Gallirea - Příspěvky uživatele

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

"Víííí," zapištěla během toho jejich krátkého spolupádu k zemi. "Nejsem Herdek, jsem Ivy!" Oznámila mu s oháňkou rozvrkočenou do všech světových směrů. Máv sem, máv tam, máv tady, vžum pryč.
Chvíli pak byla samé Hihihi, hahaha, hehehe, než se odhodlala mu taky odpovědět. "Ale joooo! Tos nečekal, co? Měla bych být dotčena, hmm?" Blýskla po něm zlatýma očkama. "Haló?! To bys mě sem musel přece přinýst ty. Seš takový fuj-ble čertík," zavtipkovala rozverně na účet jeho růžků. "Ups. Doufám, že sem se tě moc nedotkla," dodala stále stejně rozjařeně. Hrome, jaká to byla paráda nebýt sama! Bum a její nálada se najednou úplně převrátila naruby. K lepšímu, nutno dodat. "Co je to vůbec ten...Hernajs? Hergot? Herdek?" Vyzvídala, zatímco z něj slézala, ale nožka jí podklouzla na jeho volném kožichu a skácela se bradou napřed hned vedle. "Auvajs. Sakryš," stavěla se neohrabaně zpátky na nohy, než se konečně způsobně posadila vedle něj. "Tak! Jak ses měl? Cos dělals? No a neříkej mi, že vůbec nic. Fakt! Musel si něco zažít," nafoukla v očekávání tváře, ale moc dlouho jí to nevydrželo. Přece si tak dlouho s někým nepovídala. S někým opravdovým minimálně. "Oh! Já odsud odešla... Protože mi to bylo hrozně divný, jak jste tu všichni milí, víš? Chň," popotáhla do nosu otravnou nudli. "U nás na mě nikdo hodnej nebyl,..." dodala zkroušeně a snad i omluvně. Určitě nechtěla kazit náladu takovým tématem, achjo! "Ale teď už vim, že je celkem normální být na sebe ťuťuňuňu. A všechno to prásk a bum, co bylo u nás neni vůbec normální. I když Cyril, můj další kamarád, taky neměl vůbec normální famílii. Notak neni to hrozný? Tys měl normálnější život, Nori?" Tlama jí jela vyloženě bomby, ale teď zase zmlkla a konečně mu dala prostor k odpovědi. Bylo ale znát, jak v hlavě netrpělivě počítá každou vteřinu. Tik-tak. Tik-tak. Aby jí za chvilku s hlasitým čimčarárá nevyletěl z krku ptáček.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

>>> Medvědí jezírka, přes propadlinu

Samozřejmě tím opuštěním stanoviště riskovala, že už Cyrila možná nikdy neuvidí. Ale byla si celkem jistá, že když tam zůstane, umře. A to už se nikdy potkají zcela určitě. Zoufale se však po tom čase stráveným v ústranní bála potkat někoho nového. Zároveň krom něj ale nikoho moc neznala. Jen v Borůvkovém lese byli čtyři vlci, které už dříve poznala. A tři z nich jí celkem přirostli k srdci. Takže cíl byl jasný. Zvlášť, když ani nemusela jít nikam daleko.
Cestou však byla hodně nervozní. V tom lese ostatně nežili jen oni. A tak své myšlenky upnula k tomu kouzelnému vlčkovi Vánoc, který prý hodným vlkům plní přání. A ona se snad dala považovat do hodnou. "Prosím, prosím, prosím! Vlčíšku, nech mě potkat někoho koho znám," vysílala v mysli téměř zoufale svou momentálně nejniternější tužbu, zatímco se nesměle přibližovala k okraji lesa. "Noriho, Baghý nebo Siberii. Jsou přeci Vánoce! Pak už si nic přát nebudu. Úplně mi to stačí!" Zarazila se na okraji lesa a nadechla se k zavytí, kterým hodlala oznámit svou přítomnost. Z nitra hvozdu k ní však doputoval jiný hlas a její ocásek se hned rozkmital do všech stran. Jestli tohle nebylo znamení shůry tak nic! "Děkuju Vlčíšku, seš nejlepší!" Vyslala ještě jednu němou zprávu na daleký sever a pak svižným během pustila podél hranic lesa. Ale jen dokud to šlo. Jeho vytí se totiž ozývalo ze samotného srdce smečky. To rozveselenou puberťačku ale nemohlo zastavit. Přinejhorším ji odtud vynesou v zubech, že ano? A tak o pár cvalových skoků dál spatřila ten tmavý zlatem obroubený kožich a bez zpomalení se hnala přímo za ním. "Noriiiiiiiii!"
Asi se zastavila až o něj. Asi je při tom oba poslala do nějaké závěje. "Nori, Nori, Nori!" Opakovalo jeho jméno se smíchem. Ani ji nenapadlo, že by ji třeba viděl nerad. Teď očividně převládala její nerozumná a bezstarostná osobnost. "Ahoj!"

