Gallirea - Příspěvky uživatele

//Východní Galtavar

"Ty hloupá, když od někoho něco chceš, tak se musíš přizpůsobit. Na oko. Zmanipulovat je k tomu, abys dostala to, co chceš. Oni ti to nedají, když je budeš buzerovat. Musíš hrát hodnýho vola, získat co chceš a pak teprve buzerovat." Už mě pomalu ale jistě přestávalo bavit tu sůvu poučovat. Její mentální stránka byla politováníhodně zaostalá. Ona tyhle prosté věci jednoduše nechápala. "Nojo furt, rod Assassinů. Vlci co umí být akorát osina v prdeli. Měli by se jmenovat Assosiny. Tvůj rod je absolutně neschopnej a nic neumí. Myslí si o sobě bůhví co, ale přitom oni jsou ta největší lůza ze všech. Z toho důvodu do tohoto rodu nepatřím. Stejně bych ani nemohl, když mne zplodil ten nejnanicovatější a nejzbytečnější bídák na světě. Zvracím z představy, že dřív jsem se k tutomu nanicovatýmu pseudorodu hlásil. Jsou to prostě jen výmysly tvé máti. Nechala ses jako tupá ovečka zmanipulovat a jsi zmanipulovaná doteď. Ani v dospělosti nemáš vlastní hlavu a názory, smutné," odfrkl jsem si hlasitě. Tímto jsem ze sebe vypustil páru a frustraci. Už mě nebavilo být ohledně tohoto témata na Lindu mírný. Byla tím posedlá a pořád o tom musel žvanit.
Blížili jsme se po dlouhé chůzi k řece. Naštěstí byla před námi úzká, a tak jsem se vrhl do vody. Hnusná chladná noc. Voda odporná studená. Nerad jsem si máčel zmoklý kožich ještě víc, hlavně když si ho chystám zadělat nějakým plesnivým šajnícím mechem. "Jsem zvědavej jak ten mech dostaneme přes řeku. Kdybych ho měl nést na zádech tak by mi hajzl uplaval," houkl jsem po Lindě, protože momentálně jsem měl hřbet potopený a nevystačil jsem. Přeplaval jsem za první polovinu a pootočil se na ségru, zda se to pako netopí. Škoda. Byl by od ní klid. Vylezl jsem z vody si z kožichu ten studený hnus. Před náma ležela další pitomá pláň, snad ještě větší, než ta kterou jsme právě prošli. V dálce se rozkládal Ageron, kde jsme měli natrhat tu přerostlou plíseň. "Pohni zadkem přece!" houkl jsem trochu podrážděně. Byl jsem znechucen z představy, že na sobě budu muset nést mech. Nebo ho přenášet v tlamě. Tento úkol byl skutečně pod moji úroveň.

//Ageron

Můžeme si tedy vymyslet svá vlastní území a názvy pro ně?:) Nebo tam musí být již existující místa?

//Mecháč

Udělat dobrý dojem byl můj jediný záměr. A náš jediný úkol, dle kterého jsem se na rozdíl od Lindasy držel. Ta si prostě nemohla dát pokoj a musela rejpat do všech kolem. Neříkám, že bych toho ušišlanýho fakana nekopl, ale chtěli jsme se k sakru dostat do smečky a neni dobrý je šikanovat. Prozatím. Jen počkej až nás přijmou ty blekotko. Ten malej smrad mě fakt vytočil, tudíž jsem byl nakonec i rád, že Launee můj nápad zatrhla. Brát tamtoho slušnějšího by mi nevadilo, byl bych to pro tu dobrou reprezentaci podstoupil, ale kdyby šla jeho postižená sestřička, tak by se domů už nikdy nedostala. A to by nebylo pro naše přijetí zrovna příhodné. Navíc bylo totálně podělaný počasí a smradi by si jen stěžovali. Byla by jim zima, pak by se začalo stmívat a oni beztak posraní strachy. Ještě že je nepustila.
Déšť, vítr, chladno... co mohlo být horší? Možná už jen ti fakani, kdybych je táhl s sebou. Ale jednoho takovýho fakana jsem stejnak měl po boku. Moje fakanská sestra vyrazila hned za mnou a okamžitě začala peskovat. "Víš co to znamená udělat dobrý dojem? Přesně o to jsem se totiž snažil, abychom vypadali jako hodní nepedouši, co se jim můžou starat o parchanty. Zmanipulovat je přes vlčata je ten nejsnadnější způsob, jak si je získat. A hlavně jak získat místo ve smečce, ve který bys přes zimu byla přeci ráda, ne?" Štěkl jsem trochu podrážděně. Pila mi ta pijavice krev. Vlk se jí nikdy nemohl zavděčit. "Pokud sis nevšimla, chtěl jsem nám jen pomoct dostat se mezi ty dementíky. Zato ty jsi byla fakt báječná, akorát jsi nám to ztížila." Hnusná dlouhá štreka s blbou ségrou kvůli bandě debílků plnit kreténský úkoly a tahat se se smradlavým mechem. Zvažoval jsem, jestli bych prostě nešel o smečku dál, jenže už jsem neměl nervy na to, aby moje snažení nanovo bylo znovu podělaný Lindou. A zbavit bych se jí taky nemohl, bylo mi jasné, že by mě na pokoji nenechala.
Lindasa opět obrátila a snažil se o trochu vlídnější konverzaci, kde si stěžovala na někoho jinýho, než na mě. Opět se ta zmoklá obluda nasoukala do mého kožichu. Z mokré srsti na mokrou srst mi zaskřípaly zuby, jak to byl odporný dotek. Sestřička mě přitom nečekaně pochválila a já nestačil žasnout, jak je šáhlá. Během pár sekund dokáže naprosto obrátit z "bratře ty seš potrat" na "bratře ty seš poklad". "Decentní? Nemůžeme si dovolit být decentní. Ani ty si nemůžeš dovolit být decentní. Tvé herecké výkony značně pokulhávaly a příště by to chtělo bezchybné představení, po kterém ti budou líbat tlapky. Musíme to zkrátka vydržet, dokud se s nimi nezabydlíme. Až nám začnou věřit a přestanou být opatrní, tak to tam celé převezmeme," vysvětlil jsem to té tragické amatérce. Kdyby se jednoduše řídila mých instrukcí, už bychom se váleli v jejich úkrytu.

