Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Konec světa

Tentokrát už Ivar věnoval okolí, jímž procházel větší pozornost. Matně si pamatoval pach spáleniště, na nějž narazil po cestě na Konec světa, ale až teď se na něj opravdu soustředil. Musel uznat, že ho vlčice alespoň přivedla na jiné myšlenky. Teda do té doby, než se znovu zeptala na jeho trápení. Odfrkl si, jak už to něj bylo zvykem, ale věděl, že pokud chce zajíce, nejspíš jí bude muset dát odpověď.
Chvíli přemýšlel, že si něco vymyslí, jenže pak to hodil za hlavu. Pořád vlčici sice nevěřil, ale přeci jen se do určité míry zdála být v pohodě, a navíc už ji přece nikdy v životě neuvidí. "Někoho jsem potkal. A teď... Co odešel, je mi tak nějak na nic. Je to stupidní, beztak to s ním nemá nic společnýho," pronesl s poněkud distancovaným výrazem. Sám ale poslední větě nevěřil. To, že se Sikuovým odchodem všechno souviselo, bylo jasné i jemu. Chtěl ho znovu vidět. Jen pořád netušil proč.

//Ohnivé jezero

Bylo to přesně, jak Ivar předpokládal. Nabídka byla až pro vlčici až příliš lákavá a jemu cukl koutek v triumfálním úšklebku, když pozoroval ohnivou kuličku. Ta se kolem něj začala točit a on nemohl jinak, než si v tichu užívat příjemné teplo, které z ní sálalo. Lhal by, kdyby řekl, že ho po tomhle magie ohně nefascinovala. Možná by přece jen nebylo špatné se té své víc věnovat.
Bedlivě poslouchal její vysvětlení. Ivarovi přišlo zajímavé, čemu všemu byli vlci schopni věřit. Rozhodně si však nestěžoval. Skeptikovi jako on to přinášelo benefity. Například teď už měl kožich pěkně suchý a vyhřátý a jídlo bylo očividně taky na cestě, vzhledem k tomu, že vlčice odkráčela hledat kořist.
Ivarovi, který se zatím opět stihl ztratit ve svých myšlenkách, to přišlo jako pouhých pár minut, než se vlčice vrátila se slibně vypadajícím zajícem v tlamě. Při pohledu na něj mu znovu zakručelo v břiše a on se podvědomě se olízl. Jako na povel se okamžitě vydal za podivínkou. "Fajn. Co všechno chceš vůbec vědět?" zeptal se za, kvůli své zadní tlapě, poněkud nepravidelné chůze. Nebylo překvapením, že se mu do jeho části dohody vůbec nechtělo, nicméně pořád chtěl dostat zajíce a pochyboval, že by výměna pořád stála, kdyby teď vycouval z jejich první dohody.

//Uhelný hvozd (přes Savanu)

Ivar si vyslechl vše, co měla vlčice na srdci, a že se rozmluvila! Při zmínce o jídle si najednou uvědomil tíživé prázdno v jeho žaludku. Ani nevěděl, kdy vlastně naposledy jedl. Sakra... Bylo mu nad slunce jasné, že teď už na to jen tak nezapomene. A jako na zavolanou mu zakručelo v břiše. Myšlenka na jídlo bez námahy, se najednou zdála příliš lákavá.
Nechal si to všechno projít hlavou, zatímco vlčice pokračovala o jejích Bozích a magii. Kdyby měl být upřímný, on sám na žádné bohy nevěřil. Přišlo mu to celé absurdní a přitažené za vlasy. Rudooká ale byla té "iluzi" očividně oddaná. Rozhodně dost na to, aby toho mohl Ivar využít pro rovnou dvě věci.
Ivar se konečně zvedl z bahnité země a zahleděl se do jejích očí. Nakonec přeci jen došel k závěru, který, ač to rozhodně nebylo něco, na čem mu záleželo, uspokojí obě strany. Bylo mu fuk, co z toho měla ona. Ivar bude mít suchý kožich a plné břicho. "Fajn. Vysušíš mi kožich výměnou za informaci o tom, co mě sere a věnuješ mi kořist za mou krev," prohlásil, jako by to byla hotová věc. Nemyslel si ale, že by z toho vlčice vycouvala. Ne. Nevycouvá ani z jednoho. Na to je až moc zvědavá a oddaná tý svý představě o božstvu.
V jednom ale pořád neměl úplně jasno. "Co s mou krví vůbec chceš?"

