Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Oáza přes Poušť

Jít přes poušť bylo příšerné. I když už padal večer, slunce pálilo a rychle mi vysušilo poslední zbytky vody z kožichu. Funěla jsem s vyplaženým jazykem a koukala jsem na pískovcové vršky, jako by byly jediným majákem naděje v nekonečném moři. Vždyť jím vlastně tak trošku i byly. Nedovedla jsem si představit, jak musejí trpět vlci s hustším kožichem. Tohle léto bylo opravdu parné - doufala jsem, že se všichni huňatější vlci neroztekli. To by bylo pořádné nadělení. Musela jsem se lehce zasmát sama sobě. Nejspíš se mi taky už roztékal mozek, když jsem vymýšlela takové hlouposti. Věděla jsem ale, že až dorazím k Životovi, bude mi mnohem lépe. Tam se osvěžím, ochladím, u něj bylo vždycky pěkně, ať už v okolním světě zuřila vedra či plískanice. Těšila jsem se, až se s přátelským bohem opět setkám a představa jeho laskavé tváře mne udržovala v pohybu kupředu.

//Vrchol Narrských kopců

Koupat se v krásné oáze bylo příjemné, ale nakonec se žár slunce i tak stal příliš nesnesitelným. Nemohli jsme zůstat ve vodě napořád, vždyť bychom se dočista rozmočili. Vyškrábala jsem se proto na břeh a zlehka se otřepala, i když jsem si ze srsti nevyklepala tolik vody, kolik bych mohla. Doufala jsem, že mě mokrý kožich bude ještě chvíli ochlazovat, protože takhle daleko na jihu se vedro opravdu nedalo skoro vydržet. "Huf, tady je vážně hrozně," zasmála jsem se.
Srdce už mne táhlo domů. Věděla jsem, že je čas, byla jsem pryč už dlouho. Otočila jsem se na Tomáše. "Víš, měla bych už asi jít. Aby si v Sarumenu nepomysleli, že jsem na ně dočista zapomněla," usmála jsem se. "Ještě se cestou stavím navštívit Života, ale pak už musím vážně utíkat domů. Moc ráda jsem tě poznala," zamávala jsem ocasem. "Tohle dobrodružství si budu pamatovat ještě dlouho! Musíme to někdy zopakovat!" Myslela jsem to vážně. "Tak... se zatím měj. Příště tě třeba potkám už v tvé nové smečce," rozloučila jsem se s ním mávnutím tlapky a se zavrtěním ocásku jsem se vydala směrem, kde se tyčily Životovy nezaměnitelné vršky.

//Narrské kopce přes Poušť

Tom prohlásil, že se ve smečkování taky příliš nevyzná. "Třeba to ani nevadí, konec konců to bude tvoje smečka, můžeš si ji zařídit podle sebe a svých členů," střihla jsem ušima s úsměvem. Věřila jsem, že pokud bude chtít, určitě na to přijde. Nebyl to přece hloupý vlk, o tom jsem se za tu dobu strávenou spolu přesvědčila dostatečně! "Hehe, tak fajn. Takže až tvá smečka bude existovat, určitě se mnou počítej," zamávala jsem ocasem a i když bylo určitě předčasné těšit se, v hloubi duše jsem se stejně těšila i tak. Rozum tomu zabránit nemohl.
I Tomáš už chtěl nejspíš nechat podivné kraje za sebou. "To tedy. Asi se budu raději držet prostředí, do kterého patřím. Ale bylo to zase hodně zajímavé dobrodružství! I když se těším domů, jsem ráda, že jsme ho prožili," střihla jsem s úsměvem ušima. Nasbírali jsme spoustu skvělých zážitků a viděli zvláštní věci, které jinde snad k vidění ani nejsou.
Naštěstí se nám podařilo dorazit k oáze. Bez váhání jsme oba skočili do vody. Připadala jsem si jako znovuzrozená. "Vážně to je úplná krása," libovala jsem si a na moment ponořila pod vodu i hlavu, abych ze sebe smyla všechen prach cest i ten nepříjemný pocit vedra. "Jé, já snad nechci nikdy vylézt," zasmála jsem se, když jsem se opět vynořila a hned na sobě znovu pocítila sluneční paprsky. Sice se blížila noc, ale slunce se dál činilo. Tady bylo vedro nejspíš pořád. "Musíme tady zůstat, dokud se úplně nerozmočíme," smála jsem se dál a obeplula malé kolečko ve větší hloubce, kde už se dalo i plavat.

