Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kruci kolik těch dni v limbo stavu mohlo být? Fakt se teda nehodlám zvedat, tělo se podobalo jako hoře kamenů. "Nejsem magor co počká na smrt potupným způsobem, pche," Pohnul jsem se na bok a přeci, svaly zafungovaly, už jsem stál na všech 4. "To je přece Mecháč. Macháč. No nějak tak, pche. Kašlu tady na to nehodlám ke všé té bolesti poslouchat, jak mi někdo dává bídu. "Odkráčel jsem si to směrem buhví do kam, ale všude lepší než po takovém limbu ve smečce, které jsem se rok neozval.
Copa Lindasa? Kdy tu jsem tak mohl vidět naposledy? Nejde se vzpomenout, ach skoda. Co když nikoho známého už nenajdu? Dobře promě, ještě líp pro ně, vzduch nebude rozvířen. Teď jsem si šel kam mě čenich zavede. Jídlo by nebylo od věci, Odchází mi svaly. Jsem hubený a vůbec...proč tak stárnu? Hubené tenké nohy, delší. Půvabná chůze mi dodávala skoro až pocit opačného pohlaví. Vlčice, mají to od jakživa, ladnou chůzi, krásné tělo a všichni je mají rádi.

->->-> Řeka Kierb

//Mechové dno

Ucítil jsem každičký ztuhlý sval na těle, jen co jsem se po nehybném spánku začal zvedat. Dozajista bylo jiné roční období, než jsem si posledně pamatoval. Neměl jsem v sobě příjemný pocit. Musel jsem spát několik dní, týdnů. V té odporné a mokré jeskyni, jejíž pach se mi zažral do kožichu. Pokrčil jsem nos znechucením. Fuj, smrdim jak vandrák co spí v mechu. Plesnivym mechu v nějaké noře. Nehodlal jsem žít v noře. Nora byla pro nouzáky. Jezevce a tak. Lišky. V žádném případě nebudu stárnout v něčem tak potupném. Rozběhl jsem se ven, přičemž mi křupal jeden obratel po druhém. Hibernoval jsem v dost debilní poloze a všechno mě bolelo.
Vylezl jsem z toho hnusného doupěte a ihned mi do očí uhodila zelenavá břečka. Nesnášim to tu. Blbá Lindasam do tohodle mě navrtala ona. Bylo mi upřímně jedno, kde ta sketa je. Bylo mi šumák kde jsou všichni. Posadil jsem se a povzdechl si. Co mám vlastně dělat? Zaplavoval mě pocit nejistoty, možná skoro až melancholie. Ale na tohle nebyl v žádném případě čas, protože jsem páchl jak plesnivej pařez. Nechtěl jsem být tady, vlastně jsem ani nevěděl kde chci a nechci být. Bez rozmyslu jsem se rozešel pryč z lesa. Měl symbolizovat něco jako 'domov', ale na domov to až moc smrdělo a bylo tam příliš cizích vrtáků. Představy o vlastní smečce mi naplňovaly hlavu, zatímco jsem pohledem bloumal, kam se vydat.
Prostě jsem jen tak šel a měl hlavu prázdnou. Proměna zimy na jaro mě zaskočila, celý tenhle posun mě dost vyvedl z míry. Plán nebyl jistý, ale chtělo to ze sebe smýt ten pach. Vypadal jsem stále úchvatně, srst se mi chůzí čechrala ve větru a dostávala pryč staré chlupy ze zimy. Rozhodně jsem byl stále ve formě, i když mě bolel každý pohyb. Tělo hodné alfy, i kdybych spal pět let.

//Nad kopci

//s Noxem drama ohledně vzhledu už od vlčete byla první věc, druhá je stornování vlastností, magií, hvězdičky a inventář. Speciální vzhledy. Nesedí mi hrát za Izara, on má prostě těch 5! let nesprávný vzhled. Dobře, to jde. Ale měl plný inventář na jeho změnu. Měl hvězdičky v magii. Další magie. Zpola plné vlastnosti. Izar najednou neumí číst myšlenky, není silnej, nemá vůbec nic co za pět let ovládal?
- to o nefér vedení je snad zřejmé, odmítání vytvoření PŮVODNÍHO CHTĚNÉHO vzhledu.
Takže tak.

