Příspěvky uživatele

< návrat zpět

červen 4/10

Ale bylo to divné. Skoro až legrační. Ačkoliv teď byla takhle zbídačená kvůli jedné ošklivé bouřce a měla by se cítit pod psa a poraženě... Tentokrát ji žádné tíživé myšlenky netížily. Jen se tetelila blahem z toho, že už to přešlo a mohla se teď spokojeně slunit. Byla smrti blíže než kdykoliv předtím, ale přitom na ni nemyslela. Bolelo ji všechno, ale o to víc naživu se asi cítila.
Bylo to mnohem lepší než snášet nadávky a další psychický nátlak ze všech stran. Od těch nejdebilnějších debilů ze všech, co by se měli jako první zajímat sami o sebe! Už nebyla ničí nástroj k léčbě mindráků, a to stálo i za to, kdyby tu včera v tom sajgonu umřela. Byla by totiž svobodná. Byla by to její volba. Radši umřít sama a volná, než přežívat v ubíjejícím toxickém prostředí a každý den přemítat nad smyslem toho všeho, aniž by se dobrala zdárného konce.

červen 3/10

Její modlitby byly asi vyslyšeny, protože odpadla, ale oči i tak zase otevřela. Neumrzla, ale zima jí byla stále. Naštěstí po ukrutné bouři se vyjasnilo a teď na svět vykukovalo usměvavé žhnoucí slunce. Jako by se příroda vykřičela ze své frustrace a teď byla zase schopná normálně fungovat a rozdávat pozitivní vibes.
Maličká vlčice se tedy s vypjetím sil odplazila ze stínu převisu na prosluněný plácek, kde opět zavřela oči a s tichým oddechováním se oddala dalšímu odpočinku, zatímco se jí do těla opíraly životodárné sluneční paprsky. Bylo to příjemné, a i když ji celé tělo pořád bolelo, napadlo ji, jak moc je fajn, že po něčem zlém následuje něco hezkého. Asi by tak měla pohlížet na celý život. Jednou přece muselo všechno to příkoří skončit a nahradit se něčím hezkým. Otázka byla, jestli ona bude schopná tak dlouho vydržet. Než se oblaka rozfoukají a vysvitne slunko i pro její bytí. Ostatně už byla tolikrát blízko tomu, vše vzdát a vrhnout se ze skály.

červen 2/10

Tělo spustilo obranné mechanismy a ona se pod kůží začala třást jako osika. Byl to nezvladatelný třes, který na hlavě plynule přecházel v rytmický cvakot zubů o sebe. Naštěstí ten zvuk zanikal v hukotu větru a šumu deště, který ani za mák nepovoloval na intenzitě. Ani se neodvažovala pohlédnout na oblohu, aby zjistila jak moc tmavá obloha je a kolik vody z ní ještě asi tak spadne. Při jejím štěstí by ji nějaká extra tvrdá kroupa praštila přímo do nosu nebo jí vyrazila zub.
Tiskla se tedy ke stěně. Ta ji nepříjemně tlačila do žeber, ale bylo to rozhodně lepší, než vůbec žádný úkryt a nechat se bombardovat to salvou ledových kuliček, které se na obloze vzali vlk ví odkud. Ji jejich původ momentálně vůbec nezajímal, ačkoliv byla od přírody celkem zvídavá. Teď se snažila jen neumrznout, a protože neměla jinou možnost, jak tomu zabránit, prostě se jen se zavřenýma očima tiše modlila za zázrak.

červen 1/10

Toulala se bez cíle a směru. Co jiného jí ostatně zbývalo? Opustila rodný les. Rodnou smečku. Nezacházeli tam s ní hezky, ze zcela nesprávných důvodů, ale i tak to bylo to jediné, co znala. Jediný kousek světa prolezlý křížem krážem s doupětem, kam se mohla vracet. Když už ne pro teplo domova, tak aspoň pro střechu nad hlavou, když z nebe padaly kroupy o velikosti vlašáků. Což se teď dělo, ale... tentokrát se neměla kam vrátit. Od doupěte, kde se narodila, byla vzdálena dny a týdny cesty a netušila, kde se tady kam schovat. Neznala tu každý šutr a každý strom.
A proto byla odsouzena k tomu, schytávat jednu ránu za druhou, do vyhublého těla bez tuku, co by rány tlumil. A bez hustého kožichu se stejnou funkcí. Když konečně našla mizerný úkryt pod nějakým převisem, byla zmáčená jak slepice a pod srstí asi hrála všemi různými barvami, které podlitiny umí.

