Ivka je puberťačka s issues. Ono to asi ani jinak nejde, když vás vychovává otčím, co vás nesnáší a vypočítavá máti se sklony k nevěře. Přimíchejte ještě starší sourozence, kterým musíte každý den něco závidět a dostanete celkem nechutný koktejl plný hořkosti. Kupodivu z ní ale nevyrostla zakřiknutá myška, co mlčky přijme každé příkoří, co na ni padne. Naopak.
Tahle princezna je ve skutečnosti ostrým jazýčkem vyzbrojená bojovnice. Nic nedá nikomu zadarmo a rozhodně si nenechá kálet na hlavu bez řádné odezvy. Někdy si tím situaci sice ještě zhorší, ale radši by umřela, než aby poddajně sklonila hlavu. Bojovnost by mohlo být její druhé jméno.
Oplývá zdravým sebevědomím, černým smyslem pro humor a pěknou dávkou škodolibosti vůči těm, které nemusí. K fajn vlkům se ale zvládne chovat i úplně normálně. Kolem a kolem, řídí se heslem, jak ty mně, tak já tobě. Nepotřebuje být, každý den a celý den, potvora, ale věřte, že by to zvládla.
Je hluboce emocionálně založená, takže křik, smích či slzy u ní nejsou ničím vzácným a mnohdy jedná rychleji, než myslí. Někdy ale může pocitům propadat až příliš, především sebelítosti nebo nenávisti. Zcela přirozeně nesnáší běhny, nespravedlnost a jakoukoliv formu zrady. Je celkem ostražitá a nedůvěřivá, ale jakmile se někdo dostane pod skořápku, zákonitě tam zůstane a může se spolehnout, že ho tahle holka v ničem nenechá. Dokud jí tedy něčím zase hluboce nezklame. Umí být pěkně žárlivá.
Vlastní jí je i kapka vypočítavosti a vynalézavosti, ale nejdůležitějším rysem jest zřejmě její nezávislost a soběstačnost. Prostě se o sebe umí postarat, a i když se může v nějaké situaci chvilkově zhroutit, vždy se z toho oklepe, a nějak to se vší svou houževnatostí vyřeší.
Je sice ještě celkem prcek, ale očividně byla donucena dospět velmi brzy. S jinými vlky moc zkušeností nemá a může ve společnosti i mezi čtyřma očima působit neohrabaně, snaží se však být co nejupřímnější, což se asi od vlčice, co nesnáší faleš, dá předpokládat. Má také poněkud problém s fyzickým kontaktem a nějakou dobu trvá, než si někoho pustí k tělu. V obrazném i doslovném slova smyslu.

Její narození nebylo zrovna legrace. Mrzlo až praštělo. Jakožto jediné vlče v celém vrhu, byla dost velká a dala mámě zabrat. Ale to nebylo na celé situaci to nejhorší. Vlk, který celému procesu přihlížel byl sice matčin partner, ale nebyl Ivin otec. Což zcela jednoznačně odhalilo i zbarvení jejího ulepeného kožíšku. Ani jeden z páru neměl s hnědou totiž nic společného, a to ani několik generací zpátky.
Iva pak dost často přemýšlela nad tím, co to matku napadlo se spustit zrovna s někým hnědým? To ji už předem nenáviděla a chtěla ji odsoudit k životu v utrpení? Nikdy se ale samozřejmě nezeptala. Celkově toho s mámou moc nenamluvila a mohla být ráda, že ji ta existence alespoň odkojila, než jí narostly první zoubky a mohla být konečně živa z masa a kořínků. Hlavně tedy z kořínků.
Otčím to totiž neměl v hlavě moc v pořádku a zcela iracionálně se rozhodl, že svou partnerku, i po takové zradě, bude dál bezmezně zbožňovat. Ale malé nevinné vlče o to více nesnášel, a ochotou krmit ho těžce uloveným masem, rozhodně nehýřil. Jako by ona za to snad mohla. Kdyby to bylo na ní, radši by se do tohohle uskupení věcí ani nenarodila.
Přitom stačilo, aby si matka na svoje zálety vybrala někoho bílého, šedého nebo černého a bylo to. Prostě by ji vydávala za jeho dceru a nikdo by nic nepoznal. Ale ne. Ona asi potřebovala nějakou exotiku. Sobecká mrcha.
Matka o ni projevila skutečný zájem jen jednou jedinkrát. Byla ještě malá a sotva chodila. Přesto ji vytáhla z pelechu ven na sníh a dovedla ji dost daleko od míst, kde smečka sídlila. Nebudu lhát, maličkou tehdy napadlo, jestli ji plánuje nechat někde pohozenou v lese a předstírat, že se nikdy nenarodila. Nakonec asi nebyla tak daleko od pravdy. Jen to pohození nemělo být v lese, nýbrž pod nohy jinému vlkovy. S převážně hnědým kožichem! Moc jí to po té vyčerpávající procházce v mrazu nemyslelo, ale když to matka vyslovila nahlas, pochopila, že to není jen tak nějaký vlk. Její pokrevní otec.
