Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie 1/5

//Mahtae (jih)

Pro obyčejného vlka to vypadalo, že se počasí začínalo víceméně lepšit. Tedy ne, že by tomu Ivar věnoval nějakou pozornost. Už od té doby, co vůbec vystrčil tlapu z jejich lesa, se každé jeho myšlenky držel Siku. Musel ho vidět, cítit teplo jeho kožíšku a slyšet jeho hlas.
Rudooký ale pořád neměl v hlavě zcela jasno, co se jeho výbuchu týkalo. Věděl, že by k tomu došlo dřív nebo později, jenže netušil proč a užíralo ho to. Stálo mu to v cestě a on netušil, jak s onou překážkou naložit. Nikdo ho nikdy nenaučil zvládat vlastní emoce, a snad by se tím nikdy nezabýval ani sám, ale Siku pro něj byl důvodem, proč se snažit. Nechtěl o něj přijít. Omluvím se... Určitě mi odpustí a zůstane se mnou. I když si ho nezasloužím...

//Les ztracených duší (Rozdrásané údolí)

Loterie 1/5

//Ranský les

Jakmile se Ivar dostal k řece, zastavil se a chvíli jen zíral před sebe. Už nějakou dobu cítil, že přituhuje, a teď se konečně přiměl zastavit. Měl bych jít dál? Mám se... vrátit? Bude na mě Siku naštvanej? Má důvod... Ivar se nenáviděl za to, jak se zachoval. Mohli si své chvilky užívat ještě teď, kdyby to všechno nezkazil. Tak jako tak, bylo mu jasné, že se něco žene a nehledě na to, jak moc se obával Sikuovy reakce, rozhodně si ho hodlal pohlídat. Potřeboval ho mít u sebe, aby se o něj nemusel strachovat. Proto se v teple levitujících ohnivých koulí vydal směrem, kterým ještě před chvíli přišel.

//Ranský les

Loterie 2/5

//Les ztracených duší

Ivar se na chvíli zastavil, když se dostal na místo se skalkou hluboko v lese, a nechtíc se trochu ošil zimou. Zadní tlapa už se znova začínala ozývat a zima se mu dostávala pod kožich. Jako první mu na mysl přišlo teplo Sikuova kožíšku, jenže to teď jaksi... Nepřicházelo v úvahu. Netrvalo však dlouho a vzpomněl si na další zdroj tepla, který už by snad mohl... K Ivarovu překvapení skutečně dokázal vyvolat pár ohnivých koulí, stejných jako předtím viděl u Morghany, a nechal je kolem sebe levitovat. Vlastní úspěch a vzpomínka na Morghanu ho přiměly se pousmát. Přistihl se, že zatoužil po její společnosti. Určitě by mu pozvedla náladu nějakou pitominou. A možná, že by byl ochotný se do dalšího rituálu zapojit taky. V očích mu trochu svitlo. Možná, že... To mohl udělat sám. Stejně jako když hledal Sikua...
Rozhlédl se kolem. Nepříjemná zima, na sněhu ledová vrstva a viditelnost minimální. "Pěkný," vyplivl znechuceně. V tomhle počasí toho asi moc nevyleze... V tichu noci zvedl přední tlapu a zadíval se na ni. Odfrkl si, popošel k jednomu ze zasněžených kamenů a s pomocí jedné z ohnivých koulí se sněhu na něm zbavil. Aniž by se nad sebou jedinkrát pozastavil, znovu zvedl tlapu a tesákem si roztrhl polštářek, z nějž se vyřinula čerstvá krev. Rána byla hlubší, než bylo třeba, ale o to dřív se na kameni pod světlem z ohnivých koulí brzy lesklo uspokojující množství krve. Zapálil na místě dostatečně velký plamen a chvíli ho nechal hořet.
Pach pálící se krve a dým brzy zahltily okolí, zatímco Ivar plamen pozoroval. "Drazí Bohové, já, Vulturo..." Odmlčel se a trochu si odfrkl. Stále mu to přišlo nepřirozené, ale nakonec se přece jen odhodlal. "Nemohu Vám teď nabídnout nic jiného než vlastní krev... Snad bych... Prosím, dejte mi na něj pozor," dostal ze sebe nakonec a zavřel oči. Dovolil si na moment představit hustý šedivý kožíšek, pokrytý jemnou vrstvou čerstvě napadeného sněhu a dvě zlatá kukadla, jež hřála pouhým pohledem. Kdoví, kde se mi teď toulá... napadlo ho s malým smutným úsměvem, než znovu otevřel oči a nechal plamen pomalu zhasnout. Pak se bez dalšího slova zvedl a začal kráčet pryč, nechávajíc za sebou krvavé stopy.

