Gallirea - Příspěvky uživatele

21. Zkus postavit Iglú

Když už si Ivar ani nemyslel, že to celé může být ještě lepší, rozezněl se Sikuův smích. Notnou chvíli si tak celý moment jen užíval, zatímco se na svého partnera tiskl, jak jen se dalo. Snad jakoby to bylo to jediné, co ho drželo při smyslech.
Ivar se neubránil nespokojenému zvuku, který se mu vydral z hrdla, když se Siku nakonec zvedl. Byl by si přál, aby se k němu mohl tisknout navždy. Z jeho dumání ho ale okamžitě vytrhl jeho druh, jakmile začal hrabat na hromadu sníh. Ivar nechápavě naklonil hlavu, ale po chvíli se k hrabání přidal. Překvapivě se ani neptal, k čemu má hromada sněhu sloužit. Stačil mu fakt, že tráví čas se Sikuem, nic víc nepotřeboval.
Rudooký od hromady sněhu ustoupil, jen co se Siku dal do tvoření... čehosi. Ivarovi trvalo poměrně dlouho, než mu došlo, že se jim právě tvoří sněhový úkryt. Na chvíli se zatvářil přímo užasle nad tím nápadem. Nikdy nic takového neviděl. Přesto začal sníh udusávat spolu se svým druhem, jakmile se vzpamatoval. Dlabání ovšem nechal na něm a netrpělivě vyčkával venku, dokud na něj nevykoukla tmavá hlava. Bezděčně zavrtěl ocasem a vrhl se za ním.
"Tohle je... celkem útulný," pronesl, zatímco se rozhlížel po celém prostoru. Chtěl se na iglú začít vyptávat, ale přerušil ho zpěv. Překvapeně se zadíval Sikuovým směrem a po tváři se mu brzy rozlil zasněný výraz, jak se tak zaposlouchal. Medový hlas se silným přízvukem skoro jako by ho přivedl do transu.
"Nemám tušení, o čem jsi právě zpíval, ale poslechl bych si to znovu..." vypadlo z něj, když jeho milý skončil. Ještě pořád zasněný výraz z jeho tváře smetla až další informace. "Máš narozeniny?" Popošel blíž a zastavil se až těsně vedle něj. "Co by sis přál?" zeptal se s jemným dloubnutím čumákem do brady. Věděl, že Sikuovým skutečným přáním bylo něco, co mu on nikdy nemohl splnit. Ač by chtěl sebevíc, nemohl mu tu jen tak vyčarovat sestru. Možná ale doufal, že tu bylo něco, čím by ho alespoň trochu potěšil.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Přestože si Ivar užíval teplo vlkova kožíku a vůbec jeho samotnou přítomnost, zároveň se nemohl zbavit nejistoty, očekávajíc odpověď na vlastní prosbu. Už začínal přemýšlet o tom, co bude dělat, až se z toho všeho Siku bude chtít vyvléct.
Se staženýma ušima a napůl smířeným pohledem se na vlčka zadíval, když se od něj odtáhl. Vypadal skoro jako nakoplé štěně. Prosím... Nepřeju si nic jinýho, nic. Mám jediný přání, a to je mít jistotu. S tebou... proletělo mu hlavou, nahlas už ale nedokázal vydat ani hlásku. A když Siku konečně promluvil, Ivarovi připadlo, že v životě nic krásnějšího neslyšel. S nevěřícným pohledem zíral do hlubokých zlatavých očí, zatímco se jeho mozek snažil zpracovat vše, co mu jeho milý právě řekl a nabídl. Znělo to dokonale. Až příliš dokonale. Jenže tohle bylo poprvé v životě, co byl Ivar ochotný si k sobě tuhle dokonalost pustit. Věděl, že to jednou skončí. Věděl, že Siku jednou odejde nebo, nedejbože, zemře, pokud to on sám neudělá první. Že jednou bude zase trpět. Přesto se rudooký tentokrát té dokonalosti, kterou vždy považoval za falešnou, zcela poddal v moment, kdy ji jeho partner vyslovil. "Ano," hlesl skoro jako v transu. Zatím to bylo všechno, co ze sebe dokázal dostat. Uvnitř se ale radoval jako malé vlče.
Ivar si v hlavě s představou klidného života se Sikuem celou tu dobu pohrával, zato Siku už dokonce stihl ulovit i rybu, kterou mu teď měl v plánu darovat. Místo toho, aby si ji Ivar vzal, se ale vrhl na Sikua a porazil ho do měkkého sněhového polštáře na břehu potůčku, načež mu začal olizovat celou tvář. "Ty ani nevíš, co všechno jsi mi právě dal..." Snad jakoby právě prorazil poslední zábrany, které měl a nechal sám sebe projevit své nadšení. Nechal sám sebe přijmout své největší přání.

