Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To nezná moc odlišně," broukla. Přišlo jí to vlastně stejné, jen s jinými názvy. Ale neměli teď čas to řešit, takže možná někdy jindy. Po snídani, kterou teď měli na dosah tlapky. Jen to nepokazit a nenechat se odhalit. Nakonec ale mohla slíznout nános krve z nosu a sledovat, jak stádo mizí v prachu. Nebyl to moc uspokojivý pocit. Zabít něco tak bezbranného, ale neměli tak nějak na vybranou. V jejich stavu by žádnou zdravou dospělou laň nechytili ani ve snu.
Trhla uchem, když se přidušeně ozval jeho hlas. Obličejem jí rázem přejelo hned několik výrazů, jak nevěděla, co si nastálou situací počít. Chvála nebyla něčím, na co by byla zvyklá a tak trochu víc ji to zaskočilo. "D-díky?" Vypadlo z ní tedy a rychle se za ním rozklusala. Oblohu pročísl blesk a pak se ozvala ohlušující rána, což myšlenky na všechny rozpaky spolehlivě zahnalo. "Asi bychom se fakt měli někam zašít," zakřičela, aby byla přes ten hukot vůbec slyšet. Kývla hlavou k lesu opodál a pak čapla kolouška za ucho, aby parťákovi pomohla a celý proces urychlila.

>>> Nora v Klimbavém lese

květen 8/10, proxi

Nojo, jasně. Zase se zapomněla a teď blila jednu otázku za druhou na vlčici, co se tak jasno jasně vyjádřila, že nerada mluví. Iva sklapla, jako by dostala facku a zabodla pohled do země. Je pitomá. Možná raději neměla z domova zdrhat. Nebylo lepší, když se ubližovalo vědomě jí, než když nevědomky ubližovala ona ostatním? Pokradmu na Proximu pohlédla. "Promiň. Nechala sem se unést," omluvila se tak tiše a provinile, že to skoro nešlo ani slyšet.
"Co takhle napočítat do deseti a uklidnit se?" Vypadl z ní návrh, kterým obsáhla nejen panikařící Proximu, ale i přehnaně nadšenou sebe samu. Každá potřebovala odbourat trochu jinou emoci, ale metodu mohly užít stejnou. Sama se do toho hned pustila. Dokonce si čísla odříkávala pomalu a zřetelně nahlas a prokládala to hlubokými nádechy a výdechy. Na ni to celkem fungovalo, ale co se asi dělo s jejím křehkou společnicí?

květen 7/10; proxi

Proximiny informace o magiích byly kusé, ale stále dostatečné, aby to vzbudilo Ivčin zájem. "Úplně každej? Nejenom tady?" Začala se ujišťovat, protože o tom měla z pochopitelných důvodů pochybnosti. "U nás se o žádné magii ani nemluví, natož aby to někdo uměl," vysvětlila na vysvětleno. Záhy se ale chytila formulace další větičky. "Nějakou? Ono jich je jakože víc?" Naklonila udiveně hlavu. "Jak poznám, která je ta moje?" Dožadovala se zas doplnění dalších děr ve svých vědomostech. "A jak nějaké... čáry... vyvolám?" Nejjednodušší jak zjistit svou magii se zdálo, to prostě zkusit. Ale jak. Měla jen na něco intenzivně myslet? Nebo se to jednou prostě začne dít? Oči měla až na vrch hlavy, jak ji to celé nadchlo. Mohla by se tu naučit kouzlit, pak se vrátit domů a... všem vyprášit kožich. Nebyly to zrovna myšlenky hodné vyspělé mladé dámy, ale to ji zrovinka moc netrápilo.

Stačilo pár dní, aby pochopila, že os větě opravdu nic neví. Už ji naučil pár nových slov a tenhle vlk teď řekl další takové, co jí bylo cizí. "Království? A jak to chodí tam?" Zeptala se teda, protože tohle potřebovala objasnit, aby pochopila jeho myšlenkové pochody.
Uzrál ovšem čas, dát se do práce a zaplnit si bříška. Těžko by hledali bezmocnější kořist, než čerstvě narozené nemluvě, které se ještě ani nestačilo postavit na nožky. Nicméně býložravci tohle uměli pěkně rychle překonat, takže museli jednat rychle.
Přikývla tedy. Ačkoliv nechápala ten dodatek s útěkem. Nikdy neviděla daňka, co by se jal čelit tváří v tvář vlkovi. Obvykle stačilo, když zbystřili pach a pak zdrhali seč mohli. Klasická taktika stádových zvířat. Ale třeba on už měl s lovem v těhle končinách zkušenosti a byl svědkem toho, jak se stádo vzbouřilo a vypíchlo parohem někomu oko... nebo tak něco.
Znělo to ujetě, ale i tak zvolila opatrnost a sunula se trávou tak tiše, jak to šlo. Její rozměry byly pro jednou výhodou a brzy se ocitla přesně u laně. Pach krve je vedl neomylně. Mládě mělo ještě nožky zamotané do blány, které se ho matka snažila zbavit, ale marná snaha. Iva nezaváhala a vyskočila do útoku, přímo po tom tenkém krčku, aby zhasla život, který ještě nestihl pořádně začít. Daněla poplašeně zakvičela a celé stádo se okamžitě dalo do pohybu...