//Mahtae jih

Loterie 1/5

Ivar netušil, jak dlouho už na místě ležel. Věděl jen, že tupě zíral kamsi před sebe už nějakou dobu, protože vypálený kruh kolem něj byl už zase pokrytý slušnou vrstvou sněhu. Jasně. Magie... Vzpomněl si. "Tohle jsem chtěl umět, tak proč...?" Nemělo ho to alespoň... Pozdvihnout? Jenže Ivarovi to bylo fuk. "Nezáleží na tom..." zamumlal si sám pro sebe, snad jako by tomu vůbec nemohl uvěřit, přestože to nebylo poprvé. Ale nehledě na to, kolikrát už si něco takového prožil, zoufalost byla vždycky stejně silná. "Bez něj na ničem nezáleží," tentokrát se Ivarův hlas zlomil. Jeho mysl zahltily hlasy, které v něm pocit viny jen utužovaly. Ublížil jsem mu...? Bavil se a já se prostě zdejchnul... Zničil jsem to. Je teď... Pryč? Zaťal zuby, když si vzpomněl na výraz na zjizvené maskované tváři. Zase. Zase je všechno- všichni... Všichni jsou v tahu. Kvůli mně. Jeho vlastní myšlenky jako by ho spalovaly zevnitř.
Když byl konečně schopný se zvednout a otřepat ze sebe všechen sníh, byla už tma. Ve tváři měl opět lhostejný výraz a zevnitř ho drtila prázdnota. Teď už necítil vůbec nic. Zaklonil hlavu a vydal ze sebe táhlé zavytí, než se odebral z lesa pryč. Vrátí se. Určitě se vrátí. Už jen proto, aby zjistil, zda je pořád vítaný. A pak udělá všechno pro to, aby mu Siku odpustil.

//Ranský les (Rozdrásané údolí)

Prosím o:

