Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oblíbenou lebku? To jich jako má víc? Nad rychlostí, s jakou Morghana přenášela svou pozornost z jedné věci na druhou, mohl Ivar jen žasnout. Ani se nedokázal rozhodnout, jestli mu těkavá povaha vlčice vadila, nebo se mu naopak líbil fakt, že se vždycky vrátila zpátky k tématu, jako by se nechumelilo. Právě teď se Ghana zabývala... kamenem? "Je to jen šutr," podotkl nechápavě. Ať se na nerost díval jakkoliv, nedokázal porozumět tomu, co vlčici tolik zaujalo.
Trpělivě vyčkal na její odůvodnění, přičemž na ni celou tu dobu hleděl. "Vzácný?" zopakoval po ní. Morghana ale svou myšlenku okamžitě rozvedla a překvapivě... Překvapivě se to, jak o něm mluvilo Ivarovi líbilo. Měla pravdu. A on to věděl. Většinou si ostatní držel od těla, ale když se rozhodl, uměl věnovat vlkovi celý život. Dříve to byl jeho otec, v němž se Ivar otřesně zklamal. Tehdy se mu zhroutil svět. Teď to mohl být Siku a Morghana byla taky na dobré cestě, jenže rudooký měl strach. Nechtěl se znovu otevřít, protože věděl, že znovu by už ztrátu nezvládl. "Je těžký poznat, kdo si to zaslouží. Jestli vůbec někdo takovej je... Nakonec mě stejně všichni opustí nebo natáhnou brka, pokud jedno z toho neudělám jako první," poznamenal poněkud sklíčeně. Možná právě řekl víc, než chtěl. A možná mu to bylo jedno, protože se zase propadal do svých myšlenek, které tvořily mříže jeho vězení.

//Ragarské pohoří

Ivar se prudce zastavil na místě a opět stáhl uši, tentokrát ale z naprosto jiného důvodu než kdykoli předtím. Tentokrát to zapříčinil zmatek a na moment vypadal, jako by ho snad náhlost, s níž Morghana spustila drama, vyděsila. "Přestaň vyvádět! Nikdo po mně nejde, blbko!" snažil se ji přerušit poněkud drsným způsobem, kterým chtěl odvést pozornost od svého prvotního šoku. Ona ale mezitím začala mluvit o bratrovi, řešení a... "Podpálíme?" Pár vteřin na ni jen zíral, než se zasmál, tentokrát upřímně. Některé její způsoby se mu začínaly líbit. "Jenže moje magie je nám k ničemu," pronesl tiše, ale na tváři mu pořád hrál pobavený úsměv. Tohle si Morghana mohla zapsat do životních úspěchů. Nejen že ho dokázala upřímně rozesmát, ale dokonce použil slovo "nám." Doteď to byl vždycky jen Ivar sám a samotného ho překvapilo, jak rychle ho dokázala zpracovat. "Možná nejsi až tak špatná společnost," uznal dokonce nahlas. Ve veškerých jeho vztazích figurovala především obrana sebe samého, strach si k sobě někoho pustit, strach z opuštění. Jenže Morghana se k němu zatím vždycky vrátila, což hrálo velkou roli. Sice měl pořád strach a otevřít se někomu mu přišlo nepřirozené, ale ledy začínaly tát.
Zamyslel se nad její odpovědí. Změnilo to něco? Překvapený došel k závěru, že to jeho pohled na ni vůbec nezměnilo. Po jejím boku mlčky přišel až ke břehu jezera, kde se, stejně jako ona, napil chladné vody. "Asi..." Zahleděl se na svůj odraz se zamyšleným výrazem. To bylo poprvé, co se viděl bez ucha, o které nedávno přišel. Trochu pootočil hlavu, aby získal pohled z jiného úhlu. "Co se ti na mně tak líbí?" zeptal se, aniž by odtrhl pohled od vodní hladiny. Věděl, že mu předtím vyjmenovala spoustu věcí, ale všechny se týkaly vzhledu. Chtěl vědět, proč by podle všeho byla ochotná být s někým jako on. Nebyl totiž hloupý, bylo mu jasné, že pro většinu musel být přímo nesnesitelný. Přesně tak, jak to vždycky chtěl.