nekoukejte na mojí aktivitu, just sayin, abyste to nepřestaly číšt :<
PROSTĚ
prostě
NEVIM. Nebaví mě to. Jednání, přístup určitých jedinců z velení a neochota. Ne všichni se chovají k hráčům slušně a dělají z hry něco nesmyslně vážného. Je to hra. Proč hrotit každou volovinu. Nebylo by lepší trochu polevit, aby byli spokojení i hráči? bojím se, že to půjde do kopru. taky kvůli tomu chci nový charakter. Je mi hrozně líto že se tu lidi musí hodiny a hodiny trápit s ne úplně povedeným charakterem nebo jsou zaseklí s někým neaktivním, přičemž by hráč mohl jít na druhý charakter. Nechci tu znova vytahovat to, že jsem nemohla mít zpět spešl vzhled, přívěsek, magie, hvězdy, odznaky, vlastnosti... vlastně jakoby těch 6 let co jsem hrála za Ashe nic neznamenalo. Musela jsem přepsat znovu povahu. a příběh. úprava vzhledu je kapitola zase o nečem jiném, ale nedopadla tak, jak jsem doufala. vše od začátku, s dost nefér přístupem. Nehodlam tu podvádět a vytvářet si nový účet a nový charakter, za ktery by me nově bavilo hrat a u ktereho bych si mohla vytvorit svuj chtěný vzhled... takže jo, to je asi vše. Za izara mě nebaví hrát. všechno to negativní jsem si spojila s jeho charakterem. Nikdy to nemůže být můj výtvor, nemám chuť nutit se do hraní za charakter který mě nebaví, jen abych nakřečkovala posty aby mi bylo svoleno mít druhého vlka. Když jsem ještě nedávno měla 3. Zkráceně chci mít možnost druhého charakteru. Mám vzhled, příběh, povahu. A možná se poté vrátím i k Izarovi, našetřím si na změnu vzhledu a mezitím budu hrát za novou vlčici.

Takže jo, cmon guys. Je to jen hra. Make people happy a bude to pro všechny lepší. Děkuju

Škrabkal jsem si svůj nádherný kožich o kamenné stěny dokud jsem nenašel pár hnědých chlupů pod sebou. Bylo načase tohoto skoro až podřadného počínání nechat, abych si neprořídl srst. Nehodlal jsem mít díry v kožichu a vypadat jako ošmudlanej tulák. Lindasa zmínila něco o Smrti a Životu, že by nám mohli navalit nějaký vytunění. Zamyslel jsem se. Vypadám skvěle, ale jsem až moc podobný matce. Nechci se vzdát úplně své přenádherné čokoládové srsti, ale chtělo by to pozměnit. Vylepšit. Nějakými odznaky, abych nebyl tak jednolitej jak Weriosasa. "Skvělý nápad. Musíme být ještě ještě víc sexy. Udělat ze sebe ty nejnádhernější vlky v celé prašivé Galliree. Tedy, to už samozřejmě jsme. Ale můžeme být ještě hezčí. A silnější!" zvedl jsem čumák hrdě vzhůru.
Oči mi automaticky sjely ke stropu nory. A dost. Bylo to tu fakt odporný. Mech byl rozmístěný a já tu neměl co ztrácet čas. V ošklivý, špinavý díře. K tomu sestřička zmínila, že půjdeme ty chudáky obmotávat kolem prstu, aby bylo jednoduší to tu převzít do vlastních tlapek. "Až se nám to tady povede znárodnit, tak uděláme jiný úkryt. Tohle je ubohý. Špinavý. Tmavý. Nabereme vlky s plevelovou magií a ti nám vytvoří jiný úkryt z kmenů a stromů. Prosvětlený a krásný. Z nor je mi zle. Copak jsme lišky?" rozhlédl jsem se kolem. Odmítal jsem tu zůstávat o minutu déle, a tak jsem se bez jediného slova otočil a šel ven.
"Nehnij tam tak dlouho, jinak zarosteš mechem a zplesnivíš. Vyprdel se ven, dokud nemrzne. Musíme jít dělat dobré dojmy a všechno to tu očíhnout," zavolal jsem na Lindasou, která si tam nadále dřepěla u mechu a hrála si na dekoratérku. Mohla dělat něco mnohem důležitějšího, než rovnat chuchvalce mechu. Kdyby šla radši svádět místní vlky, nebo tak něco. Někoho vysoce postaveného a vlivného. Taková 'důležitá' pakáž by nám pomohla dostat se výš. Blíž k ovládnutí smečky. Pak bychom se toho Lindy milého zbavili. Nechtěl jsem dopustit, aby se k nám přifařil nějakej rádoby alfa samec, který by chtěl vládnout místo mě. To v žádném případě.