květen 6/10; proxi

Na chvíli strnula, když ji přepadl smutek. Který navíc nebyl její. Pak nějakou dobu zmateně mrkala, než to zpracovala a zmohla se k odpovědi. "To je dobrý. Žiju. A bude líp, ne?" Pronesla s vlnou optimismu, co ji náhle přepadla a spokojeně se zavrtěla, když ji Proxi podrbala. Vděčný pohled řekl snad více, než tisíc slov.
"No. Takovýto když necháš věci lítat, zmizet nebo vítr víc foukat," dala se do slovního popisu, protože tohle slovo prostě neznala, tak si nemohla být jistá, jestli jde skutečně o synonyma nebo ne. "Ty tvoje pocity v mý hlavě. To jsou taky čáry, že jo?" Došlo jí dodatečně. "To je děsně cool. Taky se to můžu naučit?" Ukazovat ostatním, co cítí znělo super, pro asociála jako byla ona. Mohla by každému hned vysvětlit, jak co myslela, aniž by musela mluvit. Což jí obvykle nešlo. Krom dneška, protože musela mluvit za dva.

květen 5/10, proxi

Potěšeně se uculila, když z mlčenlivky dostala další kostrbatou otázku. Bylo fajn, že se svým strachem zápasí, no ne? Za to si zasloužila obdiv. "Ne. Já se přitoulala z děsný dálky. Když u mě ta buzerace přestala bavit," svěřila se zase. Tohle už byla celkem citlivá informace - přiznávala se, že se tu toulá sama a bez dozoru, daleko od domova. Snadný cíl. Jestli je Proxi něčí nenápadná výzvědná rozvětka, bude mít dotyčný žně.
"Přes zimu sem málem natáhla brka, ale teď už to snad bude v poho," dodala a oplatila vlčici obdobnou otázkou. "A co ty? Narodila ses tady? Mezi všema těma čárama?" Myslela tím magii, kterou před ní Nori označil za čáry. Zdálo se totiž, že to je tak trochu místní specialita. Ale dost možná se mýlila a její domovina byla jedinou nudnou dírou bez kouzel. Neměla v úmyslu to zatím zjišťovat. Hodlala nejdřív trochu poznat tenhle kousek planety.

>>> Zaroslý les, přes esíčka

Lovit mláďata. Znělo to tak buransky a hnusně. Ale účel světí prostředky a když neumře nějaké mládě, umřou pravděpodobně oni dva. Koloběh života. Bla-bla. Zdálo se ale, že ho zaujala její malá návštěva v Borůvkovém lese.
"Skutálela jsem se tam omylem z hory. Došla si tam pro mne jejich alfa a z nějakýho důvodu mi nabídla, ať si u nich odpočinu." Popravdě tomu pořád nerozuměla, bylo to tak naprosto cizí oprati tomu, co doposud znala. "Nevim. Nejsem zvyklá, aby na mě byl někdo hodnej. Děsí mě to," podělila se o pár svých myšlenkových pochodů a otřásla se. "Kdoví. Třeba jsou hodní jen na oko, lákají si vlky do úkrytu a tam je pak sežerou," vypustila z tlamy pitominu, které sama pořádně nevěřila, ale shodovala se s její podezíravou náturou. Když si ale vybavila ty tváře, zastyděla se, že ji to vůbec napadlo. Jenže... Bylo to prostě těžké.
Dorazili k obrovské planině, na které se v divokém větru tráva vlnila jako na rozbouřeném moři. Když se trochu snažila, všimla si v tom chaosu několika stínů. Možná i nějakého toho paroží. Zastavila s jednou tlapkou ve vzduchu, jako nějaký lovecký pes a zavětřila. Cítila krev, někde tam možná právě vrhla jedna z laní. Vítr foukal k nim a tráva jim mohla poskytnout skvělé krytí. Co víc si mohli přát? Pohlédla na svého prozatímního parťáka, co on na to.