Ivarův vlastní úsměv se proměnil v poněkud nesmělý, ale nadmíru spokojený úsměv, když ze sebe Siku koktavě vydal odpověď a zabořil hlavu v jeho kožichu. Rudooký zamručel, skoro snad jakoby říkal "to je správná odpověď," zatímco pozoroval jejich tlapy pod vodní hladinou. Najednou mu všechno přišlo naprosto perfektní. Voda už mu nepřišla tak ledová, jednoduše si ji k sobě nepouštěl. A okolní svět stejně tak. Na tenhle malý moment si Ivar dovolil zapomenout na své dětství i na svůj pohled na svět, který ho ničil. Vnímal jen Sikua. Jeho tlapku, teplo hustého kožíšku, to jak k němu tiskl hlavu... Sakra... zaklel v mysli. Věděl, že až tohle všechno jednou skončí, nikdy nebude schopný se s tím smířit. Taky ale věděl, že by si všemi strastmi, které ho potkaly, prošel znovu, jen aby mohl mít Sikua po svém boku.
Veškeré Ivarovy pocity zesílily ve chvíli, kdy jeho druh zvedl hlavu a zahleděl se mu do očí. Neuhnul pohledem. Ani jednou. Zlatavá očka ho naprosto uchvátila. Až po notné chvíli se k němu přiblížil ještě víc a se zavřenýma očima a staženýma ušima přitiskl své čelo k tomu jeho. Z úst se Ivarovi vydral přerývaný výdech. Všech těch pocitů bylo najednou nějak moc, a přesto by to za nic na světě nevyměnil. "Neopouštěj mě, Siku... Nikdy..." Jeho hlas byl najednou tichý a slabý. "Prosím..." dodal, tentokrát se mu hlas zlomil úplně.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Ivar se uchechtl spolu s ním. Jak tak ale odvracel pohled, v jeho očích se však lesklo něco, čemu by se snad dalo říct něha. Čirá spokojenost. Štěstí. Ivar byl viděn a milován. Pocity, na které si ještě bude muset zvykat. A rozhodně si na ně nehodlal stěžovat. Ne teď, když už si to všechno pustil k tělu, nehledě na to, že moc dobře věděl, jaký tohle bude mít jednou konec. Takový, který po sobě zanechá jen hořkosladkou pachuť. A právě proto ho překvapovalo, že se tomu všemu konečně poddal. Byl si ale jistý jedním: Pokud byl důvodem Siku, pak to stálo za tu bolest, jež ho jednou dostihne.
Z napůl nepříjemných myšlenek ho vytáhl až jeho milý, když ho šťouchl do náprsenky. Lehký dotek rudookého přiměl spokojeně přivřít oči a stáhnout uši. Dostal odvahu se na zjizveného vlčka opět podívat s jemným výrazem v tváři. Dokonce i on vycítil, že tenhle moment nebylo třeba rušit slovy. Jako by snad byli propojení, oba v tu chvíli věděli všechno, co bylo potřeba, aniž by to museli vyslovit.
I Ivar se dostal ke sledování pokojně vypadající bílé krajiny, dokud se Siku nezvedl z jeho místa vedle něj. Rudé oči sledovali, jak se vlk nese k blízkému potoku. Trochu zmateně naklonil hlavu na stranu a mrskl ocasem. Sice nechápal podstatu, ale přesto se sám zvedl a přikulhal k vodnímu zdroji hned vedle svého druha. Narozdíl od Sikua do vody ponořil pouze přední tlapky. I to ale stačilo k tomu, aby jeho tělem projelo krátké zachvění kvůli ledovému chladu, který tekoucí voda poskytovala. Příjemná?! Byl ale tvrdohlavec, a tak nehodlal z vody tlapky vytáhnout jen tak. Místo toho si stejně jako Siku dopřál pár doušků vody. Trochu mu to připomnělo jeho zasvěcovací rituál do Krevního bratrstva, ale myšlenku potlačil. Sem teď patřili jen oni dva.
Po chvíli, co jen zíral na vodu protékající kolem jeho předních tlapek, loupl po Sikuovi poněkud šibalským pohledem. Udělal krok směrem k němu a ve vodě posunul jednu tlapu přímo k té jeho. "Snad ti nevadí mě trochu zahřát?" řekl tiše, tisknouc se bokem k němu.

