Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 6/10

Pokud takováto síla skutečně existovala, pak s ní naše rodina dokonale souzněla. Dává to smysl. Můj táta les chránil před nezvanými návštěvníky, pomáhal rozšiřovat jeho strašidelnou pověst a udržoval od něj všechny dál. Máma zase pečovala o všechno, co rostlo a žilo pod hustými korunami stromů, čistila potůček, když se zjara zanesl větvičkami a nepořádkem, pomáhala různým drobným tvorům a starala se o malou zahrádku. Já s Havranou jsme pak byly dětmi hvozdu, narodily jsme se tam, odmalička jsme tam patřily a prošmejdily jsme každý kout, každý kmen, kořen, kámen i skalku. Les na naši rodinu dohlížel a pečoval o ni stejně tak, jako jsme to my dělali pro něj. Neměl důvod se nás snažit vyhnat.

Květen 5/10

Je ovšem možné, že jsme tyhle věci neviděli zkrátka proto, že jsme do lesa patřili. Proč by se nás snažil děsit, když jsme byli jeho součástí? Často jsem o tom později přemýšlela. Něco na těch povídačkách být muselo. Kdyby vlkům v okolí nepřipadal Morhonský hvozd něčím děsivý, určitě by se mu nevyhýbali dlouhé roky jenom kvůli věcem, které jako by přímo vypadly z pohádek pro vlčata. Proto jsem časem dospěla ke svojí teorii o duchovi lesa. Možná uměl skutečně poručit stromům, aby nezvané návštěvníky postrašily a světluškám, aby se seřadily do nepřirozených formací a sváděly tuláky z cesty. Možná, že vlci, kteří nebyli zvyklí na vodu hvozdu po ní vážně měli zmatenou mysl. A kdoví? Třeba i ten lešij tam žil, skrytý našim zrakům. Les byl veliký a mohlo se v něm schoval leccos.

Květen 4/10

Nic z toho nebyla pravda. Za celý život jsem nezahlédla jedinou bludičku, nanejvýš světlušky, kterých v srdci hvozdu opravdu bylo hodně. Ale střed lesa opravdu nebyl prohnilý a zkažený, nýbrž mechově zelený a plný pokroucených stromů, po kterých mohly hbité mladé vlčice jako já a Havrana lozit a hrát si v jejich větvích. Nespatřila jsem lešije, ba ani vílu a v říčce jsem se koupala, pila z ní a lovila v ní ryby už od útlého dětství. Pamatovala jsem si ale pořád, kým jsem a z vody mě nikdy ani nebolelo břicho, natožpak aby mi vymazala paměť. Pokud mezi stromy bloudili ztracení duchové, mě se nikdy neukázali. A aby stromy chodily samy od sebe? Tak ani toho jsem si nevšimla. Všechny moje nejoblíbenější stromy (a že jsem jich měla) jsem vždycky našla přesně tam, kde jsem je nechala.

Květen 3/10

Nevěřila jsem vlastním uším, když mi to povídal. Čemu všemu byli vlci ochotní věřit? Prý si vlci šuškali, že les je plný nebezpečí. Měly tam být bludné kořeny, které když překročíte, už nikdy nenajdete cestu zpět a chladné prameny, ze kterých když se napijete, napořád zapomenete, kým jste. Měly tam navěky bloudit duše ztracených poutníků a v noci se zjevovat smrtelníkům. A stromy? Ty se údajně pohybovaly samy od sebe, aby každého zmátly, mohly vám dokonce nastavit kořen k zakopnutí nebo vytvořit neprostupnou stěnu z větví. A taky tam žily nejrůznější příšery - bludičky, lešijové a temné víly v srdci hvozdu, kde byly všechny stromy černé a všechen život prokletý.

