Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ivar tak nějak očekával, že se na něj vlčice znovu vrhne. Vždy ode všech očekával to nejhorší, což byla jeho nejlepší obrana proti zklamání a falešným nadějím. O to víc ho štval fakt, že snad na chvíli zadoufal v konec boje. Takhle neměl smýšlet. Neměl být naivní, neměl doufat a neměl prosit o milost. To bylo něco, co si odřekl už dávno, tak proč? Opravdu za to může jediné setkání s vlkem, kterého i teď sotva znal? Měl onoho vlka nechat, aby v něm znovu probudil všechny ty pocity, které Ivar pohřbil a přísahal si, že už se k nim nikdy nevrátí? Je vůbec nechat všechno pehřbeno stále v jeho možnostech? Ne. Sklopil hlavu a zahleděl se na zem před sebou s posmutnělým úsměvem. Dostals mě, Siku.
Z jeho hloubání Ivara vytrhla až vlčice, která se na něj překvapivě znovu nevrhla, aby to všechno dokončila. Namísto toho po něm začala štěkat. Ivarův výraz se proměnil v kamenný, jakmile svůj pohled upřel opět na ni. Znovu si začínal uvědomovat i bolest v čerstvých ranách na zátylku a levém ušním boltci, který mu teď z větší části chyběl.
Slova modrooké ho opět namíchla, nicméně tentokrát se jeho hlas zdál být až překvapivě ledově klidný: "Moc si nemysli. To, co jsem řekl, pořád platí. Ale jo. Jo, pomohlo." Rozhodně jí neděkoval. Stačilo mu to, že ji ještě před chvílí prosil. Do určité míry byl ale vděčný. Ne jí, ale situaci. Byl vděčný, protože teď si byl alespoň jistý tím, že chce Sikua najít.

Zatímco se vlčice rozmýšlela nad tím, co vůbec udělá, Ivar se zase pral se svými vlastními pocity. Cítil se uboze. Byl ubohý. Co to dělám? Co za bídáka se pustí do boje, a nakonec se poníží tak, že prosí o milost? Prosil jsem o ni vůbec? O něco ano, ale o co vlastně... Jeho tělo sebou zničehonic cuklo, protože vlčice svůj stisk na jeho zátylku opravdu úplně povolila. Vydal ze sebe překvapený zvuk, jenž se přelil v další bolestné vyjeknutí. Tentokrát se totiž vlčice zakousla do jeho levého ucha, z nějž si taky pořádným škubnutím kus urvala.
Ivar s vrávoravými pohyby ustoupil o několik kroků dozadu, zatímco modrooká pořád v tlamě držela cár jeho ušního boltce. Cítil, jak mu, kromě zátylku, po levé straně hlavy stékají čůrky krve a on se nezmohl na nic jiného, než tupě zírat na vlčici před sebou. Celou tu dobu nepravidelně dýchal, z části kvůli adrenalinu a z části kvůli svému rozpolcenému rozpoložení. Nedokázal říct, jestli cítil víc vzteku nebo zmatení, které se ho poslední dobou drželo neustále.
To, že právě ztratil kus ucha, mu bylo jedno. To, že mu krev špinila kožich, zrovna tak. Ale nedokázal se přenést přes fakt, že se právě takhle ponížil. Jak?...Proč? "Siku..." zamumlal si sám pro sebe odpověď, i když si nebyl zcela jistý jejím významem.
Cítil se poníženě a nedovolil si položit vlčici onu otázku. Proč by ho nechala být? Nechápavý výraz v jeho rudých očích ale mluvil za vše.

