Gallirea - Příspěvky uživatele

Dovádění s Norim a Siberií bylo fajn. Bylo to prvně co si s někým hrála a vyprávěla příběhy, ale po nějaké době se přistihla, jak je sleduje zpovzdálí a sžírá ji nejistota. Mohla si vůbec dovolit, být takhle spokojená a uvolněná? Tak dlouho jí byly tyhle pocity upírány, že se v jejich víru cítila nepřístojně. Provinile snad?
Najednou se jí zase nechtělo se smát, i když Nori byl pořád stejně tuňťovsky roztomilý a Siberia sladká jako med. Vdechla tu sladkou borůvkovou vůni a stáhla uši k hlavě. Bylo tu tak krásně a jí v hlavě hlodal malý brouček, který jí našeptával, že ona se na krásná místa nehodí. Běla by si někde najít nějakou ohyzdnou díru a strávit tam zbytek života. Ve stínu, ne na výsluní.
Znovu se usmála při pohledu do Noriho hnědých očí, ale značně křečovitě. "No nic. Už jsem se vám po území roztahovala dost. Měla bych jít. Snad se ještě někdy potkáme a dovyprávíš mi to." Pak sklouzla pohledem k nové mladší sestřičce. "A ty mne příště naučíš nějakou novou hru." A pak už si to spěšně šinula k hranicím lesa. Tam se zastavila a vyslala k obloze své mírně chraplavé zavytí, kterým chtěla především místní alfě poděkovat za milé zacházení. A pak byla fuč.

>>> Zarostlý les, přes Vyhlídku

květen 1/10, proxi

Zdržovala se u jezera ráda. Vždycky tu byla nějaká duše, ke které se mohla mít. Či nemít. Záleželo na situaci. Dneska to ale vypadalo fajn a do zorného pole se jí přimotala vlčice v jejím věku. Dříve trpěla potřebou se před svými vrstevníky schovávat, třebas i v trnitém křoví, neb i to byl lepší zážitek než se s nimi bavit. Ale tady nebyla ve své rodné smečce a nikdo neměl důvod na ni být hnusný už jen z principu.
Zavrtěla tedy oháňkou a rozklusala se podél břehu k pestrohnědému kožíšku. Když přišla blíže zjistila, že má dokonce hvězdičku na čele. Celkem roztomilé. "Ahoj. Máš se?" Oslovila ji s širokým úsměvem. Měla dobrou náladu, takže svůj klasický odstup trochu upozadila. "Já sem Ivy. Chodím sem dost často. Ale tebe jsem tu ještě neviděla?" Zvedla pravé obočí. Takový kožich by si určitě pamatovala.

duben 7 - kezi a iška

Iva došla k závěru, že Iskierka je divná. Ryby nalovila, rozdala, sama si nedala o vděk nestála. A Keziah. Ta asi měla zase potřebu být na všechny milá, protože ji zahrnula do svého rozdávání pochval. Ale ono tu nebylo nic, zač by mohla být pochválena. Však před ní nic nechytila.
Přesto se v ní vzedmula vlna nechuti, když se k tomu začalo vracet. "Já sem v pohodě už teď. Že se to vždycky nepovede, ještě neznamená že jsem neschopná," sykla poněkud nakvašeně. Co vo ní ta ludra asi tak věděla, aby tu soudila její lovecké schopnosti kvůli jedné uprchlé rybě. To, že tu pořád stála bylo ostatně důkazem toho, že se o sebe umí postarat. Poslední jídlo, které jí někdo naservíroval pod nos, bylo mateřské mléko. A to nebylo ani od její matky. "Možná by ses to měla naučit spíš ty, pro případ, že by Vám ty magie někdo jednou vypnul." Kouzla se jí líbila, ale přišlo jí, že někteří místní si bez nich ani neodskočí položit písek.

duben 6 - iška a kezi

No. Její slova asi moc velký dojem nezanechávala, neboť Iskierka si dělala co chtěla a za chvíli vodou projel výboj. Naštěstí to nebyl ale žádný opravdový blesk. Žádná nesnesitelná záře, žár ani ohlušující rána. Spíš takové ševelení, po kterém na hladině popraskalo pár bublin a nakonec vyplavalo pár nehybných těl.
Než se nadála, ležela jí u nohou ryba. Zamrkala. Zmateně hodila pohledem z šupinatého tvora na rudookou vlčici. Dala jí rybu? Chápala to dobře? A popřála dobrou chuť? To měl být nějaký vtip? To se místní vlci zbláznili, že dávali jídlo ostatním na potkání? Tuhle informaci zpracovávala snad ještě hůře než existenci kouzel, křídel a levitujících mincí.
Ale jezevec si svou rybu vzal a zmizel. Takže to asi nebyl vtip. Ohlédla se po malé černé, co ona dělá a nakonec uznala porážku. "D-díky," broukla a rychle rybu dorazila, protože po tom jejím otálení, sebou začínala už trochu mrskat. Dala se do žvýkání a měla co dělat, aby jí do očí nevhrkly slzy vděku. Někdo jí dal jídlo. Neslýchané.

