Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ivar ve vteřině našponoval ocas, jakmile zaznamenal nově příchozího, který vyrušil jejich výchovnou chvilku a okamžitě se vmísil mezi něj a Morghanu. Rudooký po něm vrhl nepřátelský pohled, stáhl uši a bez jakéhokoliv váhání vlkovi varovné vrčení opětoval. Pouhé varování se brzy přelilo v přímo zlostné vrčení a kdoví, jak by to celé dopadlo, kdyby mezi ně nevstoupila Morghana.
Zatímco Morghana se jala role mírotvůrce a samotného představení, Ivar zpoza ní vykoukl a věnoval Gothovi nepřátelský pohled s vyceněnými zuby. Takže tohle je jeden z těch jejích partnerů? Tch. Se značným znechucením ho očima sjel od hlavy až k patě. Vůbec se mu nelíbil. Zaprvé ho štvala celá Gothova maličkost, zadruhé právě Ivarovi kradl Morghaninu pozornost. To nesnesl. Sice věděl, že měla partnerů víc a on sám k ní v tomhle smyslu ani nic necítil, nicméně už si k ní jakési pouto vybudovat stihl. A teď, když se tu zjevil... tenhle, a beze snahy upoutal veškerou pozornost na sebe, Ivar nemohl jinak, než cítit žárlivost a hněv.
Morghana se brzy rozhodla pro změnu prostředí. "Hůř si vybrat nemohla," procedil skrz zuby tak, aby to slyšel jen Morgoth, než se bez toho, aby mu věnoval další pohled, rozešel za Ghanou.

//Východní hvozd

Ivara samotného překvapilo, s jakou rychlostí se za vlčicí hnal a její pokračující jekot ho nutil přidat. No co. Teď už fakt, že k ní cítil jakési pouto, ani sám sobě zapírat nemohl. Jeho reakce byla zcela automatická a jak tak běžel, napadlo ho, že mu je přece jen příjemnější možnost Morghaniny společnosti než ta, kde se něco podělá a on už ji nikdy neuvidí.
Když konečně vyběhl zpoza křoví a spatřil ji pelášit směrem k němu, začal všechen strach o ni opadat. Cožeto? Vzteklý vlk? A dal jí facku? Ivarova mysl se za běhu začala zabývat potenciální hrozbou a dřív, než se kterýkoliv z vlků stihl zastavit, to do sebe ve stále ještě pozoruhodné rychlosti napálili. S vyjeknutím se skácel k zemi.
Než si Ivar vůbec stihl uvědomit, co se stalo, Morghana už byla dávno na nohou. "Dělám si pohodlí," odsekl sarkasticky na její hloupou otázku, než se ušklíbl a zvedl. Střelil pohledem směrem, z nějž se ještě před chvílí vlčice řítila. "Jedinej vzteklej vlk, kterej má právo tě fackovat, jsem tady já," zavrčel, jeho tělo stále v pozoru. Jakoby snad čekal, že se ten někdo objeví.
Až když si byl stoprocentně jistý, že zůstanou sami, s nabroušeným pohledem se ke Ghaně otočil. Pomalým krokem ji obkroužil. Hledal jakékoliv zranění. Nic ale nenašel, a tak se zastavil přímo před ní. Chvíli na ni jen zíral, než jí sám vlepil slabý pohlavek. "Dívej se pod nohy, hlupačko!" S odfrknutím odvrátil pohled. Zněl naštvaně, nicméně bylo až příliš jasné, že tentokrát všechno pramenilo z jeho strachu o ni. Z toho, že ji začínal mít rád.

