Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Siku – sen 4/10

Sikuova slova ho ujistila o něco víc, ale Ivar se stejně neměl k tomu z vlka slézt. Jejich blízkost v něm vyvolávala zvláštní, ale příjemný pocit. Z hrudi se mu do celého těla valilo teplo a podivné šimrání.
A pak přišla ona otázka. Ivar napjatě vztyčil uši a ocas. Zlobím se? Jo, mám dobrej důvod. Bez hnutí hleděl do zlatavých očí, z nichž se začaly valit slzy. Ale zlobím se? Měl by. Ublížilo mu to a starý dobrý Ivar by to zjizvenému dal pořádně sežrat. Jenže tady a teď se z nějakého důvodu nedokázal přimět ke vzteku a Siku navíc vypadal, že trpěl dost už jen kvůli vlastním výčitkám.
Ivar nakonec sklopil uši i ocas a znovu se sehnul, tentokrát aby olízal slzy, jež se koulely z laskavých očí. "Nebul, vypadáš strašně," pronesl s nevědomky trochu hrubým tónem hlasu. "Nebejt to ty, už bys byl kaput," dodal napůl pobaveně, napůl vážně a věnoval mu jemné kousnutí do ucha s menším úšklebkem. Vtipkování mu většinou přišlo nepřirozené, nicméně byl ochotný to alespoň zkusit, pokud to znamenalo sebemenší šanci, že ta citlivka pod ním přestane bulet. Snažil se ho utěšit, i když tak nějak po svém.
Jak se tak oba znovu ztratili v pohledu toho druhého, Ivarův úšklebek pomalu povadl. "Co mi to děláš?" Téměř neznatelně zakroutil hlavou. Jeho hlas byl tichý a snad i trochu utrápený. Tohle celé byla oblast, v níž Ivar odjakživa tápal, a to mu ubíralo obvyklé sebejistoty. A přesto si byl jistý, že by ani jednu vteřinu z toho všeho za nic na světě nevyměnil.

Siku – sen 3/10

Ivar si neuvědomoval nic, co jeho tělo dělalo v reakci na vytoužené setkání. Jeho uši se lehce stáhly do stran, oháňka kmitala ze strany na stranu, zatímco mysl byla plná maskované tváře se zářícíma zlatavýma očima. Cítil, jak Sikuův vlastní ocas naráží do jeho zadních tlap, což mu dodalo jistotu, že se zjizvený cítí stejně. Vypadal, jako by mu stačila jen pouhá Ivarova přítomnost. Na to šedivý nebyl zvyklý, ale po hrudi se mu rozlilo příjemné teplo. Netrvalo dlouho, než si uvědomil proč. Pro jednou byl dost.
Aniž by přerušil intenzivní oční kontakt, Ivar jemně svěsil hlavu a naklonil ji na stranu. I když byl stále zmatený, tentokrát se ničemu nebránil. Nechal své pocity volně proudit. Chyběl… Ještě chvíli se nechal unášet zlatem v Sikuových očích, než konečně svěsil hlavu úplně a zabořil ji do husté srsti na vlkově hrudi. Zároveň se z Ivarova hrdla vydral zvuk, který nesl spoustu emocí. Byla v něm bolest, stesk, ale především ohromná úleva. "Neodcházej." Jeho hlas zněl přímo prosebně. "Prosím…" dodal tiše. Poprvé po dlouhé době měl Ivar strach. Zdi, které si kolem sebe pečlivě vystavěl, se v Sikuově přítomnosti kompletně rozpadly. Ivar věděl, že pustit si kohokoliv k tělu s sebou nese riziko, ale pro jednou byl ochotný v tomhle ohledu zariskovat.
Nechtěl ze Sikua slézt. Měl příliš velký strach, že by mu zase utekl a vzal s sebou všechny ty znovunalezené příjemné pocity. A zatímco pořád schovával hlavu ve vlkově srsti, nebe změnilo barvu a poskytlo kouzelný pohled na slunce i měsíc zároveň. Jako by se obloha přizpůsobila tomu, co se právě dělo pod ní. Slunce, které příjemně ohřálo každého, koho na své pouti potkalo, a měsíc, jenž působil chladně a vždy si udržoval odstup, ale zároveň bez slunce sám nikdy nemohl být spatřen ve svém pravém světle. Měsíc, který bez slunce jako by ani nebyl.
Trvalo dlouho, než hlavu konečně zvedl a znovu se zadíval do hřejivých očí. Byli tak blízko, že se jejich čenichy téměř dotýkaly. "Neutečeš mi, že ne?" zeptal se s nejistým výrazem. Skoro to znělo, jako by se ujišťoval, že z něj může konečně slézt, aniž by ho opět ztratil.

