Gallirea - Příspěvky uživatele

8/10

Bez kůry a jehličí taky přece určitě umře. A bude to její vina. Mohla jim to jídlo ostatně nasypat někde na hromadu, místo toho aby jejich pozornost upozornila i na tenhle nebohý jehličnan. Kéž by jej mohla nějak vyléčit... Zařídit, aby mu vypučily nové jehličky. Zacelit ta holá místa na kmínku... A. Proboha? Co se to dělo? Jako by ten maličký vyslyšel její myšlenky, začal se jí přímo před očima zelena a léčit. Sledovala to s vyvalenýma očima, jako nějaký Vánoční zázrak! Omámeně zamrkala, když to celé skončilo a koukala se na úplně nový stromek. Snad ještě hezčí, než byl předtím. Jen tady mu ještě chyběla jedna větev...
Sotva tu myšlenku dokončila, vypučila z kmene i ta. Bylo možné, že je to její dílo? Že by konečně uměla kouzlit! Vyhlédla si jiný strom. Tentokrát listnatý buk. Aby si byla jistá, že se jí ten smrček nesnažil jen udělat radost a opravdu je to její práce. A. Přála si, aby tenhle obrostl bukvicemi. Chvilku to zabralo, ale stalo se a ona byla jako u vytržení. Tohle byla paráda!

7/10

Po nějakém čase došla své dílo zkontrolovat. Byl na to částečně smutný a částečně spokojivý pohled. Všechno jídlo bylo pryč do posledního drobku. I Stromek samotný to poněkud schytal a skončil okousaný a ohlodaný. Ať už šlo o jehličí nebo kůru na kmeni. Splnilo to svůj účel, ale očividně toho bylo málo! Sotva to mohlo zaplnit bříška všem lesním zvířatům.
Les byl plný tvorů, které v téhle chumelenici trápil hlad! Nemohla to nechat jen tak, ale... Už na to první ozdobení bylo dost těžké všechny ty dobroty najít. Natož pak vykopat ze závějí a vyhrabat ze zmrzlé země. V celém okolí určitě už nic nezbylo. Co s tím asi tak mohla dělat.
Posadila se u tohom stromku, který teď připomínal okousanou žvýkací hračku. Ta zvířata musela být vážně zoufalá, že zašla tak daleko. I ten ubohý stromek by potřeboval trochu péče.

Po roce zas zasypal nás sníh. Přímo láká ke sjíždění krajů na saních. Saně já však vážně nemám. Jejich výrobě moc nedám. A tak kráčím krajinou hezky po staru. Doufám jen že nevyšlápnu nějakou nástrahu. Díru skrytou v závěji, nebo třeba past. To bych pak na svá zranění, chtěla nějakou mast. Z měsíčku, řepíčku a heřmánku! Inu, tu vyrobím si ji i ve spánku. Kde je v zimě ale vzít? To jest snadné - vykouzlit! Ještě včera byl by to problém. Dnes však můžu myslet v dobrém. S magií země jsem teď kamarád. Kdo by za to nebyl rád?
Nejen bylinky léčivé mohu si přičarovat. I vody ledové můžu se vyvarovat! Prostě přes řeku si jako most jednoduše shodím kmen. Každý další kolemjdoucí bude vděkem omámen. Problémem mi tedy není ani kdejaká jiná díra. Rostlinky všechny prostě dělaj co chci já a jenom já. Tráva, rákos, tis i smrk. Plní přání než bys mrk!
A to prosím není všechno! Že mi není dosti teplo? Na počkání zařídím si hřejivou kupku sena! Jo, máš pravdu kámo, to vážně jen tak někdo nemá. Pořád ti to není dost? Hodím ti hroudu bláta pro radost! Bez doteku, bez špíny! A odklidím sutiny! Jen myšlenkou dokonce i skály lámu. Vyrobím ti z jíloviny klidně kamennou bránu. Nelahodí žula snad oku tvému? Pískovec ti zařídím, ať je to co k čemu. A že se ti nelíbí, celý tenhle les? Inu za rok z něj může být třebas lidská ves.

