Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechala bratra bratrem. Měla díky němu se svým útěkem zpoždění, takže hrozilo, že s úsvitem nebude dost daleko. Opravdu nechtěla, aby ji někdo načapal dříve, než překročí hranice území a odtáhne ji zpět. To by byl pravděpodobně její konec. Celý život ji sice mučili, ale to neznamenalo, že ji nechají beztrestně odejít. Takový pokus už tu přeci byl a jak to skončilo? Onehdy to ani nebyl její dobrovolný útěk, to matka ji do toho navezla. Ale výprask dostalo samozřejmě sotva cupkající vlče.
Energicky potřásla hlavou, aby zahnala myšlenky na ten den a zároveň odehnala vlezlé nutkání spát. To totiž určitě nemohla. Ačkoliv celý den nemohla usnout rozčilením, přestože takový byl přesně plán. Naspat to přes den, pod záminkou nemoci, někde v úkrytu a pak nepozorovaně zmizet pečlivě připravenou pěšinkou v trnitých křovinách. Chtělo se jí brečet, když se nakonec jen převalovala, a ne a ne zabrat. Trpět šikanu další týden, aby mohla celý plán zopakovat, však už odmítala. Ano, dnes to celé uskuteční a hotovson.
Nad ránem už sotva pletla nohama. Adekvátní projevy k předvedenému výkonu. Určitě i poznala ten strom, který značil konec jejich teritoria, takže si dovolila trochu polevit. Tehdy narazila na ni. Imbecilní sestru Kristu. Ultimátní mrchu, jenž neměla v mučení konkurenci v nikom jiném, než ve svém otci. Ivu ihned napadlo, že ani ta nemá za hranicemi smečky co dělat. Tak jedna na druhou zůstaly nevěřícně zírat. Tohle totiž byl dost zajímavý vývoj! Jak tohle jedna druhé vysvětlí?

vsuvka pro Sib

Ivka se té malé vůbec nedivila, že nikam nechce s Adiramem, jak jí Baghý navrhla. Trochu ji ale zaskočilo, když se rozhodla, že pro ni bude nejlepší společností právě ona sama. Její zlaté oči trochu zamžikaly. "Hrát?" Ujistila se, a znělo to skoro, jako kdyby nevěděla, co to slovo znamená. S ní si nikdy nikdo nechtěl hrát!
"No jo, jasně. Asi si můžem spolu hrát," přitakala nakonec, ale furt pořádně netušila, co od toho čekat. "Když mi teda řekneš, jak se nějaká hra hraje," dodala a vzhlédla i tam nahoru k Noriho rohaté hlavě, jako by u něj hledala nějakou morální podporu. On vypadal jako někdo, kdo o tématu mohl něco vědět.
Ona znala jen pár her... třeba tu na honěnou v její upgradované verzi: "Uteč nebo zemři." Nebo vybíjenou. S kameny. A tím, že nikdy nebyla tím, kdo vybíjel. Moc srandy si neužila a měla dost soudnosti, aby tušila, že tohle nejsou hry pro normální smečky a normální vlčata. A tady to bylo super relaxačně normální.

Nori působil z nějakého důvodu rozhozeně, a popravdě netušila, čím to bylo. Ale bylo to roztomilé, takže to stejně neřešila. "Vlastně tohle bylo prvně, ale jsem celkem nešika, takže to možná nebylo naposledy," přiznala se ke svému drobnému neduhu. Normálně by to neudělala, ale Nori vypadal tak neškodně, že ji to ukolébalo ke klidu.
"Jsi zvláštní," zazubila se na něj rozverně, když vyprávěl o tom, jak k rohům přišel. Znělo to tak bezstarostně! Kdyby se ona probudila rohatá, asi by se z toho tak trochu psychicky zhroutila. Ale on nic. Bral to jako dárek a navíc fešnou věc. Ale měl pravdu. "Sluší ti. I ty klikyháky," připustila. Asi to částečně bylo tím, že ho takhle už poznala, ale neuměla si ho představit bez nich. "Třeba by mi také zlatá slušela?" Chudák Nori tak hned čelil dalšímu pohledu upřenému přímo do očí. Rozpaky téhle malé opravdu nic neříkaly. Ale že by si uvědomovala, co se svým společníkem dělá, to úplně ne. Nadechla se k tomu, že by se jí hodila i ta křídla, protože nožičky má tak o dva milimetry delší než Baghý, ale to už byla pomlouvaná vlčice přímo u nich.
"Už jsem to z většiny rozchodila," přisvědčila bez odmlouvání. Byla holt pravdomluvná a očekávala, že tohle bude konec jejího pobytu v lese, ale alfa měla z nějakého důvodu jiné plány, čímž ji na chvilku připravila o řeč. V její rodné smečce bylo neslýchané aby na území někdo vkročil jedinou packou, natož aby ho někdo pozval do úkrytu. Padla jí z toho brada a zmohla se jen na: "Jo, jasný. Pochopitelně," pronesené hezky na autopilota.
Když pak alfa zamířila pryč, chvíli za ní zmateně koukala, než se vzpamatovala a zase s kulišáckým úsměvem vzhlédla k Rohatému. "Nori? Proč máš pocuchané fousky?" Teď to nutně potřebovala vědět. Zatím se odmítala zabývat tak velkými otázkami, jako je případné setrvání v téhle smečce. Ačkoliv Baghý se jí moc líbila. Nori se jí líbil. A Siberia byla roztomilá. Možná... Ne, teď to prostě řešit nebude!

