Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sikuova radost v Ivarovi vyvolala další změť pocitů. Na jednu stranu takhle samozřejmě svého druha viděl rád, na tu druhou to ale znamenalo, že je zjizvený zcela spokojený s tím, jak se věci vyvíjely. Rudookému se zvedal žaludek při pomyšlení na fakt, že byl Siku nadšený, přestože se tu hodlal zabydlet i Morgoth, a dokonce vlkovu společnost i vítal. To už se ale nedalo tvrdit o Ivarovi, který by byl nejraději se Sikuem sám.
S prázdným pohledem upřeným do zlatých očí si vyslechl vlkovo vysvětlení. Nezdálo se ale, že Ivara jakkoliv obměkčilo. Ba naopak, byl ještě víc znechucen tím, jak hezky Gotha Siku vykreslil. "Tohle je ten důvod? Jestli ti jde o to, oplatit mu laskavost, bude bohatě stačit, když ho doprovodíš taky. Ale odsud," odsekl odměřeným tónem, nehledě na to, jak moc provinile se chudák Siku zcela očividně cítil.
Odpověď na Ivarovu druhou otázku už zněla lépe, přesně tak jak doufal a očekával. Jinou by ani nikdy neskousl. A přestože se mu ulevilo, ona slova mu zároveň dodala jistotu, že může klást požadavky. A bylo zřejmé, že nehodlal žádat o žádnou maličkost. Napřímil se. Hodlal vyslovit přesně to, čeho se Siku obával, a byl by to i udělal, kdyby ho jeho druh opět nelapil do jeho vlastních pocitů. Do pocitů, které s sebou nenesly nic jiného než bolest, zoufalství a tichou prosbu. Ivar zaťal zuby. "Tak takhle to cítíš?" zeptal se, aniž by potřeboval odpověď. Vážně trpíš tak moc jen kvůli myšlence, že odejde...?
Nedokázal být ohledně Gothovy přítomnosti entusiastický. Nechtěl to ani přijmout. Jenže pro Sikua to očividně znamenalo hodně. "Záleží ti víc na mně," začal s pohledem upřeným kamsi do dáli, jako by se už jen snažil smířit s tím, že tohle po Sikuovi prostě žádat nemohl. Ne teď, když věděl, jak moc by ho to ranilo. Jestli si totiž měl vybrat, jestli bude trpět on, nebo Siku, odpověď pro něj byla jednoznačná. "Ale necháš ho tu stejně," pronesl se zcela zjevným nespokojením, ale zároveň i náznakem porážky v hlase. "I kdyby ti ublížil, protože chce ublížit mně?" Už ale tušil Sikuovu odpověď i na tuhle otázku.

Ivar se nějakou dobu jen bezcílně procházel po okolí, sem a tam. Nemohl zůstat na místě, protože jen tak sedět bylo příliš bolestivé. Hýřil se v něm vztek a nenávist vůči Morgothovi, které mu v hrudi zanechávaly svíravou bolest. Nedokázal se smířit s faktem, že se ten zmetek bude motat kolem Sikua. A už vůbec ne s tím, že to byl právě Siku, kdo ho sem přivedl. To bylo dost na to, aby se velká část jeho zloby obrátila i vůči chudákovi Sikuovi. Nechal mě tu... Přivede si sem toho bídáka a nechá mě tu s ním... Odešel- S každou myšlenkou se cítil víc a víc zoufale kvůli bouři pocitů, které s ním zmítaly. Cítil všechno. Fyzicky. A bylo toho příliš.
Přidal do kroku, snažíc se soustředit jen na bolest v jeho zadní tlapě, která se najednou zdála víc než přijatelná. Vlastně jí vůbec nebylo dost. Tohle nestačí, napadlo ho, načež se prudce zastavil. Veškerá Ivarova pozornost se přenesla na jeho přední tlapu, kterou pomalu zvedl směrem k jeho tlamě. Chvíli na ni jen zarytě hleděl. Udělej to. Nebylo by to poprvé, jenže tentokrát měl zcela jiné důvody. Nakonec přece jen přiložil tesák ke svému polštářku, a pak... Zavytí. To, jako by ho vytrhlo z transu.
Rudookého najednou zaplavila vlna studu a zmatení. Cukl sebou, tlapu rychle opět položil, a aniž by se na místě déle zdržoval, vydal se svižným tempem pryč, směrem k Sikuovi. Ani si neuvědomoval, že přidal do kroku. Snad ve snaze utéct sám před sebou.
Zastavil se, až když před sebou bezpečně poznal svého milého. Se staženýma ušima na něj chvíli hleděl, dokud konečně nepromluvil: "Proč jsi ho sem vodil?" Jeho otázka zněla monotónně, zatímco hleděl do zlatých očí s víceméně prázdným pohledem. Ještě chvíli zpátky toho rudooký cítil příliš, teď naopak necítil nic. A vlastně si nebyl jistý ani tím. "Řekni, záleží ti víc na mně, nebo na něm?" zeptal se nakonec. Ivar věděl, že nehrál fér. Přesto si otázku nedokázal odpustit.

