Příspěvky uživatele

< návrat zpět

328 (28)
Loterie 16 (1/5)

Poslouchala jsem Warise, jako by mi vykládal zcela nové, přelomové informace. Že jsou švestky zkvašené mi docházelo, ale proč by kvůli nim měla bolet hlava? Popravdě jsem po chvíli pozapomněla, že jsem nad tím dumala - moje hlava se totiž příjemně motala a Warisův hlas byl příjemný. Stejně jako vůně, jeho blízkost, jeho dotek. Mé myšlenky i touhy se začínaly upínat pouze jediným směrem. Nebyla v tom žádná velká láska. Pouze... touha. Ale bylo to tak zlé? Bylo tak zlé nechat věci plynout, popustit otěže, nechat se unášet? Pokud bychom chtěli oba, nebylo to nic špatného. Ne, vůbec ne.
A zdálo se... že Waris to tiché volání mého srdce vyslyšel. Pozvedl mi čenich tlapkou a věnoval mi olíznutí. A pak další a další. Oplácela jsem mu stejně, zkoumala čenichem jeho čenich, tlamu, huňaté tváře, šimrala jsem ho v srsti na krku. "Warisi..." hlesla jsem jeho jméno a začala vstávat, i když jsem se ho čenichem nepouštěla, jako by mi ho k němu přitahoval silný magnet. Ale vstávala jsem, stavěla jsem se do nejvhodnější pozice pro to, co bych chtěla, aby následovalo. Tlapky se mi trošku zapletly, ale ustála jsem to. Nenacházela jsem slova, ale můj záměr byl jasný. "Prosím," špitla jsem a toužebně na něj upřela zelené zraky. Jemně jsem mu olízla čenich a toužila zahnat osamělost, zimu, roky marného čekání a zlomeného srdce alespoň na chvíli. Alespoň na malou, prchavou chvilku.

327 (27)
Loterie 1/5

Nešlo mi to do hlavy. Možná za to mohly ty švestky a možná skutečnost, že mi to celé znělo lehce praštěně. Jako asi všechno. "Vážně? To je divné. Vždycky jsem si myslela, že švestky jsou kámoši," zauvažovala jsem a pak se zase uchechtla, protože když jsem to řekla nahlas, znělo to všelijak. Nechtěla jsem, aby mě bolela hlava, to ne, ale problémy budoucnosti se zdály tak... malicherné. Věřila jsem Waristoodovi, ale aspoň ještě malý kousek švestky jsem si chtěla zobnout. Líbilo se mi to. Připadala jsem si taková lehká, povznesená. Bylo to fajn. Všechna trápení jako by odplouvala a nahrazovaly je příjemné myšlenky. Příjemné představy.
Waris se nade mnou slitoval a polovinu švestky mi přenechal. Tentokrát už jsem ji nezhltla bezhlavě, ale pomalu jsem si ji vychutnala. "Hmm," zabručela jsem spokojeně a olízla si čenich. Proč jsem se toho vždycky tolik bála? Nepřišlo mi na tom nic zlého. Chvíli jsem pozorovala světlo ohně a užívala si jeho teplo a Warisovu blízkost, ale... přestávalo mi to stačit. Viděla jsem vzduchem tančit světélka a jiskřičky, ještě mnohem krásnější, než jaké jsem je vídala ve střízlivém stavu. A přišlo mi, že se všechna shlukují okolo huňatého vlka. Zvedla jsem hlavu a čenichem mu přejela po tváři. "Já jsem tak ráda, žes mě v té bouři našel zro-zrovna ty," vyslovila jsem si jistou námahou, protože se mi jazyk trochu pletl. "Nemohla jsem si přát... lepšího zachránce," vydechla jsem do jeho huňaté srsti. Žádné nepřístojnosti, jistě jistě, ale... necítil to taky? To napětí? Tu divnou elektřinu ve vzduchu? Cítila jsem, že švestky mi do žil vlily kuráž. Bylo jednodušší říkat věci, které jsem cítila, nahlas. "Líbíš se mi, Warisi," špitla jsem a zavrtala se mu čenichem pod bradu.

