Gallirea - Příspěvky uživatele

7. Zavzpomínej na svou první zimu

//Sopka

Ivarovi se pomalu ale jistě začínal ledový vítr dostávat pod kožich. Bylo to vlezlé a určitě si to neužíval, nicméně zatím to nebylo nic, co by nezažil. A teď ho navíc ještě hřál pohled hlubokých zlatavých očí, jež na něj Siku upřel. Jak tak rudooký poslouchal jeho odpověď, přišlo mu to celé najednou absurdní. Zavrtěl hlavou, než spustil: "A víš ty co? Nepotřebuju se ptát nikoho. Je mi fuk, jak to mají ostatní. Tohle je jen a jen naše, takže my jsme ti, co určují co bude a co ne." Jeho hlas přímo překypoval naprostým sebevědomím a přesvědčením. On nikdy nebyl tím, kdo se řídí pravidly ostatních, tak proč by se něco mělo měnit? A rozhodně nikoho nenechá, aby se pokoušel něco namlouvat i Sikuovi. Jednou se rozhodl, že ho před celým světem ochrání, a prostě to tak bude. Jednoduše tvrdohlavý jako vždy.
Sesi, ta už byla pro Ivara o něco tvrdším oříškem. Zapřísáhl se, že je vlčice pod jeho ochranou právě kvůli Sikuovi. Nechtěl, aby vlk, který mu tolik přirostl k srdci, vlk zjizvený na těle i na duši, utrpěl další ránu tím, že ztratí svou milou sestru. Jenže tady nastával problém. Ivar netušil, jak svého milého chránit před ní. Vypadalo to toiž, že má Siku pocit, jakoby o sestru už jistým způsobem přišel. Jak právě řekl Siku, to už je život. "Nevíš, co se jí stalo?" zeptal se opatrně, očkem sledujíc jeho reakci.
Fakt, že byla Sesi jako vlče svým přesným opakem, Ivarovi připomněl jeho samotného. Dokázal tak s ní do určité míry soucítit. I on vyrostl ze své vlastní naivity. Ten, kdo dřív býval nadšeným vlčetem, se stal zarytým skeptikem a pesimistou. Nakonec chápal i její postoj k jeho vztahu se Sikuem. Než ho potkal, samotnému mu to přišlo nepřirozené. Teď ale nemohl být šťastnější.
"Zvrácení spolu je lepší než zvrácený sám." Ivarovi se na tváři rozlil pobavený a zároveň hrdý úsměv. "Tak, tak," dodal spokojeně a hravě do vlka drcl bokem. Líbilo se mu, že v tomhle oba sdíleli stejný názor.
Pohledem zavadil o hory, na nichž už svítila sněhová pokrývka, zrovna ve chvíli, kdy se ho Siku zeptal na rodné místo. "Jo, sněžilo," souhlasil s pokývnutím. "Ale tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost," přiznal se zrakem upřeným kamsi v dáli. Sice si pamatoval na zimní období, kdy krajinu zasypala bílá pokrývka, jenže to pro něj neznamenalo nic víc, než jen další těžké období. Matně si vybavoval ostatní vlčata, jež ani neznal jménem, hrající si ve sněhu. On se k nim ale nikdy nepřidal. Tehdy mu záleželo jen a jen na otcově uznání, kterého se mu stejně nikdy nedostalo. Měl hlavu plnou starostí, jimiž se vlčata nikdy trápit neměla. Odfrkl si nad vlastním dětstvím, než se se zájmem podíval opět na Sikua. "Pocházíš z hor, že jo?" Nedokázal si představit takhle huňatý a teplý kožíšek na nikom jiném.

