Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dante; únor 2/10

Iva se pod vousy pobaveně zasmála a špitla si jen tak pro sebe, že se asi nesnaží dost, když to nefunguje, ale to od něj byla ještě moc daleko, aby to mohl slyšet. Celkem rychle, na důkaz toho, jak osvědčená je to technika, se k němu přibližovala. Mezitím tomu úspěšně přišel na kloub a ona zavrtěla ocáskem. "Bezva!" Pochválila ho pořád ještě celkem zdálky, ale další slova už vlčkovi říkala přímo do očí. "Jsem Ivy. Žádná Grácie," zamrkala nejprve zmateně, za což se měla v následujících sekundách pravděpodobně dost stydět.
"Hmmm. Můžeš to hecnou a naučit se chodit po ledu," navrhla to složitější řešení. "Nebo tě můžu na břeh dostrkat!" Neváhala zmínit i to zábavnější. Oboje mělo své. Jedno mu umožní přežít všechny následující zimy, co přijdou. Druhé bude bezva hra na zabití nudy. "Nebo obojí!" Jo to znělo jako to pravé ořechové, ale výběr nechávala na něj. Byl to ostatně jeho život. He.

Loupla okem po svém boku, kde se postavila na značku černo-hnědá. Kája nebo tak něco. Ještě neměla úplně možnost určité informace zpracovat a asi se nebylo čemu divit. Kořeny z ní sosaly energii v takovém množství, že ji to málem posadilo na zadek. Zatím však ne. Musela držet formaci! A Cyril jí fandil! To jí dodalo ještě více odhodlání. Nikdy ji nikdo nepotřeboval, nikdy ji nikdo nepovzbuzoval. Byly to řádné života budiče.
A tak se soustředila a držela kouzlo v chodu, dokud nezaznělo to kouzelné slovo, že je všechno připravené. A příšeru neodnesl silný vítr. Tu podívanou si ale moc neužila, protože s úlevou přestal fungovat adrenalin a jí se konečně podlomily ty nožky. Unaveně sebou plácla Cyrilovi do kožichu. "Ty brďo," hlesla jen zadýchaně a i přes vyčerpání se na všechny kolem zářivě usmála. Svedla kouzlo! A pořádné kouzlo! A porazila příšeru! Sice s pomocí, ale i to se počítá! Bude mít o čem vyprávět vnoučatům. Tak! "Vy ste všichni dost hustí," dodala ještě zadýchaně k trojici vlků, co se na tom podílela.

Dante; únor 1/10

A zase to jezero. Její zkušenosti s ním byly celkem vrtošivé. Někdy to dopadlo dobře, jindy zas tolik ne. A teď mohla jen doufat, že celkem "normální" pokec se Sionem si dnes nevynahradí nějakou hrůzou hrůzoucí. Třeba topícími se vlčaty!
Ne. Mrzlo jak praštělo, takže propad ledu absolutně nehrozil. Přesto odrůstající vlče před sebou sledovala s trochou obav. Nevypadalo, jako by zrovna vědělo, co si počít a předvádělo na náledí jednu roznožku za druhou. Až jí z toho pobaveně cukaly koutky tlamy. Ale smát se nesměla! Mohlo to být nebezpečné! Co když si vyrazí zub a nezbude mu jich dost pro Zuběnku?
A tak si odkašlala, by si pročistila hrdlo a rozhýbala hlasivky a pak na něj z bezpečí závějí na břehu křikla. "Musíš použít drápy! Zapíchnout je," doporučila mu a zároveň sama na led vstoupila, míříc mu na pomoc, kdyby snad dobře míněná rada nestačila.

Začalo se toho dít strašně moc najednou. Krom Bílé a Černo-hnědé se ukázal ještě černobílý a bílo-hnědý. A taky ta příšera. Hlavně ta příšera. Ivě z pohledu na ní hučelo v uších a stáhla ocas mezi nohy. Nikdy žádnou příšeru neviděla, pokud nepočítáme monstra v kůži vlčí ukrytá. Co to jako mělo být? Zubatý ledový pavouk?
Alespoň, že Cynthia působila v rámci mezí v pohodě. Byla dost při síle, aby jí záleželo na vlastní hrdosti a vzpouzela se odnesená. Ivě proběhlo hlavou něco neskutečně absurdního a čistě puberťáckého - že by se tím dotyčným klidně nenechal jen odnést, ale rovnou unést. Další zavřeštění příšery jí však nit hloupých myšlenek přetrhl.
Sněhová stěna, létající stromy a... formující se tornádo? Magie je vážně ujetá! A ona přece taky musí něco takovýho umět! Že si uměla zneviditelnit ucho bylo sice fajn, ale teď to nemělo zrovna využití. A pak se jedna z těch končetin začala natahovat po Thie s Aithérem. Vykřikla a všechno se v ní vzedmulo hrůzou a odporem. Nemohla dovolit, aby jim to ublížilo! A než se nadála, ze závějí vystřelila salva silných kořenů, které začaly tvora omotávat jako klubko obřích hadů a znehybňovat ho. To, že to dělá ona, si uvědomila jen z toho jak se o ni okamžitě začala pokoušet únava. Zatnula ale zoubky a snažila se udržet ho co nejdéle, aby mohli ostatní udělat své. Zneškodnit příšeru, nebo od ní utéct.