326 (26)

Ne, předchozí obyvatel tu už nebyl. Jen já, Waris, jeho roztomilý spící kamarád a švestky, které přinesl. Stulila jsem se u Warisova boku a odhodlala se k tomu okusit nový životní zážitek z omámení smyslů. Chutnalo to moc dobře. Žaludkem se mi rozlilo příjemné teplíčko a pomalu, pomaličku se mi šířil tělem takový zvláštní pocit. Byla jsem najednou trochu malátná, ale zároveň to bylo příjemné. Svět se mírně pohupoval, jako loďka na něžné řece a hrany všeho se zdály být mnohem jemnější. Uvědomila jsem si, že není důvod se stydět a zachumlala jsem se do Warisovy srsti hlouběji. "Hlava?" sáhla jsem si na ni nechápavě a zavadila přitom o květinový věneček. "To by mi na ni nějaká švestka musela spadnout," zasmála jsem se, o čem to propána mluvil? Z jezení švestek nikoho hlava určitě nerozbolí, maximálně břicho a to by se jich musel hodně přejíst.
Warisovy zbývaly ještě dvě voňavé švestky, ale zdálo se, že se dělit nechce. "Prosím, Warisi, aspoň ještě půlku švestky," zažebronila jsem a otřela se o něj tváří. "Je to moc dobré. Určitě se nic nestane, prosím, sskus mi věřit," přišlápla jsem si lehce na konci jazyk a upřela na něj smutná očka. Jak švestky uvnitř mě pracovaly, zaostřit na jeho obličej se zdálo být těžší, ale s trochou soustředění jsem to dokázala. I předtím mi přišel docela pohledný, ale ve švestkovém opojení se to jaksi ještě násobilo. Slíbila jsem žádné nepřístojnosti, připomněla jsem si, ale... ale nebylo by to určitě nepřístojné, kdyby to také chtěl? Opatrně jsem ho čenichem pošimrala pod bradou. Lehounce jsem testovala vody.

Loterie 10 (5/5)

"Oh," pípla jsem zaraženě, to bylo trošku násilnější, než jsem očekávala. Takový byl život často. "Tak je tedy asi dobře, že už tady není." Měla jsem skutečně štěstí, že už tu bydlel Waris a ne nepříjemný vlk, který by na mě třeba zaútočil, až bych sem přišla hledat úkryt. "Teď už nejspíš ne," usmála jsem se a zamávala ocasem. Waris souhlasil, že by bylo fajn mech trošku rozšířit a celkově úkryt zvelebit. "Ráda vám zkusím trošku vypomoct, než budu muset domů," slíbila jsem mu, "to je to nejmenší, co můžu udělat." Bez něj bych byla už dávno rampouch.
Vtom do úkrytu vtrhla rezavá veveruška a něco s sebou vlekla. "Aww, ten je rozkošný. Ahoj, Bruno, moc mě těší," naklonila jsem se k němu se zářícími očky, ten jeho ocásek a střapečky na uších byly zkrátka k nakousnutí (což bych mu asi říkat neměla, ostatně jsem byla mnohem větší šelma). Bohužel zvířátko vypadalo dost unaveně a dál se s námi nebavilo. Škoda, třeba ještě budu mít šanci si ho prohlédnout.
A co to s sebou přinesl? Vonělo to zajímavě. Byly to švestky, dost přezrálé a zkvašené. "Tedy, ještě jsem to nikdy nezkoušela," pronesla jsem trochu zdráhavě. Já byla hodná holka, omamným látkám jsem moc neholdovala. Sledovala jsem Warise, jak se do nich pustil. Vypadal, že je v pohodě, ale chvíli jsem se ještě zdráhala.
Dovolil mi jít k němu. "Kdepak. Nic takového," ujišťovala jsem ho, čapla jsem do tlamy své tři švestky a stočila se do klubka vedle něj. Bylo to... velmi příjemné. Být zase k někomu blízko, i když to byl jen milý cizinec, mohla jsem si představovat leccos. Pak jsem konečně rozkousala poněkud skepticky první švestku. Byla šíleně sladká, sklouzla mi do břicha a tam začala hřát. "Páni, to je mnohem lepší, než jsem čekala," vyhrkla jsem překvapeně a zbylé dvě švestky do sebe naházela prakticky mrknutím oka, mlsně jsem si olízla čenich a hledala po zemi, jestli mi náhodou kousek neupadl. Bylo to moc dobré, příjemné a hned jsem se cítila zahřátá a uvolněná. Můj čenich doputoval až k Warisovým zbylým dvěma švestkám. "Budeš je jíst obě?" přešla jsem na tykání, ani jsem si to neuvědomila.

