Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sarumen přes Tenebrae

A tak jsme vyrazili. Překvapilo mě, že šla s námi i Feline. "Aha? Já myslela, že jsi chtěla raději zůstat v lese." Alespoň mi přišlo, že něco takového naznačovala či se přinejmenším s námi nijak nehrnula, ale byla jsem ráda, že se vydala s námi.
Feline se dala do seznamování se Zed a Nicos je trochu víc uvedl do dění a zároveň s nimi začal řešit smečkové záležitosti. Poslouchala jsem, co si moji společníci povídají, ale jen tak napůl ucha. Srdce mi bušilo, tlačilo se až do krku, hrudník se mi stahoval a žaludek se kroutil do uzlu. I když Nicos neočekával žádné nepříjemnosti, já měla strach. Strach, co Waristood poví, až se tam ukážu bez kluků. Co udělá. Nikomu neublíží. Není takový. Možná ne... Ale ten strach jsem měla pořád. Stáhla jsem se dovnitř své hlavy a ani nemluvila, pokud na mě někdo přímo nepromluvil.
Najít cestu k horám nebylo nijak složité. Stačilo jít pořád proti proudu řeky, tam, kde se tyčily na obzoru. Čím dále jsme šli, tím kopcovitější byla půda pod našima nohama a tím chladnější byl vichr, který nám čechral kožichy. Nezastavovala jsem ale. Nebyla jsem si jistá, jestli bych v sobě našla dost odhodlání se znovu rozejít. Bude to v pořádku. Waris to pochopí. Ale moje útroby byly křečovitě sevřené obavami, kterých se ne a ne zbavit.

//An'sidar přes Sněžné velehory

Opatrně, s citem jsem magií rozhrnula hlínu, aby v ní Roland mohl spočinout. Z očí už mi opět kapaly slzy. Bylo to celé tak... nespravedlivé. A bylo podivné pomyslet na to, že už nikdy neuvidím hnědého vlka, jak si to rázuje lesem nebo spí v úkrytu. Moc jsme spolu nikdy nemluvili, ale vždycky se mi zdál jako někdo klidný a rozumný. Byl to jistě dobrý vlk. A teď byl pryč.
Někdy během toho, co jsme připravovali hrob, se k nám připojili Zed. Kývla jsem jim na pozdrav a otočila se zpátky k Nicosovi, který s pomocí Feline uložil Rolanda do země. Pár prvních hrstek hlíny jsem zpátky nahrnula tlapkami, ale potom jsem opět poprosila magii, aby nám činnost usnadnila. Hlína zůstala porušená a bylo vidět, že se tu nedávno kopalo, ale věděla jsem, že za nějaký čas opět ono místo poroste zeleň. Hleděla jsem na ten kus holé hlíny a přivřela oči. Z rozkypřené země vyrazily pomněnky, vyrostly v ne zcela pravidelném kruhu ve středu Rolandova hrobu. Nosil přece přívěsek s těmi modrými kvítky - cosi pro něj jistě musely znamenat, i když jsem nevěděla co a příležitost se zeptat už nedostanu. "Sbohem," špitla jsem.
Chvíli jsme tam ještě stáli v tichosti, ale potom se Nicos obrátil k Zed a pronesl ta slova, kterých jsem se hrozila. Bylo nutné se vrátit k dalším problémům, byly tu věci, jež se zkrátka odkládat už nedaly. "Ach. Ano. Budu... budu jen ráda, když půjdeš s námi," pousmála jsem se smutně na Zed, tváře ještě pořád vlhké. "Snad abychom vyrazili?" řekla jsem, ačkoliv jsem toužila po pravém opaku. Po tom, co se právě stalo, jsem si chtěla jen zalézt do úkrytu a nevystrkovat čenich, ale nebylo to možné. Nemohli jsme riskovat, že Warise znovu nahněváme. Byl čas to vyřídit. Mít to za sebou, ať to dopadne jakkoliv. "Zatím se opatruj," řekla jsem tichounce k Feline a zamířila jsem k okraji lesa. V horách na severu jsem ještě nikdy nebyla, ale směr jsem znala dobře.

