Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kaštanový les

Ivar se vlekl dál. Čím déle šel, tím víc zpomaloval. Cítil se trapně, naštvaně, motivace jako by ho postupně opouštěla. Zas a znova padal do bezútěšných hlubin sebe samého. "K čemu mi vlastně jste?!" zařval směrem k nebi, jeho slova určená oněm Bohům, v jejichž existenci vlastně stejně nevěřil. To jsem fakt doufal, že zničehonic prostě začne existovat nějaký božstvo? Takovej idiot! Znovu se zarazil. Měl pocit, jako by se mu do čenichu opět dostal známý pach. "Tohle už tu jednou bylo," utrousil a pokračoval v cestě. Nevěřil, že je pach skutečný. Beztak si s ním zase jen pohrávala jeho mysl.

//Rozdrásané údolí

//Smrkáč

Cítil se trapně. Proč jsem to udělal? Zbytečnost. "Hovadina!" zařval nahlas s nabručeným výrazem. Neměl to dělat. Teď bude žít s tím, že udělal takovou blbost v naivní naději. A jestli Ivar něco nesnášel, byla to naivita.
Pokračoval v cestě a celou dobu si něco mrmlal pod vousy, když najednou... Jako by ho v čenichu zašimral známý pach. Zarazil se. Našponoval ocas a vztyčil uši, načež se snažil slabý pach zachytit znovu, ale nic. Zklamaně a nespokojeně zavrtěl hlavou. Blbečku. Přece sis nemyslel, že... Ani nedokončil myšlenku, jen se s povzdechnutím vydal dál.

//Ranský les (přes Mahtae)

//Jižní Galtavar

Čím víc se vzdaloval od dvojice vlků, které nechal za sebou, tím méně nad nimi přemýšlel. Mysl mu zase začínalo ovládat jediné. Siku. Byl obsesivní, věděl to. Taky věděl, že mu tahle obsese jednou neskutečně ublíží. Ostatně by to nebylo poprvé, kdy se na někoho jako ten největší idiot upnul. Svého otce kvůli tomu proklínal, ale se Sikuem... Už nějakou tu dobu přemítal nad tím, jestli ta bolest, která jednou nepopíratelně příjde, bude stát za to. K čertu se vším. Stejně bych na něj nezapomněl. Postavil si hlavu, prostě ho najde. Teď už zbývá jenom... Najít ho. Jak? S nespokojeným výrazem a zavětřil. Jasně, že ho tu ale necítil. To by bylo až moc jednoduchý, co? Odfrkl si.
Pak ho ale napadlo- Ne. To je hovadina. Resolutně zavrtěl hlavou, zatímco přemítal. Nakonec mu to ale stejně nedalo. Když to nebude fungovat - jakože fakt nebude - tak o tom budu vědět jenom já... Znovu zavětřil, tentokrát ale nehledal vlčí pach.
Zanedlouho už kráčel s tlusťoučkým potkanem v tlamě. S povzdechnutím se rozhlédl kolem a zavzpomínal na Morghaniny rituály. "Mph. Oltář," poznamenal sám pro sebe. S magií ohně si pomoct nemohl, takže musel zaimprovizovat. Potkana odložil stranou, sebral ulomenou větev a začal s ní do země vyrývat kruh. Zvedl hlavu, aby si obrazec prohlédl, načež spokojeně přikývl a větev vyplivl stranou. Kruhovitou plochu vyskládal kameny, které našel po okolí. Voilà, provizorní oltář hotov. Ivar na svůj výtvor chvíli jen tupě zíral, naposledy přemítajíc, jestli to má skutečně zapotřebí. Přece na nějaký Bohy nevěřim! Zamračil se, odmítavě zavrtěl hlavou a už se měl k odchodu. Nepopošel ale o víc než jen pár kroků. Nedělej to. Nedělej to, budeš sám sobě za idiota. Zavřel oči, snažíc se sám sebe přesvědčit, aby to nechal být. Ale ne. Nemohl. Kvůli Sikuovi to zkusit musí.
Otočil se, zvedl mrtvolku potkana a nad provizorním oltářem pevně zkousl, drtíc křehké kosti. Krev mu začala stékat po bradě a kapat na kameny. Ještě jednou zpevnil stisk, aby měl jistotu, že krve vyteče co nejvíc, než rozlámané tělíčko položil na krví potřísněnou plochu tvořenou nerosty. "Bohové. Já, Vulturo-" zakřenil se. Pořád mu to přišlo uhozené. Už toho ale udělal tolik, byla by škoda to vše zahodit. "...Prosím. Nechte mě ho najít..." Vydechl, naposledy se podíval na svůj výtvor, než se otočil a tentokrát opravdu místo opustil. Potkana nechal celého ležet tam, kde byl. Snad pro jistotu.

