Příspěvky uživatele

< návrat zpět

398
//Sarumen

Vkročila jsem do jeskyně a ještě v chodbě si z kožichu otřepala nános vloček, který se tam už stačil usadit. Vážně bylo v tomhle počasí lepší se schovat někde do tepla! Pomalu jsem vešla dovnitř a čenich mi prozradil, že zatímco jsem byla venku, přišel se sem schovávat i někdo další. Vlčí pachy mi byly povědomé, nicméně jsem si je nedokázala spojit s tvářemi. Nejspíš šlo o členy smečky, které jsem ještě nepoznala.
Těsně předtím, než jsem vkročila do hlavní místnosti, jsem se ale zarazila. Lehce jsem znovu zavětřila a zaposlouchala se. Vážně jsem slyšela... tiché vlčecí kníknutí? Obezřetně jsem popošla dále, doufajíc, že se nebude opakovat podobná situace, jako s Marion, zároveň jsem však byla natěšená a zvědavá - kdo asi měl nová vlčátka?
Na kožešině v koutku jsem spatřila ležet černou vlčici a u ní se zdržoval hnědavý vlk. Nevybavovala jsem si jméno ani jednoho z nich, nejspíš jsem je ještě ani nepotkala. "Jéminkote!" vyhrkla jsem hlasem, který jasně prozrazoval, že se uvnitř téměř rozpouštím něhou, když mi padl pohled na vlčátka. "Ahoj," pronesla jsem k rodičům tlumeně, ale zastavila jsem se v uctivé vzdálenosti, nechtěla jsem novopečenou maminku rušit, pokud by si to nepřála. Moc dobře jsem věděla, jak jsem si já svoje malé hlídala! Přesto se moje oči jakoby samy od sebe snažily zachytit pohledem ty malé uzlíčky. "Gratuluju," špitla jsem především k vlčici a zamávala ocáskem s přátelským úsměvem. "Nepotřebujete nějak pomoci? Jmenuju se Jasnava a jsem jednou z pečovatelek, tak... kdyby něco, ráda podám pomocnou tlapku," pousmála jsem se. Třeba dostanu šanci trochu zazářit ve své profesi? Samozřejmě, že na hlídání byli drobečci moc malí, ale věděla jsem, že toho je spousta, s čím může máma potřebovat pomoct nebo poradit. Sama jsem si tím prošla.

Hrát si venku s Zed byla sice vážně zábava, ale počasí se začalo rapidně horšit. Značně se ochladilo a zvedl se vítr. Otřásla jsem se od hlavy až k patě. "Brr, já se asi půjdu raději schovat," řekla jsem k Zed omluvně. Hrášek byl asi pořád bezpečně v úkrytu. Doufala jsem, že i Hvězdík a Mráček tam zamíří. Však co by teď chtěli pohledávat venku? Trochu mě mrzelo, že se pořád tolik toulají, ale chápala jsem to. Už nebyli malí.
"Zatím se měj... ale asi bych tu nezůstávala moc dlouho," pronesla jsem k Zed, když jsem se podívala na černá mračna stahující se na nebesích. Zdálo se zřejmé, že se teď příroda trochu vyřádí a v každém případě jsem chtěla být někde v teple a bezpečí, až na to přijde. Proto jsem už déle neváhala, otočila jsem se a vykročila směrem, kde čekala vyhřátá jeskyně. Zimní radovánky budou muset počkat. V duchu jsem myslela na všechny vlky, kteří neměli takové štěstí, aby se mohli schovat v úkrytu smečky, kdykoliv se jim zachtělo. Snad si nějak poradí!