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Potřásla hlavou, aby si z hlavy vyhnala chmury, které se tam dnes na střídačku míjely s euforií veselí. Bylo to jako na houpačce a celkem vyčerpávající. Potřebovala se uklidnit a přestat tolik přemýšlet. Otevřít ta svá zlatá očka a pohlédnout na svět kolem v trochu hezčích barvách. On ten večer přeci není až tak pochmurný, ne?
Oblízla si nudli z čenichu a aniž by věděla proč, se vyšplhala na vrchol té hromady sněhu, co zbyla z jejích architektonických snah a realizaci vlastního doupěte. Tak už očividně neposlouží, ale pořád mohla být užitečná. Třeba k tomu, aby si na tom kopečku urovnala nožičky pod sebe a zalehla je vlastním tělem. Už se naučila že sníh dobře izoluje a za chvíli jí bude mnohem tepleji. A pak bude snad lépe i s tím pozitivním myšlením. Navíc měla takhle z vrchu hezký výhled na jezírka kolem. Klid, mír, bílo, načechrano. Zima byla vlastně moc hezká, když jednoho zrovna netrápila svými úskalími. Sníh uměl vypadat jako nadýchaný obláček. Bílá obdoba sněhu. A ledové krustičky tvořící se na jezírcích hezky odrážely večerní slunce svit. Jako úlomky skla. A bylo to kouzelné. Zvlášť když dnešní smrákání hrálo všemi barvami.
A tak ležela a připomínala tak trochu měsíček na hnoji. Jen byla hnědej vlk na kopici sněhu. Usmívala se ale přesně tak. Snad i trochu zasněně. Musela uznat, že tak pohodlně a uvolněně se necítila už pěkně dlouho. To celodenní dovádění na tom zřejmě mělo svůj podíl. Ale ten výhled jakbysmet. A když si ještě představila, že někdo – nikdo konkrétní, ale rozhodně milý – leží na té kupce s ní, byl to vážně ideální večer. Asi byla připravená přežít další noc! Jen si opravdu přála nebýt sama. A tak to nakonec udělala. Zvedla se a vyrazila, se srdcem až v krku, konečně pryč.

>>> Borůvka přes propadlinu

7. Zavzpomínej na svou první zimu

No. Většina jejích snah o zábavu dopadala částečně špatně. Nebo i úplně špatně, ale... Pořád to bylo asi mnohem lepší než její předchozí zima. Tam totiž nebyl prakticky žádný časový úsek, který by krom smůly a neštěstí obsahoval i nějaký pozitivní pocit. Při stavění domečku i vlkuláků se ovšem bavila. A ačkoliv měla hlad, nebyl ani zdaleka tak veliký jako vloni. A vybrala si to sama.
Tehdy se ostatně sama samotinká toulala světem. Díky tomu, že se narodila na konci zimy a celý ten konec strávila v doupěti, netušila, co zimní měsíce přinesou a utekla z domova v dost nevhodnou dobu. To pochopila později, když napadal sníh, zamrzly rybníky do kožichu se jí zakousl první mráz. Bylo to děsivé. A nikdo jí to nevysvětlil, takže si myslela, že přišel konec světa. Že bílo a studeno bude už napořád.
Nejvic děsivé ale na tom bylo, když jí došlo, že ji to nemusí trápit, protože v tomhle docela určitě umře. Na druhou stranu to byla zkouška ohněm, co jí umožnila naučit se věci, které jiné vlky v jejím věku ani za mák netrápily. Třeba jak vystopovat myši pod sněhem. Kde najít jedlé kořínky uprostřed ledna. A protože ji "život" s "Rodinou" naučil neofrňovat se nad ošklivostmi, skutečně docenila možnost krmit se na cizím neštěstí. Jedna zmrzlá zdechlina starého jelena se dala využít na několik dní. Jo. Určitě se na to nedalo vzpomínat jako na pěkné časy, ale lekce to byla opravdu užitečná a tuhle zimu už tolik živořit nebude. Jen by si přála, aby se to samé dalo říct i o jejím tehdejším osamění. Být sám bylo těžké i za pěkného letního dne, natož v pochmurný zasněžený večer.
Možná by opravdu měla jít. Ale opravdu nechtěla porušit dané slovo. Co by to pak byla za kamarádku?