//Papouščí ostrov

Podle vlčice byly jeho požadavky zvláštní, ale jemu dávaly perfektní smysl. "Proč divný? Ukazuje to všem okolo tvoje slabiny. Každej tak pozná, k čemu máš blízko, skrz co se k tobě může dostat. Proč se takhle odhalovat na potkání?" oplatil Morghaně otázku. Když se otevřeně chovali ostatní, mohl toho jednoduše využít ve vlastní prospěch, a taky že to za svůj život udělal nespočetněkrát. Ale kdyby se bez zábran projevoval on? To by přece znamenalo, že někdo využije jeho. Takhle servírovat své slabiny si nechtěl dovolit. Už ne.
Nechtělo se mu věřit, že po něm Morghana nic nechtěla. Proto se na chvíli zarazil a opravdu přemýšlel, jestli to, co dodala, myslela vážně. Jakmile ale spatřil její úšklebek, došlo mu, že ho vlčice jen popichuje. Stáhl uši a zamračil se na ni, dokud se na něj přes rameno pořád dívala. Nevěděl, jak se má k jejím slovům postavit. Většinou ho vlci pozorovali z úplně jiných důvodů, například aby si pohlídali, jestli po nich náhodou neskočí. To Ghanu ale očividně netrápilo a on netušil, zda je změnou víc potěšený, nebo uražený.
Cestovali spolu dost dlouho na to, aby Ivar stihl zjistit, že Morghana má jen velmi málo zábran a její odpověď to jen potvrzovala. "Proč to říkat nahlas? Proč jsi to řekla mně, když je podle tebe tak jasný, že mám srdce jinde?" Poslední slova řekl s úplně jinou intonací, jakoby se snad Morghanu snažil imitovat.

//VVJ přes S. Galtavar

//Dlouhá řeka

Pro Ivara bylo víc než těžké pochopit a smířit se s tím, že s ním vlčice očividně neměla žádný problém. Po takové době, kdy od sebe všechny jen odpuzoval, byl obrovský nezvyk mít vedle sebe někoho, kdo ho přijme takového, jaký je. Poprvé se tak cítil s vlkem, kterého se snažil najít. Nečekal, že potká ještě někoho dalšího, kdo něco takového dokáže. Ale Morghana byla tady, i když to byl přece jen úplně jiný pocit než se zjizveným severským vlčkem.
Zamračil se, když poukázala na jeho oči. "Jak to mám zastavit?" Polknul. Pokud jeho sympatie k někomu dokázala poznat, muselo to přece být příliš očividné. To se mu nelíbilo. To už jednu ze svých slabin mohl rovnou vytrubovat na potkání.
Poněkud se mu ulevilo, že se nepotýká s vlčicí, která se zoufale chce stát matkou. Upřímně by se u ní ani nedivil, kdyby s prosbou o vlčata přišla za náhodným cizincem. No, ať už to byla pravda nebo ne, alespoň se s tím nemusí zabývat právě on. Na mysli mu však stále zůstávala jedna otázka. "A co po mně teda chceš?" Něco chtít přece musela. Proč by se s ním jinak tahala tak daleko pod zástěrkou pomoci?
Při další zmínce o atraktivitě Ivar pozdvihl obočí se pohledem upřeným na cestu před sebe. "Takhle jedeš po každým?" nadhodil poněkud monotónně. "Neunavuje tě to?" Bylo mu úplně jedno, co dělala a co ne, dokud to nezkřížilo cestu jemu. On sám by si ale nabalování náhodných cizinců rozhodně nevybral.