//úkryt

Sněžilo a funěl silný vítr. Už před nějakou chvíli jsem ztratila pojem o tom, kterým směrem vlastně jdu. Nebylo tomu tak dlouho, co jsem měla před sebou siluetu Sarumenského lesa jasně vykreslenou, ale teď bylo všude kolem jenom bílo a i když jsem se domnívala, že jdu stále tím správným směrem, přestávala jsem si tím být tak jistá. Přece už bych tam dávno musela být! Vítr se do mě opíral a zdálo se, že mě snad chce shodit do závěje, kde by mě pohřbil pod sněhem.
A pak jsem to před sebou spatřila. Ve sněhové bouři zářilo malé modravé světýlko. Protože bylo tím jediným, podle čeho jsem se mohla orientovat, zamířila jsem za ním. Brzy jsem zahlédla další... a další... a ještě jedno. Snad stovky jich zářily do vánice! Následovala jsem je, dokud se ze sněhu nevynořila veliká vrba. Její větve visely až k zemi a zářily v nich malinká světýlka jako světlušky. Nezaváhala jsem ani na chvíli a vklouzla jsem do skrytu větví. Uvnitř bylo sněhu jen malinko a panovala tam mnohem příjemnější teplota. Díky světýlkům jako malým hvězdičkám byla atmosféra naprosto kouzelná. Stočila jsem se ke kmeni a zhluboka si oddechla. Věděla jsem, že tady budu v bezpečí.

Strong winds were blowing from the sea. I could smell the salt on the air and I shivered when another gale of wind nearly sent me tumbling. "Are you sure this is safe?" I called to the stranger who offered to take me on a walk along the cliffs, but he only halfway turned his head to look at me and simply shrugged. "The wind seems rather... strong, doesn't it?" "We're on a cliffside over the goddamn ocean, missy, what did ya think it's gonna be like?" It was time for me to shrug, and mutter a quiet: "Sorry." My legs were shaky, though... my whole body.
Frankly, I didn't think it was going to be like this at all. When someone said "sea", I imagined sandy beaches, sunshine and relaxation. This was... none of the above. And, to boot, the weather was horrible and misty, so we couldn't even see this supposed wonder of the world very well. What am I doing? Why did I agree to this, anyway? I don't even like heights, let alone with a strange wolf and over rough ocean waters. "Do... do you think it's going to clear up a bit?" "Sure." And that was all I got out of my brilliant tour guide. Awesome. At this point I didn't really care much if I see the beauty of the cliffs or not. I just wanted to get through this alive.
We resumed walking for quite some time and I realised that the fog really did start to lift. The clouds ripped at some places and sun showed her face for the first time today. After a little while longer, I was finally able to see... and I was awed. "Say, but this is gorgeous!" In the sunshine, the rather gloomy face of the other wolf seemed to brighten up a little. He grinned. "Told ya." Suddenly I forgot for a moment why I was even so scared in the first place... and then a gust of wind nearly toppled me over and down the sheer cliff-face. Okay. It was awesome, but it still payed to be careful. Still... This was really, really something.

Nikdy jsem nebyla vlčice, kterou by příliš lákaly hory. Nechápejte mně špatně, pěkné výhledy mám ráda jako každý druhý a taky se mi líbí horské paloučky s měkkou trávou a barevným kvítím. Nějaký čas jsem strávila také životem v poměrně vysokých kopcích a v jeskyni, která v nich byla skrytá a nemohu říct, že bych si to tam snad neoblíbila. Naopak, opravdu jsem to místo milovala a považovala jsem ho za jedno z nejhezčích, na kterých jsem kdy žila.
Nemám tedy problém s kopcovitým terénem jako takovým, ba ani s menšími pahorky a kopečky. Nervózně stažený hrudník mi způsobují hlavně skutečně vysoká pohoří. Nepříliš stabilní podloží pod tlapami, uzounké kozí stezky vinoucí se do výšin, které si snad raději ani nepředstavuji, zrádné počasí, které vás může překvapit každou vteřinou... Nic pro mě, to vám povídám! Nebeské výšiny mají jistě své kouzlo. Naprosto rozumím tomu, že to tam některé vlky táhne, ale já mám odjakživa raději pod nohama pevnou zem a nad hlavou zase příkrov hustých stromů. Narozena v hustém hvozdě, už asi navždy zůstanu především lesní bytostí. Naprosto věřím, že některým vlkům prostě výšiny nejsou souzeny. Nápodobně mě nelákají ani výlety k všemožným útesům a tak podobně. Na to až příliš trpím závratí.