//Poušť

"Nějak tak, jak to říkáš, to asi bude. Aspoň mi to zní rozumně, i když tohle jsou tedy věci, ve kterých se nevyznám," zasmála jsem se. Zajímalo mě, jaká asi Tomova smečka bude a kde bude a kdo v ní bude... Pokud nějaká smečka vlastně vůbec bude, dodala jsem ještě trochu pobaveně v duchu, když mi došlo, že trochu moc předbíhám. "No... už jsem se vlastně doma dost dlouho neukázala, tak nevím," usmála jsem se trochu provinile, věděla jsem, že bych měla svůj kožich v Sarumenu zase jednou alespoň ukázat. "Ale na návštěvu bych přijít určitě mohla, že?" zamávala jsem ocasem, určitě by mně Tomáš nevyhnal!
Poušť se pod námi rozkládala jako nemilosrdné moře písku a Tomáš zněl trochu naštvaně nebo možná zklamaně. Já z toho taky radost neměla. "Asi nemáme jinou možnost, jak se dostat zpátky do normálních krajů," pípla jsem. "Pokud to nechceme obcházet velikou oklikou." Naštěstí se nám z hor naskytl velký rozhled a tak jsem viděla nejen Životovy kopečky, ale i lákavou oázu.
Dojít k ní však nebylo jen tak. Než jsme došli až na břeh vody, už jsem sotva táhla tlapy a jazyk mi visel snad až po kolena. Tomáš se mě snažil podporovat a já ho zase varovala před zrádným pískem, který jako by se nám snažil zabránit, abychom k oáze došli. Naštěstí nás nespolkl a voda už byla na dohled. Bylo to jako v ráji. Veliké listy podivných stromů se pohupovaly v horkém vánku, na průzračné hladině tančily vlnky. "Hurá! Jsme tu!" vykřikla jsem. Jako by se mi do žil vlil nový život, rozběhla jsem se a skočila přímo do příjemně vlažné vody jezírka, až se rozšplíchla na všechny strany. "Á, to je příjemné! Voda snad nikdy nebyla lepší," zasmála jsem se a žíznivě se napila.

//Neprobádaný les přes Konec světa

Tomáš ohledně smečky už tak trošku spřádal vlastní plány, i když to vypadalo, že plně rozhodnutý ještě není. To mi ovšem nezabraňovalo v tom ho poslouchat s nefalšovanou zvědavostí. "To zní jako zajímavý nápad! Páni, vlastně mě doteď nenapadlo, že se vlk prostě může rozhodnout a... založit smečku, když se mu zrovna chce," zasmála jsem se. "Být u vzniku takové smečky musí být hrozně zajímavá zkušenost," pronesla jsem trochu zasněně, ale vzápětí jsem zamrkala, jako bych se ze snu probouzela: "Škoda, že nemůžu být ve dvou smečkách najednou. Hned bych ti s tím pomohla. Ale určitě najdeš nějaké vlky, kteří by se chtěli k tobě připojit," máchla jsem uvolněně oháňkou sem tam. "To ano, do zimy je dlouhá doba. Do té doby se to jistě vyjasní."
Vydali jsme se tedy hledat místo, kde bychom se mohli vykoupat. Moře nás nelákalo. "To tedy. Raději bych nějaké jezírko," usmívala jsem se a šplhala přitom opatrně krůček za krůčkem do hor. Ale to, co leželo na druhé straně, příliš na koupání nevypadalo. "Poušť!"
vydechla jsem, když se nám otevřel jasný rozhled po kraji. "Já věděla, že musíme být někde blízko..." Zamžourala jsem do dálky. "Tamhle jsou Životovy kopečky," ukázala jsem tlapou k mlhavým pahorkům. "A tamhle... páni, je to voda? Je to jezero uprostřed pouště?" Ani by se mi o tom nesnilo, ale skutečně to tak vypadalo. Začala jsem opatrně sestupovat dolů.
Brzy jsme pod tlapami mohli ucítit písek a v kožichu nefalšované pouštní slunce. I když už padal večer, vedro bylo téměř neúnosné. Kráčela jsem s jazykem vyplazeným a funěla jsem horkem. "Uf. Už abychom tam byli..." Přišlo mi, že se mi tlapy sotva pletou. A místy byl pod nohama takový dost nestabilní povrch. "Ten písek je takový zrádný, pozor," jukla jsem vyplašeně na Tomáše, ještě aby nás to vcuclo! Jen vidina oázy mne držela v pohybu kupředu. Nevěděla jsem nic o fatamorgánách a tak jsem neměla důvod se domnívat, proč by jezero s palmou před námi nemělo být skutečné. K našemu štěstí opravdu bylo.

