Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5/10

Rozhodně by to byla paráda. Aranal ze začátku působila celkem chladně, ale dalo se to pochopit. Však se jí tu rozvalovali v obýváku, že? Snad se to vylepší, až budou součástí jedné rodiny. Jo rodiny. To slovo pro ni znělo jako nějaké kouzelné zaklínadlo. Smečka. Rodina, kterou si vybíráš. A ona se snažila věřit tomu, že vybrala správně. Ano, muselo to být správně! Bude tu s ní přeci i Cyril! Kde jinde se cítit jako doma, než s velkým bráchou po boku? Mnohem lepším bráchou, než byl ten pokrevní, mimochodem. Takže mohla mít určitě celou naprosto skvělou nepokrevní rodinu. Tak! Prostě nechat tu skutečnou za zády a předstírat, že se to nikdy nestalo. Pro dobro své i svého okolí. Nikdo přeci nechce trávit čas ve společnosti nestabilního uplakánka.

4/10

Vyrazila na procházku do lesa. Takový ten komfort akt, když nevíte co s časem. Nebo rovnou s celým životem. Procházela se bez ledu a skladu, poslouchala to ticho, narušované jen prskotem závějí pod jejíma nožkama a přemýšlela o všem a o ničem zároveň. Takhle zima zimovatá byla zatím pořádný průser a moc neslibovala nějaké lepší zítřky. Přesto se snažila prohlédnou skrz tu neprostupnou vánici a hledat v ní tu naději.
Naději na novou rodinu v podobě Borůvkové smečky. Znala osobně jen pár jejích členů, ale všichni jí přišli prostě bezvadní. Někteří možná trošičku svoji, ale ani ona přeci neni dokonalá ukázka normálního vlka. Prostě jen doufala, že zapadne. Je tam přeci Baki, Nori, Siberia! A Kaya! Celkem od rány, ale líbila se jí. A třeba zůstane i Thia!

Dante; 3/10

Zmateně zamrkala znovu a očividně jí to dost šrotovalo hlavinou, než prostě přiznala, že... "Nerozumím. Proč bys říkal grácie, když máme slovo děkuju?" Koncept cizích řečí pro ni byl očividně zcela cizí a chudák malá jí to bude muset košatěji objasnit. Tomu dalšímu však rozumněla dostatečně a zvesela zamávala oháňkou.
"Tak teda ahoj zaseklý Dante. Zkusíme tě odzaseknout," zazubila se a dala se do asistence při přesunu. Chvíli si vedl s tím chozením dost dobře, ale pak zapomněl co má dělat a zase se začal klouzat kupředu, jak nějaký kus hadru. Rozběhla se za ním, když ho dohnala, sama zvedla drápky z ledu a kloucala po tlapkách vedle něj. "Haha, neni to tak hrozný ne?" Ji osobně to velice bavilo, pak ovšem led udělal své, jejich dráhy se zkřížily a zastavili se jeden o druhého.
"Tak ještě jednou," povzbudila ho k dalšímu pokusu a hezky z blízka mu ukázala, co s drápky na ledu dělat.

A příšera byla fuč! Úlevně si povzdechla a schoulila se u Cyrilova boku, kam se svalila jak kámen, sotva své kouzlo nechala být. Na odpočinek ale moc času nebylo. Byla ostatně pořád na území cizý smečky a ostatní to dost zajímalo.
První se však otočila na Kayu a dojatě zavrtěla ocáskem. Byla to sice taková chvála nechvála, ale pro vlčičku, co znala jen urážky to bylo jako svaté zjevení. "Děkuju," broukla tedy vděčně a pokývala hlavou. "Ano, ano! Ivy!" Už si na to jméno tak zvykla, že ho přijala za své. Rozhodně bylo hezčí než to, co jí dala nenáviděná máti. A přitom stále podobné, takže díky tomu neztrácela svou identitu. "Není zač, to je přeci samozřejmost." Musela by sama nad sebou zlomit hůl, kdyby nepomohla vlkům v nesnázích. Říká se ostatně, že se máš k ostatním chovat tak, jak chceš aby se oni chovali k tobě. Tlapkou pak zamávala Awarakovi, který odběhl řešit jinou situaci a zadívala se na obě vlčice.
"Baghý mi kdysy místo nabídla, ale nebyla jsem úplně připravená se usadit," vysvětlila rozpačitě, nechávajíc si pro sebe svou tehdejší paranoiu. Tehdy ji vřelost všech místních tak vyděsila, že v tom hledala nějakou zradu a radši se uklidila. Za ten rok na Galliree ale pochopila, že existují i hodní a milí vlci, kteří vám nechtěji vrazit tesáky do zátylku. "Ale teď už jsem," dodala a ohlédla se přes rameno k vlkovi, kterého považovala za svého nejlepšího kamaráda. "Cyrile, ty taky, že jo?" Nechtěla ho k ničemu nutit, ale bylo by to bezva. Sice tím odsunou jejich plány na kočovnou smečku, ale nebylo lepší mít nějaké "doma"?