10 lístků za 100 oblázků
3 lístky za 15 perel
10 lístků za 150 květin

Všechno z Ivara, děkuji

Teprve až když se oba vlci pustili na sáňkách dolů z kopce, se Ivar pomalu začal dostávat zpět do reality. Srdce už mu divoce bilo, ne kvůli příliš silným emocím, ale kvůli adrenalinu. Tedy alespoň se o tom mohl snažit sám sebe přesvědčit. Zároveň se pokoušel soustředit na Sikuův veselý výskot, jenže brzy zjistil, že to, co ho jindy příjemně hřálo u srdce, ho teď zevnitř přímo spalovalo, a Ivar se tak opět dostal do nekonečného cyklu zoufalství. Snad jakoby se ho zmocnily všechny pocity zároveň a po celém těle se mu rozlilo nepříjemné mravenčení. Moc, je toho-! Ivarova vlastní myšlenka byla přerušena, když se sáně prudce zastavily a vymrštily tak oba vlky do vzduchu. Než se rudooký nadál, ležel zabořený v tlusté sněhové peřině.
Ivar se ani nehnul. Zůstal ležet zabořený celkem hluboko ve sněhu a snažil se uklidnit. Slyšel Sikuův hlas, jak na něj volá, ale zněl... vzdáleně. Ivar měl najednou pocit, jako by z celé situace zničehonic vnímal jen útržky. Zmatení. Sikuův hlas. Vztek. Sikuův hřejivý kožich. Pocit viny. A než se stihl vzpamatovat, už měl vlkovu hlavu v náprsence. "...že se skoro neznáme..." Neznáme...? "...nevím, jak se mám zachovat nebo co říct..." Najednou pocítil nával nejistoty. Doteď měl pocit, jako by ho znal celý život, jenže... Neznáme se... Něco ho bodlo u srdce. Nemohl. Bylo toho moc a on netušil, co má dělat.
...Co když mu ublížím? S vyděšeným výrazem se vyškrábal na nohy a chvíli zůstal na svého milého jen hledět. "Já..." Už teď dýchal dost ztěžka a další nechtěný obraz, jenž se mu promítl před očima, ho vyděsil ještě víc. Přesně to byl moment, kdy Ivar stáhl uši, otočil se a začal upalovat hlouběji do lesa. I mezi stromy kvůli hustému sněžení stěží viděl, jenže se nedokázal zastavit. Skoro jako by se snažil sám sobě utéct, přestože věděl, že je to předem prohraný boj a ten fakt v něm pocit zoufalství jen utužoval. Netušil, kam běží a zcela upřímně mu to bylo fuk, dokud běžel. Protože nedělat nic bylo příliš bolestivé.
Zastavil se, až když v hustém sněhu klopýtl a zapadl tak do sněhu. Pomalu se s těžkým dechem zvedl a rozhlédl se kolem sebe. Tady to neznal. Byl vůbec ještě v tom stejném lese? V jejich lese? Zavětřil, jenže ve sněhové chumelenici se moc dobře orientovat nedalo. "...Siku?" zavolal nejistě. Možná, že naivně doufal, že se ozve. Že ho tu najde a ujistí ho. Jenže ono nic. A snad jako by to byla poslední kapka, Ivar se nadechl a zlomeně zavyl, než se svalil zpátky na zem, přičemž v kruhu kolem něj na pár vteřin vzplanulo několik poměrně velkých plamenů.

Ivar:
1. - 5 perel
3. - vymaxování 1 magie (oheň)
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
14. - 50 oblázků
20. - 50 kytiček
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastnosti (síla)

Mordecai:
3. - vymaxování 1 magie (země)
5. - 10 perel
12. - magie od Života bez hvězd (země)
14. - 50 oblázků

Moc děkuji za akci, skvělé úkoly a štědré odměny

Přidáno.

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

Ivar v Sikuově přítomnosti cítil to, co Siku sám. Těžko říct, zda za to mohla seveřanova magie nebo jen Ivarova nevyrovnaná psychika. Na tom ale nakonec stejně nezáleželo. Rudooký jednoduše nějakým způsobem věděl, jaké pocity dolehly na jeho druha, a vůbec se mu to nelíbilo. Co ho bolelo ještě víc, byl smutek, s nímž mu jeho milý pověděl o cizojazyčné písni. Aniž by si to uvědomil, stáhl uši a tiše zakňučel. Všech těch emocí na něj najednou bylo moc a Sikuovo přání bylo jen poslední kapkou. "Co mám dělat...?" hlesl dřív, než se stačil zastavit. Sám si nebyl zcela jistý, na co se to vlastně ptal. Na to, jak má pomoct Sikuovi, nebo sám sobě? Zničehonic se nad sebou zastyděl a zadoufal, že to celé Siku přeslechl.
Trochu ho uklidnilo, až když se Siku rozběhl ke kusu kůry s o něco veselejším výrazem na tváři. A jakmile na kůru zlatooký usedl s onou otázku, Ivar nahodil svůj obvyklý, skoro až posměvačný výraz. "Že se vůbec ptáš," prohlásil. Pokusil se u toho znít pobaveně a bezstarostně, přestože měl pocit, jako by v něm jeho emoce měly každou chvíli explodovat. V ten moment se Ivar nenáviděl víc než kdy dřív, protože kazil jejich důležitou chvilku, a tak, dřív než se Siku mohl stihnout na cokoliv začít ptát, Ivar popadl kůru a s překvapivou rychlostí ji i s vyhublým vlkem dotáhl až k nedalekému svahu. "Drž se," zamumlal s kusem kůry ještě pořád v tlamě, a aniž by na cokoliv čekal, naskočil na jejich sáně přímo vedle svého druha, a nechal je tak oba vrhnout se z kopce.