duben 1/10; Suzume

Tak. Teď se asi měla trochu ztrapnit. Ale co se dalo dělat. Byla si vědoma své neucelené slovní zásoby. Takže to brala jako příležitost k doplnění nového slova. "Co to znamená? Moučník?" Dala si záležet, aby byl její výraz dostatečně neznalý a bylo jasné, že tentokrát nevtipkuje. Nemohla mu přece slíbit něco, co neznala!
Nazlobeně ji honit kolem jezera zatím nezačal, ale srdnatě se jejímu obvinění bránil, což bylo celkem úsměvné a ponoukalo ji to k dalším hloupostem. Tentokrát svůj zmatený výraz předstírala. "A jakou sílu má hromada kamení? Jak se to měří?" Zajímala se rádoby bezelstně. "Nemyslel jsi spíš, že vážíš jako hromada kamení?" Z pohledu na něj soudila, že by to musela být dost malá hromádka, ale když byl tak háklivý na svou rychlost, co s ním asi tak udělá hravá zmíňka hmotnosti?
"Amulet?" Očividně trefil další slovo které neznala. Ale nebyla to jediná věc, kterou si neuměla zařadit. Dívala se teď hezky zblízka na lesklé hladké plošky jeho "amuletu". "A co přesně tohle je? Nějaký... kámen?" Proč že se jejich rozhovor točil kolem kamení? Na slovo dobrodružství však celkem slyšela. "Jasně! Kde začneme?" A pak se rozpačitě zahihňala. "Tak to bych byla mrtvá asi do půl hodiny. Nemám elán," ušklíbla se a teď už i jí bylo trapné přiznat, že zase netuší o čem to vlk mluví. Asi to byl nějaký vzdělanec!

Matkine potulky mimo rodné hniezdo boli čím ďalej tím častejšie a dlhšie. Vracala sa vždy, len aby ju nakrmila a priameraně zahriala. Ivankin vlčací pláč sa tak stal neodmyslitelnou sučasťou života vo svorke. Všetci sa snažili to ignorovať, pretože to celé bola zlovole budúceho alfa páru, ktorý si nikto nechcel znepriateliť. Bolo všaobecňa známo, v jakej nelibosti Radek to malé má. Aj prečo. Bolo to do oka bijúce. Hňadé vlča černobieleho páru. Ale o tom Iva nič neveďala. A preto nič z teho nechápala.
Kto vie, ako by to s ňou celé dopadlo, keby jedna z vlčíc neprišla o svojich nenarodených mladých a neujala sa jej. Po tej události celá vyhasla a stratila volu k životu dostatočne na to, aby jej bolo jedno, čo sa s ňou stane, až sa na to príde. A bolo celkom lahké na to príst, keď všetek ten otravný plač náhle umlkol.
Kupodiv sa nestalo nič. Nikola sa prišla pozrieť, čo sa deje a s úplne lahostajným pohladom zase odišla. Bez jedinej nadávky. Ale aj bez sluvka poďakovánia. Osud jej „nemanželského“ vlčaťa jej bol očividne úplne lahostajný. Možno jej aj urobilo radost, že už za ním chodiť viac nemusí. Pravdepodobne si aj priala, aby jednoducho pošlo a ona mala konečne pokoj. Toto bola asi prijatelná alternatíva. Estli to Marcele za ten risk stalo, proč by jej v tom bránila. Keď na to dojde, može sa nechtěného dietka zbavit kedykolvek.

