Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 7/10

Bylo až příliš snadné si představit, že to není hlas sovy, ale že se to chichotá zlomyslný vlkoskřet, který má spadeno na mladé vlčice poprvé kempující mimo noru. Z jiné části lesa, jistě od tůňky, se začal ozývat žabí zpěv. Až na to, že to třeba nebyly žabky, ale celá spousta zubatých příšerek, které vám v noci přijdou pít krev.
Měla jsem co dělat, abych se nerozklepala strachy, ale nemohla jsem to před Havranou přiznat. Určitě by na to nikdy nezapomněla. Přesto jsem to nakonec nevydržela a opatrně to téma nakousla. "Ty, Vranko... přijde ti to trochu strašidelný?" špitla jsem. "No, trochu jo," přiznala sestra a já si oddechla. Když to přiznala i Havrana, bylo v pohodě dát svůj strach najevo. "Ale domů nepůjdem?" ujišťovala jsem se. "Blbneš? Kdybysme přišly domů, že nás něco vystrašilo, už nám to máma v životě nedovolí."

Březen 6/10

Chvíli jsme se ještě hihňaly, pošťuchovaly se a šeptaly si. Slunce však rychle zapadlo a šerý večer nahradila absolutní temnota. Byl čas jít spát. Až na to, že jak na to přišlo, nějak jsem nemohla zamhouřit oka. Co bylo v denním světle zábavnou historkou se náhle zdálo být až příliš skutečné. Začal se mi kolem srdce ovíjet docela jiný strach, než když jsem poslouchala sestřiny strašidelné příběhy. Tohle nebylo takové příjemné šimrání, kdy jsem věděla, že to je jen jako a můj strach je tedy taky jen jako. Za denního světla možná. Ve dne jistě nebyli žádní duchové, bludičky, upíři ani netopýrodlaci, neexistoval vlkožravý Morhon ani kletba hvozdu. V noci však... V noci mohlo být skutečné všechno. Ležela jsem s očima vytřeštěnýma do tmy a otřásla se, když se z hlubin lesa ozvalo zahoukání sýčka.

Březen 5/10

Proto jsem taky většinou nechávala vyprávět ji, když jsme chtěly něco děsivého - obě jsme věděly, že její příběhy jsou zkrátka lepší. Ty mé byly takové neohrabané, víc mě bavilo si vymýšlet pohádky o vílách, vlčích skřítcích nebo nějaké veselé a vtipné příběhy k zasmání. Horory, to byla Havrany parketa.
Té noci, co jsme poprvé spaly venku mimo noru, samy bez rodičů, se opravdu překonala. Vyprávěla příběh o duchovi vlčice, který strašil v nejhlubší části hvozdu. Popisovala všechno do takových detailů, až se mi úplně tajil dech. Chvílemi jsem zapomínala, že to není skutečné. "A chodí po lese dodnes," dostala se nakonec sestra na konec. "Možná je tu... právě... teď!" protáhla dramaticky a plácla mě tlapou přes špičku ocasu. Zachichotala jsem se. "Né, Vranko, ty jsi ale!"

Březen 4/10

Těch jsme měly skutečně zásobu. Přece jsme žily v lese, ve kterém údajně strašilo a ležela na něm hrozná kletba! Tatínek si myslel, že neznáme ty nejděsivější historky, které vykládal tulákům v okolí, aby je udržel mimo náš hvozd, ale to by se mýlil. Nebyl až tak dobrý v tajnůstkáření, jak si možná myslel. Sem tam se nám k uším, které jsme samozřejmě měly pořád nastražené, donesl nějaký ten útržek a protože jsme nebyly hloupé, po čase jsme si ty historky z těchto kousků poskládaly. No a kde nějaký ten kousek chyběl? Tam jsme si ho zkrátka domyslely, plácly jsme na příběh záplatu vlastní výroby a bylo to.
Kromě toho jsme si také každá nějakou tu děsivou příhodu či pohádku uměla čas od času vymyslet. Havrana v tom byla ale lepší, než já. Její fantazie, jak se zdálo, se přímo vyžívala ve vymýšlení nejrůznějších příšer, duchů a strašidel.

