Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 1/10 - Shahir

Jarní sluníčko už začínalo vykukovat mezi mraky a bylo příjemné cítit jeho paprsky v kožíšku. Spokojeně jsem si pobrukovala, když mne tlapky zlehka nesly k jezeru. Konečně! Měla jsem vážně žízeň a tak jsem na nic nečekala a zhluboka se napila, abych svlažila hrdlo a tu strašnou žízeň zahnala na útěk. Hladina se ještě chvíli vlnila, ale potom se ustálila.
Zahleděla jsem se na svůj odraz, který se v klidné vodě odrážel téměř zrcadlově jasně. "Ahoj, Jasnavo," řekla jsem mu a zasmála se. Jasnava v jezeře se zasmála taktéž a já viděla, že má věneček na hlavě trošku nakřivo. Natáhla jsem tlapku a urovnala si ho. S dárkem od Života jsem musela nakládat opatrně, to by bylo, kdyb mi někde upadl a já ho ztratila! Naklonila jsem hlavu na stranu, ale teď už všechno vypadalo v pořádku. Jen... propána, byly to šediny na mém čenichu? To snad ne! Nebylo to možné! Zašilhala jsem, přesvědčená, že jde jen o nějaký odraz na vodě, ale byla to pravda. "No propáníčka," zhrozila jsem se. "Vždyť je mi jenom-" Rychle jsem v duchu počítala. "Osm zim?" Bylo to vůbec možné?

357 (13)

Na kožešině se pomalu začal vrtět i Kulihrášek a hned měl zvědavé otázky. "Kámen... je taková tvrdá věc, ze které jsou třeba skály nebo stěny jeskyně, i ta socha tady, ale jsou i menší kamínky, dají se najít prostě všude. Až půjdeme ven, ukážu vám je," slíbila jsem - ukážu jim všechno. "Pojď se podívat na tu sochu," pobídla jsem Hráška, jenže ten se vzápětí natáhl na zem jak dlouhý, tak široký. Hned jsem k němu chtěla zamířit, když tu se k němu vrhla Světluška. Strnula jsem na místě a pozorně ty dva sledovala, aniž bych si byla vědoma toho, jak mi vstala srst na hřbetě nebo že jsem zadržovala dech, dokud jsem neviděla, jak něžně pomohla synkovi na nohy. Zhluboka jsem si vydechla. "To nic, ještě si natlučeš kolikrát," přišla jsem blíž a jemně se o něj otřela čenichem. "Brzo tě nožky začnou poslouchat, jen se neboj." Chtělo to jen trochu cviku a za chvíli budou běhat kolem jako střely!
Připojila jsem se znovu k Mráčkovi, kterého socha skutečně fascinovala. "Já vím, ale ty se nemáš čeho bát. Les je tvůj domov - domov nás všech - a tak ho strážkyně nehlídá před námi." Střihla jsem ušima, když se Mrakošlap podivil nad tím, kolik že vlků tu vlastně máme. "To ano, a je tu ve smečce vlků ještě víc. Časem se s nimi seznámíte, jsou všichni moc hodní," ujišťovala jsem vlčata, aby se náhodou nebáli vystrčit čenich či promluvit na někoho z ostatních ve smečce.
No a pak... pak došlo na to zpívání. Připojila se ke mně i Světluška a když můj krátký úryvek skončil, zůstala na mě žádostivě koukat jak ona, tak i Mráček a dokonce i Hvězdík se vykulil z pelíšku, aby se podíval, co to je za povyk. "Uh, tak jo, jak to bylo dál-?" Z toho rostoucího publika jsem byla přece jenom drobátko nervózní, ale taky se mi srdíčko třepalo radostí. Zjistila jsem, že další slova písničky se mi vracejí. On poznal jak chutná krev, jak chutná zklamání, za rytmu bubnů v hlavě rudou barvu poznání. On poznal jak chutná bolest a jak chutná zlost, prožil si svý peklo, no a pak si řekl dost - já nebudu zlej, nebudu zlej..." Slova se mi sypala z tlamy snad sama od sebe, bez rozmyslu a já pokračovala, nejspíš jsem to místy pokazila, ale zřejmě to moc nevadilo - a nakonec jsem se propracovala a tak trošku proklopýtala až na konec písničky (//to give credit where credit is due :D). Zašvihala jsem ocasem a upřímně jsem na sebe byla celkem hrdá. "Tak, a to už je vážně konec," broukla jsem.

