Gallirea - Příspěvky uživatele

červen 8/10

Naštěstí to nebylo tak, že by jí ty včerejší kroupy něco zlámaly, takže byla vlastně celkem provozuschopná. Navíc to nebylo poprvé v životě, co byla zbytá létajícími předměty. Její sestra uměla celkem slušně házet kameny, což bylo něco, co se naučila speciálně pro tento účel.
Když se nad tím Iva zamyslela, bylo vlastně celkem legrační, jak se životy ostatních kolem ní točily. Ačkoliv ji nikdo v rodině nechtěl a měli vlastně nakázáno její existenci ignorovat, ve výsledku si každý několikrát během dne udělal čas na to, aby jí alespoň vynadal do sobolích exkrementů. Pokud rovnou nedostala facku nebo dvě. Byl to vtipný paradox. Měla být bezvýznamná, ale ve skutečnosti všem prostě ležela v žaludku, nebo jim sloužila jako boxovací pytel. Ve výsledku dostávala vlastně víc pozornosti než většina členů smečky.

červen 7/10

Byli dost žvejkací a nechutnali moc dobře. Z toho slizu se mohl vlkovi i zvedat kufr, ale jedovatí nebyli, takže by bylo plýtvání, aby je ve svém neutěšeném stavu nevyužila, jak zákon káže. V kombinaci s vodnatými a sladkými jablíčky to vlastně celkem šlo. Vyhýbala se jen plesnivinám, protože nechtěla dosáhnout opačného efektu a jen si přihoršit nebo se, chraň bůh, otrávit. Bylo tu toho pro jednoho vlka celkem dost, takže opravdovému hnusu se mohla vyhnout, což byl v porovnání s předchozím životem, vlastně celkem luxus. A až zesílí, něco malého si uloví. A nikdo jí to nezabaví a nesežere! S představou čerstvého masa musela polknout pár nových slin, ale nakázala sama sobě potřebnou trpělivost. Na všechno časem dojde. Bude lépe!

6/10

Když se z tak hnusného zážitku mohla vzpamatovat ta malá květinka u jejích nohou, tak pro ni by to přeci neměl být žádný problém! Při pohledu na ty zlámané stromy ji napadl nápad. Celkem nadějný. Jestli tu byly krom jehličnanů u ovocné stromy, teď by měly být plody sházené na zem! Sice ošklivě oťukané, ale hladové vlčici zvyklé žrát odpadky jistě bez problémů poslouží. Jen se musela přestat válet a začít něco dělat. Dobrým začátkem rozhodně bylo, postavit se na nohy. Provedla to s hromadou bolavého supění, ale nakonec se jala i pomalu sunout kupředu směrem k uskupení stromů opodál. V tom prvním žádné listnáče nebyly, ale nemusela jít o moc dál a mohla začít sbírat oťukaná jablíčka z trávy. Ani je moc nepřebírala a když na některém zrovna hodoval nějaký slimejš, měl to také spočítané.

červen 5/10

Asi znovu usnula, protože když znovu otevřela oči, kožich měla úplně suchý a sluníčko bylo o dost západnímu horizontu. Pořád ale dost daleko na to, aby začala obloha měnit barvu. Pomalu zvedla hlavu, aby vyzkoušela, jak moc ji bolí podlitiny za krkem. Pak stejně opatrně rozhýbala i nohy a z pozice rozpláclé žáby nabrala celkem důstojnou polohu hrudní. Dokonce zavrtěla ocáskem.
Okolí bylo dost rozmlácené z toho, co se včera večer událo. Nejvíc to bylo vidět na stromech se zlámanými větvemi, ale tráva a květiny se už stíhaly ze všeho vzpamatovat. Nebyly ani zdaleka tak zválené jak by očekávala. S ledovými hrudkami si už poradilo to samé slunce, co ji vysušilo do sucha. Nebylo po nich nikde ani památky. Ani ve stínu.

