Příspěvky uživatele

>>> Kopce Tary (přes Narvinijský les)

Zastavila se až těsně u břehu řeky. Zadumaně převalovala v tlamě houbu, kterou vytrhla i s podhoubím těsně před odchodem z lesa. Užívala si, že má po pár dnech konečně něco v tlamě. A velmi nedůvěřivě hodnotila barvu vodního proudu před sebou. Nespokojeně přitom krčila obočí. Nevypadalo to úplně nezávadně.
Předchozí řeku vyškrtla, protože voda v ní byla ledová, dokodrcala se až sem a... V duchu zaúpěla, protože nechtěla riskovat, že jí u skutečného úpění vypadne houba z tlamy. Nikam nespěchala, pohodlně se usadila a během žvýkání přemýšlela, jestli to risknout nebo ne.
Nakonec tu pochybnou žvýkací hmotu, co z houby zbyla, spolkla a sklonila k proudu čenich. Nedalo se říct, že by voněla nějak jinak, než normální voda, tak se odhodlala šplíchnout si Jazykem do tlamy malý vzorek, aby posoudila i chuť. Bohužel ale cítila jen houby. Bylo to na prd. Rozhlédla se tedy trochu a zjistila, že pod vodou plavou ryby, jako kdekoliv jinde, což jí dodalo odhodlání se nakonec napít z plna hrdla.
Chvíli ještě setrvala na místě, kdyby to s ní třeba mělo seknout, ale když se nic nedělo, nakopla se k další aktivitě. Po kamenech (ze kterých se vyklubali podivní živí tvorové), přeskákala na druhou stranu a zmizela v lese.

>>> Zrcadlové hory (přes východní hvozd)

Neměla v hlavě zabudované hodiny, takže se ani netroufala odhadovat, jak dlouho spala. Ale cítila se hned lépe. Ale vždycky se ukázaly nějaké problémy, co je potřeba řešit. Momentálně šlo o žízeň a hlad.
Dlouze si zívnula, pak se ještě déle protahovala a nakonec se nenadšeně zadívala nahoru do kopce, u kterého zrovna stála. Bylo jasné, že z té řeky, co jí tekla za zády, rozhodně pít nemůže. Kdyby jí z toho nezmrzl jazyk, rozhodně by ji pak pěkně bolelo břicho. Stačila ta bolest z hladu.
Beze spěchu se tedy vysoukala na vrcholek kopce, aby se trochu zorientovala v krajině. Celkem ji znepokojovala ta oblast, ve které ze země vystřelovala voda do vzduchu. Ne, tam nevkročí ani za vypasený prase. Na západě ale postřehla další vodu a také kopu zeleně. Kde jsou kaskády, musí být i nějaký potok nebo říčka, takže bylo hned rozhodnuto.
Naštěstí měla v cestě ještě nějaký lesík, kde mohla sehnat něco k snědku. Na lov neměla sice s takovouhle žízní ani pomyšlení, ale rozhodně se nebránila tomu, pobrat nějaké ovoce nebo semínka, co jí přijdou pod nohy. Hlavně aby se jí žaludek přestal kroutit jako paragraf.

>>> řeka Midiam (přes Narvinijský les)

>>> Z tundry (přes Kiërb)

Nakonec došla k řece, která byla snad ještě ledovější než Tundra, co se jí rozléhala za zády. Samozřejmě neměla v plánu se v ní koupat, takže stočila své kroky po proudu a nakonec narazila na kamenný most. Ten se pod ní začal v půlce cesty rozpadat, takže byla donucena sebrat síly zrychlit a nakonec i skočit. Což skončilo naštěstí jen pomláceným čenichem a odřeninami, ne pádem do ledové vody.
Na druhé straně ji čekal další šok. Led a sníh byli najednou pryč a ocitla se v úpatí nějakých zelených kopečků. Hlava jí to vážně nebrala, ale teď už byla vážně příliš vyždímaná na to, aby udržela myšlenku. Jediné co ji zajímalo byla černá díra v zemi, na kterou narazila. Nějaká stará nora. V normální stavu by ji nejprve ostražitě prozkoumala, jestli nehrozí nějaké nebezpečí, ale teď se do ní prostě svezla, v rohu se schoulila do klubíčka a oddala se spánku. Vyčerpání si vybralo svou daň. Spala hluboce a bezesně, což asi nebylo úplně na škodu. Její sny nebývaly nikdy z těch nejhezčích.

>>> Z venku

Nestalo se nic, co by nasvědčovalo skutečnosti, že vstoupila do nějaké tajuplné magické země. Žádné fanfáry, otřes země nebo zjevení duhy. Vlastně to vypadalo spíš naopak. Ocitla se v dost nehostinné krajině, ze které neměla ani trochu radost. Otřásala se zimou a hlava jí nebrala, jak tu může panovat takové počasí uprostřed března. Ocitla se snad v nějaké té zemi věčné zimy?
To byly dost hrozné vyhlídky a radši o tom ani nechtěla přemýšlet. Stejně veškerou energii teď potřebovala k tomu, aby se udržela v pohybu a relativním teple, takže přestala žhavit mozkové buňky a raději přidala do kroku. Jestli se podmínky aspoň trochu brzo neupraví, dost možná tu vypustí duši. A kdo by chtěl umřít na tak ošklivém místě? Ona rozhodně ne. A už vůbec ne po všem, čím si prošla. K umírání si zasloužila alespoň pěknou rozkvetlou, voňavou a barevnou.
Nejlepší by ale samozřejmě bylo, aby neumřela nikdy v dohledné době, a toho se rozhodla držet. A asi se to vyplatilo.

>>> Kopce Tary (přes Kiërb)