Přihlašuji: Iva
Hlasím do týmové výzvy: nope

Jo. V tom s ním opět souhlasila. Určitě nehrozilo, že by si někdy udělala dítě, které by jeho okolí nesnášelo. Byl to hnusnej život, který by přála jen nejhoršímu nepříteli. Ne svému potomkovi. Kývla tedy hlavou, ale pak už se hnala od ošklivého tématu pryč. Ke vtipu.
"Nejsem si jistá jak moc měkká jsem," poznamenala, poukazujíc na svůj kostnatý zadek. Rozhodně potřebovala vykrmit. "A nemůžu tě sežrat já?" Blýskla na něj očima. Když už by měla mrtvolu k mání, co si přeje býti sežrána, bylo by plýtváním krmit nějaké ptáky. Samozřejmě obratem poznamenala, že ona by mu své potenciálně mrtvé tělo k dispozici dala. Koloběh života a smrti. Neh.
"Však jsme se teď najedli," poukázala odkud ten energický vítr vane, ale zakřenila se. "Ale třeba máš nějakej zpomalenej metabolismus. Na starý kolena," ve skutečnosti ho za tak starého nepovažovala, ale byla tu příležitost se špičkovat, tak proč ne. Vždycky to chtěla s někým zkusit. A s ním byla dostatečně uvolněná, aby k tomu našla odvahu.
"Dobře, píšu si," pronesla ovšem zcela vážně, když se podělil o své obavy. "Žádné řeky," zamumlala, jako by si to vážně vrývala do paměti a kývla hlavou k lesu, co se před nimi rozprostíral. Proti tomu snad nic mít nebude.
"Aspoň bych měla vždycky společnost." Toť k tomu strašení.

>>> Tmavé smrčiny

>>> Z klimbavého přes travnatý oceán

Ivka chvíli s odpovědí váhala, protože to byla vážně dost osobní záležitost, ale zároveň to nebylo nic co by ji mohlo nějak ohrozit. A Cyril působil jako rozumný vlk, takže ji to snad v jeho očích nijak neočerní. "Řekněme, že jsem plodem matčina záletu," zamumlala tedy a pokrčila raménky. Sama si myslela, že za to měla být bita právě máti, nikoliv ona, ale svět je divnej a vlci jakbysmet.
"Nikdy sem žádný neměla, tak využívám každé příležitosti," ušklíbla se už docela vesele a přeměřila si ho pohledem. "Hádám, že bych tě taky na zádech moc daleko neodnesla," poznamenala pobaveně vzhledem k jejich velikostnímu rozdílu. "Ale aspoň bych tě zaházela listím," pronesla v žertu a zavrtěla ocáskem.
Byla nadšená, že sní zatím souhlasí a nechal výběr směru na ní. Ohlédla se, když se zdržel a uculila se. "Nojo. Pro jednou mám kopec energie," poznamenala, ale zpomalila. Měl pravdu v tom, že nebylo, kam se hnát. Teď navíc došli k celkem dravé řece, do které rozhodně nechtěla zahučet. Naštěstí tu byly kmeny stromů, po kterých se dalo přejít. Jen se na to musela trochu víc soustředit. A měla u toho srdíčko až v krku, nakonec ale skončila na druhém břehu a vítězoslavně se ohlédla po novém kamarádovi, který byl teď za řadě.

Květen 9 / proxi

Naklonila hlavu ku straně a zmateně zamrkala. Zdálo se, že vlčici před ní z ničeho nic přecvaklo. Asi jí ze stresu hráblo nebo co. Ne že by něco podobného viděla prvně. Proxima se alespoň usmívala a plácala hlouposti. Ten druhý, když mu jeblo, začal vzteky bez sebe útočit na vše, co se hýbalo. Ufff.
"Jak jako kost?" Vypadlo z ní zcela konsternovaně. "Jako jo mám v těle pár kostí. Jako každej vlk," sdělila se se svými vnitřními pochody zmateně. "Ale sou tu i další věci. Svaly, vnitřnosti a tak." To slovní spojení jí očividně dost zamotalo hlavu. Neměla tušení, co přesně to má znamenat a trapnou balící hlášku z baru za tím určitě nehledala. "Taky máš kosti," informovala ji, jako by to snad ta druhá nevěděla a úplně zapomněla, že se ještě před pár minutami snažila umlčet. "Což je dobře, protože jinak bych si musela myslet, že jsi bezpáteřní." Asi si z ní dělala legraci, tak proč jí to nevrátit?