Květen 2/10

I doma jsme měli svého ochránce hvozdu, i když jsem ho nikdy neviděla na vlastní oči tak, jako Mlhu nebo mluvící vydry. I tak ale věřím, že byl Morhon skutečný a dohlížel na nás. Nevím, jestli to mělo být samostatné stvoření či jakýsi duch celého lesa, který byl v každém stromu, výhonku a kameni. Jisté je, že vlci v okolí se našeho hvozdu báli a vyhýbali se mu, protože se báli, že je prokletý. Táta tyhle povídačky ještě přiživoval, takže jsme tam měli klid. Málokdy se stalo, že by tam někdo zabloudil, všichni se raději drželi od lesa dál. Neznala jsem všechny příběhy, které se o našem domově šuškaly, ale později, když jsem putovala s Eliasem, jsem se o nich od něj doslechla docela hodně.

Květen 1/10

V temném lese jsem se já nikdy nebála. Ba naopak, prastaré hvozdy měly svoje vlastní osobité kouzlo, které jsem milovala úplně stejně, jako voňavé rozkvetlé louky. Vůně mechu, ztrouchnivělého dřeva, schovky ve vykotlaných kmenech a pod prastarými kořeny - to všechno mi připomínalo můj rodný hvozd. Snad i proto jsem se cítila tak doma v Sarumenu, i když se od Morhonského hvozdu, kde jsem vyrostla, hodně lišil. U nás doma předně nebyla taková mlha ani plno tůněk. Morhonský hvozd byl sušší - ale ne vyschlý, to vůbec ne. Protínala ho říčka jako žíla přinášející život a také tam často pršelo, takže se les krásně zelenal. Ovšem klima bylo jinačí, vzduch o něco chladnější a lehčí než v Sarumenu, kde se držela větší vlhkost a dusno. Snad právě díky tomu se tam zrodila mlha.

Květen byl mým nejmilejším měsícem. Na každém jsem dokázala najít něco pěkného, ale tenhle byl zkrátka nejlepší. Chodila jsem se procházet tak často, jak to jen šlo a užívala si sluníčka a květin. Na jaře vám nehrozilo, že vás zavalí lavina! To jsem si alespoň myslela. Jedna procházka mě zavedla k malému kopečku, na kterém zářila kvítka nejrůznějších barev. Chtěla jsem vyšplhat mezi ně a pořádně se jimi pokochat, když se najednou z vršku ozval hlásek: "Pozor tam dole!" Všechny květiny se rázem začaly valit dolů na mě. Byla jich hrozná hromada, hotová přívalová vlna, která mě úplně smetla. Neudržela jsem se na nohou, podlehla jsem a zapadla do voňavé kupy kvítí. Hrabala jsem se nahoru z toho závalu a přitom kýchala, celá obalená pylem. "Pardon, pardon," halekal ten tenký hlásek. Byl to mrňavý vlk se špičatou čepičkou, který mi pomáhal se vyhrabat z hromady květin. "Jsem jarní skřítek a teprve jsem v zácviku, trochu se mi to vymklo z tlapek!" Protírala jsem si oči zalepené okvětními lístky. "To nic, to nic. To se všechno naučíš, hepšá," uklidňovala jsem skřítka. Vlastně jsem byla po tom prvním leknutí docela nadšená. Doteď jsem netušila, že něco takového jako jarní skřítek vůbec existuje.

I managed to fall asleep a few short hours before dawn. I felt that the morning came way too soon. I barely closed my eyes and Elric was already nudging me with his nose. "Come on, little daisy, early worm gets the bir- wait, no, it's the other way around, right?" "Early wolf gets the deer - and a lazy wolf can starve," Ashton chimed in from the corner of the cave, where he was currently stretching and yawning. "Well... I'm awake. And not lazy," I said quietly.
My heart was heavy with fear. Did we really have to go hunting today? That was the plan. My first deer hunt. But I was so horrified at the thougth that I barely slept at all. I felt tears stinging my eyes. Elric looked alarmed at that. "Come now, he didn't mean it," he said and shot Ashton a look over his shoulder which made me smile despite everything. But the tears were still welling up in my eyes and I couldn't hold them back anymore. They slipped out on my cheeks and I let out a soft sob.
"What is it?" It was Ashton this time, asking me in a kindly tone of voice that only made me feel more like crying. These wolves were so good to me, trying to teach me... I felt really ungrateful, but I just didn't feel like I could do it. At all. "Well... I didn't tell you yesterday, but... I - I really don't think I can go with you. They're so big and scary and... I can't do it. I can't. I'm... I'm sorry." "Oh, don't cry, it's okay. You should've told us right away," said Ashton and wiped a tear off my face with his paw. "We don't have to go hunting if you don't feel like it. And when we do go, perhaps we could start with something smaller. How about rabbits?" I managed to smile. "Rabbits sound fine," I whispered. I was really glad that there two were my friends. I was lucky to have them.

