Příspěvky uživatele

< návrat zpět

353

Spokojeně jsem se culila na Nicose i Tonrese, kteří tři brášky přivítali na světě. Byli nicméně na odchodu, potřebovali si promluvit s Maple. "Jistě, že dovolím. Budu jen ráda," pousmála jsem se. Doufala jsem, že se Maple nebude zlobit, ale nemyslela jsem si to. Tolik jsem vlčici s modrými znáčky neznala, ale věděla jsem, že je moc hodná. Na rozloučenou mi Tonres přidal ještě jednu suchou kožešinu, což jsem přijala s povděkem a pak jsem si široce zívla. "Trošku se prospím," broukla jsem k Rue, která tu zůstala jako jediná... snad s výjimkou rezavé vlčice, jejíž přítomnost jsem zaznamenala pouze okrajově. Chvilku jsem si skutečně zdřímla, ale ne příliš na dlouho, chvíli poté, co jsem usnula, se vlčata začala hemžit a znovu hledat mléko. Chuť k jídlu jim tedy opravdu nescházela a já za to byla ráda. Jen ať si dopřejí!
Jak čas plynul, opravdu rostli jako z vody. V jeskyni panoval klid, Rue se zdržovala někde poblíž a rezavá vlčice spala ve svém koutku. Já se věnovala svým synkům, kteří mrkali svými nedávno rozlepenými očky a nemotorně se batolili. Nejmenší Kulihrášek s tím měl největší problémy. Musela jsem ho často čenichem nebo tlapkou zachytit, aby si nenabil. "To nic, to se všechno naučíš," broukala jsem k němu. "Však máte na všecko tolik času, nic se nebojte." Ano, nějakou dobu jsem se skutečně zaobírala jen svými vlčátky a zbytek světa jako by skoro neexistoval.
Aspoň, dokud se najednou v koutku nezačalo cosi hýbat. Rezavá vlčice se probudila a začala se k nám podivně plížit. Trochu jsem nejdřív stáhla uši a přihrnula si vlčata k sobě, snad se nechtěla připlížit k nim? Napětí v mých svalech ale povolilo, když jsem si uvědomila, že je úplně vyděšená. Všechny barvy kolem ní poplašeně vířily. "Ahoj," oplatila jsem jí pozdrav s přátelským úsměvem. "Jistě, jen pojď," pozvala jsem ji blíž polohlasně, nevěděla jsem, čeho se bojí, ale opravdu jsem ji nechtěla děsit ještě víc. Bylo mi jí líto. "To jsi ty, Světluška? Já jsem Jasnava," představila jsem se jí a na zmínku stínů jsem mohla jen chápavě pokývat hlavou. S těmi jsem měla své vlastní zkušenosti. "Neboj. Tady s námi na tebe stíny nemůžou," ujistila jsem ji pevně - že se stíny ve společnosti ostatních vlků útočit bojí, to byl známý fakt, který jsem měla z vlastního života mnohokrát ověřený.

