Příspěvky uživatele

< návrat zpět

květen 4/10, proxi

Zdálo se, že toho moc nenamluví, ale nevadí jí poslouchat její blábolení. Dosud potkávala spíš vlky, co nebyli ochotní ani k jednomu, takže to byla vlastně příjemná změna. A taky výzva. Domyslet si, co asi ten druhý svými gesty zkouší vyjádřit, když hlas mu to neumožňuje. Zatím to bylo ale celkem jednoznačné.
"To víš. Můj otčím mě neměl rád a moji nevlastní sourozenci taky ne, takže můj názor nikoho nezajímal," protočila očima, popravdě překvapená tím, jak sdílná je. O své rodině jen tak někomu nevyprávěla. Vlastně doteď nikomu mimo těch, co to mohli vidět sami a přímo. To asi ta její zamlklost v ní vyvolávala pocit, že u ní ty informace budou v bezpečí. Možná mylně, ale už jednou začala, bylo pozdě vzít to zpět. "Nemluv dokud nejsi tázána, nebo to taky může být to poslední co řekneš," zapitvořila se, zatímco napodobovala Radkův hluboký hlas.
"Jo jasně, to bys byla moc hodná," vyhrkla hned, jak pochopila další mlčenlivé gesto a nastavila jí tvář. Bylo to přesně to místo, kam už si úplně natěsno nedosáhla sama. Prostě zákon schválnosti.

Květen 3/10, proxi

Zkrácenina byla díky bohu schválena, což udělalo Ivušce celkem radost. Nicméně v tu chvíli ji začalo něco šíleně svědit na líčku, tak od Proxi odpoutala svůj pohled a začala své pokusy o to, se zadním během poškrábat na ksichtě. V přítomnosti někoho většího a průbojnějšího než byla tady Proxi, by si to asi jen tak nedovolila, ale třeba se mladá drobet uklidní, když uvidí, jak je ona sama uvolněná? Přála by si, aby se cítila dobře, protože cítit se na prd, je na nic a nikomu to nepřála.
"Jo, to chápu. Každej je nějakej. Já pro změnu někdy mluvím až moc. Nebo teda volim špatný slova. Někdy někoho urazim i když nechci... a jindy se to zase nepovede, když pro změnu chci," nespokojeně nad svým osudem pokrčila raménky a položila zadní nohu zpět na zem. Furt to svrbělo. "Dřív mi mluvit moc nedovolovali, tak si to asi vynahrazuju," dodala zamyšleně a zmlkla. Kdyby náhodou chtěla její společnice něco říct.

květen 2/10, proxi

Její reakce byla vlastně dost podobná tomu, jak by reagovala ona sama celkem nedávno. Ohlédnutí pro jistotu, zda skutečně mluví na ni. koktání pak prozradilo, že asi nebude moc obratná na poli komunikačním, ale to nevadilo. "Ráda tě poznávám Proximo. Můžu ti říkat Proxi?" Kecla si na zadek a rovnou navrhla zkráceninu, protože jména delší než dvě slabiky nedokázala účinně podržet v hlavě.
"To je dobře, že se máš dobře. Já se mám taky celkem dobře," přidala rovnou odpověď na otázku, co vůbec nebyla položena a naklonila zvědavě hlavu na bok. "Nevylekala jsem tě, nebo tak něco? Jestli chceš ať se zdejchnu, stačí říct," pustila se do blekotání. Asi tak nějak nabyla dojmu, že když jí tlama nepojede, bude tu na její vkus až moc ticho. Zrovna dneska měla veselou povídavou.