//Kaštanový les (přes Rozkvetlé louky)

//Východní hvozd

Ivar nasadil svižné tempo. To sice způsobilo, že se jeho zadní tlapa začala opět ozývat, ale on to jednoduše ignoroval. Už si dávno zvykl. Nebylo to poprvé a rozhodně ani naposled, co se s tím musí potýkat. Tohle ho holt bude doprovázet do konce života.
Cestou se myšlenkami dostal zpátky k Sesi. Přemýšlel, jestli bylo opravdu v pohodě ji tam s cizincem samotnou. Přece jenom se vůbec nezdála jako statná bojovnice. Ať už to znělo jakkoliv, na ní Ivarovi nezáleželo. Bylo mu ale jasné, že Siku by se s neblahým osudem své sestry vypořádal jen těžko. Hlavně proto mu tolik vrtalo hlavou, jestli bude droboučká vlčice v pořádku.

//Smrkový les

I přes své zavrčení Ivar Sesiin postoj k partnerským vztahům chápal. Přece jenom to sám donedávna viděl úplně stejně, než mu Morghana nasadila brouka do hlavy. Než v hlavě postupně začal přebírat myšlenku, že partnerství nemusí být vždy jen za účelem vlčat tak, jak to znal z domova. Sám ještě pořád úplně nevěděl, jak to uchopit. Jeho předchozí reakce na "zvrácenost" byla spíš kvůli jeho uražené hrdosti než kvůli názoru samotnému.
Cukl uchem. "Pláž..." zopakoval po vlčici, jeho pohled směřujíc k zemi, jako by přemýšlel. Není to taková hovadina. Taky jsem se s ním potkal u moře, možná se v těch oblastech rád zdržuje- Pak už ho z mylenek vytrhl nově příchozí.
Přesně jak předpokládal, Sesi se mohla strachy podělat a zůstala stát v zákrytu za Ivarem. Ten vlka pořád propichoval pohledem, přestože se nově příchozí pokusil ukázat, že žádné nekalé úmysly nemá. "Radši dávej bacha, nebo něco zkusím já," procedil skrz zuby s opovrhovačným tónem. Pořád sice vlkovi nevěřil, ale neměl pocit, že by nějaké přerostlé vlče, co má potřebu se obalovat blátem, představovalo nějakou hrozbu. Celý koncept strašení tímhle způsobem mu přišel stupidní. Jasně, u Morghany to toleroval, ale to bylo proto, že Morghana byla... Morghana. A taky jedna z mála, kteří si k němu dokázali najít cestu.
Pocit bezpečnosti v něm vlk jen umocnil, když se začal vyptávat na magie. "Názornou ukázku po mně nechtěj," ušklíbl se s nevrlým odfrknutím. I když... Možná bych mu mohl zkusit podpálit ocas. Morghaně se to prej jednou povedlo, ne? Jak nad tím tak přemýšlel, rozhodl se svou magii opět vyzkoušet a tentokrát překvapivě dokázal víc než jen jiskry. Pod vlkovým ocasem se objevil drobný plamínek, ale vzápětí zhasl. Ani nebyl dostatečně velký na to, aby ho vlk za sebou vůbec zaznamenal. Pro Ivara ale znamenal pokrok. Naposled jsem se Sikuem vyvolal jenom jiskry. Takže se zlepšit můžu... Cukl mu koutek v náznaku chabého úsměvu. Zmizel však stejně rychle jako plamínek, protože mu myšlenka opět připomněla nepřítomnost zjizveného. S povzdechnutím zavrtěl hlavou, než se přiblížil k Sesi. "Kdyby něco, jdi po krku," řekl polohlasem, zatímco střelil nedůvěřivým pohledem po hnědobílém. "Radím ti, abys nic nezkoušel." Pak už se Ivar bez dalšího slova odebral pryč.

