Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Déšť padal celý den a potom ještě celou noc. Dopadání stovek a tisíců malých kapek jsem poslouchala, zatímco jsem se snažila nějak zabavit uvnitř v jeskyni. Důkladně jsem tam alespoň uklidila, když už jsem měla takový smolný den a ke všemu ještě lilo jako z konve. Divili byste se, kolik všemožného haraburdí se ve vlčím úkrytu postupně nastřádá. Dokázalo se to tam snad objevovat úplně samo od sebe. Dala jsem se tedy do jarního úklidu.
Dřina to moc nebyla, ale bylo to zdlouhavé. Dělat si s tím ale těžkou hlavu nemělo smysl, když byl stejně den tak deštivý, že se k ničemu jinému využít nedal. Dávala jsem na hromádku na starou kožešinu všechno, co bude potřeba vyhodit. Dubová větev tak ohryzaná, že se skoro rozpadala, staré kosti z nějaké zapomenuté kořisti, kusy kůry, které jsem nashromáždila za účelem, který jsem zapomněla. Dokonce jsem objevila i šnečí ulity a skořápky z ořechů. Dávno už jsem si nezpomínala, proč jsem je donesla, stejně jako kůru. Dřív mi to určitě muselo dávat smysl, jinak bych ty věci nikdy nenasbírala, ovšem ten nápad už byl ztracený v propadlišti paměti. Dnes jsem tedy uvolnila místo, aby mohl celý proces kumulace nesmyslů začít nanovo.

Duben 7/10 - Shahir

Svěsila jsem uši a srdce jsem měla rázem těžké, když mi Shahir vyjevil, co se mu v dětství přihodilo. "To je mi moc líto," špitla jsem. Viděla jsem tu smutnou tíživou modř, která ho obalovala jako plášť. Jeho smutek jsem cítila až u srdce. "Mrzí mě, že jsi tím musel projít." Kdo by vůbec udělal něco takového? A jaký to musel být bůh, když po vlcích chtěl takovéhle věci? Já bych nikdy nenásledovala boha, který by tohle chtěl. Nikdy, nikdy, nikdy.
Byla jsem ráda že náš gallirejský bůh, Život, byl jiný. Přátelský a milý. Samozřejmě tu byla ještě Smrt, ale... na tu jsem raději myslet nechtěla. Setkání s ní jsem měla ve vzpomínkách zamlžené a byla jsem tomu jedině ráda. "To ano. Ale myslím si, že nakonec by tam vlk začal být osamělý," usoudila jsem. Žít tam nahoře, zatímco všichni ostatní chodili volně světem... Nějaký čas by to mohlo být pěkné, ale ne napořád.
Rozzářila jsem se nad Shahirovým nápadem. "Ach, to bychom měli! To by vypadalo moc hezky," rozplývala jsem se a v duchu už to viděla. "Určitě by se to všem líbilo. Ne, že by snad naše jeskyně byla ošklivá, ale nějaká úprava by jí nezaškodila," zasmála jsem se a zamávala ocasem.
Ze zprávy o vlčatech byl Shahir trochu zaražený. Popravdě to byla asi nejčastější reakce na ně, jaké jsem se dočkala. Byla to taková vlčátka plná překvapení, dokonce i pro mě samotnou. Ale přišlo mi, že Shahir to bere jaksi jinak. Tvářil se... zvláštně. Nedokázala jsem ale rozluštit, co se mu honí hlavou. "Ten o tom ještě neví," sklopila jsem zrak stranou a trochu přešlápla. Věděla jsem, že se budeme za Warisem muset vypravit, zasloužil si vědět o svých dětech, ale měla jsem z toho trochu strach. Jak bude reagovat? "Nebylo to tak docela, no, plánované, víš?" přiměla jsem se zvednout zrak zpátky k Shahirovi, i když jsem cítila, že se trochu červenám. Pod srstí se to naštěstí schovalo, ale stejně to bylo nekomfortní téma k hovoru.