//Mecháč

//Mecháč

Křivil se mi výraz s faktem, že jsme museli složit zadek zrovna ve smečce promořené parazity. Odporné prašivé místo. Celá tahle země. A hlavně tenhle les. Zrovna mě se musely dít jen a pouze tragédie. Kamkoliv jsem vkročil, osud mě znásilnil nějakou krávovinou. Jen špatné věci. Nezasloužil jsem si to. Můj kožich si toto rozhodně nezasloužil. Celý to byl jeden velký podraz od světa. Zastavili jsme a já vyplivl mech, který mi už neskutečně lezl krkem. "Hlavně že v téhle Tramtári mají vlci křídla a čarujou. Kdejakej magor dokáže vyvolat uragán, ale stejně ho rozežírají paraziti. Proč si ti ušmudlanci prostě nepořídí nějakou magii imunity vůči bordelu a parazitům? To bych udělal já. Nikdy se nezašpinit, nikdy nezažít štípání škodné," poslední slova ze mne vyjela s hlasitým zavrčením, páč na mně ty svině hodovaly jak hovada. Znovu jsem popadl mech a nabroušeně se do něj zakousl, abych alespoň trochu ventiloval stupňující se hněv.
Linda zalejzala do smečkového úkrytu, jehož užší vchod se nacházel pod stromem. Trapný, fakt mají jenom ďouru do nějaký zašmudlaný jeskyně. Vydal jsem se otráveně za ní. Už vstup se mi nelíbil. Rádoby nenápadný, ale ve skutečnosti jen hloupě malý. Prolezl jsem ladně skrz, přičemž jsem se cestou podrbal o stěnu nory. Sešup dolů byl dalším nevkusným elementem. Bože. Celá tahle nora vypadala politováníhodně. Postupovali jsme dál a já se nestačil divit, jak může být smečkový úkryt tak ubohej. Dokonce i tam dole byl ten nechutný mech. Vytrhat to tu všechno. Zlikvidovat.
Sestřička mne popoháněla a nemohla mi dát na vteřinu odpočinku. Musela ovšem vědět, proč jsem se tak dlouho loudal u těch druhejch otrapů. Vyplivl jsem svítící chuchvalec na zem. "Jak naznačuješ, to ten okřídlenec. Očividně i spí jak netopýři, páč má nejspíš krevní sraženiny v mozku, soudě dle jeho debility. Zdržoval mě zbytečnýma kecama. Dělal moc důležitýho, víš. Šikanoval i ty svoje členky a musel jim lézt do zelí a řešit úplný krávoviny, který by zvládla i omega. Byl to amatér. Já být alfou, tak bych neztrácel čas tím, že budu půl hodiny vést filozofickou diskuzi, zda si může vlk utrhnout mech." Kouknul jsem se na ten svítící blivajz, kterej jsem měl zalezlý mezi zuby. Lindasa jen seděla a čuměla. Až moc se snažila vymyslet, kam ten šušeň hodíme. "Launee nám nedala za úkol dekorování hnusný nory. Nepřemýšlej, kam dáš ten plevel a raději vymysli, co teď tady jako budem dělat. V zablešené odporné díře s vymaštěnejma hejhulama."
Natrhal jsem mech na pár kousků a prostě ho rozházel na nejtmavší místa po hnusoúkrytu. Jedinou výhodou byly možná ty ostré kamenné stěny, o které jsem se šel následně škrábat. Doufám že se tam z těch mrch dělá bleší marmeláda.