Ivar si nevrle odfrkl, ale nechal se Sikuem vytlačit ven z nového úkrytu. Snad by měl i radost, kdyby nebylo faktu, že bude muset úkryt sdílet s Morgothem. Zachvátila ho nechuť při myšlence, že onoho vlka ucítí pokaždé, když se vrátí na místo, které mu mělo být perfektním domovem. Ivar věděl, že se Sikuovým plánem o založení smečky se k nim dříve nebo později někdo přidá. V životě by ho ale nenapadlo, že si sem jeho milý přivede Morgotha. Siku Gothovi zcela očividně věřil, což bylo něco, co v Ivarovi vyvolávalo vztek. V jeho očích nebyl Morgoth ničím jiným než samotným ďáblem v rouše beránčím.
Celou dobu se držel po boku Sikua, a zatímco sice pozoroval veškerý Gothův pohyb, myšlenkami se pořád točil okolo jeho nevítané přítomnosti. Neřekl ani slovo, ale jeho nevraživý pohled, kdykoliv padl na Morgotha, nejspíš mluvil za vše a jen zintenzivněl, když se ho Siku rozhodl vlkovi nechat napospas. Jdeš se projít? A necháš mě tu s ním? Neodcházej... promluvil k němu v duchu, ale nahlas se nepřiměl říct ani slovo. Místo toho vrhl další z jeho znechucených a nenávistných pohledů směrem k Morgothovi.
Když vlk nadhodil jejich neustálé hádání se, Ivar se suše uchechtl. "Možná by sis měl najít někoho, koho budeš otravovat, úplně jinde," odsekl namručeně, a když se Goth konečně rozhodl odejít, byť dle jeho vlastních slov jen na chvíli, Ivar po něm hodil další nevraživý pohled. Měl chuť po něm prostě skočit. Místo toho ale sledoval, jak tolik nenáviděný světlý kožich zmizel mezi stromy. "Ani se neobtěžuj vracet," zabrblal, načež si to zamířil opačným směrem.

Ivar se očividně odmítl zapojit do konverzace o zimě, kterou jeho společníci vedli. Namísto toho prostě a jednoduše ležel s pohledem zabodnutým kamsi před sebe, a přestože nic neříkal, jeho výraz dával jasně najevo, že se mu Morgothova přítomnost stále nelíbí.
Jakmile padla byť jen zmínka o pocitech a magii s nimi spjaté, Siku se zhrozil. To Ivara přimělo překvapeně, možná trochu vylekaně, stáhnout uši. Jistě, takovou reakci mohl od svého milého očekávat. Tedy alespoň kdyby svá slova předem zvážil místo toho, aby se bezhlavě vrhl po první šanci získat Sikuovu pozornost jen pro sebe. A nakonec stejně bezúspěšně, protože už se odpovědi jal Goth. To Ivara popudilo samo o sobě, jemné šťouchnutí už pak byla jen poslední kapka. V ten moment Ivar pocítil vlnu bolestivého tlaku na hrudi, když ho zachvátila nová vlna vzteku. Skrz zaťaté zuby ze sebe vydral varovné zavrčení, pohledem probodávajíc krémového vlka, jenž byl Sikuovi až příliš blízko. Začínal mít opět čím dál tím větší potřebu po něm skočit.
Ani si neuvědomil, jak dlouho vlastně zůstal na Morgotha nevraživě zírat, dokud k němu Siku nepromluvil. "Nestojím o pomoc," zamručel nevrle, aniž by odtrhl svůj pronikavý pohled od Gotha, načež se konečně přiměl hlavu položit zpátky na zem a zavřít oči.
Ivar se snažil uklidnit, nechtěl tuhle chvilku Sikuovi zničit. Jenže žárlivost a vztek si dělaly své, a fakt, že Morgoth skutečně použil svou magii i přes Ivarův nesouhlas, ho namíchl natolik, že vyskočil na nohy. "Řek jsem, že tvou pomoc nechci!" vyštěkl směrem ke stříbrookému. Fyzická bolest sice pominula, ale v jeho mysli stále zůstávala bouře příliš silných emocí. V rudých očích se zračil vztek a čirá nenávist a Ivar netušil, co dělat. Takhle daleko to nechat zajít nechtěl. Teď už však bylo pozdě předstírat jako by nic. Měl odejít? Jenže to by tu pak ti dva zůstali sami. Zůstat? Všechno to ještě zhorší. Navenek projevoval vztek, ale uvnitř cítil změť pocitů, které ani sám nedokázal pojmenovat dřív, než byly nahrazeny pocitem jiným.