Březen 3/10

A tak jsme se tedy vydaly spát do hlubin hvozdu. Pravda, nebyly to žádné veliké hlubiny. Les v té části byl skutečně hustý a propletený, proto se tomu místo také říkalo Velké stromy, avšak od naší nory to bylo, co by šiškou dohodil. Nám to ale stejně připadalo jako úžasné dobrodružství a celý den jsme samým nadšením poskakovaly a honily se po lese. Nemohly jsme posedět, jak jsme se těšily na večer. Byl to takový první velký kus samostatnosti, který se nám povedlo pro sebe urvat a byly jsme z toho nadšené.
Sotva se začalo slunce klonit k západu, začaly jsme si vybírat místo ke spaní. Nemusely jsme hledat dlouho. Kořeny jednoho ze stromů vytvářely přímo ideální pelech, dokonce i s měkkou podložkou z mechu. Schoulily jsme se tam a začaly si šeptat strašidelné příběhy.

Březen 2/10

Předešlého dne jsme totiž přemluvily s Havranou rodiče, aby nás nechali spát v lese samotné. Nebyly jsme přece už malá vlčata! Bylo nám sedm úplňků a cítily jsme, že už jsme dorostly do věku moudrosti a rozumnosti, kdy jsme věděly takřka všechno, co naši rodiče a v některých směrech i víc. Už dlouho jsme prosily, aby nám dovolili tohle malé dobrodružství, tenhle kousek samostatnosti, ale teprve té předešlé noci jsme se konečně dočkaly. Táta se za nás musel trošku přimluvit, protože maminka se o nás bála. "Les je přeci bezpečný. A nebudou daleko, jen pod Velkými stromy. Nebudou se nikde toulat, že ne, děvčata?" Obě jsme samozřejmě zavrtěly hlavou, ne, ne, ne, žádné toulání. Já svůj slib myslela vážně, ale kdoví, co za čertíky se honilo hlavou Havraně? Ta měla vždycky něco za lubem! Jistě to věděli i rodiče, ale maminka se nakonec přemluvit nechala.

Březen 1/10

V Morhonském hvozdu - v našem hvozdu, samozřejmě - měly sluneční paprsky těžkou práci. V nejhlubších částech lesa se jen málokterému podařilo protlačit až k zemi. Stavěla se jim do cesty veliká spousta překážek. Zkroucené větve nejvyšších stromů s hustým porostem listí a jehličí byly jen tou první. Každý paprsek potom čekala ještě dlouhá cesta. Nižší stromky, křoviny, popadané větve, kořeny... Neměly to jednoduché.
Přesto se jeden takový statečný paprsek propracoval tím vším a v tom pěkném ránu mě pošimral na čenichu. "He-he-hepšá!" kýchla jsem si mocně a rázem byla úplně vzhůru. Vyhoupla jsem se na tlapky a rozespale mžourala kolem sebe. Slunce mě probudilo z nějakého snu a chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala a vzpomněla si, kde že to vlastně jsem. Trvalo mi to tak dlouho, protože dneska bylo ráno jiné, než ostatní rána. Nespala jsem totiž v naší noře jako obvykle.

356 (2)