Byl mezi vlky ve smečce velmi oblíbený. Bezva kluk s praštěným smyslem pro humor, co nikdy nezkazí zábavu. Bezchybný černobílý kožich a pěkná stavba těla zase nutili většinu vlčic v produktivním věku, otáčet se za ním se slinou u tlamy. Bohužel v jeho případě byl život spravedlivý a co doháněl vzhledem, to ztrácel na rozumu. Blbečkem by jej ale nenazvala, taková ošklivá slova si chovávala pro jiné. Blázínek by seděl o něco více. Bagatelizovat ale nikoho nechtěla, stačilo, že to ostatní dělali jí.
„Brodil jsem se smrdutým bahnem, abych si s tebou mohl popovídat,“ broukl hrdě a asi očekával nějakou pochvalu, protože jí nechal prostor, který ovšem nevyužila a jen zvedla tázavě obočí. „Buď té lásky a přejdi k věci,“ vyzvala jej možná trochu moc zhurta, ale právě se tu chystala skočit ze skály! „Benedikt o tobě včera říkal dost hnusné věci a tys to slyšela viď? Bál jsem se, jestli sis to nevzala moc k srdci. Běžela jsi pryč, jako by ti za patama hořelo.“
Být teď upřímná, řekla by mu, že je jí nějaký Bendikt zcela ukradený. Bylo potřeba mnohem víc, než pár nadávek, aby se jí něco opravdu dotklo. Bál se o ni ale, což bylo dost vzácné a o jeho upřímnosti se nedalo pochybovat. Blafování nebyl někdo tak jednoduchý schopen. Brzdila tedy své rozbouřené emoce i ostrá slova. Blbounek pravděpodobně ani netušil, v jaké situaci ji tu vyrušil.
„Budu v pohodě, nemusíš si dělat škodu,“ řekla tedy a uvědomila si, že ani nelže. Bohužel to nemohl tušit, ale tímhle vyrušením zabránil něčemu celkem velkému. Bizarní myšlenky na nejhorší byly pro dnešek zahnány do ústranní.

březen 3/10, suzume

Chvíli vypadal dotčeně, ale nakonec to přetočil na hravou notu. Alespoň jí to tak přišlo. "Možná ano, ale v téhle tmě toho o moc víc popravdě nevidím. Ale ráda si o nich poslechnu," vyzvala vlka, ať jí povypráví o krásách svého těla či duše. Kdo ví, co z toho měl na mysli.
"Ahoj Suzume... Skalnatý," teď když znala jeho jméno přešla k familiernějšímu vyjadřování a chvíli si lámala hlavu nad přídomkem, který si zvolil. Rozhodně nebyl tak výstižný jako ty její, protože ji nic nenapadalo. "Protože se hýbeš tak pomalu, že se pomalu měníš v kámen?" Zkusila to a radši se nenápadně ze sedu postavila na nohy, kdyby snad bylo potřeba prchat před naštvaným staříkem.
"Popravdě ne. Obvykle to není třeba. V těhle končinách je celkem živo," libovala si spokojeně. Mimo Gallireu nepotkala živou duši klidně i několik dní, což se tady nedělo skoro vůbec. Až na ten zpropadený dnešek. A protože noc začala přecházet ve svítání, mohla si svého společníka lépe prohlédnout. "Ale proč tady všichni nosí něco kolem krku?" Byla to otázka, co ji hlodala už nějakou dobu, a když se to světlo tak hezky lámalo v srdci krystalu, který teď měla přímo před čumákem. "Nebojíte se, že se na tom zaškrtíte?" Bylo to hezké, o tom žádná, ale... Ale.

