Gallirea - Příspěvky uživatele

Isma s Finnickem nestihli do sebe nasoukat více, než dvě sousta, než se v úkrytu znenadání octl Saturnus, kterého ještě před chvíli v lese necítila. Musel se teprve vrátit a teď, když si chtěl po cestě pravděpodobně odpočinout, našel cizince v úkrytu. Upřímně si celé tohle setkání předtím malovala jinak a teď se cítila opravdu provinile. Chtěla se o svolení bratra zeptat už na hranicích, než svého společníka začne provádět po lese, ale nebyla si jistá, jak daleko Saturnus byl a oni měli jednoduše šílený hlad. A tak jí nezbývalo nic jiného, než vše vysvětlit a doufat nejen v odpuštění, ale i pochopení. „Ahoj,“ broukla překvapeně a v rychlosti v hlavě lovila správná slova. Finnick, jako by to sám vycítil, se jak slova jako první. Na jeho vysvětlení tak přikývla a navázala na něj: „Potkali jsme se v zimě, během té šílené chumelenice, kdy nebylo několik dní vidět ani na špičku čenichu. Našel pod kořeny stromů úkryt, kde jsme to nejhorší přečkali. Nebýt jeho pomoci, bývala bych byla asi umrzla. Chtěla jsem mu to oplatit, když jsme od zimy nejedli, a tak jsem ho vzala sem.“ Byli zesláblí, hladoví a lov proto hned po zimě nepřipadal v úvahu. Jediný způsob, jak přijít k teplu a jídlu, byl domov. A tak ho instinktivně vedla sem, sebevíc blbě to znělo. „Mohu se za něj zaručit. Vše, co jsme snědli, při nejbližší příležitosti nahradím a pomohu s dalším lovem,“ dušovala se, aby to bratrovi vynahradila. Znala ho, ještě nikdy ho neviděla se zlobit, ale i tak se trochu bála jeho reakce.

<< Mecháč

Když Finnicka vzala na prohlídku lesa, nepočítala tak úplně s tím, že se jejich konverzace zhoupne i do filosofična. Myslela si, že mu v rychlosti ukáže nejzajímavější zákoutí lesu, než mu konečně nabídne kus smečkového úlovku, který mu ještě v zimě přislíbila. A tak ji jeho první otázka trochu zarazila, až se na sluncem prosvícené mýtince zastavila a zamyslela se. Jindy by asi řekla ne, nikdy ji netrápilo nepohodlí, nebo zpustošená území, přes která procházela. Ale když tu teď tak stála, se sluncem opírajícím se jí do kožíšku, uvědomila si, že pravda bude jinde. „Má to něco do sebe, mít jako domov takové krásné a útulné místo. Vlk se pak vždy rád vrací,“ přiznala, na Finnicka se pousmála a pokračovala v prohlídce dál.
Během jejich procházky po lese začínala mít ale pocit, že i Finnickovi se tady líbí. Nedokázala ho úplně odhadnout, jestli byl spíš smečkový vlk, který jen aktuálně hledal nový domov, nebo mu vyhovoval život tuláka a zájem, který projevoval, byl jen ze slušnosti. Když se ale zeptal na počet členů, matně se snažila rozvzpomenout, kolik jich tu vlastně bylo. Byli tu její sourozenci, neteře, jejich máma a pravděpodobně i babička, Meinere, Mitsu, Phantasia ta zlatá vlčice a samozřejmě Launee. Kohokoliv dalšího už neznala, a tak do počtu nezahrnula. „Asi dvanáct, jestli počítám správně. Ale určitě jsem pár členů ještě nestihla potkat,“ přiznala a stále zůstávala zamyšlená, snažíš se rozvzpomenout na někoho dalšího, ale bohužel. Dvanáct bylo maximum, které si pamatovala. „Mimo sourozence tu je jen má máma a dvě neteře z bratrovy strany. Pár vlků tu bylo už od vzniku smečky, když se oddělili od té Maharské, která brzy na to zanikla. Zbytek se přidal postupem času, když na náš les narazili,“ prozradila, aby to nevypadlo, že tu bydlí jen její rodina. Až potom, co se dala do vysvětlování, jí ale došlo, že to tak nějak vlastně je, když půlka členů, které zná, jsou právě její příbuzní. Víc se v tom ale raději nešťourala.
Cestu do úkrytu minuli Mitsua a malé černé vlče, kterým jen pokynula hlavou na pozdrav. V úkrytu tak nebyla ani noha, když se dostali do mechem pokryté nory. „Udělej si pohodlí, kdepak se ti jen zlíbí. Zajdu nám pro něco k snědku,“ vybídla jej a sama se vydala do zadní části úkrytu, kde se nacházely jejich zásoby. Čekaly tam na ni dvě laňky, jedné z nichž uškubla jednu ze zadních nohou a odtáhla ji zpět do úkrytu, kde se o ni měli vlci podělit. „Nabídni si,“ pokynula hlavou k masu, ulehla si nedaleko do měkkého mechu a jen co si ukousl Finnick, nabídla si taktéž. Úkrytem se brzy na to začal rozléhat zvuk deště, který jemně bubnoval na listy stromů. Stihli to jen tak tak.