Dante; únor 2/10

Iva se pod vousy pobaveně zasmála a špitla si jen tak pro sebe, že se asi nesnaží dost, když to nefunguje, ale to od něj byla ještě moc daleko, aby to mohl slyšet. Celkem rychle, na důkaz toho, jak osvědčená je to technika, se k němu přibližovala. Mezitím tomu úspěšně přišel na kloub a ona zavrtěla ocáskem. "Bezva!" Pochválila ho pořád ještě celkem zdálky, ale další slova už vlčkovi říkala přímo do očí. "Jsem Ivy. Žádná Grácie," zamrkala nejprve zmateně, za což se měla v následujících sekundách pravděpodobně dost stydět.
"Hmmm. Můžeš to hecnou a naučit se chodit po ledu," navrhla to složitější řešení. "Nebo tě můžu na břeh dostrkat!" Neváhala zmínit i to zábavnější. Oboje mělo své. Jedno mu umožní přežít všechny následující zimy, co přijdou. Druhé bude bezva hra na zabití nudy. "Nebo obojí!" Jo to znělo jako to pravé ořechové, ale výběr nechávala na něj. Byl to ostatně jeho život. He.

Loupla okem po svém boku, kde se postavila na značku černo-hnědá. Kája nebo tak něco. Ještě neměla úplně možnost určité informace zpracovat a asi se nebylo čemu divit. Kořeny z ní sosaly energii v takovém množství, že ji to málem posadilo na zadek. Zatím však ne. Musela držet formaci! A Cyril jí fandil! To jí dodalo ještě více odhodlání. Nikdy ji nikdo nepotřeboval, nikdy ji nikdo nepovzbuzoval. Byly to řádné života budiče.
A tak se soustředila a držela kouzlo v chodu, dokud nezaznělo to kouzelné slovo, že je všechno připravené. A příšeru neodnesl silný vítr. Tu podívanou si ale moc neužila, protože s úlevou přestal fungovat adrenalin a jí se konečně podlomily ty nožky. Unaveně sebou plácla Cyrilovi do kožichu. "Ty brďo," hlesla jen zadýchaně a i přes vyčerpání se na všechny kolem zářivě usmála. Svedla kouzlo! A pořádné kouzlo! A porazila příšeru! Sice s pomocí, ale i to se počítá! Bude mít o čem vyprávět vnoučatům. Tak! "Vy ste všichni dost hustí," dodala ještě zadýchaně k trojici vlků, co se na tom podílela.

Dante; únor 1/10

A zase to jezero. Její zkušenosti s ním byly celkem vrtošivé. Někdy to dopadlo dobře, jindy zas tolik ne. A teď mohla jen doufat, že celkem "normální" pokec se Sionem si dnes nevynahradí nějakou hrůzou hrůzoucí. Třeba topícími se vlčaty!
Ne. Mrzlo jak praštělo, takže propad ledu absolutně nehrozil. Přesto odrůstající vlče před sebou sledovala s trochou obav. Nevypadalo, jako by zrovna vědělo, co si počít a předvádělo na náledí jednu roznožku za druhou. Až jí z toho pobaveně cukaly koutky tlamy. Ale smát se nesměla! Mohlo to být nebezpečné! Co když si vyrazí zub a nezbude mu jich dost pro Zuběnku?
A tak si odkašlala, by si pročistila hrdlo a rozhýbala hlasivky a pak na něj z bezpečí závějí na břehu křikla. "Musíš použít drápy! Zapíchnout je," doporučila mu a zároveň sama na led vstoupila, míříc mu na pomoc, kdyby snad dobře míněná rada nestačila.