Rue se zdála být zabraná ve svém vlastním světě. Jen jsem se tomu pousmála, znala jsem to až moc dobře. Nechala jsem ji být a zaměřila se na Mráčkovy zvídavé otázky. "Ano, my jsme živí," odsouhlasila jsem. "Hýbeme se, dýcháme a tluče nám srdíčko." Stočila jsem pohled k soše v koutě, která ho tolik upoutala. Ještě nějakou tu chvíli trvalo, než se odhodlal k ní vyrazit. Jakmile se tam vypravil, sama jsem vstala a důkladně si protáhla hřbet, až to zakřupalo. Do celého těla se mi vetřela dlouhým poleháváním nepříjemná ztuhlost. Bylo nejspíš na čase začít na tom pracovat. "A co vy, nechcete se jít podívat na sochu?" pošťouchla jsem zlehka Hvězdíka s Hráškem, jenže ti pořád ještě mžourali a zívali jako právě probuzená medvíďata. Možná za chvilku.
Mrakošlap mezitím dorazil k soše a začal ji zkoumat. Jen, co jsem se trošku protáhla a rozhýbala zdřevěnělé tlapky, zastavila jsem se vedle něj a také si ji znovu prohlédla. "To proto, že je z kamení. Někdo ji tu nejspíš postavil, aby zdobila úkryt. Možná i aby mu dělala strážkyni? Kdyby sem přišel někdo, kdo tu nemá co hledat, určitě by se jí polekal," zauvažovala jsem s hlavou skloněnou na úroveň synkovy tváře, takže jsme měli hlavy u sebe jako dva spiklenci. Dávno už jsem se chtěla někoho zeptat, jak to s tou sochou vlastně je, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. "Až přijde teta Maple nebo strejda Tonres, zeptáme se jich, chceš? Určitě nám poví víc," navrhla jsem s úsměvem.
Možná jsem se snažila svou pozornost rozdělit až do příliš mnoha směrů naráz. Sledovala jsem Mráčka, vlčata na kožešině i Světlušku. Bylo to náročné. Přesto jsem věnovala zlatavé vlčici úsměv, když vyrukovala z otázkou. Byl to však úsměv lehce zmatený. "Zpívat? No, já zpívám ráda," přiznala jsem se, ale cítila jsem, jak se mi do tváří začínalo hrnout horko. "Jen, no, takhle na povel je to takové složité," zahihňala jsem se nervózně. "Počkej, zkusím si vzpomenout na nějakou písničku..."
Přivřela jsem oči a zamyslela se. V hlavě mi zazněl útržek písničky, kterou snad kdysi zpíval Elric. Nebyla tak úplně veselá, co jsem si pamatovala, ale aspoň to byla jedna z těch slušných. Pravda, ty přisprostlé si prozpěvoval jen když si myslel, že nejsem v doslechu, ale občas jsem něco přeslechla a musela jsem se červenat až na zadku- Odkašlala jsem si, abych zabránila dalšímu záchvatu chichotání a krátce zanotovala tichým, ale příjemným hlasem: "Jde poutník cestou necestou, jde odtamtud až tam, a nikdo neví odkud, a nikdo neví kam. Cestou světem i duší svou déšť ho provází, ani neví, co hledá, přesto nachází." Stud mě opustil s prvními slovy a byla bych pokračovala, ale nějak mi zbytek slov pro tu chvíli vypadl z hlavy. "Ummm- Stačí takhle?" střihla jsem ušima a zazubila se i na Mráčka. Copak asi on říkal na můj zpěv?

355, (1)

Pozorovala jsem starostlivě Světlušku, jak se snažila uklidnit, ale naštěstí už vypadala o mnoho lépe. Oplatila jsem jí její úsměv. "Samozřejmě. Přece bych ti nelhala," zavlnila jsem špičkou ocásku, ale moc jsem s ním nemávala, pořád jím byla přikrytá vlčata. Tedy... alespoň většina z nich. Mráček se začínal kamsi škrábat. Po očku jsem ho sledovala, aby se nedostal do nějakého průšvihu, i když úkryt byl bezpečný. Jenže podceňovat schopnost vlčat tropit neplechu se zcela jistě nevyplácí! Připojila se k nám i Rue, které jsem rovněž věnovala úsměv, když se ptala, jestli je všechno v pořádku. "Ano. V tom nejlepším," ujistila jsem ji blaženě.
Mrakošlap mezitím dokončil svoji velkou cestu a skončil mi zachumlaný za krkem se zvědavou otázkou. "Hm?" nechápala jsem nejdřív, o čem to vlastně mluví. Světluška se hýbala, Rue, Hvězdopravec i Kulihrášek... ale byli jsme samozřejmě pod dohledem kamenné strážkyně, která se nepohnula ani o píď. "Myslíš tu vlčici v koutku? Ta se nehýbe, protože není živá. Je to socha z kamení, jako jsou třeba tady stěny. Nic nedělá, můžeš si ji klidně jít prohlédnout," pousmála jsem se a chtěla synkovi přejet čenichem po buclaté tvářičce, jenže to se dělalo dost těžko, když jsem ho měla za krkem. Srdce mi ale stejně přetékalo radostí. Pořád jsem nemohla uvěřit svému štěstí - a to už mi vlčata rostla před očima jako z vody!
Světluška se mezitím poskládala kousek před námi do úhledného bochánku a pozorovala ty tři malé mušketýry se zvláštní vřelostí. Poletovaly okolo ní zlaté jiskřičky. "Tak by se to určitě dalo zkrátit," zasmála jsem se. "Představila jsem ti je vůbec, Rue?" vzhlédla jsem omluvně k bílé vlčici, skutečně jsem si nedokázala vzpomenout.