I přes veškeré výhrady, které vůči Gothově přítomnosti rudooký pořád měl, bylo těžké potlačit dobrou náladu, jež zahltila celý úkryt. Ne, že by se tomu Ivar nějak bránil. Koneckonců už si byl jistý tím, že to vše přichází od jeho milého. Stejně jako když cítil jeho vděk za nový domov a když se ho zmocnily jeho úzkosti při předchozí hádce. Ať už ale Sikuovy pocity byly příjemné nebo ne, rudookému jednoznačně usnadňovaly porozumět situaci a vlkovi samotnému.
Spokojeně zamručel. Morgoth sice dostal odpověď jako první, nicméně Ivar dostal odpověď a olíznutí k tomu. S tím se vzhledem k situaci mohl spokojit. Věděl, že Siku Gotha jen tak neodřízne, a Ivarovi tak nezbývalo nic jiného, než si vystačit s pozorností, která mu byla přidělena. Přesto si ale neodpustil opovrhovačné odfrknutí, když krémový vlk Sikua opět zaujal.
Ivar by lhal, kdyby řekl, že ho magie bolesti nezajímala. Ba dokonce by se o ní rád dozvěděl víc, nicméně v cestě mu opět stála jeho vlastní hrdost. Nelíbilo se mu, že jeho magie ohně byla upozaděna tou Gothovou. S prázdným pohledem sklouzl k jedné z ohnivých kuliček, které ještě stále vyhřívaly místnost. Okoukaný... Nespokojením zaťal zuby, ale konečně nechal plamínky vyhasnout. Úkryt byl vyhřátý a Ivar pořád potřeboval načerpat víc energie.
Fakt, že pochvalou si získal Sikuovu pozornost, ho přiměl líně švihnout ocasem. "Jsem si víc než jistej, žes ovládal moje pocity. Několikrát. A očividně nechtěně?" promluvil a nevědomky naklonil hlavu, fascinace v jeho hlase i očích se nedala zapřít. Obdivoval nejen fakt, že Siku něco takového dokázal, ale především to, že to zvládal, aniž by o tom vůbec věděl. "Nějakou magii bolesti vem čert. To, co dokážeš ty, je fascinující," dodal, přestože ho bolest víc než zaujala. Problém byl jen v tom, že ji ovládal Morgoth.

