Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Skalisko

Vlastně jsem to s těmi šípky myslela napůl jako vtip, ale Tonres se toho chytil a když mi sdělil, že má nějaký skvělý trik, jakým bychom jich mohli nasbírat hodně, zaujalo mě to. "Ano? Tak to jsem zvědavá," pousmála jsem se, jeho mrknutí směrem ke klobouku, který nosil na hlavě, mi zcela uniklo. Pořádně jsem totiž ani netušila, co to je - brala jsem to zkrátka za další z ozdob, které zdejší vlci tak rádi nosili.
"To ano, je to hodně užitečná magie," přikývla jsem. "Jen jsem myslela, že většina magií si bere hlavně energii. Nevěděla jsem, že některé můžou při používání i zraňovat." To bylo poněkud děsivé zjištění. Žádná z těch mých to však naštěstí nedělala, alespoň pokud jsem věděla. Tonres však trval na tom, že to nic není, a tak jsem mu věřila. Určitě by si to však měl alespoň umýt. "Tak dobrá," broukla jsem a zamířila ven.
Venkovní vzduch byl čerstvý a o poznání chladnější, než když jsme šli dovnitř. Cítila jsem se venku hned lépe, než uvnitř jeskyně. I tady se objevovaly podzimní barvy, i když většina jehličnanů barvu na podzim neměnila. Sem tam se nějaký listnáč našel, či keřík, nebo i listí, které sem doletělo kdoví odkud. A všechno bylo samozřejmě mnohem barevnější, než obvykle. Viděla jsem tu slabou záři kolem všeho živého, poklidný dech lesa. Snažila jsem se příliš nezírat, ale těžko jsem si mohla pomoct. "Podívej, tady je pěkná tůňka," ukázala jsem tlapkou a napila se chladné vody, než si tam Tonres začne omývat tlapu. Pak jsem poodstoupila, abych mu nepřekážela. Přišlo mi, že se kolébám jako kachna. Po krátkém uvážení jsem si předníma nohama stoupla taky do studené vody. "Snad mi potom splasknou," pohlédla jsem na hnědého skoro omluvně. Úleva byla okamžitá. Voda moc hezky chladila.

299

Tonres mě znovu ujistil, že se všechno spraví. Věřil tomu a já tomu také chtěla věřit, opravdu jsem chtěla, ale když mi oči zabloudily k velikým jizvám na jeho přední noze, pokoušely se o mne pochybnosti. Zase se vynořila ta myšlenka. Nic nemůže být přesně tak, jako dřív... Ale minimálně už se věci jevily lepší, než předtím. Spánek určitě pomohl a Tonresova ochota také.
Dozvěděla jsem se, že se mu podařilo ovládnout léčivou magii. "To je asi dobře," usoudila jsem, když zmínil, že mnoho vlků ještě šanci léčit neměl. "I když je mi jasné, že by ses tu magii rád naučil lépe. Jenže když si někdo musí nejdřív ublížit..." Bylo to přinejmenším zapeklité.
Zajímalo mě, jak taková magie vypadá a funguje. Pozorovala jsem Tonrese při práci, ale kromě slabé záře jsem nic dramatického neviděla. Uvnitř se však jistá úleva dostavila, jenže to bylo všechno jaksi neurčité. Tonresova moc jistě vykonala něco dobrého, ale dovnitř jsem si bohužel neviděla a ani jeden z nás nemohl tušit, co vlastně bylo špatně a co se opravilo.
Zasmála jsem se. "Já budu moc ráda, když půjdeš se mnou. Leda bys ty šípky chtěl jít sbírat sám od sebe," zastřihala jsem ušima. "To není vlastně až tak špatný nápad, jsou zdravé a na zimu se hodí." Ale nedělala jsem žádné plány, prostě jsem jen chtěla jít ven, trošku na vzduch a pokusit se rozpohybovat své ztuhlé tělo. Jenže než jsem vyrazila, všimla jsem si trošky krve kolem Tonresovy tlapky. "Ach, to zní nepříjemně," svěsila jsem uši. "Magie má vždycky svou cenu, že? Jsi hodný, že pomáháš ostatním, i když tě to potom bolí," hlesla jsem, bylo mi líto, že za to Tonres musí takto platit. Snad byla pravda, že se tahle rána doopravdy rychle zacelí. "Takže tě to nebolí tolik? Můžeme vyrazit?" ujistila jsem se. "Venku si to můžeš alespoň opláchnout v některé tůňce," napadlo mě.
Vykročila jsem pomalu k východu z jeskyně a ohlédla se, jestli mne Tonres následuje. Jak jsem na něj koukala, došlo mi, že kolem něj opět prosvítají barvy. Kdy se vlastně vrátily? Teď už se však zdály mnohem klidnější. Spíše příjemně modravé, než temně fialové, a nevařily se jako mračna před bouří, ale pomaleji se převalovaly. Pro sebe jsem se pousmála, odtrhla zrak a vyšla z jeskyně.

