Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Siku - sen 1/10

Nevěnoval prostředí pozornost. Ivar měl posledních pár dní spoustu otázek a všechny směřovaly jen k jedinému vlkovi. Zároveň ho to všechno zvláštně a nepříjemně tížilo na srdci a on netušil, jak se svými pocity naložit. Nikdy nic takového nezažil. S oním jedním vlkem se dokonce cítil... dobře? Ale o to víc ho bolelo, když se tehdy rozdělili. Překvapivě v něm tentokrát jeho zmatení nepodněcovalo vztek. Nebyl si jistý, co přesně to způsobovalo, ale všechno bylo jaksi zvláštní. Mohl se probírat nezodpovězenými otázkami a vlastními pocity, aniž by je ve vzteku zavrhl. Bylo to až osvobozující a mohl toho využít.
Zatímco hlava rudookého se probírala vlastními myšlenkami, jedna tlapka střídala druhou. V tom proudu myšlenek mu přišlo, že kráčí přesně tam, kde má být. Jako by jeho tělo řídilo samo sebe a pouze ho lehce neslo k jeho cíli, jímž si sám nebyl jistý. Jen věděl, že tam někde je.
Ivarův pohled brzy spočinul na vodní hladině. Přímo před ním se skýtal pohled na jezero blyštící se rovnou několika barvami. Než si to stačil uvědomit, stál na jeho samém břehu. Myšlenky jakoby se rozplynuly a daly prostor Ivarovu odrazu na vodní hladině, jenž okamžitě upoutal jeho pozornost. Odraz se pomalu rozlil a utvořil novou tvář. Tentokrát pokrytou černou maskou. Na první pohled zamračenou, ale ve skutečnosti skrývající laskavé zlatavé oči, které v Ivarově hrudi okamžitě rozlily teplo.
Ivar by se na obraz dokázal dívat snad i hodiny, kdyby ho cosi nedonutilo zvednout zrak a zahledět se na druhou stranu jezera. Přímo naproti němu, za vodní plochou, stál vlk. Z téhle vzdálenosti nebylo možné pouhým okem rozeznat identitu, ale Ivar nějakým způsobem věděl přesně, o koho se jedná. Aniž by si stačil uvědomit, co jeho vlastní tělo dělá, vydral ze sebe napůl radostné, napůl zoufalé štěknutí a začal upalovat podél břehu.

I tried (Vůbec jsem nezapomněla na velikost a nemusela to pak zmenšovat, takže menší detaily vlka byly kvůli pixelům k ničemu T_T)

Prosím oblázky, kytky a křišťály, děkuji

20 oblázků, 20 květin a 2 křišťály
Je to mega skvělý :eyes: !

//Úkryt za vodopádem

Ivar se belhal podél řeky. Jako obvykle ignoroval bolest v jeho zadní noze, ale tu na hrudi už ignorovat nedokázal. Celou cestu se snažil sám sebe přesvědčit, že pro něj setkání nic neznamenalo. Proč by mělo? Nebyl snad Siku hloupý, když se kamarádíčkoval s naprosto cizím vlkem? A zrovna s Ivarem?
Střídalo se v něm celé spektrum emocí. Chvílemi tesknil, chvílemi ho přepadal hněv. Byl naštvaný na Sikua, protože tohle všechno odstartoval, ale především byl naštvaný hlavně na sebe. Myslel si, že co se týče ostatních, měl v hlavě jasno. Nevěřit nikomu, držet si odstup a nikoho si nepouštět k tělu. Se Sikuem jím však zmítaly pochyby.
Zabrán do vlastních myšlenek tak podél řeky ušel celkem štreku, než se konečně zastavil a zahleděl na proud tmavé vody, z nějž čas od času vyskočil pstruh.

