Příspěvky uživatele

< návrat zpět

346 (50✓)
Loterie 138 (4/5)

Tonres na mě kulil oči a vypadalo to, že ani neví, co mu říkám. Zmatek z něj přímo sálal. Zakryla jsem si tlapkou tlamu, abych se znovu nezasmála. To by ode mě určitě nebylo milé, ale bylo těžké to ovládnout, když se tváři tak krásně zmateně. Trpělivě jsem počkala, až mu to dojde, což se také stalo. Spokojeně jsem zamáchala ocáskem nad jeho gratulacemi. "Děkuju. Doufám, že ano," pousmála jsem se, plánovala jsem být úplně ta nejlepší máma, jaká kdy po světě chodila.
Momentálně jsem byla ale dost vyčerpaná po cestě, takže jsem byla vážně vděčná Tonresovi, který mi přinesl další kožešinku na hromádku. "Ach, skvělé, moc ti děkuju. Teď to bude perfektní," pochvalovala jsem si a začala to zase vleže všechno přehrabovat, přerovnávat, urovnávat a vůbec organizovat, aby to vypadalo k mé spokojenosti. Pak jsem si unaveně vydechla a složila hlavu na přední tlapy. Všechno vypadalo dobře. Teď už jsem si snad mohla dovolit trošku toho odpočinku. "No, víš, on o tom nejspíš zatím vůbec neví," broukla jsem k Tonresovi a trochu nakrčila čelo. "Vlastně i já ho znám jen málo. Nebylo to tak docela... uhm, plánované." Nerada bych to rozebírala nějak do detailů, ale doufala jsem, že Tonres pochopí. S hlavou stále na tlapkách jsem k němu zvedla pouze oči. Nečekala jsem, že by mě zrovna on chtěl soudit... a já se stejně neměla za co stydět. Bylo to normální.

345 (49)
Loterie 137 (3/5)

Rue byla nejspíš ještě v lese, nebo se zdržovala u vchodu. Neměla jsem ale důvod si o ni dělat obavy, určitě se brzy objeví. V tu chvíli mě stejně zaměstnávaly jiné starosti. Chvíli jsem tahala kožešiny tam a sem po úkrytu, postrkovala je a urovnávala. Nebylo to ještě tak, jak bych si představovala, ale už jsem prostě nemohla. Udělalo se mi trošku slabo a musela jsem si lehnout. V samém zápalu stavění pelíšku jsem málem zapomněla, že jsem zdravila Tonrese, který teď na mě koukal jako sůva. Musela jsem se tomu tichounce zachichotat, i když jsem viděla, že má o mě starost. Nejen v jeho tváři, i barvy kolem něj to prozrazovaly. "V tom nejlepším, Tonresi," zářila jsem navzdory únavě nadšením jako kulaté sluníčko uložené na měkkých kožešinách. "Budu brzo máma, věřil bys tomu?" Že to bude brzy, o tom jsem vůbec nepochybovala. Cítila jsem pohyby vlčat, které mě ujišťovaly o tom, že moji maličcí jsou v pořádku. Tonres se nabízel, že by s něčím pomohl. Ale s čím? "No... kdybys tu někde našel ještě nějakou kožešinu, byla bych moc ráda. Chci se ujistit, že budou v pohodlí, až se narodí," zubila jsem se, ale pak jsem si s lehkým povzdechem položila hlavu na přední tlapy. Byla to fuška. Co si budeme povídat.