Finnickovi se spontánnost závodu moc nezamnouvala, když po ní hulákal něco o odpočítávání, ale jako odpověď se k němu doneslo jen potutelné chichotání vlčice, která ničeho nelitovala. Ba by to udělala zas a znova. Vlci se tak svižným tempem hnali k lesíku nedaleko sopky a hbitě kličkovali mezi kmeny stromů. Finnick na rozdíl od Ismy neměl to štěstí a neznal tu terén jako své tlapky, a tak musel volit opatrnější tempo. A tak než se šedý kožíšek zjevil na hranicích, Isma už tam stála a svého společníka vyhlížela. Ne, že by tu postávala nějak dlouho, to rozhodně ne. Spíš pár vteřin, což ji samotnou docela překvapilo. „Natož že to tu tak neznáš, jsi tu opravdu rychle. Jsi samé překvápko,“ pousmála se na něj a nenápadně mu tím projevila uznání. V rozdávání komplimentů Isma zrovna nezářila. Sama se pak otočila smeřem do lesíku a hlasitě zavyla, aby dala všem najevo, že je doma. V lese nikoho čerstvě necítila, ale kdo ví, třeba na někoho natrefí. „Tak tě vítám v Mechovém lesíku. Trochu tě provedu,“ nabídla mu, aby ho hned netáhla do úkrytu. Pomalým tempem se tak rozešla po území a hodila se do pozice průvodce. „Smečku kdysi vedli mí rodiče, ale před pár lety ji předali mým sourozencům, Saturnovi a Biance. Bývala bych vás byla představila, ale vypadá to, že jsou někde na pochůzkách, tak si budem muset vystačit sami,“ pousmála se na něj s žertem. Jen tak brzy se kaštanové asi nezbaví. Kráčeli podél východních hranic, kde se jim odhalil pohled na gejzíry. „Máme tu většinu roku docela zimu, což tě asi nepřekvapí. Trávit léto je tu skvělé, na zimu ale potřebuješ pořádně hustý kožich,“ prohodila a aby se k dalšímu zajímavému místečku dostali rychleji, zatočila hlouběji do lesa. Mech, po kterém celou dobu šli, ji ani nenapadlo zmiňovat. Na měkký povrch lesíku si zvykla natolik, že už jí to ani nepřišlo. Místo toho zabloudili až na jednu z malých mýtinek, na které se dalo v lesíku natrefit. Bylo posedá hromadou fialových zvonků, které dokázaly lesík hezky provonět. „V lese je takových míst vícero. Slunce v poledne hezky mýtinu prosvítí a zahřeje,“ poznamenala, když mezi kvítky procházela a pohled na moment otočila k obloze, která jí příhodně dávala zrovna za pravdu. Slunce se jim opřelo do kožíšků a během pár okamžiků cítila, jak ji hřejí záda. Poslední zastávkou byla sopka, u které se nemuseli moc dlouho zdržovat. Byla vidět už z dálky a Finnick věděl, že ji tu mají. „A tadyhle je sopka, ale aktivní zřejmě nebude. Za těch několik let, co tu žiji, ještě neplechu nedělala,“ poznamenala, jen co na severní část hranic dorazili. „Kdyby tě cokoliv zajímalo, klidně se ptej. Vyrazila bych mezitím pomalu k úkrytu, ať se něčeho najíme.“ S těmito slovy taky tak provedla a zamířila k mechovému dnu.