Přikývla vážně hlavou. V tomhle se shodli a to bez debat. Samozřejmě ji začínalo zajímat, čím si vlk před ní prošel, ale nebyla těch co by po pár minutách konverzace začal pokládat osobní otázky. Proto se spokojila s tím, že jsou na stejné vlně, v podobné náladě a úměrně hladoví.
"Když si pospíšíme, třeba pak stihneme najít něco lepšího," nervozně se rozhlédla. Kdysi ji někdo učil, že během bouřky by neměla stát pod stromem, a tady nic jiného nebylo. "No... Umím, ale je to zdlouhavý," uznala, že to nebyl úplně nejlepší nápad. "Takže jdeme hledat?" Zeptala se, ale přitom se kolem něj protáhla a pustila se na jih.
"Snažím se. Naštěstí teď všude něco jedlého roste. Zima byla peklo." Předpokládala že i on byl ve stavu, ve kterém byl, protože bylo chvíli po zimě. Ale teď když spojí síly, třeba si navzájem vytrhnou trn z paty. "No, jo. Teď jsem strávila pár dní s jednou smečkou." Zastavila se, aby se zorientovala a nakonec kývla hlavou ke kopci na západě. "Hned za tou horou. Jsou tam takoví... milí a bezstarostní," uši jí poklesly a rychle zase vykročila vpřed. Pořád se tak nějak špatně vypořádávala s tím, že na světě existovala i normální místa, kde mohlo být vlkům fajn. A že se do takových podmínek nebyla schopná narodit.

>>> Travnatý oceán přes Esíčka

To už radši nekomentovala, jen se na něj podívala takovým tím pohledem, který se ho ptal, jestli náhodou nespadl z višně. Vín na tohle téma neztrácela energii a zaměřila se na něco, co měli snad společného. "Nevim jestli se někteří vlci daj vůbec nazývat rodičema," povzdechla si a zaposlocuhala se do jeho návrhu. "Nojo... Ale asi bych zkusila hledat jinde. Tenhle les vypadá pustě," zhodnotila jejich situaci. Oba byli hubení jak lunt a bez energie, potřebovali by kořist, co jim spadne do klína. Existovala taková vůbec? "Možná můžem zkusit ryby... Nebo nějakou louku a vyčíhat nějaký holátko. Teď se přece maj rodit všechny mláďata, ne?" Přemýšlela nahlas a čekala na jeho názor.
Kreslil se jako ten starší a moudřejší, tak snad zvládá víc, než jen mlít pantem. "Takže vlastně žádná změna. Akorát nemám rodinu za zadkem," ušklíbla se. Ale. Strávila teď několik hezkých dní s fajn vlkama. Nemohlo to být přeci pořád tak zlé... Kdyby se nenechala vyděsit vlastní svědomím, mohla si teď plnit bříško v úkrytu místo... tohohle. Ale už se stalo a musela se s tím nějak vypořádat.

"Umím lovit dost dobře, když mi někdo kořist neplaší," sykla a přivřela víčka, aby si ho přeměřila o něco pozorněji. Na to, že jí odehnal snídani byl pěkně drzej. Jakou by měl asi radost, kdyby to někdo udělal jemu?
Pak ji ale dost rozesmál. Hystericky, až jí slzy tekly. "No jasně, ti se můžou celí přetrhnout," odfrkla pak a zakroutila nad tím hlavou. Matka jí nechtěla ani kojit, natož aby jí někdy přinesla byť sousto masa. A ten druhý. By byl radši kdyby se mohl nakrmit na ní, než krmit ji. Ale to samozřejmě nemohl cizinec tušit. "Všude je líp než s nima. I když jeden umírá hlady," dodala otráveně a sedla si naproti němu se vzdorovitým zvednutím brady. Pak odnikud přiletěla větev a pleskla jí zcela random přímo do obličeje.
"Fakt bezvadnej den," odtušila, zatímco se tlapkou snažila zbavit jehličí, co v něm ulpělo. Návdavkem si slízla i krev z čenichu. "Ještě že už je u konce."

Plížila se za něčím malým, co se ševelilo v podrostu. Asi veverka nebo něco. Příliš mrštné, aby to mohla honit po lese, takže se musela tiše připlížit. Naštěstí vítr jí hrál do karet. Odnášel její pach pryč a přehlušil všechny zvuky, kterých se dopustila. Ale když už byla dost blízko a chystala se skočit, ozval se hlas. Zvířátko - opravdu veverka - během vteřin zmizelo ve větvích a Iva osaměla se svým hladem. Povzdechla si a obrátila svůj čenich po větru.
Hlas se ozval znovu a vyzýval k tomu, aby vylezla. Zamračila se nad tím a zařídila se. Vyskočila ze křoví jak čertík z krabičky a upřela na cizince svůj zlatavý pohled. Vypadal podobně zuboženě jako ona sama, ale to ji zatím neobměkčilo. "Fakt dík, už jsem jí skoro měla. Teď mě čeká další den o hladu," zabrblala. Špatná nálada ji očividně ještě neopustila. Ale nebyla zatím až tak protivná. To záleželo hlavně na jeho odpovědi.