//Jih Mathae přes sever

9/10 - Morgoth

Opovrhovačně se uchechtl. "Jo, na to, že jen já si uvědomuju skutečnou tvář světa, jsem si už jaksi zvykl. I na to, že kolem mě jsou samí ubožáci, kteří si to odmítají přiznat, protože by s pravdou nedokázali žít, a tak si musí všechno odůvodňovat nějakou vyšší silou." Poslední slova pronesl přímo s nechutí. Přišlo mu to ubohé. Muset věřit v něco, co nikdy neexistovalo, jen proto, aby se vlk dokázal smířit sám se sebou a s děním okolo něj. Zas a znovu byl jen utvrzen v tom, že ubožáci jako Morgoth si to rozmluvit prostě nenechají. Neunesli by to. Ne, že by jim Ivar chtěl ukázáním pravdy pomoct, to rozhodně ne. Rád by ale viděl ono zoufalství, šílenství a beznaděj, kdyby si uvědomili, že všechno je úplně k ničemu. Že všechno, čemu přikládají hodnotu, je ve výsledku něco naprosto bezvýznamného.
Podrážděné zavrčení krémového vlka při zmínce o návrzích Ghany Ivara jen utvrdilo v jeho přesvědčení. Morgotha to štvalo. Muselo, když ho tak nenáviděl. A vlk sám přece věděl, jak na tom jeho sestra v tomhle ohledu byla. O to víc Ivara pobavilo, když padla otázka, zda někdy nějakou partnerku měl. "Myslíš si, že tohle je pro mě důležitý? Pro tebe očividně ano. Naprosto bezvýznamnej počet náhodných vlčic, se kterýma jsi měl pletky, ti asi hladí ego, co? To je jen ubohý," uchechtl se posměvačně. On sám nikdy partnerku neměl, ale tím, že o to nikdy nestál, ho to nijak netrápilo. Teď měl sice k vlastnímu překvapení partnera, ale musel by být idiot, aby se tu o něm zmínil. Neplánoval své slabiny sdělovat nikomu, natož tomuhle otrapovi.
"Hodně štěstí. Myslím, že oba víme, že Morghana se ovlivnit nenechá," odpověděl se sebevědomým úsměvem. Ani v nejmenším nepochyboval o tom, že by na něj Ghana změnila názor jen kvůli tomuhle chudákovi. Ať už k němu měla pouto nebo ne.
Rudookému se sice nelíbilo, že se mu nedostává vyžadované reakce, nicméně zatím se byl schopný ovládat a uchovat si povýšený výraz. "Fajn. Až ji příště uvidím, návrh padne z mý strany, a pak uvidíme, kdo měl pravdu," pronesl s provokativním pohledem.

8/10 - Morgoth

Uchechtl se. Předtím sice v Bohy nevěřil, ale byl víře docela nakloněný poté, co se shledal se Sikuem jen krátce po provedení rituálu. Jenže teď byl Ivar zase o pár kroků nazpět jen proto, že se mu příčilo věřit něčemu, čemu věřil jeho sok. Bylo to dětinské, to zajisté, nicméně rudooký se nedokázal přimět odpor ke všemu, co Morgoth ctil, potlačit nebo dokonce rovnou zcela zahodit. Nemohl si pomoct. "Je smutný, že si to všechno odůvodňuješ Bohy jen proto, aby sis nemusel přiznat pravdu, Morgothe," pronesl posměšně. "Ale jestli to vážně byli Bohové, nemyslíš si, že ti ty tvoje smrady vzali z jinýho důvodu? S nějakou tou deformací se ještě žít dá, ale mít tebe jako otce? Bohům se těch prcků asi zželelo. Nakonec je chudinka Morghana ztratila jen kvůli tobě." Možná bylo patetické používat jednu a tu samou informaci pořád dokola. Ivar zastával názor, že je to naprosto v pořádku, dokud funguje. A ztráta vlčat byla pro Morgotha bezpochyby něčím, přes co se jen tak nepřenese.
"S tebou se evidentně zahazovat nechtěla." Tomu se rudooký upřímně zasmál. "Ba naopak. Jistý návrhy z její strany padly," řekl s protáhlým pobaveným úsměvem. A co na tom, že si pravdu trochu přikrášlil? Sice to nebyly úplně návrhy, ale z Ghaniných úst rozhodně padla alespoň zmínka. "Jo, před ní bych nic takovýho neřekl. Ale to samé platí pro tebe. Jestli si ji nechci obrátit proti sobě já, pak to pro tebe musí platit dvojnásob. Ale nehledě na to, jak moc se snažíš, o ni stejně jednou přijdeš."
Je ti to fuk? To určitě. "A co kdyby si vyrazila se mnou, hm? Přece jenom se k tomu docela měla a nepochybuju o tom, že by to udělala, kdybych souhlasil. Dokážu si představit, že to už by ti tak lhostejný nebylo," sdělil mu s provokativním tónem. "Kdybych za ní vlastně přišel teď s tím, že si chci trochu užít, nic by nenamítala. A navrhla to ona sama." Ivar hodlal provokovat, dokud a čím jen mohl.
Povýšeně se narovnal. "Věřím. A taky věřím, že jí ty sám o ničem neřekneš," konstatoval rezolutně. "A uznej sám, omílat dokola to, co ti působí bolest, se mi vyplatí, dokud to na tebe funguje. A nepochybuju o tom, že si najdu spoustu dalších způsobů, jak se ti dostat pod kůži, než se proti tomuhle obrníš. Teda jestli vůbec někdy."

