Příspěvky uživatele

< návrat zpět

• Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

I tady, mezi stromy, padal sníh dost hustě a mráz se nepříjemně zakusoval vlkům pod kožich. Venku z lesa to potom muselo vypadat mnohem hůř. Rudooký věděl, že pro obyčejného vlka by to tam venku s největší pravděpodobností znamenalo smrt. A přesto se nedokázal, a nakonec ani nechtěl, ubránit přání, aby Morgoth odešel. Ivar by ho snad byl i popohnal, kdyby se najednou neozval Siku neobvykle autoritativním tónem. Střihl ušima, zatímco po něm vrhl stále unavený, překvapený pohled. Takhle svého milého ještě neslyšel a aniž by nad tím jakkoliv přemýšlel, automaticky sklonil hlavu a přikrčil se, jako by se podvědomě stavěl do podřízené pozice. Jako by zjizvenému seveřanovi dával najevo, že mu nehodlá odporovat nehledě na to, jak moc s nápadem nesouhlasil.
Ivar stáhl uši, když se mu dostalo něžného olíznutí na čele a tiché prosby. Chvíli se jen díval do zlatých očí s pohledem, který se tiše ptal: 'Proč mi to děláš?' Být to na něm, Goth už by beztak dávno dělal rampouch někde před jejich lesem. Jenže prosebný pohled, jenž na něj Siku upíral, ho držel zpátky a Ivar nakonec přece jen zaťal zuby a odvrátil oči pryč v drtivé porážce.
A tak se teď všichni tři sunuli lesem v nepříjemném tichu, které doprovázely pouze zvuky větru a sněhu pod jejich tlapkami. Po cestě Ivara překvapivě přešel otravný bolehlav a s ním i část jeho únavy. A přestože pořád nebyl ve své nejlepší formě, cítil se mnohem lépe. A možná že o něco méně nabručeně. Ještě pořád se s přítomností krémového vlka sice nedokázal zcela smířit, nicméně hodlal to alespoň zkusit přetrpět pro Sikua. Přesně, určitě jen pro něj.
Ivar po cestě očima celou dobu skenoval okolí. Dutých stromů tu bylo požehnaně, nicméně žádný z nich neposkytoval dostatek prostoru. Hledat dál už ale ani nebylo třeba, protože se Siku zastavil před obrovskou lípou. Ivara pohled na mohutný strom zcela očividně uchvátil. "Jo, tohle by šlo," zamumlal uznale pod vousy s mírným pokývnutím a přímo fascinovaným výrazem v očích. Aniž by se dál zdržoval, vyvolal několik ohnivých koulí. Několik z nich nechal levitovat kolem Sikua a překvapivě i kolem Morgotha, ačkoliv výrazně menší počet, jako zdroj tepla pro ně, zatímco zbytek poslal štěrbinou v kmeni pod zem, aby tak zahřál bezpochyby promrzlou zeminu a usnadnil jim práci.

Nenáviděl to. Nesnášel, jak milý Siku k Morgothovi byl. Nahlas už ale Ivar neřekl nic. Snad proto, že byl příliš vyčerpaný anebo to prostě vzdal. Vždycky byl laskavý. Ke všem... A to bylo něco, přes co se Ivar nedokázal přenést. Chtěl ho jen pro sebe, veškerou jeho pozornost. Všechna laskavost měla být přece směřována jen a jen Ivarovi. Jenže nebyla, a rudooký tak pocítil vlnu výčitek vůči Sikuovi. S prázdným, poněkud distancovaným, pohledem se s jeho pomocí zvedl a začal se belhat hlouběji do lesa po jeho boku.
Jakmile se všichni zastavili před dutým stromem, který jim zcela jistě mohl posloužit jako dočasný úkryt, Ivar zůstal nehnutě stát vedle svého druha, probodávajíc Morgotha pohledem. I přes veškerou únavu a výčitky se od Sikua nehodlal vzdálit, dokud tu byl on.
S kamenným výrazem pozoroval Morgotha a jeho divadýlko. Ano. Běž. Pro mě za mě si tam venku třeba umrzni a už se nikdy nevracej, syčáku. A přestože Ivar své myšlenky nevyslovil nahlas, jeho pohled mluvil za vše.