//Ragarské pohoří (Západní úkryt)

//Rozkvetlé louky

S otráveným uchechtnutím zavrtěl hlavou. "Nesouhlasí nikdo. Nikdo si nechce přiznat pravdu. Všichni si potřebují něco nalhávat, aby svou existenci vůbec snesli, tak je to." Tohle pro něj byla jediná pravda a něco si nalhávat, aby mu život dával smysl, nebylo nic pro něj. Už dávno se smířil s tím, že je všechno úplně jedno. Po všech nakonec zbydou jen kosti a z jejich "smyslu života" vůbec nic.
"Snad nechceš říct, že jsem ti příjemnej? Asi něco dělám špatně. Dělat někomu příjemnou společnost mi nikdy neslušelo," zabručel. Zněl skoro až znechuceně představou, že by jeho přítomnost někdo shledával milou. Ve skutečnosti se ale jen bránil. Když všechny odstrčí, nikdo mu přece nemůže ublížit. To on měl moc rozhodovat o tom, kdo ho může ranit. A stejně tu běháš a hledáš Sikua. Začínal se ale pomaloučku smiřovat s faktem, že Sikuovi by snad něco takového umožnil. Kdyby sám sebe slyšel před tím, než ho potkal, rovnou by se vyfackoval.
Měl ale u Sikua srdce? Bezpochyby. Jen měl problém si svoje pocity přiznat a vůbec se s nimi sžít. Nepotřebuju její názor. Jenže ve skutečnosti chtěl vědět, jestli je jeho obsese tolik očividná. A tak mu najednou uklouzlo: "Myslíš?" Překvapivě tentokrát v jeho hlase nebyla znát žádná negativita.
Jak tak poslouchal Morghaniny lichotky, hodil po ní pohledem, ale nevypadala, že by se kvůli přiznání jakkoliv ostýchala. A i když si to nechtěl přiznat, Ivarovi slova přece jen zalichotila. Vlčice právě pěkně krmila jeho ego, čemuž se rozhodně vzpírat neplánoval. Pak ale přišla otázka, zda se ona líbí jemu. Na zlomek vteřiny se zatvářil zaskočeně, ale rychle se vrátil ke svému nabručenému výrazu. "...Ujdeš," odpověděl krátce. Ve skutečnosti ale sám sobě přiznal, že vypadala půvabně. Měla kožich, jaký se jen tak nevidí a nezvyklý hlas, který měl ale na Ivara zvláštní uklidňující účinek.
Moje noha? Jakmile Morghana větu dořekla, pochopil, kam tím mířila. "Nenarodil. Ne, že by na tom vůbec záleželo, protože žádný malý smrady mít nehodlám."

//Ostrov (přes Úkryt)

//Medvědí jezírka

"Možná proto, že se neshodnu s naivníma představama společnosti o světě," zamručel. "Ne každej se dokáže smířit s pravdou." Třeba tehdy Sikua Ivarův přístup ke všemu opravdu vyděsil a on mu tak nebyl dost dobrý. Z rozjímání ho ale vytrhla Morghana, která pokračovala s tím, že ji vůbec nenudí. "Tch. Jasně. Nenudím tě, dokud se neobjeví někdo zajímavější. A tím je očividně úplně každej," odsekl. Když se jednalo o jemu (ne)věnovanou pozornost, bral si proti sobě úplně všechno. Jeho komplexy odvíjející se z dětství, kdy nedostával pozornost vůbec, se holt vždycky zvládly ozvat. A Ivar měl právě teď neskutečné nutkání se na vlčici vykašlat dřív, než to stihne udělat ona. On nechtěl být tím, koho situace ovlivní.
Mám slabost pro zlaté oči? A ona nemůže mít všechno... Tak moment. "A tím jako naznačuješ co?" položil Morghaně otázku s podmračeným výrazem. Teď už však její implikace musela dojít i jemu a Ivar tak všechno ostatní naprosto ignoroval. Snad si nemyslí, že bych se dal dohromady s takovým pometlem?

