Příspěvky uživatele

< návrat zpět

L 3/5

Byla moc ráda, že ji Thia považuje za to lepší, co máti zplodila. Celé dětství jí všichni cpali, že to ona je ta špatná. Špinavej levoboček bez větší hodnoty. Poprvé někdo řekl, že je lepší a srdéčko jí z toho tlouklo tak blaženě, že ji to vážně ukolébalo k pochrupkávání. V kopě listí na území smečky, kde neměla co dělat. Ha-ha.
"Sheyo?" Zopakovala po rozespalé šedivce zmateně, ale určitě se nejala nějak vyzvídat. Stejně ji víc zajímalo vytí, které se ozývalo lesem. "To byla Bahgý... myslím," vysvětlila jí pak omluvně a zlatá očka upřela do lesa. Směrem odkud ten hlas přišel. Nic neviděla, tak pohledem loupla i k obloze, pro jistotu. Alfa tu má přece křídla. Ale zatím nic.
Místo toho se ozval další hlas a ten u ní způsobil ještě bouřlivější záchvat radosti. Poznávala ho! Vyskočila z hromady listí, jako by jí na vidle brali a začala se o překot rozhlížet do všech stran. "Cyriléééééé!" Dovolila si zase začít řvát, když to teď nebylo Thie přímo do ucha. "Tadyyyyy!" Přidala další slovo, které mohlo nasměrovat ztraceného kamaráda, alfu nebo klidně někoho dalšího.

L 2/5

"V-Vážně?" Vyhrkla nadšeně, když jí Thia pověděla o výsledcích jejího snažení. Chvíli se snažila na inkriminované místo dohlédnout a šilhala u toho jako nějaký pošuk, nakonec ale uznala, že je to marná snaha. "Paráda! Umim mizet," pochválila si, ale nevyhnula se kapce hořkosti. Kde tahle magie byla, když si jako malá přála být neviditelná? Teď chce být viditelná a hle, najednou to jde. Pf. Rozhodla se však nebýt nevděčná.
Vděčná byla i za šedivčinu reakci. Dodávalo jí to naději, že ve světě to vážně funguje jinak. Líp. "Jo. Naštěstí máme jiný otce, tak je naděje, že já budu normální," zazubila se na ni. Po tom kouzlení už dost unaveně a chvíli na to začala v té hromádce, nalepená starší vlčici na bok, poklimbávat.
Ušiska jí ale okamžitě zapracovala, když se ozvalo další vytí. Konečně! "To je Baghý!" Zavýskla a hned se dala do svého vlastního vytí, hezky nazpátek, aby je nedej bože alfa neminula. Cynthia potřebovala pořádnou pomoc! "Tady sméééé" Přidala k tomu z plných plic. Jak jí rozespalost dovolovala.

L54 (4/5); 4/10

Ta je přijala s velkými díky, že si je schová na později. Nikdy Ivě za nic nepoděkovala a ta se tím nechala unášet málem do světa divů a několik dalších hodin chodila po doupěti s přiblblým úsměvem a hlavou v oblacích. Dokud nezaslechla volání své sestry. Doposud před jejím hlasem, obzvláště když volal její jméno, brala nohy na ramena. Ale pod vlivem lehkosti posledních dní se za ním snad prvně v životě vesele rozběhla.
Našla Kikinu v obležení jejích kamarádek chichotalek. Tým tyranek. Znejistěla, ale popošťouchla se kupředu, především povzbuzena sestřiným sladkým úsměvem. Ona je přeci vedla, takže když teď spolu byly v dobrém, nemusela bát i jich! Bl to zvláštní pocit! Nesměle je tedy pozdravila a pět vlčic jí zvesela odpovědělo a rozevřelo ten jejich hlouček, aby se k nim vešla.