//Kierb přes Tenebrae

Za celou cestu lesem jsem nevyřkla ani jediného slůvka. Byla ve mně malá dušička, za život jsem zrovna moc mrtvých vlků neviděla a vůbec jsem se na to netěšila. Nedalo se ale nic dělat, museli jsme ho uložit k poslednímu odpočinku. Tak alespoň mohl být navždy součástí našeho lesa. 
Netrvalo to dlouho, než jsme došli na plácek mezi stromy, kde velký hnědý vlk ležel. Feline měla pravdu - nebyla na něm vidět žádná zranění ani nic jiného, skoro jako by prostě usnul a jen se zapomněl znovu vzbudit. Nicos prohlásil, že vypadá pokojně a já jenom přikývla. Hrdlo jsem měla příliš bolestivě stažené, než abych ze sebe dokázala vypravit jediného slůvka. Ale odhodlala jsem se pomoci Nicosovi vyvléct si Rolanda na hřbet, i když dotýkat se jeho dávno vychladlého těla ve mně probouzelo pocit odporu, za který jsem se sice styděla, ale ubránit jsem se mu nedovedla.
Cesta pod smrky trvala snad věčnost, nebo mi to tak aspoň připadalo. Nechtěla jsem se dívat na bezvládné tělo hnědého vlka a zároveň jsem od něj nedovedla odtrhnout oči. Oko měl zavřené, přívěsek s pomněnkami se lehce pohupoval, jak zrzavý vlk kráčel. Ale už se nikdy nevzbudí. Co se mu jen stalo? Jen chvílemi jsem pohledem zabloudila ve větvích stromů, kde jsem si čas od času všimla mihnutí křídel. Jen jedinkrát jsem jasně zahlédla sovu, která nás zřejmě sledovala. Bylo to poněkud zvláštní, ale neupozorňovala jsem na to. 
Nakonec jsme se přece jen octli na místě, kam jsme se chtěli dostat. Bylo to dobré místo. Proč ne? V našem hvozdě bylo jen málo míst, která by se mi nelíbila - pokud vůbec nějaká. Nicos se hned pustil do hrabání. "Můžu s tím trochu pomoct," ozvala jsem se po dlouhé době tichým hlasem a pomocí magie poprosila zemi, aby se pod našimi tlapkami otevřela, aby mohla přijmout vlkovo tělo. 

Ne, nechtěla jsem do té situace zatáhnout dalšího vlka, který měl rodinu. Samozřejmě jsem nechtěla, aby se cokoliv stalo kterémukoliv vlkovi ze smečky, ale přece jenom... Kesselova vlčátka a partnerka ho potřebovali. Nakonec to připustil i sám rezavý vlk, takže jsem si oddechla. Ale kým Kessela v týmu nahradit, to jsem vskutku netušila.
Prozatím jsme museli vyřešit tu smutnou záležitost, která se již nedala odkládat. Chtěla jsem s tím Nicosovi pomoct a Feline vypadala, že je na tom stejně, i když to nahlas neřekla. Pokývla jsem hlavou, věděla jsem, co za místo Nicos myslí. "Ano, tam by to mohlo být pěkné. Je tam... takový poklid." Uměla jsem si to představit jako klidné, důstojné místo posledního odpočinku pro vlky. "Feline, víš kde... um, kde Roland je?" otočila jsem se k mladé vlčici, která vlkovo tělo našla. Mohla nás tam dovést, abychom začali.

Samozřejmě, že jsem sama jít nechtěla, ale měla jsem strach, co by se mohlo stát, pokud s tím budeme ještě otálet. "Ani nechci. Ale nemyslím, že by mi ublížil, kdybych šla," pípla jsem. Opravdu jsem nechtěla věřit tomu, že by se Waris uchýlil k fyzickému násilí, kdybych se v jeho horách zjevila... Doufala jsem v to. Nicos navrhl, že by měl jít ještě Kessel. "Kessel má ale vlastní rodinu," pronesla jsem, měl malá vlčata, tak by tohle možná riskovat neměl? "A navíc je... no už není nejmladší," dodala jsem možná ne zrovna taktně, ale když jsem se s vlkem setkala, šediny na jeho tváři mi neunikly. "Ne, že bych si nemyslela, že to zvládne, ale... někdo by měl hlídat les, ne?" Bohužel se tu v poslední době příliš mnoho jiných vlků nevyskytovalo. A jestli kolem procházel nějaký vrah, možná jen čekal na příležitost, až Nicos a ostatní vlci schopní ochrany lesa odejdou a pak- Pak-! Možná bych přece jen měla jít sama. Pro dobro všech. Pro jejich bezpečí. Kousla jsem se do jazyka, věděla jsem, že ani Nicos, ani Feline by nesouhlasili. Nevěděla jsem ani, zda sama se sebou souhlasím já. Ale přemýšlela jsem o tom. Přemýšlela.
Pak tu byla ještě otázka toho, kam uložit Rolanda a Valariona, pokud po chudákovi mladém vlčkovi vůbec zůstalo něco, co se dalo pohřbít. "Mohla bych ti pomoct, kdybys chtěl. Svou magií dokážu připravit h-hroby a třeba jim i nechat vyrůst nějaká pěkná kvítka," nabídla jsem se tiše. Nevěděla jsem, jak se cítím z myšlenky na to, že bych měla hledět na mrtvá vlčí těla, ale museli jsme se postarat o to, aby odpočívali v pokoji.