//Dlouhá řeka (přes Vodopády)

Pár metrů před ním se nedělo nic zajímavého. V podstatě to samé, co předtím, s tím rozdílem, že se Morghanina oběť tentokrát nezdejchla. V jednu chvíli zaslechl svoje jméno, a když mu došlo, že ho vlčice představuje, stáhl uši a se zamračeným pohledem nepřátelsky zamručel. Bylo mu fuk, že tím jen potvrzuje Ghanino označení. O seznámení dost očividně neměl zájem.
Morghana se sice okamžitě po představení vrátila a spolu s Ivarem pokračovali v cestě, nicméně mu tím náladu nespravila. Byla jednou z mála, které dokázal tolerovat, ale její nestálá pozornost ho začínala pěkně štvát. Položila mu otázku k jejich předešlému tématu, jako by se žádné nové setkání nikdy neuskutečnilo. "Vim já? Do hlavy nikomu nevidím. Možná jsem ho nudil stejně jako tebe," odsekl. Vypadalo to, že si začínal svou špatnou náladu vylívat na Morghaně.

//Rozkvetlé louky

//Borovicová školka

Opětoval Morghaně stejně ostrý pohled. "Odešel. Jen tak." Teď, když to říkal, se začal cítit znovu ublíženě a podráždění se stupňovalo. Jeho nálady byly holt proměnlivé jako samotné počasí. Na venek ale většinou ukazoval jen vztek a odtažitost.
Než se ale stačily do tématu dostat hlouběji, Morghana už byla duchem zase jinde. Otráveně zakoulel očima. Tentokrát ale zůstal stát na místě. Za odrostlým vlčetem se vůbec nehrnul. Jedno mu stačilo, pořád to bylo o jedno vlče víc, než chtěl potkat. Ghanino nadšení rozhodně nesdílel.
S frknutím se posadil na zem a s odměřeným, znuděným výrazem pozoroval scénu o několik metrů dál. Proč na ni vůbec čekáš? Není otravná? Byla. Ale zároveň dokázala projevit pochopení a nesoudila, stejně jako Siku. Nepotkal mnoho takových. Většinou všechny odradilo jeho odtažité chování.

//Kopretinová louka (přes Plamínek)

Nesouhlasně zavrtěl hlavou v reakci na Morghanino vyjádření k situaci s vlčetem. "Snad tě to nemrzí? Buď ráda, že je v trapu. Vlčata jsou vopruz," odvětil bez jakékoliv emoce. Nebylo tajemstvím, že se v přítomnosti vlčat nevyžíval. Ne, že by ho to nějak táhlo ke společnosti dospělých, ale vlčata ve většině případů shledával přece jen otravnější. Ještě že se dají tak jednoduše vystrašit.
Její slova Ivara přinutila si okolí lépe prohlédnout. Byla pravda, že v podobném lesíku ještě nebyl, ale rozhodně ho to tu nijak neuchvátilo. Až na tu vůni.
"Hm." Mohla mít pravdu a nebo taky ne. Ať už se mu to líbilo sebemíň, musel uznat, že to bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Čím déle šli, tím více se jeho myšlenky stáčely k Sikuovu náhlém odchodu. Přemýšlel nad tím dlouho, než se konečně přinutil myšlenku vyslovit nahlas: "Co když mě vidět nechce?" Nebyl nadšený z toho, že s Morghanou sdílí své myšlenky. Ani nevěděl, proč to vlastně udělal. Možná si k ní pomalu začínal hledat cestu. A možná jen potřeboval ujištění. Bál se, že to se Sikuem dopadlo stejně jako s otcem. Teď se za ním bude honit, udělá první poslední, a nakonec zjistí, že to všechno bylo úplně k ničemu. Přece jen se tehdy Siku vypařil velmi rychle a to, co řekl ve snu, Ivar nemohl brát v potaz.

