Nic nemusí být takové, jak se na první pohled může zdát. Obzvláště pak pokud jde o záludnosti něčí povahy. Každý živý tvor má ve své duši nejrůznější skrýše a zákoutí, kroutící se stezky, nezměrné hlubiny a ne vždy je hned vystavuje světu na odiv. První dojmy mají ve zvyku klamat… a u vlčice jménem Jasnava nikdy přesně nevíte, jakého prvního dojmu se dočkáte. Přivítá vás veselé stvoření s přátelskými jiskřičkami v očích? Či snad narazíte na domnělého blázna, co si pro sebe zpívá, poskakuje a mluví se stromy? Nebo možná zakopnete o vyděšenou hromádku neštěstí, která někde v koutě tiše plačíc čeká na spásu nebo zkázu. A přesto to pokaždé bude ona. Se všemi svými zákoutími a tajemstvími.
Jasnava je za jakýchkoliv okolností velmi mírumilovnou, jemnou, laskavou duší, která miluje vše živé a snaží se vždy co nejvíce pomáhat a co nejméně škodit. Když je vše v pořádku, její potřeby jsou naplněny a v jejím nitru panuje mír, by se snad mohla zdát jako vtělení nějaké pohádkové víly, která na lehkých tlapkách tančí na loukách mezi květy, prozpěvuje si se skřivánky a zvonivě se směje. Hltá život plnými doušky, užívá si ho, prociťuje každý krásný okamžik celou svou duší. Nestará se, zda se před někým zahanbí, podobné myšlenky jí ani nepřijdou na mysl. Jako by úplně zářila.
Když se s ní dáte do řeči, zprvu bude možná poněkud zdrženlivá. Protože vyrostla poměrně odloučená od vnějšího světa, má občas problém navigovat běžnou konverzaci a její záludnosti a zdvořilosti. To ale neznamená, že si s ní nepopovídáte. Naopak. Když se padne na správné téma, Jasnava si popovídá moc ráda. Nepatří mezi ty nejvýřečnější bytosti, ale je velmi dobrou posluchačkou a ráda přispěje svou troškou do mlýna. Občas může působit poněkud roztržitě nebo zmateně, zlé jazyky by snad řekly, že je chvílemi úplně mimo, ale tak to úplně není. Pouze se snadno ztratí v myšlenkách, má totiž poněkud přebujelou fantazii, kterou vyplňuje různé mezery ve vědomostech o fungování světa. Nic z toho ale nepřebíjí fakt, že je vlčicí velmi přátelskou a když se k ní obrátíte s nějakou bolístkou či trápením, udělá, co bude moci, aby vám pomohla. Její srdce totiž krvácí pro všechna trpící stvoření.
Ovšem ne vždy jsou věci tak dokonalé a kde je světlo, tam nutně musí být i stíny. A stíny jsou i v Jasnavině duši – a není jich zrovna málo. Nese si je s sebou ze své minulosti. Strach a samota, dvě vysoké temné postavy, které jdou ruku v ruce a neustále vlčici šlapou na paty. Jasnavě samota nevadí, ale jen do té doby, než si ji plně uvědomí. Je to taky část důvodu proč si, kdykoliv je sama, tak často prozpěvuje nebo si povídá se vším, na co narazí, ač si to plně neuvědomuje, zvuk vlastního hlasu ji uklidňuje. Občas na ni ale realita její osamělosti dopadne. To se může stát jakkoliv – nejčastěji v noci, či když se vyleká nějakého stínu v temném zákoutí, kdoví, co se vlastně přesně stane… Ale jakmile jí dojde, že je skutečně, plně a doopravdy sama, když jí k uším doléhá jen zvuk vlastních kroků a tichého dechu, věci začnou být zlé. Začne se bát, jako malé vlčátko ztracené v temném lese, koutkem oka zachytává stíny a věci, které nejsou a zmatek a strach ji sevřou do svých spárů, až ani neví, čí vlastně je. Zoufale pak hledá někoho, kdo by ji zachránil a uchyluje se ke vzpomínkám na bezpečí svého dětství, když byla obklopena jen neprostupnými houštinami, kterými nikdy nemohlo proniknout nic zlého. Obzvláště během zimních měsíců, kdy je víc tma, než světlo a kolem nejsou žádné květiny, motýli ani jiné drobné radůstky, které by ji mohly rozptýlit, se proto samoty velmi straní a má tendenci se přilepit na každého, kdo projde kolem. Když jí je nejhůř, raději by se držela i s někým, kdo jí ubližuje, než aby zůstala sama. Není tedy příliš stavěná na život tulačky, nejlépe je jí ve společnosti či aspoň blízkosti vlků a tedy by se jí nejlépe žilo ve smečce.