Bylo to poněkud neobvyklé. Až zvláštní, jak byla Lindasa potichu. Utrousila pouze jednu zbytečnou poznámku a dál nic. Klidná to hysterka. Možná jí došlo, co za blbost udělala. Jen se kaj a nemluv. Očividně mě skutečně k něčemu potřebovala, jinak by mě vypeskovala za každé mé kyselé slovo. Naopak, snažila se chovat mile. Bůhví, co zamýšlela. Třeba se těšila našemu původnímu plánu, který vlastně ve finále vyšel. Asi je tím uspokojená. Je tam, kde chce být. Doufám, že teď to s ní půjde snadněji, jinak odcházím.
V čumáku mě zapálil podivný pach tlející z Lindy. Stačilo jen, aby se trochu hýbla a něco z ní šlo. Nebyl to rozhodně její pach. Proč je to tak silný? To se tu s ní už někdo stihl porvat? "Smrdíš, ségra," ohrnul jsem nad tím cizím smradem nos. Táhl z ní nějaký stařešinský otrapa, který nedbá na hygienu tak, jako má sestra. "Kdo z tebe táhne? Vyhrabávala jsi kvůli hladu nějaký chcíplý staříky?" Nic příjemného pro můj nos. Až mi z toho zasvěděl kožich. Nějak moc zasvědil. Snažil jsem se podrbat na krku, což jsem skoro nikdy nedělal. Je nechutný dotýkat se tlapkami těla. Ale tohle se prostě nedalo vydržet. Zvedl jsem se a otočil se dokola, zda mě tam nenípe nějaká myš. Kousl jsem se do přední tlapky, jako reakce na nepříjemné svrbění. Právě z toho místa ze mě vyskočilo něco skoro okem nepostřehnutelného... blecha. "Blechy?! Já mám blechy?!" Rozhořčeně jsem vykřikl a začal panikařit. Tělo mě z toho uvědomění svědělo dvakrát tolik a já se svalil na zem a drbal si o mech záda. Jenže o ten pitomej mech se nešlo ani trochu poškrábat. Doufal jsem, že jich pár ze sebe díky tomuto počínání dostanu.
Zvedl jsem se. Byl jsem trochu mokrý od ranní rosy a pořádně se oklepal, div mi neodlítla hlava. Poté jsem ztuhl a nevěřícně koukal na Lindu. Přistoupil jsem k ní blíž a prohrábl jí čumákem kožich. Jedna bleška přeskočila přímo z jejích zad na můj čumák. Zběsile jsem se ohnal a tlapkou se drbal tlamu, abych tu mrchu dostal pryč. "Mají to tu zablešený! A ty je máš taky! Museli jsme to chytnout od těch špinavých bídáků! Dokonce jeden z tebe smrdí. Že se tě nějakej ušmudlanec dotkl?" Vyčítavě jsem se zamračil na Lindu a stále se oklepával. Ale nebyl čas se tu drbat o měkký mech. Museli jsme ještě do úkrytu dokončit úkol. Popadl jsem šajnící mech a vydal s za Lindasou. Tohle mi za to fakt nestálo. Mít parazity, jen abych byl ve společenství takový špinavý chátry.

//mechové dno

Svítící mech v Mecháči a já čekal na verdikt. Pokud mě pošleš ještě pro zářící muchomůrky do nějaký pařezový bažiny tak vám na to kašlu. A ten mech bych si odnesl. Nehodlal jsem vykonávat žádný další krávoviny. Koutky vlčice byly zvednuté a já chvíli přemýšlel za jakým účelem. Zda mě ráda přivítá, či zda mě ráda vykopne. Ale z jejího hlasu ihned šlo poznat, že nic tak krutého nezamýšlí. Pousmál jsem se sám pro sebe. No jistě, oni ví, že budu obrovským přínosem pro smečku. Potřebují mě.
V tom nás na pár vteřin vyrušilo hlasité hulákání. Bylo mi naprosto jasné, které nevymáchané hubě tohle vřeštění patří. Otráveně jsem protočil panenkami a opět se za tu vobludku styděl. Sotva sem přijdu, už mě nahání. Nejdřív odtáhne nasupeně pryč a teď mam za ní hnát. Ale z jakýho důvodu? Upřímně mě to zajímalo, tudíž jsem volání nehodlal ignorovat a rozhodl se, že se za ní za chvíli vydám. Pořád jsem se držel toho, že jsem s ní skončil a že bych jí nejraději ukousl ksicht. Ale dobře jsem věděl, že kdybych za ní nešel, vřeštěla by dál. Nebo by prostě přiběhla otrapovat ona. Před Lindasou zkrátka nebylo útěku. A já se s tím pomalu začal smiřovat. Hlavně ji nesmím brát vážně a nechat se z těch kydů vytočit.
Launee zmínila, abych šel s Lindou hodit ten blbej mech do úkrytu. Bylo to jasné. Jsem součástí mecháčské party pobudů. Proč ne, já si to tady zkoriguji. S některýma se určitě bude dát něco vytentononcovat. Therion se jako vždy jen tak skoro až roztomile pousmál, poděkoval a oficiálně mne přivítal ve smečce. Milouš. Možná jsem byl i rád, že mám nad sebou tohoto ťunťu. U něj je jistota, že s ním půjde pořešit kdeco. Přeci jen to byl furt ten Therion s hodně slabou a podmanivou povahou. Snad. Každopádně jsem v plánu si je oba získat a chovat se co možná nejlépe. "Děkuji vám, jsem rád že jsem se mohl stát součástí mecháčkové rodinky. Půjdu odnést mech. Na viděnou, Launee. A ty se měj hezky, Theri," významně jsem se na toho punťu usmál. To ho dostane snad i do rozpaků. Musel jsem při tom vypadat fakt neodolatelně.
Popadl jsem mech a běžel za tou pijavicí vysávající život. Ať si ale nemyslí, že se s ní budu bratříčkovat. To ať zapomene, pořád bych ji nejradši zardousil. Bylo zřejmé, že něco potřebuje, páč mě volala rádoby sladkým oslovením. Přikráčel jsem k té otravné osině v prdeli a položil mech stranou. "Co potřebuješ tak důležitýho, že tu hulákáš jak naprostej idiot?" Pozvedl jsem přísně obočí. "A nemysli si, že jsem tu eskapádu v Ageronu vypustil z hlavy a že se teď zase s tebou budu patlat jako hodnej brácha," upozornil jsem ji, páč mi bylo jasné, že mě chce využít pro něco, u čeho by si ona musela ušpinit tlapky.