//Oáza

Léto bylo v plném proudu a slunce skutečně nezahálelo. Sotva vystrčilo své paprsky nad obzor, začalo se pořádně snažit a opíralo se do světa pod sebou skutečně plnou silou. Polehávala jsem zrovna před jeskyní, kterou jsem sdílela s Elricem a Ashtonem a sledovala krásné barvy letního východu slunce. Nastavovala jsem kožíšek zlatým paprskům a užívala si, jak mi teplé ráno vyhání poslední zbytky nočního chladu z těla. Mí dva kamarádi byli někde pryč. Nejspíš se vypravili společně na lov ještě za tmy, jak to rádi dělali. Já s nimi chodila jen málokdy. I když už jsem se úplně zotavila a všechny síly se mi navrátily, neměla jsem lov moc ráda. Pomáhala jsem chytat králíky a myšky, ale to bylo všechno - ostatních zvířat mi přišlo moc líto, než abych je sama zabíjela. Ashton s Elricem si však rádi dopřáli nějakou tu srnu či kamzíka a v tom jsem jim samozřejmě nebránila.
Teď jsem netrpělivě vyhlížela jejich návrat, ale brzy mi na slunci začalo být pořádné vedro. Brzy jsem ležela s tlamou otevřenou, vyplazeným jazykem a zhluboka jsem funěla, abych se ochladila. Tedy, dnes bude vážně pařák, zafuněla jsem a stáhla se do stínu jeskyně. Paprsky slunce mne však následovaly, natahovaly se po mých tlapkách. Nemohly na ně úplně dosáhnout, ale zdálo se, že před vedrem zde i tak není žádného úniku. Napadlo mě, že by mohlo být fajn jít s Ashtonem a Elricem k řece vykoupat se, ale ti dva se pořád nevraceli a já opravdu nedovedla odhadnout, kdy se zase ukážou. Někdy bývali pryč až do samého odpoledne... a do té doby by ze mě skoro určitě byla jenom vysušená mumie! Rozhodně jsem to tak cítila. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu sama. Protáhla jsem si hřbet a vyrazila jsem do letní výhně.
Cestu k řece jsem znala dobře, byla totiž velmi jednoduchá. Stačilo sejít dolů z kopce a byli jste tam. Snadné, že by to zvládlo i vlče. Nikdy dřív mi to ale nepřipadalo tak daleko. Dnes jsem kopec zlehka neseběhla, jako obvykle, ploužila jsem se dolů a supěla vedrem. Po cestě moc stínu nebylo a ze sluníčka mě rychle začínala bolet hlava. Aaah, bývalo léto vždycky tak horké? Doma v hlubinách hvozdu mi nikdy nepřišlo, že by nás vedro takhle moc ubíjelo. Tady to však bylo docela jiné. Loudala jsem se krok za krokem, tlamu jsem měla úplně vyprahlou a představovala jsem si, že ze mě musí stoupat obláčky páry, jak se mi z těla vypařuje všechna voda, jak sesychám a sesychám- Nechtěla jsem na to myslet, ale ty představy se stále vracely. Zdálo se, že k řece snad vůbec nikdy nedojdu.
Nakonec jsem to však zaslechla. To krásné zurčení vody po kamenech! Svěšená ušiska se mi nastražila a dokonce jsem se přiměla k pomalému klusu, když už jsem viděla, že je záchrana na dosah. Ani na chvíli jsem nezaváhala, vrhla jsem se do vody a dech se mi na chvíli se zajíknutím zadrhl v hrdle. "Á! Studená!" vyjekla jsem, ale smála jsem se přitom. Ochlazení přišlo okamžitě a byla to naprostá krása. Zhluboka jsem se napila a připadala jsem si jako zvadlá květina, kterou nějaká dobrá duše zalila. Jako by se mi do těla navracel život. Chvíli jsem plavala, proud řeky byl v těch místech klidný a tak mě příliš nestrhával. Když mě to začalo unavovat, jen jsem se zastavila v místech, kde mi z vody koukal jen malý kousek hřbetu a nechala jsem vodu, aby mne omývala. Řeka ke mně žádné vedro nepustila. To je ono. Tady přečkám celý den, libovala jsem si. Ani netrvalo tak dlouho a připojili se ke mně i Ashton s Elricem.