Špatně taky snáší bolest a vůbec se neumí prát. Kdybyste ji chtěli zakousnout, nejspíš by se jen přikrčila až k zemi s ocasem staženým mezi nohy a nechala vás, bez jakéhokoliv boje. Není nic těžkého ji rozplakat, ale rozhodně je těžké ji odehnat – když se dostane do konfliktu, neutíká, jen zmrzne na místě a čeká, až se bouře přežene. Ona sama se rozzlobí jen opravdu velmi, velmi výjimečně a musel by být napůl zázrak, abyste ji slyšeli zvýšit hlas.
To, po čem její duše touží ze všeho nejvíc, je láska, přátelství a bezpečí. To si vždy přála ze všeho nejvíc. Mít někoho, na koho se může spolehnout, kdo ji ochrání, kdo ji nenechá samotnou – ať už je to smečka, přítel či snad životní partner. Ona svou lásku rozdává ochotně plnými hrstmi. Možná je trochu zvláštní, trošičku mimo, ale jen stěží je pohledat shovívavější, laskavější duši, než je ta její. A jediné, co ona žádá, je trocha té laskavosti a shovívavosti na oplátku.
Prastarý les, tak starý, že si to většina živoucích stvoření neodkázala ani představit. Větve mechem porostlých stromů se proplétaly, široké kmeny byly místy zkrouceny a ohnuty do nejpodivnějších tvarů. Křoví a houštiny na každém kroku, hluboké ticho panující v každém zákoutí hvozdu a paprsky slunce, které se protláčely skrze husté listoví v podobě drobných flíčků a skvrnek, zdobících každý povrch. To je Morhonský hvozd. Hvozd, o kterém se mezi vlky v okolí špitalo, že v něm straší a že je postihnut nějakou hroznou kletbou. Takové řeči jeho obyvatelům vyhovovaly. Občas je dokonce sami přiživovali. Morhonský hvozd se totiž stal domovem malé vlčí rodiny, vlastně jen páru, Lesana a Jitřenky. Žili tam sami dva, skrytí před světem, který je již unavoval, ale mělo se to brzy změnit. Brzy se jejich rodina měla rozrůst.
Stalo se tak jedné jarní noci, v noře mezi kořeny prastarého dubu. Jitřenka přivedla na svět dva malé bezbranné uzlíčky, dvě vlčí holčičky. Jedna z nich měla kožíšek hnědobíle strakatý po matce, zato ta druhá podědila černobílou srst po otci. Dostaly jména Jasnava a Havrana a od té chvíle byl Morhonský hvozd jejich domovem. V něm vyrůstaly, v něm si hrály, každý pařez a každá větev jim byla známá. Nebyl žádný kámen, který by neobrátily, v potůčku, který tekl středem, znali každý výklenek břehu. Prastaré stromy svými větvemi kryly jejich schovaný život a jejich kmeny a křoviny byly jako zdmi, které mladé vlčice nikdy neopustily. Každý si s sebou z minulosti nese nějaké démony. Ten, kterého na zádech vlekla Jitřenka, ji donutil nevěřit vnějšímu světu. Nepřála si, aby její dcery poznaly zlo, jaké v něm může číhat. Chtěla je ochránit, navždy je schovat. Však co jim scházelo? Měli vše, co si mohli přát, pod stromy lesa – jen Lesan se vydával na lov, když se dieta z myší a ryb začínala každému příliš zajídat. Jasnava s Havranou se ale nikdy nenaučily lovit nic většího, než jsou králíci. Proč by to potřebovaly? Vždyť měly navždy žít pod ochranou starého hvozdu, kde měly svoje nory a svoje dobře známé bezpečné cestičky. Jasnava byla šťastná. Neuvědomovala si, že její dětství nebylo zcela normální, neuvědomovala si, že toho mnoho zmeškala a o mnoho přišla. Věděla, že nesmí k okraji lesa a protože byla poslušná, nenapadlo ji vzpírat se vůli rodičů. Zajímalo ji, kam občas otec mizí a odkud přináší srnčata a mufloní ovce, ale rodiče její dotazy vždy zavrhli a ona se nakonec ptát přestala.