V Ivarovi se střídaly intenzivní pocity tak rychle, že si je ani nestíhal včas uvědomovat. Bolest. Jen ta se ho držela po celou dobu. Když tu poprvé spatřil Morgotha, když slyšel pochyby a strach v hlase svého milého, když se mu všechno přímo před očima začalo rozpadat, a taky když sledoval, jak před ním Siku polekaně couvnul. Bojí se... Mě...? napadlo ho. Ta myšlenka neskutečně bolela a nejistota v odpovědi, jíž se mu dostalo, stejně tak.
Ivar toho měl na srdci ještě spoustu, jenže vyčerpání ho dohnalo dřív. Už se nezmohl ani na slovo a nezbývalo mu nic jiného, než se snažit udržet při vědomí. Nechtěl tu sebou seknout úplně. Ne před Morgothem, kterému by to jen zlepšilo náladu, a už vůbec ne před Sikuem. Ten se už tak strachoval příliš, když se o něj Ivar se zavřenýma očima opíral, přičemž se párkrát zmohl na tiché zamručení, snad aby zlatooký věděl, že ho slyší a je tu s ním. V duchu ale sám sebe proklínal za to, jak moc Sikuovi ublížil.
Morgoth na tom všem ale stále samozřejmě nesl svůj podíl viny a jeho hlas Ivara okamžitě znovu podráždil. "Zapomeň," zavrčel nevrle, jen co se k němu donesla Morgothova otázka. Myšlenka, že se k němu jen přiblíží, v něm probouzela nechuť. Ta se však ani zdaleka nemohla rovnat tomu, co Ivar cítil obvykle. Rudookého teď naplnilo prázdno, které se po tom všem zdálo být sladkým vysvobozením.

Ivar si prosebného pohledu na tváři svého milého všiml, nicméně netušil, jak si to v té změti emocí vyložit. Vlastně na to ani neměl čas. Než si vůbec stihl uvědomit, co přesně cítil v daný moment, už jím zmítala emoce jiná. Po celém těle cítil nepříjemné mravenčení a napětí a každá další vteřina přinášela další vlnu zmatení a bolesti.
Trochu ho ujistil fakt, že se Siku jeho doteku nebránil. Otázka, která však následovala, Ivara přiměla vyštěknout na krémového vlka přihlížejícího opodál. To on za to mohl. Vždycky to byla jeho chyba. To kvůli němu se tohle všechno dělo. Kvůli němu se teď Ivarovi Siku vzdaloval. To kvůli němu ho teď opustí. Jen ona pouhá myšlenka na opuštění v něm vyvolala další vlnu nevolnosti, tentokrát vlastní.
Rudooký se už už chystal po Gothovi znovu začít štěkat, ale naléhavý a nejistý hlas Sikua ho zastavil. Ivar pomalu zvedl hlavu a zahleděl se do zlatavých očí, v nichž se zračil strach. Bojí se, co teď uslyší... "Siku...?" špitl nejistě s prosebným výrazem. Chtěl mu říct, že to tak nebylo. Že to on pro něj byl vším. Jenže to už ho opět vyrušil Morgoth, který měl ze situace očividně nesmírné potěšení. Ivar zlostí zaťal zuby a zavřel oči ve snaze se uklidnit. Bylo mu jasné, že musí mluvit se svým milým, ale taky věděl, že stříbrooký udělá vše pro to, aby mu uškodil. Vytvořil proto okolo sebe a Sikua vysoký ohnivý kruh, který je alespoň do určité míry od vlka odděloval.
Znovu se prosebně zadíval do zlatých očí, teď už se ale nedokázal ubránit slzám. "Věříš radši mně, nebo jemu?" vypadlo z něj. Nelámal si hlavu s tím, jestli je to férová otázka. Možná to od něj bylo sobecké, ale Sikua prostě ztratit nemohl. "Morghana mě přivítala v Bratrstvu, mám ji rád jako sestru... Ale tebe miluju," Ivar téměř kňoural, upírajíc na svého druha zoufalý pohled. "Prosím, věř mi, já tě nechci ztratit, nemůžu..." Zdálo se, že čím déle mluvil, tím zoufaleji zněl a poslední slovo vyznělo spíš jako bolestný vzlyk.
Na Ivara toho bylo příliš. Byl vyčerpaný z předešlého užívání magie, ze zhoršujícího se počasí a v neposlední řadě z exploze emocí, které se v něm ještě stále rvaly. Bylo mu špatně, hlava mu tříštila, srdce se svíralo a únava o sobě dávala neúprosně vědět. "Můžu z Bratrstva odejít..." zamumlal ještě, než se mu podlomily tlapy a on zůstal vyčerpaně a zničeně sedět s hlavou zabořenou v Sikuově náprsence. Přesně v ten moment se ztratila i ohnivá clona, kterou vytvořil z posledních sil, a Morgothovi se tak opět naskytl pohled na oba vlky.