//Jižní Galtavar (přes VVJ)

Máš ho rád? Slova vlčice se mu rozezněla v hlavě a na notnou chvíli zavládlo ticho. Nemohl to popřít. Všechno tomu přímo nasvědčovalo. Hřejivý pocit tehdy, neúplný a napjatý teď, když tu Siku není... Jo. Mám ho rád. Nahlas to sice nevyslovil, ale zakýval v souhlas. Tohle byl pro Ivara další zlomový bod. Přiznal to sobě i Sikuově sestře. Od prvního setkání se zjizveným vlkem se toho změnilo spoustu. Začal zvažovat, jestli mu na něm záleží. Potkal Morghanu, která si ho svým způsobem taky získala. Mezi nejvýraznější změny však patřil fakt, že si Ivar nebyl jistý, zda mu ta změna ještě pořád tolik vadila.
Stejně jako Morghana si neodpustil nevrlé zavrčení nad údajnou zvráceností, nicméně se rychle ovládl. Ještě pořád to byla Sikuova sestra a jemu bylo jasné, že mu na ní záleží, přestože si dle Sesi, jak se představila, blízcí nebyli. Svobodní... Jo, to zní jako on. Na Ivarově tváři se na chvíli objevil jakýsi posmutnělý úsměv. "Vlci nejsou svobodní nikde. Všude jsou jen otroky vlastní mysli," pronesl bezděčně spiše do větru než komukoliv z jejich zvláštní skupinky.
Střihl ušima, když zaslechl své nové jméno. "Odcházíš...?" Zněl trochu jako nakopnuté štěně, než se mu podařilo nahodit lhostejný výraz. "Fajn. Jezero," zopakoval po ní, načež se obrátil k tomu světlému syčákovi. "Zkus ji neumořit," prohodil s kyselým výrazem. nelíbilo se mu, že mu Morghana zdrhne s ním, ale momentálně se soustředil na Sikua. Musel.
Sesi se očividně k rozsáhlejší konverzaci očividně stále neměla, a Ivar se ji pokusil popostrčit. "Potkalas ho, že jo? Kterým směrem šel?" Nutně potřeboval jakoukoliv informaci, která by mu mohla dát nějaký přehled o zjizvencově lokaci. Než ale stačil pokračovat v naléhání, vyskočilo na ně... cosi. Až když si bytost pořádně prohlédl, došlo mu, že je to jen další vlk. Ivar se postavil před Sesi a zaujal varovný a nepřátelský postoj. Nerval by se pro ni, ale pro Sikua. A hodlal to udělat, pokud vlk opatlaný bahnem měl nekalé úmysly.