Netušil, jak dlouho tam tak ležel a vlastně mu to bylo jedno. Cítil se podivně zdrceně Sikuovým odchodem a měl problém své vlastní pocity pochopit. Nikdy nic takového necítil. Se svou sestrou sice kdysi míval dobrý vztah, nicméně ten vždy bral jako samozřejmost. Byl schopen ji tehdy opustit a bylo mu to tak nějak fuk, tak proč Siku? Znali se přece sotva den. Snažil se to všechno znovu proměnit ve vztek, na který už byl zvyklý. Zavrčení, jež ze sebe vydal, se přelilo v tiché tesklivé a zmatené zakňučení.
Nakonec se přece jen zvedl s úmyslem odejít. Když se otáčel, frustrovaně kopl do chaluhové figurky, která se tak převrhla a ztratila tvar. Před tím, než prošel vodní clonou, se ještě naposledy podíval zpět. Otřepal se ve snaze ze sebe to všechno neznámé a bolestivé setřást a konečně vykročil ven.

//Řeka Tenebrae

Ivar byl opět příliš zabraný ve vlastních myšlenkách na to, aby byl schopný sledovat Sikua. Strnul, když ucítil vlkův dotek na pleci. Trhaně a s doširoka otevřenýma očima otočil hlavu směrem k němu. Siku byl zase jednou schopný ho vytrhnout z jeho vlastních myšlenek. Spousta toho, co Siku dosud udělal, byla pro Ivara nová, avšak fyzický kontakt za účelem utěšit? To bylo něco, o čem neměl doteď ani ponětí. A překvapivě to... Docela pomáhalo? ...Co...?
Celou tu dobu hleděl na vlka před sebou a ačkoliv poslouchal vše, co Siku řekl, nebyl momentálně schopný zareagovat. Předešlé gesto zjizveného pro něj bylo až příliš velkým šokem a Ivar sám byl překvapený, když si uvědomil, že ne nevítaným.
Než se stihl znovu probrat a cokoliv říct, Siku už procházel vodní stěnou. Ivar vyskočil na nohy, což způsobilo bolest v jeho levé zadní tlapě. Až příliš pozdě si uvědomil, že se ještě nechce rozloučit. Zjizvený, který si k němu nějakým způsobem dokázal najít cestu, už byl ten tam.
Se staženýma ušima ještě nějakou dobu pozoroval vodní clonu, v níž mu Siku zmizel, než se dobelhal zpátky ke zbytku vlkova výtvoru z chaluh a položil se před něj. Na moment se kolem sošky znovu zajiskřilo, načež se Ivar se stále staženýma ušima smutně pousmál. Nenáviděl, jak se se Sikuem cítil, ale po jeho odchodu mu došlo, že bez něj se cítí ještě hůř.

Ivar se pořád do určité míry cítil nekomfortně s dlouho potlačovanými pocity a chvílemi to šlo z jeho výrazu poznat, ale Siku ho nějakým způsobem přiměl se opravdu snažit.
"Nenávidím, jak se s tebou cítím..." pronesl najednou, zatímco jeho pobavený úšklebek pomalu zmizel a změnil se v poněkud zoufalý. Nemyslel to špatně, jen se s tím vším nedokázal sžít. Už jen to, že někomu tohle přiznal, pro něj byl velký krok. Možná, že to zapříčinilo prostředí, díky kterému se cítil ode všeho ostatního odříznutý. Možná to bylo právě vlkem, jenž mu dělal společnost. "Tohle nejsem já. Proč...?" Tentokrát se jeho zmatení vztahovalo k jemu samotnému.
Tohle všechno Ivara děsilo. Dělalo ho to zranitelným a to bylo něco, čemu se snažil vyhnout. Musel se nějak chránit a jinak, než že si nikoho nepustil k tělu, to neuměl. Ale teď bylo pryč i to a on najednou nevěděl, co má dělat. Můžu se takhle cítit? Dřív nebo později toho budu litovat.