Loterie 1/5

Na Ivara toho bylo moc, a do toho se ještě ozval Morgoth a Sikuovy vlastní emoce. V rudých očích se zračil vztek a za ním čiré zoufalství. Nedokázal se vypořádat ani se svými vlastními pocity, natož ještě k tomu s těmi, které nebyly jeho. Na dlouhou chvíli se mu zatajil dech, zatímco se snažil vypořádat s bolestí svou, tou, kterou mu působil Morgoth a v neposlední řadě s bolestí svého druha. Siku...? Ublížil jsem mu... Co mám dělat? Proč se tohle děje? Jak to mám zastavit? Znovu se otočil na Sikua, tentokrát se strachem v očích. Nechtěl to všechno zničit. Nemohl. Jenže Morgoth mu to očividně nehodlal usnadňovat.
Pak došlo na Morghanu a bolest ve zlatých očích se ještě zdvojnásobila. A v ten moment Ivarovi došlo, že se možná o Morghaně neměl vůbec zmiňovat. "Nestačím?" doneslo se k němu a Ivar se zmateně zamračil. "Cože?" zeptal se tiše, jeho tlama zůstala pootevřená v nepříjemném uvědomění. Tak takhle to je? Myslí si... Stáhl uši a zatvářil se nejistě. "Tak jsem to nemyslel!" Ve vteřině se vrhl ke zjizvenému, který právě právem vypadal jako nakopnuté štěně, a pevně se k němu přitiskl tak, aby stál mezi ním a Morgothem. "Cos mu to napovídal?!" osočil se na krémového vlka, který jen spokojeně přihlížel. Vypadalo to, že Ivar přímo zuřil, ale ve skutečnosti měl jen strach. Bál se, že ztratí to jediné, na čem mu záleželo a netušil, jak tomu zabránit.

Loterie 1/5

Morgoth si samozřejmě neodpustil poznámku, která Ivara rozčílila ještě dvakrát tolik. Jeho vrčení zesílilo a pohled jako by se zúžil jen a pouze na krémového vlka, jehož z hloubi duše nenáviděl. Chtěl po něm skočit, dát mu najevo, že tu nemá co dělat. Vztek a nenávist rudookého pálily v hrudi, svírajíc mu srdce v bolestivém sevření.
V tu chvíli dokázal Ivar jen stěží zaregistrovat Sikuův hlas, který se mu zdál jaksi podivně vzdálený. Z jeho transu ho vytrhl až dotek jeho milého. Podvědomě k němu naklonil hlavu a v jeho očích se na vteřinu zableskl klid. A když se k němu Siku natiskl zpátky s vlídným přivítáním, Ivar skoro zapomněl, že tam Morgoth vůbec byl. Teda až do chvíle, kdy ucítil ostrou bolest hlavy a znovu slyšel Morgothův hlas. Tehdy byl všechen vztek rázem zpátky a Ivarovo klidné uvažování pryč.
Přátelé...? Zaťal zuby. Jasně, že jo. Za tohle všechno může i Siku. To on si ho sem přitáhl. To on se k němu tiskl. To on teď ze sebe dělá neviňátko. S bolestným, vzteklým sykotem od sebe Sikua odstrčil a zamračený se pár kroků vzdálil, probodávajíc svého druha pohledem.
Bodavá bolest hlavy jeho vzteku vůbec nepomáhala a Ivar se najednou cítil, jako by v něm přeplo. Jako by najednou nedokázal vystát ani jednoho z nich a v ten moment se znechuceně uchechtl. "Jestli chceš, můžeš se otírat radši o něj," pronesl opovrhovačně k Sikuovi. Ivar teď nedokázal myslet racionálně a Siku, bohužel, dostal nálepku viníka spolu s Morgothem. "Vypadá to, že si s tím syčákem docela rozumíš," dodal k chudákovi Sikuovi, než se otočil na druhého vlka. "Co tu chceš? Morghana ti zas utekla s někým jiným?" snažil se znít posměšně, ale svůj vztek nedokázal zcela zamaskovat.