Ivar položil hlavu na zem, zírajíc přímo před sebe se svým obvyklým nabručeným výrazem. Chtě nechtě ale aspoň v duchu musel uznat, že teplo jejich nově budovaného domova bylo víc než příjemné. Jistě, pořád se mu nelíbil fakt, že ho musí sdílet zrovna s Morgothem, nicméně Siku vypadal obzvlášť šťastně, a to Ivara přimělo přítomnost jižana tolerovat. Zatím.
Zavřel oči a podvědomě tiše, spokojeně zamručel, když mu Siku zabořil hlavu do srsti. Rudookému cukly koutky v drobném úsměvu, jakmile zaslechl medový hlas svého milého. Celé to v něm vyvolalo vlnu spokojenosti. Všechno bylo perfektní. Teda až do té doby, kdy se ozval Morgoth a Ivar si tak nějak vzpomněl, že je tu s nimi a co hůř, že ho předběhl v odpovědi.
Otevřel oči a loupl po Gothovi otráveným pohledem. "Nemusíš děkovat, Siku. Nikde mi není líp než s tebou," broukl, jeho hlas naprostý opak pohledu, s nímž koutkem oka ještě stále probodával Morgotha.
Když se Siku ozval znovu, Ivar pocítil vlnu úlevy. Šedivcova pozornost opět patřila jen jemu. Na chvilku se zadíval do plamínků, které pořád udržoval při životě a snad by je opravdu nechal zhasnout, kdyby se neozval Morgothův hlas. V ten moment měl Ivar jasno - nedat mu příležitost. To víš, že jo, uchechtl se v duchu a věnoval mu uštěpačný pohled. "Je mi fajn," odvětil oběma vlkům, přestože to tak úplně nebyla pravda a únava se ho samozřejmě stále držela. Hodlal se ale předvádět ještě chvíli, když už nad svou magií konečně získal kontrolu.
Netrvalo dlouho a Ivar se myšlenkami zatoulal opět k Sikuovi a jeho pochvale. "Jen abys věděl, tys taky zesílil," zamručel hrdě a konečně zvedl hlavu, aby na svého druha viděl. Chtěl si udržet jeho pozornost.

• Založit úkryt (další zakládající členové mohou např. pomáhat kopat noru)

Ivar z celé situace s Morgothem ještě pořád nebyl nadšený, nicméně vřelý a vděčný úsměv na tváři jeho milého po tom, co rudooký použil svou magii, ho přinejmenším zahřál u srdce. Siku viděl, jak moc velký pokrok Ivar udělal a nezdráhal se to říct nahlas. Dokonce vypadal, že ho obdivuje. Siku jednoduše uznal Ivarovu snahu, což bylo něco, o čem se rudookému mohlo ještě do nedávna jen a pouze zdát. Zatímco po těle se mu rozlilo šimrající teplo, on svěsil uši a věnoval svému druhovi ten nejvděčnější pohled, jaký uměl. Doufal, že za něj jeho oči řeknou vše, co právě nedokázal vyslovit nahlas.
Když se od něj Siku vzdálil, aby se dal do práce, Ivarovi se nepodařilo skrýt nespokojený povzdech. Už teď mu chybělo teplo šedivého kožíšku a ještě pořád cítil únavu, ale k práci se rudooký přemlouvat nenechal. Ne, když šlo o Sikua a jeho sen. To však neznamenalo, že by si Ivar nepostěžoval alespoň v hlavě. Možná jsme mohli víc zapojit jeho. Napadlo ho u hrabání a nakvašeným pohledem loupl po Morgothovi. Ano. Měli jsme nechat pracovat jeho. Siku by byl jenom můj a já bych si užil ten pohled na toho syčáka. Nahlas ale neřekl nic. Věděl, že by s tím Siku nikdy nesouhlasil. Nezbývalo mu tak nic jiného, než pokračovat v práci.
Ivar si přestal v duchu brblat, až když ho pohltila vlna příjemně hřejivých emocí. Překvapení bylo z jeho výrazu víc než zjevné, když se zmateně podíval kolem. Zase. Tohle už jsem cítil... Teda, ne přesně tohle, ale- Myšlenku utnul pohled na zjizvenou tvář, jenž hleděla na strom s vděkem a uznáním. Ou... V ten moment Ivar pochopil, odkud k němu vlna emocí přišla. Aniž by si to uvědomoval, zůstal se na Sikua dívat se stejným obdivem a láskou, které zjizvený zcela očividně cítil k budovanému domovu.
Rudooký sledoval svou drahou polovičku, dokud mu nezmizela uvnitř nového úkrytu. Cukl uchem, jakmile na ně Siku zavolal a sám se znovu podíval na Morgotha, nechtěně navazujíc oční kontakt. Věnoval mu opovrhovačný pohled a odfrknul si, než se vrhl dovnitř za Sikuem. Ani Ivarovi se samozřejmě nelíbila myšlenka, že bude prostory sdílet s Gothem, ale rozhodně ho uvnitř nehodlal nechat se Sikuem samotného ani na vteřinu.
Místnost už byla pěkně vyhřátá a u Ivara překvapivě i přes Gothovu přítomnost převládla dobrá nálada. "Vybral jsi dobře," zamručel, zatímco se otřel o šedivý kožíšek, než si konečně dovolil lehnout i před krémovým vlkem, i když nerad. Na okrajích místnosti nechal hořet dvě ohnivé koule, zbytek nechal zmizet. Únava se ho pořád držela a on chtěl nabrat co nejvíc energie mohl.