13. Zúčastni se koulovačky

//Rozdrásané údolí

Sikuova rezolutní odpověď Ivarovi na tváři vykouzlila spokojený úsměv, i přes vlkův snad až naštvaný tón hlasu. "To je to jediný, co potřebuju vědět," odvětil jednoduše. Dokud byli oba spolu a nic jim v tom nebránilo, neměl, na co si stěžovat. Mohl ale čekat, že se mu Siku začne omlouvat. "Přestaň. Děláš, jak kdybys mi ukousl druhý ucho," odfrkl si trochu podrážděně, úsměv mu však na tváři zůstal. Jejich tehdejší nemilé odloučení se už dávno překvapivě rozhodl hodit za hlavu. Vzpomínka v něm sice pořád vyvolávala spoustu nepříjemných pocitů, kterým stále moc nerozuměl, ale nechtěl, aby jim to stálo v cestě.
Líbezný zvuk Sikuova smíchu Ivara ujistil, že neudělal chybu, když se rozběhl. To ho povzbudilo, a on tak se smíchem začal nabírat ještě větší rychlost. Když byla jeho zadnice zasažena sněhovými koulemi, leknutím trochu klopýtl, ale stačil znovu nabrat balanc, přestože už se začínala ozývat jeho zadní tlapa. Aspoň do lesa...
Ivar nehodlal zpomalovat dřív, než se dostal za první strom a v posledním úseku před novým domovem se přinutil ještě přidat. Začal brzdit teprve až minul pár stromů, než se s těžkým oddechováním zastavil úplně. Otočil se na Sikua, který už taky dobíhal domů. Rudooký se mu s jemným úsměvem vydal kulhavou chůzí naproti. Jeho noha o sobě dávala vědět tupou bolestí, ale rázem na ni zapomněl, protože se Siku najednou svalil na zem. Ivar se, teď už svižnějším krokem, dostal až k němu. Na jednu stranu se snažil ujistit, že jeho milému nic není, na tu druhou se ale nemohl ubránit pobavenému úsměvu. "Nejseš ty hromotluk," zamumlal pobaveně, načež se zničehonic rozmáchl a tlapou mu chrstnul sníh přímo do obličeje. Sklonil hlavu přímo k té jeho, než pobaveně a triumfálně prohlásil: "To je za můj zadek." Chvíli se na Sikua z té blízkosti jen díval, než trochu sněhu z jeho obličeje olízal. "A tohle za to ostatní," zamumlal, načež zvedl hlavu a posadil se, uhýbajíc pohledem. Možná že se pod tou sebevědomou maskou přeci jen trochu styděl, když přišlo na projev lásky.

16. Dováděj ve sněhu

//Mathae přes Ranský les

Ivar si moc dobře všimnul zpomalení v Sikuově chůzi. Dokázal si taky poměrně dobře představit, nad čím teď zjizvený vlk přemýšlel. Už už se nadechoval, aby ho z jeho myšlenek vytrhl, když se toho zlatooký jal sám. Tehdy mu došlo, že jeho milého se na názor asi moc často nikdo neptal. V tom si nakonec byli podobní. Jenže Ivar si svůj názor vždycky prosadil, to už Siku asi ne. Nebylo tedy divu, že vlastně... Nevěděl. "Je ti tohle proti srsti?" zeptal se a čenichem ukázal na ně dva. To bylo ostatně to jediné, co teď Ivar potřeboval vědět.
Já mám pravdu. Myšlenka Ivarovi vytanula na mysl téměř okamžitě. Teď už si nepostavil hlavu jen co se ochrany Sesi týče. Od tohoto momentu si dal za úkol postarat se o to, aby k sobě ti dva opět našli cestu. Pořád vztahy, jakékoliv, moc nechápal, ale stačil mu bohatě fakt, že by to Sikua udělalo šťastným. A tím si byl zcela jistý. Nevěděl sice, jak toho docílí, ale prostě to tak musí být.
Úsměv, který mu jeho partner věnoval, když se mu konečně svěřil se svou minulostí, Ivara hřál u srdce. Už jen díky tomu věděl, že neudělal chybu. A dotek, po němž následovala sladce znějící slova, to jen potvrdil, protože se mu po celém těle rozlilo zvláštní, ale ne nepříjemné, mravenčení a teplo. Ivar se tentokrát bez váhání vděčně usmál. Možná že ne všechno stojí za hovno... Nemohl se ubránit nefalšovanému smíchu, když se Siku vrátil k jeho magii. "Pak by ses mě měl držet," odpověděl pobaveně, napůl vtipkujíc, napůl seriózní.
Další úsek klidné cesty si rudooký jen v tichosti užíval. Tedy až do momentu, kdy mu na náprsence přistála trocha sněhu. Trochu na Sikua překvapením vyvalil oči a chvíli prostě zíral. Tohle nikdy nedělal. Netušil, co se od něj očekávalo. Měl mu to oplatit? Rozběhnout se za ním? Žádný pravidla. Prostě běž, pobídl nakonec sám sebe a koutku úst mu zacukaly v šibalském úšklebku. Všechny otázky a zábrany nechal za sebou a rozběhl se za Sikuem, kterého nechal čekat. Než se vlk stačil vzpamatovat, Ivar kolem něj proletěl a u toho mu kopl hrst sněhu přímo do obličeje. Zastavil se až kus za ním a zaujal stejnou pózu jako před chvílí Siku, čekajíc na odezvu.