červen 4/10

Ale bylo to divné. Skoro až legrační. Ačkoliv teď byla takhle zbídačená kvůli jedné ošklivé bouřce a měla by se cítit pod psa a poraženě... Tentokrát ji žádné tíživé myšlenky netížily. Jen se tetelila blahem z toho, že už to přešlo a mohla se teď spokojeně slunit. Byla smrti blíže než kdykoliv předtím, ale přitom na ni nemyslela. Bolelo ji všechno, ale o to víc naživu se asi cítila.
Bylo to mnohem lepší než snášet nadávky a další psychický nátlak ze všech stran. Od těch nejdebilnějších debilů ze všech, co by se měli jako první zajímat sami o sebe! Už nebyla ničí nástroj k léčbě mindráků, a to stálo i za to, kdyby tu včera v tom sajgonu umřela. Byla by totiž svobodná. Byla by to její volba. Radši umřít sama a volná, než přežívat v ubíjejícím toxickém prostředí a každý den přemítat nad smyslem toho všeho, aniž by se dobrala zdárného konce.

červen 3/10

Její modlitby byly asi vyslyšeny, protože odpadla, ale oči i tak zase otevřela. Neumrzla, ale zima jí byla stále. Naštěstí po ukrutné bouři se vyjasnilo a teď na svět vykukovalo usměvavé žhnoucí slunce. Jako by se příroda vykřičela ze své frustrace a teď byla zase schopná normálně fungovat a rozdávat pozitivní vibes.
Maličká vlčice se tedy s vypjetím sil odplazila ze stínu převisu na prosluněný plácek, kde opět zavřela oči a s tichým oddechováním se oddala dalšímu odpočinku, zatímco se jí do těla opíraly životodárné sluneční paprsky. Bylo to příjemné, a i když ji celé tělo pořád bolelo, napadlo ji, jak moc je fajn, že po něčem zlém následuje něco hezkého. Asi by tak měla pohlížet na celý život. Jednou přece muselo všechno to příkoří skončit a nahradit se něčím hezkým. Otázka byla, jestli ona bude schopná tak dlouho vydržet. Než se oblaka rozfoukají a vysvitne slunko i pro její bytí. Ostatně už byla tolikrát blízko tomu, vše vzdát a vrhnout se ze skály.

červen 2/10

Tělo spustilo obranné mechanismy a ona se pod kůží začala třást jako osika. Byl to nezvladatelný třes, který na hlavě plynule přecházel v rytmický cvakot zubů o sebe. Naštěstí ten zvuk zanikal v hukotu větru a šumu deště, který ani za mák nepovoloval na intenzitě. Ani se neodvažovala pohlédnout na oblohu, aby zjistila jak moc tmavá obloha je a kolik vody z ní ještě asi tak spadne. Při jejím štěstí by ji nějaká extra tvrdá kroupa praštila přímo do nosu nebo jí vyrazila zub.
Tiskla se tedy ke stěně. Ta ji nepříjemně tlačila do žeber, ale bylo to rozhodně lepší, než vůbec žádný úkryt a nechat se bombardovat to salvou ledových kuliček, které se na obloze vzali vlk ví odkud. Ji jejich původ momentálně vůbec nezajímal, ačkoliv byla od přírody celkem zvídavá. Teď se snažila jen neumrznout, a protože neměla jinou možnost, jak tomu zabránit, prostě se jen se zavřenýma očima tiše modlila za zázrak.

červen 1/10

Toulala se bez cíle a směru. Co jiného jí ostatně zbývalo? Opustila rodný les. Rodnou smečku. Nezacházeli tam s ní hezky, ze zcela nesprávných důvodů, ale i tak to bylo to jediné, co znala. Jediný kousek světa prolezlý křížem krážem s doupětem, kam se mohla vracet. Když už ne pro teplo domova, tak aspoň pro střechu nad hlavou, když z nebe padaly kroupy o velikosti vlašáků. Což se teď dělo, ale... tentokrát se neměla kam vrátit. Od doupěte, kde se narodila, byla vzdálena dny a týdny cesty a netušila, kde se tady kam schovat. Neznala tu každý šutr a každý strom.
A proto byla odsouzena k tomu, schytávat jednu ránu za druhou, do vyhublého těla bez tuku, co by rány tlumil. A bez hustého kožichu se stejnou funkcí. Když konečně našla mizerný úkryt pod nějakým převisem, byla zmáčená jak slepice a pod srstí asi hrála všemi různými barvami, které podlitiny umí.