//Zrcadlové hory

Zamračil se, tentokrát nad jejím vysvětlením, co se Božstva týče. "Odebrána? Proč? Součástí Bratrstva přece furt seš, ne?" zeptal se. Jeho tón byl sice pořád nabručený, ale aspoň s ním byla řeč. Jestli vše byla pravda, pak mu nešlo do hlavy, proč by měla ztrácet moc po odchodu z domova.
Jakmile Morghana spustila o jeho nepostradatelnosti, střihl ušima a nabyl snad až nepopsatelného pohledu. Jsou postradatelní... Podle Ivara byli donedávna postradatelní úplně všichni, ale po setkání se Sikuem a Morghanou se v něm jeho přesvědčení začínalo prát. A ona mu právě řekla, že v Bratrstvu jsou důležití všichni. Nedokázal rozlišit, zda to byla skutečnost, nebo jednoduše jen něco, co si vlčice sama vsugerovala jako všichni ostatní.
Jak tak pokračovali v cestě, Morghaně se pod nohy zapletl kořen, který zapříčinil její pád. Ivar s očima vyvalenýma překvapením škubl hlavou ve směru, kde ještě před chvílí rudooká vlčice stála. Už ji ale mohl jen slyšet. Teda spíš šustění křoví, jímž padala dolů k vodě. Přes porost na ni rudooký neviděl a sám se po strmém zarostlém kopečku pouštět nechtěl. Vydal se proto okolo svižnou chůzí. Ta se ale rychle proměnila v běh, když uslyšel její jekot. "Morghano!" Reakce byla automatická. Ač si to nechtěl přiznat, strach o ni měl. Stejně jako Siku si k němu byla schopná najít cestu a určité pouto nemohl zapřít, přestože ho ještě před chvílí naštvala a zklamala její slova.

Morghanina odpověď nebyla taková, v jakou doufal. V podstatě by se dalo říct, že právě Ivar dostal facku, jež ho srazila zpátky do reality a on opět sklouzl k negativním myšlenkám. Jasně, blbečku. Přece sis nemyslel, že seš pro někoho něčím víc. Děláš to samý, co před lety. Snažíš se vetřít někomu, kdo o tebe nestojí. Nejdřív otec, Morghana a Sikuovi na tobě očividně taky nezálěží, když se tak rychle vypařil. Zatřepal hlavou s podrážděným zvukem ve snaze se zbavit nechtěných myšlenek.
Beze slova vlčici následoval. Upřímně byl za chůzi docela rád, protože se mohl soustředit na bolest v zadní tlapě, místo svého nechtěného rozjímání. Zaznamenal, že ho prý Bohové přivítali s otevřenou náručí, a se svou zkaženou náladou si nedokázal odříct zakoulení očima. Jasně. Jen u neexistujícího božstva jsem vítanej.
"Záleží na nich? Jak si teda můžeš bejt tak jistá tím, že fakt existujou? Prostě slepě věříš tomu, v čem tě vychovali?" Ivarův tón zas a znova zněl poněkud jedovatě. Bylo ale až ku podivu, že byl stále ochotný rituál alespoň zkusit. Jestli uvěří nebo ne, uvidí až pak.

//VVJ (Mahtae)

Pro Ivara bylo podstatné, že se její radost točila kolem něj. Nový bratr pro ni zcela očividně znamenal hodně. To ale vlka přivedlo na další otázku. "Udělala bys... tohle," čenichem ukázal na vypálený kruh, z nějž se linula cestička k vodě, a pokračoval: "S úplně každým?" Na co se ve skutečnosti chtěl zeptat bylo: Mám pro tebe význam nejen jako krevní bratr? K tomu se ale neměl. Ještě pořád si byl schopný udržovat určitý odstup. Nebo se o to alespoň snažil, i když už ne tak úspěšně.
Teprve když Morghana vyvolala dvě ohnivé koule a jednu poslala směrem k němu, si Ivar uvědomil, že je stále tlapkami ve vodě. Proto ze sebe oklepal co nejvíc vody, než vylezl na břeh, kde nechal ohnivou kouli sušit jeho kožich. A možná že potichu zamumlal cosi, co znělo jako "díky."
Morghana ho mezitím obeznámila s úplnými základy, co se týkaly jeho nového jména. Musel uznat, že rituál vypadal pod nebem zapadajícího slunce opravdu úchvatně, jak sama vlčice podotkla. "Co to pro mě znamená?" zeptal se a v tu ránu ho napadla zajímavá mylšenka. Chvíli si s ní pohrával, než ji vyslovil nahlas: "Zaručil by mi rituál, že najdu toho mýho zjizvence?" Doufal, že ano. A zároveň to pro něj byl dobrý způsob, jak ověřit existenci Bohů.

