně to zní) jsem se unavila mnohem snáze.
Zavyla jsem, abych dala vědět o svém příchodu domů a třeba i přivolala někoho, kdo by si se mnou chtěl popovídat. Zalezla jsem mezi kořeny starého velikého stromu a tam jsem se schovala před zimou a sněhem, jak nejlépe to šlo. Bylo to poměrně skryté místo, takže tam sněhu ani moc nebylo - odhrabala jsem ho stranou a poprosila měkký mech, aby tam povyrostl. Na něj jsem se uložila a bylo mi dobře. Nic mě nestudilo ani nebolelo, jen nohy jsem měla už zase trošku oteklé. Teď v zimě se ale zdálo, že se to děje o něco méně, za což jsem byla ráda. Nebylo to totiž vůbec příjemné.

6. Uteč před zimou do teplejších krajů
//Ohnivé jezero

Začínalo dost hustě chumelit a já byla od toho plamene celá jakási omrzlá. Za chvíli mi úplně drkotaly zuby. Co to vůbec bylo? Co to mělo znamenat? Nerozuměla jsem tomu. Věděla jsem ale, že jediné, co teď chci, je vrátit se domů. Protože ale chumelenice byla tak hustá, že jsem skrze ni málem neviděla a klepala jsem se jako ratlík, vzala jsem to více jižním směrem. Do lesa, který jsme prozkoumávali poprvé s Tonresem. Tam už zima nechodila.
Bylo to tu stále stejné. Šedivé, očouzené a záhadné. Pořád se mi to moc nelíbilo, abych pravdu řekla, ale teď mi to vyhovovalo. Bylo tu tepleji, než jinde a nebyl tu žádný sníh. Otřepala jsem se a pomalu jsem šla dál, vychutnávala jsem si, jak se mi pomalu do těla navrací teplo. Chudák Tomáš tam zůstal úplně sám, snad je v pořádku... Povzdechla jsem si. Mohla jsem ho jít hledat. Nejspíš bych měla. Jenže v téhle chumelenici byla větší šance, že se ještě víc ztratím a krom toho... "Já už jsem tolik unavená z hledání," vydechla jsem. "Je to špatné? Jsem... jsem špatná vlčice? Špatná kamarádka?" Šumění větru ve větvích stromů nepřinášelo žádné odpovědi. Hlasy v něm byly zmatené a nerozuměla jsem jim. Neviděla jsem ani žádná světélka, jen prchavé šedavé siluety mezi stromy. Nebyly úplně jako mé staré známé stíny, nezdálo se, že by na mě chtěly útočit, ale tušila jsem, že není moudré je následovat. To, že nebyly zlé, ještě neznamenalo, že jsou automaticky dobré. "Promiň, Tome. Já... teď půjdu domů. Možná tě budu hledat později. Snad je to tak v pořádku." Jako by mě mohl slyšet. Doufala jsem, že nějak může. A ví, kde tě najde, zašeptal hlásek. Tenhle byl v mé mysli. Když bude chtít, najde tě. A když ne? Pak budeš alespoň vědět... Ale to byla myšlenka, která mě poněkud vylekala. Raději jsem přidala do kroku.