Děkuji za akci, Dušan
Poprosila bych 15 kytek a 20 oblázků
A.......... možná těch 5 mušliček za mugshot?

EDIT M. - buď oblázky nebo kytky :D vyber si

OOoh, v tom případě kytky :>

PŘIDÁNO

//VG

Kráčel jsem si to k přemechovanýmu lesu, kterej smrděl na sto honů. Ne jen od toho pitomýho mokrýh mechu, ale i od vlků. Bylo tam plno smraďochů i malých smradů. Je to až politováníhodné místo. Zastavil jsem se před lesem a do očí mi i přes roušku tmy uhodila ta hnusná zelená barva. Zamýšlel jsem se, zda tam vůbec chci. Jestli mi to za to stojí. Ošklivej zatuchlej les s ještě ošklivější barvou. Dva ňoumovatí alfáci. Plno otravných parchantů. Pár pochybných individuí. Tmavá, chladná jeskyně jako úkryt. A co hlavně... Lindasa. Zhluboka jsem se nadechl a nešťastně nasál pach svítícího mechu v mé tlamě. Krok dopředu či vzad. Byl jsem tak blízko k přijetí. Jen jsem nevěděl, jestli tam vůbec nakonec chci.
Stál jsem tam takhle asi pár minut a přemítal nad všemi možnostmi. Nakonec jsem udělal krok vpřed a bylo rozhodnuto. Kam bych se tahal. Alespoň se v zimě tolik nenadřu sám samotinký. Lindasu budu ignorovat, popřípadě šikanovat. A ty fakany bych mohl zmanipulovat k něčemu třeba jen trochu užitečnýmu. Cítil jsem všude plno pachů, ale ten Therionovo se nedal s žádným jiným splést. Smrdí jak deprese se špetkou beznaděje. Rozběhl jsem se za tím uplakánkem, abych měl tuto šarádu s mechem z krku.
Dorazil jsem k oboum alfám. Ani jednomu z vlků nebylo zrovna do zpěvu. Naopak, vypadali jako dvě ubohé hromádky neštěstí. Přistoupil jsem k Launee, která se zkroušeně válela po zemi a položil před ní pořádný trs mechu, který jsem měl nasoukaný někde až v krku. "Čégo. Trvalo to, vím. Smradlavý Falion si to musel přištrádovat a zdržovat mě tam pomalu pár dní. To ani nechci zmiňovat Lindasu, která se zachovala jako naprostá amatérka a všechny tam seřvala. Není to zrovna nejlepší diplomatka a asi vám nadobro zkazila veškeré neutrální vztahy s Falionovo smečkou. Ale ten mech mám, jak je vidno," posunul jsem ho tlapkou blíž k Launee a čekal, co bude dál. Nebo spíš na to, aby už konečně přestali dělat obštrukce a přijali mne. Poblíž jsem cítil Lindasu, takže jsem předpokládal, že tu přijaly. Když přijaly takovou nanicovatou vraždu, musí přijmout i mě. A jestli mi dají nějakej další úkol, hodim jim ten šajnící plevel na hlavu, seřvu Theriona a pujdu.