Iva k větší vlčici vzhlédla. Znělo to totiž, jakože proti její pomoci protestuje. "Uh! Já... chtěla jen pomoct," hlesla omluvně. Na jednu stranu nechuť tulit se naprostým cizákem chápala a rozpačitě poodstoupila. Už ale stihla od té druhé navlhnout a najednou i ji mráz nepříjemně bodal do boku. Zatím ji to ale moc nezajímalo, neb šedivka byla nepochybně v mnohem horším stavu. Jak jinak by jí ale mohla pomoct? Neuměla vytáhnout vláhu z kožichu, zapálit oheň, postavit magicky iglú ani někoho zasypat listím, aby na něj nemohl studený vítr... Nebo snad jo?
Sice si toho zatím nevšimla, ale strom u kterého stály začal postupně obrůstat novou zelení, do které se hned začal zakusovat pomyslný podzim. Zatím se na ně snesl ale jen jeden uschlý list. Možná dva. Vše má ale svůj čas. Teď se mluvilo o Norim. "Přesně toho!" Rozzářila se, že ji s cizinkou alespoň pojí sdílená známost, když už nic jiného. Ten její popis byl navíc navýsost trefný a byla by se tomu i zasmála, kdyby neměla takový hluboko zarytý problém se slovem úlet a tak. Ostatně její máti taky jednou ulítla a ona tím trpěla celý život. Ale teď už ne! "To je divný. Běžel hned za mnou," zamumlala ohlížejíc se přes rameno. "Se asi ztratil. Ve vlastním lese. Truhlík." Z tonu jakým vyslovila poslední slovo bylo jasné, že neví jestli se tomu má smát, nebo nad tím brečet. Bylo tohle vůbec možný?
A pak strom nad nima pustil všechny své uschlé listy najednou. Jim přímo na hřbety a zasypal je až po brady. Nebo spíš Cynthii. Iva skončila zasypaná celá a chvíli jí trvalo než dostala hlavu na vzduch. Ostentativně prskajíc listí.

6/10; Sjon

V reakci na ten náznak jedovatosti v jeho hlase se trochu schoulila a přitiskla si uši k hlavě. Po tomhle totiž obvykle následoval křik a křiku zase výprask a ona nechtěla dostat výprask. Někdy ovšem dostala výprask už jen za to, že se tvářila vyděšeně, takže těžko říct, jak tohle celé dopadne. Nejraději by se omluvila, ale tak nějak vlastně netušila co provedla. Proč jen musí být všechno ve světě tak komplikované. A každý vlk jiný. A tak dále...
"Nevím o tom," broukla tedy zase o trochu odtažitěji. "Neznám tu moc vlků," přiznala rozpačitě rýpajíc se drápkem ve sněhu. "Jen Baghý, Siberii, Noriho a Cyrila," vyjmenovala záhy své mrzké známosti, aby neměl o čem pochybovat. Možná měl Cyril pravdu a neměla se nikomu ukazovat. "Měla bych tě-vás znát?" Ještě urazit nějakou místní celebritu, to by jí tak scházelo.
"Ano! Myslím," odkývala pak. Pečovatel a chůva určitě měli podobnou funkci. I když v jejím případě by bylo úplně nejvhodnější užít slova kojná. Péče jí nikdo nikdy moc neprojevil. "Výt taky umím," dodala pak ve víře, že jí to třebas pomůže trochu lépe zapadnout.

5/10; Sjon

Bylo bezva, že se s ní bavil. Normálně. Bez křiku a tak. Ani za to zpívání nevynadal, ačkoliv ho ani vyloženě nenadchlo. Asi se nebylo čemu divit. Neměla zrovna slavičí kvality.
"Řekněme, že jsem k tomu postupu došla logickým uvažováním," klepla si u toho packou do čela, aby upozornila na to, jak má velkou hlavu. Po byla poslední odchylka od spořádaného posedávání. Alespoň si to tak v duchu nakázala.
"Také mě těší Sionn-e?" Zvedla tázavě obočí, jestli se tohle jméno jakože skloňuje. Ještě neznala úplně všechna slova světa. Ačkoliv to byla asi celkem ostuda. Ne, že by za to tak úplně mohla ona sama, že? "Od chůvy," broukla pak trochu smutně. Stará vlčice jí někdy chyběla. Rozhodně mnohem častěji než vlastní matka, nevlastní otec a jejich chamrať. "Vy tady nezpíváte?" Vznesla otázku, co se přímo nabízela. Pravdou bylo, že ani Cyril nezpíval. Třeba na Gallireu donesla něco nového? To by si ale asi dost fandila.