Loterie 1/5

//Ranský les

Čím blíže domova byl, tím víc zrychloval, ignorujíc ztížené podmínky jak kvůli počasí, tak kvůli zadní noze. Myšlenka na jeho milého ho hnala dál, přestože se pořád obával jejich konverzace, která zcela očividně jednou bude muset nastat.
Brzy už Ivar cítil, jak Sikuův pach sílí, zatímco on udržoval svižné tempo, oheň už ale nepoužíval. Už se chystal zaklonit hlavu a oznámit svému milému svůj příchod táhlým zavytím, ale zarazil se, jakmile ho do čenichu praštil další pach. A kupodivu povědomý. Ivarovi se v okamžiku stáhlo hrdlo. To nemůže- Ne. Jen se mi to zdálo. Sám ale moc dobře věděl, co cítil. Je tu. Se Sikuem. S mým Sikuem. Při té představě zaťal zuby. V rudých očích se zračila bouře emocí, jež ho sžírala zevnitř.
Ivar rázem zapomněl na jakékoliv ohlašování vlastního příchodu a rovnou se vydal hlouběji do Sikuova a jeho lesa, sledujíc oba pachy, které se držely odporně blízko sebe. Možná že ale zavýt měl. Snad by se tak ubránil pohledu na vlastního milého, jak se se smíchem otírá o jeho úhlavního nepřítele. Ne... Siku...? Proč...? Myšlenek se mu hlavou proháněla spousta, ale nahlas ze sebe rudooký nedokázal vydat ani hlásku.
Ivar zůstal stát v dostatečné vzdálenosti s otevřenou tlamou a vytřeštěnýma očima. U úst se mu v nepravidelných intervalech tvořila pára a jeho oči se ne a ne odtrhnout od toho odporného výjevu. Zůstal tak ještě nějakou dobu, než se konečně dokázal vůbec pohnout.
Myslí i tělem vnímal veškeré pocity příliš silně, ale nakonec se ho zmocnil "jen" čirý vztek. Než si to stihl rozmyslet, vytvořil několik ohnivých šipek, které nechal levitovat nad sebou a rázným krokem vykročil směrem k nim. Prázdným a zároveň vzteklým pohledem při tom ani jednou nezavadil o Sikua. Nedokázal jím přestat probodávat Morgotha. "Myslím, že by sis měl držet větší odstup, syčáku," pronesl nízkým pevným tónem, zatímco Sikua svým bokem odstrčil dál a postavil se mezi oba vlky s očima upřenýma na svého soka. Ohnivé šipky mířící na Morgotha Ivar nechal levitovat nad sebou. Věděl, že kdyby tomu syčákovi zkřivil byť jen chloupek, v Bratrstvu už by pro něj nebylo místo. Musel se držet zpátky, dokud mohl. Minimálně mu však poslouží jako varování.