Ivka dění kolem Baghý a Adirama celkem odsunula do ústranní, hned jak se ukázalo, že místní alfa opravdu hluboké úklony nepožaduje. Celkem se jí ulevilo. Vlčice jí přišla totiž celkem normální, a ona se svými odhady nerada pletla... A pak tu byl Nori. Na první pohled, nebo spíše poslech, přerostlý ťuňťa.
S úsměvem k němu vzhlédla a snažila se moc nehypnotizovat pohledem tu levitující věcičku. Bylo jasné, že dříve nebo později neodolá a zeptá se na to. I křídla a srst v nepřirozených barvách, ale nejdřív nějakou prostou přátelskou konverzaci. "Vlastně jsem se sem dolů skutálela z támhleté hory. Zatím jsem nestihla víc, než se seznámit s Baghý. A Siberií. A tebou. A tamtím." Když to teď tak vyjmenovala, tak toho vlastně stihla celkem dost. Krátce vrhla pohled na dvojici hnědých vlků opodál. Alfa zrovna vysvětlovala původ vlčete, které je doprovázelo, takže o tom Iva víc nemusela mluvit. Maličká tu byla s jejím černobílým kožíškem tak trochu jako pěst na oko.
A teď snad uzrál čas? "Musím přiznat, že jsem nikdy neviděla rohaté a okřídlené vlky. Tady je to normální?" Zvědavě na něj zamrkala svýma zlatavýma očima. Měla samozřejmě kopu dalších otázek. Ale nerozvíjela je, protože očekávala, že jakmile Baghý stočí pozornost zpět k ní, bude to právě Iva, kdo bude hodně vysvětlovat.

březen 2/10 suzume

Čím blíže byla, tím více si i v téhle tmě všímala jistých maličkostí, které poukazovali na to, že se setkává se zasloužilým veteránem. V duchu zadoufala, že nebude senilní. Pak by se totiž od něj asi do konce jeho dní nehnula a starala se o něj. Ačkoliv doteď měla úplně jiné plány.
Jeho oči ale působily dostatečně při smyslech, takže to asi nebyl tenhle případ. "No jasně. Máte moc pěknej zadek, nešlo odolat," rozhodla se kostrbatě zavtipkovat. Neměla s tím moc zkušeností, ale byla odhodlaná zkoušet nové věci. Nechyběl tomu však elán nefalšovaného "dolňáka."
Pak se ale přece rozhodla uvést věci na pravou míru. "Sháněla jsem se po někom s kým dát řeč a vítr my k nosu přivál... Vás." Naklonila hlavu na stranu jako štěně a chvíli přemýšlela, jak se to ve společnosti má. Starší má přednost, ale mládí vpřed? Bylo to trochu matoucí. "Jsem Ivy. Druhým jménem Osamělá. Nebo Znuděná," dva pokusy o vtip během pár minut. Překonávala se.
"Můžeme dát řeč? Nebo mám jít hledat někoho jiného?" Šla na to hezky zpříma. Neztrácela čas.

Vlčice byla asi vážně moc milá, protože se začala zajímat o Ivčin stav. I navzdory tomu, že byla kliďánko v právu, ji popadnout za krk a odtáhnout pryč mimo les. "Jo, jasně. Přežila jsem už horší věci. Dík za optání," odpověděla, jako by se vůbec nic nestalo a ohlédla se za novým hlasem.
K jejich trojici se přidal ještě jeden vlk, který z nich udělal krásnou hranatou čtveřici. Vypadal zuboženě, ale Iva byla ta poslední, kdo ho za to mohl odsoudit. "Také zdravím," vrátila mu pozdrav a zase se vrátila k uvažování o tom, jak moc silná byla ta rána do hlavy, co schytala. Připadalo jí totiž, že ten vlk má na hlavě rohy. A mezi nimi navíc něco poletovalo. Ve skutečnosti ale doufala, že její rozum zůstal intaktní a všechny tyhle podivnosti se jí jen nezdají. Třeba dorazila do nějaké kouzelné země nezemě.
Okřídlená vlčice pak zavelela, že se jde za tím volání o pomoc. Ivu ani nenapadlo odporovat a vzorně se zařadila po boku tmavého vlka. Chtěla využít příležitosti a zblízka si prohlédnou zlaté klikyháky na jeho plecích. Přišlo jí to hrozně super. "Já jsem Ivy," představila se, když jí byla sdělena jména všech přítomných. Svého skutečného jména se zřekla při odchodu z domova, takže se to ani nedalo brát jako lež. "Jo, voní moc hezky," pochválila jim bydliště, neb to byla pravda pravdoucí.
Teď už jich ale zase bylo pět. Vtipný. Doteď nepotkala živou duši a najednou byla v hotové tlupě. Adiram, jak jej Baghý oslovila, měl zase nějakou podivnost nasazenou na hlavě. Začínala si na to zvykat, a přestala to svádět na závrať. Ta totiž během chůze téměř zcela odezněla.
Jeho slova ji trochu zaskočila. Oslovil Baghý jako svou alfu. Byla tak odlišná od alf, které Iva znala, že ji ani nenapadlo jí za jednu z nich považovat. Byla rozhodně o poznání srdečnější. O to víc ji zaskočilo gesto, které hnědý vlk s věncem předvedl. Hluboká úklona k alfě a rychlé kývnutí hlavy k ostatním. Otočila hlavu bokem, přičemž jen tak mimochodem zabořila tvář do Noriho kožichu. Schovávala v něm svůj napolo posměšný a napolo znechucený úšklebek. Patolízal.
Vlk pak spustil o nějaké vlčici, kterou odnesla voda. A ona popravdě moc nechápala jeho hysterii. Jestli to byla pravda, existovali jen dvě možnosti. Byla mrtvá a nikdo už jí nepomůže. Nebo žila a vrátí se časem sama. Držela však jazyk za zuby, protože jí do toho nic nebylo. Vlastně by tu ani neměla být.