Přihlašuji: Iva
Hlasím do týmové výzvy: nope

Jo. V tom s ním opět souhlasila. Určitě nehrozilo, že by si někdy udělala dítě, které by jeho okolí nesnášelo. Byl to hnusnej život, který by přála jen nejhoršímu nepříteli. Ne svému potomkovi. Kývla tedy hlavou, ale pak už se hnala od ošklivého tématu pryč. Ke vtipu.
"Nejsem si jistá jak moc měkká jsem," poznamenala, poukazujíc na svůj kostnatý zadek. Rozhodně potřebovala vykrmit. "A nemůžu tě sežrat já?" Blýskla na něj očima. Když už by měla mrtvolu k mání, co si přeje býti sežrána, bylo by plýtváním krmit nějaké ptáky. Samozřejmě obratem poznamenala, že ona by mu své potenciálně mrtvé tělo k dispozici dala. Koloběh života a smrti. Neh.
"Však jsme se teď najedli," poukázala odkud ten energický vítr vane, ale zakřenila se. "Ale třeba máš nějakej zpomalenej metabolismus. Na starý kolena," ve skutečnosti ho za tak starého nepovažovala, ale byla tu příležitost se špičkovat, tak proč ne. Vždycky to chtěla s někým zkusit. A s ním byla dostatečně uvolněná, aby k tomu našla odvahu.
"Dobře, píšu si," pronesla ovšem zcela vážně, když se podělil o své obavy. "Žádné řeky," zamumlala, jako by si to vážně vrývala do paměti a kývla hlavou k lesu, co se před nimi rozprostíral. Proti tomu snad nic mít nebude.
"Aspoň bych měla vždycky společnost." Toť k tomu strašení.

>>> Tmavé smrčiny

>>> Z klimbavého přes travnatý oceán

Ivka chvíli s odpovědí váhala, protože to byla vážně dost osobní záležitost, ale zároveň to nebylo nic co by ji mohlo nějak ohrozit. A Cyril působil jako rozumný vlk, takže ji to snad v jeho očích nijak neočerní. "Řekněme, že jsem plodem matčina záletu," zamumlala tedy a pokrčila raménky. Sama si myslela, že za to měla být bita právě máti, nikoliv ona, ale svět je divnej a vlci jakbysmet.
"Nikdy sem žádný neměla, tak využívám každé příležitosti," ušklíbla se už docela vesele a přeměřila si ho pohledem. "Hádám, že bych tě taky na zádech moc daleko neodnesla," poznamenala pobaveně vzhledem k jejich velikostnímu rozdílu. "Ale aspoň bych tě zaházela listím," pronesla v žertu a zavrtěla ocáskem.
Byla nadšená, že sní zatím souhlasí a nechal výběr směru na ní. Ohlédla se, když se zdržel a uculila se. "Nojo. Pro jednou mám kopec energie," poznamenala, ale zpomalila. Měl pravdu v tom, že nebylo, kam se hnát. Teď navíc došli k celkem dravé řece, do které rozhodně nechtěla zahučet. Naštěstí tu byly kmeny stromů, po kterých se dalo přejít. Jen se na to musela trochu víc soustředit. A měla u toho srdíčko až v krku, nakonec ale skončila na druhém břehu a vítězoslavně se ohlédla po novém kamarádovi, který byl teď za řadě.

Květen 9 / proxi

Naklonila hlavu ku straně a zmateně zamrkala. Zdálo se, že vlčici před ní z ničeho nic přecvaklo. Asi jí ze stresu hráblo nebo co. Ne že by něco podobného viděla prvně. Proxima se alespoň usmívala a plácala hlouposti. Ten druhý, když mu jeblo, začal vzteky bez sebe útočit na vše, co se hýbalo. Ufff.
"Jak jako kost?" Vypadlo z ní zcela konsternovaně. "Jako jo mám v těle pár kostí. Jako každej vlk," sdělila se se svými vnitřními pochody zmateně. "Ale sou tu i další věci. Svaly, vnitřnosti a tak." To slovní spojení jí očividně dost zamotalo hlavu. Neměla tušení, co přesně to má znamenat a trapnou balící hlášku z baru za tím určitě nehledala. "Taky máš kosti," informovala ji, jako by to snad ta druhá nevěděla a úplně zapomněla, že se ještě před pár minutami snažila umlčet. "Což je dobře, protože jinak bych si musela myslet, že jsi bezpáteřní." Asi si z ní dělala legraci, tak proč jí to nevrátit?