Mechové dno >>

<< Borovicová školka (přes esíčka)

Oba vlci vykročili svižným tempem směrem na sever, nechávajíc se vést dlouhou řekou, která je navedla přímo do Zrcadlových hor, odkud už to Isma znala i poslepu. Finnick tuhle malou výpravu bral sportovně a nadhodil závod, čemuž si Isma pobaveně odfrkla. „Někdo se tu dobře vyspal,“ pousmála se a sama uvažovala, jestli je to akorát velmi rychle nevyšťaví. Když už jsme se ale vyškrábali až na vrchol, odkud byl lesík krásně vidět, samotnou ji to lákalo. Rozproudit trochu krev a uvolnit se. „Vlastně proč ne. Předveď se, co v tobě je,“ vybídla ho se soutěživou jiskrou v oku a zlomyslným úšklebkem. Zadníma se odrazila od kamenného povrchu skal a vystřelila střemhlav směrem domů. Vítr, který se jí opíral do tváře a rozevlál jí srst, si blaženě užívala a uháněla, co jí jen síly stačily. Přes východní hvozd kolem vodopádu a už byli skoro doma. Zvědavě se rozhlédla, jestli někde mezi stromy nezahlédne Finnicka, kterého za běhu ztratila. Netušila tak, jestli už na ni dávno čeká na hranicích, nebo je kousek pozadu. Na hranice tak vběhla celá zadýchaná a zvědavá, jak ten jejich závod dopadne.

Mecháč (přes Východní hvozd) >>

Slova Finnicka ke spící vlčici pomalu doléhala, a přestože byla tak vysílená, že by prospala snad celé jaro, v kombinaci s pár šťouchnutím čumáku přicházela pomalu ke smyslům. „Mmm,“ zamručela rozespale, když pomalu rozlepovala oči. Byli stále v tom úkrytu, ve kterém přečkali dlouhou zimu a teď se skutečně vše probudilo zpět k životu. „Měli bychom vyrazit,“ dala šedému za pravdu a už se jala vstávání na nohy. Přemýšlela, jak dlouhou dobu asi prospala a jestli na ni stříbrný nečekal moc dlouho, ale raději to hodila za hlavu. Teď už vzhůru byla, nabitá energií i elánem se konečně vrátit domů.
Zvědavě vykoukla hlavou z úkrytu a z díry vyskočila. Krátce se rozhlédla, aby se zorientovala v okolí a našla směr, kudy jít. Na jihu odsud bylo rudé jezero, tudíž stačilo podél řeky více na sever. „Nejsme až tak daleko, do dalšího dne bychom tam mohli být,“ prohodila, jen co byli z úkrytu oba. Cíl byl jasný, a tak nebyl důvod moc otálet. Bez jakéhokoliv dalšího komentáře proto vykročila směrem, který si v hlavě udala a pohledem se ujistila, jestli ji Finnick následuje. Pokud půjdou svižným tempen, bude doma, ani nemrkne.

Zrcadlové hory (přes Esíčka) >>

Ismin návrh malého pohoštění v jejím rodném lese byl přijat pozitivně. Měla trochu podezření, že by se Finnick mohl ostýchat, ba dokonce odmítnou, ale hlad, který si přes zimu zažili, byl silnější. „To je maličkost,“ zavrtěla hlavou a zaškvrkání břicha šedého obešla bez jakékoliv poznámky. Bylo jí to vlastně docela líto. Tahle výprava na jih byl vlastně její nápad. Kdyby bývali byli zůstali na severu, mohli se schovat v Mechovém lesíku. Neztratili by se a co víc, nemuseli by tu teď přečkávat zimu s prázdným žaludkem a promrzlí na kost. Kus jídla a teplý úkryt bude spíš způsob, jak se mu omluví, i když to celé nezamýšlela. Z téhle zimy si vzala opravdu pořádné ponaučení a jen tak v zimních měsících na delší výpravy nevyrazí.
Aby odvedla svou mysl od výčitek a drkotajících zubů, nadhodila téma, u kterého nemusela moc mluvit a spíše naslouchat. Samotnou ji to zajímalo, jak šedý na tenhle úkryt narazil. A jak se ukázalo, čistě podle vědomostí. Nikdy tu nebyl ale věděl, že tu bude, což ji nejenže překvapilo, ale docela to na kaštanovou udělalo dojem. „Chytré,“ broukla a na tváři se jí vykouzlil drobný úsměv. Nebýt téhle bubliny, bylo by pravděpodobně po nich. Na sever by opravdu nedorazili. Finnick chvíli mlčel, načež se zvedl a poposunul se blíže k vlčici. Chvíli mlčela, pak si ale položila hlavu blíž k němu a pomalu ale jistě se přestala tak chvět. „Jsem ráda, že jsem se v té chumelenici ztratila zrovna s tebou, Finnicku,“ pousmála se vděčně. Myslela to smrtelně vážně. Představa, že by se toulala sama, jako každou zimu předtím, byla neskutečně děsivá. S příjemným pocitem tepla ji ale začaly braly dřímoty, z kterých měla docela strach. Na jednu stranu dlouho nespala, tělo bylo vysílené a potřebovala dobít baterky. Ale dobře si uvědomovala, že tam bylo malé riziko, že se potenciálně už neprobudí. Že je sníh a chlad spolkne a tělo nenajde dost sil se znova probudit. Chvíli bojovala, oči držela silou otevřené a snažila se mysl zaměstnat, ale bylo to silnější než ona. Víčka unaveně klesla, aniž by si to sama uvědomila a usnula.