Ivar uvnitř cítil vztek se vznítit. Neměl toužit, neměl cítit. A přesto v rudých očích lesk, potvrzujíc jeho stesk. Všechno jako špatný sen, vydal úpěnlivý sten. Ivar si neprožíval šťastnou etapu. Ztracen v myšlenkách kladl tlapu před tlapu. Do ticha noci se ozývalo soví houkání, z pod tlap jen větví a suchého listí křupání.
Bezpochyby kráčel dlouho, když rozestoupilo se mlhy roucho. S podezíravým výrazem zůstal Ivar stát. Nebezpečí před ním nechtěl šanci dát. Totiž před ním z černé díry zúžené, dvě zlaté oči na něj upřené. Stáhl uši, zavrčel. Společnost teď nestrpěl. Avšak místo nepřítele třas, ozývá se lišky hlas: "Chceš-li věrnou duši míti, můžeš tady se mnou žíti. Mám to stejně, jako ty. Chci jen trochu jistoty."
Ivar stál jak opařený, pohled ale nakvašený. Jak ví, po čem tolik toužím? Je tak očividné, proč se soužím? I přes všechnu snahu v jejích slovech, získá liška pouhý posměch. "Nezájem. Nestojím o podnájem." Marné byly lišky sliby, vlk nechtěl dopustit se další chyby. Ivar došel k závěru, že nedá jen tak svoji důvěru. Otočil se na patě, už teď mu to stačilo bohatě. "Na mě tohle nezkoušej. Špatně dopadnou ti, co mě pokoušej." Bez dalšího slova, skryla jeho tělo mlha. Zajímavé s liškou setkání, ale patetické její jednání.

Poslední dobou byl Ivar víceméně neustále na vážkách. Potkal rovnou dva vlky za poměrně krátkou dobu, a ti ho donutili znovu začít zvažovat téměř všechna svá přesvědčení. Přehodnocoval spoustu svých vlastních názorů, většina z nich vytvořena pro ochranu sebe samého. Příliš mu bylo kdysi ublíženo, příliš se v minulosti zklamal ve vlastním otci, jehož si idealizoval. Pitomče. Patřila myšlenka jeho otci, nebo snad Ivarovi samotnému? Popravdě řečeno, ani on sám to nevěděl. Pravděpodobně oběma. Přeci jen, rudooký vinil i sám sebe, protože nakonec je to jen on, kdo může někomu dát tu moc mu ublížit. Přestože byl tehdy jen pouhým vlčetem, udělal obrovskou chybu a za tu teď bude právem pykat po celý svůj život. Patřilo mu to, no ne? Prostoduší jedinci takhle skončí vždycky - ublížení a zdrcení realitou života.
Právě proto se kdysi sám sobě zavázal, že si k tělu už nikdy nikoho nepustí. Proč se tedy tolik pozastavoval nad Sikuem a Morghanou? Podléhali výjimce? Poddá se Ivar a dá jim svou důvěru? Pak ale bude muset nést následky, na něž nevěděl, zda je připravený. Pocity ho jednoduše zas a znovu uchvátily a on měl pocit, že se tak jako tak stejně vrhne do propasti vlastní bláhové touhy, z níž už nebude úniku.