Ahoj, moc děkuji za loterii
Poprosím 100 květin + 200 mušlí na Ivara (místo změny z barvírny)

Nahozeno.

• Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

I tady, mezi stromy, padal sníh dost hustě a mráz se nepříjemně zakusoval vlkům pod kožich. Venku z lesa to potom muselo vypadat mnohem hůř. Rudooký věděl, že pro obyčejného vlka by to tam venku s největší pravděpodobností znamenalo smrt. A přesto se nedokázal, a nakonec ani nechtěl, ubránit přání, aby Morgoth odešel. Ivar by ho snad byl i popohnal, kdyby se najednou neozval Siku neobvykle autoritativním tónem. Střihl ušima, zatímco po něm vrhl stále unavený, překvapený pohled. Takhle svého milého ještě neslyšel a aniž by nad tím jakkoliv přemýšlel, automaticky sklonil hlavu a přikrčil se, jako by se podvědomě stavěl do podřízené pozice. Jako by zjizvenému seveřanovi dával najevo, že mu nehodlá odporovat nehledě na to, jak moc s nápadem nesouhlasil.
Ivar stáhl uši, když se mu dostalo něžného olíznutí na čele a tiché prosby. Chvíli se jen díval do zlatých očí s pohledem, který se tiše ptal: 'Proč mi to děláš?' Být to na něm, Goth už by beztak dávno dělal rampouch někde před jejich lesem. Jenže prosebný pohled, jenž na něj Siku upíral, ho držel zpátky a Ivar nakonec přece jen zaťal zuby a odvrátil oči pryč v drtivé porážce.
A tak se teď všichni tři sunuli lesem v nepříjemném tichu, které doprovázely pouze zvuky větru a sněhu pod jejich tlapkami. Po cestě Ivara překvapivě přešel otravný bolehlav a s ním i část jeho únavy. A přestože pořád nebyl ve své nejlepší formě, cítil se mnohem lépe. A možná že o něco méně nabručeně. Ještě pořád se s přítomností krémového vlka sice nedokázal zcela smířit, nicméně hodlal to alespoň zkusit přetrpět pro Sikua. Přesně, určitě jen pro něj.
Ivar po cestě očima celou dobu skenoval okolí. Dutých stromů tu bylo požehnaně, nicméně žádný z nich neposkytoval dostatek prostoru. Hledat dál už ale ani nebylo třeba, protože se Siku zastavil před obrovskou lípou. Ivara pohled na mohutný strom zcela očividně uchvátil. "Jo, tohle by šlo," zamumlal uznale pod vousy s mírným pokývnutím a přímo fascinovaným výrazem v očích. Aniž by se dál zdržoval, vyvolal několik ohnivých koulí. Několik z nich nechal levitovat kolem Sikua a překvapivě i kolem Morgotha, ačkoliv výrazně menší počet, jako zdroj tepla pro ně, zatímco zbytek poslal štěrbinou v kmeni pod zem, aby tak zahřál bezpochyby promrzlou zeminu a usnadnil jim práci.