Březen 10/10

"Ale notak, Jasni, neblbni, to byla jen legrace." "No ale ne moc vtipná," popotáhla jsem a rychle si otírala slzy, které se mi valily na tváře proti mé vůli. Nechtěla jsem brečet, ale chvíli jsem si vážně myslela, že mě přišla sežrat lesní příšera. Ten šok byl strašlivý. "Tak promiň, já jsem nevěděla, že se tak hrozně lekneš," omlouvala se Havrana a šťouchla do mě čenichem. "Měl to být jen takový vtípek, no. Hele, nechceš jít na myši?" Povzdechla jsem si. Chtěla jsem se na ni zlobit, vážně chtěla, protože to byl hodně hloupý vtip a málem jsem leknutím umřela, jenže to byl přesně ten problém s Havranou. Prostě jste se na ni nemohli zlobit moc dlouho. Bylo to nemožné. Vždycky věděla, jak má věci se mnou urovnat. Takže jsem ji jen tak zlehka plácla tlapou, avšak chybělo tomu veškeré přesvědčení. "Tak pojďme." "Jo-ho-hó! To je slovo do pranice! Poslední na mýtince je prasečí ocásek!" "To určitě, já ti dám prasečí ocásek, ty prašivko!" A odcválaly jsme do nového dne.

Březen 9/10

Odpověď sice nepřišla, ale zaslechla jsem, jak se cosi blíží podrostem. Dupalo to, funělo a mručelo, větvičky praskaly, jak se ta bytost probíjela skrze ostružiní a mladé trnky. Vykulila jsem oči tím směrem a úplně zamrzla. Přikrčila jsem se k zemi, nevěděla jsem, co čekat. Bylo to blíž, blíž, ještě blíž- "ÁÁÁÁ!" Z křoví vyskočila příšera. Měla dřevěnou tvář a celé tělo omotané liánami, kůrou a blátem. Lešij, určitě to byl lešij! "Přišla jsem tě ohlodat!" zahřímala ta bytost... Havraniným hlasem.
"Hav-ra-NO!" zavřeštěla jsem a tlapou srazila sestře z očí tu směšnou masku z kůry. "Ty jsi tak- tak- pitomá!" Srdce mi bušilo tak divoce, až hrozilo, že mi vyskočí z hrudi. Celé tělo se mi rozklepalo. "Ha, dostala jsem tě, co? Ještě, že spíš jako špalek, trvalo mi fakt dlouho-" Sestra se zarazila, když viděla, že začínám doopravdy nabírat k pláči.

Březen 8/10

To byla samozřejmě pravda. Maminka by nás nikdy nepustila, kdyby věděla, že se budeme bát. Nemohly jsme se vrátit. Krom toho, tohle byla naše zkouška. Zkouška odvahy, ne ještě dospělosti, ale snad to bylo jakousi přípravou na ni. Proto jsem se v temné noci jen přitiskly blíže k sobě. Přítomnost a blízkost mé sestry mě uklidňovala, ale stejně jsem ještě dlouho, předlouho naslouchala zvukům noci, než se mi podařilo konečně usnout.
Teď tu tedy bylo ráno. Žádná příšera mě nesežrala, nikdo mi nevypil krev, dokonce ani ducha jsem neviděla. Jenže něco bylo stejně špatně. Kam se poděla moje sestra? "Havrano?" zavolala jsem, ale ne příliš nahlas, abych neupoutala pozornost rodičů. "Vranko? Jsi tu?" Asi šla jen čůrat, uklidňovala jsem se. Ale klidná jsem vážně nebyla. V denním světle už sice hvozd vypadal opět jen jako hvozd a ne jako říše plná hrůz, ale něco z toho strachu předešlé noci se mi začalo plížit zpátky do duše.