//Západní Galtavar

Spoléhal jsem se na svého sladkého kamaráda. Mého hloupoučkého ustrašeného Theríka. Přec by nás nevyhnal do kruté zimy a hladomoru. On ne. Rozhodně ne. Pak tu ale byla jeho… partnerka? Budiž, zvláštní. Té se nezamlouvala Lindasa. To ale nikomu z nás. Zvažoval jsem, že bych se jí možná měl zbavit. S ní jsem měl menší pravděpodobnost, že bych se k nim vetřel. Možná by stačilo vytrhnout jí jazyk, páč neustále podělávala, co mohla. Klapačka jí jela a s každým slovem pohřbívala naši naději na přijetí hlouběji a hlouběji. Snažila se to zachránit, ale byla prostě blbá. Na poznámku, že ona z nás dvou je mozek, jsem si div nezasekl oči v sloup. Raději jsem její dementní připomínky nekomentoval. Z pohledu Therionovy společnice jsem poznal, že jí žádný ty kecy nežere. Netvářila se, že by nás tam chtěla. Tedy, že by tam chtěla Lindasu. Palice pitomá vymaštěná.
Hnědá vlčice se na výzvu mé sestry představila jako Launee. Ona byla mnohem víc autoritativní než Theri. Tudíž byl čas vykašlat se na sladké úsměvy pro Theriona a začít věnovat veškerou pozornost jeho partnerce. Přišla se skoro až primitivním úkolem pro někoho, jako jsem já. Ale nehodlal jsem nic namítat. „Výborně tedy, Ageron moc dobře znám.“ Doufám, že je to ten les nad Smrkáčem. „Pobereme ho co nejvíce, a vyrazíme hned.“ V tu se do naší konverzace připletlo vlče. Najednou jsem si uvědomil, že jsem vlče naposledy viděl jen jako malý, kdy byla Lindasa malej smrad. „Ahoj, zdravím, já jsem Izar,“ sklonil jsem se k vlčeti a vymáčkl ze sebe vřelý úsměv. Jen ať vidí, že jim tady tu drobotinu nehodlám podhryznout. Musím se tvářit jako hodný strýček Izar, aby měli o důvod víc mě přijmout. Ten malý záprtek žvanil o tom mechu a vtom mi vnuknul skvělý nápad. „Ó svítící mech! Je tuze překrásný. Občas z něj kvetou bílé květy. Zrovna pro něj se svojí sestrou Lindasou jdu. Musíme přinést pořádnou kopu do úkrytu, aby byl hezky prozářený. Možná kdyby to Launee dovolila, mohl bys nám jít pomoct.“ Génius. Manipulovat vlčata je něco překrásného. Věděl jsem, že na to hned skočí. „Ovšem bys s ním mohla poslat někoho od vás, aby ses nemusela bát, že půjde s cizími,“ pohlédl jsem na Launee. Dalšího troubu, který nám pomůže a pro nás to bude znamenat míň práce.
Začalo se to tam k nám nějak srocovat. Připadal jsem si jako celebrita a upřímně jsem si té pozornosti neskutečně užíval. K hnědé vlčici se přikodrcal jakýsi zrzek, kterej vypadal dost vypatlaně. Měl jsem co dělat, abych mu tu jeho demenci nedal sežrat. „Zdravím!“ Namísto urážek jsem jej vřele pozdravil. Hned na to se vlče rozdvojilo a otrapovala tu hned dvě. To nově příchozí byl pěknej smrad. Dovolilo si poukázat na mou jizvu, a co bylo horší, mělo hemzy na můj kožich. MŮJ kožich. Na dokonalou srst, o které by se komukoliv mohlo jen zdát. Koutky mi cukaly, protože jsem se i přes tutoho parchanta snažil udržet úsměv. A že to šlo těžko. Měl jsem sto chutí vyjet po tom ušišlanym hovňousovi s odpornym kožichem. Vypadáš jako by tě někdo podělal a pak poblil. Chodící kaňka blitek a hnoje. Ještě k tomu všemu vypadat na chlup stejně jako sourozenec, jak trapné. Potrat co se nenaučil ani pořádně mluvit. „Ty budeš jistě jeho sestřička! Chceme jít sbírat svítící mech, můžeš se tam vypravit s námi, pokud vaše drahá alfa svolí,“ pousmál jsem se tak nuceně, že mě začínaly bolet tváře. Vzít je oba bude za trest, ale ukázali bychom se ještě v lepším světle. Doufám že ten ušišlanej bastard nepůjde.