>>> Borůvka přes vyhlídku

Trochu si vynadala když si uvědomila, že v tom spěchu vykročila zpět tam, odkud přišla, což znamenalo, že bude muset přejít další horu, aby se dostala na nějaké rozumné místo. Když dorazila na vrchol, navíc zjistila, že se neuvolní ani pohledem na noční oblohu, protože bylo zataženo jako už dlouho ne. Snad se nebesa snažila vystihnout její momentální rozpoložení.
Když se jí do kožichu opřel studený vichr, rychle na nějaké koukání na oblohu zapomněla a pustila se spěšně z vyhlídky zase dolů. Nechtěla, aby ji bouře zastihla na takovém místě. Naštěstí u úpatí ležel další les, dostatečně hustý aby ji uchránil před blížící se průtrží. Váhala ale, jestli nechce raději pokračovat a hledat nějaký méně hořlavý úkryt. A kde ve větru padá méně stromů. Ale zatím to tak hrozné nebylo, tak se rozhodla pod rouškou tmy zkusit štěstí, pustit se proti dunění větru a obstarat si něco k snídani.

Dovádění s Norim a Siberií bylo fajn. Bylo to prvně co si s někým hrála a vyprávěla příběhy, ale po nějaké době se přistihla, jak je sleduje zpovzdálí a sžírá ji nejistota. Mohla si vůbec dovolit, být takhle spokojená a uvolněná? Tak dlouho jí byly tyhle pocity upírány, že se v jejich víru cítila nepřístojně. Provinile snad?
Najednou se jí zase nechtělo se smát, i když Nori byl pořád stejně tuňťovsky roztomilý a Siberia sladká jako med. Vdechla tu sladkou borůvkovou vůni a stáhla uši k hlavě. Bylo tu tak krásně a jí v hlavě hlodal malý brouček, který jí našeptával, že ona se na krásná místa nehodí. Běla by si někde najít nějakou ohyzdnou díru a strávit tam zbytek života. Ve stínu, ne na výsluní.
Znovu se usmála při pohledu do Noriho hnědých očí, ale značně křečovitě. "No nic. Už jsem se vám po území roztahovala dost. Měla bych jít. Snad se ještě někdy potkáme a dovyprávíš mi to." Pak sklouzla pohledem k nové mladší sestřičce. "A ty mne příště naučíš nějakou novou hru." A pak už si to spěšně šinula k hranicím lesa. Tam se zastavila a vyslala k obloze své mírně chraplavé zavytí, kterým chtěla především místní alfě poděkovat za milé zacházení. A pak byla fuč.

>>> Zarostlý les, přes Vyhlídku

květen 1/10, proxi

Zdržovala se u jezera ráda. Vždycky tu byla nějaká duše, ke které se mohla mít. Či nemít. Záleželo na situaci. Dneska to ale vypadalo fajn a do zorného pole se jí přimotala vlčice v jejím věku. Dříve trpěla potřebou se před svými vrstevníky schovávat, třebas i v trnitém křoví, neb i to byl lepší zážitek než se s nimi bavit. Ale tady nebyla ve své rodné smečce a nikdo neměl důvod na ni být hnusný už jen z principu.
Zavrtěla tedy oháňkou a rozklusala se podél břehu k pestrohnědému kožíšku. Když přišla blíže zjistila, že má dokonce hvězdičku na čele. Celkem roztomilé. "Ahoj. Máš se?" Oslovila ji s širokým úsměvem. Měla dobrou náladu, takže svůj klasický odstup trochu upozadila. "Já sem Ivy. Chodím sem dost často. Ale tebe jsem tu ještě neviděla?" Zvedla pravé obočí. Takový kožich by si určitě pamatovala.

duben 7 - kezi a iška

Iva došla k závěru, že Iskierka je divná. Ryby nalovila, rozdala, sama si nedala o vděk nestála. A Keziah. Ta asi měla zase potřebu být na všechny milá, protože ji zahrnula do svého rozdávání pochval. Ale ono tu nebylo nic, zač by mohla být pochválena. Však před ní nic nechytila.
Přesto se v ní vzedmula vlna nechuti, když se k tomu začalo vracet. "Já sem v pohodě už teď. Že se to vždycky nepovede, ještě neznamená že jsem neschopná," sykla poněkud nakvašeně. Co vo ní ta ludra asi tak věděla, aby tu soudila její lovecké schopnosti kvůli jedné uprchlé rybě. To, že tu pořád stála bylo ostatně důkazem toho, že se o sebe umí postarat. Poslední jídlo, které jí někdo naservíroval pod nos, bylo mateřské mléko. A to nebylo ani od její matky. "Možná by ses to měla naučit spíš ty, pro případ, že by Vám ty magie někdo jednou vypnul." Kouzla se jí líbila, ale přišlo jí, že někteří místní si bez nich ani neodskočí položit písek.

