Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 80 (5/5)

"To je skvělý nápad. Život je moc fajn," odsouhlasila jsem Rue její rozhodnutí. "Ráda ho čas od času navštívím, úplně tě to nabije energií." Škoda, že bydlel v takové poušti, ale od Sarumenského hvozdu to naštěstí nebylo úplně daleko.
Lov se nám vydařil, jen jeho zakončení nedopadlo zcela ideálně. Rue mínila, že se o mě možná pokouší nějaká nemoc. "To si nemyslím," broukla jsem k ní vlídně a pousmála se. Nechtěla jsem, aby si dělala starosti. Viděla jsem, jak kolem ní úplně krouží. Bylo lepší ji vidět spokojenou a klidnou. Já sama se také snažila zůstat klidná, ale úplně se mi to nedařilo. Zatímco jsem jedla, myšlenky mi vzrušeně vířily hlavou. Nebylo by to skvělé? Po všech těch letech... Vlčátka by se sice narodila uprostřed zimy, ale určitě bychom to zvládli. Já bych se o ně postarala. Ochránila bych je.
Snědla jsem většinu kachny, až zbyla jen trocha peří a kostí. Po jídle jsem se cítila líp, hned jsem měla víc energie. I tak jsem ale souhlasila s Rue, že bychom měly jít pomalu. "Ano, to bude nejlepší. Žádné divočení," pokývala jsem hlavou a pomalu za ní vyrazila. "O mě se nestrachuj, dobře? Bude to v pořádku. Možná... i víc než to." Dobře, dobře, asi jsem si svou naději nedokázala nechat úplně pro sebe. Nevybreptla jsem to na plnou tlamu, ale stačila možná jedna malá otázka (nebo ani to ne), abych se Rue svěřila.

//Ohnivé jezero řpes Červenou řeku

Loterie 78 (3/5)

Přejela jsem pohledem sněhobílý kožíšek Rue a přemýšlela, jestli by jí nějaké barvičky taky slušely. "Hmm, něco malého by ti mohlo slušet," usoudila jsem. "Třeba jen troška na ocásek nebo na tlapky? Ale tvůj kožíšek je moc pěkný i tak. Takový... obyčejně neobyčejný," usmála jsem se a doufala, že to Rue nevezme nějak zle. "Kdyby ses zastavila za bohem Životem, co bydlí v kopcích na jihu od našeho lesa, třeba by ti něco pěkného vymyslel. Zdá se mi, že vždycky ví, co by se vlkům mohlo nejvíc líbit," poradila jsem jí, kdyby se přece jenom rozhodla nechat si kožíšek obarvit.
Ani Rue se necítila na lov velké kořisti, což mi vůbec nevadilo. "Kachny nám budou bohatě stačit," souhlasila jsem. S trochou štěstí a trochou... co to vůbec bylo, nadpřirozené pomoci? Zkrátka jednu se mi chytit povedlo. Ale nějak mi to nesedlo. Seděla jsem na zemi a pomalu zhluboka oddechovala, aby to přešlo. "To nic," pustila jsem kachnu na zem a usmála se unaveně na Rue. "Trošku se mi udělalo slabo, to je všechno. Mám pocit, že jsem možná omylem provedla nějaké kouzlo, a taky... no- No, poslední dobou se cítím všelijak," povzdechla jsem si. Částečně za to mohl pobyt v říši mrtvých, ale začínala jsem si být jistá, že to není všechno. Že se možná moje přání přece jen vyplnila. Malí motýlci radosti mě zašimrali v hrudníku. Nechtěla jsem se radovat předčasně, ale... Ale nebylo by to tak krásné?
Když jsem si chvíli poseděla, udělalo se mi trochu líp. "Jen se v klidu najez," pobídla jsem Rue, ze které starost úplně vyzařovala. Kroužila kolem ní podobná starostlivá fialová, jako tehdy kolem Tonrese. "Pak bych vyrazila domů. Asi bude lepší, když nějakou dobu pobudu v lese," usoudila jsem. Zdráhala jsem se Rue prozrazovat důvod, abych to nezakřikla, ale začínala jsem si být více než jistá. Do jídla jsem se každopádně pustila s chutí. Hlad ani chuť k jídlu mě ani v nejmenším neopustily ani po téhle malé eskapádě.