//Galtavar

Má sestra se chovala jako sprostý amatér. Už jen to její pozdravení znělo jako „dobrý den, chcípněte.“ Hned po první větě jsem do ní žďuchnul, ať drží pec. Nemohla říct jednoduchý ahoj. Musela k tomu nakydat hnůj. Prachsprosté lži mi nakecávala, o tom jak to zvládne. Jaká je herečka. Neměla ani za mák skutečnýho umu herectví. Dokáže hrát, jen když jí kručí v pajšlu a dělat ze sebe chudinku. Naprosto si neuměla poradit v situaci jako je tato. Měla jediný úkol, který babrala, jak jen mohla. Moc dobře jsem chápal cizí vlčici. Taky Lindu nemam zrovna dvakrát v lásce. Bůhví, co ji Lindasa udělala. Jen jsem doufal, že to nebylo nic až tak neodpustitelného. No, to bych musel do smečky jen já. Šel bych tam i bez ní. K mému štěstí tu mám tutoho pupka. Podíval jsem se na Theriona a znovu se usmál. On nedopustí, abych se vrátil do té divočiny. Nenechal by mě jít na smrt, on by si to nikdy neodpustil. Moc dobře jsem si pamatoval hnědákovo povahu. Bylo zcela jisté, že mě k nim přiberou. Skutečně to totiž vedli oni, jak jsem se později dozvěděl.
Lindasa se na nějakou dobu odmlčela, jen aby spustila ještě větší slovní průjem. Naprostý průser. Celou kopou hnoje zasypala všechno, zkrátka podělala, co mohla. Dobře teď klid. Zhluboka jsem se nadechl. Měl jsem co dělat, abych sestřičce nedupnul na krk. A nevytrhl jí jazyk. Musel jsem zachovat chladnou hlavu a pokračovat dál. Zas to musim všechno oddřít já, jaké překvapení. „Užiteční?“ obrátil jsem se pohledem k modrooké vlčici. Nebo růžovooké? „Já toho osobně mohu nabídnout dost. Pro smečku bych byl velice prospěšný. Jsem vynikající lovec. I v zimě dokáži vlézt do ledové řeky a nalovit ryby. Jsem odolnější, než se může zdát. I silnější. Jakmile by se zde objevil vetřelec, hnal bych ho svniskym krokem. Vzhledem k tomu, kolik vlčat zde máte, by se vám hodila mladá a silná krev. Navíc se blíží zima. Vlčata budou potřebovat hodně jíst, aby zvládla zimu.“ Nepřehrával jsem naprosto nic, tentokrát. Říkal jsem jim zde holá fakta, která jsem nemusel přikrášlovat. V tomto doopravdy nebyla potřeba lhát. Páč já jsem ten nejužitečnější vlk, na kterýho byste kdy mohli narazit.
Theri se konečně rozhoupl k tomu, aby taky přispěl s trochou do mlýna a něco řekl. Abych mu dodal odvahu, vstřícně jsem se na něj usmíval a snažil se vrtět ocasem. Hmm, jak se to jen… Šlo to těžce. Léta jsem nevrtěl hvozdem, protože to bylo potupný. Nešlo to zrovna dvakrát hladce, ale ku té příležitosti jsem alespoň mlátil do Lindasy. Mlátil bych tě nejradši šutrem, ty debilko. Ocas mi lítal na všechny strany, nervózně jsem vyčkával, co vypadne z alfy. Therion je alfa. Therion. Dřív než já. On je alfa dřív než já. Bylo to s Gallireou fakt bledé. Ale zato bude jednodušší se dostat k moci.
Rodina? Znělo mi to v hlavě hořce. Těžko by se z cizích nýmandů tvořila rodina. Ale proti gustu… Držel jsem nadále křečovitý úsměv. „Rodina… už pěkných pár let žádnou nemáme. Přišli jsme o ní. A proto bychom rádi přišli k nové. Nebo zezačátku alespoň k novým přátelům. I když my už jsme staří přátelé, že?“ Zazubil jsem se na Theriho s vědomím, že tohle ho jisto jistě dostane. „Moc rádi bychom se stali členy vaší smečky a pomohli vám vybudovat domov.“