Sledoval, jak si roztrhla polštářek na tlapce, a pochopil, že má udělat to samé. Po jejím vzoru si roztrhl tlapku, z níž se začala valit krev. Bylo mu fuk, že měl další ranku do sbírky. Vzhledem k tomu, že si ji způsobil sám, to ani nijak nepochroumalo jeho ego. Pak už jen poslouchal Morghaninu řeč. Přišlo mu to přehnaně dramatické, přitažené za vlasy, ale neříkal nic. Pro někoho, kdo v žádné vyšší síly nevěřil, to holt vypadalo, že vlčice mluví do vzduchu. Ušklíbl se nad tím, jak ho popsala, ale nesouhlasit s tím nemohl.
Následoval ji po vypálené cestě k jezírku, zatímco za nimi zůstávaly krvavé stopy. Voda kolem jeho tlapek byla příjemně chladná a dost průzračná na to, aby vlci sledovali jejich mísící se krev. Ivar musel uznat, že se to stávalo dost intimní záležitostí i pro něj. Mělo to své kouzlo, to jo, a oranžová obloha zapadajícího slunce byla třešničkou na dortu. Skoro jako by se jejich krev rozlila i po obloze.
Trhl hlavou a přenesl pozornost z nebe zpátky na Morghanu. "Jméno?" Po chvíli přemýšlení se konečně dobral k odpovědi: "Vulturo." V jistém smyslu Ivar skutečně byl jako sup. Navenek nepříliš přátelsky vypadající. Svým chováním většinu odpuzoval. Ale ve skutečnosti se tím jen snažil chránit sám sebe, stejně jako se mrchožrout slétá k mršinám za účelem přežití. Jednoduše mu to sedělo a očividně informace poskytla vlčici možnost pokračovat v rituálu. V duchu si poznamenal její druhé jméno. Higanbana... Netušil, jestli pro ni mělo nějaký hlubší význam, nicméně se mu líbilo.
Stejně rychle jako vážnost Morghanu popadla, ji taky opustila a ona se tak na něj vrhla a povalila ho do vody. Leknutím by vyjekl, kdyby ho voda, která mu natekla do tlamy, nezastavila. Ivar se s kašláním rychle vyhrabal zpátky na nohy. Vrhl po ní vražedným pohledem a už už chtěl začít štěkat jako divý, jenže při pohledu na Ghaninu radost, jež ji nutila poskakovat kolem, jaksi změkl. "Ty... Seš tak ráda jen kvůli mně?" zeptal se udiveně, ale koutky se mu nad příjemnou myšlenkou pomalu začaly cukat nahoru. Pamatoval si jen jednoho jiného vlka, který v Ivarově přítomnosti vypadal šťastně, a stejně to byl jen sen.

Vlčici očividně svými slovy překvapil, protože mu věnovala udivený pohled. Ivar okamžitě upřel svůj zrak jinam a pokusil se nahodit svůj obvyklý, otrávený výraz. Na to už ale bylo pozdě. Morghana touhle chvílí rozhodně věděla, že rudooký nemá srdce z kamene, přestože by byl rád, kdyby si to všichni mysleli.
Ivar si nespokojeně povzdechl. Už před nějakou dobou došel k závěru, že pokud si k sobě nikoho nepustí a všichni ho budout nenávidět, nikdo mu nebude moct ublížit. A opravdu se to tak snažil udržet. Jenže bylo těžké nesnášet někoho, kdo je tak tolerantní a chápavý jako Morghana. Siku stejně tak. U něj si teď ale nebyl ničím jistý, a přestože ho chtěl znovu vidět, Ivarův postoj k němu se měnil jako aprílové počasí. Jednoduše si v tom nedokázal udělat jasno.
Morghanin obličej se rozzářil, jakmile ze sebe rudooký vydal slova souhlasu. "To bych ti radil," odpověděl zcela vážně na její slib.
A přesně jak řekla, potřeba krve k rituálu ho absolutně nepřekvapila. Vlčice se začátkem rituálu rozhodně neváhala a nechala na zemi vypálit kruh, do nějž vstoupila. Ivar pozoroval rozšiřující se plameny, které jim tvořily jakousi cestu. Necítil se vůbec jistě ničím, co se právě chystal udělat, byť tak ještě před chvílí zněl. Vycouvat ale nehodlal. Stejně na tom nakonec nezáleží. Jednou chcípnu, ať už jako člen toho jejího Bratrstva nebo jako pouhej tulák. S tou myšlenkou vstoupil do vypáleného kruhu za Morghanou.