21. Zkus postavit Iglú

Když už si Ivar ani nemyslel, že to celé může být ještě lepší, rozezněl se Sikuův smích. Notnou chvíli si tak celý moment jen užíval, zatímco se na svého partnera tiskl, jak jen se dalo. Snad jakoby to bylo to jediné, co ho drželo při smyslech.
Ivar se neubránil nespokojenému zvuku, který se mu vydral z hrdla, když se Siku nakonec zvedl. Byl by si přál, aby se k němu mohl tisknout navždy. Z jeho dumání ho ale okamžitě vytrhl jeho druh, jakmile začal hrabat na hromadu sníh. Ivar nechápavě naklonil hlavu, ale po chvíli se k hrabání přidal. Překvapivě se ani neptal, k čemu má hromada sněhu sloužit. Stačil mu fakt, že tráví čas se Sikuem, nic víc nepotřeboval.
Rudooký od hromady sněhu ustoupil, jen co se Siku dal do tvoření... čehosi. Ivarovi trvalo poměrně dlouho, než mu došlo, že se jim právě tvoří sněhový úkryt. Na chvíli se zatvářil přímo užasle nad tím nápadem. Nikdy nic takového neviděl. Přesto začal sníh udusávat spolu se svým druhem, jakmile se vzpamatoval. Dlabání ovšem nechal na něm a netrpělivě vyčkával venku, dokud na něj nevykoukla tmavá hlava. Bezděčně zavrtěl ocasem a vrhl se za ním.
"Tohle je... celkem útulný," pronesl, zatímco se rozhlížel po celém prostoru. Chtěl se na iglú začít vyptávat, ale přerušil ho zpěv. Překvapeně se zadíval Sikuovým směrem a po tváři se mu brzy rozlil zasněný výraz, jak se tak zaposlouchal. Medový hlas se silným přízvukem skoro jako by ho přivedl do transu.
"Nemám tušení, o čem jsi právě zpíval, ale poslechl bych si to znovu..." vypadlo z něj, když jeho milý skončil. Ještě pořád zasněný výraz z jeho tváře smetla až další informace. "Máš narozeniny?" Popošel blíž a zastavil se až těsně vedle něj. "Co by sis přál?" zeptal se s jemným dloubnutím čumákem do brady. Věděl, že Sikuovým skutečným přáním bylo něco, co mu on nikdy nemohl splnit. Ač by chtěl sebevíc, nemohl mu tu jen tak vyčarovat sestru. Možná ale doufal, že tu bylo něco, čím by ho alespoň trochu potěšil.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Přestože si Ivar užíval teplo vlkova kožíku a vůbec jeho samotnou přítomnost, zároveň se nemohl zbavit nejistoty, očekávajíc odpověď na vlastní prosbu. Už začínal přemýšlet o tom, co bude dělat, až se z toho všeho Siku bude chtít vyvléct.
Se staženýma ušima a napůl smířeným pohledem se na vlčka zadíval, když se od něj odtáhl. Vypadal skoro jako nakoplé štěně. Prosím... Nepřeju si nic jinýho, nic. Mám jediný přání, a to je mít jistotu. S tebou... proletělo mu hlavou, nahlas už ale nedokázal vydat ani hlásku. A když Siku konečně promluvil, Ivarovi připadlo, že v životě nic krásnějšího neslyšel. S nevěřícným pohledem zíral do hlubokých zlatavých očí, zatímco se jeho mozek snažil zpracovat vše, co mu jeho milý právě řekl a nabídl. Znělo to dokonale. Až příliš dokonale. Jenže tohle bylo poprvé v životě, co byl Ivar ochotný si k sobě tuhle dokonalost pustit. Věděl, že to jednou skončí. Věděl, že Siku jednou odejde nebo, nedejbože, zemře, pokud to on sám neudělá první. Že jednou bude zase trpět. Přesto se rudooký tentokrát té dokonalosti, kterou vždy považoval za falešnou, zcela poddal v moment, kdy ji jeho partner vyslovil. "Ano," hlesl skoro jako v transu. Zatím to bylo všechno, co ze sebe dokázal dostat. Uvnitř se ale radoval jako malé vlče.
Ivar si v hlavě s představou klidného života se Sikuem celou tu dobu pohrával, zato Siku už dokonce stihl ulovit i rybu, kterou mu teď měl v plánu darovat. Místo toho, aby si ji Ivar vzal, se ale vrhl na Sikua a porazil ho do měkkého sněhového polštáře na břehu potůčku, načež mu začal olizovat celou tvář. "Ty ani nevíš, co všechno jsi mi právě dal..." Snad jakoby právě prorazil poslední zábrany, které měl a nechal sám sebe projevit své nadšení. Nechal sám sebe přijmout své největší přání.