344 (48)
Loterie 135 (1/5)
//Sarumen

Trošku jsem Rue možná nechala za sebou cestou k úkrytu. Spěchala jsem, abych pravdu řekla. Kolik času mohlo zbývat? To jsem netušila, ale začínala jsem mít dojem, že to bude brzy. Připadala jsem si... no, obří. Břicho se mi povážlivě kulatilo a vláčet se s ním přestávala být zrovna legrace. Naštěstí už jsme došly až domů, takže nehrozilo, že by se maličcí narodili někde na cestě ve sněhu, ale přesto jsem chtěla stihnout všechno hezky přichystat.
Ve vchodu do úkrytu jsem se jen minula s nějakým rezavým vlkem, co mi připomínal spíš přerostlou lišku a hned vzápětí jsem spatřila mohutnou postavu, která naopak byla velmi dobře známá. "Tonresi, ahoj!" pozdravila jsem ho zvesela, ale nijak jsem se nezastavovala, jen jsem se prosmýkla dál do úkrytu. Možná mu bude připadat, že se chovám zvláštně, ale já jsem na to vůbec nemyslela. I když jsem byla unavená a nejraději bych si chvíli lehla, jediné, k čemu jsem teď měla nutkání, bylo přeorganizovat smečkový úkryt k obrazu svému. Postavit hnízdo, takříkajíc.
Chopila jsem se první kožešiny, která mi přišla pod čenich a začala ji přetahovat do vzdálenějšího koutku jeskyně, do výklenku, který byl vedle spíže. "Tady budeme mít klid," vrkala jsem si pod vousy, "jen se nebojte nic, dobře?" A už jsem byla na cestě pro druhou kožešinu, kterou jsem přičinlivě přivlekla k té první. Čenichem jsem ji urovnala a postrčila. Ještě by to chtělo jednu, napadlo mě, ale div, že se pode mnou najednou nepodlamovaly opuchlé nožky. Opatrně jsem se poskládala na rozestavěný pelíšek. Musela jsem si chvilku odpočinout a popadnout dech.

Loterie 113 (1/5)
//Kopretinová louka

„To ano,“ pousmála jsem se na Rue. „Moc krásná. Už se moc těším, až je potkám.“ Vlastně jsem ještě nevěděla, jaké to doopravdy je. Poznat své dětičky, vidět je vyrůstat... Mým prvním vlčatům tohle dopřáno nebylo. Snila jsem však o tom už tak dlouho a byla jsem přesvědčená o tom, že jde o tu nejkrásnější věc, jaká může vlčici v životě potkat. Alespoň takovou vlčici, jako já – takovou, která si ze všeho nejvíc přála stát se mámou.
Trošku jsem sebou cukla, když Rue zmínila otce. Do té chvíle mě nenapadlo, co tomu poví Waris, až to zjistí. Pokud to zjistí. Mohla bych to tajit... ale bylo by to fér? Byla to i jeho vlčata. Potřásla jsem hlavou, teď jsem na to nechtěla myslet. „To... vlastně nevím, jestli se bude radovat. Ono to nebylo tak docela, hm, plánované, víš?“ vysvětlila jsem Rue a pod srstí jsem celá zčervenala. Moc se mi nechtělo rozebírat, jak jsou moje vlčátka výsledkem jedné nespoutané noci. Doufala jsem, že to bílá vlčice pochopí a nebude se moc vyptávat.
Ano, připravím se hezky předem. Přichystám v úkrytu pěkně kožešiny, schováme se někam do koutku, kde budeme mít klid, už jsem si to v duchu plánovala a skoro to i viděla před sebou. Vděčně jsem se usmála na Rue, která se nabídla, že mi pomůže. „Chtělo by se ti? Budu moc ráda,“ zazubila jsem se a zamáchala ocasem. „Ale jen pokud by tě to od ničeho nezdržovalo, samozřejmě,“ dodala jsem, samozřejmě jsem ji nechtěla obírat o čas, pokud měla v plánu něco jiného. Byla bych jí ale moc vděčná, kdyby se ke mně připojila. Rue byla fajn, už jsem ji viděla jako svou kamarádku.
Konečně nás obklopily stromy lesa. „Tak jsme doma,“ broukla jsem. „To je dobře, vypadá to, že začíná ta pravá tuhá zima,“ otřásla jsem se zlehka, přestávalo sice chumelit, ale studený vítr se dál proháněl okolím a nebral ohled na nás zmrzlé vlky. „Asi si ale chvilku odpočinu, než začneme něco chystat. Ta cesta mě nějak zmohla,“ věnovala jsem bílé vlčici unavený úsměv a mířila si to za ní k úkrytu. Už jsem se těšila, až si chvilku lehnu v teple a pohodlí.