Loterie 9 (4/5)

Vyslechla jsem si, co mi Waristood povídal o svém objevu. "To je zvláštní, že by se odstěhovali pryč?" Ještě jsem neslyšela o tom, že by nějaká smečka prostě zmizela, ale stát se to asi mohlo. Kdoví, k čemu tu vlastně došlo. "Každopádně vám to vytvořilo krásnou příležitost... Věřím, že z toho vybudujete pěkné místo," pousmála jsem se. Jistě by to tu sneslo dotek tlapky vlčice. Ale já jsem už svůj domov měla a opustit jsem ho nechtěla. I když něco málo bych třeba svedla, jako díky za jeho pomoc. "Kdybyste chtěl třeba trošku povzbudit tamhleten mech v růstu, udělat z něj pěkný měkký kobereček k ležení, určitě bych to dokázala, až si trošku odpočinu," nabídla jsem mu, ale nepouštěla jsem se do toho sama od sebe. Jednak by to nebylo slušné, jednak jsem se nejdřív chtěla zahřát, protože bych se takhle ani nedokázala soustředit na svoji magii.
Waris mi dovolil půjčit si liščí kožešinu. "Děkuju," hlesla jsem vděčně a uložila se na ni. Příjemně hřála a když se k tomu přidal ještě oheň, brzy jsem cítila, jak teplo prostupuje mým tělem. Bylo to moc příjemné. Stejně mi ale oči zabíhaly pořád k Warisovi, k jeho kožichu, který byl tak huňatý a měkoučký. Co to je? Nemusela jsem se moc ptát. Nebylo to poprvé, co jsem měla podobné pocity. Ale není to... není... no tak, myšlenky a emoce mi zavířily hlavou a lehce jsem nadskočila, když hořící větev hlasitě praskla. Nervózně jsem se zasmála.
"To si umím představit, na druhou stranu, s takovými kouzly je to jistě hned snazší, že ano," kývla jsem s úsměvem hlavou k hořícímu dřevu. Neklidně jsem si přejížděla jednou tlapkou přes druhou, na chvíli jsem sklopila hlavu. Waristood se o mě pěkně staral, byl na mě moc milý a já zatoužila mu být blíž. Ohřát se v tom měkkém kožíšku. Nic víc. "Poslyšte, asi je to... troufalost, ale mohla bych si lehnout k vám? Tedy- Jen jestli vám to nevadí. Jen si nemůžu přestat představovat, jak rychle bych se ohřála v tom vašem krásném kožíšku," unikl mi další nervózní smích a pod srstí jsem byla rudá až za ušima, ale co jsem mohla dělat? Byla jsem jen obyčejná vlčí bytost.

324 (24)
Loterie 3 (3/5)

//Buk

Protáhla jsem se otvorem dolů za Waristoodem a sešla svažující se cestou do velkého podzemního prostoru. Nikdo další tu nebyl, jen my dva. Kde vlatně je zbytek Waristoodovy smečky? napadlo mě, ale teď jsem byla hlavně vděčná za to, že mne zavedl do úkrytu, kde bylo mnohem příjemněji, než venku. Vichr ani sníh se sem nedostaly a bylo tu mnohem tepleji. "Je veliký," rozhlédla jsem se kolem. "A přece docela útulný. Nedivím se ti, že ses tu usadil," střihla jsem ušima a nechala se Warisem zavést hlouběji do jeskyně, kde jsme se zastavili.
Waris se uložil na zem a já se posadila kousek od něj. Mráz mi zalezl snad do celého těla a i když už jsem byla v úkrytu, chvílemi jsem se pořád klepala zimou, tlapky a uši jsmem měla celé studené. Doufala jsem jen, že to neodstůňu. To bych tedy vážně nerada! "Ach, to vůbec nevadí, nejsem hladová," ujistila jsem ho, celkově jsem většinou jedla jen tak jako vrabčák a teď, když už jsem nebyla bezprizorní tulačkou, jsem hladem netrpěla. "Ale myslíte, že bych si mohla půčit některou z těch kožešin? Asi jsem tam venku promrzla víc, než jsem si myslela," pohlédla jsem na něj omluvně a prohlížela si přitom jeho hustý huňatý kožíšek. Ten musel hřát! Warisovi určitě v zimě zima není. Byl to kožich, co úplně lákal k přitulení, ale to byla možná až moc odvážná žádost pro někoho, koho jsem sotva potkala... Nebo snad ne? "Vsadila bych se, že s vaším kožíškem si na vás jen tak nějaký mráz nepřijde, viďte?"

