Příspěvky uživatele

Jen co byla všechna čtyři plavidla hotová, promluvil k neobvyklé skupince vlků a bobrů jeden z těch mladších. Ivara samozřejmě žádné přivítání a řeč vůbec nenadchly. Nad čím se však pozastavil, bylo bobrovo varování ohledně používání magie, které rudooký vnímal víc jako výhružku než nadsázku nebo upozornění. Věnoval tak mladému hlodavci nasupěný a pronikavý pohled spolu s nevrlým zavrčením. Byl by k tomu přidal i nějakou tu výhružku nazpátek, jenže teď už se očividně na nic a na nikoho nečekalo.
Dříve, než si to vůbec stihl uvědomit ho skupinka bobrů dostrkala k sestavenému voru, na němž už jen o chvíli později spolu s Větvíkem balancoval. Všechna plavidla vyplula, jen co dosedla na vodu a ze břehu se ozvalo odstartování závodu.
Přestože byla řeka po oblevě rozvodněná, ještě pořád se nacházeli v relativně mělké oblasti, což Ivarovi dodalo trochu jistoty, než si na nový pocit zvykl a našel svůj balanc. Netrvalo však dlouho a do cesty se jim připletla první překážka – spousta dřevin, které rozvodněná řeka dříve nabrala. A zatímco na to, aby se jejich vor převrátil, harampádí nestačilo, rozhodně jim začínalo ubírat na rychlosti, na což Větvík začal okamžitě upozorňovat.
Ivar se rozhlédl, věnujíc letmý pohled všem ostatním týmům. Hnědé vlče mu nemohlo být více jedno, vlastně ho ani nebral jako konkurenci, jenže zbylé dvě vlčice? A bobři, jež se předtím vůbec opovážili byť jen naznačit, že na výhru neměl odvahu? Ty vyhrát prostě nechat nemohl. "Sklapni, Větvoni," zavrčel nevrle k Větvíkovi, který ho svým bědováním už začínal pěkně štvát, načež s naprostým odhodláním seskočil za vor do vody a pořádně se do něj opřel. Ignoroval studenou vody, jíž mu nasákla srst. Všechno soustředění dal do protlačení jeho plavidla skrze veškeré materiály nahromaděné v řece.

Netrvalo dlouho a připojili se ještě další tři vlci. Jedno vlče a dvě vlčice, které jim nějakou dobu zpátky nakráčely do lesa. Věnoval jim nevrlý a odměřený pohled, ale neobtěžoval se k nim promlouvat. Ba naopak, pomalu se začínal chystat k odchodu. Vlků se tu totiž najednou objevilo až příliš, ani s jedním si neměl a ani nechtěl co říct, a to, co u řeky zamýšleli bobři beztak nebylo až tak zajímavé. Alespoň ne na to, aby se kvůli tomu Ivar musel obtěžovat cizí přítomností.
K jeho nevrlosti si ale nově příchozích vlků všimli i bobři a než se všichni čtyři nadáli, byli obklíčeni skupinkou tvorů s placatými ocásky. Ivar se napjal a těm, co se začali přibližovat až moc blízko, vrhl varovný pohled. Vyslechl si proslov mladé bobřice, načež se skepticky otočil k nedaleké řece. Bobří závod? Tak to je úžasný, napadlo ho ironicky. Měl sto chutí odejít. Prorazit si cestu mezi bobry a snad u toho nějakého i zakousnout. Jenže jeho hrdost mu to jednoduše nedovolovala. Ne, když bobřice použila slova "zvířata, která jsou tak statečná, jako my." No co, měl se snad odchodem ponížit na něco míň než všichni tihle otravní tvorečci? Neexistuje.
A tak, ačkoliv nerad a stále s nabručeným výrazem, se bez většího přemýšlení a s posměšným odfrknutím vydal k rozcuchanému individuu bez ucha. S tím si právě kvůli tomu byli až překvapivě podobní, přestože by to Ivar v životě nepřiznal. Pohledem sklouzl k voru, který, jak předpokládal, patřil právě jim. "Radši to dodělej tak, aby první místo bylo naše, jinak tě stihne něco mnohem horšího než rozbouřená řeka, Větvoni," procedil k němu skrz zuby s jednoznačným varováním v rudých očích.
Poslouchat pokyny bobra, který se mu samozřejmě absolutně nemohl rovnat, se Ivarovi sice rozhodně nezamlouvalo, nicméně musel si přiznat, že on sám o stavbě voru prostě nevěděl vůbec nic. Se značnou nelibostí se tak chopil jakékoliv klády, na niž Větvík ukázal, a přesunul ji na požadované místo. Některé musel dotáhnout, jiné připomínaly spíš větvičky, které se daly snadno přenést. Samotnou stavbu ale nechal na něm. Věřil, že svému bobřímu spoluzávodníkovi dal svou neochotu prohrát jasně najevo, a bylo tak ve Větvíkově vlastním zájmu, aby byl právě jejich vor tím vítězným.