Loterie 76 (1/5)

Schovávačka mezi kopretinami se třeba mohla někdy Rue hodit. Kdoví? Spokojeně jsem pohupovala ocasem a souhlasně přikývla. "To ano. I když se už asi radši do konce zimy schovám v lese a nebudu vystrkovat čenich, nechtěla bych se zase ztratit," zasmála jsem se. Sněhová vánice se mohla přihnat kdykoliv, ale doufala jsem, že tahle byla tou nejhorší a nic krutějšího už nás nečeká. Kéž by.
Rue mi ve zkratce popsala, jak vypadá vlk jménem Jerry. "Modrá srst, to ho určitě poznám," střihla jsem ušima. "Modrá v kožíšku je asi docela v módě," pousmála jsem se. I Maple měla na své srsti pěkné modré ozdůbky. Přemýšlela jsem, jestli bych taky něco takového chtěla, ale upřímně jsem neměla žádný nápad, co by se mi líbilo. Možná mi stačil Životův věneček, ten byl sám o sobě hrozně pěkňoučký.
"Nejspíš ano. Upřímně jsem nikdy na lovu velké kořisti nebyla," přiznala jsem se Rue zcela dobrovolně. "Mám z toho strach." Pro dnešek však na jídelníčku žádná velká zákeřná kořist nebyla. Jen kachny, které nám snad ublížit nemohly. "Dobře. Tak jdeme na to," zhluboka jsem se nadechla a vyrazila do rákosí.
Trochu neobratně jsem se rozběhla a vysoký rákos zašustil. Kachny se s poplašeným káčáním zvedly do vzduchu. "Teď!" zavolala jsem na bílou vlčici a sama po jedné kachně chňapla. Přitom se stala hodně podivná věc. Vyskočila jsem moc nízko, než abych ji dokázala sevřít v tlamě, ale náhlý silný poryv větru jako by ji sfoukl zpátky ke mně. Zareagovala jsem úplně automaticky a kačenu chytila do tlamy. Rychle jsem ji zakousla, aby se netrápila. Cítila jsem se ale najednou o kus unavenější, úplně se mi zamotala hlava. Sedla jsem si ztěžka s kachnou v tlamě do sněhu a pevně zavřela oči, než mě ta závrať přejde. Co se to stalo? Ani jsem neviděla, jestli se Rue lov taky podařil - ale ráda bych se s ní o svoji kachnu podělila, kdyby ne.

Loterie 71 (1/5)

"Ano...?" protáhla jsem zmateně do otázky, protože tohle pravidlo jsem popravdě neznala. Nedělal si ze mě vlk dobrý den? "Proč byste se mě nemohl ptát na otázky? Já mám otázky ráda," střihla jsem ušima. Skutečně to bylo poněkud zvláštní.
"Docela ano, i když už bych byla raději za jaro," povzdechla jsem si, ale co se dalo dělat? Zima měla také svoje kouzlo. Vlk mi poté vysvětlil, že ve smečce vlastně příliš dlouho není a tak jsme se ještě neměli tolik šancí setkat. "Ach tak, já jsem ve smečce od loňské zimy, ale poslední dobou jsem se hodně zdržovala mimo území," přiznala jsem, i když jsem mu nechtěla úplně vykládat, co všechno se mi přihodilo. On ten výlet do země mrtvých nebyl něčím, o co bych se chtěla dělit na potkání.
Představil se mi jako Shahir. "Shahir, to je pěkné jméno. Můžeme si tykat, viďte?" navrhla jsem hned, protože mi to přece jen bylo příjemnější a přirozenější. A když jsme spolu byli v jedné smečce a znali svá jména, přece už jsme nebyli žádní cizinci! Zdálo se, že je vlk skutečně moc milý. Ochotně se nabízel, že by mi sehnal něco k jídlu. "Hmm, něco malého bych možná zakousla," přiznala jsem. Měla jsem celkem hlad, to byla pravda. "Můžu zkusit i pomoct s lovem, ale nevím, jak moc mi to půjde. Nějak nejsem ve formě," vyfoukla jsem v povzdechu malý mráček páry do ledového vzduchu. Teď byla jen otázka, čím to ve skutečnosti je.