Ivar znovu zaslechl Sikuovo jméno. Z úst toho nafrněného bídáka ale vůbec neznělo hezky. Nelíbilo se mu to a zlatooká jeho náladě nepřidala. Nevěděla, kde její bratr je. Vypadalo to, že slova šedé jiskru naděje v rudých očích zcela uhasila a Ivara se zmocnilo zklamání doprovázené bolestivým bodnutím v hrudi.
Bezděčně trochu stáhl uši, když vlčice vykoktala otázku. Proč? Proč mi na tom tak záleží? Proč mi záleží... na něm? Tohle bylo snad poprvé, co si bez jakýchkoliv okolků zcela upřímně přiznal, že vůči Sikuovi není lhostejný. A dokonce to byl schopný říct i nahlas. "Myslím, že mi na něm záleží..." Ivarův hlas zněl skoro jako by měl sám problém věřit tomu, co říká. A taky že ano. Nejen že to přiznal sám sobě, ale dokonce to dokázal vyslovit nahlas.
Koutkem oka zaregistroval pohyb a nechtěně sebou cukl, když se otočil a spatřil Morghanu v... Co všechno to má vůbec napatlaný na sobě? Nemohl ale popřít to, že se mu na ní líbila její svoucnost. Jednoduše si do ničeho nenechala kecat a projevovala se tak, jak to cítila. To Ivar dokázal obdivovat. Brzy ale pozornost přesunul zpátly na Sikuovu sestru, protože se ji Morghana snažila uklidnit. Až tehdy rudooký začal pořádně věnovat pozornost stavu, v němž se drobná vlčice nacházela. A že nevypadala vůbec dobře. Snad z nich měla strach? Být to kdokoliv jiný, Ivar by si ten pohled nejspíš i užíval, jenže tohle byla Sikuova sestra. A přestože mu předtím sdělila, že si s bratrem blízká nebyla, předpokládal, že Siku by ji jen nerad viděl v tomhle stavu. "Seš Sikuova sestra, takže ode mě ti nic nehrozí. Tím syčákem támhle si ale nejsem tak jistej," s pohrdavým pohledem čenichem ukázal směrem ke krémově zbarvenému vlkovi. "Každopádně si dokážu představit, že na tobě tomu mýmu zjizvenci asi záleží, takže seš pod mojí ochranou," prohlásil směrem ke zlatooké. Nebyla to ale celá pravda. Ve skutečnosti by celkem rád dostal nějakou záminku, aby mohl Morgothovi natrhnout zadek a zároveň si udržet Morghanu na svojí straně.

Konečně! Morghana se přece jen uráčila z něj slézt, a jemu se tak uvolnila cesta ven. Ivar se bez váhání vysápal z hromady, načež se otřepal, aby setřásl veškeré listí, jež se na něm uchytilo. Sice se mu pořád nelíbilo, jak se ti dva k sobě měli, ale momentálně měl jiné starosti. Stihl ale světlému otrapovi věnovat varovný a vzteklý pohled, když si vlk neodpustil kousavou poznámku. "Ještě chvíli mě budeš štvát a breberky budou tvůj nejmenší problém, bídáku," utrousil v tichém zavrčení.
Aniž by se víc věnoval povedenému párečku, vydal se směrem k Sikuově sestře, která byla ze všeho značně otřesená. Ivar na to ale nedbal a rovnou na ni vyvalil smršť otázek: "Siku. Potkalas ho tu? Kde je? Kam šel?" Ivar zněl naléhavě, což vlčici v jejím stavu rozhodně nemohlo pomoct. V jeho mysli teď ale hrálo roli jediné. Siku. Pomalu si začínal přiznávat, že mu chybí. A přestože měl ohledně zjizvencova náhlého úprku smíšené pocity, už kvůli němu několikrát potlačil svou hrdost a to nemohl nechat přijít vniveč. Navíc chtěl vysvětlení. Potřeboval vědět, proč ho opustil. Proč ho nechal se utápět ve vlastních myšlenkách. Možná že má odpověď ona... "Zmiňoval se o mně?" zeptal se tiše a tentokrát víc váhavě.

Ivar zakoulel očima nad snahou toho jednookého, který se na něj přisát. Nějakou tu odpověď ze sebe nakonec dokázal vyplivnout, nicméně se stěží dala považovat za srozumitelnou. Jak jsem tu do prdele skončil? To bylo to jediné, na co se sám sebe dokázal v ten moment ptát.
Jak se tak pokoušel z hromady vyprostit, snad na malou chvíli dostal naději na úspěch. Teda aspoň z části, protože příležitost k úniku nakonec vytvořil pouze pro Sikuovu sestru. Ivar se chtěl z hromady samozřejmě vyhrabat taky, jenže ho hned na to zase zavalilo něčí tělo. A jako by to nestačilo, do toho všeho zas a znova skočila Morghana.
Rudooký se zoufale snažil zaznamenat, kam že se to šedivá uklidila, přičemž se mu před oči připletl krémově zbarvený ocas. S otráveným zavrčením za něj zatáhl, než ho opět pustil a zavolal: "Sikuova sestro! Ne, že zdrhneš!" Nemohla odejít. Ještě ne.
Podivný hnědý vlk se nakonec přece jen rozhodl vyhrabat ven, což ulevilo Ivarovým zádům. Ale ne na dlouho. Jakmile se totiž jednooký vypotácel ven, na Ivara částečně sjela váha Morghanina těla, takže byl opět přišpendlený k zemi. Bezmocně zaúpěl. Nikdy by neřekl, jak vysilující snaha dostat se ze spleti těl může být. Vlastně si nikdy nemyslel, že se vůbec do takové situace dostane. "Pusťte mě ven!" zaječel poněkud zoufale, než uvolnil všechny svaly a kompletně sebou pod Ghanou nepleskl na zem. Nemělo to cenu, a tak tam jen ležel s nabručeným výrazem, čekajíc na vysnívanou chvíli, kdy se Morghana uráčí slézt.