Sníh se z oblohy sypal skutečně vytrvale a netvářil se, že by chtěl v brzké době přestat. Musela jsem se dostat zpátky do lesa co nejdříve, už jsem za poslední dobu strávila času mimo domov až moc, ale v tomhle počasí bych to nikdy nezvládla. Akorát bych se znovu ztratila. Schovat se ve Waristoodově noře bude navíc určitě mnohem příjemnější, než se plahočit venku v chumelenici. Poslušně jsem velikého hnědého vlka následovala.
Usmála jsem se nad jeho slovy. "To už mi pár vlků říkalo. Moji rodiče měli na vybírání jmen snad šestý smysl," zasmála jsem se krátce a znovu si otřepala sníh z kožíšku, i když to bylo spíš automatické, než že bych věřila v nějakou účinnost - vločky se mi ihned začaly usazovat v srsti nanovo.
Vlk ještě nepřemýšlel o jménu svojí smečky a já pokývala hlavou. Popravdě jsem přes jeho statná záda už vyhlížela ten úkryt, začínala jsem být docela zkřehlá a nemohla jsem se dočkat, až se zahřeju. "Rozumím. Možná, až sněhy roztají, odhalí tohle místo více ze své podstaty a bude to snazší." Nic dalšího už jsem neříkala, protože se před námi objevil vchod do úkrytu a já vklouzla dovnitř jen chvilku po Waristoodovi. Nebylo nač čekat.

//úkryt

V první chvíli vlk skutečně vypadal jako někdo, kdo by mě mohl klidně převálcovat, ani by nemrknul. Vlastně tak vypadal i v další chvíli, ale když promluvil, moje obavy se pomalu rozplývaly. Převálcovat mě mohl, ale netvářil se jako někdo, kdo by to skutečně chtěl udělat. A když se pousmál, musela jsem mu úsměv oplatit, byl... takový milý. Stejně jako jeho nabídka, že se můžu ohřát u něj v úkrytu. "Ach, opravdu? Děkuju, děkuju mockrát, to by od vás bylo moc hezké, jsem z té zimy úplně zkřehlá. Počasí si s námi zahrává," vydechla jsem vděčně. Skutečně se mi asi podařilo narazit na slušného vlka. Já věděla, že tu je dobrých duší spousta.
"Já jsem Jasnava," střihla jsem ušima. "Přebývám v Sarumenské smečce, ale jak říkám, teď jsem se trošku zatoulala." Rozhlédla jsem se kolem. Waristood povídal, že je tohle územím smečky, ale byl tu poklid a nikoho dalšího jsem zatím neviděla. "Jak se jmenuje vaše smečka, jestli mohu být zvědavá?" zeptala jsem se a byla připravená ho následovat do úkrytu, o kterém mluvil.

Čekala jsem v té zimě jen krátkou chvíli, než jsem zaslechla kroky blížící se sněhem. Zamžourala jsem mezi stromy. Netrvalo to ani příliš dlouho a mezi vločkami se vynořil statně rostlý vlk s rudýma očima. Rázoval si to přímo ke mně a já lehce stáhla ocas, vypadal trochu děsivě. Ale třeba nebude. Věděla jsem, že první dojem může dost snadno klamat.
"Zdravím," řekla jsem tiše a zamáchala oháňkou na znamení, že jsem nepřišla se zlými úmysly. "Omlouvám se, že narušuji vaše území, ale... no, zabloudila jsem ve sněhové vánici. Myslíte, že bych tu mohla počkat, než se počasí trošku umoudří? Nebudu na obtíž. Byla bych moc vděčná." Otřepala jsem si ze zad sněhovou pokrývku, která mi tam stačila napadnout. Doufala jsem, že mne vlk nebude chtít vyhodit. Vzhlížela jsem k němu s mírným úsměvem, ale obezřetně, ano, trošku jsem se ho bála a momentálně jsem kolem něj ani neviděla žádné barvy, které by mi napověděly jeho duševní rozpoložení.