4/10; sjon

Iva velmi jasně viděla jaké rozpaky v něm svým chováním vyvolává. A vlastně mu rozuměla. Kdyby tohle někdo předváděl jí, v mysli by mu přiřadila o kolečko nebo dvě navíc. Ale dneska byl halt jeden z těch dní, kdy se chová jako blázínek. Kdyby se znovu potkali zítra, třebas by ji vůbec nepoznal, protože by pro změnu byla vážná a nepříjemná jako noc. Ani na to nepotřebovala mít rozdvojenou osobnost.
"No přeci proti tomu tichu," zahlásila tedy rozverně a zavrtěla ocáskem. "Proti tichu se přeci musí válčit hlukem," vzdělala ho maličkato, ale pak si řekla, že by ho neměla víc traumatizovat a začít se chovat na svůj věk. Sedla si tedy způsobně na zadek a zazubila se. Snad přívětivě. "Jsem Ivy. A kdo jsi ty?" Někdy si říkala, že je pěkná hnusárna ptát se ostatních na příslušnost, když sama pravé jméno zatlouká, ale... Když ona jí ho dala matka! Tfuj.

//hehe, aspoň nás bude mít hezky u sebe :D

13. Zúčastni se koulovačky

Nori na ni vejral jako vejr. Asi opravdu mluvila přespříliš. A pořádné hlouposti. Vůbec netušila, co to do ní vjelo. Ta samota jí asi vážně vlezla na mozek. Nebo to snad bylo všechno v její hlavě? Třeba byla pořád u jezírek a jen si tohle představovala? Vzhledem k bláznivostem které dosud dělala to vlastně nebylo vůbec nic nemožného. Prostě má bludy!
Ale vůbec se jí s tím nesmiřovala snadno a tak vzdorovitě otřásla celým svým tělem a drkla do staršího vlka čumáčkem. „Notaaaak! Řekni něco! Cokoliv. Nemusí to být ani tak osobní!“ Kdo ví, třeba ho zaskočila tou otázkou na dětství. Ne každý o takových věcech chtěl mluvit. Donedávna třeba i ona sama. „Nori! Funguj ty… neřáde!“ Vykvikla a když to nefungovalo jala se po něm mrsknout sněhovou koulí. A pak další a další. Jedna se mu napíchla na roh, což ji značně rozesmálo. Tohle nemohl být blud, taková šlamastika by ji ani v podvědomí nenapadla. Musel být skutečný! „Haha máš na růžku bambuly!“ Popíchla ho a zkusila se tou další trefit na špičku volného růžku, aby to měl hezky symetrické.
Pak se ale dala radši na úprk. Co se pamatovala byl Nori celkem kulišák. Určitě ji za to bude chtít zválet jak malou holku. Což v porovnání s ním rozhodně byla. A při tom úniku tak trochu pozapomněla, že je vlastně na území nějaké smečky a nemá tu pořádně co dělat. Naštěstí ale místo namíchnutí někoho místního narazila na další toulavé packy. Svůj k svému.
Spořádaně zpomalila krok a zastříhala ouškama. Cizinka byla pořádně promočená. "Pro vlka!" Ta voda na ní normálně zamrzala! Ohlédla se do lesa za sebou, kde předpokládala přítomnost svého parťáka ve zločinu. „Nori! Nori! Neznáš nějaký zahřívací kouzlo?“ Křikla, ale ten byl zatím neznámo kde a tak se bez domýšlení jakýchkoliv následků zkusila k mokré vlčici přilípnout a zahřát ji tradičnějším způsobem.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 4/4