květen 4/10, proxi

Zdálo se, že toho moc nenamluví, ale nevadí jí poslouchat její blábolení. Dosud potkávala spíš vlky, co nebyli ochotní ani k jednomu, takže to byla vlastně příjemná změna. A taky výzva. Domyslet si, co asi ten druhý svými gesty zkouší vyjádřit, když hlas mu to neumožňuje. Zatím to bylo ale celkem jednoznačné.
"To víš. Můj otčím mě neměl rád a moji nevlastní sourozenci taky ne, takže můj názor nikoho nezajímal," protočila očima, popravdě překvapená tím, jak sdílná je. O své rodině jen tak někomu nevyprávěla. Vlastně doteď nikomu mimo těch, co to mohli vidět sami a přímo. To asi ta její zamlklost v ní vyvolávala pocit, že u ní ty informace budou v bezpečí. Možná mylně, ale už jednou začala, bylo pozdě vzít to zpět. "Nemluv dokud nejsi tázána, nebo to taky může být to poslední co řekneš," zapitvořila se, zatímco napodobovala Radkův hluboký hlas.
"Jo jasně, to bys byla moc hodná," vyhrkla hned, jak pochopila další mlčenlivé gesto a nastavila jí tvář. Bylo to přesně to místo, kam už si úplně natěsno nedosáhla sama. Prostě zákon schválnosti.

Květen 3/10, proxi

Zkrácenina byla díky bohu schválena, což udělalo Ivušce celkem radost. Nicméně v tu chvíli ji začalo něco šíleně svědit na líčku, tak od Proxi odpoutala svůj pohled a začala své pokusy o to, se zadním během poškrábat na ksichtě. V přítomnosti někoho většího a průbojnějšího než byla tady Proxi, by si to asi jen tak nedovolila, ale třeba se mladá drobet uklidní, když uvidí, jak je ona sama uvolněná? Přála by si, aby se cítila dobře, protože cítit se na prd, je na nic a nikomu to nepřála.
"Jo, to chápu. Každej je nějakej. Já pro změnu někdy mluvím až moc. Nebo teda volim špatný slova. Někdy někoho urazim i když nechci... a jindy se to zase nepovede, když pro změnu chci," nespokojeně nad svým osudem pokrčila raménky a položila zadní nohu zpět na zem. Furt to svrbělo. "Dřív mi mluvit moc nedovolovali, tak si to asi vynahrazuju," dodala zamyšleně a zmlkla. Kdyby náhodou chtěla její společnice něco říct.

květen 2/10, proxi

Její reakce byla vlastně dost podobná tomu, jak by reagovala ona sama celkem nedávno. Ohlédnutí pro jistotu, zda skutečně mluví na ni. koktání pak prozradilo, že asi nebude moc obratná na poli komunikačním, ale to nevadilo. "Ráda tě poznávám Proximo. Můžu ti říkat Proxi?" Kecla si na zadek a rovnou navrhla zkráceninu, protože jména delší než dvě slabiky nedokázala účinně podržet v hlavě.
"To je dobře, že se máš dobře. Já se mám taky celkem dobře," přidala rovnou odpověď na otázku, co vůbec nebyla položena a naklonila zvědavě hlavu na bok. "Nevylekala jsem tě, nebo tak něco? Jestli chceš ať se zdejchnu, stačí říct," pustila se do blekotání. Asi tak nějak nabyla dojmu, že když jí tlama nepojede, bude tu na její vkus až moc ticho. Zrovna dneska měla veselou povídavou.

>>> Borůvka přes vyhlídku

Trochu si vynadala když si uvědomila, že v tom spěchu vykročila zpět tam, odkud přišla, což znamenalo, že bude muset přejít další horu, aby se dostala na nějaké rozumné místo. Když dorazila na vrchol, navíc zjistila, že se neuvolní ani pohledem na noční oblohu, protože bylo zataženo jako už dlouho ne. Snad se nebesa snažila vystihnout její momentální rozpoložení.
Když se jí do kožichu opřel studený vichr, rychle na nějaké koukání na oblohu zapomněla a pustila se spěšně z vyhlídky zase dolů. Nechtěla, aby ji bouře zastihla na takovém místě. Naštěstí u úpatí ležel další les, dostatečně hustý aby ji uchránil před blížící se průtrží. Váhala ale, jestli nechce raději pokračovat a hledat nějaký méně hořlavý úkryt. A kde ve větru padá méně stromů. Ale zatím to tak hrozné nebylo, tak se rozhodla pod rouškou tmy zkusit štěstí, pustit se proti dunění větru a obstarat si něco k snídani.