Nenáviděl to. Nesnášel, jak milý Siku k Morgothovi byl. Nahlas už ale Ivar neřekl nic. Snad proto, že byl příliš vyčerpaný anebo to prostě vzdal. Vždycky byl laskavý. Ke všem... A to bylo něco, přes co se Ivar nedokázal přenést. Chtěl ho jen pro sebe, veškerou jeho pozornost. Všechna laskavost měla být přece směřována jen a jen Ivarovi. Jenže nebyla, a rudooký tak pocítil vlnu výčitek vůči Sikuovi. S prázdným, poněkud distancovaným, pohledem se s jeho pomocí zvedl a začal se belhat hlouběji do lesa po jeho boku.
Jakmile se všichni zastavili před dutým stromem, který jim zcela jistě mohl posloužit jako dočasný úkryt, Ivar zůstal nehnutě stát vedle svého druha, probodávajíc Morgotha pohledem. I přes veškerou únavu a výčitky se od Sikua nehodlal vzdálit, dokud tu byl on.
S kamenným výrazem pozoroval Morgotha a jeho divadýlko. Ano. Běž. Pro mě za mě si tam venku třeba umrzni a už se nikdy nevracej, syčáku. A přestože Ivar své myšlenky nevyslovil nahlas, jeho pohled mluvil za vše.

V Ivarovi se střídaly intenzivní pocity tak rychle, že si je ani nestíhal včas uvědomovat. Bolest. Jen ta se ho držela po celou dobu. Když tu poprvé spatřil Morgotha, když slyšel pochyby a strach v hlase svého milého, když se mu všechno přímo před očima začalo rozpadat, a taky když sledoval, jak před ním Siku polekaně couvnul. Bojí se... Mě...? napadlo ho. Ta myšlenka neskutečně bolela a nejistota v odpovědi, jíž se mu dostalo, stejně tak.
Ivar toho měl na srdci ještě spoustu, jenže vyčerpání ho dohnalo dřív. Už se nezmohl ani na slovo a nezbývalo mu nic jiného, než se snažit udržet při vědomí. Nechtěl tu sebou seknout úplně. Ne před Morgothem, kterému by to jen zlepšilo náladu, a už vůbec ne před Sikuem. Ten se už tak strachoval příliš, když se o něj Ivar se zavřenýma očima opíral, přičemž se párkrát zmohl na tiché zamručení, snad aby zlatooký věděl, že ho slyší a je tu s ním. V duchu ale sám sebe proklínal za to, jak moc Sikuovi ublížil.
Morgoth na tom všem ale stále samozřejmě nesl svůj podíl viny a jeho hlas Ivara okamžitě znovu podráždil. "Zapomeň," zavrčel nevrle, jen co se k němu donesla Morgothova otázka. Myšlenka, že se k němu jen přiblíží, v něm probouzela nechuť. Ta se však ani zdaleka nemohla rovnat tomu, co Ivar cítil obvykle. Rudookého teď naplnilo prázdno, které se po tom všem zdálo být sladkým vysvobozením.

Ivar si prosebného pohledu na tváři svého milého všiml, nicméně netušil, jak si to v té změti emocí vyložit. Vlastně na to ani neměl čas. Než si vůbec stihl uvědomit, co přesně cítil v daný moment, už jím zmítala emoce jiná. Po celém těle cítil nepříjemné mravenčení a napětí a každá další vteřina přinášela další vlnu zmatení a bolesti.
Trochu ho ujistil fakt, že se Siku jeho doteku nebránil. Otázka, která však následovala, Ivara přiměla vyštěknout na krémového vlka přihlížejícího opodál. To on za to mohl. Vždycky to byla jeho chyba. To kvůli němu se tohle všechno dělo. Kvůli němu se teď Ivarovi Siku vzdaloval. To kvůli němu ho teď opustí. Jen ona pouhá myšlenka na opuštění v něm vyvolala další vlnu nevolnosti, tentokrát vlastní.
Rudooký se už už chystal po Gothovi znovu začít štěkat, ale naléhavý a nejistý hlas Sikua ho zastavil. Ivar pomalu zvedl hlavu a zahleděl se do zlatavých očí, v nichž se zračil strach. Bojí se, co teď uslyší... "Siku...?" špitl nejistě s prosebným výrazem. Chtěl mu říct, že to tak nebylo. Že to on pro něj byl vším. Jenže to už ho opět vyrušil Morgoth, který měl ze situace očividně nesmírné potěšení. Ivar zlostí zaťal zuby a zavřel oči ve snaze se uklidnit. Bylo mu jasné, že musí mluvit se svým milým, ale taky věděl, že stříbrooký udělá vše pro to, aby mu uškodil. Vytvořil proto okolo sebe a Sikua vysoký ohnivý kruh, který je alespoň do určité míry od vlka odděloval.
Znovu se prosebně zadíval do zlatých očí, teď už se ale nedokázal ubránit slzám. "Věříš radši mně, nebo jemu?" vypadlo z něj. Nelámal si hlavu s tím, jestli je to férová otázka. Možná to od něj bylo sobecké, ale Sikua prostě ztratit nemohl. "Morghana mě přivítala v Bratrstvu, mám ji rád jako sestru... Ale tebe miluju," Ivar téměř kňoural, upírajíc na svého druha zoufalý pohled. "Prosím, věř mi, já tě nechci ztratit, nemůžu..." Zdálo se, že čím déle mluvil, tím zoufaleji zněl a poslední slovo vyznělo spíš jako bolestný vzlyk.
Na Ivara toho bylo příliš. Byl vyčerpaný z předešlého užívání magie, ze zhoršujícího se počasí a v neposlední řadě z exploze emocí, které se v něm ještě stále rvaly. Bylo mu špatně, hlava mu tříštila, srdce se svíralo a únava o sobě dávala neúprosně vědět. "Můžu z Bratrstva odejít..." zamumlal ještě, než se mu podlomily tlapy a on zůstal vyčerpaně a zničeně sedět s hlavou zabořenou v Sikuově náprsence. Přesně v ten moment se ztratila i ohnivá clona, kterou vytvořil z posledních sil, a Morgothovi se tak opět naskytl pohled na oba vlky.