S tím prohlášením se naklonil opět k jejímu kožichu. Hvězdička zapištěla a přesídlila pod její krk, tulíc se jí zespod k čelisti. Vlčíšek zalapal po dechu. "Vona mě nemá ráda! Jak je to možný?" Očividně s tím, jak se mu krátil čas na rozdávání radosti, začínal propadat panice. Bez svých hvězd je v koncích. A to Iva nemohla dopustit! Aby letošní Vánoce takhle ztroskotaly. A tak jemně poplácala Vlčíška po rameni. Páni! dotkla se bůžka! Sice jen ve snu, ale i to se počítá!
"Co kdyby sis zatím sehnal dohromady ostatní hvězdy a já to tady s touhle nějak vykoumám?" Navrhla mu s povzbudivým úsměvem a on přikývl. "Máš mou důvěru! Až to vyřešíš, zhasni jiskru," kývl hlavou ke kapce její krve a pak se rozplynul v záplavě vloček. Už byla tma a ona si všimla, že hvězdy na obloze začaly během chvilky poskakovat jak kozy po horách. Bylo to úžasný! Ale nemohla se tím přeci moc rozptylovat. Jemně se bradou otřela o toho zářícího tvorečka. "Už je pryč, nemusíš se bát," zabroukala k ní a po chviličce váhání a nesmělého vykukování nakonec to stvoření vyskočilo z jejího kožichu ven a s veselým pískotem obletělo celou mýtinu, by se zastavilo u její nohy a vděčně ji objalo. Ivka z toho byla samozřejmě tumpachová, ale na svou misi nezapomínala.
"Pročpak se Vlčíška tak bojíš maličká?" Položila tu zásadní otázku a hvězdička se hnedka celá naježila a zablikala. A pak začala splašeně lítat kolem, vřeštět tím svým vysokým skřítčím hláskem a vyvádět. Iva se tomu musela zahihňat. Někoho jí to dost připomínalo! "To tě tak děsí, jak je energický a hlasitý?" Ujistila se zvědavě, což jí tvoreček potvrdil zběsilým pokyvováním hlavy a usadil se jí hezky na čele. Iva musela uznat že někteří vlci mohou být svým chováním celkem děsiví, ale... Tohle byl přece vlčíšek. "Asi máš pravdu že je do všeho hrr a asi by nemusel být tak hlasitý, ale je to hodný vlk a dělá pro všechny moc hezké věci. A tebe k tomu potřebuje, víš?" Sice si nemohla být úplně jistá tím, co hvězdy ve skutečnosti dělají a jak to probíhá, ale asi jí do toho nic moc nebylo. Malá vlčička nespokojeně zamrmlala a schoulila se do klubíčka. "Víš, bez tebe nějaké hodné vlče nedostane dárek po kterém moc touží, není ti to líto Hvězdičko?" Očividně bylo. Nešťastně zakvílela. "OH! Hlavně neplač! To nějak vymyslíme!" Začala Iva slibovat a nakonec plácla to první, co ji napadlo. "Co kdybych ti pomáhala? Vlčíšek bude mluvit se mnou a já pak s tebou?!" Hvězda nad tím hodnou chvíli dumala, drbkala se při tom na bradičce a nakonec začala nadšeně pokyvovat hlavou. Iva si v duchu nafackovala za to, do čeho se to zas namočila. Ale... je to jen sen, takže je to stejně jedno, ne?
Sfoukla tedy tu krvavou jiskru, jak Vlčíšek prve instruoval, a ten se během chvíle zjevil, jako by na to někde za rohem čekal. "Tak co? Tak co?" Vyhrkl okamžitě a hnal se k nim jak raketa. Iva se tedy postavila mezi něj a hvězdu, aby si to samým úlekem nerozmyslela a vysvětlila mu o překot plán. Sice se mu moc nezdál ten důvod, proč je z něj Hvězda tak vyplašená, ale už neměl čas na další zdržení takže souhlasil. S čím ale mladá vlčanda nepočítala bylo, že Vlčíšek mlaskne, jí se rozzáří kožich a během chvíle se ocitne na obloze spolu s hvězdami a bude je koordinovat všechny! Lítala tam a zpátky jako o závod a hledala s nimi hodné vlky, aby mohli dostat radost kterou si zasloužili. Byla to paráda.
Škoda, že to byl jen sen.