//Sarumen

3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila.
//teleport Osudem

Dopadla jsem do sněhu s očima pevně zavřenýma. Pořád jsem v nich měla vypálenou ozvěnu té bílé záře. Prudce jsem oddechovala a mžourala kolem sebe jen škvírkami. "Co... co se to stalo?" hlesla jsem a lehce se roztřásla, protože plameny mě vůbec nezahřály. Ba naopak. Jako by mě ještě ochladily. Zvedla jsem mírně hlavu a rozhlédla se kolem očima, které stále ještě pálily. Nechápala jsem, kde jsem, co se to stalo ani proč. Trochu se mi motala hlava a bylo mi lehce nevolno, ale na těle jsem neměla jediný šrám, jedinou popáleninku. Jen jsem teď zůstala sama. Zase. "Hořící sníh..." Stáhla jsem se do těsného klubíčka. "Tome," fňukla jsem, ale než jsem se stačila plnohodnotně rozvzlykat, opět se o mou pozornost přihlásilo cosi dalšího.
Opatrně jsem jukla tím směrem. Byl to další oheň. Tenhle však zcela jiný. Nebyl chladný a bílý a nebyl na sněhu, nýbrž na vodě. Tohle byly hřejivé plamínky, které přímo zvaly, abych se na ně šla podívat více zblízka. Opatrně jsem se vyškrábala na nohy a došla až k jezeru. Dušičku jsem měla pořád těžkou, ale tohle bylo moc pěkné. "Jé," vydechla jsem. "To je krása." Viděla jsem, že to nejsou jen obyčejné plamínky. Byly to lodičky, které sem museli poslat ostatní vlci.
Nemusela jsem ani kolem jezera příliš dlouho hledat, abych našla ořechovou skořápku, kterou tu nejspíš někdo z předchozích návštěvníků nechal. Vzala jsem ji do tlamy a opatrně položila na vodu. "Jen plav, lodičko." Tiše jsem si povzdechla. "Kéž by tu byl Tomáš. Nebo Artyom. Nebo... má vlčátka. Zase jsem se ztratila, loďko moje. Nevím jak a proč. Artyom se zatoulal a od Tomáše mě odtrhl bílý plamen. Myslíš, že mi prostě není přáno? Myslíš, že je ještě nějaká naděje, že... bych mohla někdy mít to, co tolik chci?" Loďka nic neříkala, ale jak odplouvala do tmy, náhle na ní zablikal maličký plamínek. Pozvedla jsem hlavu a nastražila uši. Ač mi byla zima, ve své duši jsem ucítila hřejivé pošimrání. Ano. Ano, je naděje. To jediné to světýlko mohlo znamenat. Že se nemám vzdávat a mám jít dál. Zamáchala jsem ocasem a ještě dlouho sledovala lodičky na vodě, než jsem se otočila a odešla do tmy.

//Uhelný hvozd

Doufala jsem, že mi Tomáš řekne, že je všechno v pořádku. Že jsem svým vlčátkům nijak nemohla ublížit. Že to nebylo doopravdy. A vlastně i kdyby nic neřekl, byla jsem ráda, že jsem alespoň vedle něj a můžu se k němu přitisknout. Jeho blízkost mi byla příjemná. Zabořila jsem uslzenou tvář do jeho srsti, avšak koutkem oka jsem cosi zachytila. Pootočila jsem hlavu, abych se na to podívala, ale nebylo to stejné jako světýlka a záblesky. Dokonce ani jako stíny. Sníh okolo mne náhle prostě vzplanul. "Tomáši!" vyjekla jsem a vyskočila, jako bych se skutečně popálila. V samotné panice jsem si ani neuvědomila, že oheň vůbec nepálí. "Co to? Ááá!" Plameny mne olizovaly a obklopovaly, zmocnil se mně zvláštní pocit. Najednou jsem si připadala slabá, jaksi... nehmotná. "Tome," hlesla jsem a druhá slabika se vytratila do větru společně s mým tělem.

//Ohnivé jezero

Prosinec 4/10
17. Obdivuj krásy zimy z útulného místečka

Zima byla skutečně veliká, ale já si zalezla do sněhové nory, kterou jsem si postavila, a bylo mi dobře. Nechumelilo na mě, nefoukalo, jen udusaná sněhová podlaha trošku studila. Chtělo by to nějakou kožešinu, ale neměla jsem s sebou bohužel nikoho, kdo by mi ji pomohl získat. Zase tak moc to ale nevadilo. I přes tuhle drobnou vadu jsem si tu vytvořila vlastními tlapkami docela příjemné hnízdečko, ve kterém jsem se mohla schovat před světem.
Vyhlížela jsem otvorem sloužícím za vchod ven mezi tančící vločky. Jak dokázaly svět úplně proměnit! Jehličnaté stromy dostaly nové šaty, bílou peřinku, pod kterou se jim občas větve i prohýbaly. Sem tam se některý rozhodl, že už toho má dost a sněhový nápor z některé větvičky shodil, jen to žuchlo. Vždycky, když se to ozvalo, jsem byla ráda, že jsem tady v teple a ne venku přímo pod tou sněhovou sprchou. I holé listnáče teď vypadaly jinak, když se jim na větvích držely sněhové chomáčky jako nadýchaná srst.
Vločky tančily vzduchem ve složitých obrazcích. Občas jsem v nich viděla tváře či zvířata, občas jen zvláštní vzory, kterých jsem si nikdy dřív nevšimla. Ale teď bylo všechno samozřejmě jiné, než dřív. Viděla jsem mnohem jasněji. I slyšela - a tak jsem mohla naslouchat té tiché písni, kterou si mezi sebou vločky a vítr šeptali, ačkoliv jsem jí nerozuměla. Nejspíš nebyla určená pro vlčí uši. Krom sněhu vzduchem občas probleskla i malá jiskřička. Tyhle nebyly zlaté, ale bílé a stříbrné. Barvy zimy, zimních kouzel... bylo to neskutečně překrásné.