//Skalisko

Loterie 93 (1/5)
Leden 7/10 - Shahir

"Rozumím," kývla jsem hlavou. Shahir to asi musel mít v mládí těžké, když pocházel z takových drsných míst! "Tady to určitě budeš mít lepší. Ne, že by tu nebyla vůbec žádná nebezpečí, ale je to zde celem mírumilovné," pousmála jsem se na něj povzbudivě. Jistě ho v Galliree čekala zářnější budoucnost, věřila jsem tomu!
To už jsme se dali do hledání něčeho k snědku a oba nás upoutal pach zajíce, který se musel nacházet někde poblíž. "To zvládnu, neboj se. Budu opatrná," ujistila jsem ho. Ač ne zrovna v té nejlepší formě, mohla jsem pomoct. Chtěla jsem. Nemohl přece dělat všechno jen sám... Připadala bych si hloupě. "Vyplaším ho směrem k tobě. Zavolám, až poběží," střihla jsem ušima a vyrazila širokým obloukem po břehu, abych zajíce obešla.
Krok za krůčkem, bez velkého spěchu jsem se plížila sněhem. Viděla jsem na Shahirovi, že by mi toho zajíce klidně ulovil úplně sám a nechala bych ho, kdybych to považovala za nutné, ale cítila jsem se docela dobře. Jen ta nejasná únava, ta se mě pořád držela jako klíště. Naštěstí však tohle nebyl nikterak náročný úkol. Jen, co jsem ušáka spatřila, přikrčila jsem se... a pak nemotorně poskočila vpřed. "Shahire, teď!" zvolala jsem na černobílého vlka a ještě pár klusových kroků jsem zajíce následovala, než jsem to nechala v jeho tlapkách. Ne, na velké nahánění kořisti jsem se vážně necítila. Takže jsem jen pozvolným tempem zamířila zpátky, abych viděla, jak si vlk poradil.

Loterie 90 (3/5)
//Ohnivé jezero přes Plamínek

Nemohla jsem se Rue nesvěřit. Už to prostě nešlo, musela jsem to někomu povědět. Široce jsem se usmála a zamávala oháňkou, když bílá vlčice reagovala kladně. "Děkuju!" zazubila jsem se, očka mi jen zářila. "Ano, ano, přála jsem si je moc dlouho. Ach, Rue, já mám takovou radost," div, že jsem se samým nadšením netetelila. Škoda, že to nebylo všechno takové, jak jsem si to vysnila. Jak bych byla ráda, kdybych mohla mít vlčátka s Artyomem... Waristood byl milý vlk, ale sotva jsem ho znala. Ale čas plynul, já nijak nemládla a i když to nebylo přesně, jak jsem si představovala, byla jsem moc ráda, že jsem se vlčátek dočkala. Jen jsem doufala, že budou v pořádku. Na moment jsem poněkud úzkostlivě přejela pohledem po svém boku. Ne, ne, budete v pořádku. Už znovu nedovolím, aby se vám něco přihodilo.
S každým krokem jsme se přibližovaly k Sarumenskému hvozdu. Už jsem se těšila, až budeme doma. Chtěla jsem si odpočinout, vážně jsem se cítila docela unavená. Zároveň už se mi však hlavou rojily plány, co podniknout potom. "Přichystám nám potom v úkrytu nějaký koutek," přemýšlela jsem nahlas a už jsem se nemohla dočkat. Tentokrát to bude jiné, tentokrát budu připravená. "Nejspíš je na to ještě čas, ale je lepší být připravená, že?" pousmála jsem se na Rue.