Bylo zvláštní vidět, jak se jeho tvář rozzářila. To, jak šťastně se na ni podíval. Na ni se nikdy nikdo nedíval radostně a s láskou, takže ji to velmi šokovalo. Tolik, že nebyla schopná jediného šišlavého slůvka. Když se vzpamatovala, bylo už na všechno pozdě. Odnikud se přiřítil zhrzený „manžel“ a nenávratně odehnal její jedinou naději na slušný život do neznáma. Nenáviděla ho za to více, než za všechno ostatní příkoří, co jí měl v budoucnu způsobit.
Hlubokou láskou k rodičům (nebo spíše vychovatelům) tedy netrpěla, což bylo vzájemné. Co se týkalo starších sourozenců, o nic lepší to nebylo. Kryšpín celkem šel, někdy se s ní i potajnu podělil o nějaký kus žvance, ale Kristýna? V Iviných očích byla ta potvora jako nějaký zplozenec pekel. Zneužívala toho, jak otec mladší sestru nesnáší, pro vlastní zábavu. Předstírala, že do ní strčila, nebo že jí ukradla jídlo a pak se bavila výpraskem, který přišel.
Ivu to až tak moc nebavilo, ale nikdo neposlouchal, když se bránila a snažila se Kristu usvědčit ze lži. Když se ukázalo, že na její stranu se nikdo nepostaví, ani když přednese tucet nepopiratelných důkazů, něco se v ní zlomilo. Místo toho, aby upadla do apatie, to však vzala z jiného soudku. Prostě začala sestře škodit. Když už za to dostane seřezáno, tak ať je to aspoň zasloužené a pravda ne? Starší bratr to kupodivu tajně schvaloval. I on si totiž užíval svůj díl šikany. Sice byl jediný syn v rodině, a jemu by otec na pomoc asi i přispěchal, ale nebyl tak statečný, aby za sebe bojoval nebo Kristu byť jen naprášil. Tak moc se té malé ďáblice bál. O to víc s ní tedy válčila Ivuška…
To samozřejmě nemohlo dobře dopadnout. Když otloukánek bez podpory vystrkuje růžky, zákonitě to pro něj neskončí dobře. Iva vyvázla bez práva na žrádlo. Protože si přeci očividně neváží toho, co dostává. Bylo jí jasné, že se jí snaží zbavit umořením hlady. I když by bylo mnohem jednodušší ji tehdy nechat jít s pravým tátou pryč. Pff. To by ale Radek nemohl s potěšením sledovat její utrpení, co?
Vzdorovitě se zakousla do problému. Kradla, nenápadně okoukávala techniky lovu a postupně se naučila o sebe postarat dost, aby jí smrt hlady nehrozila. Naštěstí to bylo v létě a ne v zimě, takže bylo všude hojnosti dostatek. A jí stačily k zaplnění žaludku i maličkosti. Od myšek přes borůvky.
Samozřejmě mnohem víc chtěla prostě odejít, ale byla dost chytrá aby věděla, že je příliš malá a nezkušená, aby přežila sama. Proto to musela ještě nějakou dobu vydržet. Vyrůst, zesílit a naučit se všechno, co se dalo. Sestra naštěstí přišla do věku, kdy ji začali zajímat mladí vlci ve smečce, takže na mučení sourozenců neměla už tolik času. Byly to fajn časy, které většinou strávila o samotě, což jí absolutně vyhovovalo.
Jenže pak jeden z objektů Kristýnina zájmu, začal vyhledávat společnost malé vyvrženkyně. Což se nikomu moc nelíbilo. Popravdě ani Ivě ne. Ne že by jí byl protivný a ona netoužila po něčí blízkosti, ale koukaly z toho jen problémy. A samozřejmě Krista to nemohla nechat jen tak. Terror se rozjel nanovo, hrozivější než kdykoliv dříve. Ten kluk se jí asi vážně líbil. Nebo prostě jen nemohla snést pomyšlení na to, že by se někdo mohl chtít věnovat Ivě? Kdo ví. Nikdy moc netoužila po tom, sestru pochopit.
Oceňovala, že se jí nečekaný nápadník zastával a nenechal se rozhodit pomluvami, které se začali po okolí rojit jako včely, ale už to bylo neúnosné. A proto se jednou, po obzvláště ošklivém sporu, sebrala a odešla. Zrovna začala zima, takže to nebylo úplně dobře načasované, ale cítila, že už tam déle nemůže zůstat. Příště by ji třeba někdo bez okolků zabil. A i když zatím v životě nezažila moc hezkých věcí, odmítala se vzdát šance na ně.
Čekalo ji pár týdnů lopotění se životem tuláka. Kupodivu se nějak dožila jara a dokodrcala se k hranicím Galliree. Kdo ví, třeba tady najde své štěstí.