Stiskl čelisti ještě víc. Skoro jako by byl v transu, téměř nevnímal teplou tekutinu s kovovou pachutí, jenž mu stékala z tlamy. Věděl, že do jeho těla vlčice zabořila zuby, ale veškeré fyzické pocity se mu zdály být vzdálené. Skoro jako by tělo ani nebylo jeho.
Z bezmyšlenkovitého stavu, kdy mu šlo pouze o to, způsobit bolest, ho vytrhlo až škubnutí, když vlčice cukla s jeho zátylkem v tlamě. Bolestí, která se konečně dostavila, vyjekl a překvapením uvolnil stisk vlastních čelistí. Vyjeknutí se přelilo ve zvuk podobný vrčení protkaný bolestí i vztekem zároveň.
Ivar se snažil zakousnout do čehokoliv, co mu přišlo do cesty, jenže zátylek, za nějž ho modrooká držela, mu neumožňoval přílišnou mobilitu. V ten moment nemohl udělat nic, než jen pokračovat ve vydávání zlostného vrčení. Nebylo se ale čemu divit. Vlčice byla v mnohem lepším stavu a ani místo, do kterého se Ivar prvně zakousl, nebylo příliš strategické. A on věděl, že v takových momentech ho vztek neomlouvá.
Celou dobu se z jejího sevření pokoušel dostat, jenže oběma muselo být víc než jasné, že to ona má v tu chvíli navrch a to ona je ta, která může o celé situaci jednoduše rozhodnout.
Najednou se ho kromě frustrace z již předem prohraného boje zmocnilo i cosi jiného. Neměl strach, alespoň by to tak nenazval, nicméně se mu zničehonic vybavil Siku. Zase? Jenže tentokrát vůči němu necítil zlost kvůli tomu, že ho tehdy opustil. Naopak si uvědomil, že ho chce ještě vidět. Že už najednou není tak lhostejný k vlastní smrti, protože by ho tak už neměl šanci potkat.
Zavřel oči a zaťal zuby, tentokrát naprázdno. "Dost!" vyjekl, načež zamumlal něco, co snad znělo jako prosba. Štvalo ho to. Neskutečně ho to štvalo. Opravdu teď ubožákem, jímž ho vlčice nazvala, byl i ve svých vlastních očích. Nikdy si nemyslel, že spadne tak nízko, že bude někoho prosit, a už vůbec ne v téhle situaci. Co mi to děláš? Vybavila se mu jeho vlastní slova adresovaná vlkovi, který se mu ze dne na den dostal pod kůži. Právě kvůli němu začal mít Ivar tolik pochybností o všem, v čem se sám dosud utvrdil. A jen kvůli němu teď doufal, že ho vlčice pustí.

Prosím oblázky, kytky a křišťály, děkuji <3

20 oblázků, 20 květin a 2 křišťály!

Ivarovo pobavení se postupně vytrácelo a nahrazoval ho pouhý vztek. V moment, kdy vlčice zmínila místo, kde se narodil, se rudookému z hrdla vydralo hluboké zavrčení. Ivar byl místu a vlkům, s nimiž vyrůstal, neskonale vděčný za to, že mu ukázali, jaký svět ve skutečnosti je. Ale nenáviděl je. Nenáviděl všechny ty vzpomínky a fakt, že ho k nim modrooká opět přivedla, v něm jen posílil odpor k ní samotné. Měl pocit, že ho jeho minulost pronásleduje na každém jeho kroku. Kdekoliv byl, s kýmkoliv, vždycky se našlo něco, co ho vrátilo zpět. Stáhl uši a jeho vrčení nabralo na hlasitosti.
Čím déle vlčice pokračovala, tím víc se Ivar ztrácel ve svém narůstajícím hněvu, a když si nakonec ještě rýpla do stavu, v němž ho našla, veškerá kontrola byla ta tam. Bez rozmyslu se na ni vrhl. Bylo téměř jisté, že on z boje rozhodně nevyjde dobře. Nebyl v nejlepším stavu mysli a jeho zadní noha mu na potřebné obratnosti nepřidávala. Ale i kdyby právě teď ve svém rozpoložení dokázal myslet, bylo by mu to fuk. Čelistmi chňapl po její přední noze hned u hrudi.