Duben 6/10 - Shahir

Musela jsem s ním souhlasit. "To vážně ne," potvrdila jsem. Rozkvetlé louce se nevyrovnalo jen tak něco. Byl to jeden z nejpěknějších pohledů, které jsem na světě znala. Všechny ty vůně, barvy, bzučení včel a poletující motýli... Byla to vážně nádhera.
Zajímalo mě, jak se žilo u Shahira v rodném kraji. Spíše mne zaujali ti bohové, které zmínil, i když to byl nakonec jen jeden bůh. Jenže to, co říkal, byla s každým slovem hroznější a hroznější. Barvy vznášející se kolem vlka nabyly ponurých odstínů. Zalapala jsem po dechu. "Cože?! To je hrozné, kdo by něco takového dokázal vlastním vlčatům udělat," zvolala jsem pohoršeně. Nemohla jsem tomu uvěřit. "Shahire, promiň, kdybych věděla, že- že to bylo takové, tak bych se na to neptala," zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem ho nutit k tomu, aby znovu prožíval nepříjemné vzpomínky.
Pousmála jsem se však, když mi pochválil můj věneček. "Děkuju. Od Života se vážně odchází těžko, je to tam u něj tak příjemné," povzdechla jsem si trochu zasněně. "Ukázal mi svoji krásnou květinovou zahradu. Někdy se tam ještě musím zastavit." Nedovedla jsem si představit, že bych se tam už nikdy nevydala.
Shahir si nedal říct. Trval na tom, že se trápím, i když jsem se netrápila. "Já nevím, každý má nejspíš něco, co ho trápí... Ale já se teď cítím docela v pořádku. Ale když to budeš pořád opakovat, tak nad tím budu moc přemýšlet a pak se třeba trápit začnu," řekla jsem s mírným úsměvem, ale doufala jsem, že mi přestane říkat, jak se cítím. Obzvlášť, když to tak vůbec nebylo.
Jakmile jsem zmínila vlčata, zatvářil se vlk naprosto zaraženě. Vypadalo to, že vůbec neví, co má na to říct. "Ano, tři synky. Mrakošlapa, Hvězdopravce a Kulihráška. Není to skvělé? Až budeme oba v Sarumenu, musím ti je představit," usmála jsem se zářivě a oháňka se mi sama od sebe rozkývala sem-tam.

The black clouds seemed to come out of nowhere. They were so dark and ominous when they rolled in I immediately stopped what I was doing and I could only stand and stare at the sky for a while. The sun dissapeared. The whole world fell quiet. No bird was singing, no animal made a noise. Even the wind died and the trees stood silent, their leaves not rustling even slightly. The whole world was taking a breath. And I was holding mine, too scared to move or make a sound in this strange moment when time ceased to exist and everything stood still. The heavy air seemed to be pressing down on me. Crushing me. It must have only been a few seconds but it felt like forever.
Then the first flash of lightning broke the darkness and a loud crack of thunder followed shortly after. It was so loud after the complete stillnes I actually screamed. But the silence was no longer there. The wind picked up and was picking up still, it was now attacking everything. Another flash of light and rolling roar of thunder. Then the rain came. In seconds I was soaked to the skin. The raindrops felt like little needles trying to pierce my skin. That broke my paralysis. I tucked my tail and ran as fast as I could while the sky was being torn apart by that ferocious storm.

Duben 5/10 - Shahir

Poslouchala jsem Shahirův popis zážitku z prvního sněhu. Bylo to zajímavé, na chvíli mi přišlo, že dokážu vidět svět úplně jeho očima. "Ano, má to svoje kouzlo, že? A svět je takový tichý, skoro je slyšet, jak příroda pod tou peřinou spokojeně pochrupuje," střihla jsem ušima s mírným úsměvem, ale když zmínil, že nejradši má jaro, rozzářila jsem se úplně. "Taky ho mám ze všech nejraději! Je to úplně to nejlepší období z celého roku. Moc ráda sleduju, jak se všechno probouzí k životu," zasmála jsem se zvesela. I teď se kolem nás tráva zelenala a vykukovaly jarní rostlinky.
Shahir mi více přiblížil, jak se žilo v jeho rodném kraji. Hvězdy a měsíc je vedly a napovídaly jim. Zvědavě jsem naklonila hlavu. "To zní vážně zajímavě, a docela pěkně. Takový kalendář na obloze. Takže jste u vás doma měli také bohy? Já se s jedním taky setkala, s Životem. Dal mi tenhle věneček," dotkla jsem se tlapkou svojí ozdoby. "Ale do té doby jsem nemyslela, že existují bohové, kteří chodí mezi vlky."
Říkala jsem Shahirovi, že se netrápím, ale přišlo mi, že mi to jaksi nevěří. "Ale vždyť já se přece netrápím," zopakovala jsem mu ještě jednou s větším důrazem. "Už vůbec ne nad časem, který jsem strávila tady. Jsem tu šťastná, víš? Mám svou smečku a svou rodinu... Svoje vlčátka," zazubila jsem se, zároveň jsem tím odpovídala Shahirovi na otázku, co se mi přihodilo od posledně. "Budu se k nim muset brzo vrátit, ve smečce mi je hlídají," dodala jsem rychle, aby si nepomyslel, že jsem snad nějaká nezodpovědná matka. Ani nápad!