L52 (2/5)

"Oh! OH!" Vyšlo z ní místo jakékoliv smysluplné odpovědi, co by jí umožnila vypadat jako normálně smýšlející existence. Jenže existence mizící magie ji tak překvapila, že nic lepšího nezmohla. Hned se o celý návod k užití zajímala o dost více a napjatě Thiu poslouchala bez přerušování až do úplného konce.
Vpravdě netušila jak používat sval, o kterém ani neví, že ho má. Ale představit si něco, to by snad zvládnout mohla. Namluvila ostatně sama sobě, že s ní mluvěj vlkuláci. A soustředění taky neznělo tak složitě. "Dobře. Tak já to zkusim," rozhodla a pořádně se nadechal. Pak se chvíli tvářila hrozně pitomě, jak se snažila vizualizovat sebe samu s chybějící packou. Spíše než jako soustředění to vypadalo, že z ní za chvíli něco vypadne. Nakonec to ale nebyla úplně marná snaha, jen se někde mezi představou v její hlavě a realizací něco pokazilo a místo tlapky jí začal dost nepříjemným způsobem poblikávat pravý slech. Toho si ovšem nemohla všimnout. Za prvé - zírala si na tlapku. Za druhé - na hlavu si neviděla.
"To muselo být fajn," zamrumlala, byla najednou nějaká unavená. "Mne ségra vyválela v medu pak na mne vypustila hejno vos," dodala nešťastně.

L45 (5/5); 3/10

A den se změnil v noc a ten zase v den, aniž by se stalo cokoliv nekalého. A tak začala malá Iva doufat. Doufat, že by život nemusel být zas tak hrozný a třeba se teď k lepšímu obrátí. Sestra ji nechá být a bude muset řešit jen svého mentálně zaostalého otčíma. U toho se totiž šance ke změně rovnala čistoskvoucí nule. Ale Kiki... Třeba by...
Ne. Nabádala se k opatrnosti, ale její nevinné srdíčko toužilo po sesterském souznění. Tam někdo v hloubi duše si přála, aby ji měla ráda. Aby mohly být kamarádky. Sestry v tom pravém slova smyslu, nejen po krvi. A tak tomu volání den za dnem pomalu podléhala. S každým Kristýniným úsměvem její srdéčko plesalo radostí a nadějí. A chtěla těch úsměvů vidět mnohem víc. A tak jedno ráno vstala dříve a s ranní rosou se jala sbírat po lese borůvky, jahody a ostružiny. Nejedla je, ale ukládala do velkého lopuchového listu a pak to celé hezky zabalené podsunula poloviční sestře k snídani.

L44 (4/5)

Iva visela Thie na tlamě, jako by jí dávala nějakou životně důležitou radu. Což možná nebylo až tak daleko od pravdy. Nicméně zatím z toho nic moc konkrétního nevyplynulo, jen se musela víc zamyslet. "Myslím, že mi jednou zmizela tlapka," poznamenala, tak trochu očekávajíc, že ji vlčice odsoudí jako blázna. Existovala vůbec mizící magie? "Ale mohlo se mi to jenom zdát," dodala nejistě. "Třeba jsem jenom mrkla." Jo to znělo reálněji než mizení končetin.
Do příběhu s brouky se zaposlouchala velice ráda a oči se jí rozzářily. "No jasně!" Ti byli vážně nechutní. "A pak ti co lezou po jahodách!" Přisadila si. Nebylo nic horšího než nadšeně smlsnout čerstvou jahůdku, těšit se na sladký výbuch v puse a... přitom rozkousnout černýho pasažéra. Nasadila přitom hodně kyselý výraz, který se rázem přeměnil ve škodolibý úsměv. "Dobře mu tak! A ty seš fakt dobrá," zasmála se. Kéž by ona měla se sourozenci nějaké obdobné historky. Ale s nimi to byl spíš horror než komedie. "Často takhle někoho nachytáš?" Vyzvídala dál. Jen se zas začala tvářit trochu ustaraně, když se vlčice znovu rozkašlala.