Přebírala jsem si v hlavě, co Nicos říkal. Že se tyhle věci asi děly jen okolo Sarumenu. Co když v tom všem má tlapy Waris? vynořila se nepříjemná myšlenka. Lehce jsem se otřásla. Bylo to nejspíš paranoidní, a nechtělo se mi věřit, ne, absolutně jsem nevěřila tomu, že by byl schopný ublížit vlčeti, ale stejně... Celé to byla dost zajímavá náhoda, ne? Všechno se to začalo dít až potom, co přišel do smečky. To je paranoidní, a nic z toho by neudělal! Roland umřel přirozenou smrtí a Valariona zadávil nějaký maniak. Ale co se to tedy dělo? Proč?
"Ano, věřím, že v pořádku jsou. Jen doufám, že si dávají pozor," povzdechla jsem si. Nemohla jsem pro ně ale nic udělat, když jsem netušila, kde se potloukají. Možná, že už je Waris našel a odvedl si je. Což by znamenalo, že jsou aspoň v bezpečí... ale taky, že už se ke mně možná nikdy nevrátí. Nechtěla jsem na to myslet, ale bylo nemožné tyhle myšlenky vytěsnit z hlavy.
"Moc toho není," řekla jsem potichu. "Je silný, žije v horách, je to vůdčí typ. Já... Si vážně nemyslím, že by byl zlý. Ale taky si myslím, že se jen tak nenechá odradit, když něco chce." Uvědomila jsem si, že už zase pohledem studuju svoje tlapky, a přiměla jsem se od nich vzhlédnout a podívat se Nicosovi zpříma do tváře. "Jaro už je tu a i když se děje tolik věcí, musím splnit svůj slib. V... v nejbližších dnech se za ním vydám." Hlas se mi třásl a byla ve mně malá dušička, ale viděla jsem, že to jinak nepůjde. "Nechci, aby sem přišel a dělal ještě víc zle." Možná, že Nicos teď už nebude moct jít se mnou. Ochránit území bude jistě důležitější. Ale svůj slib jsem splnit musela, i když kluky mu nepřivedu, protože jsem neměla ponětí, kde bych je mohla najít.

Bylo alespoň malou úlevou slyšet, že Roland nepřišel o život násilně. Zřejmě zkrátka nadešel jeho čas, i když mi nikdy nepřipadalo, že by byl až tak starý... Pomalu jsem vydechla, když Nicos řekl, že bychom měli oběma zesnulým vlkům přichystat místo k odpočinku někde pod stromy lesa. "Ano, to... to by bylo pěkné. Aby mohli být navždy součástí lesa. Mohla bych tam nechat vyrůst třeba nějaké kvítí?" řekla jsem potichu. Byla škoda, že jsem ani jednoho z vlků neznala lépe, abych věděla, jaké květy měli třeba rádi, ale na něco určitě přijdeme, aby místo jejich posledního odpočinku působilo důstojně.
Nicos se poté rozpovídal o tom, že je třeba si dávat pozor. Zahleděla jsem se na vlastní tlapy, když zmínil Warise. Brzy se za ním budeme muset vydat... Mrzelo mě, že to dopadlo takhle. Že jsem ke smečce přivedla další problémy, i když to nikdy nebylo mým záměrem. Co ještě nás čeká? Co se to stalo s klidem a mírem, který zde panoval?
Dále alfa promluvil k Islin. Odlepila jsem pohled od země, abych se rozhlédla kolem, ale černou vlčici jsem nikde neviděla. "Huh?" uniklo mi tiše. Nepochybně v tom musela vězet nějaká magie, snad, jinak by to znamenalo, že Nicosovi z toho všeho přeskočilo. Protože však rezavý vlk vyhlížel zcela při smyslech, vsadila bych spíše na to první. Islin s Kesselem se měli stát novými betami a i Delta si vysloužila povýšení. Pousmála jsem se na ni i přes balvan, který mi ležel u srdce. "Gratuluji," špitla jsem a obrátila se na Nicose. "Samozřejmě. Jestli někoho potkám, vyřídím jim všechno, co jsi říkal." Když pak přišla řeč na moje syny, lehce jsem si povzdechla. "Myslím, že Hrášek je pořád v úkrytu, ale Mrakošlapa s Hvězdopravcem jsem naposledy viděla ještě předtím, než přišel Waristood. Toulají se na vlastní pěst už nevím jak dlouho." Zavrtěla jsem hlavou. "Je to... asi takové období, kterým si prošla spousta mladých vlků, ale s tím vším, co jsi říkal..." Srdce se mi svíralo. Achjo, kluci.