Jen co šedý propadl skrz sněhovou závěj někam do neznáma se ozvala tupá ráda, jak někam dopadl. Nemohlo to být až tak hluboké, ale už podle zvuku šlo poznat, že to nebyl úplně příjemný dopad. Naštěstí se vzápětí ozval, že je v pořádku. „Uf,“ zafuněla Isma úlevou. Nebyla sice typ, který by se o ostatní zrovna strachoval, ale Finnick ji pořádně polekal. Dokonce ji zval dovnitř, jako možnost provizorního útočiště, než se počasí trochu umoudří. A tak opatrně seskočila dolů, až zapružila jako dopadající kočka. Když vlk díky dennímu světlu vidí kam skáče, nepůsobilo to ani tak děsivě. Pohledem pak vyhledala Finnicka, který jí prozradil své plány. „Pak se uvidí. Můžeme vyrazit na sever, k Mechovému lesíku,“ navrhla jsem po krátké chvíli ticha od jeho nedořečené věty. „Smečka si na zimu udělala zásoby, sama jsem přispívala. Nějaké to sousto se tam pro nás oba najde,“ doplnila jsem a uvelebila se na zemi, zamotaná do takového klubíčka, aby zůstávala co nejvíce v teple. Jen hlavu nechávala zvednutou. Bylo to tu vlastně docela útulné. Rozhodně měli lepší šance na přežití než se v té chumelenici někam snažít doputovat. Ostrý vítr ale dofoukl zimu i do úkrytu, a tak se chtě nechtě stále třásla. Brzo bude po všem, musí. „Jak jsi vlastně na tenhle úkryt přišel?“ nadhodila téma, aby na tu ukrutnou zimu nemusela myslet.

<< Ohnivé jezero

Pokoušela se trochu ovlivnit teplotu v jejich okolí, ale žádná velká sláva to nebyla. Zima přituhovala a přituhovala, a tak jediné co zvládla, byla trochu snesitelnější zima. Finnick změnu taky zaznamenal, ale snažil se ji přesvědčit, aby raději šetřila síly. „Aby bylo na co, když by z nás zůstali dva rampouchy,“ namítala, jelikož byla jednoduše tvrdohlavá, ale na jeho slova dala. Od magie upustila a teprve nyní pocítili, jak hnusná zima opravdu byla. Už teď své důvěry ve Finnicka začínala hořce litovat, ale měl pravdu. Museli teď zatnout zuby.
Podařilo se jim alespoň přesunout do malého lesíku, kde už to nebylo tak příšerné. Koruny sice před sněhem moc nechránily, ale alespoň vítr jejich kmeny trochu krotily. Finnick ale vypadal, že ví zcela přesně, co tu hledá. Se zájmem v očích pozorovala jeho počínání, obzvláště v momentě, kdy dupal na hromadě sněhu. Když tu se s ním země urvala a on zahučel přímo do díry, která vedla někam pod kmen stromu. Isma zalapala po dechu a jako střela už starostlivě nakukovala do díry v naději, že ho někde dole zahlédne. „Jsi celý?!“ zakřičela za ním.