//ZG

Prašivý smradlavý Ageron. Nabubřelý alfa. I on smrdí. A je prašivej prašivák. Naštvaně jsem chvátal zpět do Mecháče s tím pitomým svítícím mechem. Nesu mech do Mechovýho lesa. Co je to vůbec za Mechový les bez svítícího mechu? Mech tam byl dočista všude, na každém kousku země, kamenu i kůře. Div ho za chvíli nebude mít každý z nás na břiše. Představa, že bych měl mít zelené břicho, mě znechucovala. Proč tam vůbec lezu? Však je to vcelku hnusnej les. Až moc zelenej. A přehnaně měkkej. Pro měkkoty. Rozčíleně jsem skousl trs mechu v mé puse. Nelíbil se mi pach mechu, nelíbil se mi mech celkově. Mech. Už mi to debilní slovo dost nasírá. Jakoby nestačil ten okřídlený pobuda a Lindasa Na sestru jsem byl nakvašený každým krokem blíž k lesu víc a víc. Nechtěl jsem ji vidět, nechtěl jsem s ní mluvit. Nechtěl jsem ji za sestru.
Přeskákal jsem přes říčku suchou tlapkou a pokračoval na další otravnou travnatou pláň. Takhle daleko se hnát kvuli tutý blbosti. Já bych ten úkryt vymyslel jinak. Rozhodně bych kašlal na nějakou mokrou a studenou jeskyni. Plno vlků má ty debilně zelený oči, tudíž mohou nechat vyrůst kdejaké plevely až do oblak. Ale to beztak nikdo z těch ňoumů neovládá. Tahle zelená magie byla jedna z mála, která by se dala využít k něčemu doopravdy užitečnému. Až budu mít svoji smečku, přiberu si do ní vlky s plevelovou magií. Ti budou makat den co den na pořádném, teplém úkrytu. Žádný kameny. Jen mohutné kmeny, listí, teplý me... tráva. Suchá tráva. Seníčko. Hajat na seníčku. Ne na mokrym plesnivym mechu. V úkrytu by byly menší otvory na světlo, aby to nevypadalo jako nějakej jeskynní hrob. Musel jsem se pochválit. Měl jsem tak úžasné nápady, že mi to opět o něco zvedlo náladu.

//Mecháč

Illča, má drahá kamarádka, krmila mou geniální lež. Nikdy bych nedokázal přiznat svůj ubohý původ. A navíc tomu hnědákovi nebylo co do toho, kdo je nebo není naše matka. K čemu mu to jako bude? Zvědavec. Akorát nás musí zdržovat. Už dávno bychom byli s tim pitomým mechem pryč. Ale to přeci ne, prostě se sem snese netopýří vochechulák a musí všechny zšikanovat. A jak se dalo očekávat, Lindasa začala vyšilovat, že lžu. Čekal jsem to, ale i na ní to bylo až moc přehnané. Celou dobu jsem se na ni mračil, aby věděla, že tímto jsem s ní nadobro skončil. Už jsem neměl chuť ji přechovat a odfanatizovat. Neměl jsem na tu čubku nervy. Nestála mi za námahu. Takže teď se na mém famílie seznamu nenachází už nikdo. Jen vypadni! Rád jsem ji viděl odcházet.
Hnědák si ještě něco mumlal pod vousy, ale já se ho rozhodl moudře ignorovat. Prašivče, nejsi žádnej alfa materiál. Pouhopouhá šmíra! Otočil jsem se na Illenii a Beťačku. "Děkuji vám slečny, jste milosrdné. Kdykoliv něco budete potřebovat, můžete se stavit v Mechovém lese. Leží hned za sopkou a nad řekou. Na viděnou," kývl jsem k nim oběma a věnoval své staré známé krátký úsměv. Otočil jsem se a šel sbírat mech tam, kde by údajně měly končit hranice. Vytrhával jsem je i s kořeny a pořádně oklepal od hlíny, abych se neušpinil od smradlavý hlíny. Natrhal jsem pořádný trs, jen co mi tlama stačila. Div jsem si nevykloubil čelist, ale chtěl jsem tento úkol splnit stoprocentně. Rozešel jsem se pryč z lesa ladným krokem a čumákem vzhůru. Lindasa si myslí beztak bůhví co. "LaUnEE JÁ sem tu první, šikanovali mě tam vezmi mě do smečky jinak chcípnu, protože jsem neschopná a nedokážu si ani sama ulovit!" Nadobro jsem byl rozhodnutý, že jsem s ní skončil.