354

Rezavá vlčice se přesunula blíže k nám a už mi opravdu nepřipadala jako hrozba. Viděla jsem na ní pouze strach, který se pomalu mísíl s úlevou. "Ahoj," pozdravila jsem ji znovu, vlastně jsem si sokro neuvědomila, že už podruhé. Stočila se do klubíčka kousek od nás a viděla jsem, jak nakukuje na vlčata. Synci jí zvědavě pohledy opláceli, ale byli celkem tiše. Hrášek už zase napůl podřimoval a vypadalo to, že ho možná ostatní budou za chvilku následovat. Byla to zatím klidná vlčátka, i když jsem nevěděla, jak dlouho jim to vydrží. Počítala jsem s tím, že se z nich brzo začnou klubat zvědaví raubíři, kteří ze všeho nejvíc chtějí poznávat svět.
"Světluška, to je pěkné jméno," rozzářila jsem se. "Moc vlků s podobnými jmény tady nepotkávám, asi byla běžnější v mojí domovině," zadumala jsem se na moment - třeba byla Světluška nějakou dávnou skoro sousedkou, o které jsem nikdy nevěděla? Rychle jsem se však vrátila do přítomnosti. "Kdepak," zavrtěla jsem rázně hlavou. "Tady nás je hodně, stíny si sem netroufnou. Nemusíš se bát," ujistila jsem ji. V úkrytu bylo celkově bezpečno. Snad nikdy jsem tu žádné stíny ani neviděla. Možná se sem zkrátka nedostaly, když les hlídala mlha a úkryt zase socha vlčice s růží.
Světluška se znovu zadívala na vlčata, která teď už na jedné hromadě pochrupovala, s výjimkou Mráčka, který se snaživě pokoušel udržet aspoň jedno oko otevřené, avšak vypadalo to na marný boj. A pak Světluška cosi zamumlala. Naklonila jsem hlavu ke straně. "Trošku tak vypadá, viď?" broukla jsem, jistě myslela hlavně Hvězdíka, který podle svého kožíšku získal i jméno. "Jmenují se Mrakošlap, Hvězdopravec a Kulihrášek," představila jsem Světlušce tiše i své synky, když je s takovou zvědavostí okukovala. I když jsem krom zvědavosti vycítila i cosi jiného. Nedovedla jsem to však úplně uchopit.

353

Spokojeně jsem se culila na Nicose i Tonrese, kteří tři brášky přivítali na světě. Byli nicméně na odchodu, potřebovali si promluvit s Maple. "Jistě, že dovolím. Budu jen ráda," pousmála jsem se. Doufala jsem, že se Maple nebude zlobit, ale nemyslela jsem si to. Tolik jsem vlčici s modrými znáčky neznala, ale věděla jsem, že je moc hodná. Na rozloučenou mi Tonres přidal ještě jednu suchou kožešinu, což jsem přijala s povděkem a pak jsem si široce zívla. "Trošku se prospím," broukla jsem k Rue, která tu zůstala jako jediná... snad s výjimkou rezavé vlčice, jejíž přítomnost jsem zaznamenala pouze okrajově. Chvilku jsem si skutečně zdřímla, ale ne příliš na dlouho, chvíli poté, co jsem usnula, se vlčata začala hemžit a znovu hledat mléko. Chuť k jídlu jim tedy opravdu nescházela a já za to byla ráda. Jen ať si dopřejí!
Jak čas plynul, opravdu rostli jako z vody. V jeskyni panoval klid, Rue se zdržovala někde poblíž a rezavá vlčice spala ve svém koutku. Já se věnovala svým synkům, kteří mrkali svými nedávno rozlepenými očky a nemotorně se batolili. Nejmenší Kulihrášek s tím měl největší problémy. Musela jsem ho často čenichem nebo tlapkou zachytit, aby si nenabil. "To nic, to se všechno naučíš," broukala jsem k němu. "Však máte na všecko tolik času, nic se nebojte." Ano, nějakou dobu jsem se skutečně zaobírala jen svými vlčátky a zbytek světa jako by skoro neexistoval.
Aspoň, dokud se najednou v koutku nezačalo cosi hýbat. Rezavá vlčice se probudila a začala se k nám podivně plížit. Trochu jsem nejdřív stáhla uši a přihrnula si vlčata k sobě, snad se nechtěla připlížit k nim? Napětí v mých svalech ale povolilo, když jsem si uvědomila, že je úplně vyděšená. Všechny barvy kolem ní poplašeně vířily. "Ahoj," oplatila jsem jí pozdrav s přátelským úsměvem. "Jistě, jen pojď," pozvala jsem ji blíž polohlasně, nevěděla jsem, čeho se bojí, ale opravdu jsem ji nechtěla děsit ještě víc. Bylo mi jí líto. "To jsi ty, Světluška? Já jsem Jasnava," představila jsem se jí a na zmínku stínů jsem mohla jen chápavě pokývat hlavou. S těmi jsem měla své vlastní zkušenosti. "Neboj. Tady s námi na tebe stíny nemůžou," ujistila jsem ji pevně - že se stíny ve společnosti ostatních vlků útočit bojí, to byl známý fakt, který jsem měla z vlastního života mnohokrát ověřený.