Značnou chvíli na něj mlčky zkoumavě koukala a pak pomaličku přikývla hlavou. "Asi chápu," hlesla. "Mi zas tak dlouho tloukli všichni do hlavy, že jsem odpad, až jsem tu myšlenku přijala za svou." Otevřela si na oplátku trochu srdéčko i ona, snad aby si nemyslel že své porozumění vaří jen z vody.
Pak se ráda pustila do trochu dalšího rozhovoru. "Asi bychom měli být i kamarádi. Abychom si navzájem pomohli. Nerada bych někomu pomáhala s lovem, zahřívala ho v mraze a nakonec skončila někde odkopnutá, když si zrovna zraním tlapku a nebudu víc užitečná," zamumlala se zamračeným čelem. Z pochopitelných důvodů měla v první řadě každého za podvraťáka, takže se jí tohle zdálo vlastně jako celkem utopie, ale naděje umírá poslední ne? To slovo jí hlavou znělo jako ozvěna. Kamarádi. Kamarádi. Kam...
"OH! Co třeba někam na jih, prý je tam tepleji?" Vrhla se na něj s otázkou v očích. Byl starší, takže třeba jí to vyvrátí, ale na tom, že to takhle slyšela to nic neměnilo. Už se stejně soukala z nory ven a mířila si to z lesa ven, k té louce kde skončili jeden kratičký život... a pak ještě dál.

>>> Přes travnatý oceán Tenebrae

"Řekla bych, že moc vyžírá vlkům do mozku díry," zabrblala. Kol a kol souhlasila s tím, že Cyrilův otec musí být blázen, takže se s ním zase jednou v něčem shodla. Nějak moc často popravdě. "A ty jsi chtěl být králem?" Nadnesla otázku, aby řeč nestála, ale rozhodně na něj nehodlala tlačit, jestliže o tom mluvit nechtěl. Sám jí ostatně prokázal stejnou laskavost.
"Nikdo neřekl, že dva taky nemohou být smečka," poznamenala s výmluvným úsměvem a zavrtěla ocasem. Toulat se ve dvojici znělo rozhodně bezpečněji, než každý sám, takže byla všema dvaceti pro. "Vypadá to, že počasí se už umoudřilo, takže klidně můžeme začít s hledáním. Vlků. Nor. Zábavy," navrhla do začátku trochu méně závazný cíl. Ostatně byli najedení a odpočinutí. Kdy jindy hodit starosti za hlavu a trochu se pobavit. "V zemi kouzel musí být určitě nějaká zajímavá místa," trošičku se zasnila. Vůbec pořád netušila, co všechno může taková magie umět, ale z toho co vypozorovala asi cokoliv.

"Nemají být otcové rádi, že mají syny, co po nich mohou post přebrat?" Zeptala se z neznalým zamrkáním. To proč šel Radek jí po krku, bylo sice stupidní, ale pochopitelné. Ale proč by někdo byl hnusný na vlastní děti? Proč by si je dělal, když z nich měl pak obavy? Nechápala to, a bylo to hodně vidět. Nicméně pak rázně pokývla hlavou. "Jo. Nemluvme o nich," ušklíbla se. Ani o Borůvce už mluvit nechtěla. Nutilo jí to přemýšlet o tom, jestli bylo či nebylo moudré odtamtud odcházet. Ráda si o sobě myslela že je moudrá, proto.
"Díky, taky nejsi k zahození. Nakonec," uchechtla se, když jí pochválil vkus. Nezačali moc dobře, ale teď už spolu očividně fungovali obstojně. "To nezní špatně," pokývala hlavou uznale a chvíli se tvářila dost přemýšlivě. "A nemůžeme to zrealizovat sami?" Zvedla tázavě obočí. "Najít si k sobě pár dalších zoufalců nemůže být tak těžký." Když se v tomhle velkém širém světě potkali oni dva, tak jeden další se musel najít taky. Putující smečka zněla jako celkem legrace.

Namáhala všechny mozkové závity aby koncept monarchie pochopila. Ale buďto nebyl moc dobrý ve vysvětlování, nebo jí už všechny krev odtekla z hlavy do žaludku, protože to pořád moc nechápala. "Alfa v naší smečce všechny jen komandoval," zamumlala při vzpomínce na svého otčíma a znechuceně se otřásla. "Jestli z něj vzešlo něco dobrýho, to netušim. Na mě byl zasedlý, takže ho dokážu vnímat jen jako toho největšího s***e na světě," ušklíbla se polkla poslední drobek, který byla svými zuby schopná zpracovat. "Ale smečka od Baghý asi taková, jak říkáš, bude," uznala po chvilce dumání. Zdálo se, že je to takový koutek harmonie, kde všichni táhnou za jeden provaz.
"Ahoj Cyrile," pousmála se mírně a po chvilce váhání se ošila. "Vlastně to neni jméno co mi dala matka. Vybrala jsem si ho, když jsem odešla ze smečky." Pointa byla hlavně taková, že výběrem nového jména hodila minulost za hlavu. Že ta vlčice z minulosti už není. Ale bylo to mnohem těžší realizovat. Každou minutu každého dne na sobě pořád cítila tíhu toho, co bylo a ne a ne se toho zbavit.
"Nevím. Celej život jsem byla zavřená v kleci. Nechce se mi skončit v jiný, sotva se nadechnu svobody," zamumlala a položila si hlavu na tlapky. Hladovět sama po venku vlastně nebylo o tolik jinačí do života předtím. I tam se musela většinu života starat sama o sebe, jen jí to komplikovala ta všudypřítomná nenávist vůči její maličkosti.