Byla jsem velice nervózní. Budila jsem se celou noc a převalovala se z boku na bok, jak jsem se snažila najít nějakou pohodlnou polohu. Běda, bylo to zcela marné. Balila jsem se do nejrůznějších klubíček, natahovala se do délky, dokonce jsem se několikrát zkroutila do téměř nemožných tvarů, ale usnout mi to nepomohlo. Bledé šero večera už přešlo v nejtemnější noc a ta se teď vlekla dál a dál, do nekonečna. Bděla jsem, zatímco jsem naslouchala spokojenému odfukování svých dvou společníků, kteří neměli ani ponětí o mém problému. Ba nejspíš ani o tom, jakého brouka mi nechtíc nasadili do hlavy.
Bavili jsme se totiž včera o lovu a já trochu zahanbeně přiznala, že lovit moc neumím. Bravurním lovcem v mé rodině byl totiž táta a většinou nám kořist zajišťoval on. Bystřiny v našem hvozdě byly plné ryb a ty jsem chytit dokázala, stejně jako malé myšky, ale s větší kořistí jsem zkušenosti neměla. Bylo mi upřímně proti srsti zabíjet větší zvířata. Bála jsem se navíc, co by mi mohl třeba takový divočák nebo jelen udělat. Bolestně úzkostné myšlenky jsem ale Elricovi s Ashtonem nesdělila a oni tak došli k závěru, že mě vezmou z rána na lov a pořádně mě v něm proškolí. Byť jsem z toho neměla radost, přišlo mi hloupé protestovat, když ke mně byli tak laskaví. Bděla jsem tedy dál, srdce mi bušilo a doufala jsem, že ráno nikdy nepřijde.

Duben 10/10

Vůbec jsem toho nedosáhla způsobem, jaký bych čekala. Cesta sem byla tak zvláštně klikatá, trnitá a vedla občas i hodně temnými místy. Na to jsem však teď myslet nechtěla. Hlavní bylo, že jsem nakonec všemi těmi útrapami a zkouškami prošla živá. A vyplatilo se to, nebo ne? Vyplatilo se počkat si a nevzdat se. Protože teď jsem konečně poznala opravdové štěstí. Tiše jsem se zasmála, když jsem sledovala hru vlčat. Momentálně se všichni tři váleli na jedné hromadě a kdosi si stěžoval, že má Hrášek nohu v jeho uchu. Povzdechla jsem si a složila hlavu na přední tlapy. Oči jsem měla stále otevřené a ušiska v pozoru. Jen se nebojte. Já vás ohlídám. Oháňkou jsem zašvihala sem tam a doufala, že tohle štěstí vydrží už napořád.

Duben 9/10

Ležela jsem na mýtině a užívala si sluníčka. Hladilo mne v kožichu, zatímco kolem poletovali barevní motýli a vzduch byl naplněný bzučením roztodivného hmyzu. Nedaleko bylo slyšet zurčení potůčku. Mráček, Hrášek a Hvězdík se přetahovali v kvítí o okousanou větev a vesele povykovali. Spokojeně jsem se usmívala a pozorně je sledovala, aby nepřišli k žádné úhoně. Věděla jsem ale, že si nemusím dělat příliš velké starosti. Bylo tady bezpečno, pod ochranou smečky nám nic nehrozilo. Vlčata si mohla klidně hrát a nemusela jsem je hlídat úplně jako ostříž, i když jsem to stejně dělala. Cítila jsem, jak mi duši naplňuje klid a radost, na jakou jsem čekala snad celý život. Tohle bylo to, co jsem si vždycky přála mít.