Hlásím se 1x

7/10 - Morgoth

Výraz na bledé tváři byl k nezaplacení. Rudooký měl z Morgothovi bolesti neskutečné potěšení. Celou tu dobu to byl on, kdo musel svůj vztek držet na uzdě kvůli Morghaně a později i Bratrstvu, ale teď? Teď našel skulinku ve vlkově na první pohled neprůbojné masce a hodlal si to pořádně užít. Morghana tu nebyla, prolít krev bratra už taky nechtěl a nepotřeboval, a tak ho zpátky nedrželo vůbec nic. Pro Morgotha žádnou lítost schovanou neměl. "A? Fakt, že já sám nikdy vlčata neměl, nemění nic na tom, že ty jsi jako otec selhal. A jako partner stejně tak." Na tváři mu celou dobu hrál škodolibý a spokojený úsměv. Ani zmínka o matce oněch vlčat s ním nehla. "Jenže Morghana tu není." Ivar měl z faktu, že našel citlivé téma, nesmírnou radost. Konečně měl v situaci navrch a nehodlal se svého postavení vzdát, ať už byla vlčata číkoliv.
"Mně?" zopakoval po vlkovi a upřímně se zasmál. "Morghana je úžasná vlčice, ale myslíš si, že stojím o partnerku, která si každou chvíli odskočí za někým jiným? To se ve mně pleteš. A myslím, že její aférky jsu něco, co štve i tebe," konstatoval naprosto klidným hlasem. Rýpnul si do všeho, do čeho mohl.
Gothův hlas už měl sice jeho obvyklý klid, nicméně postavení vlkova těla svědčilo o opaku. To Ivarovi stačilo. A když se stříbrooký zmínil o Morghanině mateřství, Ivar s pobaveným úsměvem zakroutil hlavou. "Jí ublížit nechci. A předpokládám, že ty taky ne, takže ti nezbývá nic jinýho, než před ní držet jazyk za zuby. Jestli jí to vyzvoníš, bude to tvrzení proti tvrzení, a nakonec jí stejně jen vrátíš nepříjemný vzpomínky. Jak by na to chudinka přišla, kdybys jí tu tragédii připomněl?" pronesl sladce s širokým úsměvem. Vysmíval se mu za něco, co by poznamenalo úplně každého rodiče, ale Ivara to absolutně nezajímalo. Když přišlo na nepřátele, použil by proti nim cokoliv, ať už praktiky morální nebo ne.
Jak se dalo předpokládat, vlk po něm skočit neplánoval nehledě na to, jak moc by chtěl. Alespoň ne teď. "Víš, i když jsi jen arogantní syčák, tvoje sebeovládání je obdivuhodný. Ale, bohužel pro tebe, to se mnou tak jednoduchý mít nebudeš." V blízké době neplánoval Bratrstvo opustit právě proto, že mu to skvěle hrálo do karet.