//Les Ztracených duší

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

//VVJ

Ve skutečnosti si Ivar, co se pocitů týče, tak jistý nebyl. Měl ale jasno v jednom - nenechá si od nikoho diktovat, co je správné a co ne. A rozhodně nikoho nenechá, aby jemu a Sikuovi kazil to, co mezi nimi je. "Nevím... Záleží na tom? Tohle je naše," podotkl se šibalským úsměvem. "Měl by ses přestat tolik ohlížet po ostatních, Siku. Tvůj názor nakonec nese úplně stejnou váhu." Ivar zněl překvapivě povzbudivě. Rozhodně to nebylo podobné tomu věčně nabroušenému vlkovi, kterého Siku potkal pár měsíců zpátky.
Jakmile si všiml zkroušeného výrazu na maskou kryté tváři, stáhl uši. Ten pohled se rudookému nelíbil. "Ta její ledová maska jednou roztaje. Musí. Mě jsi přece stihl zpracovat celkem rychle," pokusil se ho povzbudit, jemně ho dloubl do tváře a zavrtěl ocasem. Netušil, jak se má teď zachovat. Nikdy nikoho neutěšoval, neměl důvod. A taky Sesi pořádně neznal a nedokázal tak říct, jak se zachová. A tak mohl jen doufat, že svými slovy neudělal ještě větší škodu.
O Sikuově domovině už se poslouchalo mnohem lépe. Zima se tam zdála být krutá, ale Ivarův druh na to místo očividně vzpomínal rád a to mu stačilo. "Měls to místo rád..." zašeptal téměř neslyšně spíš pro sebe, pozorujíc Sikuovu tvář. On sám takový vztah ke svému rodišti neměl. Nepojily se s ním hezké vzpomínky. Byl ale ochotný se se vším Sikuovi svěřit, teď, když padla už očekávaná a možná trochu obávaná otázka. "Neměli jsme tak krutý zimy..." začal pomalu. "A nedrželi jsme pospolu tak jako vy. Jedinou povinností bylo postarat se o otce." Poslední slovo skoro vyplivnul. "Bylo fuk, když se někdo ztratil, většinou si toho ani nikdo nevšiml. Proč taky... O vlky nebyla nouze, o to se otec zařídil se svýma ženuškama." Kysele se zašklebil. Nevzpomínalo se na to pěkně. Ne teď, když se do vzpomínek musel vrhnout z tak šťastné chvíle. Nakonec to ale bylo fér, vezmeme-li v potaz předešlé téma. Ivar tedy pokračoval, tentokrát mnohem zkroušeněji a s pohledem zabořeným do země: "Tehdy jsem byl blbej. Strašnej idiot... Celý dětství jsem se honil za vidinou chvály a uznání ze strany otce, i když bylo očividný, že je mu celej svět u prdele. ... O tom, jak jsem poprvý zapálil suchý listí už jsem ti říkal," podotkl a podíval se na svého milého s poněkud smutným úsměvem, než pokračoval: "Byl jsem z té hovadiny nadšenej." Uchechtl se hořce sám nad sebou. "Myslel jsem, že ho to přinutí si mě konečně všimnout. Jenže on ani nevěděl, jak se jmenuju. Tak jsem odešel." Zakončil to vše a s odhodlaným výrazem se zahleděl před sebe. V očích se mu ale zableskl smutek. Notnou chvíli byl zticha, než se mu po tváři rozlil, teď už spokojený a vděčný úsměv. S tím otočil hlavu znovu k Sikuovi. "A pak jsem potkal tebe. Tys mě viděl od samýho začátku. Nepotřeboval jsi, abych ti něco dokazoval. A pořád jsi tady... I když jsem se k tobě choval strašně..." Na moment se zastavil na místě a věnoval Sikuovi hluboký pohled. "Děkuju. Znamenáš pro mě víc, než si myslíš." Na chvíli se odmlčel, než zcela upřímně dodal: "Vážně tě miluju." Přitiskl hlavu k té jeho a nějakou dobu tak zůstal, než oba pokračovali v cestě.