Duben 8/10 - Shahir

Byla jsem ráda, když jsme to smutné téma nechali za sebou. Nechtěla jsem, aby se Shahir musel trápit minulostí a litovala jsem, že jsem se na to vůbec kdy zeptala. Mluvit o Životovi mě ale těšilo. "To je pravda. Ale já jsem radši mezi vlky, víš. Samota se mi nikdy tak moc nelíbila, i když je pravda, že se Životem jako společníkem by ti osamělost nehrozila." Srdce se mi zatetelilo, když jsem si vzpomněla na velikého bílého vlka. Byl tak krásný a milý... a jakožto nadpřirozená bytost samozřejmě naprosto nedosažitelný, takže snění bylo bezpečné a nehrozilo, že by se mohlo proměnit v komplikovanou realitu.
Zapsala jsem si za uši, že až na to budeme mít čas, musíme se Shahirem tu výzdobu jeskyně provést. Přišlo mi to jako naprosto skvělý, brilantní nápad. Určitě i vlčata by se do toho ráda zapojila! Jé, mohli by udělat pacičkami blátivé otisky někde v zapadlém koutku. Abysme si pak mohli porovnat, jak vyrostli, napadlo mě. I tuhle myšlenku jsem si zapsala za uši. Ale kdoví, jestli se nevytratí, jako spousta věcí, které jsem si tam během let zapsala.
Doufala jsem, že Shahir pochopí, co se mu snažím naznačit. Rozebírat zrovna tohle téma mě uvádělo do rozpaků. Jenže se naopak zdálo, že vlk vůbec netuší, o čem mluvím. "No... no... no my nejsme partneři, víš? Potkali jsme se jen jednou," vysvětlovala jsem a pod kožichem jsem byla rudá jako rajče. Oči jsem stydlivě sklopila stranou. "Potkala jsem ho v zimě a nechali jsme se - no, unést. Vznikli z toho naši synkové, ale já ho od té doby neviděla, takže jsem mu o nich nemohla říct." Zvedla jsem zrak k Shahirově tváři a doufala, že pochopí.

//Sarumenské skalisko

Mráček a Hvězdík ještě na chvíli upadli do spánku, zatímco se Kulihrášek dál vyptával na to, jak vlastně funguje to střídání dne a noci. Nebo spíš proč to tak je. "Hmm, je to zkrátka jeden z takových koloběhů na světě. Takových je docela hodně. Je důležité, aby se střídalo světlo a tma, abychom si mohli během noci odpočinout. Stejně tak i ostatní zvířata, i když některá zase raději vylézají za noci." Ostatně i někteří vlci byli spíš noční tvorové, ale já dávala přednost tomu být vzhůru se sluncem.
Pak už ale nastal čas vypravit se ven. Hvězdík, Mráček i Hrášek byli vzhůru a víc připravení asi nebudeme. "Samozřejmě, že jsou. Písniček je vážně hodně, nemusíš se bát, že by nám došly," zasmála jsem se. Mrakošlap se ve zpívání opravdu našel a kdo jsem byla, abych mu tu radost upírala? Šlo mu to skvěle! A určitě jsem nebyla vůbec zaslepená mateřskou láskou! Zato Hvězdík byl pořád dost tichý, neslyšela jsem ho prozatím říct snad jediné slůvko. Vypadal ale spokojeně, sledoval všechno, co se dělo kolem a pletl se mi pod tlapkami. "Taky se těšíš ven, Hvězdíku?" pocuchala jsem mu jemně srst mezi ušima. "Bude se vám to líbit, však uvidíte."
Já s Mráčkem jsme se dali do zpěvu, ale Hrášek se stačil znovu rozplácnout na zemi, než jsme vůbec vyšli z jeskyně ven. Moje zpívání tak vzalo předčasného konce. "Hlavně pomalu," sklonila jsem se k němu starostlivě a koukala na jeho tlapky, které ho prostě nechtěly pořádně poslouchat. "Zkus se o mě trochu opřít," nabádala jsem ho, "a hezky pokládej jednu tlapku před druhou. Takhle," předváděla jsem názorně velice zpomalenou chůzi, aby měl lepší šanci si to pořádně prohlédnout a nacvičit.
Mezitím už jsme vyšli do denního světla. Toho ale rychle ubývalo, neboť se schylovalo k večeru a navíc bylo nebe šedivě zatažené. Pod hustými korunami stromů jsme ale byli snad dostatečně chránění před nepřízní počasí. "Tak. Tohle je Sarumenský hvozd, kde bydlíme. V lese pod stromy je bezpečno, ale mimo něj se zatím sami netoulejte, jasné?" přejela jsem všechny tři tak přísným pohledem, jaký jsem dovedla vykouzlit. Takže nepříliš.