https://i.ibb.co/d2Wr1R7/cervenecjeskyne.png


Plís drahokamy, oblázky, křištály, děkuju

20 drahokamů, 20 oblázků, 2 křišťály

Dunění bouřky se nám povedlo povídáním trošku odstrčit do pozadí. Nebo že by se už černá mračna začínala trhat? Lehce jsem se zasmála Tomovu zhodnocení zimního období. "Hehe, to ano. Hledat něco k jídlu pod sněhem není jen tak. Ještě, že je zima ještě celkem daleko," zamávala jsem ocasem, ačkoliv už mi cosi uvnitř našeptávalo, že to uteče jako voda a bude tu opět sníh. "A ještě že mám smečku, která mi kdyžtak pomůže," pousmála jsem se spokojeně a zahleděla se zkoumavě na Tomáše: "Ty jsi neuvažoval o smečce? Nebo máš spíš toulavé tlapky?" zeptala jsem se, ještě aby tak zůstal na zimu někde sám v závěji a přitom o to třeba vůbec nestál!
Hromy a blesky někdy během našeho hovoru ustaly. Po bouřce už nebyla ani stopa a mezi vysokými stébly či kmeny zvláštních rostlin, které tvořily zdejší les, se na nás začalo dobývat letní sluníčko. Měla jsem z něj radost, ale pálilo opravdu hodně. Čekal nás vskutku parný den. "To zní vážně skvěle," řekla jsem vděčně, když Tomáš navrhl, že se půjdeme vykoupat. "Ale kam? Moře vypadalo... celkem nebezpečně," vzpomněla jsem si na dunící vlny, tříštící se o skály. "Možná by bylo na čase se vrátit do takových těch normálních končin," pousmála jsem se trošku. Chtěla jsem se vrátit do krajiny, kde jsem se orientovala. A také navštívit Života! Ale to mohlo počkat po koupání. "Nejspíš budeme muset zase přes hory? Přijde mi, že jsme v takovém údolí, co je jako začarovaný kruh," zasmála jsem se trošku a také se protáhla. Určitě to stálo za pokus. Tohle dobrodružství bylo hodně zajímavé, ale abych řekla pravdu, stýskalo se mi po obyčejných lukách a lesích. "Asi to zkrátka zkusíme a uvidíme," broukla jsem a vykročila směrem, kde se mezi vysokými stromovými stébly tyčil v dáli obrys hor.