Siku – sen 2/10

Ivar v běhu nepolevoval. Takhle rychle snad ještě nikdy neběžel. Nikdy k tomu neměl důvod, a i kdyby ano, jeho noha by mu působila značné problémy vytrvat. Teď ji ale vůbec necítil. Ani si nevzpomněl, že kdysi nějaké zranění utrpěl. Jediné, co ho právě zajímalo, byl Siku. Jediný vlk, který si k němu kdy dokázal najít cestu.
Za běhu stáhl uši a vydral ze sebe skoro až lítostivý a tesklivý zvuk, když uslyšel Sikuovu omluvu. V tenhle moment mu Ivar jeho náhlý odchod nebyl schopný zazlívat tak, jako předtím. Teď cítil jen stesk a nepopsatelnou touhu se k němu znovu přiblížit, což ho přinutilo přidat ještě víc. Běžel rychleji než kdy předtím, a přesto měl pocit, jako kdyby stál na místě. Nestačí to. Já nestačím. Nejsem dost silný, nejsem dost rychlý, nejsem dost dobrý. Zase… Myšlenky, které v něm byly zakořeněné již odmalička, se ho opět začaly zmocňovat a spolu s nimi Ivar pocítil zoufalost, jež ho přímo ubíjela. "Siku!" Skoro až vyjekl. Teď už se nesnažil jen zoufale se dostat k Sikuovi, ale i utéct sám sobě. A ani jedno se mu nedařilo.
Jakkoliv nemožné se to zdálo, přinutil se ještě přidat ve snaze se ke zjizvenému alespoň přiblížit. Teď už mu to bylo jasné. Ivar potřeboval. Potřeboval to zmatení, které mu Sikuova přítomnost způsobovala, potřeboval znovu cítit ten lehký dotek na pleci, jenž mu Siku tehdy věnoval, a taky potřeboval být pro někoho konečně dost. Hlavně ale potřeboval jeho.
Frustrací zatnul zuby a poprvé po dlouhé době i Ivar sám uronil slzu. Odmítal polevit. Ne teď, když měl šanci se s ním zase vidět. Když měl šanci být s tím jediným vlkem, u kterého byl ochoten riskovat se mu otevřít. Ivar se začínal utvrzovat v tom, že Siku je ten jediný, komu kdy dovolí mu ublížit.
Dal do toho všechno, co mohl. Zdálo se mu, že se konečně dává znovu do pohybu, ale odmítal tomu uvěřit, dokud nebyl schopný na Sikua vyloženě skočit a svalit se tak s ním na zem. Jeho srdce bušilo jako o závod a Ivar ze sebe vydal slabé zakňučení, zatímco si Sikua, teď už zblízka, prohlížel snažíc se přesvědčit, že je to vážně on. Nebylo pochyb. Jediný pohled do zlatých očí v něm znovu rozproudil všechny ty podivné pocity, kterým nebyl schopen porozumět. Tentokrát je ale byl schopný přijmout, aniž by to v něm vzbudilo vztek. Stále hledíc do očí za tmavou maskou podvědomě znovu zakňučel.