Zdálo se, že to bude úplně bezchybný den. Zářilo sluníčko, na nebi nebyl ani jediný mráček. Zpěv ptáčků ve větvích jen dokresloval idylickou atmosféru. Z rána jsem se vzbudila, vykoukla z nory a protáhla si hřbet. Začínal krásný nový den, jenže to jsem ještě netušila, jaká mě bude pronásledovat smůla!
Začalo to tím, že jsem hned kousek od jeskyně šlápla do něčeho vážně nechutného. Zamazala jsem si tím celou tlapku. Znechuceně jsem ohrnula čenich a šla si ji omýt k tůňce, protože takhle jsem přece nemohla chodit mezi vlky! Zašla jsem tedy až ke břehu a strčila postiženou končetinu pod vodu, jenže ouha. Zatočila se mi hlava a šplouch, už jsem se koupala celá. Zmáčená a poměrně rozčarovaná jsem se vyškrábala na břeh.
Zpátky na souš jsem se sice vyškrábala, ale hned se mi smekly tlapky na kluzkém blátě a rozplácla jsem se v něm. Zatrolená smůla, teď se můžu jít celá koupat znovu. Zdeptaně jsem si povzdechla a rozhodla se, že se přece jen vykoupu. Zmáčená už jsem byla a teď jsem byla ke všemu ještě špinavá od bahna. Zatímco jsem se rozhodovala, obloha se nečekaně zatáhla. Zahřmělo a černá mračna se najednou táhla od obzoru k obzoru. Zvedla jsem hlavu k nebi a okamžitě se spustila průtrž mračen s kroupami, jakou jsem snad ještě nezažila. Zahájila jsem v tu chvíli ústup zpátky do jeskyně a po zbytek dne jsem nevystrčila čenich z pelechu.

Duben 4/10 - Shahir

Shahir chudák asi moc nechápal, cože se mu to vlastně snažím sdělit. "Na tom nesejde, zkrátka jsem doopravdy do ničeho nenabourala," zasmála jsem se a zamávala ocasem.
Zvláštnější už mi přišlo, že vlastně sám neví, kolik zim mu je. Nenapadlo mě totiž, že by mohl pocházet z krajů, ve kterých zimy nemají. Protože jsem sama prožila celý život v mírných polohách, kde v zimě sněžilo, nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak se vlastně v tomto orientují vlci jinde. "Aha, tedy, jaké to bylo, vidět poprvé sníh?" ptala jsem se zvědavě. "Já byla ještě docela mrně, takže si to ani tolik nepamatuju." Zajímalo mě, jak to viděl on, když poznal sníh až jako dospělák! Prozradil mi také, že čas se u nich počítal podle měsíce. "To dává smysl, měsíc je asi všude stejný," zasmála jsem se. "Takže místo zim bys počítal, kolik je ti úplňků?" Znělo to tedy o hodně složitěji. Sama bych se toho asi nikdy nedopočítala.
"Já se netrápím," zamrkala jsem překvapeně. Vypadala jsem utrápeně? "Jen jsem byla překvapená, jak ten čas letí. Necítím se vůbec staře," zazubila jsem se na Shahira.