Prosinec 10/10 - Regis

Pokývla jsem na znamení, že rozumím. Jeden vlk se mohl snažit pohnout světem... Ale bylo to těžké. A zároveň, samozřejmě, obdivuhodné. "Rozumím, ale je dobře, že se o to snažíš," pousmála jsem se na něj. Sice jsem mu nemohla zapomenout, že mi nevěřil, ale nemyslela jsem si, že je Regis špatný vlk. Spíš naopak, připadal mi jako dobrá dušička. "Určitě to časem něco změní, však uvidíš," povzbuzovala jsem ho. Bylo by smutné, aby se svojí snahy vzdal. A mohl začít s něčím větším rovnou u nás v Sarumenu! "Jasně, že by to šlo, nikdo se určitě zlobit nebude," ujišťovala jsem ho vehementně, aniž bych mohla tušit, co bude nebo nebude někomu vadit. "Budeme se těšit!"
To už byl čaj hotový. Kvůli ryzáčkovu varování jsem se trochu zdráhala ho prvně okusit. Stála jsem tam se špičkou jazyka vyplazenou a zamžourala jsem po Regisovi, abych viděla, jak se tváří. Křivil obličej, jako by to měl pít on, což mi přišlo trochu úsměvné. Tiše jsem se zachichotala a sebrala odvahu. Přece se nebudu bát trochy čaje! Upila jsem velký doušek a malinko se ošklíbla, avšak nebylo to tak zlé, jak jsem se bála. Čaj byl hořký a nedalo se říct, že by to byla kdovíjaká pochoutka, ale dalo se to zvládnout. "Hmm, myslím, že s tím dokážu žít," usmála jsem se na Regise, když jsem upila ještě trochu. "Moc děkuju, že jsi mi to ukázal. Budu si ten recept pamatovat, jen se neboj."

Prosinec 9/10 - Regis

Střihla jsem potěšeně ušima nad jeho slovy. "Víš, to by se mi líbilo, akorát jsem nepotkala bohužel moc vlků, kteří by se v bylinkách víc vyznali," povzdechla jsem si. Zdálo se to být vzácným uměním, které si neosvojil jen tak někdo. Což byla škoda, vážně jsem si myslela, že to je užitečné a taky bych se v tom ráda trochu "dovzdělala", jak se vyjádřil Regis. Už jsem byla častokrát v situaci, kdy jsem si přála vědět o bylinkářství něco víc. "Možná bys mi jich mohl pár ukázat? Třeba až se příště objevíš v Sarumenu? Nebo nám rovnou udělat nějakou hromadnou přednášku," zasmála jsem se.
Pozorovala jsem vlka, zatímco trhal bylinky a jednu po druhé je ponořil do vody. Trošku se mi zkřivila tlama. "Och, vážně? To je docela smůla, když se to musí pít pravidelně," povzdechla jsem si, doufala jsem, že to nebude až tak hnusné. Ale vlk holt musí něco vydržet. Pokud mi to uleví, soudila jsem, že za to trocha nepohodlí a nepříjemné chuti v tlamě stojí. "Samozřejmě," pousmála jsem se a soustředila se na teplotu vody v bublině, abych ji zvýšila. A pak už zbývalo jen čekat.