Začalo se toho dít strašně moc najednou. Krom Bílé a Černo-hnědé se ukázal ještě černobílý a bílo-hnědý. A taky ta příšera. Hlavně ta příšera. Ivě z pohledu na ní hučelo v uších a stáhla ocas mezi nohy. Nikdy žádnou příšeru neviděla, pokud nepočítáme monstra v kůži vlčí ukrytá. Co to jako mělo být? Zubatý ledový pavouk?
Alespoň, že Cynthia působila v rámci mezí v pohodě. Byla dost při síle, aby jí záleželo na vlastní hrdosti a vzpouzela se odnesená. Ivě proběhlo hlavou něco neskutečně absurdního a čistě puberťáckého - že by se tím dotyčným klidně nenechal jen odnést, ale rovnou unést. Další zavřeštění příšery jí však nit hloupých myšlenek přetrhl.
Sněhová stěna, létající stromy a... formující se tornádo? Magie je vážně ujetá! A ona přece taky musí něco takovýho umět! Že si uměla zneviditelnit ucho bylo sice fajn, ale teď to nemělo zrovna využití. A pak se jedna z těch končetin začala natahovat po Thie s Aithérem. Vykřikla a všechno se v ní vzedmulo hrůzou a odporem. Nemohla dovolit, aby jim to ublížilo! A než se nadála, ze závějí vystřelila salva silných kořenů, které začaly tvora omotávat jako klubko obřích hadů a znehybňovat ho. To, že to dělá ona, si uvědomila jen z toho jak se o ni okamžitě začala pokoušet únava. Zatnula ale zoubky a snažila se udržet ho co nejdéle, aby mohli ostatní udělat své. Zneškodnit příšeru, nebo od ní utéct.

Věci se snad začaly obracet k lepšímu. Baghý byla někde v blízko a navíc se našli i s Cyrilem! Už se celá naspeedovaná chystala rozběhnout za ním a zválet ho láskyplně ve sněhu, jak se sluší a patří, když se tu zjevily hned dvě vlčice.
Ji samozřejmě zaujala hlavně ta šedohnědá, co se na ni hnusně obořila a donutila ji stáhnout uši k hlavě.. "Pardon," broukla podřízeně, ale pak sebou škubla a našla v sobě trošku vzdorovitosti. "Ale volám tu o pomoc už hrozně dlouho! Thia..." No. Šedohnědá se raději zajímala o Cyrila a udělala mu to, co měla v plná Ivanka samotná. A očividně se znali. Dobře. Měl i jiné kamarády, to bylo přece dobře!
Ale špetce žárlivosti neunikla. To zas ne. Ona měla ostatně jen jeho, když Nori měl takové tendence zjevovat se a mizet. Moc času na přepad sebelítosti ale neměla, protože se začaly zase dít VĚCI. Vyvalila oči jako krtek. Hnalo se TO na ně? Ohlédla se po Cyrilovi, který si o ni očividně dělal starosti a reflexivně vykročila, aby splnila jeho požadavek. Pak si ale vzpomněla na šedivku ukrytou v listí. "Ale Thie je špatně!" Křikla téměř zoufale a odhodlaně se obrátila k té kopě. Nevěděla, co má v plánu udělat, aby je nepřeválcoval obě, ale nemohla ji tam přece nechat. "Thio! Musíš pryč!" Začala do větší vlčice šťouchat, snad aby jí pomohla na nohy a odklidit se někam jinam. Než to k nim doběhne.

L 2/5; leden 10/10

Křehký úl se rozpleskl o zem přímo u jejího čumáku a vznesl ze z něj rozlícený roj. Vosy se pustili do všeho, co se hýbalo, takže i ostatní vlčice dostaly svůj díl žihadel, ale nejvíc to samozřejmě odnesla ta, co byla nejblíž. Navíc se jí útočnice lepili ke kožichu, což je burcovalo k dalším a dalším štípancům. Než se plakající Iva dostala k nedalekému jezírku, do kterého v zoufalství skočila, měla celé tělo jako jehelníček a v jednom ohni. Bezmocně zadržovala dech, zatímco nad vodou se pořád splašeně vztekalo celé hejno, ale nakonec se stejně musela vynořit pro nádech a okamžitě se ocitla pod další palbou. Než je to přestalo bavit, začala si myslet, že tam vypustí duši.
Z vody však nevylezla ani když byly pryč. Celé tělo ji pálilo a pobyt pod vodou se zdál jako to jediné, čím se může schladit a srazit otok. Vypadala jako nějaká nafouknutá nabobtnalá houba. Ale měla štěstí v neštěstí. Dýchat mohla. Žádný otok krku nebo snad anafylaktický šok...

L 1/5; leden 9/10

Později ji však polil učiněný děs. Jen ji zpatlat totiž očividně nebyl celý jejich plán, což si uvědomila v moment, kdy periferním viděním zaznamenala pohyb jedné z vlčic. Sávala se po větvích na strom, přímo k papyrovému hnízdu, které tam na stopce vyselo a linulo se z něj nepříjemné bzučení. Tohle nebyly včelky! A ty mrchy kolem ní skandovaly, ať to ta nahoře shodí! Přímo na ni. Kdyby mohla, zbledla by. Bylo by to ovšem stejně k ničemu, jako žadonění, které spustila.
Nebo vlastně dobré bylo. Způsobilo u zbytku záchvat posměšného smíchu. Utahovaly si z ní, jako by snad ony v její situaci zmohly něco jiného. A pak se vylosované vyslankyni konečně povedlo vosí hnízdo shodit. Vlčice, které dosud držely Ivu přimáčknutou k zemi se s křikem rozutekly, ale ona samotná neměla dost času na to vstát a vzít čáru.