Loterie 1/5

Na Ivara toho bylo moc, a do toho se ještě ozval Morgoth a Sikuovy vlastní emoce. V rudých očích se zračil vztek a za ním čiré zoufalství. Nedokázal se vypořádat ani se svými vlastními pocity, natož ještě k tomu s těmi, které nebyly jeho. Na dlouhou chvíli se mu zatajil dech, zatímco se snažil vypořádat s bolestí svou, tou, kterou mu působil Morgoth a v neposlední řadě s bolestí svého druha. Siku...? Ublížil jsem mu... Co mám dělat? Proč se tohle děje? Jak to mám zastavit? Znovu se otočil na Sikua, tentokrát se strachem v očích. Nechtěl to všechno zničit. Nemohl. Jenže Morgoth mu to očividně nehodlal usnadňovat.
Pak došlo na Morghanu a bolest ve zlatých očích se ještě zdvojnásobila. A v ten moment Ivarovi došlo, že se možná o Morghaně neměl vůbec zmiňovat. "Nestačím?" doneslo se k němu a Ivar se zmateně zamračil. "Cože?" zeptal se tiše, jeho tlama zůstala pootevřená v nepříjemném uvědomění. Tak takhle to je? Myslí si... Stáhl uši a zatvářil se nejistě. "Tak jsem to nemyslel!" Ve vteřině se vrhl ke zjizvenému, který právě právem vypadal jako nakopnuté štěně, a pevně se k němu přitiskl tak, aby stál mezi ním a Morgothem. "Cos mu to napovídal?!" osočil se na krémového vlka, který jen spokojeně přihlížel. Vypadalo to, že Ivar přímo zuřil, ale ve skutečnosti měl jen strach. Bál se, že ztratí to jediné, na čem mu záleželo a netušil, jak tomu zabránit.

