Příspěvky uživatele

< návrat zpět

březen 3/10

Pomaličku vykročila jeho směrem a zarazila se, když zvedl hlavu a upřel na ni svá korálková očka. Byl tak roztomilý s tím svým oranžovým zobáčkem! Vypadal ale dost nedůvěřivě, ačkoli zatím zůstával, kde byl. Jak jinak zjistit jestli umí mluvit, než pokusem o konverzaci, že?
A tak se nadechla a opatrně jej oslovila. "Ahoj. Já jsem Ivy. Neumíš náhodou mluvit?" Za zkoušku nic nedáte. A on na ni chvíli koukal tak intenzivně, že to vypadalo, jako by o jejích slovech opravdu přemýšlel a rozhodoval se, jestli jít s kůží na trh nebo ne. To ji povzbudilo a zkusila to znovu. "Vim že se s tím určitě nesvěřujete každýmu, ale kdybys to náhodou uměl, mohli bychom být kamarádi," navrhla mu a provedla ten osudový krok vpřed. Pták zaskřehotal a dal se překotně na úlet. Vlčička za ním uběhla pár dalších kroků s několika dalšími slůvky na rtech, ale nakonec to vzdala.

březen 2/10

Otázkou navíc bylo, jestli vůbec kouzla a všechny tahle udělátka za hranicemi Galli fungují. Teď sice umí myšlenkou vyrůst desetimetrový strom z malého vyschlého semínka během několika chvil, ale co když to venku prostě nefunguje? Akorát by se zjevila s pusou plnou řečí, připravená to všem předvést a skončila by odsouzená jakožto blázen. Dokonce ani u těch mluvících zvířátek si nemohla být jistá. Třeba i ta najednou pozbudou magií nabytý rozum. Přesto by nějaké chtěla. Žádný odchod Z Galliree ostatně neplánovala. A už vůbec ne návrat domů, takže na tom co se stane za hranicí vůbec nezáleželo. Jenže jak se takové mluvící zvíře shání? Běhají normálně po lese a jen musíte mít štěstí? Nebo o něj musíte poprosit nějakého velkého čaroděje? Místní bůžky? To se jí zdálo jako nejpravděpodobnější, přesto upřela zrak na kosa, který opodál seděl na kameni. Za zkoušku nic nedá, ne?

březen 1/10

Zase sama samotinká a na toulkách. Poslední dobou jako by se jí všichni vyhýbali a ona čím dál tím více přemýšlela o tom, že by se jí hodil nějaký zvířecí kamarád. Jako má třeba Iška. Co že to bylo? Mýval? Jezevec? To setkání se událo tak dávno, že už to měla tak trochu jako v mlze. Dokonce si ani nepamatovala to, že Keziah měla křídla! Asi celkem oblíbený rys mezi místními vlky...
Každopádně zvířecí kamarád na cesty zněl super! Zvlášť když uměli vlčí řečí, což bylo téměř k nevíře, ale už si na Gallireiské poměry vážně zvykal. Vráti se domů a vyprávět jim tak o všem, co tu viděla, určitě by ji ukamenovali za slabomyslnost. Musela by jim ukázat pořádné důkazy a dost možná ani to by nestačilo. Ostatně nikdy nepotřebovali žádný velký důvod k tomu, aby ji mohli potrápit.

(36)

Iva musela uznat že tahle smečka pořádně žije. Nevěděla kam natáčet uši první, natož komu odpovídat a na koho koukat. Ne že by ji to děsilo nebo tak něco, ale byla po takové době v osamění poněkud přesycená děním a tak se přistihla u toho, jak se od toho rodinného setkání krůček po krůčku nenápadně vzdaluje. Možná Kezi navíc trochu záviděla ten něžný zájem její rodiny o její blahobit, neb to si sama v životě nezažila a.... Ten pocit se jí nelíbil. Neměla by se na nikoho zlobit jen za to, že má hezčí dětství než ona!
Poctivě však našpicovala ouška, když se chopila slova místní alfa, aby uvedla situaci na pravou míru. Z jejích slov to vypaalo, že je v Borůvce opravdu veselo. Dokonce jmenovala novou alfu, což byl vlk, který teď mimochodem stál přímo kousek od ní. V duchu se nad takovou sadou zodpovědnosti zhnuseně otřásla, ale na Erlenda se vřele zazubila. Vzhledem k tomu že Baghý pak odešla, bylo zřejmé, že se Ivanka stane jeho první povinností ve funkci. Sama musela polknout vlastní nervozitu, než ho oslovila. Měla tu ostatně úplně cizímu vlkovi dokázat že má jakou hodnotu. Hodnotu co v ní neviděla ani vlastní máma. Rozhodla se tomu však statečně postavit a donutila svůj ocásek k pohybu do stran na znamení nadšení.
"Zdravím. Ahoj. Jsem Ivy. Také bych se chtěla přidat do smečky! A Cyril taky," ohlédla se po svém adoptivním bráškovi, který zase jednou vypadal celkem mimo. "Omlouvám se, že jsem až tady, ale byl to trochu chaos," dodala celá na rozpacích. "Ztracený Nori, nemocná Thia. A pak ta příšera," vysvětlila mu tiše.