Prosinec 8/10 - Regis

Sice to nakonec odkýval, ale viděla jsem na něm, že mi pořád nevěří. Nejen, že jsem to z něho cítila, přímo jsem viděla tu nedůvěřivost, jak se kolem něj svíjí. Mrzelo mě to, vážně ano. Nevěděla jsem však, jak ho přesvědčit o tom, že říkám pravdu. Snad to ani nešlo. Když se někdo rozhodne, že vám nevěří, těžko s tím můžete něco udělat. Povzdechla jsem si. "Přesně tak, začalo to po tom... po té příhodě s houbami." Otřásla jsem se od hlavy k patě. Vůbec by mi nevadilo se už nikdy žádné houby ani nedotknout. Ble!
Už už jsem chtěla jaterník zhltnout, když mě Regis zarazil. S překvapeným "huh?" jsem čumákem narazila do jeho napřažené tlapky a zvědavě na něj pohlédla. Ukázalo se, že celá věc je o něco komplikovanější, než by se mohlo na první pohled jevit. Abych pravdu řekla, přišlo mi to až moc jednoduché! Prohlížela jsem si teď i ty nové bylinky. Heřmánek a pampelišku jsem samozřejmě znala, ale řepík byl pro mě nový. Jeho drobná žlutá kvítka působila docela přátelsky. "Dobře, dobře. Řepík, jaterník, heřmánek, kořen z pampelišky. Čaj, ten já dělat umím! Dělali jsme si se Zed šípkový a podbělový... můžeme to rovnou zkusit, ne?" pronesla jsem nedočkavě a přivolala vodní kouli, jako jsem to dělala v úkrytu Sarumenu.

Prosinec 7/10 - Regis

Nevěřil mi. Snažila jsem se necítit tím dotčeně, věděla jsem, jak to zní - tedy šíleně - ale přesto mě to zamrzelo. Proč bych mu lhala? Proč měli vlci takový problém uvěřit vlčicím, když jim něco říkaly? "Ne. Umřela jsem. Úplně. Umřela jsem na severu Gallirei pod horami a probudila jsem se v poušti, poblíž místa, kde sídlí Život. To by přece nebylo možné, kdybych byla jenom v bezvědomí." Neprůstřelná logika! Teď už to jistě nemohl nijak zpochybnit.
Ať už mi ale věřil nebo ne, nemohla jsem mu upřít, že se mi snažil pomoct. Nenabízel žádný zázračný lék, což byla trochu škoda, ale i malá pomoc byla určitě lepší, než nic. Sledovala jsem jeho počínání, když začal hrabat ve sněhu a vykouzlil před námi na sněhu malou fialovou kytičku, kterou nazval jaterníkem. Abych byla upřímná, ani jsem kloudně nevěděla, co vlastně játra v těle dělají, takže jsem to všechno poslouchala se zvědavě pootevřenou tlamou a prohlížela jsem si jaterník, který jsem možná už párkrát v životě zahlédla. Jen jsem nevěděla, k čemu je dobrý. "Je moc pěkný," rozplývala jsem se nad ním. "A to je všechno? Stačí jíst tenhle jaterník? To je jednoduché, já si taky dovedu kvítí vykouzlit," střihla jsem nadšeně ušima a už už jsem se chystala kytičku prostě vytrhnout ze země a sníst ji samotnou, po králičím způsobu.

Prosinec 6/10 - Regis

Ucítila jsem zašimrání naděje v hrudi, když Regis řekl, že nějaká bylinka na můj problém skutečně existovat může. Kousla jsem se ale do jazyka, když řekl, že by potřeboval vědět víc. Samozřejmě, měla jsem s tím počítat - nebylo to nijak zvláštní. Přesto jsem se zdráhala o svém zážitku mluvit, protože byl tak zvláštní. Celé jsem to vyprávěla snad jen Tonresovi, kterého jsem dobře znala a věděla jsem, že to pochopí. Musela jsem doufat, že pochopí i Regis. "Víš, bude to zní podivně, ale... opravdu se to tak stalo. Já- Já jsem totiž umřela. A potom jsem se zase vrátila mezi živé. Víš? Snědla jsem jedovaté houby, udělalo se mi po nich strašně zle a nakonec jsem umřela. A od té doby, co jsem ožila, se mi tohle děje. Bývalo to horší, ale přetrvává to pořád. Jsem unavenější, otíkají mi nožky a někdy i břicho, někdy mi i přijde, že trvá delší dobu, než mi přestane téct krev, když se někde škrábnu nebo tak. Je to strašně podivné. Nejhorší je ale ta únava a slabost." Odtrhla jsem pohled od sněhu, abych viděla, jestli si Regis myslí, že jsem na hlavu. "Dá se s tím něco dělat?"