5 - Iška a Kezi

Očekávala výsměch a uši instinktivně přitiskla k hlavě. Nic takového se ale nestalo a místo toho ji začala Keziah povzbuzovat, což ji ponechalo poněkud nevěřícně stát a čučet. Kdyby ji ovšem Iskierka nevybídla k tomu, ať z vody vypadne.
Chtěla protestovat, protože to byl přece jen první pokus a lov byl tak trochu o štěstí, ale to co se s vlčicí začalo dít... No, proti tomu žádného argumentu neměla. Cestou raději popadla i mladší vlčici za zátylek, aby její přesun na břeh urychlila. Tady se kuly nějaké magické kejkle a nebylo záhodno to pokoušet.
"To tu jako plánuješ metat blesky nebo co?" Křikla na rudookou přes rameno. I taková magie tu existovala? Mimoděk si vzpomněla na zkázu, které byla svědkem jako malé vlče a s obavou blískla zlatýma očima k vodě. "Vždyť to odskáče celé jezero," broukla a doufala, že se mílí a starší vlčice umí svá kouzla dostatečně ovládat.
Raději ale udělala ještě pár kroků vzad. Mokrá stopa, co ji následovala pískem, ji poněkud znervozňovala.

4 - iška a kezi

Povzdechla si. To oslovení se jí moc nelíbilo, ale jak jinak jí měla rudooká říkat, když neznala její jméno, že? Popravdě, existovaly i horší varianty. "Jsem Ivy," pronesla tedy benevolentně a snad už splaskl i ten poslední kousek naježeného kožíšku. "Zatím mne teda moc nepobavil," ušklíbla se a vrhla malý komentář na Popílkův vrub. Nebo Vonův? Musela se tomu uchechtnout. Vlčata vážně uměla být úplně zlatá, když vyrůstala v normálním prostředí.
"No jo, jasně," přisvědčila, když se všechny shodly na tom, že se budou lovit ryby. Byl to její nápad, takže se o to asi měla postarat. "Je to vo trpělivosti a načasování," odkašlala si mírně. Nebyla úplně zvyklá někomu něco vysvětlovat. Pak nějakou chvíli nehnutě hypnotizovala vodu, dokud nezahlédla záblesk šupin, který byl signálem k tomu, aby chňapla zubisky pod hladinu. Naneštěstí minula a jen se nalokala vody, kterou teď zběsile prskala. "No. Ne vždycky se to povede," pověděla mezi kýchnutími, očekávajíc posměch.

3 - iška a kezi

Malá černá se nějak vyštrachala na nožky, a velká černá... Té se jezevec odplížil schovat pod břicho. Vzdal to hodně rychle. Což mohlo mít několik důvodů. Buď byl prostě posera a lenoch, takže se s ní prát nechtěl. Nebo se taky mohl jen stáhnout a teď čekat na lepší příležitost. Ivka si podezíravým pohledem přejela i rudookou. "Jen aby," zamudrovala. Ale ubrala na defenzivitě svého postoje, jen kožich na kohoutku se jí pořád drobátko ježil.
"No, ahoj," ohlédla se o poznání uvolněněji k mladší slečně a trochu zhoupla ocáskem ze strany na stranu. Už to nebylo žádné bezmocné děcko, také by ji klidně mohla rafnout do ocasu a zdrhnout, ale tak nějak to od někoho kdo voněl po borůvkách, neočekávala.
"Jestli máte hlad, dejme si ryby," navrhla nakonec smířlivě a kývla hlavou k vodní hladině. Nebyl jediný důvod se žrát navzájem. Jen kdyby vlci vždycky ke všemu nějaký důvod potřebovali. A co asi tak mohla říct o mluvícím jezevci?

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Trochu nešťastný tohle plnit za novej char xD... Asi to že došla do Borůvky.

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Že ještě pořád nedonutila Noriho hrát na babu, aby mo mohla na poslední chvíli uhnout před kmenem stromu, do kterého by se růžky zapíchnul. A pak by ho zlechtala k smrti.