Věci se snad začaly obracet k lepšímu. Baghý byla někde v blízko a navíc se našli i s Cyrilem! Už se celá naspeedovaná chystala rozběhnout za ním a zválet ho láskyplně ve sněhu, jak se sluší a patří, když se tu zjevily hned dvě vlčice.
Ji samozřejmě zaujala hlavně ta šedohnědá, co se na ni hnusně obořila a donutila ji stáhnout uši k hlavě.. "Pardon," broukla podřízeně, ale pak sebou škubla a našla v sobě trošku vzdorovitosti. "Ale volám tu o pomoc už hrozně dlouho! Thia..." No. Šedohnědá se raději zajímala o Cyrila a udělala mu to, co měla v plná Ivanka samotná. A očividně se znali. Dobře. Měl i jiné kamarády, to bylo přece dobře!
Ale špetce žárlivosti neunikla. To zas ne. Ona měla ostatně jen jeho, když Nori měl takové tendence zjevovat se a mizet. Moc času na přepad sebelítosti ale neměla, protože se začaly zase dít VĚCI. Vyvalila oči jako krtek. Hnalo se TO na ně? Ohlédla se po Cyrilovi, který si o ni očividně dělal starosti a reflexivně vykročila, aby splnila jeho požadavek. Pak si ale vzpomněla na šedivku ukrytou v listí. "Ale Thie je špatně!" Křikla téměř zoufale a odhodlaně se obrátila k té kopě. Nevěděla, co má v plánu udělat, aby je nepřeválcoval obě, ale nemohla ji tam přece nechat. "Thio! Musíš pryč!" Začala do větší vlčice šťouchat, snad aby jí pomohla na nohy a odklidit se někam jinam. Než to k nim doběhne.

L 2/5; leden 10/10

Křehký úl se rozpleskl o zem přímo u jejího čumáku a vznesl ze z něj rozlícený roj. Vosy se pustili do všeho, co se hýbalo, takže i ostatní vlčice dostaly svůj díl žihadel, ale nejvíc to samozřejmě odnesla ta, co byla nejblíž. Navíc se jí útočnice lepili ke kožichu, což je burcovalo k dalším a dalším štípancům. Než se plakající Iva dostala k nedalekému jezírku, do kterého v zoufalství skočila, měla celé tělo jako jehelníček a v jednom ohni. Bezmocně zadržovala dech, zatímco nad vodou se pořád splašeně vztekalo celé hejno, ale nakonec se stejně musela vynořit pro nádech a okamžitě se ocitla pod další palbou. Než je to přestalo bavit, začala si myslet, že tam vypustí duši.
Z vody však nevylezla ani když byly pryč. Celé tělo ji pálilo a pobyt pod vodou se zdál jako to jediné, čím se může schladit a srazit otok. Vypadala jako nějaká nafouknutá nabobtnalá houba. Ale měla štěstí v neštěstí. Dýchat mohla. Žádný otok krku nebo snad anafylaktický šok...

L 1/5; leden 9/10

Později ji však polil učiněný děs. Jen ji zpatlat totiž očividně nebyl celý jejich plán, což si uvědomila v moment, kdy periferním viděním zaznamenala pohyb jedné z vlčic. Sávala se po větvích na strom, přímo k papyrovému hnízdu, které tam na stopce vyselo a linulo se z něj nepříjemné bzučení. Tohle nebyly včelky! A ty mrchy kolem ní skandovaly, ať to ta nahoře shodí! Přímo na ni. Kdyby mohla, zbledla by. Bylo by to ovšem stejně k ničemu, jako žadonění, které spustila.
Nebo vlastně dobré bylo. Způsobilo u zbytku záchvat posměšného smíchu. Utahovaly si z ní, jako by snad ony v její situaci zmohly něco jiného. A pak se vylosované vyslankyni konečně povedlo vosí hnízdo shodit. Vlčice, které dosud držely Ivu přimáčknutou k zemi se s křikem rozutekly, ale ona samotná neměla dost času na to vstát a vzít čáru.