duben 6 - iška a kezi

No. Její slova asi moc velký dojem nezanechávala, neboť Iskierka si dělala co chtěla a za chvíli vodou projel výboj. Naštěstí to nebyl ale žádný opravdový blesk. Žádná nesnesitelná záře, žár ani ohlušující rána. Spíš takové ševelení, po kterém na hladině popraskalo pár bublin a nakonec vyplavalo pár nehybných těl.
Než se nadála, ležela jí u nohou ryba. Zamrkala. Zmateně hodila pohledem z šupinatého tvora na rudookou vlčici. Dala jí rybu? Chápala to dobře? A popřála dobrou chuť? To měl být nějaký vtip? To se místní vlci zbláznili, že dávali jídlo ostatním na potkání? Tuhle informaci zpracovávala snad ještě hůře než existenci kouzel, křídel a levitujících mincí.
Ale jezevec si svou rybu vzal a zmizel. Takže to asi nebyl vtip. Ohlédla se po malé černé, co ona dělá a nakonec uznala porážku. "D-díky," broukla a rychle rybu dorazila, protože po tom jejím otálení, sebou začínala už trochu mrskat. Dala se do žvýkání a měla co dělat, aby jí do očí nevhrkly slzy vděku. Někdo jí dal jídlo. Neslýchané.

5 - Iška a Kezi

Očekávala výsměch a uši instinktivně přitiskla k hlavě. Nic takového se ale nestalo a místo toho ji začala Keziah povzbuzovat, což ji ponechalo poněkud nevěřícně stát a čučet. Kdyby ji ovšem Iskierka nevybídla k tomu, ať z vody vypadne.
Chtěla protestovat, protože to byl přece jen první pokus a lov byl tak trochu o štěstí, ale to co se s vlčicí začalo dít... No, proti tomu žádného argumentu neměla. Cestou raději popadla i mladší vlčici za zátylek, aby její přesun na břeh urychlila. Tady se kuly nějaké magické kejkle a nebylo záhodno to pokoušet.
"To tu jako plánuješ metat blesky nebo co?" Křikla na rudookou přes rameno. I taková magie tu existovala? Mimoděk si vzpomněla na zkázu, které byla svědkem jako malé vlče a s obavou blískla zlatýma očima k vodě. "Vždyť to odskáče celé jezero," broukla a doufala, že se mílí a starší vlčice umí svá kouzla dostatečně ovládat.
Raději ale udělala ještě pár kroků vzad. Mokrá stopa, co ji následovala pískem, ji poněkud znervozňovala.

4 - iška a kezi

Povzdechla si. To oslovení se jí moc nelíbilo, ale jak jinak jí měla rudooká říkat, když neznala její jméno, že? Popravdě, existovaly i horší varianty. "Jsem Ivy," pronesla tedy benevolentně a snad už splaskl i ten poslední kousek naježeného kožíšku. "Zatím mne teda moc nepobavil," ušklíbla se a vrhla malý komentář na Popílkův vrub. Nebo Vonův? Musela se tomu uchechtnout. Vlčata vážně uměla být úplně zlatá, když vyrůstala v normálním prostředí.
"No jo, jasně," přisvědčila, když se všechny shodly na tom, že se budou lovit ryby. Byl to její nápad, takže se o to asi měla postarat. "Je to vo trpělivosti a načasování," odkašlala si mírně. Nebyla úplně zvyklá někomu něco vysvětlovat. Pak nějakou chvíli nehnutě hypnotizovala vodu, dokud nezahlédla záblesk šupin, který byl signálem k tomu, aby chňapla zubisky pod hladinu. Naneštěstí minula a jen se nalokala vody, kterou teď zběsile prskala. "No. Ne vždycky se to povede," pověděla mezi kýchnutími, očekávajíc posměch.