21. Zkus postavit Iglú

Nějakou chvíli jí trvalo, než se z toho neplánovaného kouzla vzpamatovala. S břichem plným hlíz z nějakého rákosí to bylo o něco těžší, ale byla si jistá, že už nikdy žádné rybě život vzít nedokáže. A pravděpodobně ani ničemu jinému. Zřejmě si tuhle věc mohla usmyslet třebas na jaře, když je kolem kopa ovoce a tak, ale tomu se asi nedalo úplně poručit.
Aby zahnala myšlenky na hlad, začala zase plácat něco ze sněhu. Nejdřív bez cíle, jen tak. Rozhodně ne dalšího vlkuláka. Pak ji ale napadlo, že by třeba ze sněhu šlo vlastní exkluzivní doupě! Stejně tu tábořila už nějaký měsíc, takže by tu tomu kliďánko mohla říkat "doma". A zařídit si střechu nad hlavou, místo spaní pod širákem. Sníh se na to zdál být ideálním materiálem. Akorát neovládala tu ledovou magii takže na to musela hezky postaru.
Kupila sníh z celého okolí na sebe. A kupila a kupila. Až ho byla celá ohromná kopice. Pořádně se u toho zahřála o tom žádná. A to ještě nezačala ta hlavní práce. Místo kupení, kopání. Jen co to zhora trochu ušlapala, aby to drželo u sebe, jala se tlapkama kutat díru málem do středu země. A pak do stran, aby se tam pohodlně vešla. A taky nahoru, aby nemusela během pobytu pořád sklánět hlavu. Jenže ejhle. Trochu moc se do toho zabrala, přestala si hlídat sílu zbývající stěny a… Bam. Vyloupla se najednou z boku ven. Což by samo o sobě tolik nevadilo, prostě úniková cesta, nebo okénko chceme-li. Ale jí se podařilo nějak narušit statiku celé stavby a ta se jí s sesula celá na záda. Pak se hodnou chvíli musela vyhrabávat ven, což se neobešlo bez menší panické ataky, po které usoudila, že už nikdy žádnou jeskyni ze sněhu stavět nebude. Radši umrzne.

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Pak zase uslyšela hlasy. Ne ty ve své hlavě, ale skutečné a překvapivě patřily stejné dvojici vlků, co tudy už jednou prošla. Zrzek s parožím zavěšeným přes krk a hnědočerný s vypíchnutým okem. Tentokrát se uklidila do jedné ze závějí, kterou nestihla svým dováděním rozkopat a zastříhala ušima. Nebylo moc slušné poslouchat cizí rozhovory, ale asi to byl nejlepší způsob jak poznat, jestli je někdo fajn nebo to jen předstírá.
Tihle vlastně působili dost mile. A byli zřízení sněhem tak jako ona. Že by si také hráli? Trochu jim záviděla, že měli jeden druhého. Musela to být větší sranda. Ze závěje ale nevylezla a čekala až se zase vzdálí. Necítila se na seznamování, teď když ze sebe udělala takového blázna. Kdyby byl jeden z nich Cyril, nebo Nori, nebo Siberia, rozhodně by nad ničím neváhala, ale takhle...
Takhle musela čekat a oni se navíc zastavili. Zrzek blábolil něco o ovládání sněhu. Což jí popravdě nepřišlo tak divné. Gallirea byla ostatně magické místo, to už jí stihl Nori dokázat. Pozorně je tedy sledovala a našpicovala ušiska, když se jí zazdálo, že sněžení kolem rezavého na jeho pokyn zhoustlo. Sice nedělalo přesně co chtěl, ale něco ano! Nadechla se, že mu to poví, když se začal tvářit tak zklamaně, ale to už byl pryč.
Tak alespoň oklepala sníh ze sebe a opatrně přikráčela k místo, kde předtím stál. Ovládání sněhu a ledu znělo dobře. Vlk by se tak mohl ochladit klidně uprostřed léta! A ona by přeci také mohla nějakou magii mít! Byla na to už dost stará? Kdo ví, třeba by mohla být také ledová královna! Ale jak se kouzlí?
Odkašlala si a raději se k tomu pohodlně posadila. Prostě si to představit. Možná nějaké kouzelné slůvko? Soustředění. Měla by u toho něco cítit? A tak hodnou chvíli civěla na hrudku sněhu u svých tlapek a v duchu ji přemlouvala k pohybu. Když to nezabralo, zkusila ho pobídnout hlasem jako předtím zrzek. Došlo i na nějaké to adevakadevra, ale všechno bylo k ničemu. "Asi nebudu ledová královna," uznala nakonec stejně smutně a poraženě jako druhý vlk. Překvapeně však zamrkala, když si v duchu posteskla, že by chtěla zmizet a vlastní nožka jí před očima probleskla. Zdálo se jí to? A proč je najednou tak unavená?