Březen /10 - Feline

"O, to ne, ne," zavrtěla jsem rychle hlavou, když Feline po mých slovech znejistěla. "O to se vůbec nestrachuj. Ono... Ten lov byl asi úplně normální, většině vlků to nejspíš nevadí. Já jen, no," sklopila jsem zrak a povzdechla si. Věděla jsem, že můj problém s lovem není zcela běžný. "Prostě mi to nedělá dobře, to je celé. Nelovím ráda ani menší zvířata, ale jíst se musí a u těch drobnějších to je aspoň rychle hotové a není to až tak... tak krvavé." Nechtěla jsem ji vyděsit, ani v nejmenším. Ale chtěla jsem, aby porozuměla, že já její spojenkyní v tomhle tréninku nejspíš nebudu. Kdyby bylo nutně potřeba, asi bych se znovu zvládla zúčastnit lovu jako naháněčka, ale jinak jsem se tomu chtěla vyhnout co nejvíce.
Magie, nu, to už byla jiná. Ta mě zajímala o dost více a taky jsem s ní nějaké ty triky uměla. "Hmm, se vzduchem jsem ještě tolik necvičila," přiznala jsem. "Ale vím, že můžeš přivolat vítr studený i teplý, zvedat různé věci, asi by se dala i přivolat velká vichřice, která odfoukne všechno možné," přemýšlela jsem nahlas. Pak jsem přivolala větřík, který zvedl do vzduchu nedaleko ležící větvičku a chvíli s ní pohazoval ve vzduchu, než dopadla zase na zem. "Vím, že někteří vlci tu magii používají při lovu, aby vítr nedonesl jejich pach k čumáku kořisti," napadlo mě přitom ještě jedno použití, které se pojilo s naší předešlou konverzací.
Spokojeně jsem máchala ocasem, když mi Feline chválila kožíšek. Nebo spíš zahrádku, která z něj rostla. "Ano, i když se mi zdá, že v zimě kvete přece jen o něco méně. Jestli to má něco společného s mojí magií, to nevím. Určitě to nijak vědomě neovládám... ale může to mít spojitost, určitě! No a ten věneček, ten je očarovaný od Života, aby nikdy neuvadl," vysvětlila jsem a zasmála se: "Líbilo se jim to, ale tehdy, když se mi ty kvítky objevily, byli ještě docela malí, takže pro ně bylo nové a fascinující úplně všechno." 