Havrana nebyla vždy tak poslušnou a tak to byla ona, kdo se poprvé podíval ven, za povolenou hranici. To jim bylo okolo jednoho roku. Oné noci Havrana přiběhla do jejich nory, dloubnutím probudila sestru a přiměla ji, aby šla s ní. Jasnava se vyptávala, o co běží, ale Havrana ji neposlouchala. „Však uvidíš,“ opakovala na všechny zvědavé otázky. Procházely po vyšlapaných cestičkách v křovinách, až došly do míst, kde les začínal řídnout. „Tam už nesmíme,“ vyhrkla Jasnava, ale pořád následovala sestru, která se drala kupředu. „Nic nestane, když se jen podíváš,“ umlčela ji Havrana a náhle se zastavila. Jasnava stanula vedle ní, tlapy už měla z lesa venku, a hleděla vzhůru k nebi, na oblohu pokrytou hvězdami. Už hvězdy viděla dřív, samozřejmě, ale tohle bylo něco úplně jiného – výhledu nebránily žádné větve ani stromy, obloha se táhla až kamsi donekonečna, stejně jako krajina ozářená měsícem. Vyrazilo jí to dech a tehdy poprvé si uvědomila, že svět… svět je něco víc, než jen jeden les.
V srdci jí od té doby hořel plamínek touhy. Obě sestry od té doby občas chodily k okraji hvozdu, sem tam i o kousek dál, a obě o tom také svorně mlčely před rodiči. Když teď ale Jasnava věděla, že tam venku je i cosi víc, byl jí hvozd náhle malý. Chtěla poznat, co je tam venku… všechno to neznámo, všechny záhady a tajemství. Také se ale bála. Svět za jejím prahem vypadal nekonečný a poněkud ji děsil. Proto trvalo dlouho, než se konečně odhodlala – bylo to začátkem jara druhého roku jejího života a ten krok neudělala sama. Jednoho večera se zase vyplížila k okraji hvozdu, ale tentokrát tam na někoho narazila. Nejdřív se hrozně lekla. Cizí vlk! Maminka ji přece vždycky varovala před cizinci! Ale… on vypadal přátelsky? Dokonce se usmíval? „Zdravím, slečno – snad jsem vás nevylekal?“ povytáhl obočí a roztáhl tlamu do úsměvu. Jasnava zjistila, že se taky usmívá. Bylo to tak vzrušující, setkat se s cizincem! „Ne, ne, nevylekal,“ ujišťovala ho. „Do toho hvozdu bych nechodil,“ řekl on. „Je prokletý. Straší tam hrozná příšera.“ „Kdepak,“ oponovala Jasnava. „Já tam bydlím, já a moje rodina. Nic tam nestraší, je to náš domov.“ „A to jste si nemohli k životu vybrat hezčí místo, nějaké méně ponuré?“ Jasnava jen pokrčila rameny: „Ty znáš takové místo? Já nikdy neviděla nic jiného, než náš les.“ Nebyl to příliš dlouhý rozhovor, než se vlk, který se představil jako Elias, nabídl, že jí ukáže svět. A ona přikývla, odešla s cizincem do širého svět a na rodný les se ani neohlédla.
Bylo to krásných pár týdnů, které s Eliasem prožila. Poznala květiny, poznala, jak šimrá vítr v srsti, jak slunce hřeje do kožichu na otevřené louce, jaké to je pořádně si protáhnout tlapy během, kterému nepřekážejí stromy a kořeny. Poprvé se koupala v jezeře, poprvé dělala tolik věcí, které dosud nikdy nepoznala – a ke všemu měla nového přítele. Vlastně se do Eliase ve své hloupoučké naivitě bezhlavě zamilovala během několika prvních dní a vlastní život by mu svěřila do tlap. Připadal jí moudrý, připadal jí krásný, ukazoval jí svět, učil ji o něm, povídal jí o všem, co znal… usmíval se na ni a ona se utápěla v jeho modrých očích, nikdy si neuvědomila, o co byla předtím okradena. A teď věřila, že bude už navždy šťastná, navždy s Eliasem a nikdy si ani nevzpomene na nudné bezpečí hvozdu, když skutečný svět je tak vzrušující a překrásný a existuje v něm láska. Čeho, čeho se to matka tolik bála? I to měla Jasnava brzy zjistit, měla se poučit o krutosti světa drsněji, než mnozí. Jednoho večera se procházeli s Eliasem pod hvězdami, vůně rozkvetlých stromů se jim ovíjela kolem čenichů. Tiskli se k sobě, tak jako předtím už mnohokrát, ale tentokrát bylo ve vzduchu i cosi jiného. Cítila to, to zvláštní chvění kdesi uvnitř sebe a nepochybně ho cítil i Elias, protože věci zašly mnohem dál, než k obyčejné zamilované procházce a tulení se při měsíčku… Když té noci usínala, hlavou jí vířily tisíce zmatených myšlenek a pocitů, převažovalo však štěstí a láska.
