Příspěvky uživatele

Během toho, co bojovala se závratí a zkoumala, kolik si zlámala kostí, les protnulo krátké zavytí, které potvrdilo její domněnku, že tu není sama. Během chvíle pak čelila majitelce hlasu tváří v tvář. Měla moc pěknej huňatej kožich, takovej by si taky nechala líbit, hlavně teda v zimě. Jen ji dost mátly ty modré chlupy. To v životě nikdy neviděla. Ale nebyla to jediná divná věc. Dotyčné se navíc něco houpalo na krku a v neposlední řadě... Měla křídla.
Asi jsem se praštila do hlavy víc, než jsem si myslela. Projelo jí hlavou, zatímco se snažila pořádně zaostřit, bylo dost nepříjemné vidět rozmazaně a trojmo. Musela se ale soustředit na víc věcí najednou. Třeba na slova, které patřila jí.
"Hm, sluší se pozdravit, když se jeden k někomu přiblíží," zamumlala a jazyk se jí při tom neposlušně převaloval v tlamě. Potřásla prudce hlavou, jako by ji to snad mohlo zbavit všech těch momentálních neduhů a povzdechla si. "Ne, sorry. Ještě jsem si ani nestihla všimnout, že jsem na území smečky," pověděla smířlivě, protože vzhledem k situaci na ni byla cizinka vlastně dost hodná, takže na ni nemusela být hned protivná. Za ten pád ostatně nemohla.
Nelhala. Měla trochu moc potíží sama se sebou, takže ze zdejších pachů zatím stihla vnímat jen intenzivní sladkost borůvek. Teď když začenichala, aby se na to zaměřila, zřetelně cítila i fakt, že je území řádně označené. Ať tu byla smečka jakákoliv, byli to poctivci a navíc s kvalitním poplašným systémem.
Hlava se jí pořád motala, ale zmohla se aspoň k tomu, aby se posadila a trochu lépe zaostřila. Ukázalo se, že divný šedý flek u nohou místní vlčice, bylo vlče. Takže se jí nezdálo, že slyšela hlasy dva. Mělo dost podobné zbarvení jako její sestra. Ale to se dalo říct o všech vlcích v odstínech šedi, takže se tím nenechala rozhodit a otevřela tlamu. Plánovala říct, že se spakuje hned, jak se trochu vzpamatuje, ale místo toho musela zastříhat ušima a ohlédnout se přes rameno. Někdo volal o pomoc a to dost úpěnlivě.
"To zní naléhavě," zamumlala starostlivě. Její vlastní volání o pomoc nikdy nikdo moc neposlouchal, ale to neznamenalo, že byla lhostejná k trápení ostatních. Jenže byla na cizím území, pod dohledem ochránce. Nemohla se nazdařbůh rozběhnout lesem. Ani toho momentálně nebyla zcela schopna.

>>> Zrcadlové hory

Překročení toho pohoří jí dalo pořádně zabrat. Bylo to divné místo. Několikrát málem zahučela do nějaké díry, a nebýt toho, že se ploužila jak hlemýžď, pravděpodobně by teď bezmocně vysedávala na dně nějaké díry a volala zoufale o pomoc. Vzhledem k tomu, jak mrtvo tam nahoře bylo, by tím zřejmě strávila zbytek svých dní. Nikde ani živáčka. Pff.
Jak to vůbec bylo možné. Ušla už tolik kilometrů a narazila jen na pár kamzíků a supů. Teď to ale začalo vypadat nadějně. Pohoří se začínalo měnit v les, a ona měla pocit, že z té výšky vidí i pár pohyblivých teček mezi stromy. Třeba si bude mít konečně s kým popovídat. Potřebovala trochu uvést do obrazu.
S novou vlnou naděje přidala do kroku, což se jí těsně před cílem vymstilo. Noha jí podklouzla na kameni a zbytek cesty se skutálela dolů, v doprovodu menší laviny štěrku. Na okraji lesa tedy zaparkovala dost tvrdým způsobem, ale ještě měla co dělat s deštěm malých kamínků. Popuzeně si odrfkla, ale asi byla vděčná za to, že nedošlo na nic horšího. A byla dole rychleji. Na bolest byla zvyklá, tak co.

