Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ztratit se v horách

Jenže pak se ten pošuk najednou rozběhl a vydal se dopředu. Pokrčila rameny s tím že mu kliďánko vyhoví. Ať si běží, stejně ho zase předežene, ať mu dá náskok jakýkoliv. Začala však trochu znervozňovat, když terén kolem nich začal nabírat na členitosti a kamarád aka adoptivní bratr jí začal tu a tam mizet mezi skalisky. "Hele, možná bys měl trochu ubrat," zkusila na něj zavolat, ale asi se to minulo účinkem, neboť Cyril vesele mizel dál a navíc se vzdaloval. Pak vlčičce na jednom místě trochu podklouzla tlapka, zdržela se a... pak už po něm nebylo ani vidu ani slechu. A slečna hysterická začala zase panikařit, protože to je její celkem oblíbená činnost. Byla teď totiž sama v horách, které absolutně neznala! "No to je výborný. Teď sem prostě v čudu," vysoukala ze sebe zatímco dech jí jel na plné obrátky a vysílal do noci obláčky páry v intervalu, který rozhodně nebyl zdraví bezpečný. "Cyrile, tohle neni sranda!" Křikla do prázdna, ale vrátil se jí jen vlastní hlas ozvěnou. Pokusila se v tom momentu hysterie vzít rozum do hrsti a donutit hlavu k logickému uvažování. Je přece vlk a má nos, může ho vystopovat! Jo, to znělo jako plán. Sice pořád nebude vědět kde je, ale aspoň nebude sama!A tak se slzičkami v očích začala svou pátrací akci. Nezdála se však moc úspěšná, když podruhé obešla ten stejný šutr. Bylo jasné, že ať je Cyril kde je, očividně je úplně stejně ztracený jako ona. Na chvíli ji zase přepadlo zoufalství, ale tentokrát zavřela oči, donutila se zhluboka dýchat a zachovat klid. Nejdřív najde Cyrila a pak spolu najdou cestu pryč. Nebo přečkají noc přitulení k sobě a ráno za světla to bude celé působit mnohem méně děsivě! Jo! A tak šla dál a každou chvíli zvedla hlavu, by zavolala jeho jméno. "Cyrileeeee!"

>>> kierb (lgenda 2/2)

Otráveně ubrala na tempu a upřela na Cyrila poněkud odsuzující pohled. "Zas tak starej nejsi." Co měli říkat opravdu staří vlci? Ale teď ji více zajímalo to téma bahnitých gigažab a trochu se naježila. "Myslim že jo. Ale byla samosebou mlha a tma a tak. Ale zapřísáhla bych se, že sem fakt viděla ty oči vykukující nad hladinu. Odráželo se v nich měsíční světlo a tak trochu to lákalo přijít blíž a prozkoumat to," dala se do dalšího plácání rozvíjejíc tu báchorku prakticky z patra. "Jako můra za světlem, víš?"
Ve skutečnosti to byl jen příběh, kterým ji děsila škodolibá ségra. Kdo by čekal, že jí někdy bude nějaký z jejích výstřelků užitečný? Posléze přejela druhého vlka dalším posuzujícím pohledem a uculila se. "Je pravda, že jsi o něco tlustější než já." Záměrně použila slovo tlustý, protože za to, co jí provedl minulou noc si žádné zacházení v rukavičkách nezasloužil. "A Jelikož tě spolkne cenou, tak je jedno, že máš starý tuhý maso," zakoulela očkama. Když furt tak poukazoval na svou příslušnost k důchodcům, muselo se toho maličkato využít. 

>>> Z jezevčího hájku (legenda)