Snažila jsem ve vyprávění Feline najít nějakou stopu po tom, co se vlastně hnědému vlkovi přihodilo, ale nevycházelo mi z toho nic přesně uchopitelného. V jednu chvíli tu byl... a pak už ne. S povzdechem jsem zavrtěla hlavou. "Život je tak hrozně nevyzpytatelný," špitla jsem. Mohlo se přihodit úplně cokoliv a nikdo z nás netušil, kolik času tady vlastně má. Až mi z toho běhal mráz po zádech. Raději jsem na to ani nechtěla myslet.
O tom, co se stalo s Valarionem, toho Feline mnoho nevěděla, ale přišlo mi to celé naprosto šílené. Napůl jsem čekala, že se každou chvíli probudím v jeskyni a zjistím, že tohle celé byl jen výplod mojí unavené mysli. Sarumen byl tiché, poklidné místo... Tohle se doopravdy nedělo, že ne? Že ne? Ale šly jsme dál a dál, Nicosův rezavý kožíšek se přibližoval a pořád nic nenasvědčovalo tomu, že bych se měla probrat ze sna. Musela jsem si přiznat, že se ani neproberu.
Feline alfovi sdělila tu novinu, která ho pochopitelně šokovala. Cukla jsem sebou, když zvýšil hlas. Prosím, nekřič, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem neřekla nic. Jen jsem svěsila uši a ztěžka polkla. Nemohla jsem dělat nic, než stát vedle mladé vlčice, jako by mě někdo proměnil v pařez. Dokonce ani odpovědět na Nicosovy otázky jsem nemohla, protože Rolandovo tělo (jak bylo hrozné o hnědém vlkovi přemýšlet jen jako o těle!) jsem neviděla. Podobná otázka mi ani nepřišla na mysl a teď byly moje oči ještě větší a vyjevenější, než před pár vteřinami. "Myslíš, že by... To by přece nikdo...?" špitla jsem, copak tu vážně řádí nějaký vrah? Byla jsem jen malý krůček od paniky, protože už jsem tak dlouho neviděla svoje kluky a jestli tady obcházel nějaký maniak, tak, tak, tak-

Březen 3/10 - Feline

Pokrčila jsem lehce rameny nad Feline domněnkou, že všichni vlci umějí lovit všechno. "Nemyslím si. Já... to nikdy nepotřebovala. To až ve smečce se to začalo zdát důležitější, ale ani tak mi to moc nejde," povzdechla jsem si lehce a pak malinko zavrtěla hlavou, když Feline začala navrhovat, že bychom se to mohly učit společně. "Asi raději zůstanu u drobné zvěře," pousmála jsem se slabě. "Ten lov srnky, na kterém jsem byla, mi připadal až moc drastický na můj vkus. Ne, že bych namítala proti tomu, aby je smečka lovila, jen... Sama to dělat nedokážu," vysvětlila jsem a otřásla se při té vzpomínce. Byl to zážitek, který jsem si příliš netoužila zopakovat.
Jakmile ale přišla řeč na magie, očka se mi rozzářila. Ano, v tomhle jsem snad mohla mladé vlčici trochu pomoci! "Proč ne? Ráda ti ukážu, co vím. Ona je magie taková záhadná, moc ani nevím, odkud se bere, ale něco už s ní svedu," pousmála jsem se a nechala nám kolem tlapek rozkvést drobné sedmikrásky. "Nejbližší mi je země. Ale vítr mě také trochu poslouchá," dodala jsem. Avšak s těmi slovy přišlo jisté uvědomění a tak jsem malinko zaváhala, než jsem položila otázku, abych se ujistila, co vlastně chce Feline dělat: "A co přesně bys o magii chtěla vědět?"
Feline ale sama měla otázky. Pousmála jsem se na ni. "Nadělil mi ho pan Život. Stejně jako můj věneček," postrčila jsem si svoji ozdůbku tlapkou na čele. Pořád byl stejně svěží a barevný jako v den, kdy jsem ho dostala. "Navštívila jsem jeho překrásnou zahradu schovanou v poušti a řekla jsem, že bych si přála taky takovou. Nu, a za nějaký čas mi vyrostla na zádech moje vlastní zahrádka!" dokončila jsem se smíchem.