Asi zbytečně dlouho vysedávala na vrcholku kopce a pozoroval to hemžení pod sebou. Ale vůbec se jí nechtělo vracet dolů. Aka domů. Apropo bylo zřejmé, že tam o ni nikdo nestojí a i ten nejodolnější vlk pod sluncem, musel při té myšlence propadat smutku. Akorát jim sloužila jako boxovací panák, což dokazovala i událost, co ji sem nahoru dnes zahnala. Akceptovala ten fakt, a nemohla se vyhnout lákavé idee, že by možná bylo nejlepší, kdyby teď ze srázu skočila.
Adekvátní reakce to zřejmě zcela nebyla, ale trpěla tím už dlouho a její emoce se tak trochu vymykaly kontrole. Absence jakékoliv přívětivosti dělala z vlčí mysli prostě bahnitou kaši, ve které se zákonitě musela dříve nebo později utopit. Absolvovala pár další krůčku ke kraji srázu a v duchu hodnotila, jak asi bude vypadat, až se tam v hloubce pod sebou rozplácne. A jakou radost to řadě existencí udělá. Ale chtěla jim to opravdu dopřát?
Absurdní bylo, že v moment kdy uznala, že její únava je silnější, než škodolibost a plně rozhodnutá začala ten první krok do prázdnoty, uslyšela za sebou drolení štěrku a hlas. "Ahoj, ty jsi Iva, že," ozval se poněkud nejistě, ale donutil ji otočit hlavou a na skákání pro teď zapomenout. Andělem strážným jí dnes byl jeden z oblíbených vlků, za kterými pálila její sestra. Adaptovala se nejprve na ten fakt, že je tady a mluví s ní a pak ze sebe setřásla šok, že zná dokonce její jméno. "Ano," odtušila přeměřujíc si ho pohledem, který jasně vypovídal o jejím zmatení. Absolutně netušila, co ho za ní přivedlo, ale nebyla hloupá, a když rozpačitě přešlápl, pár věcí jí napadlo. Ačkoliv se jí všechny zdály dost neuvěřitelné, na to, aby to mohla být pravda...

>>> Řeka Midiam (přes Východní hvozd)

Doufala že v lese bude mít příležitost odlovit nějaké zvířecí nedochůdče, ale potkala jen kamzíky, oplývající zdravím. Na to rozhodně teď neměla, takže se spokojila s ukusováním bobulí z ovocných keříků. Trocha sladkého ostatně nebyla na škodu. Aspoň to zahnalo tu houbovou pachuť, co se jí stále držela na jazyku.
Brzy uznala, že se opravdu vydala špatným směrem. Les začal řídnout a před očima se jí vylouplo menší pohoří. Vážně se jí ani za mák nechtělo šplhat po skalách. Ten kopeček ráno celkem stačil. Ale copak měla na výběr? Naštěstí byla houževnatý vlk, který dokázal jet jako lokomotiva, takže s malým povzdechem vyrazila kupředu.
Na každém kroku přitom důsledně větřila, protože co kdyby se na ni pro jednou usmálo štěstí? Třeba se tu někde válí tlející zdechlina, co by jí mohla posloužit. Jediné maso, co se kolem ní vyskytovalo, tu ale čile hopsalo na vlastních nohou. Lovit kamzíky v horách, když to nezvládnete ani v lese, by bylo absurdní a tak se rozhodla věřit tomu, že za dalším rohem bude už konečně lépe. Pokud ne, asi v ní brzy bouchnou saze.

>>> Borůvkový les

>>> Kopce Tary (přes Narvinijský les)

Zastavila se až těsně u břehu řeky. Zadumaně převalovala v tlamě houbu, kterou vytrhla i s podhoubím těsně před odchodem z lesa. Užívala si, že má po pár dnech konečně něco v tlamě. A velmi nedůvěřivě hodnotila barvu vodního proudu před sebou. Nespokojeně přitom krčila obočí. Nevypadalo to úplně nezávadně.
Předchozí řeku vyškrtla, protože voda v ní byla ledová, dokodrcala se až sem a... V duchu zaúpěla, protože nechtěla riskovat, že jí u skutečného úpění vypadne houba z tlamy. Nikam nespěchala, pohodlně se usadila a během žvýkání přemýšlela, jestli to risknout nebo ne.
Nakonec tu pochybnou žvýkací hmotu, co z houby zbyla, spolkla a sklonila k proudu čenich. Nedalo se říct, že by voněla nějak jinak, než normální voda, tak se odhodlala šplíchnout si Jazykem do tlamy malý vzorek, aby posoudila i chuť. Bohužel ale cítila jen houby. Bylo to na prd. Rozhlédla se tedy trochu a zjistila, že pod vodou plavou ryby, jako kdekoliv jinde, což jí dodalo odhodlání se nakonec napít z plna hrdla.
Chvíli ještě setrvala na místě, kdyby to s ní třeba mělo seknout, ale když se nic nedělo, nakopla se k další aktivitě. Po kamenech (ze kterých se vyklubali podivní živí tvorové), přeskákala na druhou stranu a zmizela v lese.