//Sarumen

298

Tonres mne ujistil, že o jeho upřímnost se bát nemusím, ovšem viděla jsem, že ho moje otázka i tak uvedla do rozpaků. Ve tváři se mi otiskl mírný úsměv. "Já se neurazím," broukla jsem. "Jen chci vědět, že si nenamlouvám věci, které ve skutečnosti nejsou. Ale zdá se to skutečné." Byla jsem si celkem jistá, že to není jen moje představivost. Kdybych to jen viděla, pak možná ano, ale já ten otok i cítila. Nebolelo to, ale bylo to takové nepohodlné. Tonres mínil, že to může být jen následek všeho, co se přihodilo, což by dávalo smysl. Určitě jsem nemohla být hned v pořádku, potom, co jsem... Umřela. Otrávila se a umřela. Lehce jsem se otřásla, jak mi přeběhl mráz po zádech. Zvědavě jsem ale vzápětí střihla oušky. "Máš magii, která dovede léčit?" zajímalo mne, ale pak jsem už byla ticho, když ke mně Tonres přistoupil a položil mi tlapku na břicho.
Zatajila jsem dech. Cítila jsem něco? Cosi se asi stalo. Pocítila jsem trochu příjemného tepla, jakési pnutí hluboko v břiše se vytratilo. Ovšem otok zůstával pořád stejný, na bříšku i na tlapkách. "Děkuju. Myslím, že se něco stalo, pomohlo to," pousmála jsem se vděčně na Tonrese, jeho magie něco svedla, jen jsem nevěděla, co přesně to bylo a jestli to bude trvalá úleva. Protáhla jsem si tlapy dopředu a vyškrábala se do sedu. "Možná bych se šla trošku projít. Zkusit si rozhýbat ty tlapky," nadhodila jsem, ale potom jsem si čehosi všimla. Kámen pod Tonresovou tlapou zbarvila troška červeně. "Oh - teče ti krev? Ukaž tu tlapku, vrazil sis tam něco?" natahovala jsem se tam ustaraně, jak se to mohlo stát? Leda by si tam vrazil nějaký kamínek, i když byla jeskyně tak čistá a bezpečná?

297

Ty změny na mém těle mi dělaly starosti. Nerozuměla jsem jim. Proč se staly? Co znamenaly? A byly vůbec skutečné? Až když se ozval Tonres, odtrhla jsem pohled od svého břicha a otočila se na něj. "Asi ano. Je mi po spánku mnohem lépe," pousmála jsem se na něj, ale když nabídl pomoc, objevil se mi na tváři opět zamyšlený výraz. "Hm... Možná ano. Ale buď prosím upřímný," řekla jsem hned ze začátku. Neměla jsem důvod si myslet, že je Tonres nějaký padouch, který by mi lhal. Spíš naopak. Byl to hodný vlk, moc milý... A tak jsem si říkala, že by se možná mohl pokusit šetřit moje city. Já jsem ale potřebovala vědět pravdu. Potřebovala jsem si být jistá, že to, co vidím, není jenom v mojí hlavě. "Nezdám se ti... no, tlustá?" položila jsem konečně onu otázku, ale to možná nebylo úplně to správné slovo. Pod srstí jsem si žebra cítila čenichem tak jako vždycky, ne, že by mi lezla, ale nahmátla jsem je snadno. Problém musel být v něčem jiném. "Možná spíš oteklá. Já nevím. Mám takové nalité bříško, ne? I tlapky trošku, teď jak jsem déle ležela," zahýbala jsem předníma nohama, které se mi taky jevily jaksi větší a nemotornější, než obvykle. Nebylo mi už vyloženě špatně, ale stejně se dělo něco moc divného.