//Poušť přes Konec světa

Lehce jsem se usmála a trošku pohodila ocasem. "Snažila bych se," řekla jsem potichu. Akorát že já nedovedla být takhle odvážná. Třeba bych to v nějaké jiné situaci zvládla. Teď ale ne. Teď jsem byla ráda, že se mi dařilo úplně nepanikařit.
Naštěstí se nám podařilo alespoň trošku schovat v porostu vysokých rostlin, které nebyly ani stromy, ani rákosí, ale něco takového mezi. Pořád na nás trošku pršelo, ale jinak jsme byli celkem schovaní před světem. Škoda, že rostliny nedokázaly utišit i zvuky bouřky. Ty byly bohužel slyšet pořád až příliš dobře. Proto jsme se s Tomášem dali do řeči, alespoň jsem se mohla soustředit trošku i na něco jiného.
Nevymyslela jsem úplně nejoriginálnější otázku, ale moc mi v tu chvíli přemýšlet nešlo. Prostě jsem plácla, co mě první napadlo. "To je pravda, na každém je něco zajímavého, zvláštního. I podzim se mi líbí, hlavně ze začátku, kdy ještě tolik neprší, ale stromy už se začínají barvit do všemožných nových barev," přemýšlela jsem. "Ale nejraději mám asi také jaro. Líbí se mi, když po zimě všechno začne zase ožívat a kvést. Zima je totiž pěkná, ale často mi přijde hrozně dlouhá a taková tmavá, pochmurná. Já mám radši, když je všude kolem zeleň a život," pousmála jsem se trošku. Dařilo se mi na bouřku tolik nemyslet, když jsme mluvili o něčem nenáročném. A jak noc postupovala, začínalo to znít, že se počasí možná trochu uklidňuje.

Opravdu jsem doufala, že úkryt na sebe nenechá dlouho čekat. Bouřka musela být přímo nad námi a celé to bylo opravdu dost děsivé. Snažila jsem se zůstat v klidu, ale nedokázala jsem zastavit třes svého těla. "Jsi moc hodný," řekla jsem tiše vlkovi, který šel věrně po mém boku a dovolil mi, abych se k němu přitiskla a našla u něj oporu. Vyzařoval z něj klid a to jsem v tu chvíli opravdu potřebovala. Jako by se jeho klid částečně přenášel i na mě.
V lese jsme se alespoň trošku schovali, ale žádnou pořádnou skrýš jsem neviděla. Jen další divné stromy a rostliny. Chvíli jsme se jen rozhlíželi, když Tomáš náhle vítězoslavně zahlásil, že něco vidí. Následovala jsem ho bez váhání do skrýše, kterou tu tvořilo... takové zvláštní vysoké rákosí? Najednou jsem se cítila unavená tím, že nevím, jak se co jmenuje a co to vlastně je. Začínalo se mi stýskat po obyčejných stromech a světě, který jsem znala. Chtěla jsem pryč z těchto divných krajů. Nejdřív jsme ale museli přečkat bouřku.
Lehla jsem si na zem vedle strakatého vlka a pomalu jsem přikývla: "Tak dobře. Ale o čem bychom si mohli povídat? Třeba... jaké roční období máš nejradši?" zeptala jsem se na první věc, co mě napadla, abychom mohli mluvit a méně vnímali zvuky bouřky. Další hlasité prásknutí však ke mně stejně dolehlo a já se pro jistotu posunula k Tomášovi ještě o něco blíž. Ještě, že byl se mnou. Sama bych se nejspíš samým strachem zbláznila.