3. Jaké další vylepšení plánuju?
Všechno co jde :D. Prvotní plán je, že by měla obrůst zelení.

4. Koho ještě musím potkat a proč?
No Tomáše a Frantu. Protože rodina.

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Třeba... zůstat aktivní a zase na rok nezmizet?

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Najít si hezké bezpečné místo kde žít chill život a najít si kamarády.

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Touha po lásce a klidu T-T

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Zatím nikdo, protože nikoho pořádně nezná a ty co zná, za to nestojej.

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
To že se vůbec narodila. A pak rozhodnutí přestat se bát okolního světa a zdrhnout.

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Zatím dobrý :D.

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Vlastní dětství :-|

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Matku a sestru. Jedna mrcha jako druhá.

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
Borůvka, Mech, Sarumen, Vrba, Cedr, Buk, Asgaar

Otázky na hráče

1. Kolik dalších charů mám v hlavě a kolik jich přivedu k životu?
Určitě chci obnovit Liu. Když to aktivita dovolí tak i Kenaie a Rézu. V hlavě by byl i jeden další char, ale pochybuju, že se na něj dostane v další tisíciletce :D.

2. Který charakter je můj nejoblíbenější a proč?
Lia. Protože si jinak nemám kde zanadávat.

3. Který charakter mám rád nejméně a proč?
Kenai. Holt jsem si vymyslela pitomost těžkou na zahrání, se kterou se mi špatně pracuje :/

4. Který charakter by bylo nejtěžší "dropnout" a proč?
Launee, kvůli tomu všemu společně strávenému času.

5. Co si o sobě myslím jako o hráči?
Sem retard a líný prase.

6. Co bych chtěl na Galliree změnit (pravidla, vzhled, ceny etc.)?
To by bylo na dlouho... Zjednodušeně řečeno... všechno bych zjednodušila :D

7. Který charakter, váš nebo cizí, bych zakázal a proč?
Každej si může hrát co chce a já jsem ten poslední, co by komukoliv cokoliv zakazoval :D.

8. Které pravidlo mi přijde špatné a proč?
viz 6 :D

9. Existuje nějaký důvod, proč bych s Gallireou skončil?
V ideálním světě protože mne to prostě přestalo bavit. V tom neideálním jich je bohužel víc.

10. Proč mě baví hrát?
Protože bagr. Proč jsem se narodila, jaká jsem?

11. Která akce mě bavila nejvíce a proč?
Baví mne většina neherních akcí, co nezaberou moc času.

12. Mám raději domluvené hry/partnerství nebo neplánované hry a proč?
Neplánované a spontánní, ale někdy je plánování třeba. Co se dá dělat.

13. Chtěl bych vám říct ještě něco?
Nah.

Duben 2 - Iška a Kezi

Sotva se rozloučila se Suzumem, udeřil ji do čumáčku další pach. Ne, že by se nechala tak snadno rozptýlit čímkoliv, ale ten silný podtext borůvkového aroma nemohla ignorovat. Byl tu někdo z její oblíbené smečky! Nebo tedy z jediné smečky, kterou tu znala. To stálo za prozkoumání.
Rozklusala se vpřed se zcela novým elánem, než však našla původce jedné vůně, přišly jí do cesty další dvě. Jedna patřila černé vlčici a druhý jezevci. Který mluvil. Zdálo se, že si Nori ty mluvící králíky vážně nevymýšlel. Asi by se mu měla omluvit za tu očividnou skepsi, kterou ho zavalila.
A mluvilo to o žraní vlčat? Jakože toho vlčete, co tak pěkně vonělo jako borůvky a tak trochu taky jako Sib? "No, tak to ani náhodou!" Několika velkými skoky se přesunula nenažranci do cesty.

Inu, Noriho kouzlení pozorovala s očima až na vrch hlavy. Nevěřícně se za větévkou otáčela, když kolem ní kroužila a poté, co se zase usadila na zemi, do ní nejdříve šťouchla, pak ji očuchala a čumákem převrátila, jako by hledala nějakou habaďůru, kterou by jí vlk ošálil. Ale buďto tu nic takového nebylo, nebo to dobře schoval. "Jak je tohle možný?"
Neuvěřitelná byla i celá ta báchorka o ukradeném slunci a mluvících králících. Po tom čemu byla svědkem, však byla o dost ochotnější celému příběhu věřit. "A jak to slunce ukradl? Jak jste... jsi na něj vyzrál? Svítil i měsíc nebo jen hvězdy, když bylo sluníčko pryč?" Dala průchod té své pod pokličkou držené vlčecí zvídavé stránce. V téhle společnosti to šlo překvapivě zlehka. Ani si to neuvědomovala. Poťouchlý chlapík a roztomilé vlčátko. Před takovými se přeci držet zpět nemusela.
"Co je tohle za místo?" ukončila svou salvu otázek, protože... Takovéhle věci se u nich doma rozhodně neděli. Kdyby ano, bylo by to tam možná o kapku snesitelnější. Kdyby uměla nechat klacky lítat, měla by život určitě o dost veselejší. "Dá se to naučit?" Doufala že ano. Vzhlížela teď k Norimu se směsicí naděje a obdivu třpytící se ve zlatých očích. Až jí z toho celým rozčilením zmizelo ucho.