296

"Radovat se z maličkostí mi vždycky šlo," pousmála jsem se, ale trochu sklesle. V tuhle chvíli mě jaksi nenapadalo nic, na co bych měla chuť, co by mě potěšilo, mé nitro se zdálo být nesmírně otupělé. Nejspíš jsem byla jen příliš unavená. Musela jsem doufat, že v tom není něco horšího. Co když jsem dočista rozbitá? Co když už mi nikdy nic radost neudělá? Ztěžka jsem polkla, tahle myšlenka mě hrozila znovu rozbrečet, ale tentokrát se mi podařilo to prodýchat a slzy zahnat. "To zní hezky. Jen - zííív - jen si vážně musím odpočinout, než vůbec začnu nad něčím přemýšlet," pohlédla jsem na Tonrese omluvně, tlama se mi doširoka otvírala a oči zase zavíraly, ale jeho starost byla skoro až dojemná. Uvědomila jsem si, že ji už zase vidím kolem něj, ty barevné stužky a záblesky. Snažila jsem se na ně příliš nezírat. Místo toho se mi povedlo vytvořit na tváři další unavený úsměv, když slíbil, že zůstane se mnou. "Děkuju. Jsi vážně moc hodný," hlesla jsem a během dalších pár chvil už spokojeně spala.

Hlavou mi vířily divné sny, ze kterých jsem si po probuzení pamatovala jen zmatené útržky. V jednu chvíli jsem někoho pronásledovala, v tu další jsem zase byla pronásledována já. Chvílemi se zdálo, že jsem obě vlčice najednou - lovec i kořist. Párkrát jsem sebou ze spánku prudce škubla či cosi zamumlala, byl to neklidný spánek, ale ne natolik, abych se probudila. Po nějaké době i sny zmizely, můj dech se zklidnil a mému tělu se dostalo odpočinku, který tolik potřebovalo.

Probudila jsem se, aniž bych tušila, kolik času uplynulo. Chvíli jsem ještě jen tak ležela se zavřenýma očima, ale nakonec jsem se probrala úplně. Netušila jsem, jestli Tonres spí nebo je vzhůru, každopádně ležel pořád vedle mě. Lehce jsem se pousmála. Cítila jsem se líp. Spánek mě osvěžil a v mnoha směrech jsem si připadala jako nová vlčice. Ne ale ve všech. Pohled mi opět sklouzl k oteklému břichu a teď mi připadalo, že mám trochu nateklé i nohy. Co to jenom je? Únava zmizela, ale tohle ne a dělalo mi to popravdě starosti. Takhle to nemělo být. Ne? Nebo jsem si to jen nalhávala? Třeba se mi to jen zdálo? Že bych si po smrti nepamatovala, jak vypadalo moje tělo? Mírně zamračeně jsem si prohlížela sama sebe a na moment i zapomněla, že tu vlastně jsem s Tonresem.

295

Byl to opravdu velký šok. Moje mysl jako by se s tím nemohla srovnat, narážela na to jako jazyk na zlomený tesák. Umřela, já umřela, umřela jsem... Omílalo se mi to v hlavě stále dokola, zdálo se to tak nereálné a zároveň jako jediné možné vysvětlení. "Je to to jediné, co dává smysl," povzdechla jsem si a s vděkem se pousmála, když se mne velký huňatý vlk snažil povzbudit. "Nevím, jak dlouho něco takového může trvat... ale tady v Sarumenu na to nebudu sama," připomněla jsem sama sobě. Byla jsem doma. V bezpečí. Všechno bude nakonec zase dobré. Tomu jsem musela věřit, když už ničemu jinému.
Nechala jsem ho, aby mi svou takřka medvědí tlapou otřel mokré tváře. "Tak nějak to bude. Musí být nějaký důvod, proč jsme dostali možnost se vrátit." V tu chvíli mě nenapadalo, jaký by ten důvod měl být, ale až to přijde, určitě to poznám. Ucítila jsem v srdci hřát jiskřičku naděje. "Snad máš pravdu," hlesla jsem, když mi předával další slova útěchy, ale pohled mi mimoděk zabloudil k dlouhým jizvám na jeho rameni. Rány se zahojily, ale stopy po nich zůstaly. Nic už nebude stejné. Nemůže být. Věci se mění a na to jediné se dá spolehnout. Hlava mi už vším tím přemýšlením těžkla. Byla jsem unavená, přímo vyčerpaná na těle i na duchu. Už se to nedalo víc odkládat. "Myslím, že si chvíli zdřímnu," špitla jsem k Tonresovi. "Úplně mi padá hlava," pousmála jsem se omluvně a složila jsem si čenich na přední tlapy. "Jsem ráda, že tu jsi se mnou..." zamumlala jsem ještě, než jsem sklouzla téměř okamžitě do spánku.