Březen 7/10

Bylo až příliš snadné si představit, že to není hlas sovy, ale že se to chichotá zlomyslný vlkoskřet, který má spadeno na mladé vlčice poprvé kempující mimo noru. Z jiné části lesa, jistě od tůňky, se začal ozývat žabí zpěv. Až na to, že to třeba nebyly žabky, ale celá spousta zubatých příšerek, které vám v noci přijdou pít krev.
Měla jsem co dělat, abych se nerozklepala strachy, ale nemohla jsem to před Havranou přiznat. Určitě by na to nikdy nezapomněla. Přesto jsem to nakonec nevydržela a opatrně to téma nakousla. "Ty, Vranko... přijde ti to trochu strašidelný?" špitla jsem. "No, trochu jo," přiznala sestra a já si oddechla. Když to přiznala i Havrana, bylo v pohodě dát svůj strach najevo. "Ale domů nepůjdem?" ujišťovala jsem se. "Blbneš? Kdybysme přišly domů, že nás něco vystrašilo, už nám to máma v životě nedovolí."

Březen 6/10

Chvíli jsme se ještě hihňaly, pošťuchovaly se a šeptaly si. Slunce však rychle zapadlo a šerý večer nahradila absolutní temnota. Byl čas jít spát. Až na to, že jak na to přišlo, nějak jsem nemohla zamhouřit oka. Co bylo v denním světle zábavnou historkou se náhle zdálo být až příliš skutečné. Začal se mi kolem srdce ovíjet docela jiný strach, než když jsem poslouchala sestřiny strašidelné příběhy. Tohle nebylo takové příjemné šimrání, kdy jsem věděla, že to je jen jako a můj strach je tedy taky jen jako. Za denního světla možná. Ve dne jistě nebyli žádní duchové, bludičky, upíři ani netopýrodlaci, neexistoval vlkožravý Morhon ani kletba hvozdu. V noci však... V noci mohlo být skutečné všechno. Ležela jsem s očima vytřeštěnýma do tmy a otřásla se, když se z hlubin lesa ozvalo zahoukání sýčka.

Březen 5/10

Proto jsem taky většinou nechávala vyprávět ji, když jsme chtěly něco děsivého - obě jsme věděly, že její příběhy jsou zkrátka lepší. Ty mé byly takové neohrabané, víc mě bavilo si vymýšlet pohádky o vílách, vlčích skřítcích nebo nějaké veselé a vtipné příběhy k zasmání. Horory, to byla Havrany parketa.
Té noci, co jsme poprvé spaly venku mimo noru, samy bez rodičů, se opravdu překonala. Vyprávěla příběh o duchovi vlčice, který strašil v nejhlubší části hvozdu. Popisovala všechno do takových detailů, až se mi úplně tajil dech. Chvílemi jsem zapomínala, že to není skutečné. "A chodí po lese dodnes," dostala se nakonec sestra na konec. "Možná je tu... právě... teď!" protáhla dramaticky a plácla mě tlapou přes špičku ocasu. Zachichotala jsem se. "Né, Vranko, ty jsi ale!"