Siku - sen 1/10

Nevěnoval prostředí pozornost. Ivar měl posledních pár dní spoustu otázek a všechny směřovaly jen k jedinému vlkovi. Zároveň ho to všechno zvláštně a nepříjemně tížilo na srdci a on netušil, jak se svými pocity naložit. Nikdy nic takového nezažil. S oním jedním vlkem se dokonce cítil... dobře? Ale o to víc ho bolelo, když se tehdy rozdělili. Překvapivě v něm tentokrát jeho zmatení nepodněcovalo vztek. Nebyl si jistý, co přesně to způsobovalo, ale všechno bylo jaksi zvláštní. Mohl se probírat nezodpovězenými otázkami a vlastními pocity, aniž by je ve vzteku zavrhl. Bylo to až osvobozující a mohl toho využít.
Zatímco hlava rudookého se probírala vlastními myšlenkami, jedna tlapka střídala druhou. V tom proudu myšlenek mu přišlo, že kráčí přesně tam, kde má být. Jako by jeho tělo řídilo samo sebe a pouze ho lehce neslo k jeho cíli, jímž si sám nebyl jistý. Jen věděl, že tam někde je.
Ivarův pohled brzy spočinul na vodní hladině. Přímo před ním se skýtal pohled na jezero blyštící se rovnou několika barvami. Než si to stačil uvědomit, stál na jeho samém břehu. Myšlenky jakoby se rozplynuly a daly prostor Ivarovu odrazu na vodní hladině, jenž okamžitě upoutal jeho pozornost. Odraz se pomalu rozlil a utvořil novou tvář. Tentokrát pokrytou černou maskou. Na první pohled zamračenou, ale ve skutečnosti skrývající laskavé zlatavé oči, které v Ivarově hrudi okamžitě rozlily teplo.
Ivar by se na obraz dokázal dívat snad i hodiny, kdyby ho cosi nedonutilo zvednout zrak a zahledět se na druhou stranu jezera. Přímo naproti němu, za vodní plochou, stál vlk. Z téhle vzdálenosti nebylo možné pouhým okem rozeznat identitu, ale Ivar nějakým způsobem věděl přesně, o koho se jedná. Aniž by si stačil uvědomit, co jeho vlastní tělo dělá, vydral ze sebe napůl radostné, napůl zoufalé štěknutí a začal upalovat podél břehu.

I tried (Vůbec jsem nezapomněla na velikost a nemusela to pak zmenšovat, takže menší detaily vlka byly kvůli pixelům k ničemu T_T)

Prosím oblázky, kytky a křišťály, děkuji

20 oblázků, 20 květin a 2 křišťály
Je to mega skvělý :eyes: !

//Úkryt za vodopádem

Ivar se belhal podél řeky. Jako obvykle ignoroval bolest v jeho zadní noze, ale tu na hrudi už ignorovat nedokázal. Celou cestu se snažil sám sebe přesvědčit, že pro něj setkání nic neznamenalo. Proč by mělo? Nebyl snad Siku hloupý, když se kamarádíčkoval s naprosto cizím vlkem? A zrovna s Ivarem?
Střídalo se v něm celé spektrum emocí. Chvílemi tesknil, chvílemi ho přepadal hněv. Byl naštvaný na Sikua, protože tohle všechno odstartoval, ale především byl naštvaný hlavně na sebe. Myslel si, že co se týče ostatních, měl v hlavě jasno. Nevěřit nikomu, držet si odstup a nikoho si nepouštět k tělu. Se Sikuem jím však zmítaly pochyby.
Zabrán do vlastních myšlenek tak podél řeky ušel celkem štreku, než se konečně zastavil a zahleděl na proud tmavé vody, z nějž čas od času vyskočil pstruh.

Netušil, jak dlouho tam tak ležel a vlastně mu to bylo jedno. Cítil se podivně zdrceně Sikuovým odchodem a měl problém své vlastní pocity pochopit. Nikdy nic takového necítil. Se svou sestrou sice kdysi míval dobrý vztah, nicméně ten vždy bral jako samozřejmost. Byl schopen ji tehdy opustit a bylo mu to tak nějak fuk, tak proč Siku? Znali se přece sotva den. Snažil se to všechno znovu proměnit ve vztek, na který už byl zvyklý. Zavrčení, jež ze sebe vydal, se přelilo v tiché tesklivé a zmatené zakňučení.
Nakonec se přece jen zvedl s úmyslem odejít. Když se otáčel, frustrovaně kopl do chaluhové figurky, která se tak převrhla a ztratila tvar. Před tím, než prošel vodní clonou, se ještě naposledy podíval zpět. Otřepal se ve snaze ze sebe to všechno neznámé a bolestivé setřást a konečně vykročil ven.