Iva se realitě nebránila. Někdy bylo nutné přijmout věci, jak byly. Přikývla tedy hlavou. "A zakrslá a podvyživená," přisadila k jeho poznámce. Ne že by to byla její volba. Na dno hierarchie padla prostě kvůli okolnostem, za kterých přišla na svět. Ani to nemohla nijak ovlivnit. "V pohodě," dodala, když se v tom začal trochu moc zbytečně plácat a vděčně pokývla hlavou. Bylo trochu divné jíst v něčí společnosti, ale neřekla by, že úplně nepříjemné.
Určitě to bylo lepší než vězet venku v tom počasí. "Pořád nějak nedokážu uchopit ten rozdíl mezi smečkou a královstvím," hlesla nejistě, jen co spolkla další sousto. Ze všeho co říkal, jí to přišlo vážně stejné, jen s jinak pojmenovanými funkcemi. Jeho případné vysvětlování využila k tomu, aby zhltala všechno co mohla. Takový omega reflex. Nenechat ani drobeček. Vše zužitkovat.
"Jak se vůbec jmenuješ? Já sem Ivy," uvědomila si v další chvíli ticha, že na sebe vlastně nejdřív jen podrážděně štěkaly a pak nějakým zázrakem došli k tomu, že se spolu vydali na lov a chvíle na představení se nenašla. Vlastně ji nepotřebovali. Ale teď byli něco jako parťáci, takže chtěla vědět, jak ho oslovovat.

Vlk zahodil jejich úlovem na zem a dal se do reptání, čemuž se trochu podiveně ušklíbla. "Hádám, že teď máš příležitost vše napravit," sdělila mu. Suché místo, vhodné k odpočinku? Ano. Čerstvý úlovek ke konzumaci? Ano. Co víc si mohli tuláci jako oni asi tak přát. Znělo to, jako kdyby se venku ženili všichni čerti.
Byl připravená trpělivě čekat, až se pán nají. I když žaludek se jí kroutil do tvarů, kterých by dost možná ani neměl být schopen. Už si stihla vysušit jednu celou tlapu, když si toho všiml a začal se vyptávat. "Já vždycky jím jako poslední. Když něco zbude," vysvětlila mu, úskalí, která se pojí s tím, že je vlk ve smečce úplně tím nejnižším z nejnižších. Váhavě ale přistoupila blíže. Místo, které pro ni udělal bylo lákavé, ale zároveň si nemohla být jistá, jestli ji si z ní jen nestřílí. "To se v království nedělá? Že nejdříve jí důležitější?" Vrátila se trochu k tématu a pak se dala do zápolení s přední nožkou kolouška. Ta totiž držela u těla jen pletencem svalů, takže se dala snáz oddělit, a ona mohla zase trochu poodstoupit a věnovat se svému. Byla ráda, že se může najíst spolu s ním, ale pořád měla jakýs blok v hlavě, který pravil, že by mu aspoň neměla smrdět pod nos.

>>> travnatý oceán

Druhá pochvala během pár minut. Naštěstí neměla čas se tím zabývat. Na záda se jim začal snášet déšť, takže musela pořádně kmitat nožkama. Taky proto, aby mu stačila. Když je pak zakryl příkrov stromů, nechala jej ať táhne sám. Novorozeně nebylo zas tak velké, aby si s ním neporadil. Místo toho dělala předvoj, čenichala a hledala nějaký vykotlaný strom, nebo něco takového.
Překvapivě našla něco ještě lepšího. Díru do země. Noru vlčích rozměrů. Asi po nějaké smečce. Druhý střípek štěstí během jednoho dne. "Hej! Tady!" Zakřičela na něj, aby věděl kam směřovat a pak s jazykem až vestě doklusala zpět, aby mu pomohla dalším přistrkováním.
Uvnitř se pak oklepala kousek bokem, aby si tu jen nevyměňovali dešťovku mezi sebou a posadila se. Doma vždycky jedla jen zbytky, takže pro ni bylo přirozené počkat, až se starší vlk nají. Mezitím si aspoň mohla umýt kožich.