Loterie 1/5

//Mahtae (jih)

Pro obyčejného vlka to vypadalo, že se počasí začínalo víceméně lepšit. Tedy ne, že by tomu Ivar věnoval nějakou pozornost. Už od té doby, co vůbec vystrčil tlapu z jejich lesa, se každé jeho myšlenky držel Siku. Musel ho vidět, cítit teplo jeho kožíšku a slyšet jeho hlas.
Rudooký ale pořád neměl v hlavě zcela jasno, co se jeho výbuchu týkalo. Věděl, že by k tomu došlo dřív nebo později, jenže netušil proč a užíralo ho to. Stálo mu to v cestě a on netušil, jak s onou překážkou naložit. Nikdo ho nikdy nenaučil zvládat vlastní emoce, a snad by se tím nikdy nezabýval ani sám, ale Siku pro něj byl důvodem, proč se snažit. Nechtěl o něj přijít. Omluvím se... Určitě mi odpustí a zůstane se mnou. I když si ho nezasloužím...

//Les ztracených duší (Rozdrásané údolí)

Loterie 1/5

//Ranský les

Jakmile se Ivar dostal k řece, zastavil se a chvíli jen zíral před sebe. Už nějakou dobu cítil, že přituhuje, a teď se konečně přiměl zastavit. Měl bych jít dál? Mám se... vrátit? Bude na mě Siku naštvanej? Má důvod... Ivar se nenáviděl za to, jak se zachoval. Mohli si své chvilky užívat ještě teď, kdyby to všechno nezkazil. Tak jako tak, bylo mu jasné, že se něco žene a nehledě na to, jak moc se obával Sikuovy reakce, rozhodně si ho hodlal pohlídat. Potřeboval ho mít u sebe, aby se o něj nemusel strachovat. Proto se v teple levitujících ohnivých koulí vydal směrem, kterým ještě před chvíli přišel.

//Ranský les

Loterie 2/5

//Les ztracených duší

Ivar se na chvíli zastavil, když se dostal na místo se skalkou hluboko v lese, a nechtíc se trochu ošil zimou. Zadní tlapa už se znova začínala ozývat a zima se mu dostávala pod kožich. Jako první mu na mysl přišlo teplo Sikuova kožíšku, jenže to teď jaksi... Nepřicházelo v úvahu. Netrvalo však dlouho a vzpomněl si na další zdroj tepla, který už by snad mohl... K Ivarovu překvapení skutečně dokázal vyvolat pár ohnivých koulí, stejných jako předtím viděl u Morghany, a nechal je kolem sebe levitovat. Vlastní úspěch a vzpomínka na Morghanu ho přiměly se pousmát. Přistihl se, že zatoužil po její společnosti. Určitě by mu pozvedla náladu nějakou pitominou. A možná, že by byl ochotný se do dalšího rituálu zapojit taky. V očích mu trochu svitlo. Možná, že... To mohl udělat sám. Stejně jako když hledal Sikua...
Rozhlédl se kolem. Nepříjemná zima, na sněhu ledová vrstva a viditelnost minimální. "Pěkný," vyplivl znechuceně. V tomhle počasí toho asi moc nevyleze... V tichu noci zvedl přední tlapu a zadíval se na ni. Odfrkl si, popošel k jednomu ze zasněžených kamenů a s pomocí jedné z ohnivých koulí se sněhu na něm zbavil. Aniž by se nad sebou jedinkrát pozastavil, znovu zvedl tlapu a tesákem si roztrhl polštářek, z nějž se vyřinula čerstvá krev. Rána byla hlubší, než bylo třeba, ale o to dřív se na kameni pod světlem z ohnivých koulí brzy lesklo uspokojující množství krve. Zapálil na místě dostatečně velký plamen a chvíli ho nechal hořet.
Pach pálící se krve a dým brzy zahltily okolí, zatímco Ivar plamen pozoroval. "Drazí Bohové, já, Vulturo..." Odmlčel se a trochu si odfrkl. Stále mu to přišlo nepřirozené, ale nakonec se přece jen odhodlal. "Nemohu Vám teď nabídnout nic jiného než vlastní krev... Snad bych... Prosím, dejte mi na něj pozor," dostal ze sebe nakonec a zavřel oči. Dovolil si na moment představit hustý šedivý kožíšek, pokrytý jemnou vrstvou čerstvě napadeného sněhu a dvě zlatá kukadla, jež hřála pouhým pohledem. Kdoví, kde se mi teď toulá... napadlo ho s malým smutným úsměvem, než znovu otevřel oči a nechal plamen pomalu zhasnout. Pak se bez dalšího slova zvedl a začal kráčet pryč, nechávajíc za sebou krvavé stopy.