//Kaštanový les

Břečka a bláto, které bylo kvůli rozpuštěnému sněhu pod jarními slunečními paprsky snad všude, Ivarovi na náladě nepřidaly. Ačkoliv mu však byly zablácené tlapy nepříjemné, nebyl žádná fajnovka. Jen věčně velmi nabručený vlk. Navíc momentálně tolik možností jak se očistit neměl s tím, jak moc se kvůli tání zvedla voda v nedaleké řece. Jeden nepotřeboval tolik rozumu, aby mu došlo, že nejbezpečnější bude se řekám spíše vyhnout. I přesto se ale zdálo, že se na břehu něco děje.
Ivar se na moment zastavil a pohybující se hnědé kožíšky z místa pozoroval, dokud se s odfrknutím nerozhodl přiblížit. Jakmile se dostal dost blízko, aby rozpoznal skupinku bobrů, kteří, jak se zdálo, měli na pilno, znovu se zastavil a s hlavou nakloněnou na stranu zvířata zůstal sledovat. Co to má bejt? napadlo ho se stále nevrlým, ale zároveň nechápavým výrazem na tváři. Věděl, že si bobři stavěli hráze, ale tyhle jejich výtvory od nich měly daleko.

//Ranský les

Kdyby nebylo bezvětří, po cestě kolem dalšího lesa by Ivara snad do čenichu praštil známý a tolik nenáviděný pach Morgotha. Bratra vlčice, na niž ještě před chvílí myslel a, bohužel, dalšího člena smečky. Naštěstí se ale vzduch ani nehnul, a Ivar tak byl uvědomění si vlkovy přítomnosti ušetřen. Jejich setkání by rozhodně neudělalo radost ani jednomu z nich. Nevědomost tak nejspíš byla lepší pro obě strany. Ivar byl schopný zachovat chladnou hlavu a Morgoth mohl pokračovat v čemkoliv, co dělal bez vyrušení.

//Mahtaë (sever)

//Lachtaní pláž

Ivar dál klusal pod tichou noční oblohou, kterou brzy zčásti zakryly holé koruny starých a mechem obrostlých stromů. Jeho myšlenky se znovu vrátily k Morghaně. Vlčici, které se nedobrovolně stal přítelem. Byla jednou z těch mála vlků, jež se nenechali odradit Ivarovou snahou si všechny držet od těla. A ačkoliv ho (z jeho strany) nechtěně navázané přátelství, jestli se tak jejich zvláštní vztah dal nazývat, zprvu štvalo, s odstupem času toho nelitoval. Naopak se mu po ní poslední dobou často stýskalo. Chyběla mu její chaotičnost. On sám v sobě sice choval chaos, jenže ten její byl prostě... Jiný. Zdravý. Neužíral ji zaživa tak jako ten jeho. Odfrkl si a myšlenky na starou známou se pokusil zahnat, protože v něm začínaly probouzet nechtěné pocity.

//Kaštanový les

//Les ztracených duší

Jakmile se dostal z lesa, měl pocit, že konečně může dýchat. Ne, že by jejich les neměl rád, jenže s ohledem na nedávné události už potřeboval pryč. Na nějakou dobu prostě vypadnout. A tak svižným krokem procházel noční krajinou. Své kroky stočil jinam v momentě, kdy před sebou zaregistroval pláž. Tudy cesta očividně nepovede. Neměl sice žádný specifický cíl, ale věděl, že nějakou dobu potřebuje jít. Být v pohybu. Nemusel pak lpít na nechtěných vzpomínkách a myšlenkách. Z toho nejhoršího sice byl na nějakou dobu venku, nicméně nechtěl riskovat, že se znavující a přinejmenším velmi nepříjemný stav vrátí. Nakonec se totiž nikdy sám v sobě nevyznal. Vlastně si nebyl jistý, jestli to vůbec šlo.