Březen 4/10

Těch jsme měly skutečně zásobu. Přece jsme žily v lese, ve kterém údajně strašilo a ležela na něm hrozná kletba! Tatínek si myslel, že neznáme ty nejděsivější historky, které vykládal tulákům v okolí, aby je udržel mimo náš hvozd, ale to by se mýlil. Nebyl až tak dobrý v tajnůstkáření, jak si možná myslel. Sem tam se nám k uším, které jsme samozřejmě měly pořád nastražené, donesl nějaký ten útržek a protože jsme nebyly hloupé, po čase jsme si ty historky z těchto kousků poskládaly. No a kde nějaký ten kousek chyběl? Tam jsme si ho zkrátka domyslely, plácly jsme na příběh záplatu vlastní výroby a bylo to.
Kromě toho jsme si také každá nějakou tu děsivou příhodu či pohádku uměla čas od času vymyslet. Havrana v tom byla ale lepší, než já. Její fantazie, jak se zdálo, se přímo vyžívala ve vymýšlení nejrůznějších příšer, duchů a strašidel.

Březen 3/10

A tak jsme se tedy vydaly spát do hlubin hvozdu. Pravda, nebyly to žádné veliké hlubiny. Les v té části byl skutečně hustý a propletený, proto se tomu místo také říkalo Velké stromy, avšak od naší nory to bylo, co by šiškou dohodil. Nám to ale stejně připadalo jako úžasné dobrodružství a celý den jsme samým nadšením poskakovaly a honily se po lese. Nemohly jsme posedět, jak jsme se těšily na večer. Byl to takový první velký kus samostatnosti, který se nám povedlo pro sebe urvat a byly jsme z toho nadšené.
Sotva se začalo slunce klonit k západu, začaly jsme si vybírat místo ke spaní. Nemusely jsme hledat dlouho. Kořeny jednoho ze stromů vytvářely přímo ideální pelech, dokonce i s měkkou podložkou z mechu. Schoulily jsme se tam a začaly si šeptat strašidelné příběhy.

Březen 2/10

Předešlého dne jsme totiž přemluvily s Havranou rodiče, aby nás nechali spát v lese samotné. Nebyly jsme přece už malá vlčata! Bylo nám sedm úplňků a cítily jsme, že už jsme dorostly do věku moudrosti a rozumnosti, kdy jsme věděly takřka všechno, co naši rodiče a v některých směrech i víc. Už dlouho jsme prosily, aby nám dovolili tohle malé dobrodružství, tenhle kousek samostatnosti, ale teprve té předešlé noci jsme se konečně dočkaly. Táta se za nás musel trošku přimluvit, protože maminka se o nás bála. "Les je přeci bezpečný. A nebudou daleko, jen pod Velkými stromy. Nebudou se nikde toulat, že ne, děvčata?" Obě jsme samozřejmě zavrtěly hlavou, ne, ne, ne, žádné toulání. Já svůj slib myslela vážně, ale kdoví, co za čertíky se honilo hlavou Havraně? Ta měla vždycky něco za lubem! Jistě to věděli i rodiče, ale maminka se nakonec přemluvit nechala.

Březen 1/10

V Morhonském hvozdu - v našem hvozdu, samozřejmě - měly sluneční paprsky těžkou práci. V nejhlubších částech lesa se jen málokterému podařilo protlačit až k zemi. Stavěla se jim do cesty veliká spousta překážek. Zkroucené větve nejvyšších stromů s hustým porostem listí a jehličí byly jen tou první. Každý paprsek potom čekala ještě dlouhá cesta. Nižší stromky, křoviny, popadané větve, kořeny... Neměly to jednoduché.
Přesto se jeden takový statečný paprsek propracoval tím vším a v tom pěkném ránu mě pošimral na čenichu. "He-he-hepšá!" kýchla jsem si mocně a rázem byla úplně vzhůru. Vyhoupla jsem se na tlapky a rozespale mžourala kolem sebe. Slunce mě probudilo z nějakého snu a chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala a vzpomněla si, kde že to vlastně jsem. Trvalo mi to tak dlouho, protože dneska bylo ráno jiné, než ostatní rána. Nespala jsem totiž v naší noře jako obvykle.