Prosinec 3/10
21. Zkus postavit iglú

Kochala jsem se svým vlkulákem, ale zdálo se mi, že je na té mýtince možná až trochu moc sám. Měla bych mu postavit kamaráda? "Aha, už vím, možná by se ti hodilo místo, kde bys mohl bydlet," rozsvítilo se mi náhlým návalem inspirace a skoro jsem slyšela sněhového vlka, jak souhlasně ševelí. Svět byl teď zimně tichý, ale zároveň stále plný zvuků. Stačilo se zaposlouchat. Všude byl takový nenápadný šelest, hlas větru, který šeptal spícím stromům. I padající sněhové vločky občas cosi špitaly mezi sebou. I barvy tu byly, avšak ne tak jasné, jako dřív. Nemyslela jsem si, že bych svou schopnost ztrácela, ale zkrátka nebylo moc na co se dívat. Země spala a sníh byl jenom peřinou, která ji přikrývala. Jen kolem zvířat, ptáků a samozřejmě vlků barvy stále zářily jasně, jak jen mohly a na bílém podkladu byly ještě zřetelnější.
Chvíli jsem poslouchala ten ševel kolem, ale potom jsem se pustila do stavění. Rozhodla jsem se vlkulákovi udělat sněhový příbytek. Celý jeho svět byl sněhový, proč ne i jeho nora? Uplácala jsem sněhové zdi, v jedné se mi dokonce povedlo udělat malé okýnko. Jen se stropem jsem měla problémy. Nechtěl vůbec držet! Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišla. Nakonec jsem musela příbytek trochu zmenšit, když byl příliš velký, střecha prostě nedržela. Pak už ale byl pěkně stabilní a celkem útulný. Sama jsem si tam vlezla a schovala se před nápory studeného nočního větru. "Tady se ti bude líbit. Snad ti vydrží až do jara," pronesla jsem k vlkulákovi a spokojeně se zasmála.

Prosinec 2/10
5. Postav vlkuláka.

Zjistit, že v sobě mám skrytou ještě další magii bylo tedy vážně překvapení. Kdo by se toho nadál? Co všechno asi dovedla? Zdálo se, že má co dělat se sněhem a mrazem. Nejspíš šlo o nějaká zimní kouzla, ledová a studená. Nevěděla jsem, proč si taková magie vybrala zrovna mě. Já... nebyla ledová, že ne? Ale mohlo se to někdy hodit. Třeba v létě, když je strašlivé vedro a vlk netouží po ničem víc, než po trošce ochlazení. "Jestlipak ale ta magie v létě bude fungovat? Třeba je doopravdy jenom zimní," přemýšlela jsem nahlas a pomaličku se točila dokola a dokola mezi padajícími vločkami, mé tlapky zanechávaly drobné otisky na dokonalém sněhu.
Došla jsem až na místečko, kde byla v lese malá mýtinka a uprostřed taková hrudka sněhu. Hned, jak jsem ji viděla, napadlo mě, že bych tam měla něco vytvořit. Co jiného udělat ze sněhu, než vlkuláka? "Ó, jen počkej, hned tě postavím, kamaráde," zasmála jsem se tiše a začala ke sněhové hrudce přidávat.
Nejprve jsem uplácala jednu velkou šišku, která byla tělem a potom jsem nahoru připlácala další menší šišku, která vlkoušovi sloužila jako hlava. Byl trochu křivý, to musím uznat, ale s trochou doplňků bude hned poznat, že to má být vlk. Uplácala jsem mu i ocas a samozřejmě tlapky, na ty se nesmí zapomenout. Uši jsem mu vyrobila z kusů kůry zapíchaných do horní sněhové šišky. "Ještě oči potřebuješ, a čumáček!" Začala jsem hrabat pod sněhem a brzy jsem našla tři pěkné kamínky, ze kterých měl vlkulách vmžiku očka a čenich, aby se mohl dívat na svět a čuchat tu zimu všude okolo. "Tak, a ještě..." Nechtěla jsem v zimě vytvářet kvítky, které by hned umřely, ale byla tu spousta keříků. Drobné větvičky jednoho jsem nechala zkroutit tak, aby vytvořily takový dřevěný věneček. Ten jsem potom utrhla a posadila ho vlkulákovi na hlavu. "Teď jsi fešák! Páni, sluší ti to," zasmála jsem se a zamávala ocasem, spokojená se svým výtvorem.