//Ranský les (Márylouka)

//Hlásím Ivara :3

2.3. Ivar
Post

ZNAČKOPOST

//Matka

Pár chvilek po tom, co vylezl z úkrytu, v ranním světlem zalitém lese mžoural. Brzy si ale zvykl a po dlouhém protáhnutí se vydal náhodným směrem k hranicím. Nedokázal si přitom nevšimnout, že pach smečky opět začínal slábnout. Po cestě se tak otřel o pár stromů. Někdo se značkování zhostit musel. Kam se odebral Siku netušil, nechávat to na něm nehodlal a Morgoth? Toho by tu nejradši vůbec necítil. Kdyby se tu místo něj radši objevila Ghana... napadlo ho. Zdálo se, že myšlenkám na ni se dneska nevyhne. A možná že už bylo načase zavzpomínat. Přece jen už nějaká ta doba, kdy se naposledy viděli, uběhla a Ivar si chtě nechtě musel přiznat, že mu vlčice chybí. Nějakým šťastným nedopatřením mu ona i Siku přirostli k srdci.
Jakmile se dostal blíže hranicím lesa, začal značkovat. Tak jako předtím si vybíral strategická místa, a v poměrně pravidelných intervalech tak postupně označkoval celé území za doprovodu Meluzíny. Myšlenkami se u toho ale toulal někde v minulosti. Ve dnech, které strávil s vyšinutou strakatou vlčicí. Brzy se dostal ke vzpomínkám na rituál, při němž ho Morghana přijala mezi členy Bratrstva. Rituál... Ivar ještě pořád netušil, jestli všem těm báchorkám o Božstvu chtěl věřit. Už ale v názoru, že nic podobného existovat nemůže, tak neoblomný nebyl. Nemohl totiž zapřít, že krátce po jedné z jeho obětin a k nebesům vyřčeném přání se znovushledal se Sikuem. Byla to náhoda? Nebo za tím snad skutečně stála jakási vyšší moc, ve kterou tak dlouho odmítal věřit? Mohl si vůbec někdo jako on víru dovolit? V tichosti se zastavil, načež hlavu zvedl k nebi, z nichž se snášel pravděpodobně poslední sníh.
Nějakou dobu tam jen tak stál s pohledem upřeným vzhůru, ztracen ve vlastních myšlenkách. Nakonec se ale konečně rozhodl. Ať už rituál dosáhne Božstva nebo ne, minimálně si přitom zavzpomíná na starou známou. Minimálně bude mít jakýsi význam alespoň pro něj. Vrátil se tedy do míst, kde při značkování ucítil pach zajíce. Netrvalo mu příliš dlouho, než zvíře vystopoval a po krátké akci už si to mířil k nejbližšímu velkému kameni i se zajícem v tlamě. Tam ještě teplé tělíčko nechal krvácet s pohledem upřeným na rudé pramínky stékající po kameni. Po vzoru Morghany dokola nanosil pár menších kamínků, a když byl s dílem spokojený, odkrvené tělo zajíce pohodil bokem. Posadil se před svůj provizorní zakrvavený oltář a chvíli na něj jen zíral, dokud kámen konečně nenechal pohltit plameny. Nějaké promluvy k vyšší síle mu ještě pořád nepřišly přirozené, minimálně už k nim ale nechoval takovou averzi jako předtím. Zatímco tedy okolní vzduch naplnil pach kouře a krve, otevřel tlamu v pár krátkých větách: "Já, Vulturo, Vám přináším tuto obětinu jako důkaz mé-" Zarazil se. Co si mohl dovolit říct? Na důkaz jeho víry? Oddanosti? Ani jedno z toho nebyla tak úplně pravda. Nakonec se tedy opravil tichým, ale pevným: "Na důkaz toho, že jsem ochotný tomu všemu dát šanci." S tím nechal plameny uhasnout, spořádal odkrveného zajíce a s kátkým zavytím se vydal náhodným směrem.

//Lachtaní pláž

(172)

Ivar se probudil opět do prázdna. Pořád mu bylo všechno tak nějak jedno, ale aspoň už ho netrápilo naprosté vyčerpání. Spánek tak svůj účel očividně splnil. Chvíli ještě zůstal ležet s hlavou položenou na předních tlapách, zatímco kolem sebe nechal rotovat dvě ohnivé koule, aby se trochu zahřál. Nedokázal si přitom nevzpomenout na Morghanu, od které tohle použití své magie převzal. Kde se asi toulala ona? S kým? Našel ji Morgoth? Při té myšlence nespokojeně švihl ocasem. Představa těch dvou se Ivarovi rozhodně nezamlouvala. Ostatně představa Morgotha samotného se mu hnusila, a dokonce to bylo dost na to, aby se v něm konečně probudila jeho nevrlost. Nebylo to sice nic příjemného, ale znamenalo to, že znovu začínal cítit. Jestli měl být rád, nebo se obávat, ale nebylo jasné ani jemu samotnému. S dalším mrsknutím ocasu a odfrknutím se zvedl, načež se vydal směrem k východu. Plameny za sebou nechal zhasnout.

