Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jemné pročísnutí srsti na krku Ivara ujistilo. Udělal dobře. Svěřit se mu nebyla chyba. Pořád ho měl rád, a dokonce za něj měl i radost. "Dám na sebe pozor. Kvůli tobě," zamručel. Nebýt Sikua, bylo by mu vlastně fuk, co s ním bude. Nejspíš ho to netrápilo ani teď, jenže lhostejnost nesahala k jeho milému. Tomu nesmí nikdy ublížt, a jestli to znamenalo dávat pozor na sebe, pak to udělá.
Rudooký se dokázal spokojit se vším, co Siku řekl, až na jedno tvrzení. Zavrtěl proto hlavou a překvapivě jemným tónem ho opravil: "Ale místo jsem našel u tebe. To k tobě se vždycky vrátím. I kdybys mi zase zdrhnul." Poslední větu pronesl dokonce pobaveně a škádlivě ho šťouchl do zjizvené tváře. Ještě pořád mu byl projev náklonnosti cizí, ale teď to šlo jaksi samo.
Nemohl, a ani nechtěl, potlačit široký úsměv, když se vlk zasmál. Krásný to zvuk. A do toho mu pochválil i jméno! Vlastně Ivarovi stačilo jen slovo "pochválil," aby to v něm vyvolalo silnou, ale pozitivní, reakci. Další z věcí, co mu ve vlčecích letech chyběly, a Siku jakoby to věděl. Zamával ocasem a zapřemýšlel nad jménem pro svého milého. Napadala ho spousta jmen, ale žádné se mu nezdálo dost dobré. "Až přijdu na dost dobrý jméno, řeknu ti," pronesl nakonec. Nelíbilo se mu, že nedokáže odpovědět hned, ale Siku si holt zasloužil něco víc. A Ivar nad tím rozhodně hodlal přemýšlet, protože tomu nejspíš přikládal hodnotu větší než samotný Siku.
Nabídka procházky po jeskyních se mu zamlouvala. Až příliš. Uchechtl se nad culením a slovy zlatookého vlka. V břiše mu ale začali tančit motýlci. "Rád bych, ale... Ty jdeš na rande se mnou." Drcnul do něj bokem a s vzácným úsměvem se vydal směrem k jeskyním.

//Zrcadlové jeskyně

Ivar obvykle cizí zvědavost rád neměl, ale teď mu pár otázek pomohlo se rozpovídat. Navíc, Siku už pro něj cizí nebyl. S pohledem stále upřeným před sebe začal: "Morghana mě přijala do Bratrstva krve. Tady, při rituálu," S poslední větou otočil hlavu k jeho milému, aby mohl sledovat jeho reakci. "Já... Ještě nevěděl, jestli tě někdy najdu a Ghana je kromě tebe jediná, kdo mě přijal. Bratrstvo dokázala vykreslit lákavě. Žádný alfy, žádný pravidla - teda, jedno by bylo. Nesmím prolít krev bratra nebo sestry, ale jinak se toleruje víceméně všechno. Je to něco, co mi vyhovuje." Na chvíli se odmlčel. Nevěděl, jestli chce další věc přiznávat nahlas, zvlášť kvůli tomu, že si tím sám ještě nebyl úplně jistý, ale přinutil se. "Mají svý Bohy, ale na ty nevěřím. A Ghana mě přijala i tak," dokončil. Nakonec přece jen vynechal informaci o pochybách, které se pojily s jeho (ne)vírou. To si nejdřív potřeboval nechat projít hlavou sám. S prázdným výrazem se díval vlkovi do zlatých očí, snažíc se z jeho tváře vyčíst, co si o tom všem myslí.