Jak se dalo očekávat, vlčice ho pobídla, ale než si stačil rozmyslet, co vlastně říct, doplnila ho sama. Aspoň to o sobě ví. Ale... "To jsem nemyslel," zamumlal téměř neslyšitelně. Zadíval se na svůj odraz na vodní hladině, stále hledajíc vhodný výraz. "Tolerantní. A chápaví," vydal ze sebe nakonec. Konečně našel správná slova a znova se obrátil k ní. "Ale otravná seš, o tom žádná," dodal ve snaze zachovat si alespoň poslední střípky své odměřenosti.
Zas a znova ho překvapilo Morghanino pochopení. Většina vlků by se okamžitě urazila a začala ho přesvědčovat, kdyby zpochybnil objekt jejich víry, ale Morghana ne. Vzala to s úplným klidem. Ivar pořád čekal, že z její strany každou chvíli příjde vyčítavý akt, jenže ona pokračovala v klidné rovině. "Jak to dokážeš brát s takovým klidem? Zpochybnil jsem něco, čemu jsi zasvětila svůj život. Několikrát jsem se tomu vysmíval," podotkl nechápavě. Jeho chování sice většinou bylo ignorantské a necitlivé, ale hloupý nebyl. Věděl, že pro vlčici je to důležitým aspektem.
"Každý cizinec má právo stát se bratrem. A každý bratr má právo chtít být opět cizincem. Ale pouze bratr bratra chrání." Její slova mu zněla v hlavě. Smysl to dávalo, ale byl to dobrý nápad? Pořád se mu něčemu takovému úplně nechtělo věřit. "Možná-" začal, než se zarazil. Byl na pochybách. Řekla, že můžu odejít, kdykoliv se mi zachce. Ale je to pravda? Zahleděl se dolů na své přední tlapky. Jestli ne, tak se mnou budou mít velkej problém. Jestli se kvůli tomu dostanu do problémů, slavný Bratrstvo půjde dolů se mnou. S rozhodnutým výrazem se konečně podíval Morghaně do očí. "Tak fajn."

//Galtavar

Ivar byl za zpomalení vděčný kvůli své zadní tlapě, která ho začínala víc a víc otravovat. Aby taky ne, ušli kus cesty. Sám by si o změnu tempa nebo dokonce úplné zastavení neřekl. Ani s ní ne, přestože byla jedním ze dvou vlků, k nimž si pomalu ale jistě budoval důvěru. Dokonce se zdálo, že i z jeho chabého popisu tak nějak pochopila, jak to u něj dřív chodilo. "Jo, tak nějak," zamručel. Na to, že na něj brala ohledy, jen kývl s tichým zamručením. Donutilo ho to ale začít přemýšlet o tom, jestli jsou z toho jejího Bratrstva všichni tak shovívaví. Ze začátku se mu totiž sice zdála naivní, ale čím víc času s ní strávil, tím víc zjišťoval, že rozhodně měla kuráž a že se nedá, když na to přijde. "To tvoje Bratrstvo. Jsou všichni tak..." snažil se najít správné slovo, ale nic mu nepřicházelo na jazyk. Nakonec jen zavrtěl hlavou a odvrátil pohled. Chtěl to nechat plavat.
Protivný, odtažitý a náladový Ivar skutečně byl. A překvapilo ho, že to Morghaně očividně vůbec nevadilo. A byla by ráda kdyby... "Kdybych se stal tvým bratrem?" zopakoval s trochu vyvalenýma očima. "Já na bohy nevěřím." Věnoval jí trochu posměšný a zároveň nervózní úsměv.
Její nabídka a otázka ho zarazily víc, než by chtěl, a on teď taky vypadal poněkud sklíčeně. "Vědět, že kolem sebe máš vlky, kteří tě nesoudí a chrání. Představa je to skvělá..." Na chvíli se odmlčel, než pokračoval: "Jenže to je ten problém. Zní to až moc dobře na to, aby to byla pravda..."

//Ageron

Jeho snaha, jestli se tomu tak dalo říct, očividně zafungovala. Ivar si nemohl pomoct, a ačkoliv se to snažil potlačit jak to jen šlo, koutky se mu zvedly v sotva znatelném úsměvu. Beze slova se zastavil o pár kroků vedle a vyslechl si Morghanin výlev.
Bezděčně stáhl uši a uhnul pohledem, když zmínila jeho rodné místo. "To... Bylo spíš něco mezi. Dokud měl Otec co jíst a kde si válet šunky, mohl si každej dělat, co chtěl. Nikoho to nezajímalo." Ivarův hlas zněl poněkud distancovaně. Nevzpomínalo se na to dobře. "Pochybuju, že si někdo vůbec všiml, že jsem kdysi odešel," dodal tiše. V jeho slovech se mísily výčitky, vztek, nenávist, ale snad i lítost nad sebou samým. Patetickej blbče. Zavrtěl hlavou a znovu pohlédl na Morghanu. "To je fuk." Nicméně to byl hlavní důvod, proč si chtěl ode všech držet odstup, i když se mu to ne vždy dařilo.
Když vyrazili zase na cestu a vlčice se rozpovídala o něm, uchechtl se. "Já ti nafrněnej nepřijdu?" zeptal se s pozvednutým obočím. Přišlo mu komické, kdykoliv o něm někdo řekl něco pěkného. Zároveň to ale vyvolávalo vřelý pocit, kterého se mu v životě moc nedostalo.