//Konec světa

"Třeba ještě nějaké, které by se pro Života hodily, najdeme," broukla jsem na téma květin. Pádem se Tomáš naštěstí moc vážně nezranil. Jen škoda, že ten postarší vlk se hned vypařil. "To je možné. Snad máš pravdu. Ráda bych si poslechla, co všechno třeba zažil a viděl, určitě má nějaké zajímavé příběhy!" Doufala jsem, že se ten starý vlk ještě ukáže, abych ho mohla také poznat. Potom už jsme ale mohli vyrazit na cestu za úkrytem - a že byl nejvyšší čas, protože bouřka dorazila v plné síle, blesky práskaly a hromy burácely všude kolem. Začínala jsem mít strach.
"Já... jsem v pohodě," řekla jsem lehce roztřeseným hlasem. "Ale ano, bouřky mě trochu děsí. Hlavně když musím být venku," polkla jsem ztěžka a vděčně se na Tomáše pousmála. "Děkuju," špitla jsem a držela se po jeho boku. Když pak jeden klikatý blesk udeřil do nedalekého vrcholku hor, s vylekaným vyjeknutím jsem se k němu přitiskla. "To bylo tak blízko!" Rychle pryč, ať už jsme v lese!
Ve skrytu stromů to přece jen bylo o něco lepší, ale po tom leknutí už mi dělalo problém se znovu uklidnit. Bokem jsem se nalepila na Tomáše a cítila jsem, že se mi celé tělo trošku chvěje. "Promiň, ono... ty rány mi nedělají moc dobře," usmála jsem se omluvně a zavrtěla špičkou ocasu, který jsem měla stažený mezi zadní nohy. "Vidíš nějaké místo, kam bychom se mohli schovat?"

"Ano, poušť, to je přesně ono," pokývala jsem hlavou. "Určitě nemůže být daleko." Snad už bych se za Životem hned chystala vydat, ale Tomáš mi připomněl, že tak úplně snadné to není. "No, vlastně ano. Má rád hlavně květiny, ty si bere za svoji pomoc." Přišlo mi to jako celkem malá cena za to, co všechno Život dokázal.
Koukání na moře rychle přerušil Tomášův karambol. Potom už jsem nedokázala příliš myslet na nekonečnou vodní plochu, jen na to, jestli si vlk neublížil. "Aspoň, že tak," vydechla jsem si, když mne ujišťoval, že je v pořádku. Lehce jsem se pod srstí začervenala, protože mi řekl, že jsem zlatá a to se mi samozřejmě líbilo. "No, i kus vlka si může nějak ublížit. Hlavně že se nestalo nic horšího. Tlapka snad bude brzy v pohodě," zadoufala jsem, ale Tom skutečně vyhlížel v pořádku. Natřásal se a máchal ocasem, tak moc ho to nejspíš nebolelo.
"Aha! Páni, že se tak rychle vytratil," rozhlížela jsem, ale po tom vlkovi už nebylo ani stopy. "Jestli je tak starý, nejspíš to tu zná jako vlastní kožich. Určitě má spoustu zkratek a tajných cestiček," zasmála jsem se. Škoda, že nám nějaké neukázal! Teď by se to určitě hodilo, protože nebe se stále mračilo a začínaly z něj padat velikánské dešťové kapky. "Já jsem pro," kývla jsem a lehce nadskočila, když hlasitě práskl hrom. Bouřka už musela být blízko. Pospíšila jsem si kupředu a rychle hledala cestičku horami. "Tam v údolí to vypadá na nějaký les!" zaradovala jsem se, když jsme se dostali tak vysoko, že se trochu otevřel výhled, i když ve snášející se tmě toho moc vidět nebylo. Světlo blesků ale vždy na okamžik dokázalo leccos osvítit - a tak i když mě záblesky celkem děsily, nejspíš bychom za ně měli být rádi.

