Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ivar vypadal zaraženě, skoro až nechápavě, když se Siku rozesmál. "Řekl jsem něco směšného..?" zeptal se trochu zamračeně. Popravdě netušil, jak si má Sikuovu reakci vyložit. Co se slov týče, cokoliv jiného než urážky a povýšené poznámky dost očividně nebyly jeho silnou stránkou. Ještě aby ano, když se o nic takového v životě nepokoušel. Stále si připadal hloupě, protože s vlkem v podstatě zahodil svou obranu, ale Siku už přece jen viděl, co se skrývá pod jeho nevraživým vzezřením a nemělo tedy cenu před ním cokoliv předstírat. Alespoň se tak Ivar z nějakého důvodu necítil.
Další věc, kterou Ivar pochopitelně nepobral, bylo Sikuovo nadšení z projevu Ivarovy magie. Byl to přece jen slabý plamínek. Otci to nestálo za jediný pohled. Nelibostí nad vlezlou myšlenkou, jež se mu vetřela na mysl, cukl koutkem a nakrčil čenich. Z proudu myšlenek nenávistných vůči vlastnímu otci ho vytrhl až pohled na Sikuův kmitající ocas. Chvíli ho pozoroval, dokud mu nedošlo, co vlk vlastně chtěl. Odmítavě zavrtěl hlavou. "Ne. Už to-," Na moment se zamračeně zarazil. Nebyl si jistý tím, co hodlal udělat. Přiznat, že něco nedokáže. Tehdy byl přeci jen plný emocí a teď už ani nevěděl, jak to udělal. "Ne," vypadlo z něj nakonec.

Ivar nevědomky cukl ušima, když Siku odvrátil hlavu. Nebyl si jistý, jak má jeho reakci chápat. Dlouhou chvíli nic neříkal, ale nakonec se přece jen rozhodl zjizvenému věnovat to nejbližší vlídnému slovu, co dokázal: "Ale jsi tady." Znovu hodil krátký pohled na chaluhovou sošku, jež Siku vytvořil. "A tohle ti.. celkem jde." Tentokrát se Ivar dokonce snažil neznít vyloženě nepřátelsky.
Pozoroval vlkův ocas, který sebou začal házet ze strany na stranu, po jeho pokusu o konverzaci. Znovu trochu stáhl uši, ale svým vlastním ocasem slabě a nejistě zamával. Nebyl si jistý vůbec ničím, nicméně to vypadalo, že se snaží a byl sám sebou překvapený.
Zmateně naklonil hlavu při pohledu na Sikuovu slátaninu vlka, na kterou zjizvený poukázal. "Uh.. Jednou mi přetekly nervy a zapálil jsem listí?" Jeho odpověď zněla spíš jako otázka, i když tak nebyla myšlena.

Ivar tiše poslouchal. Uvnitř něj se to pořád pralo a on si nebyl jistý, jestli si má zachovat odměřenost, projevit Sikuovi vděk nebo po něm vyjet. Netušil, jak se má vypořádat s tím, že ho konečně někdo přijal takového, jaký je a vlastně že ho Siku přijal vůbec. Vždy se se vším vypořádal vztekem, ale teď se k tomu z nějakého důvodu nemohl přimět. Možná byl po těch všech nepříjemných vzpomínkách, co se mu před chvílí vrátily, prostě a jednoduše otupělý.
Chvílemi vnímal a chvílemi se vracel k tomu, jak se má zachovat. Jeho pohled sledoval kámen, jímž Siku práskl do chaluh rostoucích po stěnách jeskyně. "Dvě..." konstatoval tiše a monotónně. Při zmínce o vlkově další magii Ivara napadlo, jestli to nemá co dělat s tím, jak na něj Siku působí. S nikým jiným se přece do takového stavu ještě nedostal.
Siku vypadal, že je do magií přímo nadšenec a očividně byl pro dozvědět se víc. "...Nevěděl. Nikdy jsem se o to nezajímal." Ivar se odjakživa soustředil jen na svého otce, svému okolí nikdy nevěnoval pozornost. Jeho pohled znovu sjel k malé chaluhovité sošce vlka, kterou si chvíli mlčky prohlížel. "Děláš tohle často?" zeptal se s pohledem stále upřeným na napodobeninu vlka. "Tyhle… figurky?" Ivar netušil, jak s někým udržet konverzaci.