(35)
>>> Borůvečka

Před vstupem se ještě na krátko zarazila, neb jí to pořád připadala trochu nepřístojné. Lézt někomu do obýváku, když nejste člen rodiny. Ale pozvání na návštěvu se dostavilo a navíc tu byl Cyril, který si z toho asi moc těžkou hlavu nedělal a tak nakonec následovala jeho příkladu. Vevnitř se pak snažila moc nezírat a nerozhlížet, jen jim pochválila výzdobu a na Awaraka se usmála. Chtěla by mít jeho optimismus. "Nahánět zvládnu," přislíbila a doufala, že tomu tak opravdu je. On té doby co v sobě našla odpor k zabíjení nic podobného nezkoušela. Ale snad to bude dobré, když sama nebude tím, kdo tvora ze světa sprovodí. "Aj! Jste v pořádku?" Vykvikla starostlivě když si ublížil a rozpačitě zastříhala oušky. "Asi to bude nejlepší," dala mu za pravdu, ačkoliv netušila jestli bude v cizím prostředí vůbec schopná zamhouřit oka.
Zvlášť když se jí do zorného pole dostala Thia a pak jedna černobílá vlčička. Hned byla jak na pružince a začala přešlapovat. Bylo hodně nevhodný se za nima rozběhnout uprostřed rozhovoru s Awarakem? On to ale naštěstí rozlouskl za ni a dovedl je až k nim. "Ahoooj," zamávala tlapkou vesele na Keziah, kterou kdysi dávno potkala u jezera. Tehdy byla ještě vlče, teď už vlčí slečna! "A kde máte Sibču?" Zeptala se zvědavě i na druhou ze sester, co už znala a konečně si to přikvačila k Cynthii, jen pro změnu udržela uctivou vzdálenost. Nechtěla ji před tolika vlky ztrapňovat svými projevy. "Jsem ráda že je ti líp! My jsme úspěšně vyhnali příšeru!" Zazubila se na ni snad i trochu hrdě. "Bylo to hustý! Všichni byli hustí!" Zopakovala to, co už prohlásila venku, aby o tu informaci náhodou nikdo nepřišel.

"Ty taky umíš mizet?" Obrátila se na Cyrila s nadšením a tiše se zahihňala Kayině poznámce. Zavrtěla ocáskem na Awaraka, který se tvářil trochu nejistě a těkla pohledem k jeho běloskvoucí partnerce. "To mne mrzí," broukla rozpačitě, neb úplně nevěděla co na tu hořkost odpovědět a raději nic moc neslibovala. Kdo ví, co budoucnost přinese, že? A měla co nabídnout?
"Lovit umím," připustila, avšak bylo tam cítit takové to nevyřčené "ale". Nebyla si totiž jistá, že je těch krvavých činů stále schopna. Vzpomněla si na tu rybu a srnče, které zardousila s Cyrilem a zhoupl se jí žaludek. Rychle se otřásla, aby se toho pocitu zbavila a vykročila poslušně za nimi. K úkrytu. Teď se ukáže jestli to popravdě není nějaká pochybná past na vlky. Heh. S Cyrilem po boku se však už tolik nebála. Když se navíc zjevil vlček, který předtím odvedl Thiu a s dobrými zprávami, nadšeně přidala do kroku. Thie je líp! Musela si to ale zkontrolovat.

>>> úkryt

10/10

Nezdálo se ale, že by jí matka příroda chtěla snést modré z nebe a to přání splnit střelhbitě a okamžitě. A tak si povzdechla, zase se postavila na nohy a vykročila do té vánice vstříc. Chtěla být prostě co nejdříve zpátky a chopit za pačesy příležitost ostatní poznávat. Hezky jednoho po druhém. Nebo klidně ve skupinkách jako posledně. Není přeci vybíravá.
Povídat si s vlky bez ohledu na postavení. Bavit se, aniž by ji všichni obdarovávali křivými pohledy a opovržením. Jo. To bude rozhodně moc fajn. Možná ze začátku divné a z její strany neobratné, ale všechno má svůj čas. Teď záleželo jen na jednom. Neztratit se v té chumelenici a bezpečně dojít do cíle. Snad postačí jít prostě jedním směrem a dojde k nějakému bodu, co ji nasměruje. Nejen k Borůvkovému lesu, ale snad i na cestu za lepšími zítřky.

