Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Usmála jsem se na zvědavého Hráška. "Až trochu povyrosteš, určitě to bude možné! Žije tu nedaleko takový mocný vlk, jmenuje se Život, a ten umí různá kouzla, kterými takhle vlky může obdarovat," povídala jsem už zase ke všem třem vlčátkům. "Očaroval mi můj věneček, aby vydržel pěkný napořád. A tohle bude také určitě dárek od něj." Zamávala jsem ocasem. Budu muset zase Života někdy navštívit, poděkovat mu a taky mu ukázat synky!
Zatím jsme se soustředili na hledání lesních jahod. Na okraji lesa, kam dopadalo více světla, jahodníky zvesela bujely. Kulihrášek se do toho vrhnul s chutí a Hvězdík mu byl v patách. Byl to první z jmenovaných, kdo objevil červené kuličky jako první. Sklonila jsem hlavu, abych se podívala. "Perfektní, to opravdu jahody jsou," pochválila jsem ho s úsměvem. "Tak je můžeš ochutnat, jsou moc dobré," pošťouchla jsem synka čenichem a zvedla hlavu, abych se podívala, jak na tom jsou zbylí dva. Hvězdík stál s našpicovanýma ušima a zvednutou hlavou, bylo vidět, že na něco čeká. Dvěma trochu neohrabanými skoky jsem k němu přihopkala a podívala se, co tam má. "Aha! No vidíš, tys je taky našel! Jen do toho," zamávala jsem ocáskem, zkontrolovala, co dělá Mráček a sama jsem si utrhla pár kousků slaďoučkého ovoce z jahodníků opodál. "Cítíte, jak voní? Ta vůně se s ničím nesplete, a také podle trojcípých lístků je poznáte. A jahoda má na sobě vždycky zvenku malá semínka, není hladká," popisovala jsem jim.

Hvězdík vesele poskakoval a usmíval se. I beze slov z něj nadšení přímo sálalo a bylo opravdu nakažlivé. Mávala jsem radostně ocasem a těšila se nejen ze svojí nové ozdoby, ale hlavně ze svých nejmilejších dětiček. Rostli mi všichni přímo před očima!
Mráček a Hrášek byli možná trochu víc ospalí, ale Hvězdopravec vypadal, že je nadšený do cesty k okraji lesa a hledání jahod. "Přesně tak, na jahody. Uvidíš, jak jsou slaďoučké," usmívala jsem se a otočila se i na zbylé dva synky. "A vy si tam můžete někde na mechu klidně odpočinout. Není to už daleko," ujistila jsem je a pomalu jsme vyrazili. Jen jsem dávala pozor, aby si Hrášek moc cestou nenatloukl čumáček.
Vzala jsem to k okraji hvozdu tou nejkratší cestou, ale i tak nám ta cesta chvíli zabrala. "Podívejte, tady je kapradí, a tady maliní a ostružiní, na to pozor, má pěkně ostré trny. Ale později v létě na něm také poroste dobré ovoce," povídala jsem vlčatům, zatímco jsme šli, aby se něčemu mohli přiučit. "A podívejte, támhle je další ptáček, ten šedivý, co šplhá po stromě," ukazovala jsem nadšeně tlapkou. "Tenhle se jmenuje brhlík." Byla jsem ve svém živlu. Ve vědomostech o širém světě jsem měla pořád své mezery, ale pokud šlo o hluboké lesy, byla jsem jako doma.
Stromy však začaly řídnout a dopadalo k nám více světla. "Tam už začínají louky," kývla jsem hlavou tím směrem. "Ale nejdřív ty jahody." Otočila jsem se hlavně na Hvězdíka, protože jsem nevěděla, jestli se Mráček s Hráškem budou chtít přidat nebo se raději stočí do klubíčka někde mezi kořeny. "Zkusíš je najít? Jsou to takové malé červené kuličky, které rostou blízko u země. Voní... vlastně trošku jako já," zasmála jsem se. "Ale když něco najdeš, radši se mě nejdřív zeptej, než to sníš, dobře? Ne všechny červené bobulky jsou jedlé," upozornila jsem ho i na možné nebezpečí. Nechtěla jsem, aby se některému z mých vlčat přihodilo to samé, co mě. Pak už jsem se ale také začala rozhlížet po jahodách, i když nejprve jsem chtěla dát šanci Hvězdopravci, aby zazářil. A samozřejmě i Mráčkovi s Hráškem, pokud se chtěli připojit.