//Medvědí jezírka (přes Středozemní pláň)

Ivar nakonec odpověď, kterou potřeboval, od Morghany nedostal. Otráveně si odfrkl, jak už mu bylo zvykem. Jen velmi nerad o něco projevoval zájem, a právě teď, když už se přece jen přinutil, a stejně mu to bylo k ničemu, se cítil trapně. Z racionálního hlediska věděl, že nemá proč, jenže logika a city jsou dvě rozdílné věci. Jeho hrdost jednoduše vždycky dělala své.
Jejich předešlý rozhovor však přerušilo ono vlče. Ivar z něj rozhodně nebyl nadšený už od samého začátku a snažil se ho od sebe držet co nejdál, ale s vlčetem jeho nepřátelský výzor očividně ani nehl. Nakonec se ale přece jen vyděsilo, i když z jiných důvodů. Ivara by malá kvílející strachy snad i potěšila, kdyby do něj zničehonic nenarazila. To nečekal, a proto v něm leknutím cuklo. Ve vteřině stáhl uši a z hrdla se mu vydralo hlasité, podrážděné a nepřátelské zavrčení. Kdoví, co by udělal, kdyby se malá neotočila na patě a nezačala s vystrašeným kvílením uhánět pryč.
Ivar se dokázal uvolnit, až když si byl na sto procent jistý, že se vlče nevrátí. Pořád se ale mračil. "Heh, tak to ti vyšlo," prohodil posměšně s uchechtnutím. Ve skutečnosti byl ale rád, že se Morghana vlčete zbavila za něj. Ta už se ale zase vydala na cestu a on tak vyrazil za ní. Beztak neměl nic lepšího na práci. Chtěl najít Sikua, na čemž se momentálně pracovalo, i když ani jeden z nich netušil, kde začít. "Ne. To neříkal." Teď se Ivar proklínal za to, že se ho tehdy nedokázal i přes svou hrdost zeptat na víc.

//Borovicová školka (přes Plamínek)

Nemusí? Tak proč ale? Prostě s ním být... "Jak... Jak mám vědět, jestli ho mám rád?" zeptal se poněkud váhavě. Nerad přiznával své nedostatky a nevědomost, ale tentokrát se přinutil. Věděl, že měl dobrý vztah se svou sestrou, ale k Sikuovi to necítil stejně... To bylo jiné.
Morghana nepřestávala rýpat do tématu ohledně jeho tlapy, což ho přimělo podrážděně zavrčet. "Seš otravná. Jsem. V pohodě," odsekl razantně se staženýma ušima a nevrlým výrazem. Jeho vztah k vlčici se zdál být proměnlivý jako počasí. Chvílemi mu její přítomnost až tak nevadila, nicméně pak se z ní zčistajasna stala otravná společnost. Ono se ale ani nebylo čemu divit, protože Morghana byla očividně mistryní v rýpání do nechtěných témat.
Ivar přimhouřil oči, když je vlče pozdravilo nezvyklým způsobem, ale neříkal nic. Necítil potřebu se pouštět do konverzace s malým skrčkem. Morghana to ale očividně cítila jinak, nad čímž rudooký obrátil oči v sloup a nesouhlasně zakroutil hlavou. Co se mu nelíbilo ještě víc byl fakt, že vlče nevypadalo vyděšeně. Právě naopak, zdálo se mu naprosto klidné, přestože se před ním právě zjevili cizinci, přičemž jeden z nich právě neměl úplně uklidňující vzezření.
Zatímco Morghana se zabývala nějakou stupidní hrou, Ivar s očima upřenýma na malou stáhl uši a z hrdla vydral tiché zavrčení. Teď už vlče vyloženě vystrašit chtěl. Z principu.