Veškerá emocionální bolest, kterou doteď cítil, byla převálcována pouhým hněvem a znechucením, jen co vlčice otevřela tlamu. Ivar jí široký úsměv věnoval zpět, nicméně v jeho očích se zračila nechuť. Přímo ji probodával pohledem. "Tady to je," pronesl hlubokým tónem a zároveň pokýval hlavou, jako by se mu právě potvrdila jeho domněnka. Ostatně to tak i bylo. To, jak vlčice rázem otočila v moment, kdy se situace neodvíjela podle jejích představ, Ivara jen utvrdilo v jeho dosavadním přesvědčení. "Příště si můžeš celý to předstírání ušetřit a přejít rovnou ke svým pravým barvám." Pár vteřin si ji prohlížel vražedným pohledem, pobavený a zároveň znechucený úsměv celou dobu na tváři.
"Přijdu ti jako zoufalec? Aspoň si nelžu o tom, že jsem bůhví jak zlatej a nepotřebuju si to dokazovat falešným zájmem o ostatní. To je teprve patetický." Poslední větu doprovázel další smích. Přišlo mu to směšné. Všechno. A především život samotný a to, jak se jím vlci dokáží protloukat pouze používajíc faleš. "Asi musíš mít vážně strach z toho, že skončíš úplně sama, když máš takovou potřebu se ostatním zavděčit. Ale nakonec seš nahraditelná tak, jako každej jinej. Vlků je dost. Prostě si přiznej, že na tobě nikomu nezáleží. A nikdy nebude." Čím déle mluvil, tím víc se jeho pobavený úsměv vytrácel, až nakonec skončil s naprosto vážným výrazem.

Vlčice sebou cukla, když se postavil, což ho trochu ujistilo. Považuje ho za hrozbu, dává si na něj pozor. Měla by. "Nepotřebuju sedět," procedil skrz zuby. Jakmile si sednu, skočí po mně. Nevědomky cukl uchem, jako by snad něco slyšel, ale rudé oči stále upíral na vlčici. Tedy alespoň dokud se mu v koutku oka nemihl další stín, který nedokázal ignorovat. Trhnutím otočil hlavu, ale, jak už se dalo očekávat, silueta opět zmizela dřív než na ni stačil stočit zrak. Frustrovaně stáhl uši a zatnul zuby. Zpět do reality ho dostal až hlas vlčice, jejímž směrem okamžitě vrhl varovný pohled.
Fakt, že se modrooká posadila, v Ivarovi vyvolal další vlnu ujištění ve svém vlastním postavení v celé situaci. Ke klidu měl ale pořád hodně daleko.
Ivar nikdy nebyl v pořádku, co se jeho mysli týče, jenže teď toho bylo jednoduše příliš. Zvykl si na prázdnotu. Ale teď cítil... Něco. A toho něčeho bylo moc. Užíralo ho to. Potřeboval všechno dostat ven, pryč ze své hlavy, jenže nedokázal uronit ani jednu slzu. A tak se smál. Smál se bolesti, světu, pocitům, životu samotnému... Smál se sobě.
To, že do něj vlčice opravdu fyzicky kopla ho zaskočilo a na moment se v jeho očích objevilo překvapení. Ivar nedokázal říct, jestli ho absurdita situace víc štvala nebo pobavila. Zmatení mu však od vnitřní bolesti alespoň trochu pomohlo a zatímco se vlčice vracela zpět na své místo, Ivarův smích pomalu ustával. Hněv a bolestivý tlak na hrudi byly stále silné, ale zdálo se, že se vrací do snesitelné roviny. "No nemáš ty ale kuráž!" pronesl s pobaveným úšklebkem. V jeho slovech by ale modrooká marně hledala jakékoliv uznání.
Pomalu naklonil hlavu na stranu s pohledem upřeným na vlčici, propalujíc ji rudýma očima. "Říct? Tobě?" Znovu se tiše zachichotal. "Myslíš si, že mám potřebu o něčem mluvit? Ještě k tomu s každým, kdo se mi připlete do cesty?" I přes úšklebek, jenž se na jeho tváři stále držel, bylo znát, že je Ivar návrhem až znechucen. "Nebo si snad myslíš, že jsi tak výjimečná?" Schválně dal na poslední slovo důraz.