Hrášek a Mráček zřejmě neměli slov. Nedivila jsem se, sama jsem z toho byla celá pryč. Pořád jsem se otáčela a prohlížela si ten zvláštní div, který se mi přihodil. Kvítka, mech, kapradinky... Byl to snad opožděný dárek od Života? Říkala jsem mu přece, že bych také chtěla tak krásnou zahrádku, jako měl on. Nikdy by mne však nenapadlo, že by se mohlo přání vyplnit až takto doslovně.
Jediný, kdo se nakonec zmohl zase na slovo, byl kupodivu Hvězdík. Ten toho prozatím mnoho nenamluvil. Nedělala jsem si s tím velké starosti, však nebylo kam spěchat a jinak to byl kluk jako buk, zdravý a veselý, tak čemu by to mělo vadit? Rozhodně to nijak neumenšovalo moji lásku k němu. Oháňka se mi rozhoupala ještě rychleji, když se mu podařilo ze sebe vypravit další krátké slovíčko. "Děkuju," zasmála jsem se a pošťouchla ho čenichem (a Hráška s Mráčkem hned vzápětí). "Tohle bylo tedy vážně hodně nečekané překvapení! Ale moc milé," usmívala jsem se. Byla jsem ta nejšťastnější vlčice pod sluncem!
"Chcete se podívat o trošku dál? Říkám si, že by na kraji lesa třeba už mohly být nějaké jahody. Ty byste určitě rádi ochutnali," střihla jsem ušima. Napadlo mě, že byla vlčata taky už dost stará na to, aby se začala učit lovit... a samozřejmě mě hlodla i myšlenka na to, že bych o nich měla povědět Warisovi. Ale ani jedno z toho jsem asi nechtěla dělat sama. Byla bych raději, kdybychom na výlet mimo les měli nějaký další doprovod. A lov? V tom jsem tápala i já. Na moment jsem se zachmuřila, ale pak jsem potřásla hlavou. Teď se tím nebudu tížit! Teď půjdeme na jahody!

Červen 10/10

S králíkem v tlamě jsem se překulila a vyhoupla se zase na nohy. Triumfálně jsem svůj úlovek zvedla do výšky, aby ho Elric viděl. "Tys to zvládla! No vidíš! Jsi skvělá!" chválil mě nadšeně a drcnul do mě bokem tak horlivě, až se pode mnou roztřesené nohy málem podlomily. Ale přesto jsem se smála. Pustila jsem králíka na zem a oplatila Elricovi šťouchanec. "Děkuju. Děkuju za všechnu pomoc, bez vás dvou bych to nikdy nezvládla." Šťastně jsem se zasmála. "Jak se asi bude tvářit Ashton, až to uvidí?" Elric se ke mně ve smíchu připojil. "Proč to nejdeme zjistit? Stejně už ho musíme vykopat z pelechu, zvládl by vyspávat klidně celý den," mrknul na mě. Se šťastně vlající oháňkou jsem zvedla svůj úlovek z trávy a poklusem se vydala za Elricem směrem k naší jeskyni.

Červen 9/10

Posunovala jsem se jen malinkými krůčky, tak blízko ke králíkovi, jak jsem si jen troufla. Teď! Vyskočila jsem kupředu, přesvědčená, že to bude jako vždycky. Že se mi tlapy zapletou, zakopnu nebo zaváhám a králík mi proklouzne pod drápky jako hladký slepýš. Tentokrát se to však nestalo. Odrazila jsem se silně zadníma nohama a vyřítila se přímo na ušáka. Ten konečně poznal, že je v nebezpečí a dal se na úprk. Bylo však příliš pozdě. Chytila jsem ho zuby za krk. Skutálela jsem se na zem, ale pořád jsem ho držela, i když se vzpíral a jeho kvičení mi trhalo srdce. Proto jsem ho taky co nejrychleji zakousla, aby se už nemusel trápit. Celé se to semlelo velice rychle a teprve, když bylo po všem, jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Dokázala jsem to!