6/10 - Morgoth

Ivar už už chtěl pokračovat v dalších jedovatých poznámkách vůči Gothovi, když zpozoroval jeho reakci na vlčata, o nichž padla zmínka. V rudých očích se zlověstně zablýsklo a po tváři se šedému rozlil triumfální úsměv. Právě totiž našel něco, díky čemuž dokázal z bílé tlamy smazat arogantní úsměv. Teď, když měl Morgoth na tváři víc než podrážděný výraz, by snad i Ivar uznal, že vypadá přímo nádherně. "Ah, chápu. Takže zdeformovaných malých spratků se jí už od tebe dostalo, nebo se snad pletu?" pronesl ledově klidným tónem, zatímco při popisu vlčat dával důraz na každé slovo.
Tentokrát to byl Ivar, kdo se od srdce zasmál. "Bohové vás svedli dohromady," zopakoval po něm s pomalu utichajícím smíchem. "Počkej, teď vážně. Tomu ty fakt věříš? Že je zrovna tobě souzeno být s Morghanou? Ptám se tě znovu, co jí můžeš dát? Teda kromě toho, co už bylo řečeno. To je totiž něco, co ani Bohové nedokážou zvrátit, Morgothe," uchechtl se. "A abych ti odpověděl, místo švába jsem spíš někdo, kdo právě našel citlivý téma, který ti budu předhazovat do konce tvýho mrzkýho života." Na tváři mu celou dobu hrál škodolibý úsměv.
Rudookému bylo úplně jasné, o co se jeho sok snažil, když mu položil onu otázku. Jenže bohužel pro Morgotha, to v Ivarovi už tolik nevřelo. Ne teď, když už měl v situaci konečně navrch. Ne, když se role obrátily a Morgoth byl tím, s nímž cloumal vztek. A už vůbec ne, když věděl, že stříbrooký bude muset zlobu potlačit, protože pro něj víra očividně měla nesmírnou hodnotu. Tohle bylo něco, co si Ivar hodlal vychutnat do poslední kapky. "Ale vůbec ne. Zřekneš se ty?" otázal se medovým hlasem a s provokativním, triumfálním úsměvem na tváři.

5/10 - Morgoth

Gothova povýšenost Ivara nesmírně štvala. Možná proto, že dle něj tenhle bídák neměl být na co hrdý. Nebo možná proto, že Ivar sám byl arogantní úplně stejně. Tak či tak, Morgoth byl ten, kdo si dokázal zachovat ledový klid, alespoň na venek.
Poprvé rudookému zmizel z tváře nabroušený výraz, když se Goth začal pyšnit příbuzenstvím s Morghanou. Ivarovi zůstal jen poněkud šokovaný a znechucený výraz. Těžko říct, zda byl původcem znechucení Morgoth sám nebo jeho pokrevní příbuzenství se strakatou vlčicí. "Tch. Žádná tě nechtěla, tak ti asi nezbylo nic jinýho, než zbouchnout vlastní sestru. Seš ubohej, a ještě k tomu nechutnej. Ghana má na víc," pronesl s opovrhovačným tónem. Jestli se Sesi zdálo zvrhlý stejnopohlavní partnerství, co by řekla na tohle? napadlo ho.
"Bratrstva se zřeknu bez nejmenších problémů, kdyby to znamenalo, že od tebe budu mít já i Ghana pokoj. A kdyby mě zavrhla? Nepochybuji o tom, že stejně rychle by se přenesla přes tebe. Jakou budoucnost s tebou má? Kontrolovačnej, manipulativní, a ještě k tomu bys jí nedal nic jinýho než zdeformovaný malý spratky." Ivar nemohl vědět, že si právě rýpnul do citlivého místa. I kdyby si toho ale vědom byl, udělal by to stejně tak. Morghaně ublížit nechtěl, ale ta tu nebyla, takže měl volné působiště. A ztráta náklonnosti Bohů? To by ho taky netrápilo. Sikua už má, ví, kde ho najít, a vlastně ani netušil, jestli mu ve znovushledání opravdu pomohlo božstvo. "Bez vašich Bohů jsem se obešel doteď, zvládl bych to znovu," prohodil chladně.