3 - iška a kezi

Malá černá se nějak vyštrachala na nožky, a velká černá... Té se jezevec odplížil schovat pod břicho. Vzdal to hodně rychle. Což mohlo mít několik důvodů. Buď byl prostě posera a lenoch, takže se s ní prát nechtěl. Nebo se taky mohl jen stáhnout a teď čekat na lepší příležitost. Ivka si podezíravým pohledem přejela i rudookou. "Jen aby," zamudrovala. Ale ubrala na defenzivitě svého postoje, jen kožich na kohoutku se jí pořád drobátko ježil.
"No, ahoj," ohlédla se o poznání uvolněněji k mladší slečně a trochu zhoupla ocáskem ze strany na stranu. Už to nebylo žádné bezmocné děcko, také by ji klidně mohla rafnout do ocasu a zdrhnout, ale tak nějak to od někoho kdo voněl po borůvkách, neočekávala.
"Jestli máte hlad, dejme si ryby," navrhla nakonec smířlivě a kývla hlavou k vodní hladině. Nebyl jediný důvod se žrát navzájem. Jen kdyby vlci vždycky ke všemu nějaký důvod potřebovali. A co asi tak mohla říct o mluvícím jezevci?

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Trochu nešťastný tohle plnit za novej char xD... Asi to že došla do Borůvky.

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Že ještě pořád nedonutila Noriho hrát na babu, aby mo mohla na poslední chvíli uhnout před kmenem stromu, do kterého by se růžky zapíchnul. A pak by ho zlechtala k smrti.

3. Jaké další vylepšení plánuju?
Všechno co jde :D. Prvotní plán je, že by měla obrůst zelení.

4. Koho ještě musím potkat a proč?
No Tomáše a Frantu. Protože rodina.

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Třeba... zůstat aktivní a zase na rok nezmizet?

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Najít si hezké bezpečné místo kde žít chill život a najít si kamarády.

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Touha po lásce a klidu T-T

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Zatím nikdo, protože nikoho pořádně nezná a ty co zná, za to nestojej.

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
To že se vůbec narodila. A pak rozhodnutí přestat se bát okolního světa a zdrhnout.

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Zatím dobrý :D.

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Vlastní dětství :-|

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Matku a sestru. Jedna mrcha jako druhá.

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
Borůvka, Mech, Sarumen, Vrba, Cedr, Buk, Asgaar

Otázky na hráče

1. Kolik dalších charů mám v hlavě a kolik jich přivedu k životu?
Určitě chci obnovit Liu. Když to aktivita dovolí tak i Kenaie a Rézu. V hlavě by byl i jeden další char, ale pochybuju, že se na něj dostane v další tisíciletce :D.

2. Který charakter je můj nejoblíbenější a proč?
Lia. Protože si jinak nemám kde zanadávat.

3. Který charakter mám rád nejméně a proč?
Kenai. Holt jsem si vymyslela pitomost těžkou na zahrání, se kterou se mi špatně pracuje :/

4. Který charakter by bylo nejtěžší "dropnout" a proč?
Launee, kvůli tomu všemu společně strávenému času.

5. Co si o sobě myslím jako o hráči?
Sem retard a líný prase.

6. Co bych chtěl na Galliree změnit (pravidla, vzhled, ceny etc.)?
To by bylo na dlouho... Zjednodušeně řečeno... všechno bych zjednodušila :D

7. Který charakter, váš nebo cizí, bych zakázal a proč?
Každej si může hrát co chce a já jsem ten poslední, co by komukoliv cokoliv zakazoval :D.

8. Které pravidlo mi přijde špatné a proč?
viz 6 :D

9. Existuje nějaký důvod, proč bych s Gallireou skončil?
V ideálním světě protože mne to prostě přestalo bavit. V tom neideálním jich je bohužel víc.

10. Proč mě baví hrát?
Protože bagr. Proč jsem se narodila, jaká jsem?

11. Která akce mě bavila nejvíce a proč?
Baví mne většina neherních akcí, co nezaberou moc času.

12. Mám raději domluvené hry/partnerství nebo neplánované hry a proč?
Neplánované a spontánní, ale někdy je plánování třeba. Co se dá dělat.