Finnicka její činy dost zaskočily, do bodu, kdy jí to chtěl někdy vracet. Rázně na to zavrtěla hlavou se slovy: „Přece se nepřerazíš kvůli tomu, že jsem tu seděla na zadku a čekala. To není žádný hrdinný čin.“ Sice si jeho slov vážila, ale zrovna na přijímání darů nebo služeb moc nebyla. Ale měl pravdu, hlavní prioritou by momentálně měl být úkryt před tím počasím. Ledový vítr se jí zabodával do kožichu, ani mechová pokrývka ji před elementy moc nechránila.
Pokoušela se navrhovat alternativy, kam by se schovat mohli, pokud tedy cestu najdou. Pokoušela se v bílé chumelenici zachytit alespoň nějaký záchytný bod, cokoliv, co by poznala. Ale bylo to marné. „To bude nejlepší,“ zahulákala na něj a vykročila po jeho boku kamkoliv, jen odsud pryč. Někde nějaké vysvobození určitě najdou, jen museli doufat, že to příjde dřív, než tu dočista umrznou. Instinktivně pak sáhla po vrozené magii, která se projevila v podobě trochu teplejšího větru. Nebylo to nic významného, zima byla pořád. Ale alespoň už tak neřezal a neštípal. Energii to stálo, to ne že ne. Přestože byl vzduch magií, s kterou na svět přišla, nikdy si k ní nevybudovala zdaleka takové poutu, jako k ostatním. „Je to trochu lepší? Teplota vzduchu, myslím,“ zakřičela přes vítr. S tím nic udělat nemohla, bohužel.

Borovicová školka >>

Ismě se Finnick dočista ztratil, sama nevěděla, jak se to stalo. V jeden moment ho doprovázela na Pahorkatinu dlouhých uší a v ten další stála v zasněžené krajině sama. Pokoušela se ho najít, vystopovat, najít na území, kam původně spolu mířili, ale nepodařilo se. A tak se navrátila zpět k jezeru, kde ho naposledy viděla a tam se rozhodla počkat. Už docela ztrácela naději, že Fina znova uvidí a pomalu se smiřovala s tím, že bude muset zamířit zpět domů, ale když to nejméně čekala, někdo do ní v té bílé sněhové nicotě vrazil. Byl to on! Sice po hrozně dlouhé době, ale našli se. „Nicku,“ zamrkala překvapeně, ale na tvář se ji stejně prodral úsměv úlevy. „Kdybych se tě chtěla zbavit, přece bych tu na tebe takhle nečekala a raději utíkala domů,“ namítla, i když věděla, že to myslel jen tak na oko. Počasí na nějaké další výlety rozhodně nebylo a tak spíše čekala, že se po ujištění, že ten druhý žije, zase každý vydají svou cestou. Místo toho ale navrhl vyhledání úkrytu, než se počasí umoudří. „Máme tři možnosti. Můžeme se jen schovat do nedalekého lesa, zamířit víc na jih do pouště, nebo vyhledat jeskyni, kde to celé přečkat,“ zakřičela, jelikož to přes tak silný vítr jinak nešlo. Finální rozhodnutí ale nechala na něm. „Jestli cestu teda najdeme,“ zahučela s obavami v hlase. V tomhle počasí se dalo leda tak ztratit.