4/10 - Morgoth

Vycenil zuby, jakmile si všiml skeptického pohledu, jehož se mu dostalo od stříbrných očí. "Jednoduše a s velkou radostí," procedil skrz zatnuté zuby ve výhružném zavrčení. Začínal vážně zvažovat, že se po něm vrhne, přestože věděl, že tím jen dokáže vlkova předchozí slova o tom, jak si nemůže pomoct a všechno řeší bojem. Tím, že vyhraje, si byl ale jistý. Tentokrát nevycouvá. Tentokrát by to bylo pro jeho hrdost příliš. Bude se rvát do samého konce, aby Goth konečně sklapnul. A aby už ho nikdy nemusel znova spatřit.
Zcela ignoroval Gothovu poznámku k jeho jménu. Nebo se možná naštval ještě víc, akorát to navenek nešlo poznat, protože naštvanější postoj a výraz už snad mít ani nemohl. Přestože se Ivarovi nedostalo bolestivého zvuku z tlamy jeho soka, fakt, že se vlk přesunul, mu přece jen poskytl určité uspokojení. Pohledem ho však propaloval i nadále. To vlastně u těch dvou ani jinak nešlo a další poznámka ze strany Morgotha tomu byla důkazem. "Špatný vkus na vlky, to teda," sarkasticky se uchechtl. "Všim jsem si, když se tahá s tebou." Zatím to bylo jen pouhé dohadování se kvůli žárlivosti a nesnášenlivosti obou vlků, nicméně Ivar už si hledal místo, na které zaútočit. A nechtěl ho jen potrhat. "Víš, kdybys tu teď zařval, vlastně bych tím Ghaně udělal službu," začal nízkým tónem. "Možná by si trochu poplakala-" Myšlenku ihned zavrhl. "Ne, kvůli tobě by rozhodně nebrečela. Tak ubohá není. Tak ubohej není nikdo. Snad jen ty bys po smrti začal bulet, kdybys mohl, protože se ti zamazal ten tvůj kožíšek," slova až skoro vyplivl. Dostalo se mu ale pocitu, že má opět navrch on sám. Přece jen, jak ubohý je zakládat si na něčem jako je kožich?

3/10 - Morgoth

Opovědi krémového vlka Ivara čím dál tí víc štvaly. A dost nabručený byl ještě, než Goth vůbec začal mluvit. Ivar měl chuť se po svém sokovi prostě skočit. Věděl, že by tím jen dokázal jeho slova, a tak se snažil držet na uzdě. Ještě ne. "Jsem hrdý na to, že kdybych teď po tobě skočil, natrhnu ti ten tvůj prašivej kožich tak, že už si žádný řečičky nedovolíš," odsekl. Věděl, že dělá něco, co Gothovi dělalo dobře - vzteká se, zatímco on je zcela v klidu. V tomhle ohledu se však Ivar mírnit nedokázal.
Znechuceně si odfrkl. Označení ubožák v něm vyvolalo další vlnu vzteku. Nesnášel, když si to o něm někdo myslel. Nesnášel, když si to o sobě myslel sám. A chtě nechtě, Morgothův ledový klid v něm ten pocit vyvolával. "Jsem Ivar. A dám si záležet, aby to bylo to jediný, na co si vzpomeneš, až s tebou skončím," zavrčel. Dával mu tím za pravdu. Věděl to. A bylo mu to fuk. Byl tak namíchnutý, že byl čím dál tím víc odhodlaný tomu jeho kožichu dát konečně barvu. Do toho všeho ho začala bolet hlava, což jeho podráždění jen přidalo. Bolest se naučil do určité míry snášet díky své špatně srostlé noze, nicméně v přítomnosti jiných byla bolest něčím, co skvěle pohánělo jeho zlobu. S pohledem upřeným na stříbrné oči si, stejně jako Morgoth, nepřál nic jiného, než vlkovi s andělským vzhledem a ďábelským jazykem připálit kožich. A suché listí okolních stromů mu v tom pomohlo. Pod světlými tlapkami se objevily plamínky. Byly sice drobné, ale teplo, které z nich sálalo, dokázalo stejně dobře popálit.
Gothovy odpovědi v něm vyvolávaly stále větší a větší pochyby o jeho vlastním poutu k Morghaně. Přestože to bylo přesně to, k čemu vlk mířil, Ivar se tomu nedokázal ubránit. Přece jen byla pravda, že ho opustila bez mrknutí oka. Pokusil se vybavit její obličej. Vypadala tehdy zdrceně? Mrzelo ji to? Paměť jakoby mu ale zahalila mlha. "Patříte k sobě? Pak je mi jí vážně líto," vyprskl znechuceně. Vztek z něj teď přímo sršel. Vypadalo to, že po Gothovi brzy skočí.