Vlčice se dala na ústup takovým tempem, že suché listí z ní odpadávalo a zaschlé bláto se drolilo. Zatím tomu nevěnovala moc pozornost a jen se ohlížela po svém parťákovi přes rameno. Stěžoval si, že jí nestačí. A padala na ně tma a mlha, po boku jim zurčela řeka a ona si vzpomněla na jednu hloupost, kterou ji doma strašívali jako malé vlče. A proč starouše ještě trochu nepoděsit, že jo? "Ale prosimtě, tohle je vycházková rychlost. I vyprávět pohádky ti u toho zvládnu," lišácky naň mrkla a rovnou se to jala i předvést. 
"U nás se říká, že tuhlectu jednu noc v roce se ze dna řek odlepují velké slizké potvory. Vypadají trochu jako vychrtlé žáby a trochu jako bahno, který z nich odpadává a děsně smrdí. Jsou větší než vlk. Tak velké, že vlastně vlka zhltnou celého najednou! No a vyrážej samozřejmě na lov, protože maj po celym roce spánku děsnej hlad! Nejdřív na hladinu vykouknou jejich očiska, pak to divně zažbluňká a začne se zjevovat celá ta obrovitánská silueta vystupující z mlhy jako nějaký ohyzdný přízrak. A pak čeká a sežere všecko co se přiblíží. Ani se u toho nemusí moc hnout, protože já taky vystřelovací lepkavej jazyk. Takže jen udělá - blev, chrasmst - a je po tobě. Ale ne úplně, protože tě sežere v celku že jo. Takže jí pak pomalu umíráš v břiše." Sama se nad tím svým výmyslem zhnusením otřásla a nadskočila, když řeka po jejich boku podivně zabublala. "No, nevim jak ty, ale já chcu hodně rychle pryč." Uchechtla se nervózně a stočila jejich tlapky trochu dál od proudu, která najednou působila celkem nepříjemně. Nakonec asi vyděsila sebe samu. 

>>> Sněžné velehory

>>>Od jezevce

Na povrchu se kupodivu nic moc nezměnilo. Pořád byl podzim. Akorát přicházel večer a padala hustá mlha. Bylo to celkem strašidelné, ale ona už si jednu vyklepanou noc zažila a tak se rozhodla, že tentokrát křepčit nebude. Mohla by se však pro změnu pokusit vystrašit ona Cyrila? Jakože oko za oko, zub za zub? Ještě nebyl venku z tunelu, takže k tomu vlastně měla výbornou příležitost. Zvesela se tomu zazubila a zapomínajíc na vlastní důstojnost se vyválela v nedaleké kaluži, pak prolezla křovím, aby se na ní nalepilo listí a zasedla kousek od té díry, předstírajíc, že je pitomej keř. Když se pak ve vstupu do nory zjevil vlčí čenich, zadržela dech aby se neprozradila a chvilku nechala Cyrila tápat v šeru a hledat ji, než s ostrým výkřikem "BAF" skočila přímo před něj. Bylo trochu riskantní bafat na vlka s magií ohně, co může to listí a kožich zapálit jedna radost, ale ještě nikdy ho neviděla tu magii použít, tak se to rozhodla risknout. Snad to kdyžtak ta vrstva bláta odkloní. Nebo to nestihne, protože se hned na to dala pro jistotu na útěk. "Pomsta je sladká, říkali!" Křikla přes ramínko. Byla by se sebou spoko, i kdyby se nakonec vůbec neleknul. 

>>> Kierb

>>> Jezevčí hájek (navštiv mrtvé)