356 (2)

Rue se zdála být zabraná ve svém vlastním světě. Jen jsem se tomu pousmála, znala jsem to až moc dobře. Nechala jsem ji být a zaměřila se na Mráčkovy zvídavé otázky. "Ano, my jsme živí," odsouhlasila jsem. "Hýbeme se, dýcháme a tluče nám srdíčko." Stočila jsem pohled k soše v koutě, která ho tolik upoutala. Ještě nějakou tu chvíli trvalo, než se odhodlal k ní vyrazit. Jakmile se tam vypravil, sama jsem vstala a důkladně si protáhla hřbet, až to zakřupalo. Do celého těla se mi vetřela dlouhým poleháváním nepříjemná ztuhlost. Bylo nejspíš na čase začít na tom pracovat. "A co vy, nechcete se jít podívat na sochu?" pošťouchla jsem zlehka Hvězdíka s Hráškem, jenže ti pořád ještě mžourali a zívali jako právě probuzená medvíďata. Možná za chvilku.
Mrakošlap mezitím dorazil k soše a začal ji zkoumat. Jen, co jsem se trošku protáhla a rozhýbala zdřevěnělé tlapky, zastavila jsem se vedle něj a také si ji znovu prohlédla. "To proto, že je z kamení. Někdo ji tu nejspíš postavil, aby zdobila úkryt. Možná i aby mu dělala strážkyni? Kdyby sem přišel někdo, kdo tu nemá co hledat, určitě by se jí polekal," zauvažovala jsem s hlavou skloněnou na úroveň synkovy tváře, takže jsme měli hlavy u sebe jako dva spiklenci. Dávno už jsem se chtěla někoho zeptat, jak to s tou sochou vlastně je, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. "Až přijde teta Maple nebo strejda Tonres, zeptáme se jich, chceš? Určitě nám poví víc," navrhla jsem s úsměvem.
Možná jsem se snažila svou pozornost rozdělit až do příliš mnoha směrů naráz. Sledovala jsem Mráčka, vlčata na kožešině i Světlušku. Bylo to náročné. Přesto jsem věnovala zlatavé vlčici úsměv, když vyrukovala z otázkou. Byl to však úsměv lehce zmatený. "Zpívat? No, já zpívám ráda," přiznala jsem se, ale cítila jsem, jak se mi do tváří začínalo hrnout horko. "Jen, no, takhle na povel je to takové složité," zahihňala jsem se nervózně. "Počkej, zkusím si vzpomenout na nějakou písničku..."
Přivřela jsem oči a zamyslela se. V hlavě mi zazněl útržek písničky, kterou snad kdysi zpíval Elric. Nebyla tak úplně veselá, co jsem si pamatovala, ale aspoň to byla jedna z těch slušných. Pravda, ty přisprostlé si prozpěvoval jen když si myslel, že nejsem v doslechu, ale občas jsem něco přeslechla a musela jsem se červenat až na zadku- Odkašlala jsem si, abych zabránila dalšímu záchvatu chichotání a krátce zanotovala tichým, ale příjemným hlasem: "Jde poutník cestou necestou, jde odtamtud až tam, a nikdo neví odkud, a nikdo neví kam. Cestou světem i duší svou déšť ho provází, ani neví, co hledá, přesto nachází." Stud mě opustil s prvními slovy a byla bych pokračovala, ale nějak mi zbytek slov pro tu chvíli vypadl z hlavy. "Ummm- Stačí takhle?" střihla jsem ušima a zazubila se i na Mráčka. Copak asi on říkal na můj zpěv?

355, (1)