Snažil se míhající se stíny ignorovat a udržet oči na promočené vlčici, která se mezitím rozhodla opustit vodu. To Ivara přinutilo vyskočit na nohy. Nevěřil jí a nechtěl vypadat příliš zranitelně. I přes všechnu snahu však stále vypadal neklidně. Na někoho, kdo je v naprostém pořádku, dýchal až příliš rychle a neustále nervózně přešlapoval. A ať už to vše bylo zapříčiněno jeho pocity nebo stavem, jenž mu způsobila voda, které se dříve napil, rozhodně to bylo vidět. Nemluvě o neúprosném horku, jenž rudookému vůbec nepomáhalo.
Slova neobvykle zbarvené vlčice v něm jen podnítila další vlnu frustrace. Z hrdla se mu vydral podrážděný a zároveň zoufalý smích. "Přišla ses podívat, aby ses cítila líp, co?" Ivarův hlas byl plný vzteku, ale stále v něm byla slyšet jakási hluboce zakořeněná bolest. Tak je to. Teprve až když vlk vypadá, že je úplně na dně, tak ostatním stojí za nějakou pozornost. "To jsem ale věděl," vyslovil nahlas spolu s tichým chichotem protkaným strastí. V očích vlčice musel Ivar vypadat jako šílenec. Siku... On přece taky... A až viděl dost, odešel... "Tak dělej, kopni si!" vykřikl, teď už s plnohodnotným smíchem. Jeden by v něm ale marně hledal radost.

Na Ivara toho bylo až příliš. Proč mu na vlkovi tolik záleželo? Nemělo by, nebylo přece proč. Vzpomínky na až moc realistický sen se mu ale neustále vracely, doprovázené míhajícímí se stíny. Tentokrát to byl Ivar, kdo odešel. Udělal to, aby se ochránil. Aby to Siku nemohl udělat znovu. Nemělo mu to drásat srdce, tak proč?
Zamrzl. Hlas, jenž se ozval, nezněl jako ty v jeho hlavě. Chvíli zůstal nehybně ležet, dokud s přerývaným nádechem konečně hlavu zpod tlap pomalu nezvedl. Rychle si prohlédl okolí a jakmile spatřil nově příchozí, jeho pohled zůstal zabořený v cizí tváři. Ačkoliv se Ivar snažil vypadat nevraživě sebevíc, v jeho rudých očích se z velké míry zračilo zoufalství a vlastní zrychlený dech ho prozrazoval stejně tak.
Až po nějaké době mu došlo, že nepochytil, na co přesně se ho vlčice vlastně ptala. "Na co zíráš?" vydral ze sebe. Zněl nevrle, přestože se mu v jeden moment skoro zlomil hlas. Netušil, co bylo příčinou všeho toho vzteku, který mu přímo drtil srdce. Byly to předchozí události? Jeho pocity? Nechtěná společnost? Možná všechno zároveň. Mnohem raději by ale zjistil, jak se toho všeho zbavit. Čas od času stále těkal očima do stran, snažíc se zachytit tmavé šmouhy, jež se mu nepřestávaly zjevovat v koutku oka.

//Kopretinová louka (přes Plamínek)

Bylo toho moc. Příliš. Ivar nevnímal okolí ani bolest v jeho levé zadní tlapě, která se stupňovala. Nepřestával běžet, nedokázal zůstat na místě se vším, co se mu honilo hlavou. Nedokázal zůstat v klidu. Bylo to příliš bolestné. Přece mi na něm nezáleží! 'Zlobíš se hodně?' Odešel! 'Co bude s námi?' Nezáleží mi na nikom. V koutku oka se mu mihl další stín. Nesmí!
Přestože bolest v zadní noze nevnímal, ozvala se mu jinak. V jeden moment ji nebyl schopný zvdenout dostatečně vysoko, což zapříčinilo tvrdý pád. Ivar se se zaskučením sesunul k zemi. Zůstal ležet. Nedokázal se opět zvednout a utéct, nedokázal uronit slzu, ani myslet na cokoliv jiného. Mohl jen zůstat ležet se všemi těmi vzpomínkami, hlasy a teď, po vypití vody z řeky, i se všemi těmi stíny míhajícími se kolem. Byly jako jeho pocity kolem Sikua. Když už si myslel, že dokáže pochopit, co znamenají, znovu ho nechaly tápat. Byly tu, přímo na dosah, ale zároveň tak daleko.
Jediné, co v té změti emocí dokázal identifikovat, byl hněv. Hněv, jenž mu způsoboval neutišitelný tlak na hrudi. 'Neodejdu.' A přesto tehdy Siku odešel. I když to byl tentokrát Ivar, co ho nechal za sebou. Nemohl ho přece nechat, aby mu znovu ublížil. Nesnesl by být opět nikým. Nepovšimnutý. Vracelo mu to vzpomínky na dobu, kdy se tak urputně snažil zavděčit otci. A zbytečně. Proč nad tím pořád přemýšlí? "Byl to jen tupej sen!" vyjekl kryjíc si tlapami oči.