Prosinec 1/10
20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Přicházela zima. První sněhové vločky už se snášely z nebes a vytvářely pokrývku na celém kraji. Bílá peřina kousek po kousku pokrývala vše a pod ní bude celý kraj hezky spát až do jara. Vydala jsem se na procházku, abych se pokochala tou zimní krásou a připadalo mi, že všechno spí už teď. Bylo takové zvláštní ticho, jenom čerstvý sníh mi trošku pokřupával pod tlapkami. Zatím ho tolik nebylo, ale ze zimy všude kolem jsem tušila, že se už udrží a neroztaje. Muselo jistě mrznout. Můj kožich nebyl úplně huňatý, ale naštěstí ani ne tak řídký, abych se klepala zimou a musela si jít hned hledat úkryt. I když kdybych chtěla, nalézt jsem ho samozřejmě mohla u nás v lese, od kterého jsem nebyla příliš daleko.
Krůček po krůčku jsem tiše procházela měnící se krajinou. To by bylo, kdybych něco takového také dokázala. Tanec vloček jako by ke mně promlouval. Cítila jsem uvnitř takové šimrání, nutkání... Bylo to podobné, jako když jsem objevila svoji magii. Jistě se ve mně však neskrývala žádná další. Nebo snad ano? Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Soustředila jsem se na vločky kolem sebe a přimhouřila oči. Co kdybych dovedla vytvořit nějaké vlastní? Sáhla jsem po nich, ne tlapou, ale jen myslí. Nový sníh se neobjevil, ale okolo mne se rázem znatelně ochladilo. Sníh kolem pokryla krustička ledu. "Aaa, brrr! Taková zima!" otřásla jsem se a poskočila na místě. "To jsem vážně udělala já?" Ale nikdo jiný tu nebyl a přišlo mi jako příliš velká náhoda, že by se to stalo samo od sebe. "Páni!"

Tomáš mě nepřerušoval ve vyprávění, ale poskytoval mi oporu, kterou jsem vážně potřebovala, abych to mohla všechno vypovědět. Když jsem zmlkla, přitáhl mě k sobě a já se o něj vděčně opřela. Máčela jsem mu kožíšek slzami a doufala jsem, že mu to nevadí. Nechala jsem ho, aby mi otřel oči a nadzvedl hlavu, ale nevěděla jsem, jestli všem jeho slovům věřím. Mírně jsem se pousmála. "Já jsem nikdy nebyla moc statečná," šeptla jsem pořád ještě trochu roztřeseným hlasem. Zatím mě však pláč přešel, pro tu chvíli. "Ale... jsem taky moc vděčná, že jsem dostala druhou šanci." A spolu s ní jsem dostala i ten zvláštní dar. Jak mu vůbec říkat? Dar vidění? I za ten jsem byla vděčná. Stále tu však byly věci, které mě trápily.
"Je to teď... jinačí, než předtím. Nedá se na to úplně nemyslet, víš? Aspoň ne zatím." Sklopila jsem zrak lehce k zemi. "Sám sis toho všiml. Jak jsem nemotorná a celá opuchlá. Bojím se, že mi to už zůstane. Vídám věci, co jsem dřív neviděla. Taková světýlka a barvy. Jsou kolem všeho živého, věděl jsi to? Ale vlci je asi normálně nevidí." Přitom jsem se pousmála, vážně to byla pěkná věc. "Jenže... mě trochu trápí jedna věc. Když jsem byla... v-však víš, mrtvá, nebyla tam jen tma. Byly tam i sny." Opřela jsem se hlavou znovu o Tomovo rameno, ale koukala jsem kamsi do prázdna se zamyšlenou vráskou na čele. "Nepamatuju si je přesně, ale byly špatné. Já v nich dělala špatné věci. Chtěla jsem- Ublížit svým vl-vlčátkům," vyklouzlo mi opět na tváře pár slz. Tohle bylo to, co jsem Tonresovi neřekla. O svých dětech jsem vlastně kromě Wizku neřekla vůbec nikomu. "A bojím se, že- Co když to třeba nebyly jen sny? Co když... jsem nějak ublížila jejich dušičkám? A co když... to špatné je někde ve mně?" Otočila jsem k němu tvář plnou strachu a slz. Tyhle věci mě uvnitř trápily. Pořád jsem to celé plně nechápala.