//Mahtae

Stejně jako předtím Sikua, Ivara zaujala zmínka o dalším vlkovi, jehož zjizvený potkal. Ivar už na tom ale co se žárlivosti týče tak dobře nebyl a představa Sikua v blízkosti někoho jiného se mu nezamlouvala. Vůbec. Sice si na celou situaci racionální pohled udělat dokázal a věděl, že by měl být rád za pomoc, kterou zmiňovaný vlk jeho milému poskytl, ale pocity s ním pořád dokázaly pořádně zazmítat. Dokud není nějakej Wylan tady, tak asi v pohodě.
Nějakou tu chvíli trvalo, než se konečně dostali na místo, kam mířili. Teď se před nimi skýtal pohled na průzračné jezírko, k němuž z vypáleného kruhu vedla cestička. "Jsme tu." To bylo jediné, co řekl, když se na pár vteřin zastavil a scenérii si prohlédl. Při rituálu to tu mělo úplně jiné kouzlo. Pomalým krokem se doloudal doprostřed kruhu, odkud se v tichosti vydal po Morghanou vytvořené cestě k jezírku. Přestože už tudy nekráčel za strakatou vlčicí a s krvácející tlapkou za západu slunce, pocity to vyvolávalo pořád silné. Zastavil se až s předními tlapkami ve vodě a zadíval se na žhavý kotouč na obloze, který tentokrát vycházel. Teprve pak konečně otočil hlavu k Sikuovi, protože si uvědomil, že se na notnou chvíli ztratil v silné vzpomínce. Hlavou mu pokynul k místu vedle něj, než se znovu zadíval na vycházející slunce. Chtěl svému partnerovi povědět o Bratrstvu, jenže, jak už to u Ivara bylo zvykem, nebyl si jistý, jak vlastně začít. "Tady jsem dostal jméno Vulturo," vyslovil nakonec, přestože to vlastně nic nevysvětlovalo.

//Kaštanový les

Viděl na něm, že ho Morghana zaujala. "Pomáhala mi tě hledat. A taky bych bez ní nevěděl, že tohle," čenichem ukázal na jakési neviditelné pouto mezi nimi, "Vůbec jde." Kdyby Morghanu nepotkal a ona mu nenasadila brouka do hlavy, nejspíš by k tomuhle všemu ani nedošlo. Rozhodně ne tak rychle.
Sikua informace o jeho sestře rozhodila. Překvapivě ale ne tolik, jak Ivar čekal. Tím se mu ale ulevilo, protože se snad neschylovalo k žádnému dalšímu zhroucení. Popravdě Ivar netušil, jak se k téhle situaci stavět. Od Sesi věděl, že vztah mezi sourozenci nebyl nejlepší, ať už číkoliv vinou, a rýpat do toho nechtěl. Proto se rozhodl pro diplomatickou odpověď, jíž snad vlkovi zlepší náladu. Čenichem drcl do Sikuovy brady, než odpověděl vážným tónem: "Dal jsem ti na ni pozor." Pokusil se na vlastní tváři vykouzlit utěšující úsměv, i když úplně nevěděl, jak na to.

//Zrcadlové hory

//Ranský les

Má štěstí? Ale jsem já výžně důvod k radosti? ... Budu. Udělám pro to všechno. Postavil si hlavu, a tak to prostě bude. Vynaloží veškerou snahu teď, když má konečně důvod. Pokud může nesmyslný život oběma zpříjemnit, pak pro to udělá vše.
Na osud Ivar pořád nevěřil a normálně by řekl, že je k sobě opět zavedla náhoda, jenže bylo tomu tak? Sikuova poznámka ho přivedla zpět k rituálu. "Možná že zavedl," prohodil zamyšleně. Ještě pořád byl z větší části skeptický, ale skutečně si začal pohrávat s myšlenkou na ony Bohy, kterým je Morghana tolik oddaná.
Fakt, že se ho Siku snažil najít v Ivarovi vyvolal další vlnu hřejivého tepla. Ani si neuvědomoval, že se celou tu dobu, kdy jeho partner mluvil, usmíval jako měsíček na hnoji. A pak přišla řada na něj. "Taky jsem tě hledal. Přišel jsem o ucho, to už víš. A potkal jsem vlčici, Morghanu. Překvapivě to s ní bylo fajn... Ale není jako ty," shrnul bodovitě to nejdůležitější. Nebyl zrovna nejlepším vypravěčem. Informaci o Bratrstvu si nechával až do hor, k nimž Sikua vedl a tu o Sesi chtěl nejdřív vynechat úplně, protože netušil, jak na to bude vlk reagovat, nicméně nakonec se přece jen rozhodl vyklopit všechno. "Taky jsem potkal Sesi," houkl, a přestože pokračoval v cestě k nedaleké řece, nepřestával bedlivě sledovat vlkovu tvář pro všechny případy.