Prosinec 5/10 - Regis

Měla jsem nemalou radost z toho, že se mi konečně povedlo narazit na toho skoro nepolapitelného léčitele. Jako bychom se o něm nedávno nebavili se Zed! Teď jsem z něj mohla vytahat všechny možné rozumy a přemluvit ho, aby mi ukázal nové bylinky a všechno. Fakt, že byl leden, mi nijak nepřekážel. Léčitel má určitě svoje způsoby, no ne? I v zimě vlci potřebují pomoc, možná i víc, než po zbytek roku.
Než jsem se ale stačila začít vyptávat, vlk jednu otázku položil mně. Čekala jsem docela dlouho, až dokončí větu, ale nevypadalo to, že by se k tomu chystal. "Tedy, jak jsem říkala. Jsem taková unavená, to je všechno. A mám oteklé tlapky. Jenže to se mi děje už delší dobu," povzdechla jsem si s pohledem upřeným na nohy, které byly viditelně napuchlé, když jste se na to soustředili. Pak jsem ale s nadějí v oku vzhlédla k ušatému ryzáčkovi. "Ale musí existovat nějaká bylinka, která by s tím mohla pomoct, že jo?" Třeba by mě dokázal úplně uzdravit! Zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by se v bylinkářství vyznal natolik, abych v něco takového mohla doufat.

Prosinec 4/10 - Regis

Vlk byl vážně docela milý. Nebyl důvod se ho bát, až jsem se pomalu zastyděla, jak moc jsem se lekla. To ty parohy. Nečekala jsem je, ani trochu! Pořád jsem ještě popotahovala, ale když řekl, proč se ke mně tak přihrnul, musela jsem se zasmát. "Aha! Asi není moc těžké udělat takovou chybu," máchla jsem oháňkou. "Já zase nečekala, že se za mnou zjeví kdosi s parožím." Něco na tom vlkovi bylo vzdáleně povědomého, ale nedovedla jsem ho zařadit. A on nedával nijak najevo, že bychom se už někdy potkali. Možná jsem se spletla?
Neprotestovala jsem, když mi pomáhal na nohy, abychom mohli zamířit ze zamrzlého jezera pryč. Od ledu vážně stoupal nepříjemný chlad, i když byl pokrytý sněhem. Nechala jsem se odvést zpátky na pevnou zem a ke svému hnízdečku ve sněhu, do kterého jsem se taky spokojeně uvelebila. A teprve když vlk řekl svoje jméno mi došlo, proč mi je tak povědomý. "Aha! Ty jsi ten rezavý léčitel!" zvolala jsem. "Jednou jsem tě viděla u nás v lese. Jsem Jasnava - ze Sarumenské smečky." Zavrtěla jsem ocasem tentokrát s mnohem větším nadšením. Tak jsem ho konečně potkávala tváří v tvář.