352

Rue i Tonres se mnou zůstali celou dobu a já jim byla moc vděčná, i když jsem jim zprvu úplně moc pozornosti nevěnovala. Všechnu si pro sebe ukradly tři malé uzlíčky radosti. Musela jsem očistit je i sebe a dát pozor, aby se pořádně napili. Všichni tři byli naštěstí opravdoví hladovci a pustili se do jídla se skutečným zápalem. Chvíli jsem si vydechla natažená na boku, ale když přišly gratulace od obou vlků, opět jsem zvedla hlavu a věnovala jim úsměv. "Děkuju," zamávala jsem ocasem. "A... děkuju i, že jste tu byli se mnou."
Střihla jsem ušima k Tonresovi. "Jistě, že potřebují jména." Vybrat dobré jméno, to však nebylo jen tak. Prohlížela jsem si tři vlčátka, své tři synky. V kožíšku druhorozeného vlčete jsem nacházela zvláštní kresbu, která ve mně vyvolávala představy noční oblohy. "Tenhle má na sobě takové hvězdičky," rozjímala jsem. "Možná by se mohl jmenovat po babičce, Jitřence. Jitřeň, Jitroň?" Nakrčila jsem čelo. Nebyla to špatná jména, ale k vlčkovi mi neseděla. Hvězdoň, Hvězdík? Hvězdoslav? Nad posledním nápadem jsem se málem zasmála, ale myšlenka delšího jména se mi zalíbila. "Hvězdopěvec," zkusila jsem a střihla ušima. To znělo mým uším pěkně. Snad jen- "Ne. Hvězdopravec," vydechla jsem a hned věděla, že to je to pravé.
Prvorozený synek byl kluk jako buk, o něco málo větší, než jeho druhorozený bráška a o větší kus než třetí narozený vlček. Zdálo se, jako by byl opakem Hvězdopravce - tam, kde měl Hvězdík bílou, on měl tmavou a naopak, i tlapky měl světlé. Jako by tlapkal někde ve sněhu. I on měl v kožíšku zvláštní kresbu... a jak byl ještě chudák celý pomuchlaný, trochu vypadal, že se mračí. Zvláštní řetězec asociací mi proběhl myslí. "Ty jsi takový Mráček. Mračeň..." Ale nebylo by pěkné mít pro ně pro všechny delší jména? Neočekávala jsem, že jim tak budeme všichni říkat, ale líbila se mi ta myšlenka. "Mrakoplaš- Ah, Mrakošlap! Má bílé tlapky, jako by šlapal po mracích," zasmála jsem se zvonivě. To bylo úplně dokonalé.
Poslední vlčátko beze jména bylo i to, které se jako poslední narodilo. Svými odstíny víc připomínal Warise, než mě. Trochu jsem se bála, že je moje kreativní studnice už vyschlá, ale bylo to právě naopak. "Tenhle je takový malý kulihrášek," vybreptla jsem bez rozmyslu a zamrkala. Měla jsem pocit, jako bych právě zcela omylem udeřila hřebíček na hlavičku. "Kulihrášek," zopakovala jsem zamyšleně. "Hvězdoň, Mráček a Hrášek. Tři bráškové." Spokojeně jsem se uculila a zaplácala ocasem do kožešiny. Moc se mi to líbilo, jména jako by vypadla z nějakého pohádkového příběhu. Zvedla jsem oči k Rue a Tonresovi, co si o jménech myslí - a právě to byla chvíle, kdy se objevil kdosi další.

Ryšavého vlka jsem znala jen tak od vidění. Poněkud nervózně jsem se zavrtěla a přehodila přes vlčata, která mezitím přestala pít a teď spokojeně pochrupovala, ochranitelsky oháňku, jako by mi je snad mohl vykoukat. "Ahoj," pozdravila jsem ho s úsměvem, ale obezřetně. Nevypadal nebezpečně a ani jsem od něj nečekala nic zlého, ale... pořád to byl skoro neznámý vlk. "Já jsem Jasnava," představila jsem se mu, když pravil, že jeho jméno je Nicos. "A tohle jsou Mrakošlap, Hvězdopravec a Kulihrášek," představila jsem s hrdostí i své synky a uvolila se na moment stáhnout oháňku stranou, aby se na ně mohl podívat - neunikly mi jeho zvědavé pohledy. Pak jsem je ale zase přikryla, aby na ně netáhlo, i když zachumlaní v srsti na mém břiše museli být jistě v pořádku a teple. "Maple," škubla jsem sebou lehce náhlým uvědoměním. "Měla by o nich nejspíš vědět, že?"