//Tenebrae

Neuvědomoval si, že postupně zrychluje. Myšlenky na Sikua mu zamořily mysl, sen o něm stejně tak. Co to sakra mělo znamenat?! Ani jsem to nebyl já. Nemohl jsem být. Tak se přece nechovám. Nemůžu. Zatnul zuby, když si vzpomněl na vlastní slova. 'Teď už jsi můj.' Nemohl si odpustit další znepokojený a frustrovaný zvuk. Jak to vůbec myslel? Proč by něco takového říkal? Zatřepal hlavou ve snaze se všech těch myšlenek zbavit. Byl to sen. Jen tupej sen! Nic to však neměnilo na tom, že pocházel z jeho vlastní mysli.
Najednou se prudce zastavil a zahleděl se na specifické místo v poměrně vysokém porostu kopretin a trávy. Oči. Zlaté. "Siku...?" Zmateně zamrkal, ale obraz už byl pryč. Stáhl uši a rozrušeně se rozhlédl kolem. Co...? Frustrovaně zakroutil hlavou a opět se dal do pohybu.
Netrvalo však vůbec dlouho, než se znovu zastavil, protože koutkem oka zahlédl tmavou šmouhu. Jakmile ale rudé oči na onom místě spočinuly, úkaz byl pryč. Celé jeho tělo začínalo podléhat neklidu ještě víc. Oči těkaly ze strany na stranu, tlukot srdce zrychlil, stejně tak Ivarův dech a vlk začal nervózně přešlapovat. Nebál se. Nikdy přece neměl důvod se bát. Nezáleží mu na... Na čem? Na ničem? Na Sikuovi? Zaznělo mu v hlavě. Ivar znovu zatnul čelisti a zběsile zatřepal hlavou se zmateným a vzteklým zavrčením, jež se přelilo v bolestné zakňučení. 'Co s tebou teď bude? Co bude s námi?' Další šmouha, která zmizela v bílém porostu, jen co k ní stočil zrak. V hlavě se mu začaly rozeznívat hlasy opakující jeho slova, které ne a ne sklapnout. 'Neodcházej. Co mi to děláš? Neutečeš mi, že ne? Teď už jsi můj.' "Ne. Ne, ne, ne! Sklapni! Vždyť se to ani nestalo!" Dal se do běhu, zoufale se snažíc uniknout sám sobě.

//Ohnivé jezero (přes Plamínek)

Probral se a poněkud zmateně se rozhlédl. Ani si neuvědomil, že usnul a to, že byl schopný usnout na nekrytém místě u něj nebylo žádnou zvláštností. Věděl, že ho to dělalo zranitelným, nicméně mu myšlenka toho, že jednou usne a znovu už se neprobudí, nepřišla tak špatná. Smrti se nebál, i když jí nešel naproti přímo.
Ivar se protáhl a z hrdla se mu vydralo nespokojené zavrčení, jakmile mu na mysl došly vzpomínky podivného snu. Probudily v něm další vlnu vzteku a nepříjemné horko mu náladu rozhodně nezlepšilo. Popošel blíž k proudící řece a polkl pár doušků. Co však nemohl vědět, byl fakt, že mu zdejší voda vůbec nepomůže.
Zatřepal hlavou, když odporné myšlenky ještě zesílily. Aniž by se déle zdržoval, nasadil svižné tempo a začal kráčet pryč. Ignoroval tupou bolest, jež mu vystřelovala v zadní noze při každém kroku a ještě zrychlil. Skoro to vypadalo, jako by se snažil utéct vzpomínkám na sen, který v něm vyvolával spoustu pocitů.