Červen 8/10

Sledovali jsme ho skrčení bok po boku v trávě, ani jsme nedutali. Králík vykoukl z nory, opatrně se rozhlédl, zavětřil, znovu poposkočil kupředu a začal okusovat zelenou trávu. Nevšiml si nás. Napjatě jsem ho sledovala, srdce mi bušilo až v krku. Teď byla má šance. Mohla jsem to předvést přímo před Elricovýma očima! A možná proto jsem byla tak nervózní. Na chvíli jsem věřila, že se nedokážu ani pohnout. Tlapy mi přirostly k zemi, celé tělo zmrzlo, všechno znehybnělo. Pak mě Elricův čenich povzbudivě dloubl do ramene. "Jen do toho," špitl tak tiše, že to znělo jen jako zaševelení vánku. Ztěžka jsem polkla a přikývla. Do toho. Pomalu, pomalinku, jsem se začala plížit vpřed.

Červen 7/10

Ne. Prostě to jenom musím zkoušet pořád dokola. Byla jsem odhodlaná, že to zvládnu. Chtěla jsem to dokázat jak sobě, tak Ashovi s Elricem. Proto jsem byla na paloučku, sotva obzor na východě začal růžovět, zatímco ti dva ještě pochrupovali ve vyhřátém pelíšku. Sledovala jsem králičí noru a v hlavě si přehrávala, jak to dělali oni, plížení, skok, útok... Za chvíli jsem je úplně viděla, jak tam poskakují a nahánějí králíky pořád dokola a dokola...
"Spíš na číhané? Zajímavá strategie, sedmikrásko," šeptl mi náhle u ucha hlas. Nadskočila jsem, jen tak tak, že jsem nevypískla. Slunce na obloze už popolezlo o pořádný kus. Opravdu jsem usnula. "El-" "Pšš," umlčel mě vysoký vlk syknutím a pokývl čenichem k noře. Jeden ušák právě opatrně vystrkoval čenich.

Červen 6/10

Zkoušela jsem to pak s králíky ještě párkrát, ale dosud jsem žádného neulovila. Na lovu kachen, který jsme uspořádali o pár dnů později, se mi dařilo lépe. Když jsem vyskočila a stáhla odlétající kačenu ze vzduchu přímo k zemi, nemohla jsem tomu uvěřit. Tak jsem se vlastního úspěchu lekla, až jsem ji málem zase upustila. Naštěstí mě Ashton stačil okřiknout! Povedlo se mi ji zakousnout a byla to ta nejlepší kachna, jakou jsem do té doby jedla. Takový byl tedy můj první "větší" úlovek. Včera se mi zase podařilo ulovit koroptvičku. Proč mi chytat opeřence šlo lépe, než ušáky? Nedávalo to žádný smysl. Že by za to přece jen mohly ty jejich roztomilé čumáčky? Měla jsem nějaký vnitřní blok, který mi bránil je ulovit?

Červen 5/10

Lovit králíky jsem poprvé zkusila hned následujícího dne, ale moc se mi to nedařilo. Nechytila jsem ani jednoho. Oba starší vlci mě ujišťovali, že o nic nejde, ale viděla jsem, jak si s tím lámou hlavou. Jakto, že něco, co bylo pro ně tak jednoduché, mě vůbec nešlo? Taky jsem to nechápala. Jakmile jsem se pustila do lovu, tlapy jako by se mi pletly a nevěděla jsem, co mám dělat dřív. Jediná teorie, s jakou jsem dokázala přijít, byla ta, že stejně jako může někdo mít k lovu vrozený talent, já měla vrozený antitalent. Chtěla jsem ale udělat radost svým kamarádům a tak jsem byla odhodlaná to dokázat. A taky... Taky jsem se to chtěla naučit pro případ, že bych někdy zase skončila na světě úplně sama. Ač jsem doufala, že už se to nikdy nepřihodí.

Červen 4/10

Sledovala jsem je pozorně a snažila si vrýt do paměti všechny jejich pohyby i dobré rady, kterými mě častovaly. Než slunce vylezlo k poledni, už zvládli ulovit tři králíky, pro každého z nás jednoho. Byla jich tu opravdu hojnost, Elric tvrdil, že jsou přemnožení a děláme dobrý skutek, když je pojídáme. Nebyla jsem si jistá, jestli mu to věřím. Možná měl jen králíky rád. Nebo nechtěl, aby mi jich bylo tolik líto. Protože lítosti jsem se ubránit nedovedla, měli konec konců takové roztomilé čumáčky... Jenže jíst se musí, povzdechla jsem si. Raději jsem se ládovala lesním ovocem nebo chytala ryby, které tak roztomilé nebyly, ale teď už se blížil podzim, ovoce už tolik nebylo a na rybolov začínala být voda dost studená, takže nebylo na výběr.