Hnědá vlčice se skutálela tunelem až na jeho samotné dno. Čekala neprostupnou temnotu, ale opak byl pravdou. Světla tu bylo jako by to tu osvětlovaly louče. Dost divný úkaz, ale tohle je přeci Gallirea. Tady ji nemuže už nic překvapit. Ani kdyby se vzbudila a obloha byla zelená, už by ji to nevykolejilo. Vykolejil ji ovšem náraz který přišel zezadu a hekla. "Ugh. Cyrile? Tys šel fakt za mnou?" Fňukla skoro provinile, než ji upoutal pohyb opodál. Takový divný. Trochu si myslela že se jí to jen zdálo, ale propadla jasné touze to jít prozkoumat. Vzdálila se tedy od svého zachránce a chvíli na to valila zlatavá očka na přízračného vlka, kterýžto na ni upíral poněkud neživě skelný pohled. Trochu se jí z toho ježila srst v zátylku, ale on se na ni láskyplně usmál. Byla si jistá tím, že jej nikdy neviděla, ale přesto jí přišlo že ho dobře zná a dušičku jí opanoval podivný pocit bezpečí. "Ahoj Ivanko," broukl k ní přízrak."Ugh? Ahoj? Kdo jsi a jak znáš mé pravé jméno?" Nenechala to bez zmatené a zvídavé reakce. Stařík se opět zazubil. "Jsem tvůj dědeček," oznámil jí bez jakýchkoliv brikulí a ona nejistě naklonila hlavu v bok. "Žádný můj příbuzný není hnědý," poznamenala a podivila se nad tím, jak vlastně v té přizračném věci identifikovala barvu "srsti". "Ale je, a víš to moc dobře," zaprotestoval vlk, ale bez známky nespokojenosti. "Aha..." Zamumlala Ivka, která pochopila kam míří a nejistě se ošila. "Nevím jestli jeho považuju za příbuzného potom co se na mě tak vykašlal," zamumlala rozpačitě. Nechtěla se dědečka dotknout tím, že se bude navážet do jeho syna. "Chápu, že z toho nejsi nadšená, ale musíš uznat, že byl v poněkud prekérní situaci. Sám a vyhladovělý proti celé smečce," nadnesl dědoušek trpělivě a chvíli sledoval jak se jeho vnučka neochotně kroutí. Nakonec se ale očividně rozhodl to nechat být a přejít k věci, kvůli které se jí zjevil. "Tvůj otec je každopádně také na Galliree, kdyby sis to někdy rozmyslela a chtěla ho poznat. Určitě by byl štěstím bez sebe." Jal se jí nasadit pár brouků do hlavy, než mu vyprší čas. "A já také. Moc rád bych vás oba viděl spolu a spokojené," zabroukal k ní něžně a pokusil se do ní šťouchnout čenichem, jenže jen prošel skrz a jakoby to narušilo celou jeho integritu, přízrak se s nešťastným povzdechem rozplynul. Vlčička chvíli jen stála. Pak se ho pokusila párkrát přivolat zpět. Neúspěšně. A nakonec se rozhodla se odplížit zpět k Cyrilovi. "Myslim, že sem viděla ducha svýho dědy," sdělila mu kupodivu klidně. Asi si všechnu dnešní hysterii vyčerpala na té scéně kvůli leknutí. A pak potřásla hlavou. "Pome pryč," zavelela a rovnou se dala do šplhání tunelem zpět vzhůru.

>>> Jezevčí hájek

>>>midiam přes narvinij (šišky 2/2)

Zbabělec se raději schovával než aby se bránil, ale díky tomu nabrala náskok určený ke schránění další hromady munice. "Tak dostaneš co si zasloužíš," odfrkla přes rameno. Rozbitý obličej a prasklé srdce se přece nadali vůbec srovnávat! Pak zalehla u křoví, aby mohla šedohnědého vlka přepadnout ze zálohy další salvou šišek.
"Jak ti asi mužu rozbít obličej, když ho schováváš za tou věcí!" Poukázala na jistou maličkost. V tomhle případě ta maska na parádu měla i užitečné využití. A zrovinka se jedna šiška od ní neškodně odpinkla. "Nebo ti to uvízne v těch divnochlupech," dodala a už jí trochu z toho křiku přeskakoval hlas. Jo. I Ona musela uznat že je trochu hysterická, ale... On ji tak hrozně vyděsil!
Náhoda tomu chtěla, že zrovna když ji vybídl k tomu, ať mu dá návod k obsluze a prozradí co má dělat, aby mu odpustila, couvala hezky nazad, pátrajíc čistě hmatem po dalších šiškách a... Inu tlapka se jí smekla do nějaké díry. Bohužel ale měla ta díra poněkud vlčí rozměry a po tlapce následovala celá noha, pak i druhá, trup, přední a nakonec i hlava, která jen bezmocně zalapala po dechu. "Zachraň měěěěěě!" Znělo pak už jen zoufale ozvěnou, jak malá vlčice sjížděla tunelem do hlubin země.