//Sarumen

Loterie 85 (3/5)
Leden 6/10 - Shahir

To jsem tedy valila oči na to, co mi Shahir povídal. "Opravdu? No jéje, to jste tedy z přísného kraje," kroutila jsem hlavou. "Mě se můžete vyptávat po libosti, dobře? Taková pravidla já vůbec neznám." A nechápala jsem to. Proč by se propána nemohl na nic zeptat? Co kdyby šlo o něco důležitého? Nebo byl hodně, hodně zvědavý?
Protože jsem se potulovala všude možně (i nemožně), ještě jsme neměli šanci na sebe narazit. "To ano, je tam pěkně, já mám náš les ráda, nemyslete si. Většinou taky nemám tolik toulavé tlapky, to jen osud mě vždycky zavál kdoví kam," zasmála jsem se zlehka, ačkoliv to vždycky tak veselé nebylo. Na druhou stranu, to zlé už muselo být určitě za mnou a čekaly jen světlejší zítřky.
Vykání mi úplně nešlo přes jazyk a tak jsem byla ráda, když Shahir souhlasil s tykáním. "Tak jo," střihla jsem spokojeně ušima a zavětřila kolem. Nechtěla jsem si s tím jídlem moc vymýšlet. Stačilo, že jsem ho s tím úkolovala. "No, cítím tu asi zajíce, tak třeba toho? Co bude nejsnazší k ulovení," pravila jsem nerozhodně. Poroučet druhým jsem zvyklá úplně nebyla a nechat se obletovat už vůbec ne. "Mohla bych ti trošku pomoct, třeba ho aspoň vyplašit správným směrem? To by ti mohlo pomoct," navrhla jsem. To bych jistě zvládla, nemohoucí jsem nebyla. Jen jsem neměla vůbec náladu běhat a divočit při honění ušáků kolem, ale trošku ho nasměrovat? To by šlo.

Loterie 82 (2/5)
//Staré meandry přes Červenou řeku

Věřila jsem, že se Rue bude u Života líbit. Neznala jsem nikoho, kdo by ho neměl rád. Šlo to vůbec, nemít Života rád? Leda byste byli hodně, hodně veliký morous. Jinak mi přišlo, že si ho musí oblíbit snad každý.
Nechtěla jsem, aby se o mě Rue strachovala. Nerada bych jí přidělávala vrásky na čele, ale už se nejspíš stalo. Tomu jsem bohužel nedokázala zabránit, ale snad jsem ji mohla aspoň uklidnit, aby se tím dál netrápila. Tušila jsem totiž, že to celé má svůj dobrý důvod - a nešlo o podivný vedlejší účinek magie, aspoň ne úplně. Minimálně pokud jsem měla ve svém odhadu pravdu. Pomalým tempem jsme kráčely podél řeky k rudému jezeru a dál, směrem k lesu, směrem domů.
Rue pravila, že nechce vyzvídat, mě ale svrběl jazyk. Moje duše poskakovala nadějí a očekáváním a nemohla jsem si to nechat pro sebe, i když jsem původně chtěla. "Víš," začala jsem pomalu a tajnůstkářsky se k Rue za chůze naklonila. V očích mi pohrávaly radostné jiskřičky. "Ještě si nejsem úplně jistá, ale myslím, že možná čekám vlčátka." Div jsem samou radostí nevypískla, když jsem se slyšela to nahlas vyslovit. Spokojila jsem se s veselým zašviháním oháňky a širokým úsměvem. No, teď byla otázka, co na to Rue. Snad ji tím moc nevyvedu z míry.

//Kopretinová louka přes Plamínek

Loterie 80 (5/5)

"To je skvělý nápad. Život je moc fajn," odsouhlasila jsem Rue její rozhodnutí. "Ráda ho čas od času navštívím, úplně tě to nabije energií." Škoda, že bydlel v takové poušti, ale od Sarumenského hvozdu to naštěstí nebylo úplně daleko.
Lov se nám vydařil, jen jeho zakončení nedopadlo zcela ideálně. Rue mínila, že se o mě možná pokouší nějaká nemoc. "To si nemyslím," broukla jsem k ní vlídně a pousmála se. Nechtěla jsem, aby si dělala starosti. Viděla jsem, jak kolem ní úplně krouží. Bylo lepší ji vidět spokojenou a klidnou. Já sama se také snažila zůstat klidná, ale úplně se mi to nedařilo. Zatímco jsem jedla, myšlenky mi vzrušeně vířily hlavou. Nebylo by to skvělé? Po všech těch letech... Vlčátka by se sice narodila uprostřed zimy, ale určitě bychom to zvládli. Já bych se o ně postarala. Ochránila bych je.
Snědla jsem většinu kachny, až zbyla jen trocha peří a kostí. Po jídle jsem se cítila líp, hned jsem měla víc energie. I tak jsem ale souhlasila s Rue, že bychom měly jít pomalu. "Ano, to bude nejlepší. Žádné divočení," pokývala jsem hlavou a pomalu za ní vyrazila. "O mě se nestrachuj, dobře? Bude to v pořádku. Možná... i víc než to." Dobře, dobře, asi jsem si svou naději nedokázala nechat úplně pro sebe. Nevybreptla jsem to na plnou tlamu, ale stačila možná jedna malá otázka (nebo ani to ne), abych se Rue svěřila.