//Ohnivé jezero

"Ničím jiným nebyly. Jednou za čas porodily, tím to hasne," odpověděl, aniž by se nad faktem jakkoliv pozastavoval. Vyrostl v tom, nepřišlo mu to divné nebo nepřirozené. Bylo to však dost na to, aby si ke stvořením, která Morghana nazvala jeho matkami, vybudoval silnou nechuť a odpor.
Nad čím se ale, opět, pozastavil, byl důvod Morghaniných vztahů. "Pro lásku? Příjemně strávený čas? To přece nemůže fungovat," odvětil zamítavě a snad až posměšně. Když se nad tím ale zamyslel, možná by se čas, který strávil se Sikuem, dal nazvat příjemným. Bylo tohle ono? Ivar se nikdy netrápil tím, jak vnímají partnerství ostatní. To ale taky znamenalo, že si nikdy nepřipustil tuhle možnost. Jednoduše ho ani nenapadlo, že by právě on mohl mít vztah založený na zmíněných hodnotách. Ani nemohl vzhledem k prostředí, v němž vyrůstal. Možná že mu to ale konečně začínalo vrtat v hlavě.
Pak přišla otázka na jeho tlapu, což Ivara vrátilo zpátky do reality. "Moje tlapa je úplně v pohodě. Držím krok, jestli sis nevšimla," zabrblal nevrle. Teď už zase vypadal jako Ivar, ne jako zmatený a nechápající vlk. V jeho očích mohla být Morghana ráda, že se s ní vůbec uráčil bavit o jiných problémech. A vůbec, bavím se s ní jen kvůli dohodě. Moje tlapa její součástí nebyla.
Ivarově náladě nepřidal ani fakt, že narazili na malého skrčka. Morghana k němu samozřejmě okamžitě zamířila a on ji s brbláním následoval. Od malé si ale udržoval odstup a dával si záležet na vzpřímeném postoji a nepřátelském pohledu. Moc dobře si uvědomoval, že na vlče musí působit děsivě - urvané levé ucho, zátylek a celá levá strana hlavy a krku potřísněné zaschlou krví, zatímco maličkou propichoval pohledem svých rudých očí.

Na otázku mu vlčice odpověděla další otázkou. Ivarovi to ale jeho nechápavost ohledně vztahů vůbec neulehčilo. Právě naopak, byl zmatený ještě dvakrát tolik. Fakt, že vlčice nadhodila polyamorii, byl snad tím jediným, co mu z toho všeho dávalo smysl. "Otec měl rovnou tři vlči-, stroje na vlčata. Ale toť vše. K čemu jinýmu by mu byly? K čemu jinýmu by bylo partnerství mně?" zeptal se se stále nechápavým výrazem. Jeho odtažitost se spolu s narůstajícím zmatením postupně ztrácela. Normálně by to vše smetl ze stolu, ale to, po čem právě teď toužil, bylo porozumět celé situaci se Sikuem. A to už ignorovat nedokázal, ať by chtěl sebevíc.
Zarazil se. "Moje... oči?" Než se nad tím stačil vůbec zamyslet, vlčice už začala kráčet pryč. Najít Sikua už měl v plánu před tím. Vydal se za ní, ale jeho myšlenky se pořád točily kolem partnerství. Proč by si někdo vybíral partnera podle očí? Zatímco Ivar dumal nad spoustouch otázek, vlčice už se stihla představit jako Morghana. "...Ivar," utrousil za své kulhavé chůze.