Přidáno.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 3/4

"Vlčíšku je tohle ta tvoje ztracená hvězda?!" Vykřikla naň přes celou mýtinu, jako by ji na ostří nože braly. Věděla že je to ona, co jiného by to taky asi tak mohlo být, že? Vážně ale potřebovala jeho ujištění, aby se mohla radovat svému nečekanému úspěchu zcela naplno. "Vem na to jed, že je to vona!" Vyhrkl tentokrát nadšením překypující polobůžek Gallireiský s očima až na vrch hlavy. "Výborně! Vánoce sou zachráněný! Všechny hvězdičky mám teď pohromadě!" Vyváděl radostí bez sebe jako to nejmenší vlče z nejmenších vlčat. Válel se dokonce i v tom všudypřítomném sněhu, dokud nebyl zválený na dranc. Vzdech malé hvězdičky však upoutal Ivančinu pozornost přímo k jejímu ksichtíku. Vypadala... Vyděšeně? Vážně vyděšeně, ne maličko vyplašeně nebo nešťastně. "Vlčíšku počkej, já myslím že je s ní něco v nepořádku! Vidíš jak se chudinka celá třese?" Vrhla na maličké svítivé stvoření starostlivý pohled a Vlčíšek se hned naklonil zkoumavě blíž, aby si to sám zkontroloval. "Vážně!" V ten moment hvězdička zapištěla a s divokým zablikáním přeskočila Ivě do kožíšku. Vlčice nad tím vyjukaně zamžikala zlatýma očima a ohlédla se do míst, kde stvoření zmizelo v její srsti. Vážně příjemně to tam hřálo. "Vypadá to, obávám se, že se bojí tebe Vlčíšku," vrkla poněkud nesměle, protože se jí to zdálo absolutně k nevíře. Však to byl nejhodnější vlk Gallirei! Vlčíšek vypadal stejně šokovaně jako ona sama. Vlastně až dotčeně. Ve výsledku si z toho dokonce sedl na zadek. "Vždyť to nedává žádný smysl hvězdičko moje!" Vyl jako nějaké hluboce ublížené díťátko.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 2/4

Rudá iskra je vedla temnoucím lesom. Mezi stromy, kameny a závejmi. Ona sa stále niekde zasekávala a zaostavala, zatial čo on akoby lietal kusoček nad povrchom. Bol ako anjel z nebos! V pátranie po hviezdě mu to však vela nepomáhalo. Rudá iskra se zastavila na pekné mierumilovnej mýtinke, ale po ciely ich patranie niekde ani stopa. "Možno niesom až tolko hodná a nevinná, ako sis myslel," hlesla Iva nešťastne, ale Vlčíšok nad tím odmietavo zakrutil hlavou. Na tohle mal ostatnie oko. V tom sa nemohol míliť! "Kdepak! A moja kuzla sa nepletú! Musie tu niekde prostě byť!" Pravil pevno a jal se zase prevracať jeden kmeň za druhým. Vypadal u toho vlastně vela impozatne. Iva, ktorá stále netušila ako má ta hviezda vůbec vyzerať, sa jala ho napodobit všetkýcm čo bolo v jej skromných silach. To dá předsa rozum! Potrebuje tu hviezdu k rozdávání darčekov a plnenia prianie! Keď ju nenajdů, nebudou žiadne Vianoce! To nemohla dopustiť!
Iskra vyčarovaná z kvapky jej krvi přitom netrpezlivo poskakovala v stredu paseky a tichučce cvrlikala, zatímco naokolo sa smrákalo a nepretržitě padal sneh. Vlčíšek začínal vyzerať zúfalo. Dokonca prestal veselo brebentit! Bol to smutný pohlaď, ale bolo to k niečemu dobré. V nastálom tichu si Ivka všimla dalšieho zvuku. Tlmeného plaču! Priamo v záveji pod levitujúcou iskrou! Rychlo prebehla priamo tam. Stačilo pár hrábnutí vo snehu a do tváre ji uhodilo jasné svetlo! Málom jej to vypichlo oči, ale keď temu prievykla, uvidila maličků žiariaců vlčičku s uslzenýma očami! Popotáhnula nosánkem a zavrtiala na Ivu maličkatým ocáskom.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 1/4