>>> Za jezevcem

>>> Mahtae sever přes východní hvozd (šišky 1/2)

Rázovala si to podél řeky kupředu, zatímco ten mamlas se za ní hnal jak ocásek a mlel pantem nesmysly. "Prej že se nic nestalo," zafrflala melodramaticky a ohlédla se přes rameno. "Málem mi prasklo srdce! Co bys pak dělal, hm?" Zvedla podrážděně obočí a zahnula do lesa, který se zjevil po jejich pravici. Jemu to ale očividně nestačilo a ještě do ní navíc drkal! "Nebudu zastavovat, di pryč. Nechci tě vidět," pokračovala ve hře na ledovou královnu, ale on byl prostě vytrvalý a pořád jí byl v patách. Podrážděná vlčice neměla se tedy rozhodla sáhnou po násilí. "Di pryyyyč a už se nevracej!" Křikla, zatímco jeho směrem kopla šišku, co se jí připletla pod nohu. "Já ti dám, že se nic nestalo!" Kopla po něm druhou. Tak nějak se jí líbil ten zvuk, který to dělalo, když se ten kus lesa rozplácl na jeho kožichu, " Udělám z tebe mastnej flek," přislíbila, když narazila na hezkou příhodnou kopičku šišek, kterou po něm mohla začít metat zadníma jako samopalem. Škoda že se víc netrefovala, než trefovala, ale s trochou cviku to snad půjde. Jen kdyby ta zásoba byla nekonečná a nemusela by se uchýlit ke strategickému úprku za dalšími šiškami. 

>>> Jezevčí hájek přes narvinij

(vyděsit se)

Jo. Znělo to optimisticky, navzdory tomu, že optimismem tahle vlčice zas tak moc netrpěla a po tomhle zážitkem si to rozmyslí ještě desetkrát než svůj strach přisoudí paranoie a vidí v řece za obzorem bezpečné místo. Nejhorší co se vám totiž může stát je, když na vás někdo zaútočí ze zálohy v moment, kdy důvěřivě polevíte na pozornosti a oddáte se naději na klid a mír. A tak jí vyloženě ztuhla krev v žilách, když jí k uším doputoval ten skřek. Sama z toho během desetiny sekundy udělala dvojhlas, jak jí z hrdla utekl zděšený výkřik naprosté hrůzy. Temný stín padající na ní z nebe byl jako úkaz z horroru. Kdyby nebyla šokem bez sebe, určitě by jí došlo, že na ni dopadlo něco měkkého, povědomě voňavého a rozhodně se jí to nesnaží sežrat, ale ona šílená leknutím a navíc v sevření pichlavých větví vyváděla jako tajfun. Zoufale kolem sebe plácala nohama jak předním tak zadníma a zděšeně lapala po dechu. Teprve po chvíli jí došel význam řečeného slova, postřehla smích a identifikovala hlas. Vykulila se z křoví a upřela na Cyrila uslzený pohled. "TY SEŠ BLBEC!" Zavřeštěla naň. "Já se o tebe strachuju, du tě hledat a ty si ze mě děláš takovouhle hnusnou srandu!" Teď už ty slzy kanuly po tvářích, jak adrenalinem vyhecované tělo pocítilo úlevu a spustilo stavidla. "Vyděsil si mě k smrti ty troubo vypatlanej," dala se do fňukání, celé tělo otřásajíc potlačovanými vzlyky. Nechtěla být hysterická, ale nešlo to moc ovládat. "To si vypiješ i s úrokama," slíbila mu chabě mezi jednotlivými popotaženími nosem. Měla pocit, jako by jí z toho zážitku mělo prasknout srdce, ale to ji nezastavilo v tom, aby se s pláčem nerozběhla pryč. 