352

Rue i Tonres se mnou zůstali celou dobu a já jim byla moc vděčná, i když jsem jim zprvu úplně moc pozornosti nevěnovala. Všechnu si pro sebe ukradly tři malé uzlíčky radosti. Musela jsem očistit je i sebe a dát pozor, aby se pořádně napili. Všichni tři byli naštěstí opravdoví hladovci a pustili se do jídla se skutečným zápalem. Chvíli jsem si vydechla natažená na boku, ale když přišly gratulace od obou vlků, opět jsem zvedla hlavu a věnovala jim úsměv. "Děkuju," zamávala jsem ocasem. "A... děkuju i, že jste tu byli se mnou."
Střihla jsem ušima k Tonresovi. "Jistě, že potřebují jména." Vybrat dobré jméno, to však nebylo jen tak. Prohlížela jsem si tři vlčátka, své tři synky. V kožíšku druhorozeného vlčete jsem nacházela zvláštní kresbu, která ve mně vyvolávala představy noční oblohy. "Tenhle má na sobě takové hvězdičky," rozjímala jsem. "Možná by se mohl jmenovat po babičce, Jitřence. Jitřeň, Jitroň?" Nakrčila jsem čelo. Nebyla to špatná jména, ale k vlčkovi mi neseděla. Hvězdoň, Hvězdík? Hvězdoslav? Nad posledním nápadem jsem se málem zasmála, ale myšlenka delšího jména se mi zalíbila. "Hvězdopěvec," zkusila jsem a střihla ušima. To znělo mým uším pěkně. Snad jen- "Ne. Hvězdopravec," vydechla jsem a hned věděla, že to je to pravé.
Prvorozený synek byl kluk jako buk, o něco málo větší, než jeho druhorozený bráška a o větší kus než třetí narozený vlček. Zdálo se, jako by byl opakem Hvězdopravce - tam, kde měl Hvězdík bílou, on měl tmavou a naopak, i tlapky měl světlé. Jako by tlapkal někde ve sněhu. I on měl v kožíšku zvláštní kresbu... a jak byl ještě chudák celý pomuchlaný, trochu vypadal, že se mračí. Zvláštní řetězec asociací mi proběhl myslí. "Ty jsi takový Mráček. Mračeň..." Ale nebylo by pěkné mít pro ně pro všechny delší jména? Neočekávala jsem, že jim tak budeme všichni říkat, ale líbila se mi ta myšlenka. "Mrakoplaš- Ah, Mrakošlap! Má bílé tlapky, jako by šlapal po mracích," zasmála jsem se zvonivě. To bylo úplně dokonalé.
Poslední vlčátko beze jména bylo i to, které se jako poslední narodilo. Svými odstíny víc připomínal Warise, než mě. Trochu jsem se bála, že je moje kreativní studnice už vyschlá, ale bylo to právě naopak. "Tenhle je takový malý kulihrášek," vybreptla jsem bez rozmyslu a zamrkala. Měla jsem pocit, jako bych právě zcela omylem udeřila hřebíček na hlavičku. "Kulihrášek," zopakovala jsem zamyšleně. "Hvězdoň, Mráček a Hrášek. Tři bráškové." Spokojeně jsem se uculila a zaplácala ocasem do kožešiny. Moc se mi to líbilo, jména jako by vypadla z nějakého pohádkového příběhu. Zvedla jsem oči k Rue a Tonresovi, co si o jménech myslí - a právě to byla chvíle, kdy se objevil kdosi další.