V dané situaci měl pocit, jako by ho Morghana nakazila svou pomíjivou pozorností. Chvíli (vyhrožoval) mluvil s Morgothem, ale než stihl zaregistrovat odpověď, už se věnoval dolování informací z ubohé zlatooké vlčice, zatímco se snažil nějak ze spleti těl vymotat. Bůhví, jestli si vůbec všiml strakaté uprchlice.
V očích mu zajiskřilo, když šedivá potvrdila jeho domněnku. Vážně byla Sikuovou sestrou. Třeba ví, kam šel! Chtěl se okamžitě začít vyptávat dál, jenže ho přerušil jednooký vlk, který se na něj mezitím namáčkl. "Cože?" Těžko říct, jestli Ivar zněl víc podrážděně kvůli nechtěnému vyrušení, nebo zmateně, protože vlkovi jen stěží rozuměl. Sluší? ... "Snažíš se mě balit? Nemám zájem. Kde ses tu vůbec vzal?" odsekl, snažíc se vlka odstrčit čenichem.
Když svůj pohled vrátil k šedivé, jako by ho tiše prosila, aby všechny zase rozehnal. Nedivil se jí. On sám si nepřál nic jiného, a tak na tom začal pracovat. Překvapivě ale nejen kvůli sobě. Prostě a jednoduše se dostavila potřeba chránit vše, co je Sikuovi milé. Zklamaný a smutný výraz už na maskované tváři vidět nechtěl. Dával proto pozor, aby na jeho sestru omylem nešlápl. Ale kopnout si u toho do Morgotha? To si ujít rozhodně nenechal.
Těžko říct, jestli svou snahou vymanit sebe i vlčici z toho všeho, situaci spíš nezhoršoval pro všechny. Do toho všeho se ozvala Morghana, která se mezi tím vším už stihla i vrátit. "Dělám na tom!" zavolal podrážděně, zatímco se pořád snažil vyprostit.

Ano. Vlčice bratra měla, a přestože Ivar neměl rád naději (většinou proto, že v jeho případě byla snad vždy falešná), v očích jako by mu svitlo, a dokonce trochu nejistě zamával ocasem. Už už se chtěl ptát na jméno, jenže s sebou místo toho jen trhl. Siku? Řekl ten otrapa právě jeho jméno? "Odkud ho znáš? Potkals ho? Jestli se ke mně jen donese, že jsi mu zkřivil jedinej chlup, roztrhnu ten tvůj prašivej kožich vejpůl!" Ivar světlému vlkovi věnoval podezíravý, nepřátelský pohled, než oči rychle stočil opět k šedivé. Prásk! Vlčice skončila v onom listí, a Ivar nedlouho na to stejně tak.
Rudooký skončil ve změti kožichů a tlapek, které do sebe zamotaly. Vydral ze sebe podrážděné zavrčení, ale místo, nejspíš zbytečné, snahy se dostat pryč, se jen pokusil natočit tak, aby viděl na drobnou šedivou vlčici. Ta v listí skončila jak první, takže musela být úplně dole. V té vší změti si konečně všiml zlatavých očí. "Hej. Tvůj-" přerušil větu, aby nespokojeně zavrčel, když mu čísi tlapa přistála na hlavě. "Siku, je to on?" Ivar zněl skoro až naléhavě, zatímco se snažil vlčici neztratit v té hromadě.