//úkryt

Chudáka Feline to pořádně vzalo a já se jí vůbec nedivila. I mně z očí vytryskly slzy, ale z jejích slov bylo jasné, že hnědého vlka znala lépe, než já. Trávili spolu čas ještě nedávno a najednou... tohle. "To je hrozné," špitla jsem. "Ale snad... snad se tedy aspoň dlouho netrápil?" Jenže to byla docela chabá útěcha. Těžko říct, co se vůbec stalo. Možná to nakonec vyjde najevo. A možná taky ne. Slyšela jsem o tom, že někdy vlci třeba usnuli a už se nevzbudili, ale nikdy jsem to sama nezažila. Mohl ho dostat mráz? Nebo byl nemocný a před všemi to schovával? Přece... nikdo by mu neublížil, že ne? Ne na území smečky. Určitě ne. 
A tak zatímco se rodinka s vlčaty vydávala na průzkum lesa, my s Feline zamířili za Nicosem, který podle všeho o Rolandovi ještě nevěděl. Jenže jak vyplynulo z dalších slov mladé vlčice, se šílenými a tragickými událostmi se přímo roztrhl pytel. "Cože?" vyřkla jsem nevěřícně. "Co- Leszkův bratr je po smrti?" Můj mozek to nezvládal zpracovávat. Nejen, že byl po smrti, byl snad dokonce zavražděn? "Ale však... však to jsou ještě vlčata," vybreptla jsem, jako by to bylo zcela nemyslitelné. Samozřejmě, že smrt se vlčat neštítila. To jsem věděla moc dobře sama z vlastních zkušeností. Ale tohle... Tohle... Co za strašlivé, krvavé jaro se na nás řítilo?
Nemusím snad ani říkat, že ve chvíli, kdy jsme dorazili k Nicosovi, jsem nebyla ve zrovna skvělém mentálním rozpoložení. Z očí mi pořád ještě tekly slzy a zlehka jsem popotahovala, nemohla jsem si to v hlavě srovnat, ty dvě šokující zprávy, které přišly těsně po sobě. "Ahoj," pozdravila jsem mladého alfu, který nebyl daleko úkrytu a zjevně čekal, až se k němu členové smečky připojí. Kromě mě a Feline zde ale zatím nikdo nebyl. "Prý- Prý se plánuje nějaké setkání? Ale..." Ztěžka jsem polkla a podívala se na Feline. "Předtím máme, no... špatné zprávy." Ale nedovedla jsem se přimět k tomu, abych to řekla. Ach, jak zbabělé bylo nechávat to na mladší vlčici! A přece ta slova prostě nechtěla ven z mého hrdla.

Březen 2/10 - Feline

"Po té dlouhé zimě bychom si to určitě zasloužili," usmála jsem se na Feline a máchla ocasem. Těšila jsem se na teplé sluneční paprsky v kožichu a na rozkvetlé louky, na motýly a na čmeláky. Zkrátka až celý kraj začne bujet novým životem. To bylo moje nejoblíbenější období z celého roku. Škoda, že letos bylo trochu pošpiněné stínem obav. Co Waris poví? Co udělá? Ach, ale na to jsem teď myslet nechtěla. Nechtěla jsem si kazit den. Na strach bude dost času i později... Aspoň jsem si to říkala, ale v koutku duše mi to pořád hlodalo.
"To jistě ano," přikývla jsem a doufala, že tomu tak opravdu bude. Bylo těžké se smířit s tím, že už mají vlastní hlavu a zájmy, ale s tím se musel asi popasovat každý rodič. Feline potom prohlásila, že by se potřebovala naučit lovit. "Ó, to je dobře, že se to chceš naučit. Já to vlastně dodnes pořádně neumím," přiznala jsem. "Byla jsem na posledním lovu s Maple a všechno mi pěkně ukázala, ale ani tak mi to moc nešlo. Asi na to nejsem stavěná," povzdechla jsem si. Přesnější by asi bylo říct, že jsem na to neměla žaludek. Ještě teď jsem nerada myslela na ten krvavý masakr, když jsme strhávali srnu k zemi. Raději zůstanu u svého lovu myšek a jiných malých zvířat. To nebylo aspoň tak drastické. "Ale tobě to stoprocentně půjde mnohem líp!" usmála jsem se zářivě na Feline. "A když ne, no, tak to není konec světa."

401 (8)