Ivarův vlastní úsměv se proměnil v poněkud nesmělý, ale nadmíru spokojený úsměv, když ze sebe Siku koktavě vydal odpověď a zabořil hlavu v jeho kožichu. Rudooký zamručel, skoro snad jakoby říkal "to je správná odpověď," zatímco pozoroval jejich tlapy pod vodní hladinou. Najednou mu všechno přišlo naprosto perfektní. Voda už mu nepřišla tak ledová, jednoduše si ji k sobě nepouštěl. A okolní svět stejně tak. Na tenhle malý moment si Ivar dovolil zapomenout na své dětství i na svůj pohled na svět, který ho ničil. Vnímal jen Sikua. Jeho tlapku, teplo hustého kožíšku, to jak k němu tiskl hlavu... Sakra... zaklel v mysli. Věděl, že až tohle všechno jednou skončí, nikdy nebude schopný se s tím smířit. Taky ale věděl, že by si všemi strastmi, které ho potkaly, prošel znovu, jen aby mohl mít Sikua po svém boku.
Veškeré Ivarovy pocity zesílily ve chvíli, kdy jeho druh zvedl hlavu a zahleděl se mu do očí. Neuhnul pohledem. Ani jednou. Zlatavá očka ho naprosto uchvátila. Až po notné chvíli se k němu přiblížil ještě víc a se zavřenýma očima a staženýma ušima přitiskl své čelo k tomu jeho. Z úst se Ivarovi vydral přerývaný výdech. Všech těch pocitů bylo najednou nějak moc, a přesto by to za nic na světě nevyměnil. "Neopouštěj mě, Siku... Nikdy..." Jeho hlas byl najednou tichý a slabý. "Prosím..." dodal, tentokrát se mu hlas zlomil úplně.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Ivar se uchechtl spolu s ním. Jak tak ale odvracel pohled, v jeho očích se však lesklo něco, čemu by se snad dalo říct něha. Čirá spokojenost. Štěstí. Ivar byl viděn a milován. Pocity, na které si ještě bude muset zvykat. A rozhodně si na ně nehodlal stěžovat. Ne teď, když už si to všechno pustil k tělu, nehledě na to, že moc dobře věděl, jaký tohle bude mít jednou konec. Takový, který po sobě zanechá jen hořkosladkou pachuť. A právě proto ho překvapovalo, že se tomu všemu konečně poddal. Byl si ale jistý jedním: Pokud byl důvodem Siku, pak to stálo za tu bolest, jež ho jednou dostihne.
Z napůl nepříjemných myšlenek ho vytáhl až jeho milý, když ho šťouchl do náprsenky. Lehký dotek rudookého přiměl spokojeně přivřít oči a stáhnout uši. Dostal odvahu se na zjizveného vlčka opět podívat s jemným výrazem v tváři. Dokonce i on vycítil, že tenhle moment nebylo třeba rušit slovy. Jako by snad byli propojení, oba v tu chvíli věděli všechno, co bylo potřeba, aniž by to museli vyslovit.
I Ivar se dostal ke sledování pokojně vypadající bílé krajiny, dokud se Siku nezvedl z jeho místa vedle něj. Rudé oči sledovali, jak se vlk nese k blízkému potoku. Trochu zmateně naklonil hlavu na stranu a mrskl ocasem. Sice nechápal podstatu, ale přesto se sám zvedl a přikulhal k vodnímu zdroji hned vedle svého druha. Narozdíl od Sikua do vody ponořil pouze přední tlapky. I to ale stačilo k tomu, aby jeho tělem projelo krátké zachvění kvůli ledovému chladu, který tekoucí voda poskytovala. Příjemná?! Byl ale tvrdohlavec, a tak nehodlal z vody tlapky vytáhnout jen tak. Místo toho si stejně jako Siku dopřál pár doušků vody. Trochu mu to připomnělo jeho zasvěcovací rituál do Krevního bratrstva, ale myšlenku potlačil. Sem teď patřili jen oni dva.
Po chvíli, co jen zíral na vodu protékající kolem jeho předních tlapek, loupl po Sikuovi poněkud šibalským pohledem. Udělal krok směrem k němu a ve vodě posunul jednu tlapu přímo k té jeho. "Snad ti nevadí mě trochu zahřát?" řekl tiše, tisknouc se bokem k němu.