//Řeka Tenebrae

Ivar byl opět příliš zabraný ve vlastních myšlenkách na to, aby byl schopný sledovat Sikua. Strnul, když ucítil vlkův dotek na pleci. Trhaně a s doširoka otevřenýma očima otočil hlavu směrem k němu. Siku byl zase jednou schopný ho vytrhnout z jeho vlastních myšlenek. Spousta toho, co Siku dosud udělal, byla pro Ivara nová, avšak fyzický kontakt za účelem utěšit? To bylo něco, o čem neměl doteď ani ponětí. A překvapivě to... Docela pomáhalo? ...Co...?
Celou tu dobu hleděl na vlka před sebou a ačkoliv poslouchal vše, co Siku řekl, nebyl momentálně schopný zareagovat. Předešlé gesto zjizveného pro něj bylo až příliš velkým šokem a Ivar sám byl překvapený, když si uvědomil, že ne nevítaným.
Než se stihl znovu probrat a cokoliv říct, Siku už procházel vodní stěnou. Ivar vyskočil na nohy, což způsobilo bolest v jeho levé zadní tlapě. Až příliš pozdě si uvědomil, že se ještě nechce rozloučit. Zjizvený, který si k němu nějakým způsobem dokázal najít cestu, už byl ten tam.
Se staženýma ušima ještě nějakou dobu pozoroval vodní clonu, v níž mu Siku zmizel, než se dobelhal zpátky ke zbytku vlkova výtvoru z chaluh a položil se před něj. Na moment se kolem sošky znovu zajiskřilo, načež se Ivar se stále staženýma ušima smutně pousmál. Nenáviděl, jak se se Sikuem cítil, ale po jeho odchodu mu došlo, že bez něj se cítí ještě hůř.

Ivar se pořád do určité míry cítil nekomfortně s dlouho potlačovanými pocity a chvílemi to šlo z jeho výrazu poznat, ale Siku ho nějakým způsobem přiměl se opravdu snažit.
"Nenávidím, jak se s tebou cítím..." pronesl najednou, zatímco jeho pobavený úšklebek pomalu zmizel a změnil se v poněkud zoufalý. Nemyslel to špatně, jen se s tím vším nedokázal sžít. Už jen to, že někomu tohle přiznal, pro něj byl velký krok. Možná, že to zapříčinilo prostředí, díky kterému se cítil ode všeho ostatního odříznutý. Možná to bylo právě vlkem, jenž mu dělal společnost. "Tohle nejsem já. Proč...?" Tentokrát se jeho zmatení vztahovalo k jemu samotnému.
Tohle všechno Ivara děsilo. Dělalo ho to zranitelným a to bylo něco, čemu se snažil vyhnout. Musel se nějak chránit a jinak, než že si nikoho nepustil k tělu, to neuměl. Ale teď bylo pryč i to a on najednou nevěděl, co má dělat. Můžu se takhle cítit? Dřív nebo později toho budu litovat.