351

Tonres se okamžitě vynořil ze stínů jeskyně a Rue také rázem procitla. Nechtěla jsem je oba takhle vyrušit, ale už se stalo. Hned mě začali zasypávat otázkami. "Ne, ne, nebolí," ujišťovala jsem spěšně Tonrese, sotva jsem to však dořekla, nepříjemná bolest mi projela břichem. Za moment však byla zase pryč. Možná to byl jen dobře mířený kopanec od některého z vlčat... ale nemyslela jsem si to. "Já nevím," otočila jsem se na Rue o kus ustaraněji, než jsem byla ještě před chvilkou. "Jen... mě probudil ten vichr venku a nějak mě to rozhodilo. Chtěla jsem si s někým povídat, ale-" Bolest se zase vrátila. Tentokrát byla větší a už vůbec nebylo pochyb o tom, co značí. Zalapala jsem po dechu. "Ale řekla bych, že mě asi nevzbudil jen ten vítr," pokusila jsem se o úsměv. Srdce mi bušilo. Bylo to tady. "Asi... asi už to začalo." Natáhla jsem se na kožešiny a přiměla se v klidu dýchat. Věděla jsem přeci, co dělat. "Zůstanete? Prosím? Z-zvládnu to, jen... nechci být sama," vzhlédla jsem prosebně ke svým přátelům a křečovitě zavřela oči s dalším náporem bolesti. Tohle byl zatím jen začátek, čekalo mě bolestí a námahy ještě hodně, ale... Stojí to za to. Pro ně. Pro vás, moji maličcí. Nezbývalo než zatnout zuby a dělat to, co mi napovídal hlas přírody.

Jak dlouho to trvalo? Muselo uběhnout určitě pár hodin, já ale o čase rychle ztratila přehled. Teď bylo po všem. Poslední malý bezbranný váleček přišel na svět a další bolesti už nepřišly. Jen na moment jsem si dopřála odpočinku, než jsem zvedla hlavu, abych ho očistila a věnovala větší pozornost i jeho sourozencům, které jsem předtím stačila očistit jen zběžně. Jemně jsem olízala jejich hebké kožíšky, které hrály všemi možnými odstíny hnědé. Přesunula jsem ty drobečky jednoho po druhém ke svému břichu, kde se okamžitě začali hladově krmit a jejich kňourání ustalo, jako když utne.
Byla jsem vyčerpaná a celá rozbolavělá, nejspíš jsem vypadala hrozně, ale na tváři se mi rozlil úsměv zářivější než deset sluncí. "Jsou dokonalí," zvedla jsem uslzené oči k Rue a Tonresovi. Srdce mi přetékalo citem. Sotva jsem je potkala a už jsem je milovala nade vše na světě. Nikdy nedovolím, aby se vám něco stalo. Ne, dokud budu dýchat, slíbila jsem jim v duchu a věnovala každému hnědému kožíšku ještě jedno láskyplnné olíznutí, než jsem se na chvíli položila, abych se mohla trochu vzpamatovat, když už o ně bylo postaráno. Poslouchat jejich spokojené mlaskání a cítit jejich přítomnost, vědět, že jsou živí a v pořádku... to bylo všechno, co jsem si mohla přát.

350
Loterie 153 (4/5)

Na pohodlném pelíšku, který jsme připravili s Tonresem, jsem usnula jako špalek a tiše pochrupovala. Ani jsem si nevšimla, když do úkrytu dorazila Rue. Spokojeně jsem prospala celý zbytek odpoledne. Až k večeru mě probudilo kvílení větru venku a neurčitý pocit nervozity, který mi hlodal snad až v kostech. "H-hm?" zamručela jsem rozespale a zamžourala kolem sebe. Tonres se pořád pohyboval v úkrytu, nedaleko jsem uviděla i bílý kožíšek Rue, která odpočívala. Možná i spala. Celým úkrytem se převalovaly jen poklidné, mírné barvy. Odpočinku. Bezpečí.
Nechtěla jsem nikoho rušit, chvíli jsem zůstala jen ležet s nastraženýma ušima a pohledem upřeným k východu z jeskyně. Vichr venku zakvílel a pak utichl. Zakvílel... utichl. Nebylo na tom nic zvláštního, nadpřirozeného a samo o sobě to ani nebylo děsivé, ale já měla pocit, že se s tím větrem blíží něco zlého. Jako bych najednou byla až příliš naladěná na všechno, co se kolem dělo. Nesmím být hysterická. Nejspíš to jsou jen nervy.
Což mohla být taky pravda. Byla jsem celá neklidná. Začala jsem se vrtět a zase urovnávat kožešiny, než jsem se vypravila na kolečko okolo téhle části jeskyně. Ve spíži jsem uždíbla trochu z masa, ale vlastně jsem neměla na nic ani moc chuť. V břiše jsem cítila všemožné tlaky, ne ještě úplně bolest, ale věděla jsem, že to už není daleko. Zpátky ke kožešinám, znovu je urovnat... Usadila jsem se na pelech, ale pořád jsem byla neklidná a nedalo se to už vydržet. "Rue? Tonresi? Spíte?" šeptla jsem. Třeba, když si s někým budu povídat, uteče čas rychleji a nebudu se tolik soustředit na všechno, co se kolem děje.