2/10 - Morgoth

V rudých očích se zlověstně zablýsklo, jakmile konečně spatřily ten krémově zbarvený kožich, který Ivar tak nenáviděl. Slova, jež padla z bílé tlamy, vůbec nepomáhala. Ba naopak, v šedém začala vřít krev. "Věřím. Mám důvod," zavrčel podrážděně. "Zato ty si tady kráčíš jako princátko, kterýmu patří celej svět, ale kdyby šlo do tuhýho, nezmůžeš nic. Nebude z tebe nic jinýho než malý, ustrašený a kníkající štěně." Tentokrát už prohlásil slova mnohem klidněji, ale rozhodně nepostrádala očividnou nenávist a nevraživost.
Zmínka o Morghaně ho k jeho nespokojení zabolela. "Škoda, že ti nevěřím ani čenich mezi očima, ty chudáku." Vypjal hruď a změřil si Gotha znechuceným a povýšeným pohledem. "Vážně je jen naivní chuděra, když jí stačí... tohle." Se znechucením nakrčeným čenichem tlapou ukázal na celou vlkovu maličkost. Přestože Gothova slova v něm vyvolala vlnu nejistoty ohledně Morghany, odmítal to dát najevo. I když ostrému oku nemohlo uniknout, jak napjal všechny svaly. "Co jsi jí musel naslibovat, že se k tobě tak hrne..." Uchechtl se se škodolibým úsměvem.

1/10 - Morgoth

Ivar kráčel kulhavou chůzí podél jezera. Netušil, jak se sem dostal, kdy a ani jak dlouho už tu byl. Otázky ho ani nijak netrápily. Přes co se však ale přenést nedokázal, byl zvláštní pocit, jenž se ho zmocnil. Jakoby vycítil přítomnost nenáviděného vlka a nadházející nepříjemné setkání. Ivar nenáviděl spoustu vlků, nicméně tenhle konkrétní pocit nenávisti zažil pouze jednou. Rudýma očima skenoval okolí ve snaze zachytit světlý kožich. Nějakým záhadným způsobem věděl, koho má očekávat. A nelíbilo se mu to. "Vylez, otrapo!" štěkl nabroušeně.
Cítil přítomnost krémového vlka, nicméně ne jeho družky. Vlčice, jež si jako jedna ze dvou vlků, dokázal rudookého získat. "Ghanu už jsi asi umořil k smrti, když tu není, co? Chudinka totiž nevypadala, že by se od tebe chtěla dobrovolně vzdalovat. Kdyby zůstala se mnou, bylo by jí tisíckrát líp." Snažil se vlka naštvat, vyprovokovat, ale zároveň to říkal proto, že si poznámky nedokázal odpustit. Pořád ho štval fakt, že Morghana odešla s tím chudákem a jeho nechala za sebou. Jen tak. Stýskalo se mu po ní, zároveň na ni byl naštvaný, ale to se pořád nedalo srovnávat se vztekem, který cítil vůči Gothovi. A rozhodně to neplánoval skrývat. Teď, když tu Ghana není, může si na něm vylít zlost, aniž by tím poškodil svůj vztah s rudookou vlčicí.