//Západní Galtavar

Potěšeně jsem se zazubil, když si Illenia vzpomněla na mou úžasnou maličkost. Kdo by na mne zapomenul. Přisedávala si vedle Lindasy, přičemž jsem si ji ku té příležitosti sjel pohledem. Je na ní něco jinýho. Taky jsem jí za něco dával kapky... Srst? Barva kožichu? Oči! Měla dozajista jiné oči. Předtím měla směšně růžová kukadla, podobná jako má beťačka. "Musím uznat, že nová očka vypadají famózně. Zlatá barva je barva králů," polichotil jsem své staré známé. Raději jsem před její společnicí nevyjadřoval odpor k předchozí barvě očí. Ač bych si rád rýpnul, nyní jsem musel uchovat vřelý přístup. Hlavně když se růžovooká dostávala k našemu požadavku. Netvářila se nesouhlasně, ale spíše se chtěla předvést. Chtěla využít svého postavení a být pro jednou ta důležitá. Chápal jsem ji a nehodlal jsem ji to nijak ztěžovat. Ať to máme rychle za sebou a můžem vypadnout, nemá cenu jí v tutom máchat. Hlavně když šlo o tak bizarní situaci.
Poté se z oblohy snesl s hustým příchodem netopýří alfák, kterému jsem též osvětlil situaci. Ilenia s tou druhou vlčicí nevypadaly z jeho přítomnosti zrovna dvakrát odvařené. Ale co je mi do toho. Každopádně, šedá beťačka si nás chtěla vzít do parády a rozhodnout o tom pitomým mechu. Navíc se zdálo, že to klapne narychlo bez problémů, páč drahá Ilenia se za nás přimlouvala a já jen spokojeně máchal ocasem. Jenže se ten okřídlenec do toho začal míchat až moc. Šlo jen o pitomý mech, ale on se choval poněkud... řekněme jako kretén. To nemáš nic lepšího na práci než se tu míchat do mechu? Beta by tohle mohla vyřídit levou zadní. Ah, proto jsou ty dvě z jeho počínání otrávené. Mně se zprotivil jeho poznámkou o tom, že je má historka roztomilá. "No, na vlčatech co si zlámou tlapy v tmavé jeskyni toho moc roztomilého není, dle mého názoru." Musel jsem si do něj rýpnout. Nelíbil se mi. Nafoukanec jeden. Zdržovač. Prostě musel se do toho míchat a zdržovat. Do tý smečky se dostaneme až na jaře, pokud tu bude furt dělat obštrukce. A aby se neřeklo, milostivě přenechal rozhodnutí na betě, která už to mohla dávno vyřešit a my si to mohli trajdat do Mecháče s mechem.
Alfákova přítomnost mi začala krev pít ještě víc. Ne jen že zdržoval další blbostí, ale tohle jeho tlachání bylo tentokrát o mé rodině. Tedy, o mé bývalé rodině. Vlčice kolem netopýrka se do něj trochu obouvaly a já rozhodně nechtěl být ten, co by teď umírňoval situaci. Co mu bylo do toho, kdo nás vyprdl z dělohy? Spojovat si nás s takovou odpornou famílií. "Proč bychom měli mít co společného s rodem Assassínů? Po celé Galliree tu běhá plno hnědých vlků. Mohu být klidně nějaký váš zapomenutý bastard, ale rozhodně má matka nebyla jakási Werisosa. A žádného bratra nemám. Mám ještě 4 sestry. Je to bídné, proto se chci dostat do nějaké smečky a utéct od těch fúrií. Tedy alespoň od většiny z nich," dramaticky jsem odtáhl pohled od Lindasy. A hned v ten moment na to jsem opět sjel pohledem na modrookého a zatvářil se naprosto vážně. "Je hezké že jsi sem zaletěl zkontrolovat jestli beta zvládne rozhodnout o osudu vašeho mechu, ale myslím si, že takovou prkotinu by zvládla i bez tvého odborného dohledu." Nemohl jsem si odpustit menší rýpnutí, páč už mě začínal vytáčet víc, než Lindasa.

Nedostali jsme se ani k jedinému světélkujícímu mechu a už na nás nabíhaly nějaké vochechule. Tušil jsem správně, že je tady místo Smrkáče nějaká další lamácká smečka. Možná jsem za tuto razii byl i rád, alespoň jsem se nemusil soustředit jen na Lindasy otravnou existenci. Zastavil jsem a zaujal neutrální, leč hrdý postoj. Přeci jen to mohly být jen nějaké tulačky, které se z lesa pakovaly pryč. Maj štěstí že nám ten mech nevyčořily. Bylo vidět, že jdou přímo k nám. Netváří se moc jako tulandy.
Přistoupila k nám tmavě zbarvená vlčice. Měla stejně oštěchtaný uši, jako jedno z mých. Mohl bych na tom být hůř, jak vidno. I při takových myšlenkách jsem si snažil udržet soustředěný a vážný pohled. Prskala na nás, co pohledáváme na území smečky. Tvářila se drsňácky a vypadala, že nebude jen tak ledajaká kappačka. Po jejím chraplavém výlevu jsem sjel pohledem na světlejší vlčici a trochu s sebou cuknul. Znal jsem ji. Kamkoliv jsem vkročil, tam číhali staří známí. Pamatoval jsem si ji ještě o něco lépe než Theriona. Kdysi jsem s ní byl v Křišťálovém lesíku a šikanovali jsme bahnitou vlčici. Il- Ilenie. Musel jsem si její jméno nanečisto předžvýkat v hlavě, zda doopravdy znělo takhle. Sestra mne představila místo mne. "Zdravím," kývl jsem hlavou směrem k šedé vlčici. "Jaké milé shledání. Illenie, že ano?" pousmál jsem se a posadil se. Je to dobrý, lepší než kdybych se tu neznal dočista s nikým. Lindasa byla kupodivu... nedementní. Až nezvykle nedementní. Hlavně že ve smečce, do které chce vstoupit, se musí chovat jak naprostá vidlačka. Nepeskovala, nedráždila ani dušičku. Snažila se dokonce chovat rádoby slušně.
Jen co sestra zmínila naší výpravičku za mechem, sneslo se z oblohy nějaké okřídlené monstrum. Srdce se mi rozbušilo leknutím, ale i tak jsem nedával své zděšení znát. Nebyl to žádný přerostlý netopýr, ale vlk. Hnědák po přistání svá křídla schoval. "Zdravím, jaký to skvostný příchod!" Polichotil jsem okřídlenému, protože mi bylo jasné, že to není jen tak ledajaká lůza. Dost možná to totiž byla alfa. Takhle by měl vypadat alfák, ne jako Therion. Musel jsem uznat, že z vlka šel mnohem větší respekt, než z Mecháčových alf dohromady. Bral jsem ho proto i jako větší autoritu, ale musel jsem se skoro až zasmát tomu, co kydl na Launee. "Naše budoucí alfy jsou zatím nezkušené, smečka v Mechovém lese teprve vznikla. Navíc si moje sestra nevidí do huby, takže nám toto kradení mechu dala spíše za trest," hodil jsem přísný pohled po Lindě, aby si to sežrala. " Každopádně, Launee nás poslala pro mech, aby osvítil tmavý úkryt. Máme ve smečce spoustu vlčat a nechce, aby se jim něco po tmě stalo," pokračoval jsem, a snažil se to uhrát na city. Přece nikdo by nechtěl, aby si parchantíci polámali tlapičky.