Ivar už tak nějak pochopil, že vlčice má prostě a jednoduše svůj osobitý způsob, jak si vše přebrat. To, co Ivar řekl sarkasticky, brala rudooká očividně vážně. "Zapomeň," utrousil okamžitě v reakci na její, podle Ivara až přehnaně otravnou, odpoveď. Rozhodně nevypadal, že se jí bude v nejbližší době svěřovat.
Co ho ale upřímně překvapilo, byl fakt, že s ním souhlasila. Ne, že by mu to nějak zlepšilo náladu, ale možná právě vlčice vykročila správným směrem. Změřil si ji pohledem - vypadala až příliš zvědavě. "Možná," uchechtl se. "Ve skutečnosti nemáš nic, co by mě zajímalo nebo mi bylo k užitku. A dokud mě nepřesvědčíš o opaku, nemám důvod ti cokoliv říkat. Jsi až moc zvědavá. Informaci chceš ty, tak proč bych měl začínat já? Něco za něco, sama jsi to naznačila," odpověděl monotónně.
Zmínka o jakési Krevní magii ale Ivara očividně zaujala. Dokonce se i přistihl, že o její žádosti vážně přemýšlel, což ho přinutilo k okamžité a rázné odpovědi: "Ne." Pak se ale zarazil. Říkala, že udělá cokoliv? Ivar nikdy nebyl ten, kdo věří pouhým slovům, ale věděl, že víra v něco nebo někoho dokáže hodně. Sám si to přeci zažil, i když v jiné situaci. Tehdy by pro otce udělal cokoliv. Proto se rozhodl si nejdřív přiblížit její situaci. "Nejdřív chci vědět o tvých Bozích. Jaké obětiny přinášíš? Co když se jim vzepřeš?" Ve skutečnosti ho nějaké božstvo vůbec nezajímalo. Byl to ale dobrý způsob, jakým si ověřit nakolik jí bude moct věřit, co se týče jejich potenciální dohody.

Ivar opět protočil oči v sloup, když se ho vlčice začala snažit ho utěšit, načež zmínila vlastní zbrklou náturu. "Jo, toho už jsem si jaksi všiml," odfrkl. Čím déle mluvila, tím víc v něm podněcovala podráždění. Skoro jako by přesně věděla, do čeho si rýpnout. Jeho zranění, neschopnost používat vlastní magii, stud, vlohy... Bylo toho spousty a všechno se to slévalo do jednoho velkého 'nikdy nebudu dost.' Možná, že se není čemu divit, že si mě otec nevšímal. ... Jasně! Jako bych mu ještě měl dávat za pravdu! Vůbec nikoho přece nepotřebuju, proč bych se měl dívat na to, jak mě vidí? Stesk a smutek byly rázem ty tam. Na jednu stranu nad sebou cítil větší kontrolu a jakési ujištění, protože už si na všechen ten vztek, který se ho opět zmocnil, svým způsobem zvykl, jenže na tu druhou... Vůbec se mu nelíbilo, co ho vyvolávalo.
Jeho výlev vlčici přinutil odskočit dál. Líbilo se mu, že z něj má strach. Alespoň o trochu to umocnilo pocit kontroly nad celou situací. Překvapilo ho ale její zavrtění ocasem, načež se na ni nechápavě zahleděl. "Co čekáš? Myslíš, že si tu budu vylívat srdíčko?" Znechuceně se nad tou představou uchechtl. "Nezasloužíš si to slyšet. Nikdo si to nezaslouží." A co Siku? Nechtěná myšlenka ho přinutila cuknout hlavou, a kvůli prudkému pohybu mu do zraněného zátylku vystřelila bolest, která ho chtě nechtě přinutila syknout.
"Seš až moc zvědavá, je to otravný. Proč bych ti měl cokoliv říkat?" Ivar se pokusil od vlastní reakce na bolest odvést pozornost. Vlčice ale, jak už zjistil, rýpala úplně do všeho, a tak by ho ani nepřekvapilo, kdyby se k tématu stejně vrátila.