L 4/5; leden 8/10

Vítězoslavně se pak vracely s plástvemi v tlamách lesem zpátky a nadšené Ivě vůbec nedocházelo, že tam panuje podivné ticho. Že si ostatní holky vyměňují významné pohledy. Nevnímala ten tlumený chichot, který se občas ozval. Prostě byla jen šťastná, že má konečně kamarádky, ať už je k tomu vedlo cokoliv. A brzy to měla plně pochopit.
Zrovna se otočila, aby ostatní upozornila na několik lesních jahod, které by k medu určitě perfektně sedly, když se na ní všechny koordinovaně vrhly. Čekala kousance, škrábance a kopance, ale místo toho ji Kikina prostě přimáčkla k zemi, využívajíc toho že je větší, lépe živená a starší. A ostatní se účastnily pěkného zvěrstva, když tu vzácnou sladkou komoditu prostě rozpatlali do hnědého kožichu, až lepil jako lepidlo. Iva se bránila v duchu plakala nad tím plýtváním. Jen proto, aby si z ní udělaly legraci a musela to týden vymývat...

L 3/5; leden 7/10

Samozřejmě to byla ona, kdo nakonec slavil úspěch a rozpačitým, ale nadšeným, vytím svolal zbytek vlčic v cílové destinaci. Těšila se na pochvalu a taky jich pár dostala, Krista ale ne. Ta se na ni jen tak podivně usmála, než zavelela, že jakožto nálezce má Ivka právo prvního pokusu. Což byla celkem fajn věc. Včely ještě nebudou úplně vytočené, když mezi ně hrábne. I tak to ale nebylo bez komplikací, neb se hejno vzpamatovalo dost rychle a i přes rychlé a cílevědomé jednání schytala vlčička pár štípanců do obličeje. Ke zbytků vlků však přiklusala nadšeně s pláství v zubech. Místo potlesku se na ni však snesla vlna kritiky. Že prý je to dost malý kousek a jestli se vůbec snažila. Další vlčice přinesla kousek ještě trochu menší, ale aplaudovalo se jí celkem vesele... Dokonce zaznělo něco o tom, že Iva prostě úl tak poničila že toho o moc víc vytáhnout určitě nepůjde. Nakonec však svůj kus ukořistila každá z vlčic.

L2/5; leden 6/10

Neodvážila se však nic z toho říct, aby snad nikoho neurazila. Na to byly okamžiky s nimi příliš vzácné a nechtěla si to hned pokazit tím, že si pustí tlamu na špacír. Většinu věcí jim tedy s úsměvem odkývala v naději, že jí to zajistí jejich přátelství na déle, než jen tenhle jeden den.
A pak padl ten návrh. Vybírat včelí úly. Další ze seznamu her pro puberťáky, která byla zároveň celkem užitečná. Med je dobrá věc a Iva ho doposud ochutnala jen pár kapek. A byla to příležitost jak prokázat svou hodnotu! Nemohla říct ne, ani kdyby chtěla. A ona nechtěla. Byla přímo hrr do toho zažít něco s ostatními. I kdyby jí to mělo stát žihadlo v čenichu! A tak se skupinka vydala do lesa. Nejdřív musely nějaký úl vůbec najít, aby se do toho mohly pustit. Iva se rozhodla následovat jednu včelku v její cestě po květech, zatímco ostatní celkem hloupě nazdařbůh bloudily po lese a doufaly ve štěstí.

L1/5; leden 5/10

Iva s očima navrch hlavy sledovala, jak spolu banda vlčic štěbetá jako hejno sýkorek. Poprvé v životě takhle z první ruky, nikoliv z dálky, takže výjimečně i čistě slyšela o čem přesně se baví. Byly to samé hlouposti, jako který z mladých vlků ve smečce je nejhezčí a který si nejlépe vedl při posledním lovu na myšky a jací z nich asi budou partneři. Jako by na to neměly dost času. Ivka nebyla o moc mladší než většina z nich a takové myšlenky jí na mysl ani nepřišly. Měla ostatně většinu času plné tlapky práce s udržováním sebe sama na živu. Lov na myšky, který pro ostatní vlčata ve smečce byl prostičkou zábavou, pro ni byl otázkou života a smrti.
Nakonec celá skupinka došla k závěru, že nejhezčí je Lexa, na kterém Iva neshledávala nic jiného než to, že je hloupý jako poleno. To podle nich bylo ovšem navýsost roztomilé a očividně jim to nijak nepřekáželo.