Prosinec 10/10 - Odine

"Já vím, já vím," mírnila jsem Odine. Musela jsem si připomínat že i když se ten vlk choval podivně, pořád to byl její táta a měla ho ráda. "Ale, víš... Blesky můžou být dost nebezpečné a i když se hned zahřeješ, stejně ze studené vody můžeš i dost ošklivě onemocnět," pokoušela jsem se Odine nějak jemně naznačit, že nic z toho, co jsem zatím o jejím tátovi slyšela, není zrovna... normální.
A zbytek Odininé rodiny na tom zřejmě nebyl o mnoho lépe. "Vypálit oči!" vyjekla jsem a chytila se za tlamu. "Promiň, nechtěla jsem křičet, ale-" Z té představy se mi dělalo vyloženě špatně. "A váš bráška s ní byl? Propána, ale byl v pořádku? Jsi ty v pořádku, nepotřebuješ... já nevím, aspoň obejmout?" Šílená rodina, šílená. Všechna ta vlčátka bych si hned vzala k sobě. Jenže Odine táta byl někde poblíž a koukal. Asi jsem ji nemohla prostě... ukrást?
Přešly jsme postupně na trochu příjemnější téma kytiček a ročních období. "Určitě se ti to bude líbit," zavrtěla jsem ocasem. "Už víš, jaká magie by se ti líbila?" Potom už jsme přišly k výuce bruslení. Odine se na ledu rozplácla, což se dalo čekat, ale brala to statečně. "Já myslím, že ano. Zvednout se a zkoušet to znovu, to je ta důležitá věc," pousmála jsem se a dostala nápad. "Víš co? Můžeš se mě zkusit chytit zuby za ocas, můžu tě táhnout a třeba bude jednodušší si na to zvyknout a udržet rovnováhu." Zamávala jsem jí oháňkou před čenichem. "Hlavně mi ho neprokousni!" zasmála jsem se ještě, to by asi nebylo příjemné, ale věřila jsem, že dá pozor.

//Sekvojový les přes Mahtaë jih

Začínala jsem se vážně bát. Povedlo se mi ve vánici úplně ztratit a už jsem neměla nejmenší ponětí, kde jsem ani jak se dostat zpátky do Sarumenu. Tlapky mi omrzaly na sněhu a pociťovala jsem opět únavu, která se o mě pokoušela často od doby, kdy jsem se navrátila mezi živé. Povedlo se mi překonat řeku po kamenech a octla jsem se v dalším lese. Tady jsem se však lehce zarazila. Byly tu cítit nějaké vlčí pachy, hlavně tedy jeden, který se výrazně linul i kolem hranic. Ulevilo se mi. Tady někdo žije. Hlavně, aby to byl dobrý vlk, nebo vlci, pokud je jich tu víc! Doufala jsem, že mi zdejší obyvatelé dovolí tu přečkat alespoň do konce vánice. Potom bych snad měla cestu domů najít.
"Haló? Haló! Jste tu někdo, prosím?" zavolala jsem do hlubin lesa a pak zaklonila hlavu a zavyla, abych na sebe upozornila. Ať už tu žil kdokoliv, doufala jsem, že mi pomůže. Nebo že mě alespoň nevyžene. Určitě bych tu bouři dokázala přečkat mnohem lépe tady, ve skrytu lesa, který byl plný křovin a skrýší, než venku u řeky nebo na otevřené pláni. Trochu jsem se bála, ale věřila jsem, že je tu mnohem víc hodných vlků, než těch, kteří by chtěli ublížit osamělé ztracené vlčici ve sněhové bouři.

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Krůček za krůčkem jsem následovala řeku a po mé levé straně se náhle rozprostíral palouček. Nebo to alespoň vypadalo jako palouček. Když jsem dostatečně dlouho mžourala do sněhové vánice, zdálo se mi, že za loučkou rozeznávám siluetu lesa. S úlevou jsem vydechla. Možná jsem se jen trošku zamotala a teď dojdu k lesu z nějakého nového směru! Byla jsem hloupoučká, že jsem se nechala tolik vylekat.
Zamířila jsem rozhodně přes palouček, brodila jsem se sněhem, což nebylo příliš jednoduché a už jsem zase začínala být unavená. Dělalo se mi trošku slabo, ale nemohla jsem to přece vzdát. Les už byl nadosah. Jenže... tohle přece nebyl Sarumenský hvozd! S úžasem jsem vzhlédla po kmeni vysokánského stromu, který se mi nad hlavou tyčil snad až k samotným nebesům. "Páni, páni, páni," vydechla jsem, nikdy jsem netušila, že takovéhle stromy existují. Ovšem úžas z nich mi vydržel jen na chvíli. Strach se brzy vrátil. Kam jsem to jen došla? A... jak se dostanu domů? "Haló? Haló!" zkusila jsem znovu zavolat. Museli tu někde být nějací vlci, nebo ne? Někdo, kdo by mi poradil a pomohl. S ocasem staženým jsem se rozklusala přes les.