L40 (5/5), 2/10

Byla zmatená. Hodně zmatená. Sestra na ni byla od rána hrozně milá. Bylo to hrozivě děsivé! Každou chvíli čekala odkud přilétne nějaká ta zrada. Urážka. Pohlavek. Posměch. Kdy jí nabídne kus žvance, ale v moment kdy se pro něj natáhne ho se znechuceným úšklebkem stáhne zpět, utahujíc si z její naivity a neomalenosti. Proč by se s ní ona o cokoliv dělila?
A přesto teď nejistě přežvykovala králičí stehýnko, kterého se jí jako zázrakem dostalo. Bylo to první čerstvé maso po měsíci na zbytcích. Přesto ho do sebe neládovala ve stylu divokého zvířete. Naopak. Vychutnávala každé sousto, jako by to byl poklad. Kdo ví, kdy znovu se jí takhle poštěstí. Někde tam vzadu v hlavě tomu ale stále nevěřila a sledovala Kikinu postranním podezíravým pohledem. Tohle nebylo jen tak. Musela něco plánovat. Otázkou bylo, zda její plán odhalí dřív, než jí spadne na hlavu, nebo ne. K čemu ji chce přinutit, že jí podsouvá šťavnatý úplatek?
Starší vlčice však o ni nejevila nijak víc zájem, než jen proto, aby jí sdělila, že jsou vlastně sestry a měly by se k sobě chovat hezky. Smysl by to dávalo obráceně...

L39 (4/5)

"Přemrzlé ovoce je dobré. Třeba to platí i na přemrzlé šípky?" Dala se do dalšího dumání. Asi lepší než ten hysterák, kterým procházela před pár minutami. Bylo až s podivem jak rychle uměla přepnout z jednoho extrému do druhého.
"Dobře," broukla pak na to ujištění, ale stejně vlčici sledovala s obavami a připravená k velkému skoku, kdyby bylo třeba zastavovat její pád nebo tak něco. Třeba kdyby se jí vyčerpáním podlomily nohy. Naštěstí na to nedošlo a ona mohla přihlížet tomu, jak si Cynthia hraje na králíka a souká do sebe zelené listí. "Jak se to dělá? Myslím to kouzlení?" Nori jí vyprávěl o tom, že kouzla existují a co všemožné dovedou, ale jak věci rozhýbat nikoliv. Což se ukázalo býti velkým nedostatkem.
"Co nejhnusnějšího jsi za život snědla? Já asi vysušenou myš. Nechutnala tak hrozně, ale ten smrad," otřásla se. No, asi to nebylo úplně nejlepší téma do téhle situace. Asi to ani nebylo nejlepší téma kdykoliv, ale... Co jiného mohla dělat?

L33 (3/5)

"Neřeknu," slíbila, že jestli od vlčice něco chytí ani slůvkem si nepostěžuje. Bude si za to ostatně moct sama. Povídání o kytičkách ji však celkem rozptýlilo a nebýt opakujících se kýchanců, možná by se přestala tvářit tak napjatě a stísněně. "Třeba takový někde na Galliree existuje? Mohla bych ho zkusit najít!" Chytila se oněch bájných léčivých účinků šípku, ale... to by znamenalo od ní odejít pak už by ji nikdo nezahříval a to by určitě umrzla!
Druhý scénář zněl lépe. "Vážně!?" Zableskla jí očima naděje na lepší zítřky. "Jakože s kouzly? A neunaví tě to moc? Nepřitíží se ti?" Dala se do dalšího zadumaného blábolení, než konečně přikývla hlavou. Vzhledem k tomu že pocházela z míst, kde se magie nepoužívala a nebyla možnost jak si bylinky připravit jinak než syrové nebo sušené... "Ale není to vůbec dobrý," varovala ji bodře a trochu znechuceně se zakabonila s očividně traumatitující vzpomínkou. "Ale je dobrý na kašel a hleny... a hojení ran!" Cynthia sice žádnou ránu neměla, ale třeba se jí ta vědomost bude někdy hodit. Ivě se hodila už spoustu krát. Celé dětství dá se říct. Aspoň že ta chůva jí do života něco málo naučila.