"I klikyháky můžou být umění," jala se mírnit Noriho uraženou hrdost, a musela se tomu potutelně usmát. "Čarovlci? To jakože na sobě maj... čáry?" Cítila se mírně stupidně, že se na to ptá, ale její slovní zásoba byla opravdu celkem nedostačující. možná to bylo tím, že o čarodějích a čarodějkách jí nikdy nikdo pohádku nevyprávěl. Nicméně mluvící králíci byli očividně něco divného i pro místní vlče, takže se trochu zklidnila a skepticky přivřela oči, aby přejela rohatého podezíravým pohledem.
"To že jsi zachránil svět, bych ti ještě věřila. Ale mluvící králíci?" Popravdě mu nevěřila ani tu záchranu světa, protože jí přišel drobátko jako mluvka, ale nemusela mu úplně ničit ego. Bez něj by nebyl ani za mák tak roztomilý a zábavný. Dožadovala se tedy pokračování příběhu, stejně jako malá Siberia vedle ní. Ostatně ona sama byla tak trochu pořád vlče. A tenhle svět ji začínal celkem zajímat.
Záhy se ale trochu nervozně ošila. "No nevím jestli jsem nejvhodnější existence pro hlídání dětí, asi bys mne u toho měl raději kontrolovat." Zdálo se, že Nori to naštěstí převedl od hraní her k vyprávění příběhů a dokonce měl být i tím vypravěčem. Takže by to hlídání mohlo být celkem bez námahy.

Nechala bratra bratrem. Měla díky němu se svým útěkem zpoždění, takže hrozilo, že s úsvitem nebude dost daleko. Opravdu nechtěla, aby ji někdo načapal dříve, než překročí hranice území a odtáhne ji zpět. To by byl pravděpodobně její konec. Celý život ji sice mučili, ale to neznamenalo, že ji nechají beztrestně odejít. Takový pokus už tu přeci byl a jak to skončilo? Onehdy to ani nebyl její dobrovolný útěk, to matka ji do toho navezla. Ale výprask dostalo samozřejmě sotva cupkající vlče.
Energicky potřásla hlavou, aby zahnala myšlenky na ten den a zároveň odehnala vlezlé nutkání spát. To totiž určitě nemohla. Ačkoliv celý den nemohla usnout rozčilením, přestože takový byl přesně plán. Naspat to přes den, pod záminkou nemoci, někde v úkrytu a pak nepozorovaně zmizet pečlivě připravenou pěšinkou v trnitých křovinách. Chtělo se jí brečet, když se nakonec jen převalovala, a ne a ne zabrat. Trpět šikanu další týden, aby mohla celý plán zopakovat, však už odmítala. Ano, dnes to celé uskuteční a hotovson.
Nad ránem už sotva pletla nohama. Adekvátní projevy k předvedenému výkonu. Určitě i poznala ten strom, který značil konec jejich teritoria, takže si dovolila trochu polevit. Tehdy narazila na ni. Imbecilní sestru Kristu. Ultimátní mrchu, jenž neměla v mučení konkurenci v nikom jiném, než ve svém otci. Ivu ihned napadlo, že ani ta nemá za hranicemi smečky co dělat. Tak jedna na druhou zůstaly nevěřícně zírat. Tohle totiž byl dost zajímavý vývoj! Jak tohle jedna druhé vysvětlí?

vsuvka pro Sib

Ivka se té malé vůbec nedivila, že nikam nechce s Adiramem, jak jí Baghý navrhla. Trochu ji ale zaskočilo, když se rozhodla, že pro ni bude nejlepší společností právě ona sama. Její zlaté oči trochu zamžikaly. "Hrát?" Ujistila se, a znělo to skoro, jako kdyby nevěděla, co to slovo znamená. S ní si nikdy nikdo nechtěl hrát!
"No jo, jasně. Asi si můžem spolu hrát," přitakala nakonec, ale furt pořádně netušila, co od toho čekat. "Když mi teda řekneš, jak se nějaká hra hraje," dodala a vzhlédla i tam nahoru k Noriho rohaté hlavě, jako by u něj hledala nějakou morální podporu. On vypadal jako někdo, kdo o tématu mohl něco vědět.
Ona znala jen pár her... třeba tu na honěnou v její upgradované verzi: "Uteč nebo zemři." Nebo vybíjenou. S kameny. A tím, že nikdy nebyla tím, kdo vybíjel. Moc srandy si neužila a měla dost soudnosti, aby tušila, že tohle nejsou hry pro normální smečky a normální vlčata. A tady to bylo super relaxačně normální.