25 mušlí na lavu :O

//jeskyně

Po celou cestu Ivara ticho netrápilo. Přinutilo ho ale přemýšlet, nad čím že to jeho druh vlastně přemýšlí. Trápí ho pořád svědomí? Ivar sám sebe překvapil, když byl po znovushledání schopný mu tak rychle a jednoduše odpustit. Snad proto, že se chtěl zbavit nepříjemných pocitů, co mu stály v cestě k jeho milému. Jenže pak myšlenky přešly opět na ta slova. Miluji tě. Zamilovaní. Láska. Co přesně to znamenalo? Už sice pochopil a přiznal si, že právě tohle bylo tím, co z něj dělalo tuhle klidnou a spokojenou verzi sebe sama. Zároveň to v něm ale stále vyvolávalo otázky, na něž jaksi nebyl schopný najít odpovědi nehledě na to, jak dlouho se tím zabýval. Věděl, že se Sikuem chce být. Ale co to vlastně znamenalo? Možná... Bude lepší, když se zeptám...? "Siku... Co teď budem dělat? Myslím, co dělají... No, však víš. ... Partneři." Pořád pro něj bylo poněkud obtížné o tom všem mluvit, ale neubránil se krátkému zavrtění ocasem, když si uvědomil, že to poprvé vyslovil nahlas. Partneři.
Siku očividně s jeho návrhem souhlasil. Ani jeden už se do jeskyní vracet nechtěl, což muselo oběma nesmírně ulevit. Po cestě zpět oklikou nejprve opět zavládlo ticho, než Siku promluvil. Ivar našpicoval uši, když zaslechl své jméno a pohledem loupl po svém milém. Oh. Sesi. Chvíli mlčel. Zas a znova byl na vážkách. Měl mu říct bolestivou pravdu? Přikrášlit si to? "Ona... Moc toho nenamluví," pokusil se začít tak nějak neutrálně a upřímně by tím i rád skončil. Nechtěl vidět maskovanou tvář plnou lítosti a bolesti. Zároveň mu ale bylo jasné, že Siku po jakékoliv informaci o své sestře touží. Po dlouhé chvíli ticha si povzdechl. "Prej jsme zvrácení," přiznal, pozorujíc jeho reakci. "Klidně budu zvrácenej, dokud můžu být zvrácenej s tebou," pokusil se ho udržet od negativních myšlenek.

//Mahtae (VVJ)