Lindasa mě nezapomněla seřvat, ať ji nepoučuji. „Zapomněla by ses a dopadlo by to katastrofou. Co když to je nějakej kult ve kterym sbírají vlčí tesáky? Zašklebila by ses na tu ošklivku, a co nevidět bys měla zuby pryč.“ Trapka, nedochází jí všechno. Pro tuto cuchtu není varováních nikdy dost. Bylo mi hned jasné, že se něco podělá. Ta horká palice tam bezhlavě nakračovala. „Lindaso, já nás představím první, nikam nelez ty pako!“ štěkl jsem po ní, ale nedala si říct. NEDALA. Neposlouchá a všechno zkazí.
Pomalu jsem se chtěl otočit a jít pryč, hledat nějakou jinou smečku. Protože bylo zřejmé, že to všechno dopadne úplně debilně. Pootočil jsem se za Lindasou, která se zastavila v půli cesty. Netušil jsem, že by se mohlo stát něco takového. Byla tak odhodlaná a šla na ně s párou. A najednou… Linda se podělala? Zlomyslně jsem se pousmál. Srabík. Přesně kvůli tomu by nemohla být vůdkyní. Není ani za mák statečná. Plná huba keců a nakonec nic. „Lindaso, Lindaso. Kdopa je tu amatér?“ Ta vobludka vystrašená se šla schovat bratrovi pod sukni. Právě se nejspíš vyřvávala do mého krku. Její slzy jsou jako kapky štěstí. Ona pohořela. Ví, že je neschopná. „To bych teda od budoucí alfy nečekal,“ uhnul jsem se kus od ní a postavil se. Tamti pobudové se k nám už belhali. Bylo jich tam jak naděláno. Hlavně těch malých.
Čím blíže u nás byli, tím víc vypadaly jako padavky. Dva hnědáci, jeden nějakej skostrbatěnej a druhá taky nevypadala zrovna dvakrát fresh. Pak tam vzadu byl nechutně nevkusnej černobílej polovičák. A pár malých smradů. Nezdáli se mi moc jako typická smečka. Ach bože, zrovna my porád musíme narážet jen na kvalitní společnost. Dokonce se mi zdálo, že na jednoho z nich už jsem dřív narazil. Therusius? Ne… The, Ther… Therisos? … On? Therion! Nejdříve mne pozdravila vlčice a za ní se belhal starej známej. Na pozdrav od vlčice jsem kývl hlavou a pak se věnoval Therimu. Ta přezdívka, nojo! Theri. „Ahoj Theri! Léta jsem tě neviděl. Vypadáš moc dobře,“ smál jsem se jak sluníčko na hnoji. To si ze mě děláš srandu? Snad to není tvoje smečka. Díval jsem se na Theriho podezíravě. Né, to ne. On ne. ALE stejně na něj musim být milej. Možná tu má nějaký důležitější postavení.
Vlčice již znala to hnusný jméno mé ségry. Hezký, já znam jeho, ona zná ji. Tohle bude brnkačka. „My bloudíme. A hledáme. Hledáme již od narození domov. Nikde jsme neměli to doma. Bloudivé duše, už tolik let bloudíme,“ odpověděl jsem vlčici možná až moc dramaticky. „No a prostě hledáme, kde bychom se usadili. Tady nějaká smečka náhodou nesílí? Co, Theri?“ pohlédl jsem na svého kamarádíčka a rozkošně zamrkal. On by to pro mě udělal. Viděl jsem mezi námi to napětí. Viděl jsem mu to na očích, že teď hned by tu kvůli mně založil smečku, až tak byl submisivně dobrosrdečný.