Loterie 61 (1/5)
Leden 4/10 - Shahir

Vlk měl opravdu moc zajímavý kožíšek a působil velmi zdvořile. Sklonil přede mnou hlavu v lehké úklonce a prozradil mi, že nic neztratil. Zatím? "Tak to jsem ráda," opáčila jsem. Bývala bych mu pomohla hledat, ale když nebylo co, mohli jsme si oba ušetřit námahu. Ovšem on sám měl své vlastní otázky. A starosti. Starosti o mne. "Není to vůbec nezdvořilé," zavrtěla jsem hlavou. "Ale asi za tím není ani nic záhadného. Vyšla jsem se trošku provětrat. Protáhnout si tlapky. Jsem úplně v pořádku, jen možná trošku unavená." Nechtěla jsem mu říkat o svých nadějích a pochybnostech. Ne, když jsem si tím nebyla ještě jistá ani já sama. "Ale děkuju, že se zajímáte," usmála jsem se na něj zářivě a zamávala ocasem.
Jeho varování mi nicméně přišlo lehce zvláštní. Ne snad, že by bylo špatně. Chodila jsem ale po světě dost dlouho na to, abych věděla, že nebezpečí může být všude, ale že schovávat se jen doma za pecí zase nikomu šťastný život nepřinese. Jakkoliv bych si přála, aby to bylo jinak, taková už byla realita. "Já jsem opatrná," broukla jsem.
Odhadl dobře, že jsem také ze Sarumenu, což znamenalo, že ani já se při své úvaze nespletla. Pousmála jsem se na ně. "Přesně tak. Jsem Jasnava. Vypadá to, že jsme se tedy v lese dosud míjeli?" nadhodila jsem zvesela. I přes únavu, která se mě držela zuby drápy, jsem měla radost, že jsem narazila na někoho nového ze smečky, s kým se mohu seznámit.

Leden 1/10 - Shahir

Nechtěla jsem se příliš vzdalovat z bezpečí lesa. Nebyla jsem si ještě úplně jistá, ale cítila jsem se jinak. Věděla jsem, že bych si jen ublížila, kdybych přiživovala planou naději, ale možná... možná to nebyly pouze naděje, že? Bylo těžké odhadnout, zda si jen něco nalhávám či zda jsou věci opravdu jinak. Ještě pár dnů a budu vědět, na čem jsem, uklidňovala jsem se. Jisté bylo, že jsem tyhle poslední dny byla celkem unavená a taková nijaká. Říkala jsem si, že mi malá procházka jistě přijde k duhu.
Došla jsem k jezírku a spatřila, že tu nejsem sama. Opodál se brouzdal okolím vlk, čenichal ve sněhu a něco asi hledal. Ten strakatý kožíšek mi nebyl povědomý, ale cosi v jeho pachu bylo nejen povědomé, ale dokonce důvěrně známé. Že by kolega ze smečky? Pomalu jsem se vydala za ním. "Ahoj," broukla jsem a zamávala ocáskem na znamení míru. "Ztratil jsi tu něco?" naklonila jsem hlavu ke straně, jak jsem tak viděla to jeho čenichání okolo. Třeba jsem mu mohla pomoct hledat.

Loterie 56 (1/5)

Nijak jsem se na Rue nehněvala. Jak bych taky mohla? Byla jsem si jistá, že se ke mně schválně nepřiplížila, aby mě vyděsila. "To asi ano. Leda... by ses schovávala mezi kopretinami," navrhla jsem s úsměvem možné řešení tohoto problému. Pravda, nejspíš se nemohla schovávat celé léto mezi kvítím, ale pro chvilku nenápadnosti by to nejspíš postačilo.
Povídala mi, že ji a Jerryho, ať už to byl kdokoliv, zastihla chumelenice ještě v horách. "To jsi měla opravdu štěstí, nebylo nic příjemného snažit se to přečkat na otevřených pláních, to ti tedy povím," potřásla jsem lehce hlavou a pousmála se. "Ten Jerry je také někdo ze smečky? To jméno mi nějak není povědomé," zadumala jsem se rázem. Jestli byl také sarumenský, určitě bych o něm měla vědět, no ne? Měla jsem dojem, že mi ty smečkové záležitosti pořád nějak nejdou.
Rue se vypravila na procházku a odsouhlasila, že se ke mně připojí v lovu. "Super. To je dobrý plán, já pořád ještě nevím, co bych ve smečce chtěla dělat," pokrčila jsem rameny, nějak mi žádná z určených funkcí neseděla. Budu to muset probrat s Maple. "Cítím tu kolem řeky nějaké ptáky, asi kachny. Ty bychom mohly zvládnout, co myslíš? Já... žádnou moc velkou kořist nelovím," přiznala jsem se. I kdyby, teď momentálně jsem se na to úplně necítila. Pořád se mě držela taková zvláštní únava. "Zkusím je vyplašit v rákosí a třeba rovnou nějakou chytit, ty bys pak měla šanci chytnout nějakou další," navrhla jsem plán, který nám dobře fungoval, když jsme lovily s Wizku. Počkala jsem, co Rue na to a pokud souhlasila, vydala jsem se rovnou směrem k rákosinám.