Ivar tiše sledoval rozjařeného Sikua. Očividně měl radost z toho, že Ivar jeho výtvoru z chaluh věnoval pozornost. V ten moment pochopil, že se ho Siku snažil od jeho myšlenek odpoutat záměrně a byť by to nahlas nepřiznal, byl mu za to vděčný. Pořád nechápal, proč by tohle pro někoho dělal bez toho, aniž by z toho něco on sám měl. Něco v tom být muselo. Čeho chtěl Siku tímhle dosáhnout? Pro Ivara bylo víc než obtížné přijmout to, že by na něm někomu záleželo. Nemluvě o vlkovi, kterého neznal ani den. "Jo. V pohodě..." odpověděl poněkud monotónně na otázku, jež mu Siku položil.
Ačkoliv na šedého vlka hleděl s prázdným výrazem, téma magií ho ve skutečnosti zaujalo. Nebo se snad jen snažil myslet na cokoliv jiného, než nepříjemné vzpomínky. Sám si nebyl jistý. "Ne. Jen oheň." Jeho odpověď byla krátká, ale už ne tak neochotná. Chvíli byl zticha, dokud se nezačal snažit udržet konverzaci taky. "Ty... Ovládáš jich víc?" Ivarův hlas byl pořád monotónní, ale nejspíš to bylo to nejpřátelštější, co dokázal vyplodit.

Ivar netušil, co šedý vlk za ním celou tu dobu dělal. Sikuovi nevěnoval pozornost. Jeho mysl zaměstnávaly nepříjemné vzpomínky. Obvykle by si něco takového nedovolil kvůli své nedůvěře, ale vypadalo to, že Siku ho nějakým způsobem zvládl zpracovat tak, že to bylo to poslední, co Ivara trápilo. Po dlouhé době se ho zmocnilo něco jiného než vztek a Ivar si to rozhodně neužíval. Nebyl na to zvyklý.
Z jeho myšlenek ho vytrhlo až podivné cosi, co se mu objevilo přímo před čenichem. Zmateně se zamračil a zvedl hlavu. Teď, když si věc pořádně prohlédl, rozeznal v jejím tvaru vlka. Naklonil hlavu na stranu pozorujíc malou sošku. Netrvalo mu dlouho přijít na to, že v tom má prsty Siku. Otočil hlavu a znovu vlkovi věnoval překvapený a zmatený pohled. Nebyl si jistý, co přesně to mělo znamenat, ale upoutalo to jeho pozornost a přivedlo na jiné myšlenky.

S unaveným pohledem sledoval Sikuovu reakci na jeho odpověď. Vypadal... zděšeně. Něco, čemu Ivar nejspíš nikdy neporozumí, protože nemá to, co je k tomu potřeba. V životě smysl nevidí, a tak mu samotná smrt nepřijde jako špatná možnost. Na zlomek sekundy ho napadlo, že by snad i chtěl poznat svět jinýma očima, ale hned myšlenku zapudil. Smířit se s tím, že tohle nikdy nebude on, bolelo méně.
Jakmile Siku začal znovu promlouvat s hlasy v jeho hlavě, jako by Ivar ztratil zájem si jeho reakce dál prohlížet a položil hlavu zpět na zem. Otočil ji směrem k vodopádu tak, aby na Sikua neviděl. Jen upřeně hleděl před sebe na vodní clonu, zatímco se jeho společnost vypořádávala sama se sebou. Nevědomky u toho stáhl uši. Cítil se zvláštně, protože tuhle svou stránku ještě neukázal nikomu. Ale teď ho trápily jen jeho vracející se vzpomínky.