březen 1/10; Suzume

Ivča se zase jednou procházela nazdařbůh a doufala v to, že jí osud přivane do cesty nějaké rozptýlení. Proto přivítala závan vlčí vůně s opatrným nadšením. Stopování v dešti nebylo úplně nejsnadnější, ale dotyčný tudy neprošel nijak dávno, což jí hrálo do karet. Když pak dělala své první krůčky po pláži, viděla jeho zadek prakticky jen pár metrů před sebou.
Na rozdíl od něj zpomalila, aby mu dopřála větší náskok a snad i čas na absolutní zahnání žízně. Při pití je každý dost zranitelný, takže ho u toho nechtěla rušit. Sama by v přítomnosti někoho neznámého hlavu k hladině nesklopila. Leda by druhou možností byla smrt žízní.
Když se blížila, schválně začala trochu více dupat, aby na sebe upozornila a zastavila se v uctivé (pro něj) a bezpečné (pro sebe) vzdálenosti. V duchu vyslovila přání, aby všichni vlci na světě byli tak ohleduplní, jako ona. "Zdravím," zvolila pozdrav, který využívala pro jeho neutralitu ze všech nejvíce.

Nad hlavou mi viselo blankytné nebe. A pak jsem musela narazit na tebe. Den byl jak z pohádky, totálně bez chyby. Proč mne jen napadlo, že půjdu na ryby? Kam mne jen dovedly, mé nešťastné kroky? Mám pocit nemilý, že v tomhle pekle trávím už celé roky...
Nešťastnou náhodou zapadnout do díry. Můžu říct s jistotou, že to nebylo moc milý. Ta nora samotná, za hřích by stála. Však místní společnost nemám ani za nehet ráda. Bydlí tu taková zrzavá potvora. Ta pantem od huby mele furt dokola! Její výřečnost ponechá Vás němou. Vážně je netřeba, být tady ve dvou.
Sedím tu mlčky, tak trochu bezduše. A ona pořád je, jak přehrávač v poruše. Otevřu tlamičku ve snaze o slova. Ona je se mnou však, vždy rychle hotova. Zkusím jí tolikrát skočit i do řeči! Ona však naváže, bez pauzy, bez křeči. Ta liška podšitá, rozená řečnice. Historek ze světa, těch má snad tisíce!
Minuta k minutě, všechen čas mizí. A já si přeji být z říše hmyzí. Odejít bez hlesu v podobě berušky. I kdybych pak měla snad dostat do držky. Neumím na sebe ale vzít podobu brouka. A ta příšera na mě furt upřeně kouká! Tak, prosím velice, sežeňte doktora. Neb s tímhle za chvilku budu jen mrtvola. Slovíčko za slůvkem, bláboly bez smyslu. Ztrácím tu dušičku, jak kníže Přemysl. Minuty rychle, ztrácí se v hodině. Dámy a pánové, teskním teď snad po své stupidní rodině?