//Ja to realne pisu uz od 1 odpoledne

//Kierb

Královna Gallirei, to zrovna. Protočil jsem panenkami nad naivitou mé sestry. Jako kdyby tahle napuchlá ropucha dokázala vládnout. Možná tak ovládat prostoduché pitomce, ale ne vládnout. Být alfa znamenalo něco zcela jiného, než si představovala má nevzdělaná sestřička. Ona si myslí, že je k alfování potřeba jenom pronikavý hlas, aby všichni skákali, jak píská. Naprosto netuší, co to obnáší. K tomu všemu je naprosto neschopná, ničemu praktickému by se už nenaučila. Nojo, mysli si co chceš milá zlatá. Já budu mít trůn a ty budeš po mém boku vykonávat nepopulární rozhodnutí, aby stížnosti šly na tvou osobu. Zkrátka až bych musel někoho potrestat, přenechal bych to Lindě. Ona bude ta zlá, ne já.
Linda si myslela bůhví jak není důležitá. Jen tak si za mými zády zavřeštěla, jakoby to bylo zavytí hodné budoucí alfy. Já ti ukážu, jak vyje budoucí alfa. Pročistil jsem se krk zachrčením a udělal dramatickou pauzu. Zhluboka jsem se nadechl a vydal ze sebe to nejhlasitější a nejmocnější zavytí, které kdy celá prašivá Gallirea mohla slyšet. To jí ukáže. A všechny upozorní, že se blíží ó velký Izar. Otočil jsem se se samolibým úšklebkem na sestřičku, která šla kus za mnou, což bylo dobře. Alespoň všichni uvidí, že JÁ jsem ten první. „Nuž Lindičko? Necítíš něco ve vzduchu?“ Pomalu jsme docházeli do jakéhosi lesa, v němž bylo všude plno mechu. Kameny, stromy i zem byla obsypaná nadýchanými zelenými obláčky. Stoupl jsem do hustého chuchvalce na zemi a zacítil příjemný pocit. Konečně se tu všude neváli jen samé jehličí nebo ostré šutráky. Vypadalo to tu decentně. Časem by se to ještě vylepšilo, samozřejmě. Ve vzduchu byla cítit uklidňující zeleň a pod korunami stromů pršelo méně do mého překrásného kožichu. Vítr už tu také nebyl už tak otravný. Ale nebyla to pouze zeleň, co viselo všude kolem ve vzduchu. Vlci. Spousta vlků. „Řekl bych, že tu nějací pobudové jsou. Těžko říct, zda tu sídlí smečka, neřekl bych, že by ten mech byl kdovíjak pochcanej,“ sklonil jsem nos k zemi. Někde poblíž musela být tlupa vlků.
„Hele, jestli tu fakt sídlí nějaká smečka, musíš se připravit. Využij své herecké nadání a tvař se jako vznešená a MILÁ dáma. Musíme udělat dobrý dojem. Přetvařovat se. Prozatím. Je mi jasné, že to všechno víš, jen tě prosím, aby sis dala záležet a nezačala se do všech hned pouštět. Vetřeme se mezi ně jako hodní sousedíčci, kteří s nimi chtějí tvořit prosperující smečku. A než se nadějí, bude to tu celé naše.“ Prohlásil jsem odhodlaně. Až nás přijmou, pustím se nejdřív do tvé nápravy.

Spokojeně jsem natáhl přední tlapky, mezi nimiž ležel můj nádherný úlovek. Šupiny na rybě se třpytily a sváděly k zakousnutí. Neotesaně jsem zabořil tesáky do šedé kůžičky. Sladká krev se mi rozlila po dásních. Tak dlouho jsem nic nejedl a bylo to po dlouhé době konečně něco příjemného. Oddělil jsem polovinu rybího boku a na jedno polknutí ji spořádal. Jak úžasný jsem já byl lovec. Nemohl jsem ani uvěřit tomu, v jaké chviličce jsem nám obstaral tak vydatnou hostinu. Sestřička samozřejmě nepoděkovala, ale já od ní žádný vděk nechtěl. Kdyby děkovala, nemyslela by to tak. Moc dobře jsem věděl, že všechno jen hrála a přetvářka je její nejlepší kámoška.
Linda začala mlít něco překvapivě rozumného. Zhluboka jsem nasál chladný vzduch, který mě zapálil v čenichu. Měla recht v tom, že zima se blíží. A mně se také nechtělo mrznout v nějaké nechutné břečce, která přes noc rozmrzne, a pak zase roztaje a takhle furt dokola. Bylo to hnusácký a otravný. Navíc to byla příležitost, jak se někam dostat. „No jistě! Přidáme se do smečky k nějakým chudákům. Budeme ji pomalu rozvracet a nakonec ji převezmeme. Staneme se alfami a budeme véct prosperující smečku. A konečně tu bude pořádek. Ne žádný bordel, žádní patláci, co by se snažili ovládat druhý.“ Dojídal jsem druhou půlku ryby a liboval si v mém nápadu. Linda se chtěla jen přifařit do tepla a blahobytu, beztak by jí tohle nenapadlo. Vždycky lezla za mnou a toužila se přimotat do mého plánu stát se alfou, tudíž jsem věděl, že se jí bude můj nápad zamlouvat. Neměl jsem však v plánu nechat jí půlku vlády, to rozhodně ne. Jen na oko by byla alfa, ale nikdy bych ji nepustil ke stejné moci, jako bych měl já. Já bych byl ten hlavní vůdce, Lindasa by byla jen tak pro parádu a řešila by menší úkoly. To by to vypadalo, kdyby tahle vobludka měla úplnou moc. Nechtěl jsem, aby fanatizovala dál matčinýma kecama nebohý prostoduchý pitomce.
Sežvýkal jsem poslední kus vnitřností a z ryby zbyla jen kostnatá páteř. Spokojeně jsem se oblízl. Byl jsem nacpaný na pár dní dopředu a stěží se zvedl. „Tak tedy, neválej si šunky a zvedej se. Ještě bys tu usnula a umrzla dřív, než si najdeme nějakou smečku k přeobsazení,“ žduchl jsem čumákem do sestřičky, která smrděla od zatuchlého mechu. Ohrnul jsem čumák a oklepal se, aby na mém kožichu nezůstal žádný sajrajt. „Musíme vypadat reprezentativně, ne jak kdybychom vylezli žábě z prdele,“ pokáral jsem ji zatímco jsem sundával kus mechu z jejího ucha. Špindíra jedna. Chce se představit jako sestra velikána, ale vypadá takhle. „Pujdeme pryč od tutý hnusný řeky. Tamtudy to smrdí vlčinou, určitě se tam nějaká ta tlupa zablešenců najde,“ ukázal jsem čumákem na sever. Byl čas vyjít, už se mi z té zelené řeky zvedal kufr.