Duben 3/10 - Shahir

"S realitou," zopakovala jsem trpělivě a trošku pobaveně, když jsem viděla, jak se Shahir rozhlíží do všech světových stran po tom, do čeho jsem vrazila. "To se jen tak říká," broukla jsem potom, abych to zastavila, než si chudák hlavu ukroutí. Nikam jsem se nepraštila a byla jsem skutečně v pořádku.
Zvědavě jsem šmikla ušima. "Vím. Ty ne?" To bylo zajímavé. Možná to nepočítal. Třeba by to tak bylo i lepší, konec konců na tom určitě moc nezáleželo, dokud se vlk sám cítil mladý, že? Nějaké šedivé chlupy na čenichu ať vezme čert. "Přesně tak. Podle toho vím, kolik roků jsem na světě, protože zima je jen jednou do roka." Huh, možná to tedy Shahir vážně neznal? No, to nevadilo. Byla jsem ráda, když jsem mohla někomu rozšířit obzory.
Zavlnila jsem spokojeně oháňkou a usmála se. "Vážně nic, ale děkuju za starost. Je to milé."

Ve vidličce z větví bylo malé ptačí hnízdo. Sledovala jsem ho od samého začátku, když ho ptačí rodiče začali stavět. Dokonce jsem si vydrbala chomáče jarní srsti a nechala jim je poblíž, aby je mohli použít ke stavbě a ptáčátka měla pěknou teplou peřinku. Když bylo hnízdo hotové, netrvalo dlouho, než ptačí máma usedla na vajíčka. Vyklubalo se jim pět ptáčat. Chodila jsem tam potichu skoro každý den a sledovala, jak se ptačí rodince daří. Rodiče mláďata krmili hmyzem a housenkami a ta rostla jako z vody.
Než jsem se nadála, nastal čas, aby mladí vyletěli z hnízda. Jednoho dne jsem přišla a oni seděli na větvičkách kolem. Ale... byli jen čtyři! Kde bylo poslední ptáče? Hned jsem se začala bát, že se mu něco stalo. Určitě ho něco sežralo. Přišlo mi to líto a do očí se mi hrnuly slzy, když tu jsem zaslechla tiché zapípání z vysoké trávy pod stromem. Opatrně jsem tam nakoukla - a tam seděl ztracený ptáček! Nejspíš chudák spadl ze stromu, kde seděli sourozenci. Tlapkou jsem ho podebrala a vysadila na jednu z nižších větviček. Od té doby už rodince přálo jen štěstí a nakonec všechna mláďata úspěšně vyletěla z hnízda a do širého světa.

I was born in the Morhon forest. It's not very well known around here, but where I'm from, all the wolves in the area knew of it. Not because it was very old and beautiful, though - although it was. The forest was known for a much darker reason. It was said to be not just haunted, but cursed. Not many were brave enough to walk through it and we were the only wolf family living in it, even though the forest was huge and there would be plenty of space for others.
So was the forest really cursed? I certainly don't think so. I never saw anything scary or supernatural there. There were no ghosts, no walking trees, no strange lights or voices. I didn't get lost or hurt my leg on the many intertwined tree roots. If anything, the forest seemed to be protecting us and providing us with everything we could ever want.
Perhaps it was because we belonged there. My dad spread wild tales about our forest and told everyone he met to keep well away from its borders. You could say he was protecting it, keeping the world away. My mom kept a little garden, she always cleared the little streams running through the woods and she helped any small critters that needed it. And me and my sister, we were born there. We were children of the forest so of course it wouldn't hurt us. So perhaps it was cursed, just not for us. Because we were its friends.

Pršelo a pršelo. Obloha se mračila a nepřicházel žádný vítr, který by rozfoukal šedá mračna. Ale já jsem si nestěžovala, seděla jsem se se sestřičkou v noře a hrály jsme naši novou hru. Už potřetí v řadě Havrana vyhrála. Ale tentokrát, když jsem se podívala zpátky na mřížku, kterou jsme si drápem vyryly do země v noře, uvědomila jsem si, že je něco jinak. Když jsem zvedla hlavu, abych omrkla počasí venku, byla jsem si jistá, že mám tři ulity v řadě a v dalším kole musím vyhrát. Totiž Havrana měla vedle sebe jen dva žaludy, ke kterým mohla ještě přidávat, zbytek jejích pokusů se mi povedlo vyblokovat.
Teď jsem ale shlédla zpátky na hrací plochu a uviděla, že jedna z mých ulit je posunutá o čtvereček vedle a že Havraniny možnosti se teď jeví mnohem více otevřené, než před chvilkou. "Už budeš táhnout? Těším se na další výhru." Ublíženě jsem se zamračila. "Ale tys podváděla, takhle to předtím nebylo! Otočila jsem se jenom na chviličku a tys to tady celé předělala." "Ale to bych přece neudělala!" A mě se nechtělo věřit, že by mě sestřička naschvál podvedla. Ačkoliv jsme byly sourozenci a musely jsme se trochu pošťuchovat, tohle jsme si neprováděly a já jsem Havraně věřila. "A přece se s tím něco muselo stát, měla jsem přece tři ulity za sebou." Už to vypadalo, že se pohádáme, když z té jedné ulity vykoukl šnek a začal si to šinout zase na vedlejší políčko. Ohlédly jsme se jedna po druhé a rozesmály se z plných plic. Celou tu dobu švindloval šnek!