Prosinec 3/10 - Regis

Ležela jsem na sněhu a brečela a nejhorší bylo, že jsem ani pořádně nevěděla proč. Nechtěla jsem fňukat před tím neznámým vlkem a ani jsem k tomu pořádně neměla důvod. Nic mě totiž zase tolik nebolelo, dokonce jsem si ani moc nenatloukla, jen to mnou pěkně zatřepalo. Vlk, který mě tak vylekal, se doklouzal z vrcholku břehu ke mně, nesouvisle se omlouval a zajímal se, jestli jsem si neublížila. "To nic, ty za to nemůžeš," vypravila jsem ze sebe a zuřivě si utírala oči, do kterých se mi hrnuly další a další slzy. "Nic... nic jsem si ne-ne-neudělala, já jen... nemám prostě dneska dobrý den," vysvětlovala jsem, popotahovala a snažila se dostat zase trochu do klidu. "Jen jsem asi unavená, to je vše-vše-všechno," snažila jsem se ho přesvědčit o tom, že to není jeho chyba a věnovala jsem mu malinko křivý úsměv, který mě stál dost námahy. Jakmile se mi ale povedlo zkroutit obličej aspoň do náznaku úsměvu, trochu jsem se přece uklidnila. Tohle setkání nezačalo zrovna na té nejlepší notě, ale doufala jsem, že to ještě dokážeme napravit. Znovu jsem si otřela slzy a tentokrát je hned nenahradily nové. "Jsem v pořádku, vážně," prohlásila jsem už přesvědčivěji.

Prosinec 2/10 - Regis

V klidu jsem si ležela a snažila se chytit nějaké sluneční paprsky, když jsem za sebou uslyšela přibližující se kroky. Křupání sněhu nově příchozího prozradilo už zdálky, vůbec se nesnažil být nenápadný. Kráčel nejspíš přímo ke mně a tak jsem zvedla hlavu a ohlédla se, abych viděla, kdopak to je a co chce. A pěkně jsem se lekla! Vlk totiž najednou vykřikl, což jsem nečekala, stejně jako jsem nečekala, že mu z hlavy bude trčet obrovské paroží. Zkrátka a dobře, vyděsila jsem se ho asi stejně, jako on mě. Jediný rozdíl byl v tom, že on se nenacházel na vrcholku strmého břehu. Jak jsem sebou škubla, posunula jsem se až moc blízko ke křehkému okraji. Ten se pode mnou začal drolit a než jsem se nadála, už jsem se překulila a zřítila se přímo dolů na zasněžený povrch jezera. Nebyl to pád zrovna do peřinek, to vám tedy povím! Nic jsem si sice naštěstí neudělala, ale pěkně to mnou otřáslo, jak jsem zhučela na led. V kombinaci s tím, jak mizerný byl začátek mého dne, to na mě bylo najednou trochu moc. Zůstala jsem ležet na jezeře a do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem nedokázala zadržet. Popotáhla jsem, zamrkala... a pak se prostě naplno rozbulela.

Prosinec 1/10 - Regis

Vypravila jsem se na procházku kolem zamrzlého jezera, jako jsem to udělala už mockrát. Ale tentokrát jsem se cítila tak trochu mizerně. Ne, že by mi bylo úplně špatně, nebo že bych byla nějak hodně smutná, jen to prostě nebylo ono. Byla jsem taková jakási unavená, to bylo to. Jako by na mě možná lezla nějaká rýma nebo něco podobného, akorát se to ještě úplně neprojevilo. A taky se mi po dlouhé době připomněl ten můj problém, který jsem měla od doby, co jsem... inu, umřela, nazývejme věci pravými jmény. Trochu mi otékaly tlapky a věděla jsem, že i k únavě jsem od těch dob náchylnější.
Proto jsem ani nedokončila svůj okruh okolo jezera, jako jsem měla ve zvyku. Vylezla jsem na vyvýšené místo na břehu, odhrabala trochu sněhu a lehla si do toho sněhového "hnízdečka", které tím vzniklo. Zhluboka jsem si povzdechla, zavřela oči a nastavila tvář zimnímu slunci, které však vůbec nehřálo. Už aby tu bylo zase jaro, posteskla jsem si v duchu. Nemohla jsem se ho dočkat. Když se svět zazelenal, přece jen se všemožné trable snášely lépe.