<< Kopretinka
19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Odpověď na otázku ohledně mechu byla docela prostá, že ji to samotnou mohlo napadnout. Proč by se taky jinak ptal, že? „Ah, to určitě ano,“ odpověděla prostě. V tomhle měl pravdu, jen škoda, že tuhle výhodu pravděpodobně často nevyužila. Mech byl tak mírumilovná a bezproblémová smečka, že i ochránci tam byli spíše na okrasu a nějaké to označkování.
Téma magie už bylo pro Finnicka evidentně poměrně zmapované, až na jednu drobnost, která si jeho pozornost ukradla. Speciální magie, místní zajímavost, která se podle všeho jinde často nevídá. „Mhm, není to úplně jednoduché téma, hlavně proto, že speciální magie mohou být jakékoliv. Smrt magie vytváří na míru vlkovi, který ji poté ovládá. A je jediný, kdo takovou magii má. Proto se ani nedají naučit nebo podědit, tak jako ostatní magie. Prostě se automaticky stáváte jejím jediným mistrem.“ Neměla s těmito magiemi moc zkušeností, ale byla to odjakživa její velká fascinace. Třeba si i ona nějakou jednoho dne osvojí.
Finnickův příchod do těchto krajů byl docela dramatický. O žádný přelud se ale dle jeho slov nejednalo, což mohl doložit i ranami, které si z toho dne odnesl. Naštěstí jeho stopu pravděpodobně ztratili, nebo vyhodnotili, že se jim další pronásledování nevyplatí. „To je možná ta lepší varianta. Alespoň máte jistotu, že už máte klid. V téhle zemi se děje spousta podivných jevů, které nejdou moc dobře vysvětlit. Je lepší si od takových věcí držet odstup,“ doplnila své doporučení. Bylo na něm, jestli si ho vezme k srdci, či nikoliv. Moc do detailů svých zážitků ale zacházet nechtěla. O žížalím králi se nedalo mluvit moc seriózně.
Šedého náramně bavily názvy některých území. „Tak to budete milovat třeba Pahorkatinu dlouhých uší. Ta je vlastně nedaleko, může to být naše další zastávka,“ pousmála se pobaveně. I jí přišly ty názvy fakt úsměvné. Bylo to skoro, jako by je vymýšlelo nějaké vlče. Když ale procházeli kolem jezera, kdy se nad obrozem už vyhouplo sluníčko, všimla si, že pravděpodobně promeškali docela hezký úkaz. Někde na druhé straně jezera zářily podivná světýlka, která s denním světlem začínala zanikat. „Vypadá to, že jsme něco promeškali. Třeba to tu bude i další den, pokud by vás to zajímalo. Nemusíme se moc vzdalovat. Prošli jsme už docela dlouhý úsek,“ navrhla. Sama se snažila v mysli vzpomenout, zda něco podobného už neviděla, ale ne. Předchozí roky jí tak nějak splývaly dohromady. Jediné vánoce, na které si opravdu dobře pamatovala, byly ty její první. Tehdy si to taky opravdu užívala, protože dokázala opravdu dovádět. Třeba bylo na čase to trochu změnit a víc se uvolnit. A tak si své vánoční přání hodlala vyplnit už letos, aby tahle zima byla stejně nezapomenutelná, jako ta první.

<< Kierb (přes Tenebrae)
25. Ochutnej padající sněhové vločky

Šedý začal hned Ismu ujišťovat, že zrovna pozice ochránce není nic obyčejného, nad čím se mávlo tlapkou. Potěšilo ji to, to určitě, ale pořád neměla pocit, že by se bez ní smečka neobešla, kdyby se po ní země slehla. Ale měla ráda nějaký řád, který jí dával v životě smysl. Bez práce, kterou pro smečku mohla dělat, by se pravděpodobně dost nudila. Na lichotku se tak jen letmo pousmála a spíše se soustředila na odpověď na otázku, která následovala. „Kam jen okem dohlédnete. Není snad místo, kde ho nenajdete. Dost se mu v našem lese daří,“ odpověděla, na tváři se jí ale rýsovalo malé zmatení. Otázka absurdní nebyla, jen úplně nerozuměla tomu, odkud se vzala a kam tím mířil. „Proč?“ nedalo jí a zeptala se.
Finnick na téma bohů začal spekulovat, co všechno mu mohlo uniknout a jestli tu mají místní nějaký ověřený systém, jak nováčky školit. „Hmm, to asi ne. Ale bývá to nejčastější téma, které s poutníkem navázat. Já osobně nějčastěji radím kde je najít, na co slyší a s čím mohou pomoci. A pak nějaké ty základy magie. Základní elementy, pokročilejší, které nabízí Smrt a pak ty speciální,“ shrnula tak nějak v kostce a pohledem se snažila vyčíst, jestli Finnicka některé z témat zajímalo. „Chtěl byste s čímkoliv z toho poradit?“ ujistila se, aby mu nedělala přednášku o věcech, které už dávno znal.
Sama se ho pak ptala na něco málo o něm. Vypadalo to, že měl příchod do této země dramatičtější, než spousta jiných. „A nemohlo se vám to jen zdát? Možná bych v to skoro až doufala, pro vaše dobro. Nezní to jako příjemná zkušenost,“ vyhodnotila, trochu překvapená. V hlavě jí pak hlodalo, co se tak mohlo udát, že ho někdo aktivně pronásledoval. Cestou opět hleděla hlavně před sebe, než si uvědomila, že se blíží k další menší zvláštnosti téhle země. „Už jste někdy navštívil Ohnivé jezero? Na rozdíl od jiných je rudě zbarvené,“ nadhodila. Vypadalo to, že už zima pomalu začínala i v nížinách, jelikož se z nebe líně snášely sněhové vločky. Pootevřela tak na malý moment tlamu a nechala sněhové vločky, aby jí napadaly na jazyk.