Na procházce po mýtině koukala jsem, kde co žije. Tu je skřivan, tu je kos, támhle trčí z křoví nos. Nos? Spíš čumák, zvědavý a špičatý. Za čumákem leze liška, rezavá až na paty. "Zdravím, návštěvnice milá, vítám tě v svém lese." Trošku jsem se vyjevila, lišky nemluví přece? "Zdravím, paní liško," odpovídám zdvořile. "Snad nevadí, že tu chodím - jsem tu vlastně omylem."
Liška se však jenom směje, "ale kdepak, vůbec ne! Každý se tu může projít, tím mi srdce neklesne. Jsem tady však pořád sama, smutno je mi, tak to je." Srdce se mi náhle svírá, chci dopřát lišce pokoje. "Teď tu máš mne, já si s tebou můžu třeba povídat." Raduje se: "To je skvělé! Pojď se na něco podívat."
Šla jsem za ní přes mýtinku, kde stály dva javory. Pod kořeny starých stromů skrýval se vchod do nory. "Tady bydlím," povídá mi, "chceš jít chvíli posedět? Můžem si dát něco na zub, historky si povědět." Neměla jsem žádný spěch a lišku chtěla potěšit. "Proč ne, ráda se podívám, jak vypadá liščí byt." A tak zrzka hbitě mizí ve tmě nory podzemní. Šla jsem za ní bez tušení, že mě tam možná uvězní.

Kolem mě vykvétaly kvítky nejrůznějších tvarů a barev. Krása, až se z toho tajil dech! Každé jaro jsem je obdivovala znova a znova, i když byly vlastně pořád stejné a všechny jsem je dobře znala. Květiny se mi ale nemohly jen tak omrzet. Klestily si statečně cestu ke sluníčku a těšily nás svojí přítomností. K mojí pohodě ještě přispívaly hřejivé sluneční paprsky, které mi hladily kožíšek. Křišťálově čistá obloha byla bez jediného mráčku. Kosi zpívali někde opodál v křovinách a nad loukou zase prozpěvoval skřivánek, co mu zobáček stačil. Klidně jsem se procházela po louce a přičichla ke každému květu.
Kroužení a bzučení včel, čmeláků i motýlů ještě víc prosycovalo den životem. K mojí nemalé radosti se zdálo, že věneček od Života na ně má nějaký zvláštní vliv. Kouzlo, nebo jen vůně kvítků, které Život začaroval, aby nikdy neuvadly? Krotcí motýli ke mně přilétali a sedali mi mezi uši, dokonce i jeden ospale bručící čmelák se mi tam usadil. Korunku jsem najednou měla úplně živou, bylo to, jako bych si na hlavě nosila celou miniaturní louku a ne jen pár kvítků. Kdo by si to byl pomyslel? Kladná Životova energie se nejspíš v mojí ozdůbce stále držela a já doufala, že jen tak nevyprchá.