349
Loterie 142 (3/5)

Rychle jsem se ze svých obav zase uklidnila. Pořád hlodaly někde uvnitř, ale nesnažily se dostat na povrch. "Bude to moc krásné. Už se na ně těším," usmála jsem se na vlka. Věděla jsem už trochu, co mě čeká a že přivést vlčata na svět není žádná procházka růžovým sadem, ale taky jsem si byla jistá, že to za to stojí.
Zmáhala mě ovšem únava a toužila jsem se ještě chvíli prospat. Uklidňovalo mě, že se Tonres rozhodl zůstat poblíž. "Dobře. Děkuju," pousmála jsem se a široce zívla. "Kdyby něco, určitě zavolám." Ale myslela jsem si, že minimálně pár dalších hodin ode mě bude mít Tonres klid. Chtělo se mi jenom spát, hezky tady v teple a pohodlí. Uvelebila jsem se na kožešinách, jak nejlépe to šlo. "Taky si pěkně odpočiňte, jo?" špitla jsem k vlčátkům. "Už se brzo potkáme. Jsem si tím jistá." Chvílemi se tak vrtěli, až mi přišlo, že už se sami nemůžou dočkat. Přitáhla jsem si oháňku k tělu a za chvíli jsem spokojeně oddechovala. Nabrat nějaké ty síly jsem potřebovala jako sůl.

348

Nechtěla jsem si kazit náladu minulostí. Jen se to teď tak vynořilo na povrch - bylo nemožné úplně zapomenout na to, co se stalo dřív a snad bych to ani nechtěla. Nemohla bych nikdy zapomenout na Jasmína a Lesněnku. Ale Tonres měl pravdu, bylo důležité teď jít dál. "Ano. Myslím... Vím, že to tentokrát bude jiné," usmála jsem se na něj a přivřela oči. Jsou v pořádku. Věděla bych, kdyby nebyli. A jiné to opravdu bylo. Nebyla jsem na světě sama, jako tehdy, hladová a vyčerpaná. Měla jsem teď spoustu vlků, kteří mě mohli podržet. "Máš pravdu. Proč si kazit tyhle chvilky smutněním?" potřásla jsem hlavou. Byla pravda, že si se mnou pocity tak trochu hrály, ale nebylo to až tak zlé, jak bych čekala. Žádné extrémní výkyvy nálad se nekonaly... aspoň zatím, a jestli s tím chtěly začít, moc času už jim na to nezbývalo. Leda by to začalo až s příchodem vlčat? Propána, to raději ne, zasmála jsem se, z Tonresova pohledu asi jen tak zničeho nic.
Zamyslela jsem se nad Tonresovou nabídkou pomoci. "Hmm, asi mě nic nenapadá, děkuju. Jsem úplně spokojená," oplatila jsem mu široký úsměv a zamávala ocasem. "Jen si chvíli odpočinu. Ta cesta sem byla snad dvakrát delší, než normálně," zasmála jsem se zlehka - předešlé stíny na duši jako by ani nikdy nebyly.