Ryšavého vlka jsem znala jen tak od vidění. Poněkud nervózně jsem se zavrtěla a přehodila přes vlčata, která mezitím přestala pít a teď spokojeně pochrupovala, ochranitelsky oháňku, jako by mi je snad mohl vykoukat. "Ahoj," pozdravila jsem ho s úsměvem, ale obezřetně. Nevypadal nebezpečně a ani jsem od něj nečekala nic zlého, ale... pořád to byl skoro neznámý vlk. "Já jsem Jasnava," představila jsem se mu, když pravil, že jeho jméno je Nicos. "A tohle jsou Mrakošlap, Hvězdopravec a Kulihrášek," představila jsem s hrdostí i své synky a uvolila se na moment stáhnout oháňku stranou, aby se na ně mohl podívat - neunikly mi jeho zvědavé pohledy. Pak jsem je ale zase přikryla, aby na ně netáhlo, i když zachumlaní v srsti na mém břiše museli být jistě v pořádku a teple. "Maple," škubla jsem sebou lehce náhlým uvědoměním. "Měla by o nich nejspíš vědět, že?"

351

Tonres se okamžitě vynořil ze stínů jeskyně a Rue také rázem procitla. Nechtěla jsem je oba takhle vyrušit, ale už se stalo. Hned mě začali zasypávat otázkami. "Ne, ne, nebolí," ujišťovala jsem spěšně Tonrese, sotva jsem to však dořekla, nepříjemná bolest mi projela břichem. Za moment však byla zase pryč. Možná to byl jen dobře mířený kopanec od některého z vlčat... ale nemyslela jsem si to. "Já nevím," otočila jsem se na Rue o kus ustaraněji, než jsem byla ještě před chvilkou. "Jen... mě probudil ten vichr venku a nějak mě to rozhodilo. Chtěla jsem si s někým povídat, ale-" Bolest se zase vrátila. Tentokrát byla větší a už vůbec nebylo pochyb o tom, co značí. Zalapala jsem po dechu. "Ale řekla bych, že mě asi nevzbudil jen ten vítr," pokusila jsem se o úsměv. Srdce mi bušilo. Bylo to tady. "Asi... asi už to začalo." Natáhla jsem se na kožešiny a přiměla se v klidu dýchat. Věděla jsem přeci, co dělat. "Zůstanete? Prosím? Z-zvládnu to, jen... nechci být sama," vzhlédla jsem prosebně ke svým přátelům a křečovitě zavřela oči s dalším náporem bolesti. Tohle byl zatím jen začátek, čekalo mě bolestí a námahy ještě hodně, ale... Stojí to za to. Pro ně. Pro vás, moji maličcí. Nezbývalo než zatnout zuby a dělat to, co mi napovídal hlas přírody.