//Zrcadlové hory

Maskovaný nevypadal z jejich přítomnosti nadšeně a tohle byl Ivar schopný pochopit. Vlk se mu nejevil jako příliš společenský typ. S tím se rudooký dokázal víc než ztotožnit. Kdyby on sám měl svou smečku a zázemí, ani ve snu, nějaká nezvaná návštěva by se mu taky vůbec nelíbila.
Morghanu ale vlkův nedostatek výmluvnosti očividně trápil. Už neblábolila tolik, ani nezněla nadšeně a z očí se jí vytratila její obvyklá jiskra zájmu. Ivar se jen v tichosti snažil pochopit, co ji tak dostalo. Nakonec si dal dvě a dvě dohromady. Nejspíš od alfy, jejíž podstatu předtím nedokázala pochopit, čekala víc. Vlci jsou samý zklamání.
Maskovaný se zatím dostal k naznačování, že by měli odejít, a Ivar se okamžitě chopil příležitosti. "Takže jdeme." Ještě větu ani nedořekl a už se otáčel na patě. Morghaně netrvalo vůbec dlouho, než se k němu připojila. Vlk ji očividně moc nezaujal.
Když byli v dostatečné vzdálenosti, zakroutil hlavou a utrousil: "Spokojená? Cos čekala? Tohle za to nestálo." Za kulhavé chůze nespokojeně švihl ocasem kvůli posmutnělému výrazu, na který u vlčice nebyl zvyklý. "Beztak to byl idiot. Tahle smečka ani nestojí za řeč. To už je lákavější to tvoje Bratrství," prohodil, přičemž se snažil znít nenuceně. Ve skutečnosti to ale byl jen chabý pokus jí zlepšit náladu. Uvědomoval si moc dobře, že se k němu Ghana začínala dostávat, protože cítil velké nespokojení a vinil místní alfu z jejího zklamání. A stejně jako u Sikua ho fakt, že se pečlivě vystavěné zdi začaly bortit, neskutečně štval.

//Jižní Galtavar (Armanské hory)

"Nadšení nebudou," pronesl monotónně a zakoulel očima, když si Morghana jeho poznámku vyložila po svém. "To nebyla pochvala," utrousil suše se zakaboněným obličejem. No co, beztak si za to mohla vlčice sama. Než se rozhodla vydat se sem, byl úplně v pohodě.
K jeho překvapení netrvalo vůbec dlouho, než se mezi stromy vynořil unikátně vypadající vlk. Ivar si ho prohlédl, a jeho nabručený výraz se dokonce na chvíli proměnil v tichý úžas. Zároveň ale k vlkovi cítil respekt. Ani jedno rozhodně neočekával, když ho sem Ghana dotáhla.
Maskovaný očividně neměl zrovna náladu na cizáky a Ivar se mu nedivil. "Rozhodně se nezdržíme dlouho, že ne?" Poslední slova zdůraznil a střelil po Morghaně poněkud přísným pohledem. Obličej mu ale rázem opět ztuhl v otrávený výraz, protože si vlčice neodpustila komentář, načež se pustila do popisu. On sám ale ze sebe vydal jen pouhé: "Hm," když se na něj Morghana otočila, chtíc si všechno potvrdit.
Ivar se v duchu plácnul do čela, jakmile rudooká načla další téma. Odvrátil pohled a hleděl kamsi do dáli. Nechtěl se konverzace účastnit. Bylo na něm moc dobře znát, že tu vlastně ani nechtěl být.

