Ivar byl již odmalička ignorantský, tvrdohlavý a egocentrický. Jako vlče však býval velmi entusiastický, ambiciózní a toužící po přijetí ze strany jeho vlastního otce. Ten mu totiž nedopatřením vnukl myšlenku, že je velmi důležitým a výjimečným vlkem, což jenom pohánělo jeho touhu získat otcův obdiv. Tím se ostatně stal posedlým a svou nadřazenost se nikdy nebál dát najevo všem okolo, ať už slovy nebo činy.
Pokračující ignorace ze strany jeho otce v něm však probudila nikdy neutuchající frustraci a pocit, že mu stále není dost dobrým. Ivarova obsese a neschopnost dosáhnout přijetí i přes všechnu jeho snahu tak jen dále utvrzovala jeho nestabilní a impulzivní povahu. V jeden moment dokonce vyjel po vlastní matce a nově narozeném, mladším sourozenci, když mu otec odmítl věnovat jediný pohled. Ivar se časem stal víc a víc lhostejným vůči všemu okolo, a nakonec i jeho sestry Iris. I přes to, že k ní vždy choval určitou náklonost a byla mu ze všech nejbližší, žila v naprosto jiném světě.
Postupně si ke svému otci vybudoval zášť a nenávist, nicméně naděje, že si ho všimne se v něm stále prala. Nakonec se ale vytratila úplně, když si uvědomil, že si otec po všech těch letech tvrdé snahy ani nepamatuje jeho jméno.
Ivar tak zavrhl veškeré zbývající faktory, které ho stále do určité míry držely při zemi, včetně jeho vlastní sestry. Stal se stoickým a odměřeným vlkem, který jen vzácně projevuje jakékoliv emoce kromě hněvu. Nikomu nedůvěřuje a preferuje dělat věci po svém a sám.
I přes jeho apatické chování Ivar nachází určité uspokojení v jeho nihilistickém pohledu na svět. Ivar se bez okolků vysmívá komukoliv, kdo žije v domnění, že život má smysl a přímo si užívá bolest ostatních. Vybudoval si silnou nenávist vůči společnosti a jejím pravidlům a možnost to komukoliv ukázat jakýmkoliv způsobem mu přináší satisfakci.
Věří, že je každý jednoduše nahraditelný a v konečném důsledku nedůležitý, což se opět odvíjí z jeho dětství. Tehdy byl schopen zabít jednoho ze svých nevlastních sourozenců, i když neúmyslně, a přesto, že zpočátku cítil určitou provinilost, nezájem vůči zmizení jednoho z nich ze strany ostatních ho pouze utvrdil v jeho dosavadních přesvědčeních o nedůležitosti života a pohřbil i ten nejmenší střípek viny, který cítil.
Ivar je nesnášenlivý k většině vlků a umí být pohrdavý, drzý a povýšený vůči každému, s kým interaguje. V určitých situacích však je schopen projevit určité sympatie k těm, co mají podobný náhled na svět nebo se nikdy necítili viděni.
Sám si je vědom svého šílenství a nebojí se myšlenky smrti, i když jí nejde naproti, protože se do určité míry vyžívá v utrpení.

Obrovská rodina, v níž chyběly jakékoliv základní a zdravé návyky či vztahy. Shluk příbuzných, jejichž krev byla tím jediným, co je jakkoliv pojilo. Místo, kterému by se jen stěží dalo říkat domov. Prostředí, do kterého se Ivar narodil, nemělo dobrý vliv na nikoho, nicméně právě Ivar se stal jedním z těch, které uvnitř naprosto a nenávratně zničilo.

Ivar byl již odmalička egocentrický a ignorantský vůči svému okolí. Nejspíše proto si ze své rodné ‚smečky‘ dosud pamatuje pouze Otce, jeho matku Rheu a svou sestru Iris – nikomu dalšímu jednoduše nikdy nevěnoval pozornost. Pouze matně si vybavuje přítomnost dalších dvou vlčic, které, pravděpodobně stejně jako jeho otec, vždy vnímal pouze jako nástroj na vlčata.
Jeho první vzpomínkou se stala slova Otce: „Ti dva jsou mimořádní.“ To, co pro Otce byla pouhá slova vyjadřující údiv nad víceméně identickým vzhledem Ivara a Iris, se stalo mladému Ivarovi celým světem. Jen co byla jeho hlava s to uvažovat, vyložil si vše po svém. Ze všech ostatních vlčat, to byl právě on, kdo byl důležitý. A právě on je ten, kdo se stane Otcovou pýchou.
Ivar tak strávil téměř všechen svůj čas snahou získat od Otce uznání. Kdykoliv něco vnímal jako úspěch, Otec o tom věděl jako první. Nikdy se mu však od něj nedostalo vytouženého přijetí. Ještě stále nebyl dost dobrý. Pozornosti se mu dostávalo pouze od jeho sestry Iris, s níž se jeden druhého většinu času drželi jako klíšťata. A i přesto, že s ní trávil čas rád, ona nebyla ta, k níž vzhlížel a jíž se snažil zavděčit.