//Mahtae sever (Rozkvetlé louky)

//Les ztracených duší

Dřív by Ivar na vlka vyštěkl, teď si ale blízkost, v níž se Siku držel, víc než vyhovovala a radost na zjizvené tváři ho hřála u srdce. Nikdy by neřekl, že zrovna tohle je to, po čem toužil, ale teď, když všechno měl, cítil se naprosto spokojeně. "Je to zvláštní... To, čemu jsem se nejvíc stranil, je nakonec všechno, co potřebuju," vyslovil své myšlenky nahlas. Nejspíš si to ani neuvědomil, ale i kdyby ano, se svěřováním pocitů už se před Sikuem rozhodně nezdráhal.
"Kde ses vůbec celou tu dobu toulal?" nadhodil otázku. On sám toho měl dost co říct, ale možná, že jen hledal záminku, aby slyšel jeho hlas. Hladil ho na duši a on si nemohl pomoct.

//Kaštanový les (Mahtae)

Ivar měl všechno. Jistotu, bezpečí, lásku a teplo Sikuova hustého kožíšku. Za nic na světě by tuhle chvíli nevyměnil. Vlastně by tak klidně zůstal až do konce života. Nic mu nescházelo, poprvé za celou jeho existenci. Nepřemýšlel nad žádnými těžkými tématy, nemusel řešit vztek ani strach, jen se nechal unášet kouzelnou chvílí.
Nespokojeně zamručel, když Siku zvedl hlavu. Alespoň mu to ale vynahradil láskyplným prohrábnutím srsti mezi ušima. Těmi Ivar zastříhal, jakmile se k němu doneslo uvítání. Zvedl a tázavě naklonil hlavu. "Tvůj les?" Po vlkově vzoru se zadíval vzhůru na nádherně zabarvenou oblohu vycházejícího slunce nad korunami stromů. "Líbí se mi. Vybral sis dobře." Pohledem sklouzl opět k jeho drahé polovičce, než pokračoval, "Ale bez tebe by to tu tak pěkný nebylo." Myšlenka toho, že by tu se Sikuem zůstal navěky se mu zamlouvala víc než cokoliv jiného.
Ještě chvíli si prohlížel mechem porostlé kmeny stromů. "Taky jsem narazil na pěkný místo. Myslím, že by se ti tam líbilo," pronesl, když mu na mysl vytanula vzpomínka na jeho zasvěcovací rituál. Vlastně by ho tam rád vzal. Siku byl rozhodně jedním z těch, kteří by to ocenili. Navíc hory s průzračnými jezírky uchvátily i Ivara. A tak se zvedl a čenichem do něj drcnul s jednoduchým a vlídným: "Pojď."

//Ranský les (přes Márylouku)

Bylo zcela očividné, že ani Siku mu nedokáže slovo, jež on sám použil, vysvětlit. Ani jeden z nich nevěděl, jak to uchopit. Možná... že na to příjdem spolu? napadlo ho. Podobné myšlenky týkající se jakýchkoliv pocitů Ivar dosud vždycky zavrhl. Tentokrát se tomu ale nebránil. A musel uznat, že to bylo osvobozující. Konečně nechal volný průchod všemu, co cítil. Věděl, že se Sikuem si to může dovolit. Starý Ivar by se za něco takového vyfackoval, teď už se mu to však nezdálo tak špatné.
Na tváři se mu rozlil úsměv úlevy. Ať už se sen dal považovat za skutečný nebo ne, ani jeden z nich se nechtěl dobrat k onomu nepovedenému konci. Siku se znovu schoval, tentokrát do Ivarovy srsti, a přestože ještě před chvílí se rudookému vlkovo schovávání nelíbilo, na tohle si stěžovat nemohl. Ba naopak, v hrudi se mu rozlilo příjemné teplo. Proto se mu příliš nezamlouvalo, když se vlk odtáhl. Konec doteku ale nahradil pohled do hlubokých zlatých kukadel, v nichž by se mohl utápět navěky. A pak Siku pronesl slova, která přiměla Ivara vypleštit oči. Zůstal na šedého hledět s překvapeným a užaslým výrazem. Ani si neuvědomil, že mu po tváři stekla slza. Tohle bylo totiž to, co mu celý život scházelo, a on o tom ani nevěděl. Nedokázal uvěřit, že ho někdo miluje. Že ho miluje Siku. Zašimralo ho celé tělo. Tenhle pocit neznal, ale byl nádherný. Z otevřených úst vydal rozechvělý výdech, než konečně dokázal zareagovat. Jeho pohled kompletně zjihl. "Zůstanu." špitl a pokývl u toho hlavou. "Taky tě miluju." Tentokrát to byl on, kdo se schoval v náprsence toho druhého. Nechal se unášet příjemným teplem Sikuova kožíšku, zatímco na tváři mu pomalu zasychala slza.