//Ohnivé jezero řpes Červenou řeku

Loterie 78 (3/5)

Přejela jsem pohledem sněhobílý kožíšek Rue a přemýšlela, jestli by jí nějaké barvičky taky slušely. "Hmm, něco malého by ti mohlo slušet," usoudila jsem. "Třeba jen troška na ocásek nebo na tlapky? Ale tvůj kožíšek je moc pěkný i tak. Takový... obyčejně neobyčejný," usmála jsem se a doufala, že to Rue nevezme nějak zle. "Kdyby ses zastavila za bohem Životem, co bydlí v kopcích na jihu od našeho lesa, třeba by ti něco pěkného vymyslel. Zdá se mi, že vždycky ví, co by se vlkům mohlo nejvíc líbit," poradila jsem jí, kdyby se přece jenom rozhodla nechat si kožíšek obarvit.
Ani Rue se necítila na lov velké kořisti, což mi vůbec nevadilo. "Kachny nám budou bohatě stačit," souhlasila jsem. S trochou štěstí a trochou... co to vůbec bylo, nadpřirozené pomoci? Zkrátka jednu se mi chytit povedlo. Ale nějak mi to nesedlo. Seděla jsem na zemi a pomalu zhluboka oddechovala, aby to přešlo. "To nic," pustila jsem kachnu na zem a usmála se unaveně na Rue. "Trošku se mi udělalo slabo, to je všechno. Mám pocit, že jsem možná omylem provedla nějaké kouzlo, a taky... no- No, poslední dobou se cítím všelijak," povzdechla jsem si. Částečně za to mohl pobyt v říši mrtvých, ale začínala jsem si být jistá, že to není všechno. Že se možná moje přání přece jen vyplnila. Malí motýlci radosti mě zašimrali v hrudníku. Nechtěla jsem se radovat předčasně, ale... Ale nebylo by to tak krásné?
Když jsem si chvíli poseděla, udělalo se mi trochu líp. "Jen se v klidu najez," pobídla jsem Rue, ze které starost úplně vyzařovala. Kroužila kolem ní podobná starostlivá fialová, jako tehdy kolem Tonrese. "Pak bych vyrazila domů. Asi bude lepší, když nějakou dobu pobudu v lese," usoudila jsem. Zdráhala jsem se Rue prozrazovat důvod, abych to nezakřikla, ale začínala jsem si být více než jistá. Do jídla jsem se každopádně pustila s chutí. Hlad ani chuť k jídlu mě ani v nejmenším neopustily ani po téhle malé eskapádě.

Loterie 76 (1/5)