16. Dováděj ve sněhu

Asi měla štěstí a nebylo to jedovaté. Nebo toho prostě nesnědla dost, aby to pocítila. Tak jako tak, i po pár hodinách byla pořád živa a zdráva a musela uznat, že hlad to zahnalo. Sice ne tolik, jako kus flákoty, ale přežít se na tom dalo. Vrátilo jí to do duše i trochu toho optimismu.
Zasněžená krajina vypadala moc hezky. Čistě. A pak tu byly ty kamínkové úsměvy jejích vlkuláků. Zamračila se na ně. Už jí nepřišli milé a hřejivé, ale zákeřné a posměšné. Málem jí kvůli nim umrzla noha! A smáli se tomu. "Já vám dám neřádi," vyskočila na nohy dopáleně. Z ní si už nikdo legraci dělat nebude. Ne v tom ošklivém slova smyslu! Je teď volná a nemusí nic takového trpět.
Jako první se vrhla na Kulíka. Rozmašírovala jeho kulaté tělo vším čím to šlo. Drápisky i zubisky. Byl z nich nejstarší, takže sníh co jej tvořil byl nejvíce uleželý, ale i tak toho z něj moc nezbylo. Jen már hroudiček. A tu největší vzala do tlamy a mrskla s ní proti dalšímu vlkulákovi, který se teď už tolik nesmál. Zato ona ano. Byla to legrace! A to i když o jednoho z vlkuláků zakopla a rozplácla se na zemi. Místo stesků se tomu rozhihňala, přetočila se na záda a začala kopat nožkama po vločkách, co se na ni snášely z nebe. Pak se vrhla na dalšího vlkuláka, kterého převálcovala vlastním tělem, přičemž hodila další pěknou tlamu, ale to ji rozhodně od dalšího dovádění neodradilo. Spíš naopak. Zbavovat se falešných přátel bylo kupodivu velmi zábavné.
Nakonec skončila celá zadýchaná v jakémsi kráteru rozmlácených vlkuláků a rozšlapaného sněhu. Vrtěla ocáskem a přemýšlela čím by si mohla zaplácnout další den.

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Těšila se pocitem, že ušetřila něčí život, ale to příliš dlouho kručení v žaludku neodmlčelo. Pořád byla bohužel fyzickou bytostí, co potřebovala jíst ať už ho ta skutečnost znechucovala jakkoliv. Na maso ji ale vážně přešla chuť. Jen na to pomyslela, zjevil se jí před očkama ten vyděšený pohled. A nejen rybí. Vybavila si i toho kolouška, kterému zařízla život spolu s Cyrilem. A to měl vše teprve před sebou. Nikdy nepozná, jaké to je, se zamilovat a tak. Zato hrůzy a bolesti mu dopřáli dost.
Zase jednou si povzdechla a zvedla pohled k zamračeným nebesům. Sypaly ze s nich vločky a ji napadlo, že by třebas mohla být živa z vody. Nedávalo to moc smysl, protože pak by přeci stačilo jen pít a žádný lov by nebyl potřeba. Ale teď jí to bylo celkem jedno a mimoděk otevřela tlamu, s jazejčkem vysícím přes jeden z koutků. Nechytala vločky nijak aktivně, jen seděla bez hnutí a nechala je padat sobě do chřtánu. Nečekala že budou nějak chutnat a nemýlila se se. Prostě se vždycky roztály na mikrokapičku vody.
Ale to nevadilo. Mohla si tu chuť ostatně představit. Těhle pět bylo borůvkových, dalších deset jablečných... Zvládala si to vsugerovat vskutku úspěšně, ale bříško o tom, že je náhle plné nepřesvědčila. Vzdala to tedy a vykročila k jednomu z jezírek, ve kterém rostlo rákosí a další podobnosti. Z bahna pak vytahala nějako hlízy. Nemohla si být úplně jistá jejich zdravotní nezávadností, ale asi je lepší umřít na otravu, než pomalu hlady, neb nadále nezvládnete pozřít nic živého.