Zatímco Ivar ze sebe zatím stěží vydal pár vět, vlčice tlamu ne a ne zavřít. Věděl, že mokvavá a infikovaná rána by mu zadělala na velký problém, ale požádat někoho o pomoc jednoduše nepřicházelo v úvahu. Vypořádá se s tím sám. Tak jako vždycky.
Mezi všemi těmi žvásty vlčice dokonce zaregistroval jakési rýpnutí do jeho vlastní magie. To ho přimělo stáhnout uši, teda alespoň to, co z nich zbylo, a z jeho hrdla se ozval otrávený a varovný zvuk. Těžko ale říct, jestli by právě teď vážně něco udělal, kdyby rudooká pokračovala. Pravděpodobně ne. Na to byl až moc strhaný a, byť to sám sobě přiznával nerad, zdrcený.
"Nestojím o tvou pomoc. Nepotřebuju žádný stupidní bylinky, nepotřebuju magii, nepotřebuju společnost, a už vůbec nepotřebuju, aby se o mě někdo snažil postarat!" Snažil se znít nevraživě, nicméně spíš vyzněl zoufale. Dřív, než se stačil zarazit, tiše dodal: "Rány jsou stejně to poslední, co mě teď štve." Blbče! V duchu se proklel. Nedokázal se přenést přes fakt, že se mu poslední dobou nedařilo zachovat jeho odtažité a ničím nezaujaté vzezření.

Ivar se ani neobtěžoval vnímat blábolení, jenž vlčice spustila. Až když nastalo delší ticho, které v tu chvíli znělo neskutečně sladce, mu došlo, že ve vzduchu zůstala viset její otázka. Na chvíli se překvapivě opravdu snažil rozvzpomenout si, na co že se to vůbec upovídaná vůbec ptala. Z útržků vět, které ho jinak zcela minuly, si nakonec přece jen něco dokázal poskládat. "Nejsem místní," zamručel.
Celou tu dobu jen tupě zíral před sebe. Jeho pohled upoutalo až zpomalení ohnivých koulí. Došlo mu, že to bude mít co dělat s magií vlčice a zničehonic ho napadlo, jak by asi tehdy reagoval Siku, kdyby mu za vodopádem místo pouhého jiskření ukázal tohle. Podvědomě mu cukl koutek v malém, téměř neznatelném úsměvu, ale i ten nejmenší náznak zmizel, jakmile vlčice znovu promluvila a vrátila ho do reality. "Cože?" Chvíli na ni jen zíral, než mu došlo, na co se to ptala. "Nepotřebuju pomoc," odsekl a odvrátil hlavu pryč. Ivar věděl moc dobře, že jeho momentální stav mu nesvědčí, nicméně odmítal přijmout jakoukoliv pomoc. Doteď si přece vystačil sám, proč by tomu mělo být jinak.

Cukl zraněným uchem přesně ve chvíli, kdy vlčice začala mluvit a kráčet si to k němu a otráveně protočil očima, aniž by se jakkoliv snažil to skrývat. Bez hnutí si znechuceně odfrkl. To snad nemyslíš vážně... znovu zopakoval svou myšlenku, když mu došlo, že vlčice bude nejspíš jedním z těch přehnaně nadšených sluníček, kterými pohrdal.
Netrvalo to ani pár vteřin a vlčice začala blábolit o jakémsi konci světa. Proč já? Ivar v duchu zaúpěl. Snad by se i zvedl a jednoduše odešel bez jediného slova, kdyby nebyl tak vyčerpaný ve všech ohledech.
"Mlha a oceán nejsou potřeba. Konec světa je očividně všude tam, kam přijdu," odvětil otráveně, zírajíc stále před sebe. Rozhodně neměl náladu na filosofování, a už vůbec ne na společnost, nicméně to vypadalo, že bude vlčici muset ještě nějakou tu dobu trpět.