13. Zúčastni se koulovačky

//Rozdrásané údolí

Sikuova rezolutní odpověď Ivarovi na tváři vykouzlila spokojený úsměv, i přes vlkův snad až naštvaný tón hlasu. "To je to jediný, co potřebuju vědět," odvětil jednoduše. Dokud byli oba spolu a nic jim v tom nebránilo, neměl, na co si stěžovat. Mohl ale čekat, že se mu Siku začne omlouvat. "Přestaň. Děláš, jak kdybys mi ukousl druhý ucho," odfrkl si trochu podrážděně, úsměv mu však na tváři zůstal. Jejich tehdejší nemilé odloučení se už dávno překvapivě rozhodl hodit za hlavu. Vzpomínka v něm sice pořád vyvolávala spoustu nepříjemných pocitů, kterým stále moc nerozuměl, ale nechtěl, aby jim to stálo v cestě.
Líbezný zvuk Sikuova smíchu Ivara ujistil, že neudělal chybu, když se rozběhl. To ho povzbudilo, a on tak se smíchem začal nabírat ještě větší rychlost. Když byla jeho zadnice zasažena sněhovými koulemi, leknutím trochu klopýtl, ale stačil znovu nabrat balanc, přestože už se začínala ozývat jeho zadní tlapa. Aspoň do lesa...
Ivar nehodlal zpomalovat dřív, než se dostal za první strom a v posledním úseku před novým domovem se přinutil ještě přidat. Začal brzdit teprve až minul pár stromů, než se s těžkým oddechováním zastavil úplně. Otočil se na Sikua, který už taky dobíhal domů. Rudooký se mu s jemným úsměvem vydal kulhavou chůzí naproti. Jeho noha o sobě dávala vědět tupou bolestí, ale rázem na ni zapomněl, protože se Siku najednou svalil na zem. Ivar se, teď už svižnějším krokem, dostal až k němu. Na jednu stranu se snažil ujistit, že jeho milému nic není, na tu druhou se ale nemohl ubránit pobavenému úsměvu. "Nejseš ty hromotluk," zamumlal pobaveně, načež se zničehonic rozmáchl a tlapou mu chrstnul sníh přímo do obličeje. Sklonil hlavu přímo k té jeho, než pobaveně a triumfálně prohlásil: "To je za můj zadek." Chvíli se na Sikua z té blízkosti jen díval, než trochu sněhu z jeho obličeje olízal. "A tohle za to ostatní," zamumlal, načež zvedl hlavu a posadil se, uhýbajíc pohledem. Možná že se pod tou sebevědomou maskou přeci jen trochu styděl, když přišlo na projev lásky.