>>> Midiam přes Východní Hvozd

noční procházka

>>> Borůvkový les

Moc však nepočítala s tím, jak divná tohle bude noc a už po pár krocích se celkem proklínala za to, že vyrazila právě v noci. Proč nepočkala do rána, když je vše tak jakože nasvícenější, milejší a méně děsivé? Měsíc osvětloval větve stromů, které jinak považovala za své přátele a strážce domova, tak podivně, že vrhaly ty nejpokřivenější stíny, které se jí kdy poštěstilo zřít. Když navíc zafoukal vítr a rozezněl větvičky a listí v děsivý skřípavě šustivý zpěv, úplně jí z toho trnula krev v žilách. Nemohla si pomoci a pořád zastavovala a ohlížela se jako malé vlče na stezce odvahy. Kdyby věděla, že taková hra existuje určitě by řekla, že přesně tak se i cítí. Podivně napjatá s nepříjemným tlakem v podbřišku, nohama připravenýma vyrazit z vteřiny na vteřinu plnou rychlostí vpřed. Držela se však. Je přeci dospělá a neděsí jí stíny a noční zvuky! Přeci v lesích a sama strávila většinu svého mládí! Tohle není žádná hrůza! Ale mohla si to opakovat jak chtěla. Něco divného prostě vyselo ve vzduchu a nenechalo to její bujnou představivost na pokoji.
Postupovala kupředu teda jen pomalu, po kousíčcích a často se obracela za zvuky, které se jí nezdály. Hrbila se u toho jako ten největší posera ze všech a kousala se zevnitř napjatě do tváří. Když opodál zahoukala sova, bylo to jako prásknutí bičem. Vlčice vyjekla, na místě poskočila a pak zůstala vytřeštěně stát. Široce rozkročená, očekávajíc nějaký útok příšery ze zálohy. Že příšery existují už ostatně věděla. Jednu viděla celkem nedávno. Podivného ledovcového pavouka nebo co to bylo. Co když ho to tornádo neodválo dost daleko? Ale nic se nestalo. Prostě byla jen hysterická a zakvíkání prolétajícího netopýra jejím uším znělo prakticky jako výsměch.  
"Sem fakt blbá," broukla si sama pro sebe a pohlédla na větev odkud na ni shlížela ona sova. Zahoukala znovu. A Vlčičku i tak zase polil ten divný pocit. I když měla vyníka přímo před sebou, ten zvuk byl prostě děsivý. Tahle noc je divná. Naštěstí už slyšela zurčení řeky, které skýtalo jistou úlevu. U ní to snad tak strašidelné už nebude.

Iva byla zase osamělá, což se mohlo zdát v tom ruchu kolem nemožné, ale přesto tomu tak bylo. Kde je zase Cyril? Vlk kterého si vybrala za svého (ne)pokrevního brášku se uměl tak krásně vypařit na dlouhé dny a noci, až ji to kapánek štvalo. Chyběl jí a zároveň o něj měla starost. Však svět venku je samé hloupé nebezpečí. On byl tedy pro život v divočině celkem dobře vybavený, ale nikdy nevíte, co vás může v osamění potkat, že? Někdy si sám prostě neporadíte. A tak se rozhodla, že ho půjde hledat. Ačkoliv tím logicky vystavovala nebezpečí vnějších vlivů sebe sama. Ale na ní samotné jí přece nikdy zas tak moc nezáleželo. Měla v krvi vepsánu nezdravou péči o ostatní. A tak se vydala poprvé od přijetí do smečky mimo les.

>>> Řeka Mahtae sever

7 - lia

Smrt že měla dohlédnout na splnění tohohle slibu? Vlčice se podvědomě otřásla. Ještě se žádným z bohů neměla tu čest, ale paní zříceniny její pověst předcházela. Na druhou stranu, měl někdo takový čas a chuť řešit takové hlouposti mezi smrtelníky? Nic na to ale neřekla. Stejně měla v plánu svůj slib splnit. Přesto prostě vlak nejede. Je čestná, ne nějaká zlá mrch jako… ta vlčice před ní.
S úlevou přivírala oči, jak plameny postupně mizely. Bolelo to samozřejmě stále, ale to že jí to neplápolalo až za ušima přinášelo alespoň mentální klid. Ačkoliv se samozřejmě nemohla uklidnit, dokud bude v dosahu téhle… věci. „Našla by sis jiný důvod,“ broukla se svěšenou hlavou. Nebylo v tom nic útočného, jen prostě konstatování. Všichni trapitelé si uměli najít důvod proč někoho trápit. A navíc si své chování dokonale obhájit. Mnohdy nejen před sebou, ale i před svým okolí, což považovala za velmi nešťastné.
„Jsem Ivy. Borůvková smečka,“ zamumlala ještě své jméno a místo kde ji hledat, až si bude příšera chtít vybrat ten dluh. Pak se jako spráskaný pes dala na odchod. Všechno ji bolelo a bylo jasné, že potřebuje pomoc.