Tak jsem tedy sestoupila s liškou dolů do nory. "Pozor, někdy to tu klouže, dívej radši pod nohy." S varováním v duši šla jsem jen co tlapka tlapku mine. Zvládla jsem to bez problémů, a pak dole - no jémine! Liščí nora jako tahle nejspíš nikde jinde není. Tam snad celá stovka vlků by mohla mít posvícení. Dobrá, možná přeháním, chápejte můj údiv. Nora, jako byla tahle, zaslouží si obdiv. Útulná a pěkná, světlá, s vysokými stropy. Po straně pak komůrka a v ní samé dobroty.
Liška mrkla, kam se dívám, zasmála se honem. "Neboj, já se postarám bys nezašla hladem. Tadyhle se pěkně usaď, jenom žádné strachy. Za chvíli nachystám oběd pro hladové břuchy." Hop a skok, skok a hop, liška je v jednom kole. Skáče po noře sem tam, chvíli nahoře, chvíli dole. Pod čenich mi nanosila ryby, tuk i ořechy. Byl tam bažant, ostružiny, suchých hříbků dva měchy. Hostina jak pro královnu, čím jen si to zasloužím? "Neptej se tak hloupě, milá, každého já obsloužím. Chovej se tu jako doma, hostit je můj koníček. Ráda mám, když do mé nory zabloudí návštěvníček." Otázky jsem tedy spolkla a dala se do jídla. Nesluší se přec odmítnout, co mi sama nabídla.

Když jsem dokončila jarní úklid v úkrytu, šla jsem spát. Tiché šumění deště mě ukolébávalo. Odpočívala jsem spokojeně a v poklidu, jen jsem doufala, že dalšího dne už se mi nebude na paty lepit smůla. Ačkoliv se mi den nakonec docela vydařil, ten jeho začátek byl opravdu něčím strašným.
Mlhavé ráno přišlo brzy, déšť už ustal a celý svět se třpytil. Les byl plný kapek po dešti a také ranní rosy, která padla ještě před svítáním. Měkký mech pod tlapkami se napil deště a teď se vesele zelenal jako o život. Tiše jsem vylezla ven do lesa a rozhlížela se po těch krásách. Chladno sice bylo, ale to mi nevadilo. Opatrně jsem našlapovala po jehličí. I v kostech jsem cítila, že dnešek opravdu bude lepším dnem. Mrzké neštěstí už si na mne nepřijde, ne dnes, když svítalo takové svěží ráno.
Opláchnutá deštěm se krajina tvářila hned veseleji. I ptáci to cítili, vylétali ze svých skrýší a vesele ve stromech zpívali, štěbetali a poletovali divoce vzduchem. Měla jsem opravdu radost ze všeho, co jsem viděla kolem. Motýli vyletěli, jak den postoupil trochu dál a vykouklo sluníčko. Opřelo se svými paprsky do mlhy, kterou rozehnalo a tak nastalo úplné jasno. Oblohou plulo pouze několik málo osamělých beránků, jinak byla jako vymetená. A po žádné smůle dneska opravdu nebyla ani stopa. Ačkoliv jsem se vypravila ke stejné tůňce, jako včera, nepřihodilo se mi nic neobvyklého. Obratně jsem prošla lesem, aniž bych do čehokoliv stoupla či třeba jen zakopla. A u vody jsem se hezky občerstvila a ochladila.