294

Už jsem nechtěla znovu plakat, ale těžko se tomu dalo vzdorovat, když vzpomínky na ty strašlivé zážitky náhle útočily ze všech stran. Temné stíny vyskakovaly ze všech koutů mojí mysli. Přitiskla jsem se k Tonresovu huňatému kožichu a schovala do něj svoji tvář jako malé vlče, které se schovává před světem. Chvíli jsem nemohla pořádně nic, jen vzlykat a máčet mu srst svými slzami. Jeho blízkost mi ale dodávala pocitu bezpečí a cítila jsem, že se mi trochu ulevilo, když jsem to dál nedusila v sobě. Postupně nával úzkosti i pláče odezníval a zůstávala jen ta veliká únava, která šla snad až do morku kostí.
Teprve až když Tonres jemně promluvil, odtáhla jsem hlavu od jeho ramene a zvedla k němu očka lesklá slzami. "Dobře," pípla jsem. Bála jsem se, co to mohlo být, když to nebylo příjemné. Přemýšlí, jak mi má říct, že jsem se zbláznila, proletělo mi zběžně hlavou, ale co nejrychleji jsem tu myšlenku zahnala. Poslouchala jsem. "Ó ne, to mě moc mrzí, Tonresi," vyjekla jsem, když povídal o medvědovi a ukázal mi tu velikou jizvu, která se mu táhla po rameni. Dál jsem ale už mlčela, protože jak mluvil a mluvil, začalo mi docházet, co se mi snaží naznačit. Oči se mi rozšířily zděšením - a nejhorší bylo, že to dávalo svým způsobem hrozný smysl. Že to bylo jediné, co dávalo smysl.
"Takže já doopravdy umřela," šeptla jsem a sklonila hlavu. Na moment se se mnou celá jeskyně zatočila a myslela jsem, že buďto omdlím, nebo aspoň vyhodím svačinu, kterou jsem právě snědla. Potom se ale všechno ustálilo. "Mrtvolka... Já jsem doopravdy umřela," zopakovala jsem a přeběhl mi mráz po zádech. Automaticky jsem se přitiskla blíž k hnědému vlkovi, který byl hotovou skálou bezpečí. "Myslím, že máš pravdu. Myslela jsem, že... že mě třeba na severu někdo našel a vzal mě k Životu, ale... asi jsem to od začátku v hloubi duše věděla," špitla jsem. Spolu s tímto vědomím přišla i další uvědomění. Že si tohle s sebou ponesu celý zbytek života. Že už nikdy nic nebude úplně stejné, jako to bylo dřív.
"Je... je strašidelné na to myslet," odpověděla jsem, když chtěl Tonres vědět, jak se cítím. "Ale jsme naživu. Dostali jsme druhou šanci, že? To je dobré. Můžeme žít dál, není pro nás ještě konec." Spatřila jsem koutkem oka pár osamělých jiskřiček. Snad to byly jiskřičky naděje. Hlava mi ale z toho všeho šla kolem. Měla jsem ji těžkou, jako by byla plná kamení, ať už jsem byla vděčná za druhou šanci na život nebo ne. Snažila jsem se únavě vzdorovat, ale hlava mi tak trochu sama od sebe padala na Tonresovo rameno.