9. Ulov si kapříka

Když na území ucítila cizí pachy, schoulila se ve svém klubku ještě víc, vděčná za to, že mezitím zapadala sněhem. Sledovala je tiše jako myška. Vypadali celkem mile, ale co ona o ostatních ví? Třeba jsou stejně zákeřní jako její vlkuláci. Samej úsměv a přitom tak zákeřní. Už si nemohla povídat ani s nimi. Byla taaaak osamělá.
A bříško jí zase zkroutil hlad. Trpělivě vyčkala odchodu těch dvou a pak se vrátila k ledové vodě. Když už si tu díru vyrobila, měla by ji taky využít. Kdo ví, třeba se konečně vrátí Cyril a ona mu alespoň bude mít co dát. Sice mu ryby také moc nechutnaly - jako jednomu z těch co přišel a zase odešel - ale lepší než kamenem do čenichu. To rozhodně.
Hodnou chvíli tedy vysedávala u otvoru v ledu, čekajíc na vhodnou příležitost, než se jí před zlatavýma očima zjevila macatá ryba. Vodní tvory zvládala lovit už skoro poslepu, takže během chvilky se to stvoření plácalo na suchu. Klouzajíc po ledu pryč od vlčice. "Počkej přece! " Vyhrkla a pustila se po té kluzké ploše za ním. Nějakou dobu jí trvalo než kapra znehybnila pod sebou. Stihla u toho pár neelegantních roznožek. A přistihla se u toho, že se směje. Jo. Byla to vlastně dost bžunda!
Pak ovšem strhla pohled k vyplašené rybě, valící ta svá skelná očka. "Já se tu směju a ty seš při tom k smrti vyděšenej, co?" Broukla. Tušila jak se cítí. Sama mnohokrát musela snášet to, že se ostatní baví jejím neštěstím. Nebylo to fér. "Neboj se, už ti víc neublížím," rozhodla nakonec a začala rybku o dost opatrněji šťouchat čumákem zpět k díře. "Měj se hezky," popřála jí, než zahučela zpět do ledové vody. Nikde žádná krev, takže snad nebyla natolik zraněná, aby to nezvládla.
Ivka si pak spokojeně sedla na břehu. Sice měla pořád hlad, ale na srdci ji hřál dobrý pocit. Takové to bylo? Pro jednou život dát, místo braní? Povznášející. Najednou jí přišla škoda, že se narodila jako masožravec. Ale s tím se asi nedalo nic dělat...