//Savana

Ivar se vlekl dál. Neměl žádný cíl, jednoduše se potácel tam, kam ho nohy nesly. Těžší terén ho ale nakonec přece jen přinutil začít hledat místo, kde by nechal odpočinout své bolavé zadní tlapě. K jeho nelibosti se však zastavil na místě, které se už zdálo být obsazeno. To snad nemyslíš vážně...
Chvíli pozoroval záda sedící vlčice, kolem níž se točily ohnivé koule. Nechtěl společnost, jenže měl pocit, že už neujde ani krok. Byl vyčerpaný fyzicky i psychicky. Proto si s hlasitým odfrknutím lehl na rozbahněnou zem, kde s položenou hlavou a krví slepeným kožichem tupě zíral před sebe.
Už mu bylo fuk, jestli ho vlčice uslyší nebo ne. Normálně by si dával na cizince mnohem větší pozor, nicméně teď ho napadlo, zda by mu nakonec vlčice vlastně neprokázala službu, kdyby se na něj vrhla a vše ukončila. Cítil se poníženě z předchozí krátké rvačky, ale nejvíc ho trápil vlk, kvůli kterému z boje právě vycouval.

//Ohnivé jezero

Ivar nevnímal okolí. Snad si ani neuvědomoval drastickou změnu prostředí, jímž se vlekl. Jednoduše pokračoval v chůzi, ignorujíc veškerou bolest, ať už v zadní tlapě nebo ve svých čerstvých ranách. To, co se však odehrávalo v jeho nitru, už k jeho nelibosti ignorovat nedokázal. Krev, která mu lepila kožich na zátylku a po téměř celé levé straně hlavy a krku, už dávno zaschla, čemuž přispěl zvedající se vítr.
Napadlo ho, co by vlastně vůbec dělal, kdyby se tu teď Siku zčistajasna objevil. Co by cítil? Jak by reagoval? Rudooký si ale nedokázal odpovědět ani na jedno a důvod byl prostý - nikdy nic takového nezažil. Možná, že jeho otec v něm kdysi vyvolával něco podobného. Okamžitě myšlenku zavrhl. Rozhodně se to nedalo srovnávat. Se Sikuem měl přece jen pocit, jako by byl dost. Jako by mu nemusel nic dokazovat, nemusel vynakládat úsilí, aby ho přijal. Čím déle nad vlkem Ivar přemýšlel, tím více se v něm ozýval onen pocit, jenž nedokázal pojmenovat.

//Konec světa

Slova modrooké vlčice v něm nevyvolala ani kapku strachu, o což se nejspíš modrooká snažila. Jen ho víc namíchla. Znechuceně si odfrkl než se otočil a začal kráčet náhodným směrem pryč.
Ivar vůbec nebyl spokojený s tím, jak se celá situace vyvrbila. Vyšel z ní jako ten největší ubožák. Jako jeden z těch, kterými tak strašně opovrhoval. Proč to udělal? Proč prosil o milost? Udělal něco, co v životě udělat nechtěl. Na mysli mu vyvstanul obraz zjizveného šedého vlka s tmavou maskou a hlubokýma zlatýma očima. "To mi na tobě vážně záleží...?" vyslovil tiše s až smutným výrazem. Vztek, jenž v něm vyvolalo vyvrcholení předchozího setkání, byl rázem ten tam nahrazen něčím jiným. Něčím, co poprvé pocítil až po poznání jednoho zjizveného vlka. Svěsil hlavu a stáhl uši, zatímco pokračoval v loudavé chůzi. V tu chvííli ho neobtěžovaly čerstvé rány na zátylku a uchu, ani jeho špatně srostlá noha. Jediná bolest, která ho pohltila, se rozprostírala v jeho hrudi, kde vytvářela svíravý pocit.