Loterie 1/5

Morgoth si samozřejmě neodpustil poznámku, která Ivara rozčílila ještě dvakrát tolik. Jeho vrčení zesílilo a pohled jako by se zúžil jen a pouze na krémového vlka, jehož z hloubi duše nenáviděl. Chtěl po něm skočit, dát mu najevo, že tu nemá co dělat. Vztek a nenávist rudookého pálily v hrudi, svírajíc mu srdce v bolestivém sevření.
V tu chvíli dokázal Ivar jen stěží zaregistrovat Sikuův hlas, který se mu zdál jaksi podivně vzdálený. Z jeho transu ho vytrhl až dotek jeho milého. Podvědomě k němu naklonil hlavu a v jeho očích se na vteřinu zableskl klid. A když se k němu Siku natiskl zpátky s vlídným přivítáním, Ivar skoro zapomněl, že tam Morgoth vůbec byl. Teda až do chvíle, kdy ucítil ostrou bolest hlavy a znovu slyšel Morgothův hlas. Tehdy byl všechen vztek rázem zpátky a Ivarovo klidné uvažování pryč.
Přátelé...? Zaťal zuby. Jasně, že jo. Za tohle všechno může i Siku. To on si ho sem přitáhl. To on se k němu tiskl. To on teď ze sebe dělá neviňátko. S bolestným, vzteklým sykotem od sebe Sikua odstrčil a zamračený se pár kroků vzdálil, probodávajíc svého druha pohledem.
Bodavá bolest hlavy jeho vzteku vůbec nepomáhala a Ivar se najednou cítil, jako by v něm přeplo. Jako by najednou nedokázal vystát ani jednoho z nich a v ten moment se znechuceně uchechtl. "Jestli chceš, můžeš se otírat radši o něj," pronesl opovrhovačně k Sikuovi. Ivar teď nedokázal myslet racionálně a Siku, bohužel, dostal nálepku viníka spolu s Morgothem. "Vypadá to, že si s tím syčákem docela rozumíš," dodal k chudákovi Sikuovi, než se otočil na druhého vlka. "Co tu chceš? Morghana ti zas utekla s někým jiným?" snažil se znít posměšně, ale svůj vztek nedokázal zcela zamaskovat.

Loterie 1/5

//Ranský les

Čím blíže domova byl, tím víc zrychloval, ignorujíc ztížené podmínky jak kvůli počasí, tak kvůli zadní noze. Myšlenka na jeho milého ho hnala dál, přestože se pořád obával jejich konverzace, která zcela očividně jednou bude muset nastat.
Brzy už Ivar cítil, jak Sikuův pach sílí, zatímco on udržoval svižné tempo, oheň už ale nepoužíval. Už se chystal zaklonit hlavu a oznámit svému milému svůj příchod táhlým zavytím, ale zarazil se, jakmile ho do čenichu praštil další pach. A kupodivu povědomý. Ivarovi se v okamžiku stáhlo hrdlo. To nemůže- Ne. Jen se mi to zdálo. Sám ale moc dobře věděl, co cítil. Je tu. Se Sikuem. S mým Sikuem. Při té představě zaťal zuby. V rudých očích se zračila bouře emocí, jež ho sžírala zevnitř.
Ivar rázem zapomněl na jakékoliv ohlašování vlastního příchodu a rovnou se vydal hlouběji do Sikuova a jeho lesa, sledujíc oba pachy, které se držely odporně blízko sebe. Možná že ale zavýt měl. Snad by se tak ubránil pohledu na vlastního milého, jak se se smíchem otírá o jeho úhlavního nepřítele. Ne... Siku...? Proč...? Myšlenek se mu hlavou proháněla spousta, ale nahlas ze sebe rudooký nedokázal vydat ani hlásku.
Ivar zůstal stát v dostatečné vzdálenosti s otevřenou tlamou a vytřeštěnýma očima. U úst se mu v nepravidelných intervalech tvořila pára a jeho oči se ne a ne odtrhnout od toho odporného výjevu. Zůstal tak ještě nějakou dobu, než se konečně dokázal vůbec pohnout.
Myslí i tělem vnímal veškeré pocity příliš silně, ale nakonec se ho zmocnil "jen" čirý vztek. Než si to stihl rozmyslet, vytvořil několik ohnivých šipek, které nechal levitovat nad sebou a rázným krokem vykročil směrem k nim. Prázdným a zároveň vzteklým pohledem při tom ani jednou nezavadil o Sikua. Nedokázal jím přestat probodávat Morgotha. "Myslím, že by sis měl držet větší odstup, syčáku," pronesl nízkým pevným tónem, zatímco Sikua svým bokem odstrčil dál a postavil se mezi oba vlky s očima upřenýma na svého soka. Ohnivé šipky mířící na Morgotha Ivar nechal levitovat nad sebou. Věděl, že kdyby tomu syčákovi zkřivil byť jen chloupek, v Bratrstvu už by pro něj nebylo místo. Musel se držet zpátky, dokud mohl. Minimálně mu však poslouží jako varování.