//Neprobádaný les

"Ano, v takových písečných kopečcích uprostřed obrovské písčité pláně. Víš, myslím, že to nemůže být odtud moc daleko. Nevím, kde přesně jsme, ale musíme být daleko na jihu a to je přibližně v místech, kde Život sídlí," řekla jsem Tomášovi, kde přátelského boha hledat. "Chtěl bys to zkusit najít? Návštěva Života je vždycky příjemná," máchla jsem ocasem, uvědomila jsem si, že bych boha vážně ráda zase viděla, obzvlášť, když k němu nejspíš nemáme moc daleko.
Vyšplhala jsem na svou malou vyhlídku a spatřila to největší jezero, jaké jsem si uměla představit. Akorát, že to žádné jezero nebylo, jak mě Tomáš poučil. Bylo to moře. "Moře," vydechla jsem a fascinovaně ho sledovala, i když zvuky bouřky a padající kapky deště mě nabádaly, abych raději slezla a šla se schovat.
Tom už se dolů vydal, jenže se mu to nepovedlo zrovna šikovně. "Tomáši!" vypískla jsem, ale už bylo pozdě, skutálel se ze skalky jako zralá hruška. Srdce se mi rozbušilo, ustaraně jsem s vykulenýma očima hleděla dolů. "Nestalo se ti nic?" zavolala jsem na něj, ale hlásil mi, že je v pořádku, jen že tahle cesta je pořádně kluzká. "Dobře, hned budu u tebe," zavolala jsem a začala si hledat opatrně cestičku dolů. Zdálo se mi, že slyším Tomáše s někým mluvit, ale když jsem se konečně vymotala mezi skalami a uviděla ho, už tam byl sám.
"Vážně se ti nic nestalo? To byl ošklivý pád, musel sis pěkně natlouct," hrnula jsem se starostlivě k vlkovi a bez okolků jsem mu čenichem přejížděla v srsti, jestli mu někde netrčí nějaká kost nebo něco. "Ty jsi tu s někým mluvil? Přišlo mi, že slyším cizí hlas," vyzvídala jsem, jen co jsem se přesvědčila, že můj kamarád tu v další chvíli neumře.

Tom mínil, že mu s magií možná budou muset pomoct bohové, na čemž určitě bylo něco pravdy. "Tím se asi nic nezkazí, mně Život s magií pomohl hodně, ale něco málo se mi podařilo naučit i předtím, než jsem ho navštívila," řekla jsem s úsměvem. U Života to bylo fajn, možná bych se za ním měla zase zastavit. Nevěděla jsem, kde přesně jsme, ale určitě jsme se pohybovali v jižních krajích, takže by to třeba nemuselo být ani tak daleko.
Zatím jsme zahnali hlad slaďoučkým ovocem. Zasmála jsem se nad jeho slovy. "No vidíš, jaké jsi měl štěstí," zastřihala jsem se smíchem ušima. Do nich mi brzy dolehl zvuk šplouchající vody, což bylo trošku zvláštní - co za vodu tu pod horami mohlo šplouchat? I vzduch byl tak zvláštně cítit.
"Cítím," odsouhlasila jsem a pomalu jsem vstala. Obloha byla temná a někde z dálky, ale ne až takové, jak by se mi líbilo, se ozývalo zlověstné dunění hromu. Budeme se muset brzo schovat, pomyslela jsem si, ale v tu chvíli mě víc upoutávalo šumění vody. Popošla jsem o kousek kupředu a vyskočila na skalku, díky které jsem dostala trochu lepší rozhled. "No páni, podívej se na to! To je to největší jezero, co jsem kdy viděla!" Táhlo se snad úplně donekonečna, jeho hladinu brázdily velké vlny, které se rozbíjely o kamení. S temnými bouřkovými mračny nahoře však získávalo i trochu zlověstný vzhled. Cítila jsem ve vzduchu, že brzo bude pršet. "Asi se ale žene nějaká pořádná bouřka. Koukej na ta mračna! Brr," otřásla jsem se, jak mi až přeběhl mráz po zádech.