//Rozdrásané údolí (přes Ranský les)

7. Zavzpomínej na svou první zimu

//Sopka

Ivarovi se pomalu ale jistě začínal ledový vítr dostávat pod kožich. Bylo to vlezlé a určitě si to neužíval, nicméně zatím to nebylo nic, co by nezažil. A teď ho navíc ještě hřál pohled hlubokých zlatavých očí, jež na něj Siku upřel. Jak tak rudooký poslouchal jeho odpověď, přišlo mu to celé najednou absurdní. Zavrtěl hlavou, než spustil: "A víš ty co? Nepotřebuju se ptát nikoho. Je mi fuk, jak to mají ostatní. Tohle je jen a jen naše, takže my jsme ti, co určují co bude a co ne." Jeho hlas přímo překypoval naprostým sebevědomím a přesvědčením. On nikdy nebyl tím, kdo se řídí pravidly ostatních, tak proč by se něco mělo měnit? A rozhodně nikoho nenechá, aby se pokoušel něco namlouvat i Sikuovi. Jednou se rozhodl, že ho před celým světem ochrání, a prostě to tak bude. Jednoduše tvrdohlavý jako vždy.
Sesi, ta už byla pro Ivara o něco tvrdším oříškem. Zapřísáhl se, že je vlčice pod jeho ochranou právě kvůli Sikuovi. Nechtěl, aby vlk, který mu tolik přirostl k srdci, vlk zjizvený na těle i na duši, utrpěl další ránu tím, že ztratí svou milou sestru. Jenže tady nastával problém. Ivar netušil, jak svého milého chránit před ní. Vypadalo to toiž, že má Siku pocit, jakoby o sestru už jistým způsobem přišel. Jak právě řekl Siku, to už je život. "Nevíš, co se jí stalo?" zeptal se opatrně, očkem sledujíc jeho reakci.
Fakt, že byla Sesi jako vlče svým přesným opakem, Ivarovi připomněl jeho samotného. Dokázal tak s ní do určité míry soucítit. I on vyrostl ze své vlastní naivity. Ten, kdo dřív býval nadšeným vlčetem, se stal zarytým skeptikem a pesimistou. Nakonec chápal i její postoj k jeho vztahu se Sikuem. Než ho potkal, samotnému mu to přišlo nepřirozené. Teď ale nemohl být šťastnější.
"Zvrácení spolu je lepší než zvrácený sám." Ivarovi se na tváři rozlil pobavený a zároveň hrdý úsměv. "Tak, tak," dodal spokojeně a hravě do vlka drcl bokem. Líbilo se mu, že v tomhle oba sdíleli stejný názor.
Pohledem zavadil o hory, na nichž už svítila sněhová pokrývka, zrovna ve chvíli, kdy se ho Siku zeptal na rodné místo. "Jo, sněžilo," souhlasil s pokývnutím. "Ale tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost," přiznal se zrakem upřeným kamsi v dáli. Sice si pamatoval na zimní období, kdy krajinu zasypala bílá pokrývka, jenže to pro něj neznamenalo nic víc, než jen další těžké období. Matně si vybavoval ostatní vlčata, jež ani neznal jménem, hrající si ve sněhu. On se k nim ale nikdy nepřidal. Tehdy mu záleželo jen a jen na otcově uznání, kterého se mu stejně nikdy nedostalo. Měl hlavu plnou starostí, jimiž se vlčata nikdy trápit neměla. Odfrkl si nad vlastním dětstvím, než se se zájmem podíval opět na Sikua. "Pocházíš z hor, že jo?" Nedokázal si představit takhle huňatý a teplý kožíšek na nikom jiném.