Ivar položil hlavu na zem. Na jeho tváři se objevil úšklebek, když Siku prohodil, k čemu vlastně život je. Tentokrát nebylo poznat, jestli byl Ivarův výraz posměšný nebo jen zarmoucený. Pro jednou ale s vlkem souhlasil. On sám na tuhle otázku nikdy odpověď nenalezl a už nějakou dobu se o to ani nesnažil. Kdysi si myslel, že vše, co potřebuje, je jen uznání od otce, ale nakonec to byla ta nejhorší věc, ve kterou mohl doufat. To bylo tím, co ho zničilo.
Na dlouhou chvíli zavládlo ticho, zatímco se oba zaobírali vlastními myšlenkami. Jediným zvukem se stala tekoucí clona vody, jež je dělila od zbytku Gallirei. Ivar celou dobu zíral těsně před svůj čenich. Vypadal unaveně z toho všeho. Už se ani nesnažil vypadat nedůtklivě. Siku byl prvním vlkem, v jehož přítomnosti polevil od svého obvyklého vzezření a Ivar ani nevěděl, jestli ho to štve nebo je mu to prostě fuk.
Až Sikuův hlas ho vytrhl z jeho myšlenek a přiměl ho zvednout hlavu. Na Ivarově tváři teď nebylo žádného vzteku, vypadal jen překvapeně a skoro až úlevně. Jako by se na moment na povrch dostalo to ublížené vlče, jehož jedinou touhou bylo dostat uznání a přijetí. Bylo to poprvé, co ho někdo uznal a přijal. Celou dobu, co Siku mluvil, na něj hleděl s oním šokovaným výrazem a teprve až nastalo ticho, si uvědomil, že mu vlk položil otázku. Zamrkal a mírně cukl hlavou, když se probral. "..." Chvíli nevěděl, co říct, protože se jeho myšlenky stále točily kolem Sikuových předchozích slov. "Já..." odkašlal si a pokusil se nahodit zpět svůj drsný tón, i když ne moc úspěšně. "Nemám proč se bát." V jeho očích by o nic moc nepřišel, i kdyby to pro něj nedopadlo.

Otočil hlavu a odvrátil pohled, když Siku projevil pochopení pro jeho chování. V Ivarovi se všechno pralo. Na jednu stranu chtěl být pochopen a viděn, na druhou stranu v něm tahle potřeba vzbuzovala další salvu vzteku. Jednou si řekl, že už nikdy nebude tak hloupý a taky to tak bude. Nevěří nikomu, nikoho nepotřebuje. Mezitím, co sám sebe přesvědčoval, nevědomky stočil svůj ocas k sobě, podél jeho ležícího těla.
Ivara na chvíli znovu uchvátila prázdnota a smutek. "K čemu je mi jistota," podotkl hlasitěji, než měl původně v úmyslu. Tentokrát zněl znovu až zdrceně, protože nakonec neměl pro co žít. Nikdy. Zahleděl se do prázdna, jako by na chvíli nechal onu prázdnotu ho pohltit. Idiote. Vylejváš si tu srdíčko úplně cizímu vlkovi. Znechucením nad sebou mu cukl koutek. Snažil se v sobě znovu vyvolat vztek, ale ne moc úspěšně.

"Matka? Tch. Jako by se jí tak dalo říkat. Nebyla nic jinýho, než prachsprostej nástroj na vlčata," odpověď přímo vyprskl. Ivar si už dlouho myslel, že v něm vzpomínky na jeho vlčecí život probudí jen vztek, ale když Siku reagoval až zděšeně, i v Ivarovi se něco pohnulo. Pořád se to na sobě zvenčí snažil nedat znát, ale uvnitř cítil, jako by se mu v hrudi otevírala díra. Vzpomněl si na všechny ty momenty, kdy mu Otec odmítl věnovat jediný pohled. Přesně takhle se tehdy cítil. A Ivar nenáviděl fakt, že v něm Siku ten pocit znovu probudil. Nenáviděl to, že v jeho přítomnosti opět cítil cokoliv jiného než vztek a znechucení.
"Jediná smrt, která by pro mě něco znamenala by patřila všem těm ubožákům, mezi kterýma jsem vyrůstal a hlavně toho, kterýmu jsem nestál ani za jedinej pohled," odsekl, jeho odpověď plná emocí. Nenáviděl to. Nenáviděl ten fakt, že právě neměl pod kontrolou ani sám sebe. Neměl by cítit nic, ale cítil toho až moc.
Když Siku pokračoval shrnutím jeho vlastního příběhu, Ivar se snažil získat kontrolu nad svými myšlenkami zpět. Ale ne moc úspěšně. Blízcí. Slovo se mu rozeznělo v hlavě. "Možná proto je z tebe takovej ubožák." Na moment ho napadlo, že měl Siku štěstí, ale jakmile si uvědomil, nad čím právě přemýšlí, uchvátila ho další vlna vzteku. Jinak to neuměl. Odjakživa se s bolestí vypořádával tak, že ji přetavil ve vztek.