Pod rouškou noci vyklouzla z úkrytu, který jí byl doposud domovem. Moc hezké dětství si tu neužila, proto ani moc netesknila nad tím, co se chytala udělat. Totiž předvést ukázkový útěk od rodiny do neznáma. Aby pravdu řekla, nemusela ani čekat na noc. Celé rodině byla tak ukradená, že se bez povšimnutí mohla zdekovat klidně i za bílého dne. Eventuelně i ráno nebo večer.
Rozhodilo ji tedy, když na ni u hranic území čekal její bratr. Rozhodně to nečekala, a vůbec nechápala, jak se tohle událo. "Odcházíš," konstatoval.
Lehce udiveně přikývla a nervózně se rozhlédla. Ano, neměli ji rádi, ale to neznamenalo, že ji nechají jen tak odejít. "To jak jsi vyčmuchal?" Lámala si s tím celkem hlavu, ale on se nerozpakoval, jí to vysvětlit. "Tvoje chování bylo poslední dobou dost mimo. Očividně jsi něco plánovala. A nebylo moc těžké domyslet si, co." Ohromeně na něj zírala. Absolutně ji nenapadlo, že ji znal dost na to, aby mohl určit, co je u ní normální a co ne. Evidentně to ale bylo naopak. Kryšpín na ni tajně dohlížel, zatímco ona nad ním dávno zlomila hůl. Lhostejná k teď tomu nebyla a přejel jí z toho dokonce mráz po zádech.
"Chtěl jsem se s tebou rozloučit a omluvit se, než zmizíš. Šíleně mě štve, že jsem nikdy nesebral odvahu, abych se tě zastal. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi nikdy nebylo líto, jak se k tobě všichni chovali. I matka. Absolutně si to nezasloužíš."
Šokovaně na něj chvíli zírala a po pár momentech trapného a napjatého ticha se na něj křivě usmála. "A víš, že tohle je to, co jsem potřebovala slyšet? Teď a tady ze všeho nejvíc. Co ti tak můžu zazlívat? Ti pitomci jsou v přesile a navíc nahánějí strach." Chtěla vzít to gesto na vědomí a rozejít se s ním v dobrém. "Mám trochu vztek, ale rozhodně tě mám z celé rodiny nejradši." I když to nebyla zrovna největší lichotka, usmál se a přisunul se nejistě trochu blíž. "Žij tam venku blaze, sestřičko." Oblízl jí čenich, což bylo asi to nejmilejší gesto, kterého se od rodinného příslušníka kdy dočkala. "Ano, i ty se měj. Jednou se třeba zase sejdeme." Energickým prohlášením se mu pokusila nasadit do hlavy menší nápad. Definitivně i on byl v tomhle světě nešťastný a odchod by mu prospěl. Lehce pokývl hlavou, že to promyslí a pak už si každý šel svou vlastní cestou...

Bolo jej chladno, čomu sa nedalo ani veľmi diviť. Samatová vlčacia srsť nebola robená na to, aby jedného udržiala v teple. To mala robit jej matka. Lenže ta sa pred niekoľkými hodinami zdvihla a nechala ju v temnote, tichu a samote. Slepé a hluché vlče sa od tej chvíle len vydesene a bezmocne vrťalo a žalostne kňikalo. Plač sa pritom stupňoval spolu s jej narastajúcim zúfalstvom a hladom. Pocit samoty však nad hladom značne prevyšoval. Ešte nikdy nebola sama a niečo v jej maličkej hlavičke jej hovorilo, že by v tejto fázi života ani sama byť nemala.
Napriek tomu, tomu tak bolo. Plakala predovšetkým preto, že bola sama a to ju desilo. Ale nešlo ignorovať ani to, ako sa jej do tela rychlo vkrádal chlad a svaly jej tuhnú, aj napriek neustálej snahe udržať sa k pohybu. A tiež ju začínalo strašne boliet bruško.
Tesne predtým, než podlahla úplnému vyčerpaniu, ale ucítila mierne vibrácie zeme. Niekto prichádzal. A tak sa znova dala do kriku, ktorý sama nemohla počuť. Chvilu na to ucítila na ňufáku lachtanie vlčich chlpov, což ju povzbudilo k horúčnému hľadaniu nielen matkinho fyzického tepla, ale aj zdroja mlieka. Horúci matkin jazyk ju zbytečne hrubo oblizal, aby bolo za dosť základnej hygiene, a potom už nič. Žiadne nežné maznanie. To ovšam ani neočakávala, matka to niekdy nedělala. Ale doteď aspoň zostavala s ňou... Čo sa zmenilo?