Ač to nebylo záměrem, Siku jeho poznámku ohledně smysluplnosti toho všeho slyšel. Očividně se oba šediví vlci dokázali mást navzájem, protože tentokrát to byl Siku, kdo zněl zmateně. 'Třeba jednou bude...?' Jak by mohlo. V moment, kdy mi tohle začne dávat smysl, jsem nahranej. Pro něj byly všechny Sikuovy hodnoty příliš riskantní, a tak Ivar vždycky ubližoval, jen aby znovu nebylo ublíženo jemu.
Ivar zaraženě zamrkal nad vysvětlením zjizveného. Tak jednoduché to pro něj bylo? Vyslechnout, podělit se o názor a postěžovat si navzájem...? Ivar nevěděl, jestli byl Siku hloupý nebo statečný, že mu stačilo tak málo i přes všechna rizika, která tohle neslo.
Zajímavý? Inteligentní? ... Padl jsem mu do oka? Ivarův zmatený výraz se na moment vytratil. Byl nahrazen slabým a krátkým uchechtnutím. "Fakt budeš šílenej, Siku," pronesl, ale tentokrát se v jeho slovech překvapivě neskrýval ani zlomek vzteku, odměřenosti nebo nenávisti. Dokonce zněl až trochu pobaveně.

Ivar nějakou chvíli přemýšlel nad tím, co Siku řekl. Nechápal, jak se někdo dostane k potřebě pomáhat ostatním i přes to, že v tom pro něj nic není. Nedokázal si představit dobrý pocit z toho, že by někoho nenechal ve štychu. "To nedává smysl..." zamumlal si sám pro sebe. Vlkovi, který vyrůstal v tom, co Ivar, to nejspíš ani smysl dávat nemohlo.
Siku vypadal, že se nějakým způsobem zvládal vymykat veškerým přesvědčením, s nimiž Ivar dosud žil. Jeho, až dychtivé, prohlášení z Ivara dostalo jen slabé, nejspíš souhlasné, zamručení. Jak tak pozoroval Sikuův nadšením mávající ocas, ani si neuvědomil, že svou vlastní oháňku jednou zvedl a opět nechal spadnout na zem. Byl to slabý a nejistý pohyb, ale dalo se to považovat za jakési mávnutí.
"Hej," rozetnul hlasité ticho, aby si získal Sikuovu pozornost. "...Proč bys měl chtít ve své blízkosti zrovna mě?" zeptal se s, opět, otupělým pohledem. Ivar měl prostě a jednoduše potíže pochopit, proč by někdo vyhledával společnost bez žádného konkrétního záměru. Nemluvě o tom, proč by si k tomu vybral zrovna odměřeného a nepříjemného vlka.

Siku na otázku odpověděl otázkou, ale ani nebylo třeba, aby mu Ivar dal příklad, proč by litovat měl, protože si vlk s maskou odvětil sám. "S tím bys měl počítat u kohokoliv," odpověděl, když Siku řekl, že by ho Ivar využil. Nesnažil se tím obhajovat, ani neměl potřebu, jen konstatoval své vlastní přesvědčení.
Jak už teď ale bylo zvykem, Siku mu svými dalšími slovy opět vyrazil dech. Oči doširoka otevřené překvapením, Ivar už už otvíral tlamu chtíc se zeptat na důvod, nicméně ani nemusel, protože zjizvený pokračoval. Být to kdokoliv jiný, Ivar by nevěřil jedinému slovu z toho, co právě řekl. Co se však Sikua týče, překvapivě věřil, že zrovna on by byl schopný tohle udělat. Nechat se využít.
Konečně zavřel tlamu a stočil pohled na své přední tlapy. S víc než očividně zmateným výrazem se snažil všechno zpracovat. "Udělat něco takovýho by bylo... hloupý, Siku..." Podíval se na něj s úzkostí v očích. Důvěra ho zcela očividně děsila.
Měl bych? Měl bych litovat? Nenávidím, jak se v jeho přítomnosti cítím, ale... Ivar sám netušil, co bylo tím "ale". Rozhodně však mělo dost velkou váhu na to, aby ho nutilo váhat. "Radím ti, aby ne," vysoukal ze sebe nakonec po těžkém polknutí.