Jak dlouho to trvalo? Muselo uběhnout určitě pár hodin, já ale o čase rychle ztratila přehled. Teď bylo po všem. Poslední malý bezbranný váleček přišel na svět a další bolesti už nepřišly. Jen na moment jsem si dopřála odpočinku, než jsem zvedla hlavu, abych ho očistila a věnovala větší pozornost i jeho sourozencům, které jsem předtím stačila očistit jen zběžně. Jemně jsem olízala jejich hebké kožíšky, které hrály všemi možnými odstíny hnědé. Přesunula jsem ty drobečky jednoho po druhém ke svému břichu, kde se okamžitě začali hladově krmit a jejich kňourání ustalo, jako když utne.
Byla jsem vyčerpaná a celá rozbolavělá, nejspíš jsem vypadala hrozně, ale na tváři se mi rozlil úsměv zářivější než deset sluncí. "Jsou dokonalí," zvedla jsem uslzené oči k Rue a Tonresovi. Srdce mi přetékalo citem. Sotva jsem je potkala a už jsem je milovala nade vše na světě. Nikdy nedovolím, aby se vám něco stalo. Ne, dokud budu dýchat, slíbila jsem jim v duchu a věnovala každému hnědému kožíšku ještě jedno láskyplnné olíznutí, než jsem se na chvíli položila, abych se mohla trochu vzpamatovat, když už o ně bylo postaráno. Poslouchat jejich spokojené mlaskání a cítit jejich přítomnost, vědět, že jsou živí a v pořádku... to bylo všechno, co jsem si mohla přát.

350
Loterie 153 (4/5)

Na pohodlném pelíšku, který jsme připravili s Tonresem, jsem usnula jako špalek a tiše pochrupovala. Ani jsem si nevšimla, když do úkrytu dorazila Rue. Spokojeně jsem prospala celý zbytek odpoledne. Až k večeru mě probudilo kvílení větru venku a neurčitý pocit nervozity, který mi hlodal snad až v kostech. "H-hm?" zamručela jsem rozespale a zamžourala kolem sebe. Tonres se pořád pohyboval v úkrytu, nedaleko jsem uviděla i bílý kožíšek Rue, která odpočívala. Možná i spala. Celým úkrytem se převalovaly jen poklidné, mírné barvy. Odpočinku. Bezpečí.
Nechtěla jsem nikoho rušit, chvíli jsem zůstala jen ležet s nastraženýma ušima a pohledem upřeným k východu z jeskyně. Vichr venku zakvílel a pak utichl. Zakvílel... utichl. Nebylo na tom nic zvláštního, nadpřirozeného a samo o sobě to ani nebylo děsivé, ale já měla pocit, že se s tím větrem blíží něco zlého. Jako bych najednou byla až příliš naladěná na všechno, co se kolem dělo. Nesmím být hysterická. Nejspíš to jsou jen nervy.
Což mohla být taky pravda. Byla jsem celá neklidná. Začala jsem se vrtět a zase urovnávat kožešiny, než jsem se vypravila na kolečko okolo téhle části jeskyně. Ve spíži jsem uždíbla trochu z masa, ale vlastně jsem neměla na nic ani moc chuť. V břiše jsem cítila všemožné tlaky, ne ještě úplně bolest, ale věděla jsem, že to už není daleko. Zpátky ke kožešinám, znovu je urovnat... Usadila jsem se na pelech, ale pořád jsem byla neklidná a nedalo se to už vydržet. "Rue? Tonresi? Spíte?" šeptla jsem. Třeba, když si s někým budu povídat, uteče čas rychleji a nebudu se tolik soustředit na všechno, co se kolem děje.

349
Loterie 142 (3/5)

Rychle jsem se ze svých obav zase uklidnila. Pořád hlodaly někde uvnitř, ale nesnažily se dostat na povrch. "Bude to moc krásné. Už se na ně těším," usmála jsem se na vlka. Věděla jsem už trochu, co mě čeká a že přivést vlčata na svět není žádná procházka růžovým sadem, ale taky jsem si byla jistá, že to za to stojí.
Zmáhala mě ovšem únava a toužila jsem se ještě chvíli prospat. Uklidňovalo mě, že se Tonres rozhodl zůstat poblíž. "Dobře. Děkuju," pousmála jsem se a široce zívla. "Kdyby něco, určitě zavolám." Ale myslela jsem si, že minimálně pár dalších hodin ode mě bude mít Tonres klid. Chtělo se mi jenom spát, hezky tady v teple a pohodlí. Uvelebila jsem se na kožešinách, jak nejlépe to šlo. "Taky si pěkně odpočiňte, jo?" špitla jsem k vlčátkům. "Už se brzo potkáme. Jsem si tím jistá." Chvílemi se tak vrtěli, až mi přišlo, že už se sami nemůžou dočkat. Přitáhla jsem si oháňku k tělu a za chvíli jsem spokojeně oddechovala. Nabrat nějaké ty síly jsem potřebovala jako sůl.