L 4/5; leden 8/10

Vítězoslavně se pak vracely s plástvemi v tlamách lesem zpátky a nadšené Ivě vůbec nedocházelo, že tam panuje podivné ticho. Že si ostatní holky vyměňují významné pohledy. Nevnímala ten tlumený chichot, který se občas ozval. Prostě byla jen šťastná, že má konečně kamarádky, ať už je k tomu vedlo cokoliv. A brzy to měla plně pochopit.
Zrovna se otočila, aby ostatní upozornila na několik lesních jahod, které by k medu určitě perfektně sedly, když se na ní všechny koordinovaně vrhly. Čekala kousance, škrábance a kopance, ale místo toho ji Kikina prostě přimáčkla k zemi, využívajíc toho že je větší, lépe živená a starší. A ostatní se účastnily pěkného zvěrstva, když tu vzácnou sladkou komoditu prostě rozpatlali do hnědého kožichu, až lepil jako lepidlo. Iva se bránila v duchu plakala nad tím plýtváním. Jen proto, aby si z ní udělaly legraci a musela to týden vymývat...

L 3/5; leden 7/10

Samozřejmě to byla ona, kdo nakonec slavil úspěch a rozpačitým, ale nadšeným, vytím svolal zbytek vlčic v cílové destinaci. Těšila se na pochvalu a taky jich pár dostala, Krista ale ne. Ta se na ni jen tak podivně usmála, než zavelela, že jakožto nálezce má Ivka právo prvního pokusu. Což byla celkem fajn věc. Včely ještě nebudou úplně vytočené, když mezi ně hrábne. I tak to ale nebylo bez komplikací, neb se hejno vzpamatovalo dost rychle a i přes rychlé a cílevědomé jednání schytala vlčička pár štípanců do obličeje. Ke zbytků vlků však přiklusala nadšeně s pláství v zubech. Místo potlesku se na ni však snesla vlna kritiky. Že prý je to dost malý kousek a jestli se vůbec snažila. Další vlčice přinesla kousek ještě trochu menší, ale aplaudovalo se jí celkem vesele... Dokonce zaznělo něco o tom, že Iva prostě úl tak poničila že toho o moc víc vytáhnout určitě nepůjde. Nakonec však svůj kus ukořistila každá z vlčic.

L2/5; leden 6/10

Neodvážila se však nic z toho říct, aby snad nikoho neurazila. Na to byly okamžiky s nimi příliš vzácné a nechtěla si to hned pokazit tím, že si pustí tlamu na špacír. Většinu věcí jim tedy s úsměvem odkývala v naději, že jí to zajistí jejich přátelství na déle, než jen tenhle jeden den.
A pak padl ten návrh. Vybírat včelí úly. Další ze seznamu her pro puberťáky, která byla zároveň celkem užitečná. Med je dobrá věc a Iva ho doposud ochutnala jen pár kapek. A byla to příležitost jak prokázat svou hodnotu! Nemohla říct ne, ani kdyby chtěla. A ona nechtěla. Byla přímo hrr do toho zažít něco s ostatními. I kdyby jí to mělo stát žihadlo v čenichu! A tak se skupinka vydala do lesa. Nejdřív musely nějaký úl vůbec najít, aby se do toho mohly pustit. Iva se rozhodla následovat jednu včelku v její cestě po květech, zatímco ostatní celkem hloupě nazdařbůh bloudily po lese a doufaly ve štěstí.

L1/5; leden 5/10

Iva s očima navrch hlavy sledovala, jak spolu banda vlčic štěbetá jako hejno sýkorek. Poprvé v životě takhle z první ruky, nikoliv z dálky, takže výjimečně i čistě slyšela o čem přesně se baví. Byly to samé hlouposti, jako který z mladých vlků ve smečce je nejhezčí a který si nejlépe vedl při posledním lovu na myšky a jací z nich asi budou partneři. Jako by na to neměly dost času. Ivka nebyla o moc mladší než většina z nich a takové myšlenky jí na mysl ani nepřišly. Měla ostatně většinu času plné tlapky práce s udržováním sebe sama na živu. Lov na myšky, který pro ostatní vlčata ve smečce byl prostičkou zábavou, pro ni byl otázkou života a smrti.
Nakonec celá skupinka došla k závěru, že nejhezčí je Lexa, na kterém Iva neshledávala nic jiného než to, že je hloupý jako poleno. To podle nich bylo ovšem navýsost roztomilé a očividně jim to nijak nepřekáželo.