Štěstí se ale vytratilo s ránem, když otevřela zlatá očka a zjistila, že je sama. Elias byl pryč. Srdce se jí stáhlo, ale ještě nepanikařila. Nejspíš jen odešel na lov, nebo se napít k řece… že? Čekala na něj v tom hájku na kopci, kde ji nechal, ale on nepřicházel. Nevrátil se toho dne, ani toho dalšího, ani den potom. Elias ji opustil. Nerozuměla tomu. Milovala ho, celým srdcem, bezpodmínečně… tak co udělala špatně? Možná pro něj byla pouhou zábavou, možná k ní skutečně něco cítil a jen utekl ze strachu před následky svých činů. Nebo to možná celé byla opravdu jen krutá náhoda a jeho na cestě na lov stihlo nějaké hrozné neštěstí. Kdoví. Nic z toho ale Jasnavu nenapadlo. Měla pocit, že je to její vina a teď byla sama, samotinká na celém světě. A mělo být ještě hůř.
Vydala se hledat Eliase nebo cestu zpět domů, ale nenašla ani jedno, ani druhé. Našla jen smutek, strach a strádání a jednoho dne si uvědomila, že s ní je cosi jinak. Ač hladová a pohublá, začínalo jí růst břicho, ve kterém nosila její a Eliasovy potomky. Tehdy teprve začala opravdová bída. Snažila se, seč mohla, aby sehnala dost potravy pro sebe a pro své nenarozené děti, ale lovit pořádně neuměla a ve svém stavu z myší a lesních bobulí mohla přežít jen stěží. Přesto někde uvnitř její naivní dušička věřila tomu, že bude vše dobré, vlčátka se narodí a ona se o ně bude starat, bude je milovat tak, jako jejich otce a díky tomu nakonec bude všechno v pořádku. Držela se té myšlenky jako klíště, upínala k té představě všechnu svou naději, nepřestávala se snažit posbírat každý kousek potravy, který mohla, aby sebe a svoje děti nakrmila. To světlo naděje ji udržovalo při smyslech, když už vyčerpáním své břicho sotva táhla a upínala k němu myšlenky i tehdy, když ji nakonec u zpívajícího potůčku přepadly bolesti a vlčata se začala drát na svět. Byla to taková bolest, jakou ještě nikdy nepoznala. Tolik snažení a utrpení, krve a slz… jen aby to nakonec bylo všechno zbytečné. Dvě malá vlčátka se jí narodila a byla mrtvá dřív, než se poprvé nadechla. Když si to uvědomila, všechno se zhroutilo. Už nebylo proč se snažit, pro koho bojovat. Celý svět svou tíhu složil na její ramena a ona brečela, natažená na boku a vyčerpaná z posledních sil, brečela a brečela, zatímco se kolem ní celý svět točil a houpal a nakonec z něj asi musela spadnout, protože ji pohltila krásná bezbolestná temnota.