Ač to nebylo záměrem, Siku jeho poznámku ohledně smysluplnosti toho všeho slyšel. Očividně se oba šediví vlci dokázali mást navzájem, protože tentokrát to byl Siku, kdo zněl zmateně. 'Třeba jednou bude...?' Jak by mohlo. V moment, kdy mi tohle začne dávat smysl, jsem nahranej. Pro něj byly všechny Sikuovy hodnoty příliš riskantní, a tak Ivar vždycky ubližoval, jen aby znovu nebylo ublíženo jemu.
Ivar zaraženě zamrkal nad vysvětlením zjizveného. Tak jednoduché to pro něj bylo? Vyslechnout, podělit se o názor a postěžovat si navzájem...? Ivar nevěděl, jestli byl Siku hloupý nebo statečný, že mu stačilo tak málo i přes všechna rizika, která tohle neslo.
Zajímavý? Inteligentní? ... Padl jsem mu do oka? Ivarův zmatený výraz se na moment vytratil. Byl nahrazen slabým a krátkým uchechtnutím. "Fakt budeš šílenej, Siku," pronesl, ale tentokrát se v jeho slovech překvapivě neskrýval ani zlomek vzteku, odměřenosti nebo nenávisti. Dokonce zněl až trochu pobaveně.

Ivar nějakou chvíli přemýšlel nad tím, co Siku řekl. Nechápal, jak se někdo dostane k potřebě pomáhat ostatním i přes to, že v tom pro něj nic není. Nedokázal si představit dobrý pocit z toho, že by někoho nenechal ve štychu. "To nedává smysl..." zamumlal si sám pro sebe. Vlkovi, který vyrůstal v tom, co Ivar, to nejspíš ani smysl dávat nemohlo.
Siku vypadal, že se nějakým způsobem zvládal vymykat veškerým přesvědčením, s nimiž Ivar dosud žil. Jeho, až dychtivé, prohlášení z Ivara dostalo jen slabé, nejspíš souhlasné, zamručení. Jak tak pozoroval Sikuův nadšením mávající ocas, ani si neuvědomil, že svou vlastní oháňku jednou zvedl a opět nechal spadnout na zem. Byl to slabý a nejistý pohyb, ale dalo se to považovat za jakési mávnutí.
"Hej," rozetnul hlasité ticho, aby si získal Sikuovu pozornost. "...Proč bys měl chtít ve své blízkosti zrovna mě?" zeptal se s, opět, otupělým pohledem. Ivar měl prostě a jednoduše potíže pochopit, proč by někdo vyhledával společnost bez žádného konkrétního záměru. Nemluvě o tom, proč by si k tomu vybral zrovna odměřeného a nepříjemného vlka.

Siku na otázku odpověděl otázkou, ale ani nebylo třeba, aby mu Ivar dal příklad, proč by litovat měl, protože si vlk s maskou odvětil sám. "S tím bys měl počítat u kohokoliv," odpověděl, když Siku řekl, že by ho Ivar využil. Nesnažil se tím obhajovat, ani neměl potřebu, jen konstatoval své vlastní přesvědčení.
Jak už teď ale bylo zvykem, Siku mu svými dalšími slovy opět vyrazil dech. Oči doširoka otevřené překvapením, Ivar už už otvíral tlamu chtíc se zeptat na důvod, nicméně ani nemusel, protože zjizvený pokračoval. Být to kdokoliv jiný, Ivar by nevěřil jedinému slovu z toho, co právě řekl. Co se však Sikua týče, překvapivě věřil, že zrovna on by byl schopný tohle udělat. Nechat se využít.
Konečně zavřel tlamu a stočil pohled na své přední tlapy. S víc než očividně zmateným výrazem se snažil všechno zpracovat. "Udělat něco takovýho by bylo... hloupý, Siku..." Podíval se na něj s úzkostí v očích. Důvěra ho zcela očividně děsila.
Měl bych? Měl bych litovat? Nenávidím, jak se v jeho přítomnosti cítím, ale... Ivar sám netušil, co bylo tím "ale". Rozhodně však mělo dost velkou váhu na to, aby ho nutilo váhat. "Radím ti, aby ne," vysoukal ze sebe nakonec po těžkém polknutí.