Iva nikdy Vlčíška neviděla, ale když se jí zjevil ve snu, byla si zcela jistá tím, že je to on. Nádherný bělostný vlček s dvěma zvonky pověšenými na krku. Určitě to byl on a z nějakého důvodu vypadal tuze roztěkán. „Neviděla jsi tu spadnout hvězdu Ivanko?“ Otáčel zrovna jeden malý kamínek, jako by se pod ním něco takového opravdu mohlo skrývat. „To si nemyslím. Mám ale dost omezené vědomosti o tom, jak má taková spadlá hvězda vypadat.“ Totálně perplex přistoupila blíž. Žádal ji o to totiž pohledem a naklonil se k jejímu oušku. „Určitě ji poznáš, až ji uvidíš. Šílený, ale nic než pravda.“ Apeloval na její nerozum a tentokrát nakoukl do malé škvíry ve skále. Energicky mu to tedy odkývla a jala se ho napodobovat. Tuhle koukla do dutiny ve stromě a támhle pod oválný oblázek. „K čemu tu hvězdičku vůbec hledáš?“ Šáhla u té otázky do škvíry v zemi, kde ji něco píchlo do tlapky a s vyjeknutím uskočila pryč. „Čuprácký hvězdičky mi pomáhaj s plněním přání trubko.“ Odpověděl zatímco k ní dolevitoval vzduchem a tlapkou setřel kapičku krve do vlastního sněhového kožíšku. „Uh! Helemese, tohle se bude hodit!“ Teatrálně tou zašpiněnou tlapkou zašermoval ve vzduchu vytvářejíc v něm jakýs ornament. „Tadá, krev hodného a nevinného vlka je přesně to, co nás za ní dovede.“ Evidentně happy jak dva grepy se pak rozhopkal směrem, kam si to šinula ta krvavě rudá jiskřička. A zdálo se jí to, nebo se to cvrlikavě hihňalo? „Opravdu jsem byla hodná?“ Adekvátní situace k této situaci, jen co je pravda. "Ale jo! Ono by to jinak nefungovalo," oznámil jí zvesela a hopkal po sněhu dál. Lehce jako na pružinách. Chvátala za ním skrz závěje.

Přidáno.

prosinec 3/10 | Sjon
4. Zazpívej někomu koledu.

Asi se do toho pobrukování dost zažrala. Asi při tom i zavřela blaženě oči nebo tak něco. Protože najednou zaslechla hlas a sama měla do dělat, aby do cizince nevrazila. Lekla se, ne že ne, ale... Omluvil se a ucouvl, nevypadalo to, že by jí za ten skoro-náraz chtěl utrhnout hlavu. Což bylo velice pozitivní a ona zvesela zavrtěla oháňkou. "Taky se omlouvám," broukla smířlivě. Zdá se jí to nebo má v kožíšku nějaké bodliny? Ne že by ji to ve světě okřídlených a rohatých vlků zaráželo. To spíš ta rozmanitost samotná, než-li skutečnost že někdo něco takového opravdu má.
"Trochu jo," odkývala mu tu jeho větičku a odhodlaně vypjala svou maličkou hruď. "Ale žádný strachy. Vyhlásila jsem tomu tichu válku," informovala ho s komickou hrdostí vepsanou ve tváři. "Zpívám!" Dodala, jako by to snda nebylo zcela jasné a zazubila se naň. "A teď zazpívám i tobě, ehm..." Zarazila se s uvědoměním si skutečnosti, že se zase jednou nepředstavila, ale asi to zachraňoval fakt, že on taky. A tak improvizovala. "Nový kamaráde!" Ne že by takhle automaticky považovala za přítele každého, ale dneska to tak prostě cítila. Fajnovej den. Fajnovej vlk. Novej kámoš. Jednoduchá (ne)rovnice. Pak si odkašlala a zamyslela se, jako mu do jukeboxu hodí.
Nakonec to nebylo tak těžké, neb koledu znala jen jednu. Tu kterou jí zpívala její chůva. Asi při tom úpěnlivě myslíc na vlastního zesnulého synka, ale nebudeme zacházet příliš do smutných detailů. Má to být přece fajnovej den!

"Chtíc, aby spal, tak zpívala, synáčkovi,
matka, jež ponocovala, miláčkovi:
Spi, nebes dítě milostí, pán si a bůh
přejeti v lásce celý ráj pozemských lůh.

Dřímej, to matky žádost je, holubičko
v tobě se duše raduje, ó, perličko!
Nebesa chválu pějí tvou, slávu a čest,
velebí tebe každý tvor, tisíce hvězd.

Ó lilie, ó fialko, ó růže má, dřímej,
má sladká útěcho, zahrádko má!
Labuti má a loutno má, slavíčku můj,
dřímej, má harfo líbezná, synáčku můj!