347
Loterie 139 (5/5)

Tonres věci přijal zkrátka tak, jak byly. Za to jsem byla ráda. Tušila jsem, že časem bych Warisovi měla dát o vlčatech vědět, zasloužil si mít povědomí o tom, že po světě běhají jeho potomci, ale prozatím... Prozatím jsem si je toužila ponechat poněkud sobecky jen pro sebe. A samozřejmě pro vlky okolo sebe, kterým jsem věřila. Jen málokomu bych okolo svých drobečků věřila víc, než Tonresovi. Konec konců, i on byl otcem a hlavně to byl laskavý a spolehlivý vlk.
"To jsou," pousmála jsem se, i když mě najednou trochu bodlo u srdce při vzpomínce na má první vlčátka. Ta, která ani nedostala šanci na život. "Děkuju, toho si moc vážím," zamávala jsem ocáskem. "Jsem opravdu ráda, že jsme přátelé, Tonresi. Nevím, jak ti kdy všechnu tvoji pomoc vůbec oplatím," věnovala jsem mu vděčný úsměv a trochu se zavrtěla ve snaze se pohodlněji uvelebit.
Zdálo se, že přes svůj šok už se Tonres docela přenesl. Přišlo mi, že se taky na vlčata docela těší. "Určitě. Myslím, že budou aspoň dvě, ne-li víc," odvážila jsem se tipovat a čenichem jsem si přejela zlehka po oblině kulatého břicha. "Snad budou v pořádku," hlesla jsem trochu ustaraně, radost se u mě po celou dobu, co jsem to zjistila, střídala s obavami. "Myslela jsem si, že možná už vlčátka ani mít nemůžu. Po... tamtom, co se stalo a taky protože když jsem je měla mít poprvé, ještě jako mladá vlčice... nedopadlo to dobře," zkrabatila jsem mírně tlamu, ale podařilo se mi ubránit slzám. Snad proto, že jsem se mohla soustředit na to, co teprve přijde, ne na to, co mohlo být a nikdy nebylo. Měla jsem ale pocit, že bych se měla Tonresovi svěřit. Už i jen pro případ, že by se něco přihodilo, i když jsem se modlila z celého srdce, aby to tak nebylo.

346 (50✓)
Loterie 138 (4/5)

Tonres na mě kulil oči a vypadalo to, že ani neví, co mu říkám. Zmatek z něj přímo sálal. Zakryla jsem si tlapkou tlamu, abych se znovu nezasmála. To by ode mě určitě nebylo milé, ale bylo těžké to ovládnout, když se tváři tak krásně zmateně. Trpělivě jsem počkala, až mu to dojde, což se také stalo. Spokojeně jsem zamáchala ocáskem nad jeho gratulacemi. "Děkuju. Doufám, že ano," pousmála jsem se, plánovala jsem být úplně ta nejlepší máma, jaká kdy po světě chodila.
Momentálně jsem byla ale dost vyčerpaná po cestě, takže jsem byla vážně vděčná Tonresovi, který mi přinesl další kožešinku na hromádku. "Ach, skvělé, moc ti děkuju. Teď to bude perfektní," pochvalovala jsem si a začala to zase vleže všechno přehrabovat, přerovnávat, urovnávat a vůbec organizovat, aby to vypadalo k mé spokojenosti. Pak jsem si unaveně vydechla a složila hlavu na přední tlapy. Všechno vypadalo dobře. Teď už jsem si snad mohla dovolit trošku toho odpočinku. "No, víš, on o tom nejspíš zatím vůbec neví," broukla jsem k Tonresovi a trochu nakrčila čelo. "Vlastně i já ho znám jen málo. Nebylo to tak docela... uhm, plánované." Nerada bych to rozebírala nějak do detailů, ale doufala jsem, že Tonres pochopí. S hlavou stále na tlapkách jsem k němu zvedla pouze oči. Nečekala jsem, že by mě zrovna on chtěl soudit... a já se stejně neměla za co stydět. Bylo to normální.

345 (49)
Loterie 137 (3/5)

Rue byla nejspíš ještě v lese, nebo se zdržovala u vchodu. Neměla jsem ale důvod si o ni dělat obavy, určitě se brzy objeví. V tu chvíli mě stejně zaměstnávaly jiné starosti. Chvíli jsem tahala kožešiny tam a sem po úkrytu, postrkovala je a urovnávala. Nebylo to ještě tak, jak bych si představovala, ale už jsem prostě nemohla. Udělalo se mi trošku slabo a musela jsem si lehnout. V samém zápalu stavění pelíšku jsem málem zapomněla, že jsem zdravila Tonrese, který teď na mě koukal jako sůva. Musela jsem se tomu tichounce zachichotat, i když jsem viděla, že má o mě starost. Nejen v jeho tváři, i barvy kolem něj to prozrazovaly. "V tom nejlepším, Tonresi," zářila jsem navzdory únavě nadšením jako kulaté sluníčko uložené na měkkých kožešinách. "Budu brzo máma, věřil bys tomu?" Že to bude brzy, o tom jsem vůbec nepochybovala. Cítila jsem pohyby vlčat, které mě ujišťovaly o tom, že moji maličcí jsou v pořádku. Tonres se nabízel, že by s něčím pomohl. Ale s čím? "No... kdybys tu někde našel ještě nějakou kožešinu, byla bych moc ráda. Chci se ujistit, že budou v pohodlí, až se narodí," zubila jsem se, ale pak jsem si s lehkým povzdechem položila hlavu na přední tlapy. Byla to fuška. Co si budeme povídat.