L27 (2/5)

Po tom, jak se bude nebo nebude radovat ten věncatej podivín jí nic moc nebylo. Zato o dobrodiní šedivky, se kterou tu sdílela kupku listí, jí záleželo nezdravě hodně. V záchvatu paniky úspěšně odignorovala všechna ujištění o tom, že jí nic není a bezmocně natahoval pohled mezi stromy kolem. Thiin záchvat kašle tak doplnila o své plačtivé kníkání. Zkusila ji pacičkou i poplácat po zádech, jako by to s nachlezením mohlo něco udělat.
"To nevadí, já mám tuhej kořínek," ujistila pro změnu ona ji. Nějakých pár prsknutí jí přeci nepoloží! A i kdyby. Pořád lepší, než aby tu nechala druhou vlčici umřít! Ne že by to bylo tak hrozné, ale vysvětlete to puberťačce uprostřed záchvatu hysterie.
"Na nachlazení je prý dobrý šípek, třeba jim tu někde nějaký roste?" Mumlala do toho jančení jako nějakou mantru. "Nebo jitrocel?" Vzhlédla vzhůru, co si o tom pacientka jakože myslí. Ne že by existovala možnost, jak pod tím sněhem nějaký najít.

L22 (2/5)

Kdyby měla vlčici vlkovo jméno říct sama od sebe, určitě by ho z paměti nevyhrabala, když ho ale pak sama vyslovila, věděla Ivka, že to sedí. "To je on!" Vyhrkla tedy. Nějak tak ho Baghý určitě oslovovala. A Ivuše teď znala jméno dalšího člena smečky. Ke které ani nepatřila.
"Aha." Popravdě to nechápala. Sama tedy z domova utekla, ale... to protože ji tam všichni nesnášeli a utiskovali. To se tady přece dít nemohlo. Dokonce se na tom s Thiou už jednou shodly. Toulavá nálada asi tedy byla na snadě, ačkoliv nemohla říct, že by tomu rozuměla. Těžko říct jestli by rodnou smečku kdy opustila, kdyby se tam měla dobře. Na druhou stranu její otec byl nějaký prašivý tulák, takže to možná měla v krvi? Bylo zbytečné nad tím však uvažovat. "Myslíš, že chce poznat svět, než se vrátí?" Zeptala se tedy a nespokojeně nakrčila čumáček. Zdálo se jí to, nebo se šedivce oči tak zvláštně lesknou? "Je ti špatně? Máš teplotu? Vidíš dvojmo? Rozmazaně? Padá ti hlava?" Poptala se okamžitě velice poplašeně. Vážně by to chtělo, aby jim někdo pomohl. Někdo opravdu užitečný. Znovu se k Cynthii přes listí tedy přilípla a začala se pozornosti členů smečky dožadovat o dost okatěji než doposud. Auuu, auuu... Nori, Baghý, Sib... kdokoliv?

L16 (1/5)

V pohodlí listový naslouchala tomu, co jí Thia vyprávěla a přistihla se u toho, že jí asi rozumí. A zdálo se, že jí vlk ve skutečnosti až tak proti srsti není. Rozhodně ne tolik, jak to dosud působilo. "Chápu," řekla tedy a po krátkém zamyšlení se nevinně uculila. "Taky bych ho nešla sbírat." Samozřejmě, pokud by to nebylo nic vážného a nerozbil si u toho hlavu. To by pak byla úplně jiná písnička.
Celkově se zdálo, že mají s Thiou celkem podobné názory, což Ivě dodávalo takový příjemný pocit, že ona sama je třebas nakonec celkem normální vlčice! Žádný podivín odsouzený k tomu se s každým druhým nepochopit! Spokojeně se tedy zazubila. "Dobře. Tak já ti vykat nebudu Thio!" Slíbila. Určitě nebylo žádoucí nutit ostatní, aby se cítili jako... fosílie. Co to ale znamená pro její další setkání s jinými staršími vlky. Má jim vykat nebo ne? ¨
No. Na to se jí zeptá jindy, protože přišlo na řadu téma Omórika, které potřebovalo veškerou její pozornost a vážnost. "Jo. Ten divný vlk s věcnem na hlavě z toho byl hodně špatný," připustila. Baghý to pro změnu přijala celkem pragmaticky, ale s tolika jinými povinnostmi kolem se tomu asi nedalo divit. Rozhodně ale bude mít radost z těchle zpráv o tom žádná! "To je super!" A ještě víc super bylo, že tu vysedávala s poslem dobrých zpráv! To by mělo zkrotit případný spravedlivý hněv místní alfy, není-liž pravda. "Určitě! Ale proč se teda nevrátila domů?" Byla to spíš řečnická otázka, ale odpovědi se rozhodně nebránila. Kdyby ona měla milující matku, určitě by pospíchala zpátky, aby jí řekla, že je v pořádku...