Schovávačka mezi kopretinami se třeba mohla někdy Rue hodit. Kdoví? Spokojeně jsem pohupovala ocasem a souhlasně přikývla. "To ano. I když se už asi radši do konce zimy schovám v lese a nebudu vystrkovat čenich, nechtěla bych se zase ztratit," zasmála jsem se. Sněhová vánice se mohla přihnat kdykoliv, ale doufala jsem, že tahle byla tou nejhorší a nic krutějšího už nás nečeká. Kéž by.
Rue mi ve zkratce popsala, jak vypadá vlk jménem Jerry. "Modrá srst, to ho určitě poznám," střihla jsem ušima. "Modrá v kožíšku je asi docela v módě," pousmála jsem se. I Maple měla na své srsti pěkné modré ozdůbky. Přemýšlela jsem, jestli bych taky něco takového chtěla, ale upřímně jsem neměla žádný nápad, co by se mi líbilo. Možná mi stačil Životův věneček, ten byl sám o sobě hrozně pěkňoučký.
"Nejspíš ano. Upřímně jsem nikdy na lovu velké kořisti nebyla," přiznala jsem se Rue zcela dobrovolně. "Mám z toho strach." Pro dnešek však na jídelníčku žádná velká zákeřná kořist nebyla. Jen kachny, které nám snad ublížit nemohly. "Dobře. Tak jdeme na to," zhluboka jsem se nadechla a vyrazila do rákosí.
Trochu neobratně jsem se rozběhla a vysoký rákos zašustil. Kachny se s poplašeným káčáním zvedly do vzduchu. "Teď!" zavolala jsem na bílou vlčici a sama po jedné kachně chňapla. Přitom se stala hodně podivná věc. Vyskočila jsem moc nízko, než abych ji dokázala sevřít v tlamě, ale náhlý silný poryv větru jako by ji sfoukl zpátky ke mně. Zareagovala jsem úplně automaticky a kačenu chytila do tlamy. Rychle jsem ji zakousla, aby se netrápila. Cítila jsem se ale najednou o kus unavenější, úplně se mi zamotala hlava. Sedla jsem si ztěžka s kachnou v tlamě do sněhu a pevně zavřela oči, než mě ta závrať přejde. Co se to stalo? Ani jsem neviděla, jestli se Rue lov taky podařil - ale ráda bych se s ní o svoji kachnu podělila, kdyby ne.

Loterie 71 (1/5)

"Ano...?" protáhla jsem zmateně do otázky, protože tohle pravidlo jsem popravdě neznala. Nedělal si ze mě vlk dobrý den? "Proč byste se mě nemohl ptát na otázky? Já mám otázky ráda," střihla jsem ušima. Skutečně to bylo poněkud zvláštní.
"Docela ano, i když už bych byla raději za jaro," povzdechla jsem si, ale co se dalo dělat? Zima měla také svoje kouzlo. Vlk mi poté vysvětlil, že ve smečce vlastně příliš dlouho není a tak jsme se ještě neměli tolik šancí setkat. "Ach tak, já jsem ve smečce od loňské zimy, ale poslední dobou jsem se hodně zdržovala mimo území," přiznala jsem, i když jsem mu nechtěla úplně vykládat, co všechno se mi přihodilo. On ten výlet do země mrtvých nebyl něčím, o co bych se chtěla dělit na potkání.
Představil se mi jako Shahir. "Shahir, to je pěkné jméno. Můžeme si tykat, viďte?" navrhla jsem hned, protože mi to přece jen bylo příjemnější a přirozenější. A když jsme spolu byli v jedné smečce a znali svá jména, přece už jsme nebyli žádní cizinci! Zdálo se, že je vlk skutečně moc milý. Ochotně se nabízel, že by mi sehnal něco k jídlu. "Hmm, něco malého bych možná zakousla," přiznala jsem. Měla jsem celkem hlad, to byla pravda. "Můžu zkusit i pomoct s lovem, ale nevím, jak moc mi to půjde. Nějak nejsem ve formě," vyfoukla jsem v povzdechu malý mráček páry do ledového vzduchu. Teď byla jen otázka, čím to ve skutečnosti je.

Loterie 61 (1/5)
Leden 4/10 - Shahir

Vlk měl opravdu moc zajímavý kožíšek a působil velmi zdvořile. Sklonil přede mnou hlavu v lehké úklonce a prozradil mi, že nic neztratil. Zatím? "Tak to jsem ráda," opáčila jsem. Bývala bych mu pomohla hledat, ale když nebylo co, mohli jsme si oba ušetřit námahu. Ovšem on sám měl své vlastní otázky. A starosti. Starosti o mne. "Není to vůbec nezdvořilé," zavrtěla jsem hlavou. "Ale asi za tím není ani nic záhadného. Vyšla jsem se trošku provětrat. Protáhnout si tlapky. Jsem úplně v pořádku, jen možná trošku unavená." Nechtěla jsem mu říkat o svých nadějích a pochybnostech. Ne, když jsem si tím nebyla ještě jistá ani já sama. "Ale děkuju, že se zajímáte," usmála jsem se na něj zářivě a zamávala ocasem.
Jeho varování mi nicméně přišlo lehce zvláštní. Ne snad, že by bylo špatně. Chodila jsem ale po světě dost dlouho na to, abych věděla, že nebezpečí může být všude, ale že schovávat se jen doma za pecí zase nikomu šťastný život nepřinese. Jakkoliv bych si přála, aby to bylo jinak, taková už byla realita. "Já jsem opatrná," broukla jsem.
Odhadl dobře, že jsem také ze Sarumenu, což znamenalo, že ani já se při své úvaze nespletla. Pousmála jsem se na ně. "Přesně tak. Jsem Jasnava. Vypadá to, že jsme se tedy v lese dosud míjeli?" nadhodila jsem zvesela. I přes únavu, která se mě držela zuby drápy, jsem měla radost, že jsem narazila na někoho nového ze smečky, s kým se mohu seznámit.