//Sarumen

Tomáš nic nenamítal tomu, abychom se vydali na menší procházku a já byla ráda. Možná mi změna ovzduší trochu prospěje. Hlavní ale bylo, že budeme mít větší klid, než v lese. "Povím ti to. Myslím, že... že se mi uleví. Něco z toho jsem řekla Tonresovi, ale ne úplně všechno," povzdechla jsem si. Hnědý vlk mi pomohl pochopit, co se mi vlastně přihodilo, ale neřekla jsem mu úplně všechny detaily. A ty mě teď trápily. Prolínaly se s mou minulostí, které se zřejmě nedalo utéct. Věnovala jsem Tomášovi vděčný úsměv. Byla jsem moc ráda, že za mnou přišel. Měla jsem ráda jeho. "Děkuju, že jsi tady pro mě," špitla jsem tiše. "Moc to pro mě znamená."
Chvíli jsem potom kráčela mlčky, blízko po Tomově boku, dokud jsem nespatřila vysoký kámen a jeho dva menší společníky. V létě byla tahle louka moc krásná. Teď už většina kopretin dávno odkvetla, ale stále se tu drželo pár statečných, i když bych se vsadila, že nikde jinde na Galliree už žádné kopretiny nejsou. Zamířila jsem k formaci kamenů a tiše se dala do řeči. "Když jsme se rozloučili u té oázy, šla jsem za Životem. To už jsem ti povídala. Potom jsem se chtěla vydat domů, ale dostala jsem hlad a- A nedávala jsem pozor. Najedla jsem se nějakých hub v lese a šla jsem spát, ale když jsem se probudila, už jsem vůbec nebyla na tom stejném místě. Nevím, jak se to stalo."
Krátce jsem se odmlčela, dorazili jsme totiž ke kamenům. Stěží jsem polkla knedlík v krku a posadila jsem se na mokrou zem. "Bylo pořád vedro a mě nebylo dobře, tak jsem se schovala do jeskyně, ale- a-ale to nebyla jeskyně. Byla to... byla to zřícenina, kde žije Smrt." Věděla jsem od začátku, že se slzám neubráním a teď mi začaly téct po tvářích. "Byla hrozně děsivá," vzlykla jsem tiše a přisunula se blíž k hnědému kožichu, kde jsem hledala oporu a bezpečí. "A řekla, že... ž-že umřu. Že jsem se otrávila. Pak... mě vyhnala z-z-zpátky do lesa a mě bylo vážně strašně moc špatně, protože měla pravdu. A nakonec jsem- jsem, no-" Skryla jsem mokrou tvář do Tomášovy srsti. Nechtěla jsem vidět, jak se svět kolem plní stíny. "Nakonec jsem umřela," hlesla jsem. "Nebylo to na... na pořád, je tu nějaké kouzlo, d-díky kterému se-se vlci můžou vr-vr-vrátit, ale nějaký čas jsem byla vážně... mrtvá."
Otřáslo mnou dalších pár vzlyků, ale nebyly už tak hysterické, jako když jsem to vykládala poprvé Tonresovi. Poslední dny jsem plakala hodně, ale cítila jsem, že to je potřeba. Chtělo to všechno ven. Bylo toho víc, co jsem musela Tomášovi říct, ale odmlčela jsem se. Chtěla jsem mu dát čas zpracovat, co jsem řekla doteď a sobě čas se trochu vzchopit.