358 (16)

"Samozřejmě, že budeš," povzbudivě jsem se usmála na Hráška. Tlapky vlčat musely ještě trošku zesílit. Brzy budou mít možnost se trochu pocvičit, venku už se dělalo pěkné počasí a tak bylo na čase, aby poznali i svět mimo les. Nemohla jsem se dočkat, až jim všechno ukážu! I Mráček už se na to zeptal. "Můžeme jít klidně hned," zamávala jsem ocasem. "Jen, co se Hvězdík vykulí z pelechu," zasmála jsem se krátce, ale i poslední z brášků už mžoural a začínal se probouzet.
"To se tak venku střídá den a noc. Ráno vyjde nad obzorem sluníčko, veliké zářivé světlo, které nám hřeje kožíšky a osvětluje celý kraj. Postupně putuje přes celou oblohu a večer zase odchází spát - pak začne noc a tma, ale nemusí být úplná. V noci totiž na obloze svítí zase stříbrný měsíček a spousta hvězd, to jsou zase taková malá stříbrná světýlka," vysvětlila jsem. Opravdu by bylo nejlepší jít si to všechno prohlédnout na vlastní oči!
Doufala jsem, že se vlčata ostatních sarumenských nebudou obávat. Ale když uvidí, jak přátelští jsou, určitě se brzy rozkoukají. "Přesně tak, jsou to samí kamarádi," střihla jsem ušima a pousmála se na Světlušku, která doplnila hodně podstatnou informaci: "Ano, to má! A strejda Tonres má zase veliký klobouk, který nosí na hlavě," přihodila jsem sama další zajímavost. "Možná by se do něj někdo z vás i vešel," zasmála jsem se při představě vlčat, jak lezou z klobouku... i když rostli jako z vody, dlouho už to tak nebude. Čenichem jsem trošku poňuchala Mráčka, který se stejně zdál jaksi nesvůj z představy smečky. Ale to, co neznáme, nás vždycky straší nejvíce, že?
Ukázka zpěvu měla větší úspěch, než jsem čekala. "Jistě, že budu," mrkla jsem na Hráška a potom na Mráčka. "Ano, tak to bylo, jde ti to moc pěkně. Co kdybychom šli ven a zopakovali si to cestou?" navrhla jsem, Hvězdík už se vyhrabal z pelíšku a teď se mlčky ochomýtal okolo Světlušky. "Co ty na to, Hvězdíku?" věnovala jsem oňufání i jemu. Byl pořád takový tichý, ale zatím jsem se tím netrápila. Na všechno byl čas. Hvězdík začne mluvit, Hrášek bude běhat a Mráček se bude učit zpívat.
A Světluška? Světluška byla na odchodu. Chtěla hledat potůček. "Tak dobrá. Ráda jsem tě poznala, Světluško," zamávala jsem ocasem. Vděčné jiskřičky jí vyskakovaly z kožichu, ač smíšené s jakousi nervozitou. "Nemáš vůbec za co," sklonila jsem mírně hlavu. "Měj se pěkně," stačila jsem jí ještě popřát, než vystřelila z úkrytu s dalšími díky a rozloučeními. Trošku jsem si pro sebe s mírným pobavením zavrtěla hlavou. Světluška byla skutečně svá!
"Tak pojďme, prohlédneme si les, tam toho budete mít hodně na objevování. Jen se držte u mě," vybídla jsem vlčátka. Hvězdík se přibatolil mezi nás a držel se těsně vedle mojí levé tlapky. Srdce mi přetékalo radostí a něhou k mým milovaným dětičkám. "A můžeme zkusit ještě kousek té písničky," mrkla jsem na Mráčka a navázala tam, kde předtím skončil: "Cestou světem i duší svou déšť ho provází, ani neví, co hledá, přesto nachází..."

//Sarumen

Duben 2/10 - Shahir

Byla jsem svým uvědoměním značně šokovaná. Netušila jsem, jak to je možné! Cítila jsem se v duchu pořád stejně, jako když jsem byla mladší. A teď se mi šedé chlupy na čumáčku snažily tvrdit, že stárnu? To musel být nějaký omyl.
Lehce jsem nadskočila, když se za mnou ozval starostlivý hlas. "Juj!" Hned jsem se ale rozesmála, když jsem se ohlédla a uvědomila si, že to je někdo, koho znám. Tohle je přece Shahir, kterého jsem tu už jednou potkala. "Ach, ahoj. Nečekala jsem, že tu někdo bude. Nic se mi nestalo, vůbec ne. Tedy, srážka s realitou, hádám, to je všechno," střihla jsem ušima. "Tak trošku jsem počítala, kolik mi je zim a došla jsem k mnohem vyššímu číslu, než bych čekala," pokrčila jsem rameny. Znělo to trochu hloupoučce, když jsem to řekla nahlas, ale Shahir to jistě pochopí.