Okamžik uvědomění
because my boy's in love <3

Prosím kytky, oblázky, křišťály, děkujii

20 oblázků, 20 květin a 2 křišťály!

Pokývl hlavou. Siku na tom byl s pocity očividně úplně stejně jako Ivar. Jen to bral víc s klidem. Teď, když už Ivar věděl, že v tomhle není sám, jako by opadly i poslední zbytky veškeré nejistoty. Bylo to zvláštní. Celý život pocity nenáviděl, bál se. Říkal si, jak nádherné by to bylo, kdyby vůbec nic necítil. A pak přišel jeden vychrtlý, zjizvený vlk a rázem byly všechny obavy ty tam. Najednou se cítil uvolněně, klidně. Jako kdyby bylo všechno v naprostém pořádku a on žádné problémy nikdy neměl. Pocity už se v Sikuově přítomnosti nezdály tak děsivé.
Má mě rád... Usmál se a pohledem sklouzl na své přední tlapky. Taky ho má rád, to už věděl. Přiznal to sobě, přiznal to Morghaně a přiznal to Sesi. Přesto to s ním cuklo, když zaslechl jedno slovo. "Zamilovaní?" zopakoval, hledíc na vlka ležícího před ním. Láska a zamilovanost. Tenhle koncept pro něj byl nový. Jistě, už ta slova slyšel, ale vždy to byla jen... no, slova. Avšak teď měl pocit, že mu výrazy konečně začínají dávat smysl. Že už pochopil jejich význam.
Co se slov z jeho snu týče, řekl to samé i teď. Trochu ho zarazila Sikuova reakce. Řek jsem něco špatně? "Jak, co jsem to ře-," začal, ale okamžitě se zarazil, když padla další věta ze snu. Jenže tentokrát z úst Sikua. Vyvalil oči, tlama napůl otevřená. Už pochopil, proč maskovaný reagoval tak, jak reagoval. Tohle nemohla být náhoda. Ivarův výraz mluvil za vše. Zračilo se v něm náhlé pochopení, šok, naděje a neutuchající náklonnost. S tím vším na tváři se zeptal: "Ten konec už ale opakovat nebudem, že ne?" Popravdě netušil, jak se vyrovnat s tím, že to, co měl za pouhý sen, byla nakonec skutečnost.

Podle vlkova chování bylo Ivarovi naprosto jasné, že cítí vinu. Mám ho v tom nechat vykoupat? Zasloužil by... Ale opravdu to udělá? Na jednu stranu mu chtěl dát co proto. Nechal ho samotného, když se utápěl ve vlastních nepříjemných myšlenkách - bylo by to zasloužené, no ne? Ale na tu druhou... Na tu druhou si až moc dobře uvědomoval, že s ním samotným to taky není zrovna lehké, a taky že nechce zničit ten hořkosladký moment, který právě mezi nimi nastal. Až moc se dokázal ztotožnit se Sikuovým 'nedokázal jsem se vypořádat sám se sebou.' Jak trefná to slova. Právě to Ivara přinutilo hodit jakékoliv výčitky vůči Sikuovi za hlavu. "Jo. Pak jsme na tom byli podobně..." přiznal. "A co teď? Teď už máš všechno srovnaný?" Možná se trochu obával odpovědi, ale v Sikuově přítomnosti se rozhodl snažit se postavit tomu všemu, co ho děsilo.
Příslib zlatookého zněl krásně. Pěkně se představovalo, že už ho nikdy neopustí. Ostatně to bylo něco, čeho se Ivar děsil nejvíc. Opuštění. A strach mu neustále podsouval myšlenku, že mu právě zjizvený vlk jen maže med kolem tlamy. Ale snažil se udělat něco, co už se dávno zapřísáhl nedělat. Věřit mu.
Nejistě stáhl uši, když Sikuův úsměv zmizel. Co teď řekne? Jsou obavy na místě? Zlatookého přiznání o blízkosti, jež k Ivarovi cítil, ho ale vzápětí uklidnilo. S rodinou. Jeho sestru jsem potkal, ale neříkala, že si blízcí nejsou? Nakonec to přece jen bylo tak, jak rudooký předpokládal. K sestře měl Siku blízko, i když to nejspíš bylo jednostranné. Tak nastalo další dilema. Má Ivar pokračovat v ochraně Sesi? Určitým způsobem se mu líbila, ale sám znal onu jednostrannou náklonnost, již choval její bratr. To nikdy neskončilo dobře. Alespoň ne pro Ivara. zavrtěl hlavou, aby složité myšlenky zahnal. Teď ne. Tahle chvilka byla jen jejich.
"Zdálo se ti o mně?" Ušiska mu vyletěly vzhůru. Způsob, jakým Siku sen popsal, mu byl až překvapivě blízký. Chvíli mu to sice trvalo, ale nakonec se přece jen jal odpovědi: "Taky se mi o tobě zdálo. Je mi jasný, že moje mysl si jednoduše představila to, co jsem... chtěl. Ale na moment jsem měl pocit, jako bys tam opravdu byl se mnou." Oba se teď očividně cítili neskutečně trapně. Ještě aby ne, bylo zvláštní přiznat něco takového. O to těžší bylo pro Ivara mluvit o vlastních pocitech. Bez žádných zástěrek nebo odhánění. Už se rozhodl, že si Sikua k sobě pustit chce. Jen úplně nevěděl, jak na to. "Co mi to děláš?" vypadlo z něj. Jednoduše svou vzpomínku vyslovil nahlas. Pořád to cítil stejně. Ale tentokrát už z toho nezněl tak nešťastně.