9/10

Nebyl to ale jediný důvod, proč si přála, aby zima skončila. Začínala totiž mít dost velký hlad, ale od té příhody s rybou nebyla sto pozřít cokoliv, čemu proudila v žilách krev. Ani mrtvý kus masa, ze kterého nebylo poznat, čeho byl originálně součástí, nedokázala vzít do tlamy, aniž by se jí zvedl žaludek. Potřebovala aby příroda rozkvetla a uplodila pro ni něco sladkého pod zub. Nemohla se dočkat jahod, rybízu a jablek. A taky chtěla vidět Borůvkový les v jeho plné kráse. Těžko sice říct jestli je to v květu na jaře nebo v plodu v létě, ale sama to snad brzy bude mít příležitost posoudit. Do té doby si mohla jen vyhrabávat ze zamrzlé země kořínky nebo magií něco přinutit k růstu. To jí ale bralo tolik energie, že to bylo vlastně kontraproduktivní.

8/10

Ach, zase se vracela vzpomínkami do minulosti. Slíbila si přeci, že přestane! Ale asi to nebylo jen tak. Nemohla svou historii úplně zapomenout. Utvářela její charakter. Hrála v jejím životě nějakou roli a měla smysl. Ačkoliv si ji ošklivě protrpěla, byla její součástí. Jen se v ní nesměla moc topit. To znělo jako vhodný kompromis. A třeba jí s tím někdo pomůže. Potřebovala zaplnit ten zbytek svého bytí veselím! S novými milými vlky.
Posadila se na kraji lesa, kde jí už vítr z planiny škubal kožíškem a s přivřenýma očima vyslala k nebesům prosbu, aby to brzy skončilo. Aby se všechny ledové příšery vytratily do neznáma, nechali "její" nový les na pokoji a nechali ji být ještě chvíli vlčetem, když to v tom správném věku nestihla. Pevně věřila že má právo to pomaličku polehoučku postupně dohnat.

7/10

A to přitom pořád nebyli všichni! Ještě tu byl přeci Awarak. Ten vlk s korunkou na hlavě a zvláštním vychováním. A také Omorika, Bakiina dcera, kterou hledal. A ta měla pravděpodobně také nějakého tatínka. Většinou druhá alfa do páru, že? Zajímalo ji, kdo by to mohl být. A třeba z toho spojení vzešlo víc vlčat? Má Omorika sourozence? Třeba i poloviční? Bratra? Sestru? Kolik?
Kupodivu si v tom zamyšlení vzpomněla znovu na Beta pár. Siberie vlastně voněla podobně jako oni! Potěšeně se zazubila. Přišlo jí, že tu smečku začíná skládat hezky dohromady a získávat si potřebný přehled! A ještě tu přeci byla Kezi, kterou potkala spolu s Iškou u jezera. Určitě byly stejného věku. Jaké to asi bylo mít sestřičku ze stejného vrhu a vyrůstat bok po boku? V láskyplné rodině?

6/10

Přeskočila spadlý kmen, který nebyl ve všem tom sněhu téměř vidět a zamyslela se nad tím, kdo další v Borůvce žije. Byl tam ještě ten černobílý, co pak odešel značkovat. Partner Aranel. Vypadal vlídně a mile, ale nemohla si za boha vzpomenout na jméno. Doufala, že ho to neurazí, až se znovu potkají. Pokud to tedy do té doby nenápadně z někoho nevymámí.
A pak si pamatovala toho bílého s hnědým uchem, co pomohl Thie do úkrytu. Byl hodně podobný Aranel. Awarakovi zas tolik ale ne. Možná měl jiného otce? Hnědého? Tak jako Iva sama? Nebo to byl mladší bráška? Mezi vlky mohly být celkem zajímavé věkové rozdíly. Bude vhodné se na to doptat nebo má spíše tiše pozorovat a doufat, že se to dozví z jejich chování. Úplně zapomněla, jak nervy drásající může být ta snaha nikoho v tak velké skupině nenaštvat.