L9 (4/5)

Musela se tomu usmát. "Co jste si provedli?" Nechtěla být nějak vlezle zvědavá, ale Cynthia nevypadala jako vlk, co by se nechal otravovat. Jestli jí nebude chtít odpovědět, tak ji prostě odpálkuje, že? Nic horšího se stát asi nemohlo. A Nori... byl Nori. Asi si uměla představit že každému nesedl. Ale třeba za tím byla nějaká historka. Jako třeba s tím králíkem co chtěl sníst slunce, nebo jak to bylo.
"Nebo když se tě v ní všichni nesnaží utýrat k smrti," dodala vlastní neveselé vzpomínky na smečkový život. "Myslím, že tady se nestane ani jedno," doplnila však optimisticky. Baghý vypadala velmi rozumně! A taky stabilně. Takže v kouli by jí rupnout úplně nemuselo! "No přinejhorším v tom budeme spolu." Sice netušila, jak jim to v situaci brutálního vykopnutí ze smečkového lesa pomůže, ale... vždycky bylo fajn na to nebýt sám, ne? A Thia zatím působila hodně fajnově, s ní takový zážitek klidně sdílet bude. "A taky nejsme padavky a postavíme se tomu čelem," dodala na adresu tomu příliš pozdnímu případnému úprku. Kdepak. Za tohle se prostě musí způsobně omluvit a přijmout případný flákanec křídlem.
"Ale ty přece nejsi stará! A už vůbec ne tak, abys zkameněla!" Vyhrkla hned, jak se dočkala požadovaného vysvětlení. Jestli jí někdo řekl, že je fosílie, tak musí bejt slepej nebo blbej, tak!
"O tůňce nic nevím. Ale o Omorice se posledně bavili. Je to dcera Baghý. A prý se ztratila, když ji odnesla řeka," rozpovídala se s informacemi, které měla k dispozici a zvědavě naklonila hlavinku. "Slyšelas o ní něco?" To by mohlo Baghý udělat radost, aby k nim pak byla milosrdnější. Na druhou stranu už to bylo tak dávno, že se Rika možná stihla už čtyřikrát domů vrátit.

L2 (2/5) - 1/10; Sjon

Velice očividně se s jeho prvním úsměvem uvolnila a dovolila si, zamávat si ve vzduchu trochu oháňkou. Neudělalo jí radost jen to první sdělení, ale také to druhé. Prý sousedi! Přes propast. To slovo znělo celkem zlovolně a pro obří puklinu v zemi se vlastně dost hodila! Nicméně, když si to celé představila, naskočily jí na čele dvě maličké vrásky. "A dá se k vám přes tu propast nějak dostat? Třeba přes nějaký most?" On totiž nebyl soused úplně sousedem, když to znamenalo nachodit kilometry a kilometry kolem té šeredné průrvy! A slézat dolů a nahoru, to popravdě znělo ještě hůř. Až se jí z toho udělalo zle. Dalo se to vůbec? "A má ta průrva dno? Je tam dole něco?" Poptala se zvědavě, ač se zapřísahala, že ho nebude raději moc otravovat. Tohle bylo prostě příliš zajímavé.
"No dobře, dá se říct," odkývla celkem neochotně, když jí Sionn nekompromisně předělal Cyrila z bráchy na kamaráda. Jí to slovo ale nepřišlo tak úplně výstižné, ale hádat se o tom fakt nechtěla. Stejně musela rychle napravovat jinou křivdu. "Ale kdež! V mé domovské smečce si myslí, že kouzla jsou jen v pohádkách pro vlčata. Borůvka je plná... hodně magických vlků." Okřídlená alfa, rohatá omega, a to vlče s peříčky na zádech! Vzhledem k tomu že to byli tři ze čtyř tamějších vlků, co znala jí samozřejmě přišlo, že to tam magií praská ve švech.
"To zní zvláštně," broukla na účet bratrstva. Sice bylo hezké pomáhat ostatní, ale zahodit kvůli tomu rodinu? Ne že by ta její za zahození nestála, ale jiní vlci měli i hezké životy. "Ale hádám že pro ně jsme zase zvláštní my," dodala uvědoměle. "Znáš někoho z tohohle bratrstva?"