Ohnivé jezero >>

<< Kierb přes Sněžné hory
12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Finnicka evidentně tahle shoda okolností opravdu pobavila. „Kéž by,“ pousmála se a protočila očima. „Jsem obyčejný ochránce, v hierarchii na nijak významné pozici. A do smečky jsem se narodila až v momentě, kdy název nesla. Ale alespoň tam víz zapadnu,“ ušklíbla se. Bylo to fakt k smíchu, ale jak už sám Nick říkal, nebyla jí v zimě taková kosa. Křídla se zdála být lepší alternativou i pro něj, až ho to dovedlo k plánu, že se u bohů zastaví. „Základní školení už jste absolvoval?“ optala se zvědavě. Bohové byli většinou první téma, které mezi nováčky a stálými obyvateli padlo. Jestli tu nebyl čerstvě, určitě už měl tu čest. A kdyby ne, zvládla by ho dovzdělat i sama. Měla v tom už koneckonců praxi.
Na vrcholu hor z Finnicka nevypadlo ani slůvku, jak ho to asi vyšokovalo. Nedivila se, ale na rozdíl od její první návštěvy asi odcházel s jiným názorem, než který si prapůvodně udělala ona. Měla bílého dobrý rok za blázna, který se snaží nachytat naivky, které mu uvěří. Chvíli byli oba zticha, než tu podivnou atmosféru narušila Isma. „Zvláštní, co? Minulý rok jsem ho považovala za senilního starce, ale teď to bylo trochu…jiný,“ zamručela váhavě. U řeky se na chvíli zastavila, aby se napila, a tak předníma vkročila do vody. Byla opravdu ledová, až jí tlapky skoro bolely. Zvědavost jí ale nedala a pokusila se vyzkoušet, co vydrží. Když už se ale dzála bolest nesnesitelná, rychle z vody vycouvala. „Odkud vlastně pocházíte? Je to odsud daleko?“ nadhodila otázku, aby se něco málo dozvěděla i o něm. Nadešel čas se přesunout dál.

Kopretinová louka (přes Tenebrae ) >>

<< Sněžné hory
AK 23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš

Finnicka napadlo, že by tropické ostrovy mohly být ideálním útočištěm pro zdejší vlky. Znělo to logicky, ale Isma o ostrovech slyšela i strašidelnější příběhy. „Hmm, teplotně by to bylo určitě přilepšení. Slyšela jsem ale, že to je docela nebezpečné místo,“ přiznala, a tak mohlo být zřejmé, že tam sama právě z těchto důvodů raději nezavítala.
Finnick její mechovou pokrývku vzal spíše jako chytrou výbavu na zimu, na rozdíl od jiných vlků, kteří po ní dokázali házet znechucené pohledy. „Asi něco takového, sama jsem tomu pořádně na kloub nepřišla. Nebo možná práce jednoho ze zdejších bohů. Asi abych v Mechové smečce líp zapadla,“ ušklíbla se nad svým pokusem o vtip. Jeho polemizování o tom, co by mohlo potkat jeho, ji ale zaujalo. „Já se také narodila s magií vzduchu, jen jsem si asi lepší pouto vybudovala se zemí. Viděla jsem kdysi vlčici s obrovitými křídly jako pták. Tak k nim možná přišla díky magii vzduchu?“ přemýšlela nahlas. Co na tom ale bylo pravdy moc dobře netušila. Teorie se jí ale zamlouvala. „Nemyslím si ale, že by tyhle magické proměny byly nevratné, pokud jde opravdu o vedlejší efekt jejich používání. Bohové plní přání docela rádi,“ prohodila ještě, aby jej trochu uklidnila. Zrovna rozplynutí ve vzduch znělo docela děsivě.
Zbytek cesty už strávili v pohybu, kdy závodili až na samý vrchol. Naštěstí už to tam nahoru nebyla až taková štreka, a tak brzy dorazili do cíle. Oba už z dálky mohli vidět sněhobílou postavu s ozdůbkou na krku. „To je to, o čem jsem mluvila,“ zafuněla udýchaně, zatímco si to pomalým tempem mířila k tajuplné postavě. „Zdravím, letos opět zde?“ odtušila ironicky. Stále mu to nevěřila, ale třeba bude mít lepší příležitost ji přesvědčit, když měl větší tentokrát větší publikum. „Ismo, Finnicku, rád vás vidím. Jste mou první návštěvou za tuhle zimu,“ usmíval se bílý jako měsíček nad hnojem. Isma tak věnovala šedému pohled, aby postřehla, jakou reakci bude na cizince mít. „Jak že jste se mi minule představil? Marně hledám v paměti,“ tvářila se úmyslně zapomnětlivě, aby nepůsobila jako blázen ona. „Vlčíšek, přeci. Všichni mě z dětství znáte, no ne? Jeden jediný a opravdový Vlčíšek,“ pokýval hlavou s naprostým sebevědomím. Nic se nezměnilo, byl to stejný popleta. „Mhm,“ zamručela Isma a pohledem zase vyhledala Finnicka, jestli mu to nevěří stejně, jako ona. Vlčíšek se ale zakabonil. „A dost. To snad není pravda. To na mě už druhý rok nikdo nevěří?“ rozzlobil se, až se kolem pořádně rozfoukal vítr a začal opravdu hustě padat sníh. Aniž by to Isma čekala, natáhl k ní Vlčíšek tlapu a dotknul se tak té její. Stačil tenhle malý moment a Ismu zaplavilo podobné štěstí, které cítily minulou zimu, když narazila na ducha Vánoc. Už nemohla zpochybňovat, že to je on. V hloubi duše to ucítila.
Vše jí pak tak nějak splynulo dohromady. Jediné, co si pamatovala, bylo to, že mu dala za pravdu, přiznala, že na něj už skutečně věří a dali se s Finnickem opět na cestu.