Ivarův škodolibý úsměv se jen zdvojnásobil, když se Morghana k provokaci přidala. Kdyby vnímal odpověď toho bídáka, byl by se ohradil, jenže jeho pozornost už dávno zaujala ona šedá vlčice. Ani když popošel blíž k ní, se podoba nevytrácela. Mlhou to tedy rozhodně nebylo.
Cukl uchem, jakmile ho ona vlčice pozdravila. "Hm," zahuhňal s lehkým pokývnutím. Vypadal skoro jako v transu. Chtěl se na podobnost zeptat, jenže co měl říct? 'Čau, nejseš ty náhodou Sikuovo dvojče?' Jasně. Beztak ho ani nezná. Tohle všechno je jen náhoda. Nakonec mu to ale přece jen nedalo. Sikua najít chtěl, musel, a když už kvůli němu vycouval uprostřed boje jako úplný ubožák, co oproti tomu byla jedna otázka? "Máš... Máš bratra?" zeptal se nejistě. Vlčice nejspíš ani netušila, jaké měla štěstí, že Ivara její vzhled tolik zarazil. Jinak by se musela potýkat s obvyklým, věčně nabručeným Ivarem.
Trojici vlků stojící opodál za rouškou mlhy rudooký nevěnoval pozornost. Teda alespoň do té doby, než se sem dopotácel neznámý vlk, který srazil vlčici do hromady listí. Ivar nebyl potěšený faktem, že mu vlčice zmizela v napadaném listí, a tak přišel blíž. Možná taky pro případ, že by opravdu byla Sikuovou sestrou. Pak by nemohl dovolit, aby jí hnědý něco udělal. Nepochyboval totiž o tom, že by to ublížilo i tomu jeho zjizvenci. Samotného ho překvapilo, že něco takového nechtěl dopustit. Zůstal tedy stát nad hromadou listí s nakloněnou hlavou, pozorně sledujíc oba vlky, připraven zakročit.

//VVJ

Ivarovi zacukaly koutky v dalším tichém zavrčení. "Jo, to určitě," odsekl posměšně. Po cestě párkrát vrhnul po vlkovi znechucený pohled. Nelíbilo se mu, jak jednoduše si ten otrapa získal Ghaninu pozornost, zatímco Ivar sám kráčel několik kroků za nimi. Dokonce se na sebe tiskli! Možná, že by nakonec nebylo až tak špatné, kdyby ho Goth zardousil. Ne, že by na to teda měl, ale kdyby ano... Kdyby ano, byl by vyloučen z bratrstva a Morghana by ho jistě nechala. Nad tou představou se rudooký škodolibě zasmál. Představa, že by ten bídák ztratil tolik jen kvůli němu, ho neskutečně těšila. Nehledě na důsledky, které by mělo pro Ivara samotného.
Ivar. Jsem Ivar, šmejde. Nahlas ale nic neřekl. Beztak Goth nebyl hodný jeho jméno vůbec vyslovovat. To, že ho ale vlk nazval pobudou, už ignorovat nehodlal. "Naopak. Ghana si se mnou náramně užila," prohlásil se škodolibým úšklebkem. Schválně mířil na citlivé téma a pokračoval by, kdyby nezaregistroval drobnou šedou vlčici. Zůstal stát na místě s vyvalenýma očima, než se vzpamatoval a pokračoval v chůzi. Oči od ní ale odtrhnout nemohl. Ta podoba se nedala zapřít. Jako kdyby před ním stál menší a nezjizvený Siku. Chtě nechtě ho bodlo u srdce. Popošel o něco blíž a zůstal na drobnou vlčici zírat.