//Kopretinová louka

Siku - sen 7/10

Zatímco netrpělivě čekal na Sikuovu odpověď, nepřestával mu upřeně hledět do očí. Čím déle ticho trvalo, tím více se jeho pohled měnil ze spokojeného na rozrušený a nakonec přerostl v přímo znechucený. Vypadalo to, že jeho zloba a opovržení se začaly vracet v celé své kráse a Ivar najednou úplně otočil.
Na vlkovu první, nejistou odpověď nereagoval. Jen ho dál bez hnutí propichoval pohledem. 'Nemůžu říct, že bych nikdy nebyl v těsné blízkosti jiných.' Slova Ivarovi zůstala viset v mysli. Nezajímalo ho, že ho Siku v tehdy ještě ani neznal. Stačilo mu vědět, že zjizvenému tahle interakce nebyla vzácností. Nikdo. Nejsem pro něj nic. Jeden další z mnoha. Nahraditelný. Jakmile potká někoho dalšího, nebudu mu stát za jediný pohled. Někdejší spokojenost byla ta tam, v Ivarovi to přímo vřelo. Zahlcen vztekem ani neposlouchal zbytek. Stačilo mu slyšet jedinou větu. Zatnul zuby. Rudé oči vypadaly, jako kdyby zíraly přímo skrz Sikua.
S výrazem, v němž se promítalo zoufalství ze všeho toho nesnesitelného vzteku, se vahrabal na nohy. Všechno cítil i fyzicky a jen nehybně ležet bylo příliš bolestné. Potřeboval všechno ze sebe nějak dostat, jinak vzteky exploduje. Odporný a bolestný tlak na hrudi mu dával pocit, jako by mu někdo mačkal srdce. Nevnímal změnu na obloze, ani déšť. Zbytečnej. Nepotřebnej. Tupej! Vlastní nenávistné myšlenky ho přímo zahltily a on si nejspíš ani neuvědomoval, že je v jednu chvíli začal vyslovovat nahlas. "Tak tupej! Jak jsem si tě k sobě mohl pustit?! Jasně, že to s tebou není jiný! Proč jsem kdy měl pocit, že by na mně někomu záleželo?! Na nikom nezáleží! Ne na tobě, ne na mně, ani na komkoliv jiným! Jasně, že tohle nikdy nic neznamenalo! Nahradíš mě prvním, koho potkáš jako další!" Chvíli ztěžka oddechoval, zatímco s nenávistným pohledem hleděl do země před sebou, dokud se jeho krvavě rudé oči pomalu nepřesunuly opět na Sikua. "Seš stejně odpornej, jako všichni ostatní," pronesl chladně, naprosto utvrzený ve svých vlastních slovech.
S odporem v očích hleděl na vlka, s nímž ještě před chvílí zažíval něco, co měl donedávna za nejkrásnější chvíle svého života. Bylo mu jedno, že se Siku snažil dostat zpátky k němu. Bylo mu jedno, že na něj zoufale volal. S chladným pohledem se otočil a začal kráčet pryč, aniž by se jedinkrát ohlédl.

Siku – sen 6/10

Ačkoliv Ivar byl ve svých pocitech kompletně ztracený a jen marně se to všechno, co se událo poslední dobou, mohl snažit pochopit, Siku na tom očividně nebyl o nic lépe. Ivar nedokázal potlačit tiché nespokojené zamručení. Tak nějak doufal, že zjizvený pod ním bude mít na jeho otázky odpovědi. Pokud šlo o vztahy, jakékoliv, musel to z nich dvou být přece určitě Siku, kdo se v tom kamarádíčkování vyznal, ne? Ivar ani netušil, co všechno je ve společnosti považováno za akceptovatelné a jak se k sobě takoví přátelé vůbec chovají. Bylo tohle ono? Ale proč pak zjizvený projevoval úplně stejné zmatení jako on sám? Napadalo ho tolik otázek, a přesto na žádnou z nich nemohl dostat odpověď.
"Mít strach z něčeho, co neovlivníš, je zbytečný," konstatoval, ale nezněl při tom, jako by vlka soudil. "Zničí tě to." V tu chvíli byl Ivar rád, že se Siku tiskne k jeho hrudi, a nemůže tak vidět posmutnělý a distancovaný výraz v rudých očích. Samozřejmě, že zrovna strach nešel vždy ovlivnit. Byla doba, kdy se on sám neustále bál toho, že otec jeho snahu opět nepřijme. Že nebude dost dobrý. Že mu zas a znova nebude stát za jediný pohled. Blbče, proklel se v mysli. Už nikdy strach nechtěl znovu pocítit. Uzavřel se, všechno mu bylo fuk, odmítal se zajímat. Až doteď. Siku v něm totiž probudil pocity, které Ivara dělaly zranitelným a přímo ho děsily.
Rudooký si sám nebyl úplně jistý významem svých vlastních slov, nicméně fakt, že Siku jeho tvrzení potvrdil a následně je oba převalil na bok, Ivarovi přinesl podivné uspokojení. Jeho až nepřirozeně klidný výraz se zlehka přivřenýma očima spokojenost, kterou cítil, víc, než prozrazoval. Můj. Jen můj. Ať už to znamená cokoliv. Aniž by jedinkrát uhnul pohledem, hleděl do hřejivých očí barvy slunce těma svýma krvavýma. Jen tiše zamručel, když Siku domluvil. Stále to do určité míry bolelo, ale už se k jejich odloučení vracet nechtěl.
Zčistajasna mu v mysli vyvstala přímo odporná myšlenka. "Děláš tohle s hodně vlky?" zeptal se najednou. Ta myšlenka se mu vůbec nezamlouvala a představa, že by takhle Siku ležel s kýmkoliv jiným, v něm podněcovala úplně nový nepříjemný pocit. Na moment ho napadlo, že je to docela podobné tomu, co tehdy cítil, když někdo jiný, byť jen na chvíli, sklidil otcův pouhý pohled.