6 - lia

„Cokoliv a kdykoliv,“ vyhrkla hnědka bez rozmýšlení, dost polekaná tím, jak se oheň náhle rozežhnul více. Bylo jasné, kdo za tím stojí a větříček to rozhodně nebyl. Jen ji to utvrdilo v tom, že by tahle bláznivka neváhala a klidně by ji upálila na uhel, kdyby si to vzala do hlavy. Děsivé. Hrozné. Nespravedlivé! Proč existují magie co ubližují? Proč je dostávají do tlapek existence, co by pro dobro ostatních radši neměli umět ani mluvit?
„Obě víme, že tě můj životní příběh nezajímá,“ ohradila se proti jakémukoliv výslechu zatímco jí oheň ukusoval další a další kousky kožichu i příčetnosti. Začínala hodně panikařit a na druhou vlčici teď valila bulvy plné učiněné hrůzy. „Věděla jsem dobře, proč se ti snažím vyhnout. Stačil jeden pohled,“ zafňukala a být toho schopna, prosebně by sepjala ruce. Vlci ale ruce nemají, a tak nezbývalo nic, než ke své trapitelce zvedat utrápený pohled a doufat v tom, že se smiluje.

5 - lia

Béžovka si stanovovala požadavky, což se asi dalo čekat. A ona to vlastně i čekala. Na to měla s týráním až moc vlastních zkušenosti. Uplakaná očka byla v tomhle případě k ničemu, ale zastavit ten příval nedokázala. Tak moc to bolelo! „Já udělám cokoliv, jen ať to přestane prosím,“ žadonila nešťastně. Kdyby nešílela bolestí asi by dokázala vymyslet plán, jak si od plamenů odpomoci, ale v tomhle stavu nebyla schopná racionálně myslet a rozběhnout se k jezeru, nebo se vyválet v blátě… Kdepak. Jen si bezmocně zoufala a veškerá její inteligenční výbava jakoby utekla komínem. „O tom nepochybuju,“ odtušila úpěnlivě. „Takových jako ty znám spousty,“ vzlykla a jen se modlila, aby to vlčici nedonutilo k dalším ošklivým činům. Neb ji vlastně označila za neoriginální no ne?

4 - lia

Zmatená, polekaná a bolavá Iva lapala po dechu a zírala na tu zrůdu, co se rozhodla ji podpálit a mít z toho zábavu. Jo, rozhodně bylo moudré rozhodnutí snažit se tomuhle setkání vyhnout. Jakéto neštěstí, že se to nakonec nepovedlo. Nejraději by si nafackovala, za to že se nedívala pod nohy.
Ale teď čelila mnohem horšímu trestu než je jen pár facek. Oheň ji na těle štípal jako tisíc čertů. Nedokázala si vybavit, že by ji kdy něco tak moc bolelo a zlatavé oči jí zalily slzy. Ani se za to nedokázala stydět. Prošla si v životě ostatně různými poníženími a útrapami, ale s tímhle se to nedalo srovnat. Byla ochotná škemrat o pomoc jen proto, aby to přestalo. „Prosím zastav to. Hrozně to bolí,“ realizovala ten plán okamžitě, zatímco s pláčem poskakovala po mýtině, jako by se snad dalo před tím bolením utéct.

3 - lia

To co následovalo by Iva trefně pojmenovala jako „zlověstné ticho“. Opravdu se jí ani trochu nelíbilo, jak se druhá vlčice tváří. Co za emoce se přelévá jejím obličejem a… To co řekla… nebo spíše způsob kterým to řekla… to jí vyloženě zamrazilo v zádech. Byla zatraceně děsivá na to, jak byla malá a neduživá.
Chvilku to vypadalo, že se nic nestane, ale pak zaslechla celkem neznámé praskání. Tiché jako ševelení potoka v dáli, ale zesylující. To když se oheň přesunul z listí na dřevo a… Pak ta odporná vůně spálených chlupů, když si tichý nepřítel našel cestu k jejímu kožichu. Teprve poté se dostavil pocit zvětšujícího se tepla a nakonec si uvědomila, že jí plamen olíznul i tělo a dost nepříjemně to štíplo.
Zmateně a bolestivě vyjekla a polekaně vyskočila z hořícího keře ven. Co se to dělo? Co to bylo? Jaké ošklivé čáry máry tu na ni tahle existence vytáhla?