Loterie 39 (4/5)

Posedávala jsem u jezera, přemýšlela, odpočívala a uvažovala, co bych si mohla ulovit na zub. Netušila jsem, jestli tu žijí ryby, ale tak či tak jsem se netoužila máčet ve vodě, která bude opravdu hodně ledová. Třeba by se tu našla nějaká kachna? Tu bych možná taky dovedla ulovit. Na lov myšek už bylo trochu moc sněhu a navíc byl ještě pokrytý ledovou krustičkou. No a doma ve smečce určitě taky něco bude, ale neměla bych pořád jen vyjídat-
Lehce jsem nadskočila, když se poblíž ozval tichý hlas. Ohlédla jsem se a na tváři se mi rozlil přátelský úsměv, když jsem poznala členku smečky. "Rue! Ahoj, páni, ty máš tedy na sněhu skvělé maskování," zasmála jsem se a zamávala ocáskem. Když jsem s ní a Tonresem sbírala šípky, zdála se mi Rue hodně nervózní a vyplašená. Teď vypadala o něco lépe. Snad i barvičky vířící okolo ní se zdály takové smělejší. "Ano, ztratila. To byla docela divočina, že? Vyšla jsem z lesa a během chvilky byla všude taková chumelenice, že jsem ani nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Naštěstí jsem potkala někoho, kdo mi pomohl," pousmála jsem se. "A co ty? Vyšla sis na procházku? Já už se vracím domů, ale chtěla jsem předtím ještě najít něco na zub, nechceš se připojit?"

//Ronherský potok

Následovala jsem potůček a věděla, že se pomalu, ale jistě blížím k domovu. Začínala na mě ale trochu padat únava. Po těch kvašených švestkách jsem se ještě asi úplně nevzpamatovala. Nebylo naštěstí příliš kam spěchat, nezdálo se, že by se počasí mělo v další chvíli nějak moc zhoršit. Usadila jsem se tedy na zem kousek od říčky a oddechovala. Byl příjemný den, i když mrazivý, ale i tak se tu odpočívalo docela hezky. Třeba by se tu našlo i něco na zub? Začínala jsem mít trochu hlad, zatím ne nijak akutně, ale mohla bych se po něčem poohlédnout, až si trošku odpočinu a doplním síly.
Odpočívala jsem a dál přemýšlela. Kdybych přišla do smečky s vlčaty na cestě, co by asi řekla Maple? Zlobila by se? Na Marion se nikdo nezlobil, ale Marion byla mladičká, ani nevěděla, kde k nim přišla a jak se o ně starat. Já už přece jen lépe věděla, jak to na světě chodí. Věřila jsem ale, že by mě nevyhnala. Smečka by mi jistě pomohla, kdyby bylo potřeba. Tak či tak, bylo moc brzy na to snažit se uhodnout, co bude dál. To ještě nějakou chvíli potrvá. Nejspíš se nestane vůbec nic, na to jsem musela být připravená. Přejela jsem si čenichem po břichu, které bylo od mého návratu z říše mrtvých poněkud oblejší pořád. Třeba tam skutečně někde byla. Docela malilinkatá. "Postarala bych se o vás. Nedovolila bych, aby se vám něco stalo, víte?" špitla jsem do svojí srsti. Kdyby mě náhodou někdo viděl, nejspíš by si pomyslel, jestli mi náhodou nepřeskočilo.

//Sekvojový les přes Roh hojnosti

Opatrně jsem našlapovala a pozorně se rozhlížela kolem, abych se znovu neztratila. Když však celý svět nebyl zahalený v divoké sněhové vánici, bylo najít správný směr mnohem snazší. Okolí už nevypadalo cize a nepřátelsky, orientovat se nebyl již takový problém. K potůčku, který jsem předtím následovala, jsem dorazila bez jakéhokoliv incidentu a odtud už byly vidět siluety nezasněžených lesů na jihu. S jejich pomocí už bych domů měla trefit v pořádku, pokud na nás opět nepadne nějaké divné počasí.
Moje myšlenky se potulovaly všude možně, nakonec se ale vždy stočily k vlčatům. Věděla jsem, i když mi to rvalo srdce, že pravděpodobně žádná mít nebudu. Že nejspíš ani nemohu. Karty osudu byly rozdané proti mě. Nechtěla jsem si dělat naděje, ale bylo hezké si představovat. Doufat. Živit aspoň malilinký plamínek naivní naděje... Ale v hloubi duše jsem se už teď snažila smířit s hořkým zklamáním.