16. Dováděj ve sněhu

//Mathae přes Ranský les

Ivar si moc dobře všimnul zpomalení v Sikuově chůzi. Dokázal si taky poměrně dobře představit, nad čím teď zjizvený vlk přemýšlel. Už už se nadechoval, aby ho z jeho myšlenek vytrhl, když se toho zlatooký jal sám. Tehdy mu došlo, že jeho milého se na názor asi moc často nikdo neptal. V tom si nakonec byli podobní. Jenže Ivar si svůj názor vždycky prosadil, to už Siku asi ne. Nebylo tedy divu, že vlastně... Nevěděl. "Je ti tohle proti srsti?" zeptal se a čenichem ukázal na ně dva. To bylo ostatně to jediné, co teď Ivar potřeboval vědět.
Já mám pravdu. Myšlenka Ivarovi vytanula na mysl téměř okamžitě. Teď už si nepostavil hlavu jen co se ochrany Sesi týče. Od tohoto momentu si dal za úkol postarat se o to, aby k sobě ti dva opět našli cestu. Pořád vztahy, jakékoliv, moc nechápal, ale stačil mu bohatě fakt, že by to Sikua udělalo šťastným. A tím si byl zcela jistý. Nevěděl sice, jak toho docílí, ale prostě to tak musí být.
Úsměv, který mu jeho partner věnoval, když se mu konečně svěřil se svou minulostí, Ivara hřál u srdce. Už jen díky tomu věděl, že neudělal chybu. A dotek, po němž následovala sladce znějící slova, to jen potvrdil, protože se mu po celém těle rozlilo zvláštní, ale ne nepříjemné, mravenčení a teplo. Ivar se tentokrát bez váhání vděčně usmál. Možná že ne všechno stojí za hovno... Nemohl se ubránit nefalšovanému smíchu, když se Siku vrátil k jeho magii. "Pak by ses mě měl držet," odpověděl pobaveně, napůl vtipkujíc, napůl seriózní.
Další úsek klidné cesty si rudooký jen v tichosti užíval. Tedy až do momentu, kdy mu na náprsence přistála trocha sněhu. Trochu na Sikua překvapením vyvalil oči a chvíli prostě zíral. Tohle nikdy nedělal. Netušil, co se od něj očekávalo. Měl mu to oplatit? Rozběhnout se za ním? Žádný pravidla. Prostě běž, pobídl nakonec sám sebe a koutku úst mu zacukaly v šibalském úšklebku. Všechny otázky a zábrany nechal za sebou a rozběhl se za Sikuem, kterého nechal čekat. Než se vlk stačil vzpamatovat, Ivar kolem něj proletěl a u toho mu kopl hrst sněhu přímo do obličeje. Zastavil se až kus za ním a zaujal stejnou pózu jako před chvílí Siku, čekajíc na odezvu.