Siku – sen 5/10

Ivar cukl uchem, když se Siku tiše zasmál. Rudooký nikdy v životě nikoho neutěšoval a neměl nejmenší ponětí, jak na to. Ani nevěděl, co vlastně dělá, když Sikuovi setřel slzy a jemně stisknul jeho ucho, ale ať už ten malý akt znamenal cokoliv, očividně splnil svůj účel. Zlatavé oči už totiž neronily slzy. Právě naopak, přímo z nich vyzařovalo štěstí a Ivar při pohledu, jenž se mu naskytl, na moment trochu vyvalil oči. Překvapilo ho, jak krásně zjizvený vypadal, když se pod černou maskou najednou objevil hřejivý úsměv. Ivarův vlastní pohled zjihl a on se znovu ztratil v teple, které ze zlata hlubokých očí sálalo.
Poněkud rozpačitě zamrskal ocasem. Ačkoliv v rudookém Sikuova odpověď na jeho otázku z nějakého důvodu vyvolala zvláštní šimrání po celém těle, nebyla mu dostačující. Nemohl si pomoct. Měl nutkání to něco pojmenovat. Cítil, jako by sám měl odpověď přímo na jazyku. Jako by neexistovalo nic zřejmějšího. Přesto tomu nedokázal dát jméno a jeho zmatený výraz mluvil za vše. "Neměl bych se chovat takhle… Nechápu to. Nic z tohohle všeho. A ubíjí mě to," zašeptal s téměř neznatelným kroutivým pohybem hlavy. Za celý svůj život nebyl jinému vlkovi takhle blízko za jiným účelem než mu pořádně pocuchat kožich. Tohle bylo proti jeho přesvědčení, a přesto měl pocit, že je to… správně.
Z Ivarova hrdla se vydral zaskočený zvuk, když se tentokrát Siku přitulil k němu. Brzy se ale z prvotního překvapení vzpamatoval a položil svou vlastní hlavu na tu jeho, skoro jako by nechtěl, aby se Siku znovu odtáhl. "O mě neměj starost. Jsem moc tvrdohlavej na to, abych se z problémů nevyvlík," odpověděl s malým pobaveným úsměvem. Ivarova paličatost mu rozhodně dokázala zadělat na spoustu malérů, nicméně opačně fungovala stejně dobře. Ale co bude s námi? "My..." Odmlčel se, hledajíc odpověď. "...Jen mi neutíkej," řekl nakonec tiše, zatímco svou hlavu přitiskl k té Sikuově ještě víc. Najednou ho napadla zvláštní, ale v ten moment podivně dobře znějící myšlenka. Nějakou dobu přemýšlel, jestli ji má vůbec vyslovit nahlas, ale nakonec tiše pronesl: "Nesmíš. Teď už jsi můj."