>>> Zrcadlové hory (přes východní hvozd)

Neměla v hlavě zabudované hodiny, takže se ani netroufala odhadovat, jak dlouho spala. Ale cítila se hned lépe. Ale vždycky se ukázaly nějaké problémy, co je potřeba řešit. Momentálně šlo o žízeň a hlad.
Dlouze si zívnula, pak se ještě déle protahovala a nakonec se nenadšeně zadívala nahoru do kopce, u kterého zrovna stála. Bylo jasné, že z té řeky, co jí tekla za zády, rozhodně pít nemůže. Kdyby jí z toho nezmrzl jazyk, rozhodně by ji pak pěkně bolelo břicho. Stačila ta bolest z hladu.
Beze spěchu se tedy vysoukala na vrcholek kopce, aby se trochu zorientovala v krajině. Celkem ji znepokojovala ta oblast, ve které ze země vystřelovala voda do vzduchu. Ne, tam nevkročí ani za vypasený prase. Na západě ale postřehla další vodu a také kopu zeleně. Kde jsou kaskády, musí být i nějaký potok nebo říčka, takže bylo hned rozhodnuto.
Naštěstí měla v cestě ještě nějaký lesík, kde mohla sehnat něco k snědku. Na lov neměla sice s takovouhle žízní ani pomyšlení, ale rozhodně se nebránila tomu, pobrat nějaké ovoce nebo semínka, co jí přijdou pod nohy. Hlavně aby se jí žaludek přestal kroutit jako paragraf.

>>> řeka Midiam (přes Narvinijský les)

>>> Z tundry (přes Kiërb)

Nakonec došla k řece, která byla snad ještě ledovější než Tundra, co se jí rozléhala za zády. Samozřejmě neměla v plánu se v ní koupat, takže stočila své kroky po proudu a nakonec narazila na kamenný most. Ten se pod ní začal v půlce cesty rozpadat, takže byla donucena sebrat síly zrychlit a nakonec i skočit. Což skončilo naštěstí jen pomláceným čenichem a odřeninami, ne pádem do ledové vody.
Na druhé straně ji čekal další šok. Led a sníh byli najednou pryč a ocitla se v úpatí nějakých zelených kopečků. Hlava jí to vážně nebrala, ale teď už byla vážně příliš vyždímaná na to, aby udržela myšlenku. Jediné co ji zajímalo byla černá díra v zemi, na kterou narazila. Nějaká stará nora. V normální stavu by ji nejprve ostražitě prozkoumala, jestli nehrozí nějaké nebezpečí, ale teď se do ní prostě svezla, v rohu se schoulila do klubíčka a oddala se spánku. Vyčerpání si vybralo svou daň. Spala hluboce a bezesně, což asi nebylo úplně na škodu. Její sny nebývaly nikdy z těch nejhezčích.

>>> Z venku

Nestalo se nic, co by nasvědčovalo skutečnosti, že vstoupila do nějaké tajuplné magické země. Žádné fanfáry, otřes země nebo zjevení duhy. Vlastně to vypadalo spíš naopak. Ocitla se v dost nehostinné krajině, ze které neměla ani trochu radost. Otřásala se zimou a hlava jí nebrala, jak tu může panovat takové počasí uprostřed března. Ocitla se snad v nějaké té zemi věčné zimy?
To byly dost hrozné vyhlídky a radši o tom ani nechtěla přemýšlet. Stejně veškerou energii teď potřebovala k tomu, aby se udržela v pohybu a relativním teple, takže přestala žhavit mozkové buňky a raději přidala do kroku. Jestli se podmínky aspoň trochu brzo neupraví, dost možná tu vypustí duši. A kdo by chtěl umřít na tak ošklivém místě? Ona rozhodně ne. A už vůbec ne po všem, čím si prošla. K umírání si zasloužila alespoň pěknou rozkvetlou, voňavou a barevnou.
Nejlepší by ale samozřejmě bylo, aby neumřela nikdy v dohledné době, a toho se rozhodla držet. A asi se to vyplatilo.

>>> Kopce Tary (přes Kiërb)