L 3/5

Byla moc ráda, že ji Thia považuje za to lepší, co máti zplodila. Celé dětství jí všichni cpali, že to ona je ta špatná. Špinavej levoboček bez větší hodnoty. Poprvé někdo řekl, že je lepší a srdéčko jí z toho tlouklo tak blaženě, že ji to vážně ukolébalo k pochrupkávání. V kopě listí na území smečky, kde neměla co dělat. Ha-ha.
"Sheyo?" Zopakovala po rozespalé šedivce zmateně, ale určitě se nejala nějak vyzvídat. Stejně ji víc zajímalo vytí, které se ozývalo lesem. "To byla Bahgý... myslím," vysvětlila jí pak omluvně a zlatá očka upřela do lesa. Směrem odkud ten hlas přišel. Nic neviděla, tak pohledem loupla i k obloze, pro jistotu. Alfa tu má přece křídla. Ale zatím nic.
Místo toho se ozval další hlas a ten u ní způsobil ještě bouřlivější záchvat radosti. Poznávala ho! Vyskočila z hromady listí, jako by jí na vidle brali a začala se o překot rozhlížet do všech stran. "Cyriléééééé!" Dovolila si zase začít řvát, když to teď nebylo Thie přímo do ucha. "Tadyyyyy!" Přidala další slovo, které mohlo nasměrovat ztraceného kamaráda, alfu nebo klidně někoho dalšího.

L 2/5

"V-Vážně?" Vyhrkla nadšeně, když jí Thia pověděla o výsledcích jejího snažení. Chvíli se snažila na inkriminované místo dohlédnout a šilhala u toho jako nějaký pošuk, nakonec ale uznala, že je to marná snaha. "Paráda! Umim mizet," pochválila si, ale nevyhnula se kapce hořkosti. Kde tahle magie byla, když si jako malá přála být neviditelná? Teď chce být viditelná a hle, najednou to jde. Pf. Rozhodla se však nebýt nevděčná.
Vděčná byla i za šedivčinu reakci. Dodávalo jí to naději, že ve světě to vážně funguje jinak. Líp. "Jo. Naštěstí máme jiný otce, tak je naděje, že já budu normální," zazubila se na ni. Po tom kouzlení už dost unaveně a chvíli na to začala v té hromádce, nalepená starší vlčici na bok, poklimbávat.
Ušiska jí ale okamžitě zapracovala, když se ozvalo další vytí. Konečně! "To je Baghý!" Zavýskla a hned se dala do svého vlastního vytí, hezky nazpátek, aby je nedej bože alfa neminula. Cynthia potřebovala pořádnou pomoc! "Tady sméééé" Přidala k tomu z plných plic. Jak jí rozespalost dovolovala.

L54 (4/5); 4/10

Ta je přijala s velkými díky, že si je schová na později. Nikdy Ivě za nic nepoděkovala a ta se tím nechala unášet málem do světa divů a několik dalších hodin chodila po doupěti s přiblblým úsměvem a hlavou v oblacích. Dokud nezaslechla volání své sestry. Doposud před jejím hlasem, obzvláště když volal její jméno, brala nohy na ramena. Ale pod vlivem lehkosti posledních dní se za ním snad prvně v životě vesele rozběhla.
Našla Kikinu v obležení jejích kamarádek chichotalek. Tým tyranek. Znejistěla, ale popošťouchla se kupředu, především povzbuzena sestřiným sladkým úsměvem. Ona je přeci vedla, takže když teď spolu byly v dobrém, nemusela bát i jich! Bl to zvláštní pocit! Nesměle je tedy pozdravila a pět vlčic jí zvesela odpovědělo a rozevřelo ten jejich hlouček, aby se k nim vešla.

L52 (2/5)

"Oh! OH!" Vyšlo z ní místo jakékoliv smysluplné odpovědi, co by jí umožnila vypadat jako normálně smýšlející existence. Jenže existence mizící magie ji tak překvapila, že nic lepšího nezmohla. Hned se o celý návod k užití zajímala o dost více a napjatě Thiu poslouchala bez přerušování až do úplného konce.
Vpravdě netušila jak používat sval, o kterém ani neví, že ho má. Ale představit si něco, to by snad zvládnout mohla. Namluvila ostatně sama sobě, že s ní mluvěj vlkuláci. A soustředění taky neznělo tak složitě. "Dobře. Tak já to zkusim," rozhodla a pořádně se nadechal. Pak se chvíli tvářila hrozně pitomě, jak se snažila vizualizovat sebe samu s chybějící packou. Spíše než jako soustředění to vypadalo, že z ní za chvíli něco vypadne. Nakonec to ale nebyla úplně marná snaha, jen se někde mezi představou v její hlavě a realizací něco pokazilo a místo tlapky jí začal dost nepříjemným způsobem poblikávat pravý slech. Toho si ovšem nemohla všimnout. Za prvé - zírala si na tlapku. Za druhé - na hlavu si neviděla.
"To muselo být fajn," zamrumlala, byla najednou nějaká unavená. "Mne ségra vyválela v medu pak na mne vypustila hejno vos," dodala nešťastně.