//Let's get this bread v Mecháči

Ani jsem nedoufal, že by snad její tupohlava pochopila, o co v našich životech šlo. Očividně nadále zůstala zmanipulovaným pitomým vlčetem. Jak by ne, blbí jedinci nikdy zničehonic nepoberou rozum a nezačnou si tvořit vlastní názory. Bylo mi jí až líto. „Máš recht, moje rodina jsi ty. Ale JEN ty. Teda dokud nezačneš být otravná ještě víc, to bych se vybodl i na tebe,“ zamračil jsem se na tu můru. Jak si vůbec dovoluje říkat něco takovýho na moje nebohý ucho? Sama nevypadá jako někdo důležitej. Vždycky jsem byl hezčí já, a tak je tomu i doteď, i když nemám kus ucha. I kdybych neměl žádný uši, tak by nevypadala líp jak já. Ropucha. „Jakápa to jsi fajnovka? S touhle srstí že bys vypadala jako paní alfa? Ty bys mohla být ráda, kdyby ses kdy dostala na nějakou ubohou kappavku.“ Ošklivka neschopná, neměla by mít vůbec žádný právo soudit někoho, jako jsem já.
Navíc už jí začalo šplouchat na maják, což mohlo být prospěšný k odweriosasení. Bylo by mnohem lepší, aby byla vyšinutá než zfanatizovaná. Dopřál jsem jí šokovou terapii díky mé historce o vlkokanibalech. Měl jsem z ní srandu a Lindy reakce byla k popukání. To si zasloužíš. Nemohla být v hlavě v pořádku, ale nepřišlo mi špatný pobavit se na její účet. Doopravdy měla mentalitu vlčete. Pomalu jsem až zapomněl, o čem se tu celou dobu bavíme, dokud sestřička nezačala s dalším hereckým výkonem. Opět se na mě lepila tolik, že jsem se zadkem bořil hlínou úplně na jiný místo. Vlče, malý rozmazlený vlče. Ne že bych měl mateřský instinkty či co, ale něco ve mně m nedovolovalo tohle úpění ignorovat. „No dobrá, přece bych tě hlady chcípnout nenechal. Jak už víš, nechci tu čuchat tvoje rozkládající se tělo a hrob ti kopat taky nebudu.“ Zkrátka se s ní nic jiného dělat nemohlo. Navíc jsem jí to sám nabídl, tudíž jsem se zvedl a rozhlédl se. Poodstoupil jsem od toho fňukajícího písklete, abych se mohl zamyslet. Les a řeka. Byl den, ale pod mrakem. K tomu všemu pršelo.
Nakonec jsem vyhodnotil, že nejlepší volbou budou ryby. Moc dobře jsem věděl, že za deště se ryby chytají nejlépe. Jen aby v tomhle sajrajtu nějaké ryby byly. Došel jsem tedy ke břehu, a s nechutí vstoupil do vody. K mému štěstí nebyla řeka hluboká. Nehybně jsem stál a čekal. Všude kolem plavalo plno blivajzu a já se modlil, aby se mi nezachytal do kožichu. Příroda blbá. Musí být tak špinavá. V tichosti jsem vytrvale čekal, když v tu jsem skutečně zahlédl výraznější míhání vody. Bylo to tak 6 ryb, co si nevědomky proplavalo kolem mých nohou. Na nic jsem nečekal a začal je nahánět ke kamenitému břehu, kde by se zasekly. Bránil jsem jim v úprku a hezky je směřoval na mělčinu. Pár mi jich proklouzlo, ale tři jsem skutečně zahnal na mělký břeh. Neměly tu šanci se dostat zpět do hlubší vody a já ihned chňapnul po té největší. Její mrskající tělo mi div nevykloubilo čelist a já měl co dělat, abych ji alespoň trochu znehybnil. Urychleně jsem ji hodil úplně pryč z vody a vrhl se po další. Čapl jsem ji za ocas a vyšel ven z vody. Třetí rybu jsem nechal milosrdně na živu, protože mé úlovky byly už takhle znamenité.
Došel jsem s živou rybou až k sestřičce a hodil jí divoce se mrskající čudlu k nohám, aby si jí zabila. Aby alespoň jednou v životě něco sama zabila. Já se vrátil pro větší úlovek, který se jen tu a tam cukal. Vrátil jsem se k Lindě a lehl si ke svému úlovku. Samolibě jsem se usmál. „Hostina nechť započne, když jsme tu už celá rodina,“ popíchl jsem ji a pustil se do chálování. Příště už jí ulovím jen zajíce.