Kierb (přes Sněžné hory) >>

<< VVJ (podél hranic Mechu)
AK 16. Dováděj ve sněhu

Finnick nenamítal, a tak mohli vyrazit směrem, který kaštanová udala. Oba se trefili, ona zdejší, on čerstvě přicestovalý. „Je obrovský, ani já ho celý ještě neprošla. Vlastně by mě překvapilo, kdyby jo. Co tak vím, tak je tu ale od každého kousek. Poušť, tropické ostrovy, vlastně asi vše, co vás napadne,“ zapřemýšlela nahlas. Jen dvounožce, které znal Shahir, tu neměli. Ale to bylo asi pro dobro všech. Co ji ale zaujalo, bylo to, že se podle všeho za rok života tady nepřidal do žádné smečky. Od pohledu na ni působil jako tulácká duše, která se moc na jedno místo neváže, ale mohla se mýlit.
Vlk na její otázku na magii přikýval, ona zase na tu jeho. „Slyšela jsem i o případech, kde magii odmítali úplně. O to těžší to pak musí být, když se přesunou do země, jako je tahle,“ prohodila konverzačně a více jeho osobní zkušenost nerozebírala. Mohlo to být dost osobní téma, do kterého jí nic nebylo. Byla si jistá, že kdyby se o to podělit chtěl, našel by si cestu sám i bez otázek. „Čím déle tu vlci pobývají, tím více se na ně magie napojí. Proto taky vypadám… jinak. Nejsem ale jediná, což soudě podle toho, že vás to z míry moc nevyvedlo, asi více. Už jste potkal vlky, na kterých se magie projevila?“ Určitě ano, rok byl docela dlouhá doba a na Galliree jich bylo spousta. Když si tak vzpomínala, vlastně i ta okřídlená vlčice musela mít křídla právě díky magii.
Nad jeho poznámkou o tom, že by ho Isma mohla objetovat, se upřímně uchechtla. „Leda Smrt, ale té se velkým obloukem raději vyhýbá asi každý. Ale ta si dušičky loví sama, nepotřebuje na to poskoky,“ pousmála se. Netušila, jestli zněla dost přesvědčivě, ale na důvod její tajuplnosti příjde za krátký okamžik. Až teď si pořádně uvědomila, že se mu nestihla představit. „Oh, já se nepředstavila? Přísahala bych, že ano, ale asi mi to vypadlo. Jsem Isma,“ doplnila v rychlosti. Trochu ji už začínala ta formálnost jejich konverzace připadat zbytečná. Jestli spolu měli trávit kus zimy, musela nějak prolomit ledy. „Dáme si závod na vrchol?“ nadhodila o poznání hravěji, doprovozené rozverným poskočením ve sněhu. Takový závod byl v téhle zimní atmosféře ideální způsob, jak se trochu vydovádět a vyblbnnout.

Zubatá hora >>