Rok strávený na Galliree byl pro Ivu rozhodně tím nejhezčím, čeho se za svůj kratičký život dočkala. I když ono to není nic těžkého, když si vzpomeneme, jak žila, než sem přišla. Byla to nejprve samá šikana od příbuzných a posléze osamělé protloukání se životem. Nicméně i špatně zkušenosti jsou k něčemu dobré. O to krásnější a kouzelnější jí všechna ta Gallirejská přátelství a vstřícnost připadají.
Jako první zmiňme její zkušenosti s vlky z Borůvkové smečky. Vpadla do jejich lesa bez pozvání. Přesněji se tam skutálela ze Zrdcadlových hor. A místo spravedlivě hněvivého vypoklonkování o ni bylo ještě postaráno! Vzdejme tedy holt Baghý, kteroužto si hned za uši zapsala jako nejskvělejší alfu pod sluncem. Malého andílka strážného.
A pak je tu Siberia! V té době ještě maličké pískle, díky kterému mohla poznávat místní svět, aniž by ona sama musela pokládat všechny ty dětinské a naivní otázky. Miloučká a roztomilá.
A samozřejmě Nori. Zlatem obroubený rohatec. Asi nejveselejší kopa, kterou kdy potkala. Naučil ji toho hodně o magiích i Galliree, ale nejvíce je mu vděčná za lekce smíchu a kamarádství. Škoda, že ji tolik dobroty a náklonnosti najednou vyděsilo.
Vlčička s tolik špatnými zkušenosti prostě musela být ostražitá a hledat v tom nějakou boudu. Kdo ví, třeba ji nalákají do úkrytu, tam ji vykrmí a sní. Mladičké bázlivé mysli to v ten moment dávalo tak dokonalý smysl, že raději pláchla s ocáskem mezi nožkama.
Nebyl to ale zas tak špatný krok. Nebýt toho, nejspíš by se nikdy nepotkala s vlkem, kterému tak vletěla přímo do náruče. Nebo spíš on jí, když se zrovna snažila schrastit něco dobrého pod zub. Kvůli pokaženému lovu si sice málem vjeli do chlupů, ale nakonec se z toho vyklubalo přátelství jak hrom! A to ani nevěla jak a proč. Však byl nejdřív taaak protivný! Ale někdy se prostě věci stát mají a stanou se, netřeba nad tím moc dumat. Což je vlastně další důležitá životní lekce, kterou si z toho roku zázraků odnesla.
S Cyrilem procestovala kus světa. Bez nadsázky. Byli snad všude krom severu! Potkali se s obřím hmyzem a viděli obrovitánské kosti z kamene a jezero s krvavě rudou vodou! A taky zvířata s krky dlouhými až do nebe! Někde si to plnými doušky užívali, odjinud utíkali, jako by jim za patama hořelo.
Nakonec se rozdělili, jak to tak bývá, ale Iva pevně věří, že jejich konec to není a že ještě někdy svého brášku od jiných rodičů zase uvidí. Rozhodně se o to bude v dalším roce aktivně snažit! A taky by se chtěla ubytovat v Borůvce, protože po všech těch měsících se naučila že ne za vší laskavostí se skrývá i prozřetelnost. A kde jinde by měla chtít bydlet než s milými vlky v hezkém provoněném lese?

Přidáno.