//Les

(171)

//Les ztracených duší

Ivar se lesem dopotácel až k bleskem rozštíplému mohutnému stromu, pod nímž ne tak dávno pomáhal prohloubit prostor, který by Sikuova smečka mohla používat jako úkryt. Prolezl puklinou v kmeni do potemnělých útrob stromu. Přinutil se pokračovat, doslova táhnouc tlapy po zemi, dokud se nedostal do jedné z menších dutin. Tam konečně své ztěžklé tělo nechal svalit na promrzlou zem.
Nějakou chvíli zůstal ležet tak, jak dopadl, tupě hledíc před sebe. Nechal se zcela pohltit prázdnotou, která by ho jindy přímo ubíjela. Teď mu však paradoxně poskytovala jakousi iluzi klidu. Nebylo mu špatně, ale dobře se taky rozhodně necítil. Po dlouhé době nepřemýšlel nad ničím, jen vnímal okolní vjemy.
Byl si vědom chladu promrzlé země, jenž se v úkrytu držel, ale necítil ho. Ne v tom pravém slova smyslu. Věděl, že se mu chlad dostával pod kožich, že riskoval prochladnutí. V prázdnotě a odcizení od vlastního těla pro něj představujících spásu od příliš silných emocí ho to ale nemohlo obtěžovat méně. Psychicky naprosto vyčerpaného ho tak brzy dostihl spánek, který mu byl jediným vysvobozením od sebe samotného.

Ivar celou tu dobu stál opodál, aniž by se jakkoliv vměšoval do konverzace, kterou Siku s vlčicemi vedl. Těžko říct, jestli byl rudooký vůbec duchem dost přítomen na to, aby pochytil alespoň polovinu z toho, co mezi těmi třemi padlo. Všechno se zdálo být vzdálené, a on jen nepřítomně hleděl přímo před sebe, kde všichni stáli. Nechtěl tam být. Nechtěl být nikde. Zůstal však, dokud se vlčice neodebraly pryč, aby se ujistil, že Siku bude v pořádku. Tentokrát ale jen z principu. Jen proto, že Siku byl jeho. Měl být. I když teď příliš silnými emocemi vyčerpaný Ivar necítil vůbec nic ani k němu.
Jakmile vetřelkyně odešly, bez jediného slova se sám vydal z místa pryč. Mířil k úkrytu, kde doufal, že najde útěchu v tichu pod kořeny mohutného stromu. Nebo že alespoň usne, a nebude se tak alespoň na nějakou dobu potýkat s vlastním vědomím.

//Matka

Ivar celou dobu jen mlčky vlky sledoval zpovzdálí a poslouchal konverzaci. Zdálo se, že Siku se s vlčicemi dohodl na vzájemné pomoci, a přestože rudooký původně s jejich přítomností zásadně nesouhlasil, teď mu to nemohlo být víc fuk. Emoční nálož ho absolutně vyčerpala, a to nejen psychicky. Alespoň už si ale mohl užívat klidu v podobě nicoty, která ho po tom všem pohltila.
Beze mě mu to jde mnohem líp... napadlo ho. Teprve tehdy ucítil jakýsi chabý pocit. Smutek? Vztek na sebe samotného? Nebo se mu to celé jen zdálo? A vlastně to bylo úplně jedno. Nejlepší, co teď mohl udělat, bylo neplést se Sikuovi do života a užívat si vlastní prázdnoty, dokud ještě trvala. Uvědomoval si totiž, že když s ním nelomcují emoce, všechno je jaksi... Jednodušší.

Ivar zaregistroval Sikuův vděčný pohled, nicméně on sám na něj hleděl bez jakéhokoliv výrazu. V daný moment prostě jenom byl, necítil vůbec nic. A byl za to rád. Únava a prázdnota, jež se ho zmocnily, pro něj totiž momentálně představovaly jedinou možnost jakéhosi klidu, což se po předchozích emocích, které ho přímo drásaly zevnitř, jevilo jako spása.
Jeho příchodu si očividně všimly i vlčice, z nichž se jedna otočila tak, aby ho měla pod dohledem. Normálně by se na ni Ivar osočil a pokračoval v předchozí hádce, ale teď prostě jen zůstal zírat s prázdným pohledem v rudých očích. Bylo mu fuk, že na něj hledí zpátky, a to, co si o něm musí myslet, stejně tak. Prostě a jednoduše zůstal znavený a otupělý sedět nedaleko. Dost blízko na to, aby cítil přítomnost svého druha, ale zároveň dost daleko na to, aby se nemusel zabývat žádnou sociální interakcí.