Značnou chvíli na něj mlčky zkoumavě koukala a pak pomaličku přikývla hlavou. "Asi chápu," hlesla. "Mi zas tak dlouho tloukli všichni do hlavy, že jsem odpad, až jsem tu myšlenku přijala za svou." Otevřela si na oplátku trochu srdéčko i ona, snad aby si nemyslel že své porozumění vaří jen z vody.
Pak se ráda pustila do trochu dalšího rozhovoru. "Asi bychom měli být i kamarádi. Abychom si navzájem pomohli. Nerada bych někomu pomáhala s lovem, zahřívala ho v mraze a nakonec skončila někde odkopnutá, když si zrovna zraním tlapku a nebudu víc užitečná," zamumlala se zamračeným čelem. Z pochopitelných důvodů měla v první řadě každého za podvraťáka, takže se jí tohle zdálo vlastně jako celkem utopie, ale naděje umírá poslední ne? To slovo jí hlavou znělo jako ozvěna. Kamarádi. Kamarádi. Kam...
"OH! Co třeba někam na jih, prý je tam tepleji?" Vrhla se na něj s otázkou v očích. Byl starší, takže třeba jí to vyvrátí, ale na tom, že to takhle slyšela to nic neměnilo. Už se stejně soukala z nory ven a mířila si to z lesa ven, k té louce kde skončili jeden kratičký život... a pak ještě dál.

>>> Přes travnatý oceán Tenebrae

"Řekla bych, že moc vyžírá vlkům do mozku díry," zabrblala. Kol a kol souhlasila s tím, že Cyrilův otec musí být blázen, takže se s ním zase jednou v něčem shodla. Nějak moc často popravdě. "A ty jsi chtěl být králem?" Nadnesla otázku, aby řeč nestála, ale rozhodně na něj nehodlala tlačit, jestliže o tom mluvit nechtěl. Sám jí ostatně prokázal stejnou laskavost.
"Nikdo neřekl, že dva taky nemohou být smečka," poznamenala s výmluvným úsměvem a zavrtěla ocasem. Toulat se ve dvojici znělo rozhodně bezpečněji, než každý sám, takže byla všema dvaceti pro. "Vypadá to, že počasí se už umoudřilo, takže klidně můžeme začít s hledáním. Vlků. Nor. Zábavy," navrhla do začátku trochu méně závazný cíl. Ostatně byli najedení a odpočinutí. Kdy jindy hodit starosti za hlavu a trochu se pobavit. "V zemi kouzel musí být určitě nějaká zajímavá místa," trošičku se zasnila. Vůbec pořád netušila, co všechno může taková magie umět, ale z toho co vypozorovala asi cokoliv.

"Nemají být otcové rádi, že mají syny, co po nich mohou post přebrat?" Zeptala se z neznalým zamrkáním. To proč šel Radek jí po krku, bylo sice stupidní, ale pochopitelné. Ale proč by někdo byl hnusný na vlastní děti? Proč by si je dělal, když z nich měl pak obavy? Nechápala to, a bylo to hodně vidět. Nicméně pak rázně pokývla hlavou. "Jo. Nemluvme o nich," ušklíbla se. Ani o Borůvce už mluvit nechtěla. Nutilo jí to přemýšlet o tom, jestli bylo či nebylo moudré odtamtud odcházet. Ráda si o sobě myslela že je moudrá, proto.
"Díky, taky nejsi k zahození. Nakonec," uchechtla se, když jí pochválil vkus. Nezačali moc dobře, ale teď už spolu očividně fungovali obstojně. "To nezní špatně," pokývala hlavou uznale a chvíli se tvářila dost přemýšlivě. "A nemůžeme to zrealizovat sami?" Zvedla tázavě obočí. "Najít si k sobě pár dalších zoufalců nemůže být tak těžký." Když se v tomhle velkém širém světě potkali oni dva, tak jeden další se musel najít taky. Putující smečka zněla jako celkem legrace.