293

Trochu jsem se na Tonrese pousmála. "Já jsem docela obyčejná vlčice. Ale možná... možná má tohle nějaký důvod." Času bylo dost na to, přijít této záhadě na kloub. Ze všeho toho přemýšlení už na mě šla únava a na jeden den toho bylo nejspíš až dost. Byla jsem ráda, když jsem se mohla položit na pohodlnou kožešinu v úkrytu a dát si kousek čerstvého masa z lovu, i když jsem ho jedla opravdu jen po kousíčcích a opatrně.
Tonres podle všeho o Smrti už něco věděl. Přinejmenším měl představu, kde se nachází její sídlo. "Ano, dorazila. Jenže... nevím, jak jsem se na ten jih dostala, to je to," svěsila jsem zkroušeně uši. Ať jsem se snažila vzpomenout jakkoliv, prostě to nešlo. Vyposlechla jsem si, co si vlastně Tonres o bohyni myslí a trošku jsem se otřásla. "Já mám také raději pana Života. Smrt mi vážně přišla hodně, hodně děsivá." Proč že mě vlastně zajímala? "No... navštívila jsem ji totiž. Jen jsem to neměla v úmyslu. Byla jsem u Života v kopečcích a potom jsem se vydala na sever, ale udělalo se mi nějak zle. Myslím, že jsem snědla něco špatného. Chtěla jsem se jen schovat před sluníčkem, ale omylem- omylem jsem vlezla ke Smrti do zříceniny," přeběhl mi opět mráz po zádech.
"A potom už v tom mám hrozný zmatek. Ř-říkala, že umřu, že jsem se otrávila a potom mě vyhodila a mě bylo ještě mnohem hůř a pak... pak... pak byly úplně hrozné, příšerné sny a když jsem se probudila, byla jsem na jihu, ale... jásinicnepamatuju," vysypala jsem ze sebe ke konci už vážně rychle a poněkud zmateně, z očí se mi opět spustily slzy, jak jsem se znovu probírala tím hrozným zážitkem. Cítila jsem, jak se mi tlapky roztřásly a nadechnout se najednou bylo ještě těžší, než před chvílí. Lapala jsem po každém nádechu a srdce mi divoce bušilo, jak mě zavalila vlna úzkosti. "Tonresi, bylo to- bylo to- tak h-h-hrozné!"

292
//Sarumen

Tonres to nedělal, já to nedělala, ale světla přesto existovala. Byla tu celou dobu, vynořila se myšlenka, která to mohla všecko vysvětlit. Byla tu, ale já je neviděla. Až teď. To dávalo smysl. Otevírala jsem tlamu, abych se o tento svůj poznatek podělila s Tonresem, ale zase jsem ji sklapla. Vypadalo to, že čím víc o tom mluvím, tím má větší starosti. Myslí, že jsem se zbláznila? Nebo že jsem se praštila do hlavy? Raději jsem nechala tlamu zavřenou, i když mi to nedalo klidu. Přijdu tomu na kloub, přijdu... ale až si odpočinu. Teď jsem se musela soustředit hlavně na to, abych se dovlekla do úkrytu.
"Určitě ne," hlesla jsem a pousmála se na Tonrese. Šla jsem pomalu vedle něj a chvílemi se o něj opřela, když se mi tlapy příliš pletly. Přesto jsem nedokázala mlčet o světýlkách úplně. Zkrátka se to nedalo vydržet. "Možná je nemohou vidět všichni," breptla jsem alespoň část své teorie, ale to už nás spolkla jeskyně a všechny barvy, jiskřičky i jiné divy alespoň pro tu chvíli odešly.
V úkrytu nikdo nebyl, ale pachy obyvatel smečky se zde vznášely pořád. Uvelebila jsem se na nejbližší kožešinu a zatímco se Tonres přehraboval ve spíži, pocuchala jsem si čenichem srst na břiše a zahleděla se na něj. Co jen to s ním bylo? Proč bylo tak nepřirozeně nateklé? Vleže se mi zase o něco hůř dýchalo, ale vydržet se to dalo. Přesto to bylo nepříjemné, a jasné znamení, že všechno není jak má.
To už se však Tonres vracel s kusem masa. "Děkuju mockrát," pousmála jsem se na něj a máchla párkrát ocasem. Neměla jsem kdovíjak velkou chuť k jídlu, ale přiměla jsem se kousek si utrhnout, protože v žaludku mi zela hladová díra. Jedla jsem ale hodně pomalu, spíš jsem uždibovala - trochu jsem se obávala i toho, aby se mi znovu neudělalo špatně. Určitě muselo být všechno uvnitř mne pořád ještě celé rozdrážděné. Přitom jsem přemýšlela, jak vlastně Tonresovi říct, co se stalo. "Byl... byl jsi někdy u bohyně Smrti, Tonresi?" polkla jsem malé sousto a zvedla k němu konečně zelená očka po delším mlčení. To mohlo být stejně dobré místo, kde s příběhem začít, jako každé jiné. Třeba mi Tonres pomůže pochopit, co se stalo.