Jeho prvního jara se dostal do konfliktu, který poměrně rychle vygradoval. Ivar se tak plný emocí ocitl o samotě ve stínu nedalekého hvozdu. Tentokrát s sebou nevzal ani Iris. Byl příliš rozhořčený na to, být v něčí společnosti. Předchozí hádka se mu promítala znovu a znovu a podněcovala tak jeho vztek víc a víc. Vydal ze sebe podrážděné zavrčení. To se ale proměnilo v udivený zvuk, když přímo před ním vzplál malý plamínek. Zmateně si ho prohlížel. Nějakou chvíli mu trvalo, než sám sebe přesvědčil, že to on byl jeho strůjcem, ale jakmile se mu povedlo vznítit malý trs trávy, se zářícím výrazem vyběhl směrem k ostatním.
„Otče!“ Ivar vesele přiskotačil ke staršímu vlkovi, okolo nějž se líně válely jeho tři vlčice. Vesele pohupoval ocáskem a očka mu jen zářila. Ivar využil momentu, kdy Otec líně zdvihl zrak a soustředěně se zahleděl na listí, jež se válelo kolem. Trvalo to sice pár minut, ale přece jen se z listů nakonec začal zvedat kouř a následně i slabý plamínek. Teď se Ivarova očka opět upřela na Otce. S nadšeně vrtícím se ocáskem ze sebe vydal slabé vlčecí štěknutí, aby znovu upoutal jeho pozornost. Dočkal se však jen jednoho krátkého otráveného pohledu. Svěsil ocásek a pomalu se vydal pryč. „Páni! Můžu to vidět ještě?“ Iris. Ta jediná mu teď pozvedla náladu a Ivar jí věnoval vděčný úsměv.

Jedním z jeho dalších pokusů k upoutání Otcovy pozornosti byly pranice. Vyvolával jednu za druhou a z nevinných štvanic malých vlčat se brzy staly krvavé rvačky, z nichž si každý jeho protivník odnesl památku. Došlo ale i na Ivara samotného, který tak jednou přišel ke zlomenině levé zadní tlapy. Tehdy se v zápalu vzteku na mladého vlka bez přemýšlení vrhl znovu. Až příliš pozdě si uvědomil, že mu zabořil zuby do krku a v tlamě držel, teď už bezvládné tělo. To bylo poprvé, kdy Ivar dostal strach. A bál se sám sebe.
Čas plynul a zmizení jednoho člena očividně nikoho netrápilo. To v Ivarovi zaselo myšlenku, že se vlk dá jednoduše nahradit. Přeci jen je jich tolik. Pohřbil pocit viny a jeho čin ho tak přestal trápit. Jedna nepříjemnost mu však z onoho boje přeci jen zůstala. Jeho tlapa už mu při jakékoliv zátěži nikdy nepřestala působit bolest.
K Ivarovu narůstajícímu rozhořčení ani jeho druhé jaro s sebou nepřineslo Otcovo uznání, nýbrž další nahraditelné kusy. „Otče,“ Ivar položil svůj nový úlovek na chladný kamenitý povrch úkrytu. Byl na svou první kořist po tom, co se zotavil ze svého zranění hrdý, poněvadž levá zadní tlapa mu lov značně ztěžovala. Otec mu však nevěnoval jediný pohled. Pouze prošel kolem poté, co si, dost možná naposled, prohlédl nová vlčata. Ivarovy tváře se na chvíli zmocnil výraz plný emocí, které se v něm praly. „Otče!“ Zklamání, smutek, zoufalost, frustrace a nakonec všechno přerostlo v pouhý vztek. Jeho oči sklouzly ze zad Otce na jeho matku s novými přírůstky. Ten moment zlost z jeho očí přímo sálala. Těm malým, zbytečným a nahraditelným kusům masa se právě dostalo jeho pozornosti. Právě mu vzaly to, o co celý svůj život tak usilovně bojuje. Bez dalšího rozmýšlení se vrhl vpřed. Nejprve zaútočil na svou matku a následně zabořil své tesáky do křehkého tělíčka jednoho z těch malých spratků. V tu chvíli měl černo před očima. Další věc, na kterou si vzpomíná, už byl jen Otec, který ho zasypal nenávistným a otráveným proslovem. Ivar se v tu chvíli nezmohl na nic. Jen hleděl na staršího vlka, kolem kterého se doteď točil celý jeho svět, s prázdným výrazem. Nezáleží mu na něm. Nikdy v něm nic neviděl. V jeho očích není mimořádný. Je pro něj jen dalším z tuctu. Bez jakéhokoliv slova a změny výrazu se otočil a pomalu se vybelhal ven z úkrytu. Netušil, kam měl namířeno.