úkol 12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

"Kulíku já vím, že jsi z těch škeblí už otrávený, ale tady toho neni moc co jíst, víš," vymlouvala svému prvnímu sněžnému kamarádovi jeho vybíravost. Muselo se prostě jíst, co je! "Buď rád, že nemusíš jíst plesnivá jablka," pokračovala pevně. S tím totiž měla ona bohaté zkušenosti a stálo to za prd. Ale to už se ke Kulíkovi přidala i Můrka. Ze všech jejích vlkuláků se usmívala nejméně a také byla nejprotivnější. Pořád byla ovšem mnohem lepší než většina opravdových vlků, které Iva za ty necelé dva roky svého života potkala. Shovívavě se na ni tedy usmála. "No dobře, dobře. Zkusím nám sehnat něco jiného," přislíbila odhodlaně a vkročila na led, který pokrýval jedno z přilehlých jezírek. Když chtějí rybu, bude ryba. Co by pro své kamarády neudělala?
Nakonec se jí po hodině úmorné práce podařilo udělat do ledu díru dost velkou na to, aby se v ní dalo lovit. Kdyby se vlvi mohli potit, z ní by teď vyloženě, jako když se otočí kohoutkem. Jakožto vlk mohla být ovšem tam maximálně zadýchaná. Zvládala u toho však střihnout uchem po vybájeném hlase dalšího ze svých imaginárních kamarádů, který jí ponoukal ke hře. Prý kdo z nich déle vydrží s nohou ve vodě!
Přišlo jí to jako pěkně hloupá soutěž, ale byl podpořen svými dvěma malými brášky. A ať prý Iva není taková mrzutá a upjatá. Což ona být nechtěla. Takové prý nikdo nemá rád. A stejně si do té vody šlápnout musela, jestli chtěla uhnat nějakou tu rybu, takže tak. Zhluboka se nadechla, zatnula zoubky a pak už se jen otřásla, když jí tlapky omyla ta ledově ledová voda. Stála bez hnutí a doufala, že ten nepříjemný pocit odezní. Že si tělo navykne a tak. Ale nějak se to nedělo. A ti zpropadení vlkuláci vypadali, že jsou úplně v pohodě, zatímco ona počítala každou vteřinu s čímdáltím útrpnějším výrazem. Byla to fakt pěkně hloupá hra. Zvlášť když poměřovala síly s neživými bytůstkami ze sněhu. Ty ostatně udržuje mráz při životě. Nezabíjí je, tak jako ji.
Když se donutila to vzdát, třásla se celá zimou jako osika a bylo dost těžké končetinami vůbec hýbat. Jako by jí ten chlad zatuhl i tekutinu v kloubech. Popravdě ani nevěděla, kolik napočítala. Schoulila se do klubka na břehu, ve snaze se zahřát, a v ších jí zněl výsměšný smích jejích neexistujících společníků.
Bylo možné, že by se jí ve skutečnosti snažili ublížit? To přeci přátelé nedělají.

- kalendář úkol 5

Od toho dne, co se s Cyrilem šprajcli v bahně a on pak odešel s tím, že obhlédne okolí, utekla už kopa času. A ona tu pořád byla. Ostatně jí přeci kladl na srdce, ať nikam nechodí a počká tu na něj. On zjistí, jestli je v okolí bezpečno. A tak i činila.
Ano párkrát ji napadlo, jestli se mu třeba něco nestalo a neměla by ho jít hledat, ale nakonec si vždy připomněla, že on je ten velký silný a dospělý. Postará se o sebe a vlče jejích rozměrů a mrzkých dovedností by mu akorát přitížilo. Že mezitím vyrostla z vlčete do dospělé slečny tak trochu nepostřehla. A ani tu nebyl nikdo, kdo by jí to řekl, neb se před každým procházejícím poctivě schovala v blátě. Její vlastní kožich jí poskytoval dokonalé mimikry.
A tak šel týden za týdnem a ona mohla být jen ráda, že se od ní kamarád neoddělil na mnohem nepříznivějším místě. Tady měla ostatně vodu, zásobu ryb a dokonce i léčivé bahno. V rybaření, plavání a blátotlačkání se tedy zdokonalila velmi. Div, že jí nenarostly mezi prsty blány. A nanaučila se zaříkávat žáby, se kterými si hojně povídala.
Problém nastal, když začalo mrznout. Zpočátku se dalo k vodě a jídlu dostat s použitím hrubé síly, ale poslední dobou byl led už příliš tlustý a hlavně… přišla o svou kuňkající společnost. Noci tu byly tiché a osamělé. Kožich jí sice narostl, ale před narůstajícím chladem k srdci ji neuchránil.
Naštěstí jednoho dne objevila, že sníh není dobrý jen k cumlání, když má vlk hlad nebo žízeň. Ale že se dá i tvarovat! A válet! S vlčíma tlapama to sice nebyl žádný med, ale ona měla času dost, takže trávit celé hodiny koulením jedné koule a plácáním jedné nohy, jí ani za mák nevadilo. Brzy si místo žabek povídala se svým prvním sněhovým výtvorem. Pojmenovala ho Pan Kulík. Byl totiž víc kulatý než vlčí, ale to nevadilo. Usmíval se na ni úsměvem z kamínků, takže měl vše, co potřebovala. A jak šel den za dnem, brzy měla kolem svého jezírka celou vlkulákovou rodinku. Mnohem přívětivější, než kdy byla ta její skutečná. Všem vyrobila totiž úsměv a sama se na ně usmívala. Za svítání jím popřála dobrého rána, sem tam se podělila o nějakou zmrzlou škebli, kterou vykopala na břehu a… vlastně to bylo celkem fajn. Jen kdyby si za ně nezačala i odpovídat. To začínalo totiž smrdět celkem slušným mentálním problémem…