Vstávala jsem pomalu, nejdřív jsem si chvíli poseděla, cesta sem přes hory mě dost unavila a já se trochu bála, co dalšího by se mohlo stát. Přesto jsem se znovu pokusila na Tonrese mírně usmát. Nechtěla jsem, aby si dělal velké starosti. Bylo mi tak divně, ale určitě to nebylo na umření. Že? Konec konců, cítila jsem se milionkrát lépe než nahoře u Smrti. Tam jsem si myslela, že opravdu umřu... ale neumřela jsem, že? Kdyby ano, nemohla bych tu být.
Barvy kolem vlka mě rozptylovaly. Tonres se mě pokusil postrčením čenichu uvést zpátky do přítomnosti. Snaživě jsem zamrkala a s úsilím se mi povedlo barvy odtlačit do pozadí, ale cítila jsem, že jsou pořád blízko, připravené se znovu objevit. "Magie? Ale... já je nedělám, to ty," pokoušela jsem se mu to vysvětlit, létaly kolem něho, takže by ta magie musela vycházet z něj, ne ze mně, jenže to vypadalo, že to teď poslouchat nechce. Asi měl pravdu. Nebyla ta nejvhodnější chvíle. "Dobře. To bude asi nejlepší," vydechla jsem a vyškrábala se na nohy. Aspoň už jsem nebrečela, to byla docela výhra, ale oteklé břicho mi bylo nepříjemné, táhlo divně k zemi a musela jsem vypadat jako nafouknutá žába. Ne, ne, na to nemysli, nebo se zase rozbrečíš.
"Díky za pomoc," vydechla jsem vděčně. "Snad mě nebudeš muset tahat z problémů pokaždé, když se potkáme," věnovala jsem Tonresovi unavený úsměv a vykročila po jeho boku směrem k úkrytu. Zpočátku jsem ani nepotřebovala využít jeho nabídky opory, ale když jsme se už blížili Skalisku, bokem jsem se o něj na moment zlehka opřít musela. Nohy se mi trošku zapletly a hlava zamotala. Musela jsem být dlouho nemocná, když jsem takhle zesláblá, pomyslela jsem si. I měnící se listí na stromech to naznačovalo. Jak jsem tak na stromy hleděla, zjistila jsem, že malé jiskřičky poletují i kolem nich, hlavně kolem barevného listí. "Jsou všude," hlesla jsem tiše s úžasem těsně předtím, než nás pohltila jeskyně.

//Skalisko

Divný ten zážitek skutečně byl, také velice děsivý, ale ani jsem pořádně nevěděla, kde vlastně začít s vyprávěním, kdybych to Tonresovi chtěla celé vyložit. A to jsem chtěla. Jenže prozatím jsem byla příliš zmatená a taky unavená, než abych se do toho pouštěla. Alespoň, že jsem narazila na Tonrese. Byl ke mně vždy tak milý... Opravdu jsem byla ráda, že se usadil v Sarumenu. To byla taková malá jiskřička radosti v tomhle podivném dni.
Slyšela jsem, že ke mně mluví, ale pro tu chvíli jsem byla zcela fascinována barvami okolo něj. Fialová se ještě o kus prohloubila, jakoby zhoustla. Říkala mi, že Tonresovy starosti se jen zvětšují. Bojí se o mě, musím se trochu sebrat, zatřásla jsem hlavou a zaostřila na jeho tvář. "Ah... to zní moc dobře. Byl bys hodný. Asi si vážně potřebuju trochu odpočinout a posilnit se," pousmála jsem se lehce. Nemotorně jsem se vyškrábala do sedu. Snad nebudu takhle neohrabaná už napořád? Oteklé břicho mi jaksi překáželo, vleže se mi s ním i hůř dýchalo. Nabídka jídla zněla lákavě, měla jsem hlad, i když ne úplně velkou chuť. Jenže aury okolo Tonrese mi nedaly klid. Pořád jsem je viděla, snažily se získat mou pozornost. Jak to dělal? Posledně je neměl. "Ale... co jsou zač? Ty barvičky mi říkají, jak se cítíš. Není nebezpečné všem odhalovat své nitro?" I přes veškerou únavu a nepohodlí jsem tomuto zkrátka musela přijít na kloub, než se někam vydám.