//Staré meandry

//Bukový sráz přes Mahaë jih

Rozloučila jsem se Warisem a teď jsem opatrně našlapovala na namrzlém povrchu, abych se v pořádku dostala zase zpátky domů. Pořád jsem cítila trošku bolest hlavy po těch švestkách. Daly mi docela zabrat, jen co je pravda. Ale bylo to fajn, povzdechla jsem si. Docela se mi ulevilo, že jsem se do Warise nezamilovala. Že bych snad trochu dospěla a bezhlavě nezahořela láskou ke každému, kdo měl pro mne něžný dotyk a vlídné slovo? Waristood byl milý a pěkný, cítila jsem k němu vděk za to, že mi nabídl místo, kam se skrýt, ovšem necítila jsem žádný tlak, který by mne k němu táhl zpátky. To mezi námi bylo jen krátkých protnutím dvou životů, které si teď už šly každý svojí cestou. Přesto, jak jsem se vzdalovala od lesa, zašimrala mne u srdce kapka neklidu. Existovala šance, byť malinká, že bych mohla nosit naše vlčata. Moje vlčátka. Přála jsem si to? I kdyby jejich otcem měl být vlk, kterého jsem potkala jednou a možná už nikdy nepotkám znovu? Nemusela jsem se nořit příliš hluboko do svého nitra, abych věděla, že existuje jediná možná odpověď. Ano, ano, ano.

//Ronherský potok přes Roh hojnosti

Loterie 35 (5/5)

Po nějaké chvilce se hnědý vlk skutečně objevil. Už nemručel, vypadal zcela probuzeně. "Dobré ráno," popřála jsem mu také a trochu zahanbeně sklopila zrak - ač jsem se snažila uklidit tu spoušť a zahladit po sobě stopy, Warisovi to samozřejmě neuniklo. Nemohla jsem schovat všechno. "Asi moc nesedly," přiznala jsem. "Měl jsi pravdu. Už je mi ale líp," pousmála jsem se mírně. Pořád jsem na sobě trošku cítila následky včerejší noci, avšak postupně to odeznívalo.
"Ano, měla bych se vrátit. Jen jsem se nechtěla vypařit bez rozloučení," zamávala jsem ocasem a mírně zavrtěla hlavou. Věřila jsem, že to zvládnu bez doprovodu. Waris měl jistě spoustu práce se zařizováním smečky. "To je v pořádku, určitě trefím, ale děkuju," střihla jsem ušima. "Ráda jsem tě poznala, Warisi. Bylo to s tebou fajn a moc jsi mi pomohl. Snad se ještě někdy potkáme," pousmála jsem se na něj. "Měj se pěkně, hodně štěstí se smečkou," popřála jsem mu a otřela se o něj letmo tváří na rozloučenou. A když jsme se rozloučili, vypravila jsem se na cestu k domovu.

//Sekvojový les přes Mahtaë jih

//Díra

Vylezla jsem do nového dne, který byl tak zářivý, až jsem musela zavřít oči. Prudké světlo slunce odrážejícího se od sněhu bylo strašně nepříjemné, bodlo mě do očí a projelo mi rovnou do hlavy jako ostrý šíp. Už nikdy nic kvašeného jíst nebudu, slibovala jsem v duchu, zatímco jsem mžourala kolem sebe a vydala se dál mezi stromy. Břicho se mi svíralo a bylo jasné, že švestky musí ven. Vyklopila jsem obsah žaludku pod košaté křovíčko a se strachem čekala, jestli to bude jako předtím u Smrti. Jestli jsem se nějak neotrávila znovu. Nepřišla ale žádná bolest ani křeče. Naopak se mi dost ulevilo.
Zahrabala jsem tedy nepořádek co nejdůkladněji do sněhu a otočila se k úkrytu, jestli už nejde Waris. Zdálo se ale, že pořád spí. Budit jsem ho nechtěla, vždyť předtím bručel jako rozespalý medvěd, ale vypařit se jako ranní mlha také se také neslušelo, takže jsem obešla malé kolečko lesem a zhluboka se nadechovala chladného vzduchu. V lese jsem narazila na potůček, u kterého jsem se napila a zahnala sucho v tlamě. Hlava mě pořád pobolívala a bylo mi maličko špatně od žaludku, ale už jsem se cítila mnohem lépe, než předtím. Nejspíš to bylo tím čerstvým vzduchem. Nakonec jsem se usadila poblíž úkrytu a čekala, až se Warisood vykulí do denního světla, abych se s ním alespoň mohla rozloučit, než se vydám domů.