Nori působil z nějakého důvodu rozhozeně, a popravdě netušila, čím to bylo. Ale bylo to roztomilé, takže to stejně neřešila. "Vlastně tohle bylo prvně, ale jsem celkem nešika, takže to možná nebylo naposledy," přiznala se ke svému drobnému neduhu. Normálně by to neudělala, ale Nori vypadal tak neškodně, že ji to ukolébalo ke klidu.
"Jsi zvláštní," zazubila se na něj rozverně, když vyprávěl o tom, jak k rohům přišel. Znělo to tak bezstarostně! Kdyby se ona probudila rohatá, asi by se z toho tak trochu psychicky zhroutila. Ale on nic. Bral to jako dárek a navíc fešnou věc. Ale měl pravdu. "Sluší ti. I ty klikyháky," připustila. Asi to částečně bylo tím, že ho takhle už poznala, ale neuměla si ho představit bez nich. "Třeba by mi také zlatá slušela?" Chudák Nori tak hned čelil dalšímu pohledu upřenému přímo do očí. Rozpaky téhle malé opravdu nic neříkaly. Ale že by si uvědomovala, co se svým společníkem dělá, to úplně ne. Nadechla se k tomu, že by se jí hodila i ta křídla, protože nožičky má tak o dva milimetry delší než Baghý, ale to už byla pomlouvaná vlčice přímo u nich.
"Už jsem to z většiny rozchodila," přisvědčila bez odmlouvání. Byla holt pravdomluvná a očekávala, že tohle bude konec jejího pobytu v lese, ale alfa měla z nějakého důvodu jiné plány, čímž ji na chvilku připravila o řeč. V její rodné smečce bylo neslýchané aby na území někdo vkročil jedinou packou, natož aby ho někdo pozval do úkrytu. Padla jí z toho brada a zmohla se jen na: "Jo, jasný. Pochopitelně," pronesené hezky na autopilota.
Když pak alfa zamířila pryč, chvíli za ní zmateně koukala, než se vzpamatovala a zase s kulišáckým úsměvem vzhlédla k Rohatému. "Nori? Proč máš pocuchané fousky?" Teď to nutně potřebovala vědět. Zatím se odmítala zabývat tak velkými otázkami, jako je případné setrvání v téhle smečce. Ačkoliv Baghý se jí moc líbila. Nori se jí líbil. A Siberia byla roztomilá. Možná... Ne, teď to prostě řešit nebude!

duben 1/10; Suzume

Tak. Teď se asi měla trochu ztrapnit. Ale co se dalo dělat. Byla si vědoma své neucelené slovní zásoby. Takže to brala jako příležitost k doplnění nového slova. "Co to znamená? Moučník?" Dala si záležet, aby byl její výraz dostatečně neznalý a bylo jasné, že tentokrát nevtipkuje. Nemohla mu přece slíbit něco, co neznala!
Nazlobeně ji honit kolem jezera zatím nezačal, ale srdnatě se jejímu obvinění bránil, což bylo celkem úsměvné a ponoukalo ji to k dalším hloupostem. Tentokrát svůj zmatený výraz předstírala. "A jakou sílu má hromada kamení? Jak se to měří?" Zajímala se rádoby bezelstně. "Nemyslel jsi spíš, že vážíš jako hromada kamení?" Z pohledu na něj soudila, že by to musela být dost malá hromádka, ale když byl tak háklivý na svou rychlost, co s ním asi tak udělá hravá zmíňka hmotnosti?
"Amulet?" Očividně trefil další slovo které neznala. Ale nebyla to jediná věc, kterou si neuměla zařadit. Dívala se teď hezky zblízka na lesklé hladké plošky jeho "amuletu". "A co přesně tohle je? Nějaký... kámen?" Proč že se jejich rozhovor točil kolem kamení? Na slovo dobrodružství však celkem slyšela. "Jasně! Kde začneme?" A pak se rozpačitě zahihňala. "Tak to bych byla mrtvá asi do půl hodiny. Nemám elán," ušklíbla se a teď už i jí bylo trapné přiznat, že zase netuší o čem to vlk mluví. Asi to byl nějaký vzdělanec!