Nemusela jsem čekat dlouho. Měla jsem štěstí alespoň v tom, že jsem nejspíš spadla Tonresovi málem pod tlapy. Jen chviličku po mém zavolání se vynořil z lesního porostu. Vypadal jinak, než posledně, ale zároveň to byl pořád ten stejný Tonres. A nejspíš mu bylo souzeno mě nacházet stále v nesnázích. Ta myšlenka mi navzdory všemu vykouzlila na tváři malý úsměv. "Tonresi, tak ráda tě vidím," vydechla jsem, opravdu se mi velmi ulevilo už jen tím, že jsem už nebyla sama. Vlk starostlivě brebentil a hnal se ke mně, aby mi pomohl, jenže já si popravdě nebyla jistá, zdali se mi vůbec dá nějak pomoci? Dovedla bych vůbec říci, co se mnou vlastně je přesně špatně? "Ne, ne, nikdo mi neublížil," ujišťovala jsem ho rychle. "Jen... jen se mi stalo něco hrozně podivného," dodala jsem potom a ucítila, že se mi zase do očí proti vlastní vůli tlačí slzy. Měla jsem teď na krajíčku zdánlivě pořád. "A vlastně vůbec nevím co a- ale jsem moc ráda, že jsem doma, ty tu teď bydlíš taky? To je skvělé," vyhrkla jsem ze sebe a navzdory svým radostným slovům mnou otřásly dva tři vzlyky. Mé nitro i emoce byly v naprostém chaosu.
Zamrkala jsem skrze slzy a uvědomila si divnou věc. Barvy, barvy okolo Tonrese. Nervózně se svíjející hluboká fialová, kterou místy probleskovaly zlaté jiskřičky. Zcela podvědomě jsem je identifikovala jako barvy starosti a radosti. Užasle jsem je sledovala a na moment mi slzy úplně vyschly. Tonresovi mohlo možná připadat dost znepokojivé, že najednou zírám na cosi ve vzduchu vedle něj, ale já si ani neuvědomila, že on nevidí to samé, co já.

//Prstové hory

Sestup dolů byl ještě těžší. Tlapy se mi pletly a cítila jsem se jako nemotorný buldozer. Už jsem měla zase na krajíčku. Co jen se to se mnou stalo? S obtížemi jsem polkla knedlík v krku a povedlo se mi překonat slzy. Prozatím. Brzy už budu doma, v bezpečném objetí hvozdu, a tam budu moct odpočívat. Někdo mi určitě pomůže najít smysl v tom zmatku, který jsem měla v hlavě. Už jen kousek.
Stejně jsem ale na posledním úseku stezky z hor zakopla, upadla a skutálela se dolů. Svah byl pozvolný a mech dole měkký, takže jsem si neublížila, ale byla to poslední kapka, co moje nahlodaná dušička potřebovala. Vyhrkly mi slzy. "Co se to se mnou děje," fňukla jsem a rozvzlykala se, zatímco jsem ležela v objetí hebkého mechu. Stalo se mi něco moc divného, cosi se mnou pořád bylo špatně a já ničemu nerozuměla. Vůbec, vůbec ničemu. Zesláblá a unavená jsem zůstala na zemi, oteklé bříško se mi boulilo ven, až to bylo nepohodlné. V mlze se míhaly slídivé stíny, ale... Zaslechla jsem vytí. Nebylo vůbec daleko. Zvedla jsem hlavu s uslzenýma očima a zamrkala. Popotáhla jsem a opatrně zavětřila. Ten pach byl povědomý. Ach, ale co dělal tady? "T-Tonresi? To jsi ty?" zavolala jsem chabě do lesa a doufala, že se mezi stromy opravdu vynoří veliký vlk, se kterým jsem strávila skoro jednu celou zimu. Tonres byl moc hodný. Určitě mi pomůže.