//VVJ

Sice ji poslouchal, ale celou cestu si s nabručeným výrazem mumlal pod vousy samé nadávky. Nechtěl sem jít. Proč se vydal za ní? Chtě nechtě si uvědomil, že pro něj není lehké se od Morghany jen tak odtrhnout. Netušil, co za tím stálo. Možná, že spolu se Sikuem byli ti jediní, od kterých se mu dostalo pochopení. Možná proto, že se k němu pokaždé vrátila, i když odběhla. A taky proto, že se mu některé myšlenky jejího slavného Bratrstva poměrně zamlouvaly.
Nelibostí nakrčil čenich. Páchlo to tu rovnou několika vlky, s nimiž neměl nejmenší chuť se seznamovat. "Uvítací výbor rozhodně nečekej," odsekl nabručeně. On sám netušil, jak to u místních chodilo, ale hluboce pochyboval, že tu z nich budou nadšení. "Tam, kde jsem vyrůstal cizinci nechodili. Jednoduše jsi musela mít tu smůlu a už se tam narodit." Ohlásit svůj příchod tak, jak to udělala Morghana se mu ale nezdálo jako špatný nápad, a tak zaklonil hlavu a po jejím vzoru zavyl. Nad její otázkou si jen odfrkl. "Jo. Tebe si nevšimnout nejde." Protočil očima a s mrzutým, uraženým výrazem hleděl kamsi do dáli. "Tohle byl pěkně debilní nápad."

Očividně měli oba dva zcela jiné představy o smečce, společenství, jakkoliv jinak se to dalo nazývat. Zatímco Morghana si nedokázala představit jeden vůdčí charakter v čele, Ivar nemohl pochopit, jak může fungovat něco jako její Bratrstvo. Na jednu stranu znělo chaoticky, ale zároveň mu všechno dávalo perfektní smysl, a dokonce se s některými z myšlenek dokázal ztotožnit. Nedůvěřivost rudookého ale pořád džela zpátky. "A co když nechci provádět ty vaše... rituály?" Přišlo mu to jako ztráta času. Příliš práce, žádné výsledky. Alespoň pro skeptického Ivara, který v žádné božstvo ani vyšší síly nevěřil. V čem s Morghanou ale naprosto a bez okolků souhlasil, byl fakt, že nechat si někým poroučet bylo jednoduše absurdní. "Jo, v tom se shodnem," zamumlal. S takovou hierarchií si zažil své.
Prudce sebou trhnul a vyvalil oči, když zničehonic vykřikla jeho jméno. A jak tak mluvila, Ivarovi docházelo, kam se tím vším chce dostat. Začal tak nesouhlasně a odmítavě kroutit hlavou, ještě než svou myšlenku vůbec dořekla. "Ne." Vlkova odpověď byla rezolutní, jenže Morghana už mezitím začala větřit."Co to děláš? Přestaň." Chudák Ivar v tu chvíli zněl nesouhlasně a vyděšeně zároveň. Podle jejího výrazu věděl, že je zle, protože ucítila pach, ke kterému se on rozhodně přibližovat nechtěl. "To je blbej nápad." Šťouchla do něj a vydala se za oním pachem. "Morghano," oslovil ji podrážděným tónem, stojící stále na místě. "Já nikam nejdu!" zavolal rozhodným hlasem a pozorujíc odcházející vlčici si kecnul na zem na důkaz vlastních slov. Nedělej to. Nechtěné nutkaní ho přinutilo zavrčet. Zůstaň sedět. Nikam nechoď. Nakonec mu to ale stejně nedalo a s brbláním se rozešel za ní. Blbče!

//Ageron (Severní Galtavar)

Ano. Jistota byla skutečně něčím, po čem Ivar toužil. Jenže jak ji v něčem najít? Zejména v něčem tak křehkém a nestálém, jako jsou vztahy. Proto pozorně poslouchal vše, co mu Morghana chtěla sdělit. Celou tu dobu vypadal skoro zaujatě, dokud se neuchechtl. "No, jako pěkná historka," prohodil. Znělo mu to jako poměrně brutální pohádka pro vlčata. To nemohla být pravda, znělo to až moc dobře. "Místo, kde je rovnost... Toho nejde dosáhnout," zavrtěl hlavou. "Rovnost tam, kde jsou vlci, nesahá."
Čím déle nad jejími slovy přemýšlel, tím víc se mu do hlavy rvalo jediné slovo. Kult. Tak mohl označit i prostředí, kde vyrůstal on sám. Narodil se do kultu, jehož předmětem uctívání byl Otec. A Ivar všemu věřil. Jako vlče byl vůči jejich způsobům víc než zranitelný, což se mu vymstilo. "O tohle ti celou dobu jde? Potřebujete se rozrůst v počtech?" zeptal se s přimhouřenýma očima. Jeho podezřívavost se začala vracet.