Miláčku, spi a zmlkněte andělové,
před Bohem se mnou klekněte, národové!
Sestoupil v pravdě boží syn na naši zem,
přinesl spásu, pokoj svůj národům všem."

Jo spása a pokoj pro všechny. Kéž by to opravdu bylo v moci jediné dušičky. Znělo to jako sen. Její zpěv zas až tolik ne, občas jí přeskočil hlásek, ale nebylo to ani přímo uširvoucí. Rozhodně ale nebylo ticho! A ona s nadšeným pohledem zakoulela očkama na černookého, co on jako na to? "Tak co? Vyhrála sem?"

prosinec 2/10 | Sjon

Vlčička zase jednou capkala kolem jezera. Teď to bylo ovšem jiné, neb břeh byl pokrytý vrstvou sněhu a hladina pod dotekem paní zimy zamrzala. Rozhodně nelákala k dovádění ve vodě, jako posledně s Ninou. Ani lov ryb už ji nijak nezajímal, a tak jen bloumala kolem a doufala, že jí osud vžene pod nožky zase nějakého chudáka, který pak bude muset trpět její výmysly. Pokud možno někoho milého, neb se neplánovala s nikým hádat ani prát. Rozhodně to neměla v povaze. A zimní čas má být časem klidu.
Ještě aby ne, když má mnohdy vlk problém s vlastním přežitím. Natož si to celé ještě komplikovat vzájemnými neshodami. Prozatím tu ale panovalo celkem úmorné ticho. Dokonce bez zurčení vlnek, které teď byly uvězněné pod ledem. Tak si začala alespoň trochu pobrukovat něco veselého, aby změnila atmosféru. Hlavně pro sebe samu.

8. Ozdob vánočně nějaký stromek
Prosinec 1/10

Procházka lesem byla odpovědí na všechno. Radost i chmury. Únavu i přehršel energie. V Ivančině případě to dnes byla kombinace 1A a 2B. Byla jednoduše řečeno happy jak dva grepy a lesem se procházela s jasným účelem najít si nějaké vyžití. Nikoliv díru kam se schovat, což býval o dost obvyklejší scénář. O to více si to ovšem užívala a vyklusávala si po vyšlapané cestičce v závěji jako nějaký cukrem nadopovaný koník.
Zastavila se až na okraji malé mýtinky. Bez nadsázky pohádkové, uložené k zimnímu spánku pod nadýchanou peřinkou sněhu. A ten se na ni nadále líně snášel dál. Uprostřed pak stál malý jehličnan. Opravdu malinký. Tam, že i vlk jejích zanedbatelných rozměrů s trochou snahy dosáhl na špičku. Vypadal skoro, jako by jí ho tam někdo připravil a přímo si říkal o nějaké speciální zacházení.
Nenapadlo ji nic lepšího, než ho ozdobit. Otázka však byla čím? Kdyby ovládala magii země, bylo by to jednoduché, ale ona byla jen docela obyčejné nenadané už-ne-tolik-vlče. Zato ale věděla dost o tom, kde co najít i uprostřed takovéhle zimy. Nějakou dobu to zabralo, ale nakonec na palouk nanosila celkem úctyhodnou sbírku věcí. Šišky, kaštany, bukvice, kořínky a hlízy. Dokonce i nějakou dlouhou uschlou trávu v závějích vykopala. A také pár přemrzlých jablíček.
Hlava říkala, ať to všechno raději sní, než to věšet na strom, ale dneska u ní převládalo volání srdce. A to se chtělo o ty dobroty podělit s lesním zvířectvem. A přitom vdechnout tomuhle stromku ještě jedno kouzlo. Vánoční.
Některé věci bylo celkem těžké umístit, aniž by se skutálely, ale tak jako tak vše nakonec skončilo na jehličnatých větvích. Něco položené shora, něco pověšené na větvičce, jedno rozměklé jablíčko se jí podařilo napíchnout na špičku a nakonec vše dovedla k dokonalosti tím zlatavým voňavým senem.
Pak už se jen schovala, vpravdě na výsost vyřáděná a utahaná, a sledovala to hemžení. Myšek, zajíců a ptáčků, které přilákala vůně pamlsků, které by jinak museli horko-těžko hledat. Spokojeně se u toho usmívala a nakonec ve svém úkrytu i propadla blaženému spánku. Dneska byla užitečná!