344 (48)
Loterie 135 (1/5)
//Sarumen

Trošku jsem Rue možná nechala za sebou cestou k úkrytu. Spěchala jsem, abych pravdu řekla. Kolik času mohlo zbývat? To jsem netušila, ale začínala jsem mít dojem, že to bude brzy. Připadala jsem si... no, obří. Břicho se mi povážlivě kulatilo a vláčet se s ním přestávala být zrovna legrace. Naštěstí už jsme došly až domů, takže nehrozilo, že by se maličcí narodili někde na cestě ve sněhu, ale přesto jsem chtěla stihnout všechno hezky přichystat.
Ve vchodu do úkrytu jsem se jen minula s nějakým rezavým vlkem, co mi připomínal spíš přerostlou lišku a hned vzápětí jsem spatřila mohutnou postavu, která naopak byla velmi dobře známá. "Tonresi, ahoj!" pozdravila jsem ho zvesela, ale nijak jsem se nezastavovala, jen jsem se prosmýkla dál do úkrytu. Možná mu bude připadat, že se chovám zvláštně, ale já jsem na to vůbec nemyslela. I když jsem byla unavená a nejraději bych si chvíli lehla, jediné, k čemu jsem teď měla nutkání, bylo přeorganizovat smečkový úkryt k obrazu svému. Postavit hnízdo, takříkajíc.
Chopila jsem se první kožešiny, která mi přišla pod čenich a začala ji přetahovat do vzdálenějšího koutku jeskyně, do výklenku, který byl vedle spíže. "Tady budeme mít klid," vrkala jsem si pod vousy, "jen se nebojte nic, dobře?" A už jsem byla na cestě pro druhou kožešinu, kterou jsem přičinlivě přivlekla k té první. Čenichem jsem ji urovnala a postrčila. Ještě by to chtělo jednu, napadlo mě, ale div, že se pode mnou najednou nepodlamovaly opuchlé nožky. Opatrně jsem se poskládala na rozestavěný pelíšek. Musela jsem si chvilku odpočinout a popadnout dech.

Loterie 113 (1/5)
//Kopretinová louka

„To ano,“ pousmála jsem se na Rue. „Moc krásná. Už se moc těším, až je potkám.“ Vlastně jsem ještě nevěděla, jaké to doopravdy je. Poznat své dětičky, vidět je vyrůstat... Mým prvním vlčatům tohle dopřáno nebylo. Snila jsem však o tom už tak dlouho a byla jsem přesvědčená o tom, že jde o tu nejkrásnější věc, jaká může vlčici v životě potkat. Alespoň takovou vlčici, jako já – takovou, která si ze všeho nejvíc přála stát se mámou.
Trošku jsem sebou cukla, když Rue zmínila otce. Do té chvíle mě nenapadlo, co tomu poví Waris, až to zjistí. Pokud to zjistí. Mohla bych to tajit... ale bylo by to fér? Byla to i jeho vlčata. Potřásla jsem hlavou, teď jsem na to nechtěla myslet. „To... vlastně nevím, jestli se bude radovat. Ono to nebylo tak docela, hm, plánované, víš?“ vysvětlila jsem Rue a pod srstí jsem celá zčervenala. Moc se mi nechtělo rozebírat, jak jsou moje vlčátka výsledkem jedné nespoutané noci. Doufala jsem, že to bílá vlčice pochopí a nebude se moc vyptávat.
Ano, připravím se hezky předem. Přichystám v úkrytu pěkně kožešiny, schováme se někam do koutku, kde budeme mít klid, už jsem si to v duchu plánovala a skoro to i viděla před sebou. Vděčně jsem se usmála na Rue, která se nabídla, že mi pomůže. „Chtělo by se ti? Budu moc ráda,“ zazubila jsem se a zamáchala ocasem. „Ale jen pokud by tě to od ničeho nezdržovalo, samozřejmě,“ dodala jsem, samozřejmě jsem ji nechtěla obírat o čas, pokud měla v plánu něco jiného. Byla bych jí ale moc vděčná, kdyby se ke mně připojila. Rue byla fajn, už jsem ji viděla jako svou kamarádku.
Konečně nás obklopily stromy lesa. „Tak jsme doma,“ broukla jsem. „To je dobře, vypadá to, že začíná ta pravá tuhá zima,“ otřásla jsem se zlehka, přestávalo sice chumelit, ale studený vítr se dál proháněl okolím a nebral ohled na nás zmrzlé vlky. „Asi si ale chvilku odpočinu, než začneme něco chystat. Ta cesta mě nějak zmohla,“ věnovala jsem bílé vlčici unavený úsměv a mířila si to za ní k úkrytu. Už jsem se těšila, až si chvilku lehnu v teple a pohodlí.