Zatímco Siku byl překvapený z toho, jak to u nich chodilo, Ivar zase nechápal Sikuův údiv a otázky. Jeho zaražení na něm bylo znát v podobě nechápavého výrazu. "Proč by se někdo staral o počty? Postaráno má být odjakživa jen o jednoho," odpověděl, jako by to byla ta nejběžnější věc. "Když se někdo nevrátí, nahradí ho další. Vlků je vždycky dost," dodal monotónně. Odtud pramenil jeho názor na život. Nakonec na nikom nezáleží, protože se každý dá jednoduše nahradit. Teď už muselo i Sikuovi být jasné, že Ivar nevyrůstal ve zdravém a bezpečném prostředí milující smečky.
Ivar na chvíli mlčel přemýšlejíc o zdůvodnění, kterého se mu z úst šedého vlka dostalo. Nakonec ale stejně zavrtěl hlavou s posměšným úšklebkem. "Teoreticky ti z toho snu jen prostě a jednoduše hráblo. Seš pošahanej, smiř se s tím." Ivar svůj pohled upřel do země. "Ne, že bys v tom byl sám..." zamumlal si tiše sám pro sebe pod vousy. Na zlomek vteřiny se v jeho očích zablesklo zklamání, než se znovu vrátil starý dobrý Ivar.

Smečka. "Jo. Nevim, kolik jich bylo. Nikdo to nepočítal, proč taky?" zeptal se trochu nechápavě, jako by myšlenka počítání členů smečky byla přímo paradoxní. Ivar při vzpomínce na jeho bývalou 'smečku' nesouhlasně zavrtěl hlavou. Choval ke smečkám vyloženě odpor. Jeho tehdejší naivní já, nevědomky dělající otroka, nenáviděl. Sice si to neuvědomoval, ale vlastně ani neměl ponětí, jak taková normální smečka vůbec vypadá a funguje. Pro něj to byla odjakživa pouze skupina vlků, která sdílela jen společně území. Vlci žijící pospolu za účelem udržet naživu především jednoho z nich, toho, který se nazývá vůdcem. Nic víc si pod tím nedovedl představit a ono ani není divu, vezmeme-li v potaz prostředí, v němž vyrůstal.
Ivar na Sikua dál upíral pohled, když mu nebyl schopný vysvětlit jeho přítomnost. Nakonec jen otráveně protočil oči v sloup, jakmile zjizvený vlk domluvil. "Měl jsi říct hned, že to byl celou dobu jen blbej sen," zabručel s nespokojeným povzdechem. Ovšem. Sen už dával smysl a obvykle skeptický Ivar se cítil hloupě, protože na chvíli vážně začínal jeho příběhu věřit. Ten pocit ho jen víc podráždil. "Takže nakonec seš vážně jen šílenec mluvící sám se sebou," konstatoval spíše sám pro sebe.

Ivar na Sikua hleděl s teď už jen poněkud nechápavým výrazem. Na značnou chvíli zůstal potichu, než se mu konečně dostalo slov. "Hah. Fakt budeš magor," konstatoval spíš sám pro sebe. Natáh brka? A teď je tady. Kecá. Ale byl by toho tenhle idiot schopnej? Sledoval zjizveného vlka, který prošel kolem něj, načež strčil hlavu přímo pod tekoucí vodu, jež je dělila od zbytku světa. Ne, tenhle fakt ne. Ivar zamítl možnost toho, že by zrovna Siku byl schopný lhát. Jeho vysvětlení znělo navíc až moc konkrétně a podrobně na to, aby si všechno vymyslel jen tak z fleku a Ivar mu schopnosti dobrého lháře vyloženě odmítl přidělit. Každopádně to bylo i pro něj dost nečekané, takže byl poměrně dlouho zticha. Žádné jízlivé poznámky nebo odsekávání.
Když Siku hlavu vytáhl a promluvil znova, vytrhlo to Ivara z jeho usilovného přemýšlení nad tím, jestli chce tomu příběhu vůbec věřit. "Jo, bylo to přímo magoří doupě," snažil se mít svůj obvyklý a nevrlý tón hlasu, ale moc se mu to nedařilo vzhledem k tomu, že zněl z větší míry spíš zaraženě. Jeho myšlenky se však opakovaně vracely k Sikuově... smrti? Vypadalo to, že tohle zaujalo i samotného Ivara. "Hej..." Na chvíli se odmlčel, jako by ještě zvažoval, jestli chce svou zvědavost opravdu dát najevo, ale nakonec se neudržel. "Jestli jsi fakt natáh brka, jak je možný, že jsi tady?" Ivara už napadla i možnost, že to on je ten šílenec. Možná, že tu Siku ani nebyl? Rychle tyhle myšlenky však zapudil. Ne. Takhle šílený přece není. Tohle ale bylo něco, co děsilo i samotného Ivara. Nebýt schopný rozeznat představu od reality. Už se mu to jednou přece stalo, a strávil tak většinu svého života honbou za něčím, co nikdy neexistovalo.