//Mahtae jih

Loterie 1/5

Ivar netušil, jak dlouho už na místě ležel. Věděl jen, že tupě zíral kamsi před sebe už nějakou dobu, protože vypálený kruh kolem něj byl už zase pokrytý slušnou vrstvou sněhu. Jasně. Magie... Vzpomněl si. "Tohle jsem chtěl umět, tak proč...?" Nemělo ho to alespoň... Pozdvihnout? Jenže Ivarovi to bylo fuk. "Nezáleží na tom..." zamumlal si sám pro sebe, snad jako by tomu vůbec nemohl uvěřit, přestože to nebylo poprvé. Ale nehledě na to, kolikrát už si něco takového prožil, zoufalost byla vždycky stejně silná. "Bez něj na ničem nezáleží," tentokrát se Ivarův hlas zlomil. Jeho mysl zahltily hlasy, které v něm pocit viny jen utužovaly. Ublížil jsem mu...? Bavil se a já se prostě zdejchnul... Zničil jsem to. Je teď... Pryč? Zaťal zuby, když si vzpomněl na výraz na zjizvené maskované tváři. Zase. Zase je všechno- všichni... Všichni jsou v tahu. Kvůli mně. Jeho vlastní myšlenky jako by ho spalovaly zevnitř.
Když byl konečně schopný se zvednout a otřepat ze sebe všechen sníh, byla už tma. Ve tváři měl opět lhostejný výraz a zevnitř ho drtila prázdnota. Teď už necítil vůbec nic. Zaklonil hlavu a vydal ze sebe táhlé zavytí, než se odebral z lesa pryč. Vrátí se. Určitě se vrátí. Už jen proto, aby zjistil, zda je pořád vítaný. A pak udělá všechno pro to, aby mu Siku odpustil.

//Ranský les (Rozdrásané údolí)

Prosím o:

10 lístků za 100 oblázků
3 lístky za 15 perel
10 lístků za 150 květin

Všechno z Ivara, děkuji

Teprve až když se oba vlci pustili na sáňkách dolů z kopce, se Ivar pomalu začal dostávat zpět do reality. Srdce už mu divoce bilo, ne kvůli příliš silným emocím, ale kvůli adrenalinu. Tedy alespoň se o tom mohl snažit sám sebe přesvědčit. Zároveň se pokoušel soustředit na Sikuův veselý výskot, jenže brzy zjistil, že to, co ho jindy příjemně hřálo u srdce, ho teď zevnitř přímo spalovalo, a Ivar se tak opět dostal do nekonečného cyklu zoufalství. Snad jakoby se ho zmocnily všechny pocity zároveň a po celém těle se mu rozlilo nepříjemné mravenčení. Moc, je toho-! Ivarova vlastní myšlenka byla přerušena, když se sáně prudce zastavily a vymrštily tak oba vlky do vzduchu. Než se rudooký nadál, ležel zabořený v tlusté sněhové peřině.
Ivar se ani nehnul. Zůstal ležet zabořený celkem hluboko ve sněhu a snažil se uklidnit. Slyšel Sikuův hlas, jak na něj volá, ale zněl... vzdáleně. Ivar měl najednou pocit, jako by z celé situace zničehonic vnímal jen útržky. Zmatení. Sikuův hlas. Vztek. Sikuův hřejivý kožich. Pocit viny. A než se stihl vzpamatovat, už měl vlkovu hlavu v náprsence. "...že se skoro neznáme..." Neznáme...? "...nevím, jak se mám zachovat nebo co říct..." Najednou pocítil nával nejistoty. Doteď měl pocit, jako by ho znal celý život, jenže... Neznáme se... Něco ho bodlo u srdce. Nemohl. Bylo toho moc a on netušil, co má dělat.
...Co když mu ublížím? S vyděšeným výrazem se vyškrábal na nohy a chvíli zůstal na svého milého jen hledět. "Já..." Už teď dýchal dost ztěžka a další nechtěný obraz, jenž se mu promítl před očima, ho vyděsil ještě víc. Přesně to byl moment, kdy Ivar stáhl uši, otočil se a začal upalovat hlouběji do lesa. I mezi stromy kvůli hustému sněžení stěží viděl, jenže se nedokázal zastavit. Skoro jako by se snažil sám sobě utéct, přestože věděl, že je to předem prohraný boj a ten fakt v něm pocit zoufalství jen utužoval. Netušil, kam běží a zcela upřímně mu to bylo fuk, dokud běžel. Protože nedělat nic bylo příliš bolestivé.
Zastavil se, až když v hustém sněhu klopýtl a zapadl tak do sněhu. Pomalu se s těžkým dechem zvedl a rozhlédl se kolem sebe. Tady to neznal. Byl vůbec ještě v tom stejném lese? V jejich lese? Zavětřil, jenže ve sněhové chumelenici se moc dobře orientovat nedalo. "...Siku?" zavolal nejistě. Možná, že naivně doufal, že se ozve. Že ho tu najde a ujistí ho. Jenže ono nic. A snad jako by to byla poslední kapka, Ivar se nadechl a zlomeně zavyl, než se svalil zpátky na zem, přičemž v kruhu kolem něj na pár vteřin vzplanulo několik poměrně velkých plamenů.

Ivar:
1. - 5 perel
3. - vymaxování 1 magie (oheň)
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
14. - 50 oblázků
20. - 50 kytiček
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastnosti (síla)

Mordecai:
3. - vymaxování 1 magie (země)
5. - 10 perel
12. - magie od Života bez hvězd (země)
14. - 50 oblázků

Moc děkuji za akci, skvělé úkoly a štědré odměny

Přidáno.

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

Ivar v Sikuově přítomnosti cítil to, co Siku sám. Těžko říct, zda za to mohla seveřanova magie nebo jen Ivarova nevyrovnaná psychika. Na tom ale nakonec stejně nezáleželo. Rudooký jednoduše nějakým způsobem věděl, jaké pocity dolehly na jeho druha, a vůbec se mu to nelíbilo. Co ho bolelo ještě víc, byl smutek, s nímž mu jeho milý pověděl o cizojazyčné písni. Aniž by si to uvědomil, stáhl uši a tiše zakňučel. Všech těch emocí na něj najednou bylo moc a Sikuovo přání bylo jen poslední kapkou. "Co mám dělat...?" hlesl dřív, než se stačil zastavit. Sám si nebyl zcela jistý, na co se to vlastně ptal. Na to, jak má pomoct Sikuovi, nebo sám sobě? Zničehonic se nad sebou zastyděl a zadoufal, že to celé Siku přeslechl.
Trochu ho uklidnilo, až když se Siku rozběhl ke kusu kůry s o něco veselejším výrazem na tváři. A jakmile na kůru zlatooký usedl s onou otázku, Ivar nahodil svůj obvyklý, skoro až posměvačný výraz. "Že se vůbec ptáš," prohlásil. Pokusil se u toho znít pobaveně a bezstarostně, přestože měl pocit, jako by v něm jeho emoce měly každou chvíli explodovat. V ten moment se Ivar nenáviděl víc než kdy dřív, protože kazil jejich důležitou chvilku, a tak, dřív než se Siku mohl stihnout na cokoliv začít ptát, Ivar popadl kůru a s překvapivou rychlostí ji i s vyhublým vlkem dotáhl až k nedalekému svahu. "Drž se," zamumlal s kusem kůry ještě pořád v tlamě, a aniž by na cokoliv čekal, naskočil na jejich sáně přímo vedle svého druha, a nechal je tak oba vrhnout se z kopce.