10 květin na paroháče

//Zrcadlové hory

Siku na Ivarův příslib reagoval jako... No, jako Siku. Citlivě, emotivně, vděčně a samozřejmě nesmělo chybět ukápnutí nějaké té slzy. V Ivarovi to všechno vyvolávalo vlnu pocitů a zároveň nutkavou potřebu křehkého velikána chránit. Většinu svého života se bezúspěšně snažil zavděčit vlastnímu otci, což vedlo k zanevření nad společností a světem celkově. Teď se ale nějakým způsobem v jeho životě objevil Siku a Ivar ho neplánoval nechat odejít. Už ne. Protože teď měl všechno, po čem tak dlouho toužil. Celý jeho svět se začal točit kolem jednoho vysokého zjizveného vlka s maskou. Zbytek byl bezvýznamný. Siku byl jediný, kvůli kterému byl Ivar ochotný udělat výjimku. Nikdy ho myšlenka smrti netrápila, takže říct, že by pro vlka nasadil vlastní život, by z Ivarových úst v podstatě nic moc neznamenalo. Byl ale ochotný pro něj žít a to už mělo hodnotu neskutečnou.
Protočil očima. Jaká to hloupá otázka. "Už jsi toho na mně viděl příliš na to, abych tě nechal jen tak jít. Sice nevim, jaks to udělal, ale získal sis mě. Teď už se mě nezbavíš, posero," odpověděl s naprosto vážným výrazem. "Budu tě prudit do konce života," dodal ještě s náznakem úsměvu. Na zbrklé ujištění jen spokojeně zabručel. Jasně, že nezdrhneš. Ještě aby jo. Znova už by ti to tak lehce neprošlo. Co by vůbec dělal, kdyby se ale vážně zase ocitl sám? Zavrtěl hlavou a nepříjemné "co by kdyby" se pokusil zahnat. Nechtěl nad tím přemýšlet. S myšlenkami spojenými s opuštěním už si užil dost tady i na rodném místě. Teď, když už má všechno, po čem tak úpěnlivě toužil, jen stačilo, aby si to ohlídal. A že se hodlal sakra snažit.
"Já půjdu s tebou velmi rád." Sikuův souhlas v rudookém vyvolal další vlnu hřejivého šimrání, jež se pomalu rozlilo po celém jeho těle. "Si myslim," odvětil krátce, a přestože si chtěl pořád zachovat alespoň trochu svého obvyklého nezaujatého výrazu, nedokázal zabránit své oháňce ve spokojeném mrskání se ze strany na stranu. Ještě pořád to všechno pro Ivara bylo zvláštní. Cokoliv, co se týká vztahů, fyzický kontakt i jakékoliv projevy náklonnosti. Nebylo mu to přirozené. Koneckonců pocházel z místa, kde na něco takového neměl ani pomyšlení. A vlastně by neměl ani teď, kdyby tehdy v jeskyni za vodopádem nepotkal Sikua. Ono setkání, ale proběhlo a šťastné shledání stejně tak. Právě proto, přestože tomu sám ještě moc nerozuměl, měl najednou Ivar potřebu se k projevům náklonnosti uchylovat. Siku prostě a jednoduše znamenal obrovskou změnu v jeho životě a rozhodně ne nevítanou.
I Ivar po vstupu do jeskyní pocítil změnu v atmosféře. Ono se ani nebylo čemu divit, místo to bylo naprosto kouzelné a fakt, že tu byli skrytí před celým světem, byl pouhou třešničkou na dortu. "Je to tu nádherný," vydechl, i když měl stále svůj typický resting bitch face. Líbilo se mu tu. Až příliš. Jejich moment, ač byl tichý, pro něj znamenal tisíckrát víc než samotný rituál zasvěcení. Sikuovi se tak opravdu povedlo dosáhnout něčeho, co je a navždycky bude jen jejich. Zaznamenal na sobě vlkův pohled, a tak hlavu otočil k němu. Pohyb mu odkryl pohled na dvě zlatá očka blyštící se v tenkých pramíncích světla, které se odráželo od všech těch nádherných kamenů kolem. A přestože byl Ivar kameny uchvácen, na zlaté drahokamy na maskovaném obličeji žádný z nich neměl. Věnoval mu snad až trochu bázlivý úsměv, než pohled zase stočil jinam. Pořád ale blízkost huňatého vlka, jenž ho svým kožíškem v chladných jeskynních chodbách pěkně hřál, vnímal.
Úsměv mu z tváře smetlo až Sikovo náhlé škubnutí. Oba vlci se otočili, Siku s vyděšeným a Ivar s nezaujatým výrazem. "Nic tam není," prohlásil s naprostým klidem a dokonce trochu otráveně. Jen co to ale dořekl, ho popadl náhlý pocit strachu. Co když tam přece jenom něco je? "Co jsi slyšel?" zeptal se, tentokrát byl z jeho hlasu zřejmý strach a nejistota. Značně v něm cuklo, když se ozvalo zavrčení, a on sám zaujal bojovný postoj a ze sebe vydal varovný zvuk. Teprve pak mu došlo, že zavrčení přišlo od jeho milého. Ani tohle uvědomění mu ale na strachu neubralo. Jeskyně se už najednou nezdála být tak krásná. Měl pocit, jako by ho něco ze všech stran sledovalo. Bezděčně se přitiskl na těsno k Sikuově kožíšku, hledajíc ujištění. Působilo to až komicky. Kdyby totiž Ivar strachem šedivého ovlivněn nebyl, naopak by se připravil chránit právě toho, v jehož srsti se právě schovával.
Až po pár vteřinách se zrakem upřeným do jedné z chodeb, si Ivar uvědomil, že se od něj Siku odlepil a už začal kráčet směrem ven. Zrovna ve chvíli uvědomění se jeskyní rozlehl zvuk, nejspíš pouhého spadeného kamene. "Nenechávej mě tu," nechtěně vyjekl a vzápětí ho doběhl. Po cestě sklonil hlavu a napůl ji zabořil do srsti na Sikuově boku. "Sopku bych teď radši," pípnul. Bylo až překvapivé, jak se z drsňáka stalo přerostlé ustrašené vlče. Celou cestu se nervózně ohlížel a jakmile vlci spatřili jasný východ ven, v podstatě vyběhl ven. Až venku si teprve oddechl a po uvědomění se pokusil znovu nahodit svůj neohrožený a nezaujatý výraz. "Zpátky do tvýho lesa to vezmem kolem," houkl.

//Sopka