//Skalisko

Loterie 93 (1/5)
Leden 7/10 - Shahir

"Rozumím," kývla jsem hlavou. Shahir to asi musel mít v mládí těžké, když pocházel z takových drsných míst! "Tady to určitě budeš mít lepší. Ne, že by tu nebyla vůbec žádná nebezpečí, ale je to zde celem mírumilovné," pousmála jsem se na něj povzbudivě. Jistě ho v Galliree čekala zářnější budoucnost, věřila jsem tomu!
To už jsme se dali do hledání něčeho k snědku a oba nás upoutal pach zajíce, který se musel nacházet někde poblíž. "To zvládnu, neboj se. Budu opatrná," ujistila jsem ho. Ač ne zrovna v té nejlepší formě, mohla jsem pomoct. Chtěla jsem. Nemohl přece dělat všechno jen sám... Připadala bych si hloupě. "Vyplaším ho směrem k tobě. Zavolám, až poběží," střihla jsem ušima a vyrazila širokým obloukem po břehu, abych zajíce obešla.
Krok za krůčkem, bez velkého spěchu jsem se plížila sněhem. Viděla jsem na Shahirovi, že by mi toho zajíce klidně ulovil úplně sám a nechala bych ho, kdybych to považovala za nutné, ale cítila jsem se docela dobře. Jen ta nejasná únava, ta se mě pořád držela jako klíště. Naštěstí však tohle nebyl nikterak náročný úkol. Jen, co jsem ušáka spatřila, přikrčila jsem se... a pak nemotorně poskočila vpřed. "Shahire, teď!" zvolala jsem na černobílého vlka a ještě pár klusových kroků jsem zajíce následovala, než jsem to nechala v jeho tlapkách. Ne, na velké nahánění kořisti jsem se vážně necítila. Takže jsem jen pozvolným tempem zamířila zpátky, abych viděla, jak si vlk poradil.

Loterie 90 (3/5)
//Ohnivé jezero přes Plamínek

Nemohla jsem se Rue nesvěřit. Už to prostě nešlo, musela jsem to někomu povědět. Široce jsem se usmála a zamávala oháňkou, když bílá vlčice reagovala kladně. "Děkuju!" zazubila jsem se, očka mi jen zářila. "Ano, ano, přála jsem si je moc dlouho. Ach, Rue, já mám takovou radost," div, že jsem se samým nadšením netetelila. Škoda, že to nebylo všechno takové, jak jsem si to vysnila. Jak bych byla ráda, kdybych mohla mít vlčátka s Artyomem... Waristood byl milý vlk, ale sotva jsem ho znala. Ale čas plynul, já nijak nemládla a i když to nebylo přesně, jak jsem si představovala, byla jsem moc ráda, že jsem se vlčátek dočkala. Jen jsem doufala, že budou v pořádku. Na moment jsem poněkud úzkostlivě přejela pohledem po svém boku. Ne, ne, budete v pořádku. Už znovu nedovolím, aby se vám něco přihodilo.
S každým krokem jsme se přibližovaly k Sarumenskému hvozdu. Už jsem se těšila, až budeme doma. Chtěla jsem si odpočinout, vážně jsem se cítila docela unavená. Zároveň už se mi však hlavou rojily plány, co podniknout potom. "Přichystám nám potom v úkrytu nějaký koutek," přemýšlela jsem nahlas a už jsem se nemohla dočkat. Tentokrát to bude jiné, tentokrát budu připravená. "Nejspíš je na to ještě čas, ale je lepší být připravená, že?" pousmála jsem se na Rue.