5/10

Rozhodně by to byla paráda. Aranal ze začátku působila celkem chladně, ale dalo se to pochopit. Však se jí tu rozvalovali v obýváku, že? Snad se to vylepší, až budou součástí jedné rodiny. Jo rodiny. To slovo pro ni znělo jako nějaké kouzelné zaklínadlo. Smečka. Rodina, kterou si vybíráš. A ona se snažila věřit tomu, že vybrala správně. Ano, muselo to být správně! Bude tu s ní přeci i Cyril! Kde jinde se cítit jako doma, než s velkým bráchou po boku? Mnohem lepším bráchou, než byl ten pokrevní, mimochodem. Takže mohla mít určitě celou naprosto skvělou nepokrevní rodinu. Tak! Prostě nechat tu skutečnou za zády a předstírat, že se to nikdy nestalo. Pro dobro své i svého okolí. Nikdo přeci nechce trávit čas ve společnosti nestabilního uplakánka.

4/10

Vyrazila na procházku do lesa. Takový ten komfort akt, když nevíte co s časem. Nebo rovnou s celým životem. Procházela se bez ledu a skladu, poslouchala to ticho, narušované jen prskotem závějí pod jejíma nožkama a přemýšlela o všem a o ničem zároveň. Takhle zima zimovatá byla zatím pořádný průser a moc neslibovala nějaké lepší zítřky. Přesto se snažila prohlédnou skrz tu neprostupnou vánici a hledat v ní tu naději.
Naději na novou rodinu v podobě Borůvkové smečky. Znala osobně jen pár jejích členů, ale všichni jí přišli prostě bezvadní. Někteří možná trošičku svoji, ale ani ona přeci neni dokonalá ukázka normálního vlka. Prostě jen doufala, že zapadne. Je tam přeci Baki, Nori, Siberia! A Kaya! Celkem od rány, ale líbila se jí. A třeba zůstane i Thia!

Dante; 3/10

Zmateně zamrkala znovu a očividně jí to dost šrotovalo hlavinou, než prostě přiznala, že... "Nerozumím. Proč bys říkal grácie, když máme slovo děkuju?" Koncept cizích řečí pro ni byl očividně zcela cizí a chudák malá jí to bude muset košatěji objasnit. Tomu dalšímu však rozumněla dostatečně a zvesela zamávala oháňkou.
"Tak teda ahoj zaseklý Dante. Zkusíme tě odzaseknout," zazubila se a dala se do asistence při přesunu. Chvíli si vedl s tím chozením dost dobře, ale pak zapomněl co má dělat a zase se začal klouzat kupředu, jak nějaký kus hadru. Rozběhla se za ním, když ho dohnala, sama zvedla drápky z ledu a kloucala po tlapkách vedle něj. "Haha, neni to tak hrozný ne?" Ji osobně to velice bavilo, pak ovšem led udělal své, jejich dráhy se zkřížily a zastavili se jeden o druhého.
"Tak ještě jednou," povzbudila ho k dalšímu pokusu a hezky z blízka mu ukázala, co s drápky na ledu dělat.

A příšera byla fuč! Úlevně si povzdechla a schoulila se u Cyrilova boku, kam se svalila jak kámen, sotva své kouzlo nechala být. Na odpočinek ale moc času nebylo. Byla ostatně pořád na území cizý smečky a ostatní to dost zajímalo.
První se však otočila na Kayu a dojatě zavrtěla ocáskem. Byla to sice taková chvála nechvála, ale pro vlčičku, co znala jen urážky to bylo jako svaté zjevení. "Děkuju," broukla tedy vděčně a pokývala hlavou. "Ano, ano! Ivy!" Už si na to jméno tak zvykla, že ho přijala za své. Rozhodně bylo hezčí než to, co jí dala nenáviděná máti. A přitom stále podobné, takže díky tomu neztrácela svou identitu. "Není zač, to je přeci samozřejmost." Musela by sama nad sebou zlomit hůl, kdyby nepomohla vlkům v nesnázích. Říká se ostatně, že se máš k ostatním chovat tak, jak chceš aby se oni chovali k tobě. Tlapkou pak zamávala Awarakovi, který odběhl řešit jinou situaci a zadívala se na obě vlčice.
"Baghý mi kdysy místo nabídla, ale nebyla jsem úplně připravená se usadit," vysvětlila rozpačitě, nechávajíc si pro sebe svou tehdejší paranoiu. Tehdy ji vřelost všech místních tak vyděsila, že v tom hledala nějakou zradu a radši se uklidila. Za ten rok na Galliree ale pochopila, že existují i hodní a milí vlci, kteří vám nechtěji vrazit tesáky do zátylku. "Ale teď už jsem," dodala a ohlédla se přes rameno k vlkovi, kterého považovala za svého nejlepšího kamaráda. "Cyrile, ty taky, že jo?" Nechtěla ho k ničemu nutit, ale bylo by to bezva. Sice tím odsunou jejich plány na kočovnou smečku, ale nebylo lepší mít nějaké "doma"?