Ivar okamžitě pochopil. Ještě si vzpomínal, jak tehdy za vodopádem Siiku neustále promlouval k někomu, kdo tam ani nebyl. "Už to tak bude. Seš šáhlej. Ale možná proto k tobě mám tak blízko," poslední větu pronesl tiše. Bylo mu fuk, že Siku slyšel hlasy. Co už se mu ale nelíbilo, byl fakt, že mu ten Protiva dělal problémy. Škoda, že byl hlas pouhým hlasem. Kdyby ne, mohl by si to s ním Ivar vyřídit.
Sikuova starostlivost rudookého jakýmsi zvláštním způsobem dojímala. "S ranami na těle se sžít dokážu," odvětil klidně. Šrámy na duši, to byl teprve problém. Byl to zvláštní pocit - mít někoho komu na něm záleželo. Toho se Ivarovi nikdy dřív nedostalo. Jakýkoliv obdiv a náklonost byla v jeho minulosti vždy jednostranná. Možná, že tohle shledání nakonec vážně nebyla chyba.
Chyběls mi. Ta slova zněla tak sladce z úst maskovaného. Nikdy předtím si Ivar nemyslel, že něčí hlas může být tak opojný. Jako by ani nezáleželo na obsahu vět, dokud ho slyší. "Myšlenka toho být s tebou je příjemnější, než kdybych tě tu neměl," přiznal se staženýma ušima v jakémsi zakňučení. Ivarův způsob, jak říct, že na vlka nedokázal přestat myslet.
Kývl. Nezdrhne. To rudookému dodalo trochu jistoty, po níž tak toužil. Co by vůbec dělal, kdyby ho tu vlk zase nechal? Nechtěl nad tím přemýšlet a snad se tím ani nebude muset zabývat. Místo toho mu díky Sikuovu ujištění na mysli vyvstanul obraz jeho snu. Trochu se uchechtl. Skoro jako by o tom jeho zjizvenec věděl. Jako by uměl číst myšlenky stejně jako ten Morghanin otrapa. Na něj ale myslet nechtěl. Zaujal ho totiž způsob, jakým ho Siku ujišťoval. "Že bys mě zdržoval? Copak jsem vypadal, že mám naspěch? Vážně seš idiot," řekl, možná i s trochou oněch výčitek, načež se na nějakou chvíli odmlčel. "Jaks to myslel? Ne takhle, ne z tohohle důvodu?" Cítil se zvláštně. Klidně, ale zároveň jako by netušil, co se sebou. Pocit to ale byl opojný.