//Zapadlý kout Narrských vršků

První kroky, které jsem učinila připomínaly spíše první krůčky malého vlčete. Celé mé tělo mi připadalo divně cizí, jako bych od něj byla odtržená a teď se s ním teprve znovu sžívala. Nebo jako bych byla dlouho nemocná. Byla jsem nemocná. Bylo mi moc zle. Ale jak jsem se tedy dostala na druhou stranu Gallirei? Snažila jsem se vzpomenout si, ale marně. Mé souvislé vzpomínky končily tím, jak mi na severu v lese bylo špatně. Potom už následovaly jen ty... hrozné noční můry. V mé hlavě to bylo pomíchané a zmatené, ale věděla jsem, že to bylo strašné, strašlivé, ty nejživější a nejošklivější sny, jaké jsem kdy zažila. Byly to sny? napadlo mě a přeběhl mi mráz po zádech. Byly. Možná mě našel nějaký dobrotivý vlk a odnesl mě k Životovi? Znělo to jako uvěřitelný příběh. Proč tedy v mé mysli zněl jako falešná nota?
Brzy se cesta začala zvedat. Přechod hor byl mnohem těžší než posledně. Často jsem musela odpočívat, abych popadla dech. Nejen, že jsem měla nateklé břicho a nemohla jsem se kvůli tomu pořádně nadechnout, pořád mi bylo tak trochu slabo a vůbec divně. Chtěla jsem si lehnout a odpočívat, ale měla jsem strach. Byla jsem tu sama a už jsem nechtěla být. Přála jsem si vrátit se domů, než mne najdou stíny. Věděla jsem, že slídí v mých stopách a Sarumenský hvozd už byl tak blízko. Jen, co jsem překonala další zákrut stezky, jsem už spatřila jeho známé stromy dole pod sebou. Domov.

//Sarumen

//Limbo

S prudkým škubnutím jsem přišla k sobě. Dech ze mě vyletěl s tlumeným heknutím a dlouhé chvíle jsem ho nemohla popadnout. Musela jsem být blízko k omdlení. Před očima jsem totiž zahlédla černý pařát, který však zmizel, sotva se mi opět povedlo natáhnout vzduch do plic. Konečně. Hlava mi klesla do písku a pár dlouhých chvil jsem jen zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Jsem v pořádku, jsem v pořádku, jsem v pořádku. V pořádku. Až na to, že jsem nebyla. Pořád se mi špatně dýchalo. Cítila jsem se divně, nepatřičně a zesláble. Rozlámaně. Nemocně. A... kde že jsem to vlastně byla?
Pomaličku jsem zvedla hlavu a mimoděk se roztřásla. Nevěděla jsem, kde jsem, ani co se se mnou stalo. Do očí se mi natlačily slzy. "Haló? H-haló?" zavolala jsem a zamrkala, abych se ještě jednou rozhlédla po okolí. Vtom jsem to spatřila. Mezi neznámými exotickými stromy vykukovaly známé vrcholky kopečků. Život. Možná on věděl, co se se mnou stalo. Zvolna jsem se začala zvedat do sedu. Mé tělo bylo neohrabané a pohybovala jsem se nezvykle nemotorně. Hlavně za to mohlo moje bříško, které bylo nezvykle těžké a nateklé. Přejela jsem si po něm čenichem. Co se s tebou stalo?
Hlavou mi prolétl záblesk vzpomínky, jak si přesně takhle cuchám srst na břiše na jiném místě. Daleko na severu. Jinými slovy na druhém konci Gallirei. Byla jsem u Smrti a udělalo se mi tam špatně. Protože... ach, bohové, protože jsem sežrala ty houby! Bylo mi tak hrozně špatně a pak- Hlavou se mi mihly další obrazy. Nevěděla jsem, jestli to byla pravda nebo jen sny, všechno jsem měla ještě příliš zmatené, ale bylo to dost k tomu, abych se rozhodla, že nechci nakonec vůbec jít za Životem. Chtěla jsem domů. Chtěla jsem, aby tahle noční můra skončila. Vyštrachala jsem se ztěžka na nohy a zamířila směrem, který jsem znala.

//Prstové hory přes Narrské vršky