//Jih Mathae přes sever

9/10 - Morgoth

Opovrhovačně se uchechtl. "Jo, na to, že jen já si uvědomuju skutečnou tvář světa, jsem si už jaksi zvykl. I na to, že kolem mě jsou samí ubožáci, kteří si to odmítají přiznat, protože by s pravdou nedokázali žít, a tak si musí všechno odůvodňovat nějakou vyšší silou." Poslední slova pronesl přímo s nechutí. Přišlo mu to ubohé. Muset věřit v něco, co nikdy neexistovalo, jen proto, aby se vlk dokázal smířit sám se sebou a s děním okolo něj. Zas a znovu byl jen utvrzen v tom, že ubožáci jako Morgoth si to rozmluvit prostě nenechají. Neunesli by to. Ne, že by jim Ivar chtěl ukázáním pravdy pomoct, to rozhodně ne. Rád by ale viděl ono zoufalství, šílenství a beznaděj, kdyby si uvědomili, že všechno je úplně k ničemu. Že všechno, čemu přikládají hodnotu, je ve výsledku něco naprosto bezvýznamného.
Podrážděné zavrčení krémového vlka při zmínce o návrzích Ghany Ivara jen utvrdilo v jeho přesvědčení. Morgotha to štvalo. Muselo, když ho tak nenáviděl. A vlk sám přece věděl, jak na tom jeho sestra v tomhle ohledu byla. O to víc Ivara pobavilo, když padla otázka, zda někdy nějakou partnerku měl. "Myslíš si, že tohle je pro mě důležitý? Pro tebe očividně ano. Naprosto bezvýznamnej počet náhodných vlčic, se kterýma jsi měl pletky, ti asi hladí ego, co? To je jen ubohý," uchechtl se posměvačně. On sám nikdy partnerku neměl, ale tím, že o to nikdy nestál, ho to nijak netrápilo. Teď měl sice k vlastnímu překvapení partnera, ale musel by být idiot, aby se tu o něm zmínil. Neplánoval své slabiny sdělovat nikomu, natož tomuhle otrapovi.
"Hodně štěstí. Myslím, že oba víme, že Morghana se ovlivnit nenechá," odpověděl se sebevědomým úsměvem. Ani v nejmenším nepochyboval o tom, že by na něj Ghana změnila názor jen kvůli tomuhle chudákovi. Ať už k němu měla pouto nebo ne.
Rudookému se sice nelíbilo, že se mu nedostává vyžadované reakce, nicméně zatím se byl schopný ovládat a uchovat si povýšený výraz. "Fajn. Až ji příště uvidím, návrh padne z mý strany, a pak uvidíme, kdo měl pravdu," pronesl s provokativním pohledem.

8/10 - Morgoth

Uchechtl se. Předtím sice v Bohy nevěřil, ale byl víře docela nakloněný poté, co se shledal se Sikuem jen krátce po provedení rituálu. Jenže teď byl Ivar zase o pár kroků nazpět jen proto, že se mu příčilo věřit něčemu, čemu věřil jeho sok. Bylo to dětinské, to zajisté, nicméně rudooký se nedokázal přimět odpor ke všemu, co Morgoth ctil, potlačit nebo dokonce rovnou zcela zahodit. Nemohl si pomoct. "Je smutný, že si to všechno odůvodňuješ Bohy jen proto, aby sis nemusel přiznat pravdu, Morgothe," pronesl posměšně. "Ale jestli to vážně byli Bohové, nemyslíš si, že ti ty tvoje smrady vzali z jinýho důvodu? S nějakou tou deformací se ještě žít dá, ale mít tebe jako otce? Bohům se těch prcků asi zželelo. Nakonec je chudinka Morghana ztratila jen kvůli tobě." Možná bylo patetické používat jednu a tu samou informaci pořád dokola. Ivar zastával názor, že je to naprosto v pořádku, dokud funguje. A ztráta vlčat byla pro Morgotha bezpochyby něčím, přes co se jen tak nepřenese.
"S tebou se evidentně zahazovat nechtěla." Tomu se rudooký upřímně zasmál. "Ba naopak. Jistý návrhy z její strany padly," řekl s protáhlým pobaveným úsměvem. A co na tom, že si pravdu trochu přikrášlil? Sice to nebyly úplně návrhy, ale z Ghaniných úst rozhodně padla alespoň zmínka. "Jo, před ní bych nic takovýho neřekl. Ale to samé platí pro tebe. Jestli si ji nechci obrátit proti sobě já, pak to pro tebe musí platit dvojnásob. Ale nehledě na to, jak moc se snažíš, o ni stejně jednou přijdeš."
Je ti to fuk? To určitě. "A co kdyby si vyrazila se mnou, hm? Přece jenom se k tomu docela měla a nepochybuju o tom, že by to udělala, kdybych souhlasil. Dokážu si představit, že to už by ti tak lhostejný nebylo," sdělil mu s provokativním tónem. "Kdybych za ní vlastně přišel teď s tím, že si chci trochu užít, nic by nenamítala. A navrhla to ona sama." Ivar hodlal provokovat, dokud a čím jen mohl.
Povýšeně se narovnal. "Věřím. A taky věřím, že jí ty sám o ničem neřekneš," konstatoval rezolutně. "A uznej sám, omílat dokola to, co ti působí bolest, se mi vyplatí, dokud to na tebe funguje. A nepochybuju o tom, že si najdu spoustu dalších způsobů, jak se ti dostat pod kůži, než se proti tomuhle obrníš. Teda jestli vůbec někdy."