Červen 3/10

Místo toho mi Ashton utřel slzy a navrhl, že můžeme začít s něčím menším. Třeba s králíky. S tím jsem nemohla než s úlevou souhlasit, ačkoliv toho dne jsem byla tak nevyspalá a pořád ještě rozklepaná, že bych nejspíš nedovedla ulovit ani králíka třínohého a úplně slepého. Alespoň jsme se však vydali všichni společně na palouček - právě na ten, na kterém jsem se právě teď krčila a číhala na kořist - a já sledovala oba zkušenější vlky, jak loví. Zdálo se, že v tom mají každý trochu jiný systém. Dlouhonohý Elric nebyl tak trpělivý, když na ušáka číhal, zvládl ho dohonit, i když ho vyplašil brzo. Ashton byl těžkopádnější, ale uměl se tiše připlížit skoro až ke králíkovi a když po něm skočil, jako by ho úplně zavalil.

Červen 2/10

Bohužel asi nechápali, jak mizivé opravdu moje schopnosti jsou. Chtěli mě vzít na lov jelena a já se nejprve neodvážila jim říct, že se na to necítím. Zněli totiž tak nadšeně, že budou mít třetího lovce do party a bylo vidět, že už si tu budoucnost malují v růžových barvách. Až ráno v den lovu, poté, co jsem v hrůze a nervech probděla celou noc a pořád dokola si představovala kopyta drtící kosti a hrůzné obří parohy, které mohly vlka určitě proklát skrz naskrz, jsem ze sebe vysoukala, jak hrozný z toho mám strach. Ne, že bych musela něco říkat, v tu chvíli se na mě určitě stačilo jen podívat a bylo jasné, že nejsem ve stavu nikam chodit. Bála jsem se, co na to mí noví přátelé řeknou. Bála jsem se, že budou zklamaní.

Červen 1/10

Učit se lovit bylo těžké. Doma jsem toho nikdy moc nenalovila, jen rybky v potoce a myšky na mýtinkách, kde měly vyhrabané celé sítě chodbiček a děr. Větší kořist, ze které jsme se najedli všichni, nám nosil táta a tehdy jsem se příliš nezajímala o to, kde ji bere nebo jak ji získat. Na cestách s Eliasem jsem se o jídlo také starat nemusela. Vlk lovil pro nás pro oba, staral se o mě, abych neměla hlad. To až když jsem osaměla... Ale ne. Na to jsem myslet nechtěla. Přeběhl mi mráz po zádech, od zátylku až po ocásek. Soustředit se, soustředit se...
Krčila jsem se ve vysoké trávě na louce a čekala, až nějaký králík vyleze ze své nory. Bylo to dlouhé čekání a tak se mi myšlenky brzo začaly zase rozbíhat. Jakmile jsem zase nebyla sama a Elric s Ashtonem mě vzali mezi sebe, rozhodli se, že se musím lovit naučit.

Mráčka zajímaly samozřejmě hlavně písničky, zatímco Kulihrášek si posteskl, že taky neumí zpívat. "Ó, ale zpívat může každý," usmála jsem se na něj. "Klidně to zkus také," povzbuzovala jsem ho.
Povyprávěla jsem jim trošku o světě, který nás obklopoval, ačkoliv jsem ani zdaleka nemohla obsáhnout všechno. Tušila jsem ale, že se na všechno doptají - a nepletla jsem se. Zasmála jsem se, když na mě Mráček s Hráškem vybafli skoro stejnou otázku takřka zároveň. A byla to docela záludná otázka! "No, řekla bych, že jsou to vlastně jen dvě jména pro stejnou věc. I když jako hvozdy si představuju spíš takové větší, starší... hm, divočejší lesy." Rozhlédla jsem se kolem, po spleti větví a kmenů. "Tady náš Sarumen je hodně velký a určitě taky hodně prastarý, takže se mu říká Sarumenský hvozd - ale Sarumenský les je taky správně." Podrbala jsem se za uchem, sama jsem se do toho začínala malinko zamotávat.
No a pak... pak se tak nějak přihodilo všechno zaráz. Hrášek se rozplýval nad mechem a Hvězdík ze sebe vykoktal pár slabik, které jsem si v hlavě přebrala jako "máma", načež jsem se samozřejmě velice zaradovala a ze samé radosti se celá zazelenala. Všechno mě šíleně lechtalo a šimralo, bylo to k nevydržení, ale jak to začalo, tak rychle to také skončilo.
Hvězdík jen koukal s otevřenou tlamou, Kulihrášek taky skoro zapomněl mluvit, jen Mráček to bral s naprostou pohodou. Zatímco aury všech ostatních se překvapeně mihotaly, ta Mráčkova se sotva líně převalila. Jeho suché prohlášení mě probralo z vlastního šoku a zvesela jsem se zasmála. "Máš pravdu, je to mech! Jenže ten většinou na vlcích neroste. Ani kvítky, ani kapradí... Ale tady, kde žijeme, vládnou kouzla, takže tohle je sice nezvyklé, ale - jak je vidět - ne nemožné." Otáčela jsem se na jednu stranu a na druhou, kochala se tou zvláštní zahrádkou, která na mě vyrostla. Bylo to zvláštní, ale už teď jsem věděla, že si zvyknu. Moc se mi to totiž líbilo. "Je to docela pěkné, ne?"