Jak se dalo očekávat, sestřička začala se svým pověstným vyšilováním. Možná že mi to doopravdy trochu chybělo. Že mi chyběla ona. TROCHU. Pousmál jsem se a důležitě zvedl nos vzhůru. Potřebuje mě, no jistě že ano. Vždy všechna dřina zůstane na tom důležitějším. Poklidně jsem čekal, až se ta užvaněná tlama vykecá. Ovšem že měla plno pind. Pak zase ne, to ji vystřídalo tulení s falší. To by ti šlo, ty herečko. Strčil jsem do ní, aby si neotírala tu špinavou srst o něco tak krásného, jako byl můj kožich. „Neheterač se ke mně a možná tě nenecham vyhladovět, ty pijavice slizká.“ Ne že bych ten lov sám neplánoval, ale nehodlal jsem sloužit každý čubce. Tahle čubka měla štěstí, že je má ségra a ještě jsem jí nějakou dobu potřeboval k mému plánu.
K mému nepřekvapení fakt nežrala zajíce. Držela se těch krávovin, co nám bylo nakecáváno. To bude dřiny s tebou. Byla blbá, naprosto pitomá. Jasně že následovala matčiny výmysly, když je takhle vymletá. Bylo mi jí vlastně líto. Beztak jí nadále záleželo na matce a… zbytku. Ptala se, kde všichni ti pobudové jsou. „Naše rodina? Snad tvoje rodina, ne? Možná už všichni chcípli, kdo ví. Já s nimi nadobro skončil. Nevím, kde je jim konec. Naposledy jsem se viděl s tvým nanicovatým otcem. Neuměl se vyrovnat s tím, že si kvůli své stupiditě podělal život, a tak mi natruc urval ucho,“ pohlédl jsem očima na tu přenešťastnou část těla. Doufám, že už někde hnije pod drnem. „Ne že by se matka chovala líp, ta naštěstí taky zmizela. A Fíro nevim jestli je vůbec reálnej, toho jsem viděl tak možná v té děloze.“ Neměl jsem jediný zájem o ty pitomce. Jeden horší než druhej.
Chce to změnit téma, na tohle není čas. Jídlo bylo mnohem důležitější, než tlachání o blbečcích. „Raději nám něco ulovím, než abys chcípla. Sotva bys dopadla tlapkama na lasičku, kosti by se ti prodraly kůží nahoře na zádech. Žádné svaly tam nevidím, má milá. A rozhodně bude menší práce ulovit kus žvance než zahrabávat tvou zdechlinu. Nemohl bych jí tu nechat, brzo bys začala hnít a smrdět na celou ves.“ Taková pohřební jáma by se kopala dlouho a na to já rozhodně čas neměl. „Nebo bych tě mohl sežrat. Ale víš, co se stane vlkům, co sežerou vlka? Sleze z nich kožich a maso. Budou holí na kost. Lebky se jim protáhnou a s nimi i zuby, z nichž všech se stanou ostré tesáky. Nohy se jim taktéž zdelší, aby mohli zabíjet a žrát další vlky. Nikdy nebudou mít dost a budou rvát ostatní na kusy, žvýkat jejich oční bulvy a srkat střeva…“ odmlčel jsem se klidně, jen abych mohl skočit k Lindě a způsobit jí infarkt. „WÁÁÁ!“ Vykřikl jsem, co mi plíce stačily. Paninka se zdála být psychicky nevyrovnaná, a tak jsem chtěl ty pocuchané nervy ještě víc zašmodrchat. Ihned jsem se své brilantní historce začal smát.