//Savana (přes Uhelný hvozd)

Vypadalo to, že Ivarova nálada se střídala rychleji než počasí. Pobavení se z jeho tváře znovu vytratilo a bylo nahrazeno zamračeným výrazem. Naklonil hlavu na stranu, zatímco vlčici probodával pohledem. "Pomoc?" Znechuceně si odfrkl. "Myslíš si, že já potřebuju pomoc?" Posměšně se zasmál. I z jeho pohledu byla celá situace bizarní, nicméně z úplně jiných důvodů. On měl přece pravdu. To on byl přece tím, kdo viděl svět takový jaký je. To on si nedělal žádné iluze. Proto se po jeho tváři opět rozlil široký pobavený úsměv šílence, když vlčice zmínila, že by potřeboval pomoc. "Pokud někdo potřebuje nutně pomoc, jsou to všichni ti, kteří si dělají zbytečný naděje a odmítaj si přiznat pravdu. Ale pomoci se stejně nikomu nedostane. Spoléhat se na někoho jinýho je špatný rozhodnutí. To už se můžeš rovnou vrhnout z útesu," pronesl s odfrknutím.
Ivarovi se dostalo přesně té odpovědi, na niž čekal. Znovu se nahlas zasmál. Líbilo se mu, že je v očích ostatních pouhým šílencem, zatímco on je přeci celou dobu ten jediný, kdo se nebojí přiznat si pravdu. A slova modrooké, která ho v tom jen utvrdila, mu přinesla pocit uspokojení. "Snahy o urážky? Já se tě ale nesnažím urazit, jen říkám to, co je každýmu zřejmý už na první pohled," odvětil. Na tváři měl pořád pobavený úsměv, ale v jeho očích se zároveň opět zračily střípky vzteku.

V jednom s vlčicí souhlasil. Bylo až ku podivu, jak moc mu fyzická bolest pomohla. Tlak na hrudi, jenž Ivara ještě před chvílí kompletně ovládal, byl pryč a Ivar jakoby ho ani nikdy necítil. Najednou ho zavalil ledový klid a všechno se tak nějak vzdálilo. Hněv, smutek, zoufalství… Věděl, že rány stále bolí, nicméně to bylo, jako by je snad ani necítil. Jako by tělo, poseté ranami ani nebylo jeho. Cítil se vyčerpaný, ale zároveň mnohem lépe. Neměl by, ale bylo to tak. Bolest, kterou vlčice způsobila jeho tělu, ulevila Ivarovu nitru a dostala ho do snesitelné roviny.
"Do úplně stejného stavu? Zase seš vedle," pronesl s ledově klidným hlasem, bez jakéhokoliv emocionálního zabarvení. Pohledem sklouzl ke kusu ucha, které bylo ještě před chvílí součástí jeho těla. Bolest... "Necítím. Vím, že tam někde je, ale necítím to," pronesl nahlas, spíš pro sebe než pro vlčici, načež se znovu tiše a zmateně zachichotal. Teď již úlevou. "Nic..." zamumlal s širokým, pro modrookou pravděpodobně šíleně vypadajícím, úsměvem.
Ivar znovu upřel své oči na ni, s úsměvem stále na tváři. Ten rozhodně nebyl přátelský a rudooký vlčici stále nenáviděl, jenže to, spolu s jeho ostatními pocity, bylo momentálně téměř kompletně utlumené. "Přijdu ti jako šílenec?" zeptal se s hlavou nakloněnou na stranu, ignorujíc zasychající krev, jež mu slepovala kožich. Čekal jen jednu odpověď a chtěl ji slyšet. Jako by mu snad měla přinést určitou satisfakci.

Corpse Bride, my love <3

Květiny a oblázky, prosím ^^

Přidáno 5 květin a 8 oblázků.

OK, moc děkuji za akcičku

Přidáno