//Kopretinová louka

Jeho odpovědí ohledně jejích způsobů, co se získávání krve týče, bylo pouhé: "Hmm." Dál se tím nezabýval a pokračoval ve žvýkání posledních pár kousků zaječího masa. Hlad ho přiměl vše spořádat téměř okamžitě a Ivar se tak brzy už jen olizoval. Jídlo po tak dlouhé době bodlo a dodalu mu síly.
Když se vlčice vrátila k Sikuovi, Ivar se nad její otázkou nechápavě zamračil. V jeho očích to byla naprosto absurdní a zbytečná otázka. Odpověď byla přece jasná. "Dva samci nemohou zplodit potomky. A já ani žádné nechci. Jakej je pak důvod k partnerství?" Celou dobu mluvil tónem, který jasně říkal, že je tohle přeci jasná věc. Alespoň pro něj ano. Prostředí, v němž vyrůstal, mu snad ani jinou představu neumožňovalo. Tam city roli nikdy nehrály.
Ivar si při popisu nedělal žádné velké naděje a dobře udělal. Přesto ho však zalila jistá vlna zklamání, která ho přinutila stáhnout uši, když rudooká potvrdila jeho domněnku. Neviděla ho.
"Máš hloupý otázky," konstatoval, jakmile přišla řeč na využívání. "Nikdo přece nenavazuje vztahy jenom tak. Vždycky v tom musí být nějakej benefit pro něj." Na chvíli se odmlčel, než tiše dodal: "Jen nechápu, proč se Siku chtěl bavit se mnou. Co z toho měl?"

//Uhelný hvozd

Jakmile zaznělo slovo partner, v Ivarovi cuklo, a dokonce se na vteřinu zastavil úplně. "Partner? Jaký partner?" V jeho hlase byla znát nejistota. Jakmile mu ale docvaklo, jak bylo slovo myšleno, vyvalil oči. "Co- Ne. Určitě ne. Tak za prvé, oba jsme přece vlci a za druhé... Já ho nechci využívat," odpověděl rázně. Ivar si bohužel jednoduše nedokázal představit zdravý vztah. Jeho otec měl tři vlčice a všechny jen využíval jako stroje na vlčata. A ač to znělo překvapivě, rudooký Sikua k ničemu využívat nechtěl. Chtěl jen... Znoovu ho vidět. A co pak? Zas ho prostě nechám odejít? Jen tak? Proč ho chci znovu vidět? Zavrtěl hlavou ve snaze myšlenky utišit. I přes veškeré pochyby byl pevně rozhodnutý, že ho najde. Postavil si hlavu a prostě to tak bude. Už jen proto, aby mělo jeho vycouvání z předchozího boje smysl. Přesně kvůli tomu se vlčici rozhodl Sikua popsat: "Je vysoký, má hustou šedou srst a spoustu jizev. Hluboké oči, zlaté jako ty nejjasnější hvězdy a kolem nich černá maska. Ani si neuvědomoval, že se jeho popis stal poněkud osobním.
Podle reakce vlčice dorazili na místo, a když Ivar spatřil ohnivě rudé jezero, neodpustil si otrávený zvuk. Aspoň tu není ona- Jeho myšlenky byly přerušeny, jakmile vlčice začala běhat kolem a dělat všechny ty podivné a nesmyslné věci jako posouvání kamenů. Poněkud zaraženě ji pozoroval. Automaticky sebou cukl a vydal ze sebe podrážděný zvuk, když o něj začala otírat listy, ale přinutil se ji nechat, ať už to bylo jakkoliv nepříjemné. Zajíce pořád chtěl.
Nechápavě naklonil hlavu, když rudooká ze své srsti vylovila malou ptačí lebku, než ji položila na vytvořený oltář a po proslovu nechala všechno vzplát. Přišla mu jako šílenec. Cvaklá. Ale překvapivě mu nevadila tolik. Rozhodně ne po tom, co mu nechala připečeného zajíce. Švihl ocasem a odtáhl mrtvolku pryč od kamenů, než se do ní zakousl. Neměl potřebu děkovat. Byl to pro něj jen výhodný obchod.
"Tohle děláš pokaždý? Co když ti krev nikdo dobrovolně nedá? Už jsi někoho zabila?" zeptal se mezi sousty. Upřímně řečeno by s jakýmkoliv násilím problém neměl, dokud si vlčice nic nedovolovala na něj. Bylo mu fuk, co se dělo ostatním, dokud byl on sám v suchu.