Spánek mohl trvat několik hodin a dalo se dokonce říci, že byl kvalitní. Dlouhý, krásně hluboký. A proto u všech vlčích děvek nechápu o co se děje! Z tohoto tvrdého spánku mě nehezky něco vyrušilo. Někdo. Někdo sviňský. Kopal do mě svýma špinavýma prackama už nějakou dobu, páč jsem mírně cítil bolest. Třešničkou bylo hlasité zapištění znásilňující mé ušní bubínky. Trhl jsem hlavou pryč a otevřel oči, abych si tu mrchu otravnou prohlédl. A že to opravdu byla mrcha. Královna všech mrch. "Lindaso!" Zvolal jsem podivně zmutovaným tónem, ve kterém se promítal vztek a radost zároveň. Pak jsem si to uvědomil. Zlobím se nebo jsem rád? Vůbec jsem netušil co ke své ohavné sestřičce cítit. Přeci jen mě kdysi dávno opustila.
Zamračil jsem se. Kde jsi takovou dobu byla? Nezmohl jsem se na to zeptat se nahlas. Ani nevím, jestli jsem to chtěl vědět. Jestli mě tahle vlčice ještě vůbec zajímá. Na druhou stranu… „Sestřičko!“ zvolal jsem poněkud naštvaněji, než jsem zamýšlel. Seřvat by zasloužila! Bídu by zasloužila! Klacek omlátit o kebuli! Takhle krásný probuzení jsem nemohl jen tak ignorovat. „Ty má zkažená Lindo, máš štěstí, žes vypadla ze stejné dělohy.“ Šibalsky jsem se zazubil a oklepal ze sebe zatuchlou vodu s mechem. Nějaký ten blivajz dolítl až na její přiošklivělý ksicht, načež jsem se jí vysmál. „Nevypadáš zrovna k nakousnutí. Nic by z tebe nebylo, jsi taková zdechlina pohublá.“ Já za poslední měsíce také zhubl, ale neměl jsem tak ochablé svaly jako sestřička. Na rozdíl od ní jsem si schopný úplně sám nalovit pořádnou kořist.
A když už jsme u toho… „Co takhle si dát rodinný obídek? Utužit vztahy nad nějakou tuhou krůtou? Nebo rybou? Zajícem?“ Posledním návrhem jsem jí chtěl otestovat. Vyprovokovat. Tak nějak jsem tušil, že se nadále drží toho cancu, co nám matka nakecávala. Já se už žádných takových blbostí dávno nedržím a byl jsem připraven, že to vymluvím i Lindě. Je čas jí odmastit hlavu. Tu její vepřovou mozkovnu prorostlou tučnou vrstvou kreténismů. Kreténismy naší máti… Se vzpomínkou na Weriosasu se mi zvedl už takhle bolavý žaludek. Lindasa byla poslední člen rodiny, kterého jsem skutečně bral jako rodinu. Máti mě akorát manipulovala, zanedbávala a peskovala. O Trojákovi se ani nevyjadřuji. A Fíra nepočítám, toho jsem naposledy viděl jako malýho neschopnýho fakana. Bída co mi zbylo. Prohlédl jsem si svojí drahou sestřičku, se kterou mě čeká ještě hodně práce.

//Z hrobu

Mimo, totálně mimo. Ale fakt že nejvíc mimo. Mimo Gallireu? Ani nevím, kde jsem byl. Natož co jsem dělal. Debilismus tohle, kdo za to tak může? Já rozhodně ne, já bych se nikdy takhle nezapomněl. To tohle psychedelické místo plné krávovin. Kopl jsem do nevinně přihlížejícího kamene. Byť byl drobný, má ladná nožka jej odkopla jen kousek. „Ne nestojíš mi za víc,“ zamračil jsem se na toho mechem porostlého bastarda. Nějak jsem neměl páru. Neměl jsem sílu, ani celkově páru o ničem. Nesnáším to tu všechno. Každý kloub v těle mi zavrzal, jak jsem se dal do chůze. Prahnul jsem po vodě a nedaleko ode mne byla nepatrně slyšet řeka. Nikdy jsem v těchto končinách nebyl a dost tu smrděla vlčina. Se tu všichni činili ne? Jakoby pobudů po celém okolí nebylo dost. Teď se tu ještě pod nohy budou plést jejich vypatlaný děti. Blbý nadrženci, celé se to tu brzo zamoří.
V dálce jsem skutečně jedno vlče zahlídl. Odporem jsem si odfrkl a šel od něj dál. Jindy bych ho šel moc rád zšikanovat, jenže teď jsem měl na mysli něco jiného. Těšil jsem se na vodu, ale jakmile jsem došel dost blízko, byl jsem zklamaný. Místo průzračné vody tudy tekl podivně nazelenalý blivajz. Bylo to k poblití. Chtěl jsem se i vykoupat. Rozhodně nemohlo být hůř. I v takové tmě uprostřed noci jsem zřetelně viděl, že ta voda je naprosto nechuťácká. Zároveň se mi nechtělo chodit jinam. Co teď? Pít žabí blitky nebo chcípnout žízní? Třeba víc na jihu by byla voda lepší... ale zase se tam táhnout. Asi se napiju. I když to chcípnutí zní taky dobře. Buď se napiju a chcípnu nebo se nenapiju a taky chcípnu. Tak či tak mi to tady už stejně nebaví. Vrhnul jsem se k tomu sajrajtu a začal zběsile hltat. Bylo to hnusný, ale ne až tak nechutný, jak jsem čekal. Žízní se mi beztak otupěly chuťové pohárky, jindy bych se z té sračky zeblil.
To je noc. Hnusný podzim ve vzduchu. Mokro. Pak přijde zima a s ní sníh, ze kterýho vznikne ta šedá břečka. Samou bídou jsem sjel tělem až úplně na zem. Třeba na tu vodu fakt chcípnu. Doufám, že už se neprobudím, zítra to bude ještě horší. A pozítří bude taky úplně v prdeli. Se zamračeným výrazem jsem zavřel oči. Nemůžu se dočkat až si to s tou uslintanou smrtí vyřídím, já jí dam takový kapky, že si mě nevyzvedla už dřív a že jsem tu musel trpět zelenou vodu. Pomalu jsem začal usínat, abych tuhle noční můru zaspal.