Něco vážně nebylo v pořádku. Viděla jsem to na Feline nejen já, ale i Islin, která se okamžitě ozvala i s domněnkou, co mohlo stát za potlačovanými emocemi mladé vlčice. Srdce mi vyletělo až do krku a poplašeně jsem se k ní otočila. Doufala jsem, že to vyvrátí. Myšlenky mi automaticky zalétly k mým klukům, které jsem už tak dlouho neviděla. Jsou v pořádku. Určitě jsou v pořádku. Nikdo nezemřel, že ne? Skoro jsem ani nepostřehla, že Islin vyšla z jeskyně ven a plánovala tam vzít i vlčata. Můj pohled byl zaměřený výhradně na Feline a otazníky mi přímo sršely z očí.
"Cože," hlesla jsem tiše, když konečně vyřkla, co se stalo. Žaludek mi poklesl a na moment jsem neměla slov. Roland? Jak může být-? Tolik jsem hnědého vlka neznala, ale zvykla jsem si ho vídat kolem. Vypadal přece tak plný života! "Feline, to je mi moc líto. Jsi v pořádku?" vyhrkla jsem k ní, jakmile jsem se trochu vzpamatovala a pokud mi to dovolila, věnovala jsem jí krátké objetí. Muselo být pro ni hrozné něco takového vidět. Mně samotné očka zvlhla slzami, a to jsem u toho ani nebyla.
Rodinka, nebo přinejmenším Islin, se vydávala na průzkum okolí. Feline ale dodala, že má něco na srdci i Nicos a já věděla, že musím zamířit za ním. Jaro už bylo zde, bylo na čase se pomalu vydat k horám. A teď ke všemu ještě zemřel jeden z členů smečky. Tlapky se mi roztřásly a hrdlo se stahovalo, necítila jsem se ani trochu dobře, ale nebylo úniku. "Pů-půjdu za ním. Ví o... o Rolandovi? Musíme mu to říct," pronesla jsem roztřeseným hlasem a otočila se k východu. Nemohla jsem už zůstat v jeskyni ani chvíli, najednou se zdála příliš těsná. Nechtěla jsem k Nicosovi - ne kvůli němu, ale kvůli tomu, že se určitě nebudou řešit žádné příjemné věci, ale musela jsem. Museli jsme se postarat o to, aby Roland došel důstojného odpočinku a aby se sem nepřiřítil rozzuřený Waris, protože jsem nedodržela slib. "Pojď, Feline," špitla jsem k vlčici a mrzelo mě, že její setkání s novou rodinkou neproběhlo za lepších okolností.

//Sarumen

400 (7)

Vlček, který se moc k jídlu nejprve neměl, se vzpamatoval a začal pít. S úlevou jsem si vydechla a pousmála se na rodinku, která teď už bude určitě v pořádku. "To nic nebylo," broukla jsem ke Kesselovi, když mi děkoval. "Ráda pomůžu, když vím jak." Islin vyhlížela unaveně a zdálo se, že teď už má pomoc nebude příliš potřeba. Pomalu jsem se tedy začala pobírat, že půjdu. Rodiče budou mít určitě plné tlapky práce a tušila jsem, že si budou chtít svoje dětičky užít taky chvíli nerušeně.
Nestihla jsem se ale ani rozloučit, když se k nám přiblížila Feline. Zamávala jsem ocasem na pozdrav a usmála se na ni. "Ahoj!" pozdravila jsem ji s veselím, které mi ovšem poněkud ztuhlo ve tváři. Feline se snažila o úsměv, ale barvy kroužící kolem ní prozrazovaly cosi jiného. Něco ji trápilo. Kousla jsem se do jazyka, možná nebylo nejlepší na to upozorňovat přede všemi, když se to snažila schovat, ale nedalo mi to. Přesunula jsem se vedle ní a tiše jí špitla k uchu: "V pořádku?"

Březen 1/10 - Feline

Zasmála jsem se. "To je pravda! Jen doufám, že budeme mít pěkné slunečné jaro. Byla by vážně smůla, kdyby nás čekalo zrovna hodně deštivé počasí," zavrtěla jsem hlavou, to by si to pak Islinina vlčátka moc neužila. Ale nemělo cenu se strachovat předem. Ono to určitě dopadne dobře. A i v blátě si vlčata konec konců vyhrají až až, jen to je potom o hodně víc práce pro všechny okolo.
Zamávala jsem párkrát ocasem a rozzářila se jako sluníčko. "Děkuju!" Byla jsem na jména, která jsem pro svoje kluky vymyslela, docela hrdá a tak mě pochvala od Feline potěšila o to více. "Samozřejmě, že jsou. Jsou moc fajn. Jen je teď v poslední době víc zajímají toulky, než aby se aspoň chvíli zdrželi se mnou... Ale co se dá dělat?" povzdechla jsem si, ale přitom jsem se pořád lehce usmívala. "Nebyla jsem nic jiného, když jsem dospívala." Samozřejmě, já se zatoulala tak důkladně, že už jsem se nikdy domů nevrátila. To ale snad mým klukům nehrozilo!