Byl překrásný slunečný den, takže vyrazit na procházku k jezeru se přímo nabízelo. Spokojeně jsem si vyšlapovala, máchala ocasem a rozhlížela se kolem. Sluneční paprsky se třpytily na hladině, kolem poletovali motýli a barevné kvítky nastavovaly svoje tváře k obloze. Zkrátka den jako malovaný! Užívala jsem si té pohody, pro sebe si pobrukovala tichou písničku, když vtom jsem to zaslechla. Nejprve to byl tichounký zvuk, až jsem si myslela, že se mi to snad zdálo. Ale co když ne? Našpicovala jsem ušiska... a nebyl to žádný přelud, ba ne. Někde poblíž se ozývalo tenké žalostné káchání. Rychle jsem se tam rozběhla, protože to znělo vážně naléhavě. A navíc to ani neznělo jako dospělá kachna, spíš jako nějaké mláďátko.
A opravdu! Malou kačenku jsem našla úplně samotnou na břehu, zamotanou ve změti jakýchsi mokrých úponků a travin. Jak se jí to vůbec podařilo? To samozřejmě nebyla ta otázka, jakou bych si měla pokládat. Důležitější bylo, jak ji dostanu ven? "Neboj se, mrňousku, já tě odtud dostanu," slíbila jsem a opatrně začala ty zákeřné rostliny, které malou kachničku uvěznily, uvolňoval. Káče kvákalo víc, než předtím, asi si myslelo, že ho jdu sežrat a volalo mámu na pomoc, jenže kde té jen byl konec? Nikde jsem žádné další kachny neviděla. Jen jsem pracovala co nejrychleji, abych mládě už víc neděsila a bylo brzy zase na svobodě. Pro mě to naštěstí nebylo tak těžké, jako pro drobného tvora, který se svou maličkou silou sám osvobodit nedovedl. Netrvalo dlouho a káče bylo volné.
Otřáslo se od zobáčku až po ocásek, přešláplo svými legračními placatými nožkami a zvědavě si mě prohlíželo. Kupodivu ani neutíkalo, jen vydalo tiché "káč", jako by mi chtělo poděkovat. Lehla jsem si na zem, abych se udělala co nejmenší a s úsměvem jsem mládě sledovala. "Ty jsi ale roztomilé! Kdepak máš maminku?" Ale to mi samozřejmě říct nemohlo. Trochu jsem si povzdechla. "Někde tu určitě bude, co myslíš? Tohle je velké jezero, možná je zbytek tvojí rodiny někde jinde?" Ani na tohle neměla kačenka žádnou odpověď, ale já si myslela, že to je ta nejlepší možnost, co máme. "Tak se po nich půjdeme podívat, co? Zatím na tebe dám pozor," řekla jsem a pomalu vykročila. Bála jsem se, jestli mládě půjde se mnou, ale vůbec jsem se nemusela strachovat. Vyrazilo za mnou bez nejmenšího protestu, jen občas po cestě uškublo nějakou rostlinku nebo sezoblo nějakého brouka.
Našlapovali jsme si po břehu, když vtom jsem spatřila, jak se cosi mihlo trávou. Rezavý kožich - liška! Ta by si určitě ráda smlsla na mém novém kamarádovi. "Mrňousku, honem se schovej ke mně," přisunula jsem si ho rychle mezi přední tlapy. Káče ani nedutalo. Viděla jsem, jak rezavý čenich vykukuje z trávy, ale blíž si netroufla, když káče hlídala vlčice. Přesto jsem byla napjatá jako struna, dokud to liška konečně nevzdala a neviděla jsem její bílou špičku ocásku, jak mizí směrem k lesu.
Když byl vzduch čistý, vyrazili jsme dál, ale už za chvilku jsem za stěnou rákosí zaslechla pár káchnutí a šplouchání, jako by se tam někdo koupal. Mrňous na to zareagoval skutečně nadšeně a už si to batolil k vodě. Prolezla jsem rákosím za ním právě včas, abych spatřila, jak skočil do vody a připojil se k hnědé mámě kachně a svým několika sourozencům. "Aha, tak tady máš maminku!" zašvihala jsem vesele ocasem. "Už jste zase všichni spolu," usmívala jsem se a měla jsem opravdovou radost, že se mi povedlo dát celou rodinku zase dohromady. Odplouvali na otevřenou hladinu, jen to "moje" kachňátko se ještě jednou ohlédlo. "Ahoj, ahoj, mějte se krásně!" mávala jsem jim tlapkou na rozloučenou a duši mi naplňovala čirá radost.