Pozorovala jsem starostlivě Světlušku, jak se snažila uklidnit, ale naštěstí už vypadala o mnoho lépe. Oplatila jsem jí její úsměv. "Samozřejmě. Přece bych ti nelhala," zavlnila jsem špičkou ocásku, ale moc jsem s ním nemávala, pořád jím byla přikrytá vlčata. Tedy... alespoň většina z nich. Mráček se začínal kamsi škrábat. Po očku jsem ho sledovala, aby se nedostal do nějakého průšvihu, i když úkryt byl bezpečný. Jenže podceňovat schopnost vlčat tropit neplechu se zcela jistě nevyplácí! Připojila se k nám i Rue, které jsem rovněž věnovala úsměv, když se ptala, jestli je všechno v pořádku. "Ano. V tom nejlepším," ujistila jsem ji blaženě.
Mrakošlap mezitím dokončil svoji velkou cestu a skončil mi zachumlaný za krkem se zvědavou otázkou. "Hm?" nechápala jsem nejdřív, o čem to vlastně mluví. Světluška se hýbala, Rue, Hvězdopravec i Kulihrášek... ale byli jsme samozřejmě pod dohledem kamenné strážkyně, která se nepohnula ani o píď. "Myslíš tu vlčici v koutku? Ta se nehýbe, protože není živá. Je to socha z kamení, jako jsou třeba tady stěny. Nic nedělá, můžeš si ji klidně jít prohlédnout," pousmála jsem se a chtěla synkovi přejet čenichem po buclaté tvářičce, jenže to se dělalo dost těžko, když jsem ho měla za krkem. Srdce mi ale stejně přetékalo radostí. Pořád jsem nemohla uvěřit svému štěstí - a to už mi vlčata rostla před očima jako z vody!
Světluška se mezitím poskládala kousek před námi do úhledného bochánku a pozorovala ty tři malé mušketýry se zvláštní vřelostí. Poletovaly okolo ní zlaté jiskřičky. "Tak by se to určitě dalo zkrátit," zasmála jsem se. "Představila jsem ti je vůbec, Rue?" vzhlédla jsem omluvně k bílé vlčici, skutečně jsem si nedokázala vzpomenout.

354

Rezavá vlčice se přesunula blíže k nám a už mi opravdu nepřipadala jako hrozba. Viděla jsem na ní pouze strach, který se pomalu mísíl s úlevou. "Ahoj," pozdravila jsem ji znovu, vlastně jsem si sokro neuvědomila, že už podruhé. Stočila se do klubíčka kousek od nás a viděla jsem, jak nakukuje na vlčata. Synci jí zvědavě pohledy opláceli, ale byli celkem tiše. Hrášek už zase napůl podřimoval a vypadalo to, že ho možná ostatní budou za chvilku následovat. Byla to zatím klidná vlčátka, i když jsem nevěděla, jak dlouho jim to vydrží. Počítala jsem s tím, že se z nich brzo začnou klubat zvědaví raubíři, kteří ze všeho nejvíc chtějí poznávat svět.
"Světluška, to je pěkné jméno," rozzářila jsem se. "Moc vlků s podobnými jmény tady nepotkávám, asi byla běžnější v mojí domovině," zadumala jsem se na moment - třeba byla Světluška nějakou dávnou skoro sousedkou, o které jsem nikdy nevěděla? Rychle jsem se však vrátila do přítomnosti. "Kdepak," zavrtěla jsem rázně hlavou. "Tady nás je hodně, stíny si sem netroufnou. Nemusíš se bát," ujistila jsem ji. V úkrytu bylo celkově bezpečno. Snad nikdy jsem tu žádné stíny ani neviděla. Možná se sem zkrátka nedostaly, když les hlídala mlha a úkryt zase socha vlčice s růží.
Světluška se znovu zadívala na vlčata, která teď už na jedné hromadě pochrupovala, s výjimkou Mráčka, který se snaživě pokoušel udržet aspoň jedno oko otevřené, avšak vypadalo to na marný boj. A pak Světluška cosi zamumlala. Naklonila jsem hlavu ke straně. "Trošku tak vypadá, viď?" broukla jsem, jistě myslela hlavně Hvězdíka, který podle svého kožíšku získal i jméno. "Jmenují se Mrakošlap, Hvězdopravec a Kulihrášek," představila jsem Světlušce tiše i své synky, když je s takovou zvědavostí okukovala. I když jsem krom zvědavosti vycítila i cosi jiného. Nedovedla jsem to však úplně uchopit.