Ivar na povzbuzení od Sikua neodpověděl. Věnoval mu pouze jakýsi úšklebek, protože netušil, co na to říct. V duchu ale musel uznat, že měl Siku pravdu. Jako cokoliv jiného, ho však ani trénování magie nenadchlo.
Vyslechl si odůvodnění, které mu zjizvený poskytl, s otupělým pohledem. "Takže se vtíráš nebo mě jen chceš kolem sebe. Tak jako tak to není dobrý rozhodnutí-," spustil fádně s trochu zamračeným výrazem, ale zarazil se, jakmile si uvědomil, co Siku řekl nakonec. Podvědomě vztyčil uši a cukl ocasem, který měl doteď stočený kolem svého ležícího těla. "Proč bys nelitoval našeho potkání?" vyhrkl dřív, než se stačil zastavit. "Co když litovat budeš? Co z toho máš?" Opět se snažil o nezaujatý tón hlasu, ale zas a znovu v něm bylo znát značné zmatení.
Ivar netušil, jak odpovědět. Lituju toho? Teď už se asi přece jenom nezdá být až tak nesnesitelnej. Ale proč? Co udělal? Proč se nedokážu přimět ho nenávidět tak, jako všechny ostatní? Byl zmatený vším tím, co se dělo, ale především jeho vlastními pocity. Nedokázal se vyrovnat s ničím jiným než se vztekem, a ani v tom přímo nevynikal. Spíš tomu dal vždycky volný průběh. Ale to s... čímkoliv, co teď vlastně cítil, udělat nemohl. Nebyl schopný předvídat následky. Nakonec se z toho pokusil vybruslit další otázkou: "Měl bych?"

Na vysvětlení, jehož se mu dostalo, nereagoval Ivar nijak jinak než pouhým protočením očí v sloup. Stejně na tom, v porovnání s ním samotným, byl Siku se socializováním se mnohem líp.
Jiskření, jež byl schopen vyvolat, netrvalo nijak dlouho, ale zjizvenému vlkovi to očividně stačilo. Dokonce z toho vypadal až nadšeně a Ivarovi se dostalo obdivu. "Pár jisker mi k ničemu není," konstatoval monotónně a sjel pohledem na svoje tlapy před sebou. Jeho pocity uvnitř stále sváděly boje. Nechtěl upustit od svého odměřeného vzezření, kterým se chránil. Cítil se bez něj až příliš zranitelně. Na jednu stranu měl potřebu Sikua odstrčit, protože měl pocit, jako by si právě kopal vastní hrob. Na druhou stranu, Siku mu právě dal to, po čem vždycky toužil a čeho se mu nikdy nedostalo.
"Jak můžeš být tak naivně přátelskej k ostatním?" vypadlo z Ivara po delším myšlenkovém pochodu. Jeho slova možná mohla znít urážlivě, nicméně tak teď rozhodně myšlena nebyla. Tedy alespoň z větší části ne. "Ke mně..?" dodal tišším, ale pevným hlasem.

"Jasně, že to myslím vážně. Moje 'popichování' vypadá úplně jinak," odvětil tentokrát trochu podrážděně, ale rozhodně to nebylo tak, že by z něj přímo sršela agresivita. Spíš jen nechápal, proč by Siku jeho slovům nepřisuzoval žádnou váhu. Ivarovu podráždění se nakonec asi ani nebylo proč divit, vzhledem k tomu, že to bylo v podstatě poprvé, co se opravdu snažil neznít nepřátelsky.
Ivar tiše sledoval, jak Siku zklamáním svěsil ocas, který se doteď houpal ve vzduchu. Poněkud zamračený odvrátil zrak, když zjizvený promluvil, tentokrát přímo smutným hlasem. V nastalém tichu se na něj ale koutkem oka díval. Upřímně čekal, že Siku znovu nahodí svůj entuziastický přístup, jenže to se nestalo. Ivar se zamračil ještě víc s hlavou stále odvrácenou. Nedělej to. Nedělej to. Nedělej to. Opakoval si v hlavě, ale když Siku pořád nepromluvil, otráveně si povzdechl a otočil hlavu zpátky k němu. "Hej." Začal se soustředit na místo před šedým vlkem. Nějakou dobu mu to sice trvalo, ale nakonec se mu přece jen podařilo vytvořit alespoň slabé jiskry a upřímně byl sám překvapený, že po takové době zvládl aspoň něco.