To, co se s ní dělo potom, stěží vnímala. Když znovu pootevřela oči, zjistila, že přední část jejího těla je přehozená přes něčí široká silná záda, zatímco zadní nohy se jí vlečou po zemi. Zkusila něco říct, ale než to zvládla, svět opět vybledl do temnoty. Takové podivné záblesky se opakovaly ještě několikrát. V její paměti to období je celé zmatené. Pamatuje si, jak se k ní skláněl cizí vlk a nabízel jí vodu. Pamatuje si, že jedla zajíce. Pamatuje si ustarané hlasy, ale ne jejich slova. Pamatuje si, že ji všechno bolelo a že pořád plakala. Až pak – po jaké době to mohlo být? Den? Týden? Možná sto let? - se všechno vyjasnilo. Přišla k sobě vleže na kožešině divočáka v jeskyni, kterou neznala. Byla pořád unavená, v hlavě měla zmatek a v duši jí zela hrozivá díra, hotový kráter… už ale nebyla sama. V jeskyni leželi dva vlci a zdálo se, že spí. Když se ale na kožešině trochu zavrtěla, ten větší vpravo zvedl hlavu a otočil se na ni. „Už jsi vzhůru,“ pronesl klidně, postavil se na nohy a posadil se naproti ní. „Holka, tys nám dala. Myslel jsem, že to nezvládneš. Ale máš tuhý kořínek… a taky štěstí, že jsem šel kolem.“ Jasnava nevěděla, co má na to říct. Pořád netušila, co se s ní dělo. Vlk jí to ale nakonec celé objasnil. „Šel jsem k potůčku na ryby a našel jsem tam… tebe. Tebe a ty malý.“ To ji bodlo u srdce a z hrdla se jí vydralo táhlé zakňučení. Vlk sklopil hlavu. „Já vím. Mrzí mě to, opravdu. Potom jsme je pohřbili, mimochodem, aby, no, však víš. Aby mohli odpočívat v pokoji.“ Cítila, jak se jí valí z očí slzy, ale dál mlčela a její bezjmenný zachránce dál mluvil. „Odnesl jsem tě sem a s Ashtonem jsme se o tebe starali. Měla jsi vážně namále, to ti povím… ale dokázalas to. Teď už budeš v pořádku, neboj se nic.“ Slova v sobě stále nenacházela, ale zvedla se na nejisté roztřesené nohy a přitiskla se celou svou muší vahou k mohutnému vlku a snažila se do toho objetí vložit všechnu nevyslovitelnou vděčnost, kterou cítila. Byla v bezpečí, díky těm dvěma, a mohla se začít uzdravovat.
Jak plynul čas a ona zůstávala s Ashtonem a Elricem, cítila, že se opravdu uzdravuje. Její tělo opět nabylo na síle a opět v sobě našla vůli žít, vůli se smát. Některé rány se ale nikdy úplně nezahojí, a obzvlášť ty na duši mají tendenci se zcela neuzavřít a připomínat se. Nikdy už nebyla, jako dřív. Zůstaly jí stíny, zůstalo to prázdné místo v jejím srdci, i když se z kráteru zcvrklo v malou podkrovní komůrku. Jenže život šel dál a tak ona musela taky. S pomocí přátel to šlo snáze. Ti dva, Ashton a Elric… nikdy vlastně nerozluštila, co jsou zač a jaký je jejich vztah. Možná to byli bratři, možná přátelé, možná partneři. Ona to netušila a nebylo to pro ni důležité. Důležité bylo, že jí dovolili s nimi zůstat a cestovat, poznávala s nimi svět a mnoho se toho od nich naučila. Měla je moc ráda a oni ji brali a chránili jako mladší sestru. Naučila se, že na světě je nejen krutost a bolest, ale také laskavost a přátelství. Bylo mnoho věcí, kterým ještě nerozuměla, ale to bylo v pořádku. Byla ochotná se učit, i když jí to šlo ztuha a pomalu – a to bylo také v pořádku. Ona byla v pořádku, po většinu času – a to bylo to důležité.
Nakonec se její cesta ale rozešla i s Ashtonem a Elricem. Nebylo to ale za tak krutých okolností, jako když se rozdělily cesty její a Eliasovi. Ne, s těmi dvěma to bylo obyčejné rozloučení. Bolelo a neobešlo se bez slz, ale shodly se na něm obě strany. Oni dva se chtěli usadit na nějakém pěkném místě, možná založit vlastní smečku, ale Jasnava měla vlastní plány. Slyšela totiž tuláky mezi sebou šuškat cosi o bájné zemi kouzel… a cítila ve svém srdci, že přesně tam by se měla vydat. A tak to udělala. Opět osaměla, ale doufala, že to není na dlouho. Věřila, že to zvládne, stíny ji nepohltí a ona dokáže dojít až tam, do země kouzel a zázraků.