Dobře byli tu očividně dva Jožinové, ale to úplně neřešilo její zaseknutou situaci. Zůstávala ovšem klidná a s mácháním ocásku sledovala, jak se pro ni obětavě vrací. Pro někoho jako ona, kdo se nikdy neměl na koho spolehnout, to bylo jako scéna z filmu. Tak dojemné! Navzdory tomu, co u toho měl za keci.
"Když já mám i malej žaludek. Další by se tam nevešla," zaprotestovala. To se pak váha špatně nabírá, že jo! Asi byla odsouzená k maličkosti do konce života. Ale očividně to mělo i své výhody. Protože ji alespoň Cyril unesl. Zuby zahryznuté v kůži sice nebyly nic příjemného, ale bylo to pro dobrý účel, takže zatnula zoubky a řídila se instrukcemi. Nekřičela.
Chvíli to vypadalo, že to bude kontraproduktivní a ve svízelném sevření bláta skončí i její parťák, ale nakonec to nechutně začvachtalo, něco luplo a ona se mohla o krok pohnout. Pak o další a další. A nakonec sebou unaveně plácla na břehu. "Kdo by to byl řek, že bahno může být tak zákeřný," hlesla a zapsala si za uši další životní zkušenost. Pod čenichem jí ovšem voněla ta rybka, takže se dala do baštění. Jako by se nechumelilo. "Neni to zlý," pověděla mu mezi žvýknutími. Pak si ale uvědomila velkou chybu co udělala. Zvedla hlavu, oblízla mu líčko. "Díky!" Jo, teď už bylo všechno jak se patří.

Sledovala, jak se Cyril ráchá v té vodě. Chvíli to vypadalo, že se spíš učí potápět, než aby lovil ryby, ale nakonec přece jednu chytil a vypadal z toho nadšeně jak malé vlče. Ona jen tak mimochodem skončila ohozená blátem, ale to ji nemohlo rozhodit. Vlastně se okamžitě rozběhla za ním.
"Vypadáš jak Jožin z Bažin," zahihňala se skrz rybu ve své tlamě, ale pak se zarazila. Ne zcela dobrovolně. "Ups. Asi jsem se zasekla," konstatovala při pohledu na tu vrstvu bahna, co svírala její nožky. Ještě to zkusila, ale nehnula se ani o píď. "Asi budu potřebovat pomoc," dodala kupodivu klidně. Bylo divný, jak dokázala jančit v jednu chvíli nad blbostí a v další chvíli, co zaváněla průserem, být úplně klidná. Jen zahodila svou mrtvou rybu širokým obloukem na břeh a zazubila se na tu blátivou obludu před sebou. Nepochybovala o tom, že ji z toho dostane. Ona byla jen slabko s tenoučkýma nožkama a on velký zlý vlk, že jo?

17 kytek prosím :P

Připsáno

"No jasně," zazubila se na něj už zase ve své kůži. Byla to pravda. Kdo by ho neměl rád? Nicméně hned ji donutil ke kyselému úšklebu. "Taky můžeš být o hladu," informovala ho, když mu ty ryby jakože nevoní. Dle jejího soudu se o jídle nikdy nemluví ošklivě! Ale ona byla schopná sežrat v nouzi i plesnivá jablka, takže... To mu raději říkat nebude.
"To chce jen trpělivost a načasování," poučila ho dobrácky, když jeho první pokus nevyšel a sama se jala hypnotizovat vodní hladinu. Úplně zmlkla, což bylo dost neobvyklé, ale nutné. Pár minut stála jako socha a pak najednou chňapla zuby pod vodu. Ta se okamžitě zbarvila do ruda a ona vítězoslavně vytáhla na vzduch cukající se rybu. "A štěstíčko," dodala se zahihňáním. Zdálo se, že krev skapávající z její kořisti přilákala další skupinku hladových ryb, což mohla být Cyrilova šance na snadný úlovek. A proto se ani nehnula. Nechtěla mu je vyplašit.