//moc se omlouvám za čekání, ale zrovna se stěhuji, tudíž je to časově maliličko horší :<

//ZG

Jak to mám asi vědět? Lindasa mi sdělila informaci o řece až po tom, co jsem se namočil. Štvalo mě, že jsem to netušil. Ne Izare, nemohl jsi být úplně na všech místech a nemohl jsi objevit všechna prašivá zákoutí kdejakých čůrek. Nasupeně jsem vodu překonal po svém a nehodlal se o tom dál bavit. Nebo možná jo. Určitě jo, protože Lindasa musí mít pořád nějaké připomínky. "Koukni na ty svoje nechutně zablácený tlapky. A břicho. To já jsem teď hezky čistý," ale nadlouho nebudeš vole, páč musíš nést ten mech. Vzdychl jsem si. Nebavilo mě to. Celá tahle šaráda mě se svojí sestrou už neskutečně vytáčela. Nejvíc k vzteku byly ty její rýpance a kecance ohledně jejího pseudorodu. Hlavně, když mě k němu stále přiřazovala. "Tak poslouchej!" Štěkl jsem po ní agresivně a vycenil zuby. "Já do toho tvýho kultu vymaštěnců nepatřim. Mohlo by ti dojít, že to všechno je jen naprosto debilní snůška keců. A naše matka byla vypatlaná a skvostně odporná kráva a ty se necháš jejíma kecama manipulovat ještě tolik let po tom, co bys už dávno mohla přemýšlet sama za sebe. Nemám s tou zrůdou nic společnýho, nemám nic společného s tvým rodem. Nedělalo mi problém vymazat ze života otce ani matku, tudíž nebudu mít problém zbavit se ještě tebe. Takže laskavě už přestaň s těmito báchorkami, nebo se na tebe vykašlu a můžeš si sbírat mech sama!" Naposledy jsem na ní zavrčel s výhružně odhalenými tesáky a rozešel se dál, aniž bych na ní čekal.
Moc často nemívám takový vztek, ale s ní jsem nepociťoval nic jiného. Neustále mi bude předhazovat nějaký sračky z minulosti a bude mi diktovat, kým mám nebo nemám být. Dost usilovně jsem přemýšlel, zda chci vůbec do stejné smečky s Lindasou. Nenajdu už takhle snadnej cíl, takhle nanicovatou smečku s nanicovatýma alfama. Přidám se tam, dostanu se k moci a Lindasu pak vykážu. Pokračoval jsem tedy dál plnit SVŮJ úkol. Vkročil jsem do lesa a hned mě přes čumák bouchl nezaměnitelný pach. Smečka? Ageronská smečka tu už pár dobrých let nesídlí. Nebylo ale pochybu, že se nacházíme na smečkovém území. Už jsem pomalu začínal chápat, proč nám dali takový úkol. Jít nakrást něco na cizí území už mi znělo mnohem lépe, než jen někde unípávat mechíček.