Ivar na povzbuzení od Sikua neodpověděl. Věnoval mu pouze jakýsi úšklebek, protože netušil, co na to říct. V duchu ale musel uznat, že měl Siku pravdu. Jako cokoliv jiného, ho však ani trénování magie nenadchlo.
Vyslechl si odůvodnění, které mu zjizvený poskytl, s otupělým pohledem. "Takže se vtíráš nebo mě jen chceš kolem sebe. Tak jako tak to není dobrý rozhodnutí-," spustil fádně s trochu zamračeným výrazem, ale zarazil se, jakmile si uvědomil, co Siku řekl nakonec. Podvědomě vztyčil uši a cukl ocasem, který měl doteď stočený kolem svého ležícího těla. "Proč bys nelitoval našeho potkání?" vyhrkl dřív, než se stačil zastavit. "Co když litovat budeš? Co z toho máš?" Opět se snažil o nezaujatý tón hlasu, ale zas a znovu v něm bylo znát značné zmatení.
Ivar netušil, jak odpovědět. Lituju toho? Teď už se asi přece jenom nezdá být až tak nesnesitelnej. Ale proč? Co udělal? Proč se nedokážu přimět ho nenávidět tak, jako všechny ostatní? Byl zmatený vším tím, co se dělo, ale především jeho vlastními pocity. Nedokázal se vyrovnat s ničím jiným než se vztekem, a ani v tom přímo nevynikal. Spíš tomu dal vždycky volný průběh. Ale to s... čímkoliv, co teď vlastně cítil, udělat nemohl. Nebyl schopný předvídat následky. Nakonec se z toho pokusil vybruslit další otázkou: "Měl bych?"

Na vysvětlení, jehož se mu dostalo, nereagoval Ivar nijak jinak než pouhým protočením očí v sloup. Stejně na tom, v porovnání s ním samotným, byl Siku se socializováním se mnohem líp.
Jiskření, jež byl schopen vyvolat, netrvalo nijak dlouho, ale zjizvenému vlkovi to očividně stačilo. Dokonce z toho vypadal až nadšeně a Ivarovi se dostalo obdivu. "Pár jisker mi k ničemu není," konstatoval monotónně a sjel pohledem na svoje tlapy před sebou. Jeho pocity uvnitř stále sváděly boje. Nechtěl upustit od svého odměřeného vzezření, kterým se chránil. Cítil se bez něj až příliš zranitelně. Na jednu stranu měl potřebu Sikua odstrčit, protože měl pocit, jako by si právě kopal vastní hrob. Na druhou stranu, Siku mu právě dal to, po čem vždycky toužil a čeho se mu nikdy nedostalo.
"Jak můžeš být tak naivně přátelskej k ostatním?" vypadlo z Ivara po delším myšlenkovém pochodu. Jeho slova možná mohla znít urážlivě, nicméně tak teď rozhodně myšlena nebyla. Tedy alespoň z větší části ne. "Ke mně..?" dodal tišším, ale pevným hlasem.

"Jasně, že to myslím vážně. Moje 'popichování' vypadá úplně jinak," odvětil tentokrát trochu podrážděně, ale rozhodně to nebylo tak, že by z něj přímo sršela agresivita. Spíš jen nechápal, proč by Siku jeho slovům nepřisuzoval žádnou váhu. Ivarovu podráždění se nakonec asi ani nebylo proč divit, vzhledem k tomu, že to bylo v podstatě poprvé, co se opravdu snažil neznít nepřátelsky.
Ivar tiše sledoval, jak Siku zklamáním svěsil ocas, který se doteď houpal ve vzduchu. Poněkud zamračený odvrátil zrak, když zjizvený promluvil, tentokrát přímo smutným hlasem. V nastalém tichu se na něj ale koutkem oka díval. Upřímně čekal, že Siku znovu nahodí svůj entuziastický přístup, jenže to se nestalo. Ivar se zamračil ještě víc s hlavou stále odvrácenou. Nedělej to. Nedělej to. Nedělej to. Opakoval si v hlavě, ale když Siku pořád nepromluvil, otráveně si povzdechl a otočil hlavu zpátky k němu. "Hej." Začal se soustředit na místo před šedým vlkem. Nějakou dobu mu to sice trvalo, ale nakonec se mu přece jen podařilo vytvořit alespoň slabé jiskry a upřímně byl sám překvapený, že po takové době zvládl aspoň něco.