Hlásím se 1x

7/10 - Morgoth

Výraz na bledé tváři byl k nezaplacení. Rudooký měl z Morgothovi bolesti neskutečné potěšení. Celou tu dobu to byl on, kdo musel svůj vztek držet na uzdě kvůli Morghaně a později i Bratrstvu, ale teď? Teď našel skulinku ve vlkově na první pohled neprůbojné masce a hodlal si to pořádně užít. Morghana tu nebyla, prolít krev bratra už taky nechtěl a nepotřeboval, a tak ho zpátky nedrželo vůbec nic. Pro Morgotha žádnou lítost schovanou neměl. "A? Fakt, že já sám nikdy vlčata neměl, nemění nic na tom, že ty jsi jako otec selhal. A jako partner stejně tak." Na tváři mu celou dobu hrál škodolibý a spokojený úsměv. Ani zmínka o matce oněch vlčat s ním nehla. "Jenže Morghana tu není." Ivar měl z faktu, že našel citlivé téma, nesmírnou radost. Konečně měl v situaci navrch a nehodlal se svého postavení vzdát, ať už byla vlčata číkoliv.
"Mně?" zopakoval po vlkovi a upřímně se zasmál. "Morghana je úžasná vlčice, ale myslíš si, že stojím o partnerku, která si každou chvíli odskočí za někým jiným? To se ve mně pleteš. A myslím, že její aférky jsu něco, co štve i tebe," konstatoval naprosto klidným hlasem. Rýpnul si do všeho, do čeho mohl.
Gothův hlas už měl sice jeho obvyklý klid, nicméně postavení vlkova těla svědčilo o opaku. To Ivarovi stačilo. A když se stříbrooký zmínil o Morghanině mateřství, Ivar s pobaveným úsměvem zakroutil hlavou. "Jí ublížit nechci. A předpokládám, že ty taky ne, takže ti nezbývá nic jinýho, než před ní držet jazyk za zuby. Jestli jí to vyzvoníš, bude to tvrzení proti tvrzení, a nakonec jí stejně jen vrátíš nepříjemný vzpomínky. Jak by na to chudinka přišla, kdybys jí tu tragédii připomněl?" pronesl sladce s širokým úsměvem. Vysmíval se mu za něco, co by poznamenalo úplně každého rodiče, ale Ivara to absolutně nezajímalo. Když přišlo na nepřátele, použil by proti nim cokoliv, ať už praktiky morální nebo ne.
Jak se dalo předpokládat, vlk po něm skočit neplánoval nehledě na to, jak moc by chtěl. Alespoň ne teď. "Víš, i když jsi jen arogantní syčák, tvoje sebeovládání je obdivuhodný. Ale, bohužel pro tebe, to se mnou tak jednoduchý mít nebudeš." V blízké době neplánoval Bratrstvo opustit právě proto, že mu to skvěle hrálo do karet.

6/10 - Morgoth

Ivar už už chtěl pokračovat v dalších jedovatých poznámkách vůči Gothovi, když zpozoroval jeho reakci na vlčata, o nichž padla zmínka. V rudých očích se zlověstně zablýsklo a po tváři se šedému rozlil triumfální úsměv. Právě totiž našel něco, díky čemuž dokázal z bílé tlamy smazat arogantní úsměv. Teď, když měl Morgoth na tváři víc než podrážděný výraz, by snad i Ivar uznal, že vypadá přímo nádherně. "Ah, chápu. Takže zdeformovaných malých spratků se jí už od tebe dostalo, nebo se snad pletu?" pronesl ledově klidným tónem, zatímco při popisu vlčat dával důraz na každé slovo.
Tentokrát to byl Ivar, kdo se od srdce zasmál. "Bohové vás svedli dohromady," zopakoval po něm s pomalu utichajícím smíchem. "Počkej, teď vážně. Tomu ty fakt věříš? Že je zrovna tobě souzeno být s Morghanou? Ptám se tě znovu, co jí můžeš dát? Teda kromě toho, co už bylo řečeno. To je totiž něco, co ani Bohové nedokážou zvrátit, Morgothe," uchechtl se. "A abych ti odpověděl, místo švába jsem spíš někdo, kdo právě našel citlivý téma, který ti budu předhazovat do konce tvýho mrzkýho života." Na tváři mu celou dobu hrál škodolibý úsměv.
Rudookému bylo úplně jasné, o co se jeho sok snažil, když mu položil onu otázku. Jenže bohužel pro Morgotha, to v Ivarovi už tolik nevřelo. Ne teď, když už měl v situaci konečně navrch. Ne, když se role obrátily a Morgoth byl tím, s nímž cloumal vztek. A už vůbec ne, když věděl, že stříbrooký bude muset zlobu potlačit, protože pro něj víra očividně měla nesmírnou hodnotu. Tohle bylo něco, co si Ivar hodlal vychutnat do poslední kapky. "Ale vůbec ne. Zřekneš se ty?" otázal se medovým hlasem a s provokativním, triumfálním úsměvem na tváři.