//Sarumen

Loterie 85 (3/5)
Leden 6/10 - Shahir

To jsem tedy valila oči na to, co mi Shahir povídal. "Opravdu? No jéje, to jste tedy z přísného kraje," kroutila jsem hlavou. "Mě se můžete vyptávat po libosti, dobře? Taková pravidla já vůbec neznám." A nechápala jsem to. Proč by se propána nemohl na nic zeptat? Co kdyby šlo o něco důležitého? Nebo byl hodně, hodně zvědavý?
Protože jsem se potulovala všude možně (i nemožně), ještě jsme neměli šanci na sebe narazit. "To ano, je tam pěkně, já mám náš les ráda, nemyslete si. Většinou taky nemám tolik toulavé tlapky, to jen osud mě vždycky zavál kdoví kam," zasmála jsem se zlehka, ačkoliv to vždycky tak veselé nebylo. Na druhou stranu, to zlé už muselo být určitě za mnou a čekaly jen světlejší zítřky.
Vykání mi úplně nešlo přes jazyk a tak jsem byla ráda, když Shahir souhlasil s tykáním. "Tak jo," střihla jsem spokojeně ušima a zavětřila kolem. Nechtěla jsem si s tím jídlem moc vymýšlet. Stačilo, že jsem ho s tím úkolovala. "No, cítím tu asi zajíce, tak třeba toho? Co bude nejsnazší k ulovení," pravila jsem nerozhodně. Poroučet druhým jsem zvyklá úplně nebyla a nechat se obletovat už vůbec ne. "Mohla bych ti trošku pomoct, třeba ho aspoň vyplašit správným směrem? To by ti mohlo pomoct," navrhla jsem. To bych jistě zvládla, nemohoucí jsem nebyla. Jen jsem neměla vůbec náladu běhat a divočit při honění ušáků kolem, ale trošku ho nasměrovat? To by šlo.

Loterie 82 (2/5)
//Staré meandry přes Červenou řeku

Věřila jsem, že se Rue bude u Života líbit. Neznala jsem nikoho, kdo by ho neměl rád. Šlo to vůbec, nemít Života rád? Leda byste byli hodně, hodně veliký morous. Jinak mi přišlo, že si ho musí oblíbit snad každý.
Nechtěla jsem, aby se o mě Rue strachovala. Nerada bych jí přidělávala vrásky na čele, ale už se nejspíš stalo. Tomu jsem bohužel nedokázala zabránit, ale snad jsem ji mohla aspoň uklidnit, aby se tím dál netrápila. Tušila jsem totiž, že to celé má svůj dobrý důvod - a nešlo o podivný vedlejší účinek magie, aspoň ne úplně. Minimálně pokud jsem měla ve svém odhadu pravdu. Pomalým tempem jsme kráčely podél řeky k rudému jezeru a dál, směrem k lesu, směrem domů.
Rue pravila, že nechce vyzvídat, mě ale svrběl jazyk. Moje duše poskakovala nadějí a očekáváním a nemohla jsem si to nechat pro sebe, i když jsem původně chtěla. "Víš," začala jsem pomalu a tajnůstkářsky se k Rue za chůze naklonila. V očích mi pohrávaly radostné jiskřičky. "Ještě si nejsem úplně jistá, ale myslím, že možná čekám vlčátka." Div jsem samou radostí nevypískla, když jsem se slyšela to nahlas vyslovit. Spokojila jsem se s veselým zašviháním oháňky a širokým úsměvem. No, teď byla otázka, co na to Rue. Snad ji tím moc nevyvedu z míry.

//Kopretinová louka přes Plamínek