//Bukový les přes řeku Mahtaë (jih)

//Ježčí plácek přes Staré meandry

Až když se mi do cesty náhle postavila říčka jsem se zarazila. Já... přece kolem žádné řeky nešla! A okolo našeho hvozdu žádná netekla. Tedy, dobře, poblíž jedna tekla, ale tohle určitě nebyla ona. Tohle byl spíš takový potůček, ne děsivé černé vody, které jsem poznávala. Možná bych tohle místo také poznala, ale v chumelenici všechno vypadalo jinak. Nevzpomínala jsem si, jestli jsem tady někdy byla nebo ne ani kudy se odtud dostat domů. "Haló? Haló? Je tu někdo?" zavolala jsem kolem sebe, ještě jsem nepanikařila, ale neměla jsem k tomu daleko. Ne, ne, nemůžu se ztratit. To nejde. Pomalu jsem se otočila okolo své vlastní osy a rozhlížela se kolem sebe, ale všechno byla pořád jenom bílá. Jen změť tančících vloček. Ale já už s nimi tančit nechtěla, teď jsem se bála. Ztratit se v chumelenici mohlo být hodně nebezpečné. Jen klid, jen klid. Nešla jsem zase tak daleko. Co bude lepší, jít po proudu nebo proti proudu? Zhluboka jsem se nadechla a vykročila proti proudu říčky. Snad mě dřív či později přivede k něčemu, co poznávám.

//Sekvojový les přes Roh hojnosti

//Sarumen přes Liliový palouk

Vločky tančily. Já tančila s nimi. Brzy už mi nepřekážely žádné stromy, žádné překážky, bylo to, jako bych tancovala na samotných oblacích. Všechno bylo jen bílé. Smála jsem se a točila se dokola s poryvy větru. Představovala jsem si, že jsem jednou z vloček a vítr si se mnou pohrává. Vzduchem jich dnes vířilo tolik! Točila jsem se dokola a dokola a ještě jednou dokola, až se mi z toho úplně zamotala hlava a skulila jsem se se smíchem do sněhu. "Haha, to byla zábava," vytrčila jsem tlapky k šedivému nebi, které světlalo příchodem nového dne.
Jak jsem přestala tančit, tady na otevřeném prostranství popravdě nebylo moc příjemně. Zdálo se, že nás čeká pořádně mrazivý den. Nejlepší bude vrátit se domů. Popovídám si s Tonresem, rozhodla jsem se a vyrazila. Prozatím jsem nevěděla, že vším tím motáním se dokola jsem v hustém sněžení úplně ztratila směr a že vůbec k domovu nemířím.

//Ronherský potok přes Staré meandry

Na mé vytí se nikdo neozval, ba ani jsem nikoho nezahlédla, ale to nevadilo. Na měkkém mechu jsem si pěkně oddechla a chvíli si i zdřímla, dokud mi nezačala být docela zima. To z toho bílého plamene jsem byla pořád taková omrzlá - jak taková věc vůbec fungovala? Snad to Tomovi neublížilo, povzdechla jsem si. Sice mi byla zima, ale únava ze mě celkem spadla, takže jsem vyskočila na nohy, abych se trošku rozhýbala. "Děkuju," zabroukala jsem ještě k mechovému polštáři, který jsem si sama vytvořila i k prastarému stromu, který tu rostl určitě už celá desetiletí.
Pak jsem si vyšlápla trošku na procházku po lese, abych rozhýbala prokřehlé tlapky. Ve vzduchu jsem cítila Tonresův pach a zaradovala jsem se, bylo by fajn ho zase potkat! Než jsem se však za ním stačila rozběhnout, upoutalo mě cosi v tanci vloček. Zamžourala jsem a úplně se zastavila. Páni. Dnes byly obzvlášť krásné. Místy v nich byly vidět siluety vlků a jejich tváře. A když jsem se zaposlouchala do šumu větru ve větvích, skrýval se v něm tichý zpěv. Zasmála jsem se a pustila se do vlastního tanečku. Tlapka sem a tlapka tam, dokola kolem, hop přes pařez. Broukala jsem si melodii, kterou jsem slyšela všude kolem a vytančila jsem až ven z lesa.

//Ježčí plácek přes Liliový palouk