//Les Ztracených duší

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

//VVJ

Ve skutečnosti si Ivar, co se pocitů týče, tak jistý nebyl. Měl ale jasno v jednom - nenechá si od nikoho diktovat, co je správné a co ne. A rozhodně nikoho nenechá, aby jemu a Sikuovi kazil to, co mezi nimi je. "Nevím... Záleží na tom? Tohle je naše," podotkl se šibalským úsměvem. "Měl by ses přestat tolik ohlížet po ostatních, Siku. Tvůj názor nakonec nese úplně stejnou váhu." Ivar zněl překvapivě povzbudivě. Rozhodně to nebylo podobné tomu věčně nabroušenému vlkovi, kterého Siku potkal pár měsíců zpátky.
Jakmile si všiml zkroušeného výrazu na maskou kryté tváři, stáhl uši. Ten pohled se rudookému nelíbil. "Ta její ledová maska jednou roztaje. Musí. Mě jsi přece stihl zpracovat celkem rychle," pokusil se ho povzbudit, jemně ho dloubl do tváře a zavrtěl ocasem. Netušil, jak se má teď zachovat. Nikdy nikoho neutěšoval, neměl důvod. A taky Sesi pořádně neznal a nedokázal tak říct, jak se zachová. A tak mohl jen doufat, že svými slovy neudělal ještě větší škodu.
O Sikuově domovině už se poslouchalo mnohem lépe. Zima se tam zdála být krutá, ale Ivarův druh na to místo očividně vzpomínal rád a to mu stačilo. "Měls to místo rád..." zašeptal téměř neslyšně spíš pro sebe, pozorujíc Sikuovu tvář. On sám takový vztah ke svému rodišti neměl. Nepojily se s ním hezké vzpomínky. Byl ale ochotný se se vším Sikuovi svěřit, teď, když padla už očekávaná a možná trochu obávaná otázka. "Neměli jsme tak krutý zimy..." začal pomalu. "A nedrželi jsme pospolu tak jako vy. Jedinou povinností bylo postarat se o otce." Poslední slovo skoro vyplivnul. "Bylo fuk, když se někdo ztratil, většinou si toho ani nikdo nevšiml. Proč taky... O vlky nebyla nouze, o to se otec zařídil se svýma ženuškama." Kysele se zašklebil. Nevzpomínalo se na to pěkně. Ne teď, když se do vzpomínek musel vrhnout z tak šťastné chvíle. Nakonec to ale bylo fér, vezmeme-li v potaz předešlé téma. Ivar tedy pokračoval, tentokrát mnohem zkroušeněji a s pohledem zabořeným do země: "Tehdy jsem byl blbej. Strašnej idiot... Celý dětství jsem se honil za vidinou chvály a uznání ze strany otce, i když bylo očividný, že je mu celej svět u prdele. ... O tom, jak jsem poprvý zapálil suchý listí už jsem ti říkal," podotkl a podíval se na svého milého s poněkud smutným úsměvem, než pokračoval: "Byl jsem z té hovadiny nadšenej." Uchechtl se hořce sám nad sebou. "Myslel jsem, že ho to přinutí si mě konečně všimnout. Jenže on ani nevěděl, jak se jmenuju. Tak jsem odešel." Zakončil to vše a s odhodlaným výrazem se zahleděl před sebe. V očích se mu ale zableskl smutek. Notnou chvíli byl zticha, než se mu po tváři rozlil, teď už spokojený a vděčný úsměv. S tím otočil hlavu znovu k Sikuovi. "A pak jsem potkal tebe. Tys mě viděl od samýho začátku. Nepotřeboval jsi, abych ti něco dokazoval. A pořád jsi tady... I když jsem se k tobě choval strašně..." Na moment se zastavil na místě a věnoval Sikuovi hluboký pohled. "Děkuju. Znamenáš pro mě víc, než si myslíš." Na chvíli se odmlčel, než zcela upřímně dodal: "Vážně tě miluju." Přitiskl hlavu k té jeho a nějakou dobu tak zůstal, než oba pokračovali v cestě.

//Rozdrásané údolí (přes Ranský les)