Následujících pár týdnů strávil pryč od toho všeho. V jednu chvíli cítil hněv, v další zklamání. Zmatek vystřídal ochromující smutek a ten zase prázdno. Bylo toho příliš moc, aby se sám v sobě vyznal. Jeho smysl života, získat uznání od Otce, se mnohokrát zhroutil a následně znovu vrátil. Nakonec se k tomu všemu přidal pocit viny a touha znovu vidět sestru. Vždy se ho držela, kdy to jen šlo, a trávit čas bez ní po jeho boku byl nepříjemný nezvyk.
Nakonec se přeci jen vrátil, ale Otci se už se vyhýbal. Pocity se v něm pořád praly, ale byl rád znovu po boku Iris. Netrvalo však dlouho, než se znovu dostal do konfliktu. Tentokrát s o dost mladším, jehož jméno neznal. Ivar rozhodně nikdy nebyl tím, kdo by se nechal urážet. Věnoval tedy tomu malému spratkovi kousanec do pozadí, kterým se mu oháněl přímo před tlamou. Ivar neváhal a ihned zasypal toho malého nezvedence další salvou nadávek a netrvalo dlouho, než se do hádky přidali i další.
„Tak dost!“ Slova Otce byla snad tím jediným, co mohlo rostoucí konflikt zastavit. Ivar si nemohl pomoct a Otci věnoval znechucený pohled. Jeho obsese přerostla v nenávist. A nejspíš dobře, že si ‚milující‘ Otec v tom chumlu vlků, které přinutil se na sebe namačkat, Ivarova pohledu nevšiml, protože věnoval pozornost jeho mladšímu nevlastnímu sourozenci a nebýt toho, že toho malého spratka následně Otec někam odvedl, uštědřil by mu Ivar další pořádný kousanec kvůli loužičce, kterou mu mezitím udělal na noze. Nikdy už ho ale znovu neviděl.

Další týdny trávil veškerý svůj čas s Iris. Jejich vztah se jen upevňoval, jelikož se spolu dostali i k tématům, o nichž dosud nemluvili. I přes všechnu zášť, kterou teď k Otci choval, jeho část stále toužila po pozornosti jeho vlastního rodiče a možná… Jen možná, kdyby si s ním promluvil. Iris ho přeci jen chápala, z jeho nápadu ale nadšená nebyla. Ivar se však rozhodl dát poslední šanci. Jak kráčel k úkrytu, dostal pocit, že tohle bude rozhodující okamžik.
„Otče,“ oslovil ho rázným hlasem. Starší vlk jen líně zvedl hlavu.
„Jméno?“
V ten moment jako by se v Ivarovi něco zlomilo. Jeho pohled byl prázdný, když se otočil a vydal pryč. Věděl, že se nedočká toho, na co čekal, tak proč to rovnou neotočil? Cítil se hloupě. Ovšem, že si ani nepamatuje jeho jméno. Vždycky pro něj byl jen dalším z tuctu. Celý život se jen honil za iluzí. Věděl, že tím, co udělá ublíží své sestře, ale veškerý jeho soucit jako by se vytratil.
Ještě ten den Ivar všechny opustil.


Zajímavosti:
Ivar má potíže se špatně srostlou levou zadní tlapou, která mu při jakékoliv zátěži působí bolest. Do určité míry je schopen bolest ignorovat.