Leden 1/10 - Shahir

Nechtěla jsem se příliš vzdalovat z bezpečí lesa. Nebyla jsem si ještě úplně jistá, ale cítila jsem se jinak. Věděla jsem, že bych si jen ublížila, kdybych přiživovala planou naději, ale možná... možná to nebyly pouze naděje, že? Bylo těžké odhadnout, zda si jen něco nalhávám či zda jsou věci opravdu jinak. Ještě pár dnů a budu vědět, na čem jsem, uklidňovala jsem se. Jisté bylo, že jsem tyhle poslední dny byla celkem unavená a taková nijaká. Říkala jsem si, že mi malá procházka jistě přijde k duhu.
Došla jsem k jezírku a spatřila, že tu nejsem sama. Opodál se brouzdal okolím vlk, čenichal ve sněhu a něco asi hledal. Ten strakatý kožíšek mi nebyl povědomý, ale cosi v jeho pachu bylo nejen povědomé, ale dokonce důvěrně známé. Že by kolega ze smečky? Pomalu jsem se vydala za ním. "Ahoj," broukla jsem a zamávala ocáskem na znamení míru. "Ztratil jsi tu něco?" naklonila jsem hlavu ke straně, jak jsem tak viděla to jeho čenichání okolo. Třeba jsem mu mohla pomoct hledat.

Loterie 56 (1/5)

Nijak jsem se na Rue nehněvala. Jak bych taky mohla? Byla jsem si jistá, že se ke mně schválně nepřiplížila, aby mě vyděsila. "To asi ano. Leda... by ses schovávala mezi kopretinami," navrhla jsem s úsměvem možné řešení tohoto problému. Pravda, nejspíš se nemohla schovávat celé léto mezi kvítím, ale pro chvilku nenápadnosti by to nejspíš postačilo.
Povídala mi, že ji a Jerryho, ať už to byl kdokoliv, zastihla chumelenice ještě v horách. "To jsi měla opravdu štěstí, nebylo nic příjemného snažit se to přečkat na otevřených pláních, to ti tedy povím," potřásla jsem lehce hlavou a pousmála se. "Ten Jerry je také někdo ze smečky? To jméno mi nějak není povědomé," zadumala jsem se rázem. Jestli byl také sarumenský, určitě bych o něm měla vědět, no ne? Měla jsem dojem, že mi ty smečkové záležitosti pořád nějak nejdou.
Rue se vypravila na procházku a odsouhlasila, že se ke mně připojí v lovu. "Super. To je dobrý plán, já pořád ještě nevím, co bych ve smečce chtěla dělat," pokrčila jsem rameny, nějak mi žádná z určených funkcí neseděla. Budu to muset probrat s Maple. "Cítím tu kolem řeky nějaké ptáky, asi kachny. Ty bychom mohly zvládnout, co myslíš? Já... žádnou moc velkou kořist nelovím," přiznala jsem se. I kdyby, teď momentálně jsem se na to úplně necítila. Pořád se mě držela taková zvláštní únava. "Zkusím je vyplašit v rákosí a třeba rovnou nějakou chytit, ty bys pak měla šanci chytnout nějakou další," navrhla jsem plán, který nám dobře fungoval, když jsme lovily s Wizku. Počkala jsem, co Rue na to a pokud souhlasila, vydala jsem se rovnou směrem k rákosinám.