5/10 - Morgoth

Gothova povýšenost Ivara nesmírně štvala. Možná proto, že dle něj tenhle bídák neměl být na co hrdý. Nebo možná proto, že Ivar sám byl arogantní úplně stejně. Tak či tak, Morgoth byl ten, kdo si dokázal zachovat ledový klid, alespoň na venek.
Poprvé rudookému zmizel z tváře nabroušený výraz, když se Goth začal pyšnit příbuzenstvím s Morghanou. Ivarovi zůstal jen poněkud šokovaný a znechucený výraz. Těžko říct, zda byl původcem znechucení Morgoth sám nebo jeho pokrevní příbuzenství se strakatou vlčicí. "Tch. Žádná tě nechtěla, tak ti asi nezbylo nic jinýho, než zbouchnout vlastní sestru. Seš ubohej, a ještě k tomu nechutnej. Ghana má na víc," pronesl s opovrhovačným tónem. Jestli se Sesi zdálo zvrhlý stejnopohlavní partnerství, co by řekla na tohle? napadlo ho.
"Bratrstva se zřeknu bez nejmenších problémů, kdyby to znamenalo, že od tebe budu mít já i Ghana pokoj. A kdyby mě zavrhla? Nepochybuji o tom, že stejně rychle by se přenesla přes tebe. Jakou budoucnost s tebou má? Kontrolovačnej, manipulativní, a ještě k tomu bys jí nedal nic jinýho než zdeformovaný malý spratky." Ivar nemohl vědět, že si právě rýpnul do citlivého místa. I kdyby si toho ale vědom byl, udělal by to stejně tak. Morghaně ublížit nechtěl, ale ta tu nebyla, takže měl volné působiště. A ztráta náklonnosti Bohů? To by ho taky netrápilo. Sikua už má, ví, kde ho najít, a vlastně ani netušil, jestli mu ve znovushledání opravdu pomohlo božstvo. "Bez vašich Bohů jsem se obešel doteď, zvládl bych to znovu," prohodil chladně.

4/10 - Morgoth

Vycenil zuby, jakmile si všiml skeptického pohledu, jehož se mu dostalo od stříbrných očí. "Jednoduše a s velkou radostí," procedil skrz zatnuté zuby ve výhružném zavrčení. Začínal vážně zvažovat, že se po něm vrhne, přestože věděl, že tím jen dokáže vlkova předchozí slova o tom, jak si nemůže pomoct a všechno řeší bojem. Tím, že vyhraje, si byl ale jistý. Tentokrát nevycouvá. Tentokrát by to bylo pro jeho hrdost příliš. Bude se rvát do samého konce, aby Goth konečně sklapnul. A aby už ho nikdy nemusel znova spatřit.
Zcela ignoroval Gothovu poznámku k jeho jménu. Nebo se možná naštval ještě víc, akorát to navenek nešlo poznat, protože naštvanější postoj a výraz už snad mít ani nemohl. Přestože se Ivarovi nedostalo bolestivého zvuku z tlamy jeho soka, fakt, že se vlk přesunul, mu přece jen poskytl určité uspokojení. Pohledem ho však propaloval i nadále. To vlastně u těch dvou ani jinak nešlo a další poznámka ze strany Morgotha tomu byla důkazem. "Špatný vkus na vlky, to teda," sarkasticky se uchechtl. "Všim jsem si, když se tahá s tebou." Zatím to bylo jen pouhé dohadování se kvůli žárlivosti a nesnášenlivosti obou vlků, nicméně Ivar už si hledal místo, na které zaútočit. A nechtěl ho jen potrhat. "Víš, kdybys tu teď zařval, vlastně bych tím Ghaně udělal službu," začal nízkým tónem. "Možná by si trochu poplakala-" Myšlenku ihned zavrhl. "Ne, kvůli tobě by rozhodně nebrečela. Tak ubohá není. Tak ubohej není nikdo. Snad jen ty bys po smrti začal bulet, kdybys mohl, protože se ti zamazal ten tvůj kožíšek," slova až skoro vyplivl. Dostalo se mu ale pocitu, že má opět navrch on sám. Přece jen, jak ubohý je zakládat si na něčem jako je kožich?