13. Chtěl bych vám říct ještě něco?
Nah.

Duben 2 - Iška a Kezi

Sotva se rozloučila se Suzumem, udeřil ji do čumáčku další pach. Ne, že by se nechala tak snadno rozptýlit čímkoliv, ale ten silný podtext borůvkového aroma nemohla ignorovat. Byl tu někdo z její oblíbené smečky! Nebo tedy z jediné smečky, kterou tu znala. To stálo za prozkoumání.
Rozklusala se vpřed se zcela novým elánem, než však našla původce jedné vůně, přišly jí do cesty další dvě. Jedna patřila černé vlčici a druhý jezevci. Který mluvil. Zdálo se, že si Nori ty mluvící králíky vážně nevymýšlel. Asi by se mu měla omluvit za tu očividnou skepsi, kterou ho zavalila.
A mluvilo to o žraní vlčat? Jakože toho vlčete, co tak pěkně vonělo jako borůvky a tak trochu taky jako Sib? "No, tak to ani náhodou!" Několika velkými skoky se přesunula nenažranci do cesty.

Inu, Noriho kouzlení pozorovala s očima až na vrch hlavy. Nevěřícně se za větévkou otáčela, když kolem ní kroužila a poté, co se zase usadila na zemi, do ní nejdříve šťouchla, pak ji očuchala a čumákem převrátila, jako by hledala nějakou habaďůru, kterou by jí vlk ošálil. Ale buďto tu nic takového nebylo, nebo to dobře schoval. "Jak je tohle možný?"
Neuvěřitelná byla i celá ta báchorka o ukradeném slunci a mluvících králících. Po tom čemu byla svědkem, však byla o dost ochotnější celému příběhu věřit. "A jak to slunce ukradl? Jak jste... jsi na něj vyzrál? Svítil i měsíc nebo jen hvězdy, když bylo sluníčko pryč?" Dala průchod té své pod pokličkou držené vlčecí zvídavé stránce. V téhle společnosti to šlo překvapivě zlehka. Ani si to neuvědomovala. Poťouchlý chlapík a roztomilé vlčátko. Před takovými se přeci držet zpět nemusela.
"Co je tohle za místo?" ukončila svou salvu otázek, protože... Takovéhle věci se u nich doma rozhodně neděli. Kdyby ano, bylo by to tam možná o kapku snesitelnější. Kdyby uměla nechat klacky lítat, měla by život určitě o dost veselejší. "Dá se to naučit?" Doufala že ano. Vzhlížela teď k Norimu se směsicí naděje a obdivu třpytící se ve zlatých očích. Až jí z toho celým rozčilením zmizelo ucho.

"I klikyháky můžou být umění," jala se mírnit Noriho uraženou hrdost, a musela se tomu potutelně usmát. "Čarovlci? To jakože na sobě maj... čáry?" Cítila se mírně stupidně, že se na to ptá, ale její slovní zásoba byla opravdu celkem nedostačující. možná to bylo tím, že o čarodějích a čarodějkách jí nikdy nikdo pohádku nevyprávěl. Nicméně mluvící králíci byli očividně něco divného i pro místní vlče, takže se trochu zklidnila a skepticky přivřela oči, aby přejela rohatého podezíravým pohledem.
"To že jsi zachránil svět, bych ti ještě věřila. Ale mluvící králíci?" Popravdě mu nevěřila ani tu záchranu světa, protože jí přišel drobátko jako mluvka, ale nemusela mu úplně ničit ego. Bez něj by nebyl ani za mák tak roztomilý a zábavný. Dožadovala se tedy pokračování příběhu, stejně jako malá Siberia vedle ní. Ostatně ona sama byla tak trochu pořád vlče. A tenhle svět ji začínal celkem zajímat.
Záhy se ale trochu nervozně ošila. "No nevím jestli jsem nejvhodnější existence pro hlídání dětí, asi bys mne u toho měl raději kontrolovat." Zdálo se, že Nori to naštěstí převedl od hraní her k vyprávění příběhů a dokonce měl být i tím vypravěčem. Takže by to hlídání mohlo být celkem bez námahy.