330 (30)
Loterie 24 (4/5)

Probudila jsem se příjemně zachumlaná ve Warisově kožíšku se slunečním svitem dopadajícím dovnitř do jeskyně. Bouře skončila. Bylo by to vážně moc krásné probuzení, kdybych se necítila tak nějak všelijak. Bolela mě hlava a od žaludku mi bylo těžko. S tichým zamručením jsem se stáhla do těsnějšího klubíčka. Co to je? Jsem nemocná? Zapátrala jsem ve vzpomínkách ke včerejšímu večeru a všechno se mi začalo vybavovat. Jak jsem zhltala ty švestky a jak krásně mi po nich bylo. Waris měl pravdu, vážně je to zrádné, povzdechla jsem si a zadívala se na vlka spícího vedle mě.
Chvíli jsem zaujatě pozorovala, jak se kolem něj něžně vznáší modravá poklidná aura, zatímco spal či podřimoval. Po chvilce jsem se cítila líp a znovu jsem se zamyslela. Na tváři se mi objevil drobounký úsměv. Byl to ale hezký večer. Stálo to za to. Vzpomínky byly lehce zastřené švestkovým oparem, ale vybavovaly se mi. Jistě to bylo zbrklé, to, co jsme spolu prováděli, ale nelitovala jsem toho. Bylo to pěkné. I když jsem se tu nemohla moc zdržovat, musela jsem se vrátit domů, i tak to bylo pěkné a byla jsem ráda, že jsem Warise poznala.
V břiše mě zašimrali spokojení motýlci, ale potom mi v něm podezřele zaškrundalo, po krátké úlevě se mi dělalo zase špatně. Tiše jsem si zaskučela. Neměla jsem to s těmi švestkami vůbec pokoušet, zanadávala jsem si v duchu, od toho zážitku s houbami jsem nebyla úplně v pořádku a kvašené švestky na to asi nepomáhaly. Jenže po té první jakoby veškerý rozum letěl ze srázu. "Warisi," šeptla jsem vlkovi do ucha pro případ, že by ještě spal, "já jdu trošku na čerstvý vzduch." Vymanila jsem se z jeho objetí a rychle vycupitala z jeskyně ven. Kdyby švestky chtěly ven, nerada bych mu tady udělala nepořádek.

//Bukový les

329 (29)
Loterie 17 (2/5)

"Chci," vydechla jsem souhlasně. Nebyla jsem tolik mimo sebe, aby mi nedocházelo, co by se všechno mohlo stát, aby se nevynořovaly vzpomínky na má vlčátka, která ani nedostala šanci okusit život. Nevěděla jsem, jestli po všem, co se mi stalo, ještě můžu nějaká mít. Ale kdyby ano... nebyla jsem na tom stejně, jako tenkrát. Nebyla jsem v pustině, kde jsem nikoho neznala. Nebyla jsem na světě sama. A teď... teď jsem skutečně chtěla strávit těch pár společných chvil. Chtěl to i Waris. Vstal a přešel ke mně. Přivřela jsem oči a nechala se strhnout oním momentem. Věděla jsem, co čekat. Svět kolem přestal existovat, alespoň dočasně.

...

A pak to skončilo. Byli jsme zase dvě bytosti samy za sebe, ne propleteny v jednu. S povzdechem jsem se obrátila k Warisovi a otřela se o něj celým bokem. "To bylo skvělé. Skvělé," olízla jsem mu bradu a klesla zpátky na kožešinu. Cítila jsem se dost vyřízeně a chtělo se mi spát, švestky mě najednou dělaly ospalou, ale uvnitř jsem pořád ještě cítila spoustu příjemného šimrání, přepětí. Mech u vchodu se rozrostl, přesně jak jsem slíbila, a byl skutečně nádherný, zelený a nadýchaný. "Hmm," zabručela jsem spokojeně a položila si hlavu na tlapky. Doufala jsem, že teď Waris neuteče, ale lehne si ke mně a ještě chvíli zůstaneme spolu, než se možná naše cesty rozejdou navždy.