Ivar vypadal zaraženě, skoro až nechápavě, když se Siku rozesmál. "Řekl jsem něco směšného..?" zeptal se trochu zamračeně. Popravdě netušil, jak si má Sikuovu reakci vyložit. Co se slov týče, cokoliv jiného než urážky a povýšené poznámky dost očividně nebyly jeho silnou stránkou. Ještě aby ano, když se o nic takového v životě nepokoušel. Stále si připadal hloupě, protože s vlkem v podstatě zahodil svou obranu, ale Siku už přece jen viděl, co se skrývá pod jeho nevraživým vzezřením a nemělo tedy cenu před ním cokoliv předstírat. Alespoň se tak Ivar z nějakého důvodu necítil.
Další věc, kterou Ivar pochopitelně nepobral, bylo Sikuovo nadšení z projevu Ivarovy magie. Byl to přece jen slabý plamínek. Otci to nestálo za jediný pohled. Nelibostí nad vlezlou myšlenkou, jež se mu vetřela na mysl, cukl koutkem a nakrčil čenich. Z proudu myšlenek nenávistných vůči vlastnímu otci ho vytrhl až pohled na Sikuův kmitající ocas. Chvíli ho pozoroval, dokud mu nedošlo, co vlk vlastně chtěl. Odmítavě zavrtěl hlavou. "Ne. Už to-," Na moment se zamračeně zarazil. Nebyl si jistý tím, co hodlal udělat. Přiznat, že něco nedokáže. Tehdy byl přeci jen plný emocí a teď už ani nevěděl, jak to udělal. "Ne," vypadlo z něj nakonec.

Ivar nevědomky cukl ušima, když Siku odvrátil hlavu. Nebyl si jistý, jak má jeho reakci chápat. Dlouhou chvíli nic neříkal, ale nakonec se přece jen rozhodl zjizvenému věnovat to nejbližší vlídnému slovu, co dokázal: "Ale jsi tady." Znovu hodil krátký pohled na chaluhovou sošku, jež Siku vytvořil. "A tohle ti.. celkem jde." Tentokrát se Ivar dokonce snažil neznít vyloženě nepřátelsky.
Pozoroval vlkův ocas, který sebou začal házet ze strany na stranu, po jeho pokusu o konverzaci. Znovu trochu stáhl uši, ale svým vlastním ocasem slabě a nejistě zamával. Nebyl si jistý vůbec ničím, nicméně to vypadalo, že se snaží a byl sám sebou překvapený.
Zmateně naklonil hlavu při pohledu na Sikuovu slátaninu vlka, na kterou zjizvený poukázal. "Uh.. Jednou mi přetekly nervy a zapálil jsem listí?" Jeho odpověď zněla spíš jako otázka, i když tak nebyla myšlena.

Ivar tiše poslouchal. Uvnitř něj se to pořád pralo a on si nebyl jistý, jestli si má zachovat odměřenost, projevit Sikuovi vděk nebo po něm vyjet. Netušil, jak se má vypořádat s tím, že ho konečně někdo přijal takového, jaký je a vlastně že ho Siku přijal vůbec. Vždy se se vším vypořádal vztekem, ale teď se k tomu z nějakého důvodu nemohl přimět. Možná byl po těch všech nepříjemných vzpomínkách, co se mu před chvílí vrátily, prostě a jednoduše otupělý.
Chvílemi vnímal a chvílemi se vracel k tomu, jak se má zachovat. Jeho pohled sledoval kámen, jímž Siku práskl do chaluh rostoucích po stěnách jeskyně. "Dvě..." konstatoval tiše a monotónně. Při zmínce o vlkově další magii Ivara napadlo, jestli to nemá co dělat s tím, jak na něj Siku působí. S nikým jiným se přece do takového stavu ještě nedostal.
Siku vypadal, že je do magií přímo nadšenec a očividně byl pro dozvědět se víc. "...Nevěděl. Nikdy jsem se o to nezajímal." Ivar se odjakživa soustředil jen na svého otce, svému okolí nikdy nevěnoval pozornost. Jeho pohled znovu sjel k malé chaluhovité sošce vlka, kterou si chvíli mlčky prohlížel. "Děláš tohle často?" zeptal se s pohledem stále upřeným na napodobeninu vlka. "Tyhle… figurky?" Ivar netušil, jak s někým udržet konverzaci.