Mráčkovo nadšení z písniček bylo přímo nakažlivé. V hlavě jsem rychle pátrala po nějaké další, kterou bych mu mohla zazpívat. "Samozřejmě, každá jsou úplně jiná. Některé jsou si podobné, ale neznám dvě, které by byly úplně stejné. A jestli chceš, můžeš si vymyslet i svoje!" Zase jsem kousek zazpívala a už jsem si i vzpomínala na další písničku, ovšem muselo to počkat, protože Kulihrášek potřeboval trošku asistenci. S oporou mne i Mráčka ale vyšel do lesa bez dalšího karambolu. "No vidíš, jde ti to skvěle! Jen ty nožky musí trošku zesílit. A ty, Mráčku, zkus tuhle: 'V noci se zdají sny, ráno se nechce vstávat, nejkrásnější jsou lítací. Tak si vyber mrak a vítr - přítel náš - odvane nás, kam si budeš přát. Třeba na sever, třeba na seveeeer!'" protáhla jsem a lovila v paměti druhou sloku.
Mezitím už jsme ale zastavili na pěkném místě, kde si mohli kluci prohlédnout les. "Stromů tu je vážně hodně. Když je takhle někde hodně stromů, říká se tomu les nebo hvozd. Ale je tu i spousta dalších věcí, které uvidíme. Kapradí, tůňky, různé keře a někde i květiny, jako mám třeba ve svém věnečku," vykládala jsem vlčatům. "Také tu žijí různá zvířata. Vidíte třeba tamhle na stromě?" naznačila jsem čenichem směr, kterým by se měli dívat. Na kmeni tam seděl černobílý pták s červenou čepičkou a tloukl zobákem do kůry. "To je strakapoud."
Mezitím Hrášek objevil mech. Tím, že se do něj nešikovně překulil. "To je právě ten mech," usmála jsem se a pokud potřeboval, pomohla jsem mu zpátky na tlapky. "Tady na těch mechových polštářích si můžeš chození trénovat a nenatlučeš si." I když mi to malinko začínalo dělat starosti. Nepadal Hrášek přece jenom trochu moc?
Poučila jsem je taky o tom, aby se moc netoulali. Doufala jsem, že jim to alespoň chvilku vydrží, i když možná písnička o poutníkovi nebyla v tom případě ta první, kterou bych jim měla motat hlavu. Jenže žádnou o vlkovi, který seděl doma, jsem neznala.
Nu a vtom se ozval další hlásek. Nejdřív jsem vůbec netušila, odkud to přišlo, než se po kratičkém zmatení moje oči zastavily na Hvězdíkovi. "Hvězdíku! Ty mluvíš!" vyjekla jsem nadšeně a srdečně ho objala. "Jsi moc šikovný! Všichni jste šikovní," počastovala jsem pomazlením i Mráčka s Hráškem a pak se celá otřepala. Jak na mě padly poslední paprsky zapadajícího sluníčka, najednou mě lechtalo celé tělo. Bylo to k nevydržení. "Íík! Co to je?" otřepávala jsem se a otočila se, abych se podívala, co to po mně leze. Musel to být aspoň milion malých broučků! Ale nic takového to nebylo. Z kožichu mi přímo před očima pučel mech, lístky a barevná kvítka.