Ivar podezřívavě naklonil hlavu a přimhouřil oči, když vlk sykl. Zdálo se, jako by měl bolesti a navíc znovu mluvil s někým, kdo tam ani nebyl. 'Tys mi tu tak chyběl?' Na koho ksakru pořád mluví? Sikuova odpověď mu na tvář vehnala frustrovaný a až nepřátelský pohled. Bohužel, i když to si to Ivar nechtěl přiznat, zjizvený chlupáč měl pravdu. "Skvělý," odsekl. Musel však uznat, že byl Siku dosti všímavý. "Možná nakonec nebudeš až tak blbej," dodal Ivar ve víceméně monotónním hlase a po dramatické pauze pokračoval: "Ale seš magor. S kým to furt sakra mluvíš?" Na chvíli si ho nedůvěřivě prohlédl od hlavy až patě a zase zpátky. "Vsadím kožich o to, že to má co dělat s tím tvým bolestným sykotem." Jeho hlas zněl při posledních slovech znovu přímo posměšně. Zmínka o bolesti však připomněla Ivarovi i tu jeho vlastní. On na ni ale nakonec byl zvyklý a do určité míry s ní byl schopný fungovat. Zato Siku vypadal čím dál víc ochromeně.

'Popravdě vlkům nevěřím.' Ivar Sikua v duchu posměšně imitoval. "Chováš se tak." Na chvíli se odmlčel než ještě dodal: "To, co nazýváš 'nedůvěřivostí' tě jednou zabije." Pro Ivara zněla jeho slova naprosto absurdně. Siku říkal jedno, ale zároveň dělal úplný opak. Pro takové chování měl Ivar pochopení jen, pokud se jednalo o vědomé lži sloužící k dosažení cíle. Tohle však vnímal jako nepochopitelnou slabost. Stále si pevně stál za tím, že nemůže věřit nikomu.
Úšklebek zjizveného vlka ho jen iritoval, a Ivar mu tak věnoval vlastní, nevraživé ušklíbnutí, načež protočil oči v sloup. "Možná bys přece jen strach mít měl, Siku," prohlásil s potemnělým tónem. Prozatím se nic udělat nechystal, nicméně to přece nemohl Siku vědět. Ostatně, kdyby se právě rozhodl po něm skočit jen tak, protože jednoduše mohl, Siku by získal pár dalších jizev do sbírky, ne-li hůř. "A jak víš, že po tobě zničehonic nevyjedu? Třeba se mi fakt zachce ti ten tvůj prašivej kožich vyzdobit další jizvou," zamručel. "A možná mě štveš na tolik, že ti rovnou půjdu po krku. Nebyl bys můj první," dodal jako by to pro něj nic neznamenalo. Tak to vlastně nakonec i bylo. Ivar v myšlence, že by na světě běhalo o jednoho vlka míň neviděl žádný problém.

I přes svou odměřenost a nelibost vůči jakékoliv společnosti ostatních, Ivar na chvíli zadoufal, že by možná mohli sdílet další názor, když Siku prohlásil, že na osud či jinou vyšší nevěří. Přeci jen ještě nepotkal nikoho, kdo by se vírou v podobné hlouposti neobtěžoval. Podle Ivara byla víra, jakákoliv a v cokoliv, pouhým nástrojem. Spousta vlků se představou něčeho jako je osud držela zuby nehty, protože naivně doufala, že jim bude naděleno jen to dobré. A jistě, on sám by ji ve svůj prospěch využil, nicméně o to víc by pak pohrdal vlkem, který by se tak jednoduchým a stupidním způsobem nechal ovlivnit.
Jeho chabá naděje však byla okamžitě rozdrcena, když Siku pokračoval. Přeci jen se zjizvený vlk podobnou představou snažil sám sebe uklidňovat.
Ivar Sikuovu(?) logiku týkající se ubližování ostatním absolutně nechápal. Jednoduše toho nebyl schopen. Nevěřícně si odfrkl. "Blbost. I kdyby to, co o sobě tvrdíš byla pravda, nemůžeš čekat to samý od ostatních."
Siku vypadal víc uvolněně, což Ivara upřímně vůbec netěšilo. Neměl ale náladu do čehokoliv, včetně buzení strachu, investovat zbytek energie, kterou ještě měl. Prosba Sikua s ním absolutně nehla. "Kdyby mi z toho něco káplo, skočil bych ti po krku hnedka," odsekl a hledíc před sebe položil hlavu zpět na chladnou kamenitou zem.