"Takže teď jsem Protiva?" zabručel a pozvedl jedno obočí, ale jinak se nehnul. Nechal hlavu ležet na zemi a čekal, než se na něj zjizvenec konečně uráčí podívat a ukáže svou masku a hluboké zlatavé oči, po nichž se Ivarovi tolik stýskalo.
Konečně. Vlk konečně otevřel oči a Ivar se tak bez hnutí notnou chvíli jen utápěl ve zlatém moři, jež se před ním odkrylo. "Jo, to už zní líp," prohodil, jakmile Siku vyslovil jeho jméno. Z nějakého důvodu ho to zahřálo u srdce. Jak krásně to znělo z jeho úst. Sakra. Vážně tě mám rád... pomyslel si, ale nahlas to nevyslovil. Ještě ne.
Střihnul ušima, teda alespoň tím, co zbývalo. Zmínka o jeho uchu ho trochu zarazila. Jo, vlastně. Takhle mě ještě neviděl... Než se jal odpovědi, se Siku stihl natáhnout, aby si prohlédl zacelenou ránu, na níž už se dávno vytvořil strup. Ivar vyvalil oči. Takovou blízkost nečekal. Nemohl ale říct, že by mu vadila. "Asi jsem byl stejně naivní jako ty," odpověděl konečně se vzpomínkou na, z jeho strany, neuvážený boj. Jasně, že si poznámku nemohl nechat ujít, ale tentokrát měl jeho hlas pouze smířlivý tón. A možná ještě trochu zaskočení z toho, jak moc se vlk přiblížil.
Očividně stačilo málo a ze zlatých očí se opět spustily slzy jako hrachy. "Zase bulíš," poznamenal Ivar klidně. On sám však byl naměkko, a dokonce se se stáhnutýma ušima jemně usmál. Měl pocit, že mu nic nescházelo. Ještě než vkročil do lesa měl jisté pochyby, ale teď, když měl Sikua vzlykajícího štěstím konečně před sebou, všechno jako by dávalo perfektní smysl. Zalilo ho hřejivé teplo a on si byl konečně naprosto jistý, že je ochotný zlatookému dát svou důvěru. Na moment zaváhal, ale nakonec se přeci jen odhodlal a čenichem utřel pár slz tekoucích po černé masce. "Nezdrhneš mi zase, že ne?" Odpověď jako by už ale znal.

//Les ztracených duší

Zatímco následoval známý pach, zrychloval s každým krokem, aniž by si to vůbec uvědomoval. Jakmile se dostal mezi první stromy, už dávno běžel. Teď už věděl, že tu někde Siku byl, protože tu necítil téměř nic jiného kromě něj. Srdce mu bušilo, těžko říct, zda to bylo kvůli rychlosti, kterou nabral, nebo kvůli očekávanému a vytouženému setkání. "Siku!" Ivarovo zvolání znělo skoro jako zavytí. Běhal lesem křížem krážem, snažíc se vlka najít. Kde seš, ty můj zjizvenej blbečku? Někde tu byl. O tom nebylo pochyb.
Po nějaké době se Ivar váhavě zastavil, aby trochu nabral dech. Očima ale nepřestal skenovat okolí. Sikuův pach teď byl silnější než kdy dřív. Je blízko. Našpicoval uši a s vyvalenýma očima si uvědomil, že slyší těžké dýchání. Se zatajeným dechem popošel o pár kroků vpřed jen aby za mohutným stromem spatřil ležet hustý šedivý kožich. Ivar už už chtěl spustit vyčítavé kárání ohledně vlkova tehdejšího odchodu, když si uvědomil, že Siku zcela očividně není v pořádku. Dokonce to vypadalo, že o něm ještě ani neví.
Ivar pohřbil veškeré výčitky a tichým klidným krokem přišel až před zjizveného, který vypadal, že se pod vlastními tlapkami schovává před celým světem. Rudooký netušil, co má dělat. V tomhle se nevyznal. Vůbec. A tak udělal to první, co ho napadlo - lehl si na zem přímo před Sikua a čekal, než si ho všimne. Jejich čenichy se skoro dotýkaly a Ivar s překvapením naznal, že mu to nevadí. Připomnělo mu to sen, v němž si byli snad ještě blíž. "Už nebul, posero," zamručel klidným a poměrně jemným hlasem. Takhle ho vidět nechtěl.

//Ranský les

Loudal se dál po kamenité plošině. Pach, který před tím znovu ucítil a který musel být bezpochyby jen pouhým výplodem jeho fantazie, ho otravoval ještě notnou chvíli, dokud Ivarovu pozornost neupoutala ostrá bolest v jeho tlapce. Se syknutím tlapu zvedl. Ranka na jeho polštářku ze zasvěcovacího rituálu se znovu otevřela kvůli nějakému šutru, na nějž stoupl. S otráveným zaúpěním a protočením očí pokračoval v cestě.
Teprve když přešel téměř celé území mu došlo, že Sikuův pach vlastně vůbec nezmizel. Ba naopak, začínal sílit. Srdce mu poskočilo, v rudých očích znovu svitla naděje a Ivar přidal do kroku. Že by si pach nakonec přece jen nevymyslel?

//Les ztracených duší